Výchova a výcvik

                  PSÍ STRÁNKY FALCO © Viktor Dostál
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!

Na této stránce se budete setkávat s tématy týkajícími se výchovy a výcviku pejsků - co je dobře, co špatně, co s čím souvisí. Proč je základem vztahu výchova, nikoli výcvik. Čím svému pejskoví pomůžete a čím jsou lidé schopni svého i cizí pejsky dlouhodobě stresovat a mnohdy i velmi rychle a nenávratně zničit...

Proč jsou lidé tolik ochotni své čtyřnohé parťáky týrat a mrzačit?

 

Individuální výcvikový servis XIX. - První pejsek, malé štěně a investice do celého jeho života
Individuální výcvikový servis XVIII. - Perští chrti
Individuální výcvikový servis XVII. - Příběh fenky, kterou "odbornice na problémové chování psů" doporučila utratit...
Individuální výcvikový servis XVI. - Kooikerhondje
Obojky a neobojky
Individuální výcvikový servis XV. - Obecně platné pravdy...
Ustřihněte si uši
"Obojky"
Individuální výcvikový servis XIV. - Jack a útulek
Individuální výcvikový servis XIII. - Anatolský pastevecký pes (kangal)
Individuální výcvikový servis XII. - Kanaánský pes
Individuální výcvikový servis XI.
Individuální výcvikový servis X. - Maruška, kastrovaná fenka s těžkou srdeční vadou
Když vám seberou pejska... (Individuální výcvikový servis IX.)
Individuální výcvikový servis VIII.
Individuální výcvikový servis VII. - Ať Tě síla provází...
Individuální výcvikový servis VI. - vzkaz těm, kteří potřebují pomoc...
Epilepsie a psychika (Individuální výcvikový servis V.)
Hypersalivace
Vodítka a nevodítka
Individuální výcvikový servis IV.
Cesar Millan - otevřete oči!
Individuální výcvikový servis III.
Psí obříci
Psí procházky
Individuální výcvikový servis II. - "Psí anděl"
Individuální výcvikový servis I.
Hrdost a osobnost
20 rozdílů aneb cvičákovci a my
Pes a hárající fena
Příběh tuláka
Když se vám v lese ztratí pejsek
Vaše štěně není čuně
Kašpárek maličký
Chcete hloupého psa? Choďte s ním na cvičák!
Priorita psích smyslů
Jak pes vnímá barvy
Je nutno přitvrdit...
Zrození života
Klikr - "zázračná metoda"?
Kdo patří do klece? ... aneb Co se skrývá pod špičkou ledovce
Psi, Silvestr a petardy...
Etolog versus veterinář
Poděkování
Než necháte svého psa vykastrovat ...
Psi v Kanadě
Pár slov o psech v posteli
O výcviku, autoritě, smečce a psí komunikaci ...
Proč nepoužívat stahovací nebo ostnatý obojek
Proč nepoužívat elektrický obojek

 

Individuální výcvikový servis XIX. - První pejsek, malé štěně a investice do celého jeho života

 

Tento týden za mnou přijel na individuální výcvikový servis mladý sympatický pár se svým prvním pejskem, krásnou čtyřměsíční fenečkou velkého švýcarského salašnického psa. Měl jsem z nich radost, protože je pro mě krásné a smysluplné zapracovat na spokojeném spolužití člověka a jeho pejska v době, kdy ještě nedošlo ve vzájemném vztahu ke zbytečným chybám - chybám, které mohou leckdy negativně ovlivnit celý zbytek společného života. A velký švýcarský salašnický pes není žádný drobek, ani plyšák - je to v dospělosti velké silné plemeno s nemalou přirozenou dominancí...

Fenečka jménem Malinn byla od samého začátku velmi kontaktní a velmi rychle se učila. V pondělí v poledne, první den individuálu, přišlo rozjívené nesoustředěné štěně, které svým človíčkům vyrábělo vrásky na čele, protože nevěděli, jak na ně. Není divu, byl to jejich první pejsek a postupná zkušenost se psím životem na ně teprve čeká. Ale svoji fenku mají rádi a nechtěli trápit sebe ani ji, proto se rozhodli přijet v nejbližším volném termínu.

A vyplatilo se. Jejich nejlepší psí investice do zbytku společného života...


Malinn loučící se se mnou v poslední den individuálu...     Malinn unavená a odpočívající na mé botě...      a nakonec štěňátko Malinn spící, studující;)

Fenečka se s postupujícím časem měnila před očima, i z mého pohledu byla ke konci na čtyřměsíční psí mládě úžasná. V mezích své psychiky soustředěná, vnímající a komunikující. A co je neméně důležité, stejně se po počátečním potýkání s novou praxí měnili i její majitelé - začali do sebe dostávat základní prvky psí komunikace, postupnou jistotu a všeobecné znalosti. Včetně toho, jak třeba reagovat v situaci, kdy fenečka začne zkoušet hierarchické mantinely (což jsme si také ukázali prakticky) - věc, se kterou má tolik pejskařů velký problém a kterou dostali Malinniny majitelé možnost otestovat (úspěšně:)) hned po návratu domů...

Probrali jsme hodně věcí důležitých pro zdravý psí vývoj fyzický i psychický. Řešení různých běžných situací (i v praktické formě), psí výživu, bohužel tak často podceňovanou důležitost dotace kalciovým přípravkem pro zdravý vývoj pohybového aparátu a chrupu mladého štěněte, nevhodnost očkování naráz kombinace&vztekliny (což zde už bohužel proběhlo), jednotlivé fáze psího života z hlediska povahy a psychiky, hárání atd. atd.

Bylo to opět fajn a přidávám tentokrát i pár fotografií, které jsme spolu nafotili. Jak sami vidíte, i Malinn byla velmi spokojená a v naprosté pohodě.

A závěrem jako vždy krátké video - zpětná vazba z pohledu mých klientů:

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XVIII. - Perští chrti

 

Perský chrt, saluka, saluki... všechny tyto názvy označují jedno psí plemeno. Plemeno velmi staré, pocházející z dob čtyř tisíciletí před naším letopočtem. Plemeno jako jediné požívající výjimky z "nečistých zvířat" v dnešním islámském světě, kam bohužel patří i psi - jediné, které může reálně vlastnit a chovat muslim. Jedno z plemen, jehož příslušník jako dar znamená skutečně Dar a nejvyšší uznání darujícího...

Plemeno, ze kterého byl zhruba o dva tisíce let později vyšlechtěn i chrt afghánský...

A právě dva zástupci perských chrtů tento týden u mne i se svojí majitelkou absolvovali individuální výcvikový servis. Osmiletý Farúk a pětiletý Lamar - starší Farúk, který má za sebou dostihovou kariéru a přišel jako velký lovec, ale vůči psům celkem klidný a Lamar, také lovec, ale především mající zásadní problém s jinými psy. A oba žijící ve světě, kde má pejsek svého človíčka dva metry za sebou.

Saluka je jako plemeno velmi nezávislá, se silným loveckým instinktem a přirozenou dominancí. Jsou to typičtí psí aristokrati, velmi hrdí a sami si vybírají, s kým "se budou bavit" (jojo, o to víc mě potěšilo Farúkovo spontánní čtvrteční olíznutí na rozloučenou). Jsou inteligentní a z mého pohledu krásně komunikativní - jen kdo je sám hloupý, může o saluce říct, že je hloupý pes. Naopak, s chrty obecně se krásně povídá, pokud sami člověka přijmou a saluka není výjimkou.

Lamar od prvního dne skvěle spolupracoval. Náhoda nám přihrála několik pěkných příležitosti, další modelové situace jsem cíleně vyhledal a Lamar z režimu "řeším každého psa, který se přiblíží", plynule přešel do režimu "mám pod nosem černého stafbula, ale je mi to úplně jedno" (zažitá konkrétní situace!). K tomu přidal velice rychlé pochopení módu "když se někam přesouváme, netaháme" - byl úžasný...

I Farúk se přes svůj vyšší věk a tedy více upevněné vzorce chování i dostihovou minulost viditelně zlepšil, majitelka se naučila chodit s oběma pejsky na jedné straně a společnou chůzi na vodítku v běžném provozu si už začala vyloženě užívat. Lovecké spády Farúka se také pozitivně zkorigovaly (stejně jako i Lamarovy), denně jsme chodili procházkou zazvěřeným lesem a oba začali místo rekognoskace terénu upřednostňovat svoji smečku. Farúkem to zpočátku při spatření veverky hodně trhalo, ale dal si "šéfem smečky" rychle říct.

Chrtí plemena jsou v mnoha směrech specifická a v rámci těchto plemen jsou specifické i saluky. Mají křehkou duši i těla, jsou nesmírně citlivé na vše, co je kolem nich špatně. Ale když vás přijmou za své, když jdou s vámi, když s vámi komunikují a cítí se s vámi dobře - pak víte, že jste právě dostali velké psí vyznamenání.

Závěr? Opět dobrý pocit pro nás všechny zúčastněné, nastartovali jsme správnou cestu a řekli si, co do budoucna ve vzájemné komunikaci smečky mé klientky ano a co už nikdy ne. A až někde potkáte paní z tohoto videa s jejími dvěma nádhernými perskými chrty, sledujte ladnou krásu pohybu štíhlého psího těla, které si i s chrtími dispozicemi běžce a lovce umí užívat pomalý uvolněný pohyb vedle svého člověka stejně jako vybuchující energii uvolněné pružiny ve volném terénu...

A na úplný konec ještě krátké popovídání o životě se salukou a individuálním výcvikovém servisu s mojí klientkou osobně:

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XVII. - Příběh fenky, kterou "odbornice na problémové chování psů" doporučila utratit...

 

Toto je poučný příběh fenky Lízy - fenky, kterou "odbornice na problematické chování psů" (jak sama sebe označuje) MVDr. Hana Žertová doporučila utratit...

Jsem opravdu rád, že se moji klienti z minulého týdne nebáli veřejně podělit o některé skutečnosti. Padlo konkrétní jméno, byly popsány konkrétní postupy a zkušenosti.

Proč jsem za to rád?

Z jediného důvodu - nelze zavírat oči před tím, jak se diletantismus a ego člověka, který si pouze nechal udělat mediální PR, dlouhodobě negativně podepisuje na zdraví a životech psů, na lidskopsích osudech a v neposlední řadě i na důvěře majitelů psů vůči lidem, kteří mohou a umějí skutečně pomoci. Není divu - pokud MVDr. Žertová předvádí to, co předvádí a zdravé psí jedince bez mrknutí oka odsuzuje k utracení, také bych k "psím psychologům" ztratil veškerou důvěru...

Proto a jen proto zveřejňuji toto video a píšu tento článek - jako varování před podobnými chladnokrevnými katy i jako varování před zbytečnými chybami, které se v psím životě vždy vymstí. Život pejska je příliš cenný, než aby byl dán všanc "odborníkům" bez základních znalostí a především bez základního vztahu a respektu k psímu životu...

S fenkou parson russell teriéra Lízou jsem se poprvé seznámil "na dálku" před 4 lety prostřednictvím dotazu do mé Poradny. Kopíruji sem dotaz i moji odpověď jako nejrychlejší formu seznámení s problémem (fence tehdy byly 3 roky):

Dotaz: Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o pomoc, který se týká problému agresivity naší fenky Lízy vůči lidem. Velice nás tento problém trápí víme, že bez pomoci tento problém řešit nezvládneme. Líze se věnujeme, chodíme s ní pravidelně na vycházky, aportujeme na poli, jezdíme na chalupu, kde máme velkou zahradu. Líza umí základní povely sedni, lehni, zůstaň, přines, je velmi společenská a moc ráda aportuje. Bereme si jí pokud to jde všude s sebou, sama tráví doma čas minimálně (např.:2 hodiny denně). Agresivita vůči lidem se poprvé objevila při útoku vůči mě, bez varování na mě Líza zaútočila. Agresivita se výrazně zhoršila v období hárání, kdy Líza bez varování pokousala mého manžela. Při útoku je Líza při vědomí, ale vůbec nereaguje na pokyny Nesmíš, Dost, jediná šance na zklidnění je taková, že Lízu musíme chytit pod krkem a přimáčknout ji k zemi a počkat až ataka agrese přejde (cca 1 minutu), poté se začne klepat a uklidní se, potom můžeme Lízu pustit (kdybychom Lízu pustili dříve než se začne klepat a zklidní se, tak se má tendenci vracet a opakovaně útočit), poté ji vykážeme na místo. Líza ví, že udělala něco špatně a omlouvá se nám (chce navázat s námi kontakt). Na veterinární klinice jsme podstoupili vyšetření mozku CT, vyšetření krve a je vše v pořádku. Lízu máme moc rádi a chtěli bychom tento problém vyřešit. Předem Vám děkujeme za odpověď!

Odpověď: Dobrý den:) Ozvěte se mi prosím telefonicky, domluvíme se, kdy byste za mnou s Lízou přijeli. Pomůžu Vám, ale tohle opět není k řešení "na dálku" - potřebuji s fenkou pracovat.

Jak je vidět, už tehdy jsem jednoznačně doporučil majitelům s fenečkou za mnou přijet. To se bohužel nestalo (navzdory emailové odpovědi, že rádi přijedou a navzdory doporučení od jejich kamarádky), protože zkušenosti s postupy a závěrem MVDr. Žertové, že Lízu bude nejlépe utratit, celkem pochopitelně podryly obecnou důvěru jejích majitelů v to, že by jim někdo z ranku "psích odborníků" opravdu mohl pomoci. Od té doby jsem již o Líze neslyšel a její majitelé doufali, že Lízin problém tak nějak zmizí sám.

(Malá vsuvka: V této souvislosti a jak je zmíněno i ve videu znovu všem připomínám, že nejhorší je čekat, že se psí problém vyřeší sám od sebe. Opakuji to dnes a denně - ne, nevyřeší. Ani když je zdánlivě čas klid, vždy se znovu vrací, razantněji a více upevněný. Nemluvě o devastujícím účinku na psí a samozřejmě i lidskou psychiku. Proto znovu ZA VAŠE PEJSKY PROSÍM o to, aby, pokud někomu třeba v Poradně doporučím za mnou s pejskem přijet, toto moje doporučení dotyčný opravdu nepodceňoval. Věřte mi, odkládat řešení psího problému se vždy v konečném důsledku obrátí proti vám samým, třebaže se vám to bude jevit jako pohodlná varianta.)

Naštěstí se ale občas dějí zázraky. Koncem minulého roku se na mne majitelé Lízy znovu obrátili s prosbou o pomoc a tentokrát jsme se už rovnou domluvili na individuálním výcvikovém servisu. Bohužel krátkou dobu před mým kontaktováním proběhla Lízina kastrace, o které jsem se dozvěděl až poté a nemohl jí tudíž zabránit. Mluvili jsme pak samozřejmě na toto téma s Lízinými majiteli, z mého pohledu se jednalo opět o zcela zbytečný zákrok, i v tomto případě stačilo dát dohromady Lízinu psychiku a vše by se rychle urovnalo.

(Malá vsuvka: Dlouhodobý stres psa má dalekosáhlé dopady do celkového nefungování psího organismu. Má vliv například i na trávicí procesy, hormonální nerovnováhu nebo epileptické ataky, už jsem měl možnost mnohokrát si to ověřit v praxi. I zde je zapotřebí primárně řešit příčinu problému, ne jeho důsledky.)

Lízu zachránila jedna jediná skutečnost.

A tou je fakt, že jejím majitelům na ní skutečně záleželo, záleží a mají ji rádi. Proto mne znovu zkontaktovali. A podle zpětných vazeb z tohoto i minulého týdne (kdy se také konal individuál) je vše na nejlepší cestě - dovolím si zde zveřejnit úryvek z mailu, který mi poslali:

"Jinak co se týče naší Lízy, pracujeme s ní dle Vašich instrukcí, opravdu s pravidelností, je to až neuvěřitelné, jak vše, co jste nám poradil funguje, jsme Vám za to moc vděční. Na procházkách vklidu míjíme ostatní pejsky, je to moc fajn, městský hluk je už pro Lízu daleko snesitelnější. Vím, že nás čeká ještě pořádný kus práce, ale my vytrváme, máme Líze za ta léta co vracet. Mockrát Vám za vše děkujeme, pomohl jste nám a hlavně naší fence Líze, která se z uzlíčku nervů mění opět ve veselého pejska."

Mám radost. Velikou radost - za Lízu, za její majitele, se kterými jsme si dobře rozuměli, za to, že moje práce má smysl a zachraňuje pejsky i jejich človíčky...

A zároveň cítím obrovský smutek z lidí, jakými jsou samozvaní "odborníci na psí problémy" a někteří "chovatelé".

Člověk, který se na psa svého klienta ani nepodívá, natož aby s ním pracoval. Člověk, kterému schází základní atributy vztahu ke psímu životu - člověk, který se ve skutečnosti psů reálně bojí, nemá je rád a kontakt s nimi mu není příjemný. Člověk, jehož první myšlenka je "zlý útočící pes" a proto dává svým klientúm syčící spreje, aby se mohli bránit. Člověk, který mezi psy napáchal neskutečné zlo ordinováním a aplikací sedativ. Člověk, který v mnoha případech doporučil utratit normálního zdravého psa - svět je malý a Líza zdaleka není jediný případ. Na místě paní doktorky Žertové bych se po takových výkonech velmi zastyděl a minimálně majitelům Lízy osobně omluvil...

Člověk, jehož odborné nezpůsobilosti jsem věnoval mnoho času již před cca sedmi lety, kdy MVDr. Žertová účinkovala jako hlavní hvězda šestnáctidílného seriálu TV Nova "Polepšovna mazlíčků". Doporučuji si znovu přečíst mnou komentované epizody spolu s celkovým shrnutím. Již tehdy jsem varoval před zlem, které tato dáma s přebujelým egem může napáchat, protože se bohužel najde mnoho těch, kteří jí budou věřit, protože "ona přece byla v televizi". A následující čas mi dal za pravdu, příliš mnoho lidí se chová jako ovce...

Chovatel, který řeší problémy zavíráním psů do komory a házením klíčů, není chovatel, ale magor. Bohužel se opět najde určité procento ovcí, pro které bude vzorec chování "zkušeného chovatele" silnější než zdravý rozum a silnější než vztah k vlastnímu pejskovi. Líza měla štěstí...

Berte prosím tento příběh jedné fenky jako dobře myšlené varování před špatnými lidmi a nekompetentními "odborníky", pro které váš pejsek absolutně nic neznamená, ale kteří mohou znamenat konečnou pro vašeho pejska i pro vás samotné. Pán od Lízy mi během stisku ruky při loučení řekl: "Pane Dostál, díky vám budeme mít i dalšího psa. Už jsme byli rozhodnutí to vzdát."

Asi je zbytečné cokoli dodávat...;)

A zde již zmiňované video, kde si můžete příběh Lízy, která podle MVDr. Hany Žertové neměla právo na další život, poslechnout na vlastní uši:

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XVI. - Kooikerhondje

 

Plemeno kooikerhondje (holandský kachní pes) u nás patří k těm exotičtějším a málopočetným. Měl jsem tu čest pomoci dvěma zástupcům tohoto krásného loveckého plemene a jejich majitelce v rámci svého individuálního výcvikového servisu a naučit je spolu správné smečkové komunikaci, nastavení hierarchie a eliminaci některých přirozených sklonů loveckého psa...

 

Starší 2,5-letý pejsek pochází z české chovatelské stanice, mladší 8-měsíční psí puberťák je přímý import ze Švédska. Právě jeho probouzející se utíkací tendence v lesním terénu byly jedním z důvodů, proč se na mne jeho majitelka obrátila - kromě toho, že se chtěla naučit svým pejskům rozumět a umět s nimi správně pracovat bez drilu, ale tak, aby svoji smečku zvládla.

Opět se potvrdilo, jak dobře se pracuje s klienty, kteří se přijedou opravdu učit. Udělali jsme spolu velký kus práce přímo v lesním terénu s vodítkem i bez, jejich majitelka rychle zjistila, co je pro psy skutečně důležité a že i silné lovecké geny se dají v pohodě zvládnout ke spokojenosti lidské i psí. Ukázali jsme si v praxi také ovládání na dálku a sílu přirozených komunikačních signálů.

Těší mě, že i tentokrát byli všichni spokojení a i následná zpětná vazba od klientky již z jejího domova potvrdila, že si ode mne všichni odnesli to, co měli.

Oba kooikeři byli úžasní, inteligentní komunikativní pejsci s velmi citlivou duší, ale na druhou stranu i s vrozenou dominancí a samostatností lovce. Osobně tomuto plemeni moc držím palce, aby zůstalo i u nás do budoucna takové, jaké je představili tito dva psí kluci.

A jako vždy opět přikládám krátké "interview" a zhodnocení individuálního výcvikového servisu z pohledu mé klientky:)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Obojky a neobojky

 

Tímto článkem bych rád doplnil sérii svých textů o obojcích "týracích" i o vhodných
a nevhodných typech vodítek. Protože i když se to na první pohled nezdá, i běžné
obojky mohou být pro konkrétního psa dobré nebo špatné a jak říkám každému
svému klientovi - obojek a vodítko jsou dvě věci, na které se musíte moci
stoprocentně spolehnout. Velmi často se však setkávám s tím, že pejskaři
tyto základní věci těžce podceňují
...

V dnešní době preferující různé "in-styly" a obecně líbivost nad praktičností bohužel na spoustě psů nalezneme "neobojky", které jsou jen parodií na skutečně funkční záležitost. Ať už se jedná o látkové "cosi" vyvedené v zářivých pastelových barvách, kurtový materiál nebo měkoučké polštářky (aby to pejska nebolelo) doplněné plastikovými uzávěry a zkracovadly - to jsou přesně ty "neobojky", které vám povolí nebo prasknou v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy je potřeba chytnout a držet. Pokud k tomu dojde třeba na kraji frekventované silnice, je o zábavu a adrenalin spolehlivě postaráno.

Základním funkčním požadavkem obojku je to, aby v tahu nepovolila některá jeho součást (tedy samotný materiál obojku nebo systém uzavírání) nebo aby se vám v ruce (na vodítku) neprotáhl jako guma. Pokud dojde k prvému případu, zůstane vám v ruce pouze obojek bez psíka, v případě druhém pak stačí, aby pejsek škubl hlavou dozadu a dojde ke stejnému výsledku.

To samé se mimochodem stane, pokud máte sice správný obojek, ale příliš volný. Uvědomte si prosím, že pes se nepohybuje pouze dopředným směrem, ale v režimu úleku, paniky nebo vzdoru zatáhne/škubne hlavou dozadu. V okamžiku je z obojku vyvléknut a vy řešíte nastalý problém...

(Poznámka: už mnohokrát jsem předvedl svým nevěřícím klientům přímo na jejich psech, jak jednoduché je v jednom okamžiku mít pevné spojení "pes-obojek" a v následující sekundě se dostat do stavu "obojek v ruce a pes navolno". Velmi rychle pak uznali, že jejich názor "z toho se pes nedostane" byl pouze jejich zbožným přáním, nikoliv odrazem reality.)

Jaký je tedy správný obojek a správné uchycení na psím krku?

Stále platí, že jediný skutečně funkční je klasický kožený (opravdu z kůže, nikoli z kůži napodobující gumy!) obojek s dostatečně dimenzovanou kovovou zapínací přezkou a dostatečně dimenzovaným kroužkem pro upevnění karabiny vodítka. Zvláště pro velké a silné psy je dostatečné dimezování velmi důležité včetně toho, aby upevňovací kroužek byl svařený - pokud je pouze ohnutý, pak není problém, aby se při velkém tahu nebo silném škubnutí roztáhl! I na tuto skutečnost je při výběru obojku zapotřebí myslet.

Vždy volte obojek s větší šířkou. Z hlediska prostých mechanických principů je nejen pevnější, ale především při tahu psa dozadu je daleko obtížnější jej převléci v zapnutém stavu přes hlavu. Majitelé psích plemen s extrémně štíhlým krkem a úzkou hlavou (dobrman, chrti) teď určitě dobře vědí, o čem mluvím...

Tím ovšem "obojková věda" ještě zdaleka nekončí;)

Obojek neslouží pouze k vodění pejska ve spojení s vodítkem. V případě potřeby je primárním záchytným bodem, pokud potřebujeme pejska zafixovat nebo udržet na místě. Z toho plyne další jednoduchá věc - pokud obojek chytneme prsty, pak nám je nesmí zmrzačit nebo nám jakkoli znesnadnit manipulaci. Obojky s výraznými kovovými trny (oblíbené především u majitelů "bojových plemen") jsou (nejen) z tohoto hlediska alarmujícím příkladem toho, jak obojek rozhodně vypadat nemá! Stejně tak i obojky z kůže, kde zůstaly neopracované ostré hrany devastující krk psa i prsty člověka.

Dále - obojek by měl sloužit i jako "signální prvek", tedy lehké cuknutí dá pejskovi patřičný korekční signál (tak, jak to učím své klienty). Aby tak mohl fungovat, nesmí pes mít na krku "polštářek", ale musí mít obojek z odpovídajícího pevného materiálu, aby i onen velmi slabý signál zaregistroval. Pak není problém při správných postupech ovládat i téměř 70kg telátko jedním prstem;)

A rada na závěr - jak moc/málo obojek utáhnout?

Empirické "na dva prsty pod obojkem" lze stále považovat za v praxi vyhovující základní odhad. Ovšem je zapotřebí to vždy doladit podle konkrétního plemene i obojku a nezapomenout na to, že s fyzickým dospíváním pejska i jeho krk sílí (a je tedy zapotřebí čas od času investovat do nového obojku) a nezapomenout ani na to, že plemena s hustým osrstěním a podsadou mají v zimním období o poznání větší obvod krku (u mého telátka v zimě vždy obojek zapínám o jednu dírku volněji).

Tak než dnes půjdete se svým psím parťákem na procházku, koukněte prosím, zda má na krku obojek nebo neobojek - a pokud má obojek, tak zda je schopen plnit svoje základní funkce: dostatečná pevnost, spolehlivost a pohodlí pro psí krk i vaše prsty...

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XV. - Obecně platné pravdy...

 

S tímto krásným temperamentním menším křížencem jsem měl tu čest se seznámit už na jaře na svém psím soustředění. On i jeho majitelé byli pro rok 2015 mými posledními klienty, na společném individuálním výcvikovém servisu jsme se sešli na poslední chvíli mezi vánočnimi svátky a Silvestrem, protože už od prvního lednového týdne všechny tři čeká roční pobyt v zahraničí...

 

A jak už to tak někdy bývá, právě tato zpětná vazba z pohledu mých klientů, zachycená v tomto videu, velmi pěkně (a symbolicky na konci roku) shrnuje něco, co by se dalo označit jako "obecně platné pravdy" - určitá pravidla a zákonitosti spojené s mojí prací a "psí problematikou". Jsem velmi rád, že některé skutečnosti jsou zde vyřčeny samotnými mými klienty a následující video si dovolím doporučit všem ke shlédnutí.

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Ustřihněte si uši

 

Před čtrnácti dny jsem zveřejnil článek "Obojky" odsuzující
stahovací, ostnaté a elektrické obojky, dnes se budu věnovat
další kontroverzní oblasti - kupírování psích uší a ocasů...

Opět na začátek ocituji výňatek ze Zákona na ochranu zvířat proti týrání - paragraf 4, odstavec (1), písmeno g):

§ 4

(1) Za týrání se považuje

g) provádět chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu nebo jiných vlastností zvířete, a to i v případě, že by uvedené zákroky byly provedeny za použití prostředků pro celkové nebo místní znecitlivění, prostředků snižujících bolest nebo jiných metod, nejde-li o případy uvedené v § 7 odst. 3 a 4, zejména

1. kupírovat uši, (...)

Pro upřesnění dodávám, že kupírování uší je na základě výše citovaného zákona v České republice zakázáno již od roku 1992, tedy 23 (slovy dvacettři) let! Přesto skoro denně potkávám kupírované (uši/ocas) dobrmany, knírače, rotvajlery, staffordy, cane corso, jorkšíry, německé dogy, německé boxery atd. Jak je to možné?

Jistou dobu se typická vyčůranost českého národa a vrozená snaha obejít co se dá realizovala prostým dočasným přeprodejem štěněte na Slovensko (byly i jiné destinace - Polsko, Maďarsko), kde konkrétně je kupírování uší zákonem zakázané teprve od roku 2002, s následným zpětným odkupem. Z hlediska legislativy bylo vše v pořádku, protože zákrok nebyl proveden na území České republiky.

Dnešní oblíbený trik chovatelů a majitelů psů takového ražení je jiný, však Češi si vždy poradí, že? Se štěnětem (štěňaty) se jednoduše zajde k veterináři, který si neláme hlavu s etikou svého povolání a zákrok udělá načerno a za tučnou odměnu z ruky do ruky nebo přidá i dobrozdání, že "zákrok byl proveden ze zdravotních důvodů" (to jsou ti známější vetové, kteří mají důvod se bát o svoji licenci) - na internetu snadno najdete konkrétní jména "specialistů" na dané plemeno...

(Technická poznámka: tyto postupy jsou natolik notoricky známé, že jejich zveřejněním zde opravdu nedávám nikomu návod.)

Zákaz kupírování uší a ocasů (včetně propagace těchto postupů a takto upravených jedinců - tady je velmi nevyužité pole postihů!) ale není v zákoně zakotven samoúčelně. Je třeba si uvědomit, že správné zastřižení ušních boltců není triviální záležitost, není to hotové za minutu, provádí se (na rozdíl od kupírování ocásku) až v několika měsících věku štěněte a vzhledem k bolestivosti zákroku (pokud pochybujete, vezměte si větší nůžky a ustřihněte si naživo kus ucha) je zapotřebí provést celkovou anestézii štěněte. Už samotné riziko plynoucí z celkové anestézie a jejích následků u ještě nehotového organismu je natolik vysoké, že by mělo vystavit okamžitou stopku těmto i všem podobným zákrokům, které nemají nutný zdravotní důvod! Celková anestéze skutečně není tak neškodná, za jakou je vydávána, zvláště v navýšených dávkách, které jsou mnohdy do psů napumpovány, protože veterinář neumí odhadnout adekvátní množství látky a pes se pak probouzí někdy až po mnoha hodinách. A ze své zkušenosti bohužel vím, kolika mladým psům se nastartovala epilepsie na základě získaného poškození mozku právě z tohoto důvodu.

Kupírování ocasu není tak složitá a časově náročná operace, ale její dopad na zbytek psího života je bohužel daleko horší. Zastánci kupírování velkopansky a z pozice typických "pánů tvorstva" přehlížejí základní fakt, a to ten, že ocas je pro každého psa jedním z dominantních komunikačních prostředků. Postavení ocasu (v celé své délce, opravdu nestačí ten ubohý pahýlek po kupírování!) dává velmi důležitý signál psímu okolí (a všem lidem, kteří této signalizaci rozumí). Pokud pes o tuto možnost přijde, je to něco podobného, jako když člověk přijde o schopnost ruční gestikulace jako emočního výrazového prostředku.

Jenže tohle zastánce a propagátory kupírování netrápí ani v nejmenším. Jejich neochvějným argumentem je, že "dobrman (německá doga, cane corso, rotvajler atd - dosaďte si klidně další plemena) bez kupírovaných uší/ocasu vypadá hrozně"! Ano, protože si kdysi pár blbců usmyslelo, že se jim budou na daném plemeni líbit jiné uši a jiný ocas a protože toho nebylo možno dosáhnout cílenou plemenitbou (proč asi - že by se genetika a domestikační znaky nedaly vždy znásilnit?), tak toho holt dosáhneme nožem a hodíme to do standardu. A následovníci těchto blbců už si nedovedou dané plemeno představit jinak, protože dobrman, boxer a německá doga mají podle nich "budit hrůzu" (proto vztyčené špičaté uši) a k celkové linii těla jim esteticky víc ladí useknutý ocas (dobrman, knírač aj.) - jen čekám, kdy přijdou na řadu další koncové části psího těla, protože s nimi pes nevypadá dostatečně hrůzostrašně, reprezentativně nebo aerodynamicky. Takový zrůdný psí tuning...

V této souvislosti bych rád připomněl, že obhajovat (jak se opět tak často na různých diskuzích děje) kupírované uši například některých pasteveckých plemen tím, že je pes takové potřebuje při boji s vlky nebo medvědy, je v české kotlině argument dosti zcestný neřkuli zcela pitomý. Nemluvě o tom, že třeba pyrenejský horský pes má svoje převislé ušní boltce o ocas ponechány v původním stavu i ve své domovině a pracovním nasazení a díky bohu(!) jsem se ještě nedožil toho, aby někdo začal lobbovat ve smyslu "pyrenej bude vypadat líp a bude méně zranitelný bez uší a ocasu" - a týká se to i mnohých dalších pasteveckých plemen. Proč? Vše je o lidech a někde mají asi jednoduše víc rozumu nebo jiné estetické cítění (pokud v horším případě ani zde nevyhrál zdravý rozum a respekt k přírodě).

Dalším oblíbeným "argumentem" kupírovacích uctívačů jsou důvody mající v základu zranění nekupírovaného ucha jejich miláčka jiným psem. Vážení, pokud svého psa nedokážete správně vychovat, neumíte předvídat nebo záměrně pouštíte svého psa do rvaček, pak se nedivte, že to občas odnese ucho (stejně jako čenich, končetina nebo jiná část psího těla). Pro vaši informaci - stejně zranitelné je i ucho vzpřímené (německý ovčák, belgický ovčák, malamuti, huskyové, lajky atd. atd.), přesto jsem nezaznamenal, že by u těchto plemen docházelo ke snahám uši řezat. Jedná se pouze o účelové pseudoargumenty, nic jiného. A někdy se zamyslete i nad svým pláčem, že váš pejsek má zdravotní problém s uchem a že je to určitě tím, že nemá ucho kupírované - ne, tím to opravdu není. Přirozeně převislé uši má spousta plemen, jen se jim do toho nemontuje člověk a nechává je jít svojí přirozenou evoluční cestou. Problém (a nejen s ušima) mají obecně ta plemena, která člověk svými "šlechtitelskými" snahami v pravém slova smyslu zprznil a poslal je cestou proti přírodě a přirozenému výběru - proto dnes máme tolik plemen s těžkými zdravotními problémy a jasnými zdravotními, povahovými i exteriérovými znaky přešlechtěnosti. Navíc je vhodné vzít v úvahu i to, že přirozeně vzpřímené ucho má silnější chrupavku než ucho převislé a že krycí funkce zvukovodu převislého ucha má u konkrétních plemen také své dobré důvody.

Základním kritériem chovu by nemělo být hledisko "takhle se nám plemeno XY líbí víc" a už vůbec ne hledisko jeho stupně hrůzostrašnosti - základním kritériem by stále měla zůstat přirozenost, zdraví a plná komunikační funkčnost. Ruku v ruce se zodpovědnými chovateli a majiteli, jenže právě tady a nikde jinde jsou ty skutečné problémy:

  • lidská nadřazenost
  • lidská potřeba znásilnit cokoli přírodního ve své moci
  • lidská neschopnost odlišit podstatné od nepodstatného, neustálé zdůrazňování a zbožnění estetických kritérií na úkor skutečných kvalit
  • lidská tendence svádět vlastní neschopnost na "nedokonalost psa"

Stačí se podívat na to, co jsou schopni ženy i muži provést s vlastními těly v honbě za jakousi chimérickou estetickou dokonalostí.
Stačí se podívat na to, čemu je v dnešním světě přikládána důležitost, jak jsme všichni masírováni onou "dokonalostí", kterou není myšlena skutečná kvalita jedince, ale to, jak je oblečen, vystajlován, vyholen a osvalen - už jen ty špičaté elfí uši chybí...

Ale proč musí tuto zvrhlost lidí zase odnášet i psi?!

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

"Obojky"

 

Po delší době cítím znovu potřebu vrátit se k oblíbeným
"výcvikovým pomůckám" těch, kteří nejenom že nejsou
schopni zvládat svoje psy pomocí své vlastní osobnosti,
ale navíc postrádají i základní vztah ke psům jako takovým.

Mám teď na mysli "obojky" (do uvozovek dávám zcela záměrně), kterými si kynologové, výcvikáři a majitelé psů (kteří jsou buď nezkušení a postrádají základní korekční mechanismy nebo jsou stejného založení jako jejich učitelé) kompenzují vlastní neschopnost se psem normálním způsobem komunikovat. Tyto "obojky" rozdělené dle jejich funkčního principu jsou:

  • stahovací
  • ostnaté
  • elektrické

Rád bych na samém začátku upozornil na základní skutečnost, a to tu, že všechny tyto zrůdnosti zásadnim způsobem porušují paragraf 4, odstavec (1), písmeno b) Zákona na ochranu zvířat proti týrání - cituji:

§ 4

(1) Za týrání se považuje

b) podrobit zvíře výcviku nebo veřejnému vystoupení anebo obdobnému účelu, je-li toto pro zvíře spojeno s bolestí, utrpením, zraněním nebo jiným poškozením (...)

Pokud kdokoli v tomto okamžiku pochybuje o tom, že výše uvedené "obojky" způsobují bolest nebo utrpení, jsem ochoten dotyčného na jeho vlastním krku přesvědčit o tom, že stačí jediné cuknutí, jediné zatáhnutí stahováku nebo ostnáče a bolest bude cítit ještě mnoho dní poté. A bude mít velké štěstí, pokud bude mít nadále v pořádku krční páteř a dýchací cesty - na rozdíl od psů, kde rentgenové snímky ukazují prokazatelná poškození těchto orgánů způsobená kovovými škrtidly. Možná pak pochopí, co cítí jeho vlastní pes, když podobný "vztah" zažívá se svým majitelem den co den - nemluvě o nevratném vlivu na citlivou psí psychiku...

Jsem ochoten strávit týden několik hodin denně komandováním "pánečka" nebo "paničky" a trestáním jejich neposlušnosti, neochoty či pomalosti prostřednictvím elektrického obojku, který podle nich "psu nijak neškodí". Za ten týden z nich spolehlivě vyrobím psychické trosky, které sebou budou samy cukat při sebemenším podnětu z okolí, budou se vystrašeně rozhlížet kolem, nebudou nic chápat a v noci se budou budit hrůzou. Lidé, kteří si pletou svého psa s autíčkem na dálkové ovládání a normální psí život s absolutní poslušností a podřízeností, si nic jiného nezaslouží...

Je neuvěřitelné, s jakými výroky a propagací se setkávám přímo z úst (klávesnice) těchto lidí. Pikantní je, že sami nechápou dosah svých tvrzení a rádi ztrapní sami sebe. Příklad?

"Ostnatý/elektrický obojek patří do ruky pouze zkušenému kynologovi."

Prosím?! Doteď jsem se naivně domníval, že "zkušení kynologové" jsou takoví borci, kteří nepotřebují psa zaškrtit nebo z něj udělat třesoucí se hromádku nervů! Ne, žertuji - o "zkušených kynolozích" vím samozřejmě své. Oni to opravdu normálním způsobem neumí a cvičáky, kde na půlroční štěně zlatého retrívra požadují stahovací nebo ostnatý obojek, nejsou v této zemi nijak ojedinělé. Velký průšvih je ovšem to, že svoje zrůdné postupy učí svoje klienty - ve valné většině nezkušené majitele prvního pejska. Ti zhusta uvěří "autoritám" (cvičitelé přece nemohou radit špatně, jsou to odborníci) a pak je jen otázkou šťastné hvězdy jejich pejska, zda zavčas prohlédnou. Kolik takových u mne už skončilo? Věřte tomu, že to není zanedbatelné číslo - a díky bohu za každého, kdo se ke mně dostane včas a sám s úlevou zjistí, že věci jsou zcela jinak, než jak mu bylo do té doby prezentováno...

Dalším důkazem, jací milovníci psů jsou propagátoři "obojků", jsou pro mne jejich výroky v různých diskuzích jako odpověď těm, kteří se opováží zapochybovat o jejich metodách. Jeden za všechny, protože je u těchto lidí jak přes kopírák:

"Já vím nejlépe, co je pro mého psa nejlepší!"

Ale houby - nevíte. Vy to bohužel ani netušíte. Vy víte pouze to, co je pro vás samotné nejjednodušší a v čem vidíte svůj cíl - tedy jít na psa silově, jako buldozer, za účelem totálního podřízení a zlomení. A nedivte se, že to píšu, stačí umět číst, dívat se kolem sebe a setkávat se s vaším přístupem na vlastní oči v praxi.

  • Skoro denně potkáváme s Gardýskem cestou do přírody paní s rhodéským ridgebackem. Pes je krásný, velký psí kluk, už žádné štěně. Má nasazený drátěný náhubek (zřejmě je "strašně nebezpečný") a na krku ostnatý obojek - a z jeho majitelky i pejska čiší cvičákové vzorce chování na sto honů...
  • Dospělý německý ovčák a jeho majitel, které docela často potkávám už roky. Komunikační metoda s vlastním psem - brutální zatáhnutí stahováku nebo zařvání. Opět cvičák...
  • Před pár lety u nás v paneláku bydlela rodina. Pán, paní a dospělá dcera. Dcera chodila ven s velkým křížencem. Na krku ten "milovaný" chudák měl - ano, ostnatý obojek. Jednoho dne jsem to nevydržel a naplno jí řekl, že ten ostnáč by měla dostat na krk ona...
  • Také skoro denně (už roky) potkávám jinou paní s vendéeským basetem. Baset nosil (možná ještě stále nosí) elektrický obojek. Paní si své kamarádce pochvalovala, jaká je to paráda, stačí stisknout tlačítko...
  • Moji klientku, která si pořídila zlatého retrívra jako svého prvního psa, po nějaké době navštívila chovatelka, od které pejska má. Strašně se divila, že pejsek nemá elektriku ("paní, to je úžasná věc")...

Všechno psi, které jde zvládnout v pohodě, v klidu a bez týrání. To by ovšem museli mít možnost vybrat si jiné majitele...

Psi s námi nežijí proto, abychom je škrtili, zarývali jim ostny do krku a pouštěli do nich elektrické impulzy. Oni sami ani nikdo jiný nás ale nenutí, abychom si je pořízovali - není povinnost mít psa. Žít se psem je štěstí a kdo se k němu neumí chovat, neměl by ho ani vlastnit.

Ne každý člověk má v sobě dostatek empatie, citu a respektu k (nejen) psímu životu. Mnozí se to musí teprve životem s pejskem naučit, i proto se pes v jejich životě často objeví. Bohužel právě takoví lidé implicitně slyší na rady a doporučení různých cvičitelů a "odborníků", kteří jim do hlavy natlučou "obojky" jako jediné a nejlepší řešení.

Protože "oni přece vědí, co je pro jejich psy nejlepší".

Ale jednoho dne to budou jejich psi, kdo se všemi těmito lidmi bude komunikovat prostřednictvím jejich vlastních stahovacích, ostnatých a elektrických obojků.

Ten den přijde a bude k nepřečkání dlouhý. Bude trvat věky. A celý ten čas, každou sekundu nekonečna, budou moci přemýšlet o své pokrytecké "lásce ke psům" a pohrdání tím, co pes cítí a vnímá psychicky i fyzicky...

Ale to už nebude na tomto světě.

 

Před časem jsem na svém FB profilu publikoval krátký text, který jsem napsal jako bezprostřední reakci na pokrytectví "milovníků psů", jimi vznosně prezentované v jedné diskuzi. Dovolím si jej přiložit jako jakýsi prequel k dnešnímu článku...

"V lidském pekle mají takové jedno speciální oddělení. Dostanou se do něj všichni ti, kteří své pejsky trápili elektrickými obojky. Tito jedinci hned na vstupu také vyfasují elektrický obojek - ale nemohou ho dát žádnému pejskovi, protože v pekle žádní pejskové nejsou. Ten elektrický obojek dostanou na krk sami lidé - procedura je to bezbolestná, čerti se na ně přitom mile usmívají a hladí je po hlavě. A všem vysvětlují, že oni čerti lidi nadevše milují a že ať jsou v pohodě, protože čerti přece nejlépe vědí, co je pro člověka dobré...

Lidé se v tomto speciálním pekle mohou pohybovat dle libosti, mohou jít kam chtějí. Každý ale dostane přiděleného svého osobního čerta - a toho musí bezpodmínečně poslouchat. Pokud dotyčný nezareaguje dostatečně rychle na přivolání nebo se netváří dostatečně ochotně a podřízeně, dostane elektrický impuls. Nikdy neví, kdy to přijde, obojku se nemůže žádným způsobem zbavit a po doběhnutí k čertovi se mu pokaždé dostane ujištění, jak je milován a jak pro něho jeho osobní čert udělá všechno na světě...

A že ví nejlépe, co je pro jeho člověka dobré...

A v tomto pekle zůstane člověk, který se přesně stejným "láskyplným" způsobem choval ke svému pejskovi, navěky."

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XIV. - Jack a útulek

 

Jack je mladý pejsek plemene sibiřský husky z útulku. Přesněji řečeno jde v jeho případě o tzv. "sprinterskou" linii, kdy opět šlechtitelé zprznili plemeno, která je ve své původní podobě dokonale vyladěné z hlediska povahy, stavby těla, výkonu a krásy - Jack je tedy oproti klasickému huskymu hubenější, subtilnější, s menší netypickou hlavou, delšími končetinami, chybí mu ta kompaktní silná a vyvážená stavba těla původního sibiřského huskyho. Na povaze se šlechtění podepsalo samozřejmě také - jsou zde razantně posílené predispozice k tahání a běhu.

Současná majitelka (Slovenka žijící již několik let v Česku) si Jacka našla v jednom z velkých českých útulků, protože vždy chtěla huskyho a Jack jí padl do oka. Bohužel, skutečná tvář "zachránců psů" se opět projevila v okamžiku, kdy jí pejska odmítli dát s naprosto neuvěřitelným zdůvodněním, že nemá české občanství a má tudíž smůlu! Protože ale slečna o Jacka velmi stála, zvrhla se předávací procedura v naprostou komedii, kdy paní z útulku odmítla se slečnou komunikovat a dotazy (týkající se převážně toho, zda má k dispozici pro Jacka dostatečně vysoký plot) jí předávala přes jejího českého zprostředkovatele stylem "zeptejte se slečny, jestli..." Naprosto neuvěřitelný, zarážející, arogantní přistup a můžeme se jen dohadovat, zda za vším stojí pouze problematická osobnost jednoho člověka nebo zda jde o nový trend v chování českých útulků. V této souvislosti bych rád řekl, že uź více mých českých klientů si přivezlo pejsky ze slovenských útulků a ani v jednom případě jsem neslyšel, že by se kolem toho děly takovéto absurdní obstrukce.

Celá předávací procedura se z výše uvedených důvodů samozřejmě odehrála v atmosféře nepohody, kdy nové majitelce nebyly sděleny ani žádné informace z Jackovy minulosti. Probírali jsme s mojí klientkou nejpravděpodobnější scénář Jackova života z údajů v očkovacím průkazu a jeho stavu při předání (podle slov majitelky byl prý plný velkých nasátých klíšťat) a shodli jsme se na tom, že Jack byl nejspíše v útulku velmi krátkou dobu, což ho asi jediné zachránilo před kastrací, pro kterou by byl z pohledu útulkových pracovníků vzhledem ke svému temperamentu ideálním cílem. Nicméně předávat novému majiteli psa bez základního ošetření, to už samotné nesvědčí o alespoň základní péči pracovníků útulku o jejich svěřence, nemluvě o profesionalitě...

Protože jsem viděl na vlastní oči i předávací protokol, přesvědčil jsem se znovu o tom, jaké "školení" dostávají osvojitelé útulkových psů, pro které je mnohdy jejich nový psí kamarád prvním pejskem v životě - kromě obligátních právních pojistek byl v případě Jacka kladen základní důraz na kotec a plotové zabezpečení pozemku. Ani slovo o skutečných fyzických a psychických potřebách, komunikaci atd. Útulek jednoduše předpokládá, že sibiřský husky Jack prožije svůj život v izolaci na zahradě a jeho jediným zájmem bude utéct (což by se za těchto podmínek samozřejmě také stalo).

Jack měl ale obrovskou kliku. Dostal se do rukou zodpovědné slečně, pro kterou byl Jack od začátku velmi důležitý a která věděla i to, že s jeho zvládnutím bude potřebovat pomoc. Na doporučení člověka, který u mne před několika lety absolvoval soustředění, se obrátila na mne a za čtyři dny individuálu se i Jack hodně změnil k lepšímu - podstatně se zklidnil a moje klientka se naučila s ním pracovat "po psím" (což na psy typu husky jako jediné skutečně zabírá - jeho majitel musí být "silnější pes", ne se chovat jako člověk). Jack byl pro mne skvělý parťák, nechal jsem na něm hodně fyzických i duševních sil, ale pokrok u něj byl vidět den po dni. Začínali jsme opravdu od začátku, ve svém životě do té doby viděl jediný smysl "tahat, utíkat a lovit", ale na přirozenou komunikaci slyšel okamžitě a bylo krásně vidět (můžete to na jednom místě zaregistrovat i ve videu), jak je těmto plemenům blízká. Jack je a zůstane temperamentním pejskem tak, jak je huskyům vlastní, je to "ukecaný" živelný pejsek, opět typický husky a je to pes velmi dominantní - opět vlastnost pro huskyho typická. Na jeho snaze tahat na vodítku jsem také hodně zapracoval, je zde vidět už velké zlepšení a ve spojitosti s mými postupy "celkového zklidnění" předanými Jackovi i jeho majitelce je zbytek jen otázka času.

Krátké interview s mými lidskopsími klienty si opět můžete poslechnout ve videu. A jak v něm říkám - pracovníky psích útulků by nemělo zajímat, zda je zájemce o pejska Čech, Slovák nebo Indián. Mělo by je zajímat to, jaké má předpoklady jako člověk. A stejně tak důraz na zabezpečení pozemku, kteréžto misto zřejmě vidí jako jediné možné pro psa, by bylo daleko lepší zaměnit za důraz na vztah, vzájemnou blízkost a uspokojení i psychických psích potřeb. Ale to je asi skutečně něco, čeho se za svého života v této zemi nedočkám...

Hodně štěstí do dalšího života, Jacku - máte teď spolu skvěle našlápnuto:)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XIII. - Anatolský pastevecký pes (kangal)

 

Tak na tuto fenečku jsem se hodně těšil:) Mám pastevecká plemena moc rád a byl jsem zvědavý i na to, jestli fenka bude povahově opravdu taková, jaká by měla být.

A také jsem věděl, že její majitelka se svým partnerem budou potřebovat moji pomoc, protože jak jsem na konci individuálu přiznal, kangala bych určitě nikomu nedoporučil jako jeho prvního psa.

Fenečka byla od prvního dne jednoduše úžasná. Velmi rychle mě přijala jako svého učitele a hierarchicky nejvyššího a naše mimosmyslová komunikace na pozadí fungovala na jedničku - to napojení tam prostě bylo od první chvíle. Tomu odpovídalo i její chování - byla zcela v pohodě a pokud o něco šlo, vždy mě zkontaktovala a vždy se samozřejmě také dočkala mé odpovědi. A do našeho společného videa jsem prostě musel vložit i krátkou ukázku naší "jazykové komunikace", která se z popudu fenečky konala každý den, která mě strašně těšila a jako u každého mého psího klienta i zde byla mojí zpětnou vazbou, že vše funguje tak, jak má.

Velmi mě potěšilo i to, že (jak opět zmiňuji ve videu) pokud chov kangalů v ČR vypadá tak, jak jej představila tato mladá fenka, pak je to velmi dobrá vizitka geneticky správných chovných linií. Zdůrazňuji to především proto, že tato skutečnost nebývá pravidlem a dnes se bohužel hodně psích plemen u nás potýká s tím, že psi sice vypadají exteriérově dobře, ale jejich povaha už je někde jinde, než by být měla.

Své klientce jsem v rámci individuálu kromě názorného každodenního předvedení a naučení správných komunikačních postupů samozřejmě vysvětlil i specifika a povahu anatolského pasteveckého psa (kangal je jen jednou z jeho variet, vedle akbaše a karabaše) - každé pastevecké plemeno je trochu jiné a anatolský pastevecký pes patří k těm velmi nezávislým, samostatným a silným. I naše fenečka už lehce ukázala pár kousků - třebaže jí bylo teprve něco přes pět měsíců, je nutné si uvědomit, že křivka psychického vyspívání pastevce vypadá trochu jinak a v tomto věku je štěně na vyšší úrovni než stejně staré štěně běžných plemen. Právě proto jsem individuál naplánoval na období, které je z hlediska toho, na čem bylo zapotřebí u fenečky zapracovat, vzhledem k těmto skutečnostem ideální.

Celý kurz opět proběhl v pohodové atmosféře s velice dobře spolupracující klientkou. Se svými lidskopsími klienty se určitě nevidíme naposledy a moc rád budu sledovat, jak tato překrásná kangalí slečna bude vyrůstat a povahově dospívat - kontaktní vůči lidem, které si oblíbí, nedůvěřivá, nebojácná a ostražitá vůči lidem cizím nebo nedůvěryhodným...

A vím, že mě si bude pamatovat navždy jako "psa", který ji mimo jiné naučil i to, že také člověk může být plnohodnotným pasteveckým parťákem, pokud dokáže být stejně emoční, rychlý, chytrý a silný.

Bylo mi ctí a potěšením, malá psí princezno...;)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XII. - Kanaánský pes

 

Tento týden u mne absolvovala individuální výcvikový servis pětiměsíční fenečka plemene kanaánský pes se svojí majitelkou. Kanaánský pes rozhodně není u nás rozšířené plemeno, ale je velmi zajímavé svým původem i povahou.

Jedná se o izraelské národní plemeno, velmi staré a v dnešní době jediné oficiální plemeno, které existuje ve dvou formách - jako domestikované i divoké, volně žijící v přírodě. Kanaánci jsou velmi inteligentní, s vysokou vrozenou dominancí a nedůvěrou vůči neznámému okolí a cizím lidem.

Je tedy naprosto přirozené, že mnohý čerstvý majitel štěněte bude velmi rychle překvapen a zaskočen tím, že není vše tak, jak si představoval. V tomto konkrétním případě se ke mně fenečka dostala již v dost extrémním stavu, naštěstí je její majitelka z těch lidí, kteří nemají problém se obrátit o pomoc, pokud ji potřebují. To je vždy základ, tady není místo na ješitnost nebo ego (s čímž se bohužel u psích majitelů čas od času setkávám) - pokud si člověk nechá poradit a pomoci u člověka, který opravdu ví, o čem mluví, pak je to vždy ku prospěchu a předejde se tím velkému zklamání a spolužití v neustálém boji "kdo s koho". Nemluvě o samotné kvalitě psího života...

Tato fenečka u mne před krátkou dobou absolvovala konzultaci, během které mi předvedla širokou škálu asociálního chování (ječení, kousání, strach ze všeho...). Tehdy jsme si spolu vyříkali "základní pravidla" a fenka na mě ke konci reagovala už ne pokusy mě zakousnout, ale klasickými (a správnými) signály podřízenosti. Když jsme se teď setkali na individuálu, už si mě dobře pamatovala jako hierarchicky vyššího a fázi vzájemného "vyříkávání" jsme tedy mohli přeskočit a soustředit se na další kroky.

Vstupní stav byl stále ve fázi jekotu a obrovského strachu jít někam do neznámé situace (nefungovala základní smečková hierarchie), druhá strana mantinelu bylo výhružné startování, pokud se v okolí objevil vhodný pes. První den pro mě znamenal obrovský výdej psychické energie potřebné pro nastartování a trvalé vrácení správných vzorců chování, ale už druhý den díky tomu byl vidět znatelný pokrok, který se pak stupňoval i všechny další dny - fenečka začala fungovat smečkově, postupně z ní padal strach i signály agrese vůči okolí, z vystresované bytosti se opět stával pes.

Stejně pozitivní byl i vývoj mezi ní a její majitelkou, která od počátku dodržovala moje pokyny - kontakty, komunikace, vazba, hierarchie. A vše bude fungovat i v budoucnu, pokud obě dvě svoji nastoupenou cestu už neopustí.

Ostatně poslechněte si vše sami v podání samotné majitelky této krásné fenečky:)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XI.

 

"Dobrý den pane Dostále. V jakých hodinách se s Vámi mohu spojit ohledně pomoci s našim psem Ronniem? Potřebujeme akutní pomoc. Děkuji za odpověď."

Touto smskou jsem se před několika týdny seznámil s majiteli mladého 1,5letého pejska plemene akita-inu, se kterým tento týden společně absolvovali můj individuální výcvikový servis...

Ronnie není povahově problémový pes - je jen typickým představitelem svého plemene, hrdým, nezávislým a přirozeně dominantním. Pro člověka roky zvyklého na povahu labradora tedy zcela něco jiného a nového. Navíc měl tu smůlu, že se už třikrát stal terčem "bojového plemene", nejen tyto situace musel zvládat sám a samozřejmě se to očekávatelným způsobem podepsalo na jeho vztahu ke svým lidem i psímu okolí. Ale měl to štěstí, že právě jeho majitelé rychle pochopili, že je třeba s celou touto záležitostí něco udělat a že výcvik pejska nesmyslnou metodou "pozitivního přístupu", kterým prošli, asi nebude to pravé pro Ronnieho ani pro ně.

Někdy je pro lidi těžké přijmout zjištění, že to, co je doposud jiní učili, je od základu špatně. U mne jsou najednou konfrontováni s jiným přístupem, jinými metodami a jinými informacemi. Mojí výhodou ale je, že vše, co svým klientům řeknu, jim umím již první den názorně ukázat na jejich vlastním psu - předvést, jak právě můj jiný přístup, metody a komunikace ze psa rozhozeného a věčně čekajícího podraz od okolí velmi rychle udělá psa klidného a spoléhajícího na svého vůdce smečky. I majitelé Ronnieho rychle pochopili a přijali tuto pro ně sympatickou "novou cestu" - den po dni se společně se svým pejskem cítili lépe a klidněji...

Když s pejskem pod mým vedením absolvujeme v naprostém klidu různé zátěžové situace a bez problému míjíme jiné štěkající psy, jsou to silné momenty pro všechny zúčastněné - pejska, moje klienty i mne samotného. Když jsme s Ronniem v pohodě prošli v dvoumetrové vzdálenosti kolem pěkně rozčileného štěkajícího velkého německého ovčáka opřeného předními tlapkami o horní hranu vrat (moje oblíbené testovací místo - mnozí z mých klientů je také znají:)), jeho majitel na mě koukl a řekl "teď mi spadla čelist". A pro mě to opět byl ten pozitivní signál, že věci fungují jak mají - že moji klienti i jejich pes se právě teď přesvědčili a něco naučili o tom, jak funguje síla smečky a přirozené komunikace. A jak obrovský je ve výsledku rozdíl mezi přístupem a přínosem hulákajících cvičáků, "pozitivního" podlézání vlastnímu psu a tím, co lidi učím já sám - přesněji řečeno nejen lidi, ale i jejich psy. Na co nepotřebuji týdny, ale stačí mi dny...

Je asi zbytečné dodávat, že den po dni viděli výsledky práce i Ronnieho majitelé - včetně toho, jak se měnil i jeho vlastní přístup k nim. A jako vždy v těchto případech je na konci opět společná radost všech zúčastněných, dvou i čtyřnohých bytostí.

Celkové dojmy a zkušenost s mým individuálním výcvikovým servisem si opět můžete poslechnout v autentické syrové podobě v podání mého klienta a Ronnieho parťáka;)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis X. - Maruška, kastrovaná fenka s těžkou srdeční vadou

 

Úsměvnou perličkou tohoto individuálního výcvikového servisu
je sázka mezi majitelkou fenečky a jejím manželem o to, zda
jí a její fence můj kurz pomůže.
Paní vsadila dvě láhve červeného vína proti dvěma krabicím
zmrzliny Carte d'Or, na které si měla pochutnat v případě,
že její víra v moji práci bude oprávněná...:)

Kříženka Maruška, 5-6letá kastrovaná fenečka se srdeční vadou, byla přivezena do českého útulku ze Slovenska. Zde si ji našla a osvojila její nynější majitelka. Minulost fenky je poněkud nejasná, ale vzhledem k její vzácné srdeční vadě, chování při vyšetření a sociálním vzorcům je velmi pravděpodobné, že delší část svého života mohla strávit někde ve veterinární laboratoři.

Kastrace a z toho plynoucí vzorce chování spolu s vážnou srdeční vadou jsou samozřejmě smrtelná kombinace (konkrétní dopad na na tuto fenečku sama moje klientka ve videu líčí), každý člověk-kardiak ví, že se nesmí rozčilovat a u psů to platí stejně. U Marušky bylo vše ještě podtrženo původem, určitě je v ní genetická informace borderkolie nebo šeltie, takže temperament daný od přírody.

Naštěstí se opět projevilo, že vrozené sociální vzorce chování psa nezabije nic. Maruška se mnou od začátku komunikovala, rychle vycítila, že jsem tu proto, abych jí pomohl. Svojí komunikací "na pozadí" jsem ji už první den zklidnil, dodal jí potřebnou jistotu a znovu v ní probudil základní smečkové instinkty - tedy to, co by udělal skutečný pes s vůdcovskými vlohami a co jsem díky svému daru schopen udělat i já jako člověk.

Spolupráce s její majitelkou byla také pohodová, paní se již první den přesvědčila nejen o tom, že moje postupy fungují, ale i o tom, že pokud se bude držet toho, co jsem ji učil, budou fungovat i u ní. A každý další den pak byl lepší a lepší...

Vlastní zhodnocení individuálního výcvikového servisu přímo v podání mé klientky si můžete poslechnout v přiloženém videu. A protože paní podávala svému manželovi každý den zprávu o "stavu Marušky", tak pevně věřím, že i ta zmrzlina ji doma už čekala;)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Když vám seberou pejska... (Individuální výcvikový servis IX.)

 

Za některými lidskopsími klienty mých individuálních výcvikových servisů se skrývá silný příběh...

Tak jako v tomto případě, kdy bylo tehdy roční štěně rhodéského ridgebacka exekučně zabaveno jako věc
a jako s věcí s ním bylo následně i nakládáno. Jen díky jeho majitelce, která se nebála a rozhodla se celou
kauzu medializovat, došlo k jeho záchraně a v nedávné době i k legislativní změně, která by v budoucnu
měla podobným krutým excesům zabránit.

Příběh samotný si poslechněte přímo z úst jeho hlavní aktérky v následujícím videu. Co se týká jejího dnes již zhruba 4,5letého rhodéského ridgebacka - na počátku mé práce s ním byl vystresovaný pes, neklidný, pes permanentně cítící ohrožení a potřebu se bránit. Pes, který měl ve své majitelce milující chůvu, ale ne vůdce. Proto řešil zátěžové situace po svém a plně v souladu se svým traumatizujícím zážitkem - tedy agresí ze strachu...

Dnes jsou také on i jeho majitelka už jinde. Na Natym bylo krásné sledovat, jak se díky mé práci s ním den po dni z nejistého bojácného pejska stává opět sám sebou - klidným, pohodovým ridgebackem, ponechávajícím řešení situací na vůdci smečky. Absolvovali jsme (všichni spolu i jeho majitelka zvlášť) různá prostředí a setkání - psi, kočky, lidé, městský provoz... všechno zvládl bez paniky nebo agresivních reakcí. I jeho psí dušičku jsem uvedl zpět do pohody, i jeho majitelka teď ví, jak s ním komunikovat.

A znovu jsem se setkal s momenty, které na své práci tak miluji - tou úžasnou změnou výrazu v psích očích od původní nejistoty a neklidné ostražitosti k finální pohodě a klidu, kdy pohled psích očí změkne a zněžní... výrazem psího poznání (viděli jsme se s pejskem krátce před dvěma měsíci na konzultaci, ale on na mě nezapomněl)... a v neposlední řadě radostí mé klientky "Naty se na mě začal dívat"...:)

Více si poslechněte přímo v tomto videu:

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis VIII.

 

A je tu další z mých "zpětných vazeb" - tentokrát jde o krásného australského ovčáka, dvouapůlletého psa...

Vedlejším produktem toho, když je pejsek tzv. startovací, bývá občas pokousání vlastního majitele v situaci, kdy se jej snaží dostat od druhého psa. V tomto videu uvidíte, jak to vypadá, když se potká špičák proti špičáku na lidském předloktí;)

Ale to je dnes už jen vzpomínka na minulost (stalo se to v sobotu, tedy dva dny před jejich příjezdem), v současné době jsou oba protagonisté ve svém vzájemném vztahu zcela jinde.

Hlavním problémem tohoto pejska (kromě celkového "nerozumění si" se svou majitelkou) bylo startování po jiných psech. Příčina byla jasná od počátku, nefungoval hierarchický vztah a australský ovčák jako přirozeně dominantní plemeno v podobných případech vždy bere řešení situací do vlastních tlapek. Bylo zapotřebí opět postupovat citlivě, ale právě toto je můj přístup a pejsci na mě reagují tak, jak reagují - proto i zde byl jasný pokrok vidět již po první lekci. Další dny pak úspěšnou změnu psích reakcí v zátěžových situacích potvrdily mně i klientce, pejsek se zklidnil, přestal řešit zbytečné věci a jeho majitelka se začala učit s ním správně pracovat. Tedy nejen používat správné komunikační postupy, ale upravit i svoji vlastní psychiku tak, aby ji její pes rozuměl a byl ochoten v budoucnosti přijmout jako vůdčího jedince.

Další spolupracující klient, ze kterého mám velkou radost. A další pejsek, který se díky mé práci s jeho psychikou v podstatě ze dne na den zcela srovnal...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis VII. - Ať Tě síla provází...

 

Dnes dávám se svolením své klientky k dispozici zpětnou vazbu v trochu jiné formě - ve formě "deníkového" popisu prvního a čtvrtého (tedy dnů nejdůležitějších) dne individuálního výcvikového servisu. Je napsána krásnou lehkou formou, je opět zcela otevřená a neskrývá emoce. Malá psí princezna Alma (necelé dva roky, tibetský španěl) mě vždy rozesměje při vzpomínce na šest kilo psího tělíčka, které během podávání ruky s klientkou rozvážně obejde moji pravou nohu, vyhledá si strategické místo a se svým kouzelným předkusem se mi neúspěšně pokusí prokousnout skrz maskáče - a já chvíli jen nevěřícně koukám, co se to tam dole děje, protože to byla neskutečně komická situace... na druhou stranu mám vždycky rád, když pejsek projeví svoje ambice hned na začátku:)

Alma i se svojí majitelkou jsou po čtyřech dnech absolvovaných u mne už úplně jinde. Jsou spokojené, klidné, fungují jako smečka a mám z nich obou velkou radost. Jako ve všech mých případech, i zde to byla práce nejen se psí, ale také lidskou psychikou. Díky Almině majitelce to však i tentokrát šlo velmi rychle a člověčí i psí "démoni" byli navždy vyhnáni tam, kam patří.

Přečtěte si následující autentický deník a věřím, že vás zahřeje na duši stejně, jako zahřál i mne.

Zpráva ze dne prvého.

12.30
Tak jsme vážně tady! Trochu tomu nemůžu uvěřit. Alma se cuká ve kšírkách (no jasně, máme mít obojek, ale u takhle malého psa je to zbytečné tahat ho za krk, no né!). Přichází pan Dostál. Pomalu a klidně. Zato já jsem dost nervózní. Alma si ho očuchá a pomalým krokem ho obejde a v zápětí ho kousne do nohy. ZEZADU! Sakra, tuto naší nejnovější strategii nemusela předvést hned. Pan Dostál mne sleduje klidným, vyrovnaným pohledem a tiše říká: „to jste mi, ale neřekla!“ Co na to odpovědět? Pak obojek, kšíry dolů. Obojek není kožený, proč taky, obojek jako obojek. Za pár vteřin mi dojde, proč to jedno není. Stydím se! Říkal to a já místo abych se zeptala, myslela jsem si, že jsem nejchytřejší. Okamžik mateřské hrůzy: dávám vodítko se svým miláčkem do ruky naprosto cizímu člověku. Nejistota, takřka panika… zbytečně. Po chvilce Alma jde vedle jeho nohy stejně klidně a vyrovnaně jako on. Mně klidným a vlídným hlasem pan Dostál upozorňuje na důležité věci. Procházíme lesíkem, sídlištěm, sedíme na autobusové zastávce, míjíme školu a křičící děti, Almy noční můra, a Alma jde a je v poho.

14.00
„Tak vidíte kde je chyba?“ Jasně že vidím, u Almy není. Tváří se jako nejspokojenější pes pod slunkem. „Tak dnes jsem vám ukázal, že pejsek je v pořádku a zítra začneme pracovat na vás.“ „Tak jo,“ špitnu, „tak já tedy zítra přijdu.“

Abych dnes taky něco dělala, dostávám domácí úkoly.

14.45
Káva u mamky. Alma se vrhá na Nelinu, a odbíhají spolu povyprávět si dnešní zážitky. Mamka je zvědavá, tak co, tak jak? Pomalu piju kávu, je dobrá. Přibíhá Alma a muchluje se s mamkou. To maminku uklidní, pejsek je v pořádku.

15.30
Přicházíme domů. Alma, která prospala cestu v autě, se chystá v této činnosti pokračovat. V kuchyni ji zastaví syn a také zkoumá, jestli neutrpěla nějakou újmu. Alma mu olizuje celou hlavu, když je se svým dílem spokojená, vznešeně odkráčí na gauč, kde usíná zaslouženým spánkem. Chrápe jak dřevorubec. Dívám se, jak prší…

17.00
Neprší, leje.

17.30
Úkol číslo jedna:

Nedá se nic dělat, vyrážíme do deště. Nebe se lehce smiluje a liják se mění v deštík. Alma a teď POZOR… vzorně kráčí u mé pravé nohy. No neraduji se předčasně, asi na ní ještě působí to kouzlo. Něco jako ve hvězdných válkách: Ať tě síla provází… Troufale bych nám na konci procházky dala jedničku, nebýt jednoho selhání. No jasně, že neselhala Alma. To já si nevšimla toho labradora, Alma ano, a když se ptala, netušila jsem na co. Následovala malá panika.

20.00
Alma spí. Poslouchám muziku. Hrají Nothing Else Matters. Klasika. U té jde sebezpyt (úkol číslo dvě) bezvadně.

22.00
Úkol číslo tři:

Vyrážíme ven. Přestalo pršet. Pozdní večer po dešti. Tolik vůní, vítr šumí ve větvích a vše se leskne, jako nové. Mám ráda tyhle chvíle. Alma opět vzorně kráčí u mé pravé nohy. Sleduji ji a snažím se vnímat, co se v ní děje, co asi řeší či neřeší, včas jí odpovídám. Noci jsou laskavé, klid je v nich přirozenější. Asi v půlce cesty z jedné zahrady vychází boxer se svou paničkou. Včas si všimnu a v klidu s Almou počkáme, až vyjdou, abychom se jim nemotali do cesty. Alma sice natahuje, ale stojí klidně a neštěká. Když vyjdou, pokračujeme dál. Klidně a bez problému přicházíme domů. Krásná, pohodová procházka.

23.00
Alma opět spí. Její teplé tělíčko hřeje moje kolena. Pozoruju její klidný spánek a ptám se sama sebe, jakého bych chtěla vůdce smečky.Silného a vyrovnaného. A takového dám Almě. Ať nás síla provází  

 

Zpráva ze dne čtvrtého.

Být vůdcem smečky je fuška. Hlavně pro nás ženy. Jsme pečující, ochranitelské, láskyplné. Hlavně pro to poslední daleko častěji vyhledáváme pomoc pro naše pejsky právě tady. Chceme, aby se naši pejsci měli dobře. Nepotřebujeme cvičené opičky, které by ostatním předváděli, jak jsme my skvělé. Potřebujeme spokojené, zdravé a šťastné psí parťáky, se kterými se nám bude hezky žít.  

Ano pro ženy je to těžké a přesto to dokážeme, mně osobně velmi pomohla věta: „Uvědomte si, že svou nejistotou a strachem jí velmi ubližujete.“

Čtvrtý den.

10.00
Syn pozoruje Almu a najednou prohlásí: „mami, Alma je opravdu spokojenější“. Usmívám se v koupelně, protože je to pravda.

A co je pro mne překvapivé, Alma reaguje nadšením na svůj obojek. Kšírky jsme odložily. Slouží jen pro jízdu v autě.

12.30
Poslední výuka. Dnes vlastně už víc doplňování a upřesňování. Seznam otázek. Odpovědi. Směji se když si uvědomím, že pan Dostál je poslední koho kousla. Dnes chodí na vodítku klidně, lidi míjí se zvednutou hlavičkou, maximálně, pokud se jí někdo opravdu nelíbí, mi věnuje krátký pohled, a když zjistí, že jsem v klidu, ztratí o chodce zájem. K našim chodíme kolem dvou dětských hřišť. Dříve to byla pohroma, dnes nezájem.

13.30
Alma vesele poskakuje po louce. Šťastný pejsek. Ulovila myšku a přinesla mi jí. „Koukej, jaký jsem lovec!“

15.00
Loučení.  „Pokud bude nějaký problém, ozvěte se.“(To patří mně.) „Měj se krásně princezno,“ (To patří Almě.)

22.00
Před výukou jsem Almu milovala, teď ji obdivuji, miluji a jsme mnohem víc spojené… je to jiné, mnohem intenzivnější.

Vzpomínám, jak dlouho mi trvalo se na výcvik přihlásit. Kolik pochyb! Kolik obav! Na internetu jsem našla i velmi zneklidňující informace. Teď jsem moc ráda, že jsem se šla přesvědčit osobně. Nepotvrdilo se nic z toho špatného, co jsem se na netu dočetla. Pejsci pana Dostála milují, protože on miluje je. A to by Alma podepsala. Ale teď tu chrupká ze spokojeného psího snění…pan Dostál ji na začátku slíbil, že jí se mnou pomůže a to splnil.

    Jana Koliášová

     

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis VI. - vzkaz těm, kteří potřebují pomoc...

 

Čas od času sem ze svých individuálních výcvikových servisů dávám krátká videa, která jsou nějakým způsobem vypovídající - ať už o mých postupech, výsledcích nebo obecných pejskařských jevech. Tento krátký "vzkaz od klienta" jsem natočil ze dvou prostých důvodů: jako další apel na majitele pejsků, ať skutečně nenechají svoje pejsky (a vlastně i sebe samotné) zbytečně trápit, protože stres a pošramocená psychika dostane každého psa spolehlivě do kolen. A také proto, abych na plemeni rhodéský ridgeback demonstroval, jak moc citlivá je psí duše u plemen, u kterých byste to na první pohled vůbec nečekali...

Důvod, proč se na mě majitelka této krásné čtyřleté psí slečny obrátila s prosbou o pomoc, byl jak přes kopírák a mnohokrát jsem jej za svoji praxi už zažil - fenka vystresovaná s klasickými stresovými ventily (devastace, panika ze samoty, extrémní panika ze sebemenších zvukových podnětů, agrese vůči psům) a stejně tak vystresovaná i její majitelka, která už si nevěděla rady. Podle vlastních slov už vyzkoušela všechno možné, stav fenky jí určitě jedno nebyl, bohužel (jak už to tak bývá) všechny "rady" byly k ničemu a celou situaci jen zhoršovaly. Pak jednoho krásného dne dostala od jiné spokojené klientky kontakt na mne a vše nabralo jiný směr.

Na zhodnocení výsledků z pohledu klientky si udělejte vlastní názor z natočeného videa. Za mne jen tolik - protože ke každému psu svých klientů přistupuji tak, jako by byl můj vlastní, dostává ze mne i maximum mé psychické energie, mého "psího daru" a kontaktního přístupu. Proto jsou výsledky tak rychlé, proto je možné za několik dní dosáhnout tak velké změny k lepšímu v situacích, které několik let předtím absolutně nefungovaly. Moje konkrétní postupy jsou jen z malé časti viditelné pro člověka, ale beze zbytku vnímané jeho pejskem. Bez mé přímé práce to nejde - osobní interakce zapotřebí jak vůči pejskovi, tak vůči jeho majiteli (aplikovaná praktická psychologie). Proto je tak nezbytné tu oba zúčastněné po jistou dobu mít.

Psí (lidské) problémy nikdy nezmizí samy od sebe, nevyhnijí, naopak se upevní. Psí život ubíhá strašně rychle a čekat několik let, než se jeho majitel rozhodne s tím udělat něco skutečně přínosného (místo ztráty času a přidávání další nálože problémů u různých "cvičitelů" a "rádobypsychologů"), je pouze formou psychického týrání vlastního psa. Proto prosím - mějte tyto skutečnosti na paměti a nehazardujte se zdravím a pohodou svých čtyřnohých kamarádů!

Pes, vystavený dlouhodobému stresu, se chová tak, jak odpovídá jeho konkrétnímu naturelu. Někteří se stanou divokými agresory, jiní se schoulí sami do sebe. Ale každý z nich postupně sklání svoji hlavu níž a níž a do očí dostávají ten nezaměnitelný pohled štvané bytosti. A paradoxně mnozí z napohled psích "tvrďáků" mají svoji duši nejcitlivější a nejzranitelnější - a u plemene rhodéský ridgeback (ale i u jiných) to pozoruji už dlouhé roky. Feny jsou uštvané a ubité, psi ochotní zabít každého kolem sebe.

Mějte v sobě prosím základní zodpovědnost a cit. Není odsouzeníhodné udělat chybu - odsouzeníhodné je zatvrzele na ní trvat dál, protože zodpovědnost a cit konkrétního člověka nejsou schopny překonat jeho hypertrofované ego...

A proto zde zveřejňuji tento vzkaz z úst mé klientky. Vzkaz člověka, který vše výše napsané zažil na vlastní kůži.

P.S. Ještě jedna perlička na závěr - tato fenečka předem dobře tušila, že jí pomůžu. Tři poslední roky svého života nehárala (klasický fenčí syndrom "schování se"). V den, kdy sem přijela, začala barvit;)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

AKTUALIZACE "3 TÝDNY POTÉ"

I tentokrát se se svolením klientky podělím o stav fenečky o tři týdny později...

Vážený pane Dostále,

jak jsem slíbila, tak také činím a píši Vám jak se nám s Jordie po absolvování vašeho individuálního výcvikového servisu (IVS) daří. A musím, chci říct, že se nám daří velmi dobře! Postupujeme stále vpřed den po dni, krůček po krůčku, bok po boku a mám z toho nesmírnou radost! Výcvik, který se konal v době, kdy jsem měla narozeniny, byl pro mě tím největším a nejlepším dárkem, který jsem si nadělila a od Vás potažmo dostala, a to bez nadsázky! Má rodina a přátelé mne doma skoro nepoznali, jaká změna u mě nastala, a já jsem jim na to jen řekla „kdo nezažije, nepochopí" a za tím si stojím, IVS je nepopsatelná, a především nepřenositelná zkušenost!

Stručné zhodnocení našich dosavadních úspěchů:

1.  Pokračujeme v pomalých klidných procházkách na prověšeném vodítku, kombinujeme louku, klid a město, provoz, pomalé procházky prospívají nám oběma
2.  Od prvního dne po návratu domu „trénujeme“ odchody z bytu, začaly jsme na 5 minutách a aktuálně jsme na 6-7 hodinách (pokud je nějaký nezdar, pak je to způsobeno něčím z vnějšku ne mým přístupem)
3.  Zvládáme projíždějící auta, motorky, psy za plotem, procházející psy (potkaly jsme i našeho největšího nepřítele černého afgánského chrta a byly jsme v klidu), dále nás nelekají bruslaři, skateboardisti, děti…
4.  Učily jsme se rozkládat lehátko, otevírat a zavírat „strašidelný papírový pytel od granulí“, občas mi něco upadne, nebo když vysávám - Jordie neprchá pryč
5.  Jordie za mnou nechodí jako ocásek, odpočívá v klidu na pelíšku, nebo na gauči
6.  Když se oblékám, netřese se, nehlídá mne, většinou spí, nebo jen pokukuje
7.  Co se týká mne, z nepříjemných situací neutíkám ani neustrnu, lidem, psům se nevyhýbám, naopak jdu tomu pomalu a se vztyčenou hlavou naproti

Takto bych mohla ještě pokračovat dál a dál…

Pane Dostále, tímto bych Vám chtěla ještě jednou poděkovat za pomoc. Konečně po 3,5 letech je to pomoc, která funguje! Moc si Vaší pomoci a přístupu k pejskům i jejich páníčkům vážím! Jsem nyní klidnější, jistější, každý úspěch, zkušenost s Jordie mne posiluje a dělá šťastnější!!! I když, jak jsem uvedla ve vzkazu, čeká nás dlouhá cesta, stojí to za to. DĚKUJI Vám!

S úctou

Zuzka Šidlová, Havířov

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Epilepsie a psychika (Individuální výcvikový servis V.)

 

Roky práce s psí psychikou a pejsky, mezi nimiž byl i nezanedbatelný počet epileptiků, mě přesvědčily o velmi úzkém propojení epilepsie a psychiky. Konkrétně mám na mysli špatný stav psí psychiky jako častý spouštěč epileptických záchvatů.

Epilepsie je neurologické onemocnění, vrozené (popř. dědičné) nebo získané. V případě získané epilepsie je dle mých zkušeností v naprosté většině případů její příčinou prodělaná narkóza v kombinaci s predispozicemi konkrétního jedince, a to zcela nezávisle na věku, ve kterém ji pes absolvoval. Je to jeden z důvodů, proč majitele psů odrazuji od zbytečných celkových anestezií nebo anestezií, které jsou v poměru k zákroku neúměrně silné.

Jako neurologické onemocnění je epilepsie úzce svázána s celkovým psychickým stavem postiženého jedince. Speciálně u psů, jak jsem vypozoroval, je obrovský rozdíl mezi jedincem "smečkovým" a jedincem, jehož základní psychické a sociální potřeby uspokojeny nejsou. Pes, který vnímá podporu své smečky a autoritu jejího vůdce, je vždy v daleko větší psychické pohodě než pes, jehož prostředí těmto potřebám neodpovídá. Pes, který žije v klidném a psychicky stabilním prostředí, které nenarušuje výrazným rušivým způsobem jiný pes nebo dokonce sám majitel psa, udržuje dlouhodobě svoji hladinu vzrušivosti na nízké úrovni, je v klidu a jeho nervová soustava se nedostává do extrémních stavů ani při krátkodobém silném vzruchu.

  • Naproti tomu pes žijící jen vedle svého majitele, pes, který si neustále uvědomuje, že veškeré zátěžové nebo problémové situace musí řešit on sám, se dlouhodobě ocitá v obrovském psychickém zatížení. Celá jeho nervová soustava dostává pěkně zabrat, pracuje v režimu stresu a nepohody.

Epilepsie u psů je dnes vesměs "léčena" (cílem je zde odstranění záchvatů, tedy až důsledků onemocnění) farmakologicky (antiepileptika). Používají se různé druhy, nicméně stejně jako sedativa obecně mají (zvláště při dlouhodobém podávání) velmi devastující účinek na psí organismus - a to jak z hlediska fyzického, tak psychického. Jinými slovy jde o vyrážení klínu klínem s tím, že ten druhý klín má z hlediska času daleko zhoubnější následky...

  • V průběhu mé praxe se mi podařilo u psích epileptiků, jejichž majitelé byli ochotni a schopni svůj přístup v souvisejících oblastech změnit, vždy dosáhnout podstatného zmírnění nebo dokonce i ukončení medikace. Totéž u psů postižených onemocněním mozku, kteří brali skutečně koňské dávky psychofarmak, aby vůbec nějak fungovali.

Lidé totiž již zapomněli, jaká je moc a síla přirozeného společenství (zdůrazňuji přirozeného, ne uměle vytvořeného). Psi nezapomněli - každé štěně se rodí s geneticky zakotvenými pojmy "smečka" a "komunikace". Zvířata obecně si dokáží vzájemně pomoci tak, jak dnes jen málokdo z lidí, hendikepovaného jedince totiž drží psychika, kolektivní vědomí a kolektivní komunikace. Tedy něco, co lidé již zapomněli. To, co lidé dnes nahrazují medikamenty a hromadou slov bez skutečného významu a emocí...

  • Můj dar mi umožňuje s pejsky komunikovat jejich způsobem. Mimo jiné to znamená i onu "neviditelnou" komunikaci v pozadí, která jim dodává klid, pohodu a psychickou vyrovnanost - komunikaci, která stojí v pozadí jejich velmi rychlých pozitivních posunů a zklidnění. A to vše funguje i u jedinců postižených různými formami neurologických onemocnění, tedy i epilepsie.

Pokud (zdravé i postižené) psí jedince uvedu do psychické hladiny totožné s tou, do které by je uvedla fungující přírodní smečka, pak se jejich stav vždy výrazně zlepší a vidí to na nich i sami jejich majitelé. Je to první a nezbytně nutný krok, který celý pozitivní proces odstartuje. Tím druhým pak je budoucí chování samotného majitele - pokud je sám schopen na sobě zapracovat a dlouhodobě (natrvalo) zklidnit i svoji psychiku, pak je důsledkem této změny vždy velmi razantní pozitivní posun pejska a jeho celkového psychického stavu.

  • Jak jsem již napsal, epilepsie je s celkovým vyladěním psí psychiky velmi úzce spjata. Pokud jsme schopni ovlivnit její stav, pak ovlivňujeme samotné spouštěče epileptických záchvatů. Jsme schopni jejich počet i razanci radikálně snížit, v ideálním případě zcela odbourat - konktrétní výsledek závisí na mnoha faktorech, mimo jiné na věku pejska, jeho temperamentu a primární příčině onemocnění.

V každém případě však jde o dlouhodobý proces a dlouhodobý stav psychiky. Epileptický záchvat není nutně vyprovokován jen bezprostředním zážitkem, velmi často (resp. ve většině případů) je příčinou dlouhodobě rozhozená psychika a události uložené v podvědomí. Pro názornost bych to přirovnal ke zlým snům, které také nejsou zapřičiněny jednotlivou událostí, ale dlouhodobým stavem psychiky a stresem. Proto se také mnoho záchvatů přihodí v okamžiku probuzení nebo lehkého spánku - stejně jako se probudíte ze zlého snu zpocení a s bušícím srdcem...

Za všechny tyto mé případy teď zveřejním jeden konkrétní z tohoto týdne, včetně vyjádření samotné majitelky pejska:

  • Paní za mnou přijela na individuální výcvikový servis se svým sedmiletým parson russell teriérem - pejskem, který epilepsií trpí již šest let. Primární důvod, proč se jeho majitelka rozhodla nechat si ode mne pomoci, byl ale jiný. Problémem byla celková dlohodobá nepohoda jejího pejska, která se v poslední době dostala již do extrémní fáze - agrese vůči psům, devastování domácnosti v době samoty, vytí a štěkání. Na pejskovi i jeho majitelce jsem samozřejmě v rámci svého individuálního výcvikového servisu opět zapracoval a výsledky se dostavily velmi rychle - třebaže byl pejsek v cizím (a tedy pro něj daleko více zátěžovém) prostředí, byl v klidu venku při konfrontaci s cizími psy, byl v klidu i v ubytovacím zařízení, bez jakýchkoli hlasových projevů nebo dokonce devastace (poslední dva dny majitelka trénovala i jeho opuštění na kratší i delší dobu). Od druhého dne jsme nasadili i omezení medikace na 50% původního stavu - pejsek byl zbylé 3 dny zcela v klidu, bez záchvatu nebo i jen jeho náznaku. Paní jsem poradil, jak postupně dále odbourávat medikaci, uvidíme, na jak nízkou dávku se nakonec dostaneme. Ale už sestup na polovinu medikace (znovu opakuji - v pro pejska zátěžovém režimu fyzicky i psychicky) je velký úspěch a pokud paní dodrží všechny postupy, pak věřím v to nejlepší.

Vše si můžete poslechnout v přímém podání mé klientky - a berte výše uvedené principy prosím všichni, kdo máte doma psího epileptika, jako rozumnější cestu k jeho lepšímu stavu, než je pouhá medikace. Možná se jí nezbavíte zcela, ale věřte mi, že čím méně antiepileptik do pejska vrazíte, tím lepší i delší život bude mít. Všechny "léky" na této bázi se na citlivém psím organismu velmi negativně podepisují, a to až do konce života. A pokud budete mít chuť zkusit jinou cestu, pak přijeďte - i vám rád pomůžu. Nejde zde o žádné šarlatánství, ale o aplikaci mého "psího daru", přirozených psích komunikačních postupů a vyladění psychiky vašich čtyřnohých kamarádů...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

AKTUALIZACE "10 DNŮ POTÉ"

Velmi mě potěšila zpětná vazba Atyho majitelky a rád se s jejím svolením podělím o změny k lepšímu, které za tuto krátkou dobu již nastaly...

Popíši naše prozatímní úspěchy:

  • doma byl Aty celý týden naprosto v klidu!, žádný štěkot, žádné ničení,
  • jsme na čtvrtce tabletky večer a zatím žádné potíže!příští týden se pokusím co druhý den vynechat,
  • venku chodí na prověšeném chodítku (ale jasně, že to na mě občas zkouší a  najednou se vrhne na opačnou stranu...),
  • čím jdeme pomaleji, tím je to lepší, tím více mám pocit, že jdeme spolu, ne vedle sebe,
  • neznačkuje,
  • čím dál méně chodí s čumáčkem u země,
  • v lese nás minulo stádečko srnek a Aty mi seděl vedle nohy a koukal,
  • dovolila jsem mu pohrát si se známou fenečkou a pak na zavolání v klidu od ní odběhl,
  • na křižovatkách sedí a naprosto v klidu čeká, až přejedou všechny auta, nechávám i 2 cykly zelené...,
  • na zastávkách sedí, zatím ve větší vzdálenosti a jen kouká,
  • běžící lidi, křičící a hrající si si děti na hřišti,cyklisti...míjíme je v klidu, nevšímá si jich,
  • řvoucí pes za plotem je mu úplně jedno,
  • na stopovačce funguje skvěle! denně takto chodíme,střídám vodítko a stopovačku, po loukách i po chodníku, v lese..., p o m a l u ...jde to, daleko více mě takto vnímá, přiběhne na zavolání,
  • znovu se mnou začal spát, tulí se ke mě, neutíká zpostele,
  • pouze mi zahlásí zavrčením, že je někdo u dveří,neštěká.

 

AKTUALIZACE "6 TÝDNŮ POTÉ"

Pane Dostále a Gardi,

uplynulo pár dní, co jsme se s Atym vrátili ze soustředění a už 2 měsíce, kdy jsme u Vás byli na individuálním výcviku. A ve mě bublá mnoho vět, které bych ze sebe chtěla dostat.

Musím říct, že se nám s Atym život obrátil naruby od chvíle, kdy jsme Vás poznali. Jak jste měl možnost zjistit už v Liberci, já jsem temperamentní čertík v krabici, co vyletí pro kadou blbinu, mám ráda vše svižné, rychlé, všeho hodně a hlavně hned. A Aty, již svou povahou teriéra, je podobného ražení, no a se mnou ještě více zdivočel, nemaje ode mne, začátečníka bez znalostí, pevnou ruku a daná pravidla, nýbrž pouze milující náruč chůvy. Toto jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem si díky své kamarádce začala číst Vaše stránky na netu i v knihách. Pochopila jsem, kolik omylů a hrozných chyb jsem v Atyho výchově udělala a jak moc jsem mu za těch 7 let svou neznalostí ublížila, o kolik jsem ho v jeho psím životě ochudila a co již nikdy nebudu moct vrátit zpátky. A protože svého pejska nechci dál trápit a protože chci, aby byl po zbytek života šťastnější, byla jsem ochotná se učit, jak jemu i sobě pomoci.

Jako mnozí přede mnou, začala jsem vše řešit až ve chvíli, kdy už bylo opravdu hodně pozdě! Aty byl velmi vznětlivý, naprosto nesnášenlivý až agresívní vůči psům, uštěkaný, mnoho let nepuštěn z vodítka, protože jsem se bála, že by utekl a napadl by prvního psa, kterého by na útěku potkal, nemaje ve mě naprosto žádnou autoritu, vrátil by se možná jen proto, že mě má rád a že mu dám pelíšek a večeři. Navíc doma začal v tomto dospělém věku celodenně výt a devastovat byt. A k tomu se nabalila epilesie, pro stupňující počet záchvatů již skoro rok řešená antiepileptiky. A já, v poslední době uzlíček nervů, vystresovaná, ubrečená, vše tímto jen zhoršující, jsem najednou uslyšela v telefonu zcela klidný, mírný tichý hlas, který mě utěšil, že není nikdy tak pozdě jak to vypadá, že vše má své řešení, pokud já pochopím. A já moc chtěla pochopit, naučit se, jak se svým pejskem dál žít v klidu a pohodě, prožít jeho život spolu s ním, ne vedle něho.

Jen několik dní jsme museli s Atym vydržet než se nám dostalo Vašeho laskavého přijetí a individuální péče. To, co se mi zprvu zdálo jako nepochopitelné, nemožné, neřešitelné, se najednou stalo zcela normálním. Dnes sama nechápu, jak jsem mohla chodit s Atym na flexi vodítku, proč by mi Aty měl utíkat, proč by musel očurávat každý roh co pár metrů, proč by mi nemohl jít klidně na prověšeném vodítku vedle nohy, proč bych na něj měla hulákat, když slyší mé šeptání...z Liberce jsme po 4 dnech odjížděli jako vyměnění! Aty na čtvrtinové dávce léků a bez záchvatu, klidný, neřvoucí, se zájmem v očích o vše kolem a s ouškama nachystanýma zaslechnout můj hlas a povel. A já zcela zklidněná, bez známky nervozity a stresu, lehce zpomalená ve svých gestech, pohybech i řeči, čehož si ihned všimlo mé okolí a já se jen usmívala místo odpovědí na otázky typu: "Co se ti stalo?" A Atymu, že je najednou tak jiný, klidný?"

Nejvíce na náš návrat čekala má kamarádka, která mě na Vás přivedla. Sama pejskařka, studující Vaše stránky velmi pečlivě již mnoho let, toužila jet na Vámi pořádané soustředění, ale neměla odvahu jet sama, dlouho do mě hučela, abychom jely spolu. Po individuálu, kdy jste mi soustředění sám navrhl, jsem samozřejmě již žádné přemlouvání nepotřebovala a obě jsme se přihlásily. A neskutečně se těšily!

No jo. Ale když si dvě ženy něco spolu vysní a představují si, jak bude a co bude...první večer a noc byly pro nás (a jistě pro každého účastníka, je-li tu poprvé!) opravdu šok! Jsme z druhého konce republiky, 8 a půl hodiny na cestě, zjištění, že v chatce nebudeme samy dvě, ale ještě spolu s dalšími dvěmi ženami a dohromady 5 psů, večerní procházka se psy ve štrůdlu, kdy se mnoho psů i fen chtělo okamžitě zlikvidovat, půl 2 ráno a my ještě stále nespali...ráno až příliš brzy, protože jsme zvyklé vstávat do práce, kruhy pod očima a deprimovaný výraz, co nás tu ještě čeká za hrůzy! Vypadala jsem asi, že to vzdám, okamžitě se sbalím a jedu odsud pryč! Kdepák! Nejsem bábovka! Ublížila bych tím Atymu a nejvíc sama sobě! Rozhodla jsem se, že nebudu skeptická, že sklopím uši a budu dobře naslouchat, že se něco naučím, že dám sobě i Atymu příležitost. Řekla jsem si, že přece víte, co d    láte, že o psech a lidech víte víc než dost, abyste je uměl ukočírovat, že nedovolíte, aby se tu něco semlelo, že nám přece chcete pomoct! Vždyť jsem to viděla už v Liberci.

Jsem hrdá na to, že jsem to já sama psychicky zvládla. Přesto, že jsem měla asi nejstaršího a kvůli mě i nejdéle trpícího pejska, oba jsme to zvládli. Věděla jsem, že by byla utopie si myslet, že na konci soustředění si Aty bude vesele pobíhat mezi ostatními psy a hrát si s nimi, pro mě byl obrovský úspěch, že dokázal kolem mnohých projít a nesežrat je! Že mohl ležet na sluníčku nedaleko ostatních pejsků a klidně spát! Že dokázal trpělivě čekat, než všichni slížou zmrzlinu. Že seděl u mé nohy v kruhu bez toho, aby vyjel po sousedním psu. Některé Vaše metody a úkoly mi připadaly nesplnitelné, na hranici možností mého i mnohých jiných pejsků, ale nakonec pejsci a hlavně lidé dokázali skoro nemožné a vše se odehrálo bez újmy na zdraví i psychiky.

Předposlední den mi kamarádka řekla, že by příště chtěla jet zase. A já váhala, věděla jsem už, jak je to náročné, jak moc jsme byli oba za těch pár dní unavení, Aty při posledním cvičení v kruhu už ani nechtěl sedět, lehal si únavou, byl opravdu vyčerpaný, a i já jsem měla dost po psychické stránce, tolik informací, neustálé konfrontace pes-pes, obrovský záběr na psychiku lidí i psů...ale poslední noc se to ve mě zlomilo. Uvědomila jsem si, jak to vlastně všechno bylo skvělé! Jaká to byla pro všechny ohromná příležitost a zkušenost. Jak moc jsme se všichni za těch pár dní naučili, lidé, psi, lidé od psů, lidé jeden od druhého a my všichni od Vás a Gardiho. Velkou předností bylo i neskutečné počasí (ale když jste mi před soustředěním psal, abych za krásné počasí přinášela obětiny, říkala jsem Vám, že bude hezky, protože to tak chceme :-)) a také nádherné prostředí, krásná př    roda okolo, neuvěřitelná pohoda a klid Sloupu. Ale to všechno by bylo k ničemu, kdyby se sešli ne tak pohodoví lidé bez špetky sebestřednosti a pocitu "já jsem nejchytřejší na světě!" a kdyby z Vás a Gardiho ten samotný klid tolik nevyzařoval a my všichni ho nemohli čerpat. Tu poslední noc jsem se rozhodla, že tohle bylo naše první, ale rozhodně ne poslední soustředění, které si s Atym vyzkoušíme. Ještě se máme mnoho co učit!

Po pár dnech mohu říct, že Aty byl po návratu velmi vyčeraný, stále spal a i teď pospává častěji než dřív. Ano, ale taky dostává jeho mozeček daleko více zabrat, protože naše procházky a výlety se sice smrskly z běžných 30-50 km za víkend sotva na polovinu za celý týden, ale zato chodíme spolu a ne vedle sebe či pouze spojeni flexinou jako dřív. Aty ke mě často otáčí hlavinku a já na to gesto stále čekám a tak mu mohu vždy odpovedět. Aty si běhá na stopovačce ve velkých kruzích okolo mě, a protože stále sleduji jeho a ne mobil ani nikoho vedle sebe, mohu okamžitě reagovat na jeho signály, polohu oušek, postavení těla, výraz v očích, mohu si ho zavčas přivolat a on přiběhne a s jakou radostí! Aty chodí na zcela prověšeném vodítku, netahá mě za každým psem, aby se do něj zahryzl, neočuchává trvale chodník a trávu. Aty doma v klidu spinká a čeká, až se vrátím z práce a já nechodím domů ve stresu, co mě tam zase bude čekat za pohromu. A hlavně, Aty má už tak nízké dávky léků, že je to spíše placebo a na Vaše doporučení za týden tuto léčbu zruším úplně. A Aty po celou dobu neměl jediný záchvat!

Já vím, že máme s Atym ještě mnoho před sebou. Pochopila jsem, že jsem nastoupila na nikdy nekončící cestu stálého učení, vnímání sebe i svého pejska, stálé pozornosti a pozorování. Ona ta cesta jednou skončí, ano, a až skončí, bude to velmi bolestivý okamžik. Ale do té doby, dokud tu Aty bude se mnou, budu se snažit, aby ta cesta, naše společná cesta byla co nejklidnější, nejšťastnější, abych dala Atymu to nejlepší, co mohu. Díky Vám, pane Dostále, jsem pochopila, co to je: vědomí, že on a já jsme smečka! Že se můj pejsek na mě může spolehnout a že já mohu žít s ním spokojeně a šťastně po zbytek jeho života.

Děkuji Vám, pane Dostále za vše, co pro nás, lidi a pejsky děláte! Děkuji Vám za sebe i Atyho. A moc se těším, že se zase za rok s Vámi i Gardim potkáme.

Mirka Chromiaková a vedle mě klidně spící Atrey.

Mám z nich obou velkou radost:)

P.S. Jako další můj příspěvek majitelům psích epileptiků je od verze 3.1 mobilní aplikace FALCO PSÍ PRŮVODCE do modulu 'MŮJ PES/Veterina' implementována možnost uložení termínů dvou posledních epileptických záchvatů. Odstup mezi nimi je jednou ze základních informací potřebných pro veterináře i samotného majitele a ve stresovém rozpoložení se tyto údaje kolikrát těžko dolují z hlavy - zde stačí kouknout do aplikace a vše je jasné...
P.P.S. Po měsíci a půl je Aty bez problémů už jen na čtvrtce tabletky 2x týdně(!), bez záchvatu absolvoval i moje soustředění, kde byl vystaven spoustě vzrušivých podnětů a zcela jinému dennímu režimu...
P.P.P.S. V současnosti (cca 4,5 měsíce poté) je Aty již asi 2 měsíce bez medikace i bez záchvatů!!

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Hypersalivace

 

Když jsem tento týden přes telefon řešil jeden případ pejska, který "doma udělal obrovskou louži", uvědomil jsem si, kolik lidí do této pasti může z neznalosti spadnout.A protože stejně jako v tomto případě se i v mnohých jiných může jednat o totožnou záležitost, rozhodl jsem se na toto téma něco napsat...

První reakce majitele pejska je jasná a bezprostřední - vidí velkou až obrovskou kaluž nebo mokrou stopu táhnoucí se po půlce bytu a v tomto okamžiku jej samozřejmě napadne jediné: můj pejsek se počůral! Následuje více či méně drsná reakce vůči chudáku pejskovi a co nejrychlejší zlikvidování všeho toho mokrého nadělení. Jenže.

Stačilo by jednoduché očichání kaluže tekutiny (což člověk v naprosté většině těchto případů neudělá, neboť "je přece jasné, co se stalo") a okamžitě by dotyčnému muselo být cosi divné - tedy alespoň člověku, který má minimálně základní povědomost o intenzitě zápachu psí moči. Ale jak říkám - naprostá většina lidí v tuto chvíli jedná impulzívně a až tak se jim nedivím.

O co se tedy v takové situaci skutečně jedná?

Jde o jev zvaný odborně "hypersalivace" (nebo také "ptyalism"), česky řečeno nadměrné slinění - osobně tomu říkám, že se zblázní slinné žlázy. Spouštěcích mechanismů může být více, například chuťový podnět, strach nebo stres, zánětlivý proces v ústní dutině, mechanické podráždění, cizí těleso v jícnu, reakce na léky, nemoci zažívacího traktu, vzteklina, některé druhy otrav atd. Podle mých pozorování se ovšem často jedná i o zcela spontánní jednorázovou záležitost, která sama odezní stejně rychle, jak se dostavila. V tomto případě není třeba řešit nic, v těch předchozích (déletrvajících nebo chronických) je samozřejmě potřeba učinit příslušné kroky (veterina). Je třeba si také uvědomit, že některá psí plemena (např. mastif, bernardýn, německá doga apod.) mají k nadměrnému slinění přirozené predispozice, ale o tom jejich majitelé dobře vědí.

Pokud tedy najdete po svém v oblasti pomočování bezproblémovém pejskovi velkou louži, udělejte dvě věci - k louži čichněte a zkontrolujte jeho ústní dutinu. V této souvislosti upozorňuji, že pokud spouštěč slinění již odezněl, pejsek už slinit nebude, proto je "čichová kontrola" tekutiny na zemi vždy nezbytná.

Dále upozorňuji i na to, že kaluž může být skutečně obrovská (což bývá mimochodem i prvním indikátorem toho, že o obsah močového měchýře asi nepůjde). Člověk by nevěřil, že je pes schopen tolik slin vyprodukovat, ale je to opravdu tak.

Protože o této problematice lidé příliš nevědí, tak doufám, že mnohým z vás moje krátké pojednání na toto téma pomůže. A pokud se vám někdy přihodí, že najdete na zemi mokrou nehodu, nejprve zjistěte, o co se skutečně jedná a až poté se na svého pejska/fenku zlobte. Samozřejmě ne vždy se bude jednat o hypersalivaci, ale věřte mi, že pokud je pes v pořádku, nežije ve stresu a nejedná se o štěně, pak mnoho z případů "nevysvětlitelného pomočení" ve skutečnosti nic jiného než hypersalivace není.

Ale jak jsem psal - svoje v takové situaci udělá živelné propadnutí první a nejvíce se nabízející příčině a následné co nejrychlejší zlikvidování důsledků. Chápu, je to přirozené - ale ne vždy je původcem problému to první, co člověku vyskočí v hlavě...:)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Vodítka a nevodítka

 

K napsání tohoto článku jsem se také chystal už poměrně dlouho, protože důsledky "moderní doby vodítkové" vidím dnes a denně kolem sebe u uživatelů samonavíjecích (tzv. flexi) vodítek. Tou pomyslnou poslední kapkou pak byla žádost od jednoho pána, abych pro jeho web zrecenzoval vodítko nazvané "lishinu" (z angl. "leash in you", volně přeloženo "vodítko ve vás") - což jsem jednoznačně odmítl, protože pán by byl jako jeho propagátor sám proti sobě, rozhodně bych tento výrobek nedoporučil nikomu.

Proč?

Zkusím to vysvětlit.

V mém pojetí tak, jak je sám praktikuji (dnes se svým více než 60kg pastevcem) v prostředí, které je typicky městské svojí zástavbou (panelákové sídliště) i provozem (než dojdeme do přírody, potkáváme dospělé lidi, malé děti, jiné pejsky, auta, přecházíme freventovanou vozovku atd.), je vodítko výhradně a jednoznačně pouze pojistkou - nikoli k prasknutí napjatým restriktivním nástrojem. Zprostředkuje mechanické spojení s pejskem, ale pouze na bázi lehkých signálů, svoje telátko v běžných situacích ovládám pouze palcem a ukazováčkem jedné ruky - totéž mimochodem předvádím a učím i své klienty na jejich vlastních psech. A každému z nich opakuji základní princip, že vodítko je v provozu ten nejlepší pomocník, pokud se používá správně...

(Mimochodem - správná práce s vodítkem vůbec není jednoduchá. Je výsledkem mnoha souvisejících věcí - emoce, vztah, hierarchie, čtení psí řeči těla, fyzika... a na stranu druhou, pokud to člověk umí, je to práce pohodová, používající různé postupy a neomezující člověka ani jeho pejska.)

Nutnou podmínkou úspěchu je samozřejmě správný výběr vodítka z hlediska materiálu a délky. Při dnešním trendu vyrábět vše co nejlevněji narazíte nejčastěji na paskvily vyrobené z horolezeckých lan, které jsou tuhé, špatně ohebné, tenké a skvěle prokluzují mezi prsty - jinými slovy absolutně nevhodné pro pohotovou mechanickou interakci s pejskem. Stejně jako vodítka vyráběná z popruhových materiálů nebo kůže, která u větších plemen dokáží jen výborně pořezat prsty. A protože jsem svého času už nebyl schopen sehnat vodítko, které kdysi bylo na trhu a perfektně vyhovovalo mým potřebám, vyřešil jsem situaci zakoupením dvou vodítek na koně a jejich spojením do jediného. Tato vodítka jsou vyrobena z pevného materiálu tvořícího jádro a příjemného materiálu tvořícího opletení - celkově je pak dostatečně ohebné a tlusté, dobře se drží v ruce a neklouže ani v zimě nebo za mokrého počasí. Bonusem pak jsou dvě kvalitní samovolně nevyskakující karabiny a vyhovující délka.

Takové vodítko pak ve spojení s klasickým koženým obojkem optimálně splňuje všechny požadavky, které na ně kladu. Dá se s ním manipulovat nejrůznějším způsobem, mohu přes ně přenést i velmi lehký mechanický signál, stačí mi opravdu jen ty dva prsty, ve kterých mám největší jistotu.

A právě tady se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu bodu - mít v prstech cit a vnímat zpětnou vazbu.

Protože to je přesně ten důvod, proč odmítám jak "samozasekávací zázrak Lishinu", tak i flexi vodítka.

Abych to zjednodušil - vodítko "Lishinu" se od flexivodítka liší zásadně jen oním samozasekávacím mechanismem (stejný princip jako v samonavíjecích/samoblokovacích automobilových pásech). Veškeré další prvky jsou společné - zaprvé lanko nebo popruh, se kterým nelze vzhledem k jeho malému průměru (resp. tenkosti popruhu) a materiálu manipulovat prsty bez nebezpečí jejich poranění, nelze je pevně sevřít a mají tedy následně velmi nízkou účinnost vůči rozjetému pejskovi. A zadruhé plastové pouzdro (u flexi bytelná rukojeť, u lishiny jakýsi puk s možností připevnění na ruku nebo nohu). Důležitý je fakt, že už jen toto provedení zcela spolehlivě vyruší cit v ruce a potřebné vnímání zpětné vazby od pejska. A aby to bylo zcela dokonalé, tak pes vlastně "na vodítku" je a není, u flexi zastavíte odvíjení brzdicím tlačítkem, "lishina" je zastaví (ale jen pokud je akcelerace dostatečně vysoká) sama nebo musíte razantně trhnout rukou, aby se mechanismus aktivoval. Že se v těchto situacích jedná o naprosto nulovou reálnou komunikaci člověk x pes, asi netřeba zdůrazňovat...

Pro ilustraci výše uvedeného přidávám odkaz na dvě oficiální propagační videa, která paradoxně sama krásně dokumentují mnou popsané základní slabiny těchto hitů:

Dnešní doba klade pro mne až nepochopitelný důraz na maximální zjednodušování a pohodlnost. Bohužel tomuto trendu s radostí podléhá i mnoho pejskařů - takže tu máme elektrické obojky (můj názor na ně je veřejně známý), GPS trackery (až se nám zaběhne pejsek, budeme ho pohodlně hledat místo toho, abychom pracovali na tom, aby od nás neutíkal) - a máme tu i výše popsaná "nevodítka".

Ok, tak zkusme teď chvilku přemýšlet po mém...

Výrobce "lishinu" argumentuje tím, že použiváním jeho výrobku si uvolníte ruce. Pes vystartuje, mechanismus se zasekne... a reklamou a "nadšenými recenzemi" naočkovaný člověk zcela přestane přemýšlet. Nebude uvažovat nad tím, že pokud jeho pejsek vystartuje v okamžiku, kdy on sám je v klidu, asi je něco špatně hned na začátku. Nebude přemýšlet nad tím, že by se svým pejskem měl být v komunikačním kontaktu tak, aby jej jeho psí parťák stále vnímal a řídil se podle něj. Toto je základ nejen komunikace, ale i hierarchie a pokud právě toto majitel psa nezvládá, pak jej má pouze upoutaného kusem provazu a je jedno, zda se nazývá "lishinu", "flexi" nebo "vodítko". Jinými slovy - pokud si potřebuji vyřídit něco na daném místě (třeba jen zavázat botu), pak musí být prioritní spolupráce, tedy můj pejsek v klidu počká, než svoji činnost ukončím. Prověšené (ne napnuté!) vodítko je pak jen pojistkou jistoty, ničím jiným. Pes trhající sebou na konci jakékoli napnuté "šňůry" je pak jen špatnou vizitkou obou zúčastněných.

Denně potkávám lidi s flexivodítkem nataženým přes celou šířku vozovky a na jeho konci absolutně nekomunikujícího pejska žijícího ve svém vlastním světě. Denně vidím, jak z prostého důvodu konstrukce tohoto nesmyslu jsou lidé schopni pejska vypustit na lanku několik metrů od sebe, ale už nejsou schopni jej dostat zpět jinak než že za ním utíkají a jen pokud budou rychlejší, bude se lanko navíjet zpět. Jejich psi neznají chůzi u nohy, jejich majitelé nejsou schopni (a ani nemohou) se svým "nevodítkem" pracovat tak, aby měli v ruce cit, aby vnímali zpětnou vazbu psího těla - a aby si vůbec uvědomili, že mají v ruce držet pojistku, ne hlavní komunikační prostředek.

Totéž bude výsledkem u "lishiny", pokud se tento nesmysl vůbec rozšíří (pevně doufám, že nikoli - stejně jako u hitu minulosti zvaného halti-ohlávka, kterou jsem viděl za ty roky pouze u jediného psa a byl to pohled pro bohy). Běhání s pejskem? Je dobrý důvod pro to, proč se u této činnosti do mechanického spojení pes-člověk vkládá pružný člen - zkuste chvíli běhat s něčím jako "lishinu" a rychle jej pochopíte. Učení chůze u nohy? Žádný cit v prstech, eliminace zpětné vazby a spolehlivé zadupání všech komunikačních signálů. Telefonování nebo tablet, čtení knížky během společných procházek? Sorry, ale tuto činnost si opravdu nechte na jindy, venku se plně věnujte svému pejskovi a okolí... Look cool? Do what you want? Waaau...:/

Za roky mé práce jsem zaregistroval už hromadu vynálezů, které měly z psů udělat snadno ovladatelné beránky. Věřte mi, že ani jeden z nich nefungoval a ani nikdy fungovat nebude - mimo výše zmíněných "nevodítek" to byly různé typy obojků, postroje omezující pohyb předních končetin, ohlávky atd. Jen se děsím toho, kdy někoho napadne provléknout psům do čenichu kroužek, místo vodítka používat kladkostroj nebo jim rovnou do mozku vpálit ovládací čip. Děsím se toho, kolik lidských ovcí nad něčím podobným opět bude jásat, zmasírovány reklamou, vlastní pohodlností a zbaveny nutnosti aspoň trochu přemýšlet nad příčinami a důsledky.

Úspěšné přežití našich psích kamarádů v dnešním "civilizovaném světě" se všemi jeho nástrahami je a nadále bude dáno naší schopností předvídat, řešit a komunikovat tak, aby náš pejsek s námi spolupracoval, aby se s námi učil a sám uměl běžné situace správně analyzovat. Pokud se naše interakce omezí pouze na to, že budeme fungovat jako přenašeči jednoho konce vodítka, pak je to vše o ničem.

A ještě dvě věci závěrem:

  • Cílem práce s vodítkem není centimetrová přesnost a otupělý pejsek vedle člověka - cílem je bezpečný společný pohyb a člověk jako jednoznačný "vůdčí element".
  • Zkuste někteří nezapomínat na to, že mít svého pejska na frekventovaných místech na správně používaném vodítku (tj. pojistce) není žádná ostuda. Často lidem říkám prostou, ale stoprocentně platnou větu: lépe pes na vodítku než v černém pytli...

(Poznámka: protože mnozí majitelé psů mají skutečně zásadní problémy se základním používáním vodítka, rozhodl jsem se věnovat tomuto tématu i kus praxe na nadcházejícím květnovém soustředění)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis IV.

 

Je konec roku a rád sem teď dávám další zpětnou vazbu z letošního "předvánočního" výcvikového servisu spolu se dvěma ilustračními videi. Ne zcela čistokrevný jack russell teriér Gizmo přijel se svojí majitelkou dát dohromady fungující smečku se všemi jejími atributy plus jako bonus navíc zvládnout chůzi u nohy a bezpečný pohyb navolno. A protože se Gizmova majitelka snažila a pracovala, úspěšný výsledek se opět dostavil:)

Následující dvě videa jsem natočil nejen pro Gizmovu majitelku, aby si v případě potřeby přípomněla správné postupy, které po čtyřech dnech práce již v Liberci sama zvládala, ale i pro ilustraci, jak věci fungují, pokud se dělají správně...

První video jsem natočil poslední den individuálního výcvikového servisu, pejsek byl před chvílí vyložený z auta, tedy nevyběhaný a ještě plný energie. Je tu krásně vidět výsledek mé práce a postupů, kdy pejsek funguje na základě komunikace a smečkové hierarchie, je v klidu a pohodě, k ovládání stačí dva prsty - vysmátý pejsek s ocáskem nahoru...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

 

Druhé krátké video opět dokumentuje přirozenou komunikaci a její úspěšnost, bylo natočeno opět poslední den po asi dvaceti minutách chůze na vodítku - pejsek tedy nabitý chutí se hýbat. Je tu dobře vidět, že se i navolno Gizmo přirozeně drží své smečky, pokud je potřeba, na moje štěknutí reaguje okamžitě, pozitivně, nikoli z donucení nebo na základě drilu - stejně tak i na klidné upozornění své majitelky. Nic z toho by v tak krátké době nezačalo fungovat bez mých postupů přirozené komunikace a bez aktivní spolupráce klienta, zde navíc ve specifickém terénu plném pachů zajíců, koní, polních hlodavců a psů. Volně tažená stopovačka je pro nejbližší dobu z mé strany doporučena pouze pro zvládnutí první fáze, kdy majitel pejska potřebuje získat nezbytný psychický klid tím, že má bezpečnou "pojistku", pokud by někde udělal zásadní chybu. Za pár týdnů správného přístupu už stopovačka nebude zapotřebí...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

 

A na závěr ještě vyjádření samotné Gizmovy majitelky:

    Než jsem přijela k panu Dostálovi, měla jsem " projete" jeho stranky, prectene jeho knihy, vyslechnute rady ze všech různých stran, shlednuta videa...  / Zaujal mě pristup pana Dostala k výchově pejsku, pejsek" poslouchá " bez pamlsku, zbytečného drilu a plesknuti. /

    Věděla jsem, ze je dulezite, aby pejsek"  jen"  věděl, kdo je jeho pán neboli vůdce smečky. Ale právě to slůvko"  jen"  je to, co pro mě bylo nejtezsi a nešlo mi je naplnit. Nemám to štěstí, abych měla vudcovství smecky v sobě prirozene zakodovano.

    Rozhodla jsem se proto přijet do Liberce za panem Dostalem na individualni kurz, který vnímám spíše jako výchovu pana k tomu, aby se stal pravoplatnym vudcem smečky.

    Pan Dostal me pomohl " nakopnout " spravnym směrem ve výchově mého pejska a k vlastní sebeduvere, od které se vudcovství smečky odvíjí.

    S pejskem nám například nikdy nesla chůze u nohy, bylo pro mě nepředstavitelne, ze by tenhle Malý Velký Teriér, šel chvíli v klidu. A povedlo se. Nejde jen o " pouhé "  chození u nohy, ale ze se ja a můj pejsek učíme, kdo tady velí a rozhoduje.

    Byl to náročný týden-  psychicky, ale jsem za tuto zkušenost rozhodně ráda. Jako bonus jsem navíc strávila se se svym pejskem čtyřiadvacet hodin denne, sblizili jsme se a mne doslo, jakou za něj mám zodpovědnost, protože pokud mě nebude vnímat jako pana smečky, snadno se ocitne v nebezpečí .. no a navíc, žití a cestování s VYCHOVANYM pejskem je úplně o něčem jinem, než s pejskem nevychovanym :)))

    S díky panu Dostalovi

    Kamila a Gizmo

    (zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Cesar Millan - otevřete oči!

 

Ne, nejedná se o upoutávku na nový pořad této "hvězdy". Jedná se o můj apel na lidi, aby v zájmu svých vlastních pejsků neprve sami přemýšleli, než vykročí po špatné společné cestě jen proto, že je někdo zpracuje profesionálními mediálními postupy.

Za roky mé "psí práce" se mne docela dost lidí ptalo na můj názor na populárního Cesara Millana - a celé ty roky jsem odpovídal, že tohoto pána nepovažuji za odborníka (a už vůbec ne v oblasti přirozené psí komunikace), ale za pouhý uměle vytvořený fenomén. A nějak se toho v poslední době sešlo víc - další úniky videí jeho reálné, nikoli sestříhané "práce", moji klienti z tohoto týdne, kteří v dobré víře  sledovali jeho oficiální videa a já nevěřil vlastním uším... prostě jsem se rozhodl k tomuto tématu něco napsat.

Svoji "psí práci" dělám už dostatečně dlouhou dobu na to, abych byl schopen poznat, zda to, co vidím na obrazovce nebo co o sobě daný jedinec tvrdí, je realita nebo pohádka z říše fantazie popřípadě dobře zpracované PR. V případě televizní hvězdy Cesara Millana to ani není těžké rozkódovat - a není náhoda, že jeho názory i řeč těla jsou zcela shodné jako v případě jiného profláknutého a v dnešní době již dávno odhaleného tuzemského "psího psychologa". Všichni tito lidé totiž mají zcela pokřivenou osobní potřebu se psy ne komunikovat, ale ponížit je a kompenzovat si vlastní komplexy. Jdou na ně silově, snaží se na ně pouštět hrůzu, používají fyzický i psychický nátlak, prokládajíc to vůči publiku buď drsně znějícími slovy o tom, jak oni mohou a pes nesmí - nebo na druhou stranu sladkými řečmi o tom, jak je pejskové obohacují a jak je milují...

Život s vlastními psy a práce se psy mých klientů mě naučil mimo jiné nevěřit slovům, slůvkům ani slovíčkům. Posuzuji tyto lidi výhradně podle toho, jak se ke psům chovají v reálu, jak na ně psi reagují, zda je jedna nebo druhá strana ve stresu, jaká je řeč těla všech zúčastněných.

Čas od času se na YouTube objeví video s Cesarem Millanem, které je velmi rychle staženo - aby se poté objevilo na alternativním videoserveru, kde opět nějaký čas vydrží. Na těchto videích je tento pán natočen v původních, nikoli sestříhaných sekvencích. Pak vidíte něco zcela jiného - nevidíte "slavné vítězství", nýbrž těžkou porážku od psa vystresovaného z člověka, který na něj jde silově, zle - psa, který pak nemá jinou možnost, než na tohoto člověka zaútočit a úspěšně ho do krve pokousat. Špatná metoda, špatná zpětná vazba, jeden velký průšvih...

Tím člověkem je Cesar Millan.

Z profesionálně natočeného a sestříhaného videa vám "odborník" sděluje, že se psem nemáte udržovat oční kontakt... nesmí si na vás položit hlavu... pokud není soustředěný, klidně si do něj kopněte... názorně vám ukazuje, že se psem se nekomunikuje, ale je zapotřebí si ho podřizovat... do toho všeho kýčovitě naaranžované záběry jak z hollywoodského filmu...

Tím "odborníkem" je Cesar Millan a jeho nesmyslných rad je daleko víc - toto je pouze několik málo příkladů a postupů.

Průšvih, skutečně velký průšvih je, že lidé u nás mají silnou tendenci uvěřit tomu, co jim předloží správně zpracovaná mediální masáž. Základní vzorec "je to krásně natočeno, vypadá to bombasticky, ten člověk vypadá exoticky, každou chvíli na mě odněkud vyskočí" pro tuzemce doplněný o atribut "je to ze západu nebo z Ameriky" u takového jedince spolehlivě vyblokuje samostatné myšlení a podobný materiál si uloží do hlavy pod heslo "a proto to musí být pravda". Je skutečně hodně těch, kteří na tyto metody naletí - základní principy ovlivňování lidského myšlení fungují spolehlivě a kdo nechce (neumí) přemýšlet, stává se snadnou obětí...

Moji klienti z následujícího videa naštěstí přemýšlet nezapomněli, stejně jako naprostá většina jiných, kteří se se mnou při mé práci setkají. Rozdíl mezi přístupem Cesara Millana (a dalších, kteří v něm spatřují svúj vzor) a mým vlastním mají všichni možnost celou společně strávenou dobu sledovat na vlastní oči, na vlastní oči pak vidí i výsledky mé práce na svém pejskovi i sobě samých - můj vklad do zbytku jejich společného lidskopsího života.

Zkuste se svých psů zeptat, proč si je nemusím podrobovat, ale oni sami se rozhodnou se mnou spolupracovat.

Investujte čas a energii vlastní i svého pejska do reality a skutečné praktické pomoci, sledováním PR pořadů amerického cvičitele psů se nenaučíte v lepším případě nic, v tom horším vás svedou k špatným metodám a principům vztahu člověk-pes. Otevřete oči, přemýšlejte a uvěřte jen osobní zkušenosti a zpětné vazbě svého pejska, tak jako to udělala i dvojice z tohoto videa:

(video zveřejněno se souhlasem klientů)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis III.

 

Axík... tříapůlletý pejsek - ne úplně čistý JRT - za mnou i se svými pánečky přijel, protože ti velmi rozumně usoudili, že je nejvyšší čas udělat něco pro to, aby se jejich společný život srovnal do správných kolejí. Hned po příjezdu bylo jasné, co se děje - Axík byl jak motorová tryskomyš, věčně by někam lítal, pištěl, kňučel, chvilku nebyl v klidu... prostě další klasický případ pejska bez smečky, bez vůdce, sám za sebe a už pěkně utopený ve stresu...

Ale díkybohu s lidmi, kteří se rozhodli s tím něco udělat - nechat si poradit, něco se naučit...

Vzal jsem si ho do práce tak, jak to dělám, postupně jsem přidával a učil pejska i jeho majitele. Pejska jsem díky svému komunikačnímu "daru" už během prvního dne zklidnil, zkoncentroval, předal mu potřebné informace a on velmi rychle pochopil, že i s člověkem se dá komunikovat. Oba jeho majitele jsem učil, jak se k němu chovat, jaké jsou skutečné psí potřeby, jak řešit situace - a protože byl oba super a opravdu se přijeli něco naučit, postupovalo vše velmi rychle, ke spokojenosti jejich, Axíka a v nemenší míře i mojí. S pejskem se domluvím vždy, protože on sám je přirozeně nakloněn tomu, aby jeho život byl zásadně lepší a co nejvíce odpovídal jeho přirozeným psím potřebám. A pokud je dobrá komunikace i s člověčí částí smečky, tak jak tomu bylo i v tomto případě, pak výsledek nemůže být jiný nežli jednoznačně pozitivní.

"Co je důležité, je očím neviditelné“ - notoricky známý citát z Malého prince autora Antoine de Saint-Exupéryho... a stejně vždy probíhá i moje "proměna" pejska. Ty důležité věci jsou pro běžné lidské vnímání neviditelné a právě díky jim je změna chování mého psího klienta tak rychlá, zásadní pokroky jsou vidět již první den. Používám svůj dar přirozené psí komunikace vždy výhradně k pozitivnímu cíli a jen proto funguje. Ke každému cizímu pejskovi se chovám jako ke svému vlastnímu, umím se chovat tak, že jsem v jejich očích přirozeným vůdcem a to vše psi velmi rychle vycítí a rádi se stávají mojí smečkou. Spolu si rozumíme, jsou ochotní mi věřit a já dělám vše pro to, abych jejich důvěru nezklamal a dal jim šanci věřit pak i svému člověku. Proto se věci dějí tak, jak se dějí - proto jsou spokojení ti, kteří u svého pejska zvládnou svou vlastní roli...

A protože si přeji, aby lidé pochopili, že nejen oni sami, ale i jejich pejsek má právo na plnohodnotný a spokojený život, snažím se jim to čas od času veřejně ukázat na příkladu těch, kteří tímto procesem už úspěšně prošli. Tak jako tento sympatický mladý pár, se kterým jsem poslední den individuálu udělal malé interview - dívejte se a poslouchejte...

(video zveřejněno se souhlasem klientů)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Psí obříci

 

Dnešní povídání bude o obřích psích plemenech (tedy pasteveckých a molossoidních), která mají svá určitá specifika a je dobré o nich vědět před výběrem takového pejska, v době jeho základní výchovy a vlastně po celý jeho život.

 

Tito psí "obříci" mají svoji charakteristickou povahu - jsou si velmi dobře vědomi své velikosti a síly a rozhodně nepatří mezi psí jedince, kteří by si nechali líbit cokoliv, co by je ohrozilo nebo ponížilo. Jsou přirozeně dominantní, hrdí, velmi inteligentní a na věci i lidi kolem sebe si dělají svůj vlastní názor - a nečiní jim problém jej dát najevo a prosadit. Vůči cizím lidem jsou ve větší či menší míře zdrženliví, odměření a jen tak někoho k sobě nepustí, dokud si jej pořádně neprověří. Vůči cizím psům bývají nad věcí, dlouho nic neřeší, ale pokud je překročena míra jejich tolerance, pak lítají třísky, třebaže i zde využívají své velikosti a pejska si většinou jednoduše zahrabou pod sebe - ovšem mluvíme zde o obříkovi správně vedeném, ne o asociálním jedinci. Jiná je také situace, kdy jde například o hárající fenku nebo domácí území a kdy pak nemálo malých psích kaskadérů bohužel přijde i o život.

Chcete-li si podobné plemeno pořídit, je namístě si uvědomit, že obřík není pro každého. Není pro člověka, pro kterého představě psího života odpovídá kotec nebo jakákoli jiná izolace - s obříkem musíte žít spolu, musíte mu dát možnost, aby on sám vás přijal. Stejně tak obřík není pro člověka psychicky nebo extrémně fyzicky slabého - obříci jsou silné povahy a silné tělesné konstituce. Devadesát procent jejich zvládnutí představuje komunikace na psychické úrovni (komunikace, ne povely!) a schopnost přirozené autority jejich člověka, zbylých deset procent je vyhrazeno fyzickým schopnostem jejich majitele. Zde bych rád upozornil "sluníčkové ťuťuňuňu" lidičky, že pokud majitel obříka nebude schopen svěmu pejskovi dokázat, že není žádný pápěrka a bude se ho bát dotknout, pak vše skončí velice špatně. Znám ze svého okolí pár podobných případů, kdy obřík postupně ovládl celé společné území, protože jeho majitel(ka) se ho prostě a jednoduše začal(a) bát. Všem zájemcům o podobné plemeno bych proto povinně předváděl, co se stane ve chvíli, kdy se do sebe pustí dva molossové nebo pastevci - minimálně půlka z nich by se poté dobrovolně vyselektovala...

Obřík rozhodně není pro nikoho, kdo si pod pojmem výchova představí cvičák a kdo preferuje cvičákovský přístup. Obřík není pes pro dril, slepou poslušnost a už vůbec ne pro obrany. Každý obřík v sobě má přirozené obranářské a ochranářské vlohy, není zapotřebí ho v tomto směru nic učit a už vůbec není dobré to kazit cvičákovskými pokusy o nadrilované sterotypy. Stejně tak je vhodné i pochopit, že obřík nefunguje na povely - obřík funguje výhradně na komunikaci, cokoli jiného se dříve nebo později vymstí.

Pastevci a molossové jsou psi, kteří se nenechají zotročit nebo ponížit. Jsou to psi, kteří jsou ochotni přijmout svého člověka, pokud ten splňuje jejich představu. Znovu opakuji - jsou ochotni! Nepřinutíte je k tomu, neuplatíte je, nezlomíte. Oni sami se rozhodnou, zda jste natolik schopní, aby mohli věřit vašemu úsudku a podřídit se mu a zda jste natolik silní (psychicky i fyzicky), abyste pro ně představovali adekvátního partnera. Pokud nebudete respektovat jejich hrdost a osobnostní sílu, pokud se je budete snažit zlomit místo toho, abyste s nimi spolupracovali, pak vás jednoho dne může napadnout váš vlastní pes a budete mít velké štěstí, pokud útok pastevce nebo molosse přežijete. Tyto případy se stávají a do jednoho je za tím série závažných chyb, nadřazenost "pána tvorstva" nebo prostá hloupost majitele psa...

Je velký nerozum od obříka očekávat vzorce chování jiných plemen. Obříci jsou od přírody zdrženliví, drží si od cizích odstup, projevují nedůvěru, pokud se jim někdo (něco) nelíbí - varují, pokud cítí nebezpečí nebo ohrožení. Nečekejte, že se moloss nebo pastevec bude radostně hrnout ke každému obejdovi, nečekejte roztomilého psíka, který se bude radostně válet po zemi, jakmile na něj někdo promluví. Pokud by vás toto zklamalo, obříka si nepořizujte. Pokud vám podobné chování imponuje, milujte ho za to.

Připravte se na to, že tam, kde jiný pes bude štěkat, cenit zuby a vrčet, tam obřík primárně využije svoji sílu a velikost. Stačí razantní štouchanec čumákem, aby udržel člověka v dostatečné vzdálenosti (což názorně předvedl i můj Gardy, viz tento článek), využitím kinetické energie bočního nárazu je obřík schopen vyvrátit branku nebo vyrazit nezamčené dveře. Obříci jsou si těchto svých dispozic velmi dobře vědomi a v případě potřeby je dovedou velmi chytře využít.

Zvláště pastevci mají ještě jedno zajímavé specifikum. Většinu svého času odpočívají a vydávají minimum energie, šetří síly (přirovnal bych to k jakémusi "stand-by" režimu) - tomu odpovídá i jejich nižší vstupní energetické nároky v porovnání s jinými váhově a velikostně srovnatelnými plemeny. Pokud ovšem nastane čas akce, jejich nahromaděná energie vybuchne v plné síle a jak jsem již psal - pak lítají třísky...

Obřík potřebuje těsné soužití se svým člověkem. Potřebuje s ním žít ve společném světě, na společném prostoru, jakkoli malém. Se svým pyrenejským partnerem žiju v klasickém panelákovém bytě a stejně jako jeho psí předchůdci i Gardýsek je šťastný, že svůj život žije se mnou, ne vedle mne - to je pro něj důležité. Nepotřebuje zahradu, potřebuje vztah, komunikaci a autoritu. To vše se mu snažím poskytovat jak nejlépe umím a on mi stonásobně vrací to, co mu dávám - lásku, vztah, sílu a spokojenost.

Pokud člověk opravdu žije se svým obříkem, pak zažívá mimořádné věci. Obřík umí nádherně dobíjet - vnímáte tu obrovskou sílu, která se v něm skrývá, vnímáte jeho klid, nadhled, hrdost a blízkost. Jdete spolu a to vše vás obklopuje. Cítíte se silní, sebejistí. Dáte ruku dolů a nenahmátnete prázdno - vaše ruka se zarazí o široký psí hřbet... jdete-li s pyrenejem, pak vedle vás nekráčí, ale plave tím svým jedinečným baletním pohybem... překrásný majestátní pes, na kterého můžete být právem hrdi, pokud jste jej dobře vychovali a dali mu to, co potřebuje. A pokaždé vás dostane do kolen, když k vám přijde, položí si na vás svoji hlavu nebo se k vám přitiskne a cítíte jeho tělo a to, co vám říká - "mám tě rád, bez podmínek a bez výhrad" - tedy přesně to, co lidé neumějí...

Obřík není pro každého - ale obecně žádný pes není pro každého. Kdo ale obříka opravdu pochopí, ten s ním prožije krásný a velmi obohacující život. A pokud ho pochopí a nechá ho žít se sebou, ne jenom vedle sebe, ten dá svému pejskovi to nejlepší, co může.

Protože přes svoji fyzickou velikost mají obříci velmi citlivou a něžnou psí duši, velmi zranitelnou - a pokud jednou jedinkrát ztratí důvěru v člověka, pak už ji nikdy nenabydou zpátky...

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Psí procházky

 

Po delší době se vracím k tématu českého (slovenského?) "pejskařství", protože se opět nakupilo pár mých osobních pozorování a zkušeností s lidskopsím okolím...

Pro mne samotného je čas strávený s mým psím parťákem venku nejhezčí denní dobou, vždy se na ni těším a tento čas si užívám. Věnuji jej v klidu a pohodě výhradně svému pejskovi a sobě, neberu s sebou nikdy svoje starosti a problémy, v tuto dobu se mi ani nedovoláte, protože i svůj mobil nechávám doma. Tento čas patří jen nám dvěma.

Přál bych podobný přístup ke společnému času trávenému venku všem pejskům, bohužel se čím dál víc setkávám s "mobilním" a dalšími nešvary, které mi neskutečně pijou krev.

  • Pravidelně potkávám jedince, kteří po celou dobu své "procházky s pejskem" mají na uchu přilepený mobil. Nevšímají si svého psa, neregistrují okolí (bodejť, veškerou svoji pozornost věnují komusi na druhém konci linky) a pokud mají řešit nějaký nenadálý problém, nejprve předlouho řeší, co se svým mobilem - nemluvě o tom, že absolutně netuší, co se poslední minuty vůbec dělo. Pak už bývá vesměs pozdě a ultimátně zde platí moje označení o dvojici, která nejde a nežije spolu, ale jen vedle sebe - o nějaké komunikaci nebo alespoň elementární pozornosti směrem k vlastnímu pejskovi tu totiž nemůže být řeč...
     
  • Pravidelně potkávám jedince, kteří sice u ucha tydlifon nemají, ale zřejmě se zhlédli v dobách, kdy po ulici kráčel "pán" a několik metrů za ním jeho sluha. V praxi to znamená, že po ulici (sídlišti, lese atd.) kráčí "panička" (je mi líto, ale potkávám v tomto gardu výhradně ženy!) a několik metrů až desítek metrů za ní se plouží její pes - evidentně otrávený, bez zájmu, bez života. A takto fungují i při přechodu frekventované silnice nebo při pohybu v sídlištním provozu. Mám kolikrát sto chutí jim toho psího chudáka potichu odebrat a věřím, že by si toho (možná) všimly až někde doma - ani se totiž neohlédnou, zvlášť pokud se jich takto sejde víc najednou. Z míry tyto dámy nevyvede ani situace, kdy jejich pejsek daleko za nimi začne něco řešit - sledují vše stále stejným unylým pohledem, nic nedělají a nic jim nedochází...
     
  • Kapitolu samu pro sebe tvoří "pánečci a paničky", jejichž psi nepoznali a nikdy nepoznají les, přírodu a jejichž venkovní životní prostředí zahrnuje pouze pár sídlištních chodníků a bezprostřední okolí jejich paneláku. Psi, jejichž doba venkovní procházky je striktně vymezena dobou potřebnou na vykouření jedné cigarety jejich majitelem. Pokud prší, postává majitel statečně ve vchodě domu a svého psího chudáka netrpělivě pobízí, aby "se už konečně vy....". (O paní z našeho paneláku, která svého času vlastnila baseta a oblečená v župánku jej saténovým pantoflíčkem elegantně vykopávala z domovních dveří, jsem už také kdysi psal...)
     
  • Pro mne nepochopitelným jevem jsou pejskaři, kteří nepřemýšlejí. Nepsané pravidlo a zdravý rozum říkají, že člověku s velkým psem se vždy vyhýbáme tak, aby jeho majitel šel mezi jím a námi. Je to myslím si vcelku jednoduše pochopitelné (proč a jak), ale jen velmi málo lidí je ochotno to i vykonat v praxi. Část pejskařů je schopna jít přímo proti mně a Gardymu, i když už sto metrů jdeme po pravém kraji pěší komunikace a nalevo jsou tři metry volného prostoru, sto metrů se s protijdoucím vidíme, ale dotyčný se tvrdohlavě cpe proti nám - a ne vždy se jedná o provokatéra. Většinou jde o prosté lidské nepřemýšlení a nepředvídání, tupý setrvačný pohyb v jednom směru. To samé však dělají i nepejskaři, kterým pojmy "osobní prostor" nebo základní logika také nic neříkají...
     
  • Mnohý majitel pejska (často i hodně velkého psa), kterého potkáte ať už na veřejné komunikaci nebo v lese, mající svého miláčka na vodítku, je také živá forma nevypočitatelnosti. Mám ve zvyku sledovat v podobných situacích oba dva a mnohokrát se mi to už vyplatilo - lhostejný až znuděný výraz člověka a nulová komunikace se psem v okamžiku, kdy proti nim někdo jde, je téměř jistotou, že jeho nabuzený hafan během okamžiku bude od svého majitele o metr dál - a to v našem směru. S Gardym podobné adrenaliny zvládáme v pohodě, ale zakládáme si na tom, že podobných překvapení se od nás dvou nikdo nedočká - protože my jdeme spolu, ne vedle sebe...
     
  • Poslední samostatnou kapitolu tvoří dvojice člověk-pes spojená flexivodítkem. Ano, to je ten nesmysl, proti kterému už roky bojuji a vysvětluji, že je to (spolu s haltiohlávkou) to nejhorší, na čem svého psa můžete vést. V situaci, kdy potkáte takto postiženou dvojici (pravda, ten pejsek za to opravdu nemůže), následuje pravidelně některá z klasických tragikomických scének - buď zakopáváte o flexišňůru vedoucí z ruky majitele na krk psa přes celou šířku komunikace, nebo se "pes na vodítku" proti vám náhle vyřítí jak čtyřnohé kamikadze, protože páneček zapomněl zajistit zarážku...

Některé výše uvedené jevy plynou z čím dál menší snahy otupělé části lidstva ovládané mateřskou náručí různých nařízení, omezení a vyhlášek samostatně přemýšlet - přesně ve stylu "nepřemýšlejte, na každou vaši hloupost a následný průšvih tu přece máme nějaký paragraf".

Zbylé jevy jsou způsobeny elementárním nevztahem ke svému pejskovi, jehož mnozí majitelé berou jen jako přítěž a práci navíc.

Obojí je špatně a moc nerad se na to musím dívat...

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis II. - "Psí anděl"

 

Moje individuální výcvikové servisy slouží k tomu, aby ve spolupráci s klientem řešily zásadní problémy, které mohou mezi člověkem a jeho pejskem vzniknout. Někdy se ke mně klient dostane se štěnětem nebo mladým pejskem, občas s pejskem v pokročilejším věku, ale pokud klient spolupracuje, vždy je výsledkem zásadní posun k lepšímu ve vzájemné komunikaci, vztahu, řešení problémů denního života - a stejně tak i v kvalitě psího života.

Pokud je klientem člověk, který nejenže má ke svému pejskovi skutečný vztah a chce mu pomoci, ale který si navíc také uvědomuje, kolik se musí naučit on sám a že musí ledacos sám na sobě změnit, pak je radost s takovým člověkem pracovat. A od mladé slečny z tohoto článku by se hodně lidí mohlo učit vztahu, zodpovědnosti a pokoře - základním atributům, bez kterých se nikdy nelze úspěšně přiblížit čisté psí duši a s jejichž absencí se bohužel čas od času u svých klientů setkávám...

Také majitelka sedmileté fenečky rhodéského ridgebacka Amy přijela s velkým, již několik let trvajícím problémem k řešení (bázlivost a nekomunikativnost) a jako každý dobře spolupracující klient odjela spokojená ona i její čtyřnohá kamarádka. Jsou věci, které prostě fungují, protože moje postupy vycházejí z přirozeného psího vnímání - a pak i pejsek v pokročilejším věku velmi rád přijme fakt, že svět okolo něj může být jiný, než jaký jej do té doby vnímal. Tedy ne stresující a ohrožující, ale ve správně nastaveném hierarchickém vztahu a aktivní přirozené komunikaci se svým "vůdcem smečky" pohodový a pod kontrolou.

Proto mi přišlo přínosné pro všechny, kteří ještě váhají, zda lze a má smysl svému pejskovi (včetně sebe samého!) pomoci, zveřejnit dvě videa z tohoto individuálního výcvikového servisu.

Na prvním videu je zhodnocení samotné klientky - myslím, že je z něj velmi dobře patrné, kolika aspektů lidskopsího života se moje pomoc dotýká a jak pozitivně dokáže ovlivnit další život nejen pejska, ale i jeho člověka. A že využít mé pomoci má smysl...

Druhé video je kratičkou ukázkou toho, co zvládne dříve nejistý a ze všeho neznámého vystrašený dospělý pes, pokud s ním "něco udělám" a pokud se jeho majitel řídí tím, co ho naučím. Fenečka Amy dala napoprvé pro ni a její majitelku dříve nemyslitelný kousek - chůzi po plechu, v nezajištěné výšce a s otevřeným výhledem dolů. Na první pokus, bez zaváhání - situaci, se kterou by mělo problém hodně psů. Je to jen malá ukázka toho, jak stejně suverénně teď zvládne i všechno ostatní...

 

 

Včera v noci mi přišel ještě tento mail - velmi potěšující a velmi hezky napsaný, s vděčností a radostí. Lidé mě už za dobu mé práce nazvali všelijak, od "fanatika" až po "zaříkávače psů"... ale "psí anděl" ještě nikdo a opravdu mě to dojalo...

Dobrý den, pane Dostále,

chtěla bych Vám ze srdce ještě jednou za všechno poděkovat. Ani nevím, kde začít. Dnes jsme se vrátily domů a mám pocit, jako bychom byly obě úplně jiné. Samozřejmě nás mezi dveřmi čekali povykující rodiče, které jsem rychle usměrnila a k mému překvapení to 100% vzali :) Na mě čekaly nevyřízené maily, zmeškané pracovní hovory, které by mě dříve "nakoply" zpátky do pražského stresu a teď jsem je s naprosto klidným svědomím odložila na později a šla s Amy spát :)

První procházka po zdejším okolí = úžasná. Obě jsme byli tak vyklidněné, že když jsme viděly páníčky hystericky křičící "Azoreeeee! Ke mněěěě!", podívaly jsme se na sebe a myslím, že jsme měly v hlavě to samé. :) Takhle už nikdy ne. Vedla jsem Amy s vodítkem mezi dvěma prsty a snad by ho ani nebylo třeba. Poprvé za dobu, co jí mám, jsme šly spolu, ne každá zvlášť. Když doma štěkala na dveře, pouze jsem klidným hlasem oznámila,že to řeším já s rukou na správném místě a malá se "bez keců" odebrala na pelech a přišlo mi, že se jí ulevilo, ale to už možná trochu domýšlím. :)

Nevím, co víc říct kromě : Děkuji! a Opravdu to funguje! :)

Kéž by bylo víc takových "psích andělů", jako jste Vy. :)

Mějte se překrásně, pohlaďte za mě prosím Gárdýska a určitě se brzy zase shledáme.

L.P. + Amy

(videa a email zveřejněna se souhlasem klientky)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis I.

 

Tuto zpětnou vazbu, pohled na můj individuální výcvikový servis ze strany klienta, zde publikuji jako motivaci pro budoucí klienty i jako potvrzení toho, co stále píšu - jako důkaz, že pokud můj klient stejně jako slečna v tomto konkrétním případě spolupracuje a to, co učím klienta i jeho pejska, prakticky používá, pak je vždy výsledkem spokojenost na všech stranách. Není zdaleka jediná s podobným názorem, ale pro mnoho zbytečně váhajících může být velmi přínosný - je to pohled "z druhé strany", dobře vysvětlující pár jednoduchých skutečností:

Že absolvováním mého individuálního výcvikového servisu lze napravit každý problém.
Že eliminace problému je velmi rychlá, úspěšná a zachrání pošramocené vztahy člověk-pes i člověk-člověk.
Že je dobré nestydět se a obrátit se na mne, pokud člověk potřebuje pomoc - nenechat dojít problém příliš daleko, neubližovat zbytečně svému pejskovi ani sám sobě.
Že je dobré mi věřit - mám skutečné schopnosti, znalosti a praxi, na rozdíl od mnoha jiných "psychologů" a "psích škol" kolem sebe nebuduji falešnou image a následné zklamání člověka nebo zničení psí psychiky. To, co dělám, skutečně umím.

Děkuji slečně Jankovičové za popis své zkušenosti se mnou - za to, že si nechala poradit, spolupracovala, i za to, že před dvěma lety zachránila jednu týranou psí duši. A v neposlední řadě také za to, že vyhledala moji pomoc a nenechala problém zajít tam, odkud by už nebylo návratu...

Zdravím všechny pejskaře,

Chtěla bych se s Vám tímto způsobem podělit o své zkušenosti s panem Dostálem. Začnu pěkně od začátku…

Mám teď již osmiletou labradorku Sandy, která je neskutečně povedený pejsek. Poslušná, flegmatická, prostě zlatá. A před dvěma lety jsem se rozhodla udělat dobrý skutek a zachránila jsem před tyranem Týnu. Týně byl rok, když jsem si ji vezla domů, je to kříženec menšího vzrůstu a vůbec netuším, které rasy jsou v ní skryté…. a bála se snad úplně všeho. Nejvíce se bála chlapů, doma se mi i po třech letech vždy, když jsem odešla z bytu, počůrala a pokakala. Pokaždé na stejném místě a já vůbec nevěděla, co s ní. I když se nic nedělo, tak pořád lítala po bytě jako blázen, sem tam, sem tam, na každého štěkala. Pak jsem se sestěhovala s přítelem do jeho bytu, kde jsou ještě dvě kočky. Hned první týden jsem si zažila peklo. Týna počůrala úplně celý obývák, rozkousala koberec, převrátila kytku, hlínu roztahala po místnosti, překousala kabely….peklo! jelikož si začali stěžovat i sousedi, že je tady neskutečný bordel, rozhodla jsem se navštívit pana Dostála…

Sešli jsme se 4x a můžu jen konstatovat, že Týna je úplně jiný pes, než na začátku. Hned po prvním tréninku jsem začala praktikovat věci, které jsem měla za úkol a světe div se….začalo to fungovat a to OKAMŽITĚ!!! Hned první den jsem přišla domů, jediná louže, nic rozkousaného atd. A každý týden se to jen a jen zlepšuje. Týna nevyjíždí na ostatní psy, neštěká na lidi, mnohem líp s ní komunikuju. Můžu říct, že když někde řeknu, že se 5 minut před odchodem do práce bavím se psem, jako s dítětem…(.říkám ji kam jdu, kdy přijdu, co doma nesmí dělat a loučím se s ní takhle pokaždé, když někam odcházím),tak si o mě kamarádi myslí, že jsem blázen. Ale mě je to jedno, funguje to a já pro svého psa udělám maximum.

Tímto bych chtěla jen říct, že je spousta pejsků, kteří mají nějaký stresový ventil a proto dělají vylomeniny a bohužel je i spousta páníčků, kteří to řeší bitím, řvaním a v tom nejhorším případě i tím, že se psa zbaví. Málokdo ale ví, že se to dá řešit. Panu Dostálovi jsem velice vděčná za pomoc a můžu jen a jen doporučit, pokud máte někdo podobné problémy se svými mazlíčky…neváhejte! Opravdu to funguje.

Díky za pozornost Lucka Jankovičová

(publikováno se svolením pisatelky)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Hrdost a osobnost

 

Na světě existuje několik stovek registrovaných psích plemen plus nekonečné množství variant psích kříženců.

Třebaže všichni mají společné prapůvodní předky, je každé plemeno jiné - svým exteriérem i svojí povahou. 
Každé plemeno na základě své vrozené povahy a povahových dispozic vyžaduje jiný přístup.

Každý jedinec daného plemene je individualita, povaha každého z nich je i v rámci plemene odlišná.
Každý psí jedinec na základě své individuální povahy vyžaduje jiný přístup.

Přesto všechny z nich něco spojuje.

Mnoho lidí (pejskařů i nepejskařů) má bohužel pocit, že nejlepší přístup je výchova typu "obecní majetek", občas dovedený k dokonalosti ještě komunikací "ťuťuňuňu". Výsledkem tohoto nesmyslného pohledu na psí výchovu je pak jednak názor, že pes je povinen nechat si líbit kontakt od každého i neznámého člověka (čím více tím lépe), jednak získání více či méně nevyrovnaného a stresovaného psího jedince, který neustojí zátěžovou situaci.

Je třeba si uvědomit, že každé štěně se narodí s jasnou představou, jak by mělo jeho přirozené sociální prostředí vypadat - na toto prostředí je připraveno a je schopno v něm začít fungovat. Této představě ale v nejmenším neodpovídá lidské společenství, které je dnes primárně zaměřeno na podivný mix ochranitelství, nerespektování jiných než vlastních potřeb a maskování skutečných pocitů. Psí společenství (smečka) je naproti tomu orientováno na čistě hierarchický princip, vzájemnou spolupráci, osobnostní otevřenost a fungující zpětnou vazbu.

Každá psí smečka chrání sama sebe jako produktivní celek a každého svého jedince jako její součást. Ochrana ovšem neznamená protektorství a rozmazlování - pro to, aby z každého štěněte vyrostl skutečně plnpohodnotný a tělesně i psychicky zdravý jedinec, je zapotřebí z lidského hlediska mnohdy nepochopený (drsný), ale ve svém důsledku velmi efektivní princip osobního příkladu, zkušeností a z toho v konečném důsledku správných získaných vzorců chování.

Jinými slovy - pokud jako člověk budu svému štěněti a posléze dospívajícímu a dospělému pejskovi dávat příklady špatné, on sám je přejme jako získané vzorce chování a protože tyto odporují vzorcům přirozeným pro psí druh, nastanou logicky očekávatelné problémy v jeho chování vůči okolí a v zásadních rysech jeho povahy.

Z psího jedince velmi často donucovanému ke kontaktu s cizími osobami ("Musí se nechat pohladit!") se stejně často stává jedinec s těžkým hendikepem v řešení zátěžových situací. Přemírou "cizího" kontaktu totiž ztrácí svoji individuální sebedůvěru, svoji hrdost a stává se v takových situacích nejistým až ustrašeným (rozlišujme prosím od kontaktu, který on sám iniciuje!). Stejný výsledek má i "ťuťuňuňu" přístup vlastního majitele - takto nikdy není možné vychovat psa zdravě sebejistého a schopného samostatně řešit problém. Oba principy zcela zásadně odporují přirozené psí výchově, kde není místo pro rozmazlování (které mimochodem ani v té lidské nevygeneruje vyrovnaného jedince) ani pro špatné příklady, které zcela ochromí individualitu a hrdost a vydají psího jedince napospas manipulaci okolím.

Psychicky zdraví psi obecně uznávají pouze osobnostně silné jedince (psí i lidské), neuznávají jedince slabé nebo nečitelné. Psi psychicky zlomení se bojí, špatně vychovaní psi nevěří sami sobě.

Kdo jste poznali mého Šedyho, určitě si vzpomenete, jaký byl ve vztahu vůči lidem. Byl po celý svůj život hrdým pejskem, který nikdy nežadonil o lidský kontakt, nepodbízel se, pohlazení od cizích lidí se vyhýbal, ale na druhou stranu uměl svým olíznutím dát najevo, pokud mu někdo byl sympatický. Udržoval si svůj odstup od cizích (a na druhou stranu byl obrovsky kontaktní vůči mně), byl velkou psí osobností, ale pokud by na něj jeho majitel uplatňoval "ťuťuňuňu" přístup nebo mu vnucoval kontakt cizích lidí, totálně by ho ztratil a obrátil sám proti sobě. Kolik takto podražených psů různých plemen jsem poznal, by bylo na knihu. Mimochodem - stejný byl i Dino, třebaže jeho povaha zlatého retrívra nepustila tyto věci tak na povrch jako divoká lajčí povaha Šedýska. Ale i Dineček byl od své psychické dospělosti "pan pes" - pes, který od této doby do konce svého života neměl jediný psí konflikt, ostatní psi to z něj cítili a respektovali...

Oba v sobě nesli hrdost a psí osobnost, v obou jsem ji všemožně podporoval a posiloval. A vyplatilo se to.

I svého současného pejska, pastevce Gardiena, vychovávám tak, aby z něj vyrostl zdravě sebevědomý a správně se rozhodující jedinec. Ještě není psychicky dospělý (až dospěje, bude právě jeho dnešní povaha tím, co rozhodne o jeho povaze definitivní), ale není sebeméně problémový vůči psům ani lidem - uvědomuje si svoji velikost a sílu, ale nezneužívá ji, nemá potřebu si honit svoje ego a především respektuje moje "Ne". Respektuje je daleko lépe, než mnozí lidé, kteří v něm vidí plyšáčka na mazlení a kterým svoje "Ne" musím zopakovat. Ne kvůli tomu, že by jim Gardy ublížil - ale kvůli tomu, aby znal a neztratil hrdost své smečky a sebe samého, aby jeho povaha nešla tam, kam nemá, jen kvůli nadřazenosti či hlouposti jiných lidí. Není obecní majetek a o tom, zda k sobě někoho pustíme, rozhodujeme my dva - stejně jako my dva za sebe v minulosti, současnosti i budoucnosti neseme plnou odpovědnost za všechny situace, kterými spolu projdeme. Je to 55kg pastevec s přirozeně dominantní a samostatnou pastevecko-obranářskou povahou, nikoliv přerostlý zlatý retrívr a na rozdíl od mnoha lidí já to mám na paměti - oni ne. A přesně takového ho i já sám chci mít, tak ho vychovávám a vedu v našem společném životě, jako hrdého pejska, parťáka a ochránce.

Je to tak jednoduché a přirozené - a každému mohu pomoci dát věci do pořádku.

Protože výše uvedené obecné skutečnosti o psí povaze si tolik lidí neuvědomuje při výchově svých vlastních psích parťáků. Pak je jim smutno, když se jejich pejsek neumí správně rozhodnout, když je bojácný nebo z této bojácnosti agresivní. Jsou smutní, když se na něj nemohou spolehnout, nemohou mu věřit.

A to vše má svůj počátek právě v tom, kdy člověk ať už vědomě nebo nevědomě nabourá hrdost a osobnost svého pejska...

Hrdost a osobnost - dvě základní vrozené vlastnosti každého psa, se kterými přichází na tento svět.

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

20 rozdílů aneb cvičákovci a my

 

Protože stále tak nějak ležím pravověrným cvičákovcům/kynologům hrozně v žaludku, řekl jsem si, že vlastně proč ne - proč nesepsat pár základních rozlišovacích bodů, kterými se od nich lišíme my (do této druhé skupiny si dovolím zařadit sebe a ty z vás, kteří jste pochopili můj přístup k pejskům a vyznáváte stejné hodnoty). Třeba se jim trochu v hlavách rozsvítí a pochopí, že hlavním kritériem vzájemné spokojenosti člověka a jeho pejska nejsou soutěže, body a počet "odchovaných" psů, nýbrž skutečný vztah, vzájemný respekt a oboustranně naplněný společný život, který tak dobře známe a prožíváme my. I když je mi bohužel jasné, že oněm "mazákům" (jak se s oblibou sami označují), kteří mají čas od času potřebu mi sdělit, jací jsou frajeři, se asi vzhledem k jejich stylu komunikace nemá kde rozsvítit... ale to už je koneckonců jejich vlastní problém.

Tak fajn, dejme se do toho - sepsal jsem následující body na základě toho, jak jsem za ty roky odpozoroval jejich vlastní "vzorce chování"...;)

  1. Cvičákovec psa cvičí - my ho vychováváme.
  2. Oblíbená slova cvičákovce jsou "výcvik, vycvičit, cvičák, poslušnost, přivolání" - naše oblíbená slova jsou "výchova, vychovat, vztah, důvěra, smečka".
  3. Cvičákovec označuje svého čtyřnohého druha slovem "pes" - my slovem "pejsek".
  4. Cvičákovec posuzuje psa na základě přivolání a obecné poslušnosti - my na základě vztahu a společného života.
  5. Pes cvičákovce bydlí v kotci, na zahradě nebo na chodbě - nás pejsek bydlí s námi.
  6. Cvičákovec nikdy nespí se svým psem v posteli - my s našimi pejsky spíme v posteli každou noc.
  7. Cvičákovec doporučuje na "neposlušného psa" vzít hůl - my bychom hůl zlomili o takového cvičákovce.
  8. Cvičákovec na svého psa řve a huláká - my na svého pejska mluvíme a používáme řeč těla.
  9. Cvičákovec si pořizuje psa pro dosažení výsledků v soutěžích poslušnosti - my si pořizujeme pejsky pro radost ze společného života.
  10. Cvičákovec se svého psa bez zaváhání zbaví, pokud neplní jeho očekávání - my svoje pejsky sundáváme hrobníkovi z lopaty.
  11. Pes cvičákovce umí štěkat na povel a oběhnout zástěnu - náš pejsek přemýšlí a svoje chování přizpůsobí momentální situaci.
  12. Pes cvičákovce se řídí nacvičenými reflexy, skočí na nastrčenou ruku s rukávem a druhou rukou se nechá podříznout - náš pejsek poslechne svůj instinkt šelmy, vyhodnotí situaci a na tento laciný trik neskočí.
  13. Dorozumívacími signály pro cvičákovce jsou povely - my používáme přirozenou komunikaci.
  14. Pro cvičákovce je "smečka" neznámý pojem - pro nás je základním stavebním kamenem vzájemného soužití.
  15. Cvičákovec prohání svého psa na kladinách, áčkách a dalších překážkách spolehlivě ničících kyčelní klouby - my se se svými pejsky proháníme po měkkých lesních cestách a v jejich přirozeném prostředí.
  16. Na akcích cvičákovců bydlí jejich psi v kotcích - na našich akcích bydlí s námi.
  17. Dominantního psa cvičákovec označí za agresívního a nezvladatelného - my pod pojmem dominance vnímáme přirozené vzorce chování domestikované šelmy.
  18. Cvičákovec považuje štěně za hotového psa - my svoje štěňata necháme dospět.
  19. Pes cvičákovce při posazení nejprve hledá jeho botu a místo položení sebou praští na zem - náš pejsek si sedne a lehne zcela přirozeným plavným pohybem.
  20. Psa cvičákovce zajímá, co má v ruce - naše pejsky zajímáme my sami.

Až teď potkáte pravého cvičákovce, poznáte ho na první pohled.
A na první pohled poznáte i jeho psa...

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Pes a hárající fena

 

V tomto svém článku bych rád uvedl na pravou míru některé stále přetrvávající mýty a nesmysly mezi pejskaři týkající se chování psa a háravé fenky, jejich spolužití v období hárání a primárních i sekundárních sexuálních projevů.

Zdroj těchto šíleností najdete na všech internetových diskuzích...

Nebo vám je s vážnou tváří (model "zodpovědný majitel") odrecituje veterinář...

Nejvyšší čas si znovu vysvětlit, jak to příroda opravdu zařídila.

Nejprve bych tedy rád zcela jasně a natvrdo deklaroval, že spokojený společný život psa a fenky rozhodně není podmíněn kastrací jednoho nebo obou z nich.

Pokud totiž funguje smečková hierarchie a vůdce smečky (tj. člověk), pak fungují i věci související...

V každé smečce je "sexuální právo" dáno hierarchickým postavením konkrétního jedince. Základním pravidlem, které každý pes zná (vrozené vzorce chování), je pravidlo, které říká, že pokud nejsem na vrcholu hierarchické pyramidy (nebo o něj nebojuji), nemám na háravou fenku nárok! Od toho jsou pak odvislé všechny další průvodní jevy, tedy primární a sekundární sexuální projevy.

Primárním sexuálním projevem je situace, kdy pes při zjištění "jééé, fenečka hárá" na ni přimočaře reaguje se zcela jasnými a nezastíranými úmysly. V tuto chvíli dojde k prvnímu lámání chleba - pokud nefunguje smečka, je špatně nastavena její hierarchie nebo nefunguje její šéf, dochází k prozření mnohého majitele psa, protože jeho pes při pokusu mu v tom zabránít na něj zavrčí, ukáže zuby nebo po něm rovnou natvrdo vystartuje...

Situace "háravá fena" je klasická situace, kdy z pohledu psa jde o poměření hierarchických pozic. Podle konkrétní povahy a dominance konkrétního psa může tento stav zajít az do extrému, kdy pes je schopen na svého nezvládajícího a v jeho očích níže postaveného majitele zaútočit takovým stylem, že dotyčný končí na chirurgii, popřípadě později na plastice. Tyto případy zdaleka nejsou tak ojedinělé, jak by se na první pohled zdálo, protože jednak hodně majitelů svoje psy po hierarchické stránce skutečně naprosto nezvládá, jednak z psího pohledu jde o jednu z nejsilnějších hierarchických konfrontaci.

Na druhé straně, pokud je dotyčný psí jedinec z hlediska hierarchie a smečky zvládnutý dobře, pak se jeho primární projevy značně zredukují - pes nebude dělat, že o fence neví (je to pes, ne vlk na velmi nízké pozici), ale pokud jeho "vůdce smečky" dostatečně razantně (razance - nikoli surovost - je tu nezbytně zapotřebí!) projeví svoji dominanci a vůdčí pozici, pak k přímému naskakování na fenku v jeho přítomnosti ani nedojde.

Sekundárními sexuálními projevy mám na mysli projevy, kterými pes dává najevo svoji touhu po své hárající psí přítelkyni - kňučení, vytí, "probourávání se" skrz dveře apod. Opět, jak jsem již mnohokrát psal například ve své Poradně, intenzita všech těchto projevů úzce souvisí se zařazením psa ve smečce. Pokud má pejsek pocit, že je někde na vrcholu pyramidy, jsou jeho projevy velmi intenzívní až extrémní. Pokud ví a respektuje, že na dotyčnou fenku má nárok výhradně vůdce jeho smečky, ale nikoli on sám, jsou jeho projevy natolik potlačené, že nezpůsobují v běžném životě žádné komplikace.

Uvědomte si, proč příroda sociálně žijící zvířata vybavila hierarchickým mechanismem. Je to velmi přímočará a efektivní regulace chaosu a spuštěné agresivity, které by měly za nevyhnutelný následek ukončení funkce společenství (smečky) a jeho krvavý zánik. Naplno sexuálně nastartovaní jedinci by nebyli schopni ničeho jiného (ani základní obživy), než vzájemného si startování po krku...

Proto každý majitel psa a fenky drží v ruce žolíka, kterého mu matka příroda zcela nezištně poskytla. Problém je v tom, že málokdo z těchto lidí je schopen opravdu efektivně tuto kartu používat - především proto, že se dotyční probudí až někde při druhém hárání fenky a veškerou nutnou přípravu (uvedení své smečky do správného stavu) hrubě podcení. Výsledkem je pak majitel "smečky", který je zcela na nervy a řeší mnohdy komické mechanické zábrany mezi fenkou a psem, případně "majitel", který řeší, zda bude lepší vykastrovat psa nebo fenku...

Je dobré si uvědomit i fakt, že doba hárání fenky nerovná se doba "jsem svolná k nakrytí" a "je vhodná doba k oplodnění". Valnou část cyklu (počátek a konec) fena psa aktivně odmítá, a to většinou velmi razantně. Výjimkou jsou fenky submisivní (ale i ty se brání aspoň útěkem, pokud tuto možnost mají) nebo fenky s hormonální poruchou. Pouze zhruba 5 dní z celého cyklu trvá fáze, kdy je fenka ochotna psa přijmout a sama se mu nabízí - a pouze tyto dny jsou opravdu kritické.

V tomto období cyklu je zapotřebí skutečně dodržovat jistá opatření tak, jak je konkrétní situace (povaha psa, fenky a stav smečky) vyžaduje. Psi jsou v této fázi velmi vynalézaví a není pro ně problém, aby si například pes malého plemene vyskočil na židli, odkud bude mít zadeček své plně spolupracující a fyzicky daleko větší kandidátky nastavený přímo před sebou - proto je zapotřebí důsledně mít oba pod dozorem. Pokud u toho člověk není, je zapotřebí mechanické oddělení (různé místnosti). Samozřejmostí je, že fenku v tomto období venku nepouštíme navolno a nenecháváme samotnou na zahradě - bohužel i toto musím zdůraznit, protože dost lidí neví, že sexuální touhy nemá jenom pes, ale také fenka...

Čím lépe zvládnete svoji smečku, tím lépe zvládnete i její "sexuální období". Znám lidi, kteří mají svého psa a fenku hierarchicky natolik dobře zvládnuté, že během této fáze mohou i v noci všichni klidně spát v jedné místnosti bez obav, že by k něčemu došlo. Podobné situace jsem zažil i se svými vlastními pejsky, kdy Dino se Šedym měli nejednou několik dní a nocí pod nosem háravou fenku a kromě občas nataženého čumáku, když šla kolem, nedošlo k jedinému pokusu o její nakrytí nebo sekundárnímu sexuálnímu projevu - natožpak k nějakému vzájemnému boji mezi nimi samotnými. To samé jsem zažil už i s Gardym, opět v klidu.

Záleží na každém člověku, jak se k dané situaci postaví. Nejhorší jsou ti, kteří s radostí a ulehčením kývnou na radu, že "Jak máte fenu a psa, tak jednoho musíte vykastrovat, jinak to nejde!" - takovým bych zas já s radostí vyrval jejich psí chudáky z pařátů. Ono to totiž jde i jinak a světe div se, ono to jde velmi dobře. Stačí mít základní respekt k tomu, co příroda sama nastavila, uvědomit si fungující principy a začít jich především aktivně využívat.

A již hodně lidem, co tvrdili "já svého psa z feny nesundám, bo mě pokouše" jsem ukázal, že jejich psa z feny sundám bez toho, že by mě pokousal nebo se na mě jen křivě podíval. Pes se totiž podívá - a ví.

Jen mnozí z vás nevědí nebo vědět nechtějí...

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Příběh tuláka

 

Osud mě přivedl zpátky k aktivní muzice, osud mě přivedl do jedné kapely a osud do této kapely přivedl zpěvačku Hanku, která spolu se svojí rodinou vlastní dospělého bernského salašnického psa Barona. Žijí v domku na venkově a jejich pejsek žil - kde jinde, než venku...
Jeden z mnoha klasických vesnických příběhů, jak přes kopírák. Tento naštěstí se šťastným koncem pro pejska a velkým poučením nejen pro pisatelku a její rodinu - o síle smečky, o vzájemné blízkosti a přirozených psích potřebách. Proto jsem Hanku požádal o krátké sepsání z jejího pohledu a proto jej zveřejňuji právě v této rubrice. Příběh, na jehož počátku opravdu byl písemný dotaz do Poradny, na který jsem ale odmítl odpovědět stejnou formou a tehdy poměrně nové kolegyni Hance jsem začal na našich kapelových zkouškách vysvětlovat základní věci týkající se psího chování, přirozených potřeb a další z mých extrémních názorů...


Dobrý den,

ráda bych se s ostatními podělila o náš příběh, třeba bude pro někoho inspirací..

Naším mega problémem bylo TOULÁNÍ v kombinaci s velmi vynalézavým pejskem – nic než 2m vysoký zděný či kovaný plot s betonovým základem by nedokázalo zajistit náš pozemek, navíc ani to by nebylo řešení – problém by vyvstal znovu na každodenní procházce mimo oplocený pozemek.

Mylně jsem se totiž domnívala, že Bernský salašnický přeci musí být spokojený s životem na tak velkém pozemku jaký máme! Základní poslušnost sice náš Baron znal, ale poslouchal jen když on chtěl. Určitě svou roli hrálo i to, že se prostě nudil.

Měla jsem strach, aby ho třeba nesrazilo auto – hned u domu máme silnici, kudy jezdí kamiony do mlýna a do pivovaru. A tak jsem se  písemně obrátila s prosbou o radu a pomoc na Viktora.

Po prvotním prostudování jeho webu jsem tedy měla problém vstřebat vše, co psal o vazbě, hierarchii a komunikaci a sžít se s tím. Jeho názory mi přišly naprosto extrémní!! Žít v malém prostoru doma s tou naší obří chlupatou příšerou???!!! A mít ho nejenom na chodbě??!!

Postupně mi to ale začalo dávat smysl a přesně mi to nastavovalo zrcadlo– donucovací prostředky: špatně! Izolace pejska: špatně! Atd.. atd.. A vyvstaly pochybnosti, jestli bychom vůbec pejska měli mít..:-(

Řekla jsem si ale, že vlastně nemáme co ztratit, že za pokus to stojí, a tak jsme se „sestěhovali“! Počátky sice nebyly jednoduché, ale už od prvních dnů byly bok po boku dílčích neúspěchů i obrovské úspěchy a pokroky! J První týden jsem s ním chodila na procházky jen na vodítku-ze strachu ze zklamání kdyby mi utekl. Ale už druhý týden jsem ho pustila, a neutekl! Přijde mi až neuvěřitelné, jak po 5-ti letech jeho života došlo tak rychle k takovému obratu! A pak že starého psa novým kouskům nenaučíš!

Řešení bylo tak prosté – žít společně bok po boku, ne vedle sebe, navázat spolu intenzivní citové pouto a získat tak důvěru jeden v druhého, jedině tak se může pes a tím i jeho pán stát šťastným!

Celou rodinu včetně i malých dětí tohle společné soužití neskutečně obohatilo, a těch pár chlupů a nepořádku po procházce za to stojí!!!

Jsem ráda, že mi osud přihrál do cesty Viktora, a znovu mu i touto cestou děkuji za pomoc!

Hanka.

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Když se vám v lese ztratí pejsek

 

K napsání tohoto článku mě inspirovala přihoda z nedávne doby, kdy jsem udržoval telefonickou pomocnou hotline s majitelkou pejska až ze Slovenska, které se týden před domluveným výcvikovým servisem ztratil v lese její pes. Díkybohu se třetí den spolu opět našli, pejsek živý a zdravý a jeho majitelka šťastná...

Nicméně jsem si uvědomil, jak (zcela pochopitelně) v podobné situaci mnohý člověk zpanikaří. A protože je lépe vědět předem, než až potom, sepíši zde několik základních zásad.

 

Než k tomu dojde neboli troška prevence a zdravého předvídání opravdu neuškodí:

  1. Je dobré si uvědomit, že v každém našem pejskovi žije stále více nebo méně lovec. Predátor. A nikdy nikdo nemůže dát ruku do ohně, že jeho superovladatelný psí borec neuposlechne místo zoufalého přivolávání svého supersebejistého majitele volání stopy, přírody a volného prostoru. Proto je lépe zbytečně neriskovat a jak říkám lepší pejsek živý na dlouhém vodítku nebo stopovačce než pejsek mrtvý...
  2. Nezapomeňte, že každé neznámé prostředí je pro pejska výzva. Chová se jinak než v prostředí, které důvěrně zná, je zvědavější, dychtivější a snáze propadne lovecké vášni. V cizím prostředí mu chybí známé orientační body - vizuální, zvukové i pachové.
  3. Nezapomeňte, že žijeme ve značně civilizované oblasti a každý les je obetkán sítí silničních komunikací, z nichž mnohé jsou blíž, než se zdá. A pes velmi lehce v zápalu loveckého vzrušení vběhne pod auto.
  4. Nezapomeňte, že se v lese může pohybovat "myslivec", který si rád vystřelí na vše, co se pohne a má víc než dvě nohy. Nad mrtvolou zastřeleného psa vám pak bude bez ostychu vyprávět pohádku o tom, jak "pes právě honil březí srnu"...

A když už k tomu dojde neboli co udělat, když pejsek zmizel v dáli a na přivolání nereaguje:

  1. Pes není hloupý a vrací se po své vlastní stopě. Špatně nebo neochotně se vrací psi velmi mladí a nezkušení (štěňata), plemena geneticky disponovaná k samostatnému rozhodování nezávislí na vedení člověkem (pastevci, vlčí kříženci a kontaktní lovci), popřípadě jedinci, kteří se opravdu ztratí, svoji stopu už nenajdou a v neznámém prostředí se nemají čeho chytit. Dále nenapravení lovci a tuláci bez vazby na svoji smečku, tam je ale jejich volné vypuštění v neznámém prostředí čirý hazard a nerozum.
  2. Z bodu 1/ tedy logicky vyplývá, že nejrozumnější je vyčkat na místě, kde vás pejsek opustil a ne se jít také toulat po lese a "hledat". Pokud vás totiž pes, který se v pohodě vrátil na toto místo, nenajde, začne také hledat a pak je jen otázkou šťastné konstelace hvězd, zda se čas a bod výskytu obou zúčastněných protnou.
  3. Pokud se čas marného čekání na pejska dostane do řádu mnoha hodin a člověk musí opustit danou lokalitu, je zapotřebí přejít na vyšší level. Dle místních podmínek kontaktovat obecní úřad a lesní správu (mysliveckou stráž), popř. městskou policii, místní psí útulek nebo okolní stavení. Jednoduše řečeno všechny, kteří mohou přijít do bezprostředního kontaktu se ztraceným pejskem. Všem dát popis pejska a kontakt na sebe. V odůvodnéných případech se vyplatí využít i sociální sítě a letákovou metodu.
  4. Pes, kterému se podaří (třeba i později) lokalizovat místo, kde se svému majiteli ztratil, se na toto místo vícekrát vrací. Často pomůže, pokud zde zanecháme část svého oblečení nebo později přivezeme třeba jeho pelíšek nebo použivanou osušku s pachovými stopami. Naděje, že při jedné ze svých hledacích výprav naleznete svého unaveného spícího kamaráda právě na tomto kusu látky, je dost vysoká.
  5. Pes v noci většinou spí - v lese si najde chráněné místo a vyhrabe si ležení. Pokud nejsou extrémně nízké teploty a pejsek je zdravý a dobře živený, v pohodě a bez úhony přežije, nebojte se. 
  6. V podobných situacích vyplašené lidi vždy uklidňuji, že jejich pejsek se do tří dnů někde "vyloupne". Na dlouhé cesty do neznáma se vydávají pouze jedinci s nulovou nebo velmi nízkou vazbou na svého člověka - ztracený pes, pokud je to jen trochu možné, zůstává v blízkém okolí místa, kde svou "smečku" opustil. Jeho největším nepřítelem na těchto cestách jsou buď nástrahy civilizace nebo zas jen člověk, který ho může ukrást, zmrzačit nebo zabít.

Závěrem každému popřeji, aby výše napsané zůstalo v jeho případě navždy ve škatulce "dobré vědět, kdyby náhodou někdy" a nemusel se trápit a stresovat, protože mu pejsek opravdu někde utekl nebo se ztratil - a pokud už k tomu dojde, tak aby vše dobře dopadlo. Znovu připomínám zdravý rozum a respektování genetických predispozic každého pejska, respektování faktu, že žádný pes není naprogramovaný robot. Může reagovat instinktivně, jako lovec, jako tulák, může reagovat na pach háravé feny - to vše se reálně může stát, kdykoli a kdekoli, jakkoli jinak ovladatelnému a bezproblémovému jedinci.

Jako vůdce své smečky ale máte právě vy a nikdo jiný na starosti, aby se podobná rizika eliminovala na minimum!

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Vaše štěně není čuně

Zákon zachování hmoty je neúprosný - to, co někam dáte ke zpracování, v jiné formě získáte zpátky. Nejinak je tomu i s příjmem potravy. Určitou část tělo stráví a přemění na energii, zbytek ve formě odpadu vyloučí. I tekutiny procházející zažívacím traktem v těle nezůstanou beze zbytku - část se opět močovými cestami vyloučí.

Člověk by řekl, že je to tak prosté a jednoduché, že na tom není co řešit. Ale bohužel je, protože mnozí lidé si neuvědomují několik jiných prostých a jednoduchých skutečností.

Jedna z nich je ta, že pokud má živočišný "odpadní systém" fungovat optimálně, nesmí z něj odpad padat samovolně, ale musí být zadržen svěračem. A pokud má svěrač fungovat, musí být splněny dvě základní podmínky: musí být ovladatelný vůlí a vůle musí mít primární spouštěč, tedy odpovídající úroveň psychiky konkrétního jedince.

Žádné mládě, ať už zvířecí nebo lidské, tyto dvě základní podmínky v raném věku nemá. Je to dáno jeho přirozeným vývojem fyzickým i psychickým a s tímto skutečně nic dělat nelze, i kdyby čert na koze jezdil. Až v pozdějším věku (u zvířat mimochodem podstatně dříve než u lidí) se psychika a fyzika spojí a výsledkem je onen optimální, vůlí plně ovladatelný "výpustní ventil".

Problém je, že jsou lidé, kteří ač sami prošli vývojovým stádiem "plena mezi nohama", si neuvědomují nebo velice špatně nesou identický proces u svého štěněte. V lepším případě jsou pouze tímto jevem překvapeni (proč, proboha?), v tom horším vynášejí ultimáta "pokud se pes nesrovná, půjde do kotce" (hloupé a surové, protože v onom raném věku štěně prostě nemá šanci).

Je mi z tohoto jevu každopádně smutno. V případě, kdy si pořídím dítě, nemůžu být přece na prášky z toho, že budu po určitou dobu vyměňovat znečištěné plíny. (Pokud z toho na prášky někdo přece jen je, je to těžce na pováženou.) A pokud si pořídím štěně - pak přeci jako rozumně uvažující člověk musím počítat s tím, že přes pravidelné venčení několik měsíců budu vytírat loužičky (později louže) a semtam budu muset odklidit i nějaký exkrement. Prostě takhle to příroda zařídila a popravdě mě nenapadá ani žádný jiný mechanismus, kterým by to mohlo fungovat. A protože každý tvor roste a vyvíjí se (nejen fyzicky, ale i psychicky), určitý čas trvá, než si všechno "sedne" - u jednoho to jde rychleji, u jiného vše trvá déle, i tyto procesy jsou individuální...

Tak proč jsou lidé, kteří si předem nezjistí, jak co funguje? Než sednou do nového auta, zjistí si, kam a jaké se čepuje palivo - a pak nejsou překvapeni a plně respektují dané skutečnosti. Pořídí si štěně - a "najednou" jsou překvapeni, že to není hotový přesně seřízený stroj, ale teprve se učící a vyvíjející živý tvor - který také vyměšuje (stejně jako oni) a první měsíce s tím má přirozené problémy (stejné, jako měli oni). Jsou netrpěliví, zaujatí, naštvaní na štěně...

Stačí tak málo - prostě se snést z té nadřazenosti pána tvorstva zpátky na zem a uvědomit si, jak málo skutečných rozdílů je mezi člověkem a třeba psem...
Pochopit, že základním zákonem přírody pro živého tvora je vývoj - nejprve vzestupný, začínající narozením a poté sestupný, končící smrtí...
Uvědomit si, že některé fyziologické postupy nejsou jen podobné, ale identické...
A dát malému štěněti na fyzický i psychický vývoj stejný čas, který dostali oni sami.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Kašpárek maličký

Jsou věci absurdní a jsou věci extrémně absurdní. Trvají-li dostatečně dlouho na to, aby se člověk ujistil, že to není jen přechodný jev, lze je vyhodnotit a popsat. A tento případ, ač z mého pohledu až směšný, není zdaleka jediný a jeho kořeny jsou notoricky známé.

Někde v době, kdy jsem začal chodit ven se svým Gardýskem (je to tedy asi tak rok), jsem začal potkávat pána s dobrmanem. Tedy abych to upřesnil - nejprve jsem nikoho neviděl, slyšel jsem jen křik. "Ke mně!!!" "Áááno-o-o!!! Tak je to správné!!!" "Pašááák!!!!" (těch několik vykříčníků píši záměrně, protože hlasitost byla/je těžce mimo obvyklou normu.)

Po několikátém zážitku tohoto typu jsem v posloupnosti "nic nevidím, slyším jen křik - ujdu dalších asi 200 mettrů - aha, už vidím pána s dobrmanem" potkal poprvé oba aktéry, toho lidského i toho psího. A pán křičel. Křičel i ve chvíli, kdy nás míjel, v ruce jasně žlutý přetahovací míček, dobrman oči přilepené na tomto míčku a uši zalepené hulákáním svého pánečka "Áááno!!! To je pašák!!! Výborněěě!!!!!" -  a tak to šlo dál, téměř denně a já koukal jako blázen...

Pak jsme jednou potkali tohoto pejska v jedné nepřehledné zatáčce. Šel pár metrů před pánem (ten byl ještě za zatáčkou), byl v pohodě a šel se kouknout na tehdy ještě malého Gardýska. V tu chvíli zaznělo několikeré ohlušující "Ke mněěě!!!" - a dobrman neposlechl. Byl v pohodě, on nic neřešil, já s malým taky ne - ale jeho pán vypadal, že to s ním každou chvíli sekne, protože se přece stala strašná věc: jeho pes neposlechl na slovo! Pak se pejsek přece jen otočil a pomalu se skloněnou hlavou (nechtělo se mu) šel k tomu křičícímu pánovi. Ten se mi pak začal tichým(!) hlasem omlouvat a já nechápal za co, protože jeho pejsek skutečně nebyl žádný agresor a k ničemu se nechystal. Ale aspoň jsem si ujasnil, že pán opravdu nekřičí proto, že by sám byl hluchý a že potichu a v klidu umí mluvit také.

Rok oba dva potkávám téměř na každé procházce. Rok se nic nemění - kolem je naprosté ticho, ale pán křičí. Jak nás uvidí, tasí žlutý balónek a huláká "K noooze!!! Áááno!!!! To je pašák!!! Tak je to správně!!!!" a dokud nás nepřejdou, huláká stále. Já jen vrtím hlavou a Gardy je zatím v klidu - zatím, protože za další rok může jako pastevec zcela správně a pochopitelně začít vyhodnocovat řvoucího pána poněkud jinak. Dobrman tahá zadek po zemi a očičkama hypnotizuje ten svůj žlutý balónek - kdo někdy viděl "správného cvičákového psa", přesně si to umí představit. Každý den s ním pán odkráčí na agility-překážky ničit klouby na áčko a pak ho slyším ne na dvěstě metrů, ale na púl kilometru...

Tak už to chodí rok. Pán asi tuší, co si o něm myslím, protože na mě při tom křiku kouká a přiznávám, že já stejně provokativně kroutím hlavou. Beru to jako upevňování svého i Gardyho klidu, ať je to aspoň k něčemu dobré, i když toho chudáka dobrmana je mi fakt hodně líto.

Pán nosí bundu s velkým nápisem Gappay na zádech (ano, to je ten známý výrobce pešků, kousacích rukávů a dalších nezbytných potřeb pro cvičákové fanatiky) a ve spojitosti s jeho stylem "komunikace" se svým dobrmanem nemusím mít vysoké IQ pro vyhodnocení, o co tu jde. Natočit ho na kameru, měl by každý cvičák prvotřídní píárko.

Proč o tom všem vlastně píšu? Protože mě už mnohokrát napadlo, že používat tento člověk vlastní rozum a instinkty, takhle by neblbnul. Myslím, že by se choval rozumně a ne jako blázen, protože jinak to opravdu nazvat nelze. Opět je tu na místě "poděkovat" cvičákům a jejich oblíbeným postupům, kdy z lidí i jejich psů dělají cirkusovou přípravku.

Některé skutečnosti je zapotřebí opakovat znovu a znovu, jejich dokumentaci přináší sám život a toto je jen jedna z nich - zdánlivě neškodná, ve svých důsledcích však velmi nebezpečná. V tomto konkrétním případě dobrman jednoho dne dospěje, věci v hlavě mu zapadnou na správné místo a není dobré plést si dobrmana s mechanickou loutkou. Na to je v dospělosti příliš chytrý, příliš samostatný a příliš opovrhuje hloupostí. Je obecně známou skutečností, že dobrmana cvičákovci nemají rádi, protože postrádá tupost a bezpodmínečnou poslušnost, kterou oni od svých psů vyžadují.

Hodnota psa pro člověka by ale neměla spočívat v co nevyšší míře odejmutí jeho přirozených vzorců chování a nahrazení tupou poslušností. Jejím základem by měl vždy zůstat "původní pes" a co nejvyšší míra vzájemné komunikace a pochopení. Aspoň já to tak cítím, protože si psů vážím, respektuji je a uznávám. Pokud někdo vyžaduje a očekává slepou poslušnost, nechť si nepořizuje psa, protože tím ho zničí.

Pes není loutka, kterou tahám za nitky a ona poslušně vykonává odpovídající pohyby. Není to kašpárek na šňůrkách. A mnozí zcela zapomněli, že pes je především živým tvorem s vyvinutou psychikou, kamarádem a parťákem pro člověka, který si ho k sobě vzal. Že má stejné právo na plnohodnotný život v pohodě a radosti jako jeho člověk - jako pes, ne jako otrok. Že je přirozené, když sleduje a zaznamenává děje ve svém okolí, obdařen zrakem, sluchem a čichem. A že podobná extempore, kterých jsem skoro každý den svědkem, jsou směšná, nesmyslná, šílená - a že každý pes si o svém majiteli také vytváří svůj obrázek.

Nebuďme pak těmi maličkými kašpárky my sami...

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Chcete hloupého psa? Choďte s ním na cvičák!

Že nemám rád klasické cvičáky a neuznávám jejich metody, je za ty roky o mně všeobecně známo. Za ty roky se také na mém názoru naprosto nic nezměnilo, jen se utvrdily v souvislosti s tím, co vídám u svých klientů ze všech koutů republiky.

A proč mám tak vyhraněný názor?

Cvičáky neučí lásce ke psům, neučí porozumění jejich duši, neučí etologii psího druhu, neučí přirozenou komunikaci. Namísto toho učí, jak si z pejska udělat cirkusové zvířátko, které na určitý povel předvede nějaký pěkný kousek - z pohledu výcvikářů je přitom naprosto jedno, zda se jedná o posazení nebo přivolání. Pokud se na metody a náplň činnosti cvičáků a jejich provozovatelů podíváte čistýma očima a nezpracováni jejich propagandou, velmi rychle zjistíte, že skutečně o nic jiného nejde. Naučíte se (možná) teorii reflexního oblouku, pár informací o signální soustavě psa, v lepším případě i teorii vzruchu a útlumu. Naučíte se vše potřebné pro to, aby pes zareagoval na podnět a postupem času se naučil provést již výše zmíněný cirkusový kousek...

V čem je problém? Problém je v jedné základní věci -  v tom, že všechny cvičákové "dovednosti" zvládne pes i bez výše uvedených teorií více či méně zdařile převedených do praxe. Rozdíl mezi "výcvikem" a přirozenou komunikací je pak v tom, že v prvém případě se pes skutečně naučí pouze cirkusový kousek, který v budoucnu provádí zcela mechanicky, bez přemýšlení o souvislostech a jako takový spolehlivě pouze v standardních situacích. Změňte libovolným způsobem standardní situaci a pes začne panikařit, protože najednou neví, co má vlastně udělat...

Pokud má pes základni sadu "civilizačních dovedností" (jako příklad vezměme prosté jednoduché posazení) uloženou postupem přirozené komunikace, pak stejný úkon provede ne mechanicky, ale na základě myšlenkové konstrukce.

Uvedu jednoduchý příklad:

Pes "cvičákově" a mechanicky naučený si před výtahem sednout tak učiní pokaždé, bez ohledu na to, zda výtah je nebo není přítomen na daném podlaží. Prostě si sedne, protože má zafixováno "před výtahem si mám sednout".
Pes naučený myšlenkovému postupu nejprve analyzuje situaci - je výtah k dispozici nebo není? V prvém případě si nesedne, protože ví, že následuje otevření dveří a vstup do výtahu. V případě druhém si sedne, protože ví, že výtah musí nejprve přijet, aby se do něj dalo vstoupit...

Moji klienti už vědí, že bezpečně poznám "cvičákového psa". Takový pes si vedle svého člověka nesedne přirozeně, ale nejprve hledá to správné místo, tak je z cvičáku naučen "přiřazení k noze" - a pak si sedne jako robot s úpěnlivým pohledem "proboha udělal jsem to dobře?". Nelehne si normálním přirozeným způsobem, ale vysloveně sebou na zem praští. Nepřijde ke svému člověku jako pes, ale jako robot, opět s hledáním centimetrové přesnosti a přesné polohy, kteréžto atributy jsou na klasických cvičácích tak preferovány.

Pes na cvičáku je učen tupé poslušnosti - pes, který přemýšlí, je označen za problémového. Na konci procesu je pes možná(?) poslušný dle lidských měřítek, ale vyhaslý a s utlumeným mozkovým potenciálem jako výsledkem učení stereotypům a rutině. Zvládne standardní situace, v těch nestandardních ale pohoří, protože pro ně nemá naučeno vzorové chování.

Pes u mne se učí přemýšlet - protože každý pes má dostatečný potenciál analyzovat situaci a zjistit, proč je dobré se zachovat určitým způsobem. Na mně pouze je, abych pejskovi ukázal optimální způsob řešení problému - a pokud je správný, pes ho použije také v budoucnu v této i modifikované situaci a bude přesně vědět, proč to udělal. Na konci mého procesu bude pes s rozvinutým mozkovým potenciálem, zvyklý přemýšlet, správně vyhodnotit situaci a vyřešit pro něj zcela nový problém. Tedy přesně to, čeho se výcvikáři bojí jak čert kříže - myslící pes.

Jakého pejska chcete vy - zdegenerovaného poslušného robota nebo psa nezdegenerovaného, který občas převeze i svého člověka?
Pejska na efekt ("jé ten poslouchá") nebo pejska přirozeného ("ten je chytrej, podívej jak si sám poradil")?
Doplněk vedle sebe nebo část sebe sama...?

P.S.  Pokud by to někomu vrtalo hlavou... ano, i můj Gardy si nejprve ověří, jestli výtah už čeká nebo teprve přijede...

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Priorita psích smyslů

Minule jsem trochu přiblížil psí zrak a jeho zvláštnosti, v tomto článku krátce rozeberu psí smysly a jejich prioritu.

Hodně lidí má pocit, že nejvíce hendikepovaný je ten pes, který přišel o zrak. Není tomu tak, zrak u naprosté většiny psích plemen (kromě "zrakových lovců", kterými jsou například chrti) zdaleka netvoří prioritní orientační smysl. Jak je to tedy doopravdy?

Už pro malé štěně pár okamžiků po narození je tím nejdůležitějším smyslem čich, kterým se zorientuje o lokalizaci mámina cecíku. Spolu s ním již v tuto chvíli pracuje i chuť a "čenichový hmat", které zdroj životadárné potravy identifikují detailně. Kombinace a spolupráce těchto tří smyslů je dána geneticky spolu s instinktem potřeby přežít, pokud jediná složka je defektní, štěně nebude ve volné přírodě životaschopné. Všimněte si, že zrak a sluch jsou v této fázi zcela mimo hru - štěně první dny svého života nevidí ani neslyší.

Po dobu aktivního života je pak orientační priorita psích smyslů následující:

1. Na dlouhé vzdálenosti se pes orientuje především sluchem (chrti apod. i zrakem, pokud vyhlížejí kořist), teprve s postupující blízkostí nastupuje čich k identifikaci objektů a zrak k orientaci v okolí a detekci pohybu.

2. Na blízkou vzdálenost je pro psa nejdůležitější čich - identifikuje jím pachové stopy objektů a prostředí kolem sebe, v určitém rozmezí (řádově metry) pak zrak, kterým identifikuje vizuální charakteristiky.

3. Na velmi blízkou vzdálenost (decimetry) je pro psa nejdůležitější čich, na kontaktní vzdálenost chuť - pes jazykem "ochutnává" charakteristiku objektu - a čich. Stačí sledovat jakéhokoli psa při činnosti zkoumání jiného psa, člověka, objektu nebo prostředí a zjistíte, že se pes chová zcela jinak než člověk, pro kterého v podobné situaci tvoří 99% poznávacího procesu zrak. Mimochodem - na velmi malou vzdálenost pes výhradně zrakem nepozná ani svého člověka.

4. Při pohybu ve známém i neznámém terénu se pes orientuje primárně zrakem a čichem, přičemž ve známém terénu je schopen nahradit ztrátu jednoho smyslu (zrak nebo sluch) smyslem jiným.

5. V praxi bod (4) mimojiné znamená, že pokud pes oslepne a pohybuje se ve známém terénu, je schopen se v něm výborně a s jistotou pohybovat. Jeho čich (čichová paměť) a chuť (chuťová paměť) dokáží v mozku vytvořit mapu prostředí, kde vizuální záchytné body jsou nahrazeny body čichovými a chuťovými. To platí dokonce i pro velmi staré psy, kteří věkem přijdou o zrak i o sluch (nebo jeho podstatnou část) - pokud jim slouží mozek a paměť, nemají problém se ve známém prostředí orientovat a pohybovat.

Na závěr bych tedy rád povzbudil všechny současné i budoucí majitele pejsků, kteří přišli o zrak nebo o sluch a mají pocit, že jejich čtyřnozí parťáci jsou na odepsání - rozhodně nejsou a dokáží se v krátkém čase adaptovat na nové podmínky v prostředí, které za svého plnohodnotného života měli možnost dobře poznat. Základem je v co největší míře zachovat ony čichové a chuťové "majáky", o kterých jsem psal. Zrakově/sluchově hendikepovaný pes v domácím a obecně důvěrném prostředí orientační pomoc nepotřebuje (nebo jen ve velmi malé míře), v prostředí neznámém ji naopak potřebuje velmi. Ale na rozdíl od člověka není zrak jeho nejdůležitější rozpoznávací smysl. Na druhou stranu životně důležité jsou pro něj čich a chuť - smysly, které by si naopak člověk v mezní situaci ze všech smyslových eventualit vybral jako ty "nejvíce postradatelné"...

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Jak pes vnímá barvy

Teoretických rozborů "jak pes vnímá barvy" najdete na internetu I v literatuře spoustu. Já pro vás připravil něco jiného - praktické ukázky.

Nafotil jsem tři základní ilustrace rozdílného vnímání složených barev očima člověka (vlevo) a psa (vpravo) - není pro mne samozřemě problém zachytit takto jakoukoli jinou scénu. Na snímcích je názorně vidět, že ve složených barvách je pro psa potlačena především červená barevná složka, o něco méně zelená a tyto dvě základní barvy ve složeném výsledku vychází od špinavě žluté až do fialova. Výsledkem je tedy méně plastický obraz s méně detaily. Pozor - mluvíme teď o statické scenérii, nikoli o dynamickém vnímání pohybu!

Změna barevného podání je vidět i na těchto základních barvách (modrá/červená/zelená/černá/bílá):

Tolik tedy v kostce k tématu: jak vlastně pes vnímá barvy?

 

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Je nutno přitvrdit...

Protože se situace kolem používání elektrických obojků, ostnatých obojků a stahovacích obojků nezlepšuje, ale zhoršuje, je nutno přitvrdit. Protože jsou stále velmi frekventovaná internetová fóra, na kterých se výše uvedené prostředky vehementně doporučují, je nutno přitvrdit. Protože stále existují lidé, kteří veřejně propagují týrání psů, je nutno přitvrdit.

Materiálů, který odsuzuje zrůdnost výše uvedených "výcvikových pomůcek" a "postupů k nápravě psa", jsem napsal již spoustu - jak zde na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO, tak i ve svých dvou knihách. Stejně tak i vysvětlení, proč se jedná o záležitosti, které si zasluhují nejvyššího odsouzení - nejen těchto konkrétních "pomůcek", ale i lidí, kteří je veřejně doporučují a veřejně praktikují. Jak je vidět, stále je to málo a stále na uvedené postupy doplácejí další a další psi, stále si na uvedených postupech staví reklamu lidé, kteří bez pomoci železných obojků, stahovacích smyček a chemických preparátů nedokáží nic. S tím souvisí i jednoduchý fakt, že na konci takto vedených procesů končí zdevastovaní psi - ne vychovaní, ne "napravení". A protože se mi tento stav hrubě nelíbí, připomenu pár faktů, o kterých se moc neví nebo moc nemluví... nebo o kterých se mlčí z pokrytectví či ze strachu.

Takže zaprvé. Existuje právní dokument, který nese název Zákon 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání (novelizovaný zákonem č. 77/2004 Sb.). Tento zákon je velice zajímavý, velmi dobře formulovaný - a bohužel velmi málo používaný. Není na škodu si z něj pár věcí připomenout (kurzívou je vždy připojen můj komentář).

Cituji z § 4, odst. h): "Za týrání se považuje používat podnětů, předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí klinicky zjevné poranění nebo následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny v činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat."

  • Používání elektrických, ostnatých a stahovacích obojků je z tohoto pohledu jednoznačně týráním, neboť negativně ovlivňuje jak činnost nervové soustavy, tak tělesný stav (krční páteř atd.) psa. Kdo s tímto tvrzením má problém, nechť si stejným způsobem a stejně dlouhou dobu praktikuje výše uvedené "výcvikové pomůcky" sám na sobě.

Cituji z § 4, odst. j): "Za týrání se považuje vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy."

  • Z tohoto pohledu je jednoznačně týráním zavírání psa do kotce, klece apod. stejně jako podávání sedativ pro "zklidnění psa" nebo jiných podobně působících látek. Stejně tak fyzické bití a psychický stres.

Cituji z § 4, odst. k): "Za týrání se považuje chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení."

  • I z tohoto pohledu je jednoznačně týráním psa (psů) jeho (jejich) držení v klecích, kotcích, uvazování u boudy apod.

Cituji z § 4, odst. n): "Za týrání se považuje používat k vázání nebo k jinému omezení pohybu zvířete prostředky, které zvířeti způsobují anebo lze předpokládat, že budou způsobovat, poranění, bolest nebo jiné poškození zdraví."

  • Opět jsme u široké škály jednoznačného týrání od používání výše uvedených obojků až například k uvazování psů řetězem u boudy.

Cituji z § 4, odst. w): "Za týrání se považuje používat elektrický proud k omezení pohybu končetin nebo těla zvířete mimo použití elektrických ohradníků nebo přístrojů pro elektrické omračování a usmrcování zvířat anebo odchyt ryb podle zvláštního právního předpisu."

  • Používání elektrických obojků je i touto formulací postaveno jednoznačně mimo zákon.

Pokud ani toto někomu nestačí, pak doporučuji k prostudování tento velmi podnětný dokument Portálu veřejné správy České republiky "Nepouštějte do psa proud!", popř. Evropskou dohodu o ochraně zvířat v zájmovém chovu, kterou Česká republika ratifikovala.

A protože některým lidem možná nestačí ani výše napsané, přitvrdím ještě víc. Tentokrát se podívejme na § 4a Zákona 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání. Co se píše v odst. b) - cituji:

"Za propagaci týrání se považuje zejména zveřejnění popisu nebo vyobrazení, které navádí k postupům, praktikám chovu nebo výcviku, odchytu nebo usmrcování, úpravám vzhledu zvířete a zásahům do jeho zdravotního stavu spojeným s týráním zvířete tak, jak je vymezeno tímto zákonem, pokud v doprovodné informaci není uvedeno, nebo to jinak nevyplývá, že se jedná o činnosti zakázané tímto zákonem."

  • Z tohoto pohledu je jednoznačně propagací týrání jednání "psychologa psů", který prostřednictvím své osoby veřejně propaguje fyzické znehybnění psa provazem, aplikaci sedativ a psychický nátlak. Dále například věznění "problematického psa" v kleci, fyzické a psychické ponižování psů a omezování jejich pohybu pomocí elektrického proudu.
  • Z tohoto pohledu jsou jednoznačnou propagací týrání internetové diskuze doporučující a obhajující používání elektrických, ostnatých a stahovacích obojků, konkrétně osoby tyto postupy zverejňující. Dále pak osoby a výcviková zařízení, věnující se výcviku psů za použití výše uvedených prostředků. Dále pak osoby, tyto prostředky aktivně používající na vlastních psech. Dále pak osoby, které výše uvedené postupy zveřejňují a doporučují ve svých publikovaných materiálech (časopisy, knihy, internet atd.)
  • Z tohoto pohledu je jednoznačnou propagací týrání jednání "znalkyně problémového chování psů", která veřejně prostřednictvím své osoby propaguje aplikaci elektrických obojků a psychotropních látek (sedativ).

Závěr si udělejte sami. Jen bych rád připomněl, že stejně jako porušení zákona je bráno i navádění k jeho porušení a aktivní propagace skutečností, které zákon zakazuje. A pokud někdo potřebuje k výchově nebo "nápravě" psa (ať už vlastního nebo cizího) jej týrat, pak nemá v psím světě naprosto co dělat.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Zrození života


Dobrý večer pane Dostále,

protože jsem stálý čtenář Vašich stránek a byla jsem loni na Vašem soustředění s fenkou kříženkou Českého strakatého psa a Ohařky, a několikrát jsem Vám psala, musím se podělit o jeden nádherný zážitek. Vaše motto je "Vychovávejte psa jako pes a ne jako člověk". I když si myslím, že jsem inteligentní a zapálený pejskař, pořád mi něco chybělo k tomu, abych to pochopila na 100%. Teď už chápu. Moje fenečka má, samozřejmě jak jinak, než krásných ))))) 8 štěňátek. (Mám 5 zájemců, nečekala jsem takovou úrodu, takže ráda využiji Vašich stránek). Chodím pozdě do práce, utíkám dřív z práce, protože to je něco tak úžasného, že bych nejradši byla doma pořád. Ano, teď chápu, proč nemůže člověk vzít štěníka a dát ho někam do boudy bez kontaktu.  Oni spějí v "pyramidě", žádný z nich není bokem, jeden se natáhne nahoru, po chvíli druhý atd.... Takže úplné oddělení pejska vede k jeho frustraci nebo k ničení věcí, zkrátka nepřirozenému chování. Ano, v boudě může být, ale po předchozí "domluvě" a trpělivému učení. A samozřejmě kontaktu s páníčkem. A jak vychovává fenka svá mláďátka.......... Nekřičí, nebije je..... Když ji naštvou, stiskne tlamičku nebo je zatahá za kůži.... v nejlepším případě zavrčí.,a pokud začnou hodně "brečet", vzápětí je oblíže. Když si s nimi hraje, vždy to skončí v její prospěch, aby viděla, že maminka je tady pánem. Mojí fenečce nejsou ještě ani 3 roky, brala jsem ji za "bláznivou", ale to co předvedla..... Štěníci se rodili od jedné ráno do osmi ráno a my byli jen pozorovatelé. Všechno zvládla a do pěti týdnů jsme se nemuseli o nic starat. Nakrmila je, "uklidila" výkaly... Vzorná máma. Klobouk dolů před přírodou.

Teď je dokrmujeme, je jich přeci jen hodně, máme je v bytě, ale nemůžu vůbec říct, že by to byla práce. A to jejich chování.... Jak se vzájemně učí socializaci. Mám tu pejska 3 kg a fenečku 1,5 kg, ale ta ho zpere!))))))

Nevím, zda jsem udělala dobře, ale výchovu jsem nechala na fenečce a nás 5 doma je jen rozmazlujem. Ona ta psíťata se chtějí chovat a my je chováme a na mamince necháváme břemeno výchovy))))) Jsou mezi nimi rošťáci i hodnísci, takže se snažím je dávat dle povahy majitelů. Měla jsem tu dva výstupy, kdy majitel chtěl psa do boudy a žádné mazlení.... Nene, těm jsem je nedala. Chtěla jsem tento mejl vyhodit na Vaše stránky, ale poněkolikáté Vám píši, že ač mě PC živí, nikdy se mi to nepodaří((( Takže ještě jednou klobouk dolů před Vaší prací a já už se také něco naučila, od Vás 90% a od štěníků a fenečky ten zbytek. Pohlazení Vašemu pejsánkovi a hoooodně úspěchů v další práci přeje Alena Vlčková z Kamenice

Myslím, že k tomuto není co dodat...:) Snad jen kéž by si to přečetli všichni ti, kdo mají pocit, že jsou chytřejší než příroda a že psi a feny by bez pomoci "pána tvorstva" nepřežili. A kéž by si to přečetli i mnozí ti, jimž schází základní úcta a pokora k živým tvorům - a přesto se neváhají označit slovem "chovatelé".

Velké poděkování patří i Vám, paní Vlčková, za krásný a přirozený vztah k psí mámě a jejímu potomstvu. Ať jsou všichni zdraví a štěňátka ať všechna najdou pohodové domovy a pánečky, kteří jim budou rozumět a budou je mít skutečně rádi.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Klikr - "zázračná metoda"?

Podnětem pro napsání tohoto článku se stal dotaz jednoho čtenáře v Poradně, jaký mám názor na klikr a jeho používání. Protože vím, jak tato metoda vzbuzuje často až nekritické nadšení, rád bych zde vysvětlil její skutečnou podstatu - ne tu medializovanou... Následující řádky jsou rozšířenou odpovědí na již uvedený dotaz v Poradně.

Klikr (clicker) je akustická pomůcka pro tzv. pozitivní výcvikovou metodu - posloupnost je kliknutí jako pozitivní signál a poté následující odměna. Nejedná se o žádný zázrak, ve své podstatě jde stále jen o reflexní princip a využití je opět jen v oblasti výcvikové. Místo slovíčka, na které je pes "naučen" jako na výraz spokojenosti (např. "Hodný!", "Dobře!" atp.) a následující odměny je pouze to slovíčko nahrazeno jiným akustickým signálem - kliknutím.

Klikrová metoda je ve své podstatě založena na "pozitivním výcviku", pes je tedy v případě potřeby pouze chválen, nikdy kárán. Bohužel, ve skutečnosti není opět ničím jiným než vytvářením podmíněného reflexu. Stačí se podívat na několik referenčních instruktážních videí z USA (kde tato metoda také má své kořeny) a člověk se nestačí divit nad touto "převratnou" metodou - například "výcvik" naučení jménu probíhá takto: pes leží, následuje jeho oslovení jménem, pokud se pes podívá na člověka, následuje klik a vzápětí nato odměna. Zakrátko je již vidět, že se pes sice dívá na člověka, ale ve skutečnosti napíná sluch, kdy uslyší klikr. Klikr = odměna a "míčkový efekt", kdy se středem zájmu stává předmět (a následující odměna), nikoliv člověk samotný.

Pozitivní metody mají navíc jedno úskalí - nemají v sobě ani špetku výchovného efektu, protože zcela opomíjejí složku korekce, přirozené autority a hierarchie. Proto je ze svého pohledu neuznávám, ať již jsou na bázi klikru (tedy akustického) nebo herního principu. Pomocí klikru získáte určité výsledky ve výcviku, ale daleko lépe a přirozeněji jich dosáhnete na principu přirozené komunikace, protože opět vyloučíte z procesu "překladač" a navíc i výcvikové prvky pes provede na základě hierarchie smečky, nikoliv proto, že za to dostane odměnu. Přiklad z praxe? Například někteří klienti z mé psí školy, jejichž psi znají a umějí základní prvky výcviku (sedni, lehni). Problém je v tom, že pokud si umanou, prostě si vedle svého majitele ani nesednou. Ani za tu odměnu. Vedle mne si sednou vždy - v 10 případech z 10, občas jsem pro probuzení majitele nucen udělat i takovouto demonstraci. Bez odměny, bez klikru - pouze na základě toho, že znají svoji pozici a znají tu moji. Zkuste sebrat "klikaři" jeho pomůcku a sledujte následnou ovladatelnost a pozornost jeho psa...

Chci tím říci pouze tolik, že klikr&spol. jsou z mého pohledu pomůcky, které psu jeho vlastní práci komplikují, protože ho nutí soustředit se na jiný cíl, než ten, který je mu přirozený. Místo člověka se stane centrem jeho pozornosti předmět spojený s následnou odměnou. Proto mne tento přístup nebere a nikomu bych ho nedoporučil, i když v rámci "cirkusového umění" určitě úspěšný bude. Pro mne je však důležitá míra pozornosti mého psa upřená na mne, nikoliv na předmět v mé ruce. Radost psa přeci nemůže být způsobena těšením se na posloupnost klikr-odměna, ale musí mít základ v samotné vazbě a spoluráci majitel-pes. Proto mi prostě pomůcky typu klikr nesedí, protože z hlediska komunikace nejsou součástí přirozených vzorců chování psů, ale pouhým (a zcela zbytečným) mezičlánkem mezi člověkem a jeho psem. Skutečný "dialog" mezi oběma, bez použití jakýchkoliv pomůcek, je jediný přirozený a radost ze vzájemné spolupráce je i jeho přirozenou součástí, nikoliv aspektem, ke kterému je zapotřebí se teprve dostat.

Jaká je tedy pravá podstata triku zvaný "klikr"? Není to nic víc než modifikace klasického Pavlovova pokusu... Analogie "udělej co máš - zazvoní zvoneček - dostaneš odměnu" s "udělej co máš - zazní klik - dostaneš odměnu". Pokud je pes vystaven působení této "výcvikové metody" dostatečně dlouho, vysledujete u něj klasické reakce popsané již uvedeným panem Pavlovem - sliněním ve chvíli, kdy zazní zvuk klikru. Je to podmíněná reakce, naučená podvědomá reakce na určitý podnět - tak je ostatně Pavlovův reflex i definován.

Náhodný není ani zvuk klikru - jeho frekvence a tónová obálka je taková, že okamžitě upoutá pozornost psa. Pozornost psa v okamžiku kliku také neomylně směřuje ke zdroji zvuku, nikoliv k obličeji a osobnosti člověka vůbec.

Na této metodě mi dále vadí podstatný nedostatek - pozornost člověka i pozornost psa je v rozhodujícím okamžiku věnována předmětu (zprostředkovateli), není nasměrována tam, kam by nasměrována být měla, tedy vůči sobě navzájem. Člověk se soustředí na správný okamžik a ovládání klikru, sluch psa je připraven a soustředěn na očekávaný zvuk. Komunikace jde mimo sebe, lépe řečeno o pravé komunikaci zde nemůže být ani řeč.

Vadí mi fakt, že tyto "vynálezy" nevedou člověka v komunikaci s jeho psem tím správným směrem. Člověk neučí svého psa, nekomunikuje s ním a nepoužívá přímý dialog a bezprostřední kontakt - cviky a v nejhorším případě i "učení na jméno" provádí neskutečnou oklikou, kdy i psu uniká pravý význam učeného.

Proto bych velice rád poprosil všechny, ať si použití klikru a podobných metod předem velmi dobře promyslí - jakkoli jsou vychvalovány a na první pohled vypadají (nebo tak spíše jsou prezentovány) fantasticky lákavě a bezproblémově. Jsou totiž cestou do pekel v tom smyslu, že psa degradují na pouhý organismus schopný reagovat na určitý podnět.

Podnět - nikoliv člověka samého, vůdce lidskopsí smečky.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Kdo patří do klece? ... aneb Co se skrývá pod špičkou ledovce

Tento týden v pondělí (10.10.2005) jsem zcela náhodou přepnul televizi na stanici NOVA během vysílání reality-show "Výměna manželek" ve chvíli, kdy plačící paní vedla monolog na téma pejska, který je někde zavřený... Netušil jsem, oč jde, ale nechal stanici naladěnou. Pak už jsem se jen díval a s houpajícím žaludkem sledoval, co všechno je v "realitě" možné...

Tento týden se v bulváru a na internetu neprobíralo nic jiného než dotyčná kauza - asi není pejskaře, který by nevěděl o co vlastně šlo, přesto si dovolím krátkou rekapitulaci - ve výše zmíněném pořadu z reálného života české rodiny se několikrát objevila fenka labradorského retrívra Aura, která svůj život trávila v kleci (viz obrázek) v dětském pokoji... Dle vyjádření jejích majitelů proto, že byt přeci je pro lidi a fenečka by ho zaneřádila, dvě hodiny denně je údajně na procházce a pozor - TAKTO JIM PORADIL CHOVATEL, přesně řečeno cituji: "psu to stačí a musí vědět kde je jeho místo".

Tento týden se rozjela na naše poměry nevídaná kampaň proti rodině fenku vlastnící, bylo podáno několik trestních oznámení, fenka (a později i rodina majitelů) se ztratila údajně neznámo kam, jistý bulvární deník vypsal odměnu 50.000,- Kč pro toho, kdo jim fenku přivede. Prostě mediální kauza, která nějakou dobu zvýší návštěvnost a odbyt některých internetových stránek a tištěných periodik a která skončí tak, jak je v této zemi zvykem - buď bude fenka svým majitelům odebrána (pokud ještě vůbec žije - napadlo někoho, proč je její nynější existence tak "utajená"?) nebo se nestane vůbec nic a celý případ vyšumí do ztracena - a za pár měsíců si už nikdo nevzpomene...

Tento týden jsem si nechal na rozmyšlenou, zda a co k tomu napíšu. A protože jsem ve všech emocionálních i střízlivých ohlasech postrádal jeden podle mne velice zásadní tón, rozhodl jsem se přece jen něco napsat.

Nebudu se zde zabývat arogancí a naprostou citovou ubohostí pánů tvorstva, majitelů dotyčné fenky. Ta byla a je natolik zjevná, že nepotřebuje dalšího komentáře... jen ještě jednou zdůrazním: fenka trávila v kleci, ve které se sotva posadila, celý čas - až na údajnou procházku, jejíž průběh a délku na základě reakcí majitelů raději nechci znát. Pro mne je ale daleko důležitější fenomén, který se u nás začíná prosazovat, aniž by to kohokoliv příliš zneklidňovalo a jehož důsledky mohou být jednoho dne likvidační.

Popsaný případ totiž tvoří pouhou špičku ledovce. Pod onou pomyslnou hladinou se skrývá špína daleko většího rozsahu. Začněme větou, kterou jsem v předešlém textu napsal velkým písmem: "TAKTO JIM PORADIL CHOVATEL". Ano - věřím tomu. Takových "chovatelů" totiž mezi námi žije hodně - lidí, kterým nezáleží na osudu jejich štěňat, lidí, kteří v zájmu odběru štěněte jsou schopni budoucí majitele psů s deficitem sociálního cítění a vztahu ke zvířeti přesvědčit o tom, že svého psa mohou týrat. A věřte tomu, že podobných klecí se psy byste v českých domácnostech našli mnoho...

Bohužel mám dost podkladů pro to, abych toto mohl tvrdit. Znám cvičitele a majitele cvičáku (a opět není sám), který svým klientům tvrdí, že pro zklidnění a "fungující" život psa a člověka je zapotřebí, aby pes trávil dobu, kdy je doma sám, v přepravce - prý tam bude spokojený. Kdo mu uvěřil, sám si otestoval "spokojenost" psa v praxi. Z USA a Kanady se k nám dostává další "úžasný poznatek" - pes by měl být v přepravce nebo kleci i v noci! Alarmující je, kolik lidí na to slyší... nemluvě o tom, že pro psa není až takový rozdíl, pokud ho jeho majitel zavře skutečně do klece nebo ho pouze "potrestá" zavřením na záchod nebo do koupelny, protože "zlobil"... Ten rozdíl mezi paní Martinou a jejím přítelem z televizní show a těmito lidmi je pak zcela minimální - a kolik z těch, co se "spravedlivě rozhořčovali", dělá vlastně totéž...?

Co si mám myslet o lidech, kteří svoje psy "chovají" na několika metrech čtverečních zahradního kotce... Co si mám myslet o chovatelích, kteří si při odběru štěněte dají do smlouvy, že pokud pes nebo fena nebudou využiti v chovu, musejí být vykastrováni... Co si mám myslet o velkochovech, které v naší zemi s patřičnou reklamou a propagací fungují a kde jsou feny vytěžovány takovým způsobem, který není nic jiného než týrání... Tohle všechno jsou případy lidí, které znám osobně. Případy lidí, kteří proklamují svoji lásku ke psům, ale chovají se tak, že mít tu možnost, psy jim odeberu.

Připad Aury je skutečně jen tím vrškem ledovce, který se zviditelnil hloupostí a ctižádostí svých majitelů. A jak současný stav ukazuje, nejsou postižitelní - zatím. Stejně jako ti, kteří se chovají s naprostou neúctou k psímu životu nám všem na očích. Jak ještě dlouho bude trvat, než

... strčíme do klece ty, kteří tam skutečně patří?

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Psi, Silvestr a petardy...

Častou noční můrou mnoha pejskařů a především jejich psů bývá období vánočních svátků a oslavy přelomu roku. Je to doba, kdy vás při procházkách doprovázejí detonace a světelné efekty bouchacích kuliček, petard a dalšího, podle mne osobně zcela zbytečného balastu. Bohužel, realita života už je taková a naše pejsky budou podobné "radosti" čekat rok co rok znova a znova. A protože s tím zkrátka nic nenaděláme a musíme s tím žít, povězme si alespoň pár základních věcí o tom, jak toto období absolvovat s co nejnižší dávkou stresu pro naše čtyřnohé kamarády.

Veškerá běžně prodávaná "zábavná pyrotechnika" produkuje dva efekty - zvukový a světelný. Pro psy není příjemný ani jeden z nich, protože nemá svůj přirozený ekvivalent v přírodě (například i hrom a blesk mají jiné světelné a zvukové charakteristiky). Z hlediska hluku je pro psa nejhorší akustická vlna, která tento efekt doprovází - čím je zdroj detonace blíž, tím hůř. Nezapomínejme, že psí sluch je řádově mnohanásobně citlivější než lidský, čehož důsledkem jsou i jiné prahové hodnoty vnímání zvuku - jinými slovy, co náš civilizací již tak otupělý sluch snese bez úhony, je pro psí sluch pohroma. Prahová úroveň akustického efektu, který my vyhodnotíme jako nepříjemný, je pro psa posazena daleko níže. Pokud například na psa promluvíte šeptem, pes to vnímá stejně zřetelně jako vy hlasitou řeč. Psí sluch je schopen velmi dobře rozlišit velmi nízké úrovně zvuku podobné hlasitosti z různých směrů, je schopen dokonce odfiltrovat určité vysoké úrovně, ale není stavěn na absorpci razantních zvukových efektů z bezprostřední blízkosti, ty jej mohou v extrémním případě velmi snadno poškodit.

Z toho plyne první rada, a tou je prevence. Snažte se důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude bouchat metr od vašeho psa. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky - kromě trvalého poškození sluchu především psychický šok, protože ohlušující rána jej prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta...

S tím souvisí i další věc. Mezi lidmi se v jisté době bohužel rozšířila myšlenka metody "léčbou šokem". Ta podle svých propagátorů spočívá v tom, že je pes násilím (protože dobrovolně by to nikdy sám neudělal!) vystaven delší dobu velmi silné akustické hladině, například velmi hlasité hudbě, střelbě nebo různým rázovým zvukům s tím, že si pes "zvykne". Jistě. Těmto lidem bych rád připomněl, že výše uvedená metoda není jejich původní. Používala se a používá jako jedna z metod "vymývání mozků" u lidí - resp. jejich naprosté dezorientaci v čase a prostoru, kdy pak lze s člověkem libovolně manipulovat. Efekt u psa pak není jiný než ten, že pes v pravém slova smyslu "otupí" a chová se zcela rezignovaně - možná to někdo vyhodnotí tak, že se pes "zklidnil", ale tak to bohužel skutečně není. Stejně jako v lidské hlavě i v té psí zavládne zmatek, rezignace a totální útlum organismu. Chcete jednoduchý důkaz? Pes neudělá sám od sebe nic, co by mu bylo nepříjemné a stresovalo ho. Pokud ho budete výše popsanou metodou "léčit", budete ho muset vší silou držet nebo ho přivázat. Dobrovolně nezůstane, protože stejně jako hluk obecně i tento umělý je mu prostě nepříjemný a přivádí ho do stresu. Proto prosím, nenechte se přesvědčit o tom, jak je tato metoda účinná. Ve svém důsledku je vysoce nebezpečná a v psí hlavě vytvoří psychickou rozbušku, která začne být aktivní ve chvíli, kdy pomine rezignace a otupení.

Moje druhá rada - nikdy, opakuji NIKDY nepoužívejte ke "zklidnění psa" hojně doporučovaná sedativa! Psí organismus obecně snáší látky používané v sedativech velmi špatně, je na ně vysoce citlivý a můžete mu lehce způsobit i doživotní následky. To se týká ve stejné míře humánních i veterinárních preparátů.

To správné řešení je jiné. Pro některé z vás bude již bohužel pozdě, protože vhodnou dobu dávno propásli, ale věřím, že naprostá většina šanci ještě do budoucna má. Základním stavebním kamenem je totiž opět psychika psa a smečkový princip. Jinými slovy, každý pes, který musí řešit problém, se dostává do menší nebo větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale na řešení problémů je tu vždy vůdce smečky (také to je jeden z důvodů, proč každý pes milerád tuto funkci přenechá někomu jinému), a tím by měl vždy být majitel. Pokud mu jeho pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří i nezvyklé světelné a akustické efekty. Jeho "vůdce smečky" si jich nevšímá, nekomentuje je, proto není zapotřebí se jimi zabývat, lze je filtrovat. Moji psi přesně tak fungují (a tím se opravdu nechci chlubit, jen to dávám jako příklad) - ani jeden z nich nikdy nebyl cvičen na lovecké zkoušky, ale ani jeden z nich neměl kdykoliv problém s petardamni a Silvestrem. Nikdy jsem je "netrénoval", a přesto reagovali a reagují na rány i světla všichni stejně lhostejně - někdy až submisivní, flegmatický zlatý retrívr Dino, divoká, bystrá a temperamentní lajka Šedy i pyrenejský pastevec a obranář Gardien. A nejsou zdaleka jediní - lidskopsí smečky, které skutečně fungují a psi jsou v nich odmala, nemají problém. Problémy mají psi s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi, chovaní v kotci na zahradě, s minimálním sociálním stykem. Všimli jste si, že právě tito kotcoví psi bývají v největším stresu?

Proto vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky. Tisíckrát se vám to v životě vrátí, toto je skutečně alfa a omega výchovy psa. A až budete trávit se svým psem silvestrovský svátek, pak s ním buďte v přímém kontaktu. Nenechte svého psa samotného "řešit problém", a už vůbec ne někde na zahradě v boudě nebo kotci. Mějte ho u sebe, tam kde je zvyklý (neschovávejte se do koupelny), chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Tak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, tak nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy.

A uvědomte si prosím, že kromě možného fyzického poškození sluchu jde především o poškození psí psychiky (často dlouhodobé nebo při jeho ignoraci až nevratné). Každá špatná zkušenost se zapíše hluboko do psí paměti a kdykoli v budoucnu může za stejných nebo i jen podobných okolností sepnout panické nebo agresivní chování. Jinými slovy - jednou jedinkrát nezvládnutá situace může mít devastující vliv na celý zbytek života vás i vašeho psa...

(Pozn.: můj původní článek v doplněné a aktualizované formě 12/2015)

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Etolog versus veterinář


Vážený pane Dostál,

dovolte, abych aspoň krátce reagoval nad Vašimi mnohdy úsměvnými radami a moudry pro chovatele. Chápu, že musíte mít určitý patent na rozum v oblasti etologie psů, když se tím živíte. Co se týče Vašeho názoru na psa v posteli se divím, že ještě z Vás není pes.Odráží to jen zvrhlost dnešní doby, kdy lidé do postele snáz pustí psa než vlastní děti. Vychovat ze psa skvělého  a sebevědomého společníka, správně hierarchicky zařazeného,lze vychovat zcela bez "postele" a dokonce! i bez toho aniž by jste psa pustil do domu.Potíž je v tom, že si lidé myslí, že by psa měli vychovávat jako vlčí smečka a dle stejných vzorů. Pes stihl za 7000 let zaakceptovat člověka jako přirozenou autoritu (samozřejmě potřeba psa usměrnit a některá plemena moc neusměrnité-hlavně přírodní s vysokou mírou nezávislosti), tudíž představy lidí o takové výchově jsou mylné.

Co se týče Vašeho názoru na sterilizaci zvířat, je přímo středověký: V USA a Kanadě se časné kastrace provádí z důvodů:

1. zamezení dalšího nárustů populace psů (psi jsou přemnožení, jsou týrání, nedoživení atd.)
2. časná kastrace fen má 90% účinnost v prevenci karcinomu ml. žlázy
3. prevence pyometry  
4. prevence cystické hyperplazie endometria
5. prevence cukrovky a epilepsie atd. atd.
6.dochází ke změně chování k lepšímu

Kontraindikace: ANO-agresivita a další poruchy chování

Kastrace psů:

1.prevence benigní hyperplazie
2. nutná u kryptorchidů
3. prevence tumorů prostaty a varlat
4. prevence tumorů paranálních a hepatoidních žláz
5. výrazné zlepšení terit. chování včetně důsledků

Každá veterinární univerzita a klinika na světě kastraci propaguje včetně prof. MVDr. Miroslava Svobody, DrSc........ jako zvířeti prospěšný zákrok.

Asi tak.

Srdečně zdravím

Stanislav  Cienciala, MVDr.

 

 

Vážený pane doktore,

maily v podobném duchu a podobné úrovně se obvykle nezabývám, svůj čas raději věnuji užitečnější práci, ale pak jsem si řekl, že by bylo škoda se o něj nepodělit - navíc když stejným způsobem bohužel argumentuje ještě i v dnešní době většina veterinářů...

Takže to vezmu hezky od začátku. Víte, nikdy jsem se nikde (ani na těchto stránkách, ani jinde) nepokoušel tvrdit něco ve smyslu, že mám patent na rozum. Věci, kterými se okolo psů zabývám, navíc nemají až tak moc společného s rozumem, jako spíš s instinktem, citem a základním respektem vůči přírodě a živým tvorům. Což (při vší úctě k Vaší profesi) právě ve Vašem příspěvku zcela postrádám - píšete jako člověk, který sice může být podle obecných kritériích dobrým veterinářem, ale kterému bych, pokud budu zcela upřímný, žádného svého psa nikdy nesvěřil.

Mohu Vás zcela uklidnit v tom, že přes to, že moji psi se mnou v posteli spějí, se ze mne pes nestal. Ani o to neusiluji, protože na to si psů příliš vážím a především - byl by to očividný nesmysl. Pokud odvozujete zvrhlost dnešní doby od toho, že s lidmi (ať dospělými nebo dětmi) spí v posteli i jejich pes, pak si troufám tvrdit, že Váš náhled na svět je velice podivný. Přinejmenším tato Vaše věta opět dokresluje to, o čem jsem již psal - tedy absenci vztahu ke zvířatům (minimálně psům), která mi u člověka Vašeho povolání přijde dosti alarmující.

Pokud byste věnoval alespoň minimum svého času třeba zdejší Poradně, možná byste zjistil, že lidem představa žít se svým psem (ne pouze vedle něj) a vychovávat ho "po psím" není až tak cizí. Zjistil byste i to, že pes v žádném případě neakceptuje člověka jako přirozenou autoritu, autoritu je zapotřebí si vybudovat a ne úplně každý je toho schopen. Vaše představa úspěšné "kotcové" výchovy psa (cituji: "...dokonce! i bez toho aniž by jste psa pustil do domu") byla a ještě bude právě tou příčinou, která stojí na začátku většiny případů napadení člověka psem.

Co se týče mých "středověkých" názorů na kastraci psů, pak je mi líto, ale tímto označením lze spíše označit ty Vaše. Předně si vůbec nemyslím, že bychom svoje názory měli utvářet podle toho, co se provádí v USA a Kanadě (to jste myslel skutečně vážně nebo parafrázujete staré heslo "Sovětský svaz - náš vzor?"), možná by nebylo na škodu si věci a především jejich dopady předem ověřovat, než je přijmeme jako dogma. A zadruhé - jak jsem již mnohokrát na těchto stránkách uvedl, kastrace je z mého pohledu odůvodněná pouze a výlučně v těch případech, kdy se jedná o závažný zdravotní problém a jiná léčba není možná. V jiných případech je bohužel tvrdě zneužívána ve jménu lidské pohodlnosti, nepochopení a arogance "pánů tvorstva". Za tím si stojím. Nebo jste vážně přesvědčen o tom, že na vině je příroda, která psy a feny vybavila orgány, které jsou pro ně zbytečné, ba i zdraví nebezpečné? Říkají Vám něco pojmy jako evoluce a přírodní výběr? Domýšlíte do důsledku zákroky, které lidem neznalým problematiky jako veterinář tak vehementně doporučujete? Pokud jsem dobře informován, psi se nadále rozmnožují pouze pohlavní cestou, nikoliv klonováním nebo buněčným dělením. Pokud chceme nadále mít štěňata, tak psům i fenám musíme jejich pohlavní orgány (a zároveň i jako dominantní produktory samčích a samičích hormonů) ponechat. A pane doktore - Vy ani nikdo jiný jste nedal život jedinému štěněti. Kde se ve Vás bere ta jistota, že můžete rozhodovat o jejich osudu - toho vykastrujeme, protože je to jenom kříženec, tohohle ne, protože je to chovný jedinec s rodokmenem?

Co se týče vlivu kastrace na povahu psa nebo feny - to je prostě skutečnost, o které se bohužel jen "v zájmu věci" nemluví. Navíc Vy sám ve svém příspěvku svůj bod 6 ("dochází ke změně chování k lepšímu") negujete hned následující větou ("Kontraindikace: ANO-agresivita a další poruchy chování")... Nezlobte se, ale tou "prevencí", kterou se zastánci kastrace neustále ohánějí, prokazujete psům i jejich majitelům skutečně medvědí službu. Opět si dovolím Vás odkázat do Poradny, kde najdete důkazů mého tvrzení dostatek - právě od majitelů psů, kteří dali na doporučení svých veterinářů "Nechte ho (ji) vykastrovat, je to neškodný zákrok nemající na povahu psa vliv" (pikantní je ovšem to, že tento zákrok byl zároveň doporučován třeba na zklidnění psa - tak tedy má nebo nemá vliv?) a pak zjistili krutou pravdu - pes či fena se v závislosti na věku buď v lepším případě nezměnili a problémy zůstaly (pokud došlo ke kastraci v pozdějším věku), nebo se naopak výrazně zhoršily (kastrace v raném věku).

Čtu Vaše důvody: prevence, prevence, prevence... Vy vážně věříte tomu, že tohle je ten dostatečný důvod k zmrzačení zvířete? Pane doktore (a teď se prosím neuražte) - co byste řekl tomu, kdybych Vám osobně nabídl, že Vás vykastruji, protože preventivně nedostanete rakovinu? Jen bych Vám decentně zatajil, že tahle úžasná nabídka Vám nebude k ničemu, protože budete jako kastrát neplnohodnotný, každé společenství Vás bude vyhánět, budete se jen krmit a Váš "životní motor" zhasne... Bral byste to?

Víte, sám mám psa, který je monorchid - tedy "ideální případ" pro kastraci. Chcete hádat, zda je kastrovaný? Usnadním Vám to - není. Dopřeji mu raději možná kratší, ale plnohodnotný život. Dnes je mu 7,5 roku, raduje se ze života a prohání fenky. Myslíte, že jsem krutý a nemám ho rád? Právě proto, že ho mám velice rád, tak mu neublížím. A držím mu všechny palce, ať tu loterii života vyhraje...

Stejně jako o vámi propagované "změně chování k lepšímu" bychom mohli diskutovat i o "výrazném zlepšení terit. chování včetně důsledků" - a věřte, nebylo by těžké dokázat, že ani v tomto bodě nemáte pravdu. Ale znamenalo by to přijmout jedinou věc - totiž to, že pes je na daleko vyšší úrovni, než jste zřejmě ochoten připustit.

Pana Prof. MVDr. Miroslava Svobodu, DrSc., kterým se zaštiťujete, neznám a popravdě řečeno, pokud by mi argumentoval stejným způsobem jako Vy, dočkal by se i stejné odpovědi. Což neberte ve zlém - naštěstí totiž existuje ještě jeden druh veterinářů, a to jsou ti, kteří kromě toho, že umějí dobře léčit naše psy, v sobě mají ochotu přijmout a vstřebat nové věci a především někde hluboko v sobě mají dostatek pokory a úcty k živým tvorům, a pokud k nim přijde majitel psa s požadavkem neodůvodněné kastrace, pak mu ji namísto doporučování vymluví. A těch si já osobně nesmírně vážím.

Asi tak.

Hezký den,

        Viktor Dostál

 

Poděkování


Dobry den.

Jeden z clankov na Vasej stranke, ktory som si pecital vela krat, je clanok  Než necháte svého psa vykastrovat ...  a  Pár slov o psech v posteli. Cital so to vela krat pozorne slovo po slove .Neda mi, aby som sa aj ja nevyjadril. Na uvod chcem povedat, ze je obrovskym stastim pre mna a iste aj pre stovky ci tisicky inych milovnikov psov, ktori  tak ako ja nahodne objavili alebo este objavia tieto psie stranky,ze vobec existuju. Preco? Som samouk a chcem to so psami robit co najlepsie. Preto som zhanal literaturu a studoval. Teraz aj na internete. Tak ako to robi asi kazdy s vaznym zaujmom to robit dobre. Objavil som casto informacie, ktore asi neboli moc spravne. A casto som bol velmi dopleteny a v pomykove,co robit. Niektore tieto rady som vsak aj vyuzival aj ked teraz viem, ze to bola chyba. Niektore som jednoducho neposluchol. Slovensky cuvac ako steniatko spaval so mnou v posteli,bez ohladu na varovanie odbornikov a rodiny, ze si kazim psa a jeho vychovu. Spaval s nami aj teraz nas Zlaty retriver aj posledne dve macky. A skutocne nelutujem, ze som si nedal poradit od odbornikov. Posluchol som svoj instinkt. Citil som, ze je to tak spravne.A to nehovorim o stahovacich obojkoch a inych radach skusenych cvicitelov alebo veterinarov. Ake skvele je psa vykastrovat, toho je skutocne vela. Preto kym som nenasiel tieto stranky, bol som casto v pomykove, neisty ako v niektorych veciach postupovat. A preto som  velmi vdacny, lebo vdaka psim strankam mam teraz jasno a nemam uz ziadne pochybnosti ,co je dobre a co nie.

Pokial sa jedna o kastracie:
Osobne mam ten nazor, ze majitel vykastrovaneho psa moze mat niekedy problemy so svojim psom napriek tomu, ze je vinikajuci vo vycviku, ze navstevuje cvicebne zariadenia a pod. Ale to podstatne je narušené. To jest vstah CLOVEK-PES. Domnievam sa, ze clovek, ktory ma ten spravny vstah so svojim psom, clovek ktory miluje svojho psa ako blizku bytost, ho nenecha vykastrovat napriek vsetkym odbornym radam.Jednoducho mu to cit nedovoli. Dal by niekto sterilizovat svoje dieta? Ved kolko problemov i zdravotnych a vaznych niekedy materstvo prinasa. Mohli by sme to potom niekomu vysvetlit, ze sme ich takto chranili pred moznymi zdravotnymi a inymi tazkostami? Obava z moznych problemov ma byt dovod? Ospravedlnujem sa ak som to prehnal, ale pre mna je moj pes jedna z najblizsich bytosti na tomto svete. Myslim, ze v obidvoch pripadoch  je sterilizacia ci kastracia namieste, iba ak su na to zavazne zdravotne dovody. Ale skutocne zavazne.  Tento postoj sa sice prejavuje na podvedomej urovni, ale pes to pravdepodovne citi, lebo tento vstah urcitej neucty voci zivemu tvorovi sa  prejavi v kazdodennych nasich prejavoch prakticky vo vsetkom, co robime so svojim psom. Na zaklade svojich vlastnych skusenosti, samovzdelavania a i toho, co som vycital na strankach Falco, som nadobudol presvedcenie, ze  bezproblemoveho psa clovek moze mat vtedy, ak ma k nemu bezproblemovy vstah od momentu ako ho ziska. T.j. ze s nim suciti ako s najblizsou zivou bytostou. A tento vsat je asi aj zakladnou filozofiou skoly Falco, resp. aspon mam ten pocit.V takom pripade cloveku nemoze vadit par chlpkov v byte alebo urcita nervozita par dni v roku, ked sa v psovi prebudi to, co mu priroda nadelila. Nevadi mu, ked sa steniatko pyta k nemu do postele, tak ako nam nevadi, ked sa pyta k nam nase male dieta. Nevadi mu nejaka mlacka na koberci ani nahodne rozbita vaza. Ked pristupujeme k svojmu psovi s ludskym citom, nenechame ho predsa vykastrovat, preto lebo viac vrci na ine psy alebo ze fenku nahodou neustriehneme a budu steniatka. No a co? Chce niekto tvrdit, ze miluje psy a nevzvladol by sa raz postarat o buducnost takto nechcene  vzniknuteho potomstva? Tak potom v com je problem? Pre jeden a pol rokom sme si do bytu kupili naraz psa i maciatko. Nepoznal som vtedy psie stranky Falco, ale s nazormi, ktore som tu objavil som sa stotožňoval asi už vtedy. Chcel som pre obidve zvieratka to najlepsie, tak som vela studoval na internete a zo vsetkych stran sa pisalo len kastrovat a kastrovat. Velmi dobre rozumiem aj tym, ktori tomu podlahnu a nedovolil by som si napriek svojim nazorom niekoho za to odsudzovat. Aj ja som skoncil pred ambulanciou zverolekara, co on nato. On mi povedal: „ Ak chces, ja ti to urobim, ale porozmyslaj este. Pre kazde zvieratko je najlepsie ak je zdrave, nechat ho tak, ako ho Boh stvoril“  Este stastie, ze mam takeho zverolekara. Vysvetlil mi co to obnasa, ako sa to robi a tiez, ze ak by som tych par chvil v roku zvladol, bolo by lepsie to nechat tak. Od tohto okamihu mam v tejto otazke navzdy jasno. A zo srdca odporucam kazdemu, kto berie svojho psa ako blizku bytost, aby tych par problemikov nejak zvladol a usetri si mozno ovela vacsie nasledne problemy.  

Na temu kastracii som si uz robil svoj prieskum, ale po precitani  clanku na Vasich strankach, s ktorym sa na sto percent stotoznujem, som ho urobil znova. A  nenasiel som jedinu odbornu stranku, kde by sa poukazalo na negativne nasledky kastracie napr. na psychiku psa. Tym nechcem povedat, ze taka neexistuje. No na  tych, ktore som nasiel sa kastracia vsade odporuca a to ako jednoduchy neskodny zakrok. Pre zaujimavost dam par myslienok, ktore pochadzaju z pier profesionalnych veterinarov , z ich clankov a odbornych poradni odkial som ich prekopiroval. Zamerne neuvadzam mena a stranky. Nechcem nikomu robit antireklamu len preto, ze s nim v jednej otazke nesuhlasim.

1/ Ak nechcete od nej nikdy mať potomstvo, je na zváženie, či nedať fenku radšej sterilizovať. Ľudia prikročia k tomuto úkonu väčšinou ak chcú zabrániť každoročnému háraniu, veterinári doporučujú intaktné feny sterilizovať ako prevenciu neskorších problémov, ako sú cystická hyperplazia maternice až jej hnisavý zápal, resp. zhubné nádory na mliečnej žľaze.

2/ Dobrý den, ráda bych se zeptala, jestli je možné nechat fenku vykastrovat, když je 1 rok stará. Děkuji

Odpoveď

 Jasně, udělejte to. Dokonce literatura uvádí, že kastrace fen do 2 let stáří má nejlepší preventivní efekt na nádory mléčné žlázy, cukrovku a další onemocnění přímo či nepřímo spojené s pohlavním aparátem feny.

3/ Bežne sa kastrácia psa vykonáva na želanie majiteľa, ktorý chce, aby sa pes " skľudnil ". Toto by sme mohli chápať ako výhodu, pretože po kastrácii by pes mal byť menej pohlavne aktívny ( nebude utekať za sukami, nebude sa snažiť nakryť nohy svojho pána a pod. ) a takisto by malo dôjsť aj k skľudneniu povahy, pretože správanie psa je do určitej miery formované pohlavným hormónom testosterónom, ktorý sa produkuje v semeníkoch. Nanešťastie, tieto zmeny správania po kastrácii nemôže nikto zaručiť na 100 %, čo je podmienené aj tým, že testosterón sa vytvára aj v niektorých ďalších orgánoch. Nevýhoda je jedine to, že kastrácia je nezvratný stav a pes už nebude môcť oplodniť sučku. K výhodám treba ešte poznamenať, že pri niektorých ochoreniach ( napr. choroby prostaty ) sa ako metóda prvej voľby majiteľovi doporučuje zo zdravotného hľadiska vykonať kastráciu psa. Teda kastrácia psa vykonaná v mladšom veku napomáha predchádzaniu vzniku týchto ochorení, ktoré sú u psov vo veku nad 8 rokov dosť časté.

4/ ..fenka nemusí mít ani jednou za život štěňata, kastrace je ideální do 2 let stáří. Změny chování jsou snad jen ve výjimečných případech a já osobně neznám majitele, který by si stěžoval na změnu chování po kastraci.

5/ ....kastrace před dosažením pohlavní dospělosti je nyní doporučována jako nejlepší věk pro zabránění zdravotních problémů související s pohlavními hormony. Bohužel další nepravda tvrdí, že se změní chování u feny po kastraci. Neznám člověka s kastrovanou fenou, který by to potvrdil.

6/ Bohužel je stále u nás relativně málo kastrovaných fen oproti např.USA, a tak většinou informace z literatury pocházejí ze států, kde se kastruje masivně a jde se podívat zpět a hodnotit. Bohužel u nás stále nefunguje osvěta, což je jistě i chyba veterinárních lékařů. Některá města dokonce výrazně sleví roční poplatky majiteli kastrovaného Pejska .

7/ je DOKÁZANÝ preventívny účinok proti vzniku nádorových ochorení na mliečnej žľaze u feny pri včasnej sterilizácii. Ak si majiteľ nemôže dovoliť fenu uchovniť a vie že jej nikdy nedopraje šteniatka, je to myslím si na zváženie, či takto radšej nezabezpečí svojmu psíkovi pokojnú starobu.

8/ Obecně lze říci, že dopad na psychiku psa je minimální, rozhodně však není negativní. Celkově lze ovariohysterektomii jednoznačně doporučit

9/....

10/.... atd.   

VSETKO BEZ KOMENTARA

Pes je skutočne zviera bezproblemove ,ak su jasne vsťahy vo svorke. V poradni su caste prispevky o konfliktoch dvoch psov alebo psa a deti v jednej rodine. V  poradni som vsak nenasiel  otazky, ako vyriesit konflikt medzi psom a mackou v jednej rodine. Odveki nepriatelia a tak krasne bezkonfliktne spolu ziju v jednej svorke. Preco asi? Nas Rony ma tu cest uz s druhou, ktoru sme mu nedavno zaobstarali. O tu prvu sme nestastne prisli. Sam seba sa pytam, ci je mozne vobec medzi dvoma psami dosiahnut tak bezproblemove spoluzitie ako medzi mackou a psom. Preco to tak je? Nie je to prave tym jasnym postavenim vo svorke? To co si dovolovala nasa Micka k Ronymu, by si sotva mohol dovolit pes v jej veku. Nakrajsi pohlad bol vzdy na Zlateho retrivera cupkajuceho po chodbe s Mickou zahryznutou do jeho chvosta, ktoru si pysne niesol ako dama privesok z peral. Ale beda ak sa priblizila, ked zral. Packu sme priviezli trojmesacnu. A Rony nas znova sokoval. Trocha sme sa bali, ako prijme macku s ktorou nevyrastal. Macicka asi mala uz zlu skusenost, lebo od zaciatku nanho prskala a sycala. Neviem, keby sme sa Ronyho nesnazili tak socializovat a vytvarat si s nim vstah i za cenu chlpov posteli a pod., co by bolo? Ci by stacilo vziat do ruk macku ,ukazat mu ju a povedat: „Tak toto je nove stvorenie, ktore budes chranit.Je nase a patri do nasej svorky“. Rony to zvladol z neuveritelnym nadhladom PANA PSA. Rony si po tyzdni s usmevom nechal od nej hryst chvost, labky a masirovat kozuch. A neuveritelne jej odpustal aj jej prejavy obrannej agresivity. Na osmy den boli spolu osamote v byte dve hodiny v jednej izbe. Bez problemov. Keby som pol roka necital Vase stranky, asi by som si to nevedel vysvetlit a urcite by so  tomu neuveril, keby som to nevidel na vlastne oci. Vy tvrdite, ze 90% je vsťah psovoda a psa a vycvik zvysok. Ja mam pocit ze ten vstah je 99%. Od prvych sekund ako sme macku priviezli ,Rony vycitil co pre nas to zvieratko znamena a co od neho ocakavame  a pre istotu nam to splnil na dvesto percent.Aj toto s toutou mackou ma presvedcilo, ze ak clovek investuje cas na vytvorenie spravneho vstahu, t.j. ze s nim aj spava, bez coho to mozno asi ani nejde, ze mu je autoritou a zaroven bytostou, ktorej na 100%  pes doveruje, potom nemoze byt problem s nicim. Na sto percent jasne a nemenne postavenie vo svorke. Preto pravdepodobne nebol ziaden problem nikdy ani s touto ani s prvou mackou. Pes macku berie pravdepodovne ako vecne stena a preto jej asi tolko dovoli. Mna osobne aj toto pozorovanie spoluzitia psa a macky presviedca ,ze jasne vstahy vo svorke su rozhodujuce pre pokojne fungovanie svorky. Ovela viac ako nejaky vycvik. Nas Rony prakticky ziaden extra vycvik nemal. Myslim, ze by ma prisne napomenul kazdy kynolog za to, kolko malo venujem vycviku. A pritom je to tak bezproblemovy pes, az tomu sam nemozem uverit. Uz zhruba od pol roka som  prestal pouzivat voditko, privolanie a chodza pri nohe v akychkolvek podmienkach v ktorych sme sa doteraz ocitli ,vratane ohnostroja na namesti na Silvestra, funguje pre mna doslova neuveritelne. Akonahle sme mimo miest, kde by ho mohlo zrazit auto, je navolno bez obmedzenia. Zatial sa odo mna nikdy nevzdialil. Len tolko, ze ma vidi a vie kde som takze i ja viem o nom a nemusim ho obmedzovat. Okoloiduci sa ma casto pytaju, ako ho cvicim, ze ma tak poslucha. Ja na to niekedy, ze tento pes sa uz vycviceny narodil. Nemozem im predsa povedat, ze ho skoro vobec necvicim. Osobne som nadobudol presvedcenie, ze je nieco ovela dolezitejsie ako samotny vycvik hlavne v podobe drilu. A to je to, co citit aj z kazdeho riadku na  strankach FALCO. Jasne postavenie veduceho a kazdeho clena svorky, magicky vstah medzi psom a psovodom, ktory vznika od prveho dna ako su spolu. Nikdy ho vsak asi nedosiahne ten, kto steniatko vykaze so svojej spalne ci domu, aby si privykalo na samotu, kto pri kupe steniatka nie je pripraveny na to, ze sa citelne meni jeho zivot a nie je ochotny sa prisposobit svojmu novemu priatelovi. Viem z vlastnej skusenosti, ze to skutocne nieco stoji, ale vstah ktory vznikne sa neda  kupit ani k nemu psa vycvicit. A ze to stoji za to, to potvrdi asi kazdy, kto ho raz spoznal .....Kiez by to bolo tak lahko dosiahnut aj medzi ludmi. Tam je vsak niekedy problem s tou vernostou, ze? Chceli by sme si este do rodiny dokupit jedneho psa. Ale nebude to este hned. Musim si byt isty, ze na to budeme mat vsetko co treba, hlavne cas, aby do toho polroka bol so mnou vo dne v noci. Lebo to je podla mna 99,9% buduceho stastneho spoluzitia. A to mal aj Rony. A bez akehokolvek postupneho privikania ho mozme nechat v byte samotneho. Cely cas spokojne prespi. A niekto by si mohol mysliet, ze ked tak navykne na spolocnost,  bude potom problem ho nechat osamote. A opak je pravda. Tento problem maju casto Ti, ktory od steniatka privykaju psa na samotu.

Toto je samozrejme len moj nazor, moje pocity a myslienky, ktore ma napadaju pri studovani tychto clankov ako i clanku  O výcviku, autoritě, smečce a psí komunikaci ...  a taktiez reakcii na clanky na tychto strankach. Moje zivotne skusenosti, skusenosti so psami su na sto percent v zhode s tym, co sa pise v tychto clankoch, a nielen v nich. Je mi velmi prijemne citat nazory odbornika, ktore su zhodne s mojimi nazormi. Velka vdaka pan Dostal. Bez Vas by som mal stale v tom este zmatok a pocit neistoty, lebo je tak moc odbornikov s inymi nazormi. A ja som a este asi dlho budem iba laikom.

Na zaver este raz. VELKA VDAKA PAN DOSTAL.Vdaka za odvahu pisat podla svoho presvedcenia, vdaka za Vase skusenosti a za more casu, ktore ste nezistne obetoval pri pisani stranok pre dobro nas vestkych, co mame radi psov a hlavne pre dobro psov samotnych. Vela stastia Vam, Vasim psom a vsetkym Vasim priaznivcom i slusnym odporcom.

S uctou Vladimir Janotak

 

Než necháte svého psa vykastrovat ...

Do mojí Poradny velmi často přijde dotaz, který se týká buď kastrace samotné nebo kastrovaného psa/feny. Můj názor na tuto problematiku je již všeobecně znám, ale myslím, že je vhodné věnovat prostor i vysvětlení, proč svůj velmi vyhraněný postoj vůči kastraci zastávám.

Předem bych chtěl zdůraznit jedno: jsem PRO kastraci, která se musí provést z ODŮVODNĚNÝCH ZDRAVOTNÍCH PŘÍČIN, kdy není z hlediska veterinární léčby jiná možnost. Ale jsem zásadně PROTI kastraci, která je prováděna z důvodu pohodlnosti (fena hárá), nezvládnutí psa (přirozená dominance psa versus neschopnost majitele vytvořit si přirozenou autoritu), neznalosti (veterináři a psí utulky neustále masírující lidi "prospěšností" tohoto zásahu) nebo obyčejné lidské krutosti a neúcty k přírodě a živému tvoru. V těchto případech s plnou zodpovědností říkám: KASTRACE = ÚMYSLNÉ ZMRZAČENÍ.

Tvrzení veterinářů, že kastrace nemá vliv na povahu psa, je naprostý nesmysl. Stejný nesmysl je i tvrzení o "blahodárném" působení kastrace na celkové zklidnění psa - je to účelová argumentace a důkaz o naprosté neznalosti nebo ignorování psí psychiky a vzorců chování...

Co to tedy kastrace skutečně je a jaký má vliv na psa nebo fenu?

Kastrace je u psů i fen chirurgický zákrok vedoucí k eliminaci některých orgánů, které produkují samčí (u psů) a samičí (u fen) hormony. Jako u každého obratlovce (pes, vlk, kočka, člověk...) právě tyto hormony určují, jak se daný jedinec bude chovat z hlediska základních instinktů - a ty jsou v podstatě "hnacím motorem", který dává jedinci cíl, smysl života a zásadním způsobem ovlivňuje vzorec jeho chování.

Po provedené kastraci a vyplavení zbytkové hormonální hladiny se s organismem stane katastrofa. Jednak dojde k naprosto zásadnímu porušení hormonální rovnováhy mající z hlediska fungování organismu vliv například i na metabolismus a asi nemusím nikomu vysvětlovat, jaké následky má nerovnováha hormonů u lidí, jak složité bývají léčby při hormonálních poruchách - a znovu podotýkám, psí organismus funguje na stejném principu jako lidský! Organismus každého živého tvora je evolučním vývojem "vyladěn" k největšímu výkonu a optimální funkci - nelze do něj hrubě zasáhnout a naivně si myslet, že se nic nezmění a že jsme přírodě možná ještě pomohli! Ne. Je to jinak.

Prošlo mi rukama už dost kastrovaných psů nejrůznějších plemen. Ani jeden nebyl kastrovaný ze zdravotních důvodů - všechny nechali jejich majitelé zmrzačit z důvodu neznalosti v lepším případě nebo pohodlnosti v tom horším. A všichni zbytečně - chyba nebyla nikdy na straně psa. Navíc si nikdo z nich nepoložil otázku, co tento "chirurgický zákrok" provede s psychikou jejich psa - kromě přesvědčení, že "teď už ho teda zvládnou". A to je něco, co bohužel nejsem schopen pochopit dodnes. Mít psa přeci znamená i pochopit jeho psychiku, nejen si na jeho úkor ulehčovat život. Nebo uvažuji zcestně?

Žádný z kastrovaných psů by nepřežil ve volné přírodě, žádného z nich by smečka nevzala mezi sebe. Možná si řeknete - no a co? Vždyť nasi psi nežijí v přírodní smečce... Jenže - to je právě ten omyl. Stačí se podívat do Poradny, kolik psů se po provedené kastraci nejen "nezlepšilo", ale naopak začali mít se svým okolím problémy ještě větší - žádný pes nežije ve vzduchoprázdnu. Je to totiž zcela logický důsledek. Proč?

Důsledky kastrace jsou totiž kromě temperamentu a dalších dispozic konkrétního jedince závislé i na věku, kdy se zásah provede. Pokud ji provedete před dosažením psychické dospělosti, v podstatě zastavíte další psychický vývoj jedince - jinými slovy: váš pes nebo fena zůstanou "věčnými štěňaty", hravými, ale zároveň psychicky silně nevyrovnanými - nikdy nedosáhnou vyrovnanosti, nadhledu a sebedůvěry zdravého dospělého jedince svého plemene! Z toho vyplývá i nižší práh vzrušivosti a zkratovité jednání v okamžiku stresu. Neřekl bych, že právě to je důkazem "nezměněné povahy"...

Pokud se kastrace provede po dosažení psychické dospělosti, z psa se stane v pravém smyslu slova pouhý stín své dřívější existence. V jeho chování zcela převládnou zažité návyky (u pozdně kastrovaných jedinců může zůstat i značkování nebo naskakování na feny, které je ovšem již zvykové, nikoli pudové) a jeho komunikace s příslušníky svého druhu (tedy jinými psy) je nulová.

Je tu ale ještě další problém. Každý kastrovaný pes i fena si velmi dobře uvědomují, že již nejsou plnohodnotní. V rámci vzorce přežití se pak tento stav snaží zamaskovat - dospělí psi straněním se smečky a nekomunikací (tedy postojem "vůbec neexistuji"), feny zvýšenou agresivitou vůči psům (tedy postojem "nepustím tě k sobě, abys to neodhalil"). Mimochodem - u fen tento fakt již "objevili" i veterináři, viz např. článek ve "Světě psů 11/2003", str. 24-25...

Další věc, kterou si málokdo uvědomí, je ta, že psi jsou potomky vlků a stále jsou v nich hluboce zakořeněny smečkové principy a principy přírodního výběru. Pokud zdravý pes potká kastráta (a věřte, že to pozná!), pak zareaguje - buď tohoto neplnohodnotného jedince bude ignorovat nebo na něj zaútočí - v přírodní smečce jsou slabí nebo postižení jedinci likvidováni a zůstávají pouze jedinci silní, schopní potenciálně jako vůdčí jedinci předávat dál kvalitní genetický materiál. Na tomto jednoduchém principu je založen přírodní výběr, který platí i dnes a který je kdesi hluboko uložen i v našich domestikovaných šelmách...

Nedávno jsem četl v jednom kynologickém časopise veterinární příspěvek na téma kastrace. Bylo míněn zcela vážně a mne zcela odrovnal, protože jsem pochopil jedno. A totiž, že veterináři (až na světlé výjimky, kterých si velmi vážím) berou kastraci jako léčebný prostředek na diagnózu PŘIROZENÁ DOMINANCE PSA! V onom článku se skutečně rozebíraly "tablety na potlačení dominance" a kastrace jako nejúspěšnější prostředek na její "léčbu". Na tohle už skutečně nemám slov... Takovým lidem mohu vzkázat jen jedno - prosím, nikdy si nepořizujte psa, protože nevíte a nejste schopni respektovat základní principy přírody. Bohužel ve své zaslepenosti a ignoranci s sebou strháváte i nezkušené majitele psů, kteří vám slepě důvěřují. Léčte psy, pokud to děláte dobře. Ale doporučení, zda kastrovat zdravého psa, nedávejte, pokud psímu rodu skutečně nerozumíte. A NIKDY nedoporučujte kastraci psa z důvodu jeho následného "zklidnění a snadného zvládnutí". Tento "hit" nadšeně podporovaný psími útulky a obecními úřady je totiž i se svými pseudozdůvodněními z hlediska chovatelství a vlastnictví psa naprostý nesmysl. Problém je zcela jinde - v nezvládnuté nebo ignorované výchově, v tom, že někteří lidé by psa skutečně v rukou mít neměli. Ale mstít se za to psovi, který neměl možnost si svoji lidskou smečku vybrat, je neetické, nemorální a velmi ubohé. Za tím si stojím.

Kdo bere psa pouze jako výcvikový materiál, ten bude samozřejmě tvrdit, že jeho psa/fenu kastrace nijak nepoznamenala. Jistě, i takový jedinec je schopen podávat v individuálním výcviku slušné (ale nikdy ne špičkové) výkony. Ale tohle přece nejdůležitější není. Mělo by nám každému jít vždy o psa, který je tvor sociální, komunikující a žijící v interakci se svým okolím - lidským i psím. A právě v těchto podmínkách se naplno projeví handikep, který díky svému majiteli, který o kastraci rozhodl, má. Ne na cvičišti - ale v běžném každodenním životě, a především ve svém vlastním uvědomování. Nežijte prosím nikdo v iluzi, že pes je mozaika složená pouze z reflexů, instinktů a základních potřeb. Ne - pes si velmi dobře uvědomuje sám sebe, uvědomuje si veškeré zásahy, kterých se na něm člověk dopustí - ať už jeho majitel, veterinář nebo kdokoli jiný.

Nezapomeňte na tohle všechno, až se vám prožene hlavou myšlenka na kastraci vašeho čtyřnohého kamaráda. Slibte mi, že pokud pro vás znamená něco váš pes a pokud alespoň trochu berete to, co zde na PSÍCH STRÁNKÁCH zveřejňuji, přečtete si znovu pečlivě a pomalu celý tento článek, který vysvětluje, co ve skutečnosti kastrace obnáší a jaký vliv na psychiku psa má. A nezapomeňte - kastrace je krok, který už nikdy nejde vrátit zpátky...

Závěrem:

  • Souhlasím s kastrací, pokud je naprosto nezbytná a odůvodněná z hlediska zdravotního.
  • Odsuzuji ji a vždy tvrdě odsuzovat budu pokud je provedena z jakéhokoliv jiného důvodu.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Psi v Kanadě


Náhodou jsem objevil Vaši stránku a jsem potěšen Vaším přístupem ke psům. Zdaleka jsem nepřečetl všechno, vrátím se na Vaše stránky znovu. Zdůrazňuji, že Vaše rady jsou mně sympatické, ale některé jsou v diametrálním rozporu s pohledem na výchovu a chování psů v Severní Americe. Jsem jeden z posledních kdo by tvrdil, že v „Americe“ dělají vše dobře, spíše opak je pravdou. Žiji ve Winnipegu v Kanadě.

Zde je standardní doporučovat zavírání štěňat do přepravní plastikové bedny pro psy na noc nebo i dokonce, když se ve dne musíte na několik hodin vzdálit. Řada chovných stanic to dělá již asi od 6ti týdnů, aby na to bylo štěně poněkud zvyklé. Zdůvodňuje se to snadností učení štěňat chodit se venčit ven. Chovatel jednoduše dá do klece kousek žrádla nebo nějaký „pamlsek“ a časem pes jde do klece sám a dokonce dospělý pes často v kleci spí dobrovolně již s otevřenými dveřmi.

Obdobně je to s kleštěním psů obou pohlaví. Místní veterináři doporučují učinit do asi 9ti měsíců nebo u fen před prvním háráním. Zdůvodnění je, že prý se předejde některým druhům rakovin v pozdním věku (a dříve nechtěným štěňatům). Koupíte-li štěně, které nehodláte vystavovat, je běžné, že musíte podepsat smlouvu o vykleštění. Samozřejmě je nepravděpodobné (ač zcela teoreticky možné), že by vás chovatel jednou soudil. Je-li zvíře z útulku, podepíšete podobnou smlouvu a na víc musíte předem vykleštění zaplatit.  Mohu doložit odkazy na mnoho webových stránek.

S přáním hezkého dne

                        Saša

(příspěvek přišel 9.7.2003 mailem od p. Alexandra Stelsovského)

Zdravím do Winnipegu:) Popravdě - žít bych tam po přečtení, jak se v Kanadě staví k našim čtyřnohým kamarádům, nechtěl... Jsem zvyklý stejně jako mnoho jiných lidí žít se svými psy, ne vedle nich - a ne je ještě cpát do plastikové přepravky. Jiný kraj, jiný mrav, ale tohle je silně přehnané.

Ke kastraci jsem se vyjádřil především v Poradně již tolikrát, že nemá smysl cokoliv opakovat. Jen bych se veterinářů v Kanadě zeptal, zda nemají pocit, že kdyby přítomnost pohlavních orgánů u psa a feny byla na závadu, příroda by v rámci evoluce jejich rozmnožování nevyřešila již dávno jiným způsobem - třeba dělením:)

Jen doufám, že se u nás v ČR nedočkáme i my časem podobných "výdobytků". Protože Češi jsou národ, který se neustále v někom musí zhlížet, mám z toho už dnes velké obavy. Nebo že bych to poslal jako tip některému z našich politiků, který se potřebuje zviditelnit:)?

Ještě jednou děkuji a přeji hezký den!

    Viktor Dostál
    PSÍ ŠKOLA FALCO

     

Pár slov o psech v posteli

Velmi často se setkávám s názorem, že pes do postele nepatří... Podle mnoha lidí (a současně bohužel i majitelů psa) pes nepatří ani do ložnice, do obýváku - v lepším případě smí být aspoň v bytě, v tom horším obydlí svých "pánečků" nikdy nepozná, protože pouští chlupy a kdo že to po něm má uklízet... Zcela přirozeným důsledkem tohoto přístupu pak bývá prokazatelný fakt, že z této skupiny "chovatelů" se rekrutuje statisticky velmi významná většina těch, kteří pak píši zoufalé maily o tom, jak je jejich pes nezvladatelný, agresivní a že oni netuší, kde se stala chyba.

Je velmi špatné, jak málo lidé znají skutečné přirozené potřeby a chování psa. Zmanipulováni populárními knížkami o psech, popřípadě "dobrými radami" majitelů psů, kteří o etologii a výchově psa nevědí vůbec nic, si přivezou domů dvouměsíční štěně a ihned určí pravidla hry - štěně rozhodně nesmí do postele a pokud možno ani do ložnice, pelíšek bude mít v předsíni, ať si zvyká... Neznalost? Krutost? V přírodních smečkách nebo ve smečkách, které žijí samy sebou, nikdy neuvidíte, že by mláďata byla vyhoštěna mimo kontakt s dospělými! Vždy jsou v těsném tělesném kontaktu vzájemně i se svou matkou, popřípadě i s jiným členem smečky. Je to totiž naprosto přirozené a pro každé mládě nenahraditelné - co se stane s lidským mládětem v případě, že mu odepřete po narození tělesný kontakt s matkou nebo s jiným člověkem? Stane se z něj citově deprivovaný jedinec - na toto téma se prováděly i různé studie - mimochodem zcela zbytečné, pokud by člověk více poslouchal své instinkty a nesnažil se vše "vědecky" zdůvodnit...

Zpět ke psům. Ve chvíli, kdy se dostane štěně obvykle ve 2 měsících věku  ke své nové "smečce", potřebuje se s ní sžít, potřebuje kontakt, potřebuje vědět, že smečka ho přijala. Ve chvíli, kdy ho "smečka" odsune někam mimo prostor, kde spí, nedělá z hlediska psího chápání nic jiného, než že štěně odsune ne na konec, ale MIMO SMEČKU! Přesně tak by se totiž zachovala přírodní smečka, pokud by některého jedince vyhostila. Takže z hlediska psa je interpretace takového prostředí jasná: "Smečka mne trpí, ale nepřijala... Nepatřím do ní. Proč? Nevím."

Stále jsme ještě ve fázi štěněte. Co to je socializace, to snad už každý ví. Do období socializace však patří i fáze tzv. vtištění - tedy přivyknutí na cizí živočišný druh (což pro psa je člověk) a jeho "přijetí za svého". Pokud v této fázi svému štěněti neumožníte co nejčastější a nejintenzivnější tělesný kontakt s vámi (občasné pohlazení k tomu skutečně nestačí!), pak k vám váš pes už nikdy nezíská plnohodnotný vztah! Je to tak a už nikdy později na tom nelze nic změnit - je to jeden ze základních zákonů vývoje živého tvora - a znovu opakuji, že stejně jako pro psa, kočku nebo třeba slona platí i pro člověka...

Když jsem si před více než 6 lety pořídil Dina, byla pro mne ta nejpřirozenější věc, že bude spát se mnou, abych pro něj od samého začátku jeho života představoval tvora, ke kterému bude mít nejblíž. Protože jsem s ním v té době nemohl chodit ven (bydlím v paneláku a musel jsem měsíc čekat na jeho doočkování a plnou imunitu), spal jsme s ním v kuchyni na linu na karimatce. Každý večer jsme spolu usínali, byl obtočený kolem mého krku a neměl nejmenší problém se samotou a truchlením. V noci se vzbudil, šel se vyprázdnit do předsíně na noviny a zas se ke mně vrátil. Nikdy se nestalo, že by šel spát někam jinam - vždy potřeboval být ke mně přitisknutý, nejlépe tam, kde mě nejvíc vnímal - k mému obličeji... Dnes lidi obdivují, jak na mně visí očima, jak krásný máme vztah. Vím, že kdybych ho tehdy odsoudil na nějaké "místo", tento vztah by v této intenzitě nikdy nevznikl.

Před dvěma lety ke mně přišel Šedy. Přírodní plemeno, které se na rozdíl od tzv. kulturních plemen vždy chová tak, jak je mu vrozené. Od začátku spal se mnou a s Dinem, okamžitě se do naší "smečky" začlenil - zcela přirozeně, protože jsme ho i přirozeně přijali.

Dnes je Dino dospělý, Šedy dospívající pes. Když jdu spát, moji psi leží těsně vedle mého gauče. V noci nebo ráno si často některý z nich vyskočí do mých nohou na gauč, pak seskočí a jeho místo zaujme ten druhý. Žiju v těsném sepětí se svými psy a naše smečka funguje - nikam své psy nemusím vykazovat, znají svoje mantinely (můžu před nimi nechat talíř s jídlem a ani se ho nedotknou), ale znají i svá práva - tedy žít ve smečce, kterou vedu a kterou oni mají za svou. Nemám problém s autoritou (což je další oblíbený nesmyslný argument odpůrců spaní se psem) z důvodu, že svým psům dovolím ležet na mém gauči - autorita se buduje nebo kazí jinak a není závislá na vymezeném teritoriu...

Je totiž velký rozdíl mezi tím VLASTNIT PSA a ŽÍT SE SVÝM PSEM. Můžete vlastnit psa a odsunout ho do pozice, která bude vyhovovat vám jako člověku z hlediska pohodlnosti, ale která je naprosto cizí psu. Pak budete mít psa, který bude žít VEDLE VÁS svůj vlastní život, ale nikdy z něj nebude přirozený obranář nebo pes, který za vás položí život a bude vás skutečně milovat, protože jste ho z této pozice od samého počátku odsunuli. Nebo můžete žít se svým psem a pak budete mít přesně ten typ parťáka, který nebude poslouchat jen na naučený příkaz, ale bude vám vaše přání číst z očí a bude s vámi spjat tou nejtěsnější vazbou, jakou pes zná - příslušností ke smečce.

Je to otázka volby každého majitele psa. Z hlediska sebe jako člověka, který přichází do styku s mnoha "problémovými" psy (i lidmi:)) ale mohu zodpovědně říci jedno. Devadesát procent problémů, které se řeší v Poradně nebo prostřednictvím Výcvikového servisu, je způsobeno tím, že pes žije mimo svoji smečku. Zásadní vliv to má na psy přírodních plemen (severská plemena, pastevecká plemena), kteří se dříve nebo později stanou problematickými a svým majitelům i potenciálně nebezpečnými. Kulturní plemena (lovečtí psi, společenská plemena) se spíše stáhnou do svého vlastního světa, ve kterém však nejsou o nic méně nespokojeni.

Chovat psa neznamená jen ho krmit, venčit, pohladit a cvičit. Zodpovědně chovat psa znamená věnovat mu tolik času a energie, aby pes byl šťastný a žil plnohodnotný život. A k tomu patří i tak zdánlivá maličkost, jako je společné sdílení místa na spaní. Není to lék na všechno, ale zcela určitě je to jedna ze základních podmínek fungování smečky a tedy i plnohodnotného vztahu mezi člověkem a jeho psem.

Prosím: vezměte dnes v noci svého psa k sobě. A pokud máte velkou zahradu a na ní třeba německou dogu, vezměte si karimatku a spěte s ní dnes venku. Uvidíte, o čem to je - a jak nádherný pocit je cítit vedle sebe teplé psí tělo, které i v tom spánku je při smyslech a připravené pro vás kdykoliv cokoliv udělat - chránit vás nebo jít s vámi na kraj světa... Arabové spí se svými koni i se svými loveckými chrty. Oni vědí, proč to dělají. Já taky. Zjistěte to i vy...

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

O výcviku, autoritě, smečce a psí komunikaci ...

Po několikaletých zkušenostech s klienty a pejsky PSÍ ŠKOLY FALCO i klienty VÝCVIKOVÉHO SERVISU FALCO jsem se rozhodl, že napíšu toto povídání o "výcviku a autoritě". Bude to povídání možná trochu kontroverzní a ne každý s ním bude souhlasit. Vyjadřuje můj osobní názor na problematiku výcviku jako takovou i na příčiny neúspěchu vztahu některých lidí a jejich psů - názor podepřený sledováním chování lidí a psů jak cizích, tak i mých.

Na naprosté většině kynologických cvičišť se setkáte se zaběhnutou metodou výcviku psů - do omrzení se jim opakuje povel "Sedni!", "Lehni!", "Zůstaň!", "K noze!" (pokud zůstaneme u základní poslušnosti a ovladatelnosti), dokud se to pes takříkajíc "nenadriluje". Klade se důraz na přesnost a rychlost provedení, na téměř centimetrovou dokonalost. Z psa se stává robot, typicky u německých ovčáků již dochází ke skutečnému vymývání mozku, kdy pes přestane přemýšlet a stává se zcela závislý na povelech... To není jen můj pocit. To je bohužel skutečnost. Důsledkem takto prováděného postupu (znova zdůrazňuji - založeném na bezduchém drilování a opakování) je nejen naprosté otupení psího mozku a jeho schopností, nýbrž i ztráta schopnosti "psí komunikace" - nechci odhadovat, jak velké procento takto "vycvičených" psů je nebezpečné svému okolí, především jiným psům - pokud tyto psy pozoruji, je mi smutno, protože se chovají již na první pohled zcela jinak než psi, kteří podobným procesem neprošli. Ne z hlediska výcviku - ale z hlediska jejich etogramu (tedy vzorce chování).

Nevím jak je tomu jinde. V Liberci a okolí je PSÍ ŠKOLA FALCO jediné výcvikové zařízení, kde je výcvik prokládán volným společným vyběháním psů BEZ VODÍTKA A NÁHUBKŮ včetně výuky odvolání psa ze smečky! Pokud se o tomto moji klienti zmíní na jiném cvičáku, reakcí je hrůza a děs plus dštění ohně na moji nekompetentnost...

Ale proč? O čem je psí život? Má být prožitý zcela proti psí přirozenosti na vodítku, v izolaci od jiných příslušníků svého druhu? Důsledkem je znásilnění psí povahy buď směrem k agresivitě nebo k bojácnosti, důsledkem čehož je neschopnost přežití mezi vlastním druhem - vzpomeňte si na svoje zkušenosti se psy zuřivě se vzpínajícími a běsnícími na svém vodítku, které každý z vás určitě čas od času potkává. Tito psi by v normální psí smečce nepřežili - nedostali totiž možnost rozvíjet psí komunikaci a svoje sociální chování...

Nevím, proč je na jiných cvičácích taková averze proti volnému vyběhání psů, proč musí být stále na vodítku. Nebo jinak... asi vím. Byl jsem se podívat na několika cvičácích a trochu jsem pozoroval "cvičitele". Výsledek? Jejich naprostá neznalost psí psychiky a smečkových zákonů! Psi jsou na vodítku, protože jinak by je nikdo ve volné smečce nezvládl! Zažil jsem cvičitele, kteří se dokonce psů báli... Byl jsem svědkem situace, kdy cvičitel řval na klienta, kterému se poštěstilo nějakou náhodou (nebo nepozorností) mít na chvíli psa bez vodítka: "Vidíte!? Teď po mně mohl skočit!!! Okamžitě si ho uvažte!!!".

Ne. To není vystřiženo z grotesky. To je bohužel pravda. Výsledek pro klienty je dosti tristní - mají pocit, že je pes poslouchá (ano, ale pouze na vodítku) a navíc jsou tak dokonale "zmasírováni", že mají pocit, že každý pes MUSÍ být na vodítku a pokud potkají jiného psa navolno, který se přijde s tím jejich seznámit, tak ho dozajista jde zabít... Opět - znám cvičitele, který svým klientům tvrdí, že pes je pradátor a druhého psa se vždy snaží zlikvidovat! Nemohu souhlasit - pes není medvěd brtník, je to zvíře smečkové, které má primárně zakódován instinkt spolupráce - ano, pokud v něm člověk tento instinkt spolehlivě nezabije... Pokud by tento instinkt ve psech nebyl, jejich vlčí předci by vymřeli - jejich přežití je totiž životně závislé na schopnosti spolupracovat. Vlci patří k nejinteligentnějším a nejlépe sociálně organizovaným druhům na této planetě - prosím, toto si všichni uvědomme. Pes není nic jiného než domestikovaný vlk - s výjimkou přírodních (dle FCI tzv. primitivních) plemen s méně bystrými smysly a potlačenými některými instinkty, ale stále se základními vzorci sociálního chování a druhové komunikace.

Proč vlastně o tom píšu? Ještě chvilku vydržte...

Jak jsem psal, v mé PSÍ ŠKOLE FALCO psi jsou navolno, bez náhubku nebo jiných omezení. Štěňata, dospělí, psi, feny... Získávají tak potřebné návyky, zkušenosti a především - rozvíjejí svoji bystrost, schopnost přežít a komunikovat s okolím. Samozřejmě - aby toto fungovalo bez újmy na zdraví psů i lidí, je nutná jedna základní podmínka. Tou je existence takového lidského "vůdce smečky" (odborně superalfa jedinec), který je schopen se se "svými"(tedy všemi psy, kteří jsou zrovna "na place") psy domluvit - ne na základě nadrilovaných povelů, ale na základě "psí řeči". Tuto funkci zastávám já - pokud bych ji nezastával, fungovat by to samozřejmě nemohlo. Předesílám, že moje "působení" není na úkor autority majitele cizího psa - tam to buď funguje nebo ne, ale do vztahu majitel-pes nezasahuji. Jen řídím celou smečku. Jsem schopen na dálku poslat cizího psa k jeho majiteli, pokud ho není schopen přivolat, jsem schopen ho "nastartovat" - zbytek už je na dotyčném člověku.

Jsem schopen udělat i jiné věci. Dávám dohromady "zkažené" psy (v uvozovkách záměrně, protože se stalo jen to, že někdo s nimi komunikoval takovým způsobem, kterému pes nedokáže porozumět). Dával jsem dohromady plemena jako je malamut (probodaný ve 2.5 letech opilým běžkařem), americký staffordširský teriér, howavart, na druhé straně i například labradory nebo zlatého retrívra, ke kterému profesionální cvičitel přistupoval jako k německému ovčákovi... Dokážu v psu potlačit negativní zkušenosti, pokud na to mám dostatek času a pokud jeho majitel se mnou spolupracuje. To vše pouze jedinou metodou - psí komunikací.

A nyní zpět k výcviku. Pes je velmi inteligentní tvor. Pro něho není problém velmi rychle se naučit cviky základní poslušnosti - přivolání, sed, leh, odložení... Proč je však pro tolik lidí problém svého psa přivolat nebo odložit? Právě proto, že se mylně domnívají (a cvičáky je v tom utvrzují), že je nutno tyto cviky se psem opakovat do omrzení, znova a znova. To je však velký omyl. Pes záhy velmi dobře ví, co se od něj chce a jak to má udělat. Problém je jinde.

Problém je v AUTORITĚ A PŘÍSTUPU. Vlci i psi dokáží mezi sebou komunikovat na daleko vyšší úrovni pouze pomocí řeči těla, mimiky a krátkých zvukových signálů (na základě pozorování jejich dorozumívacích signálů byla vyvinuta mimo jiné i "tichá řeč" pro americké speciální jednotky) - příkladem budiž naprosto dokonalá spolupráce a synchronizace těchto šelem při lovu. Ale žádný vlk ani pes nikdy nechce po jiném psu, aby si lehl, sedl nebo k němu přiběhl - v tom lidském slova smyslu, pomocí povelu. Uvědomme si jednu věc - po svých psech nechceme "lidskými metodami" nic jiného, než několik cirkusových kousků, pro psa ve své podstatě nepřirozených. Pokud je to budeme učit drilem, dosáhneme právě jen těch cirkusových kousků, ničeho jiného. Pokud je budeme učit jejich přirozenou "psí řečí", dosáhneme daleko více - dosáhneme toho, že nám naší psi budou rozumět - a nejen oni, ale i psi cizí! Opět mluvím z vlastní zkušenosti - když nás před časem v noci napadli při venčení dva němečtí ovčáci, stačilo jim "domluvit" po psím způsobu, bez toho, že bych se jich dotkl... Nepočítám psy s negativními úmysly, které jsem poslal pryč na dálku. Toto vše lze - k ovládání psa (lépe řečeno ke sdělení vašeho úmyslu) pak stačí gesto rukou nebo mimika tváře...

Všimli jste si, že jsou lidé, kterým stačí na svého psa promluvit tiše, klidně a pes udělá všechno na světě? A všimli jste si, že jsou lidé, kteří kdyby se zbláznili, svého psa prostě nepřivolají? Zažívám mezi svými klienty obě skupiny. Všem se snažím vysvětlit, že je to jen a jen na nich, jaký si se svým psem udělají vztah, jak je bude jejich pes brát. Nikoho neučím jeho psa poslouchat - výsledkem by totiž bylo, že pes by poslouchal mne. Učím majitele, jak se ke svému pejskovi chovat a jak ho naučit prvky poslušnosti sám. Pomohu mu psa nastartovat. Ale zbytek už je na něm - ne každý tohle dokáže pochopit a vstřebat. Pokud to nedokáže - pak se mu to v případě razantnějšího plemene někdy v budoucnosti vrátí, nebo jeho pes bude odsouzen k celoživotnímu pobytu na vodítku a životu o ničen...

Takže. Úspěch výcviku (resp. ovladatelnosti psa) nezávisí na drilování. Jak jsem psal, pes velmi rychle pochopí, co se po něm chce. Pokud to neudělá, je to důkaz toho, že vztah mezi psovodem a psem nefunguje naplno. Nezapomínejme prosím ani na to, že účelem není vychovat ze svého psa 100% fungujícího robota, který nedokáže používat vlastní mozek a nemá vlastní touhy a potřeby, mezi které patří i kontakt s jinými psy. Účelem je vychovat psa, který bude žít v prostředí co nejvíce podobném tomu svému přirozenému - tedy plnohodnotné smečce, bude v něm schopen přežít i komunikovat a bude se v něm cítit dobře.

Chytrý pes není ten, který ovládá nejvíc povelů. Chytrý (inteligentní) pes je ten, který přemýšlí - i třeba o tom, jak váš příkaz obejít! Používá mozek a to je to nejcennější. Pokud bych svoji západosibiřskou lajku Šedyho vychovával klasickými metodami, byl by to jeho i můj konec. Ano, je to o každodenním poměřování "kdo z koho" (lajky patří mezi nejinteligentnější psí plemena), ale výsledek je třeba ten, že na dvou výstavách ze tří, které jsme spolu zatím absolvovali, jsme dostali ocenění od rozhodčích za povahu - jedno z nich již v kategorii dorostu, kdy byl Šedy jediný, kdo se nechal bez problémů v kruhu změřit (délka, výška) a osahat na "intimních místech". Důvod? Když je klidný vůdce smečky a pes mu důvěřuje, pak zvládne všechno na světě.

Víte, jak se cvičí třeba psi používaní k vyhledávání drog? U nich je nejdůležitější, aby si skutečně zachovali v maximální míře svoje vrozené schopnosti, svoji bystrost i schopnost samostatného uvažování. Výcvik je o hře, nikoliv o omezování...

Pes je podle svého temperamentu klidnější nebo živější, ale vždy musí být vyrovnaný. A ještě něco - důležitější než 100% poslušnost (a ta neexistuje nikdy, zapomeňme na fámy) je 100% důvěra ve svého majitele a přirozená autorita. Ta se nedá naučit ani nadrilovat. Tu člověk musí mít prostě v sobě - pokud ji nemá, neměl by mít ani psa. Musí mít v sobě i dostatek soudnosti a přístupnosti k tomu, aby respektoval fakt, že pes je jiný než člověk - nerozumí lidskému jednání, nezná pomstychtivost ani zášť, neumí lhát a jeho přirozené prostředí je SMEČKA...

Pokud budete mít v sobě "psí gen" a budete přístupní výše popsanému, zvládnete každého psa. Nekažte to prosím "zavedenými metodami výcviku". To není ta správná cesta. Psu něco vysvětlit, pokárat ho i pochválit je nutno po psím - nikoliv po člověčím. Klíčem k úspěchu je autorita a ponechaný určitý prostor pro samostatné jednání vašeho psa...

Mimochodem, všimli jste si jednoho, možná zatím nedoceněného fenoménu? Často potkávám bezdomovce, jejichž jediným průvodce a přítelem jsou jejich psi. Psi navolno, držící se svého pána, nenechající se rozptýlit sebezajímavějším podnětem ve svém okolí. Na druhou stranu - věřím tomu, že schopných položit za svého pána život. Psi nejrůznějších plemen, kříženci, nejrůznější velikosti. Ale žijících v prostředí, které maximálně připomíná klasickou smečku - žádný kotec, žádný řetěz, volný pohyb a  24 hodin denně se svým vůdcem... Je to nádhera. Tito psi jsou totiž naprosto bezproblémoví - a aspoň podle mých pozorování dobře živení a zdraví. Zvláštní, že? Ne. Jen potvrzení toho, že čím více se ke svému psu budeme chovat jako pes, tím lépe on na tom bude. I pes má totiž emoce a velmi, velmi bohatý duševní život...

Toť vše. Nečiním si patent na rozum. Je to jen můj osobní pohled na výcvik, předpoklady k jeho úspěchu a vztah pes-člověk, který sám aplikuji na svých dvou psech - zlatém retrívrovi Dinovi a západosibiřské lajce Šedym.

Budu velmi rád, pokud mi napíšete i svoje příspěvky k tomuto článku, vaše vlastní zkušenosti, názory souhlasné i nesouhlasné:-)

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Dobrý den všem do psí školy FALCO,

jsem VELMI POTĚŠENA že existují lidé, kteří jak se zdá, opravdu rozumí psům a s jimiž názory na výchovu a výcvik psa se můžu ztotožnit. Velká škoda pro mne, že není alespoň o kousek blíž směrem na jižní moravu (Znojmo). Nejsem žádný profesionální odborník ba naopak. V rodině máme dnes už celkem 4 psi (angl. kokršpaněl, kokršpaněl, bígl a rhodézský ridgeback). Všichni žijeme samozřejmě odděleně a mě z těch 4 patří ridgeback. Prozatím je nejmladší přírustek do rodiny. Z těch 3 starších žádný nijak moc nevyniká v poslušnosti, ale ani nejsou nijak extrémně neposlušní (prostě klasičtí domácí mazlíčci). No a o výchovu toho mého RR se právě pokouším. Je mu teprve 6 měsíců a je to ŘÁDNÝ!! puberťák :-)) . Ve Znojmě jsou tuším dva kynologické kluby. Šly jsme tam jenom asi tříkrát: Poprvé se podívat a zjistit co všechno je třeba mít než tam začneme chodit. Podruhé jsme už šli na samotný výcvik. A potřetí taktéž, ale odcházeli jsme s tím že už tak nepůjdem a ačkoliv nějaké obrovské zkušenosti s výcvikem nemáme tak než takhle, tak to se ho raději pokusíme vycvičit sami. V podstatě to není špatný systém výcviku pro určité plemeno psa (snad) ale pro štěně to fakt není. Pejsky na začátku nechají proběhnout pohrát si spolu - to je fajn. Ale samotný výcvik probíhá asi tak že je tam průměrně 15 - 20 psů a všichni společně cvičí. A v tom je ten problém. Náš pejsek má (věřím) dorou socializaci ovšem někteří pejsci (konkrétně dva starší vlčáci) vůbec ne. Ti štěkají na celý les a naprosto odtrhávají pozornost ostatních psů i už z velké části vycvičených a co potom to štěně. To už se vůbec nedokáže soustředit. Chodí se dokola a všechny povely se cvičí pořád dokola. Navíc to štěně není schopno hodinu bez přestávky cvičit a hlavně ne vše naráz (když zatím zvládá /ke mmně/ sedni/zůstaň tak napůl a bez vnějších rozptylů/a malinko chůzi unohy). Když to pes nechápe nebo mu to prostě nejde (nebo majitel to nechápe a neví jak to psu správně "vysvětlit") nikdo nepřijde neveme vás bokem a nepoučí. A to je asi ten hlavní důvod pro jsme se rozhodli tam dál nechodit. Navíc NECHCEME MÍT ZE PSA ROBOTA. Tak nám připadá ten výcvik. Dělat ze psa robota na poslouchání příkazů. Ano je dobré aby zvládal základní poslušnost. Ale ne bezhlavě a s nechutí. Je to živý tvor s vlastním mozkem a ten má od toho aby ho používal. Právě proto, že jak se zdá máte stejný názor, jsem se rozhodla Vám napsat a vyjádřit přání aby takových klubů jako je ten váš bylo více. Přeji Vám mnoho úspěchů a ještě víc šťastných pejsků díky vašemu "psímu" pochopení. Já budu doufat a dělat vše proto aby se mi s našeho Asima podařilo udělat mírumilovného a "poslušného" psa, který bude šťástný, že jsme jeho páni a my budeme šťastní ze života s NEJLEPŠÍM PŘÍTELEM ČLOVĚKA. Jen je opravdu škoda, že nejste blíž občas bych potřebovala poradit. I když zatím jsme žádný "VELKÝ" problém neměli, přeci jen existuje spousta otázek na které bych měla ráda odpovědi. Mít možnost "pokecat" si o všech těch "neplechách" kterými nám zpestřují pejsci život - a tak v podstatě přinášejí radost do života. Takže ještě jednou mnoho úspěchů, spokojených chovatelů a ŠŤASTNÝCH pejsků.

Eva Gavendová
Znojmo

Děkuji za Váš krásný příspěvek i závěrečné přání:) V našich krajích bohužel stále převládá Vámi popisovaný způsob výcviku, ale s tím Vy ani já nic neuděláme... Naštěstí již nežijeme v totalitě a jako ve všem i ve výcvikové branži je alespoň nějaký výběr - dril a "osvědčené" metody na straně jedné a na straně druhé pár bláznů, kteří se snaží k našim čtyřnohým kamarádům přistupovat trochu jinak. Patřím mezi ně a děkuji za to jen a pouze těm, kterým věnuji velkou část svého času a kteří věnují mně svoji přízeň - PSŮM.

Možná Vás to překvapí, ale za "Psí školou FALCO" a těmito internetovými stránkami nestojí žádný klub ani sponzoři. Vybudoval jsem ji před pěti lety sám a dodnes jsem jejím jediným provozovatelem a instruktorem. Díky všem, kteří mne v mé činnosti podporují a přesvědčují o tom, že má smysl - dobrým lidem a všem pejskům, kteří mi prošli životem:)

Viktor Dostál
PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Ráda bych se připojila k Vaší diskuzi na internetových stránkách. Na začátek musím napsat, že nesouhlasím se vším, co je na Vašich stránkách psáno.

1) Píšete, že cvičení na cvičácích je dril.
Částečně máte pravdu, už jsem viděla, že se takhle někde cvičí. Ale pokud jste narazili na podobný cvičák, tak raději rychle pryč a hledat jiný. Cvičení na cvičáku je potřeba často opakovat, ale psa také nepřetěžovat. Znamená to, že se psem cvičím často cviky, které chci, aby uměl, ale nemorduju ho půl hodiny v kuse "sedni", "lehni". To se, aspoň na našem cvičáku, nikdy nedělalo. Cvik udělám třeba 3x, se psem si pohraju, dám mu odměnu atd. Psa přece nemůžu trestat, když udělá cvik špatně. Jednoduše ho upravím do správné pozice a vehementně pochválím. Takové cvičení nemůže být pro psa nudné a unavující. Pokud psa budu chválit za každou správně udělanou věc, pak se mi nemůže stát, že pro psa to bude nazáživný dril.
Když jsem četla jeden z vašich zveřejněných dopisů od čtenářů, připadalo mi to přesně jako když k nám na cvičák přijdou noví členi se psem. Psi, kteří chodí cvičit déle, jsou už aspoň trochu vycvičení a povely alespoň už z části ovládají, zatímco dotyčný nováček se psem v prvních dnech na cvičáku nezvládne skoro žádný cvik. Jak taky jinak, každý tak začínal. Náš výcvikář si dává tu práci a každému novému vysvětluje neustále dokola, jak má pracovat s vodítkem, co má dělat s rukama atd. Nováčci většinou neumějí psovi dát najevo, že oni jsou vůdci (nemyslím tím řevem, ale prostým nadřazeným chováním). Zdá se jim toho moc naráz a když vidí, že to jejich pes neovládá po první nebo druhé návštěvě cvičáku, tak jednoduše nazvou cvičák drilem a už tam víckrát nepřijdou. Ani se nesnaží. Jak může někomu vadit, že je na cvičáku se štěnětem a jiný pes štěká??? To se mu přece může stát kdekoliv - v parku, na ulici atd. Měl by spíš využít té možnosti, že si to na cvičáku může zkusit a zjistit, jak se jeho pes chová v takové situaci. Vždyť přece nemusí zrovna v tu chvíli cvičit. Když vidí, že se jeho pes třeba bojí štěkotu jiného psa, tak si ho vezmu mimo cvičící řadu, uklidním ho, zabavím ho hračkou, aby prostě viděl, že nějaký štěkot cizího psa neznamená nic odstrašujícího. Nebudu ho ještě mordovat cvičením, když na něm pozoruji, že má strach.
Každý majitel psa, bezohledu na to, jestli chodí na cvičák nebo ne, by měl dbát o to, aby svému psu rozvíjel myšlení. Může to být schováváním předmětů po bytě, různými bojovými hrami atd. Ale cvičák je od toho, aby naučil majitele psů, jak na výcvik jejich psa. Aby poradil, co a jak v kterém případě dělat. Jak psovi ukázat, co se po něm žádá a přitom to udělat tak, aby z toho měl pes i páníček radost. Když se někde cvičí bezohledu na tyto věci, pak je to špatný cvičák. Na cvičácích se většinou psi spolu hrát nenechají a je to z toho důvodu, že psa pak láká hra s jiným psem víc, než vlastní cvičení. Ale toto je u psů, kteří nebudou pravými služebními psy nebo psy se zkouškami pominout. Myslím si, že pokud je člověk schopen svého psa přivolání naučit, pak ho odvolá i ze skupiny hrajících si psů.
Máte pravdu, že většina cvičáků v ČR je provozována poněkud divným způsobem. Produkují jen psy se zkouškami za účelem prodeje a často používají výcvikové metody dnes už zakázané (ostnaté obojky atd.). Pes pak provádí cviky jen proto, aby nebyl byt. Je to také dobře vidět na chování psa v průběhu cvičení. Naši psi na cvičáku nosí aport s radostí a nadšením a ne se strachem, že když ho pustí budou byti. Na cvičák se nechodí bez odměn a hraček pro psa.

2) Odsuzujete používání elektrických obojků
Tomuto docela nerozumím. Elektrický obojek není věc, která by se měla používat na každého psa. Není to obojek ostnatý, který při sebemenším prudším pohybu působí bezdůvodnou bolest. Je to jen pomůcka, která se použije v případě, že pes je abnormálně divoký a neposlušný a i tak se má použít až teprve po několikrát důrazně opakovaném povelu. Pak taky nesmíte zapomínat, že pokud pes neposlechne, dostane el. impulz a provede cvik správně, tak DOSTANE ODMĚNU ! Ať už hrou, pamlskem nebo čímkoli sympatickým. To je velice důležité. Nejde o to psa zastrašovat obojkem, jde jen o to aby poslechl. Když to udělá bude náležitě pochválen a odměněn a zůstane v něm pocit radosti z vykonaného cviku. Jde jen o kraťoučké působení impulzu a ne o žádné dlouhodobé mučení psa. Záleží jen na majiteli psa, který drží v ruce elektrický obojek, jestli s ním bude psa mučit nebo ho rozumně použije. Stejně tak pokud by držel vodítko, taky záleží jen na něm, jestli s ním psa zmlátí nebo ho připne na obojek a půjdou na procházku. Záleží jen a jen na majiteli psa. Stejně tak by se mohlo říct, že používání klasického vodítka psa trápí. Vždyť on přece nemůže běžet, kam se mu zrovna zachce a omezuje ho to ve svobodě. Také to není přirozené. Pokud mohu říct ze své zkušenosti, intenzita el. impulzu stačí minimální. Vyruší psa z jeho momentálního zájmu a upozorní ho, že dávám povel a opravdu by měl poslechnout. Pokud nebudu používat el. impulzy často, pes si nemůže zvyknout na el. šok. Je to jako by si pes při přivolání ke mě zvykl na škubnutí vodítkem při povelu, o čemž pochybuji.

3) Přivolání psa bez dotyku?
Upřímně řečeno, myslím, že je to nesmysl. Ale spoň ze začátku je třeba mít se psem kontakt. Psa naučíte poslušnosti mnoha způsoby. Metoda pouze trestů je špatná a metoda pouze "cukru" je nedostačující. Pokud ho budete jen bít bez jakékoliv pochvaly, pes bude dělat co chcete, ale nebude to dělat s radostí a nadšením, ale ze strachu. Pokud budete na psa jen milí, pes se naučí poslouchat také, ale jen do té chvíle, dokud ho budete zajímat. Pokud bude chtít dělat, co se mu zlíbí, tak to udělá bezohledu na vás. Vždyť co se mu stane když neposlechne? Nic. Z tohoto pohledu je podle mě nejlepší metoda "cukru a biče". Psa musím umět nejen pochválit, ale také pokárat. Pes musí vědět, co je dobré a co je špatné. I u lidí to tak v běžném životě chodí, existují lidé zhýčkaní a rozmazlení a také utrápení životem a psychicky zdeptaní. Proto je potřeba od obojího něco.

S pozdravem Petra Smrčková

Děkuji za obsáhlý a jistě zajímavý příspěvek - jsem velmi rád že můj článek Vás "vyprovokoval"  - i přesto, že ani já s Vámi zcela nesouhlasím:) Takže moji reakci prosím opět berte jako můj ryze osobní názor, který nikomu nevnucuji - každý si může vybrat, jaký přístup k výcviku mu bude více vyhovovat...

Tedy k Vašemu příspěvku. Rozdíl mezi námi dvěma je podle mého především v tom, že Vy vnímáte proces výcviku (i výchovy) stále z toho čistě "klasického cvičákovského" pohledu. Předem chci vysvětlit, že jsem před založením Psí školy FALCO dva klasické cvičáky absolvoval - a oba byly onou poslední kapkou, která vedla k mému rozhodnutí dělat to jinak. Důvodem nebyla neschopnost mého psa se něco naučit - důvodem byl přístup a preference (jen standardní výcvikové metody a cíle) a naprostá neznalost psí psychiky a psího myšlení ze strany cvičitelů. Nezlobte se - ale vzájemná izolace psů a přesvědčení, že míček je pro psa nejlepší odměna a vytřepání nebo seřvání nejlepší trest, jsou pro psa věci nepřirozené a pro mne nepřijatelné. Pozorovala jste někdy volně žijící psí smečku? Psi se chovají zcela jinak, než v roli, do které jsou tlačeni na cvičáku. Znovu opakuji a stojím si za tím - klíčem ke správné výchově a soužití se psy není klasický výcvik a výroba slepě poslušných psích robotů. Klíčem je podle mne pochopení, respektování a praktického uplatnění pravidel psí smečky a psí komunikace. Pokud nechcete psa zlomit, je to i jediný způsob účinné nápravy tzv. zkaženého psa. Víte, s jakýmy názory se setkávám na cvičácích nebo slyším od lidí, kteří si tam nechali v dobré víře poradit? "Pes vás neposlouchá? Tak to z něj musíte vymlátit!" Co si mám myslet o člověku, který jako cvičitel všem tvrdí, že pes se vychovává násadou od krumpáče? Mne na cvičáku učili jen slepou poslušnost, ne vztah ke psu a budování přirozené autority. Nesouhlasím s Vámi v tom, že cvičák je pouze na to, aby učil cviky poslušnosti. Není - všimněte si, jak se psi chovají na cvičáku (většinou dobře oploceném a na vodítku) a jak se chovají jinde... Nepodceňujte je. Psi dokáží velmi dobře vyhodnotit situace - i tu, kdy nemají na výběr.

Opravdu si myslíte, že pokud člověk naučí svého psa odvolání na cvičáku, že ho spolehlivě (aspoň na 60%) odvolá ze smečky? Jak? Na základě výuky odvolání (s jinou jsem se osobně nesetkal) stylem "všichni mějte psy na vodítku a vy jediný ho pusťte a přivolejte"? Zkuste si to v praxi. Tohle je totiž zcela nestandardní situace - běžný život je přeci o něčem jiném... Psi, (háravé) feny, otevřený prostor a především - psi jsou NAVOLNO! Spousta lákadel, ne sterilní atmosféra cvičáku. Je mi to líto, ale kolik absolventů běžného výcvikového zařízení je třeba schopno zvládnout více psů nebo rychle vyřešit hrozící konflikt (a hlavně mu porozumět a účinně mu předejít)? V této situaci Vám budou veškeré dobře naučené cviky včetně přivolání s odpuštěním na dvě věci - ano, mluvím stále o normálním psu, v němž výcvik nezabil přirozené instinkty a který smí být puštěn navolno - a to často nesmějí být právě "cvičákoví" psi, protože izolovaným výcvikem a důrazem právě na tu umělou poslušnost se v nich úspěšně potlačí sociální chování, a nezlobte se, to je pro psa daleko důležitější než "sedni/lehni/ke mně"... Pes není autíčko na dálkové ovládání. Musí umět sám vyhodnotit situace a správně na ně reagovat. Musí být schopen přečíst signály, které k němu vysílá jiný pes. To se nikdy nenaučí pomocí cviků! Cvičák by měl především naučit majitele psa ovládat svého psa a rozumět mu a naopak psu umožnit správnou socializaci (což sám od sebe nemá šanci zvládnout) - a toho dosáhnete pouze tehdy, pokud necháte psy spolu běhat, komunikovat a učit se správně vyhodnocovat reakce druhých. Zbytek jsou skutečně cirkusové kousky - a pokud majitel psa aspoň tuší, o čem je přirozená autorita a smečková hierarchie, pak mi věřte, že naučit psa základní "lidskou" poslušnost a ovladatelnost není problém...

Myslíte, že pokud se pes bojí štěkotu jiného, že je nejlepší reakcí (jak píšete) zabavit ho hračkou? Nezlobte se, ale to je právě velká chyba. Každé štěně se musí učit číst odmala psí signály - pokud k tomu nebude mít příležitost, stane se z něj agresivní nebo bojácný jedinec, se všemi z toho plynoucími důsledky - včetně neschopnosti sociálního chování (jehož testem je každé setkání s jiným psem). Takže prosím - nechte i to štěně sledovat ostatní psy, nefixujte je na hračku, nechte je pozorovat, učit se, komunikovat - ne s lidmi, ale se psy - a zvykat si. Nic nepotřebuje v této fázi (a nakonec i pro celý svůj život) víc.

Ano, elektrický obojek skutečně odsuzuji. Znova opakuji, že kdo nemá na to, aby si vybudoval potřebnou autoritu bez elektřiny, neměl by mít ani toho psa. Princip trestu (tedy toho správného) je vždy v rychlosti, spravedlnosti, přiměřené razanci a především - musí přijít od vůdce a musí být KONTAKTNÍ (víte o tom, že psi trestají ne jedním, ale různými způsoby /oči, stisknutí/ - a velmi důležité je vědět kdy jaký trest použít?)! Když vyšlu do psa elektrický impuls a on bude 100 metrů ode mne, je to nanic - trest je vždy stejně silný, nepochopitelný, přicházející z neznáma ("vždyť můj páneček je až támhle na obzoru!") a narušující psychiku. V psu vybuduje jedinou emoci - a tou bude STRES. Znova opakuji, pes není hloupý. Jakmile bude mít příležitost, neposlechne. Je to podobné jako s oblíbeným "trikem" učit psa přivolání na dlouhé šňůře... Co se stává ve chvíli, kdy ta šňůra není? V přivolání nemůže jít o cvik - musí jít o vazbu na vůdce. Pak psa přivoláte - nesmí jít o poslušnost vynucenou (často končící úprkem za zvěří s vědomím "dostanu výprask, ale ať to stojí zato"), ale o poslušnost na základě hierarchie - pán (vůdce) nezavelel k lovu zvěře, tak ani já nikam nesmím... To je zákon smečky - a njehlouběji zakódovaný psí "mravní princip".

Píšete, že přivolání psa bez dotyku (nevím zda myslíte psa vlastního nebo ovládání cizího) je nesmysl... Neodsuzujte něco, co neznáte. Pořád to soudíte jen z onoho velmi omezeného pohledu "klasických výcvikových metod". Vše, co jsem napsal o své komunikaci se psy, je pravda, mohu Vám to kdykoliv předvést - nebo se zeptejte lidí, kteří ke mně chodí cvičit nebo u mne byli v rámci Výcvikového servisu. Ano - přivolání je psa nutné ve volnosti, nikoli na vodítku a musí se budovat na základě přirozené autority a vztahu, nikoli na základě vynucování a umělých lákadel. Každé malé štěně se Vás bude zpočátku držet - pokud je budete v tu dobu důsledně vodit na vodítku (aby se někam nezatoulalo nebo je jiný pes nesežral - divila byste se, kolik lidí takto uvažuje), tu důvěru zkazíte hned na samém začátku, pokud tohoto přirozeného chování využijete, máte solidní základ.

Metoda cukru a biče je k ničemu, pokud máte chytrého psa. Na to právě lidé doplácí především u přírodních plemen. Pokud chcete, aby Vás takový pes poslouchal, musíte se stát alespoň zčásti taky psem nebo ještě lépe vlkem - napodobit jeho komunikaci (oči, řeč těla), být stejně rychlá i důsledná a umět psa ovládat na dálku. Musíte umět číst psí signály a vědět, co Vám pes právě sděluje. Musíte umět sama sebe ovládat a důsledně rozlišovat nuance Vašeho hlasu. Musíte umět tyto věci i sama v sobě přijmout... O tom právě můj styl komunikace, výchovy a výcviku je - jistě, je to o něčem jiném, než co znáte, já vím. Ale platí i na psy, kteří selhávají po klasickém výcviku - především v sociálním chování a když dospějí, tak i v té poslušnosti.

Je už po půlnoci a omlouvám se za možná neurovnaný styl, ale Váš příspěvek mne vyprovokoval k okamžité reakci - a myslím to v dobrém. Je mi jasné, že to, co propaguji a jak vychovávám psy, je jiné než co se obecně nosí. Na druhou stranu jen mám jiné prioroty - a pokud by to bylo špatné, lidé by ke mně nechodili a neobraceli se o radu - a i moji psi (Šedy jako západosibiřská lajka určitě) by na mne zvysoka kašlali. To, že svůj styl komunikace se psy určitým způsobem propaguji, nedělám pro svoji osobu - to bych to ani lidi neučil. Je mi jen líto psů, kteří doplatí na nepochopení nebo špatný přístup ze strany svých majitelů - a lidí, kteří jako jediné doporučení slyší o mlácení a násadě - nebo o všeléku klasického výcviku... Jednoduše řečeno - myslím si, že ve vztahu člověk-pes leckdy schází více respektu k psímu druhu a určité komunikační znalosti - a snažím se proto pomoci lidem, kteří o to stojí a jsou ochotni vstřebat i jiné (a přiznávám - podle mne daleko přirozenější a účinnější) metody komunikace se svým čtyřnohým kamarádem. Samozřejmě - pokud je cílem pes slepě poslušný s potlačenou identitou a vnucenou lidskou normou poslušnosti, pak nic proti klasickému cvičáku a jeho metodám... Ale věřim, že i zde se najdou čestné výjimky. Na druhou stranu s klidným svědomím postavím psy ze Psí školy FALCO kdykoliv na jiný cvičák - s poslušností a ovladatelností na tom nebudou o nic hůř než psi jiní, ale v nestandardních situacích se budou chovat přirozeněji a samostatněji. Na pár lidech a jejich psech už to mám ověřeno.

Nic ve zlém:) Nevnucuji svůj názor - jen vysvětluji, proč a jak. Dobrou noc.

Viktor Dostál
PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Ahojky Viktore,

reaguji na ten článek o výcviku a výchově - konkrétně na tu paní, co píše o přivolání bez doteku, že je nesmysl. Ty to víš, protože jsi mě to - a mnoho nás dalších už naučil - ale té paní bych chtěla k tomu napsat jen pár slůvek. Z mého pohledu je to věc lehce možná, pokud ovšem páníček začne na sobě trochu pracovat a "položí se do toho". Tak jsem to alespoň pociťovala já. Samozřejmě, že hned nemáte úspěch... ale po velice brzké době - opravdu (během dvou dnů se nám lehce začalo dařit) - dnes už svému psovi také hodně jen ukazuji. Na soustředění jsem byla 2x - hned poprvé jsem si to vyzkoušela a funguje to... Mám to malinko složitější, protože vlastním psího kluka staforda a je právě ve věku, kdy si to chce s jinými psy pěkně rozdat, proto chodíme na procházky tam, kde mnoho psů není. A když běhá kolem mne, snažím se, abych na něj neustále nevolala a nepřivolávala, on by pak po chvíli byl otrávený a já mu chci procházky zpříjemnit, ne z nich dělat jen výcvikové... používám-li tu hru těla a rukou, o které jsi mluvil, můj pes mě sleduje... sleduje mě neustále a stačí jen lehce ukázat a nebo přivolat... Doma to funguje potom samozřejmě také a bez problému... chce to jen mé soustředění. Nevím, jak jsou na tom ostatní, co si tuto metodu zkusili a kteří ji používají, ale mě se vyplácí. Nejsem a nebudu v ní asi nikdy tak dobrá jako ty, navíc víš, že to se stafem není taková legrace, ale přesto jsem ráda, že sis to nenechal pro sebe... Ještě malinká poznámka k této věci - kamarádky fenka na mé povely reaguje také - tak že když psi běhají spolu - oba to respektují a má kamarádka se jen diví - má ještě velice mladou fenku. Tak že jsem napsala, co mi na srdci leželo a přeji hezký den všem psím kamarádům a jejich páníkům.

Měj se fajn Viktore. Lenka

Ahoj Lenko, zdravím a děkuji za reakci:) Máš pravdu v tom, že člověk si to musí sám vyzkoušet a hlavně na sobě sám zapracovat - napsat o něčem že je to nesmysl (bez znalosti problematiky) je dosti odvážné... Znám trochu Tvého Garyho a velmi si vážím přístupu, který k němu samotnému i ke svému okolí máš - a pokud při komunikaci s ním i s jinými pejsky používáš to, co jsi se na mém soustředění naučila, pak mě to samozřejmě moc těší - je to dobře... Jen chci ještě podotknout, že metoda psí komunikace je i neselhávající test "psího genu" v člověku - kdo jej nemá, tomu se ovládat psa pomocí psí komunikace nikdy nepodaří. Je to totiž především o schopnosti psa vnímat a umět mu předat určitou emoci sám ze sebe - nikoli o naučení cviku metodou podmíněných a nepodmíněných reflexů.

Měj se krásně a podrbej Garyho - Viktor.

 

Proč nepoužívat stahovací nebo ostnatý obojek

Bohužel velmi často se setkávám s názorem, že pokud chci psa něčemu naučit, musím používat stahovací nebo dokonce i ostnatý obojek. S tímto zásadně nemohu souhlasit a vysvětlím proč.

Prvním z důvodů je etická stránka věci. Pokud budu učit svého psa povelům pomocí drastických donucovacích prostředků, mezi něž oba typy obojků bezesporu patří, nesvědčí to příliš o mé odborné i lidské způsobilosti. Autoritu vůči svému psu si musím Takto vypadá ostnatý obojekvybudovat jinak, ne tím, že jej budu škrtit nebo mu zarývat do krku ostré bodce. Jistě, psa lze zlomit i tímto způsobem. Ale pak u něj máte autoritu vynucenou strachem z bolesti a ne tu přirozenou, která by mezi pánem a jeho psem měla fungovat. Pokud vás pes poslouchá pouze pod vlivem strachu z trestu, je to vždy špatně. Nehledě na to, že člověk někomu, koho má rád, nezpůsobuje záměrně bolest, i pes k vám bude mít jiný vztah, pokud vás bere jako přirozenou autoritu a vůdce. Každý pes si musí zachovat svoje sebevědomí a svoji osobnost, jinak se z něj stává otrok a ne rovnocenný partner a kamarád. A pokud byste se někdy dopustili té chyby a tyto metody zkoušeli na opravdu hrdém a přírodním plemeni, jako jsou například kavkazani, středoasijci a jim podobná plemena, pak Bůh s vámi. Skončili byste s těžkými poraněními v nemocnici a mohli mluvit o štěstí, pokud byste zůstali naživu. Proč? Protože ani pes, a zvlášť jedinec těchto plemen, se nenechá dobrovolně ponižovat. Tito psi jsou ostří a především nezávislí. Buď si vás vyberou jako vůdce, nebo spíše jako rovnocenného partnera, nebo ne. A pokud ne a vy v sobě tu přirozenou autoritu nemáte, pak si ji nevynutíte. I mírnější pes vám dá v takovém případě najevo: "Dobře, podřídím se, ale jen proto, že jsi silnější. Ale ne jako osobnost."

Druhým důvodem je výcvikářská stránka věci. Každý výcvikář ví, že pes se nesmí naučit tahat na vodítku. Pokud učím psa chodit na vodítku u nohy, používám vodítko jako korekční nástroj. Ovšem tím způsobem, že za něj škubnu, nesmím se s psem přetahovat. Pokud budu za vodítko pouze tahat, bere to pes jako výzvu k přetahování a brzy si zvykne mít na krku zátěž. Naopak škubnutí vodítkem je pro něj mechanický podnět, který akceptuje. A nyní si představme, že pes má na krku ne klasický kožený, ale stahovací obojek složený z kovových článků (řetízek). Pak nemáme možnost provést škubnutí, ale psa jednoduše pomalu škrtíme. Ověřil jsem ve své škole i na psech z městského útulku, když jsem pomáhal s jejich venčením, že pes se stahovacím obojkem je ochoten se i uškrtit, těžce dýchá, ale stále na tomto obojku táhne. Pro něj to není mechanický usměrňovací prostředek, nýbrž něco zcela jiného.

Zkuste dát svému psu pevný kožený obojek a pevné vodítko, naučte se s těmito pomůckami zacházet a brzy zjistíte, že Váš pes umí chodit u nohy. Stahovací obojek a ostnatý obojek jsou kruté. Svého psa zvládnete s klasickými pomůckami a vlídným a klidným přístupem naprosto v pohodě, pokud se mu v tomto směru odmala věnujete.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Proč nepoužívat elektrický obojek

Elektrický obojek je celkem jednoduché zařízení - zjednodušeně řečeno normální obojek a na něm malá krabička s dálkově ovládaným elektrickým obvodem, který generuje více či méně bolestivý elektrický impuls v závislosti na tom, jak určuje jiná krabička (dálkový ovladač) ve vaší ruce...

Zní to velmi lákavě - pes je mimo váš dosah, udělal něco špatně, stačí jen stisknout tlačítko a bude potrestán... Bohužel, celá tato "vymoženost" je ve svém principu totální nesmysl.

Předem tedy upozorňuji, že jsem zásadním odpůrcem tohoto trestacího zařízení (záměrně nenazývám tuto věc "výcvikovou pomůckou")... Proč?

  1. Jednak osobně považuji za naprosto nehumánní a ponižující vysílat záměrně do jakéhokoliv živého tvora elektrické šoky - je to zvěrstvo, ať už to zdůvodníme jakkoliv.
  2. Pokud toto zcela opominu, tak se ptám - jaká intenzita impulsu je pro daného psa optimální, tedy psa neusmrtí, ale zároveň bude mít žádoucí efekt? Bolest je ryze subjektivní a psi cítí bolest stejně jako lidé - jen ty prahy bolestivosti jsou u různých plemen různé a u psů samotných naprosto individuální...
  3. Tato forma trestu je psu naprosto cizí, nepochopitelná a může lehce z vyrovnaného jedince vyrobit psychickou trosku. Ono je totiž potom velmi svůdné používat ono spouštěcí tlačítko při jakémkoliv prohřešku...
  4. Jsem přesvědčen, že i pes stejně jako člověk si po čase vytvoří oproti elektrickým šokům určitou imunitu (jinými slovy si na danou intenzitu bolesti zvykne) a co pak? Zvyšovat intenzitu bolest?
  5. Jakákoliv forma přímého pokárání/potrestání musí být KONTAKTNÍ, jinak ztrácí zcela svůj smysl z hlediska přirozené psí komunikace a signálů hierarchicky výše postaveného jedince.

Pokud nejsem schopen psa něco naučit bez použití podobných donucovacích prostředků, pak nemám na to, abych psa cvičil. Stále je nutno si připomínat, že pes by měl veškeré cviky a požadované činnosti provádět na základě RADOSTI, DOBROVOLNOSTI A SPOLUPRÁCE ("chci to sám udělat"), ne na základě BOLESTI A DONUCENÍ ("když to neudělám, bude mě to bolet")...

Veškerá komunikace se psem musí být založena na vazbě PES - ČLOVĚK. Podotýkám, že dobrovolné, ne vynucené. Jinak je to cirkusová drezúra, ne výcvik nebo výchova psa...

Proto stejně jako ostnatému obojku i tomu elektrickému sám za sebe říkám důrazné - NE.

__________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Zpět na hlavní stránku

Copyright © 2000-2016 Viktor Dostál - Psí škola FALCO
All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena.
WWW stránky založeny 20.10.2000