Je nutno přitvrdit...
Zrození života
Klikr - "zázračná metoda"?
Kdo patří do klece? ... aneb Co se skrývá pod špičkou ledovce
Psi, Silvestr a petardy...
Etolog versus veterinář
Poděkování
Než necháte svého psa vykastrovat ...
Psi v Kanadě
Pár slov o psech v posteli
O výcviku, autoritě, smečce a psí komunikaci ...
Proč nepoužívat stahovací nebo ostnatý obojek
Proč nepoužívat elektrický obojek

Protože se situace kolem používání elektrických obojků, ostnatých obojků a stahovacích obojků nezlepšuje, ale zhoršuje, je nutno přitvrdit. Protože jsou stále velmi frekventovaná internetová fóra, na kterých se výše uvedené prostředky vehementně doporučují, je nutno přitvrdit. Protože stále existují lidé, kteří veřejně propagují týrání psů, je nutno přitvrdit.

Materiálů, který odsuzuje zrůdnost výše uvedených "výcvikových pomůcek" a "postupů k nápravě psa", jsem napsal již spoustu - jak zde na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO, tak i ve svých dvou knihách. Stejně tak i vysvětlení, proč se jedná o záležitosti, které si zasluhují nejvyššího odsouzení - nejen těchto konkrétních "pomůcek", ale i lidí, kteří je veřejně doporučují a veřejně praktikují. Jak je vidět, stále je to málo a stále na uvedené postupy doplácejí další a další psi, stále si na uvedených postupech staví reklamu lidé, kteří bez pomoci železných obojků, stahovacích smyček a chemických preparátů nedokáží nic. S tím souvisí i jednoduchý fakt, že na konci takto vedených procesů končí zdevastovaní psi - ne vychovaní, ne "napravení". A protože se mi tento stav hrubě nelíbí, připomenu pár faktů, o kterých se moc neví nebo moc nemluví... nebo o kterých se mlčí z pokrytectví či ze strachu.

Takže zaprvé. Existuje právní dokument, který nese název Zákon 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání (novelizovaný zákonem č. 77/2004 Sb.). Tento zákon je velice zajímavý, velmi dobře formulovaný - a bohužel velmi málo používaný. Není na škodu si z něj pár věcí připomenout (kurzívou je vždy připojen můj komentář).

Cituji z § 4, odst. h): "Za týrání se považuje používat podnětů, předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí klinicky zjevné poranění nebo následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny v činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat."

• Používání elektrických, ostnatých a stahovacích obojků je z tohoto pohledu jednoznačně týráním, neboť negativně ovlivňuje jak činnost nervové soustavy, tak tělesný stav (krční páteř atd.) psa. Kdo s tímto tvrzením má problém, nechť si stejným způsobem a stejně dlouhou dobu praktikuje výše uvedené "výcvikové pomůcky" sám na sobě.

Cituji z § 4, odst. j): "Za týrání se považuje vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy."

• Z tohoto pohledu je jednoznačně týráním zavírání psa do kotce, klece apod. stejně jako podávání sedativ pro "zklidnění psa" nebo jiných podobně působících látek. Stejně tak fyzické bití a psychický stres.

Cituji z § 4, odst. k): "Za týrání se považuje chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení."

• I z tohoto pohledu je jednoznačně týráním psa (psů) jeho (jejich) držení v klecích, kotcích, uvazování u boudy apod.

Cituji z § 4, odst. n): "Za týrání se považuje používat k vázání nebo k jinému omezení pohybu zvířete prostředky, které zvířeti způsobují anebo lze předpokládat, že budou způsobovat, poranění, bolest nebo jiné poškození zdraví."

• Opět jsme u široké škály jednoznačného týrání od používání výše uvedených obojků až například k uvazování psů řetězem u boudy.

Cituji z § 4, odst. w): "Za týrání se považuje používat elektrický proud k omezení pohybu končetin nebo těla zvířete mimo použití elektrických ohradníků nebo přístrojů pro elektrické omračování a usmrcování zvířat anebo odchyt ryb podle zvláštního právního předpisu."

• Používání elektrických obojků je i touto formulací postaveno jednoznačně mimo zákon.

Pokud ani toto někomu nestačí, pak doporučuji k prostudování tento velmi podnětný dokument Portálu veřejné správy České republiky "Nepouštějte do psa proud!", popř. Evropskou dohodu o ochraně zvířat v zájmovém chovu, kterou Česká republika ratifikovala.

A protože některým lidem možná nestačí ani výše napsané, přitvrdím ještě víc. Tentokrát se podívejme na § 4a Zákona 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání. Co se píše v odst. b) - cituji:

"Za propagaci týrání se považuje zejména zveřejnění popisu nebo vyobrazení, které navádí k postupům, praktikám chovu nebo výcviku, odchytu nebo usmrcování, úpravám vzhledu zvířete a zásahům do jeho zdravotního stavu spojeným s týráním zvířete tak, jak je vymezeno tímto zákonem, pokud v doprovodné informaci není uvedeno, nebo to jinak nevyplývá, že se jedná o činnosti zakázané tímto zákonem."

• Z tohoto pohledu je jednoznačně propagací týrání jednání "psychologa psů", který prostřednictvím své osoby veřejně propaguje fyzické znehybnění psa provazem, aplikaci sedativ a psychický nátlak. Dále například věznění "problematického psa" v kleci, fyzické a psychické ponižování psů a omezování jejich pohybu pomocí elektrického proudu.
• Z tohoto pohledu jsou jednoznačnou propagací týrání internetové diskuze doporučující a obhajující používání elektrických, ostnatých a stahovacích obojků, konkrétně osoby tyto postupy zverejňující. Dále pak osoby a výcviková zařízení, věnující se výcviku psů za použití výše uvedených prostředků. Dále pak osoby, tyto prostředky aktivně používající na vlastních psech. Dále pak osoby, které výše uvedené postupy zveřejňují a doporučují ve svých publikovaných materiálech (časopisy, knihy, internet atd.)
• Z tohoto pohledu je jednoznačnou propagací týrání jednání "znalkyně problémového chování psů", která veřejně prostřednictvím své osoby propaguje aplikaci elektrických obojků a psychotropních látek (sedativ).

Závěr si udělejte sami. Jen bych rád připomněl, že stejně jako porušení zákona je bráno i navádění k jeho porušení a aktivní propagace skutečností, které zákon zakazuje. A pokud někdo potřebuje k výchově nebo "nápravě" psa (ať už vlastního nebo cizího) jej týrat, pak nemá v psím světě naprosto co dělat.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Myslím, že k tomuto není co dodat...:) Snad jen kéž by si to přečetli všichni ti, kdo mají pocit, že jsou chytřejší než příroda a že psi a feny by bez pomoci "pána tvorstva" nepřežili. A kéž by si to přečetli i mnozí ti, jimž schází základní úcta a pokora k živým tvorům - a přesto se neváhají označit slovem "chovatelé".

Velké poděkování patří i Vám, paní Vlčková, za krásný a přirozený vztah k psí mámě a jejímu potomstvu. Ať jsou všichni zdraví a štěňátka ať všechna najdou pohodové domovy a pánečky, kteří jim budou rozumět a budou je mít skutečně rádi.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Podnětem pro napsání tohoto článku se stal dotaz jednoho čtenáře v Poradně, jaký mám názor na klikr a jeho používání. Protože vím, jak tato metoda vzbuzuje často až nekritické nadšení, rád bych zde vysvětlil její skutečnou podstatu - ne tu medializovanou... Následující řádky jsou rozšířenou odpovědí na již uvedený dotaz v Poradně.

Klikr (clicker) je akustická pomůcka pro tzv. pozitivní výcvikovou metodu - posloupnost je kliknutí jako pozitivní signál a poté následující odměna. Nejedná se o žádný zázrak, ve své podstatě jde stále jen o reflexní princip a využití je opět jen v oblasti výcvikové. Místo slovíčka, na které je pes "naučen" jako na výraz spokojenosti (např. "Hodný!", "Dobře!" atp.) a následující odměny je pouze to slovíčko nahrazeno jiným akustickým signálem - kliknutím.

Klikrová metoda je ve své podstatě založena na "pozitivním výcviku", pes je tedy v případě potřeby pouze chválen, nikdy kárán. Bohužel, ve skutečnosti není opět ničím jiným než vytvářením podmíněného reflexu. Stačí se podívat na několik referenčních instruktážních videí z USA (kde tato metoda také má své kořeny) a člověk se nestačí divit nad touto "převratnou" metodou - například "výcvik" naučení jménu probíhá takto: pes leží, následuje jeho oslovení jménem, pokud se pes podívá na člověka, následuje klik a vzápětí nato odměna. Zakrátko je již vidět, že se pes sice dívá na člověka, ale ve skutečnosti napíná sluch, kdy uslyší klikr. Klikr = odměna a "míčkový efekt", kdy se středem zájmu stává předmět (a následující odměna), nikoliv člověk samotný.

Pozitivní metody mají navíc jedno úskalí - nemají v sobě ani špetku výchovného efektu, protože zcela opomíjejí složku korekce, přirozené autority a hierarchie. Proto je ze svého pohledu neuznávám, ať již jsou na bázi klikru (tedy akustického) nebo herního principu. Pomocí klikru získáte určité výsledky ve výcviku, ale daleko lépe a přirozeněji jich dosáhnete na principu přirozené komunikace, protože opět vyloučíte z procesu "překladač" a navíc i výcvikové prvky pes provede na základě hierarchie smečky, nikoliv proto, že za to dostane odměnu. Přiklad z praxe? Například někteří klienti z mé psí školy, jejichž psi znají a umějí základní prvky výcviku (sedni, lehni). Problém je v tom, že pokud si umanou, prostě si vedle svého majitele ani nesednou. Ani za tu odměnu. Vedle mne si sednou vždy - v 10 případech z 10, občas jsem pro probuzení majitele nucen udělat i takovouto demonstraci. Bez odměny, bez klikru - pouze na základě toho, že znají svoji pozici a znají tu moji. Zkuste sebrat "klikaři" jeho pomůcku a sledujte následnou ovladatelnost a pozornost jeho psa...

Chci tím říci pouze tolik, že klikr&spol. jsou z mého pohledu pomůcky, které psu jeho vlastní práci komplikují, protože ho nutí soustředit se na jiný cíl, než ten, který je mu přirozený. Místo člověka se stane centrem jeho pozornosti předmět spojený s následnou odměnou. Proto mne tento přístup nebere a nikomu bych ho nedoporučil, i když v rámci "cirkusového umění" určitě úspěšný bude. Pro mne je však důležitá míra pozornosti mého psa upřená na mne, nikoliv na předmět v mé ruce. Radost psa přeci nemůže být způsobena těšením se na posloupnost klikr-odměna, ale musí mít základ v samotné vazbě a spoluráci majitel-pes. Proto mi prostě pomůcky typu klikr nesedí, protože z hlediska komunikace nejsou součástí přirozených vzorců chování psů, ale pouhým (a zcela zbytečným) mezičlánkem mezi člověkem a jeho psem. Skutečný "dialog" mezi oběma, bez použití jakýchkoliv pomůcek, je jediný přirozený a radost ze vzájemné spolupráce je i jeho přirozenou součástí, nikoliv aspektem, ke kterému je zapotřebí se teprve dostat.

Jaká je tedy pravá podstata triku zvaný "klikr"? Není to nic víc než modifikace klasického Pavlovova pokusu... Analogie "udělej co máš - zazvoní zvoneček - dostaneš odměnu" s "udělej co máš - zazní klik - dostaneš odměnu". Pokud je pes vystaven působení této "výcvikové metody" dostatečně dlouho, vysledujete u něj klasické reakce popsané již uvedeným panem Pavlovem - sliněním ve chvíli, kdy zazní zvuk klikru. Je to podmíněná reakce, naučená podvědomá reakce na určitý podnět - tak je ostatně Pavlovův reflex i definován.

Náhodný není ani zvuk klikru - jeho frekvence a tónová obálka je taková, že okamžitě upoutá pozornost psa. Pozornost psa v okamžiku kliku také neomylně směřuje ke zdroji zvuku, nikoliv k obličeji a osobnosti člověka vůbec.

Na této metodě mi dále vadí podstatný nedostatek - pozornost člověka i pozornost psa je v rozhodujícím okamžiku věnována předmětu (zprostředkovateli), není nasměrována tam, kam by nasměrována být měla, tedy vůči sobě navzájem. Člověk se soustředí na správný okamžik a ovládání klikru, sluch psa je připraven a soustředěn na očekávaný zvuk. Komunikace jde mimo sebe, lépe řečeno o pravé komunikaci zde nemůže být ani řeč.

Vadí mi fakt, že tyto "vynálezy" nevedou člověka v komunikaci s jeho psem tím správným směrem. Člověk neučí svého psa, nekomunikuje s ním a nepoužívá přímý dialog a bezprostřední kontakt - cviky a v nejhorším případě i "učení na jméno" provádí neskutečnou oklikou, kdy i psu uniká pravý význam učeného.

Proto bych velice rád poprosil všechny, ať si použití klikru a podobných metod předem velmi dobře promyslí - jakkoli jsou vychvalovány a na první pohled vypadají (nebo tak spíše jsou prezentovány) fantasticky lákavě a bezproblémově. Jsou totiž cestou do pekel v tom smyslu, že psa degradují na pouhý organismus schopný reagovat na určitý podnět.

Podnět - nikoliv člověka samého, vůdce lidskopsí smečky.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Tento týden v pondělí (10.10.2005) jsem zcela náhodou přepnul televizi na stanici NOVA během vysílání reality-show "Výměna manželek" ve chvíli, kdy plačící paní vedla monolog na téma pejska, který je někde zavřený... Netušil jsem, oč jde, ale nechal stanici naladěnou. Pak už jsem se jen díval a s houpajícím žaludkem sledoval, co všechno je v "realitě" možné...

Tento týden se v bulváru a na internetu neprobíralo nic jiného než dotyčná kauza - asi není pejskaře, který by nevěděl o co vlastně šlo, přesto si dovolím krátkou rekapitulaci - ve výše zmíněném pořadu z reálného života české rodiny se několikrát objevila fenka labradorského retrívra Aura, která svůj život trávila v kleci (viz obrázek) v dětském pokoji... Dle vyjádření jejích majitelů proto, že byt přeci je pro lidi a fenečka by ho zaneřádila, dvě hodiny denně je údajně na procházce a pozor - TAKTO JIM PORADIL CHOVATEL, přesně řečeno cituji: "psu to stačí a musí vědět kde je jeho místo".

Tento týden se rozjela na naše poměry nevídaná kampaň proti rodině fenku vlastnící, bylo podáno několik trestních oznámení, fenka (a později i rodina majitelů) se ztratila údajně neznámo kam, jistý bulvární deník vypsal odměnu 50.000,- Kč pro toho, kdo jim fenku přivede. Prostě mediální kauza, která nějakou dobu zvýší návštěvnost a odbyt některých internetových stránek a tištěných periodik a která skončí tak, jak je v této zemi zvykem - buď bude fenka svým majitelům odebrána (pokud ještě vůbec žije - napadlo někoho, proč je její nynější existence tak "utajená"?) nebo se nestane vůbec nic a celý případ vyšumí do ztracena - a za pár měsíců si už nikdo nevzpomene...

Tento týden jsem si nechal na rozmyšlenou, zda a co k tomu napíšu. A protože jsem ve všech emocionálních i střízlivých ohlasech postrádal jeden podle mne velice zásadní tón, rozhodl jsem se přece jen něco napsat.

Nebudu se zde zabývat arogancí a naprostou citovou ubohostí pánů tvorstva, majitelů dotyčné fenky. Ta byla a je natolik zjevná, že nepotřebuje dalšího komentáře... jen ještě jednou zdůrazním: fenka trávila v kleci, ve které se sotva posadila, celý čas - až na údajnou procházku, jejíž průběh a délku na základě reakcí majitelů raději nechci znát. Pro mne je ale daleko důležitější fenomén, který se u nás začíná prosazovat, aniž by to kohokoliv příliš zneklidňovalo a jehož důsledky mohou být jednoho dne likvidační.

Popsaný případ totiž tvoří pouhou špičku ledovce. Pod onou pomyslnou hladinou se skrývá špína daleko většího rozsahu. Začněme větou, kterou jsem v předešlém textu napsal velkým písmem: "TAKTO JIM PORADIL CHOVATEL". Ano - věřím tomu. Takových "chovatelů" totiž mezi námi žije hodně - lidí, kterým nezáleží na osudu jejich štěňat, lidí, kteří v zájmu odběru štěněte jsou schopni budoucí majitele psů s deficitem sociálního cítění a vztahu ke zvířeti přesvědčit o tom, že svého psa mohou týrat. A věřte tomu, že podobných klecí se psy byste v českých domácnostech našli mnoho...

Bohužel mám dost podkladů pro to, abych toto mohl tvrdit. Znám cvičitele a majitele cvičáku (a opět není sám), který svým klientům tvrdí, že pro zklidnění a "fungující" život psa a člověka je zapotřebí, aby pes trávil dobu, kdy je doma sám, v přepravce - prý tam bude spokojený. Kdo mu uvěřil, sám si otestoval "spokojenost" psa v praxi. Z USA a Kanady se k nám dostává další "úžasný poznatek" - pes by měl být v přepravce nebo kleci i v noci! Alarmující je, kolik lidí na to slyší... nemluvě o tom, že pro psa není až takový rozdíl, pokud ho jeho majitel zavře skutečně do klece nebo ho pouze "potrestá" zavřením na záchod nebo do koupelny, protože "zlobil"... Ten rozdíl mezi paní Martinou a jejím přítelem z televizní show a těmito lidmi je pak zcela minimální - a kolik z těch, co se "spravedlivě rozhořčovali", dělá vlastně totéž...?

Co si mám myslet o lidech, kteří svoje psy "chovají" na několika metrech čtverečních zahradního kotce... Co si mám myslet o chovatelích, kteří si při odběru štěněte dají do smlouvy, že pokud pes nebo fena nebudou využiti v chovu, musejí být vykastrováni... Co si mám myslet o velkochovech, které v naší zemi s patřičnou reklamou a propagací fungují a kde jsou feny vytěžovány takovým způsobem, který není nic jiného než týrání... Tohle všechno jsou případy lidí, které znám osobně. Případy lidí, kteří proklamují svoji lásku ke psům, ale chovají se tak, že mít tu možnost, psy jim odeberu.

Připad Aury je skutečně jen tím vrškem ledovce, který se zviditelnil hloupostí a ctižádostí svých majitelů. A jak současný stav ukazuje, nejsou postižitelní - zatím. Stejně jako ti, kteří se chovají s naprostou neúctou k psímu životu nám všem na očích. Jak ještě dlouho bude trvat, než

... strčíme do klece ty, kteří tam skutečně patří?

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Častou noční můrou mnoha pejskařů a především jejich psů bývá období vánočních svátků a oslavy přelomu roku. Je to doba, kdy vás při procházkách doprovázejí detonace a světelné efekty bouchacích kuliček, petard a dalšího, pro mne osobně zcela zbytečného balastu. Bohužel, realita života už je taková a naše pejsky budou podobné "radosti" čekat rok co rok znova a znova. A protože s tím zkrátka nic nenaděláme a musíme s tím žít, povězme si alespoň pár základních věcí o tom, jak toto období absolvovat s co nejnižší dávkou stresu pro naše čtyřnohé kamarády.

Veškerá běžně prodávaná "zábavná pyrotechnika" produkuje dva efekty - zvukový a světelný. Pro psy není přirozený ani jeden z nich, protože nemá svůj přirozený ekvivalent v přírodě (hrom a blesk mají jiné světelné i zvukové charakteristiky). Z hlediska hluku je pro psa nejhorší akustická vlna, která tento efekt doprovází - čím je zdroj detonace blíž, tím hůř. Nezapomínejme, že psí sluch je řádově mnohanásobně citlivější než lidský, čehož důsledkem jsou i jiné prahové hodnoty vnímání zvuku - jinými slovy, co náš civilizací již tak otupělý sluch snese bez úhony, je pro psí sluch pohroma. Prahová úroveň akustického efektu, který my vyhodnotíme jako nepříjemný, je pro psa posazena daleko níže. Pokud například na psa promluvíte šeptem, pes to vnímá stejně zřetelně jako vy hlasitou řeč.

Psí sluch má obecně jinou charakteristiku než lidský. Je schopen velmi dobře rozlišit velmi nízké úrovně zvuku podobné hlasitosti z různých směrů, jinak řečeno - není stavěn na absorpci razantních zvukových efektů, ty jej mohou v extrémním případě velmi snadno poškodit.

Z toho plyne první rada, a tou je prevence. Snažte se důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude "bouchat" metr od vašeho psa. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky - kromě trvalého poškození sluchu především psychický šok, protože ohlušující rána jej prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta...

S tím souvisí i další věc. Mezi lidmi se v poslední době bohužel rozšířila myšlenka metody "léčbou šokem". Ta podle svých propagátorů spočívá v tom, že je pes násilím (protože dobrovolně by to nikdy sám neudělal!) vystaven delší dobu velmi silné akustické hladině, například hlasité hudbě, střelbě nebo různým rázovým zvukům s tím, že si pes "zvykne". Jistě. Těmto lidem bych rád připomněl, že výše uvedená metoda není jejich původní. Používala se a používá jako jedna z metod "vymývání mozků" u lidí - resp. jejich naprosté dezorientaci v čase a prostoru, kdy pak lze s člověkem libovolně manipulovat. Efekt u psa pak není jiný než ten, že pes v pravém slova smyslu "otupí" a chová se zcela rezignovaně - možná to někdo vyhodnotí tak, že se pes "zklidnil", ale tak to bohužel skutečně není. Stejně jako v lidské hlavě i v té psí zavládne zmatek, rezignace a totální útlum organismu. Chcete jednoduchý důkaz? Pes neudělá sám od sebe nic, co by mu bylo nepříjemné a stresovalo ho. Pokud ho budete výše popsanou metodou "léčit", budete ho muset vší silou držet nebo ho přivázat. Dobrovolně nezůstane, protože stejně jako hluk obecně i tento umělý je mu prostě nepříjemný a přivádí ho do stresu. Proto prosím, nenechte se přesvědčit o tom, jak je tato metoda účinná. Ve svém důsledku je vysoce nebezpečná a v psí hlavě vytvoří psychickou rozbušku, která začne být aktivní ve chvíli, kdy pomine rezignace a otupení.

Řešení je jinde, a tím je moje druhá rada. Pro některé z vás bude již bohužel pozdě, protože vhodnou dobu dávno propásli, ale věřím, že naprostá většina tu šanci má. Základním stavebním kamenem je totiž opět psychika psa a smečkový princip. Jinými slovy, každý pes, který musí řešit problém, se dostává do menší nebo větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale na řešení problémů je tu především vůdce smečky (také to je jeden z důvodů, proč každý pes milerád tuto funkci přenechá někomu jinému), a tím by měl vždy být majitel. Pokud mu jeho pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří i nezvyklé světelné a akustické efekty. Jeho "vůdce smečky" si jich nevšímá, nekomentuje je, proto není zapotřebí se jimi zabývat, lze je filtrovat. Moji psi přesně tak fungují (a tím se opravdu nechci chlubit, jen to dávám jako příklad) - ani jeden z nich nikdy nebyl cvičen na lovecké zkoušky, ale ani jeden z nich neměl kdykoliv problém s petardamni a Silvestrem. Nikdy jsem je "netrénoval", a přesto reagují na rány i světla oba stejně lhostejně - někdy až submisivní, flegmatický zlatý retrívr Dino i divoká, bystrá a temperamentní lajka Šedy. A nejsou zdaleka jediní - lidskopsí smečky, které skutečně fungují a psi jsou v nich odmala, nemají problém (něco jiného jsou třeba psi z útulku, u těch je vždy velkou neznámou zkušenost z předchozího života). Problémy mají psi s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi, chovaní venku v kotci, s minimálním sociálním stykem. Všimli jste si, že právě tito kotcoví psi bývají v největším stresu?

Proto - vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky. Tisíckrát se vám to v životě vrátí, toto je skutečně alfa a omega výchovy psa. A až budete trávit se svým (sedativy neutlumeným!) psem vánoční a silvestrovské svátky, pak s ním buďte v přímém kontaktu. Nenechte svého psa samotného "řešit problém", a už vůbec ne někde na zahradě v boudě nebo kotci. Mějte ho u sebe, tam kde je zvyklý (neschovávejte se do koupelny), chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Tak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, tak nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy.

Přeji vám za celou svoji smečku krásné a bezproblémové Vánoce a novoroční svátky. A vás, kdo jste četli tento můj článek, poprosím o jediné - pohlaďte svého pejska nebo fenečku jednou i za mne:)

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Do mojí Poradny velmi často přijde dotaz, který se týká buď kastrace samotné nebo kastrovaného psa/feny. Můj názor na tuto problematiku je již všeobecně znám, ale myslím, že je vhodné věnovat prostor i vysvětlení, proč svůj velmi vyhraněný postoj vůči kastraci zastávám.

Předem bych chtěl zdůraznit jedno: jsem PRO kastraci, která se musí provést z ODŮVODNĚNÝCH ZDRAVOTNÍCH PŘÍČIN, kdy není z hlediska veterinární léčby jiná možnost. Ale jsem zásadně PROTI kastraci, která je prováděna z důvodu pohodlnosti (fena hárá), nezvládnutí psa (přirozená dominance psa versus neschopnost majitele vytvořit si přirozenou autoritu), neznalosti (veterináři a psí utulky neustále masírující lidi "prospěšností" tohoto zásahu) nebo obyčejné lidské krutosti a neúcty k přírodě a živému tvoru. V těchto případech s plnou zodpovědností říkám: KASTRACE = ÚMYSLNÉ ZMRZAČENÍ.

Tvrzení veterinářů, že kastrace nemá vliv na povahu psa, je naprostý nesmysl. Stejný nesmysl je i tvrzení o "blahodárném" působení kastrace na celkové zklidnění psa - je to účelová argumentace a důkaz o naprosté neznalosti nebo ignorování psí psychiky a vzorců chování...

Co to tedy kastrace skutečně je a jaký má vliv na psa nebo fenu?

Kastrace je u psů i fen chirurgický zákrok vedoucí k eliminaci některých orgánů, které produkují samčí (u psů) a samičí (u fen) hormony. Jako u každého obratlovce (pes, vlk, kočka, člověk...) právě tyto hormony určují, jak se daný jedinec bude chovat z hlediska základních instinktů - a ty jsou v podstatě "hnacím motorem", který dává jedinci cíl, smysl života a zásadním způsobem ovlivňuje vzorec jeho chování.

Po provedené kastraci a vyplavení zbytkové hormonální hladiny se s organismem stane katastrofa. Jednak dojde k naprosto zásadnímu porušení hormonální rovnováhy mající z hlediska fungování organismu vliv například i na metabolismus a asi nemusím nikomu vysvětlovat, jaké následky má nerovnováha hormonů u lidí, jak složité bývají léčby při hormonálních poruchách - a znovu podotýkám, psí organismus funguje na stejném principu jako lidský! Organismus každého živého tvora je evolučním vývojem "vyladěn" k největšímu výkonu a optimální funkci - nelze do něj hrubě zasáhnout a naivně si myslet, že se nic nezmění a že jsme přírodě možná ještě pomohli! Ne. Je to jinak.

Prošlo mi rukama už dost kastrovaných psů nejrůznějších plemen. Ani jeden nebyl kastrovaný ze zdravotních důvodů - všechny nechali jejich majitelé zmrzačit z důvodu neznalosti v lepším případě nebo pohodlnosti v tom horším. A všichni zbytečně - chyba nebyla nikdy na straně psa. Navíc si nikdo z nich nepoložil otázku, co tento "chirurgický zákrok" provede s psychikou jejich psa - kromě přesvědčení, že "teď už ho teda zvládnou". A to je něco, co bohužel nejsem schopen pochopit dodnes. Mít psa přeci znamená i pochopit jeho psychiku, nejen si na jeho úkor ulehčovat život. Nebo uvažuji zcestně?

Žádný z kastrovaných psů by nepřežil ve volné přírodě, žádného z nich by smečka nevzala mezi sebe. Možná si řeknete - no a co? Vždyť nasi psi nežijí v přírodní smečce... Jenže - to je právě ten omyl. Stačí se podívat do Poradny, kolik psů se po provedené kastraci nejen "nezlepšilo", ale naopak začali mít se svým okolím problémy ještě větší - žádný pes nežije ve vzduchoprázdnu. Je to totiž zcela logický důsledek. Proč?

Důsledky kastrace jsou totiž kromě temperamentu a dalších dispozic konkrétního jedince závislé i na věku, kdy se zásah provede. Pokud ji provedete před dosažením psychické dospělosti, v podstatě zastavíte další psychický vývoj jedince - jinými slovy: váš pes nebo fena zůstanou "věčnými štěňaty", hravými, ale zároveň psychicky silně nevyrovnanými - nikdy nedosáhnou vyrovnanosti, nadhledu a sebedůvěry zdravého dospělého jedince svého plemene! Z toho vyplývá i nižší práh vzrušivosti a zkratovité jednání v okamžiku stresu. Neřekl bych, že právě to je důkazem "nezměněné povahy"...

Pokud se kastrace provede po dosažení psychické dospělosti, z psa se stane v pravém smyslu slova pouhý stín své dřívější existence. V jeho chování zcela převládnou zažité návyky (u pozdně kastrovaných jedinců může zůstat i značkování nebo naskakování na feny, které je ovšem již zvykové, nikoli pudové) a jeho komunikace s příslušníky svého druhu (tedy jinými psy) je nulová.

Je tu ale ještě další problém. Každý kastrovaný pes i fena si velmi dobře uvědomují, že již nejsou plnohodnotní. V rámci vzorce přežití se pak tento stav snaží zamaskovat - dospělí psi straněním se smečky a nekomunikací (tedy postojem "vůbec neexistuji"), feny zvýšenou agresivitou vůči psům (tedy postojem "nepustím tě k sobě, abys to neodhalil"). Mimochodem - u fen tento fakt již "objevili" i veterináři, viz např. článek ve "Světě psů 11/2003", str. 24-25...

Další věc, kterou si málokdo uvědomí, je ta, že psi jsou potomky vlků a stále jsou v nich hluboce zakořeněny smečkové principy a principy přírodního výběru. Pokud zdravý pes potká kastráta (a věřte, že to pozná!), pak zareaguje - buď tohoto neplnohodnotného jedince bude ignorovat nebo na něj zaútočí - v přírodní smečce jsou slabí nebo postižení jedinci likvidováni a zůstávají pouze jedinci silní, schopní potenciálně jako vůdčí jedinci předávat dál kvalitní genetický materiál. Na tomto jednoduchém principu je založen přírodní výběr, který platí i dnes a který je kdesi hluboko uložen i v našich domestikovaných šelmách...

Nedávno jsem četl v jednom kynologickém časopise veterinární příspěvek na téma kastrace. Bylo míněn zcela vážně a mne zcela odrovnal, protože jsem pochopil jedno. A totiž, že veterináři (až na světlé výjimky, kterých si velmi vážím) berou kastraci jako léčebný prostředek na diagnózu PŘIROZENÁ DOMINANCE PSA! V onom článku se skutečně rozebíraly "tablety na potlačení dominance" a kastrace jako nejúspěšnější prostředek na její "léčbu". Na tohle už skutečně nemám slov... Takovým lidem mohu vzkázat jen jedno - prosím, nikdy si nepořizujte psa, protože nevíte a nejste schopni respektovat základní principy přírody. Bohužel ve své zaslepenosti a ignoranci s sebou strháváte i nezkušené majitele psů, kteří vám slepě důvěřují. Léčte psy, pokud to děláte dobře. Ale doporučení, zda kastrovat zdravého psa, nedávejte, pokud psímu rodu skutečně nerozumíte. A NIKDY nedoporučujte kastraci psa z důvodu jeho následného "zklidnění a snadného zvládnutí". Tento "hit" nadšeně podporovaný psími útulky a obecními úřady je totiž i se svými pseudozdůvodněními z hlediska chovatelství a vlastnictví psa naprostý nesmysl. Problém je zcela jinde - v nezvládnuté nebo ignorované výchově, v tom, že někteří lidé by psa skutečně v rukou mít neměli. Ale mstít se za to psovi, který neměl možnost si svoji lidskou smečku vybrat, je neetické, nemorální a velmi ubohé. Za tím si stojím.

Kdo bere psa pouze jako výcvikový materiál, ten bude samozřejmě tvrdit, že jeho psa/fenu kastrace nijak nepoznamenala. Jistě, i takový jedinec je schopen podávat v individuálním výcviku slušné (ale nikdy ne špičkové) výkony. Ale tohle přece nejdůležitější není. Mělo by nám každému jít vždy o psa, který je tvor sociální, komunikující a žijící v interakci se svým okolím - lidským i psím. A právě v těchto podmínkách se naplno projeví handikep, který díky svému majiteli, který o kastraci rozhodl, má. Ne na cvičišti - ale v běžném každodenním životě, a především ve svém vlastním uvědomování. Nežijte prosím nikdo v iluzi, že pes je mozaika složená pouze z reflexů, instinktů a základních potřeb. Ne - pes si velmi dobře uvědomuje sám sebe, uvědomuje si veškeré zásahy, kterých se na něm člověk dopustí - ať už jeho majitel, veterinář nebo kdokoli jiný.

Nezapomeňte na tohle všechno, až se vám prožene hlavou myšlenka na kastraci vašeho čtyřnohého kamaráda. Slibte mi, že pokud pro vás znamená něco váš pes a pokud alespoň trochu berete to, co zde na PSÍCH STRÁNKÁCH zveřejňuji, přečtete si znovu pečlivě a pomalu celý tento článek, který vysvětluje, co ve skutečnosti kastrace obnáší a jaký vliv na psychiku psa má. A nezapomeňte - kastrace je krok, který už nikdy nejde vrátit zpátky...

Závěrem:

• Souhlasím s kastrací, pokud je naprosto nezbytná a odůvodněná z hlediska zdravotního.
• Odsuzuji ji a vždy tvrdě odsuzovat budu pokud je provedena z jakéhokoliv jiného důvodu.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Zdravím do Winnipegu:) Popravdě - žít bych tam po přečtení, jak se v Kanadě staví k našim čtyřnohým kamarádům, nechtěl... Jsem zvyklý stejně jako mnoho jiných lidí žít se svými psy, ne vedle nich - a ne je ještě cpát do plastikové přepravky. Jiný kraj, jiný mrav, ale tohle je silně přehnané.

Ke kastraci jsem se vyjádřil především v Poradně již tolikrát, že nemá smysl cokoliv opakovat. Jen bych se veterinářů v Kanadě zeptal, zda nemají pocit, že kdyby přítomnost pohlavních orgánů u psa a feny byla na závadu, příroda by v rámci evoluce jejich rozmnožování nevyřešila již dávno jiným způsobem - třeba dělením:)

Jen doufám, že se u nás v ČR nedočkáme i my časem podobných "výdobytků". Protože Češi jsou národ, který se neustále v někom musí zhlížet, mám z toho už dnes velké obavy. Nebo že bych to poslal jako tip některému z našich politiků, který se potřebuje zviditelnit:)?

Ještě jednou děkuji a přeji hezký den!

Viktor Dostál
PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Velmi často se setkávám s názorem, že pes do postele nepatří... Podle mnoha lidí (a současně bohužel i majitelů psa) pes nepatří ani do ložnice, do obýváku - v lepším případě smí být aspoň v bytě, v tom horším obydlí svých "pánečků" nikdy nepozná, protože pouští chlupy a kdo že to po něm má uklízet... Zcela přirozeným důsledkem tohoto přístupu pak bývá prokazatelný fakt, že z této skupiny "chovatelů" se rekrutuje statisticky velmi významná většina těch, kteří pak píši zoufalé maily o tom, jak je jejich pes nezvladatelný, agresivní a že oni netuší, kde se stala chyba.

Je velmi špatné, jak málo lidé znají skutečné přirozené potřeby a chování psa. Zmanipulováni populárními knížkami o psech, popřípadě "dobrými radami" majitelů psů, kteří o etologii a výchově psa nevědí vůbec nic, si přivezou domů dvouměsíční štěně a ihned určí pravidla hry - štěně rozhodně nesmí do postele a pokud možno ani do ložnice, pelíšek bude mít v předsíni, ať si zvyká... Neznalost? Krutost? V přírodních smečkách nebo ve smečkách, které žijí samy sebou, nikdy neuvidíte, že by mláďata byla vyhoštěna mimo kontakt s dospělými! Vždy jsou v těsném tělesném kontaktu vzájemně i se svou matkou, popřípadě i s jiným členem smečky. Je to totiž naprosto přirozené a pro každé mládě nenahraditelné - co se stane s lidským mládětem v případě, že mu odepřete po narození tělesný kontakt s matkou nebo s jiným člověkem? Stane se z něj citově deprivovaný jedinec - na toto téma se prováděly i různé studie - mimochodem zcela zbytečné, pokud by člověk více poslouchal své instinkty a nesnažil se vše "vědecky" zdůvodnit...

Zpět ke psům. Ve chvíli, kdy se dostane štěně obvykle ve 2 měsících věku  ke své nové "smečce", potřebuje se s ní sžít, potřebuje kontakt, potřebuje vědět, že smečka ho přijala. Ve chvíli, kdy ho "smečka" odsune někam mimo prostor, kde spí, nedělá z hlediska psího chápání nic jiného, než že štěně odsune ne na konec, ale MIMO SMEČKU! Přesně tak by se totiž zachovala přírodní smečka, pokud by některého jedince vyhostila. Takže z hlediska psa je interpretace takového prostředí jasná: "Smečka mne trpí, ale nepřijala... Nepatřím do ní. Proč? Nevím."

Stále jsme ještě ve fázi štěněte. Co to je socializace, to snad už každý ví. Do období socializace však patří i fáze tzv. vtištění - tedy přivyknutí na cizí živočišný druh (což pro psa je člověk) a jeho "přijetí za svého". Pokud v této fázi svému štěněti neumožníte co nejčastější a nejintenzivnější tělesný kontakt s vámi (občasné pohlazení k tomu skutečně nestačí!), pak k vám váš pes už nikdy nezíská plnohodnotný vztah! Je to tak a už nikdy později na tom nelze nic změnit - je to jeden ze základních zákonů vývoje živého tvora - a znovu opakuji, že stejně jako pro psa, kočku nebo třeba slona platí i pro člověka...

Když jsem si před více než 6 lety pořídil Dina, byla pro mne ta nejpřirozenější věc, že bude spát se mnou, abych pro něj od samého začátku jeho života představoval tvora, ke kterému bude mít nejblíž. Protože jsem s ním v té době nemohl chodit ven (bydlím v paneláku a musel jsem měsíc čekat na jeho doočkování a plnou imunitu), spal jsme s ním v kuchyni na linu na karimatce. Každý večer jsme spolu usínali, byl obtočený kolem mého krku a neměl nejmenší problém se samotou a truchlením. V noci se vzbudil, šel se vyprázdnit do předsíně na noviny a zas se ke mně vrátil. Nikdy se nestalo, že by šel spát někam jinam - vždy potřeboval být ke mně přitisknutý, nejlépe tam, kde mě nejvíc vnímal - k mému obličeji... Dnes lidi obdivují, jak na mně visí očima, jak krásný máme vztah. Vím, že kdybych ho tehdy odsoudil na nějaké "místo", tento vztah by v této intenzitě nikdy nevznikl.

Před dvěma lety ke mně přišel Šedy. Přírodní plemeno, které se na rozdíl od tzv. kulturních plemen vždy chová tak, jak je mu vrozené. Od začátku spal se mnou a s Dinem, okamžitě se do naší "smečky" začlenil - zcela přirozeně, protože jsme ho i přirozeně přijali.

Dnes je Dino dospělý, Šedy dospívající pes. Když jdu spát, moji psi leží těsně vedle mého gauče. V noci nebo ráno si často některý z nich vyskočí do mých nohou na gauč, pak seskočí a jeho místo zaujme ten druhý. Žiju v těsném sepětí se svými psy a naše smečka funguje - nikam své psy nemusím vykazovat, znají svoje mantinely (můžu před nimi nechat talíř s jídlem a ani se ho nedotknou), ale znají i svá práva - tedy žít ve smečce, kterou vedu a kterou oni mají za svou. Nemám problém s autoritou (což je další oblíbený nesmyslný argument odpůrců spaní se psem) z důvodu, že svým psům dovolím ležet na mém gauči - autorita se buduje nebo kazí jinak a není závislá na vymezeném teritoriu...

Je totiž velký rozdíl mezi tím VLASTNIT PSA a ŽÍT SE SVÝM PSEM. Můžete vlastnit psa a odsunout ho do pozice, která bude vyhovovat vám jako člověku z hlediska pohodlnosti, ale která je naprosto cizí psu. Pak budete mít psa, který bude žít VEDLE VÁS svůj vlastní život, ale nikdy z něj nebude přirozený obranář nebo pes, který za vás položí život a bude vás skutečně milovat, protože jste ho z této pozice od samého počátku odsunuli. Nebo můžete žít se svým psem a pak budete mít přesně ten typ parťáka, který nebude poslouchat jen na naučený příkaz, ale bude vám vaše přání číst z očí a bude s vámi spjat tou nejtěsnější vazbou, jakou pes zná - příslušností ke smečce.

Je to otázka volby každého majitele psa. Z hlediska sebe jako člověka, který přichází do styku s mnoha "problémovými" psy (i lidmi:)) ale mohu zodpovědně říci jedno. Devadesát procent problémů, které se řeší v Poradně nebo prostřednictvím Výcvikového servisu, je způsobeno tím, že pes žije mimo svoji smečku. Zásadní vliv to má na psy přírodních plemen (severská plemena, pastevecká plemena), kteří se dříve nebo později stanou problematickými a svým majitelům i potenciálně nebezpečnými. Kulturní plemena (lovečtí psi, společenská plemena) se spíše stáhnou do svého vlastního světa, ve kterém však nejsou o nic méně nespokojeni.

Chovat psa neznamená jen ho krmit, venčit, pohladit a cvičit. Zodpovědně chovat psa znamená věnovat mu tolik času a energie, aby pes byl šťastný a žil plnohodnotný život. A k tomu patří i tak zdánlivá maličkost, jako je společné sdílení místa na spaní. Není to lék na všechno, ale zcela určitě je to jedna ze základních podmínek fungování smečky a tedy i plnohodnotného vztahu mezi člověkem a jeho psem.

Prosím: vezměte dnes v noci svého psa k sobě. A pokud máte velkou zahradu a na ní třeba německou dogu, vezměte si karimatku a spěte s ní dnes venku. Uvidíte, o čem to je - a jak nádherný pocit je cítit vedle sebe teplé psí tělo, které i v tom spánku je při smyslech a připravené pro vás kdykoliv cokoliv udělat - chránit vás nebo jít s vámi na kraj světa... Arabové spí se svými koni i se svými loveckými chrty. Oni vědí, proč to dělají. Já taky. Zjistěte to i vy...

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Po několikaletých zkušenostech s klienty a pejsky PSÍ ŠKOLY FALCO i klienty VÝCVIKOVÉHO SERVISU FALCO jsem se rozhodl, že napíšu toto povídání o "výcviku a autoritě". Bude to povídání možná trochu kontroverzní a ne každý s ním bude souhlasit. Vyjadřuje můj osobní názor na problematiku výcviku jako takovou i na příčiny neúspěchu vztahu některých lidí a jejich psů - názor podepřený sledováním chování lidí a psů jak cizích, tak i mých.

Na naprosté většině kynologických cvičišť se setkáte se zaběhnutou metodou výcviku psů - do omrzení se jim opakuje povel "Sedni!", "Lehni!", "Zůstaň!", "K noze!" (pokud zůstaneme u základní poslušnosti a ovladatelnosti), dokud se to pes takříkajíc "nenadriluje". Klade se důraz na přesnost a rychlost provedení, na téměř centimetrovou dokonalost. Z psa se stává robot, typicky u německých ovčáků již dochází ke skutečnému vymývání mozku, kdy pes přestane přemýšlet a stává se zcela závislý na povelech... To není jen můj pocit. To je bohužel skutečnost. Důsledkem takto prováděného postupu (znova zdůrazňuji - založeném na bezduchém drilování a opakování) je nejen naprosté otupení psího mozku a jeho schopností, nýbrž i ztráta schopnosti "psí komunikace" - nechci odhadovat, jak velké procento takto "vycvičených" psů je nebezpečné svému okolí, především jiným psům - pokud tyto psy pozoruji, je mi smutno, protože se chovají již na první pohled zcela jinak než psi, kteří podobným procesem neprošli. Ne z hlediska výcviku - ale z hlediska jejich etogramu (tedy vzorce chování).

Nevím jak je tomu jinde. V Liberci a okolí je PSÍ ŠKOLA FALCO jediné výcvikové zařízení, kde je výcvik prokládán volným společným vyběháním psů BEZ VODÍTKA A NÁHUBKŮ včetně výuky odvolání psa ze smečky! Pokud se o tomto moji klienti zmíní na jiném cvičáku, reakcí je hrůza a děs plus dštění ohně na moji nekompetentnost...

Ale proč? O čem je psí život? Má být prožitý zcela proti psí přirozenosti na vodítku, v izolaci od jiných příslušníků svého druhu? Důsledkem je znásilnění psí povahy buď směrem k agresivitě nebo k bojácnosti, důsledkem čehož je neschopnost přežití mezi vlastním druhem - vzpomeňte si na svoje zkušenosti se psy zuřivě se vzpínajícími a běsnícími na svém vodítku, které každý z vás určitě čas od času potkává. Tito psi by v normální psí smečce nepřežili - nedostali totiž možnost rozvíjet psí komunikaci a svoje sociální chování...

Nevím, proč je na jiných cvičácích taková averze proti volnému vyběhání psů, proč musí být stále na vodítku. Nebo jinak... asi vím. Byl jsem se podívat na několika cvičácích a trochu jsem pozoroval "cvičitele". Výsledek? Jejich naprostá neznalost psí psychiky a smečkových zákonů! Psi jsou na vodítku, protože jinak by je nikdo ve volné smečce nezvládl! Zažil jsem cvičitele, kteří se dokonce psů báli... Byl jsem svědkem situace, kdy cvičitel řval na klienta, kterému se poštěstilo nějakou náhodou (nebo nepozorností) mít na chvíli psa bez vodítka: "Vidíte!? Teď po mně mohl skočit!!! Okamžitě si ho uvažte!!!".

Ne. To není vystřiženo z grotesky. To je bohužel pravda. Výsledek pro klienty je dosti tristní - mají pocit, že je pes poslouchá (ano, ale pouze na vodítku) a navíc jsou tak dokonale "zmasírováni", že mají pocit, že každý pes MUSÍ být na vodítku a pokud potkají jiného psa navolno, který se přijde s tím jejich seznámit, tak ho dozajista jde zabít... Opět - znám cvičitele, který svým klientům tvrdí, že pes je pradátor a druhého psa se vždy snaží zlikvidovat! Nemohu souhlasit - pes není medvěd brtník, je to zvíře smečkové, které má primárně zakódován instinkt spolupráce - ano, pokud v něm člověk tento instinkt spolehlivě nezabije... Pokud by tento instinkt ve psech nebyl, jejich vlčí předci by vymřeli - jejich přežití je totiž životně závislé na schopnosti spolupracovat. Vlci patří k nejinteligentnějším a nejlépe sociálně organizovaným druhům na této planetě - prosím, toto si všichni uvědomme. Pes není nic jiného než domestikovaný vlk - s výjimkou přírodních (dle FCI tzv. primitivních) plemen s méně bystrými smysly a potlačenými některými instinkty, ale stále se základními vzorci sociálního chování a druhové komunikace.

Proč vlastně o tom píšu? Ještě chvilku vydržte...

Jak jsem psal, v mé PSÍ ŠKOLE FALCO psi jsou navolno, bez náhubku nebo jiných omezení. Štěňata, dospělí, psi, feny... Získávají tak potřebné návyky, zkušenosti a především - rozvíjejí svoji bystrost, schopnost přežít a komunikovat s okolím. Samozřejmě - aby toto fungovalo bez újmy na zdraví psů i lidí, je nutná jedna základní podmínka. Tou je existence takového lidského "vůdce smečky" (odborně superalfa jedinec), který je schopen se se "svými"(tedy všemi psy, kteří jsou zrovna "na place") psy domluvit - ne na základě nadrilovaných povelů, ale na základě "psí řeči". Tuto funkci zastávám já - pokud bych ji nezastával, fungovat by to samozřejmě nemohlo. Předesílám, že moje "působení" není na úkor autority majitele cizího psa - tam to buď funguje nebo ne, ale do vztahu majitel-pes nezasahuji. Jen řídím celou smečku. Jsem schopen na dálku poslat cizího psa k jeho majiteli, pokud ho není schopen přivolat, jsem schopen ho "nastartovat" - zbytek už je na dotyčném člověku.

Jsem schopen udělat i jiné věci. Dávám dohromady "zkažené" psy (v uvozovkách záměrně, protože se stalo jen to, že někdo s nimi komunikoval takovým způsobem, kterému pes nedokáže porozumět). Dával jsem dohromady plemena jako je malamut (probodaný ve 2.5 letech opilým běžkařem), americký staffordširský teriér, howavart, na druhé straně i například labradory nebo zlatého retrívra, ke kterému profesionální cvičitel přistupoval jako k německému ovčákovi... Dokážu v psu potlačit negativní zkušenosti, pokud na to mám dostatek času a pokud jeho majitel se mnou spolupracuje. To vše pouze jedinou metodou - psí komunikací.

A nyní zpět k výcviku. Pes je velmi inteligentní tvor. Pro něho není problém velmi rychle se naučit cviky základní poslušnosti - přivolání, sed, leh, odložení... Proč je však pro tolik lidí problém svého psa přivolat nebo odložit? Právě proto, že se mylně domnívají (a cvičáky je v tom utvrzují), že je nutno tyto cviky se psem opakovat do omrzení, znova a znova. To je však velký omyl. Pes záhy velmi dobře ví, co se od něj chce a jak to má udělat. Problém je jinde.

Problém je v AUTORITĚ A PŘÍSTUPU. Vlci i psi dokáží mezi sebou komunikovat na daleko vyšší úrovni pouze pomocí řeči těla, mimiky a krátkých zvukových signálů (na základě pozorování jejich dorozumívacích signálů byla vyvinuta mimo jiné i "tichá řeč" pro americké speciální jednotky) - příkladem budiž naprosto dokonalá spolupráce a synchronizace těchto šelem při lovu. Ale žádný vlk ani pes nikdy nechce po jiném psu, aby si lehl, sedl nebo k němu přiběhl - v tom lidském slova smyslu, pomocí povelu. Uvědomme si jednu věc - po svých psech nechceme "lidskými metodami" nic jiného, než několik cirkusových kousků, pro psa ve své podstatě nepřirozených. Pokud je to budeme učit drilem, dosáhneme právě jen těch cirkusových kousků, ničeho jiného. Pokud je budeme učit jejich přirozenou "psí řečí", dosáhneme daleko více - dosáhneme toho, že nám naší psi budou rozumět - a nejen oni, ale i psi cizí! Opět mluvím z vlastní zkušenosti - když nás před časem v noci napadli při venčení dva němečtí ovčáci, stačilo jim "domluvit" po psím způsobu, bez toho, že bych se jich dotkl... Nepočítám psy s negativními úmysly, které jsem poslal pryč na dálku. Toto vše lze - k ovládání psa (lépe řečeno ke sdělení vašeho úmyslu) pak stačí gesto rukou nebo mimika tváře...

Všimli jste si, že jsou lidé, kterým stačí na svého psa promluvit tiše, klidně a pes udělá všechno na světě? A všimli jste si, že jsou lidé, kteří kdyby se zbláznili, svého psa prostě nepřivolají? Zažívám mezi svými klienty obě skupiny. Všem se snažím vysvětlit, že je to jen a jen na nich, jaký si se svým psem udělají vztah, jak je bude jejich pes brát. Nikoho neučím jeho psa poslouchat - výsledkem by totiž bylo, že pes by poslouchal mne. Učím majitele, jak se ke svému pejskovi chovat a jak ho naučit prvky poslušnosti sám. Pomohu mu psa nastartovat. Ale zbytek už je na něm - ne každý tohle dokáže pochopit a vstřebat. Pokud to nedokáže - pak se mu to v případě razantnějšího plemene někdy v budoucnosti vrátí, nebo jeho pes bude odsouzen k celoživotnímu pobytu na vodítku a životu o ničen...

Takže. Úspěch výcviku (resp. ovladatelnosti psa) nezávisí na drilování. Jak jsem psal, pes velmi rychle pochopí, co se po něm chce. Pokud to neudělá, je to důkaz toho, že vztah mezi psovodem a psem nefunguje naplno. Nezapomínejme prosím ani na to, že účelem není vychovat ze svého psa 100% fungujícího robota, který nedokáže používat vlastní mozek a nemá vlastní touhy a potřeby, mezi které patří i kontakt s jinými psy. Účelem je vychovat psa, který bude žít v prostředí co nejvíce podobném tomu svému přirozenému - tedy plnohodnotné smečce, bude v něm schopen přežít i komunikovat a bude se v něm cítit dobře.

Chytrý pes není ten, který ovládá nejvíc povelů. Chytrý (inteligentní) pes je ten, který přemýšlí - i třeba o tom, jak váš příkaz obejít! Používá mozek a to je to nejcennější. Pokud bych svoji západosibiřskou lajku Šedyho vychovával klasickými metodami, byl by to jeho i můj konec. Ano, je to o každodenním poměřování "kdo z koho" (lajky patří mezi nejinteligentnější psí plemena), ale výsledek je třeba ten, že na dvou výstavách ze tří, které jsme spolu zatím absolvovali, jsme dostali ocenění od rozhodčích za povahu - jedno z nich již v kategorii dorostu, kdy byl Šedy jediný, kdo se nechal bez problémů v kruhu změřit (délka, výška) a osahat na "intimních místech". Důvod? Když je klidný vůdce smečky a pes mu důvěřuje, pak zvládne všechno na světě.

Víte, jak se cvičí třeba psi používaní k vyhledávání drog? U nich je nejdůležitější, aby si skutečně zachovali v maximální míře svoje vrozené schopnosti, svoji bystrost i schopnost samostatného uvažování. Výcvik je o hře, nikoliv o omezování...

Pes je podle svého temperamentu klidnější nebo živější, ale vždy musí být vyrovnaný. A ještě něco - důležitější než 100% poslušnost (a ta neexistuje nikdy, zapomeňme na fámy) je 100% důvěra ve svého majitele a přirozená autorita. Ta se nedá naučit ani nadrilovat. Tu člověk musí mít prostě v sobě - pokud ji nemá, neměl by mít ani psa. Musí mít v sobě i dostatek soudnosti a přístupnosti k tomu, aby respektoval fakt, že pes je jiný než člověk - nerozumí lidskému jednání, nezná pomstychtivost ani zášť, neumí lhát a jeho přirozené prostředí je SMEČKA...

Pokud budete mít v sobě "psí gen" a budete přístupní výše popsanému, zvládnete každého psa. Nekažte to prosím "zavedenými metodami výcviku". To není ta správná cesta. Psu něco vysvětlit, pokárat ho i pochválit je nutno po psím - nikoliv po člověčím. Klíčem k úspěchu je autorita a ponechaný určitý prostor pro samostatné jednání vašeho psa...

Mimochodem, všimli jste si jednoho, možná zatím nedoceněného fenoménu? Často potkávám bezdomovce, jejichž jediným průvodce a přítelem jsou jejich psi. Psi navolno, držící se svého pána, nenechající se rozptýlit sebezajímavějším podnětem ve svém okolí. Na druhou stranu - věřím tomu, že schopných položit za svého pána život. Psi nejrůznějších plemen, kříženci, nejrůznější velikosti. Ale žijících v prostředí, které maximálně připomíná klasickou smečku - žádný kotec, žádný řetěz, volný pohyb a  24 hodin denně se svým vůdcem... Je to nádhera. Tito psi jsou totiž naprosto bezproblémoví - a aspoň podle mých pozorování dobře živení a zdraví. Zvláštní, že? Ne. Jen potvrzení toho, že čím více se ke svému psu budeme chovat jako pes, tím lépe on na tom bude. I pes má totiž emoce a velmi, velmi bohatý duševní život...

Toť vše. Nečiním si patent na rozum. Je to jen můj osobní pohled na výcvik, předpoklady k jeho úspěchu a vztah pes-člověk, který sám aplikuji na svých dvou psech - zlatém retrívrovi Dinovi a západosibiřské lajce Šedym.

Budu velmi rád, pokud mi napíšete i svoje příspěvky k tomuto článku, vaše vlastní zkušenosti, názory souhlasné i nesouhlasné:-)

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Možná Vás to překvapí, ale za "Psí školou FALCO" a těmito internetovými stránkami nestojí žádný klub ani sponzoři. Vybudoval jsem ji před pěti lety sám a dodnes jsem jejím jediným provozovatelem a instruktorem. Díky všem, kteří mne v mé činnosti podporují a přesvědčují o tom, že má smysl - dobrým lidem a všem pejskům, kteří mi prošli životem:)

Viktor Dostál
PSÍ ŠKOLA FALCO

Tedy k Vašemu příspěvku. Rozdíl mezi námi dvěma je podle mého především v tom, že Vy vnímáte proces výcviku (i výchovy) stále z toho čistě "klasického cvičákovského" pohledu. Předem chci vysvětlit, že jsem před založením Psí školy FALCO dva klasické cvičáky absolvoval - a oba byly onou poslední kapkou, která vedla k mému rozhodnutí dělat to jinak. Důvodem nebyla neschopnost mého psa se něco naučit - důvodem byl přístup a preference (jen standardní výcvikové metody a cíle) a naprostá neznalost psí psychiky a psího myšlení ze strany cvičitelů. Nezlobte se - ale vzájemná izolace psů a přesvědčení, že míček je pro psa nejlepší odměna a vytřepání nebo seřvání nejlepší trest, jsou pro psa věci nepřirozené a pro mne nepřijatelné. Pozorovala jste někdy volně žijící psí smečku? Psi se chovají zcela jinak, než v roli, do které jsou tlačeni na cvičáku. Znovu opakuji a stojím si za tím - klíčem ke správné výchově a soužití se psy není klasický výcvik a výroba slepě poslušných psích robotů. Klíčem je podle mne pochopení, respektování a praktického uplatnění pravidel psí smečky a psí komunikace. Pokud nechcete psa zlomit, je to i jediný způsob účinné nápravy tzv. zkaženého psa. Víte, s jakýmy názory se setkávám na cvičácích nebo slyším od lidí, kteří si tam nechali v dobré víře poradit? "Pes vás neposlouchá? Tak to z něj musíte vymlátit!" Co si mám myslet o člověku, který jako cvičitel všem tvrdí, že pes se vychovává násadou od krumpáče? Mne na cvičáku učili jen slepou poslušnost, ne vztah ke psu a budování přirozené autority. Nesouhlasím s Vámi v tom, že cvičák je pouze na to, aby učil cviky poslušnosti. Není - všimněte si, jak se psi chovají na cvičáku (většinou dobře oploceném a na vodítku) a jak se chovají jinde... Nepodceňujte je. Psi dokáží velmi dobře vyhodnotit situace - i tu, kdy nemají na výběr.

Opravdu si myslíte, že pokud člověk naučí svého psa odvolání na cvičáku, že ho spolehlivě (aspoň na 60%) odvolá ze smečky? Jak? Na základě výuky odvolání (s jinou jsem se osobně nesetkal) stylem "všichni mějte psy na vodítku a vy jediný ho pusťte a přivolejte"? Zkuste si to v praxi. Tohle je totiž zcela nestandardní situace - běžný život je přeci o něčem jiném... Psi, (háravé) feny, otevřený prostor a především - psi jsou NAVOLNO! Spousta lákadel, ne sterilní atmosféra cvičáku. Je mi to líto, ale kolik absolventů běžného výcvikového zařízení je třeba schopno zvládnout více psů nebo rychle vyřešit hrozící konflikt (a hlavně mu porozumět a účinně mu předejít)? V této situaci Vám budou veškeré dobře naučené cviky včetně přivolání s odpuštěním na dvě věci - ano, mluvím stále o normálním psu, v němž výcvik nezabil přirozené instinkty a který smí být puštěn navolno - a to často nesmějí být právě "cvičákoví" psi, protože izolovaným výcvikem a důrazem právě na tu umělou poslušnost se v nich úspěšně potlačí sociální chování, a nezlobte se, to je pro psa daleko důležitější než "sedni/lehni/ke mně"... Pes není autíčko na dálkové ovládání. Musí umět sám vyhodnotit situace a správně na ně reagovat. Musí být schopen přečíst signály, které k němu vysílá jiný pes. To se nikdy nenaučí pomocí cviků! Cvičák by měl především naučit majitele psa ovládat svého psa a rozumět mu a naopak psu umožnit správnou socializaci (což sám od sebe nemá šanci zvládnout) - a toho dosáhnete pouze tehdy, pokud necháte psy spolu běhat, komunikovat a učit se správně vyhodnocovat reakce druhých. Zbytek jsou skutečně cirkusové kousky - a pokud majitel psa aspoň tuší, o čem je přirozená autorita a smečková hierarchie, pak mi věřte, že naučit psa základní "lidskou" poslušnost a ovladatelnost není problém...

Myslíte, že pokud se pes bojí štěkotu jiného, že je nejlepší reakcí (jak píšete) zabavit ho hračkou? Nezlobte se, ale to je právě velká chyba. Každé štěně se musí učit číst odmala psí signály - pokud k tomu nebude mít příležitost, stane se z něj agresivní nebo bojácný jedinec, se všemi z toho plynoucími důsledky - včetně neschopnosti sociálního chování (jehož testem je každé setkání s jiným psem). Takže prosím - nechte i to štěně sledovat ostatní psy, nefixujte je na hračku, nechte je pozorovat, učit se, komunikovat - ne s lidmi, ale se psy - a zvykat si. Nic nepotřebuje v této fázi (a nakonec i pro celý svůj život) víc.

Ano, elektrický obojek skutečně odsuzuji. Znova opakuji, že kdo nemá na to, aby si vybudoval potřebnou autoritu bez elektřiny, neměl by mít ani toho psa. Princip trestu (tedy toho správného) je vždy v rychlosti, spravedlnosti, přiměřené razanci a především - musí přijít od vůdce a musí být KONTAKTNÍ (víte o tom, že psi trestají ne jedním, ale různými způsoby /oči, stisknutí/ - a velmi důležité je vědět kdy jaký trest použít?)! Když vyšlu do psa elektrický impuls a on bude 100 metrů ode mne, je to nanic - trest je vždy stejně silný, nepochopitelný, přicházející z neznáma ("vždyť můj páneček je až támhle na obzoru!") a narušující psychiku. V psu vybuduje jedinou emoci - a tou bude STRES. Znova opakuji, pes není hloupý. Jakmile bude mít příležitost, neposlechne. Je to podobné jako s oblíbeným "trikem" učit psa přivolání na dlouhé šňůře... Co se stává ve chvíli, kdy ta šňůra není? V přivolání nemůže jít o cvik - musí jít o vazbu na vůdce. Pak psa přivoláte - nesmí jít o poslušnost vynucenou (často končící úprkem za zvěří s vědomím "dostanu výprask, ale ať to stojí zato"), ale o poslušnost na základě hierarchie - pán (vůdce) nezavelel k lovu zvěře, tak ani já nikam nesmím... To je zákon smečky - a njehlouběji zakódovaný psí "mravní princip".

Píšete, že přivolání psa bez dotyku (nevím zda myslíte psa vlastního nebo ovládání cizího) je nesmysl... Neodsuzujte něco, co neznáte. Pořád to soudíte jen z onoho velmi omezeného pohledu "klasických výcvikových metod". Vše, co jsem napsal o své komunikaci se psy, je pravda, mohu Vám to kdykoliv předvést - nebo se zeptejte lidí, kteří ke mně chodí cvičit nebo u mne byli v rámci Výcvikového servisu. Ano - přivolání je psa nutné ve volnosti, nikoli na vodítku a musí se budovat na základě přirozené autority a vztahu, nikoli na základě vynucování a umělých lákadel. Každé malé štěně se Vás bude zpočátku držet - pokud je budete v tu dobu důsledně vodit na vodítku (aby se někam nezatoulalo nebo je jiný pes nesežral - divila byste se, kolik lidí takto uvažuje), tu důvěru zkazíte hned na samém začátku, pokud tohoto přirozeného chování využijete, máte solidní základ.

Metoda cukru a biče je k ničemu, pokud máte chytrého psa. Na to právě lidé doplácí především u přírodních plemen. Pokud chcete, aby Vás takový pes poslouchal, musíte se stát alespoň zčásti taky psem nebo ještě lépe vlkem - napodobit jeho komunikaci (oči, řeč těla), být stejně rychlá i důsledná a umět psa ovládat na dálku. Musíte umět číst psí signály a vědět, co Vám pes právě sděluje. Musíte umět sama sebe ovládat a důsledně rozlišovat nuance Vašeho hlasu. Musíte umět tyto věci i sama v sobě přijmout... O tom právě můj styl komunikace, výchovy a výcviku je - jistě, je to o něčem jiném, než co znáte, já vím. Ale platí i na psy, kteří selhávají po klasickém výcviku - především v sociálním chování a když dospějí, tak i v té poslušnosti.

Je už po půlnoci a omlouvám se za možná neurovnaný styl, ale Váš příspěvek mne vyprovokoval k okamžité reakci - a myslím to v dobrém. Je mi jasné, že to, co propaguji a jak vychovávám psy, je jiné než co se obecně nosí. Na druhou stranu jen mám jiné prioroty - a pokud by to bylo špatné, lidé by ke mně nechodili a neobraceli se o radu - a i moji psi (Šedy jako západosibiřská lajka určitě) by na mne zvysoka kašlali. To, že svůj styl komunikace se psy určitým způsobem propaguji, nedělám pro svoji osobu - to bych to ani lidi neučil. Je mi jen líto psů, kteří doplatí na nepochopení nebo špatný přístup ze strany svých majitelů - a lidí, kteří jako jediné doporučení slyší o mlácení a násadě - nebo o všeléku klasického výcviku... Jednoduše řečeno - myslím si, že ve vztahu člověk-pes leckdy schází více respektu k psímu druhu a určité komunikační znalosti - a snažím se proto pomoci lidem, kteří o to stojí a jsou ochotni vstřebat i jiné (a přiznávám - podle mne daleko přirozenější a účinnější) metody komunikace se svým čtyřnohým kamarádem. Samozřejmě - pokud je cílem pes slepě poslušný s potlačenou identitou a vnucenou lidskou normou poslušnosti, pak nic proti klasickému cvičáku a jeho metodám... Ale věřim, že i zde se najdou čestné výjimky. Na druhou stranu s klidným svědomím postavím psy ze Psí školy FALCO kdykoliv na jiný cvičák - s poslušností a ovladatelností na tom nebudou o nic hůř než psi jiní, ale v nestandardních situacích se budou chovat přirozeněji a samostatněji. Na pár lidech a jejich psech už to mám ověřeno.

Nic ve zlém:) Nevnucuji svůj názor - jen vysvětluji, proč a jak. Dobrou noc.

Viktor Dostál
PSÍ ŠKOLA FALCO

Měj se krásně a podrbej Garyho - Viktor.

Bohužel velmi často se setkávám s názorem, že pokud chci psa něčemu naučit, musím používat stahovací nebo dokonce i ostnatý obojek. S tímto zásadně nemohu souhlasit a vysvětlím proč.

Prvním z důvodů je etická stránka věci. Pokud budu učit svého psa povelům pomocí drastických donucovacích prostředků, mezi něž oba typy obojků bezesporu patří, nesvědčí to příliš o mé odborné i lidské způsobilosti. Autoritu vůči svému psu si musím vybudovat jinak, ne tím, že jej budu škrtit nebo mu zarývat do krku ostré bodce. Jistě, psa lze zlomit i tímto způsobem. Ale pak u něj máte autoritu vynucenou strachem z bolesti a ne tu přirozenou, která by mezi pánem a jeho psem měla fungovat. Pokud vás pes poslouchá pouze pod vlivem strachu z trestu, je to vždy špatně. Nehledě na to, že člověk někomu, koho má rád, nezpůsobuje záměrně bolest, i pes k vám bude mít jiný vztah, pokud vás bere jako přirozenou autoritu a vůdce. Každý pes si musí zachovat svoje sebevědomí a svoji osobnost, jinak se z něj stává otrok a ne rovnocenný partner a kamarád. A pokud byste se někdy dopustili té chyby a tyto metody zkoušeli na opravdu hrdém a přírodním plemeni, jako jsou například kavkazani, středoasijci a jim podobná plemena, pak Bůh s vámi. Skončili byste s těžkými poraněními v nemocnici a mohli mluvit o štěstí, pokud byste zůstali naživu. Proč? Protože ani pes, a zvlášť jedinec těchto plemen, se nenechá dobrovolně ponižovat. Tito psi jsou ostří a především nezávislí. Buď si vás vyberou jako vůdce, nebo spíše jako rovnocenného partnera, nebo ne. A pokud ne a vy v sobě tu přirozenou autoritu nemáte, pak si ji nevynutíte. I mírnější pes vám dá v takovém případě najevo: "Dobře, podřídím se, ale jen proto, že jsi silnější. Ale ne jako osobnost."

Druhým důvodem je výcvikářská stránka věci. Každý výcvikář ví, že pes se nesmí naučit tahat na vodítku. Pokud učím psa chodit na vodítku u nohy, používám vodítko jako korekční nástroj. Ovšem tím způsobem, že za něj škubnu, nesmím se s psem přetahovat. Pokud budu za vodítko pouze tahat, bere to pes jako výzvu k přetahování a brzy si zvykne mít na krku zátěž. Naopak škubnutí vodítkem je pro něj mechanický podnět, který akceptuje. A nyní si představme, že pes má na krku ne klasický kožený, ale stahovací obojek složený z kovových článků (řetízek). Pak nemáme možnost provést škubnutí, ale psa jednoduše pomalu škrtíme. Ověřil jsem ve své škole i na psech z městského útulku, když jsem pomáhal s jejich venčením, že pes se stahovacím obojkem je ochoten se i uškrtit, těžce dýchá, ale stále na tomto obojku táhne. Pro něj to není mechanický usměrňovací prostředek, nýbrž něco zcela jiného.

Zkuste dát svému psu pevný kožený obojek a pevné vodítko, naučte se s těmito pomůckami zacházet a brzy zjistíte, že Váš pes umí chodit u nohy. Stahovací obojek a ostnatý obojek jsou kruté. Svého psa zvládnete s klasickými pomůckami a vlídným a klidným přístupem naprosto v pohodě, pokud se mu v tomto směru odmala věnujete.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Elektrický obojek je celkem jednoduché zařízení - zjednodušeně řečeno normální obojek a na něm malá krabička s dálkově ovládaným elektrickým obvodem, který generuje více či méně bolestivý elektrický impuls v závislosti na tom, jak určuje jiná krabička (dálkový ovladač) ve vaší ruce...

Zní to velmi lákavě - pes je mimo váš dosah, udělal něco špatně, stačí jen stisknout tlačítko a bude potrestán... Bohužel, celá tato "vymoženost" je ve svém principu totální nesmysl.

Předem tedy upozorňuji, že jsem zásadním odpůrcem tohoto trestacího zařízení (záměrně nenazývám tuto věc "výcvikovou pomůckou")... Proč?

1. Jednak osobně považuji za naprosto nehumánní a ponižující vysílat záměrně do jakéhokoliv živého tvora elektrické šoky - je to zvěrstvo, ať už to zdůvodníme jakkoliv.
2. Pokud toto zcela opominu, tak se ptám - jaká intenzita impulsu je pro daného psa optimální, tedy psa neusmrtí, ale zároveň bude mít žádoucí efekt? Bolest je ryze subjektivní a psi cítí bolest stejně jako lidé - jen ty prahy bolestivosti jsou u různých plemen různé a u psů samotných naprosto individuální...
3. Tato forma trestu je psu naprosto cizí, nepochopitelná a může lehce z vyrovnaného jedince vyrobit psychickou trosku. Ono je totiž potom velmi svůdné používat ono spouštěcí tlačítko při jakémkoliv prohřešku...
4. Jsem přesvědčen, že i pes stejně jako člověk si po čase vytvoří oproti elektrickým šokům určitou imunitu (jinými slovy si na danou intenzitu bolesti zvykne) a co pak? Zvyšovat intenzitu bolest?
5. Jakákoliv forma přímého pokárání/potrestání musí být KONTAKTNÍ, jinak ztrácí zcela svůj smysl z hlediska přirozené psí komunikace a signálů hierarchicky výše postaveného jedince.

Pokud nejsem schopen psa něco naučit bez použití podobných donucovacích prostředků, pak nemám na to, abych psa cvičil. Stále je nutno si připomínat, že pes by měl veškeré cviky a požadované činnosti provádět na základě RADOSTI, DOBROVOLNOSTI A SPOLUPRÁCE ("chci to sám udělat"), ne na základě BOLESTI A DONUCENÍ ("když to neudělám, bude mě to bolet")...

Veškerá komunikace se psem musí být založena na vazbě PES - ČLOVĚK. Podotýkám, že dobrovolné, ne vynucené. Jinak je to cirkusová drezúra, ne výcvik nebo výchova psa...

Proto stejně jako ostnatému obojku i tomu elektrickému sám za sebe říkám důrazné - NE.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO