Otevřené dopisy - II.

Toto je plné znění mailu zaslaného mně paní Michaelou Novotnou:

Vážený pane Dostále,

zúčastnila jsem se Vašeho 20. soustředění. Přiznám se, že jsem z něj měla zpočátku trochu obavy. Nevěděla jsem, zda to zvládnu, ale hlavně jsem byla popravdě zvědavá na Vás. Na různých internetových fórech jsem si o Vás přečetla různé i negativní věci. Avšak jsem člověk, který si raději sám udělá vlastní názor a jsem velmi ráda, že jsem to v tomto případě udělala a poznala Vás osobně. Ano, jste člověk velmi přísný, nesmlouvavý, požadující od lidí sebekázeň a schopnost učit se rychle, pracovat především sám na sobě. Upozorňoval jste na chyby, které my, pejskaři, dělali. Ne však proto, abyste nás jakkoli před ostatními ztrapnil, zesměšnil, ale vím, že jste to dělal především kvůli našim pejskům, abychom si uvědomili, jakých chyb se vůči nim dopouštíme a snažil jste se, abychom si je uvědomili a zkvalitnili tak svůj vztah s naším vlastním pejskem. Ocenila jsem, že jste výslovně upozornil na to, že se nikdo nebude nikomu posmivat, pokud mu to nepůjde a udělá nějakou chybu. Sama jsem za celou dobu z Vaší strany nezaznamenala, že byste se choval vůči nám nadřazeně, arogantně či dokonce vulgárně. Veškeré Vaše výtky byly faktické a každému jste měřil stejným metrem. Bylo velmi poučné pozorovat Vás při práci s cizím pejskem. Jednal jste vždy naprosto klidně a majiteli jste vracel pejska vyměněného k lepšímu. Pokud se někomu nedařilo třeba pejska zklidnit, nebo posadit či položit, Vám se to podařilo vždy. Byl jste nekompromisní a požadoval po nás určitou disciplinovanost, ale pokud se nad tím člověk zamyslí rozumně, pak musí pochopit, že není jednoduché zvládnout tak početnou smečku psů a hlavně lidí. Protože nebyli to pejsci, ale lidé, kteří Vám častokrát Vaši práci ztěžovali i znepříjemňovali. Tito lidé měli často i velmi problémové psy, které nezvládali. Pro mnoho lidí je jistě velmi nepříjemné před ostatními připustit svoji vlastní chybu, určitou neschopnost či selhání, pro někoho se pak jeví jako jediné řešení soustředění (pokud možno v tichosti) opustit, než zatnout zuby a snažit se své chyby napravit. Přiznám se, že i já někdy ty zuby zatnula a že i mně nějakou dobu trvalo, než jsem všechny souvislosti postupně pochopila - to, proč vedete soustředění právě tak, jak jsem ho zažila. Nechtěla bych být na Vašem místě, nejen proto, že si nedokážu představit zvládnout tak nesourodou smečku lidských povah, ale i proto, že to všechno obnáší velkou zodpovědnost. Ale to jsem si uvědomila až za nějakou dobu, kdy jsem vstřebala své zážitky a dojmy ze soustředění.

Přiznám narovinu, že jsem si přečetla i některé příspěvky na soukromém blogu pana Časara. Tyto příspěvky jsou opravdu hodně drsné a jdou proti Vám. Vyjížděla jsem na soustředění s heslem "Co tě nazabije, to tě posílí" a byla připravena na vše. Dnes už vím, kdo za těmito příspěvky stojí, jaký typ lidí je píše a proč. Jsou to především ti, kteří nezvládli sami sebe, kteří nebyli schopni a ochotni udělat něco pro svého vlastního pejska tak, jak jste nám to celou dobu kladl na srdce. Může se zdát, že máte s lidmi komunikační problém, ale při pozornějším vniknutí do daných situací rozumný člověk pochopí, že s některými lidmi se bohužel ani komunikovat nedá, neboť je často ovládá pýcha, ješitnost, vzpurnost... A s těmi je pak práce opravdu těžká, řekla bych až zbytečná. A škoda je času a energie, které jste do těchto lidí vkládal ve snaze pomoci jim a jejich pejskům. Názor na Vás z příspěvků na tomto blogu si bohužel musí každý udělat pokřivený a myslím, že to mohlo i někoho od setkání s Vámi odradit. Krátce po soustředění jsem ze zvědavosti vlezla znovu na tento blog, zajímalo mě, jaké budou ohlasy na toto soustředění, kterého jsem se sama zúčastnila. Narazila jsem tam na příspěvek slečny Vágnerové, která nepravdivě popisovala některé události, které se na soustředění staly. Jednalo se především o obvinění Vašeho Šedýska z ublížení malému štěněti. Protože do této situace byl zapleten i můj pesan a já ji celou sledovala, vím, že je to obvinění lživé. Zrovna tak situace kolem fenky, která majitelce utekla. Považovala jsem za správné to uvést na pravou míru a napsala na blog příspěvek. Ten byl v pořádku přijat s tím, že čeká na schválení (to jsem si projistotu okopírovala. neboť mě to zarazilo - příspěvek do běžné internetové diskuze je ihned vložen, takže jsem zde čekala totéž a příspěvek si chtěla zkontrolovat, namísto toho se mi ale objevila věta 'Děkujeme, Váš komentár byl přidán a čeká na schválení' - takže z obavy, že by můj příspěvek neprošel jsem si obrazovku zkopírovala a též Vám ji posílám v příloze). Protože je to víc jak týden od doby, co jsem ho poslala, je mi jasné, že se jaksi panu Časarovi nehodil a že ho nehodlá zveřejnit. Ten od slečny Vágnerové byl zveřejněn v cukuletu. Také už je mi tím pádem jasné, proč jsou tam z 99% příspěvky, které jsou napsány ve Váš neprospěch. Protože ty, které se snaží Vás nebo Vaši práci obhájit, nemají šanci projít sítem pana Časara, který si zjevně vybírá především ty, které Vás nejvíce očerňují.

Svůj příspěvek, který jsem na blog pana Časara poslala, Vám přeposílám. Ačkoli jsem si vědoma toho, že pan Časar bude na mě  jistě útočit, můžete jej.pokud budete chtít, zveřejnit na Vašich stránkách i s mým plným jménem a i s tímto komentářem.

Chtěla bych Vám poděkovat za hezké zážitky ze soustředění, za to, že jsem si uvědomila, že ne můj pejsek, ale já sama se musím změnit a že též musím odbourat všechny dosud svoje zažité zlozvyky, abychom já a můj pesan spolu dobře fungovali. Doufám, že se nám to dle Vašeho návodu daří a ráda, pokud to bude možné, si to přijedu ověřit na Vaše další soustředění. Z mého pohledu je nám teď spolu mnohem lépe než dřív.

Díky také patří Vašemu pejskovi, který některé naše nezpůsobné miláčky naučil, jak se správně chovat ve smečce.

Takže ještě jednou díky za vše.

Michaela Novotná
(opět z důvodu ochrany soukromí pisatelky neuvádím její emailovou adresu)

Toto je plné znění příspěvku zaslaného paní Michaelou Novotnou na fórum p. Časara, jeho provozovatelem nezveřejněného a autorkou posléze přeposlaného mně:

Míša a Ben

Též jsem byla na 20. soustředění a přijela jsem nesmírně spokojená. Ano, bylo to náročné pro mě fyzicky - neboť jsem byla celý den na nohách a nejsem na to, přiznám se, zvyklá, náročné to bylo i psychicky, protože jsem se musela značně soustředit na svého pejska a na to, abych zvládla dělat věci jinak, než jsem byla doposud zvyklá. A můj pejsek, no, ten si to samozřejmě v tak početné smečce užíval. Cvičení bylo báječné, tomu mému neposluchovi to prospělo a když už to vypadalo, že toho má dost, stačilo se na něj kouknout v momentě, kdy jsem ho po výcviku vypustila na volno mezi pejsky, řádil jako černá ruka. Výcvik byl pro mě velmi přínosný a překvapila mě ta pohoda, která při něm panovala, klid, žádné řvaní, žádné vycukávání za vodítko, povely potichu anebo pouze tiše posunkem a přitom pejsci úžasně fungovali. Skvělá byla i pohoda mezi akcemi, je fajn, když se sejdou lidi, kteří mají hezký vztah ke svým pejskům a chtějí se něco naučit, aby spolu ještě lépe fungovali a ještě lépe si rozuměli. Bohužel nepřijeli tam jen lidi, kteří byli takového smýšlení. Na první pohled to byli lidi problémoví, o tom vypovídali většinou jejich nezvládnutí psi. Bohužel tam byli i lidé,kteří se mi zdálo, že mají díky panu Dostálovi dobře nášlapnuto, např. mladý pán s černým pejskem z útulku, a veliká škoda, že to vzdal. Ale nakonec díky tomu, že pár problémových lidí odjelo, nabralo soustředění jiný směr, takový jaký by měl být, skutečně pohodový a s lidmi, kteří chtěli pracovat, a myslím, že pak se lépe pracovalo i panu Dostálovi. Jen mi přišlo, že někdy zbytečně plýtvá energií pro lidi, kteří si jeho pomoci neváží.

Slečna Vágnerová tu napsala, že Dostálův pes ublížil malému štěněti. To si skutečně packu pochroumalo, ale bohužel samo. Byla jsem celého incidentu svědkem, protože se tam připletl i můj pes. Štěně bylo od samého začátku nevyrovnané, špatně socializované, jen kolem sebe šířilo paniku z ostatních psů, cenilo zuby a bojácně štěkalo a vyjíždělo po starších psech. Myslím, že i majitelka toho štěněte to vzala docela rozumně, protože si byla vědoma, že její štěně se neumí chovat ve smečce tak, jak by mělo. Byla tam i jiná 3-4 měsíční štěňata a zvládala to skvěle a neměla mezi ostatními psy žádný problém, protože se uměla  chovat smečkově. Bohužel tento malý psík ne  a při jednom svém výpadu proti staršímu psovi, tento si to od něj samozřejmě jako starší a výše postavený jedinec nenechal líbit a po psím mu vysvětlil, že tohle není ta správná cesta stát se právoplatným členem psí smečky. K němu se přidali i další psi, bylo jich tam víc, žádný ale štěněti neublížil, žádný ho nekousnul, štěně bylo pouze oslintané, ale ne pokousané!!! Šedý mu rozhodně neublížil ani nezlomil nohu, ani nebyl se štěnětem v přímém kontaktu! To se stalo nešťastnou náhodou, kdy štěněti zřejmě některý z větších psú šlápnul na nohu. Pan Dostál pak sám zodpovědně poslal paní na veterinu a zajistil jí veterináře specialistu. Samozřejmě nám to všem bylo líto, co se stalo, ale pokud paní od štěněte nezmění svůj výchovný přístup, mohlo by to v budoucnu s psíkem dopadnout hůř.

Další slečna, které utekla fena ohařka... To byl také zvláštní zážitek. Každý jen trochu lovecky založený pes občas uteče. Ale pokud vazba na pána funguje, jak má, pes se dřív nebo později ke svému pánovi vrátí. Tato fena se nevrátila. Někteří účastnici slečně doporučovali, aby zavolala na městskou policii nebo do nejbližšího útulku. To slečna odmítla!!! s tím, že je na to zvyklá, že jí fena uteče i na 2!dny a že má obojek s číslem. Říkali jsme si, že my ostatní bychom to bez svého psa tak douho nepřežili a obdivovali její klid. Skutečně pak druhý den někdo zavolal, že fena je v nějaké vesnici, kam si pro ni slečna jela. No, ale když jsme se pozorně dívali na štěně, které slečna ještě měla, naskytl se žalostný pohled. Štěně bylo dost hubené a od své paničky stále utíkalo. Takže se není co divit, že utekla dospělá fena. Slečna Vágnerová celou dobu s touto slečnou od ohařky komunikovala, věděla, že odjíždí, aniž by to oznámila. Dostál jen považoval za slušné, aby mu to někdo oznámil, kdo o tom věděl. Za všechny nás tam měl zodpovědnost, kdyby se něco stalo, nikdo by ani nevěděl, kolik je tam přesně lidí. Ano, Dostál byl přísný a hodně. Ale člověk se na to musí dívat i z té jeho strany. Ukočírovat samotnou a tak početnou smečku psů navolno je náročné, těžko by to někdo vůbec dokázal zvládnout. Ukočírovat k tomu ještě další početnou smečku lidí je ještě náročnější. Je to neuvěřitelný stres, soustředění a psychické vypětí. S dospělými lidmi, kteří jsou ne vždy ochotní přijmout určitou disciplínu, která při takovém počtu být musí, je vždy problém. Chápu, že se musí od začátku nastolit pravidla, protože kdyby si každý dělal, co chce a po svém, rázem by se to zvrhlo. Není možné v takovém počtu věnovat se lidem indiviuálně, na to není čas ani prostor, ani na to, někoho hladit po hlavičce. Psi jsou rychlí a takoví jsme museli být i my. A pokud někdo neunese, že ho někdo upozorní na jeho vlastní chybu, nechť se zamyslí sám nad sebou. Ty, kdo to neunesli, prozradili jejich často dosti problémoví psi.

Informací jsme si odvezli hodně, pokud jsme ovšem pozorně poslouchali a pozorovali. Chatky byly skromně zařízené, úměrně čisté. Když to tam přežijí malé děti na táboře, tak snad my dospělí také. Najít ubytování pro tolik lidí a psů asi není jednoduché, sama mám často problém najít ubytování se psem pro rodinu o dovolené.

Někdo se pozastavoval na zákazem focení během akcí, to je pochopitelné z hlediska organizátora, setkala jsem se s tím i na jiných akcích. Fotit si pejsky pro své potřeby jsme mohli, jak jsme chtěli.

Takže závěrem, soustředění není pro každého, je to jen pro lidi, kteří opravdu chtějí zapracovat především sami na sobě.

Byla jsem poprvé a bude-li to možné, pojedu příště zase.

Pane Lubomíre Juráku a paní Dano Malechová z Bělkovic-Lašťan u Olomouce,

oba jste mnou byli vybráni i se svojí dvouletou fenkou irského setra na výše uvedenou akci. Zúčastnili jste se jí jako partnerská dvojice - paní Malechová jako psovod, pan Jurák jako její doprovod. Oba jste soustředění opustili na základě svého vlastního rozhodnutí za okolností, jejichž svědkem bylo dalších téměř 40 lidí, účastníků akce. Důvodem, jediným důvodem, bylo nezvládnutí vašich vlastních osobností. Důvod, proč se jestě já vámi dvěma a uvedeným případem vůbec musím zabývat, vyplyne z následujícího textu.

Krátce zrekapituluji, co se vlastně stalo. Jak jsem již psal, paní Malechová byla ten, kdo se s fenkou zúčastňoval všech praktických akcí jako psovod, tedy i výcviku. Zhruba v polovině soustředění došlo na výcvikové lekci k tomu, že jsem po psovodech (tedy i paní Malechové) chtěl zcela jednoduchou věc - posazení pejska. Ne všichni to zvládají tak, jak mají, proto vždy poskytnu každému dostatek času. Seděli již všichni - kromě vaší fenky. Na moje upozornění, ať ji paní Malechová posadí, reagovala poznámkou, že fenka je rozptýlená. Znovu jsem jí řekl, ať fenku posadí. Nic - občasný pokus o posazení končící nezdarem (znovu připomínám, jednalo se o již 2-letého psa!), nezájem fenky o svoji "paničku" byl evidentní od samého počátku a jen tak mimochodem se neprojevil pouze v této situaci. Zůstal jsem trpělivý a paní Malechové poskytl čas v řádu několika minut, aby začala konečně něco dělat. Z její strany mi byla odpovědí pouze provokace slovní i mimická, fenku už se posadit ani nesnažila, navíc začala být agresivní i vůči jiné paní, která se ji snažila přivést k rozumu.

Přes její nechutné poznámky jsem jí fenku odebral, vzal ji do kruhu a paní Malechové se zeptal, kterým směrem ji mám posadit. Pravila, že je jí to jedno. Nato jsem fenečku vzal a zcela bez problémů ji posadil nejprve zády a poté čelem k její majitelce. Pak jsem jí ji vrátil s poučením, jak se má k fence chovat. Odpovědí mi byla opět nechutná poznámka vůči mně a zlostné trhání vodítkem na adresu fenky...

Vy, pane Juráku, jste se pro změnu v celé své kráse projevil na začátku následující odpolední přednášky. Naprosto neslušným a buranským způsobem jste se do ní naboural a aniž by o to kdokoliv stál nebo jste se mne požádal o dovolení, jste začal prezentovat svoji předem jistě velmi pečlivě připravenou řeč na téma, jaký jsem zloduch, jací jsou všichni hlupáci, protože se mojí osobou nechají manipulovat, jak jsem ublížil vaší partnerce a jednomu psu - takovou snůšku arogance, nesmyslů a nenávisti (ale i trapnosti) bych od člověka s vysokoškolským vzděláním vskutku nečekal. Na moji žádost, abyste odešel, protože nám bráníte v práci, jste nereagoval. Nereagoval jste ani na to, když vám téměř 40 lidí dalo velmi jasně najevo, že o vaše nesmysly a osočování nestojí a že sami jsou dospělí svéprávní lidé, kteří si dokážou na věci udělat vlastní názor - a jaký názor to byl, to si můžete přečíst v mé zprávě ze soustředění. Stál jste, plival špínu ve svém emotivním projevu a snažil se mě vyprovokovat větami typu "a co budete dělat, když se odtud nehnu" - tehdy jsem vám řekl, že ať jste rád, že zůstávám sedět. Ve světle věcí následujících mne dnes mrzí, že jsem tehdy skutečně nevstal...

Pro jistotu opět připomínám, že na nezapomenutelné chvíle strávené s vámi oběma mám zhruba 40 svědků - a více než polovinu tvoří lidé, kteří mne viděli poprvé v životě.

Pak jste odjeli a přiznám se - já osobně jsem na vás okamžitě zapomněl. Nikoli vy dva na mne, jak se záhy ukázalo.

Uplynulo několik málo dní od soustředění a mně se dostalo do rukou několik emailů - včetně těch vašich a vašeho kumpána pana Časara. Nikoliv ale od vás, nýbrž od jiných účastníků soustředění. Jeden uvádím v plném znění na této stránce, v jednom ze zbylých jsem byl upozorněn, že můžete být nebezpečný člověk a pokud proti mně něco podniknete, mohu počítat s plnou podporou pisatele. Ale pane Juráku - vy nejste nebezpečný člověk. Vy a bohužel i vaše partnerka jste jen ubožáci. Jen ubožák dovede dát na veřejné internetové fórum anonci, že "na požádání bude rozesílat na soukromé maily" zprávu o tom, jak mu bylo na mém soustředění ublíženo a jaký že jsem to padouch. To slovo "padouch" je z vašich vlastních mailů... vzpomínáte si, že? Nevím, kolik lidí skutečně stálo o tento typ "zpravodajství", ale určitá skupinka lidí vašeho ražení si o něj určitě ráda napsala - úspěch se v této krásné zemi přeci neodpouští. Takže bych vám oběma rád sdělil, že v tuto chvíli již bezpečně vím, kam od vás vedou nitky - i to, že jste na soustředění nepřijeli se něco naučit. Ten důvod byl jiný a internet není tak anonymní, jak se na první pohled může zdát.

Mne se bojíte, dobře víte, jak sami lžete, a proto jste tuto akci rozjeli potajmu a konspirativně, za mými zády - tak, abych se pokud možno já nic nedozvěděl. A protože podlé lidi vašeho druhu bytostně nesnáším, vytáhl jsem nejen vás dva z vašeho brlohu na denní světlo.

Pane Juráku a paní Malechová - svým jednáním jste se oba zařadili mezi opravdovou spodinu, mezi lidi neskutečně zákeřné, mstivé a nenávistné. Střezte se mi kdokoliv z vás ještě někdy zkřížit cestu, v tom případě se můžete stoprocentně spolehnout na to, že bych "nezůstal sedět"...

Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO

V Liberci dne 8.7.2007

Pane Petře Časare z Prahy-Libně,

vás jsem přijal na soustředění na přímluvu vašeho velmi dobrého kamaráda - což všichni tři dobře víme. Zúčastnil jste se této akce se svojí vykastrovanou dvouletou fenkou německé dogy a také zhruba v polovině odjel. Jste člověk, který jednak bydlel s panem Jurákem a jeho partnerkou v jedné chatce, jednak se v současné době stejnou měrou podílíte na jejich útocích a pomluvě vůči mé osobě.

Váš kamarád, který se již dříve zúčastnil jednoho z mých soustředění a mezitím za mnou přijel i se svou fenečkou na osobní konzultaci, mi řekl pár slov o vás i vaší fence. Z toho titulu mne požádal, zda bych vás vzal na toto soustředění, kterého se zúčastnil i on, a pár věcí vám vysvětlil. Bohužel se mu svého času nepodařilo vám rozmluvit kastraci vaší fenky a zřejmě doufal, že ode mne některé věci do budoucna vezmete...

Vy jste se bohužel od samého začátku nejevil jako přímý člověk. Vaše první verze byla, že jste fenku nechal vykastrovat v důsledku její otravy Fridexem, kteroužto záležitost jste raději blíže nerozebíral. Váš přístup i vztah k fence byl dosti rozporuplný a protože mne zajímalo, jaký skutečně jste, dal jsem si s vámi trochu víc práce. Vzpomínáte si, jak jsem si vás i s fenečkou vzal do kruhu a nechal vás chvilku fungovat navolno? Zdánlivě o nic nešlo a vy jste z toho byl pěkně zmatený. Ale aniž jste to sám tušil, spoustu věcí jste mi na sebe prostřednictvím své vlastní fenky prozradil.

Pak jsem si vás rozebral na jedné přednášce - a opět mi cca 40 lidí může být svědkem. Položil jsem vám několik jednoduchých otázek, které vedly k vašemu vlastnímu přiznání, že okolnosti zmrzačení vaší fenky byly poněkud jiné a vy nejste tak přímý a pohodový človék, jak to hrajete na okolí. Pracujete v autoservisu, kde máte i svoji fenku. To, že je Fridex pro psy prudce jedovatý a stačí velmi malé množství, jste údajně nevěděl - opravdu ne? Podle vlastních slov se podílíte na nějaké aktivitě kolem zachraňování psů - ještě jste se mi chlubil, jak jste praštil s neposlušným jezevčíkem o zem:( Pane Časar, jedovatost Fridexu je velmi známá věc (nejen pro psy, i pro lidi) a jako pracovník nebo dokonce spolumajitel autoservisu vám tato věc musí být dostatečně známá - jinak nemáte ve svém oboru co dělat. Stejně tak i to, že pravděpodobnost úniku této sladké a pro psy velmi přitažlivé kapaliny je ve vaší branži vysoká a mít v podobných prostorech psa je ne riziko, ale šílenost a naprostá nezodpovědnost.

Pane Časare, vy jste velmi dobře věděl, jak je Fridex jedovatý. Nebyla to vaše neznalost, ale totální selhání a vlastní lhostejnost, že se vaše fenka přiotrávila.

Trochu jsem vás musel zatlačit do rohu, ale vypadly z vás další zajímavé informace. Třeba ta, že fenka je již zdravotně v pořádku, není ani na dietě a vykastrovat jste ji nechal proto, že jí tak nehrozí zabřeznutí...

Dobře víte, že k tomuto všemu jsem vám řekl pár tvrdých, ale slušných slov o tom, jaké z vašeho jednání vyplynuly následky pro fenku a čeho se máte vyvarovat do budoucna. Dodnes vás vidím před očima - neřekl jste jediné slovo proti a možná jste se konečně sám za sebe trochu zastyděl.

Ale ani vám nevydrželo slušné jednání dlouho. Druhý den ráno jste za mnou přišel a zcela v klidu mi sdělil, že odjíždíte, neboť fenka měla v noci nějaké zažívací problémy (cituji). Nic víc, ani ruku jste mi nepodal, ale to už mne od vás nepřekvapilo.

Pane Časare, vy jste člověk, který cíleně a bez problémů lže. Mám pak být překvapený, když zjistím, že spolu s výše uvedenými paní Malechovou a panem Jurákem rozesíláte "na požádání" maily o tom, že chudák vaše fenečka málem umřela, protože jsem ji já odrovnal?! Znovu opakuji - pokud se toto opovážíte tvrdit, pak jste buď blázen nebo lhář.

Pane Časare, možná jste mezitím, co jste ze sebe mezi ostatními dělal obrovského frajera, postřehl třeba to, že tohoto soustředění (mimochodem stejně jako všech ostatních) se zúčastnili psi různých plemen od čtyřměsíčních štěňat po psí seniory. Pokud bych neznal správnou míru psí zátěže a určitým způsobem nedirigoval rytmus výcviku, pak by asi psi neopouštěli výcvikový prostor plni energie a pohody - štěňata stejně jako psí staříci, již několik let dvakrát ročně. Stejně tak fungovala a skotačila i vaše německá doga - hromada přítomných lidí mi opět může být svědky...

Ten, kdo nezvládal, jste byl vy, nikoliv vaše fenka. Jste chlap v plné síle, ale měl jste velké problémy sám se sebou, se svou fenkou a místo toho, abyste zapracoval, jste zvolil cestu, která byla pro vás možná pohodlnější, ale vaší fence nedala vůbec nic - jen jsem vás slyšel na ni řvát, když vás neposlouchala a vy jste měl pocit, že nejsem v dohledu. Co jste se svojí fenkou provedl v noci, jaký byl skutečný důvod vašeho odjezdu, o tom se mohu jen dohadovat. Mnohé mi ovšem vysvětlují vaše akce v současné době i fakt, že váš velmi dobrý kamarád neodjel s vámi, ale zůstal do samého konce.

Pane Časare, stejně jako pan Jurák a paní Malechová jste se i vy úspěšně zařadil mezi elitní spodinu. Z výše uvedených důvodů, které jsem zde rozebral podrobněji, jste mne utvrdil v tom, že jste stejně zákeřný a podlý člověk jako oni a lhaní vám skutečně nedělá sebemenší problém.

Přemýšlejte sám nad sebou, až se podíváte na jednu vámi zmrzačenou dvouletou německou dogu...

Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO

V Liberci dne 8.7.2007

ZDE UVÁDÍM V PLNÉM A DOSLOVNÉM ZNĚNÍ EMAIL, KTERÝ ZMIŇUJI V JEDNOM Z VÝŠE UVEDENÝCH OTEVŘENÝCH DOPISŮ. VYBRAL JSEM JEJ PŘEDEVŚÍM PROTO, ŽE KROMĚ UPOZORNĚNÍ NA PRAKTIKY VÝŠE UVEDENÝCH OSOB PŘINÁŠÍ I HODNOCENÍ '13. VÝCVIKOVÉHO A RELAXAČNÍHO SOUTŘEDĚNÍ FALCO' POHLEDEM ŘADOVÉHO ÚČASTNÍKA. JE POMĚRNĚ DLOUHÝ, ALE MYSLÍM SI, ŽE ROZHODNĚ STOJÍ ZA PŘEČTENÍ...

Vážený pane Dostále,

v květnu jsem se zúčastnila Vašeho soustředění. Od jedné mé známé se ke mně dostal mail, který rozesílají též jedni z účastníků Vašeho soustředění. Tento mail je však plný lží a pomluv, které se nezakládají na pravdě (viz příloha). Vím, že je bohužel zcela nemožné se proti takovému způsobu pomluvy bránit, proto mě tento mail doslova vytočil a musela jsem na něj zareagovat a nepravdivé věci uvést na pravou míru a informovat o tom. Vím, že se bohužel nedostane ke všem, kteří pomlouvačný mail od dotyčných obdrželi. Proto jsem Vás chtěla požádat, zda byste byl tak laskav a udělal výjimku a můj mail na Vašich stránkách zveřejnil, aby si i ostatní mohli přečíst moje hodnocení jako nezaujatého řadového účastníka Vašeho soustředění. Chci vás však z pochopitelných důvodů požádat, abyste nezveřejňoval mé jméno a adresu. Děkuji. Chci Vám rovněž poděkovat za to, že jsem měla možnost zúčastnit se Vašeho skvělého soustředění, které mi velice pomohlo mému pejskovi lépe porozumět a díky Vám ho, doufám, učinit mnohem šťastnějším. Chci Vám popřát hodně sil a energie do Vaší další práce a zároveň Vás požádat, nenechte se odradit od své obdivuhodné práce takovými nenávistnými lidmi. Nám, kteří Vaši pomoc potřebujeme, byste velice chyběl.

Pane Lubomíre, paní Dano Malechová,

obracím se na Vás jako na účastníky 13. výcvikového soustředění psí školy Falco, jehož i já jsem byla účastnicí, a to z toho důvodu, že se ke mně dostal velmi lživý mail, který šíříte po internetu. Ráda bych proto některé vámi uváděné nepravdivé informace uvedla na pravou míru. Hned na samém počátku si vás dovoluji upozornit, že na soustředění jsem byla poprvé a zde jsem také poprvé měla tu čest poznat pana Viktora Dostála. Vy a vaše přítelkyně jste přijeli na soustředění s poměrně mladou fenkou irského setra, ale už ve věku, kdy by ale měla zvládat základní prvky výchovy. Vy pane, Lubomíre, jste bohužel neměl možnost sledovat vaši přítelkyni, ale ani ostatní účastníky soustředění, při cvičení. Zcela chápu toto opatření ze strany pana Dostála. I když byste stál někde opodál, vaše fenka by o vás velmi dobře věděla a svojí přítomností byste ji jako člen její smečky pochopitelně rozptyloval a nejen ji, ale i ostatní psy. Fenka by si vás neustále „kontrolovala“ a tím byste zřejmě vaší partnerce její situaci, kdy měla dost práce s jednoduchým základním výcvikem své fenky, ještě více zkomplikoval. Pro upřesnění uvedu, že při výcviku po nás všech chtěl pan Dostál pouze tyto základní dovednosti: chůze u nohy, posazení a položení pejska. Myslím si, že tyto zcela jednoduché úkony, by měl zvládat každý pejsek bez rozdílu. Jsou to totiž cviky, které jsou důležité při každodenním soužití pána a jeho psa. Čas od času potřebujeme pejska posadit (třeba když potkáme známého a chvíli si s ním chceme nerušeně popovídat, aniž bychom museli neustále korigovat svého jančícího psa nebo třeba ve výtahu spod.), čas od času potřebujeme svého psa položit a třeba se od něj i na chvíli vzdálit (a jsou místa, kdy nemáme možnost svého psa někam přivázat) a  zvládnutá chůze u nohy by měla naprostou samozřejmostí (ve městě, na sídlišti…). Mnozí z nás s tím problémy neměli, mnozí z nás se to teprve učili. Pan Dostál nám vše vždy nejprve vysvětlil i názorně předvedl hlavně na svých dvou velmi perfektně zvládnutých pejskách. Jediné, co po nás opravdu chtěl, byla snaha a důslednost. Nezlobil se na nikoho, že mu pejsek např. vstal, ale projevil svoji nespokojenost, když ho znovu neposadil. Snažil se z nás dostat maximální soustředění se na své pejsky, snažil se odbourat naši nejistotu, nervozitu a řvaní na naše psy. Po celou dobu nás učil tomu, abychom přistupovali ke všemu, co s pejsky děláme důsledně a při tom klidně, aby z nás pejsek cítil skutečnou oporu, jistotu a rozvahu člověka, kterému může za všech okolností věřit a který je jeho jediným vůdcem. Taky mnohokrát zdůrazňoval, že v sobě musíme najít tu správnou autoritu, aby pejsek s radostí a ochotou pro nás požadovaný úkol udělal. Taky nás hned na samém začátku upozornil na to, že se nikdo nebude druhému posmívat za to, že mu něco nejde. Na jednu stranu škoda, že jste neměl možnost svoji přítelkyni při cvičení pozorovat. Byla člověkem, který měl problém nejen s položením své fenky, ale i s daleko jednodušším cvikem jako je posazení pejska. Stála jsem opodál, když po několikáté a bez úspěchu nedokázala svoji fenku posadit. Po výzvě pana Dostála, ať svoji fenku posadí tak, jak nám několikrát názorně ukazoval, se jen ušklíbla, že to nejde. V tu chvíli pan Dostál její fenku vzal a pouze se zeptal, kterým směrem jí má posadit. Vaše přítelkyně řekla, že je to jedno, a tak ji pan Dostál zcela bez problémů a bez použití fyzické síly posadil jednou zády k vaší přítelkyni, podruhé čelem a fenka pokaždé zůstala sedět. To bylo vše. Bohužel tuto situaci ve svém mailu popisujete jako horor, kdy litujete své nepřítomnosti, protože jste nemohl svojí přítelkyni vyrvat ze spárů toho zloducha Dostála. Věřte, že jsem nebyla jediným očitým svědkem. Ten „zloduch“ vaší přítelkyni pomohl, aby si uvědomila, že její fenka si sednout umí, že to není o její neposlušnosti, ale o neschopnosti a neochotě paničky fenku posadit. Jiné by to vedlo k zamyšlení, větší snaze a k motivaci. Vaši přítelkyni to vedlo ke zlobě a jak z vašich společných mailů vyplývá i k nenávisti vůči člověku, který se snažil pomoci nejen vám a vaší fence, ale i ostatním lidem. Možná vám vaše přítelkyně vůbec neřekla, že mezi námi byla i jedna mladá slečna, která měla dost velké problémy se svým pejskem. Ten ji jako svoji majitelku dost ošklivě napadal a neváhal kousnout. Přiznám se ,že jsem z toho měla husí kůži, nebyl to hezký pohled na psa, který neváhá kousnout svoji vlastní paničku. Pan Dostál získal můj velký obdiv, když zcela sebejistě a s klidem pejska slečně vzal, usměrnil ho v jeho chování a po psím mu pár věcí vysvětlil. Věřte, že slečnu, nijak nešetřil (není samo sebou, když pes napadá svého vlastního pána!) a myslím, že nikdo z nás by nechtěl být v její kůži. Neřekl jí však nic, čím by ji ponížil, čím by ji před námi zesměšnil nebo ztrapnil a nikdy to neudělal vůči nikomu z nás. Jen jí velmi důrazně vysvětlil, v čem je její problém a předvedl jí i nám všem, jak musí se svým pejskem pracovat, jak se musí chovat, aby dosáhla zlepšení té nepěkné situace. Slečna by se bývala mohla také urazit a všimla jsem si, že měla na krajíčku. Ale ona skutečně zatnula zuby a po celou tu dobu se snažila tak, jak ji pan Dostál řekl. A my všichni jsme za těch pár dní soustředění viděli ten ohromný pokrok, který se svým pejskem udělala. Myslím, že za to jí patřilo uznání od nejednoho z nás za její snahu a důslednost. A možná nevíte, že tam byl také pán, který se potýkal se stejným problémem se svým kousavým pejskem. I on podle pokynů pana Dostála po celou dobu na sobě a svém pejskovi pracoval, i on dosáhl na konci soustředění výrazného zlepšení. Myslíte si, že pracovat s cizím psem, který dokáže kousat do svého pána, a který by tudíž neváhal kousnout cizího člověka, že u toho není potřeba komunikace se psem? Myslíte si, že smečka tolika psů nepotřebuje svého vůdce a že není potřeba s ní komunikovat? Nevšiml jste si, jak se některý pes choval v nepřítomnosti pana Dostála a jak se změnil v jeho přítomnosti? Ne, nevšiml, protože jste se nedíval a nebo to spíše nechtěl vidět. Víte, občas se na internetových diskusích polemizovalo o tom, jestli na soustředění je či není smečka. Mnozí to přirovnávali k vypuštění několika psů při venčení v parku. Zkuste si více jak 40 cizích  psů pustit v parku. Když mezi nimi budou jen třeba dva, kteří si nepadnou do oka, tak si představte, co to vyvolá mezi ostatními… nechtěla bych to zažít. Ano, na soustředění skutečně vznikla řízená smečka, zastřešovaná panem Dostálem a jeho pejskem Šedym, který tam vykonal velmi mnoho práce. Stačila jen přítomnost Šedyho, který proběhl mezi pejsky, kteří si nebyli zrovna příliš nakloněni a situace byla rázem vyřešena. Pokud si některý pejsek nedal říct a zkoušel si zvyšovat svoji pozici ve smečce na úkor jiného psa, dokázal Šedy s přehledem razantně a při tom velmi efektivně zasáhnout. Tak jako to bylo například s jedním neposlušným labradorem. Ale pokud byste se pozorně díval, neměl pak ten labrador další sebemenší problém a věděl, kde je ve smečce jeho místo. Možná nevíte o tom, že pár lidí pak projevilo přání, aby i jejich pejskovi se dostalo takové potřebné výchovné lekce. Možná, že jste také přeslechli, že pan Dostál zdůrazňoval, že po celou dobu soustředění máme pozorovat chování svých ale také cizích pejsků a že se máme z jejich chování učit. A že také zdůrazňovaL, že to musíme být především my, kdo jsme vůdci našich pejsků, kdo musíme umět zasáhnout a svého pejska v různých situacích zkorigovat. Ale mnozí z nás to raději nechávali na panu Dostálovi nebo na jeho Šedy. Měli jsme však dostatek teoretických, ale hlavně praktických možností se tomu sami naučit.  Všimnul jste si, že mezi lidmi i psy po celou dobu soustředění panovala pohoda a klid bez nějakých šarvátek a pranic? Možná vám nedošlo proč… Já vám to prozradím, protože pejsci moc dobře věděli o přítomnosti pana Dostála i jeho pomocníka Šedy. Pan Dostál se choval totiž jako alfa vůdce tak, jak nám vysvětlil při jedné z přednášek, aniž by jakkoli nabourával naši autoritu a vlastní vůdcovské pozice u našich pejsků. A když už jsme u těch přednášek: všiml jste si, že lidi panu Dostálovi pokládali nejrůznější často i všetečné otázky a že na všechny zcela bez problémů odpověděl a že ho žádná z nich ani v nejmenším nezaskočila? I vy jste měli tu možnost. Zmiňovali jste ve svých mailech slečnu, která vlastnila dva samojedy. Všimla si alespoň vaše přítelkyně toho, že se po celou  dobu cvičení ta chudinka slečna vůbec nesnažila? Že neměla ani jasno v tom, který pes je výše postavený, že nezvládla se svými psy chůzi u nohy, natož posazení či položení? Ptáte se proč? Protože se s prominutím při cvičení na to vykašlala a její psi si v podstatě dělali, co chtěli. Jejich nezvládnutá výchova (neopodstatněné startování a vyjíždění) dost často obtěžovala při cvičení psy ostatních. Přesto ji pan Dostál věnoval čas navíc a s jejími psy individuálně pracoval. Snad si ta slečna uvědomila, že její psi se nechali bez problémů panem Dostálem odvést a jejich panička jim vůbec nechyběla. Při jedné přednášce, kdy všichni ostatní psi klidně leželi, ji požádal, aby své psy také položila. Její odpovědí byla pouze vzpurnost, že je nepoloží, protože to nejde. Pan Dostál by ji prominul kdyby se jí to skutečně nepodařilo, ale nemohl ji prominout to, že se o to ani nepokusila. Dal jí proto na vybranou – buď bude pracovat a snažit se tak jako ostatní nebo nemá smyl, aby dále v soustředění pokračovala. Někteří se jí snažili domluvit, aby se pokusila své psy položit. A chudinka slečna si však sama vybrala – psy odmítla položit a rozhodla se, že pojede raději domů. Myslím si, že pomáhat lidem, kteří o to ve skutečnosti nestojí, nemá smysl. A bylo by to i nefér vůči nám, kterým to také vždycky stoprocentně nešlo, ale kteří jsme se alespoň o zvládnutí úkolu pokusili. A co poznamenat k vašemu prohlášení:“chudák doga, která málem při cvičení umřela“? To mě tehdy poněkud pobavilo. Nezlobte se, ale člověk, který svou vlastní hloupostí a lajdáctvím sám málem odrovná svého psa tím, že mu umožní, aby se napil fridexu, který je pro psy velmi jedovatý, je pro mě slušně řečeno prevít. A pokud svoji fenku nechá ještě navíc vykastrovat jen kvůli tomu ( jak z něho nakonec vypadlo), že mu je nepříjemné, že hárá, pak je to prevít dvojnásobný. Při cvičení jsem si dogy také všimla. Tu nešlo pro její velikost přehlédnout. Rozhodně nevypadla vyčerpaně, unaveně, to možná se spíš tvářil otráveně její páníček. Zřejmě jste neviděl, že ze cvičení s kopce dolů se nebelhala, nýbrž běžela s ostatními pejsky. A když už jsem nakousla tuto vaši další lež o tom, že pan Dostál při cvičení psi devastoval a driloval, tak to též musím uvést na pravou míru. Pejsci po celou dobu cvičení měli vždy dostatek prostoru k relaxaci – ležení, sezení… Víte vy vůbec, co je to dril? Běžte se prosím podívat na nějaký klasický cvičák. Jednou jsem to také udělala. Připadla jsem si tam jako na vojně – buzerace psů i lidí a víckrát mě tam už nikdo s mým psem neviděl. Zeptejte se své přítelkyně jak byli psi po cvičení hrozně “unavení“ – pelášili totiž všichni z kopce dolů a pod kopcem se honili s jinými a vaše fenka byla mezi nimi. Ano, my lidi jsme unavení určitě byli, pro mnohé z nás více pohybu, na který nejsme zvyklí, pobyt na čerstvém vzduchu, soustředění se, stálá kontrola svého pejska, byla únavná. A někteří pejsci na tom byli podobně – celodenní pobyt venku, skotačení a dovádění s ostatními pejsky, změna jejich obvyklého režimu… je to však neunavilo přímo na soustředění, ale určitě až doma, jako mého psa, který první den po soustředění hodně prospal, ale na soustředění po celou dobu vytrvale lítal s ostatními psy.

Soustředění pana Dostála bylo pro některé z nás náročné, ale pro všechny z nás, kteří jsme vytrvali až do koce přínosné. Mnozí z nás si mnohem více upevnili svůj vztah mezi sebou a svým pejskem, někteří si uvědomili svoje slabiny a objevili ten skutečný problém, který mají sami se sebou – nikoli jejich pejsek. A všichni měli možnost se dozvědět, jak ten svůj problém vyřešit. Pochopila jsem, že soustředění pana Dostála není pro každého. Je jen pro ty, kteří jsou ochotni skutečně se svým pejskem pracovat, často změnit svůj přístup k pejskovi k lepšímu a hlavně zapracovat sami na sobě a na vlastních chybách a zlozvycích. Vy a ani vaše přítelkyně jste mezi takové lidí nepatřili. Rozhodli jste se ze soustředění odjet a věřte, že nám, kteří jsme tam vytrvali až do konce jste ani v nejmenším nechyběli. Myslím, že nejen mně byl nepříjemný váš drzý a prostoduchý proslov na rozloučenou. On totiž o rozloučení s vámi nikdo nestál a všichni jsme si oddechli, když jste konečně odjeli. A že jste v závěrečné zprávě o soustředění neviděl uvedenou vaši fenku, či samojedy? Zřejmě jste si špatně přečetl, že byli uvedeni pouze ti, co soustředění absolvovali – od začátku až do konce. Vy jste na to neměli a nepatřili jste tudíž mezi ty, kteří to úspěšně zvládli. Ale doufám, že jste si naopak dobře přečetl, že jsme pana Dostála na konci soustředění všichni bez rozdílu odměnili bouřlivým potleskem za jeho trpělivost, péči a pomoc nám všem po celou dobu soustředění. Myslíte si, že nespokojení lidé někomu tleskají? Myslíte si, že kdyby soustředění byla tak hrozná, jak ve svém lživém mailu uvádíte, že by na něj jezdilo stále tolik lidí? Odpovězte si sám… Zrovna tak si odpovězte, proč někteří lidé se účastnili soustředění již po několikáté… Já budu rozhodně patřit mezi ně. To, že jsem se soustředění zúčastnila, považuji za jedno ze svých nejlepších rozhodnutí, které jsem ve vztahu ke svému pejskovi učinila. Nebyla jsem mezi těmi, kteří na konci dostali certifikát. To skutečně dostali jen ti, kteří si ho zasloužili nejen za práci se svým pejskem po celou dobu soustředění, ale také za svůj příkladný vztah ke svému pejskovi. Je pro mě motivací, abych na sobě zapracovala natolik, abych pro příště třeba certifikát také získala.

Za sebe děkuji, že jsem měla možnost pana Dostála poznat osobně a že bohudík takový člověk, jako je on, existuje. Člověk, který svůj život zasvětil lásce a pomoci psům. Pro mě pan Dostál skutečným zaříkávačem psů je.

______________

(Protože mne pisatelka tohoto mailu požádala o nezveřejnění svého jména - podle svých vlastních slov nechce být vystavena agresivním útokům na internetových diskuzních fórech, kterých se aktivně již dlouhou dobu zúčastňuje - a protože svoje metody výše uvedené osoby již nepřehlédnutelným způsobem prezentovaly, její přání plně respektuji.)

AKTUALIZOVÁNO 29.7.2007 - TENTO TÝDEN MI NAPSALA MAJITELKA FENKY STAFFORDŠIRSKÉHO BULTERIÉRA, KTERÁ SE ZÚČASTNILA JIŽ DVOU VÝCVIKOVÝCH A RELAXAČNÍCH SOUSTŘEDĚNÍ FALCO A NAVÍC MOJI PRÁCI ZNÁ I Z INDIVIDUÁLNÍ KONZULTACE. PROTOŽE SE VE SVÉM MAILU VYJÁDŘILA NEJEN K PROBÍRANÉ KAUZE, ALE ZMÍNILA I VŠEOBECNÉ SKUTEČNOSTI, KTERÉ BOHUŽEL MÝM KLIENTŮM ČASTO UNIKAJÍ, ROZHODL JSEM SE SE SVOLENÍM PISATELKY JEJÍ MAIL UVEŘEJNIT V NEZKRÁCENÉ A NEZMĚNĚNÉ PODOBĚ. MYSLÍM SI, ŽE PRO MNOHÉ BUDE VELMI POUČNÝ - A ZA SEBE ŘÍKÁM JEN TOLIK, ŽE JSEM SI TÉTO DÁMY ZAČAL SKUTEČNĚ VELICE VÁŽIT. NE KVŮLI TOMU, CO NAPSALA O MNĚ, ALE KVŮLI TOMU, CO DOKÁZALA NAPSAT SAMA O SOBĚ...

Vážený pane Dostále,

právě jsem se vrátila z perfektní dovolené, kterou jsem s Airynkou strávila na horách ( bez internetu) a tak jsem hned dychtivě "skočila" na Vaše stránky, abych zjistila, co je nového. Protože  nepatřím mezi dnes tolik ceněné příslušníky našeho národa, kterým je všechno šumafuk, tak mě bezpráví a bezdůvodná lidská nenávist spolehlivě rozpálí doběla. To se stalo po přečtení otevřených dopisů. Čas od jejich zveřejnění sice pokročil, ale protože se kvapem blíží 14. VT v září, dovolím si svůj otevřený dopis pojmout jako výzvu pro lidi a jejich pejsky, kteří se chystají přihlásit, a podělit se o své zkušenosti a chyby, kterých jsem se dopustila.

Pane Dostále, máte moje svolení uveřejnit ho i s moji mailovou adresou - nepatřím k nejmladší generaci a s nenávistnými reakcemi mám svoje bohaté zkušenosti a v žádném případě se jich nebojím, každý soudný člověk si snad svůj názor utváří sám na základě vlastních zkušeností - tedy, chtěla bych tomu věřit.

S úctou

Milena Poláková

Začnu od začátku. Dříve než jsem si konečně v rodině prosadila pořízení pejska, dostala jsem od syna knihu pana Dostála. Když řeknu, že jsem ji přečetla jedním dechem, budu jen opakovat již zveřejněné názory na tuto neskutečnou publikaci, následovalo seznámení se stránkami a hlavně s poradnou. Moje touha mít psa tak ještě zesílila, vybrala jsem si plemeno stafordšírský bulteriér, což je úžasné plemeno sice psa menšího vzrůstu, ale silného a vytrvalého, což mým představám společných toulek přírodou vyhovovalo. Airynku jsem si přivezla v červenci a zkusila jsem se přihlásit na VT v září 2006 ( Airy byly pouhé 4 měsíce). K mé radosti jsem byla vybraná. Absolvovaly jsme spolu celé soustředění bez nějakých úlev, Airynka všechno zvládala ( samozřejmě na své štěněcí úrovni) a ještě stihla v mezičase " zápasit" s dalšími pejsky. Takže jestli byl někdo trochu fyzicky " vyřízený", byla jsem to já, nikoliv moje malé štěně. Měla jsem jedinečnou možnost sledovat život ve smečce, psi celé dny na volno, jejich seznamování, hrátky a soupeření, které s přehledem vždy vyřešil Šedy, práci se psy pana Dostála přesně jak popisuje ve své knize. Chtěl po nás jen jedno, maximální soustředěnost na psy a plnění úkolů - celé cvičení bylo pestré a pokud se člověk opravdu soustředil jen na sebe a svého psa, jen zíral na výsledky. Dodnes mu skládám poklonu za jeho trpělivost, kdy někteří účastníci nebyli schopni chodit v kruhu v patřičných rozestupech. Trpělivě  nám ukazoval znovu a znovu, že vše jde, když se chce.  Někteří z nás házeli flintu do žita, většina však na sobě pracovala a bylo to vidět. Kdo přijel na VT a myslel si, "Dostál to nějak zařídí a já odjedu  s perfektně vycvičným psem", tak se mýlil, ukázal nám cestu, jak  žít s pejskem, který radostně udělá, co po něm chceme, pokud mu to  srozumitelně  sdělíme.  Odjížděla jsem z VT opravdu  štastná a spokojená sama se sebou. Pejska jsem měla krásně "nastartovaného", jen pokračovat.

 A tady jsem udělala obrovskou chybu. Události v rodině ( zemřela mi náhle matka) a s tím související problémy mě namísto přimknutí se k pejskovi, od něho vzdalovalo, uzavřela jsem se do sebe, při společných vycházkách jsem v duchu řešila problémy, nesoustředila jsem se na ni, povely a hry s Airynkou jsem vykonávala mechanicky, bez skutečného zaujetí - vždyť Airynka přece všechno potřebné umí, stačí to jen opakovat. Ve své letargii jsem pokračovala dál a najednou jsem zjisťovala, že Airynka mě přestává "brát", smutně mě pozoruje, nemá radost ze hry, na moje "studené" mechanické přivolání sice příjde, ale bez nadšení. Začala jsem si být protivná sama sobě a styděla jsem se zavolat pana Dostála a poprosit ho o pomoc, uvědomovala jsem si, že jsem práci vynaloženou na VT, jen tak hodila přes hlavu. Nakonec jsem to udělala a pan Dostál mně pomoc neodmítl a tak  jsem odjela do Liberce na konzultaci.  Na zhodnocení mého vztahu se psem mu stačila 10 minutová vycházka v terénu a jeho závěr byl pro mne zdrcující, řekl mi pravdu bez nějakých příkras, upřímně, tak jak vždy odpovídá v poradně. Kdybych neměla zájem své chyby napravit, a chtěla si pofoukat svoje právem napadené ego, mohla jsem rozpoutat po vzoru některých účastníků VT nenávistnou kampaň na netu a vesele špinit práci člověka, který mi nabídl druhou šanci napravit to, co jsem ve své zaslepenosti způsobila. Ale komu by to prospělo ? Podle rad pana Dostála jsem na sobě začala tvrdě pracovat a to pěkně znovu všechno od začátku, snažila jsem se z hlasu odstranit pouhé drilování, upevňovala jsem kontakt se psem, přečetla znovu jeho knihu, některé pasáže několikrát a pomalu, starou i novou poradnu,  s praktickým použitím na pejskovi. Dá se říci, že jsem se začala učit chování od svého psa - na něm byla vidět každá moje chyba. Přihlásila jsem se na 13. VT letos v květnu, vědoma si toho, že zájem je veliký a že se tam asi nedostanu i vzhledem ke svému selhání. Dostala jsem od pana Dostála další šanci - byly jsme s Airynkou vybrány :) Hrozně jsem se těšila na život ve smečce. Pejsků bylo přes 40, různé rasy, velikosti a stáří, setkala jsem se i s pár známými z minulého VT. Všechno fungovalo jak mělo, těšila jsem se na praktický výcvik " na pahorku". Kdyby se mě někdo zeptal, jak to šlo pejskům a jejich pánikům vedle mne, musím říci, že bych to nevěděla, tak jsem se snažila soustředit jen na nás dvě. Hned při druhém praktickém cvičení, zejména při výkladu pana Dostála, mě rušil hlas, dnes již vím že dotyčná dáma se jmenuje p.Malechová, který měl ke všemu nevybíravé připomínky. Požádala jsem ji, ať si své poznámky nechá, že mi to vadí při soustředění. Odpovědí mi byla arogantní odpověď, že netušila, že to někdo tak žere. To mě dostalo. Myslela jsem, že jsem ji špatně rozuměla a pochopila. Po cvičení jsem ji vyhledala, omluvila se jí za svoji reakci na její poznámky s tím, že jsem ji asi špatně rozuměla. Vše mi ironickým hlasem zopakovala a dala mi najevo, že na jejím žebříčku bych nebyla ani na posledním místě. Na otázku, proč se vlastně na VT přihlásila, mi odpověděla, že čekala něco jiného. Při dalším cvičení jsem si dávala pozor, abych nebyla v její blízkosti, ale přesuny v kruhu nás postavily opět vedle sebe při již zmíněném jednoduchém úkonu: posazení pejska k noze, což zvládli všichni, nejen štěňátka, ale i páničkové, kteří cvičili s více psy na jednom vodítku. Paní Malechová se ani nesnažila psa posadit, po několikerém vyzvání pana Dostála , dost nevybíravě tvrdila, že si Rosy prostě nesedne a hotovo. Přitom stačilo se na pejska podívat, promluvit na něho a rukou mu jemně zatlačit na zadeček. Ani jí nedocházelo, že nás ostatní, kteří se chceme něco naučit, zdržuje a otravuje. Když jsem ji řekla, že ty řeči jsou zbytečné, štěkla po mně, ať si hledím svého. Pan Dostál pak jejího pejska v pohodě posadil v několika směrech, paní Malechová při své nesnaze ani jednou. Svým chováním a přístupem "otrávila" celou atmosféru cvičení a mně bylo jasné, že soustředění nedokončí, protože tam není za hvězdu a není schopná si přiznat, že chyba není v pejskovi, ale v jejím chování k němu, což se záhy potvrdilo. Nejenže její přítel, který její přístup k výcviku neviděl, vpadl svým vystoupením do přednášky, aniž požádal o slovo, ale jeho "plamenný" projev nikoho nezajímal, pouze se snažil jak malý kluk vyprovokovat pana Dostála. Paní Malechová při své aroganci neměla v sobě tolik odvahy , aby se před nás postavila sama a řekla nám, co si o nás myslí. Pan Časár se "vytratil" statečně v noci a jeho vzkaz nás upřímně rozesmál - jeho doga neunesla fyzickou zátěž cvičení, kdo ji pozoroval ve smečce navolno, bez pána, viděl, jak byla šťastná. Takže když neuspěli před účastníky VT, rozjeli kampaň na netu - to už znáte z předcházejícího dopisu.

Nabízí se otázka, pomohlo jejich hnusné osočování zlepšení jejich vztahu se psem, což je podstatou práce pana Dostála ? Ne, lituji jejich pejsky, kteří musí žít vedle takových lidí, kteří se k nim nepřiblížili ani o milimetr. Další VT je na "spadnutí", chtěla bych panu Dostálovi popřát šťastnou ruku při výběru účastníků, aby přijeli s chutí něco se naučit a pokud jim vše hned nepůjde, budou na sobě rádi pracovat a odjíždět s pocitem, že pro vztah se svým psím kamarádem udělali maximum.

Omlouvám se za rozsah svého příspěvku, věřím že moje vlastní přiznané chyby pomohou jiným, aby se jich nedopouštěli. Posílám pohlazení všem Vašim pejskům.

______________

(Nechci autorku mailu vystavovat útokům, se kterými mám již nejen já bohaté zkušenosti a proto nezveřejňuji její emailovou adresu.)

Protože se bohužel téměř na každém soustředění objeví člověk typu paní Malechové, pana Juráka nebo pana Časara, který má zásadní problém sám se sebou a řeší jej podobně ubohým způsobem, vyprovokovalo mě to ještě k napsání následujících řádků...

Každé "výcvikové a relaxační soustředění Falco" je akce, která je psychicky i fyzicky vysoce náročná. Ne pro psy - jen pro lidi, včetně mne. Pro lidi proto, že si kolikrát sáhnou na dno, musí zvládnout sami sebe (v čemž je vždy daleko horší ta psychická stránka), musí být ochotni na sobě pracovat, změnit některé svoje návyky a umět ode mne přijmout i nepříjemnou pravdu. Motivací a odměnou je pak pro ty, kteří to dokázali, radost z radosti jejich vlastního pejska, vědomí, že na sobě zapracovali a odjíždějí s daleko většími praktickými i teoretickými schopnostmi - a v neposlední řadě i více zvládnutým vlastním psem. Ale - pouze ti, kteří skutečně ABSOLVOVALI, nikoliv se pouze zúčastnili.

Pro mne je každé soustředění náročné tím, že musím pokaždé zvládnout nejenom svoje pejsky, ale i několik desítek cizích psů a jejich majitelů. To si asi málokdo uvědomuje - celou dobu trvání soustředění sám organizuji a řídím každou činnost, ve volné době kolikrát zodpovídám dotazy, učím některé majitele a jejich psy třeba chůzi na vodítku... a do toho ještě plno věcí probíhajících na pozadí, aby se vůbec vytvořila a fungovala smečka (ta se rozhodně neřídí sama a také ji neřídí pouze Šedy). Do toho srovnávání psů majitelů, kterým nedošlo, že daleko lepší by bylo se u mne předem objednat na individuální výcvikový servis, aby na soustředění nezápasili s vlastním psem, který neváhá si do nich kousnout... Těžce zkoušená trpělivost mých vlastních psů, kterým samozřejmě nedělá dobře, pokud se intenzívně musím věnovat jinému psu a ten se třeba rozhodne si to se mnou rozdat....

A do toho přijde člověk problémový - v tom horším případě je jich víc, delikatesou pak je skupinka, která přijela již od začátku s úmyslem dělat problémy. Jsou lidé, kteří sice mají sami se sebou problém, ale ve chvíli, kdy jim ho pojmenuji, na sobě zapracují. To jsou ti, kteří na konci přijdou, podají mi ruku a řeknou: "Pane Dostál, bylo to tvrdé, ale otevřel jste mi oči - děkuji." Pak je druhá sorta lidí - zde si dovolím citovat z jednoho mailu, který mi přišel před několika dny od člověka, který se zúčastnil minulého soustředění: "Dobrý den, my by jsme se znovu moc rádi přihlásili na vaše soustředění. Byli jsme teď na jaře a trošku (mě paničce, pejsek byl na výsost spokojen) mi trvalo než jsem se srovnala. Abych řekla pravdu , byla jsem strašně překvapena , co se tam sjelo negativních lidí, přeci pokud si přečtou vaše stránky, tak musí vědět co mají čekat. Já sama vím (doufám), jaké mám nedostatky.. nedostatek autority (převažující zřejmě role chůvy), ale jela jsem tam s tím, že na tom budu pracovat. A když jsem neustále slyšela kolem negativní poznámky, strašně mě to rozhazovalo. Je mi jasné že bych se tím vůbec neměla zaobírat, teď po čase mi to došlo, a zjistila jsem že mě možná daleko víc vyčerpávaly neustálé řeči od ostatních, proč to nemůže jít atd...."

Je k tomu třeba něco dodávat?

Aby soustředění fungovalo, je zapotřebí, aby fungovala i ta lidská "smečka". Pokud si někdo postaví hlavu, že prostě nebude dělat nic, že nebude pokládat psa a začne provokovat "tak schválně a co vy s tím uděláte" (konkrétní případ namyšlené slečny s jedním skoro a jedním čistým samojedem, která je alarmujícím způsobem nezvládala - nemluvě o výmluvně neexistující vzájemné vazbě), pak buď s jeho pejskem zapracuji sám a ukážu, že jeho pes mne na rozdíl od svého majitele bere, nebo pokud vidím, že by to nemělo cenu a dotyčný se mě snaží skutečně jen provokovat, dám mu na vybranou - buď začne konečně něco dělat nebo pojede domů. Není totiž opravdu možné s lidmi s podobným přístupem ztrácet čas - otravují ovzduší ostatním lidem a svoji nervozitu a agresi přenášejí i na psy. Takové lidi na soustředění skutečně nechci a pokud přijeli jen něco kazit nebo s nevyvratitelným přesvědčením "ta chyba je v psovi, ve mně určitě ne", nemají tu co dělat.

Nemohu se v takovém případě chovat jinak než se chovají vlci a divocí psi - nespolupracující, nepřizpůsobiví a asociální jedinci jsou ze smečky vyhnáni.

Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO

Copyright © 2000-2010 Viktor Dostál - Psí škola FALCO (All Rights Reserved.)
WWW stránky založeny 20.10.2000, poslední aktualizace: 31.10.2010
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768