The destinies of dogs are the same interesting as those of humans. Before they reach a person capable of appreciating their love, also dogs often have to overcome bad periods of life that are rich in cruel mistreating and poor in the real joy. Their strong character is also approved by the fact that in overwhelming majority of cases they don’t even get broken down by chains, cotes or crates; in spite of this all, they still retain positive relation to humans. Another evidence of their personality is the fact that they always change their owners in some way - and always to the better.

 Majitelka: Iva Stránská
 Pes: kříženec NO a aljašského malamuta "Monty" (majitelka si jej vzala z útulku)

Milý Monty,

ještě před rokem a půl bych nevěřila, že potkám tak skvělého přítele jako jsi ty. Když jsem Tě poprvé viděla za těmi mřížemi v útulku, opravdu jsem se Tě trochu bála, ale Ty jsi mě naučil posuzovat zvířata i lidi podle jejich chování a ne podle vzhledu. Dřív byl pro mě velkej černej pes zlej, ale dnes už vím, že je to všechno úplně jinak.
Taky jsi mě naučil odpouštět a nad Tvými psími kusy se smát a ne se zuřivě vztekat. I když jsi můj kamarád, nejednou jsem Tě chtěla roztrhat na kusy. Pamatuješ, jak jsem Tě musela jednou nechat asi tak hodinu doma samotnýho a Ty jsi mi rozsápal moje učebnice do školy, které jsem měla nachystané na stole. Nebo v zimě, když jsme byli na procházce a Ty jsi se rozeběhl za psem a táhl mě pět metrů po sněhu. A co teprve nedávno, před čtrnácti dny, když jsi mě shodil do rybníka, do vody, která měla dva stupně.
Pravdou je, že i já jsem Ti provedla pár zajímavých zásahů do života. Poslušnost sice není Tvojí doménou, ale myslím, že za ten rok jsme udělali velké pokroky, na to, že sis ve třech letech neuměl ani sednout na povel. Možná si už ani nepamatuješ, jakou jsem měla radost, když jsi ke mně poprvé přiběhl na zavolání.
Nevím, kdo Tě dříve vlastnil a jak se k Tobě choval, jen podle Tvého chování jsem mohla usuzovat, že to asi nebyl moc pěkný život. A tak doufám, že se se mnou máš líp, než předtím.
Na závěr tohodle dopisu bych Ti chtěla říct, že Tě mám moc ráda a že si vážím Tvé psí lásky.

Tvoje panička.

P.S. Děkuju Ti.

(Příspěvek uveřejněn dne 1.11.2000)

 Majitelka: Mirka Knížková
 Pes: fena hnědého dobrmana "Týna" (majitelka si ji vzala z útulku)

Jak jsem přišla k jedné uštěkané dobrmance

Okolnosti života mě donutily, abych začala vážně uvažovat o tom, že si pořídím vlastního psa. Neměla jsem přesnou představu, jak by měl vypadat, jenom jsem věděla, že by můj pes měl vzbuzovat náležitý respekt. A nechtěla jsem štěně. Tak co s tím?
Koupila jsem si Tip servis. Ale žádný z inzerátu mě nijak zvlášť nazaujal. Až najednou jsem to uviděla: "Darujeme 3-letou fenku dobrmana, odběr ihned." Dobrman, to je ono! Začala se ve mně rýsovat přesná představa. Byla jsem rozhodnutá, můj pes bude dobrman. Ihned jsem zavolala. Čekalo mě velké zklamání, fenku už si odvedl nějaký pán. Dostala jsem radu, ať zavolám do útulku v Liberci. Udělala jsem to. K výběru mi však nabídli jen německé ovčáky, huskyho a křížence. To ovšem mé představě vůbec neodpovídalo! Nevzdala jsem to a zavolala do soukromého útulku v Harcově. Ozvala se mi paní Potočková. Vyslechla mou prosbu, že sháním pejska na hlídání, který budí respekt. "Mám tu jednu dobrmanku", řekla mi a já v tu chvíli nevěřila, že dobře slyším. Že bych měla takové štěstí? Nadšeně jsem řekla, ať mi ji nechá, že se na ni pojedu podívat. "A na co ji chcete?" Vysvětlila jsem, že bych chtěla, aby se mnou chodila do práce. "Tak to Vám ji nedám," ozvalo se na druhé straně aparátu. A začala mi nabízet její štěně. Já se jí nevzdám! A vysvětlila jsem paní Potočkové, že nebude hlídat venku, ale v teple v prodejně a že bude celý den se mnou. To ji uklidnilo a mohla jsem se na ni přijet druhý den podívat. A mezitím jsem snila o prvním setkání s mým budoucím psem. Představovala jsem si, jak se ke mně nadšeně rozeběhne černá dobrmanka a olízne mi ruku, upře na mě oddaný pohled za to, že ji chci vysvobodit z útulku a bude to láska na první pohled...
Když jsem dorazila do útulku, zavedla mě paní Potočková do psí zahrady a z domečku přinesla nejprve krásnou 3-týdenní kuličku kříženečku dobrmana s NO. Štěňátko bylo kouzelné a k pomuckání jako všechna štěňata. Koukalo na mě svýma ještě modrýma vyděšenýma očičkama. Idylka trvala několik vteřin, neboť v zápětí se za paní Potočkovou vyřítila hnědá uštěkaná obluda. Tohle hnědé uštěkané je opravdu dobrman?, ptala jsem se sama sebe v duchu, vidouc poprvé v životě dobrmana hnědého. Zrak mě neklamal. Ani uši ne. Ale to jsem ještě pořádně tenkrát nevěděla, co jsou dobrmani zač... Za nepřestávajícího ohlušujícího řevu mi paní Potočková básnila o štěňátku, jak si ho vychovám k obrazu svému. Podívala jsem se znovu na tu štěkající obludu. A bylo to jasné. Tu chci! To hnědé uštěkané se jmenovalo Týna.
Týnu jsem si ale nemohla odvézt hned. Co se štěnětem? Takže jsme se domluvily s paní Potočkovou na každodenních procházkách. Další den jsem s nadšením jela Týnu venčit. Sotva jsem ji však dostala do ruky, začala jsem absolvovat téměř běžecký maraton po Harcově. Týna mě za sebou vláčela po okolí jako tažný kůň. Ale to mě neodradilo. Když jsem ji poprvé zavedla do kotce, dala mi velmi razantně najevo, že mě nepustí dál. A přiznám se, že jsem se jí trochu bála. Ale také mě to neodradilo. Při další vycházce jsem si všimla, že Týna krvácí na pacce. Zavedla jsem ji k doktoru Kolafovi a ten ji ránu olaseroval, píchnul ji vakcinaci, upozornil mě na to, že než ji dám dopořádku, bude mě to něco stát a předal mi účet. Ani to mě neodradilo. Třetí den mě Týna nechala, abych si prohlédla a pohladila její krásné štěně. Myslím, že na něj byla náležitě pyšná a dobře ho hlídala. "Tak jednou bude hlídat Vás", řekla mi paní Potočková a dnes už vím, že měla pravdu. Poloběžecké závody s Týnou trvaly týden. Pak mi paní Potočková oznámila, že by bylo dobré, abych si Týnu vzala i se štěnětem domů. Venku už bylo chladno a ostatní psi museli být kvůli štěněti venku. Bylo mi jich líto, a tak jsem svolila a Týnu si odvedla poprvé i se štěnětem domů. Radost ze štěňátka neměla dlouhé trvání. Druhý den se na ni přišli podívat zájemci a s nadšením si ho odnášeli domů. Řekla jsem si, že by bylo fér dát Týně také šanci. Já jsem si ji vybrala, ale co ona, myslí si, že jsem pro ni dobrá panička? Takže druhý den jsem ji na vycházce pustila na volno. S napětím i nervozitou jsem očekávala, jestli mi Týna neuteče. Neutekla. A uběhl už rok a my s Týnou jsme nejlepší kámošky. Když spolu někam jdeme, mnohdy sklízíme veliký obdiv. Týna je vskutku velmi krásná. Mnohdy však sklízíme i velikou nelibost, hněv a nenávist. To když Týna dělá čest všem dobrmanům a štěká na koho ji zrovna napadne. Dost často chodíme po městě, myslím, že Týnu není možné přeslechnout a stává se z nás známá dvojka. Vyblafne-li na někoho ve městě hnědá obludka, je to určitě Týna. Ale přitom v ní zůstává dáma pohybující se stále s jistou dávkou šarmu a elegance. Je chytrá, dobře se učí a určitě patří k těm lepším pejskům ve psí škole. Jen si občas nelehne do sněhu, na mokrou trávu a na kamení. To je v ní ten kus psí dámy. A mně se to na ní líbí. Zachovává si svou dominantnost a nespoutanost. Je temperamentní a zůstává svá. A já jsem ji nikdy příliš nenutila, aby se měnila. Líbí se mi jaká je. Doufám, že se mi za ten rok podařilo probudit v ní aspoň trochu zdravého sebevědomí. Hodně mi k tomu pomohlo docházení do Psí školy Falco.Myslím, že už nemá tak vystrašený pohled jako dřív. Ale pohled psa, který už má hodně za sebou a ledacos si vytrpěl, ji trochu zůstal. Je to nejoddanější pes, jakého jsem si mohla přát. Je mi bezmezně věrná a já cítím, že mě miluje. A doufám, že ona cítí ode mě totéž. Když se někdy necítím zrovna nejlíp, přijde ke mně Týna. Položí mi svůj čumák do klína a upře na mě svůj oddaný pohled. Přitulí se ke mně a je mi hned mnohem lépe. A já jsem jí za to moc vděčná.
Říká se, jaký pes, takový pán. Ale já si myslím, že Týna je daleko lepší než já.

(Příspěvek uveřejněn dne 1.11.2000)

 Majitelka: Brigita Knajflová
 Pes: labradorský retrívr "Vigo"

Vigo - čili život štěněte

Dovolte mi, abych se Vám všem, kteří jste si mě na psích stránkách nalistovali, představil. Jmenuji se Vigo , a pokud se domníváte, že to jméno jste už někde a někdy slyšeli, pak máte pravdu. Panička se inspirovala oblíbenou postavou černokněžníka Viga z pohádkového seriálu Arabela. Narodil jsem se 3.dubna roku 2000, je mi tedy téměř 10 měsíců (Foto 0), panička tvrdí, že jsem "prý" ještě štěně, já se ale už cítím na dospěláka. Panička říká, že se mnou tříská puberta, ale já jí to nevěřím, jen chce těma řečma na mně udělat dojem, případně mě naštvat, to záleží na okolnostech.

A jak se stalo, že jsem v Liberci? Panička má moc prima kamarádku, moji chůvu, a ta má krasného německého ovčáka, mého kámoše. A chůva nasadila mojí paničce brouka do hlavy, že jedině život se psem je to pravé potěšení a potom po velkých diskusích na téma, jaký pes by se tak k mé paničce nejlépe hodil, jim náš pan učitel ze psí školy poradil mne. Tedy ne mne, jako Viga, ale plemeno labrador. A protože panička, když se jednou rozhodne, tak to rychle realizuje, začala hledat v časopisech inzeráty, nabízející k odběru štěňata labříků. A tak došla až k lidem z jedné malé vísky u Mladé Boleslavi, kteří nás, tedy mně a ještě 4 sourozence, chtěli poslat do světa. A tak panička s chůvou vzali Karkulku, to je naše autíčko Škoda 120, a jely si pro mě. Teda já vám řeknu, když jsem viděl, jak je z nás panička vykulená, tak jsem raději hned zdrhnul, ale chůvě se můj pokus o útěk zřejmě líbil a při druhém pokusu mě drapla se slovy "tenhle divoch je ten pravý" a už mě nepustila. Panička řídila a tak mě celou cestu domů do Liberce držela na klíně chůva a myslela si, že usnu nebo že se aspoň počůrám, ale já ne, protože jsem frajer, tak jsem oka nezamhouřil a ani kapičku nepustil. Ale v novém domově jsem hned usnul. Našel jsem si takovou schovku v kuchyňské lince a myslel jsem si, že mě nikdo nevidí (Foto 1).

No co vám mám líčit! Hned mě dali na starost chůvákovi Trapovi, to jsem koukal jako blázen, tak velkého psa, který vypadal úplně jinak, než táta s mámou, jsem viděl poprvé. Ale zvládl jsem to (Foto 2).

Teď, když už jsem „skorodospělák", tak vím, že jsem mu musel ty první týdny jít děsně, ale děsně na nervy! Nedal jsem mu pokoj, pořád jsem ho nutil si se mnou hrát, protože panička chodila pořád do práce , chodil jsem k Trapovi přes den jako do školky. Bylo to fajn, hodně mě naučil, a venku, když přiběhli cizí psi, tak Trap je ode mě odháněl a já byl hrdý, jak odvážnýho mám kamaráda! Bylo to moc pěkné léto. Chodili jsme se hodně koupat, je fakt, že nejdříve se mně moc do toho mokra nechtělo (Foto 3).

Panička se tomu moc divila, protože v chytrých knížkách vyčetla, že labradoři milují vodu. Chvíli to trvalo, ale pak to bylo fajn, panička mi házela do vody různé věci, klacky i lahve z umělé hmoty, já je lovil a nosil na břeh. Taky se mi podařilo skočit pěknou šipku. Jenže to bylo trochu neplánované a tak jsem se i napil, a jednou mě panička z vody tahala, bála se, že se jí utopím. Jenomže já to hrál, chtěl jsem vidět, jestli se kvůli mně taky namočí!
Je tedy pravda, že občas mi prázdninovou idylku panička zkazila tím, že mě brala k panu doktorovi, a ten vám dělal se mnou divný věci. To třeba z ničeho nic jsem zjistil, že mám dva ocásky, jeden svůj a jeden skleněný. Pak jsem zjistil, že to je teploměr, a protože jsem se napil na procházce fuj vody z rybníka a bylo mi moc špatně, tak mi pan doktor měřil teplotu. Taky mě očkovali, prý proti všemu, a to vždycky tak protivně píchlo, no ještě, že už to mám za sebou. Léto uteklo jako voda, ve znamení her ve vodě i na suchu (Foto 4, 5, 6).

Děti se chystaly do školy a moje panička usoudila, že už jsem zralý na školní docházku a rozhodla se naprosto nekompromisně mě dopřát vzdělání také. Prý je to moc důležité a není nic hroznějšího, než nevychovaný pes, ještě k tomu velký. To teda tvrdí ona, já mám na to jiný názor, ale jak to tak ve smečkách bývá, na to, co si myslí děti, se moc nekouká. Já vám povím, když jsem přišel na první hodinu, opravdu jsem myslel, že uteču, to vám bylo takových psů, a převážně velkých, všichni ke mně čuchali, dohadovali se, jestli jsem kluk nebo holka, jako by to na mně nebylo hned vidět, někteří do mě i strkali a bavili se tím, když jsem padal. Panička a ostatní dvounožci se tomu nááááramně smáli, a když viděli, že je mi z toho do breku, tak na mně začali šišlat slůvka útěchy. Postupně jsem zjistil, že jsou to všichni kámoši, i když jsme každý jiný, občas se mezi sebou pohádáme, ale rozmíšky netrvají dlouho, neboť pan učitel je bdělý a ostražitý, a když vidí, že se schyluje ke rvačce, okamžitě nám to zkazí, ještě k tomu si nás páníčci musí chytit a pak s námi třesou v domnění, že příště se to nebude opakovat. Ale já stejně vím, že jestli mě budou provokovat, tak jim to vrátím. Ale abyste si nemysleli, že se ve škole jenom pereme, to ne! To jen někdy o přestávkách. Jinak se učíme spoustu "prý" užitečných věcí, jako např. chodit u nohy, s vodítkem i bez, základní povely "sedni" a "lehni", taky musím zvládnout povel "ke mně", to bych měl přiběhnout před paničku a sednout si, také nám tam vtloukají do hlavy, že si nemáme vzít od cizích lidí žádné dobrůtky. Není to jednoduché odolat, když vám nabízejí sýr nebo kus buřta, ale když pak dostanete po tlamičce, tak vás přejde chuť, jako mně. Taky musíme vědět, co máme dělat, když páníčci zavolají "k noze"! , a spoustu dalších a dalších užitečných věcí. Nejvíc mě ale ve škole baví, když pan učitel vezme do rukou takovou věc, jmenuje se "pešek", hraje si na zlýho a my na něj můžeme štěkat a pak se do peška zakousnout. Nejdřív jsem tomu nerozuměl, proč mám štěkat na pana učitele, když mě ani paničce nic špatnýho nedělá, ale panička tvrdí, že štěkat musím, protože místo pana učitele nás může opravdu nějaký syčák napadnout, a musím tedy aspoň budit hrůzu. No jo, ale chtějte po labradorovi, který má rád lidi jako já, aby někoho zastrašoval, a dokonce snad i kousnul. No brrrrrr, hrozná představa.

Ve škole jsem poznal spoustu nových kamarádů, a s některými se scházíme i mimo školu. První koho jsem poznal blíž byl asi Dino, zlatý retrívr, jehož páníčkem je samotný pan učitel! Dino je rozumný a nedá se tak snadno zlákat k našim štěněčím hrátkám. Taky jsem u něj a pana učitele týden bydlel, když jsem byl skoromiminko. Bylo to úžasný, dokonce jsem mohl spát i v posteli!!! /což mám doma zakázáno/. Když jsem se po týdnu vrátil zase k paničce, tak ale Dino prý tvrdil, že mě měl docela dost. Ale já vím, že se jen tak dělá a má mě rád.

No a co třeba Sára, to je také labradorka, ale světlá, je mladší asi o měsíc, než já a je z ní už pěkná holka. Bydlí v paneláku vedle nás, a tak se spolu často vidíme, protože paničky nás venčí společně. Někdy mi dává hrozně zabrat (Foto 7), hlavně když mi panička vezme ven peška nebo míček na šňůrce. Okamžitě chce to, co mám já, takže mě honí, a když se jí povede mě dohnat, tak se s ní musím přetahovat (Foto 8). Prostě ženská, jsou s ní jen problémy! Ale mám ji rád, a vůbec se mi nelíbí, když se zajímá o jiný kluky, co já se nalítám, abych ji uhlídal, to se jen tak nevidí!!

Taky jsem se skamarádil s Henrim, to je další labrador, černý a hodně velký, mnohem větší, než já. Henri je fakt frajer! Cením si toho, že jsem jeho kámoš, protože on se dost často rve a ne každý mu je sympatický. Ale my jsme si to kdysi vyjasnili, také jsem se byl podívat u něj v boudě, tedy v domě jeho paničky, a teď u něj budu dokonce týden na návštěvě, protože panička musí zase na čas odjet. Moc se těším, protože to bude psina. Teta Lucka nám slibuje venčení společně s nějakou psí slečnou, máme s Henrim jejich zahradu a to už se ví, že tam se dají dělat báječné věci!

Nesmím zapomenout na mého nejmenšího kamaráda, Sonnyho. Není to labrador, ale shiba-inu, ze začátku byl trochu nafoukaný, tak jsem ho trošku umravnil a teď je to skvělej kámoš. Často za mnou jezdí z města, kde bydlí, na naše sídliště, protože tady můžeme skvěle běhat, a tak se často přidává k našim hrám. To je on (Foto 9).

Tak to jsou mí nejbližší kamarádi, ale známých mám spoustu, to by mi ani všechny tlapky nestačily, abych je spočítal.

Také se Vám musím pochlubit, už jsem byl i v zahraničí! To se jednou panička rozhodla, že vyzkouší, jaký jsem cestovatel. O několik dnů dovolené si prodloužila víkend a z čista jasna se rozhodla, že si uděláme výlet za hranice všedních dnů, a to do Německa, za mým kámošem Trapem, kterého jsem už dlouho neviděl a chůvu Petru také ne, a tak jsme jeli. To bylo vzrůšo!

Měl jsem servis jako paša. Neustále jsme stavěli, protože panička usoudila, že bych byl stresovaný, kdybychom jeli non-stop, ale mě to bylo šumák. Měl jsem pro sebe celé zadní sedadlo nějakého lepšího auta, než máme s paničkou, a chtěl jsem jenom spát. Když jsme přijeli do Berlína, to Vám bylo přivítání! Byl jsem z toho úplně vedle! Měl jsem tam najednou svoji milovanou chůvu, „chůváka" Trapa, a strejdu Andrease. A byl jsem ve světě. Co víc jsem si mohl přát? Chodili jsme s Trapem na dlouhé procházky do takových obrovských parků, které u nás nejsou, mají tam i umělá jezírka, ale koupat jsem se v nich nesměl. V Německu totiž jsou velmi přísné předpisy na to, co my pejsci smíme a co nesmíme, dokonce jsem se setkal s tím, že děti, které mám tak rád, se mě hrozně bály, a dokud jsem okolo nich neprošel, tak se nehnuly z místa. Měl jsem z toho trochu divný pocit, protože většinou si se mnou děti chtějí hrát a hladí mne.Také jsem musel chodit víc na vodítku, než u nás, i na to jsou přísné předpisy, a pohyb pejsků je jimi dost omezen. Až na tyto drobnosti, to byl velmi příjemný výlet.

A pak už se nezadržitelně blížila zima a s ní čas vánoční a můj první Štědrý večer. Jednoho dne jsem vyběhl před náš dům a tlapky se obalily jakousi bílou, dosud mě neznámou hmotou. Za chvíli jsem měl to bílé neznámé všude po kožíšku. Panička mi řekla, že se tomu říká sníh. Moc hezky se v tom běhá, paničky nám házely sněhové koule, ale ty se rozprskly vždy dříve, než jsme k nim doběhli. Tak jsem poznal, že ve sněhu se dá užít spoustu legrace (Foto 10,11).

Jednoho dne panička přinesla domů stromeček. Než jsem si stačil promyslet, proč panička nosí stromky z lesa domů, začala jej zdobit a mluvila něco o Vánocích a dárcích. Bylo to pěkné, mít kousek lesa doma, jen v lese nejsou stromky tak nazdobené. A jednoho večera jsem pod stromečkem našel i dárky. Pískací míček,házecí míček, velikáááánskou kost a ještě větší ucho,a ještě spoustu dalších věcí (Foto 12). Bylo to skvělé a už se těším na další vánoce.

Den před Silvestrem jsme strávili v psí škole, kde pan učitel křtil šampaňským náš cvičák a všechny nové členy, tedy i mně. Vůbec mi to nechutnalo, a to jsem si prosím jen jednou blíznul! Na Nový rok bylo nádherné počasí , a my jsme vyrazili společně se Sárou na Novoroční výstup na Ještěd. Byl to parádní výlet, kterého se zúčastnila spousta lidí, ale také spousta jejich psích kamarádů, a tak jsem celou cestu tam i zpět musel velmi pečlivě hlídat Sáru, aby si snad na ni někdo nedovoloval. Na vrcholku byl nádherný výhled, ale foukalo tak moc, že nás paničky musely dát na vodítka, z obavy, že nás smete vítr (Foto 13).

A jsme v novém roce, a za pár měsíců oslavím své první narozeniny. Panička mi slíbila, že mi uspořádá "velkej psí mejdan", a pozve mé nejbližší kamarády. Už teď se na oslavu moc těším a určitě, v některém z dalších pokračování mého vyprávění, se s Vámi o zážitky podělím. A protože můj "minipříběh" je opravdu již u konce, tak se s Vámi rozloučím, popřeji všem lidičkám a jejich psím kamarádům jen to nejlepší, hodně zdravíčka, vzájemné lásky a porozumnění, psí škole a panu učiteli přeji nejen příliv nových žáků, ale i stále stoupající oblibu psích stránek, a dovoluji si předat slovo své kamarádce Sáře a její paničce Terezce, které pro Vás připravily malou fotosérii s krátkým komentářem, jako průřez jejich společným životem.

Mějte se krásně, zdraví Vás Váš kamarád Vigo.

  (Příspěvek uveřejněn dne 4.2.2001)

 Majitelka: Tereza Štarchová
 Pes: fenka labradorského retrívra "Sára"

Sára

Ahoj! O mně jste už jistě slyšeli. Mám tady pár fotografií a určitě se o mě zmiňoval Vigo. Dělal si ze mě legraci, že jsem "srabík", protože jsem o sobě mnoho nenapsala a proto jsem se rozhodla popsat Vám své dosavadní zkušenosti a třeba Vám i zpříjemnit následující chvilky. Ač nerada, musela jsem požádat svoji paničku, aby mi s tím pomohla, no prostě, zatím nejsem tak vzdělaná, ale počkejte za pár měsíců, všem vám vytřu zrak!

A jak to všechno začalo...

Říkají mi "Sára", i když mé pravé jméno zní "Sarah".Panička ještě dříve, než věděla, že budu u ní, si usmyslela, že budu mít vznešené jméno. Kdybych byla černá, tsk bych se jmenovala Sheila. Narodila jsem se 27.4.2000 ve Stráži nad Nisou a mám 10 brášků a 1 sestřičku. To jsme byli početná rodinka!! Z toho vyplývá, že je mi teď necelých deset měsíců.Určitě byste se divili, co se dá za tak krátkou dobu prožít.Většina mých zážitků je totožná s Vigovými, protože jsme skoro jako sourozenci a chodíme skoro všude spolu, ale o tom až později.

A jak to tedy opravdu začalo?

Asi před dvěma lety měla panička fenku jezevčíka. Měly se moc rády a panička těžce nesla, když jí "Ťapku" jednoho dne zastřelili před panelákem, kde bydleli, a stále bydlí, její prarodiče. Panička se z toho téměř dva roky vzpamatovávala. Jednoho se se však rozhodla, že už je to dlouho, co se ta věc stala a měla by si pořídit nového kamaráda. Začala prohlížet inzeráty, časopisy a všechny noviny, kde je moc nabídek na odběr pejsků jako jsem já, tedy plemeno labradorského retrívra. Jednu nabídku, tu nejhezčí, si vybrala a domluvila si schůzku s mými tehdejšími chovateli. Další den posbírala zbytek rodiny vypravila se na cestu za mnou.Panička ještě není plnoletá, a tak potřebovala odvoz. Jen pro informaci, máme také Škodovku a jmenuje se "Běloušek".
Poskakovala jsem se sourozenci po zahradě nic netušíc, že brzy uvidím svou budoucí majitelku. Běloušek zastavil před domem, my jsme v tu chvíli spali, maminka Sára vyběhla a začala hlídat./To je ale náhoda, máme stejná jména!/ Bylo mi to podezřelé, a tak jsem nejdříve zvedla hlavu a potom pomalým krokem jsem vyrazila za mámou.Samozřejmě, že kluci zůstali ležet...no, znáte chlapy! Panička právě vcházela brankou dovnitř a maminka Sára se s ní seznamovala.Zdálo se, že je slečna v pořádku a tak jsem se přiblížila blíž. Už tehdy jsem poznala, že ona je ta pravá , a myslím že to bylo vzájemné. Když jsem dovršila stáří devíti týdnů, panička přijela a rovnou si mě odvezla. Nevěděla jsem hned, co se děje, ale když jsme zastavily před panelákem a vešly do mého nového domova, začala jsem chápat.Pomaloučku, polehoučku jsem očuchala všechny místnosti a potom jsem se uvelebila na svém místečku pod lavicí. Usnula jsem s myšlenkou, že se mi tady snad bude líbit, i když tu nemají zahradu, ale to jsem ještě nevěděla, že budu brzy trávit celé prázdniny na chatě v Českém ráji.

Sára - aneb psí dospívání

Panička dostala vysvědčení a tím nám začaly prázdniny. Nasedly jsme do Bělouška a vyrazily, mě neznámo kam. Byl to už týden, co si mě panička přivezla. Hned první noc jsem spala jako dudek.Panička se na mě každou chvíli chodila dívat, asi si myslela, že se mi bude stýskat a budu naříkat. Jenže to já ne. Já jsem byla, a stále jsem, hrdá ženská, a ty přece nebrečí! Je pravda, že sem tam jsem kníkla, ale to jen, abych paničku vzbudila. Když budila pořád ona mne, tak proč bych nemohla taky já ji, že? Zkrátka, docela jsem to zvládla a na maminku jsem už skoro nemyslela. Vlastně jsem ani neměla čas. S paničkou jsem si pořáda hrála, honily jsme se ,... Dorazily jsme před chatu a já se vyřítila z auta. V tom rozčilení jsem si nevšimla, že branka je ještě zavřená a rovnou jsem do ní narazila. Ještě teď to bolí, jauuu.. Panička mi otevřela a já vběhla na zahradu. A tady jsme strávily třetí a čtvrtý měsíc mého života. Denně jsme chodily na procházky, poznávala jsem na nich, jak vypadá třeba traktor, kombajn či obyčejná koroptev. Té jsem jednou málem přivodila infarkt, když jsem ji proháněla po poli. Konec konců jsem přece lovec, ne?! Za kombajnama jsem běhala a štěkala na ně. Někdo tu paničku přeci musí chránit! Další z mých oblíbených loetních činností je chodit na ryby. Moje panička je totiž vášnivá rybářka. Řeknu vám, že ta podivná stvoření s ploutvema, mě hned na první pohled uchvátila. Jedné té rybyčce jsem pomohla ze síťky na svobodu, a panička se moc zlobila. A le já si to tak nebrala. "Přece si můžeš chytit jinou!" utěšovala jsem ji. Panička mi slíbila, že když budu hodná, budeme spolu příští léto jezdit na různé hrady a zámky. Už teď se těší. Hodná jsem samozřejmě pořád, i když panička říká, že jsem puberťák. To není pravda, jen nemůžu být pořád poslušná! To prostě nejde!.
Prázdniny skončily a panička začala zase chodit do školy a rozhodla se, že když tam musí ona, tak já taky. Od té doby chodíme skoro každou sobotu do Psí školy FALCO, kde se mi moc líbí. Musím plnit paniččiny příkazy, jako např. sedni, lehni, k noze,... Já se snažím být poslušná, ale ne vždy se mi chce. No, uznejte sami, chatělo by se vám třeba si lehat do takové čvachty, která zbyde po sněhu? Já tedy určitiě NE! Spolu se mnou a Vigem tam "přežívá" aspoň asi 30 dalších pejsků, kteří se snaží být stejně poslušní jako my. Ovšem jako rasa tam převládáme my, labradorští retrívři. Doufám, že jednou budu tak dobrá jako Dino. To je páně učitelův pes a má nám jít všem příkladem. Docela by mě zajímalo, jak ho přimět, aby byl trochu více neposlušný. Však já na to jednou přijdu! Pan učitel říká, že  asi tak za dva měsíce nás čekají zkoušky. Snad projdu, jinak by to byla děsná ostuda.Prostě to zvládnu a hotovo. Se psí školou už jsme byli dokonce i na soustředění. Poprvé v Peci pod Sněžkou a cestou na Sněžku jsem vyšlapala mezi prvními, a to mi byli pouhé čtyři měsíce! Podruhé jsme byli na Chatě Kynast v Jabloneckých pasekách. Tam se mi také moc líbilo, zvlášť, když jsem mohla spát v posteli , protože doma spím jen na chodbě. Moje první vánoce mě velmi překvapily, hlavně toho jídla kolem... mňam, mňam. Hned na Nový rok jsem spolu s Vigem šla na Novoroční výšlap na Ještěd. Nahoře foukal takový víatr, že nás div neodfoukl. Taky tam byl takový kegrační pán, měl v ruce láhev šampusu a pořád si zpíval. Ach ty chlapy!
Už abych měla narozeniny. Panička mi slíbila, že dostanu kožený postroj, abych s ní mohla běhat, když pojede na kole, což je moje oblíbená činnost. Samozřejmě, že toho je víc, co mě baví, ale to by bylo na dlouho. No a to je zatím všechno.

Vy všichni se mějte moc dobře a upozorňuji, že mě se jen tak už nezbavíte!
Brzy se Vám zase ozvu.

Zatím AHOJ  a VŠEM PEJSKŮM  ZDAR !!!

(Příspěvek uveřejněn dne 4. a 13.2.2001)

 Majitelka: Jarmila Čechová
 Pes: fenka španělského mastina "Bessi"

Příběh...

Jsem netypickým majitelem Španělského mastina. Loni v dubnu jsme byli požádáni, zda bychom si nevzali nalezeného velkého psa. Někdo jej nalezl v lese přivázaného drátem za nohu a krk. Doma jej má zavřeného 3 týdny v garáži a nepouští ven protože se všichni bojí. Třikrát jsme fenku navštívili a bez jakékoliv průpravy jsme Bessii jedno sobotní ráno naložili do auta a odvezli k sobě. Přivezli jsme zbídačelého tvora, vážícího asi 40kg, s krvácejícími ranami, ke kterému jsme se nemohli přiblížit. Následující měsíc strávila Bessie venku, do objektu nevešla, dveře zůstaly otevřené ve dne v noci, postel se přestěhovala na dohled. Za asistence Bessinky jsme postavili kotec s výběhem a ten přijala za svůj. V srpnu se narodila štěňata a do listopadu se starala o 2 potomky. Bessi se změnila. Zesílila (váží 75kg), zkrásněla a přivlastnila si vše kolem sebe a začala strašit svými projevy nás i všechny známé. Nabývali jsme přesvědčení, že situaci v přítomnosti cizích osob nezvládáme. V lednu jsem napsala do psí školy FALCO a požádala o radu (Poradna). Denně přicházely odpovědi na otázky, popisovala jsem situace a opět přicházely rady. Dnes již vím, že tyto stránky zachránily jeden psí život. Po měsíci usilovného přesvědčování naší Bessinky, že nedochází ke změnám, že nám může věřit, že jsme její rodina - zažíváme ty nejkrásnější chvilky jaké jsme si mohli představit - když se přijde opřít o nohu, kdy si říká o česání, škrábání za ušima... Počítáme i s tím, že přijdou problémy, ale věříme, že vše zvládneme. Dlouho asi budeme ostražití a dlouho budeme sledovat, zda projevy naší fenky se ubírají správným směrem. Z našeho příběhu je patrné, že i problematický pes, velký pes a neznalý (v počátku) majitel mohou zvládnout situaci.

(Příspěvek uveřejněn dne 13.2.2001)

 Majitelka: Katka Janatová
 Pes: fenka NO "Pegy", leonberger "Falco" a fenka tibetského španěla "Sandy"

Pegy, Falco a Sandy

Začnu od nejstaršího - Pegyna je německá ovčačka a je jí už 8 let. K osmým narozeninám, které "oslavila" 20.ledna, jsem jí věnovala milíý dáreček, z kterého byla okamžitě "nadšená" a to hodiny v psí škole. První hodinu proštěkala a přesto, že má za sebou už nějaký rok na cvičáku v Pavlovicích, odmítala poslouchat a tvářila se znechuceně, že má cvičit jako štěně. Její výraz se ovšem změnil hned druhou hodinu, kdy zjistila, že si bude moct i zaštěkat a hlavně... zakousat. Sice jen do peška, ale po několikaleté pauze, kdy na cvičáku nebyla, alespoň něco. Však pan Dostál poznal po druhé hodině kousání, na vlastní kůži, že byla zvyklá na rukáv. Ještě jednou se mu za MOJI! chybu omlouvám. Popustila jsem totiž fenku na vodítku a udělala jsem podstatnou chybu, kterou dělá spousta netrénovaných pejskařů: totiž, nepředvídala jsem situaci a způsob chování svého psa dopředu. Pegyna se zakousla do zukávu, ovšem do toho pravého, u bundy! Holt stará škola a moje blbost! A abych nezůstala jen u Pegynky, tak teď vám představím Sandy, tedy ona se vlastně jmenuje Karmen Asiata, ale kdo by jí tak říkal?! Té teď bude 7 let a je to Tibetský španěl, nebo spíš tibetská španělka. Vím, že asi nevíte, o co se jedná, jelikož česká kynologická, a vůbec zoologická literatura má značné mezery. Radši vám posílám její fotku, protože v každé knize tohle plemeno nenajdete (i když je to normální smeták :-) ). Je to můj malý gaučáček. Má jistá privilegia, protože se oproti ostatním psům pohybuje v domě, ale s rizikem, že na ní někdo "šlápne". Ten nejmladší se jmenuje Falco (někteří nejmenovaní členové školy tvrdili, že by měl mít díky jménu hodiny zdarma), je nejmladší, ale stejně je mu už 5 let, to to letí. Je to leonbergr a už měl také tu čest zúčastnit se cvičení a má slíbeno, že jednou za měsíc vystřídá Pegynu, aby měl taky nějaké uplatnění. Je to takový malý velký nemotora, ale je už částí mého já stejně jako ostatní zvířata. Brzy jedeme na výstavu a pak se uvidí, třeba po něm bude i nějaký čistokrevný potomek! Takže nám 7. dubna držte všichni palce, ať nám to dobře dopadne, když budeme muset kvůli tomu vynechat hodinu!  

(Příspěvek uveřejněn dne 18.3.2001)

 Majitelka: Věra Landsmannová
 Pes: fenka hovawarta "Čikita"

Čikitka a já

Jmenuji se Věra a dlouho jsem si přála mít vlastního pejska. Stále to nešlo – na VŠ koleje psi nesmí a potom jsem měla tak časově náročnou práci, že to taky nebylo možné. To už jsme si přáli psa dva – s manželem. A navíc jsme bydleli v 1+1 a věděli jsme, že chceme velkého psa.

Když jsem nastoupila na mateřskou dovolenou a trošku jsme vypiplali Aničku, přestěhovali jsme se na vesnici na chalupu rodičů. To rozhodlo. Intenzivně jsme se pustili do zkoumání povah různých plemen a postupně jsme se prokousávali k tomu pravému. Zjistili jsme, že dobrý hlídač s úžasně vyrovnanou povahou a hlavně milující děti je HOVAWART.

Moc jsme se těšili na výběr toho pravého a nejlepšího štěňátka. S chovatelem, od kterého jsme se rozhodli si pejska pořídit, jsme se seznámili dlouho před porodem štěňat – už při poctivém výběru plemene, takže jsme byli první, kdo si s ním dohodl štěňátko. Věděli jsme, že chceme plavou fenku a těšili jsme se na ni. Štěňátek se Anitě narodilo sedm, ale plavá fenka jenom jedna. Takže výběr za nás udělala už příroda sama a musím říci, že moc dobře. Lepší štěňátko jsme si nemohli přát. U misky byla naše fenečka vždy první a už od mala byla krásně hravá a komunikativní.

Byli jsme moc rádi, že nám pan chovatel dal možnost vybrat si pro našeho mrňouska jméno. Zaměstnali jsme tím celou rodinu, abychom si jméno Checkie (říkáme jí Čikita) vymysleli nakonec sami.

A pak už přišly ty krásné chvíle, kdy jsme si pro Čikitku dojeli a přivezli ji domů. Naráz jsem neměla jedno dítě ale hned tři – týden po Čikitě se k nám přistěhoval také kocourek Bundáš. Bylo u nás krásně živo a veselo a štastno. Anička si s Čikitou rozuměla hned. Jenom se divila, když jí Čikitka během pár měsíců přerostla.

Vím, že jsme si psisko pořídili ve správnou chvíli. Jako malá nebyla Čikitka nikdy sama a měla jsem na ni čas. Navíc moje i manželovo krédo je, že děti mají vyrůstat se zvířaty, aby se naučily je milovat a ctít. To se nám daří. Přesně rok po Čikitce se narodil Jakoubek a už i on si s ní dobře rozumí.

V únoru 2002 budou Čikitce tři roky. Stále je hravá, milá a přitom už rozvážná a dospělá.

Od malička jsem si představovala, že až budu mít jednou vlastní psisko, bude vychované a poslušné a budu s ním moci jít všude. Jenže to nepřijde samo. Když jsme si Čiki přivezli, vychovávala jsem je s Aničkou dohromady a když jí bylo sedm měsíců usoudili jsme doma, že kromě vycházek a hraní je třeba přidat „školu“ a začala jsem s ní chodit cvičit. Nebylo lehké dobrat se dobrého cvičáku, ale nakonec se nám to podařilo. Čiki je príma fena, která ví, kde je její místo ve smečce a navíc umí poslouchat. Moc mě potěšilo, že byla mezi prvními pejsky, kteří dostali od pana Dostála „Výcvikový průkaz“, který dokládá, že se jedná o dobře zvládnutou fenku s dobrými povahovými vlastnostmi.

Přála bych vám vidět naše děti a Čiki v akci. Hlavně Andulku. Čikitka dělá co jí na očích vidí, ráda si s ní hraje a stále pokukuje zda se nebude „cvičit“ (jedním z důvodů je fakt, že Anička smí Čiki cvičit jen s pamlskovými odměnami).

V posledních pár dnech se ale s naší fenečkou dějí velké změny. Po uchovnění jsme Čikitce našli ženicha a ze psí slečny se stala psí dáma. Už brzo bude u nás doma nezvykle rušno – 24. prosince se mají Čikitce narodit první štěňátka a jak nám dnes řekli na ultrazvuku, bude jich prý hodně. Takže se všichni hodně těšíme, ale hlavně dobře připravujeme, abychom Čikitce a štěňatům připravili co nejlepší podmínky.

Ráda bych pozdravila všechny ze psí školy pana Dostála a vám kterým chybíme slibuji, že na jaře s Čiki opět budeme chodit cvičit.

Dlouho teď mezi vás nepřijdeme. Kdybyste pro nás měli nějaký vzkaz, můžete ho poslat na e-mail: landsmannovi@seznam.cz nebo zavolat na tel. 048-5146686, 0604-927567.

Přejte Čikitce, ať se jí drží štěstí a zdraví jako dosud a ať má dobrý porod. Obě zdravíme všechny pejskaře a ty ze psí školy hned dvakrát.

Ahoj Věra.

Můj dodatek: dne 23.12.2001 se Čikitě narodilo 9 zdravých štěňátek :-)

(Příspěvek uveřejněn dne 1.1.2002)

 Majitelka: Denisa Plíhalová
 Pes: fenka kříženec kolie nebo šeltie

Jessie

Dlouho jsem přemýšlela, jak se alespoň částečně odvděčit mé nalezené fence Jessince za tu spoustu krásných chvilek, které s ní denodenně prožívám a za tu spoustu energie, kterou mi svým temperamentem a vždy dobrou náladou předává. Pak jsem si uvědomila, že by určitě měla radost z toho být umístěna na psích stránkách mého dobrého kamaráda a jejího kmotříčka Viktora Dostála. Takže snad jí tím udělám alespoň trochu radost (snad jí ta pomyslná sláva nestoupne do její ušlechtilé hlavičky) a snad tím poskytnu alespoň malý receptík pro "záchranáře" malých opuštěných (nejen) psích štěňátek.

Příspěvek uveřejněn dne 10.3.2002)

 Majitelka: Karla Petrová
 Pes: maltézáček "Šarin"

Šarinek

Přečetla jsem si psí příběhy a velmi mě dojaly. Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového se může stát také mě. Loňského roku v říjnu se na mě obrátila paní, která bydlela dva domy od našeho vchodu, že se stěhuje, že si nemůže svého psa maltézáčka vzít sebou a že pokud si ho nevezmeme nechá ho utratit.Protože mám už malého knírače, razhodli jsme se s manželem, že si Šarinka vezmeme. Na cestu do nového života mu jeho panička dala pouze misku na žrádlo a obojek, žádný pelíšek ani hračky. Už to nás udivilo. Další věci nastaly později. Očkovací průkaz jsme po paní vymáhali čtrnáct dní, podle něj byl Šarinek naposledy očkován ve třech měsících, letos v dubnu měl šest let!!! Bylo nám divné, že po příchodu domů vypil dvě obrovské misky vody. Byl dehydrovaný, podviživený (měl 1 kg živé váhy) to je i na velmi malého maltézáka dost málo.

Nemohl chodit, protože na tlapkách měl třícentimetrové drápky, na zadních nožkách měl zcela atrofovány svaly, protože se s ním nechodilo ven. Později jsem se od sousedů výše zmíněné paní dozvěděla, že pes nedostával žrát a pít aby se s ním nemuselo ven. Nyní už z vlastní zkušenosti vím, že maltézák zase tak moc dlouhé procházky nevyžaduje. Šarinek se bál jakéhokoliv pohybu a pokud se nad něj vztáhla ruka bez rozmyslu zaútočil. Podle tohoto jsme usoudili, že ho někdo také týral. Nyní po sedmi měsících v naší péči nemohou známí pejskaři uvěřit změnám co se se Šarinkem staly. Je to sebevědomí pejsek, který rád chodí na kratší procházky(při chůzi už slabostí nepadá) má rád fenečky i jiné pejsky menších velikostí, těch větších se přece jenom ještě trochu bojí. Nebojí se vztažené ruky a dokonce pokud jsem přítomna nechává se pohladit i od cizích lidí. Přibral asi 650 g, je stále ještě hubený, ale na lumpačiny už má náladu. Dnes už pokud je v dobrém rozmaru miluje hru, já jsem na zádečkách a chytám prsty tlapičkami i zoubky. Jinak si hrát neumí, zřejmě nikdy neměl žádnou hračku. Mým cílem je, aby oba moji pejskové byli spokojeni a zdraví. Mrzí mě ale, že pro některé lidi jsem terčem k nadávkám když si dovolím vést po ulici dva psy(pochopitelně na vodítku).

S pozdravem Zdar všem pejskařům a pejskomilům

Karla Petrová a její Šarinek a Oskárek(zmíněný knírač)

(Příspěvek uveřejněn dne 22.6.2003)

 Majitelka: Markéta Dohnalová
 Pes: kříženec "Kelly"

Kelly - 3 krát  přežila vlastní smrt

Kelly,

když jsi k nám v roce 2000 přišla, byla jsi malá vyhublá, špinavá a chlupatá koule s modřinou na hlavě. Byla jsi nervózní a nejistá - taky není divu,když už jsi potřetí měnila majitele. Byly Ti 4 roky a už jsi měla 3x štěňátka. Vykoupala jsem Tě a učesala (srst jsi měla dlouhou 8 cm), ukázala Ti pelíšek, dala Ti hračky a nakrmila. Podívala ses na mě svýma nádhernýma čokoládovýma očima a rozhodla ses, že mi budeš důvěřovat. Neuměla sis vůbec hrát a já nikdy neměla svého úplně vlastního psa. Začaly jsme tedy spolu další cestu životem.

 Hrát ses naučila za 2 měsíce,i když stylem "co nejrychleji zdevastovat." Ale i to byl pokrok. Šly jsme spolu na výlet hned druhý den a ty jsi na zavolání svého jména hned nadšeně přibíhala. Pak jsi začala spát s námi v posteli a jednou jsme se vydali na místní Pejskyjádu a Ty jsi získala 1.místo.Vůbec jsem netušila že umíš některé cviky a že chodíš po žebříku!!!

Venku ses seznámila s malým štěnětem a já díky Tobě získala další člověčí kamarádku. Ze štěňátka brzy vyrostl pes 4x větší než Ty a stali jste se nejlepšími kamarády.Jako my s jeho paničkou. Začali chodit na místní cvičiště a my dvě jsme se rozhodly, že je tam doprovodíme. Tam jsme našly další přátele - Ty i já. Byla jsi hrozně šikovná, všechny cviky Ti šly skoro samy - byla jsem na Tebe náležitě pyšná.

Přišel rok 2001 a Tebe mi přejelo auto - šla jsi za pejskem a ke mně ses nevrátila tak rychle, jak jsi měla.Vše jsem viděla jak ve zpomaleném filmu a nikdy na to nezapomenu: Tebe, naříkající a zakrvácenou, ležící na silnici, auto mizející v dálce. Rozběhla jsem se k Tobě, ale Tys byla v šoku a vší silou ses mi zakousla do ruky - o bolest jsme se rozdělily.

Rychle jsme jeli k veterináři. Prohlédl Tě, rentgen, řekl jak se mám o Tebe starat, naplánoval operaci na středu a poslal nás domů. Měla jsi roztříštěný kyčelní kloub a zlomenou pánev. V noci jsi tiše naříkala a já byla u Tebe a dávala Ti pít. Veterinář nám operaci ještě 2x odložil na pátek - asi nečekal, že budeš tak statečná, ale Tys vydržela. Nakonec jsi prodělala 2 operace - trvalo půl roku,než jsi opět začala chodit, mezitím jsem Tě nosila v tašce na cvičák, ať se můžeš na pejsky aspoň podívat. Když ses poprvé postavila na zadní nohy a sama ses vyprázdnila, vhrnuly se mi slzy do očí.

Na cvičáku nám všichni drželi palce, stala ses jejich maskotem. Když ses uzdravila, v roce 2002 jsme spolu udělaly zkoušku ZOP - věděla jsem, že to dokážeš. Začaly jsme běhat agility, ale Tebe to moc nebavilo - dělalas to jen z lásky ke mě. Když jsi mi na závodech několikrát naznačila,že tohle ne (lehla sis na pakuru na záda a začala jsi vrtět ocasem,nemohla jsem tě přemluvit,abys běžela dál), pochopila jsem. Jenže já agility s někým běhat potřebovala,takže jsem se v roce 2003 rozhodla, že Ti pořídím psího kamaráda.

Vyhodili ho na sídlišti a neměl kam jít, vypadal jak malý vykrmený retrívr (akorát v poloviční velikosti) s očima jako knoflíky. Když jsem ho přinesla, nebyla jsi moc nadšená, neustále ses na mě dívala tím zkoumavým pohledem, který naznačoval: Aha,tak Ty sis přivedla nového pejska a mě už nechceš? Nějaký čas trvalo,než jsem Tě přesvědčila,že u nás zůstaneš,že Vás mám ráda oba. Štěně jsme kvůli barvě jeho srsti pojmenovali Fox. Každý ho považoval za Tvé štěně a Ty ses k němu taky tak chovala - ustupovala jsi mu u jídla, čistila ho jazykem a chránila venku před ostatními. Nikomu jsi nedovolila,aby se k nám přiblížil blíž jak na 1m. Naučila jsi ho venčení a spoustě dalších užitečných věcí. Přes den jsi ho hlídala, aby nebyl sám - moc Ti děkuji za to, jak jsi mi pomohla.

Fox vyrostl v krásného sebevědomého pejska s jantarovýma očima. Protože jsem viděla, jak Tě v létě trápí bodláky a větvičky, nechala jsem Ti zkrátit srst. Jako bys omládla - každý Tě považoval za štěně a sousedi si mysleli, že původní "vlasatou" fenku jsme dali pryč, nepoznali, že jsi to pořád Ty. Stala se z nás správná trojka - chodili jsme na cvičák, začali jezdit na výstavy pro voříšky - několikrát ses umístila na prvním místě. Začali jsme jezdit na různé psí tábory a akce...

Přežila jsi 3x svou vlastní smrt - poprvé když jsi k nám přišla, protože jinak by Tě utratili, podruhé když Tě přejelo auto a potřetí snad na Slovensku, když jsme odpočívali a turisti, kteří nás předešli, zaplašili zmiji ležící na cestě, na kterou kdybys narazila, nevím co by se stalo.

Proto Ti chci poděkovat - vlastně Vám oběma. Nesmírně obohacujete můj život.

Tobě,Kelly, děkuji za Tvoji věrnost,loajalitu a upřímnost. Za všechno,co jsi mě o pejscích naučila a určitě ještě naučíš.

Tobě, Foxi, děkuji za to, že jsi, jaký jsi - malý temperamentní rošťák, kterým nás každý den rozveselí, sotva vstaneme. Slibuji, že se budu neustále snažit, abyste se u mě cítili dobře a nikdy se nenudili. Život bez vás si už nedokážu ani představit. Ten pocit sounáležitosti, kdykoliv se na mě podíváte těma svýma krásnýma hnědýma očima, bych nevyměnila za nic na světě.

Nejlepší přítelkyně.

(Příspěvek uveřejněn dne 26.10.2003)

 Majitelka: Martina Dulajová
 Pes: boxer "Jerry"

Martina Dulajová z Pezinka

(Příspěvek uveřejněn dne 6.3.2004)

 Majitelka: Lucie Spěváčková
 Pes: středoasiat "Cindy"

K Cindy jsem přišla tak trochu jako „Dalibor k houslím“. Když mi umřel starý kokršpaněl, uvažovala jsem o docela hodně plemenech, ale pořízení štěněte jsem chtěla nechat až na jaro (byl podzim), a nakonec to měl být zase kokr. Předtím jsem sice četla knížky o středoasiatech od I. Sehnerové, a v létě mi učarovala tříměsíční štěňata, ale přece jen, pořád jsem měla asiata zařazeného spíš v kategorii sice krásných a úžasných, ale přece jen náročných psů… Když jsem se při podzimní dovolené jela podívat k jedné paní na koně, překvapila mě větou: „A nechcete fenku asiata? Odebrali jsme ji majiteli, který ji bil a týral.“ „No, asi ne, ale podívat se můžu,“ odpověděla jsem, netušíc, že se budu z dovolené vracet právě s touhle sedmiměsíční fenkou.

První noc byla náročná. Cindy na sobě téměř nedávala znát, jak ji změna prostředí vykolejila, ale prozradila se jednoduše - každou chvíli dělala loužičky. Spala jsem u ní na gauči a kdykoli začala vstávat, letěla jsem s ní ven. Mnohokrát jsme to prostě nestihly. Druhý den už jsme byly doma a tam to teprve začalo – běh na dlouho trať, získat si důvěru pejska, který toho zatím s lidmi moc pěkného nezažil. A Cindy mi to zezačátku příliš neulehčovala – byla tak strašně jiná, než všichni psi, které jsem do té doby znala. Uprostřed pokoje mi na koberci ležela psí sfinga – s neproniknutelným výrazem, napohled důstojná a klidná, ale uvnitř vystrašená a nejistá. Abych si ji získala a aby mi dovolila nahlédnout do její nepřístupně duše, musela jsem dělat všechno pro to, aby mi Cindy začala věřit. Nic jiného jsem po ní nechtěla, „jen“ si pomalu získat její důvěru, na které budu moci dál stavět…

A Cindy se bála úplně všeho. Neznámých lidí, divných předmětů, pračky, luxu, fénu, popelnice, shrabování sněhu, obojku a vodítka, míčku, máchnutí rukou, cizího prostředí, vejít na dlaždičky, sejít po schodech, vylézt na postel, vlézt do auta… Když se přišel podívat můj tehdejší přítel a měl na hlavě kšiltovku, Cindy před ním utekla na druhý konec zahrady a schovala se za kůlnu. Poslala jsem ho pryč, sedla si na zem uprostřed dvorku a lákala ji k sobě na piškoty. Když přišla, skoro jsem brečela úlevou. Po nějaké době jsem ji vzala na návštěvu k rodičům – nechtěla jsem ani moc brzo, aby se nebála, ale ani moc pozdě, aby si na ně zvykla, když budou občas hlídat. Přivítala se s nimi skvěle (asi mají podobný pach jako já), ale problém byl pro změnu se schody do prvního patra v paneláku. Nahoru se přesvědčit nechala, ale dolů se bála tak, že mi vylezla až o patro výš. Dolů jsem ji nakonec snesla v náručí a příště jsme trénovaly schod po schodu, až je začala normálně sbíhat. To samé s autem – sedla jsem si dovnitř a přestala počítat čas. Taky jsem musela vymyslet venčení – první tři týdny jsme ven kvůli očkování (neměla ho) nechodily. Když jsme pak vylezly ven, držela se mě Cindy až přehnaně, šla za mnou jako stín. Navíc se bála obojku – na každý sebenepatrnější tah vodítka přehnaně reagovala přikrčením a bržděním. Na třetí procházce jsem se odvážila ji z vodítka pustit (v duchu hesla, že když se neodvážím hned, bude pak problém, a taky že já jsem jediný člověk, kterého v tom cizím prostředí zná). Vyplatilo se to. Cindy se mě držela, k cizím se bála, pomalu jsme začali trénovat, aby chodila po chodníku, aby se na kraji zastavila, že to velké ošklivé jsou jenom popelnice, které malé pejsky  nežerou… Jednou jsme potkali malého křížence, který nepříčetně štěkal a dorážel na ni. Cindy prchala s připláclým ocáskem, až doběhla zpátky ke mně, kam si vořech netroufl. Sedla jsem si k ní na bobek, uklidňovala ji, a Cindy si sedla, podala mi packu a uspěchanou sérií zvuků od vytí, kňučení až po mručení si „stěžovala“, co se jí to stalo… Chodily jsme ven každý večer po práci, v dešti, mrazu, sněhu, tmě. Všechny příhody a situace se popsat nedají, ale takhle to bylo se vším, něco jsme zvládly v pohodě, něco mě zaskočilo a musela jsem napravovat a improvizovat. Vždycky, když se stalo něco neočekávaného, donutilo mě to se ptát, jestli to spolu zvládneme, jestli to zvládnu JÁ???? Byly chvíle, kdy jsem byla skoro zoufalá, a pak zase jiné, kdy mi to Cindy dokázala všechno vynahradit…

Co se týče přístupu a výchovy, hned na začátku jsem se zařekla, že ji nikdy za nic neuhodím (už si toho užila dost a vše by v tu chvíli bylo ztraceno) – na to jsem přišla už se svým kokrem, že „tudy cesta nevede“. Snažila jsem se vybudovat náš vztah především na důvěře, dál se uvidí. Používala jsem hodně povel „ne“ při jekékoli nežádoucí činnosti, hodně na ni mluvila, hladila ji a uklidňovala a uklidňovala. Musím říct, že Cindy se snažila a vše chápala nesmírně rychle. Zato někteří z mého okolí ze mě měli téměř legraci, smáli se, že s velkým psem zacházím jako se štěnětem, že mám „bezstresovou výchovu“, že ji do auta nakládám pomalu jako koně, že „teď ji přece za to musíš praštit“. Ne, opravdu bych ji nepraštila ve chvíli, kdy nepochopila, co po ní chci, kdy nevěděla, že je něco zakázáno, kdy se příliš bála na to, aby vnímala… Vlastně bych ji nepraštila nikdy. Většina kamarádů mi ale nakonec pomohla, když jsem Cindy začala brát mezi cizí lidi a přesvědčovat ji, že se jich nemusí bát. A Cindy se pomaličku dávala dohromady. Žrala jako nezavřená, přibírala, začala prozkoumávat okolí, získala trochu sebevědomí a hlavně přišla na to, že lidi jsou na ni hodní, že ji podrbou, dají piškotek… Jen u mužů jí to trvalo trochu déle. Návštěvy začala bouřlivě vítat, kroutila se před lidmi jako housenka a během drbání se převalovala na záda, aby ji mohli drbat na břiše. Brala jsem ji všude – na návštěvy, do stáje ke koním, na oslavy, do restaurace… tam se vtěsnala do úzkého prostoru pod stůl a celou dobu proklimbala, tedy potom, co si ke všem okolo došla pro podrbání. Pak když trochu vyrostla, už mě tam s ní nechtěli pouštět, tak chodíme aspoň v létě na zahrádku. A stejný přístup k lidem měla Cindy i venku – najednou ji všichni lidi začali zajímat, ve svých deseti měsících venku běhala jako malé štěně od jednoho k druhému a musela si je očuchat. Naštěstí si většina lidí nechala vysvětlit, že je to štěně a že se musí otrkat, naopak ji chválili jak je hezká a hladili ji. Skvělé, kde jsou ty doby… Po nějaké době ji tohle bláznění přešlo a teď už si lidí vůbec nevšímá. Něco jiného je, když na ni někdo mluví a vítá ji – to se pořád může přetrhnout. Zvlášť děti miluje a chová se k nim opatrně, jakoby věděla, že jsou přece jen „křehčí“ než dospělí. Jednou jsem ji brala s sebou na oslavu do stáje a Cindy jela na zadní sedačce v autě spolu s dvěma tácy chlebíčků. Po vysvětlení, že „nesmí“, se jich opravdu ani nedotkla. Zato během večera si jich pak několik poctivě vyloudila.

Když přišel Silvestr, trochu jsem se bála, jak bude Cindy reagovat na petardy. Zůstaly jsme doma a když to o půlnoci začalo, tázavě se na mě podívala. Řekla jsem jí „to nic, spíme“, a ona si zase položila hlavu na packy a spala dál. Jak se pomalu otrkávala, zkoušely jsme i náročnější věci – jet vlakem, výtahem, přejít lávku z kovové mřížoviny… Bylo vidět, že je z toho nesvá, hodně větrala jazykem a ten stres na ní byl vidět, ale šla a příště už to bylo zase o hodně lepší.

Ale byly i věci, které nás zase vrátily o kus zpátky… Jednou mi utekla za srnkou a když se do minuty vrátila, rozlítaná a rozesmátá, hodně jsem jí vynadala. Vteřinu poté už jsem litovala, co dělám, ale už bylo pozdě. Další tři týdny jsme téměř od začátku trénovaly přivolání, tak ji to sebralo. Taky mi vběhla pod auto, a to právě v okamžiku, kdy přibíhala ke mně. Naštěstí se jí nic nestalo, ale jak potom zaslechla auto, měla tendenci utíkat pryč. Začala jsem jí říkat „pozor, auto“, přitáhla si ji k sobě a odešla na stranu ulice. Naštěstí to rychle pochopila a začala ke mně přibíhat sama. Uf, zvládly jsme to. Další průšvih byl, když přišel v létě otec sekat trávu a nechal Cindy poblíž v kotci. Sekačka v ní zanechala takový „dojem“, že pak další měsíc nechtěla chodit do míst, kde se sekalo. I když jsem se snažila dopředu odhadnout, jak která situace na Cindy zapůsobí, nikdy se to nedalo předvídat úplně přesně, a mnohdy mě její reakce hodně překvapily.

Když jsem ji měla čtyři měsíce a vše začalo směřovat k lepšímu, Cindy onemocněla. Měla horečky přes 40°C, pořád jen ležela, každý pohyb a zvednutí jí působilo nesmírnou bolest, přestala úplně žrát. Prokázala se borelióza, musely jsme chodit každý den na injekce antibiotik a já se snažila dostat do ní aspoň vařené kuře, což bylo to jediné, co si z ruky po troškách vzala. Trvalo čtrnáct dní, než se dostala z nejhoršího, a další dlouhou dobu, než zase přibrala a než mohla zase normálně běhat, aniž by se po chvíli unavila. Pomalu jsme se chystaly na květnové soustředění, a nemoc přišla znovu. Už jsme ale věděli, co zabere, a díky obětavé péči veterináře jsme to docela rychle zvládli. Člověka to ale přesto vyděsí, vidět tak vitálního psa ležet jako největšího maroda, který se sotva zvedne… Zezačátku léta jsem ještě Cindy trochu šetřila, ale to nebránilo tomu, abych ji nevzala s sebou na dovolenou. Byly jsme u tety, na chalupě s rodiči, na třech chatách s kamarády… Cindy se všude chovala vzorně, nepřekážela, chodila s námi do restaurací na obědy, a dokonce jsme byly i v muzeu a ve zlaté štole. Na Sázavě poprvé plavala a tak ji to nadchlo, že mi potom lezla do sebemenší louže vody, aby se v horku ochladila. Třeba na jednom statku si hrála s půlročním asiatem a vždy, kdy toho měla v průběhu hry dost, šla si lehnout do malé vaničky s dešťovou vodou (koukala jí jen hlava), a potom teprve pokračovala ve hře. Láska k vodě jí vydržela až do zimy, kdy společně se známou labradorkou vymetly každý potok či strouhu.

Časem jsme vyřešily i jeden zvláštní problém – Cindy si nechtěla hrát, nechtěla „blbnout“. Úplně na začátku se dokonce bála běhat za míčkem. Nebylo nic, co by ji zaujalo natolik, aby do toho třeba začala kousat a přetahovat se o to. Tak jsme začaly pomalu, nejdřív tím míčkem – když u mě byla nějakou dobu a už na tom byla líp, přece jen rychle pochopila, že se za míčkem dá běhat, i když jí ho nemůžu hodit víc než čtyřikrát, pětkrát za sebou – to už ji pak nebaví. Ale při sebemenším tahu či tlaku z mé strany míček okamžitě pouštěla a kdykoliv mi ho až příliš ochotně přenechávala. Tak jsem koupila přetahovací „uzel“ a zkusila to s ním. Dlouho jí to nic neříkalo, ale jak pomalu získávala ztracené sebevědomí, začala se víc zajímat i o něj. Zezačátku uzel pouštěla vždy, kdy jsem sebemíň zatáhla, ale postupně se to zlepšovalo a teď už si energicky hraje, s uzlem lomcuje a dokonce do toho i mručí. Ale stačí přímý pohled a přísnější „pusť“, a okamžitě jej pouští. Tak se snažím hrát si s ní tak, aby ji to co nejvíc bavilo. I vyskočit na mě na povel si už troufne – nikdy na mě neskočí sama od sebe (olíznutí ucha v letu nepočítám), ale když jí řeknu, ťukne mě tlapama a hned zase seskakuje. Pokud se tvářím přísně nebo je nějaká nejasná situace, neudělá to ani tak. Snažím se jí co nejvíc zvedat sebevědomí a podporovat ji, ale zase zůstat důsledná… A zároveň jak si víc zvyká a víc troufá, musím lehce přitvrdit i já. Je to ale těžké, hranice mezi respektem a strachem je velmi tenká a já ji ani za nic nechci překročit. Nezbývá mi než se pokusit to zvládnout.

I když už je na tom Cindy docela dobře, občas její minulost vyplave na povrch – hlavně v kritických situacích je ještě vidět, že se občas „zabojí“. Když jsme nedávno jely poprvé autobusem, před otevíranými dveřmi bleskově uskočila. Ale když jsem vešla dovnitř, měla jsem ji hned na schůdkách vedle sebe. Prostě šla. Horší jsou situace, které člověk nemá šanci ovlivnit – když na ni upadl majitel jiného psa, kterému to uklouzlo na sněhu, když mi v bláznivém lítání po zahradě narazila do lopaty, kterou jsem shrabovala sníh – to ještě zvládla výborně, ale když ji cizí muž venku surově chytil za obojek a zdvihal ji do vzduchu, viděla jsem před sebou zase toho bojácného týraného pejska, kterým kdysi byla…

Po roce a půl, co ji mám, se Cindy hodně změnila, a ten zlom nastal právě letos v zimě. V běžných situacích se už nebojí (i když, zůstane to v ní ukryto asi už navždycky), leccos si troufne, s vervou se se mnou přetahuje o klacek, na dovolení si vyskočí na postel (dřív se neodvážila), sebejistě si hraje i s obrovskou dogou a na zahradě hlídá tak divoce, že se cizí lidé nepřiblíží k plotu, ale zároveň získala jistý klid a vyrovnanost. Příchylnost ke známým lidem a drbání jí zatím zůstala.

Na závěr musím říct, že středoasiat je sice popisován jako nenáročný pes, ale není to pravda. Je to nesmírně náročný pes na vztah se svým pánem, na jeho lásku, trpělivost a pochopení. Mnohdy je těžké správně (a bleskově) vyhodnotit situaci a zachovat se k psovi tak, aby se vzájemný vztah nepokazil. Kdo se do psa nedokáže vcítit, kdo si potřebuje něco dokazovat a kdo řeší věci sobecky a násilím, nemá šanci uspět. Tomuto psu se člověk musí částečně přizpůsobit a musí si uvědomit, že pes bude vždycky ovlivňovat jeho život. A pokud cokoliv dělá, musí se snažit dopředu odhadnout, co na to pes (mnohdy to vůbec není jednoduché). Asiat je nesmírně inteligentní, pamatuje si výborně nejen to dobré, ale hlavně křivdy a neštěstí, které se mu staly. Zároveň ale dokáže být vděčný za dobré zacházení a odmění se člověku velmi blízkým a plným vztahem. Chyba, které se člověk dopustí s asiatem, se odstraňuje daleko déle a hůře, než s jinými psy, kteří přece jen hodně „zkousnou“. V knize „Stredoázijský ovčiak“ popisuje Boris Kopeliovič legendu, jak vznikla tečka na temeni hlavy středoasiatů. Bůh psovi přiložil palec na hlavu a řekl: „Toto je skutečný pes.“ A možná proto ho člověk má.

(Příspěvek uveřejněn dne 4.4.2004)

 Autor: Vendula Zajícová

"Do kotce půjdeš nanejvýš ty!"

Dobrý den, pane Dostále.

Moc se mi líbí Vaše stránky. Považuji je za jediný kvalitní zdroj objektivních kynologických informací v ČR. Proto bych se chtěla s Vámi podělit o jeden lidsko-psí příběh.

Člověk se v průběhu života velmi mění. Já prožila díky vlastní hlouposti zkušenost, která mě naučila přemýšlet o věcech, které mi byly dříve lhostejné. Před dvěma a půl roku jsem poznala inteligentního vysokoškoláka jménem Radek, který měl tehdy dvouletého labradora Lexe. Do Radka jsem se brzo zamilovala a Lexe jsem brala jako jeho kamaráda. Čím dál tím více času jsme trávili u Radka v jeho bytě, a tak jsem se za necelé čtyři měsíce odstěhovala z kolejí a začala bydlet tam. Tehdy jsem začala na Lexe tak nějak divně žárlit. Bylo mi v té době dvacet a spousta věcí pro mě měla jinou hodnotu než dnes. Dnes se stydím, když popravdě přiznávám, že mi tenkrát začalo vadit, jak hezký a pevný vztah měl Radek s Lexem. Připadalo mi, že má Lexe raději než mě, a vadilo mi, že Lex s naprostou samozřejmostí spí s Radka v posteli, díky čemuž jsem tam měla málo místa já. I když Radek koupil potom velmi široké „letiště“, nechtěla jsem se o Radka dělit se psem… Po dvou měsících soužití jsem Radka požádala o vážný rozhovor, v němž jsem mu navrhla, aby šel Lex bydlet do kotce. Vzpomínám si, že Radek se na mě tehdy velmi zvláštně zadíval a po chvilce mlčení mi řekl: „Dobrá, seženu kotec.“ Byla jsem ráda, že jsme to vyřešili tak rychle. Nenapadlo mě o tom dál přemýšlet a nějak to rozebírat. Za tři dny přišel Radek domu a řekl, že kotec už sehnal, ale že by byl rád, kdybychom se na něj jeli podívat spolu. Prý je to dva kilometry za městem, kousek za osadou garáží. Byl říjen. Vyjeli jsme autem tím směrem. Když jsme minuli garážovou osadu, zastavil Radek u malé oplocené parcely, na níž stála velká dřevěná bouda. Vystoupili jsme z auta a přišli jsme s Lexem až ke kotci. Radek odemkl klíčem branku v plotě, který kotec obklopoval. Navrhl mi, abych se šla podívat do kotce a řekla mu, jestli si myslím, že je dost prostorný. Chtěla jsem to mít za sebou, a tak jsem vešla za plot, nahlédla jsem dírou dovnitř a řekla Radkovi, že prostorný je určitě. K mému velkému překvapení za mnou Radek zavřel branku, zamkl a řekl, že je rád, že se v něm cítím dobře. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci, a řekla jsem mu, ať mi rychle otevře. Škodolibě se usmál a řekl mi větu, na kterou do smrti nezapomenu: „Chtěla jsi dát Lexe do kotce, tak si nejdřív vyzkoušej, jaký to je. Do kotce půjdeš nanejvýš ty.“ Pak s Lexem nastoupili do auta a odjeli. Když odpadl první šok, chtěla jsem přelézt plot, než se setmí. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nepodařilo se mi to – drátěná oka byla kluzká a plot se mi pod rukama kroutil a protivně prohýbal. Zula jsem si proto boty v naději, že se mi podaří přelézt bosky. Boty jsem přehodila přes plot, abych se v nich pak mohla vrátit. Jenže drát se zařezával do bosých prstů na nohou a jediným výsledkem bylo, že jsem sedřela kůži na chodidle. Čekala jsem dvě hodiny a doufala jsem, že Radek dostane rozum a vrátí se pro mě. Byla jsem si téměř jistá, že by mě tam přes noc nenechal. Napadlo mě, že bych mohla zavolat nějakému známému, aby přišel a pomohl mi ven, ale hrozně jsem se styděla. Nakonec jsem po mobilu přece jen sáhla. Další šok nastal v okamžiku, kdy jsem zjistila, že z mobila nejde volat. Nejdřív jsem nechápala, jak je to možné, ale pak mi došlo, že telefonuji z partnerské SIM karty, která patří Radkovi, a že ten zmetek ji nejspíš nechal zablokovat. Dala jsem se do pláče. Začala jsem mít strach, že mě tam nechá opravdu přes noc nebo i déle. Do toho začalo pršet. Syčela jsem sprosté nadávky, nad kterými jsem se předtím celý život pohoršovala. Pak jsem zoufale zalezla dírou do dřeveného kotce… Venku se setmělo a já se krčila v koutě kotce, bez bot a vyděšená. I uvnitř dřevěné budky bylo chladno, ale zatím se to dalo snést. Nebylo tam dost prostoru, abych si mohla úplně lehnout, a tak jsem tam celou noc střídavě seděla, ležela v polámaných polohách, vinula se „do klubíčka“ a drkotala zuby. Občas jsem vylezla z kotce a ječela o pomoc, ale akorát mě to vysilovalo. Párkrát se mi v kotci podařilo usnout, ale bolest v zádech z těch zkroucených poloh a hrozná zima mě pokaždé zas brzy probudily. Kolem čtvrté ráno jsem vylezla a začala zoufale poskakovat, abych se zahřála. Ale pršelo, takže jsem raději hned zalezla dovnitř, abych se nepromáčela a nedostala zápal plic. Slibovala jsem si, že na Radka podám trestní oznámení za omezování osobní svobody. Za chvíli jsem z nenávisti přešla do zoufalství. A ještě ke všemu jsem akutně potřebovala na toaletu… Podrobnosti nebudu rozepisovat. Počítala jsem vteřiny do rána. Snad přijede… Ale co když ne? Do sedmé ráno se moje psychika změnila natolik, že už mi bylo všechno jedno. Neměla jsem už sílu ani nenávidět Radka, ani bojovat, ani mít strach. Bylo mi všechno jedno, úplně jsem rezignovala. Až v devět onoho rána zastavilo poblíž Radkovo auto. Na Radkovi bylo vidět, že je bezvadně vyspalý, umytý, v čistých suchých teplých šatech. Já byla špinavá, ubrečená… vypadala jsem jako troska a rozhodně jsem nevoněla. Radek mi s velmi vážnou tváří otevřel. Neměla jsem sílu nic říct, ani ho nějak napadnout. Radek mi mlčky pokynul, abych si sedla do auta. Poslušně jsem šla – byla jsem mu vděčná za to, že přijel. V autě mě posadil na deku, druhou přehodil přese mě. Celou cestu jsme mlčeli. Doma mě čekala horká vana, konev horkého čaje, acylpyrin, vitamin C a teplá postel. Byla jsem poslušná jako beránek, vůbec mě nenapadlo protestovat. I když Radek za to všechno mohl, byl teď jediný, kdo mě z toho dokázal vyhrabat -  z kolejí jsem se odhlásila a rodiče bydleli tři sta kilometrů daleko. Když jsem se odpoledne probudila, měla jsem kašel, rýmu a teplotu. Když jsem si na všechno rozpomněla a pomalu mi došlo, co všechno se stalo, rozhodla jsem se, že proti Radkovi sice žádnou pomstu nepodniknu (bylo by mi hrozně nepříjemné to rozmazávat a chtěla jsem na to co nejdříve zapomenout), ale že se s Radkem rozejdu. Vstala jsem a přešla z ložnice do obýváku. Radek seděl s Lexem seděli na pohovce. Předběhl mě: „Jestli se chceš rozejít, bude to tak nejlepší pro nás oba. Ale všechno to, co jsi prožila ty za možná nejhorší noc svého života, prožívají noc co noc tisíce pejsků.“ S rozchodem jsem souhlasila, protože jsem věděla, že s Radkem už nemohu být. Radek mi řekl, že je rád, protože bychom si stejně nerozuměli: Prý začal o rozchodu přemýšlet od té chvíle, kdy jsem poprvé navrhla, abychom umístili Lexe do kotce.

Od té doby uplynuly tři roky. S Radkem už jen občas prohodíme pár slov, když se potkáme. Za tu dobu se mi ale v hlavě urovnala spousta věcí. Předně jsem se naučila přiznat si, že ačkoliv byl Radek ke mně krutý, měl pravdu a byl vlastně spravedlivý. Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak hrozné musí být pro psa být zavřený v kotci - přišlo mi to tehdy normální. Až ona příšerná zkušenost mě donutila přemýšlet o tom, kolik psů trpí. Dnes mám k pejskům úplně jiný vztah. Chtěla bych si pejska pořídit. Snažím se proto čerpat co nejvíce znalostí, abych se nikdy nedopustila nějaké hlouposti jen proto, že mi „připadá normální“. Proto bych ráda dnes vzkázala Vašim čtenářům: NIKDY prosím neumisťujte svého psa do kotce. Neumíte si představit, jak hrozné to pro něj je. Ani pes totiž neví jistě, že se pro něj pán vrátí – jen v to doufá, stejně jako jsem doufala já. A i když máte kotec na zahradě u svého domu, ani tak ho tam ho nenechávejte. V kotci je totiž zima a smutno.

S pozdravem

Vendula Zajícová

MŮJ DOVĚTEK: Silný příběh, co říkáte? Doporučuji k přečtení všem, kdo mají svého psa v kotci... (Viktor Dostál)

(Příspěvek uveřejněn dne 20.11.2005)

 Majitelka: Iveta Sadílková
 Pes: Maxmilián, Sára a Čagy

Maxmilián, Sára a Čagy

Nikdy jsem si nepředstavovala svůj život jinak než spjatý se zvířaty. Bylo mi asi deset, kdy jsem sdělila mamce svůj sen, být veterinářkou, mamka to však zatrhla, tak se můj sen začal pomalu rozpouštět v slzách, ovšem ve dvanacti letech jsem dostala pod stromeček od táty německého ovčáka-teda majitelé feny tvrdili, že je to čistokrevny ovčák, ovšem náš miláček má ocas...nahoru...-byl to skvělý zážitek, otevřeli se dveře a za gaučem vykoukl ,,REX" měl okolo krku červenou mašli...abyl tak strašně malinky, majitel feny se chtěl štěnat, co nejdříve zbavit, proto nám dal štěně už na 5týdnech. Malé neposedné štěně, které otec nazval Čagy rozbalovalo zbytek mých dárků semnou, ale určitě ho zajímaly více než mě, já měla jen oči pro něj, páni dostala jsem psa a jeětě k tomu ovčáka. štěně rostlo a jaksi mu něco chybělo, asi přirozená autorita...dovoloval si ke kždému, co ho napadlo, otec tedy udelal radikalni rez, budu chodit na cvicak, prihlasil me tedy na klasicke cviciste. Dřív jsem v tom neviděla problém, ale podle mého názoru je mimo zákonitosti hierarchie poslat dvanáctileté dítě s ovčákem na cvičák, aby ho nějakým způsobem naučilo poslušnosti a chování. Bylo to hlavně kvůli tomu, že otec a jeho druhá žena byli liní chodit s ním kamkoli dál než do parku. začala jsem tam tedy chodit Čagynkovi byl skoro rok a pravě mu začínalo krasné období....totiž puberta. Princip cvičáku byl naprincipu-bud tu, ale cvič sám- byl to můj první pes, doufala jsem tedy, že cvičák bude trochu vstřícnější, samozřejmě, že jeho výchova se mi trochu vymykala, navíc on už odmala byl hodně nervní a když se bál, tak útočil, veterinář nám, řekl, že se něvco pokazilo už u jeho mamy a že k tomu přispěl i fakt, že jsme ho dostali uz na 5ti týdnech. Po nějákem tom týdnu ignorace vedení cvičiště vyhlásili kontrolní týden, spočívalo to v tom, že jsme si všichni stoupli do řady a oni nám dávali pokyny. nemůžu říct,že Čagy nezvládal poslušnost, to jo, byl šikovnej a docela ho to i bavilo, teda jen chvíli, byl rád, když mi udělal radost, cvičišti se však nelíbil moje cesta k jeho poslušnosti, každý tam nosil pro svého psa hračky a když něco jeho pes zvladl, tak mu tu hračku hodil a chválil ho s prominutím jako pošahaný a naopak, když něco pokazil, vycukal ho za obojek a seřval ho, neříkám, že jsem měla správný postoj k jeho výchově a výcviku, ale tohle mi připadalo trochu na hlavu, nechtěla jsem, aby můj pes poslouchal jen proto, že mu pak něco hodím a budu na něj šišlat. Já ani nevím, jakým stylem jsem ho to naučila, on to prostě dělal, protože chtěl něco dělat, druhá věc, která se vedenímu cvičiště nelíbila byl jeho postoj k ostatním psům, on dá se řící na každýho psa útočí a nezáleží, jestli jsou oba na vodítku nebo na volno, rozumí si jen s psema s kterými vyrostl nebo s malými fenami, ale není to typ psa, co když vidí v dálce psa, tak se za ním rozeběhne s účelem ho zabít, nevšímá si cizím psů, dokud nepřekročí určitou hranici, ovšem jsou také psi, které on vyloženě nesnáší, to  už by se klidně i rozeběhl. Asi po půl roce straveného na cvičišti jsme začali cvičit stopu, vypadalo to že ho to opravdu baví a pochopil to jako první, měla jsem z toho opravdu radost, jenže pak mi navrhli at jdu do tzv. kruhu, to znamena, že si několik psů stoupne do kruhu a uprostřed je dráždí figurant, což jsem razantně odmítla, pan vedoucí mi řekl, jestli si uvědomuji, že mám zlého psa, že je arogantní-což tedy byl- a že ho nezvládám, že vzít ho do společnosti jinýc hlidí a psů je nesmysl, věděla jsem to, ale nevím, jak by mu kruh pomohl zbavit se agresivity, ze cvičiště jsem tedy odstoupila, čekalo mě sice pár hádek s otcem, že jsem neschopná, že s neumí o svého psa starat a proč, že jsem chtěla psa...ale to šlo přežít. pan vedoucí mi ještě řekl, že až někoho pokouše at se nedivim...a hlavně at ho nepouštím k dětemdnes je mému Čagynkovi 6 let, s psema si nerozumí stále, rád lidi občas straší hrozivým vrčením, ale nikd nikoho nepokousal, na druhou stranu vím, že je schopen ochránit rodinu, a hlavně myslí sám za sebe, nezná povel trhej, ale sám pozná když se děje něco špatného, na procházce může jít celou dobu na volno, jen písknu a on s vrtěním ocasu přiběhne,  pod mým otcem žije v bytě dnes 4 letá holčička, kterou střeží jako ostříž od malička, nedá na ní dopustit, chrání jí i před vlastní mámou, nosí jí své dobroty a poslouchá jí na slovo, snad ještě víc než kohokoli z dospělých. Ted koukám na fotku, kterou se sem chystám dát a říkám si, co budu dělat až tu nebude? Náš druhý pejsek-tedy spíše mé mamky je černý kříženec, vzala jsem si ho z útulku cobyy podvyživené ustrašené štěně, když jsem si ho přivezla domů, téměř dva dny nevylezl z pod postele, poté s námi již začal komunikovat, ovšem kam jste šli vy musel i on, a to doslova, na wc, do koupelny, do kramu...pak zase nastala doma, kdy nechtěl vůbec chodit ven, měl tendenci sám se rychle vrátit domů,asi jen doma si byl jistý. A ted? není problémovým psem, jak mi každý říkal, že bude, je to ovšem hodně zvláštní pes, má obrovskou trpělivost, sedne sipřed Vás a je schopný si Vás hodinu prohlížet, vyhledává tělesný kontakt, v noci musí spát pod peřinou těsně u Vás, k cizím lidem se nehrne, což jsme ale přivítali, ale u psů je to pravý divoch, i když trochu histerka. Ted jsou Maxovi téměř dva roky a až na nějaké malé výchylky jeho testování naší trpělivosti je to skvělý pes. Říkala jsem si jednoho psa mám u otce, druhý je doma, už žádného nechci..ale...v útulku se narodilo šest krásných štěnátek...jejich matka byla lovec, ale povahu měla skvělou...samozřejmě jsem neodolala...vzala jsem si holčičku Sáru. S Maxem jsou nerozlučná dvojka a již rozumný Čagy je krotí... Sára je trochu bázlivá a jediný problém je u ní snad ten lovecký pud...je to typ psa, který se upne na jednu osobu a tu poslouchá, upnula se na mě, ne že by zbytek rodiny neposlouchala, ale problémy s ní mají. Fůrt z ní vyzařuje určitá pozitivní energie a to i když je smutná, stačí na ní jen slůvkem promluvit a ona si může ukroutit ocásek. Jsem zvyklá jí brát všude sebou, vlakem, autobusem...proto vždycky, když si balím batoh na cestu posadí se k němu a čeká...a dokáže čekat dlouho, jen abych jí tady nahodou nezapomněla. Sára na rozdíl od Maxe vždycky nějak vytuší, co po ní chcete, tak strašně se chce zavděčit, že zkouší všechno možné. Jsme všichni jedna velká smečka, a myslím, že dobře fungující....musím tento mail ukončit, jelikož pan Max mi přišel oznámit, že už bych taky mohla jít spát, protože on se nemá ke komu tulit...tak to vypadá, že dneska poslechnu já jeho a půjdu spát. Moc bych si přála, aby všechny vztahy páníčků nejen se psy byli alespon takove jako u nás doma.....

     ... s pozdravem Iveta Sadílková, Maxmiliám, Sára a Čagy

(Příspěvek uveřejněn dne 11.12.2005)

 Majitelka: Gabriela Kánská
 Pes: Apolo

Apolo

Dne 7.9.2005 se moji tříleté fence, amerického pitbull teriéra jménem Borina, narodilo devět štěňátek (čtyři fenky a pět psů). Jedno bylo krásnější než druhé. Pouze jedna fenečka byla slabá a po třech týdnech života, přes dokrmování na láhev, Borina instinktivně rozhodla, že nemá dispozice pro přežití. Nesla jsem to těžce, ale příroda je příroda, tak jsem její rozhodnutí musela akceptovat. Mělo to za následek, že můj veškerý volný čas byl věnován výhradně péči a sledování celé smečky, včetně Akima, otce štěňátek, který se pomalu odvažoval přibližovat k potomstvu. Chvíle sledování chování a růstu štěňat, také způsobu chování Boriny a Akima mne ujistily o dokonalosti přírody a zanechaly krásné nepopsatelné pocity. I když jsem se nechtěla na štěňata moc vázat, stalo se. Z této štěněcí smečky vynikal jeden pejsek. Celý bílý s tmavými znaky na zádech a jedním tmavým uchem. Byl nejmohutnější, nejdominantnější ale taky nejklidnější, působil rozvážně. Škádlení ve smečce se moc nezúčastňoval a vždy jako první zaujímal své místo v bedně, kde měl nejlepší přehled o dalším dění. Začala jsem mu říkat APOLO. Vždy první se usadil v bedně a když se podíval na sourozence, jako mávnutím proutku ho na to postupně následovali do bedny, byť za chvíli se vydali znovu tropit neplechu. Byl mým miláčkem a taky všech zájemců o štěňata, kteří si nestačili Apola zamluvit. V osmém týdnu života štěňat, s doklady o odčervení a očkování došlo na postupné loučení. Netušila jsem jak to bude pro mne těžké, ale doufala jsem, že se s nimi ještě setkám. Ani jedno ze štěňat není daleko. Apolo zůstal v našem městečku, docela často jsem ho vídala s novým majitelem. Evidentně ho nezvládal a taky si nenechal poradit, až jsem uvažovala, že mu Apola odeberu. Po čase se mi zdálo, že už delší dobu je nevídám a začala mít obavy o nejmilejší štěně, které bych si i nechala. Nedalo mi nepřeptat se v okolí, svíral mne divný pocit. Téměř po dvou týdnech jsem málem vzdala jeho hledání, když mi náhoda přivedla do cesty zmíněného majitele. Byl nerudný a jen nadával, jak jsou pitbullové zabijáci a že ho věnoval nějaké paní v jiném městě. Nejsem z těch co nabízenou příležitost nechám jen tak promarnit. Sice adresu či telefonní kontakt jsem z něj nevymámila, ale v tu chvíli jsem si byla jista, že tříměsíčního Apola najdu za každou cenu. Minuly svátky vánoční a po novém roce znovu jsem se zaměřila na jeho hledání. Další týden bezvýsledně. Už jsem nevěděla jak dál hledat. Tehdy mne instinktivně napadla spásonosná myšlena, obvolat okolní útulky a nechat tam popis štěněte pro případ, že by ho tam někdo odložil. K mému zděšení mi paní hned na prvním telefonním čísle sdělila, že takové štěně tam měli ale už je pryč. Ještě teď cítím jak se při té vzpomínce chvěju. Naléhala jsem na kontakt s dalším majitelem i za cenu, jak pravil hlas z telefonu, že je daleko a informace o lidech nesmí dávat. Dnes jsem moc vděčná tomuto hlasu i dalším zaměstnancům útulku, který jsem pak navštívila osobně. Totiž ještě ten den mne nová paní majitelka Apola telefonovala, že ji kontaktoval hlas z útulku, ale ať nepočítám s vrácením Apola, kterého hledám. Byla však moc ráda, že získala na mne kontakt. Byla zvědavá na poměry, z kterých Apolo pocházel, taky neznala ani datum jeho narození a jméno. Byl pátek a já plná radosti a očekávání. Už aby byla sobota. Konečně přišla očekávaná chvíle a Apolo byl tady. Když zaslechl moje „Apolo! kuci-kuci-kuci“(tak jsem volala na štěňata i ke krmení), poznal mne a už jsem ho držela v náručí. Na uvítání provázeno jeho náruživým olizováním nikdy nezapomenu. Moje štěstí doprovázeno slzami bylo nepopsatelné. Následovalo dlouhé povídání o psychickém stavu Apola po odvedení z útulku, kde prožil necelé tři týdny svého života s naraženým žebrem a otoky nepochybně po kopancích nebo něčem podobném, značně podvyživený, bez odčervení a další veterinární péče. Dodnes se strání dětí.  Relativně je už v pohodě, a na svých šest měsíců krásně vyrostl. Váží 20 kg, v kohoutku má 43 cm, je správně živý jako každé štěně, pomalu získává sebevědomí a učí se. A co víc, jsem s ním i majiteli v kontaktu jak jen to jde, aspoň jednou v týdnu. Máme takový vztah, že mi Apolo, dnes jménem Aníšek,  téměř zůstal.

           Kánská Gabriela

(Příspěvek uveřejněn dne 12.3.2006)

 Majitelka: Irena Repková
 Pes: Bella

Tak tohle je Bella,

sebevědomá a hrdá kavkazačka, která právě opustila svůj pelíšek po vydatném spánku. 23.6.2006 jí bude rok. Ráda bych tetno článek věnovala právě jí, snad proto, aby věděla, jak k nám přišla a co se dělo před tím, než nakoukla do tohoto světa. Všechno začalo již před 20 lety, kdy jsme si pořídili k domku štěně -  fenečku ovčáka jménem ARGA.. Žila s námi ve smečce 13 let. Dnes je již v psím nebi a já jí stále prosím za odpuštění, protože ona byla "ta první" kterou jsme se učili vychovávat. Musím říct, že se nám to podařilo a bylo to nádherné. Když jí bylo 10 let našli jsme RONEČKA, byl to kříženec teriéra a nevím čeho ještě. Bylo mu okolo 9 let a s ARGOU si výborně rozuměli. Pak došlo k nejhoršímu. Arga dostala mozkovou mrtvici, byla na tom velmi špatně, ze 70% ochrnutá a nemohla přijímat potravu. Musela jsem udělat jedno z nejhorších rozhodnutí ve svém životě - poslat jí do psího nebe. RONEČEK zůstal sám a začal očividně chřadnout. byla jsem zoufalá... v té době manžel měnil zaměstnání a posteskl si, že mají v práci fenku křížence vlčáka s dobrmanem asi 4 roky starou, ale velmi plachou a bojácnou. A jak to dopadlo ? Asi za týden byla MIKINA (tak jí pojmenovali v práci) v naší smečce. Nevěřila jsem svým očím, jako by se s RONEM znali odjakživa, prostě velcí kamarádi, spolu holdovali dobrůtkám, spolu spali, spolu řádili na zahradě. Asi po dvou letech přišla další rána, RONEČKA napadl cizí pes, který se dostal do zahrady a ošklivě mu potrhal břicho. Záchrana už nebyla možná a tak přišlo na další rozhodnutí : poslat ho za ARGOU do psího nebe. Prodali jsme domek, ale pro MIKINKU jsme chtěli to nejlepšía tak jsme si vyhlídli velký pozemek s chatou u řeky. Nakonec to dopadlo tak, že jsme s ní bydleli celoročně na chatě a do bytu v paneláku jsme jezdili jen příležitostně. Jenomže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a tak i MIKINKA odešla 23.6.2005 do psího nebe, protože měla silnou rakovinu a ani operace jí nepomohla, pouze prodloužila život o pár měsíců. Tenkrát jsem se zapřísáhla, že už nechci žádného pejska, že už nechci prožít to, co jsem prožila 3x, protože to bylo hrozně smutné a ještě víc bolestné, neustále je vidím všechny před sebou, ty jejich psí očíčka a v nich otázku...proč já? Snad tomu chtěl osud, nevím, ale najednou mi připadal život nějak prázdný a já si uvědomila, že 30 let jsem žila v psí smečce a začalo ve mě hlodat semínko mám či nemám zkusit ještě jednu šanci ? Jednoho dne zmizeli pochybnosti a já si řekla ano, pořídíme si hlídače a kamaráda, ale už to nebude vlčák. Zaujal mě na internetu kavkazský pastevecký pes a v tu chvíli jsem se do této podoby zamilovala. Sehnala jsem si veškeré informace a literaturu, doslova hltala každé slovo o tomto plemeni a s hrůzou zjišťovala, že je to něco jiného než vlčák nebo ovčák. Přesto jsem se nevzdala a začala hledat štěně kavkazáka. Měla jsem štěstí a našla inzerát s prodejem těchto štěňat. Hned jsme se tam rozjeli a uviděli 6 nádherných měsíčních klubíček. Pět klubíček se k nám přibatolilo, ale to šesté zůstalo v ústraní, jako by nás přehlíželo.... To si byla ty, Bello, jediná "dáma" v této smečce. Už tenkrát si vypadala hrdá, sebevědomá a na 31 dní života i vyrovnaná a klidná (ale zdání klamalo). V tu chvíli si byla moje. Pojistili jsme si tě finanční zálohou a jezdili za tebou každý týden, aby sis na nás zvykla a čekali, až ti budou 2 měsíce. Víš jaké to bylo pro nás překvapení, když jsme zjistili, že ses narodila ve stejný den, kdy jsme MIKINKU poslali do psího nebíčka ? Ten další měsíc utekl jako voda a pak přišel den, kdy jsme si tě odváželi do nové psí smečky. Vůbec ses nebála, naopak, hned ses zabydlela v místosti, kterou jsme přistavěli a kde jsi měla volný průchod. Byla si s námi i v chatě, ale tys byla raději ve svém "útulném bytečku. Psát o tom, že jsme byli celí poškrábaní od her, které jsme spolu vymýšleli, se snad nebudu ani rozepisovat. Papkala si za tři a byla s tebou úžasná legrace. Snažili jsme se vychovat tě hrou, protože moc dobře víme, že drill nesnášíš a navíc jseš trochu tvrdohlavá. Plno věcí si zničila, ale s tím jsme počítali a proto tě nehubovali. Ještě dnes máš spoustu hraček, ale nejvíc míčů, které miluješ. Víš, že nám můžeš věřit a to i v takových dnech, kdy je vzduch nedýchatelný, protože mi si vždy poradíme. Sprcha je tvůj miláček a vůbec nevadí, že my jsme jako zmoklé slepice, když se oklepeš. Víš, že se k tobě vždycky vracíme, i když hodina není stálá. To je proto, že chodíme do práce, ale řekni sama, není to fajn být jeden den v týdnu sama a provádět neplechy ? Taky moc dobře víš, že ti nikdo z nás neublíží, spíš naopak, vždycky ti přineseme nějakou mňamku.  Ty nám naši lásku oplácíš stejně. Máme tě moc rádi a přejeme ti ještě hodně takových krásných roků v naší společné smečce.

Irena Repková

(Příspěvek uveřejněn dne 25.6.2006)

 Majitelka: Zuzana Kittrichová
 Pes: Aša

V listopadu

mi zemřela fenečka trpasličího pudla. Byla jsem její šestou majitelkou, měla jsem ji od jejích čtyř let. Docela dobré skóre. Putovala mezi štamgasty hospody, vždycky "za pivo". Týden bevylezla zpod postele. Půl roku kousala. Ale dalších osm let jsem se s ní mohla pyšnit v klasickém, lvím střihu. Když jsem ji musela nechat utratit jako nemocného psa, ještě chabýma nožičkama skočila ze stolu a chtěla se mnou zase domů...půl roku na to nám na hlídání přivezli fenu německého ovčáka. Volala nám veterinářka, že její známý potřebuje na 14 dní pohlídat třináctiletého ovčáka. Hlídáme psy sice menších ras a jen své stálé zákazníky, ale když to říkala veterinářka a když ho přiveze vážený pan docent, proč ne. Však nás 14 dní nezabije. Přijeli dvěma auty. Páníček jel BMW, docela nabouchané auto. Psa vytáhli z pickupu. Měl náhubek, šílený obojek, tři centimetry tlustý, ocvočkovaný, kožený. Byl ohromně velký, tak velkého a tlustého ovčáka jsem ještě neviděla. A smrděl, padaly z něj chlupy na všechny strany. Však je to na 14 dní, nějak to přežijem.

Páníkovi jsme ukázali, že nemáme kotce, že bude bydlet na zahradě nebo v domě. Vypadal spokojeně. Zptali jsme se na jméno psa, věk, očkování, chování k ostatním psům. Pán vykolejil. Pes patřívjeho osmdesátiletému bratranci, který umírá na rakovinu prostaty a jen hodně těžko se vrátí domů. Pes má asi šest let. Je to fena, jmenuje se asi Ája nebo Aša, ale není si tak jistý. Psa v životě neiděla. Ještě než odjeli, připla jsem fenu na řetízek ke stěně a šli jsme pánovi ukázat zahradu, že nemáme kotce. Taťka se s ním ještě o něčem vybavoval u bazénu. Šla jsem za psem, že si jej pohladím. Ohromila mě krásná kresba na jeho hlavě a jeho mohutnost. Pohladila jsem jej, pes zavrčel. "S tebou bude ještě hodně práce", řekla jsem si. A měla jsem pravdu. Majitel psa zemřel. Lidé, kteří psa přivezli, přišli vyřídit své "dědictví". Zaplatili na tři měsíce dopředu s tím, ať se psem něco uděláme, ale byli by rádi, kdyby neskončil v guláši. První noc měla fena spát v hale, ale bylo jí horko, pořád ventilovala. Přestěhovali jsme ji do sklepa. Raději jsme jí nechali náhubek, vrčela. Nejdříve byl klid. Potom se zapnul mražák s masem pro psy a fena začala hystericky vyvádět. Připli jsme ji ve sklepě k řetízku, aby si neublížila nebo něco nezničila. Celou noc propískala, chodili jsme ji uklidňovat. Ráno se ani nevyvenčila. Nenasnídala se. Nenapila se. Nevadí, však si brzo vzpomene. Stejně je za 14 dní doma, říkali jsme si, a jestli zhubne, taky dobře. Další den se nevyvenčila, nenapila. Dostala napít stříkačkou, doslova jsme bojovali o každou kapku. Byla agresivní na naše psy a kočky. Udělala mi pěknou modřinu náhubkem. Byly to boje. Další den měla konečně stolici. Svůj výtvor si hlídala a nehtěla k tomu nikoho pustit. Říkám si, raději to uklidím já, než aby se do toho vložil taťka, je vznětlivý a pes by ho mohl naštvat. Pes mě málem zabil, ale ustála jsem to. Večer jsm jí sundala náhubek. Nikdo z rodiny se k ní od té doby nechtěl přibližovat. Krmení a napájení stále násilím, venčení na zahradě na vodítku. Pořád z ní padaly chlupy a smrděla, řekla jsem si, že ji vykoupu. Práce pro vraha, byla jsem víc mokrá než pes a hlavně bolavá, rozhodně to nebyl žádný beránek. Agresivitou ale zakrývala svůj strach, bylo o očividné.

Uběhly skoro dva týdny. V ten den nám řekli, že pes nám zůstane. Ve vzduchu visela otázka utracení. Bylo mi líto nádherného psa, byl to fakt kus ovčáka. Ale nemůžeme si nechat zabít ostatní psy a kočky a hlavně nás. Řekla jsem si, že se psem půjdu projít a trochu pochlubit. Vzala jsem vodítko, koš, vyšla z branky směr rybník. Fena ožila, najednou byla úplně jiná. Více kontaktní. Reagovala na zavolání. Normálně jsem zodpovědný člověk a nedělám to, ale nevím proč, sundala jsem ií náhubek. Olízla mě. Pustila jsem ji-buď zdrhne, nebo ne. Aspoň se nebude muset utratit. Držela se mě. Měla radost. Přišly jsme domů, najedla se. A byla moje. Teď nastala nejhorší práce. Musela se naučit, že pračka ani mražák nejsou vražedný nástroj, stejně jako auto, kartáč, fén, kleště na drápy, telefon, schody, sekačka, ostaní psi, kočky, motýli, stromy, kameny a tisíc dalších věcí...Nový život užívá plnými doušky. Zkontaktovala jsem se s lidmi, kteří ji dovezli a vyptala se, jak fena žila. Prý furt v jednom pokoji jako jediný společník starého podivína. Když byl zrovna v nemocnici nebo v léčebně, byla i tři měsíce několikrát za sebou sama doma. Proto tak reagovala-a částečně reaguje dodnes. Bála se každého vztáhnutí ruky. Dnes kouše na hadr. Je to kus práce, slyším často výsměch od lidí na cvičáku, kdy ji konečně stáhnu z kůže, ale já vím, že ten pes se za tři roky naučil podstatně víc, než jejich psi s trojkovýma zkouškama. Ten pes se konečně naučil žít. Bohužel není fyzicky zcela zdravá a nevím, jak dlouho mi vydrží. Má silnou dysplazii kyčelních kloubů a syndrom cauda equina. Takže zadní nohy skoro k ničemu. Pupeční kýlu, alegie na některé složky granulí-museli jsme překlenout období, kdy se jí stále tvořily hot spot. Dříve jsem ji chtěla někomu dát, ale lidem se nepozdávalo její chování. Nedávno mi za ni nabídli deset tisíc. Jako za papírové štěně. Vysmála jsem se tomu člověku do obličeje. Nechápal, že je to stejná fena, kterou před dvěma lety nechtěl.

Zuzana Kittrichová

(Příspěvek uveřejněn dne 10.9.2006)

 Majitelka: Katarina Hambalková
 Pes: Gia, Rocco, Prinz, Boja

Ahoj,

nejaky cas som premyslala, ci prispiet do psich pribehov. Ini ludia maju psa jedneho, dvoch... ja mam svorku. Zacalo to v maji 2004. Vlastne davno predtym. Vyrastla som na samote, kamaratmi boli zvierata. Potom som nejaky cas robila sluzobnu kynologiu, no a ked som sa vydala a moj najlepsi kamarat zomrel, rozhodla som sa, ze dalsieho psa si uz nekupim. No... hm...14. maja 2004 som prisla so sluzobnym vozom pred branu firmy. Zmatene a zufalo tam pobiehala neuveritelne vychudnuta fenka nemeckeho ovciaka. Zavolala som ju k sebe, pohladkala... a fenka utekala za mnou az do dvora. Skonfiskovala som kolegom vsetko, co mali na jedenie a nakrmila zubozeneho psa. Potom som normalne pracovala. Predpokladala som, ze fenka sa vrati k svojmu "panovi". Omyl. Ked som vysla von, cakala ma na dvore a nesmelo zavrtela chvostom. Vtedy sme s partnerom uvazovali, ze si z utulku zoberieme k nasim dvom mackam, ktore sme zachranili z ulice, psa do velkosti kokra. Nasledoval telefonat domov:"Mame psa." "Akeho?" "vlciaka." Chvila ticha. Potom: "No, ten koker sa nam akosi zvacsil..." Nasledovala procedura nalozenia fenky do auta, kedy jednymi dverami vosla a druhymi vysla, pricom asistovala cela firma. Prichod domov, navsteva veterinara... Tam sme sa dozvedeli, ze fenka je asi v polovici kotnosti (nebolo to na nej vidno, taka bola vychrtnuta), ale nema sancu prezit porod. Operacia. Spala som pri nej na zemi 2 dni, kym nebola vonku z najhorsieho. Nevedela sa hrat, krcila sa pri kazdom prudsom pohybe, panicky strach z ohna a dojazvene nohy davali tusit, co vsetko sa s nou dialo... Panicky strach z igelitovych sackov... Niekedy je dobre, ze zvierata nevedia rozpravat ludskou recou, inak by nam bolo zle z toho, co by  hovorili. Nevedela, naco je lopticka; myslela, ze na ublizovanie. Hroza z mrezi a vsetkeho nepoznaneho... No, netrvalo dlho a pribudol k nej Rocco. Jediny pes, ktoreho mame od malicka. Tiez sme sa k nemu dostali zaujimavym sposobom, ale je jediny, kto nepoznal ludsku zlobu. Cierny koker. Gia ho vychovala ako svojho (prisla o 7 steniat) a on jej velmi pomohol svojou odvahou a bezprostrednostou prekonavat strach z kazdodenneho zivota. To, co by mne trvalo aspon rok, dokazal za par mesiacov.
V maji 2005 pribudol Prinz. Byvaly sluzobny pes, ktory mal dozit "u dobrych ludi". Dozil u nas. Pochovali sme ho 8.4.2006, ked mu vypovedalo nahle srdce. Netrpel, prebdela som pri nom len jednu noc, ked sme o 01:00 zobudili veterinara. Do rana sa stav nezlepsil, a tak nasledovala posledna sluzba, ktoru clovek moze preukazat svojmu stvornohemu priatelovi...
V auguste 2005 isty "clovek" strelil do psa, leziaceho v istom objekte. Bol to divoky pes, krizenec stavaca bud s rotweilerom alebo pitbulom. Partner psa, ktoreho vraj bolo "treba len najst a zahrabat", zobral na veterinu a vypiplal. Ked som sa vratila zo sluzobnej cesty, bola uz doma Bojka.
Prisiel marec 2006. Na internete sme zachytili hlasenie o kokrovi, kotreho chcu utratit, lebo je "sprosty". Pes, ktory cely svoj zivot prezil na 2 m retazi, v zime aj lete bez budy, bez hocijakej ochrany, mal pod schodami vyhrabanu dieru, v ktorej sa ukryval pred nepriaznou pocasia. Odhnivajuce usi... Boli sme ho zobrat. Pes, ktory bol "sprosty", za necely tyzden pochopil, ze doma sa nevenci a momentalne uz celkom slusne chodi pri nohe a ma prijatelne privolanie. Vonku voditko nepotrebujeme, ani ked je tam zver. Za necely rok sa zmenil, uz nekrici od strachu, ked clovek vezme do ruky napriklad lopatu alebo ked urobi prudsi pohyb rukou. Zacina sa hrat s kocurom (k 2 mackam pribudol este jeden kocur a dalsia macka)  a je z neho krasny pes. Spava v posteli, co je celkom prijatelny posun k lepsiemu po retazi.Kvoli zverincu sme kupili dom na dedine. V Bratislave sa totiz s viac ako jednym psom velmi tazko zije... Rocco s Giou zazili este Bratislavu, ostatni podnajom, no a teraz nas domcek.Velmi na mna zaposobil clanok "Do kotca pojdes nanajvys ty!". My sme kotce kupili teraz k Vianociam. Nie preto, aby sme do nich vyhodili psov na noc (spavaju vsetci s nami), ale kvoli ich bezpecnosti. Ked nie sme cely den doma, doteraz museli byt zavreti vnutri (ludia su vselijaki a plot zial nemame stopercentny). Od jari, az sa otepli, ich chceme zvykat na kotce, aby v nich vydrzali za nasej dlhsej nepritomnosti. Momentalne ich tam krmim, aby si zvykli. Inak chodia s nami vsade, vratane dovoleniek (co nie je vzdy jednoducha zalezitost). Do prace vsak dochadzam stale do Bratislavy, partner ma svoju pracu tiez a tak to momentalne "latame", ako sa da. Kotec je v takomto pripade nevyhnutnost. Alebo perfektny mur okolo celeho domu. Nakolko na mur zatial financie nie su, riesi sa to kotcami. Nie som zastancom "odkladania" psov, zvierata su u nas clenmi rodiny, ale niekedy sa to inac neda. No, napisala som tu historiu niekolkych clenov svorky. Pripajam fotografie. Aj kotcov. Co pes, to pribeh. Dufam, ze po tychto Vianociach nepribudne privela zvierat v utulkoch...

Vsetko dobre v novom roku, vela radosti z prace so zvieratami Vam praje

Hambalkova

(Příspěvek uveřejněn dne 10.9.2006)

 Majitelka: Marta Svobodová
 Pes: Baša

začal v roce 2006 bohužel nejdříve smutně. Nečekaně jsme se rozloučili s naším pejskem - německým pinčem, krásným, dominantním  zvířátkem , pravým nositelem svého rodu. Bolelo to moc. Byly prázdniny a co dál. Peníze na nové štěně nebyly. Útulek ano. Jakého psa? Já si přece nevezmu nějakou kříženou potvoru. Nemám zkušenosti, co mu mohu nabídnout? Všude kam kouknu je prázdno. Volám, nikdo nejde, neštěká. Slevuji z požadavku. No tak jo, vezmu si křížence. Syn našel v útulku budoucího adepta. Prý krásný jezevčík, fenka. Nádhera, sliboval. Jdu se tam tedy podívat. Hledám, kde nic tu nic. Nakonec ano. Hrůza. A pak jsme měli štěstí. Upoutala mě hned. Bílá, krásný kožich, tlapy, smutná. kříženec špice, snad i labrador, retrívr, kdo ví. Má mnoho podob. Byla samozřejmě zadaná. Jediný pes, který se mi líbil. Strašně jsem ji chtěla. Asi až moc to na mě bylo znát, protože hned večer , když  se neozvali Ti první, mě ošetřovatelka volala a byla má. Domů se mnou nechtěla. Stávkovala. Kousek cesty  šla snad hodinu. Zničila mě spoustu věcí ze smutku, když jsem byla v práci. Uznala jsem, že byly v podstatě nanic,a že je nepotřebuju. Byt je samý chlup. Rozkousala pelech - drahý - nebyl pohodlný, dnes má jiný a ani se ho nedotkla.Věděla jsem o ní málo,  nic  dobrého. Bylo jasné, že běhala na ulici a bála se. První dny prospala, často sebou škubala, v noci se budila, ale když zjistila, že je stále doma, usnula. A tak šel den za dnem. Celý rok. Milá Bašenko, mám Tě moc a moc ráda a nikdy Ti neublížím. Jsi naše zlato, ty to stejně víš.  Dnes je z Tebe silná zdravá fena, umíš si hrát, naučila jsi se venčit a chodit na vodítku, poslouchat  povely. Není důležité mít čistokrevného psa, ale mít prostě rád jakéhokoliv psa. Tak ať nám to spolu klape. Tvá panička Martička

(Příspěvek uveřejněn dne 27.5.2007)

 Pes: Mates

Příběh jednoho appenzela...

...aneb svět je malý - mnohdy asi daleko menší, než by si někteří lidé přáli. Tento bohužel pravdivý příběh jsem se rozhodl sepsat a uveřejnit proto, aby si z něj někteří lidé vzali poučení - a také jako další doklad lidské věrolomnosti vůči vlastnímu psu.

Začátek celého příběhu se datuje do dubna tohoto roku, kdy se na mne paní D. obrátila s žádostí o pomoc se svým tehdy zhruba 8-měsíčním pejskem plemene appenzelský salašnický pes Matějem (Matesem, Maťasem). Podle jejích vlastních slov jí pes utíká, prý s ním chodí na klasický cvičák, kde se jim ale prý moc nedaří. Projevila přání chodit ke mně do PSÍ ŠKOLY FALCO a protože byla z Liberce a potřebovala pomoc, do své "smečky" jsem ji i s pejskem přijal.

Shodou okolností jsem v téže době obdržel mail od chovatelky Matesa, která věděla o tom, že mne paní D. kontaktovala. Protože podobné chování (útěky od majitele) appenzela neznala, požádala mne, zda bych jí mohl informovat, v čem jsou důvody tohoto jeho chování. V tom nebyl problém a samozřejmě jsem jí svoje vysvětlení přislíbil.

Paní D. poté začala navštěvovat moje lekce. Pro lepší představu o tom, kde byl od samého počátku zádrhel, zde uveřejňuji mail, který jsem poslal chovatelce jako vysvětlení "problému":

Dobry den,

tak tady je slibena "zprava o stavu unie"... ehm, jednoho appenzella... Muj odhad byl spravny - pejsek zatim zvykly na cvicak, cukani voditkem a "rizne povely" - na druhe strane jiz docela sebevedomy pubertak, ktery pomalu prejima vedeni svoji lidskopsi "smecky". Clovek na vyssi pozici je to, co mu nejvic chybi - spolu jsme fungovali, olizoval mi tvar, jedine co jsme si museli vyjasnit bylo to, ze ho k jedne fence zkratka nepustim, at se vzteka jak chce. Tam ukazoval zoubky, za chvili jsme opet skoncili na olizovani a pohode.
Pokud si pani dala rict, bylo to i u ni znatelne lepsi, ale bude to beh na dlouhou trat... nejprve z ni musim dostat ty cukatury voditkem a do hlasu ji naopak dostat emoce, emoce, emoce. Plus par zakladnich veci o tom, jak vlastne pejsek funguje.
Suma sumarum - pejsek utika proto, ze ma predstavy o sve pozici, kdy si muze delat co chce a naopak nema pocit, ze by patril do nejake smecky. Ted zacne prace tyto veci uvest do reality, ale zalezi na pani, jak bude sama spolupracovat.
Tak, to je zatim vse:)

Hezký den,

    Viktor Dostál

Paní D. začala skutečně trochu spolupracovat, na pejskovi jsem intenzívně zapracoval, takže zhruba po 2 lekcích mi sama sdělila, že vše začíná být v pohodě a pejsek od ní již neutíká - tehdy to vše vypadalo velmi optimisticky a nadějně. Po dalších 2 nebo 3 lekcích došlo k zásadnímu zvratu - paní D. odešla za velmi podivných okolností a stavu, kdy vědomě lhala mně a všem lidem, kteří ji zažili. Ve chvíli, kdy jsem ji z její lži usvědčil (a pozdější okolnosti mi daly za pravdu), odešla a od té doby jsem o ní neslyšel.

A zde začíná druhý, daleko zajimavější část příběhu... Před několika dny mi volala do té doby pro mne zcela neznámá paní s tím, že si z psího útulku zhruba 30km od Liberce vzala asi ročního appenzela. Zkontaktovala chovatelku (nikoliv majitelku, tu po začernění v průkazu původu ani zjistit nemohla) a od ní se dozvěděla, že pejsek u mne absolvoval lekce v PSÍ ŠKOLE FALCO. Protože správně usoudila, že pejska tím pádem budu trochu znát, požádala mne, zda bych jí k němu mohl něco říci, aby o něm alespoň něco věděla - v útulku samotném jí totiž řekli pouze to, že "pes je bezproblémový". Pejsek byl prý jinak v pořádku, pouze kolem krku měl vydřený pruh srsti (zřejmě od obojku, možná byl dlouhodobě uvazován), neznal hračky a nové majitelky se od samého počátku držel. Jediný menší problém byl, že se příliš nekamarádil s kartáčem na srst... ale i to nová majitelka (s pejsky má zkušenosti) rychle zvládla. I do její psí smečky se prý bez problémů začlenil.

V prvé chvíli jsem vůbec netušil, o jakého pejska jde - přeci jen mi jich rukama projde hodně a tento u mne až tak dlouho nebyl. Nicméně jsem slíbil, že se podívám do svých záznamů, což jsem okamžitě učinil - a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že to může být jen tento pejsek. Volal jsem nové majitelce zpět a potvrdilo se vše - včetně stáří psa, jména psa i jména majitele (poradil jsem totiž paní, jak si jméno původního majitele z rodokmenu zjistit). Navíc vše potvrdila i chovatelka, od které pejsek pocházel...

Po několika dnech, kdy ve mně dozněl největší vztek, jsem znovu zavolal nové majitelce i chovatelce a ověřil jsem si pár skutečností. Mates strávil v útulku zhruba měsíc poté, co údajně dostal od původní majitelky "poslední šanci". Ta spočívala v tom, že ačkoliv jí sama chovatelka nabídla pomoc a inzerci, strčila paní D. svého vlastního psa do lokálního útulku (přičemž v Liberci je také psí útulek, velmi dobře vybavený) tak, aby zmizel z očí a nedala mu ani tu šanci, aby u ní zůstal do doby, než si ho nový majitel převezme. U mladého (ročního) a v podstatě zcela bezproblémového psa z kvalitního chovu a s průkazem původu by tato doba nebyla dlouhá - což ostatně potvrdilo i rychlé "vysvobození" pejska z útulku.

Protože mě zcela znechutil a opravdu naštval přístup a "vztah" paní D. k pejskovi, kterého si pořídila a kterého se bez jakýchkoliv zábran v pravém slova smyslu zbavila a strčila ho do psího útulku, rozhodl jsem se nenechat případ tohoto pejska bez odezvy. Chování zmíněné paní D. posuzuji jako hyenismus nejvyššího druhu a budu pouze pevně doufat, že si žádného psa už nikdy nepořídí. Jen proto ji zde chráním zveřejněním pouze iniciály jejího příjmení, ačkoliv bych měl plné právo ji zde uvést pod jejím plným jménem. Znova zopakuji, co jsem již několikrát napsal a hodně lidem řekl: každý, kdo si pořídí psa, na sebe přebírá zodpovědnost za jeho šťastný a spokojený život. Zbavit se vlastního psa takovým způsobem a za takových okolností, jako to učinila paní D., k tomu skutečně nemám slov. Její poslední písemné sdělení chovatelce, jak pejska strčili do psího útulku a jak to obrečeli, už je pouze vrcholem pokrytectví. Vskutku to hovoří o "vztahu" - především to však jasně hovoří o totálním selhání člověka. Velmi dobře si pamatuji, jaké byly okolnosti odchodu paní D. z mé psí školy - před svědky, lidmi, kteří viděli na vlastní oči pokroky pejska a chování jeho majitelky.

Tento "příběh jednoho appenzela" se šťastným koncem uvádím i jako příklad toho, jací lidé dokáží být a s jakými lidmi jsem občas nucen se seznámit. Bohužel -  ne všichni psi s podobným osudem mají to štěstí dostat druhou šanci. A bohužel - nikdo z nich neměl možnost vybrat si svého majitele...

Závěrem bych rád poděkoval nové majitelce Matesa (pejsek se teď jmenuje jinak, protože neslyšel ani na svoje jméno) za to, že ho zachránila a dala mu nový, a jak věřím, i daleko lepší domov. A sám za sebe se těším, až Matesa zase uvidím a pohladím - je to opravdu bezvadný pejsek a s novou majitelkou jsme již předběžně domluveni, že mi ho přiveze do Liberce ukázat. A pokud to vyjde, ještě jednou se setká se smečkou, která ho mnohé naučila.

Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

(Příspěvek uveřejněn dne 30.9.2007)

 Pes: Arny

Psí kamarád Arny

Ahoj Arnoušku!

Doufám, že mě tam nahoře slyšíš. Pamatuj si,že jsi byl pro nás ten nejúžasnější pejsek pod sluncem, tvá bezprostřední otevřenost a neustálá dobrá nálada nám dodávala energii po krásných 6 let. Byl bych neskutečně šťastný, kdyby jsi tady s námi ještě zůstal, ale příroda asi chtěla jinak, sám sebe se ptám, proč? Ale tuhle odpověď už bohužel nikdy nedostanu, odešel jsi zcela nečekaně v nejlepších letech, snažili jsme se pro tebe udělat vždy to nejlepší, až do úplného konce. Doufám, že to víš. Nikdy na tebe nikdo z naší rodiny nezapomene. Ikdyž člověk měl opravdu špatný den, tvé vítání a energie dělalo z domova oázu klidu a pohody. Budu vždy vzpomínat na zažítky, které jsem s tebou zažil, a že jich bylo, to mi nikdo nevezme. Ať se stane cokoli, budeš vždy žít v našich vzpomínkách.

Tvůj páníček a smečka

(Uveřejněno dne 2.11.2008)