PSÍ STRÁNKY FALCO (Psí příběhy)

ještě před rokem a půl bych nevěřila, že potkám takskvělého přítele jako jsi ty. Když jsem Tě poprvé viděla za těmi mřížemi v útulku, opravdu jsem se Tě trochu bála, ale Ty jsi mě naučil posuzovat zvířata i lidi podle jejich chování a ne podle vzhledu. Dřív byl pro mě velkej černej pes zlej, ale dnes už vím, že je to všechno úplně jinak.
Taky jsi mě naučil odpouštět a nad Tvými psími kusy se smát a ne se zuřivě vztekat. I když jsi můj kamarád, nejednou jsem Tě chtěla roztrhat na kusy. Pamatuješ, jak jsem Tě musela jednou nechat asi tak hodinu doma samotnýho a Ty jsi mi rozsápal moje učebnice do školy, které jsem měla nachystané na stole. Nebo v zimě, když jsme byli na procházce a Ty jsi se rozeběhl za psem a táhl mě pět metrů po sněhu. A co teprve nedávno, před čtrnácti dny, když jsi mě shodil do rybníka, do vody, která měla dva stupně.
Pravdou je, že i já jsem Ti provedla pár zajímavých zásahů do života. Poslušnost sice není Tvojí doménou, ale myslím, že za ten rok jsme udělali velké pokroky, na to, že sis ve třech letech neuměl ani sednout na povel. Možná si už ani nepamatuješ, jakou jsem měla radost, když jsi ke mně poprvé přiběhl na zavolání.
Nevím, kdo Tě dříve vlastnil a jak se k Tobě choval, jen podle Tvého chování jsem mohla usuzovat, že to asi nebyl moc pěkný život. A tak doufám, že se se mnou máš líp, než předtím.
Na závěr tohodle dopisu bych Ti chtěla říct, že Tě mám moc ráda a že si vážím Tvé psí lásky.

Tvoje panička.

P.S. Děkuju Ti.

(Příběh uveřejněn dne 1.11.2000 na přání a s výslovným souhlasem autora)

(Nedá mi to, po letech musím prozradit skutečnou "lásku" pisatelky ke svému pejskovi - zradila ho tím nejhorším způsobem. Montyho další osudy jsem se před lety dozvěděl pouhou shodou okolností a tenhle skvělý pejsek, kterého jsem znal velmi dobře, si vedle ní protrpěl hodně zlé časy a svůj život dožil už jinde... Viktor Dostál, 2011)

Fena hnědého dobrmana "Týna" (majitelka si ji vzala z útulku)

Okolnosti života mě donutily, abych začalavážně uvažovat o tom, že si pořídím vlastního psa. Neměla jsem přesnou představu, jak by měl vypadat, jenom jsem věděla, že by můj pes měl vzbuzovat náležitý respekt. A nechtěla jsem štěně. Tak co s tím?
Koupila jsem si Tip servis. Ale žádný z inzerátu mě nijak zvlášť nazaujal. Až najednou jsem to uviděla: "Darujeme 3-letou fenku dobrmana, odběr ihned." Dobrman, to je ono! Začala se ve mně rýsovat přesná představa. Byla jsem rozhodnutá, můj pes bude dobrman. Ihned jsem zavolala. Čekalo mě velké zklamání, fenku už si odvedl nějaký pán. Dostala jsem radu, ať zavolám do útulku v Liberci. Udělala jsem to. K výběru mi však nabídli jen německé ovčáky, huskyho a křížence. To ovšem mé představě vůbec neodpovídalo! Nevzdala jsem to a zavolala do soukromého útulku v Harcově. Ozvala se mi paní Potočková. Vyslechla mou prosbu, že sháním pejska na hlídání, který budí respekt. "Mám tu jednu dobrmanku", řekla mi a já v tu chvíli nevěřila, že dobře slyším. Že bych měla takové štěstí? Nadšeně jsem řekla, ať mi ji nechá, že se na ni pojedu podívat. "A na co ji chcete?" Vysvětlila jsem, že bych chtěla, aby se mnou chodila do práce. "Tak to Vám ji nedám," ozvalo se na druhé straně aparátu. A začala mi nabízet její štěně. Já se jí nevzdám! A vysvětlila jsem paní Potočkové, že nebude hlídat venku, ale v teple v prodejně a že bude celý den se mnou. To ji uklidnilo a mohla jsem se na ni přijet druhý den podívat. A mezitím jsem snila o prvním setkání s mým budoucím psem. Představovala jsem si, jak se ke mně nadšeně rozeběhne černá dobrmanka a olízne mi ruku, upře na mě oddaný pohled za to, že ji chci vysvobodit z útulku a bude to láska na první pohled...
Když jsem dorazila do útulku, zavedla mě paní Potočková do psí zahrady a z domečku přinesla nejprve krásnou 3-týdenní kuličku kříženečku dobrmana s NO. Štěňátko bylo kouzelné a k pomuckání jako všechna štěňata. Koukalo na mě svýma ještě modrýma vyděšenýma očičkama. Idylka trvala několik vteřin, neboť v zápětí se za paní Potočkovou vyřítila hnědá uštěkaná obluda. Tohle hnědé uštěkané je opravdu dobrman?, ptala jsem se sama sebe v duchu, vidouc poprvé v životě dobrmana hnědého. Zrak mě neklamal. Ani uši ne. Ale to jsem ještě pořádně tenkrát nevěděla, co jsou dobrmani zač... Za nepřestávajícího ohlušujícího řevu mi paní Potočková básnila o štěňátku, jak si ho vychovám k obrazu svému. Podívala jsem se znovu na tu štěkající obludu. A bylo to jasné. Tu chci! To hnědé uštěkané se jmenovalo Týna.
Týnu jsem si ale nemohla odvézt hned. Co se štěnětem? Takže jsme se domluvily s paní Potočkovou na každodenních procházkách. Další den jsem s nadšením jela Týnu venčit. Sotva jsem ji však dostala do ruky, začala jsem absolvovat téměř běžecký maraton po Harcově. Týna mě za sebou vláčela po okolí jako tažný kůň. Ale to mě neodradilo. Když jsem ji poprvé zavedla do kotce, dala mi velmi razantně najevo, že mě nepustí dál. A přiznám se, že jsem se jí trochu bála. Ale také mě to neodradilo. Při další vycházce jsem si všimla, že Týna krvácí na pacce. Zavedla jsem ji k doktoru Kolafovi a ten ji ránu olaseroval, píchnul ji vakcinaci, upozornil mě na to, že než ji dám dopořádku, bude mě to něco stát a předal mi účet. Ani to mě neodradilo. Třetí den mě Týna nechala, abych si prohlédla a pohladila její krásné štěně. Myslím, že na něj byla náležitě pyšná a dobře ho hlídala. "Tak jednou bude hlídat Vás", řekla mi paní Potočková a dnes už vím, že měla pravdu. Poloběžecké závody s Týnou trvaly týden. Pak mi paní Potočková oznámila, že by bylo dobré, abych si Týnu vzala i se štěnětem domů. Venku už bylo chladno a ostatní psi museli být kvůli štěněti venku. Bylo mi jich líto, a tak jsem svolila a Týnu si odvedla poprvé i se štěnětem domů. Radost ze štěňátka neměla dlouhé trvání. Druhý den se na ni přišli podívat zájemci a s nadšením si ho odnášeli domů. Řekla jsem si, že by bylo fér dát Týně také šanci. Já jsem si ji vybrala, ale co ona, myslí si, že jsem pro ni dobrá panička? Takže druhý den jsem ji na vycházce pustila na volno. S napětím i nervozitou jsem očekávala, jestli mi Týna neuteče. Neutekla. A uběhl už rok a my s Týnou jsme nejlepší kámošky. Když spolu někam jdeme, mnohdy sklízíme veliký obdiv. Týna je vskutku velmi krásná. Mnohdy však sklízíme i velikou nelibost, hněv a nenávist. To když Týna dělá čest všem dobrmanům a štěká na koho ji zrovna napadne. Dost často chodíme po městě, myslím, že Týnu není možné přeslechnout a stává se z nás známá dvojka. Vyblafne-li na někoho ve městě hnědá obludka, je to určitě Týna. Ale přitom v ní zůstává dáma pohybující se stále s jistou dávkou šarmu a elegance. Je chytrá, dobře se učí a určitě patří k těm lepším pejskům ve psí škole. Jen si občas nelehne do sněhu, na mokrou trávu a na kamení. To je v ní ten kus psí dámy. A mně se to na ní líbí. Zachovává si svou dominantnost a nespoutanost. Je temperamentní a zůstává svá. A já jsem ji nikdy příliš nenutila, aby se měnila. Líbí se mi jaká je. Doufám, že se mi za ten rok podařilo probudit v ní aspoň trochu zdravého sebevědomí. Hodně mi k tomu pomohlo docházení do Psí školy Falco.Myslím, že už nemá tak vystrašený pohled jako dřív. Ale pohled psa, který už má hodně za sebou a ledacos si vytrpěl, ji trochu zůstal. Je to nejoddanější pes, jakého jsem si mohla přát. Je mi bezmezně věrná a já cítím, že mě miluje. A doufám, že ona cítí ode mě totéž. Když se někdy necítím zrovna nejlíp, přijde ke mně Týna. Položí mi svůj čumák do klína a upře na mě svůj oddaný pohled. Přitulí se ke mně a je mi hned mnohem lépe. A já jsem jí za to moc vděčná.
Říká se, jaký pes, takový pán. Ale já si myslím, že Týna je daleko lepší než já.

(Příběh uveřejněn dne 1.11.2000 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Fenka španělského mastina "Bessi"

Jsem netypickým majitelem Španělského mastina.Loni v dubnu jsme byli požádáni, zda bychom si nevzali nalezeného velkého psa. Někdo jej nalezl v lese přivázaného drátem za nohu a krk. Doma jej má zavřeného 3 týdny v garáži a nepouští ven protože se všichni bojí. Třikrát jsme fenku navštívili a bez jakékoliv průpravy jsme Bessii jedno sobotní ráno naložili do auta a odvezli k sobě. Přivezli jsme zbídačelého tvora, vážícího asi 40kg, s krvácejícími ranami, ke kterému jsme se nemohli přiblížit. Následující měsíc strávila Bessie venku, do objektu nevešla, dveře zůstaly otevřené ve dne v noci, postel se přestěhovala na dohled. Za asistence Bessinky jsme postavili kotec s výběhem a ten přijala za svůj. V srpnu se narodila štěňata a do listopadu se starala o 2 potomky. Bessi se změnila. Zesílila (váží 75kg), zkrásněla a přivlastnila si vše kolem sebe a začala strašit svými projevy nás i všechny známé. Nabývali jsme přesvědčení, že situaci v přítomnosti cizích osob nezvládáme. V lednu jsem napsala do psí školy FALCO a požádala o radu (Poradna). Denně přicházely odpovědi na otázky, popisovala jsem situace a opět přicházely rady. Dnes již vím, že tyto stránky zachránily jeden psí život. Po měsíci usilovného přesvědčování naší Bessinky, že nedochází ke změnám, že nám může věřit, že jsme její rodina - zažíváme ty nejkrásnější chvilky jaké jsme si mohli představit - když se přijde opřít o nohu, kdy si říká o česání, škrábání za ušima... Počítáme i s tím, že přijdou problémy, ale věříme, že vše zvládneme. Dlouho asi budeme ostražití a dlouho budeme sledovat, zda projevy naší fenky se ubírají správným směrem. Z našeho příběhu je patrné, že i problematický pes, velký pes a neznalý (v počátku) majitel mohou zvládnout situaci.

(Příběh uveřejněn dne 13.2.2001 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Maltézáček "Šarin"

Přečetla jsem si psí příběhy a velmi mě dojaly. Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového se může stát také mě. Loňského roku v říjnu se na mě obrátila paní, která bydlela dva domy od našeho vchodu, že se stěhuje, že si nemůže svého psa maltézáčka vzít sebou a že pokud si ho nevezmeme nechá ho utratit.Protože mám už malého knírače, razhodli jsme se s manželem, že si Šarinka vezmeme. Na cestu do nového života mu jeho panička dala pouze misku na žrádlo a obojek, žádný pelíšek ani hračky. Už to nás udivilo. Další věci nastaly později. Očkovací průkaz jsme po paní vymáhali čtrnáct dní, podle něj byl Šarinek naposledy očkován ve třech měsících, letos v dubnu měl šest let!!! Bylo nám divné, že po příchodu domů vypil dvě obrovské misky vody. Byl dehydrovaný, podviživený (měl 1 kg živé váhy) to je i na velmi malého maltézáka dost málo.

Nemohl chodit, protože na tlapkách měl třícentimetrové drápky, na zadních nožkách měl zcela atrofovány svaly, protože se s ním nechodilo ven. Později jsem se od sousedů výše zmíněné paní dozvěděla, že pes nedostával žrát a pít aby se s ním nemuselo ven. Nyní už z vlastní zkušenosti vím, že maltézák zase tak moc dlouhé procházky nevyžaduje. Šarinek se bál jakéhokoliv pohybu a pokud se nad něj vztáhla ruka bez rozmyslu zaútočil. Podle tohoto jsme usoudili, že ho někdo také týral. Nyní po sedmi měsících v naší péči nemohou známí pejskaři uvěřit změnám co se se Šarinkem staly. Je to sebevědomí pejsek, který rád chodí na kratší procházky(při chůzi už slabostí nepadá) má rád fenečky i jiné pejsky menších velikostí, těch větších se přece jenom ještě trochu bojí. Nebojí se vztažené ruky a dokonce pokud jsem přítomna nechává se pohladit i od cizích lidí. Přibral asi 650 g, je stále ještě hubený, ale na lumpačiny už má náladu. Dnes už pokud je v dobrém rozmaru miluje hru, já jsem na zádečkách a chytám prsty tlapičkami i zoubky. Jinak si hrát neumí, zřejmě nikdy neměl žádnou hračku. Mým cílem je, aby oba moji pejskové byli spokojeni a zdraví. Mrzí mě ale, že pro některé lidi jsem terčem k nadávkám když si dovolím vést po ulici dva psy(pochopitelně na vodítku).

(Příběh uveřejněn dne 22.6.2003 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Kříženec "Kelly"

když jsi k nám v roce 2000 přišla, byla jsi malá vyhublá, špinavá a chlupatá koule s modřinou na hlavě. Byla jsi nervózní a nejistá - taky není divu,když už jsi potřetí měnila majitele. Byly Ti 4 roky a už jsi měla 3x štěňátka. Vykoupala jsem Tě a učesala (srst jsi měla dlouhou 8 cm), ukázala Ti pelíšek, dala Ti hračky a nakrmila. Podívala ses na mě svýma nádhernýma čokoládovýma očima a rozhodla ses, že mi budeš důvěřovat. Neuměla sis vůbec hrát a já nikdy neměla svého úplně vlastního psa. Začaly jsme tedy spolu další cestu životem.

Hrát ses naučila za 2 měsíce,i když stylem "co nejrychleji zdevastovat." Ale i to byl pokrok. Šly jsme spolu na výlet hned druhý den a ty jsi na zavolání svého jména hned nadšeně přibíhala. Pak jsi začala spát s námi v posteli a jednou jsme se vydali na místní Pejskyjádu a Ty jsi získala 1.místo.Vůbec jsem netušila že umíš některé cviky a že chodíš po žebříku!!!

Venku ses seznámila s malým štěnětem a já díky Tobě získala další člověčí kamarádku. Ze štěňátka brzy vyrostl pes 4x větší než Ty a stali jste se nejlepšími kamarády.Jako my s jeho paničkou. Začali chodit na místní cvičiště a my dvě jsme se rozhodly, že je tam doprovodíme. Tam jsme našly další přátele - Ty i já. Byla jsi hrozně šikovná, všechny cviky Ti šly skoro samy - byla jsem na Tebe náležitě pyšná.

Přišel rok 2001 a Tebe mi přejelo auto - šla jsi za pejskem a ke mně ses nevrátila tak rychle, jak jsi měla.Vše jsem viděla jak ve zpomaleném filmu a nikdy na to nezapomenu: Tebe, naříkající a zakrvácenou, ležící na silnici, auto mizející v dálce. Rozběhla jsem se k Tobě, ale Tys byla v šoku a vší silou ses mi zakousla do ruky - o bolest jsme se rozdělily.

Rychle jsme jeli k veterináři. Prohlédl Tě, rentgen, řekl jak se mám o Tebe starat, naplánoval operaci na středu a poslal nás domů. Měla jsi roztříštěný kyčelní kloub a zlomenou pánev. V noci jsi tiše naříkala a já byla u Tebe a dávala Ti pít. Veterinář nám operaci ještě 2x odložil na pátek - asi nečekal, že budeš tak statečná, ale Tys vydržela. Nakonec jsi prodělala 2 operace - trvalo půl roku,než jsi opět začala chodit, mezitím jsem Tě nosila v tašce na cvičák, ať se můžeš na pejsky aspoň podívat. Když ses poprvé postavila na zadní nohy a sama ses vyprázdnila, vhrnuly se mi slzy do očí.

Na cvičáku nám všichni drželi palce, stala ses jejich maskotem. Když ses uzdravila, v roce 2002 jsme spolu udělaly zkoušku ZOP - věděla jsem, že to dokážeš. Začaly jsme běhat agility, ale Tebe to moc nebavilo - dělalas to jen z lásky ke mě. Když jsi mi na závodech několikrát naznačila,že tohle ne (lehla sis na pakuru na záda a začala jsi vrtět ocasem,nemohla jsem tě přemluvit,abys běžela dál), pochopila jsem. Jenže já agility s někým běhat potřebovala,takže jsem se v roce 2003 rozhodla, že Ti pořídím psího kamaráda.

Vyhodili ho na sídlišti a neměl kam jít, vypadal jak malý vykrmený retrívr (akorát v poloviční velikosti) s očima jako knoflíky. Když jsem ho přinesla, nebyla jsi moc nadšená, neustále ses na mě dívala tím zkoumavým pohledem, který naznačoval: Aha,tak Ty sis přivedla nového pejska a mě už nechceš? Nějaký čas trvalo,než jsem Tě přesvědčila,že u nás zůstaneš,že Vás mám ráda oba. Štěně jsme kvůli barvě jeho srsti pojmenovali Fox. Každý ho považoval za Tvé štěně a Ty ses k němu taky tak chovala - ustupovala jsi mu u jídla, čistila ho jazykem a chránila venku před ostatními. Nikomu jsi nedovolila,aby se k nám přiblížil blíž jak na 1m. Naučila jsi ho venčení a spoustě dalších užitečných věcí. Přes den jsi ho hlídala, aby nebyl sám - moc Ti děkuji za to, jak jsi mi pomohla.

Fox vyrostl v krásného sebevědomého pejska s jantarovýma očima. Protože jsem viděla, jak Tě v létě trápí bodláky a větvičky, nechala jsem Ti zkrátit srst. Jako bys omládla - každý Tě považoval za štěně a sousedi si mysleli, že původní "vlasatou" fenku jsme dali pryč, nepoznali, že jsi to pořád Ty. Stala se z nás správná trojka - chodili jsme na cvičák, začali jezdit na výstavy pro voříšky - několikrát ses umístila na prvním místě. Začali jsme jezdit na různé psí tábory a akce...

Přežila jsi 3x svou vlastní smrt - poprvé když jsi k nám přišla, protože jinak by Tě utratili, podruhé když Tě přejelo auto a potřetí snad na Slovensku, když jsme odpočívali a turisti, kteří nás předešli, zaplašili zmiji ležící na cestě, na kterou kdybys narazila, nevím co by se stalo.

Proto Ti chci poděkovat - vlastně Vám oběma. Nesmírně obohacujete můj život.

Tobě,Kelly, děkuji za Tvoji věrnost,loajalitu a upřímnost. Za všechno,co jsi mě o pejscích naučila a určitě ještě naučíš.

Tobě, Foxi, děkuji za to, že jsi, jaký jsi - malý temperamentní rošťák, kterým nás každý den rozveselí, sotva vstaneme. Slibuji, že se budu neustále snažit, abyste se u mě cítili dobře a nikdy se nenudili. Život bez vás si už nedokážu ani představit. Ten pocit sounáležitosti, kdykoliv se na mě podíváte těma svýma krásnýma hnědýma očima, bych nevyměnila za nic na světě.

(Příběh uveřejněn dne 26.10.2003 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Boxer "Jerry"

Odjakživa sme mali doma psika.Väčšinou to boli taký,ktorým štastie neprialo až kým sa nedostali k nám.Na začiatku to bol majestátny kríženec boxera a nemeckého dtrôtosrstého stavača.Pamätám si na neho hmlysto,prežila som s ním prvé 3 roky života.Potom však odišiel do psieho neba.Tak sme sa ujali asi rocného kríženčeka,malého a vyhladovaného na kosť.Keď mal 8 rokov jeho život vyhasol zubami druhého psa,trikrát takého veľkého ako bol on sám.Bol si milý psík,Žerik.

Tak zostalo voľné miesto v našom srdci i v obývačke.Smútok z tragickej smrti Žerika bol stále v nás.

Jeden raz šiel môj krstný otec okolo jedného družstva,keď uvidel v kope snehu ryšavú,roztrasenú kôpku života.Podišiel bližie a videl 5-mesačné šteňa,márne sa trhajúce na asi metrovej reťazi,bez búdy,či prístrešku.Triaslo sa vychudnuté na kosť a pozeralo sa pohľadom Prečo?Po krátkej vybavovačke psíka vzal k nám.Dozvedel sa,že ho tam odložil dajaký mladý muž,pretože ho psík omrzel a chcel sa ho zbaviť.Oni mu chceli skrátiť život výstrelom,ale vždy sa zmilovali.Dva týždne žilo to chúďa iba na snehu.

Tak smesa hom ujali my.Mama bola rezolútne proti,ale pri pohlade na to roztrasené telíčko sme ju nemuseli dlho prehovárať.Pri dostatku stravy a hlavne lásky,ktorá mu tak dlho chýbala rástol ako z vody.Ale minulosť sa nezaprela.Po mesiaci strávenom v našom láskyplnom objatí nám náš Jerry ochromel na zadné nohy.Trápil sa, nemohol vstať.Rozmýšlala som nad eutanáziou,ktorá by navždy ukončila bolesť a strach v jeho očiach.Keď som sa však do tých hnedých,hlbokých očí pozrela videla som tam nádej a povedala som Nie!Tento psík bude žiť,zažije čo je to láska,ruka,ktorá hľadí a nie trápi!Podujali sme sa na dlhú a drahú liečbu injekciami a tabletkami.Zázrak sa stal.Jerry sa postavil na nohy.Odvtedy kráča vždy s istotou,je skvelý skokan i bežec.Tešís sa z každej hodenej loptičky.Jeho nekonečný elán a radosť zo života zasiahla už aj nás.

A vždy ráno,keď sa zobudím s mokrým ňufákom v tvári,keď ma zo školy čaká jeho poblaznená a tak trochu uletená tvárička,pomyslím si: ,,Som rada,že ťa mám."

(Příběh uveřejněn dne 6.3.2004 na přání a s výslovným souhlasem autora)

„Do kotce půjdeš nanejvýš ty!“

Moc se mi líbí Vaše stránky. Považuji je za jediný kvalitní zdroj objektivních kynologických informací v ČR. Proto bych se chtěla s Vámi podělit o jeden lidsko-psí příběh.

Člověk se v průběhu života velmi mění. Já prožila díky vlastní hlouposti zkušenost, která mě naučila přemýšlet o věcech, které mi byly dříve lhostejné. Před dvěma a půl roku jsem poznala inteligentního vysokoškoláka jménem Radek, který měl tehdy dvouletého labradora Lexe. Do Radka jsem se brzo zamilovala a Lexe jsem brala jako jeho kamaráda. Čím dál tím více času jsme trávili u Radka v jeho bytě, a tak jsem se za necelé čtyři měsíce odstěhovala z kolejí a začala bydlet tam. Tehdy jsem začala na Lexe tak nějak divně žárlit. Bylo mi v té době dvacet a spousta věcí pro mě měla jinou hodnotu než dnes. Dnes se stydím, když popravdě přiznávám, že mi tenkrát začalo vadit, jak hezký a pevný vztah měl Radek s Lexem. Připadalo mi, že má Lexe raději než mě, a vadilo mi, že Lex s naprostou samozřejmostí spí s Radka v posteli, díky čemuž jsem tam měla málo místa já. I když Radek koupil potom velmi široké „letiště“, nechtěla jsem se o Radka dělit se psem… Po dvou měsících soužití jsem Radka požádala o vážný rozhovor, v němž jsem mu navrhla, aby šel Lex bydlet do kotce. Vzpomínám si, že Radek se na mě tehdy velmi zvláštně zadíval a po chvilce mlčení mi řekl: „Dobrá, seženu kotec.“ Byla jsem ráda, že jsme to vyřešili tak rychle. Nenapadlo mě o tom dál přemýšlet a nějak to rozebírat. Za tři dny přišel Radek domu a řekl, že kotec už sehnal, ale že by byl rád, kdybychom se na něj jeli podívat spolu. Prý je to dva kilometry za městem, kousek za osadou garáží. Byl říjen. Vyjeli jsme autem tím směrem. Když jsme minuli garážovou osadu, zastavil Radek u malé oplocené parcely, na níž stála velká dřevěná bouda. Vystoupili jsme z auta a přišli jsme s Lexem až ke kotci. Radek odemkl klíčem branku v plotě, který kotec obklopoval. Navrhl mi, abych se šla podívat do kotce a řekla mu, jestli si myslím, že je dost prostorný. Chtěla jsem to mít za sebou, a tak jsem vešla za plot, nahlédla jsem dírou dovnitř a řekla Radkovi, že prostorný je určitě. K mému velkému překvapení za mnou Radek zavřel branku, zamkl a řekl, že je rád, že se v něm cítím dobře. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci, a řekla jsem mu, ať mi rychle otevře. Škodolibě se usmál a řekl mi větu, na kterou do smrti nezapomenu: „Chtěla jsi dát Lexe do kotce, tak si nejdřív vyzkoušej, jaký to je. Do kotce půjdeš nanejvýš ty.“ Pak s Lexem nastoupili do auta a odjeli. Když odpadl první šok, chtěla jsem přelézt plot, než se setmí. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nepodařilo se mi to – drátěná oka byla kluzká a plot se mi pod rukama kroutil a protivně prohýbal. Zula jsem si proto boty v naději, že se mi podaří přelézt bosky. Boty jsem přehodila přes plot, abych se v nich pak mohla vrátit. Jenže drát se zařezával do bosých prstů na nohou a jediným výsledkem bylo, že jsem sedřela kůži na chodidle. Čekala jsem dvě hodiny a doufala jsem, že Radek dostane rozum a vrátí se pro mě. Byla jsem si téměř jistá, že by mě tam přes noc nenechal. Napadlo mě, že bych mohla zavolat nějakému známému, aby přišel a pomohl mi ven, ale hrozně jsem se styděla. Nakonec jsem po mobilu přece jen sáhla. Další šok nastal v okamžiku, kdy jsem zjistila, že z mobila nejde volat. Nejdřív jsem nechápala, jak je to možné, ale pak mi došlo, že telefonuji z partnerské SIM karty, která patří Radkovi, a že ten zmetek ji nejspíš nechal zablokovat. Dala jsem se do pláče. Začala jsem mít strach, že mě tam nechá opravdu přes noc nebo i déle. Do toho začalo pršet. Syčela jsem sprosté nadávky, nad kterými jsem se předtím celý život pohoršovala. Pak jsem zoufale zalezla dírou do dřeveného kotce… Venku se setmělo a já se krčila v koutě kotce, bez bot a vyděšená. I uvnitř dřevěné budky bylo chladno, ale zatím se to dalo snést. Nebylo tam dost prostoru, abych si mohla úplně lehnout, a tak jsem tam celou noc střídavě seděla, ležela v polámaných polohách, vinula se „do klubíčka“ a drkotala zuby. Občas jsem vylezla z kotce a ječela o pomoc, ale akorát mě to vysilovalo. Párkrát se mi v kotci podařilo usnout, ale bolest v zádech z těch zkroucených poloh a hrozná zima mě pokaždé zas brzy probudily. Kolem čtvrté ráno jsem vylezla a začala zoufale poskakovat, abych se zahřála. Ale pršelo, takže jsem raději hned zalezla dovnitř, abych se nepromáčela a nedostala zápal plic. Slibovala jsem si, že na Radka podám trestní oznámení za omezování osobní svobody. Za chvíli jsem z nenávisti přešla do zoufalství. A ještě ke všemu jsem akutně potřebovala na toaletu… Podrobnosti nebudu rozepisovat. Počítala jsem vteřiny do rána. Snad přijede… Ale co když ne? Do sedmé ráno se moje psychika změnila natolik, že už mi bylo všechno jedno. Neměla jsem už sílu ani nenávidět Radka, ani bojovat, ani mít strach. Bylo mi všechno jedno, úplně jsem rezignovala. Až v devět onoho rána zastavilo poblíž Radkovo auto. Na Radkovi bylo vidět, že je bezvadně vyspalý, umytý, v čistých suchých teplých šatech. Já byla špinavá, ubrečená… vypadala jsem jako troska a rozhodně jsem nevoněla. Radek mi s velmi vážnou tváří otevřel. Neměla jsem sílu nic říct, ani ho nějak napadnout. Radek mi mlčky pokynul, abych si sedla do auta. Poslušně jsem šla – byla jsem mu vděčná za to, že přijel. V autě mě posadil na deku, druhou přehodil přese mě. Celou cestu jsme mlčeli. Doma mě čekala horká vana, konev horkého čaje, acylpyrin, vitamin C a teplá postel. Byla jsem poslušná jako beránek, vůbec mě nenapadlo protestovat. I když Radek za to všechno mohl, byl teď jediný, kdo mě z toho dokázal vyhrabat - z kolejí jsem se odhlásila a rodiče bydleli tři sta kilometrů daleko. Když jsem se odpoledne probudila, měla jsem kašel, rýmu a teplotu. Když jsem si na všechno rozpomněla a pomalu mi došlo, co všechno se stalo, rozhodla jsem se, že proti Radkovi sice žádnou pomstu nepodniknu (bylo by mi hrozně nepříjemné to rozmazávat a chtěla jsem na to co nejdříve zapomenout), ale že se s Radkem rozejdu. Vstala jsem a přešla z ložnice do obýváku. Radek seděl s Lexem seděli na pohovce. Předběhl mě: „Jestli se chceš rozejít, bude to tak nejlepší pro nás oba. Ale všechno to, co jsi prožila ty za možná nejhorší noc svého života, prožívají noc co noc tisíce pejsků.“ S rozchodem jsem souhlasila, protože jsem věděla, že s Radkem už nemohu být. Radek mi řekl, že je rád, protože bychom si stejně nerozuměli: Prý začal o rozchodu přemýšlet od té chvíle, kdy jsem poprvé navrhla, abychom umístili Lexe do kotce.

Od té doby uplynuly tři roky. S Radkem už jen občas prohodíme pár slov, když se potkáme. Za tu dobu se mi ale v hlavě urovnala spousta věcí. Předně jsem se naučila přiznat si, že ačkoliv byl Radek ke mně krutý, měl pravdu a byl vlastně spravedlivý. Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak hrozné musí být pro psa být zavřený v kotci - přišlo mi to tehdy normální. Až ona příšerná zkušenost mě donutila přemýšlet o tom, kolik psů trpí. Dnes mám k pejskům úplně jiný vztah. Chtěla bych si pejska pořídit. Snažím se proto čerpat co nejvíce znalostí, abych se nikdy nedopustila nějaké hlouposti jen proto, že mi „připadá normální“. Proto bych ráda dnes vzkázala Vašim čtenářům: NIKDY prosím neumisťujte svého psa do kotce. Neumíte si představit, jak hrozné to pro něj je. Ani pes totiž neví jistě, že se pro něj pán vrátí – jen v to doufá, stejně jako jsem doufala já. A i když máte kotec na zahradě u svého domu, ani tak ho tam ho nenechávejte. V kotci je totiž zima a smutno.

(Příběh uveřejněn dne 20.11.2005 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Silný příběh, co říkáte? Doporučuji k přečtení všem, kdo mají svého psa v kotci... (Viktor Dostál, 2005)

Maxmilián, Sára a Čagy

Nikdy jsem si nepředstavovala svůj život jinak než spjatý se zvířaty. Bylo mi asi deset, kdy jsem sdělila mamce svůj sen, být veterinářkou, mamka to však zatrhla, tak se můj sen začal pomalu rozpouštět v slzách, ovšem ve dvanacti letech jsem dostala pod stromeček od táty německého ovčáka-teda majitelé feny tvrdili, že je to čistokrevny ovčák, ovšem náš miláček má ocas...nahoru...-byl to skvělý zážitek, otevřeli se dveře a za gaučem vykoukl ,,REX" měl okolo krku červenou mašli...abyl tak strašně malinky, majitel feny se chtěl štěnat, co nejdříve zbavit, proto nám dal štěně už na 5týdnech. Malé neposedné štěně, které otec nazval Čagy rozbalovalo zbytek mých dárků semnou, ale určitě ho zajímaly více než mě, já měla jen oči pro něj, páni dostala jsem psa a jeětě k tomu ovčáka. štěně rostlo a jaksi mu něco chybělo, asi přirozená autorita...dovoloval si ke kždému, co ho napadlo, otec tedy udelal radikalni rez, budu chodit na cvicak, prihlasil me tedy na klasicke cviciste. Dřív jsem v tom neviděla problém, ale podle mého názoru je mimo zákonitosti hierarchie poslat dvanáctileté dítě s ovčákem na cvičák, aby ho nějakým způsobem naučilo poslušnosti a chování. Bylo to hlavně kvůli tomu, že otec a jeho druhá žena byli liní chodit s ním kamkoli dál než do parku. začala jsem tam tedy chodit Čagynkovi byl skoro rok a pravě mu začínalo krasné období....totiž puberta. Princip cvičáku byl naprincipu-bud tu, ale cvič sám- byl to můj první pes, doufala jsem tedy, že cvičák bude trochu vstřícnější, samozřejmě, že jeho výchova se mi trochu vymykala, navíc on už odmala byl hodně nervní a když se bál, tak útočil, veterinář nám, řekl, že se něvco pokazilo už u jeho mamy a že k tomu přispěl i fakt, že jsme ho dostali uz na 5ti týdnech. Po nějákem tom týdnu ignorace vedení cvičiště vyhlásili kontrolní týden, spočívalo to v tom, že jsme si všichni stoupli do řady a oni nám dávali pokyny. nemůžu říct,že Čagy nezvládal poslušnost, to jo, byl šikovnej a docela ho to i bavilo, teda jen chvíli, byl rád, když mi udělal radost, cvičišti se však nelíbil moje cesta k jeho poslušnosti, každý tam nosil pro svého psa hračky a když něco jeho pes zvladl, tak mu tu hračku hodil a chválil ho s prominutím jako pošahaný a naopak, když něco pokazil, vycukal ho za obojek a seřval ho, neříkám, že jsem měla správný postoj k jeho výchově a výcviku, ale tohle mi připadalo trochu na hlavu, nechtěla jsem, aby můj pes poslouchal jen proto, že mu pak něco hodím a budu na něj šišlat. Já ani nevím, jakým stylem jsem ho to naučila, on to prostě dělal, protože chtěl něco dělat, druhá věc, která se vedenímu cvičiště nelíbila byl jeho postoj k ostatním psům, on dá se řící na každýho psa útočí a nezáleží, jestli jsou oba na vodítku nebo na volno, rozumí si jen s psema s kterými vyrostl nebo s malými fenami, ale není to typ psa, co když vidí v dálce psa, tak se za ním rozeběhne s účelem ho zabít, nevšímá si cizím psů, dokud nepřekročí určitou hranici, ovšem jsou také psi, které on vyloženě nesnáší, to už by se klidně i rozeběhl. Asi po půl roce straveného na cvičišti jsme začali cvičit stopu, vypadalo to že ho to opravdu baví a pochopil to jako první, měla jsem z toho opravdu radost, jenže pak mi navrhli at jdu do tzv. kruhu, to znamena, že si několik psů stoupne do kruhu a uprostřed je dráždí figurant, což jsem razantně odmítla, pan vedoucí mi řekl, jestli si uvědomuji, že mám zlého psa, že je arogantní-což tedy byl- a že ho nezvládám, že vzít ho do společnosti jinýc hlidí a psů je nesmysl, věděla jsem to, ale nevím, jak by mu kruh pomohl zbavit se agresivity, ze cvičiště jsem tedy odstoupila, čekalo mě sice pár hádek s otcem, že jsem neschopná, že s neumí o svého psa starat a proč, že jsem chtěla psa...ale to šlo přežít. pan vedoucí mi ještě řekl, že až někoho pokouše at se nedivim...a hlavně at ho nepouštím k dětemdnes je mému Čagynkovi 6 let, s psema si nerozumí stále, rád lidi občas straší hrozivým vrčením, ale nikd nikoho nepokousal, na druhou stranu vím, že je schopen ochránit rodinu, a hlavně myslí sám za sebe, nezná povel trhej, ale sám pozná když se děje něco špatného, na procházce může jít celou dobu na volno, jen písknu a on s vrtěním ocasu přiběhne, pod mým otcem žije v bytě dnes 4 letá holčička, kterou střeží jako ostříž od malička, nedá na ní dopustit, chrání jí i před vlastní mámou, nosí jí své dobroty a poslouchá jí na slovo, snad ještě víc než kohokoli z dospělých. Ted koukám na fotku, kterou se sem chystám dát a říkám si, co budu dělat až tu nebude? Náš druhý pejsek-tedy spíše mé mamky je černý kříženec, vzala jsem si ho z útulku cobyy podvyživené ustrašené štěně, když jsem si ho přivezla domů, téměř dva dny nevylezl z pod postele, poté s námi již začal komunikovat, ovšem kam jste šli vy musel i on, a to doslova, na wc, do koupelny, do kramu...pak zase nastala doma, kdy nechtěl vůbec chodit ven, měl tendenci sám se rychle vrátit domů,asi jen doma si byl jistý. A ted? není problémovým psem, jak mi každý říkal, že bude, je to ovšem hodně zvláštní pes, má obrovskou trpělivost, sedne sipřed Vás a je schopný si Vás hodinu prohlížet, vyhledává tělesný kontakt, v noci musí spát pod peřinou těsně u Vás, k cizím lidem se nehrne, což jsme ale přivítali, ale u psů je to pravý divoch, i když trochu histerka. Ted jsou Maxovi téměř dva roky a až na nějaké malé výchylky jeho testování naší trpělivosti je to skvělý pes. Říkala jsem si jednoho psa mám u otce, druhý je doma, už žádného nechci..ale...v útulku se narodilo šest krásných štěnátek...jejich matka byla lovec, ale povahu měla skvělou...samozřejmě jsem neodolala...vzala jsem si holčičku Sáru. S Maxem jsou nerozlučná dvojka a již rozumný Čagy je krotí... Sára je trochu bázlivá a jediný problém je u ní snad ten lovecký pud...je to typ psa, který se upne na jednu osobu a tu poslouchá, upnula se na mě, ne že by zbytek rodiny neposlouchala, ale problémy s ní mají. Fůrt z ní vyzařuje určitá pozitivní energie a to i když je smutná, stačí na ní jen slůvkem promluvit a ona si může ukroutit ocásek. Jsem zvyklá jí brát všude sebou, vlakem, autobusem...proto vždycky, když si balím batoh na cestu posadí se k němu a čeká...a dokáže čekat dlouho, jen abych jí tady nahodou nezapomněla. Sára na rozdíl od Maxe vždycky nějak vytuší, co po ní chcete, tak strašně se chce zavděčit, že zkouší všechno možné. Jsme všichni jedna velká smečka, a myslím, že dobře fungující....musím tento mail ukončit, jelikož pan Max mi přišel oznámit, že už bych taky mohla jít spát, protože on se nemá ke komu tulit...tak to vypadá, že dneska poslechnu já jeho a půjdu spát. Moc bych si přála, aby všechny vztahy páníčků nejen se psy byli alespon takove jako u nás doma.....

(Příběh uveřejněn dne 11.12.2005 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Apolo

Dne 7.9.2005 se moji tříleté fence, amerického pitbull teriéra jménem Borina,narodilo devět štěňátek (čtyři fenky a pět psů). Jedno bylo krásnější než druhé. Pouze jedna fenečka byla slabá a po třech týdnech života, přes dokrmování na láhev, Borina instinktivně rozhodla, že nemá dispozice pro přežití. Nesla jsem to těžce, ale příroda je příroda, tak jsem její rozhodnutí musela akceptovat. Mělo to za následek, že můj veškerý volný čas byl věnován výhradně péči a sledování celé smečky, včetně Akima, otce štěňátek, který se pomalu odvažoval přibližovat k potomstvu. Chvíle sledování chování a růstu štěňat, také způsobu chování Boriny a Akima mne ujistily o dokonalosti přírody a zanechaly krásné nepopsatelné pocity. I když jsem se nechtěla na štěňata moc vázat, stalo se. Z této štěněcí smečky vynikal jeden pejsek. Celý bílý s tmavými znaky na zádech a jedním tmavým uchem. Byl nejmohutnější, nejdominantnější ale taky nejklidnější, působil rozvážně. Škádlení ve smečce se moc nezúčastňoval a vždy jako první zaujímal své místo v bedně, kde měl nejlepší přehled o dalším dění. Začala jsem mu říkat APOLO. Vždy první se usadil v bedně a když se podíval na sourozence, jako mávnutím proutku ho na to postupně následovali do bedny, byť za chvíli se vydali znovu tropit neplechu. Byl mým miláčkem a taky všech zájemců o štěňata, kteří si nestačili Apola zamluvit. V osmém týdnu života štěňat, s doklady o odčervení a očkování došlo na postupné loučení. Netušila jsem jak to bude pro mne těžké, ale doufala jsem, že se s nimi ještě setkám. Ani jedno ze štěňat není daleko. Apolo zůstal v našem městečku, docela často jsem ho vídala s novým majitelem. Evidentně ho nezvládal a taky si nenechal poradit, až jsem uvažovala, že mu Apola odeberu. Po čase se mi zdálo, že už delší dobu je nevídám a začala mít obavy o nejmilejší štěně, které bych si i nechala. Nedalo mi nepřeptat se v okolí, svíral mne divný pocit. Téměř po dvou týdnech jsem málem vzdala jeho hledání, když mi náhoda přivedla do cesty zmíněného majitele. Byl nerudný a jen nadával, jak jsou pitbullové zabijáci a že ho věnoval nějaké paní v jiném městě. Nejsem z těch co nabízenou příležitost nechám jen tak promarnit. Sice adresu či telefonní kontakt jsem z něj nevymámila, ale v tu chvíli jsem si byla jista, že tříměsíčního Apola najdu za každou cenu. Minuly svátky vánoční a po novém roce znovu jsem se zaměřila na jeho hledání. Další týden bezvýsledně. Už jsem nevěděla jak dál hledat. Tehdy mne instinktivně napadla spásonosná myšlena, obvolat okolní útulky a nechat tam popis štěněte pro případ, že by ho tam někdo odložil. K mému zděšení mi paní hned na prvním telefonním čísle sdělila, že takové štěně tam měli ale už je pryč. Ještě teď cítím jak se při té vzpomínce chvěju. Naléhala jsem na kontakt s dalším majitelem i za cenu, jak pravil hlas z telefonu, že je daleko a informace o lidech nesmí dávat. Dnes jsem moc vděčná tomuto hlasu i dalším zaměstnancům útulku, který jsem pak navštívila osobně. Totiž ještě ten den mne nová paní majitelka Apola telefonovala, že ji kontaktoval hlas z útulku, ale ať nepočítám s vrácením Apola, kterého hledám. Byla však moc ráda, že získala na mne kontakt. Byla zvědavá na poměry, z kterých Apolo pocházel, taky neznala ani datum jeho narození a jméno. Byl pátek a já plná radosti a očekávání. Už aby byla sobota. Konečně přišla očekávaná chvíle a Apolo byl tady. Když zaslechl moje „Apolo! kuci-kuci-kuci“(tak jsem volala na štěňata i ke krmení), poznal mne a už jsem ho držela v náručí. Na uvítání provázeno jeho náruživým olizováním nikdy nezapomenu. Moje štěstí doprovázeno slzami bylo nepopsatelné. Následovalo dlouhé povídání o psychickém stavu Apola po odvedení z útulku, kde prožil necelé tři týdny svého života s naraženým žebrem a otoky nepochybně po kopancích nebo něčem podobném, značně podvyživený, bez odčervení a další veterinární péče. Dodnes se strání dětí. Relativně je už v pohodě, a na svých šest měsíců krásně vyrostl. Váží 20 kg, v kohoutku má 43 cm, je správně živý jako každé štěně, pomalu získává sebevědomí a učí se. A co víc, jsem s ním i majiteli v kontaktu jak jen to jde, aspoň jednou v týdnu. Máme takový vztah, že mi Apolo, dnes jménem Aníšek, téměř zůstal.

(Příběh uveřejněn dne 12.3.2006 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Bella

sebevědomá a hrdá kavkazačka, která právě opustila svůj pelíšek po vydatném spánku. 23.6.2006 jí bude rok. Ráda bych tetno článek věnovala právě jí, snad proto, aby věděla, jak k nám přišla a co se dělo před tím, než nakoukla do tohoto světa. Všechno začalo již před 20 lety, kdy jsme si pořídili k domku štěně - fenečku ovčáka jménem ARGA.. Žila s námi ve smečce 13 let. Dnes je již v psím nebi a já jí stále prosím za odpuštění, protože ona byla "ta první" kterou jsme se učili vychovávat. Musím říct, že se nám to podařilo a bylo to nádherné. Když jí bylo 10 let našli jsme RONEČKA, byl to kříženec teriéra a nevím čeho ještě. Bylo mu okolo 9 let a s ARGOU si výborně rozuměli. Pak došlo k nejhoršímu. Arga dostala mozkovou mrtvici, byla na tom velmi špatně, ze 70% ochrnutá a nemohla přijímat potravu. Musela jsem udělat jedno z nejhorších rozhodnutí ve svém životě - poslat jí do psího nebe. RONEČEK zůstal sám a začal očividně chřadnout. byla jsem zoufalá... v té době manžel měnil zaměstnání a posteskl si, že mají v práci fenku křížence vlčáka s dobrmanem asi 4 roky starou, ale velmi plachou a bojácnou. A jak to dopadlo ? Asi za týden byla MIKINA (tak jí pojmenovali v práci) v naší smečce. Nevěřila jsem svým očím, jako by se s RONEM znali odjakživa, prostě velcí kamarádi, spolu holdovali dobrůtkám, spolu spali, spolu řádili na zahradě. Asi po dvou letech přišla další rána, RONEČKA napadl cizí pes, který se dostal do zahrady a ošklivě mu potrhal břicho. Záchrana už nebyla možná a tak přišlo na další rozhodnutí : poslat ho za ARGOU do psího nebe. Prodali jsme domek, ale pro MIKINKU jsme chtěli to nejlepšía tak jsme si vyhlídli velký pozemek s chatou u řeky. Nakonec to dopadlo tak, že jsme s ní bydleli celoročně na chatě a do bytu v paneláku jsme jezdili jen příležitostně. Jenomže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a tak i MIKINKA odešla 23.6.2005 do psího nebe, protože měla silnou rakovinu a ani operace jí nepomohla, pouze prodloužila život o pár měsíců. Tenkrát jsem se zapřísáhla, že už nechci žádného pejska, že už nechci prožít to, co jsem prožila 3x, protože to bylo hrozně smutné a ještě víc bolestné, neustále je vidím všechny před sebou, ty jejich psí očíčka a v nich otázku...proč já? Snad tomu chtěl osud, nevím, ale najednou mi připadal život nějak prázdný a já si uvědomila, že 30 let jsem žila v psí smečce a začalo ve mě hlodat semínko mám či nemám zkusit ještě jednu šanci ? Jednoho dne zmizeli pochybnosti a já si řekla ano, pořídíme si hlídače a kamaráda, ale už to nebude vlčák. Zaujal mě na internetu kavkazský pastevecký pes a v tu chvíli jsem se do této podoby zamilovala. Sehnala jsem si veškeré informace a literaturu, doslova hltala každé slovo o tomto plemeni a s hrůzou zjišťovala, že je to něco jiného než vlčák nebo ovčák. Přesto jsem se nevzdala a začala hledat štěně kavkazáka. Měla jsem štěstí a našla inzerát s prodejem těchto štěňat. Hned jsme se tam rozjeli a uviděli 6 nádherných měsíčních klubíček. Pět klubíček se k nám přibatolilo, ale to šesté zůstalo v ústraní, jako by nás přehlíželo.... To si byla ty, Bello, jediná "dáma" v této smečce. Už tenkrát si vypadala hrdá, sebevědomá a na 31 dní života i vyrovnaná a klidná (ale zdání klamalo). V tu chvíli si byla moje. Pojistili jsme si tě finanční zálohou a jezdili za tebou každý týden, aby sis na nás zvykla a čekali, až ti budou 2 měsíce. Víš jaké to bylo pro nás překvapení, když jsme zjistili, že ses narodila ve stejný den, kdy jsme MIKINKU poslali do psího nebíčka ? Ten další měsíc utekl jako voda a pak přišel den, kdy jsme si tě odváželi do nové psí smečky. Vůbec ses nebála, naopak, hned ses zabydlela v místosti, kterou jsme přistavěli a kde jsi měla volný průchod. Byla si s námi i v chatě, ale tys byla raději ve svém "útulném bytečku. Psát o tom, že jsme byli celí poškrábaní od her, které jsme spolu vymýšleli, se snad nebudu ani rozepisovat. Papkala si za tři a byla s tebou úžasná legrace. Snažili jsme se vychovat tě hrou, protože moc dobře víme, že drill nesnášíš a navíc jseš trochu tvrdohlavá. Plno věcí si zničila, ale s tím jsme počítali a proto tě nehubovali. Ještě dnes máš spoustu hraček, ale nejvíc míčů, které miluješ. Víš, že nám můžeš věřit a to i v takových dnech, kdy je vzduch nedýchatelný, protože mi si vždy poradíme. Sprcha je tvůj miláček a vůbec nevadí, že my jsme jako zmoklé slepice, když se oklepeš. Víš, že se k tobě vždycky vracíme, i když hodina není stálá. To je proto, že chodíme do práce, ale řekni sama, není to fajn být jeden den v týdnu sama a provádět neplechy ? Taky moc dobře víš, že ti nikdo z nás neublíží, spíš naopak, vždycky ti přineseme nějakou mňamku. Ty nám naši lásku oplácíš stejně. Máme tě moc rádi a přejeme ti ještě hodně takových krásných roků v naší společné smečce.

Aktualizace 19.6.2016: Článek, který jsem ti věnovala, Bellinko, jsem zde uveřejnila 25. 6. 2006, po tvém prvním roce života. Nechci se zde rozepisovat o dalších 9 letech v psí smečce – kdo má nebo měl čtyřnohého kamaráda, ví co to obnáší: radost, stres, vytrvalost, lásku, hry, obětavost, výchovu… a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Za 9 let si už pro mě nebyla jen čtyřnohý kamarád, ale přítelkyně. Každou chvilku, kterou jsem s tebou trávila, jsem ti vyprávěla o všem co jsem dělala nebo co právě dělám, jaké mám plány na další den a podobně. Když ti byly 4 roky, věděla jsem, že tvá výchova je u konce a byla jsem pyšná, že chápeš každé mé slovo a že si dospěla….samozřejmě si měla „svoje mouchy“, byla si paličatá, jak se na kavkazačku sluší, hrabala si díry a občas i vykousala květiny v záhoně – to hlavně když si mě chtěla naštvat, ale vždy si čekala u vrátek, když se blížila doba mého příchodu ze zaměstnání. Svou obrovskou hlavu si mi strčila do tašky a hledala pamlsek na přivítanou, vždycky sis ho našla….chodili jsme spolu na procházky, protože i velká zahrada ti byla malá, všichni chataři tě znali a ty jsi přesně věděla před která vrátka či dveře se posadit a počkat na nějakou dobrůtku. Nejraději si měla zimní období – déšť, vítr a sníh ve kterém jsi odpočívala. S tebou jsem prožívala ty nejkrásnější chvíle ve svém životě a nikdy jsem nelitovala času věnovaného právě tobě. V prosinci 2015 začaly tvé zdravotní problémy – začaly se u tebe objevovat velké podkožní (dle vyšetření nezhoubné) nádory. Během 3 měsíců jsi prodělala 3 operace, což se projevilo na tvém zdravotním stavu…antibiotika byla na denním pořádku a navíc ti byla zjištěna srdeční vada, čímž se vysvětlilo tvé špatné dýchání. Další 2 měsíce jsme bojovali všemožnými dostupnými prostředky o to, abys byla alespoň v trochu lepší formě, bohužel se nám to nedařilo, silný vnitřní zánět a vysoké horečky, které nechtěly ustoupit, vítězily nad tvým životem, slábla si a odmítala potravu i přes veškerou mou snahu. Věděla jsem, že nemáš bolesti díky lékům, které ti doktor předepsal, ale také jsem věděla, že se budu muset brzy rozhodnout…nejtěžší chvíle v mém životě. Jako by si četla mé myšlenky (byla si velmi chytrá a učenlivá), usnula si věčným spánkem v mé náruči a už jsi se neprobudila, odešla si v tichosti 31. 5. 2016 do psího nebe ve věku nedožitých 11 let (23. 6. 2016), zřejmě tě zradilo tvoje srdíčko …… i dnes víš, že jsem tě neopustila, každý den chodím k tvému hrobu, zapaluji svíčky a dále ti vyprávím tak, jak jsme byly obě zvyklé, neustále ti opakuji, jak moc mi chybíš…..já vím, že to chce čas, ale přesto všechno máš stálé místečko v mém srdci a zároveň plním svůj slib: do budoucna už nikdo tvé místo neobsadí. Děkuji ti za 11 let života s tebou, nikdy na tebe nezapomenu – spi klidně, bez bolesti a sladce Bellinko moje…..

(Příběh uveřejněn dne 25.6.2006/19.6.2016 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Aša

V listopadu mi zemřela fenečka trpasličího pudla. Byla jsem její šestou majitelkou, měla jsem ji od jejích čtyř let. Docela dobré skóre. Putovala mezi štamgasty hospody, vždycky "za pivo". Týden bevylezla zpod postele. Půl roku kousala. Ale dalších osm let jsem se s ní mohla pyšnit v klasickém, lvím střihu. Když jsem ji musela nechat utratit jako nemocného psa, ještě chabýma nožičkama skočila ze stolu a chtěla se mnou zase domů...půl roku na to nám na hlídání přivezli fenu německého ovčáka. Volala nám veterinářka, že její známý potřebuje na 14 dní pohlídat třináctiletého ovčáka. Hlídáme psy sice menších ras a jen své stálé zákazníky, ale když to říkala veterinářka a když ho přiveze vážený pan docent, proč ne. Však nás 14 dní nezabije. Přijeli dvěma auty. Páníček jel BMW, docela nabouchané auto. Psa vytáhli z pickupu. Měl náhubek, šílený obojek, tři centimetry tlustý, ocvočkovaný, kožený. Byl ohromně velký, tak velkého a tlustého ovčáka jsem ještě neviděla. A smrděl, padaly z něj chlupy na všechny strany. Však je to na 14 dní, nějak to přežijem.

Páníkovi jsme ukázali, že nemáme kotce, že bude bydlet na zahradě nebo v domě. Vypadal spokojeně. Zptali jsme se na jméno psa, věk, očkování, chování k ostatním psům. Pán vykolejil. Pes patřívjeho osmdesátiletému bratranci, který umírá na rakovinu prostaty a jen hodně těžko se vrátí domů. Pes má asi šest let. Je to fena, jmenuje se asi Ája nebo Aša, ale není si tak jistý. Psa v životě neiděla. Ještě než odjeli, připla jsem fenu na řetízek ke stěně a šli jsme pánovi ukázat zahradu, že nemáme kotce. Taťka se s ním ještě o něčem vybavoval u bazénu. Šla jsem za psem, že si jej pohladím. Ohromila mě krásná kresba na jeho hlavě a jeho mohutnost. Pohladila jsem jej, pes zavrčel. "S tebou bude ještě hodně práce", řekla jsem si. A měla jsem pravdu. Majitel psa zemřel. Lidé, kteří psa přivezli, přišli vyřídit své "dědictví". Zaplatili na tři měsíce dopředu s tím, ať se psem něco uděláme, ale byli by rádi, kdyby neskončil v guláši. První noc měla fena spát v hale, ale bylo jí horko, pořád ventilovala. Přestěhovali jsme ji do sklepa. Raději jsme jí nechali náhubek, vrčela. Nejdříve byl klid. Potom se zapnul mražák s masem pro psy a fena začala hystericky vyvádět. Připli jsme ji ve sklepě k řetízku, aby si neublížila nebo něco nezničila. Celou noc propískala, chodili jsme ji uklidňovat. Ráno se ani nevyvenčila. Nenasnídala se. Nenapila se. Nevadí, však si brzo vzpomene. Stejně je za 14 dní doma, říkali jsme si, a jestli zhubne, taky dobře. Další den se nevyvenčila, nenapila. Dostala napít stříkačkou, doslova jsme bojovali o každou kapku. Byla agresivní na naše psy a kočky. Udělala mi pěknou modřinu náhubkem. Byly to boje. Další den měla konečně stolici. Svůj výtvor si hlídala a nehtěla k tomu nikoho pustit. Říkám si, raději to uklidím já, než aby se do toho vložil taťka, je vznětlivý a pes by ho mohl naštvat. Pes mě málem zabil, ale ustála jsem to. Večer jsm jí sundala náhubek. Nikdo z rodiny se k ní od té doby nechtěl přibližovat. Krmení a napájení stále násilím, venčení na zahradě na vodítku. Pořád z ní padaly chlupy a smrděla, řekla jsem si, že ji vykoupu. Práce pro vraha, byla jsem víc mokrá než pes a hlavně bolavá, rozhodně to nebyl žádný beránek. Agresivitou ale zakrývala svůj strach, bylo o očividné.

Uběhly skoro dva týdny. V ten den nám řekli, že pes nám zůstane. Ve vzduchu visela otázka utracení. Bylo mi líto nádherného psa, byl to fakt kus ovčáka. Ale nemůžeme si nechat zabít ostatní psy a kočky a hlavně nás. Řekla jsem si, že se psem půjdu projít a trochu pochlubit. Vzala jsem vodítko, koš, vyšla z branky směr rybník. Fena ožila, najednou byla úplně jiná. Více kontaktní. Reagovala na zavolání. Normálně jsem zodpovědný člověk a nedělám to, ale nevím proč, sundala jsem ií náhubek. Olízla mě. Pustila jsem ji-buď zdrhne, nebo ne. Aspoň se nebude muset utratit. Držela se mě. Měla radost. Přišly jsme domů, najedla se. A byla moje. Teď nastala nejhorší práce. Musela se naučit, že pračka ani mražák nejsou vražedný nástroj, stejně jako auto, kartáč, fén, kleště na drápy, telefon, schody, sekačka, ostaní psi, kočky, motýli, stromy, kameny a tisíc dalších věcí...Nový život užívá plnými doušky. Zkontaktovala jsem se s lidmi, kteří ji dovezli a vyptala se, jak fena žila. Prý furt v jednom pokoji jako jediný společník starého podivína. Když byl zrovna v nemocnici nebo v léčebně, byla i tři měsíce několikrát za sebou sama doma. Proto tak reagovala-a částečně reaguje dodnes. Bála se každého vztáhnutí ruky. Dnes kouše na hadr. Je to kus práce, slyším často výsměch od lidí na cvičáku, kdy ji konečně stáhnu z kůže, ale já vím, že ten pes se za tři roky naučil podstatně víc, než jejich psi s trojkovýma zkouškama. Ten pes se konečně naučil žít. Bohužel není fyzicky zcela zdravá a nevím, jak dlouho mi vydrží. Má silnou dysplazii kyčelních kloubů a syndrom cauda equina. Takže zadní nohy skoro k ničemu. Pupeční kýlu, alegie na některé složky granulí-museli jsme překlenout období, kdy se jí stále tvořily hot spot. Dříve jsem ji chtěla někomu dát, ale lidem se nepozdávalo její chování. Nedávno mi za ni nabídli deset tisíc. Jako za papírové štěně. Vysmála jsem se tomu člověku do obličeje. Nechápal, že je to stejná fena, kterou před dvěma lety nechtěl.

(Příběh uveřejněn dne 10.9.2006 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Gia, Rocco, Prinz, Boja

nejaky cas som premyslala, ci prispiet do psich pribehov. Ini ludia maju psa jedneho, dvoch... ja mam svorku. Zacalo to v maji 2004. Vlastne davno predtym. Vyrastla som na samote, kamaratmi boli zvierata. Potom som nejaky cas robila sluzobnu kynologiu, no a ked som sa vydala a moj najlepsi kamarat zomrel, rozhodla som sa, ze dalsieho psa si uz nekupim. No... hm...14. maja 2004 som prisla so sluzobnym vozom pred branu firmy. Zmatene a zufalo tam pobiehala neuveritelne vychudnuta fenka nemeckeho ovciaka. Zavolala som ju k sebe, pohladkala... a fenka utekala za mnou az do dvora. Skonfiskovala som kolegom vsetko, co mali na jedenie a nakrmila zubozeneho psa. Potom som normalne pracovala. Predpokladala som, ze fenka sa vrati k svojmu "panovi". Omyl. Ked som vysla von, cakala ma na dvore a nesmelo zavrtela chvostom. Vtedy sme s partnerom uvazovali, ze si z utulku zoberieme k nasim dvom mackam, ktore sme zachranili z ulice, psa do velkosti kokra. Nasledoval telefonat domov:"Mame psa." "Akeho?" "vlciaka." Chvila ticha. Potom: "No, ten koker sa nam akosi zvacsil..." Nasledovala procedura nalozenia fenky do auta, kedy jednymi dverami vosla a druhymi vysla, pricom asistovala cela firma. Prichod domov, navsteva veterinara... Tam sme sa dozvedeli, ze fenka je asi v polovici kotnosti (nebolo to na nej vidno, taka bola vychrtnuta), ale nema sancu prezit porod. Operacia. Spala som pri nej na zemi 2 dni, kym nebola vonku z najhorsieho. Nevedela sa hrat, krcila sa pri kazdom prudsom pohybe, panicky strach z ohna a dojazvene nohy davali tusit, co vsetko sa s nou dialo... Panicky strach z igelitovych sackov... Niekedy je dobre, ze zvierata nevedia rozpravat ludskou recou, inak by nam bolo zle z toho, co by hovorili. Nevedela, naco je lopticka; myslela, ze na ublizovanie. Hroza z mrezi a vsetkeho nepoznaneho... No, netrvalo dlho a pribudol k nej Rocco. Jediny pes, ktoreho mame od malicka. Tiez sme sa k nemu dostali zaujimavym sposobom, ale je jediny, kto nepoznal ludsku zlobu. Cierny koker. Gia ho vychovala ako svojho (prisla o 7 steniat) a on jej velmi pomohol svojou odvahou a bezprostrednostou prekonavat strach z kazdodenneho zivota. To, co by mne trvalo aspon rok, dokazal za par mesiacov.

V maji 2005 pribudol Prinz. Byvaly sluzobny pes, ktory mal dozit "u dobrych ludi". Dozil u nas. Pochovali sme ho 8.4.2006, ked mu vypovedalo nahle srdce. Netrpel, prebdela som pri nom len jednu noc, ked sme o 01:00 zobudili veterinara. Do rana sa stav nezlepsil, a tak nasledovala posledna sluzba, ktoru clovek moze preukazat svojmu stvornohemu priatelovi...

V auguste 2005 isty "clovek" strelil do psa, leziaceho v istom objekte. Bol to divoky pes, krizenec stavaca bud s rotweilerom alebo pitbulom. Partner psa, ktoreho vraj bolo "treba len najst a zahrabat", zobral na veterinu a vypiplal. Ked som sa vratila zo sluzobnej cesty, bola uz doma Bojka.

Prisiel marec 2006. Na internete sme zachytili hlasenie o kokrovi, kotreho chcu utratit, lebo je "sprosty". Pes, ktory cely svoj zivot prezil na 2 m retazi, v zime aj lete bez budy, bez hocijakej ochrany, mal pod schodami vyhrabanu dieru, v ktorej sa ukryval pred nepriaznou pocasia. Odhnivajuce usi... Boli sme ho zobrat. Pes, ktory bol "sprosty", za necely tyzden pochopil, ze doma sa nevenci a momentalne uz celkom slusne chodi pri nohe a ma prijatelne privolanie. Vonku voditko nepotrebujeme, ani ked je tam zver. Za necely rok sa zmenil, uz nekrici od strachu, ked clovek vezme do ruky napriklad lopatu alebo ked urobi prudsi pohyb rukou. Zacina sa hrat s kocurom (k 2 mackam pribudol este jeden kocur a dalsia macka) a je z neho krasny pes. Spava v posteli, co je celkom prijatelny posun k lepsiemu po retazi.Kvoli zverincu sme kupili dom na dedine. V Bratislave sa totiz s viac ako jednym psom velmi tazko zije... Rocco s Giou zazili este Bratislavu, ostatni podnajom, no a teraz nas domcek.Velmi na mna zaposobil clanok "Do kotca pojdes nanajvys ty!". My sme kotce kupili teraz k Vianociam. Nie preto, aby sme do nich vyhodili psov na noc (spavaju vsetci s nami), ale kvoli ich bezpecnosti. Ked nie sme cely den doma, doteraz museli byt zavreti vnutri (ludia su vselijaki a plot zial nemame stopercentny). Od jari, az sa otepli, ich chceme zvykat na kotce, aby v nich vydrzali za nasej dlhsej nepritomnosti. Momentalne ich tam krmim, aby si zvykli. Inak chodia s nami vsade, vratane dovoleniek (co nie je vzdy jednoducha zalezitost). Do prace vsak dochadzam stale do Bratislavy, partner ma svoju pracu tiez a tak to momentalne "latame", ako sa da. Kotec je v takomto pripade nevyhnutnost. Alebo perfektny mur okolo celeho domu. Nakolko na mur zatial financie nie su, riesi sa to kotcami. Nie som zastancom "odkladania" psov, zvierata su u nas clenmi rodiny, ale niekedy sa to inac neda. No, napisala som tu historiu niekolkych clenov svorky. Pripajam fotografie. Aj kotcov. Co pes, to pribeh. Dufam, ze po tychto Vianociach nepribudne privela zvierat v utulkoch...

(Příběh uveřejněn dne 10.9.2006 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Baša

Náš příběh začal v roce 2006 bohužel nejdříve smutně. Nečekaně jsme se rozloučili s naším pejskem - německým pinčem, krásným, dominantním zvířátkem , pravým nositelem svého rodu. Bolelo to moc. Byly prázdniny a co dál. Peníze na nové štěně nebyly. Útulek ano. Jakého psa? Já si přece nevezmu nějakou kříženou potvoru. Nemám zkušenosti, co mu mohu nabídnout? Všude kam kouknu je prázdno. Volám, nikdo nejde, neštěká. Slevuji z požadavku. No tak jo, vezmu si křížence. Syn našel v útulku budoucího adepta. Prý krásný jezevčík, fenka. Nádhera, sliboval. Jdu se tam tedy podívat. Hledám, kde nic tu nic. Nakonec ano. Hrůza. A pak jsme měli štěstí. Upoutala mě hned. Bílá, krásný kožich, tlapy, smutná. kříženec špice, snad i labrador, retrívr, kdo ví. Má mnoho podob. Byla samozřejmě zadaná. Jediný pes, který se mi líbil. Strašně jsem ji chtěla. Asi až moc to na mě bylo znát, protože hned večer , když se neozvali Ti první, mě ošetřovatelka volala a byla má. Domů se mnou nechtěla. Stávkovala. Kousek cesty šla snad hodinu. Zničila mě spoustu věcí ze smutku, když jsem byla v práci. Uznala jsem, že byly v podstatě nanic,a že je nepotřebuju. Byt je samý chlup. Rozkousala pelech - drahý - nebyl pohodlný, dnes má jiný a ani se ho nedotkla.Věděla jsem o ní málo, nic dobrého. Bylo jasné, že běhala na ulici a bála se. První dny prospala, často sebou škubala, v noci se budila, ale když zjistila, že je stále doma, usnula. A tak šel den za dnem. Celý rok. Milá Bašenko, mám Tě moc a moc ráda a nikdy Ti neublížím. Jsi naše zlato, ty to stejně víš. Dnes je z Tebe silná zdravá fena, umíš si hrát, naučila jsi se venčit a chodit na vodítku, poslouchat povely. Není důležité mít čistokrevného psa, ale mít prostě rád jakéhokoliv psa. Tak ať nám to spolu klape. Tvá panička Martička

(Příběh uveřejněn dne 27.5.2007 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Mates

...aneb svět je malý - mnohdy asi daleko menší, než by si někteří lidé přáli. Tento bohužel pravdivý příběh jsem se rozhodl sepsat a uveřejnit proto, aby si z něj někteří lidé vzali poučení - a také jako další doklad lidské věrolomnosti vůči vlastnímu psu.

Začátek celého příběhu se datuje do dubna tohoto roku, kdy se na mne paní D. obrátila s žádostí o pomoc se svým tehdy zhruba 8-měsíčním pejskem plemene appenzelský salašnický pes Matějem (Matesem, Maťasem). Podle jejích vlastních slov jí pes utíká, prý s ním chodí na klasický cvičák, kde se jim ale prý moc nedaří. Projevila přání chodit ke mně do PSÍ ŠKOLY FALCO a protože byla z Liberce a potřebovala pomoc, do své "smečky" jsem ji i s pejskem přijal.

Shodou okolností jsem v téže době obdržel mail od chovatelky Matesa, která věděla o tom, že mne paní D. kontaktovala. Protože podobné chování (útěky od majitele) appenzela neznala, požádala mne, zda bych jí mohl informovat, v čem jsou důvody tohoto jeho chování. V tom nebyl problém a samozřejmě jsem jí svoje vysvětlení přislíbil.

Paní D. poté začala navštěvovat moje lekce. Pro lepší představu o tom, kde byl od samého počátku zádrhel, zde uveřejňuji mail, který jsem poslal chovatelce jako vysvětlení "problému":

tak tady je slibena "zprava o stavu unie"... ehm, jednoho appenzella... Muj odhad byl spravny - pejsek zatim zvykly na cvicak, cukani voditkem a "rizne povely" - na druhe strane jiz docela sebevedomy pubertak, ktery pomalu prejima vedeni svoji lidskopsi "smecky". Clovek na vyssi pozici je to, co mu nejvic chybi - spolu jsme fungovali, olizoval mi tvar, jedine co jsme si museli vyjasnit bylo to, ze ho k jedne fence zkratka nepustim, at se vzteka jak chce. Tam ukazoval zoubky, za chvili jsme opet skoncili na olizovani a pohode.

Pokud si pani dala rict, bylo to i u ni znatelne lepsi, ale bude to beh na dlouhou trat... nejprve z ni musim dostat ty cukatury voditkem a do hlasu ji naopak dostat emoce, emoce, emoce. Plus par zakladnich veci o tom, jak vlastne pejsek funguje.

Suma sumarum - pejsek utika proto, ze ma predstavy o sve pozici, kdy si muze delat co chce a naopak nema pocit, ze by patril do nejake smecky. Ted zacne prace tyto veci uvest do reality, ale zalezi na pani, jak bude sama spolupracovat.

Paní D. začala skutečně trochu spolupracovat, na pejskovi jsem intenzívně zapracoval, takže zhruba po 2 lekcích mi sama sdělila, že vše začíná být v pohodě a pejsek od ní již neutíká - tehdy to vše vypadalo velmi optimisticky a nadějně. Po dalších 2 nebo 3 lekcích došlo k zásadnímu zvratu - paní D. odešla za velmi podivných okolností a stavu, kdy vědomě lhala mně a všem lidem, kteří ji zažili. Ve chvíli, kdy jsem ji z její lži usvědčil (a pozdější okolnosti mi daly za pravdu), odešla a od té doby jsem o ní neslyšel.

A zde začíná druhý, daleko zajimavější část příběhu... Před několika dny mi volala do té doby pro mne zcela neznámá paní s tím, že si z psího útulku zhruba 30km od Liberce vzala asi ročního appenzela. Zkontaktovala chovatelku (nikoliv majitelku, tu po začernění v průkazu původu ani zjistit nemohla) a od ní se dozvěděla, že pejsek u mne absolvoval lekce v PSÍ ŠKOLE FALCO. Protože správně usoudila, že pejska tím pádem budu trochu znát, požádala mne, zda bych jí k němu mohl něco říci, aby o něm alespoň něco věděla - v útulku samotném jí totiž řekli pouze to, že "pes je bezproblémový". Pejsek byl prý jinak v pořádku, pouze kolem krku měl vydřený pruh srsti (zřejmě od obojku, možná byl dlouhodobě uvazován), neznal hračky a nové majitelky se od samého počátku držel. Jediný menší problém byl, že se příliš nekamarádil s kartáčem na srst... ale i to nová majitelka (s pejsky má zkušenosti) rychle zvládla. I do její psí smečky se prý bez problémů začlenil.

V prvé chvíli jsem vůbec netušil, o jakého pejska jde - přeci jen mi jich rukama projde hodně a tento u mne až tak dlouho nebyl. Nicméně jsem slíbil, že se podívám do svých záznamů, což jsem okamžitě učinil - a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že to může být jen tento pejsek. Volal jsem nové majitelce zpět a potvrdilo se vše - včetně stáří psa, jména psa i jména majitele (poradil jsem totiž paní, jak si jméno původního majitele z rodokmenu zjistit). Navíc vše potvrdila i chovatelka, od které pejsek pocházel...

Po několika dnech, kdy ve mně dozněl největší vztek, jsem znovu zavolal nové majitelce i chovatelce a ověřil jsem si pár skutečností. Mates strávil v útulku zhruba měsíc poté, co údajně dostal od původní majitelky "poslední šanci". Ta spočívala v tom, že ačkoliv jí sama chovatelka nabídla pomoc a inzerci, strčila paní D. svého vlastního psa do lokálního útulku (přičemž v Liberci je také psí útulek, velmi dobře vybavený) tak, aby zmizel z očí a nedala mu ani tu šanci, aby u ní zůstal do doby, než si ho nový majitel převezme. U mladého (ročního) a v podstatě zcela bezproblémového psa z kvalitního chovu a s průkazem původu by tato doba nebyla dlouhá - což ostatně potvrdilo i rychlé "vysvobození" pejska z útulku.

Protože mě zcela znechutil a opravdu naštval přístup a "vztah" paní D. k pejskovi, kterého si pořídila a kterého se bez jakýchkoliv zábran v pravém slova smyslu zbavila a strčila ho do psího útulku, rozhodl jsem se nenechat případ tohoto pejska bez odezvy. Chování zmíněné paní D. posuzuji jako hyenismus nejvyššího druhu a budu pouze pevně doufat, že si žádného psa už nikdy nepořídí. Jen proto ji zde chráním zveřejněním pouze iniciály jejího příjmení, ačkoliv bych měl plné právo ji zde uvést pod jejím plným jménem. Znova zopakuji, co jsem již několikrát napsal a hodně lidem řekl: každý, kdo si pořídí psa, na sebe přebírá zodpovědnost za jeho šťastný a spokojený život. Zbavit se vlastního psa takovým způsobem a za takových okolností, jako to učinila paní D., k tomu skutečně nemám slov. Její poslední písemné sdělení chovatelce, jak pejska strčili do psího útulku a jak to obrečeli, už je pouze vrcholem pokrytectví. Vskutku to hovoří o "vztahu" - především to však jasně hovoří o totálním selhání člověka. Velmi dobře si pamatuji, jaké byly okolnosti odchodu paní D. z mé psí školy - před svědky, lidmi, kteří viděli na vlastní oči pokroky pejska a chování jeho majitelky.

Tento "příběh jednoho appenzela" se šťastným koncem uvádím i jako příklad toho, jací lidé dokáží být a s jakými lidmi jsem občas nucen se seznámit. Bohužel - ne všichni psi s podobným osudem mají to štěstí dostat druhou šanci. A bohužel - nikdo z nich neměl možnost vybrat si svého majitele...

Závěrem bych rád poděkoval nové majitelce Matesa (pejsek se teď jmenuje jinak, protože neslyšel ani na svoje jméno) za to, že ho zachránila a dala mu nový, a jak věřím, i daleko lepší domov. A sám za sebe se těším, až Matesa zase uvidím a pohladím - je to opravdu bezvadný pejsek a s novou majitelkou jsme již předběžně domluveni, že mi ho přiveze do Liberce ukázat. A pokud to vyjde, ještě jednou se setká se smečkou, která ho mnohé naučila.

Arny

(Příběh uveřejněn dne 2.11.2008 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Airynka

(Příběh uveřejněn dne 10.6.2012 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Filípek

Bydlíme nedaleko dálnice Praha - Brno, a tak se velice často stává, že se v naší vesnici objeví toulaví psi. Nejvíce to bývá za nějaký čas po Vánocích a pak po prázdninách - že by nevhodné dárky za vysvědčení?

Tak tomu bylo i před osmi lety. Po vesnici se začal potulovat černý pes. Běhal za lidmi a protože byl středního vzrůstu, budil i obavy. Měl velice silný pronikavý hlas. Asi sem tam někde něco dostal, něco ukradl, protože tak to bylo asi měsíc. Naprosto mě nezajímal. Když jsem byla malá, vždy u nás nějaký pes byl, ale to bylo vše. Krmila jsem ho, občas jsme si pohráli, ale žádné velké mazlení. Jako dítě jsem milovala kočky. Ke všemu moje děti jsou alergické na srst, takže jejich prosby o zvíře do bytu byly marné.

Jednoho dne se pejsek vydal za dětmi z místního dětského domova. Bylo jim dovoleno, že si ho mohou nechat, ale bude bydlet venku - v chatce.Nedělalo to však dobrotu. Psa chtěli vlastnit všichni, pes lítal od jednoho k druhému a asi z toho mumraje a křiku se stával víc a víc agresivní. Definitivní rozhodnutí o jeho nutném odchodu z DD, bylo jeho tajné, několikrát se opakující, propašování na pokoj. Dokud byly děti vzhůru, bylo vše v pořádku. Ale zle nastalo v noci, když se pes s hrozivým štěkotem vyřítil při noční obchůzce na nic netušící noční vychovatelku. Jelikož na DD pracuji, kolegyně mě požádaly, ať přesvědčím manžela, který v té době pracoval jako starosta, aby dal psa buď utratit, nebo odvezl do útulku. Shodou náhod se večer při odchodu z práce pes pustil za mnou. (Psů se velice bojím, kdysi jsem byla napadena vlčákem a od té doby z nich mám veliký respekt, hlavně z vlčáků.) Zrychlila jsem, on taky a když jsem se blížila k domovu, už jsem běžela. Doma jsem vyprávěla, co se mi stalo. Dcera, se šla podívat ven a pes ležel u vchodových dveří. Zželelo se jí ho, donesla mu pít, něco k snědku a pes už neodešel. Po chvíli jsme ho vzali dovnitř, vždyť je chudákovi zima. Ale bude jen v chodbě, namítala jsem. Chvíli tam zůstal, ale pak se potichoučku přišoural nahoru do bytu. Byl chudáček vyhublý a špinavý. Dostal deku na spaní, lehl si a choval se, jako by byl náš odjakživa. Od samého počátku projevoval velikou pozornost především mě. Dělal, co jsem řekla, koukal po mě, jakoby se ptal: "Je to tak dobře, budeš spokojená, nevyženeš mě? Druhý den jsme ho umyli, vykartáčovali a najednou byl z divného pobudy krasavec z krásnou hebounkou srstí, měkkými plandacími oušky a úplně černýma velikýma očima. Když na mě upřel jeho krásné oči, v tu ránu jsem pochopila, že mě žádají o pomoc a slibují velikou oddanost a Filípek byl můj, chtěla jsem ho. Vždyť si mě taky vybral. Přesto jsme se zprvu snažili najít majitele (co když ho někdo hledá a je smutný?) - v rozhlase, novinách - buď se to nedozvěděl, nebo nechtěl vědět. Doktor ho prohlédl, oočkoval a odhadl jeho věk na rok až dva. Ale myslím si, že byl ještě mladší, protože moc nezvládal značkování, teprve začínal. Pejsek si u nás velice rychle zvykl, slyšel na jméno Filip - jestli se tak jmenoval, nebo si na toto jméno zvykl od dětí z DD, nevím. Řekla bych, že byl vychováván v bytě. Byl velice čistotný, např. se vyhýbal i loužím, vycvičený na venčení, přetrpěl občasné koupání, byl zvyklý na umývání nožiček, nekradl, ale žebral a nehrozilo nebezpečí, že by v bytě něco ničil nebo trhal domácí zvířata.Byl hodný i na děti. Ne že by je vyhledával, ale rád si s nimi hrál a snad by si od nich nechal líbit všechno, jen proto, že jsem si to já přála.. Byl totiž na mě velice fixovaný. Byli jsme stále spolu, rozuměl mi každé slovo, rád se pomazlil, pochoval, byl smutný, když jsem odcházela. Když jsem byla doma, všude za mnou chodil, hlídal mě, stále na mě chtěl vidět a běda, kdyby mi chtěl někdo ubližovat. Kdybych křičela, asi by zaútočil. ˇÚplně bez vady však nebyl. Když jsme vyšli na procházku, strašně štěkal. Uměl se krásně nosit, jakoby si byl vědom své krásy - krásné hebké lesklé hodně černé srsti a i jeho držení těla a krok byly úžasné. ˇUplný manekýn. Však ho také všichni obdivovali. Štěkání se však postupně lepšilo a za pár měsíců přestalo. Nepřestali ale na něj štěkat druzí psi v okolních zahradách. Když jsme někde procházeli, psi doslova řvali. Pouze jeden rok projevoval zájem o feny, ale pak se choval jakoby ani pes nebyl. Někdy jsem z legrace říkala, že je to zakletý princ, protože ho zajímali pouze lidé Zkrátka byl to můj psí klouček. Velice jsem si ho zamilovala. Filípek měl jednoho velikého nepřítele. Myslím si, že v době kdy se potuloval se spolu asi poprali. V tu dobu byl Filip už velký jako ve své dospělosti, kdežto jeho nepřítel byl asi 4 měsíční štěně. Štěně však vyrostlo, stal se z něj silný vlčák a bohužel jeho páníček občas zanedbal kontrolu nad Rexem. Rex se často potuloval sám, převracel popelnice, vybíral odpadky - asi měl hlad. Lidé si na pána dost stěžovali, dostával napomenutí, ale nebylo to nic platné.

První špatnou zkušenost s Rexem jsem zažila asi druhý rok, co byl Filípek u nás. Máme velikou zahradu uprostřed vesnice, nedaleko kostela. Prostředí kolem kostela bylo dost zanedbané, tak jsme s manželem vykáceli náletové keře a trní a vysázeli různé keře a květiny. Pozemek bylo třeba udržovat. Jednou jsem zde vytrhávala plevel, Filip mi ležel u nohy, všade klid a najednou instinktivně mě napadlo zvednout hlavu. Hrůza - hnali se na nás dva velcí vlčáci. Začala jsem ječet, a běžela volat o pomoc. Vlčáci se vrhli na Filípka. Jeden ho rval pod krkem, druhý bříško. Naštěstí majitel Rexe byl blízka (neviděla jsem ho přes keře) a psy odvolal. Byl to Rex a druhého měl pán na pohlídání, ale Rex byl šéfem smečky. Stačilo pár sekund a Filípek byl celý potrhaný, krvavý a divně smrděl. Pán udělal vstřícný krok - zavezl nás s Filípkem na operaci - sešívali ho dvě hodiny, omluvil se. Brala jsem to, jako nešťasnou náhodu. Ale omyl.

Podruhé byl Filip Rexem napaden na naší zahradě. (Smůla je, že zde protéká potůček. Plot je nad potůčkem, ale zkrátka není až ve vodě, takže když v létě teče málo vody, nebo v zimě potok zamrzne, zvířata prolezou. Jinak to asi nejde, protože když je třeba bouřka, tak teče hodně vody a kdyby byl potok zatarasený, vyplavilo by to sousedy.) Syn sekal trávu, Filda pobíhal po zahradě, náhle se přiřítil Rex a dal se do něj. Syn je rozháněl, podařilo se mu to, až za použití násady od lopaty. Filip byl opět potrhaný, ošetření vyšlo přes 2000,--. To už jsme byli naštvaní. Rex totiž do naší zahrady pronikl jestě přes další dvě zahrady. Syn šel událost oznámit majiteli. Ten byl však v nemocnici a byl dost nemocný. Doma byla jen jeho paní, která syna vyhodila a vysmála se mu. Oč nám prý jde, jistě jen o peníze. Tak jsme si doma zanadávali, oznámili to na OÚ a nechali to být. Přece nebudeme rozčilovat staršího nemocného člověka. Fildík se rychle uzdravil, kožíšek byl zase pěkný, tak se na to zapomělo.

Nezapoměl ale Filip a Rex. Kdykoli jsme byli na zahradě, zdálky na sebe štěkali, asi si nadávali. Sousedi trochu opravili plot, my potok taky trochu víc zahradili, tak byl asi rok klid, psi se k sobě nedostali. Až letos v únoru. Zahrada je veliká, na jednom místě je pěkný kopeček, bylo hodně sněhu. Vzala jsem Filípka, 4letého vnoučka a šli bobovat. Tomášek si zajezdí, Filípek vyběhá, těšili jsme se na pěkné odpoledne. Tomášek rád Filípka vodil na vodítku, Filip dobře reagoval i na jeho pokyny. Když jsme došli na zahradu, Filipa jsem odepnula, on začmuchal a vyrazil. V tu ránu Filípek divně kňučel, myslela jsem, že se do něčeho zamotal.Těch asi 5 m,co jsem běžela hlubokým sněhem bylo pro mě hrozná dálka.A tam v zamrzlém korytě potůčku leží Filípek na zádech a dva vlčáci ho rvou.Vlčáci byli za keři u potoka, nemohli jsme je vidět. Letím zpět, schovat kluka, pak jsem šla na psy. Strašně jsem řvala a ti odběhli pryč. Nevím jestli se mě zalekli, nebo to brali, že splnili, co chtěli. Filip byl živý, ale divně chrčel, krvácel. Na bobech se vézt nechtěl, já ho nebyla schopná unést. Jak naschvál jsem si nevzala mobil. Pomaloučku jsme se otřesení všichni tři šourali k domovu. Doma spala roční vnučka, nebyl nikdo kdo by ji pohlídal, abychom rychle s všichni dcerou vyrazili k lékaři. Museli jsme ji vzbudit a jeli k lékaři. Jak jsem předpokládala měl Filípek překousnutý hrtan. Veterinář mě uklidňoval. jestli budou dobré plíce, že ho zachrání. Filípek dostal narkózu a nás poslali pryč, ať přijdem za 2 hodiny. Byla jsem hrozně nervózní, ale doufala. Ale - když jsme se vrátili, Filípek nežil. Umřel při operaci. Měl překousnutou hrudní kost, potrhané plíce, střeva. Přestože byly v tu dobu veliké mrazy, vzala jsem si Filípka domů, aby byl se mnou pořád. Má hrobeček na svém oblíbeném místě na zahradě pod tůjí.

Ještě jsem se z té hrůzy nevzpamatovala. Pořád vidím ty jeho krásné černé oddané sametové oči, toužím si pohladit hebounký kožíšek, pomačkat měkounká ouška, pochovat Filípka a při tom si s ním popovídat. Tomášek je snad už v pořádku. Přestal mluvit o snech plných krve. Často přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych Filípka neodepla a vedl ho malý 4 letý kluk. Vrhli by se vlčáci na ně oba, nebo by na ně nešli a Filípkovi se nic nestalo? Nemůžu se srovnat s tím, že mi pejska roztrhali na mé zahradě. Ať už je měl nerad, ale co tam měli dělat? Co jsem udělala špatně? Filípek byl můj první pes, neměla jsem se psy zkušenosti, asi jsem ho špatně vychovávala, že neměl cizí psy rád. Moc jsem si ho připoutala k sobě. Ale možná socializaci zanedbali první majitelé a už s tím nešlo nic dělat. Filípek ale měl i psí kamarády, ale jen malé. S jezevčíky a psy podobné velikosti si hrál, jen velké nemusel.

Syn mi za Filípka přivezl jiného pejska. Je mu i podobný. Je ještě štěně, není tak heboučký a vyrostl trošku víc, než jsme si představovali. V osmi měsících má 27 kg,(nejvíc z 8 štěňat - ostatní mají do 20 kg) Filípek měl 20 kg. Nový pejsek se jmenuje Benny, je to kříženec retrívra a kokra. Nyní je to rozpustilý puberťák, ale především za páníčka si vybral syna.

Nevím, zda to bylo dobře - majitel vlčáků s námi nemluví - událost jsme ohlásili, pán byl u přestupkové komise. Protože se jeho pes toulal často, (náš nebyl první, kterého se svým psím kamarádem zabil), pán dostal pokutu 5 tisíc a snad + 1tisíc správní poplatek. My byli dotazováni, jaká nám vznikla škoda. Nárokovali jsme si pouze výdaje za veterináře - něco málo přes 1 tisíc. Ráda bych dala nevím co, jen kdyby tu Filípek byl. Mám pocit, že moje duše se bez něj nikdy neuzdraví - prý to je posttraumatický syndrom. Jak bych nebyla smutná - vždyť mi umřel můj psí klouček. Prožili jsme spolu 8 let.

(Příběh uveřejněn dne 26.8.2012 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Pár písmenek o lásce, o životě a o smrti...

Vánoce klidné. Žádné dary, žádné vyváření, žádný úklid. Chodím do práce a odpočívám. Martin a kluci také. Gina začíná pokňukávat s pravou zadní packou. 24. 12. poprvé dost naříká, když jí nakládáme do auta na vánoční procházce. Říkáme, to nic, asi si někde natáhla sval. Tichý hlásek mi šeptá, je to vážné, začni se loučit. Nechci ho slyšet.

6. 1. ráno jedeme do Prahy a zaplatíme lyžařský zájezd. Večer máme jít do kina. Není mi dobře, zalezu do postele a před kinem se chci prospat. Najednou slyším Ginku, jak řve. Slyšet psa řvát je strašlivé. Běžím dolů. Leží uprostřed obrovské louže a nad ní zoufalý Martin. Nevíme jak jí naložit do auta. Potřebujeme na veterinu. Přiběhnou i kluci, společně ji vyneseme do auta.

Na veterině nám moc nepomůžou, dají jí injekci proti bolesti a máme přijet druhý den na rengen. Druhý den musím do práce a je to na Martinovi. Přijede za mnou, a říká, již dopředu vím, co mi řekne, je to blbý. On ještě věří, že je šance, chci věřit s ním, ale ten hlásek je nekompromisní.

Spím s Ginou, dny trávím s Ginou. Když spí, pouštím si na PC Harryho Pottera. Šest dílů. Asi si přeji zázrak. Dochází mi, že tu nebude. Žádné procházky, žádná ochrana. Bráním se. Je tak mladá. Z okna koukám na „naši“ louku. Je opuštěná.

Tolik věcí jsme nestihly. Tak často jsem byla duchem nepřítomná, když mi ukazovala, to důležité. Hledám stále nějaký cíl a ona ví, že jediný cíl je radost ze života. A teď mě chce opustit a já jsem pořád tak hloupá, ještě ne, ještě je brzo… Trpělivě mi vysvětluje, že je čas…

14. ledna, čtvrtek, den guruů. Ležím s ní na koberci a ona si na mě položí hlavu a spí. Tiše a klidně. Také usínám a ptám se, který anděl… serafín… neznám ho, hledám, stále hledám, co? Serafín, Ginky anděl je serafín.

Odešla. Snad s tím serafínem. Večer, kolem 17h. Tak klidná a smířená. Držela jsem jí a ten její klid byl i v mé duši. Celý život si ho budu pamatovat.

Jeden známý mi vyprávěl o svém příteli, který je přesvědčený, že jeho pes bude v příštím životě člověk. Asi za zásluhy. CHAcha. Ginka mi během svého krátkého psího života ukázala tolik z života jako takového, že nevím, jestli můj lidský na to stačí… asi ano, život je jeden. Když je, tluče srdce, dech plyne. Když skončí, je hmota a z té, začíná další, život.

Hledám něco tajemného, něco mimořádného, něco někde a život se shovívavě usmívá a občas mě plácne po tváři, abych na něj nezapomněla úplně. Plácne mě, a v ten moment vidím, jak je tajemný a mimořádný a dokonalý…

(Příběh uveřejněn dne 7.6.2015 na přání a s výslovným souhlasem autora)

Barina

rozhodla jsem se napsat pár řádek o mojí fence Barunce. Dala mi tolik,že si to zaslouží. Začnu svůj příspěvěk dvěma citáty. Jeden je Váš.

Cituji: ,,Každý dostane psa,jakého v té době potřebuje." (Viktor Dostál)

Další citát: ,, Dobře vím,že všechno má svou příčinu.V okamžiku,kdy se něco stane,nám ale smysl většinou uniká,nechápeme,co se děje,a ani nejsme tak prozíraví,abychom věděli,proč se tak stalo. Jsme-li trpěliví,časem se příčina objasní. " (Brian Weis , Mnoho životů,mnoho mistrů.)

Píšu to proto,že jsem jsem dlouho netušila proč já a takový pes. Snad to bude patrné z mého poděkování Barunce. Poděkování i Vám pane Dostále, vždy jste poradil a naznačil tu správnou cestu, kterou se vydat. Bára mě učila trpělivosti,lásce,důvěře a statečnosti.

Barunka se ke mě dostala jako zhruba 4 měsíční štěně. Někdo jí prostě odložil. Že to byla láska na první pohled nemusím zdůrazňovat. Submisivní fenečka tolik rozdílná od předchozího pejska (kříženec jezevčíka).

Děkuji Ti za ty roky,které jsme spolu strávily ve vzácné shodě a vzájemné důvěře. Dnes již jen vzpomínám na chvilky co jsme se společně toulaly lesy,parky,koupaly se v moři i rybníce. Společné návštěvy za mou maminkou v domově důchodců, kdy jsi působila na stařenky spíš jako kanisterapeutický pes.Děkuji za to,že jsi mi věnovala naprostou důvěru a lásku. Za tvou trpělivost,nejen u veterináře,kdy jsi vždy vše snášela s nadhledem a důvěrou ve mě. Vůbec si nebyla bojácná,naopak si prokázala vždy a všude odvahu, nadhled, klid,kdy já panikařila. Dala si mi sílu pokračovat a prát se se životem po smrti tvého páníčka. Když jsem tě musela pro Tvůj vážný zdravotní stav ,nechat na klinice a pak za tebou přišla na návštěvu,šla jsi zpět s doktorem, sice se smutným pohledem,ale s jistotou,že se pro tebe vrátím. Když si poslední společnou noc prosila pohledem,,nenech mě trápit" spočívala si při poslední návštěvě u veterináře v mé náručí s klidem. Byla jsi mou radostí a učitelkou 11 let. Každý rok s tebou mám v srdci jako drahocenný, zářivý korálek. V noci se budím,kdy uslyším tvé klapaní drápků po podlaze,pochrupkávání a občasné štěknutí,ze sna. Radostný štěkot při mých příchodech domů. Okamžiky,které nezaplatíš penězi. A uvědomíš si jejich neopakovatelnost až když skončí. Děkuji Ti Barunko.

(Příběh uveřejněn dne 15.9.2019 na přání a s výslovným souhlasem autora)

„Psí příběhy“

Monty
Týna
Bessi
Šarin
Kelly
Jerry
„Do kotce půjdeš nanejvýš ty!“
Maxmilián, Sára a Čagy
Apolo
Bella
Aša
Smečka
Baša
Příběh jednoho appenzela
Psí kamarád Arny
Airynka
Filípek
Pár písmenek o lásce, o životě a o smrti...
Barina

Kříženec NO a aljašského malamuta "Monty" (majitelka si jej vzala z útulku)

Fena hnědého dobrmana "Týna" (majitelka si ji vzala z útulku)

Fenka španělského mastina "Bessi"

Maltézáček "Šarin"

Kříženec "Kelly"

Boxer "Jerry"

„Do kotce půjdeš nanejvýš ty!“

Maxmilián, Sára a Čagy

Apolo

Bella

Aša

Gia, Rocco, Prinz, Boja

Baša

Mates

Arny

Airynka

Filípek

Pár písmenek o lásce, o životě a o smrti...

Barina

Zpět na hlavní stránku

Copyright © 2000-2024 Viktor Dostál - Psí škola FALCO
All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena.
WWW stránky založeny 20.10.2000