Výchova a výcvik

                  PSÍ STRÁNKY FALCO © Viktor Dostál
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!

Na této stránce se budete setkávat s tématy týkajícími se výchovy a výcviku pejsků - co je dobře, co špatně, co s čím souvisí. Proč je základem vztahu výchova, nikoli výcvik. Čím svému pejskoví pomůžete a čím jsou lidé schopni svého i cizí pejsky dlouhodobě stresovat a mnohdy i velmi rychle a nenávratně zničit...

Proč jsou lidé tolik ochotni své čtyřnohé parťáky týrat a mrzačit?

 

Cvičákovský sadismus
Individuální výcvikový servis XXIX. - Americký buldok, který měl být na radu výcvikářů vychováván bitím
Co opravdu funguje
Individuální výcvikový servis XXVIII. - Hovawartí učení
Individuální výcvikový servis XXVII. - Kangal, plemeno velké tělem i duší
Na jistotu nebo na únik?
Individuální výcvikový servis XXVI. - Entlebušský problém
Kovový obojek jako smrtící nástroj
Individuální výcvikový servis XXV. - Boxeří dvojče
Individuální výcvikový servis XXIV. - Černá princezna
Individuální výcvikový servis XXIII. - Border kolie "blue-merle"
Cesar Millan - otevřete oči! (II. kapitola)
Individuální výcvikový servis XXII. - Aksaray Malaklisi
Individuální výcvikový servis XXI. - Čivaví princezna
Individuální výcvikový servis XX. - Smysl mé práce...
          (tentokrát trochu delší a velmi otevřené povídání s mojí klientkou o jejím pejskovi, mé práci a věcech souvisejících)
Pastevec vs ovčák
Individuální výcvikový servis XIX. - První pejsek, malé štěně a investice do celého jeho života
Individuální výcvikový servis XVIII. - Perští chrti
Individuální výcvikový servis XVII. - Příběh fenky, kterou "odbornice na problémové chování psů" doporučila utratit...
Individuální výcvikový servis XVI. - Kooikerhondje
Obojky a neobojky
Individuální výcvikový servis XV. - Obecně platné pravdy...
Ustřihněte si uši
"Obojky"
Individuální výcvikový servis XIV. - Jack a útulek
Individuální výcvikový servis XIII. - Anatolský pastevecký pes (kangal)
Individuální výcvikový servis XII. - Kanaánský pes
Individuální výcvikový servis XI.
Individuální výcvikový servis X. - Maruška, kastrovaná fenka s těžkou srdeční vadou
Když vám seberou pejska... (Individuální výcvikový servis IX.)
Individuální výcvikový servis VIII.
Individuální výcvikový servis VII. - Ať Tě síla provází...
Individuální výcvikový servis VI. - vzkaz těm, kteří potřebují pomoc...
Epilepsie a psychika (Individuální výcvikový servis V.)
Hypersalivace
Vodítka a nevodítka
Individuální výcvikový servis IV.
Cesar Millan - otevřete oči!
Individuální výcvikový servis III.
Psí obříci
Psí procházky
Individuální výcvikový servis II. - "Psí anděl"
Individuální výcvikový servis I.
Hrdost a osobnost
20 rozdílů aneb cvičákovci a my
Pes a hárající fena
Příběh tuláka
Když se vám v lese ztratí pejsek
Vaše štěně není čuně
Kašpárek maličký
Chcete hloupého psa? Choďte s ním na cvičák!
Priorita psích smyslů
Jak pes vnímá barvy
Je nutno přitvrdit...
Zrození života
Klikr - "zázračná metoda"?
Kdo patří do klece? ... aneb Co se skrývá pod špičkou ledovce
Psi, Silvestr a petardy...
Etolog versus veterinář
Poděkování
Než necháte svého psa vykastrovat ...
Psi v Kanadě
Pár slov o psech v posteli
O výcviku, autoritě, smečce a psí komunikaci ...
Proč nepoužívat stahovací nebo ostnatý obojek
Proč nepoužívat elektrický obojek

 

Cvičákovský sadismus

 

Jsou věci, o kterých je třeba psát. Mluvit. Nezavírat před nimi oči a netvářit se, že nejsou. A já dnes budu psát o lidech, kteří ve psím světě absolutně nemají co dělat, bohužel je ale potkáte v míře vyšší než malé. A předem upozorňuji, že se nebude jednat o čtení pro slabé povahy a rozhodně si nebudu brát žádné servítky, na to se jedná o příliš závažné téma.

Budu totiž mluvit o praktikách na některých cvičácích. Cvičácích malých a neznámých, ale i velkých a veřejností doporučovaných.

Znáte to.

Pořídíte si pejska a okamžitě začnete být atakováni sousedy, kolegy, kamarády, veřejnými informačními kanály.

Cvičák. Výcvik. Musíte jít psa cvičit!

A tak jdete na cvičák. Buď si najdete nějaký na internetu nebo vám nějaký doporučí někdo z vašeho okolí - prostě vezmete svoje malé štěně a jdete na první lekci...

V tom lepším případě máte štěstí a padnete na psí výcvikové zařízení, kde vás sice nenaučí ani špetku skutečného vztahu a užitečných dovedností pro přežití v provozu, naučí vás jen povely a příkazy. Odškrtnou si dalšího klienta, hlavně aby se tam protočilo co nejvíc lidí a vy se svým pejskem absolvujete v mase dalších podobných dvojic něco, čemu se říká "výcvik poslušnosti". Budete mít pocit splněné povinnosti, že jste pro svého pejska udělali to nejlepší a teprve následné společné zážitky těm z vás, kteří ve svém psím parťákovi vidí víc než jen robůtka, otevřou oči a začnete si klást nepříjemné otázky.

Ale opravdu důležité je, že pokud budete mít štěstí, tak psí výcvikové zařízení absolvujete s nepoškozeným zdravím a nepošramocenou psychikou vy i váš pejsek.

Bohužel je na základě reálně podložených zkušeností mých i mých klientů velmi vysoká pravděpodobnost, že štěstí mít nebudete.

Protože narazíte na sadistu, kterého vzrušuje bolest a utrpení jiného živého tvora.

  • Když jsem před dvaceti lety začínal svoji práci s pejsky a jejich lidmi, samozřejmě jsem se stal okamžitě trnem v oku nejprve místním a později všem "zasloužilým kynologickým odborníkům". Místní hvězda kynologického nebe sice nerozeznala zlatého retrívra od labradora, ale pokud na jeho cvičáku pes "nefungoval", bylo oblíbenou praxí ho roztočit kolem sebe a u "zvlášť zatvrzelých případů" s ním otlouct vzrostlý strom...
     
  • Další výcvikář: "Chceš, aby tě tvůj vlčák miloval? Dej mi ho na pár dnů. Zavřu ho u sebe do garáže, nechám ho ve tmě o hladu a každý den přijdu a zmlátím ho. Pak přijdeš ty, dáš mu kus masa, vyvedeš ho ven a bude tvůj..."

Pojďme dál a lokalitu rozšiřme na celé bývalé Československo a reálné zkušenosti napříč touto oblastí. Následující postupy jsou autentické, mnoho lidí je zažilo (a stále zažívá!) na vlastní kůži.

  • Zcela běžné je na cvičácích vyvěšování psů za kovové obojky téměř až do bezvědomí. To vše za sugestivního vysvětlování "psího odborníka", že jedině tak pes začne poslouchat...
     
  • Pokud vás pes neposlouchá tak, jak si představuje výcvikář, vyslechnete si krátkou přednášku o nutnosti jeho seřezání násadou od krumpáče nebo rovnou bejzbolkou. K tomu řvát a na psa pouštět hrůzu. Pes přece musí vědět, kdo je tady pánem...
     
  • Máte zlatého retrívra? Půlročního? Tak to si na něj musíte pořídit ostnatý(!) obojek, jinak ho nevycvičíte. Opět autentická zkušenost jednoho mého klienta, který v dobré víře, že jde za skutečnými odborníky, vstoupil na cvičák...
     
  • Evergreenem mezi lidmi, kteří si říkají "odborníci na psy", bylo, je a pravděpodobně i zůstane házení po psech různými předměty. Klíče, plechovka s kamením... Prý se takto přestane bát. Není náhodou a je pouze jedním z mnoha vypovídajících důkazů o skutečných metodách mediálně známého "psího psychologa", že svým klientům i na internetu s oblibou doporučuje právě tuto metodu "nápravy psa"...
     
  • Máte-li pocit, že si vymýšlím (ne, skutečně si nevymýšlím, pouze se o tom hodně lidí bojí mluvit veřejně), pak prosím shlédněte toto video. Moje klientka a majitelka amerického buldoka v něm popisuje vlastní zkušenost z jednoho velkého a údajně doporučovaného coby nejlepšího cvičáku v jednom velkém severočeském městě. Bití štěněte petlahví naplněnou kamením je představa výcvikářů o tom, jak se má vychovávat podobné plemeno. To byla pro majitelku štěněte poslední kapka a poslední návštěva cvičáku...
     
  • Pes vám utíká nebo neposlouchá na přivolání? Pořiďte si na něj elektrický obojek! Výcvik psa v podání velkého počtu psích cvičitelů...
     
  • Pes vám nechce chodit u nohy? Musíte ho pořádně přiškrtit na stahováku! A když to nepomůže, dejte mu na krk ostnáč! I tentokrát autentická doporučení a výcvik v podání velkého počtu výcvikářů...

Mám pokračovat? Myslím si, že tyto scény jako vystřižené z psího hororu úplně stačí a stále je to jen zlomek...

Toto ale není filmový horor. Jsou to skutečnosti z reálného života, konkrétní zkušenosti konkrétních lidí, zlo páchané na reálných psích bytostech...

Setkání se sadistou v masce psího odborníka tváří v tvář. Pokud už mu právě nervete svého psa z pařátů, podívejte se ještě do jeho očí. Nebude v nich lítost nebo nejistota. Bude v nich tvrdost a uspokojení.

Jedna věc je ale ještě větší průšvih. Průšvih, který těmto porouchaným osobnostem poskytuje živnou půdu.

Nezanedbatelný počet lidí totiž na tento přístup slyší. Vidím to kolem sebe, dovídám se z vyprávění svých klientů o tom, koho sami ve svém okolí potkávají. Co jim jejich okolí radí na téma "jak vychovávat psa".

Kdyby na to lidé neslyšeli, takové cvičáky a výcvikáři by neměli jediného klienta.

  • Přijde tolika z vás normální svého psa bít a týrat?
  • Opravdu tolika lidem přijde naprosto normální a v pořádku své psy "vychovávat" násadou od krumpáče - ne obrazně, ale skutečně je bít? Házet po nich těžkými předměty? Nechat je škrtit na stahovacích a ostnatých obojcích, pouštět do nich elektrické impulzy?
  • Vy, kteří své klienty učíte týrání místo vztahu - vážně si myslíte, že jste normální a duševně zdraví?!

Jistě. Bohužel je v lidech stále ještě příliš hluboko zakořeněno, že "pes = cvičák". V mnoha lidech jsou přítomny prvky sadismu a potřeby dokazovat si svoji nadřazenost tím, že ublížím jiné živé bytosti - ať už fyzicky nebo psychicky. Jinak by to totiž celé vůbec nemohlo fungovat.

Nechci teď slyšet žádné sluníčkovské ciráty, že "většina výcvikářů takoví nejsou". Jednak byste se velice divili, naopak většina výcvikářů je přesně takových, protože psům a jejich psychice nerozumějí a proto se snaží je lámat silou - a kterého nezlomí, toho označí za agresivního, nezvládnutelného a často jej doporučí utratit (opět konkrétní zkušenosti mnoha konkrétních psích majitelů). A zadruhé - pokud by to "těm slušným" opravdu vadilo, už dávno by si sami mezi sebou udělali pořádek a tyhle šílence ze svého středu vyhnali. Což se neděje ani náhodou.

Co tedy s touto špínou?

Kromě toho, že tyto věci pojmenuji a zveřejněním na ně upozorním, sám příliš nezmůžu. Stejně jako v oblasti kastrací, držení psů v klecích apod. je jedinou nadějí to, že lidé začnou konečně ve velkém počtu přemýšlet a naučí se rozeznávat, které věci jsou v pořádku a které jsou již těžce za hranou normálnosti a základního vztahu nebo respektu k jinému živému tvoru.

Pro celou psí branži a všeobecný dnešní pohled na psí druh by bylo obrovským přínosem, pokud by "odborníci" vybíjející se na psech a doporučující svoje zvrácené metody často psím laikům a začátečníkům tuto branži opustili. Protože právě oni vytvářejí tzv. problémové (ve skutečnosti osobnostně podražené a následně agresivní) psy, právě oni je a jejich majitele dostávají do stále více se roztáčející spirály agrese a protiagrese, právě oni především ty jednodušší lidi snadno přesvědčí, že psa je nutno třískat, aby poslouchal.

Obrana je ale tak jednoduchá. Stačí se jen trochu zamyslet, dát si pár věcí do souvislostí a být schopen vidět dál, než na špičku vlastního nosu. Přemýšlet a nepřejímat tupě jako ovce názory šílenců.

A proto prosím všechny psí (prvo)majitele - dobře přemýšlejte, jakých "odborných rad" se vám na cvičáku nebo od výcvikářů výše uvedeného ražení dostane. Dobře přemýšlejte, kam se s pejskem vydáte, komu svěříte formování jeho osobnosti a co vlastně pro život s ním skutečně chcete.

Děkuji.

_____________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XXIX. - Americký buldok, který měl být na radu výcvikářů vychováván bitím

 

Čtyři dny, které jsem teď v rámci individuálního výcvikového servisu strávil
s krásným sedmiměsíčním psím puberťákem, americkým buldokem,
byly velmi výživné i z jiného hlediska - otevřeli jsme s jeho majitelkou
témata, týkající se jak velmi rozšířeného, ale zcela mylného pohledu
na toto plemeno, tak otřesné
 představy "výcviku" tohoto plemene
na jednom velkém a doporučovaném cvičáku...

Tento můj psí klient se ke mně dostal se svojí majitelkou na doporučení člověka, který u mne před časem již individuál absolvoval. Protože si majitelka amerického buldoka dobře uvědomovala svoji zodpovědnost, nechtěla nic zanedbat a začala s pejskem chodit na údajně nejlepší cvičák ve svém bydlišti, konkrétně v Ústí nad Labem. Ale velmi záhy odtud opět odešla. Proč?

Své zkušenosti popisuje hned na začátku videa.

Slyšel a zažil jsem za roky mé práce už ledacos, nicméně vždy mnou znova otřese autentický příběh toho, jak se "cvičákoví odborníci" chovají ke psům. Konkrétně v tomto případě měla dle doporučení výcvikářů ze cvičáku, který navštěvovala, výchova tehdy ještě ani ne půlročního štěněte amerického buldoka spočívat v tom, že je zapotřebí ho bít, jeho majitelkaměla naplnit PET láhev kamením a tou ho mlátit do stehna, aby "vyhrála", že to prý s těmito plemeny jinak nejde... To už se na cvičácích dočista zbláznili?!

Pokud nevěříte, poslechněte si autentická slova paní na videu. A věřte tomu, že mluví pravdu - podobných příběhů už jsem slyšel od svých klientů celou řadu, bohužel málokdo má odvahu tuto praxi říci veřejně na kameru. Lidé se bojí, aby si někde neudělali zle a o to více si vážím této mé klientky, která svoje zážitky popsala bez cenzury a naplno. Jsem strašně rád, že si to můžete poslechnout naživo.

A proto, aby si na podobné sadisty majitelé psů dali pozor - i proto, aby podobné případy nepadaly do nevědomí jako "absurdní a vymyšlené", jsem téma mnohdy otřesného přístupu na neznámých i zavedených cvičácích zcela otevřel a podrobně popsal v článku "Cvičákovský sadismus". Všem doporučuji k přečtení, o těchto praktikách je potřeba vědět.

Problém číslo dvě.

Neznalost lidí, kteří se často prezentují i jako odborníci na psy, bývá otřesná. Prosím pěkně - americký buldok není ani bojové plemeno ani "bojové plemeno"! Americký buldok je tvrdý pes, dominantní pes, ale stále je to plemeno s nevyblokovaným sociálnim chováním. Není to americký pitbul, není to americký staffordšírský teriér (amstaf) ani bulteriér. Tzv. "odborníci", nemaťte prosím lidem, pro které je americký buldok prvním zástupcem tohoto plemene v jejich životě, hlavy. A stejně tak nepodsouvejte podobné nesmysly laické veřejnosti, která pak ochotně nasedá na sedlo agresivity a nesnášenlivosti vůči těmto psům i jejich majitelům.

Tento sedmiměsíční pubertální uličník to na svoji paničku samozřejmě zkoušel. A jako správný buldok pěkně razantně, takže jí skákal až na ramena a pokud na něj paní sáhla v okamžiku, kdy měl malý něco ukořistěného, puberťák startoval. Na vodítku nemilosrdně tahal. Jeho majitelka potřebovala poradit, pomoci a po tristní zkušenosti s cvičákem byla velmi ráda, když dostala kontakt na mne.

Během našeho individuálu jsme vše dali do pořádku. Moje klientka to ostatně sama konstatuje ve videu - chůze na vodítku se výrazně zklidnila na přirozenou úroveň psychiky sedmiměsíčního štěněte, paní dnes už ví, jak v případě potřeby zasáhnout. Na pejska už může sáhnout bez toho, že by po ní vyjel. Pokud malého posedne pubertální úlet, umí ho rychle a účinně zklidnit. A s pobavením zjistila, že jsem vlastně zklidnil i ji...;)

Jsem moc rád, že i tato dvojice na mě dostala kontakt a rozhodla se u mne absolvovat individuální výcvikový servis. Mimo praktické dovednosti dnes už paní nemusí být v nejistotě kvůli přesvědčování okolí a internetových diskuzí, že má "bojové plemeno", protože už ví, že nemá. Ví, že se se svým psím parťákem umí domluvit bez násilí a krutosti, které jí bylo doporučováno cvičitelkou na cvičáku a které naštěstí odmítla hned na začátku. Ví, jak malý přemýšlí a jak ho zvládnout. Je skvělé, že ho odmala bere co možná nejvíce s sebou do rozmanitého prostředí a opravdu má svého pejska ráda. Pokud bude i nadále dodržovat všechny postupy, které jsem ji naučil, bude mít skvělého parťáka a sám za sebe jim oběma přeji jen to nejlepší do dalšího společného života...

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Co opravdu funguje

 

Čas od času se při své práci dostanu do situace, kdy si řeknu "natoč to" - protože
se jedná o přímo modelové ztvárnění psího chování nebo výsledku mé práce
se psím/lidským klientem...

Před krátkou dobou jsem tu měl na individuálním výcvikovém servisu jedenapůlletou
fenečku, křížence hovawarta. Fenečka byla navíc v pouhém roce svého věku
vykastrovaná...

Výsledkem byly klasické vzorce chování "věčného štěněte". Při setkání s jinými pejsky fenka skákala metr do vzduchu, nejistota, stres, dost problém s ní fungovat v běžném provozu. Když mi její majitelka poprvé volala, bylo mi jasné, že velmi potřebuje pomoc, proto jsem udělal i určité organizační přesuny, abychom mohli náš individuál vůbec uskutečnit, z důvodu jisté časové limitace ze strany mých klientů.

Ale organizačních manévrů jsem v tomto případě litovat nemusel - moji klienti byli za moji pomoc opravdu vděční a především fenečce se mi podařilo i v tomto případě zásadním způsobem pomoci. Zklidnila se, okolí a běžný provoz v ní přestalo vyvolávat paniku, procházky se staly pohodovou záležitostí.

Mám svoje "testovací místa" a na jednom z nich jsem třetí den našeho individuálního výcvikového servisu spontánně natočil následující krátké video...

Krásně ilustruje několik zásadních momentů - především fenečku, kráčející v naprosté pohodě a se sebevědomě neseným ocáskem, už se svým majitelem. Dva neustále štěkající boxeři za plotem, metr od ní a občas celou hlavou venku, ji absolutně nevyvedou z míry. Zůstává v klidu, nic nekomentuje, netrhá se z vodítka, nebojí se a není ve stresu.

Situace, kterou by před individuálem a mojí prací s ní naprosto nezvládla - a hlavní důvod, proč mne její majitelé požádali o urgentní pomoc. Osmnáctiměsíční nedospělá, v pouhém roce svého věku vykastrovaná fenka, věčné štěně, které bohužel už také nikdy psychicky nedospěje. Ale díky práci, které jsem na ní i jejích majitelích zanechal, spolu zvládnou každodenní společný život, běžný provoz a zátěžové situace, bez dřívější nervozity, stresu a paniky...

Jsem šťastný, že moji klienti neváhali a i když dnes už vědí, že svým rozhodnutím nechat fenku vykastrovat udělali strašlivou nevratnou chybu (a znovu už by prý do toho nikdy nešli), rozhodli se rychle řešit aspoň následky. Navíc jsem nebyl první, na koho se obrátili, ale byl jsem první, kdo jim dokázal pomoci - i z toho mám velmi dobrý pocit a velmi mě to těší.

Následující video berte i jako další praktický důkaz toho, že moje postupy a práce s mými lidskopsími klienty mají skutečný smysl a reálné pozitivní výsledky. Je dobré to připomenout, je dobré dát tak motivaci dalším pejskařům, kteří podobně jako tito mí klienti a jejich krásná psí slečna potřebují pomoc.

A ještě malý bonus navíc - všimněte si v čase 1:45, jak vypadá psí přenesená agrese v praxi. Proběhla na druhé straně plotu několikrát, tady jsem vám celou akci pro názornost zpomalil...

Přeji hezké pokoukání;)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XXVIII. - Hovawartí učení

 

Tohoto tříapůlletého hovawartího krasavce jsem poprvé poznal na osobní konzultaci,
o kterou mne jeho majitelé požádali. Protože jsem od nich věděl, že jedním z jeho
velkých problémů jsou cizí psi, otestoval jsem si ho hned na začátku očním kontaktem
ne jako člověk, ale v "psím" režimu...

Miláček okamžitě projevil upřímnou snahu si to se mnou na místě rozdat na psí férovku ;)

Pejska jsem zklidnil, trochu jsme se spolu všichni prošli a majitelé pejska se po mém praktickém předvedení, že věci mohou probíhat i jinak, než jak to do té doby znali, se mnou domluvili na individuálním výcvikovém servisu.

Správný hovawart je povahově ostrý a dominantní, tyto vlastnosti se ale plně projeví až po dosažení psychické dospělosti. Jedna hovawartí povahová varieta je ostrá už ve štěněcím věku, druhá "klame tělem", ale v dospělosti se jeho povaha také srovná do typických hovawartích vzorců.

Tento ještě ne úplně dospělý psí kluk, ač zahrnován láskou a péčí své majitelky, opět vedle sebe postrádal fungujícího vůdce, proto byl velmi nejistý a teprve se mnou se začal učit poznávat zákonitosti okolního světa - co a jak řešit, co naopak nechat kolem sebe plynout.

A jak je řečeno samotnou majitelkou ve videu, už po prvním dnu mé práce byl evidentní pokrok v jeho chování v běžném provozu - pejsek se znatelně zklidnil, oba začali zvládat společnou chůzi a po psech, které spolu potkali, už se nevyjíždělo a nestřílelo. Noční můrou přestali být i projíždějící cyklisté a bruslaři.

Prostě a dobře, ze vzájemného každodenního souboje psa a jeho člověka v prostředí jiných lidí a psů i v tomto případě došlo k zásadní změně a začala se tvořit vzájemná spolupráce, tedy to, co každou lidskopsí dvojici učím a co předávám každému pejskovi i jeho majiteli.

Zpětnou vazbu mé klientky si poslechněte v krátké videoreportáži, včetně toho, co v přístupu k pejskovi a jeho učení funguje a co ne, co má a nemá smysl.

Naše společná práce byla opět pohodová a bezproblémová a i těmto svým klientům přeji vše dobré a stejně pohodové a bezproblémové další spolužití :)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XXVII. - Kangal, plemeno velké tělem i duší

 

Tento týden jsem v rámci svých individuálních výcvikových servisů měl opět tu čest strávit
nějaký čas se zástupcem opravdu velkého plemene tělem i duší - s třináctiměsíčním
anatolským pasteveckým psem (varieta kangal).

Pejsek hodně narostl a na jeho hřbet a hlavu mi narážela ruka
o dost dříve než jsem zvyklý u svého telátka;)

Turečtí pastevečtí psi mi hodně přirostli k srdci. Nejen svou impozantní velikostí, ale především svými čistými a dosud nezkaženými povahami (což bohužel za nějaký čas u volně exportovatelných plemen už u chovu mimo jejich domovinu také nebude pravda). Ale čistota, přímost a nezáludnost tureckých pastevců, pokud s nimi stejně jedná i člověk po jejich boku a pokud pro ně představuje rovnocenného partnera, je úžasná.

Proto jsem velmi rád přijal do své "školy" tohoto pubertálního kangalího chlapíka, který za mnou přijel se svým majitelem až ze Slovenska. Pán poté, co mu kangal rychle ukázal, že na něj postupy a přístup, které platily na jeho předchůdce (německý ovčák, leonberger a bernský salašnický pes), rozhodně platit nebudou, velmi rozumně usoudil, že bude potřebovat odbornou pomoc. Našel si mě už před více měsíci na internetu, objednal si moji knihu a pak mě zkontaktoval s prosbou o osobní pomoc.

Pastevecká plemena mají zcela nepopiratelně svoje povahová specifika, jimiž se liší od naprosté většiny běžných psích plemen. Aby to nebylo tak jednoduché, tak každá z pasteveckých plemenných skupin má specifika poněkud odlišná a všechna je potřeba velmi pečlivě znát a správně s nimi pracovat. Ale řekněme, že některé charakteristiky jsou pro všechny pastevce společné - hrdost, vědomí vlastní fyzické síly a její nekompromisní využití v potřebných situacích, vysoká inteligence a především nepodrobení se člověku, ale spolupráce s ním, pokud je dotyčný dostatečně disponovaná osobnost pro to, aby ho pastevec uznal jako parťáka. Tedy diametrálně jiná psí charakteristika, než jakou znají na cvičáku a než jakou zná a je ochotna akceptovat naprostá většina psích vlastníků...


 


 

Majitel tohoto kangala naštěstí patří mezi ty, kteří mají zodpovědnost vůči svému pejskovi i svému okolí a jsou ochotni přijmout jiný přístup a něco se naučit. A samozřejmě i včas rozpoznat, že pokud nezmění přístup, nikdy se se svým pastevcem nedomluví - což neznamená, že by se svým pasteveckým parťákem jednal zle, jen to nebyl způsob,který pastevec na rozdíl od jiných plemen akceptuje. Probrali jsme i změnu krmiva, koupili lepší vodítko a popovídali si o optimálním denním vzájemném kontaktu a komunikaci...

S Aslanem jsem se domluvil rychle (pejsci to vždycky poznají), stejně tak i s jeho majitelem a čtyři dny naší práce proběhly v pohodě a klidu. Spokojeni byli můj psí i lidský klient a pokud budou pokračovat v tom, co se u mne oba naučili, čeká je bohatý a oboustranně naplněný společný život - se všemi jeho nuancemi, které zažijete pouze s pastevcem.

Krátké shrnující interview se svými klienty jsem natočil i proto, aby lidé fakt, že pastevec nepatří do ruky každému a opravdu vyžaduje specifický přístup, slyšeli nejen ode mne (sám opakuji tuto skutečnost velmi často), ale i z úst majitele jednoho z nich. A jak ve videu říkám, bohužel se podobná plemena dostávají i do hledáčku snobů, kteří hledají jen exkluzivitu a další "věc k chlubení". Turečtí pastevci a pastevecká plemena obecně patří mezi nádherné psí bytosti, zaslouží si úctu, respekt, správný přístup a vedle sebe člověka, který jim dokáže být rovnocenným partnerem. Jen pak prožijí svoje životy plnohodnotně, v pohodě a s vědomím, že jejich lidský parťák stojí za to, aby ho po celý svůj život chránili a on se stal středobodem jejich bytí. Anatolský pastevecký pes rozhodně nepatří do boudy na zahradě, jak se tak často dočtete na internetu - právě tento nesmyslný přístup stojí na začátku stavu, kdy s ním jeho majitel začne mít opravdu velký problém...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Na jistotu nebo na únik?

 

Znovu se vracím k obojkům.

Ještě jednou a možná ne naposledy, protože jak ukazuje praktický život, stále je zapotřebí některé věci vysvětlovat (a opakovat)...

Už jsem tu psal o různých vhodných i nevhodných druzích obojků, kdo chce, najde si související články v této rubrice sám.

Dnes bych rád upřel pozornost nejen na ně samotné.

Pro jistotu na začátek zopakuji - funkčním obojkem mám na mysli klasický kožený s kovovou přezkou a očkem na upevnění vodítka, nikoli látkoplastové parodie a už vůbec ne kovové řetízky, stahováky a ostnáče!

První důležitá věc, na kterou upozorním.

  • Je nanejvýš vhodné akceptovat anatomické poměry psího těla, kdy často na krk navazuje drobnější hlava. Pokud si uděláte pár jednoduchých pokusů (nebo zapojíte představivost), pak vám jednoznačně vyplyne základní princip - ze širšího obojku psí hlava nevyklouzne tak snadno jako z obojku úzkého. Ne nedarmo se pro plemena typu chrt nebo dobrman používají až extrémně široké obojky, je to přesně z tohoto důvodu. Proto vždy pro svého pejska vybírejte obojek nejen správné délky, ale i dostatečně široký. Věřte tomu, že jen dodržením tohoto jednoduchého pravidla můžete vašemu pejskovi zachránit život nebo uchránit sami sebe před zoufalým hledáním svého zpanikařeného psího kamaráda, po kterém vám v ruce zůstane jen vodítko s prázdným obojkem...

Druhá důležitá věc.

Existují dva způsoby utažení obojku na psím krku.

  • Prvnímu říkám "na jistotu" a vřele jej doporučuji naprosté většině z vás. Znamená upevnění obojku tak, aby jednak pejsek mohl volně dýchat, ale zároveň se z něj se 100% spolehlivostí nedostal v okamžiku, kdy cukne hlavou dozadu. Jak jsem uvedl, jde o řešení vhodné pro naprostou většinu lidí a jejich psů, jediné negativum je v tom, že pokud dojde k nestandardní situaci (například si jej vyhlédne zloděj), nemá pes šanci utéct. Nicméně pro běžné psí majitele pozitiva jednoznačně převažují a důkladně upevněný obojek "na jistotu" by pro ně měl být naprostý základ.
  • Druhý způsob jsem sám pro sebe nazval "na únik" a jeho základem je takové utažení obojku, aby v případě potřeby měl pes možnost jediným cuknutím hlavy se z obojku vyvléct. Hlavním důvodem použití této varianty je ochrana před nejrůznějšími lidskými šmejdy nebo psími asociály, kdy pes potřebuje mít možnost úniku, prostoru a boje o svůj život. Nicméně velmi důrazně připomínám, že toto si můžete dovolit pouze u velmi dobře zvládnutých a především spolupracujících psích jedinců! Zkuste si představit, že vám pes zpanikaří uprostřed přechodu přes frekventovanou silnici, v jiné potenciálně nebezpečné situaci nebo se jednoduše rozhodne prosadit svoji vlastní vůli na úkor vaší - v tu chvíli máte postaráno o velký problém znásobený přirozenou tendencí člověka začít panikařit...

S používáním obojku úzce souvisí další věc.

Všechny svoje pejsky odmala učím jedné praktické dovednosti.

  • Pokud z jakéhokoli důvodu dojde k uvolnění obojku nebo vodítka (může se stát cokoli, pořád jde jen o více nebo méně kvalitní výrobek a třeba k vycvaknutí karabiny dojde velice jednoduše), pak se můj pes automaticky zastaví. Na rozdíl od naprosté většiny psů, kteří v dané situaci zpanikaří nebo využijí náhlé volnosti, můj pes se zastaví a podívá se na mne, co teď bude.

Takže pro všechny - správná chůze u nohy tak, jak ji učím i svoje klienty, má svoje určitá pravidla a zákonitosti. A pokud je klient chápavý a pozorný, pak jedním z jeho následných bonusů je pejsek, který se svým člověkem nezápasí o to, kdo dřív utrhne vodítko - a zároveň pejsek, který vodítko nevidí jako zlo, které když mu spadne z krku, je zapotřebí potrestat útěkem do pryč. Vše souvisí se vším a ani tato oblast není výjimkou...

To, že se někomu vyvlékne pejsek z obojku, je na denním pořádku. Bohužel i to, že takový pejsek je pak často objektem celostátního hledání. Ano, může se to stát komukoli z nás - uděláme školáckou chybu, na okamžik ztratíme pozornost, praskne nebo se vycvakne karabina...

Ale je fakt super udělat předtím maximum pro to, aby se nic nestalo.

  • Zkontrolovat vodítko, obojek, karabinu. Pokud máte vodítko s karabinou na obou koncích, pak obě karabiny přicvaknout vedle sebe na očko obojku, ne jednu do druhé (základní chyba, kterou nacházím a opravuji u téměř všech svých klientů). Uvědomte si, že když jedna karabina povolí, je v záloze druhá jako pojistka...
  • Nezapomenout, že máte 2 (slovy dvě) ruce! Takže v momentu, kdy jednou rukou beru a připravuji vodítko, mám stále palec druhé ruky pod obojkem. Může se objevit jiný pes, ten váš zahlédne srnku, zajíce, ucítí háravou fenku a bez této pojistky se s ním můžete za shody nešťastných okolností rozloučit...
  • Vychovat svoje pejsky tak, aby obojek a vodítko nevnímali jako nepříjemnost nebo trauma, ale jako běžnou věc. A sami fungovat tak, aby vám na běžnou chůzi na vodítku s vlastním pejskem stačil jeden nebo dva prsty. I to učím lidi, kteří za mnou přijedou se svými psími parťáky...

SPRÁVNĚ (karabiny vedle sebe)

ŠPATNĚ (karabiny v sobě)

A ještě jedna věc na konec.

Nestyďte se vodítko používat.

Vyhnete se tak velmi jednoduše problémům, jakým je třeba kličkování vašeho pejska "navolno" po frekventované komunikaci plné projíždějících aut. Viděl jsem to zrovna včera s bíglem a nesčetněkrát už dříve - pánečkové s rukama v kapsách a myšlenkami někde v nekonečnu. Psů patřících podobným frajerům jsou plné psí hřbitovy...

Děkuji všem, kteří se po přečtení mého článku zamysleli a pár věcí si zapamatovali.

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XXVI. - Entlebušský problém

 

Pokud máte problém s pejskem, je jednou z nejdůležitějších věcí vybrat si jako psího odborníka už v samém počátku někoho, pro koho budete vy i váš psí kamarád důležití. Někoho, kdo vůbec dokáže zjevný problém diagnostikovat, nebude jej bagatelizovat a především - umí vám s ním i účinně pomoci.

Pokud vám médii dlouhodobě nejprotlačovanější osoba psí branže a "psí psycholog" při osobní návštěvě pohrdavě řekne, že "vy s tím naděláte, váš pes žádný problém nemá" (osobní zkušenost majitelky tohoto pejska), nezbývá než hledat někoho kompetentnějšího...

Tak se oba dostali ke mně.

Sedmnáctiměsíční entlebušský salašnický pes mé klientky problémy, a to zcela evidentní, rozhodně měl. Vrozené vyšší sklony ke štěkání uvedeného plemene ve spojení se stresem a méně pevnou povahou tohoto jedince měly jediný možný důsledek, tedy problémové chování v každé pro něj sebeméně zátěžové situaci. K tomu se přidala ještě nefungující chůze u nohy a na každodenní problémy bylo zaděláno...

Právě proto mne majitelka (byla u mne s rodinou, ale pracovali jsme jen spolu) pejska po své špatné zkušenosti s výše uvedeným člověkem zkontaktovala a požádala o pomoc. Předem absolvovanou konzultaci na mé "oťukání" beru jako přirozenou reakci a snahu znovu někomu nenaletět, ale protože jsem už tehdy ukázal, že se jejich pejsek umí chovat i zcela jinak, prošel jsem ;)

I na tomto individuálním výcvikovém servisu se chování pejska měnilo k lepšímu den ode dne. Už první dva dny, které v terénu strávil se mnou, neměl sebemenší problém se štěkáním a začal chápat i skutečnou funkci chůze u nohy, tedy se svým majitelem. Úspěšně jsme zvládali i jeho největší noční můry (cyklisty v pastelových barvách), lidi s holí, běžný provoz ve městě i v přírodě.

Stejně tak po mých lekcích fungovala i moje klientka na svých samostatných akcích a pobytu ve vysoce frekventovaném prostředí s mnoha záludnostmi běžného denního života - jeden příklad za všechny uslyšíte i v přiloženém videu.

Entlebuš je duší hlídač a pokud upozorní na něco, co se mu nelíbí, je to zcela v pořádku. V pořádku není entlebuš bázlivý, štěkající naprosto na všechno nebo vystresovaný a hledající úkryt. Tento krásný pejsek už za těch pár dnů začal být daleko víc v klidu, i na videu je názorně vidět, že situace, které by dříve řešil panikou a agresivními vzorci chování ze strachu, už ho nechaly v klidu. A jako vždy, i jeho majitelku jsem učil, jak s pejskem komunikovat, jak řešit zátěžové situace, které projevy jejího psího parťáka jsou vzhledem k plemeni a povaze přirozené a v normě a které je naopak zapotřebí hierarchicky korigovat.

Takže ano - problémy, se kterými se pejsek dříve potýkal, nebyly v žádném případě vymyšlené jeho majitelkou a velice ji chválím za to, že se rozhodla obrátit se k někomu o pomoc. Napoprvé jí to nevyšlo, napodruhé, troufám si říci, už ano. Důležité a velmi poučné pro všechny v podobné situaci je jednak to, že to nevzdala a jednak to, že ve všech oborech lidské činnosti platí jednoduchá pravda - ti nejvíce mediálně viditelní jedinci nebývají zároveň ti reálně schopní. Být majitelka tohoto psího chlapíka jiného ražení, mohl se její pejsek stát dalším z dlouhé řady permanentně vystresovaných, neustále štěkajících a na vodítku se zmítajících psíků. Nešťastný život pro pejska i jeho majitele jen proto, že jí pán, co ho viděla v televizi, poslal do háje...

Moje klientka naštěstí byla jiný případ, spolupráce s ní byla v pohodě, oba i s manželem byli s výsledkem spokojeni (samozřejmě ode mne dobře ví, že v nastoupené cestě musí pokračovat dál). Potvrzením budiž i natočení našeho malého "interview", protože podle jejích vlastních slov tímto počinem překonala sama sebe a jakémukoli živému natáčení se celý život brání. Jak jsem paní řekl, vážím si toho, že v tomto případě udělala výjimku, protože je velmi důležité touto formou zpětné vazby jiným lidem s psim problémem ukázat, že se vždy vyplatí věnovat svůj čas a energii tam, kde vám i vašemu pejskovi skutečně umějí pomoci...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Kovový obojek jako smrtící nástroj

 

Lidská hloupost je bezmezná a nějak si ty svoje pejsky zabít musíme, že?

Ne, opravdu mi nad některými skutečnostmi zůstává rozum stát.

Protože však je zapotřebí stále a neustále některým lidem připomínat, aby používali svůj mozek i tam, kde jejich chyby nemohou již napravit jejich oběti, budu to připomínat, budu o tom mluvit, budu o tom psát...

Minulý týden jsem psal o problematice převážení psů v zavazadlovém prostoru auta. Poslední kapkou mi byla tragická událost, která se stala pár dní předtím a stála doteď život jednoho dospělého psa a jednoho čtyřměsíčního štěněte velkého a mně velmi blízkého plemene. A snad i trvalé poučení pro (nejen) jejich majitelku a řidičku v jedné osobě. Je mi všech zúčastněných osobně strašně líto, ale k této tragédii vůbec nemuselo dojít...

Netušil jsem, že tento týden dostanu další "poslední kapku"...

U mne osobně jsou veškeré kovové obojky (ať už stahovací, polostahovací nebo ostnaté) postaveny mimo zákon. Pro mé vlastní psy i pro všechny psy, kteří za mnou se svými majiteli přijedou na konzultaci, individuální výcvikový servis nebo soustředění.

Dodnes jsem poukazoval pouze na jejich jednoznačnou nevhodnost z hlediska působení na krční oblast těla psa (kdo chce, nechť si jejich fungování otestuje na vlastním krku včetně mechanických sil vyvinutých zatažením/trhnutím vodítka), protože jsem netušil, jak hrubě podceňuji hloupost lidského druhu.

Kovový obojek přináší oproti klasickému koženému jedno zásadní riziko, které je dobré si uvědomit. Tímto rizikem a zásadním bezprostředním ohrožením psího života je fakt, že je velice pevný a sestává z velkého počtu větších či menších kroužků. Každý z těchto kroužků buď přímo obojku (čím větší průměr, tím větší riziko) nebo kroužků umístěných na konci obojku (jsou dva a slouží k připevnění vodítka a nastavení režimu obojku) nebo obojek celý se může kdykoli zachytit například za vyčnívající drát nebo jinou pevnou překážku.

Následně nastanou dvě eventuality.

  • Buď dojde jen k okamžitému rázu, kdy je na poměrně citlivou spodní část psího krku vyvinut nekompromisní a ničím netlumený tlak, který je v případě velké setrvačné síly vygenerované pohybem psa schopen mu zlomit vaz. Je nutné si uvědomit, že na rozdíl od vhodného koženého obojku, který má rozložený tlak na větší plochu a navíc má určitou poddajnost a schopnost ráz ztlumit, obojek kovový působí jako mafiánská struna - velmi úzká plocha a nulová poddajnost. Ano správně, zkuste si to na vlastním krku... 
  • Ve druhém případě, kdy se zachytí pouze stahovací oko, dojde navíc i k velmi rychlému stažení obojku do ocelové smyčky. Prostudujte si na internetu, jaký je mechanismus oběšení na šibenici - naprosto stejný proběhne i v tomto případě...

Už tyto zjevné skutečnosti a rizika si bohužel uvědomují pouze lidé s vyšším inteligenčním potenciálem, důkazem čehož jsou reálné případy psů se zlomeným vazem, zraněním krční páteře nebo hrtanu poté, co nastal některý z výše uvedených mechanismů. Psů, patřících lidem nemyslícím a neschopným s nimi pracovat a fungovat prostřednictvím klasického a v těchto případech daleko bezpečnějšího obojku koženého. A zdravím tímto všechny "cvičitele" a "odborníky", předávající tyto "praktické dovednosti" svým klientům...

Ovšem člověk je evidentně schopen jít ještě o level výše.

Tento týden se jedna majitelka chovající plemeno ČSV osobně přesvědčila, jak snadné a rychlé je přijít o svoji psí parťačku. Opět není zdaleka první, kdo musel udělat tuto zkušenost, aby se mu v hlavě rozsvítilo a obávám se, že ani poslední, ale je dobře, že svoji zkušenost popsala a jen budu pevně doufat, že jak sama vyhlásila, už "nikdy u nás kovové obojky nepřekročí práh našeho domu!" Ano, to by vážně bylo super.

A o co vlastně šlo?

Je to taková typická situace jak z čítanky, jak přes kopírák - popíšu to tedy také obecně...

Dva nebo více psů, volně puštěných, aspoň jeden z nich má na krku kovový obojek. A jak si tak hrají, spodní čelist jednoho pejska se dostane pod kovový obojek druhého. I stane se, co se stát musí - "majitel" kovového obojku se začne úspěšně škrtit...

Co se stane pak?

  • V ultimátní variantě si toho nikdo nevšimne. Stačí jen pár minut a pes s kovovým obojkem zaklesnutým mezi zuby vedle sebe potáhne psí mrtvolu...
  • Ve stejně ultimátní variantě si toho v okamžiku, kdy pes s kovovým obojkem na krku ještě dýchá, někdo všimne. Jenže zazmatkuje, zpanikaří a zaklesnutý obojek nedokáže uvolnit. Ocel je pevná - tu nožem nepřeříznete. Možná vylomíte druhému psu špičáky a tak obojek vyprostíte. Možná. Ale také se může stát, že budete jen bezmocně držet svého pejska v náručí a přes slzy pozorovat, jak z něj vyprchává život...
  • Ve variantě s happy endem budete na vhodném místě, nebudete sami a vy nebo někdo jiný bude schopen efektivně přemýšlet. A budete mít neskutečnou kliku, protože v doběhové vzdálenosti bude k dispozici vhodný nástroj - pořádné štípací kleště, sikovky nebo hasák. A pak nastane boj s časem, jestli to zvládnete. Pokud stojí bozi při vás, padne vám do náruče psí kámoš těsně před smrtí, ale živý a živý i zůstane. Ano, pokud budete mít opravdu velké štěstí - tak jako protagonistka uvedeného případu...

Přemýšlejte, lidi. Předvídejte, myslete aspoň o jeden tah napřed. Proboha. A uvědomte si, že kovový obojek vám naprosto v ničem nepomůže, ale velmi rychle se může stát smrtícím nástrojem pro vašeho pejska.

Nebo "jenom" jedním z ok vylomí špičák jinému psu... jak snadné.

A neschovávejte se v podobných případech za alibistická prohlášení o "nešťastné shodě okolností" nebo "jak jsem to měl vědět" - podobné reakce mě rozpalují doběla, protože tyto případy jsou výhradně a jednoznačně důsledkem blbosti konkrétního jedince, ničeho a nikoho jiného!

Nebudu se omlouvat za místy expresívnější znění tohoto článku, psí život je pro mě příliš cenný a pokud tímto zabráním dalším tragédiím, pak díky Bohu za to...

Takže ještě jednou, jasně a srozumitelně: NA PSÍ KRK NEPATŘÍ ŽÁDNÝ KOVOVÝ OBOJEK! Ani stahovák, ani polostahovák, ani ostnáč - prostě ŽÁDNÝ!

Děkuji.

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XXV. - Boxeří dvojče

 

Docela nedávno u mne se svým majitelem absolvoval individuální výcvikový servis německý boxer jménem Marvey.
Tehdy jedenáctiměsíční, v žíhaném zbarvení.
A tento týden jsem se věnoval německému boxeru jménem Marley.
Desetiměsíčnímu, v žíhaném zbarvení...

Jo, občas si život takto zahraje;)

Marley se ke mně dostal se svými páníčky jako jejich první pejsek. Na boxera spíše klidnější, ale s úlekovými reakcemi a do té doby vydán napospas sám sobě. Na konci individuálu již klidný, komunikující a s vědomím, že vedle sebe má svůj maják, svého budoucího šéfa smečky - a především s poznáním, že zátěžové situace už nemusí řešit. Na vodítku pohodově šlapající vedle svého člověka.

Mnoho lidí velmi překvapí a následně dostane do úzkých zjištění, že mají temperamentní, živé štěně. A postupem doby, kdy štěně zesílí, psa, kterého nezvládnou ani fyzicky. Bylo tomu tak i v tomto případě, ale Marleyho majitelé včas využili kontaktu, který na mne dostali a rozhodli se najít u mne pomoc.

I oni ji u mne našli (jak ostatně potvrzuje jejich zpětná vazba v přiloženém videu), vzájemná spolupráce byla i tentokrát velmi pozitivní a to, co se u mne všichni tři naučili, je ta nejlepší investice do zbytku společného života...

A také tento individuální výcvikový servis obsahoval nejen onu praktickou část mé práce (včetně pořízení pořádného vodítka), ale opět jsme probrali i spoustu "psích témat" a otázek mých klientů, týkajících se minulosti, současnosti i budoucnosti spolužití s jejich krásným psím parťákem. Jak rád říkám - je lépe býti připraven nežli zaskočen a tímto směrem se také snažím výuku svých klientů vždy vést.

Hodně štěstí do společného života a udržujte se vzájemně v pohodě a síle!

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XXIV. - Černá princezna

 

Hned jak jsem tuto krásnou sedmnáctiměsíční fenku plemene hovawart uviděl,
naskočilo mi v hlavě "černá princezna"...

A už mi to tam zůstalo po celý zbytek individuálního výcvikového servisu,
který u mne tento týden absolvovala i se svými majiteli.

Vždy mě potěší, když potkám lidi, kteří mají ke svému psímu parťákovi od samého počátku hezký a intuitivní vztah. Vztah nezkažený dnešním všeobecně rozšířeným přístupem "cvičák & kastrace". Vztah, kdy na slovo "kastrace" nenásleduje souhlasné kývání hlavou jen proto, že o tom mluví někdo od veteriny a vztah, kdy je na prvním místě výchova, nikoli cvičák.

Protože jsme se svými klienty mluvili i na téma kastrací, vzpomněla paní, že mi svého času poslala mailové poděkování za to, že jí můj článek na toto téma otevřel oči. Dal jsem si tu práci a mail si dohledal:

Dobrý den,

chtěla bych Vám tímto poděkovat za článek o kastraci. Máme 3 měsíční hovawartí fenku s podkusem cca 10mm a všichni nám doporučují kastraci, protože to je genetická vada. Nám se kastrovat nechtělo, ale byli jsme na vážkách, díky Vašemu článku už víme jistě, že ne!

S díky a pozdravem

...

Jeden z řady podobných mailů, díky kterým vím, že moje texty o skutečných následcích bezdůvodné kastrace mají smysl a pomáhají majitelům pejsků a fenek zprostředkovat informace, které jinde nenajdou, protože jsou účelově zatajovány nebo jsou mimo etologické znalosti konkrétních jedinců. A když jsem si u této hovawartí krasavice představil, že by podstoupila doživotní zmrzačení na doporučení "odborníků" pouze z výše uvedeného důvodu (jen tak mimochodem - podkus se sám během tělesného vývoje fenečky srovnal a dnes už je dávno minulostí), bylo mi hodně zle. Byla by věčným štěnětem, nevyrovnaným, stresovaným, se silnými sklony k obranné agresivitě. Díky Bohu se dostala k rozumným a empatickým lidem, kteří hledali i jiné informace než ty, které se k nim dostaly jako první.

Naše lidskopsí spolupráce byla i tentokrát velmi příjemná a troufám si konstatovat, že jsme to tak viděli všichni. Probrali jsme spoustu témat psích i ze života, snažil jsem se jako vždy v případech psích prvomajitelů probrat úplně všechno, s čím se mohou setkat a co je pro ně důležité. Upravili jsme výživu, uvedl jsme na pravou míru některé zatvrzele přežívající mýty o tom, co je a není pro psy dobré. A především tu opět byl prostor pro praxi, přirozenou komunikaci a řešení zátěžových situací běžného denního provozu mezi lidmi a dalšími pejsky.

A náprava počátečního stavu "fenka vláčí svoji majitelku" do konečného stavu "fenka jde klidně spolu se šéfovou své smečky" je už jen ta třešnička na dortu.

Pohled z druhé strany barikády neboli názor mých klientů na absolvovaný individuál si můžete poslechnout na následujícím videu. Bylo mi potěšením a jak jsem řekl při závěrečném loučení - fenečce přeji stálé zdraví a jejím sympatickým majitelům přeji, nechť je jejich psí princezna udržuje v permanentní duševní i tělesné svěžesti...;)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XXIII. - Border kolie "blue-merle"

 

Nejčastěji potkáte border kolii ve zbarvení černá s bílými znaky, blue-merle je vzácnější. Jedním z exteriérových specifik této variety je povolená modrá barva očí (vedle hnědé) a právě jedinec tohoto vzhledu, krásný pětiměsíční kluk, tento týden se svojí majitelkou absolvoval další z mých individuálních výcvikových servisů.

(Jeho pohodu a uvolněnost po absolvování denní lekce ilustruje i tato fotka, kdy jsme si s klientkou povídali a "malý" se u nás stočil na sněhu do tohoto ukázkového chlupatého klubíčka. Nenašlapali jsme kvanta kilometrů, ale přirozená psí komunikace jako psychický stimul prostě funguje...)

Pejsek v tomto věku je na začátku puberty, nejinak tomu bylo i u tohoto mého psího klienta. Tahání na vodítku, vrčení a startování po psím okolí (bohužel málo majitelů borderek si uvědomuje, že toto plemeno se vyznačuje poměrně silnou vrozenou dominancí, nezvládají ji a vidím to mimo jiné téměř každý den na procházce s telátkem - jedná se v současné době o módní plemeno) a nezvládnutý temperament. Jinak ale byl tento pejsek úžasný, kontaktní, jen bylo zapotřebí jeho i jeho majitelku naučit základní principy komunikace tak, aby si navzajem rozuměli a eliminovalo se včas vše špatné.

I v tomto případě jsem byli úspěšní - pejsek se výrazně zklidnil, jeho negativní reakce vůči psímu okolí přestaly, bylo na něm vidět, jak si nové uspořádání své smečky užívá a jak mu vyhovuje. Už tady v Liberci on i jeho majitelka spolu zažili spoustu dříve problémových situací setkání s cizími pejsky, které tentokrát proběhly již naprosto v pohodě. Moje klientka odjížděla velmi spokojená, ráda by prý přijela i na moje soustředění a za sebe tuto lidskopsí dvojku s potěšením opět uvidím.

Bližší pohled na méně obvyklé zbarvení border kolie a zpětnou vazbu mé klientky vám opět nabízím prostřednictvím tohoto videa:

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Cesar Millan - otevřete oči! (II. kapitola)

 

Není to úplně čerstvá kauza a osobně jsem ji zaregistroval až dnes (konkrétně zdrojový článek "Cesar Millan: Dog Whisperer Under Investigation For Possible Animal Cruelty" je z března tohoto roku a jsou v něm všechna podstatná fakta včetně videa), ale je to opět jeden ze zdokumentovaných důkazů, že pečlivě vybělené zuby cenící mediální hvězda Cesar Millan skutečně není odborník, za jakého se vydává. V této kauze na něj bylo dokonce podáno několik trestních oznámení (ze kterých ho samozřejmě jako vždy jeho PR poradci vysekali) a k celému případu je na internetu dostatek informací.

Odkazované video je zkrácená verze postupu "odnaučení" křížence francouzského buldočka útokům na prasátka (konkrétně plemene "pot-bellied pig", tedy vietnamská prasátka), chovaná majitelem psa. Podle dostupných informací byl kříženec problémový i vůči jiným zvířatům, která napadal, jeho vzorce chování tedy byly dostatečně známé a ověřené.

Následný mix zjevného diletantismu Cesara Millana, jeho potřeby opět vyvolat "dog whisperer wow effect" za cenu zcela zbytečného zranění jiného živého tvora a jeho přehnaného přesvědčení o vlastních schopnostech mě ovšem zvedl ze židle a donutil napsat další článek.

Nejprve napíši něco o tom, co je vidět na první pohled a co také vyvolalo odpor lidí.

Nejen člověk a pes, ale i prase velmi intenzívně cítí fyzickou bolest, strach a stres. Dokumentovat ochotu psa prase zakousnout opravdu není třeba způsobem, který byl použit ve videu - tedy kontaktním. Zcela a naprosto by stačila demonstrace s jištěním na dlouhém vodítku nebo stopovačce, zcela a naprosto by stačila demonstrace v těsné blízkosti obou zvířat s opětným jištěním psa na vodítku. Nechat psa poranit svoji oběť do krve, nechat jeho oběť vystavit stresu je nejen zbytečné, ale především kruté! To vše v podání člověka, který do kamer tvrdí, jak moc zvířata miluje...

Nedivím se, že se vůči tomuto videu vzedmul takový odpor. Nedivím se vůbec.

Nicméně pro mne osobně je neméně důležitá jiná věc.

V čase 00:22 tohoto videa dojde k dalšímu naprostému selhání "psího zaříkávače" Cesara Millana, které je pro mne nejméně stejně zásadní a znovu mi potvrzuje jeho neprofesionalitu v přímém přenosu.

Už během prvního útoku psa jej z jeho oběti sundávali - decentně skryto za velkým květináčem, ale z toho, co lze zahlédnout, je to evidentní. Na místě Césara Millana bych si alespoň (sice už tak pozdě, ale zabránil bych dalšímu průšvihu) při tomto druhém "pokusu" psa jistil. Zcela jednoduše - přišlápnutou stopovačkou. Nenechal bych ho do prasátka znovu kousnout, protože bych velmi dobře věděl, že akceleraci nabuzeného psa s potenciální obětí pod nosem prostě nemám šanci fyzicky zachytit.

Bohužel zubící se mediální hvězda takto nepřemýšlí. Zubící se mediální hvězda, přesvědčená o tom, že stačí na predátora promluvit a on se změní v plyšáka, neudělá nic z toho a psa nechá navolno...

  • Čas 0:23 - pes vystartuje a hvězdná ruka psího zaříkávače zcela očekávatelně máchne do prázdna.
  • Čas 0:24 - pes se zakousne do kvičícího prasátka.
  • Čas 0:27 - výsledek celé této "povedené akce" vidíte na vlastní oči.
  • Čas 0:29 - mediální hvězda "dog whisperer Cesar Millan" drží psa za obojek a hrozí mu ukazováčkem...

FLAGRANTNÍ NEPROFESIONALITA V PŘÍMÉM PŘENOSU.

ZCELA ZAČÁTEČNICKÁ CHYBA, KTERÉ BY SE SKUTEČNÝ ODBORNÍK, NEPOVYŠUJÍCÍ SVOJE EGO NAD VLASTNÍ SCHOPNOSTI, NIKDY NEMOHL DOPUSTIT.

ČLOVĚKU, OBEZNÁMENÉMU SE ZÁKLADNÍMI VZORCI PSÍHO MYŠLENÍ, BY BYLO NAPROSTO JASNÉ, K ČEMU ZCELA NEVYHNUTELNĚ V PŘÍŠTÍCH OKAMŽICÍCH MUSÍ DOJÍT A JAK TOMU ZABRÁNIT.

ZÁKLADNÍ PŘEDVÍDÁNÍ A ZÁKLADNÍ OBEZŘETNOST.

TAKOVOU CHYBU SKUTEČNĚ NEUDĚLÁ ČLOVĚK PRACUJÍCÍ SE PSY A CHÁPAJÍCÍ JEJICH VZORCE CHOVÁNÍ!

Je zapotřebí to dále komentovat?

Už jsem o tomto pánovi na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO psal v článku "Cesar Millan - otevřete oči!" a můj názor na něj je stále stejný. Není to člověk, který má v sobě "psí duši", je to pouze pro mediální průmysl dobře připravená figurka. Není odborník na psí chování, jeho reálná praxe a výsledky jsou zcela jiné (a já mám k dispozici i další videa, která to dokumentují - včetně vystříhaných sekvencí, jen jsem je ještě nepoužil).

  • Je typickým příkladem uměle vytvořených mediálních celebrit.
  • Lidí, kteří dobře vypadají na kameru, projdou odbornými školeními a s pomocí PR agentur vytvářejí zisk.
  • Nevytvářejí dobro ani skutečné hodnoty.
  • Jenom něco, co se dá prezentovat v médiích a co útočí na neznalé masy "wow efektem", co zajistí sledovanost a pochybnou slávu svým protagonistům.
  • Bez ohledu na to, že to odnesou (jako v tomto případě) třeba zvířecí komparsisté.
  • Cesar Millan je jen herec. Sladká zubící se figurka. Opravdu nevěřte tomu, že má respekt ke zvířatům obecně, že je má rád, natož že rozumí psí duši a umí s ní pracovat.
  • Nemá, nerozumí a neumí. Protože v opačném případě by se choval zcela jinak - před i mimo kameru.
  • Celé je to jen jeden velký podvod plný lží a sestříhaných pohádek. Ale tolik lidí tomu dál bude věřit, křičet nadšením na jeho cirkusových představeních a otírat si slzy dojetí při shlédnutí dalšího "úspěšného případu".

Nojo. A přesně o tom to také bohužel všechno je...:/

_____________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XXII. - Aksaray Malaklisi

 

Turecký (anatolský) mastif. Malak. Malakli. Aksaray Malaklisi. "Velký pysk".

Toto vše je označení jednoho plemene ze skupiny anatolských pasteveckých psů, konkrétně toho nejmohutnějšího a nejsilnějšího. Na internetu o něm kolují hotové legendy, hmotnost bývá udávána do 125 kg a výška až 110cm (pes, fena je samozřejmě subtilnější a zdaleka ne každý jedinec těchto proporcí musí nutně dosáhnout). V každém případě se jedná o obří plemeno s impozantním vzhledem, vysokou inteligencí, silné a extrémně samostatné a dominantní.

Obranář tělem i duší...

Pro vývoz tohoto potomka asyrské dogy platí stále přísná restriktivní omezení, v ČR je raritní - a pokud budu upřímný, podobně jako u některých jiných plemen bych jeho export zakázal zcela. Je přeci jen rozdíl mezi tím, když se podobným plemenům věnují v jejich domovině lidé, kteří s nimi mají dlouhé generace zkušeností - a v opačném případě lidé, kteří si je často pořídí jen pro jejich vzhled a sílu a tito psi pak končí většinou špatně. Znovu ale opakuji, tento můj názor se zdaleka netýká jen anatolského mastifa...

Moje klientka, majitelka tohoto dnes půlročního pejska se na mne naštěstí obrátila včas - sice má dlouhodobé zkušenosti s velkými psími plemeny, ale už po čtrnácti dnech (štěně si vzala ve věku 4,5 měsíce) rychle zjistila, že tento typ psa sama bez pomoci nezvládne. V souvislosti s tím hned na začátku připomínám, že pastevci mají jinou křivku vyspívání a štěně pastevce je na zcela jiném levelu než stejně staré štěně běžného plemene! Majitelka za tu krátkou dobu už sama na vlastní kůži zjistila, že pokud se jejímu malakovi něco nelíbí nebo na něj jde způsobem, kterým prostě s pastevcem komunikovat nesmíte, neváhá se do ní zakousnout. Stejně tak i skutečnost, že pokud si malak vezme do hlavy, že někoho někam nepustí, jde do toho také natvrdo.

Kdo tomuto pejskovi přišel nebezpečný, na toho rovnou vrčel nebo po něm vystartoval, čeho se bál (a na samém začátku se bál hodně věcí, protože je neznal nebo k nim neměl důvěru), tam se odmítal hnout. Úplně cizího pána, který stál při jeho prvním vyložení z auta u mne v Liberci opodál, v podstatě svým zavrčením a ostrým pohledem na dálku přikoval k zemi a uklidnění majitelky, že se jedná o (tehdy) teprve pětiměsíční štěně, mělo jen minimální efekt... ;)

Protože k mému seznámení s Aslanem došlo nejprve formou konzultace.

V jejím rámci jsme s tímto "drsným" pejskem na vodítku a jeho majitelkou prošli asi tři kilometry běžným provozem s lidmi a cizími psy a pak i lesním terénem. Po prvotní nejistotě se vedle mne mladý malak krásně zklidnil a v půlce cesty už jsem si s ním mohl dělat cokoli - svoji absolutní důvěru vůči mně mimo jiné ilustroval klasickým submisivním psím signálem, kdy si lehl na bok, odkryl slabiny a dovolil mi nejintimnější fyzické kontakty včetně "kontroly" varlat. Jeho majitelka to komentovala slovy, že tohle by si s ním nemohl dovolit nikdo...

Pro mne je vždy největší odměnou, když se podobný pes rozhodne se mnou komunikovat, protože mě uzná za rovnocenného partnera. U Aslana jsem na samém začátku zažil přesně to samé, co u každého pastevce - hluboký, přehluboký (a mnou opětovaný) upřený pohled do očí. Pohled, kdy si s pejskem řekneme vše důležité. Moment, kdy mi pes začne věřit a moment, kdy mě uzná za hierarchickou autoritu. A proto jsem celou dobu, celou cestu s ním něměl sebemenší problém, celou tu dobu a cestu na mne jedinkrát nezavrčel ani se nepokusil po mně chňapnout. Na vodítku šel jak dospělý pes a stačilo je držet mezi dvěma prsty...

A s majitelkou jsme se po absolvování této úvodní konzultace domluvili, že za necelých čtrnáct dní za mnou i s Aslanem přijede na individuální výcvikový servis. Je totiž zodpovědná a také viděla na vlastní oči, jak věci fungují, pokud se dělají správně. A ví, že by bylo strašně špatné pro oba, pokud by tento její dominantní, drsný, ale i jemný a vysoce inteligentní budoucí psí bodyguard nedostal do svého života to, co opravdu potřebuje.

Jak jsme se domluvili, tak se i stalo a všichni teď máme za sebou další čtyři dny společné práce, v tomto specifickém případu rozložené do zhruba deseti dnů. Už při příjezdu Aslana a jeho majitelky mě velice potěšilo, když mi moje klientka řekla, že od naší konzultace, kdy začala používat moje první doporučení a předvedený přístup, se hodně věcí zlepšilo. I na samotném pejskovi bylo vidět, že je klidnější a více sebejistý. Začal jsem tedy ještě intenzívněji pracovat na jeho socializaci, seznamovat jej pod svým vedením s běžným provozem, situacemi a správnými vzorci chování - můžeme, nesmíme, řešíme, neřešíme. Plus jsem samozřejmě dále učil i jeho majitelku...

S odstupem dalších cca deseti dnů (což obvykle nedělám, ale toto je opravdu specifický případ, kdy je zapotřebí postupovat trochu jinak) jsme pak absolvovali další dva dny. Bylo vidět, jak se Aslanova psychika opět kvalitativně posunula k typickému pastevci - stále ještě učící se štěně, ale přitom už velmi dominantní vzorce chování v určitých situacích (psi ve smečce, potrava). Dvě věci mě potěšily - jednak přístup jeho majitelky, který je už také pozitivně na Aslanovi znát, jednak to, že se na mne tento úžasný pejsek evidentně těší, vlepil mi už pastevecké olíznutí a také to, že za celou dobu naší spolupráce zatím nenastal jediný moment, kdy by na mě zavrčel, ohrnul pysky nebo by se jakkoli proti mně vyhradil. Bere mě, fungujeme spolu, přesto že ho občas přiměju udělat něco jiného, než by chtěl on...;)

Tentokrát je naše video trochu netradiční i trochu delší...

Má dva spojené díly (mělo mít původně tři, ale bohužel mě u jednoho natáčení zradila technika - nicméně mám v úmyslu jej zkusit natočit ještě jednou, pokud okolnosti dovolí).

A protože život přináší nečekané momenty, do povídání o plemeni turecký mastif a Aslanovi se nám během natáčení první části zcela neplánovaně připletl cizí pejsek - a můj psí klient názorně předvedl, co už se naučil. V dané situaci obstál na výbornou, před těmi třemi týdny by to nezvládl ani náhodou...

A protože jsme už ve fázi "velké socializace", abosolvovali jsme spolu všichni tři i město, se vším jeho ruchem, kraválem a nenadálými překvapeními. Aslan opět obstál na výbornou - nerozhodila ho nejfrekventovanější křižovatka, úzké chodníky, zvládá už slušně tramvaje a autoprovoz, lidi procházející těsně kolem a mávající mu rukou okolo hlavy neřeší vůbec. Což by také byla věc před třemi týdny absolutně nemyslitelná.

A protože jsme si všichni zasloužili odměnu, zašli jsme si na nejfrekventovanějším libereckém náměstí na předzahrádku něco zakousnout. Včetně "malého", pro kterého to byla součást socializace a který se opět choval naprosto vzorně - minule by ještě ten mumraj lidí a panel pod sebou, který se zhoupnul a zaduněl pokaždé, když na něj někdo stoupl, také nedal. Teď už bez problému - a dokonce byl takový frajer, že pohrdl i syrovým lososem, kterým se krmil ještě kdysi u chovatele... a takový frajer, že i situaci, kdy měl těsně u sebe talíř s potravou a kolem chodili "vetřelci", zvládl s nadhledem a naprostým klidem (což je doma zatím ještě jeho slabé místo)...

No a přesně toto jeho vnitřní vítězství "jsem frajer největší, mě na jídlo nedostanete" jsem zachytil ve druhé části videa. Jasné, že losos padl asi už cestou domů, ale řekněte sami - není to úžasné půlroční štěně? ;) Pro servírku to byl také zážitek, prý první pes, kterému objednali lososa na talíři...:)

Máme domluveny již další termíny a já se velmi těším na další spolupráci s Aslanem i jeho majitelkou - psychika malaka se mění každým dnem a je zapotřebí s ní důsledně pracovat, nenechat nic jít špatnou cestou. A pokud bude vhodná příležitost, zase něco natočím. Povahově je totiž Aslan na svůj věk neskutečně vyspělý nádherný pes, čistý a čitelný, velmi chytrý a inteligentní, je radost spolupodílet se na vytváření jeho osobnosti. A za tři měsíce, pokud bude po svém otci (toho znám z fotky, měl v té době 90kg), bude už i fyzicky obrovský a hodně silný...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XXI. - Čivaví princezna

 

Čivava je také pes, s psími vzorci chování, s psími instinkty
a psí psychikou - i z čivavy lze správným přístupem a komunikací
vychovat vyrovnaného a zdravě sebevědomého jedince,
malého postavou a velkého srdcem...

Přesně tak, jak jsme na tom úspěšně zapracovali i v tomto případě.

Malý čtyřkilový pejsek, který ke mně přišel i se svojí majitelkou absolvovat individuální výcvikový servis, měl problémy s auty, cyklisty, malými dětmi a obecně rušným nebo vzrušivým okolím. Malá psí princezna, na čistokrevnou čivavu přerostlá, ale krásná tříapůlletá fenečka, která se ke své současné majitelce dostala jako její "osudový pes" zhruba v roce věku. A protože paní moji práci již nějakou dobu sledovala a četla i moje knihy, rozhodla se své psí kamarádce pomoci a obě se mi svěřily do péče.

I v tomto případě se moje psí klientka lepšila den po dni. Primární strach postupně vystřídala zvědavost a když fenečka, která se dříve při projíždění okolojedoucího auta s pištěním schovávala za lidskou nohu, si na nejrušnější librerecké křižovatce (kdo zná "Šalďák", ví) ještě zvědavě nakročí tak, aby jí fakt nic neuniklo, tak víte, že je vyhráno. Stejně tak s cyklisty a dětmi - zkoukněte a poslechněte si video... malá čivaví princezna, dnes frajerka největší;)

Ano, i čivava je pořád pes. Má stejně vyvinuté smysly, psí vzorce chování a psychiku. A pokud tuto malou psí princeznu dnes, po absolvování individuálu, srovnám s tím, jaké čivavy běžně potkávám, pak jsem na ni velmi hrdý a mám z ní obrovskou radost. Stejně tak i z její majitelky, která opět velmi dobře spolupracovala a i u ní byl vidět pokrok každým dnem.

Je to přesně takové, jak to říkám na konci videa. První den předvedu cíl, kterého spolu dosáhneme, pokud klient bude spolupracovat - tedy klidný, soustředěný a se svým člověkem komunikující pes. To, co za dobu své práce vložím do každého psa, to v něm už navždy zůstane a vždy je to výhradně pozitivní vklad - a pro každého z nich je můj vklad jiný a jedinečný, stejně jako jsou jiní a jedineční oni sami. A pokud se tento vklad sváže s novým chováním a komunikací jeho lidského parťáka, pak oba prožijí své životy spolu, ne vedle sebe...

Investice do zbytku společného života.

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XX. - Smysl mé práce... (tentokrát trochu delší a velmi otevřené povídání s mojí klientkou o jejím pejskovi, mé práci a věcech souvisejících)

 

Zhruba před 2,5 lety se na mne obrátila budoucí majitelka krásného pejska,
zlatého retrívra Boltíka...

Jak na mne vlastně získala kontakt a spoustu dalších věcí
vám mimo jiné prozradí již ona sama v níže uvedeném videu.

Pomáhal jsem této paní od samého začátku a dá se říci, že jsem na dálku prožíval celý dosavadní Boltíkův psí život. Pejsek se svojí majitelkou absolvovali dvě moje soustředění a tento týden i můj individuální výcvikový servis. Nějakou dobu se už známe, tykáme si a také proto jsem využil této příležitosti k natočení trochu delšího a velmi otevřeného "interview", protože v tomto konkrétním případě přece jen padá obvyklá mezilidská baríéra "vidíme se spolu poprvé, neznáme se a držíme si vzájemný odstup"...

Proto se spolu bavíme na videu bezprostředněji, pojmenováváme některé věci jejich pravými jmény. Ať už se to týká problematiky člověka, který má prvního pejska v životě, tématu kastrací nebo elektrických obojků - pastí, do kterých právě psí prvomajitel tak snadno padá, pokud uvěří nesprávným lidem.

Povídáme si i na téma "předtím a teď", o všech těch pozitivních změnách v chování pejska, který nově získal svůj smečkový maják a začal rozlišovat mezi svým vůdcem smečky a ostatními lidmi. Povídáme si o pejskovi, který se už nenechá rozhodit okolím a zná rozdíl mezi podstatným a nepodstatným, smečkou a nesmečkou.

Povídáme si o pejskovi, který za ty čtyři dny se mnou a svojí majitelkou udělal obrovský pokrok. Povídáme si o zlatém retrívrovi, který si stále zachovává svůj rozzářený pohled pohodového šťastného pejska a důvěru k lidem. Zlatý retrívr, kterého jsem naučil komunikovat se svým člověkem a jeho člověka s ním, třebaže silný vzájemný vztah mezi nimi byl od samého začátku - jen jsem z chůvy udělal vůdce. Pejsek, který funguje ne na základě cvičákového drilu, elektriky nebo křiku - pejsek fungující na principu své přirozenosti a vrozených genetických dispozic.

Jsem velmi rád, že jsem i tuto dvojici mohl naučit si rozumět v plném rozsahu široké psí duše, komunikovat spolu přirozeným jazykem a společně zahnat některé démony. Renato & Boltíku, oběma vám ještě jednou přeji dlouhý, spokojený a naplněný společný život - a velmi si vážím a děkuji Ti za přání, které jsi mi adresovala na konci našeho lidskopsího interview...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

A v pátek, den po absolvování individuálního výcvikového servisu, mi došel ještě tento mail... Jeho obsah je velmi poučný i pro jiné, proto jej se svolením jeho autorky a s velkým potěšením zveřejňuji:

Dobré ráno Viktore a Gardýsku,

včera, po našem ukončení individuálního výcvikového servisu v Liberci, se mi staly tyto dvě zlomové situace, které mě ještě více upevnily v přesvědčení, jak moc jsme si navzájem tyto čtyři dny mezi sebou všichni předali.

Hned po návratu jsem si naše propojení s Boltíkem mezi námi vyzkoušela. Nechala jsem otevřenou příjezdovou bránu, kdy ještě nedávno to byl impuls k přeběhnutí na protější louku, kde je spoustu zajíců, bažantů a srnek. Boltík se upřeně zadíval, že je cesta na louku volná, otočil se na mně a po ujištění, že zůstáváme, že ještě není čas procházky, si s naprostým klidem lehl do stínu stromu, pár metrů od brány a spokojeně odpočíval. (připojuji tento moment, tento snímek k tomuto mému psaní – ani se mi nechce věřit, že je na fotce můj Boltík ;))

Následovala večerní procházka, kdy jsem ho vzala na polní cesty, kde se to v tuto dobu doslova hemží zajíci a srnkami. Odepnula od vodítka a vyrazili pomalu, spolu vedle sebe. Ještě teď jak to píšu, mám zvláštní pocit mrazení po těle, když si vzpomenu, jak jsme spolu šli. Buď těsně vedle sebe, kdy se jeho bílé tělíčko otíralo o moje nohy, nebo jsem ho nechala jít lehce před sebou. Zhruba za tuto hodinovou procházku, kdy šel navolno, jsem musela pouze jednou rázněji zakročit. A to v momentě, kdy asi 30m od nás, se začaly před námi pohybovat bílé prdelky srnek. Situace, s kterou jsme si dříve neuměla vůbec poradit, kdy byl Boltík doslova v tranzu, celý se tím vzrušením vždycky až rozklepal, nevmímal, neslyšel, nereagoval. Zastavili jsme, uklidnili situaci, prohlédli si v klidu vzdalující se srnky a pokračovali v pohodě dál. 

Všechno tohle jsme dokázali bez elektriky na krku, ostnatého obojku, bez mé agrese, hulákání nebo řevu vůči Boltíkovi.

Vzpomněla jsem si ještě, jak lidé po tobě občas chtějí v poradně radu na dálku, aby jsi jim napsal co a jak, oni to začnou takto dělat a pejsek jim bude fungovat. Jak odpovídáš, nemáš „kouzelné hůlky“, musíš pracovat s jejich pejskem. Jen chci k tomuto říct, a přiznám se, že jsem tušila, že Boltík bude správně fungovat od prvního dne, co s ním začneš pracovat… je radost, se na tuhle Tvoji spolupráci s pejsky dívat…a v ten moment ty „kouzelné hůlky“ v rukou opravdu máš.

Viktore, naposledy Ti ještě takto děkujeme, já si konečně začala užívat procházky se svým pejskem, kdy nemusí být na vodítku, v tom horším případě na něj čekat, až se vrátí odněkud z dálky, kdy mi vyrazil za zvěří. 

Měj se moc hezky, zdravíme z Mladé Boleslavi.

Renata a malý bílý pejsek.

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Pastevec vs ovčák

 

Mnoho lidí si stále plete psa pasteveckého a psa ovčáckého (popř. honáckého) nebo je zařazuje
pod jeden typ psa (mnoho z těchto plemen je podle FCI sice zařazeno do I. skupiny, ale pracovně
i povahově jde o zcela rozdílná plemena - na druhou stranu horští pastevci jsou dost nesmyslně
pomotáni ve skupinách I. i II.).

V tomto článku se tedy pokusím vysvětlit pár základních pojmů.

Ovčácký pes slouží primárně k ovládání stáda (ovce, hovězí dobytek) na základě pokynů lidského pastevce. Podle jeho signálů se stádem manipuluje, zajišťuje jeho prostorovou celistvost a usměrňuje vznikající ohniska neklidu. Jeho povaha je geneticky založena na pozorném vnímání a následném plnění lidských příkazů a povelů, přesto musí disponovat vysokou inteligencí a nezbytnou samostatností pro správné a efektivní řešení situací, které vyžadují samostatné rozhodování. Znovu tedy zopakuji - primárním pracovním úkolem ovčáckého psa je manipulace se stádem a maximálně úspěšné plnění zvukových a vizuálních povelů člověka-pastevce.

Právě díky těmto vlohám (závislost na lidském rozhodnutí) jsou ovčácká plemena nejvhodnější pro "cvičákovce", jejich vrozený temperament v kombinaci s poslušností zase vyhovuje lidem věnujícím se například agility. Z hlediska vrozených dispozic k "poslušnosti" jsou ovčáčtí psi obecně nejlepší volbou pro lidi, pro které je tato vlastnost prioritou - je však zapotřebí zohlednit i fakt, že plemena jako borderkolie, kelpie nebo australský honácký pes mají ve své genetické výbavě silnou dávku přirozené dominance, na což bohužel velký počet jejich majitelů přijde pozdě. Tito jsou pak konfrontováni s pro ně nepříjemnou skutečností, že sice mají ovčáka, ale rozhodně ne s poddajností klasického německého prototypu "bezvýhradné poslušnosti".

Spektrum ovčáckých (honáckých) plemen je poměrně široké - od německého ovčáka přes variety belgického ovčáka, kolie a borderkolii až po australského honáckého psa, kelpii a dle FCI jako oběť škatulkování "není je kam zařadit a mají v sobě německého ovčáka, tak je strčíme k nim" i plemena československý nebo saarloosův vlčák, což je hodně velký úlet. Na ovce stačí borderkolie, hovězí dobytek už potřebuje větší tvrďáky z australských krajin...

Zcela jiným typem psa jsou psi pastevečtí. Jejich primárním pracovním úkolem je ochrana stáda. K tomuto účelu jsou disponováni jak fyzicky (jsou velcí a silní), tak i psychicky (jsou extrémně samostatní, zvyklí se sami rychle rozhodovat, protože než by se dočkali rozhodnutí lidského, vlci nebo medvěd by si uspořádali hostinu i s kulturním přídavkem navrch). Jsou vybaveni vysokou inteligencí a "šestým smyslem" vůči hrozícímu nebezpečí, což platí jak v jejich přirozeném prostředí, tak i v prostředí lidském - jsou schopni vyhodnotit nebezpečí a zasáhnout ještě před vznikem reálného ohrožení. Většinu života stráví v "stand-by" režimu, kdy šetří síly - teprve v situaci, která vyžaduje jejich nasazení, vybuchne jejich potenciál v plné síle a pak lítají třísky...

Opět na základě těchto vlastností nejsou pastevecká plemena naprosto vhodná pro lidi, kteří od svého psa vyžadují primární poslušnost nebo plnění samoúčelných úkolů. Pastevci jsou velmi inteligentní, nezávislí a dominantní a vedle sebe vyžadují silného parťáka, ne zakomplexovanou lidskou trosku. Pastevce nelze na rozdíl od většiny psích plemen zlomit, pastevec se v případě špatného zacházení bez milosti obrátí proti vlastnímu člověku. V zemích, kde jsou tato plemena dodnes používána v pracovním nasazení (přirozeném, tedy hlídání a ochraně stáda, nikoli autobazaru!), jsou tito psi svými majiteli vysoce ceněni a podle toho se k sobě vzájemně chovají. V našem "civilizovaném světě" je bohužel realita často jiná...

Mezi nejznámější pastevecká plemena patří kavkazský pastevecký pes, středoasijský pastevecký pes, šarplaninský pastevecký pes, anatolský pastevecký pes, pyrenejský horský pes, slovenský čuvač, maremmansko-abruzzský pastevecký pes, komondor atd. Jejich společným jmenovatelem je kromě výše jmenovaných vlastností i razance, se kterou jsou schopni eliminovat zdroj ohrožení ať už ze strany zvířecího predátora nebo lidského šmejda a na druhou stranu excelentní spolupráce s lidským parťákem, kterého uznají za sobě rovného.

Jak vidíte, mezi ovčáckou a pasteveckou skupinou plemen jsou skutečně zásadní rozdíly - jak z hlediska pracovních predispozic (manipulace se stádem x ochrana stáda), tak z hlediska povah (ovladatelnost, podřízenost a vysoký temperament ovčáka x samostatnost, nepodplatitelnost a klid pastevce). Je dobré si toto pamatovat a nechtít a nečekat od pasteveckého plemene vlastnosti plemene ovčáckého - v opačném případě velmi brzy a zcela zákonitě dojde k těžkému zklamání ze strany lidské i psí...

_____________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XIX. - První pejsek, malé štěně a investice do celého jeho života

 

Tento týden za mnou přijel na individuální výcvikový servis mladý sympatický pár se svým prvním pejskem, krásnou čtyřměsíční fenečkou velkého švýcarského salašnického psa. Měl jsem z nich radost, protože je pro mě krásné a smysluplné zapracovat na spokojeném spolužití člověka a jeho pejska v době, kdy ještě nedošlo ve vzájemném vztahu ke zbytečným chybám - chybám, které mohou leckdy negativně ovlivnit celý zbytek společného života. A velký švýcarský salašnický pes není žádný drobek, ani plyšák - je to v dospělosti velké silné plemeno s nemalou přirozenou dominancí...

Fenečka jménem Malinn byla od samého začátku velmi kontaktní a velmi rychle se učila. V pondělí v poledne, první den individuálu, přišlo rozjívené nesoustředěné štěně, které svým človíčkům vyrábělo vrásky na čele, protože nevěděli, jak na ně. Není divu, byl to jejich první pejsek a postupná zkušenost se psím životem na ně teprve čeká. Ale svoji fenku mají rádi a nechtěli trápit sebe ani ji, proto se rozhodli přijet v nejbližším volném termínu.

A vyplatilo se. Jejich nejlepší psí investice do zbytku společného života...


Malinn loučící se se mnou v poslední den individuálu...     Malinn unavená a odpočívající na mé botě...      a nakonec štěňátko Malinn spící, studující;)

Fenečka se s postupujícím časem měnila před očima, i z mého pohledu byla ke konci na čtyřměsíční psí mládě úžasná. V mezích své psychiky soustředěná, vnímající a komunikující. A co je neméně důležité, stejně se po počátečním potýkání s novou praxí měnili i její majitelé - začali do sebe dostávat základní prvky psí komunikace, postupnou jistotu a všeobecné znalosti. Včetně toho, jak třeba reagovat v situaci, kdy fenečka začne zkoušet hierarchické mantinely (což jsme si také ukázali prakticky) - věc, se kterou má tolik pejskařů velký problém a kterou dostali Malinniny majitelé možnost otestovat (úspěšně:)) hned po návratu domů...

Probrali jsme hodně věcí důležitých pro zdravý psí vývoj fyzický i psychický. Řešení různých běžných situací (i v praktické formě), psí výživu, bohužel tak často podceňovanou důležitost dotace kalciovým přípravkem pro zdravý vývoj pohybového aparátu a chrupu mladého štěněte, nevhodnost očkování naráz kombinace&vztekliny (což zde už bohužel proběhlo), jednotlivé fáze psího života z hlediska povahy a psychiky, hárání atd. atd.

Bylo to opět fajn a přidávám tentokrát i pár fotografií, které jsme spolu nafotili. Jak sami vidíte, i Malinn byla velmi spokojená a v naprosté pohodě.

A závěrem jako vždy krátké video - zpětná vazba z pohledu mých klientů:

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XVIII. - Perští chrti

 

Perský chrt, saluka, saluki... všechny tyto názvy označují jedno psí plemeno. Plemeno velmi staré, pocházející z dob čtyř tisíciletí před naším letopočtem. Plemeno jako jediné požívající výjimky z "nečistých zvířat" v dnešním islámském světě, kam bohužel patří i psi - jediné, které může reálně vlastnit a chovat muslim. Jedno z plemen, jehož příslušník jako dar znamená skutečně Dar a nejvyšší uznání darujícího...

Plemeno, ze kterého byl zhruba o dva tisíce let později vyšlechtěn i chrt afghánský...

A právě dva zástupci perských chrtů tento týden u mne i se svojí majitelkou absolvovali individuální výcvikový servis. Osmiletý Farúk a pětiletý Lamar - starší Farúk, který má za sebou dostihovou kariéru a přišel jako velký lovec, ale vůči psům celkem klidný a Lamar, také lovec, ale především mající zásadní problém s jinými psy. A oba žijící ve světě, kde má pejsek svého človíčka dva metry za sebou.

Saluka je jako plemeno velmi nezávislá, se silným loveckým instinktem a přirozenou dominancí. Jsou to typičtí psí aristokrati, velmi hrdí a sami si vybírají, s kým "se budou bavit" (jojo, o to víc mě potěšilo Farúkovo spontánní čtvrteční olíznutí na rozloučenou). Jsou inteligentní a z mého pohledu krásně komunikativní - jen kdo je sám hloupý, může o saluce říct, že je hloupý pes. Naopak, s chrty obecně se krásně povídá, pokud sami člověka přijmou a saluka není výjimkou.

Lamar od prvního dne skvěle spolupracoval. Náhoda nám přihrála několik pěkných příležitosti, další modelové situace jsem cíleně vyhledal a Lamar z režimu "řeším každého psa, který se přiblíží", plynule přešel do režimu "mám pod nosem černého stafbula, ale je mi to úplně jedno" (zažitá konkrétní situace!). K tomu přidal velice rychlé pochopení módu "když se někam přesouváme, netaháme" - byl úžasný...

I Farúk se přes svůj vyšší věk a tedy více upevněné vzorce chování i dostihovou minulost viditelně zlepšil, majitelka se naučila chodit s oběma pejsky na jedné straně a společnou chůzi na vodítku v běžném provozu si už začala vyloženě užívat. Lovecké spády Farúka se také pozitivně zkorigovaly (stejně jako i Lamarovy), denně jsme chodili procházkou zazvěřeným lesem a oba začali místo rekognoskace terénu upřednostňovat svoji smečku. Farúkem to zpočátku při spatření veverky hodně trhalo, ale dal si "šéfem smečky" rychle říct.

Chrtí plemena jsou v mnoha směrech specifická a v rámci těchto plemen jsou specifické i saluky. Mají křehkou duši i těla, jsou nesmírně citlivé na vše, co je kolem nich špatně. Ale když vás přijmou za své, když jdou s vámi, když s vámi komunikují a cítí se s vámi dobře - pak víte, že jste právě dostali velké psí vyznamenání.

Závěr? Opět dobrý pocit pro nás všechny zúčastněné, nastartovali jsme správnou cestu a řekli si, co do budoucna ve vzájemné komunikaci smečky mé klientky ano a co už nikdy ne. A až někde potkáte paní z tohoto videa s jejími dvěma nádhernými perskými chrty, sledujte ladnou krásu pohybu štíhlého psího těla, které si i s chrtími dispozicemi běžce a lovce umí užívat pomalý uvolněný pohyb vedle svého člověka stejně jako vybuchující energii uvolněné pružiny ve volném terénu...

A na úplný konec ještě krátké popovídání o životě se salukou a individuálním výcvikovém servisu s mojí klientkou osobně:

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XVII. - Příběh fenky, kterou "odbornice na problémové chování psů" doporučila utratit...

 

Toto je poučný příběh fenky Lízy - fenky, kterou "odbornice na problematické chování psů" (jak sama sebe označuje) MVDr. Hana Žertová doporučila utratit...

Jsem opravdu rád, že se moji klienti z minulého týdne nebáli veřejně podělit o některé skutečnosti. Padlo konkrétní jméno, byly popsány konkrétní postupy a zkušenosti.

Proč jsem za to rád?

Z jediného důvodu - nelze zavírat oči před tím, jak se diletantismus a ego člověka, který si pouze nechal udělat mediální PR, dlouhodobě negativně podepisuje na zdraví a životech psů, na lidskopsích osudech a v neposlední řadě i na důvěře majitelů psů vůči lidem, kteří mohou a umějí skutečně pomoci. Není divu - pokud MVDr. Žertová předvádí to, co předvádí a zdravé psí jedince bez mrknutí oka odsuzuje k utracení, také bych k "psím psychologům" ztratil veškerou důvěru...

Proto a jen proto zveřejňuji toto video a píšu tento článek - jako varování před podobnými chladnokrevnými katy i jako varování před zbytečnými chybami, které se v psím životě vždy vymstí. Život pejska je příliš cenný, než aby byl dán všanc "odborníkům" bez základních znalostí a především bez základního vztahu a respektu k psímu životu...

S fenkou parson russell teriéra Lízou jsem se poprvé seznámil "na dálku" před 4 lety prostřednictvím dotazu do mé Poradny. Kopíruji sem dotaz i moji odpověď jako nejrychlejší formu seznámení s problémem (fence tehdy byly 3 roky):

Dotaz: Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o pomoc, který se týká problému agresivity naší fenky Lízy vůči lidem. Velice nás tento problém trápí víme, že bez pomoci tento problém řešit nezvládneme. Líze se věnujeme, chodíme s ní pravidelně na vycházky, aportujeme na poli, jezdíme na chalupu, kde máme velkou zahradu. Líza umí základní povely sedni, lehni, zůstaň, přines, je velmi společenská a moc ráda aportuje. Bereme si jí pokud to jde všude s sebou, sama tráví doma čas minimálně (např.:2 hodiny denně). Agresivita vůči lidem se poprvé objevila při útoku vůči mě, bez varování na mě Líza zaútočila. Agresivita se výrazně zhoršila v období hárání, kdy Líza bez varování pokousala mého manžela. Při útoku je Líza při vědomí, ale vůbec nereaguje na pokyny Nesmíš, Dost, jediná šance na zklidnění je taková, že Lízu musíme chytit pod krkem a přimáčknout ji k zemi a počkat až ataka agrese přejde (cca 1 minutu), poté se začne klepat a uklidní se, potom můžeme Lízu pustit (kdybychom Lízu pustili dříve než se začne klepat a zklidní se, tak se má tendenci vracet a opakovaně útočit), poté ji vykážeme na místo. Líza ví, že udělala něco špatně a omlouvá se nám (chce navázat s námi kontakt). Na veterinární klinice jsme podstoupili vyšetření mozku CT, vyšetření krve a je vše v pořádku. Lízu máme moc rádi a chtěli bychom tento problém vyřešit. Předem Vám děkujeme za odpověď!

Odpověď: Dobrý den:) Ozvěte se mi prosím telefonicky, domluvíme se, kdy byste za mnou s Lízou přijeli. Pomůžu Vám, ale tohle opět není k řešení "na dálku" - potřebuji s fenkou pracovat.

Jak je vidět, už tehdy jsem jednoznačně doporučil majitelům s fenečkou za mnou přijet. To se bohužel nestalo (navzdory emailové odpovědi, že rádi přijedou a navzdory doporučení od jejich kamarádky), protože zkušenosti s postupy a závěrem MVDr. Žertové, že Lízu bude nejlépe utratit, celkem pochopitelně podryly obecnou důvěru jejích majitelů v to, že by jim někdo z ranku "psích odborníků" opravdu mohl pomoci. Od té doby jsem již o Líze neslyšel a její majitelé doufali, že Lízin problém tak nějak zmizí sám.

(Malá vsuvka: V této souvislosti a jak je zmíněno i ve videu znovu všem připomínám, že nejhorší je čekat, že se psí problém vyřeší sám od sebe. Opakuji to dnes a denně - ne, nevyřeší. Ani když je zdánlivě čas klid, vždy se znovu vrací, razantněji a více upevněný. Nemluvě o devastujícím účinku na psí a samozřejmě i lidskou psychiku. Proto znovu ZA VAŠE PEJSKY PROSÍM o to, aby, pokud někomu třeba v Poradně doporučím za mnou s pejskem přijet, toto moje doporučení dotyčný opravdu nepodceňoval. Věřte mi, odkládat řešení psího problému se vždy v konečném důsledku obrátí proti vám samým, třebaže se vám to bude jevit jako pohodlná varianta.)

Naštěstí se ale občas dějí zázraky. Koncem minulého roku se na mne majitelé Lízy znovu obrátili s prosbou o pomoc a tentokrát jsme se už rovnou domluvili na individuálním výcvikovém servisu. Bohužel krátkou dobu před mým kontaktováním proběhla Lízina kastrace, o které jsem se dozvěděl až poté a nemohl jí tudíž zabránit. Mluvili jsme pak samozřejmě na toto téma s Lízinými majiteli, z mého pohledu se jednalo opět o zcela zbytečný zákrok, i v tomto případě stačilo dát dohromady Lízinu psychiku a vše by se rychle urovnalo.

(Malá vsuvka: Dlouhodobý stres psa má dalekosáhlé dopady do celkového nefungování psího organismu. Má vliv například i na trávicí procesy, hormonální nerovnováhu nebo epileptické ataky, už jsem měl možnost mnohokrát si to ověřit v praxi. I zde je zapotřebí primárně řešit příčinu problému, ne jeho důsledky.)

Lízu zachránila jedna jediná skutečnost.

A tou je fakt, že jejím majitelům na ní skutečně záleželo, záleží a mají ji rádi. Proto mne znovu zkontaktovali. A podle zpětných vazeb z tohoto i minulého týdne (kdy se také konal individuál) je vše na nejlepší cestě - dovolím si zde zveřejnit úryvek z mailu, který mi poslali:

"Jinak co se týče naší Lízy, pracujeme s ní dle Vašich instrukcí, opravdu s pravidelností, je to až neuvěřitelné, jak vše, co jste nám poradil funguje, jsme Vám za to moc vděční. Na procházkách vklidu míjíme ostatní pejsky, je to moc fajn, městský hluk je už pro Lízu daleko snesitelnější. Vím, že nás čeká ještě pořádný kus práce, ale my vytrváme, máme Líze za ta léta co vracet. Mockrát Vám za vše děkujeme, pomohl jste nám a hlavně naší fence Líze, která se z uzlíčku nervů mění opět ve veselého pejska."

Mám radost. Velikou radost - za Lízu, za její majitele, se kterými jsme si dobře rozuměli, za to, že moje práce má smysl a zachraňuje pejsky i jejich človíčky...

A zároveň cítím obrovský smutek z lidí, jakými jsou samozvaní "odborníci na psí problémy" a někteří "chovatelé".

Člověk, který se na psa svého klienta ani nepodívá, natož aby s ním pracoval. Člověk, kterému schází základní atributy vztahu ke psímu životu - člověk, který se ve skutečnosti psů reálně bojí, nemá je rád a kontakt s nimi mu není příjemný. Člověk, jehož první myšlenka je "zlý útočící pes" a proto dává svým klientúm syčící spreje, aby se mohli bránit. Člověk, který mezi psy napáchal neskutečné zlo ordinováním a aplikací sedativ. Člověk, který v mnoha případech doporučil utratit normálního zdravého psa - svět je malý a Líza zdaleka není jediný případ. Na místě paní doktorky Žertové bych se po takových výkonech velmi zastyděl a minimálně majitelům Lízy osobně omluvil...

Člověk, jehož odborné nezpůsobilosti jsem věnoval mnoho času již před cca sedmi lety, kdy MVDr. Žertová účinkovala jako hlavní hvězda šestnáctidílného seriálu TV Nova "Polepšovna mazlíčků". Doporučuji si znovu přečíst mnou komentované epizody spolu s celkovým shrnutím. Již tehdy jsem varoval před zlem, které tato dáma s přebujelým egem může napáchat, protože se bohužel najde mnoho těch, kteří jí budou věřit, protože "ona přece byla v televizi". A následující čas mi dal za pravdu, příliš mnoho lidí se chová jako ovce...

Chovatel, který řeší problémy zavíráním psů do komory a házením klíčů, není chovatel, ale magor. Bohužel se opět najde určité procento ovcí, pro které bude vzorec chování "zkušeného chovatele" silnější než zdravý rozum a silnější než vztah k vlastnímu pejskovi. Líza měla štěstí...

Berte prosím tento příběh jedné fenky jako dobře myšlené varování před špatnými lidmi a nekompetentními "odborníky", pro které váš pejsek absolutně nic neznamená, ale kteří mohou znamenat konečnou pro vašeho pejska i pro vás samotné. Pán od Lízy mi během stisku ruky při loučení řekl: "Pane Dostál, díky vám budeme mít i dalšího psa. Už jsme byli rozhodnutí to vzdát."

Asi je zbytečné cokoli dodávat...;)

A zde již zmiňované video, kde si můžete příběh Lízy, která podle MVDr. Hany Žertové neměla právo na další život, poslechnout na vlastní uši:

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XVI. - Kooikerhondje

 

Plemeno kooikerhondje (holandský kachní pes) u nás patří k těm exotičtějším a málopočetným. Měl jsem tu čest pomoci dvěma zástupcům tohoto krásného loveckého plemene a jejich majitelce v rámci svého individuálního výcvikového servisu a naučit je spolu správné smečkové komunikaci, nastavení hierarchie a eliminaci některých přirozených sklonů loveckého psa...

 

Starší 2,5-letý pejsek pochází z české chovatelské stanice, mladší 8-měsíční psí puberťák je přímý import ze Švédska. Právě jeho probouzející se utíkací tendence v lesním terénu byly jedním z důvodů, proč se na mne jeho majitelka obrátila - kromě toho, že se chtěla naučit svým pejskům rozumět a umět s nimi správně pracovat bez drilu, ale tak, aby svoji smečku zvládla.

Opět se potvrdilo, jak dobře se pracuje s klienty, kteří se přijedou opravdu učit. Udělali jsme spolu velký kus práce přímo v lesním terénu s vodítkem i bez, jejich majitelka rychle zjistila, co je pro psy skutečně důležité a že i silné lovecké geny se dají v pohodě zvládnout ke spokojenosti lidské i psí. Ukázali jsme si v praxi také ovládání na dálku a sílu přirozených komunikačních signálů.

Těší mě, že i tentokrát byli všichni spokojení a i následná zpětná vazba od klientky již z jejího domova potvrdila, že si ode mne všichni odnesli to, co měli.

Oba kooikeři byli úžasní, inteligentní komunikativní pejsci s velmi citlivou duší, ale na druhou stranu i s vrozenou dominancí a samostatností lovce. Osobně tomuto plemeni moc držím palce, aby zůstalo i u nás do budoucna takové, jaké je představili tito dva psí kluci.

A jako vždy opět přikládám krátké "interview" a zhodnocení individuálního výcvikového servisu z pohledu mé klientky:)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Obojky a neobojky

 

Tímto článkem bych rád doplnil sérii svých textů o obojcích "týracích" i o vhodných
a nevhodných typech vodítek. Protože i když se to na první pohled nezdá, i běžné
obojky mohou být pro konkrétního psa dobré nebo špatné a jak říkám každému
svému klientovi - obojek a vodítko jsou dvě věci, na které se musíte moci
stoprocentně spolehnout. Velmi často se však setkávám s tím, že pejskaři
tyto základní věci těžce podceňují
...

V dnešní době preferující různé "in-styly" a obecně líbivost nad praktičností bohužel na spoustě psů nalezneme "neobojky", které jsou jen parodií na skutečně funkční záležitost. Ať už se jedná o látkové "cosi" vyvedené v zářivých pastelových barvách, kurtový materiál nebo měkoučké polštářky (aby to pejska nebolelo) doplněné plastikovými uzávěry a zkracovadly - to jsou přesně ty "neobojky", které vám povolí nebo prasknou v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy je potřeba chytnout a držet. Pokud k tomu dojde třeba na kraji frekventované silnice, je o zábavu a adrenalin spolehlivě postaráno.

Základním funkčním požadavkem obojku je to, aby v tahu nepovolila některá jeho součást (tedy samotný materiál obojku nebo systém uzavírání) nebo aby se vám v ruce (na vodítku) neprotáhl jako guma. Pokud dojde k prvému případu, zůstane vám v ruce pouze obojek bez psíka, v případě druhém pak stačí, aby pejsek škubl hlavou dozadu a dojde ke stejnému výsledku.

To samé se mimochodem stane, pokud máte sice správný obojek, ale příliš volný. Uvědomte si prosím, že pes se nepohybuje pouze dopředným směrem, ale v režimu úleku, paniky nebo vzdoru zatáhne/škubne hlavou dozadu. V okamžiku je z obojku vyvléknut a vy řešíte nastalý problém...

(Poznámka: už mnohokrát jsem předvedl svým nevěřícím klientům přímo na jejich psech, jak jednoduché je v jednom okamžiku mít pevné spojení "pes-obojek" a v následující sekundě se dostat do stavu "obojek v ruce a pes navolno". Velmi rychle pak uznali, že jejich názor "z toho se pes nedostane" byl pouze jejich zbožným přáním, nikoliv odrazem reality.)

Jaký je tedy správný obojek a správné uchycení na psím krku?

Stále platí, že jediný skutečně funkční je klasický kožený (opravdu z kůže, nikoli z kůži napodobující gumy!) obojek s dostatečně dimenzovanou kovovou zapínací přezkou a dostatečně dimenzovaným kroužkem pro upevnění karabiny vodítka. Zvláště pro velké a silné psy je dostatečné dimezování velmi důležité včetně toho, aby upevňovací kroužek byl svařený - pokud je pouze ohnutý, pak není problém, aby se při velkém tahu nebo silném škubnutí roztáhl! I na tuto skutečnost je při výběru obojku zapotřebí myslet.

Vždy volte obojek s větší šířkou. Z hlediska prostých mechanických principů je nejen pevnější, ale především při tahu psa dozadu je daleko obtížnější jej převléci v zapnutém stavu přes hlavu. Majitelé psích plemen s extrémně štíhlým krkem a úzkou hlavou (dobrman, chrti) teď určitě dobře vědí, o čem mluvím...

Tím ovšem "obojková věda" ještě zdaleka nekončí;)

Obojek neslouží pouze k vodění pejska ve spojení s vodítkem. V případě potřeby je primárním záchytným bodem, pokud potřebujeme pejska zafixovat nebo udržet na místě. Z toho plyne další jednoduchá věc - pokud obojek chytneme prsty, pak nám je nesmí zmrzačit nebo nám jakkoli znesnadnit manipulaci. Obojky s výraznými kovovými trny (oblíbené především u majitelů "bojových plemen") jsou (nejen) z tohoto hlediska alarmujícím příkladem toho, jak obojek rozhodně vypadat nemá! Stejně tak i obojky z kůže, kde zůstaly neopracované ostré hrany devastující krk psa i prsty člověka.

Dále - obojek by měl sloužit i jako "signální prvek", tedy lehké cuknutí dá pejskovi patřičný korekční signál (tak, jak to učím své klienty). Aby tak mohl fungovat, nesmí pes mít na krku "polštářek", ale musí mít obojek z odpovídajícího pevného materiálu, aby i onen velmi slabý signál zaregistroval. Pak není problém při správných postupech ovládat i téměř 70kg telátko jedním prstem;)

A rada na závěr - jak moc/málo obojek utáhnout?

Empirické "na dva prsty pod obojkem" lze stále považovat za v praxi vyhovující základní odhad. Ovšem je zapotřebí to vždy doladit podle konkrétního plemene i obojku a nezapomenout na to, že s fyzickým dospíváním pejska i jeho krk sílí (a je tedy zapotřebí čas od času investovat do nového obojku) a nezapomenout ani na to, že plemena s hustým osrstěním a podsadou mají v zimním období o poznání větší obvod krku (u mého telátka v zimě vždy obojek zapínám o jednu dírku volněji).

Tak než dnes půjdete se svým psím parťákem na procházku, koukněte prosím, zda má na krku obojek nebo neobojek - a pokud má obojek, tak zda je schopen plnit svoje základní funkce: dostatečná pevnost, spolehlivost a pohodlí pro psí krk i vaše prsty...

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XV. - Obecně platné pravdy...

 

S tímto krásným temperamentním menším křížencem jsem měl tu čest se seznámit už na jaře na svém psím soustředění. On i jeho majitelé byli pro rok 2015 mými posledními klienty, na společném individuálním výcvikovém servisu jsme se sešli na poslední chvíli mezi vánočnimi svátky a Silvestrem, protože už od prvního lednového týdne všechny tři čeká roční pobyt v zahraničí...

 

A jak už to tak někdy bývá, právě tato zpětná vazba z pohledu mých klientů, zachycená v tomto videu, velmi pěkně (a symbolicky na konci roku) shrnuje něco, co by se dalo označit jako "obecně platné pravdy" - určitá pravidla a zákonitosti spojené s mojí prací a "psí problematikou". Jsem velmi rád, že některé skutečnosti jsou zde vyřčeny samotnými mými klienty a následující video si dovolím doporučit všem ke shlédnutí.

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Ustřihněte si uši

 

Před čtrnácti dny jsem zveřejnil článek "Obojky" odsuzující
stahovací, ostnaté a elektrické obojky, dnes se budu věnovat
další kontroverzní oblasti - kupírování psích uší a ocasů...

Opět na začátek ocituji výňatek ze Zákona na ochranu zvířat proti týrání - paragraf 4, odstavec (1), písmeno g):

§ 4

(1) Za týrání se považuje

g) provádět chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu nebo jiných vlastností zvířete, a to i v případě, že by uvedené zákroky byly provedeny za použití prostředků pro celkové nebo místní znecitlivění, prostředků snižujících bolest nebo jiných metod, nejde-li o případy uvedené v § 7 odst. 3 a 4, zejména

1. kupírovat uši, (...)

Pro upřesnění dodávám, že kupírování uší je na základě výše citovaného zákona v České republice zakázáno již od roku 1992, tedy 23 (slovy dvacettři) let! Přesto skoro denně potkávám kupírované (uši/ocas) dobrmany, knírače, rotvajlery, staffordy, cane corso, jorkšíry, německé dogy, německé boxery atd. Jak je to možné?

Jistou dobu se typická vyčůranost českého národa a vrozená snaha obejít co se dá realizovala prostým dočasným přeprodejem štěněte na Slovensko (byly i jiné destinace - Polsko, Maďarsko), kde konkrétně je kupírování uší zákonem zakázané teprve od roku 2002, s následným zpětným odkupem. Z hlediska legislativy bylo vše v pořádku, protože zákrok nebyl proveden na území České republiky.

Dnešní oblíbený trik chovatelů a majitelů psů takového ražení je jiný, však Češi si vždy poradí, že? Se štěnětem (štěňaty) se jednoduše zajde k veterináři, který si neláme hlavu s etikou svého povolání a zákrok udělá načerno a za tučnou odměnu z ruky do ruky nebo přidá i dobrozdání, že "zákrok byl proveden ze zdravotních důvodů" (to jsou ti známější vetové, kteří mají důvod se bát o svoji licenci) - na internetu snadno najdete konkrétní jména "specialistů" na dané plemeno...

(Technická poznámka: tyto postupy jsou natolik notoricky známé, že jejich zveřejněním zde opravdu nedávám nikomu návod.)

Zákaz kupírování uší a ocasů (včetně propagace těchto postupů a takto upravených jedinců - tady je velmi nevyužité pole postihů!) ale není v zákoně zakotven samoúčelně. Je třeba si uvědomit, že správné zastřižení ušních boltců není triviální záležitost, není to hotové za minutu, provádí se (na rozdíl od kupírování ocásku) až v několika měsících věku štěněte a vzhledem k bolestivosti zákroku (pokud pochybujete, vezměte si větší nůžky a ustřihněte si naživo kus ucha) je zapotřebí provést celkovou anestézii štěněte. Už samotné riziko plynoucí z celkové anestézie a jejích následků u ještě nehotového organismu je natolik vysoké, že by mělo vystavit okamžitou stopku těmto i všem podobným zákrokům, které nemají nutný zdravotní důvod! Celková anestéze skutečně není tak neškodná, za jakou je vydávána, zvláště v navýšených dávkách, které jsou mnohdy do psů napumpovány, protože veterinář neumí odhadnout adekvátní množství látky a pes se pak probouzí někdy až po mnoha hodinách. A ze své zkušenosti bohužel vím, kolika mladým psům se nastartovala epilepsie na základě získaného poškození mozku právě z tohoto důvodu.

Kupírování ocasu není tak složitá a časově náročná operace, ale její dopad na zbytek psího života je bohužel daleko horší. Zastánci kupírování velkopansky a z pozice typických "pánů tvorstva" přehlížejí základní fakt, a to ten, že ocas je pro každého psa jedním z dominantních komunikačních prostředků. Postavení ocasu (v celé své délce, opravdu nestačí ten ubohý pahýlek po kupírování!) dává velmi důležitý signál psímu okolí (a všem lidem, kteří této signalizaci rozumí). Pokud pes o tuto možnost přijde, je to něco podobného, jako když člověk přijde o schopnost ruční gestikulace jako emočního výrazového prostředku.

Jenže tohle zastánce a propagátory kupírování netrápí ani v nejmenším. Jejich neochvějným argumentem je, že "dobrman (německá doga, cane corso, rotvajler atd - dosaďte si klidně další plemena) bez kupírovaných uší/ocasu vypadá hrozně"! Ano, protože si kdysi pár blbců usmyslelo, že se jim budou na daném plemeni líbit jiné uši a jiný ocas a protože toho nebylo možno dosáhnout cílenou plemenitbou (proč asi - že by se genetika a domestikační znaky nedaly vždy znásilnit?), tak toho holt dosáhneme nožem a hodíme to do standardu. A následovníci těchto blbců už si nedovedou dané plemeno představit jinak, protože dobrman, boxer a německá doga mají podle nich "budit hrůzu" (proto vztyčené špičaté uši) a k celkové linii těla jim esteticky víc ladí useknutý ocas (dobrman, knírač aj.) - jen čekám, kdy přijdou na řadu další koncové části psího těla, protože s nimi pes nevypadá dostatečně hrůzostrašně, reprezentativně nebo aerodynamicky. Takový zrůdný psí tuning...

V této souvislosti bych rád připomněl, že obhajovat (jak se opět tak často na různých diskuzích děje) kupírované uši například některých pasteveckých plemen tím, že je pes takové potřebuje při boji s vlky nebo medvědy, je v české kotlině argument dosti zcestný neřkuli zcela pitomý. Nemluvě o tom, že třeba pyrenejský horský pes má svoje převislé ušní boltce o ocas ponechány v původním stavu i ve své domovině a pracovním nasazení a díky bohu(!) jsem se ještě nedožil toho, aby někdo začal lobbovat ve smyslu "pyrenej bude vypadat líp a bude méně zranitelný bez uší a ocasu" - a týká se to i mnohých dalších pasteveckých plemen. Proč? Vše je o lidech a někde mají asi jednoduše víc rozumu nebo jiné estetické cítění (pokud v horším případě ani zde nevyhrál zdravý rozum a respekt k přírodě).

Dalším oblíbeným "argumentem" kupírovacích uctívačů jsou důvody mající v základu zranění nekupírovaného ucha jejich miláčka jiným psem. Vážení, pokud svého psa nedokážete správně vychovat, neumíte předvídat nebo záměrně pouštíte svého psa do rvaček, pak se nedivte, že to občas odnese ucho (stejně jako čenich, končetina nebo jiná část psího těla). Pro vaši informaci - stejně zranitelné je i ucho vzpřímené (německý ovčák, belgický ovčák, malamuti, huskyové, lajky atd. atd.), přesto jsem nezaznamenal, že by u těchto plemen docházelo ke snahám uši řezat. Jedná se pouze o účelové pseudoargumenty, nic jiného. A někdy se zamyslete i nad svým pláčem, že váš pejsek má zdravotní problém s uchem a že je to určitě tím, že nemá ucho kupírované - ne, tím to opravdu není. Přirozeně převislé uši má spousta plemen, jen se jim do toho nemontuje člověk a nechává je jít svojí přirozenou evoluční cestou. Problém (a nejen s ušima) mají obecně ta plemena, která člověk svými "šlechtitelskými" snahami v pravém slova smyslu zprznil a poslal je cestou proti přírodě a přirozenému výběru - proto dnes máme tolik plemen s těžkými zdravotními problémy a jasnými zdravotními, povahovými i exteriérovými znaky přešlechtěnosti. Navíc je vhodné vzít v úvahu i to, že přirozeně vzpřímené ucho má silnější chrupavku než ucho převislé a že krycí funkce zvukovodu převislého ucha má u konkrétních plemen také své dobré důvody.

Základním kritériem chovu by nemělo být hledisko "takhle se nám plemeno XY líbí víc" a už vůbec ne hledisko jeho stupně hrůzostrašnosti - základním kritériem by stále měla zůstat přirozenost, zdraví a plná komunikační funkčnost. Ruku v ruce se zodpovědnými chovateli a majiteli, jenže právě tady a nikde jinde jsou ty skutečné problémy:

  • lidská nadřazenost
  • lidská potřeba znásilnit cokoli přírodního ve své moci
  • lidská neschopnost odlišit podstatné od nepodstatného, neustálé zdůrazňování a zbožnění estetických kritérií na úkor skutečných kvalit
  • lidská tendence svádět vlastní neschopnost na "nedokonalost psa"

Stačí se podívat na to, co jsou schopni ženy i muži provést s vlastními těly v honbě za jakousi chimérickou estetickou dokonalostí.
Stačí se podívat na to, čemu je v dnešním světě přikládána důležitost, jak jsme všichni masírováni onou "dokonalostí", kterou není myšlena skutečná kvalita jedince, ale to, jak je oblečen, vystajlován, vyholen a osvalen - už jen ty špičaté elfí uši chybí...

Ale proč musí tuto zvrhlost lidí zase odnášet i psi?!

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

"Obojky"

 

Po delší době cítím znovu potřebu vrátit se k oblíbeným
"výcvikovým pomůckám" těch, kteří nejenom že nejsou
schopni zvládat svoje psy pomocí své vlastní osobnosti,
ale navíc postrádají i základní vztah ke psům jako takovým.

Mám teď na mysli "obojky" (do uvozovek dávám zcela záměrně), kterými si kynologové, výcvikáři a majitelé psů (kteří jsou buď nezkušení a postrádají základní korekční mechanismy nebo jsou stejného založení jako jejich učitelé) kompenzují vlastní neschopnost se psem normálním způsobem komunikovat. Tyto "obojky" rozdělené dle jejich funkčního principu jsou:

  • stahovací
  • ostnaté
  • elektrické

Rád bych na samém začátku upozornil na základní skutečnost, a to tu, že všechny tyto zrůdnosti zásadnim způsobem porušují paragraf 4, odstavec (1), písmeno b) Zákona na ochranu zvířat proti týrání - cituji:

§ 4

(1) Za týrání se považuje

b) podrobit zvíře výcviku nebo veřejnému vystoupení anebo obdobnému účelu, je-li toto pro zvíře spojeno s bolestí, utrpením, zraněním nebo jiným poškozením (...)

Pokud kdokoli v tomto okamžiku pochybuje o tom, že výše uvedené "obojky" způsobují bolest nebo utrpení, jsem ochoten dotyčného na jeho vlastním krku přesvědčit o tom, že stačí jediné cuknutí, jediné zatáhnutí stahováku nebo ostnáče a bolest bude cítit ještě mnoho dní poté. A bude mít velké štěstí, pokud bude mít nadále v pořádku krční páteř a dýchací cesty - na rozdíl od psů, kde rentgenové snímky ukazují prokazatelná poškození těchto orgánů způsobená kovovými škrtidly. Možná pak pochopí, co cítí jeho vlastní pes, když podobný "vztah" zažívá se svým majitelem den co den - nemluvě o nevratném vlivu na citlivou psí psychiku...

Jsem ochoten strávit týden několik hodin denně komandováním "pánečka" nebo "paničky" a trestáním jejich neposlušnosti, neochoty či pomalosti prostřednictvím elektrického obojku, který podle nich "psu nijak neškodí". Za ten týden z nich spolehlivě vyrobím psychické trosky, které sebou budou samy cukat při sebemenším podnětu z okolí, budou se vystrašeně rozhlížet kolem, nebudou nic chápat a v noci se budou budit hrůzou. Lidé, kteří si pletou svého psa s autíčkem na dálkové ovládání a normální psí život s absolutní poslušností a podřízeností, si nic jiného nezaslouží...

Je neuvěřitelné, s jakými výroky a propagací se setkávám přímo z úst (klávesnice) těchto lidí. Pikantní je, že sami nechápou dosah svých tvrzení a rádi ztrapní sami sebe. Příklad?

"Ostnatý/elektrický obojek patří do ruky pouze zkušenému kynologovi."

Prosím?! Doteď jsem se naivně domníval, že "zkušení kynologové" jsou takoví borci, kteří nepotřebují psa zaškrtit nebo z něj udělat třesoucí se hromádku nervů! Ne, žertuji - o "zkušených kynolozích" vím samozřejmě své. Oni to opravdu normálním způsobem neumí a cvičáky, kde na půlroční štěně zlatého retrívra požadují stahovací nebo ostnatý obojek, nejsou v této zemi nijak ojedinělé. Velký průšvih je ovšem to, že svoje zrůdné postupy učí svoje klienty - ve valné většině nezkušené majitele prvního pejska. Ti zhusta uvěří "autoritám" (cvičitelé přece nemohou radit špatně, jsou to odborníci) a pak je jen otázkou šťastné hvězdy jejich pejska, zda zavčas prohlédnou. Kolik takových u mne už skončilo? Věřte tomu, že to není zanedbatelné číslo - a díky bohu za každého, kdo se ke mně dostane včas a sám s úlevou zjistí, že věci jsou zcela jinak, než jak mu bylo do té doby prezentováno...

Dalším důkazem, jací milovníci psů jsou propagátoři "obojků", jsou pro mne jejich výroky v různých diskuzích jako odpověď těm, kteří se opováží zapochybovat o jejich metodách. Jeden za všechny, protože je u těchto lidí jak přes kopírák:

"Já vím nejlépe, co je pro mého psa nejlepší!"

Ale houby - nevíte. Vy to bohužel ani netušíte. Vy víte pouze to, co je pro vás samotné nejjednodušší a v čem vidíte svůj cíl - tedy jít na psa silově, jako buldozer, za účelem totálního podřízení a zlomení. A nedivte se, že to píšu, stačí umět číst, dívat se kolem sebe a setkávat se s vaším přístupem na vlastní oči v praxi.

  • Skoro denně potkáváme s Gardýskem cestou do přírody paní s rhodéským ridgebackem. Pes je krásný, velký psí kluk, už žádné štěně. Má nasazený drátěný náhubek (zřejmě je "strašně nebezpečný") a na krku ostnatý obojek - a z jeho majitelky i pejska čiší cvičákové vzorce chování na sto honů...
  • Dospělý německý ovčák a jeho majitel, které docela často potkávám už roky. Komunikační metoda s vlastním psem - brutální zatáhnutí stahováku nebo zařvání. Opět cvičák...
  • Před pár lety u nás v paneláku bydlela rodina. Pán, paní a dospělá dcera. Dcera chodila ven s velkým křížencem. Na krku ten "milovaný" chudák měl - ano, ostnatý obojek. Jednoho dne jsem to nevydržel a naplno jí řekl, že ten ostnáč by měla dostat na krk ona...
  • Také skoro denně (už roky) potkávám jinou paní s vendéeským basetem. Baset nosil (možná ještě stále nosí) elektrický obojek. Paní si své kamarádce pochvalovala, jaká je to paráda, stačí stisknout tlačítko...
  • Moji klientku, která si pořídila zlatého retrívra jako svého prvního psa, po nějaké době navštívila chovatelka, od které pejska má. Strašně se divila, že pejsek nemá elektriku ("paní, to je úžasná věc")...

Všechno psi, které jde zvládnout v pohodě, v klidu a bez týrání. To by ovšem museli mít možnost vybrat si jiné majitele...

Psi s námi nežijí proto, abychom je škrtili, zarývali jim ostny do krku a pouštěli do nich elektrické impulzy. Oni sami ani nikdo jiný nás ale nenutí, abychom si je pořízovali - není povinnost mít psa. Žít se psem je štěstí a kdo se k němu neumí chovat, neměl by ho ani vlastnit.

Ne každý člověk má v sobě dostatek empatie, citu a respektu k (nejen) psímu životu. Mnozí se to musí teprve životem s pejskem naučit, i proto se pes v jejich životě často objeví. Bohužel právě takoví lidé implicitně slyší na rady a doporučení různých cvičitelů a "odborníků", kteří jim do hlavy natlučou "obojky" jako jediné a nejlepší řešení.

Protože "oni přece vědí, co je pro jejich psy nejlepší".

Ale jednoho dne to budou jejich psi, kdo se všemi těmito lidmi bude komunikovat prostřednictvím jejich vlastních stahovacích, ostnatých a elektrických obojků.

Ten den přijde a bude k nepřečkání dlouhý. Bude trvat věky. A celý ten čas, každou sekundu nekonečna, budou moci přemýšlet o své pokrytecké "lásce ke psům" a pohrdání tím, co pes cítí a vnímá psychicky i fyzicky...

Ale to už nebude na tomto světě.

 

Před časem jsem na svém FB profilu publikoval krátký text, který jsem napsal jako bezprostřední reakci na pokrytectví "milovníků psů", jimi vznosně prezentované v jedné diskuzi. Dovolím si jej přiložit jako jakýsi prequel k dnešnímu článku...

"V lidském pekle mají takové jedno speciální oddělení. Dostanou se do něj všichni ti, kteří své pejsky trápili elektrickými obojky. Tito jedinci hned na vstupu také vyfasují elektrický obojek - ale nemohou ho dát žádnému pejskovi, protože v pekle žádní pejskové nejsou. Ten elektrický obojek dostanou na krk sami lidé - procedura je to bezbolestná, čerti se na ně přitom mile usmívají a hladí je po hlavě. A všem vysvětlují, že oni čerti lidi nadevše milují a že ať jsou v pohodě, protože čerti přece nejlépe vědí, co je pro člověka dobré...

Lidé se v tomto speciálním pekle mohou pohybovat dle libosti, mohou jít kam chtějí. Každý ale dostane přiděleného svého osobního čerta - a toho musí bezpodmínečně poslouchat. Pokud dotyčný nezareaguje dostatečně rychle na přivolání nebo se netváří dostatečně ochotně a podřízeně, dostane elektrický impuls. Nikdy neví, kdy to přijde, obojku se nemůže žádným způsobem zbavit a po doběhnutí k čertovi se mu pokaždé dostane ujištění, jak je milován a jak pro něho jeho osobní čert udělá všechno na světě...

A že ví nejlépe, co je pro jeho člověka dobré...

A v tomto pekle zůstane člověk, který se přesně stejným "láskyplným" způsobem choval ke svému pejskovi, navěky."

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XIV. - Jack a útulek

 

Jack je mladý pejsek plemene sibiřský husky z útulku. Přesněji řečeno jde v jeho případě o tzv. "sprinterskou" linii, kdy opět šlechtitelé zprznili plemeno, která je ve své původní podobě dokonale vyladěné z hlediska povahy, stavby těla, výkonu a krásy - Jack je tedy oproti klasickému huskymu hubenější, subtilnější, s menší netypickou hlavou, delšími končetinami, chybí mu ta kompaktní silná a vyvážená stavba těla původního sibiřského huskyho. Na povaze se šlechtění podepsalo samozřejmě také - jsou zde razantně posílené predispozice k tahání a běhu.

Současná majitelka (Slovenka žijící již několik let v Česku) si Jacka našla v jednom z velkých českých útulků, protože vždy chtěla huskyho a Jack jí padl do oka. Bohužel, skutečná tvář "zachránců psů" se opět projevila v okamžiku, kdy jí pejska odmítli dát s naprosto neuvěřitelným zdůvodněním, že nemá české občanství a má tudíž smůlu! Protože ale slečna o Jacka velmi stála, zvrhla se předávací procedura v naprostou komedii, kdy paní z útulku odmítla se slečnou komunikovat a dotazy (týkající se převážně toho, zda má k dispozici pro Jacka dostatečně vysoký plot) jí předávala přes jejího českého zprostředkovatele stylem "zeptejte se slečny, jestli..." Naprosto neuvěřitelný, zarážející, arogantní přistup a můžeme se jen dohadovat, zda za vším stojí pouze problematická osobnost jednoho člověka nebo zda jde o nový trend v chování českých útulků. V této souvislosti bych rád řekl, že uź více mých českých klientů si přivezlo pejsky ze slovenských útulků a ani v jednom případě jsem neslyšel, že by se kolem toho děly takovéto absurdní obstrukce.

Celá předávací procedura se z výše uvedených důvodů samozřejmě odehrála v atmosféře nepohody, kdy nové majitelce nebyly sděleny ani žádné informace z Jackovy minulosti. Probírali jsme s mojí klientkou nejpravděpodobnější scénář Jackova života z údajů v očkovacím průkazu a jeho stavu při předání (podle slov majitelky byl prý plný velkých nasátých klíšťat) a shodli jsme se na tom, že Jack byl nejspíše v útulku velmi krátkou dobu, což ho asi jediné zachránilo před kastrací, pro kterou by byl z pohledu útulkových pracovníků vzhledem ke svému temperamentu ideálním cílem. Nicméně předávat novému majiteli psa bez základního ošetření, to už samotné nesvědčí o alespoň základní péči pracovníků útulku o jejich svěřence, nemluvě o profesionalitě...

Protože jsem viděl na vlastní oči i předávací protokol, přesvědčil jsem se znovu o tom, jaké "školení" dostávají osvojitelé útulkových psů, pro které je mnohdy jejich nový psí kamarád prvním pejskem v životě - kromě obligátních právních pojistek byl v případě Jacka kladen základní důraz na kotec a plotové zabezpečení pozemku. Ani slovo o skutečných fyzických a psychických potřebách, komunikaci atd. Útulek jednoduše předpokládá, že sibiřský husky Jack prožije svůj život v izolaci na zahradě a jeho jediným zájmem bude utéct (což by se za těchto podmínek samozřejmě také stalo).

Jack měl ale obrovskou kliku. Dostal se do rukou zodpovědné slečně, pro kterou byl Jack od začátku velmi důležitý a která věděla i to, že s jeho zvládnutím bude potřebovat pomoc. Na doporučení člověka, který u mne před několika lety absolvoval soustředění, se obrátila na mne a za čtyři dny individuálu se i Jack hodně změnil k lepšímu - podstatně se zklidnil a moje klientka se naučila s ním pracovat "po psím" (což na psy typu husky jako jediné skutečně zabírá - jeho majitel musí být "silnější pes", ne se chovat jako člověk). Jack byl pro mne skvělý parťák, nechal jsem na něm hodně fyzických i duševních sil, ale pokrok u něj byl vidět den po dni. Začínali jsme opravdu od začátku, ve svém životě do té doby viděl jediný smysl "tahat, utíkat a lovit", ale na přirozenou komunikaci slyšel okamžitě a bylo krásně vidět (můžete to na jednom místě zaregistrovat i ve videu), jak je těmto plemenům blízká. Jack je a zůstane temperamentním pejskem tak, jak je huskyům vlastní, je to "ukecaný" živelný pejsek, opět typický husky a je to pes velmi dominantní - opět vlastnost pro huskyho typická. Na jeho snaze tahat na vodítku jsem také hodně zapracoval, je zde vidět už velké zlepšení a ve spojitosti s mými postupy "celkového zklidnění" předanými Jackovi i jeho majitelce je zbytek jen otázka času.

Krátké interview s mými lidskopsími klienty si opět můžete poslechnout ve videu. A jak v něm říkám - pracovníky psích útulků by nemělo zajímat, zda je zájemce o pejska Čech, Slovák nebo Indián. Mělo by je zajímat to, jaké má předpoklady jako člověk. A stejně tak důraz na zabezpečení pozemku, kteréžto misto zřejmě vidí jako jediné možné pro psa, by bylo daleko lepší zaměnit za důraz na vztah, vzájemnou blízkost a uspokojení i psychických psích potřeb. Ale to je asi skutečně něco, čeho se za svého života v této zemi nedočkám...

Hodně štěstí do dalšího života, Jacku - máte teď spolu skvěle našlápnuto:)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XIII. - Anatolský pastevecký pes (kangal)

 

Tak na tuto fenečku jsem se hodně těšil:) Mám pastevecká plemena moc rád a byl jsem zvědavý i na to, jestli fenka bude povahově opravdu taková, jaká by měla být.

A také jsem věděl, že její majitelka se svým partnerem budou potřebovat moji pomoc, protože jak jsem na konci individuálu přiznal, kangala bych určitě nikomu nedoporučil jako jeho prvního psa.

Fenečka byla od prvního dne jednoduše úžasná. Velmi rychle mě přijala jako svého učitele a hierarchicky nejvyššího a naše mimosmyslová komunikace na pozadí fungovala na jedničku - to napojení tam prostě bylo od první chvíle. Tomu odpovídalo i její chování - byla zcela v pohodě a pokud o něco šlo, vždy mě zkontaktovala a vždy se samozřejmě také dočkala mé odpovědi. A do našeho společného videa jsem prostě musel vložit i krátkou ukázku naší "jazykové komunikace", která se z popudu fenečky konala každý den, která mě strašně těšila a jako u každého mého psího klienta i zde byla mojí zpětnou vazbou, že vše funguje tak, jak má.

Velmi mě potěšilo i to, že (jak opět zmiňuji ve videu) pokud chov kangalů v ČR vypadá tak, jak jej představila tato mladá fenka, pak je to velmi dobrá vizitka geneticky správných chovných linií. Zdůrazňuji to především proto, že tato skutečnost nebývá pravidlem a dnes se bohužel hodně psích plemen u nás potýká s tím, že psi sice vypadají exteriérově dobře, ale jejich povaha už je někde jinde, než by být měla.

Své klientce jsem v rámci individuálu kromě názorného každodenního předvedení a naučení správných komunikačních postupů samozřejmě vysvětlil i specifika a povahu anatolského pasteveckého psa (kangal je jen jednou z jeho variet, vedle akbaše a karabaše) - každé pastevecké plemeno je trochu jiné a anatolský pastevecký pes patří k těm velmi nezávislým, samostatným a silným. I naše fenečka už lehce ukázala pár kousků - třebaže jí bylo teprve něco přes pět měsíců, je nutné si uvědomit, že křivka psychického vyspívání pastevce vypadá trochu jinak a v tomto věku je štěně na vyšší úrovni než stejně staré štěně běžných plemen. Právě proto jsem individuál naplánoval na období, které je z hlediska toho, na čem bylo zapotřebí u fenečky zapracovat, vzhledem k těmto skutečnostem ideální.

Celý kurz opět proběhl v pohodové atmosféře s velice dobře spolupracující klientkou. Se svými lidskopsími klienty se určitě nevidíme naposledy a moc rád budu sledovat, jak tato překrásná kangalí slečna bude vyrůstat a povahově dospívat - kontaktní vůči lidem, které si oblíbí, nedůvěřivá, nebojácná a ostražitá vůči lidem cizím nebo nedůvěryhodným...

A vím, že mě si bude pamatovat navždy jako "psa", který ji mimo jiné naučil i to, že také člověk může být plnohodnotným pasteveckým parťákem, pokud dokáže být stejně emoční, rychlý, chytrý a silný.

Bylo mi ctí a potěšením, malá psí princezno...;)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XII. - Kanaánský pes

 

Tento týden u mne absolvovala individuální výcvikový servis pětiměsíční fenečka plemene kanaánský pes se svojí majitelkou. Kanaánský pes rozhodně není u nás rozšířené plemeno, ale je velmi zajímavé svým původem i povahou.

Jedná se o izraelské národní plemeno, velmi staré a v dnešní době jediné oficiální plemeno, které existuje ve dvou formách - jako domestikované i divoké, volně žijící v přírodě. Kanaánci jsou velmi inteligentní, s vysokou vrozenou dominancí a nedůvěrou vůči neznámému okolí a cizím lidem.

Je tedy naprosto přirozené, že mnohý čerstvý majitel štěněte bude velmi rychle překvapen a zaskočen tím, že není vše tak, jak si představoval. V tomto konkrétním případě se ke mně fenečka dostala již v dost extrémním stavu, naštěstí je její majitelka z těch lidí, kteří nemají problém se obrátit o pomoc, pokud ji potřebují. To je vždy základ, tady není místo na ješitnost nebo ego (s čímž se bohužel u psích majitelů čas od času setkávám) - pokud si člověk nechá poradit a pomoci u člověka, který opravdu ví, o čem mluví, pak je to vždy ku prospěchu a předejde se tím velkému zklamání a spolužití v neustálém boji "kdo s koho". Nemluvě o samotné kvalitě psího života...

Tato fenečka u mne před krátkou dobou absolvovala konzultaci, během které mi předvedla širokou škálu asociálního chování (ječení, kousání, strach ze všeho...). Tehdy jsme si spolu vyříkali "základní pravidla" a fenka na mě ke konci reagovala už ne pokusy mě zakousnout, ale klasickými (a správnými) signály podřízenosti. Když jsme se teď setkali na individuálu, už si mě dobře pamatovala jako hierarchicky vyššího a fázi vzájemného "vyříkávání" jsme tedy mohli přeskočit a soustředit se na další kroky.

Vstupní stav byl stále ve fázi jekotu a obrovského strachu jít někam do neznámé situace (nefungovala základní smečková hierarchie), druhá strana mantinelu bylo výhružné startování, pokud se v okolí objevil vhodný pes. První den pro mě znamenal obrovský výdej psychické energie potřebné pro nastartování a trvalé vrácení správných vzorců chování, ale už druhý den díky tomu byl vidět znatelný pokrok, který se pak stupňoval i všechny další dny - fenečka začala fungovat smečkově, postupně z ní padal strach i signály agrese vůči okolí, z vystresované bytosti se opět stával pes.

Stejně pozitivní byl i vývoj mezi ní a její majitelkou, která od počátku dodržovala moje pokyny - kontakty, komunikace, vazba, hierarchie. A vše bude fungovat i v budoucnu, pokud obě dvě svoji nastoupenou cestu už neopustí.

Ostatně poslechněte si vše sami v podání samotné majitelky této krásné fenečky:)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis XI.

 

"Dobrý den pane Dostále. V jakých hodinách se s Vámi mohu spojit ohledně pomoci s našim psem Ronniem? Potřebujeme akutní pomoc. Děkuji za odpověď."

Touto smskou jsem se před několika týdny seznámil s majiteli mladého 1,5letého pejska plemene akita-inu, se kterým tento týden společně absolvovali můj individuální výcvikový servis...

Ronnie není povahově problémový pes - je jen typickým představitelem svého plemene, hrdým, nezávislým a přirozeně dominantním. Pro člověka roky zvyklého na povahu labradora tedy zcela něco jiného a nového. Navíc měl tu smůlu, že se už třikrát stal terčem "bojového plemene", nejen tyto situace musel zvládat sám a samozřejmě se to očekávatelným způsobem podepsalo na jeho vztahu ke svým lidem i psímu okolí. Ale měl to štěstí, že právě jeho majitelé rychle pochopili, že je třeba s celou touto záležitostí něco udělat a že výcvik pejska nesmyslnou metodou "pozitivního přístupu", kterým prošli, asi nebude to pravé pro Ronnieho ani pro ně.

Někdy je pro lidi těžké přijmout zjištění, že to, co je doposud jiní učili, je od základu špatně. U mne jsou najednou konfrontováni s jiným přístupem, jinými metodami a jinými informacemi. Mojí výhodou ale je, že vše, co svým klientům řeknu, jim umím již první den názorně ukázat na jejich vlastním psu - předvést, jak právě můj jiný přístup, metody a komunikace ze psa rozhozeného a věčně čekajícího podraz od okolí velmi rychle udělá psa klidného a spoléhajícího na svého vůdce smečky. I majitelé Ronnieho rychle pochopili a přijali tuto pro ně sympatickou "novou cestu" - den po dni se společně se svým pejskem cítili lépe a klidněji...

Když s pejskem pod mým vedením absolvujeme v naprostém klidu různé zátěžové situace a bez problému míjíme jiné štěkající psy, jsou to silné momenty pro všechny zúčastněné - pejska, moje klienty i mne samotného. Když jsme s Ronniem v pohodě prošli v dvoumetrové vzdálenosti kolem pěkně rozčileného štěkajícího velkého německého ovčáka opřeného předními tlapkami o horní hranu vrat (moje oblíbené testovací místo - mnozí z mých klientů je také znají:)), jeho majitel na mě koukl a řekl "teď mi spadla čelist". A pro mě to opět byl ten pozitivní signál, že věci fungují jak mají - že moji klienti i jejich pes se právě teď přesvědčili a něco naučili o tom, jak funguje síla smečky a přirozené komunikace. A jak obrovský je ve výsledku rozdíl mezi přístupem a přínosem hulákajících cvičáků, "pozitivního" podlézání vlastnímu psu a tím, co lidi učím já sám - přesněji řečeno nejen lidi, ale i jejich psy. Na co nepotřebuji týdny, ale stačí mi dny...

Je asi zbytečné dodávat, že den po dni viděli výsledky práce i Ronnieho majitelé - včetně toho, jak se měnil i jeho vlastní přístup k nim. A jako vždy v těchto případech je na konci opět společná radost všech zúčastněných, dvou i čtyřnohých bytostí.

Celkové dojmy a zkušenost s mým individuálním výcvikovým servisem si opět můžete poslechnout v autentické syrové podobě v podání mého klienta a Ronnieho parťáka;)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis X. - Maruška, kastrovaná fenka s těžkou srdeční vadou

 

Úsměvnou perličkou tohoto individuálního výcvikového servisu
je sázka mezi majitelkou fenečky a jejím manželem o to, zda
jí a její fence můj kurz pomůže.
Paní vsadila dvě láhve červeného vína proti dvěma krabicím
zmrzliny Carte d'Or, na které si měla pochutnat v případě,
že její víra v moji práci bude oprávněná...:)

Kříženka Maruška, 5-6letá kastrovaná fenečka se srdeční vadou, byla přivezena do českého útulku ze Slovenska. Zde si ji našla a osvojila její nynější majitelka. Minulost fenky je poněkud nejasná, ale vzhledem k její vzácné srdeční vadě, chování při vyšetření a sociálním vzorcům je velmi pravděpodobné, že delší část svého života mohla strávit někde ve veterinární laboratoři.

Kastrace a z toho plynoucí vzorce chování spolu s vážnou srdeční vadou jsou samozřejmě smrtelná kombinace (konkrétní dopad na na tuto fenečku sama moje klientka ve videu líčí), každý člověk-kardiak ví, že se nesmí rozčilovat a u psů to platí stejně. U Marušky bylo vše ještě podtrženo původem, určitě je v ní genetická informace borderkolie nebo šeltie, takže temperament daný od přírody.

Naštěstí se opět projevilo, že vrozené sociální vzorce chování psa nezabije nic. Maruška se mnou od začátku komunikovala, rychle vycítila, že jsem tu proto, abych jí pomohl. Svojí komunikací "na pozadí" jsem ji už první den zklidnil, dodal jí potřebnou jistotu a znovu v ní probudil základní smečkové instinkty - tedy to, co by udělal skutečný pes s vůdcovskými vlohami a co jsem díky svému daru schopen udělat i já jako člověk.

Spolupráce s její majitelkou byla také pohodová, paní se již první den přesvědčila nejen o tom, že moje postupy fungují, ale i o tom, že pokud se bude držet toho, co jsem ji učil, budou fungovat i u ní. A každý další den pak byl lepší a lepší...

Vlastní zhodnocení individuálního výcvikového servisu přímo v podání mé klientky si můžete poslechnout v přiloženém videu. A protože paní podávala svému manželovi každý den zprávu o "stavu Marušky", tak pevně věřím, že i ta zmrzlina ji doma už čekala;)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Když vám seberou pejska... (Individuální výcvikový servis IX.)

 

Za některými lidskopsími klienty mých individuálních výcvikových servisů se skrývá silný příběh...

Tak jako v tomto případě, kdy bylo tehdy roční štěně rhodéského ridgebacka exekučně zabaveno jako věc
a jako s věcí s ním bylo následně i nakládáno. Jen díky jeho majitelce, která se nebála a rozhodla se celou
kauzu medializovat, došlo k jeho záchraně a v nedávné době i k legislativní změně, která by v budoucnu
měla podobným krutým excesům zabránit.

Příběh samotný si poslechněte přímo z úst jeho hlavní aktérky v následujícím videu. Co se týká jejího dnes již zhruba 4,5letého rhodéského ridgebacka - na počátku mé práce s ním byl vystresovaný pes, neklidný, pes permanentně cítící ohrožení a potřebu se bránit. Pes, který měl ve své majitelce milující chůvu, ale ne vůdce. Proto řešil zátěžové situace po svém a plně v souladu se svým traumatizujícím zážitkem - tedy agresí ze strachu...

Dnes jsou také on i jeho majitelka už jinde. Na Natym bylo krásné sledovat, jak se díky mé práci s ním den po dni z nejistého bojácného pejska stává opět sám sebou - klidným, pohodovým ridgebackem, ponechávajícím řešení situací na vůdci smečky. Absolvovali jsme (všichni spolu i jeho majitelka zvlášť) různá prostředí a setkání - psi, kočky, lidé, městský provoz... všechno zvládl bez paniky nebo agresivních reakcí. I jeho psí dušičku jsem uvedl zpět do pohody, i jeho majitelka teď ví, jak s ním komunikovat.

A znovu jsem se setkal s momenty, které na své práci tak miluji - tou úžasnou změnou výrazu v psích očích od původní nejistoty a neklidné ostražitosti k finální pohodě a klidu, kdy pohled psích očí změkne a zněžní... výrazem psího poznání (viděli jsme se s pejskem krátce před dvěma měsíci na konzultaci, ale on na mě nezapomněl)... a v neposlední řadě radostí mé klientky "Naty se na mě začal dívat"...:)

Více si poslechněte přímo v tomto videu:

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis VIII.

 

A je tu další z mých "zpětných vazeb" - tentokrát jde o krásného australského ovčáka, dvouapůlletého psa...

Vedlejším produktem toho, když je pejsek tzv. startovací, bývá občas pokousání vlastního majitele v situaci, kdy se jej snaží dostat od druhého psa. V tomto videu uvidíte, jak to vypadá, když se potká špičák proti špičáku na lidském předloktí;)

Ale to je dnes už jen vzpomínka na minulost (stalo se to v sobotu, tedy dva dny před jejich příjezdem), v současné době jsou oba protagonisté ve svém vzájemném vztahu zcela jinde.

Hlavním problémem tohoto pejska (kromě celkového "nerozumění si" se svou majitelkou) bylo startování po jiných psech. Příčina byla jasná od počátku, nefungoval hierarchický vztah a australský ovčák jako přirozeně dominantní plemeno v podobných případech vždy bere řešení situací do vlastních tlapek. Bylo zapotřebí opět postupovat citlivě, ale právě toto je můj přístup a pejsci na mě reagují tak, jak reagují - proto i zde byl jasný pokrok vidět již po první lekci. Další dny pak úspěšnou změnu psích reakcí v zátěžových situacích potvrdily mně i klientce, pejsek se zklidnil, přestal řešit zbytečné věci a jeho majitelka se začala učit s ním správně pracovat. Tedy nejen používat správné komunikační postupy, ale upravit i svoji vlastní psychiku tak, aby ji její pes rozuměl a byl ochoten v budoucnosti přijmout jako vůdčího jedince.

Další spolupracující klient, ze kterého mám velkou radost. A další pejsek, který se díky mé práci s jeho psychikou v podstatě ze dne na den zcela srovnal...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis VII. - Ať Tě síla provází...

 

Dnes dávám se svolením své klientky k dispozici zpětnou vazbu v trochu jiné formě - ve formě "deníkového" popisu prvního a čtvrtého (tedy dnů nejdůležitějších) dne individuálního výcvikového servisu. Je napsána krásnou lehkou formou, je opět zcela otevřená a neskrývá emoce. Malá psí princezna Alma (necelé dva roky, tibetský španěl) mě vždy rozesměje při vzpomínce na šest kilo psího tělíčka, které během podávání ruky s klientkou rozvážně obejde moji pravou nohu, vyhledá si strategické místo a se svým kouzelným předkusem se mi neúspěšně pokusí prokousnout skrz maskáče - a já chvíli jen nevěřícně koukám, co se to tam dole děje, protože to byla neskutečně komická situace... na druhou stranu mám vždycky rád, když pejsek projeví svoje ambice hned na začátku:)

Alma i se svojí majitelkou jsou po čtyřech dnech absolvovaných u mne už úplně jinde. Jsou spokojené, klidné, fungují jako smečka a mám z nich obou velkou radost. Jako ve všech mých případech, i zde to byla práce nejen se psí, ale také lidskou psychikou. Díky Almině majitelce to však i tentokrát šlo velmi rychle a člověčí i psí "démoni" byli navždy vyhnáni tam, kam patří.

Přečtěte si následující autentický deník a věřím, že vás zahřeje na duši stejně, jako zahřál i mne.

Zpráva ze dne prvého.

12.30
Tak jsme vážně tady! Trochu tomu nemůžu uvěřit. Alma se cuká ve kšírkách (no jasně, máme mít obojek, ale u takhle malého psa je to zbytečné tahat ho za krk, no né!). Přichází pan Dostál. Pomalu a klidně. Zato já jsem dost nervózní. Alma si ho očuchá a pomalým krokem ho obejde a v zápětí ho kousne do nohy. ZEZADU! Sakra, tuto naší nejnovější strategii nemusela předvést hned. Pan Dostál mne sleduje klidným, vyrovnaným pohledem a tiše říká: „to jste mi, ale neřekla!“ Co na to odpovědět? Pak obojek, kšíry dolů. Obojek není kožený, proč taky, obojek jako obojek. Za pár vteřin mi dojde, proč to jedno není. Stydím se! Říkal to a já místo abych se zeptala, myslela jsem si, že jsem nejchytřejší. Okamžik mateřské hrůzy: dávám vodítko se svým miláčkem do ruky naprosto cizímu člověku. Nejistota, takřka panika… zbytečně. Po chvilce Alma jde vedle jeho nohy stejně klidně a vyrovnaně jako on. Mně klidným a vlídným hlasem pan Dostál upozorňuje na důležité věci. Procházíme lesíkem, sídlištěm, sedíme na autobusové zastávce, míjíme školu a křičící děti, Almy noční můra, a Alma jde a je v poho.

14.00
„Tak vidíte kde je chyba?“ Jasně že vidím, u Almy není. Tváří se jako nejspokojenější pes pod slunkem. „Tak dnes jsem vám ukázal, že pejsek je v pořádku a zítra začneme pracovat na vás.“ „Tak jo,“ špitnu, „tak já tedy zítra přijdu.“

Abych dnes taky něco dělala, dostávám domácí úkoly.

14.45
Káva u mamky. Alma se vrhá na Nelinu, a odbíhají spolu povyprávět si dnešní zážitky. Mamka je zvědavá, tak co, tak jak? Pomalu piju kávu, je dobrá. Přibíhá Alma a muchluje se s mamkou. To maminku uklidní, pejsek je v pořádku.

15.30
Přicházíme domů. Alma, která prospala cestu v autě, se chystá v této činnosti pokračovat. V kuchyni ji zastaví syn a také zkoumá, jestli neutrpěla nějakou újmu. Alma mu olizuje celou hlavu, když je se svým dílem spokojená, vznešeně odkráčí na gauč, kde usíná zaslouženým spánkem. Chrápe jak dřevorubec. Dívám se, jak prší…

17.00
Neprší, leje.

17.30
Úkol číslo jedna:

Nedá se nic dělat, vyrážíme do deště. Nebe se lehce smiluje a liják se mění v deštík. Alma a teď POZOR… vzorně kráčí u mé pravé nohy. No neraduji se předčasně, asi na ní ještě působí to kouzlo. Něco jako ve hvězdných válkách: Ať tě síla provází… Troufale bych nám na konci procházky dala jedničku, nebýt jednoho selhání. No jasně, že neselhala Alma. To já si nevšimla toho labradora, Alma ano, a když se ptala, netušila jsem na co. Následovala malá panika.

20.00
Alma spí. Poslouchám muziku. Hrají Nothing Else Matters. Klasika. U té jde sebezpyt (úkol číslo dvě) bezvadně.

22.00
Úkol číslo tři:

Vyrážíme ven. Přestalo pršet. Pozdní večer po dešti. Tolik vůní, vítr šumí ve větvích a vše se leskne, jako nové. Mám ráda tyhle chvíle. Alma opět vzorně kráčí u mé pravé nohy. Sleduji ji a snažím se vnímat, co se v ní děje, co asi řeší či neřeší, včas jí odpovídám. Noci jsou laskavé, klid je v nich přirozenější. Asi v půlce cesty z jedné zahrady vychází boxer se svou paničkou. Včas si všimnu a v klidu s Almou počkáme, až vyjdou, abychom se jim nemotali do cesty. Alma sice natahuje, ale stojí klidně a neštěká. Když vyjdou, pokračujeme dál. Klidně a bez problému přicházíme domů. Krásná, pohodová procházka.

23.00
Alma opět spí. Její teplé tělíčko hřeje moje kolena. Pozoruju její klidný spánek a ptám se sama sebe, jakého bych chtěla vůdce smečky.Silného a vyrovnaného. A takového dám Almě. Ať nás síla provází  

 

Zpráva ze dne čtvrtého.

Být vůdcem smečky je fuška. Hlavně pro nás ženy. Jsme pečující, ochranitelské, láskyplné. Hlavně pro to poslední daleko častěji vyhledáváme pomoc pro naše pejsky právě tady. Chceme, aby se naši pejsci měli dobře. Nepotřebujeme cvičené opičky, které by ostatním předváděli, jak jsme my skvělé. Potřebujeme spokojené, zdravé a šťastné psí parťáky, se kterými se nám bude hezky žít.  

Ano pro ženy je to těžké a přesto to dokážeme, mně osobně velmi pomohla věta: „Uvědomte si, že svou nejistotou a strachem jí velmi ubližujete.“

Čtvrtý den.

10.00
Syn pozoruje Almu a najednou prohlásí: „mami, Alma je opravdu spokojenější“. Usmívám se v koupelně, protože je to pravda.

A co je pro mne překvapivé, Alma reaguje nadšením na svůj obojek. Kšírky jsme odložily. Slouží jen pro jízdu v autě.

12.30
Poslední výuka. Dnes vlastně už víc doplňování a upřesňování. Seznam otázek. Odpovědi. Směji se když si uvědomím, že pan Dostál je poslední koho kousla. Dnes chodí na vodítku klidně, lidi míjí se zvednutou hlavičkou, maximálně, pokud se jí někdo opravdu nelíbí, mi věnuje krátký pohled, a když zjistí, že jsem v klidu, ztratí o chodce zájem. K našim chodíme kolem dvou dětských hřišť. Dříve to byla pohroma, dnes nezájem.

13.30
Alma vesele poskakuje po louce. Šťastný pejsek. Ulovila myšku a přinesla mi jí. „Koukej, jaký jsem lovec!“

15.00
Loučení.  „Pokud bude nějaký problém, ozvěte se.“(To patří mně.) „Měj se krásně princezno,“ (To patří Almě.)

22.00
Před výukou jsem Almu milovala, teď ji obdivuji, miluji a jsme mnohem víc spojené… je to jiné, mnohem intenzivnější.

Vzpomínám, jak dlouho mi trvalo se na výcvik přihlásit. Kolik pochyb! Kolik obav! Na internetu jsem našla i velmi zneklidňující informace. Teď jsem moc ráda, že jsem se šla přesvědčit osobně. Nepotvrdilo se nic z toho špatného, co jsem se na netu dočetla. Pejsci pana Dostála milují, protože on miluje je. A to by Alma podepsala. Ale teď tu chrupká ze spokojeného psího snění…pan Dostál ji na začátku slíbil, že jí se mnou pomůže a to splnil.

    Jana Koliášová

     

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis VI. - vzkaz těm, kteří potřebují pomoc...

 

Čas od času sem ze svých individuálních výcvikových servisů dávám krátká videa, která jsou nějakým způsobem vypovídající - ať už o mých postupech, výsledcích nebo obecných pejskařských jevech. Tento krátký "vzkaz od klienta" jsem natočil ze dvou prostých důvodů: jako další apel na majitele pejsků, ať skutečně nenechají svoje pejsky (a vlastně i sebe samotné) zbytečně trápit, protože stres a pošramocená psychika dostane každého psa spolehlivě do kolen. A také proto, abych na plemeni rhodéský ridgeback demonstroval, jak moc citlivá je psí duše u plemen, u kterých byste to na první pohled vůbec nečekali...

Důvod, proč se na mě majitelka této krásné čtyřleté psí slečny obrátila s prosbou o pomoc, byl jak přes kopírák a mnohokrát jsem jej za svoji praxi už zažil - fenka vystresovaná s klasickými stresovými ventily (devastace, panika ze samoty, extrémní panika ze sebemenších zvukových podnětů, agrese vůči psům) a stejně tak vystresovaná i její majitelka, která už si nevěděla rady. Podle vlastních slov už vyzkoušela všechno možné, stav fenky jí určitě jedno nebyl, bohužel (jak už to tak bývá) všechny "rady" byly k ničemu a celou situaci jen zhoršovaly. Pak jednoho krásného dne dostala od jiné spokojené klientky kontakt na mne a vše nabralo jiný směr.

Na zhodnocení výsledků z pohledu klientky si udělejte vlastní názor z natočeného videa. Za mne jen tolik - protože ke každému psu svých klientů přistupuji tak, jako by byl můj vlastní, dostává ze mne i maximum mé psychické energie, mého "psího daru" a kontaktního přístupu. Proto jsou výsledky tak rychlé, proto je možné za několik dní dosáhnout tak velké změny k lepšímu v situacích, které několik let předtím absolutně nefungovaly. Moje konkrétní postupy jsou jen z malé časti viditelné pro člověka, ale beze zbytku vnímané jeho pejskem. Bez mé přímé práce to nejde - osobní interakce zapotřebí jak vůči pejskovi, tak vůči jeho majiteli (aplikovaná praktická psychologie). Proto je tak nezbytné tu oba zúčastněné po jistou dobu mít.

Psí (lidské) problémy nikdy nezmizí samy od sebe, nevyhnijí, naopak se upevní. Psí život ubíhá strašně rychle a čekat několik let, než se jeho majitel rozhodne s tím udělat něco skutečně přínosného (místo ztráty času a přidávání další nálože problémů u různých "cvičitelů" a "rádobypsychologů"), je pouze formou psychického týrání vlastního psa. Proto prosím - mějte tyto skutečnosti na paměti a nehazardujte se zdravím a pohodou svých čtyřnohých kamarádů!

Pes, vystavený dlouhodobému stresu, se chová tak, jak odpovídá jeho konkrétnímu naturelu. Někteří se stanou divokými agresory, jiní se schoulí sami do sebe. Ale každý z nich postupně sklání svoji hlavu níž a níž a do očí dostávají ten nezaměnitelný pohled štvané bytosti. A paradoxně mnozí z napohled psích "tvrďáků" mají svoji duši nejcitlivější a nejzranitelnější - a u plemene rhodéský ridgeback (ale i u jiných) to pozoruji už dlouhé roky. Feny jsou uštvané a ubité, psi ochotní zabít každého kolem sebe.

Mějte v sobě prosím základní zodpovědnost a cit. Není odsouzeníhodné udělat chybu - odsouzeníhodné je zatvrzele na ní trvat dál, protože zodpovědnost a cit konkrétního člověka nejsou schopny překonat jeho hypertrofované ego...

A proto zde zveřejňuji tento vzkaz z úst mé klientky. Vzkaz člověka, který vše výše napsané zažil na vlastní kůži.

P.S. Ještě jedna perlička na závěr - tato fenečka předem dobře tušila, že jí pomůžu. Tři poslední roky svého života nehárala (klasický fenčí syndrom "schování se"). V den, kdy sem přijela, začala barvit;)

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

AKTUALIZACE "3 TÝDNY POTÉ"

I tentokrát se se svolením klientky podělím o stav fenečky o tři týdny později...

Vážený pane Dostále,

jak jsem slíbila, tak také činím a píši Vám jak se nám s Jordie po absolvování vašeho individuálního výcvikového servisu (IVS) daří. A musím, chci říct, že se nám daří velmi dobře! Postupujeme stále vpřed den po dni, krůček po krůčku, bok po boku a mám z toho nesmírnou radost! Výcvik, který se konal v době, kdy jsem měla narozeniny, byl pro mě tím největším a nejlepším dárkem, který jsem si nadělila a od Vás potažmo dostala, a to bez nadsázky! Má rodina a přátelé mne doma skoro nepoznali, jaká změna u mě nastala, a já jsem jim na to jen řekla „kdo nezažije, nepochopí" a za tím si stojím, IVS je nepopsatelná, a především nepřenositelná zkušenost!

Stručné zhodnocení našich dosavadních úspěchů:

1.  Pokračujeme v pomalých klidných procházkách na prověšeném vodítku, kombinujeme louku, klid a město, provoz, pomalé procházky prospívají nám oběma
2.  Od prvního dne po návratu domu „trénujeme“ odchody z bytu, začaly jsme na 5 minutách a aktuálně jsme na 6-7 hodinách (pokud je nějaký nezdar, pak je to způsobeno něčím z vnějšku ne mým přístupem)
3.  Zvládáme projíždějící auta, motorky, psy za plotem, procházející psy (potkaly jsme i našeho největšího nepřítele černého afgánského chrta a byly jsme v klidu), dále nás nelekají bruslaři, skateboardisti, děti…
4.  Učily jsme se rozkládat lehátko, otevírat a zavírat „strašidelný papírový pytel od granulí“, občas mi něco upadne, nebo když vysávám - Jordie neprchá pryč
5.  Jordie za mnou nechodí jako ocásek, odpočívá v klidu na pelíšku, nebo na gauči
6.  Když se oblékám, netřese se, nehlídá mne, většinou spí, nebo jen pokukuje
7.  Co se týká mne, z nepříjemných situací neutíkám ani neustrnu, lidem, psům se nevyhýbám, naopak jdu tomu pomalu a se vztyčenou hlavou naproti

Takto bych mohla ještě pokračovat dál a dál…

Pane Dostále, tímto bych Vám chtěla ještě jednou poděkovat za pomoc. Konečně po 3,5 letech je to pomoc, která funguje! Moc si Vaší pomoci a přístupu k pejskům i jejich páníčkům vážím! Jsem nyní klidnější, jistější, každý úspěch, zkušenost s Jordie mne posiluje a dělá šťastnější!!! I když, jak jsem uvedla ve vzkazu, čeká nás dlouhá cesta, stojí to za to. DĚKUJI Vám!

S úctou

Zuzka Šidlová, Havířov

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Epilepsie a psychika (Individuální výcvikový servis V.)

 

Roky práce s psí psychikou a pejsky, mezi nimiž byl i nezanedbatelný počet epileptiků, mě přesvědčily o velmi úzkém propojení epilepsie a psychiky. Konkrétně mám na mysli špatný stav psí psychiky jako častý spouštěč epileptických záchvatů.

Epilepsie je neurologické onemocnění, vrozené (popř. dědičné) nebo získané. V případě získané epilepsie je dle mých zkušeností v naprosté většině případů její příčinou prodělaná narkóza v kombinaci s predispozicemi konkrétního jedince, a to zcela nezávisle na věku, ve kterém ji pes absolvoval. Je to jeden z důvodů, proč majitele psů odrazuji od zbytečných celkových anestezií nebo anestezií, které jsou v poměru k zákroku neúměrně silné.

Jako neurologické onemocnění je epilepsie úzce svázána s celkovým psychickým stavem postiženého jedince. Speciálně u psů, jak jsem vypozoroval, je obrovský rozdíl mezi jedincem "smečkovým" a jedincem, jehož základní psychické a sociální potřeby uspokojeny nejsou. Pes, který vnímá podporu své smečky a autoritu jejího vůdce, je vždy v daleko větší psychické pohodě než pes, jehož prostředí těmto potřebám neodpovídá. Pes, který žije v klidném a psychicky stabilním prostředí, které nenarušuje výrazným rušivým způsobem jiný pes nebo dokonce sám majitel psa, udržuje dlouhodobě svoji hladinu vzrušivosti na nízké úrovni, je v klidu a jeho nervová soustava se nedostává do extrémních stavů ani při krátkodobém silném vzruchu.

  • Naproti tomu pes žijící jen vedle svého majitele, pes, který si neustále uvědomuje, že veškeré zátěžové nebo problémové situace musí řešit on sám, se dlouhodobě ocitá v obrovském psychickém zatížení. Celá jeho nervová soustava dostává pěkně zabrat, pracuje v režimu stresu a nepohody.

Epilepsie u psů je dnes vesměs "léčena" (cílem je zde odstranění záchvatů, tedy až důsledků onemocnění) farmakologicky (antiepileptika). Používají se různé druhy, nicméně stejně jako sedativa obecně mají (zvláště při dlouhodobém podávání) velmi devastující účinek na psí organismus - a to jak z hlediska fyzického, tak psychického. Jinými slovy jde o vyrážení klínu klínem s tím, že ten druhý klín má z hlediska času daleko zhoubnější následky...

  • V průběhu mé praxe se mi podařilo u psích epileptiků, jejichž majitelé byli ochotni a schopni svůj přístup v souvisejících oblastech změnit, vždy dosáhnout podstatného zmírnění nebo dokonce i ukončení medikace. Totéž u psů postižených onemocněním mozku, kteří brali skutečně koňské dávky psychofarmak, aby vůbec nějak fungovali.

Lidé totiž již zapomněli, jaká je moc a síla přirozeného společenství (zdůrazňuji přirozeného, ne uměle vytvořeného). Psi nezapomněli - každé štěně se rodí s geneticky zakotvenými pojmy "smečka" a "komunikace". Zvířata obecně si dokáží vzájemně pomoci tak, jak dnes jen málokdo z lidí, hendikepovaného jedince totiž drží psychika, kolektivní vědomí a kolektivní komunikace. Tedy něco, co lidé již zapomněli. To, co lidé dnes nahrazují medikamenty a hromadou slov bez skutečného významu a emocí...

  • Můj dar mi umožňuje s pejsky komunikovat jejich způsobem. Mimo jiné to znamená i onu "neviditelnou" komunikaci v pozadí, která jim dodává klid, pohodu a psychickou vyrovnanost - komunikaci, která stojí v pozadí jejich velmi rychlých pozitivních posunů a zklidnění. A to vše funguje i u jedinců postižených různými formami neurologických onemocnění, tedy i epilepsie.

Pokud (zdravé i postižené) psí jedince uvedu do psychické hladiny totožné s tou, do které by je uvedla fungující přírodní smečka, pak se jejich stav vždy výrazně zlepší a vidí to na nich i sami jejich majitelé. Je to první a nezbytně nutný krok, který celý pozitivní proces odstartuje. Tím druhým pak je budoucí chování samotného majitele - pokud je sám schopen na sobě zapracovat a dlouhodobě (natrvalo) zklidnit i svoji psychiku, pak je důsledkem této změny vždy velmi razantní pozitivní posun pejska a jeho celkového psychického stavu.

  • Jak jsem již napsal, epilepsie je s celkovým vyladěním psí psychiky velmi úzce spjata. Pokud jsme schopni ovlivnit její stav, pak ovlivňujeme samotné spouštěče epileptických záchvatů. Jsme schopni jejich počet i razanci radikálně snížit, v ideálním případě zcela odbourat - konktrétní výsledek závisí na mnoha faktorech, mimo jiné na věku pejska, jeho temperamentu a primární příčině onemocnění.

V každém případě však jde o dlouhodobý proces a dlouhodobý stav psychiky. Epileptický záchvat není nutně vyprovokován jen bezprostředním zážitkem, velmi často (resp. ve většině případů) je příčinou dlouhodobě rozhozená psychika a události uložené v podvědomí. Pro názornost bych to přirovnal ke zlým snům, které také nejsou zapřičiněny jednotlivou událostí, ale dlouhodobým stavem psychiky a stresem. Proto se také mnoho záchvatů přihodí v okamžiku probuzení nebo lehkého spánku - stejně jako se probudíte ze zlého snu zpocení a s bušícím srdcem...

Za všechny tyto mé případy teď zveřejním jeden konkrétní z tohoto týdne, včetně vyjádření samotné majitelky pejska:

  • Paní za mnou přijela na individuální výcvikový servis se svým sedmiletým parson russell teriérem - pejskem, který epilepsií trpí již šest let. Primární důvod, proč se jeho majitelka rozhodla nechat si ode mne pomoci, byl ale jiný. Problémem byla celková dlohodobá nepohoda jejího pejska, která se v poslední době dostala již do extrémní fáze - agrese vůči psům, devastování domácnosti v době samoty, vytí a štěkání. Na pejskovi i jeho majitelce jsem samozřejmě v rámci svého individuálního výcvikového servisu opět zapracoval a výsledky se dostavily velmi rychle - třebaže byl pejsek v cizím (a tedy pro něj daleko více zátěžovém) prostředí, byl v klidu venku při konfrontaci s cizími psy, byl v klidu i v ubytovacím zařízení, bez jakýchkoli hlasových projevů nebo dokonce devastace (poslední dva dny majitelka trénovala i jeho opuštění na kratší i delší dobu). Od druhého dne jsme nasadili i omezení medikace na 50% původního stavu - pejsek byl zbylé 3 dny zcela v klidu, bez záchvatu nebo i jen jeho náznaku. Paní jsem poradil, jak postupně dále odbourávat medikaci, uvidíme, na jak nízkou dávku se nakonec dostaneme. Ale už sestup na polovinu medikace (znovu opakuji - v pro pejska zátěžovém režimu fyzicky i psychicky) je velký úspěch a pokud paní dodrží všechny postupy, pak věřím v to nejlepší.

Vše si můžete poslechnout v přímém podání mé klientky - a berte výše uvedené principy prosím všichni, kdo máte doma psího epileptika, jako rozumnější cestu k jeho lepšímu stavu, než je pouhá medikace. Možná se jí nezbavíte zcela, ale věřte mi, že čím méně antiepileptik do pejska vrazíte, tím lepší i delší život bude mít. Všechny "léky" na této bázi se na citlivém psím organismu velmi negativně podepisují, a to až do konce života. A pokud budete mít chuť zkusit jinou cestu, pak přijeďte - i vám rád pomůžu. Nejde zde o žádné šarlatánství, ale o aplikaci mého "psího daru", přirozených psích komunikačních postupů a vyladění psychiky vašich čtyřnohých kamarádů...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

AKTUALIZACE "10 DNŮ POTÉ"

Velmi mě potěšila zpětná vazba Atyho majitelky a rád se s jejím svolením podělím o změny k lepšímu, které za tuto krátkou dobu již nastaly...

Popíši naše prozatímní úspěchy:

  • doma byl Aty celý týden naprosto v klidu!, žádný štěkot, žádné ničení,
  • jsme na čtvrtce tabletky večer a zatím žádné potíže!příští týden se pokusím co druhý den vynechat,
  • venku chodí na prověšeném chodítku (ale jasně, že to na mě občas zkouší a  najednou se vrhne na opačnou stranu...),
  • čím jdeme pomaleji, tím je to lepší, tím více mám pocit, že jdeme spolu, ne vedle sebe,
  • neznačkuje,
  • čím dál méně chodí s čumáčkem u země,
  • v lese nás minulo stádečko srnek a Aty mi seděl vedle nohy a koukal,
  • dovolila jsem mu pohrát si se známou fenečkou a pak na zavolání v klidu od ní odběhl,
  • na křižovatkách sedí a naprosto v klidu čeká, až přejedou všechny auta, nechávám i 2 cykly zelené...,
  • na zastávkách sedí, zatím ve větší vzdálenosti a jen kouká,
  • běžící lidi, křičící a hrající si si děti na hřišti,cyklisti...míjíme je v klidu, nevšímá si jich,
  • řvoucí pes za plotem je mu úplně jedno,
  • na stopovačce funguje skvěle! denně takto chodíme,střídám vodítko a stopovačku, po loukách i po chodníku, v lese..., p o m a l u ...jde to, daleko více mě takto vnímá, přiběhne na zavolání,
  • znovu se mnou začal spát, tulí se ke mě, neutíká zpostele,
  • pouze mi zahlásí zavrčením, že je někdo u dveří,neštěká.

 

AKTUALIZACE "6 TÝDNŮ POTÉ"

Pane Dostále a Gardi,

uplynulo pár dní, co jsme se s Atym vrátili ze soustředění a už 2 měsíce, kdy jsme u Vás byli na individuálním výcviku. A ve mě bublá mnoho vět, které bych ze sebe chtěla dostat.

Musím říct, že se nám s Atym život obrátil naruby od chvíle, kdy jsme Vás poznali. Jak jste měl možnost zjistit už v Liberci, já jsem temperamentní čertík v krabici, co vyletí pro kadou blbinu, mám ráda vše svižné, rychlé, všeho hodně a hlavně hned. A Aty, již svou povahou teriéra, je podobného ražení, no a se mnou ještě více zdivočel, nemaje ode mne, začátečníka bez znalostí, pevnou ruku a daná pravidla, nýbrž pouze milující náruč chůvy. Toto jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem si díky své kamarádce začala číst Vaše stránky na netu i v knihách. Pochopila jsem, kolik omylů a hrozných chyb jsem v Atyho výchově udělala a jak moc jsem mu za těch 7 let svou neznalostí ublížila, o kolik jsem ho v jeho psím životě ochudila a co již nikdy nebudu moct vrátit zpátky. A protože svého pejska nechci dál trápit a protože chci, aby byl po zbytek života šťastnější, byla jsem ochotná se učit, jak jemu i sobě pomoci.

Jako mnozí přede mnou, začala jsem vše řešit až ve chvíli, kdy už bylo opravdu hodně pozdě! Aty byl velmi vznětlivý, naprosto nesnášenlivý až agresívní vůči psům, uštěkaný, mnoho let nepuštěn z vodítka, protože jsem se bála, že by utekl a napadl by prvního psa, kterého by na útěku potkal, nemaje ve mě naprosto žádnou autoritu, vrátil by se možná jen proto, že mě má rád a že mu dám pelíšek a večeři. Navíc doma začal v tomto dospělém věku celodenně výt a devastovat byt. A k tomu se nabalila epilesie, pro stupňující počet záchvatů již skoro rok řešená antiepileptiky. A já, v poslední době uzlíček nervů, vystresovaná, ubrečená, vše tímto jen zhoršující, jsem najednou uslyšela v telefonu zcela klidný, mírný tichý hlas, který mě utěšil, že není nikdy tak pozdě jak to vypadá, že vše má své řešení, pokud já pochopím. A já moc chtěla pochopit, naučit se, jak se svým pejskem dál žít v klidu a pohodě, prožít jeho život spolu s ním, ne vedle něho.

Jen několik dní jsme museli s Atym vydržet než se nám dostalo Vašeho laskavého přijetí a individuální péče. To, co se mi zprvu zdálo jako nepochopitelné, nemožné, neřešitelné, se najednou stalo zcela normálním. Dnes sama nechápu, jak jsem mohla chodit s Atym na flexi vodítku, proč by mi Aty měl utíkat, proč by musel očurávat každý roh co pár metrů, proč by mi nemohl jít klidně na prověšeném vodítku vedle nohy, proč bych na něj měla hulákat, když slyší mé šeptání...z Liberce jsme po 4 dnech odjížděli jako vyměnění! Aty na čtvrtinové dávce léků a bez záchvatu, klidný, neřvoucí, se zájmem v očích o vše kolem a s ouškama nachystanýma zaslechnout můj hlas a povel. A já zcela zklidněná, bez známky nervozity a stresu, lehce zpomalená ve svých gestech, pohybech i řeči, čehož si ihned všimlo mé okolí a já se jen usmívala místo odpovědí na otázky typu: "Co se ti stalo?" A Atymu, že je najednou tak jiný, klidný?"

Nejvíce na náš návrat čekala má kamarádka, která mě na Vás přivedla. Sama pejskařka, studující Vaše stránky velmi pečlivě již mnoho let, toužila jet na Vámi pořádané soustředění, ale neměla odvahu jet sama, dlouho do mě hučela, abychom jely spolu. Po individuálu, kdy jste mi soustředění sám navrhl, jsem samozřejmě již žádné přemlouvání nepotřebovala a obě jsme se přihlásily. A neskutečně se těšily!

No jo. Ale když si dvě ženy něco spolu vysní a představují si, jak bude a co bude...první večer a noc byly pro nás (a jistě pro každého účastníka, je-li tu poprvé!) opravdu šok! Jsme z druhého konce republiky, 8 a půl hodiny na cestě, zjištění, že v chatce nebudeme samy dvě, ale ještě spolu s dalšími dvěmi ženami a dohromady 5 psů, večerní procházka se psy ve štrůdlu, kdy se mnoho psů i fen chtělo okamžitě zlikvidovat, půl 2 ráno a my ještě stále nespali...ráno až příliš brzy, protože jsme zvyklé vstávat do práce, kruhy pod očima a deprimovaný výraz, co nás tu ještě čeká za hrůzy! Vypadala jsem asi, že to vzdám, okamžitě se sbalím a jedu odsud pryč! Kdepák! Nejsem bábovka! Ublížila bych tím Atymu a nejvíc sama sobě! Rozhodla jsem se, že nebudu skeptická, že sklopím uši a budu dobře naslouchat, že se něco naučím, že dám sobě i Atymu příležitost. Řekla jsem si, že přece víte, co d    láte, že o psech a lidech víte víc než dost, abyste je uměl ukočírovat, že nedovolíte, aby se tu něco semlelo, že nám přece chcete pomoct! Vždyť jsem to viděla už v Liberci.

Jsem hrdá na to, že jsem to já sama psychicky zvládla. Přesto, že jsem měla asi nejstaršího a kvůli mě i nejdéle trpícího pejska, oba jsme to zvládli. Věděla jsem, že by byla utopie si myslet, že na konci soustředění si Aty bude vesele pobíhat mezi ostatními psy a hrát si s nimi, pro mě byl obrovský úspěch, že dokázal kolem mnohých projít a nesežrat je! Že mohl ležet na sluníčku nedaleko ostatních pejsků a klidně spát! Že dokázal trpělivě čekat, než všichni slížou zmrzlinu. Že seděl u mé nohy v kruhu bez toho, aby vyjel po sousedním psu. Některé Vaše metody a úkoly mi připadaly nesplnitelné, na hranici možností mého i mnohých jiných pejsků, ale nakonec pejsci a hlavně lidé dokázali skoro nemožné a vše se odehrálo bez újmy na zdraví i psychiky.

Předposlední den mi kamarádka řekla, že by příště chtěla jet zase. A já váhala, věděla jsem už, jak je to náročné, jak moc jsme byli oba za těch pár dní unavení, Aty při posledním cvičení v kruhu už ani nechtěl sedět, lehal si únavou, byl opravdu vyčerpaný, a i já jsem měla dost po psychické stránce, tolik informací, neustálé konfrontace pes-pes, obrovský záběr na psychiku lidí i psů...ale poslední noc se to ve mě zlomilo. Uvědomila jsem si, jak to vlastně všechno bylo skvělé! Jaká to byla pro všechny ohromná příležitost a zkušenost. Jak moc jsme se všichni za těch pár dní naučili, lidé, psi, lidé od psů, lidé jeden od druhého a my všichni od Vás a Gardiho. Velkou předností bylo i neskutečné počasí (ale když jste mi před soustředěním psal, abych za krásné počasí přinášela obětiny, říkala jsem Vám, že bude hezky, protože to tak chceme :-)) a také nádherné prostředí, krásná př    roda okolo, neuvěřitelná pohoda a klid Sloupu. Ale to všechno by bylo k ničemu, kdyby se sešli ne tak pohodoví lidé bez špetky sebestřednosti a pocitu "já jsem nejchytřejší na světě!" a kdyby z Vás a Gardiho ten samotný klid tolik nevyzařoval a my všichni ho nemohli čerpat. Tu poslední noc jsem se rozhodla, že tohle bylo naše první, ale rozhodně ne poslední soustředění, které si s Atym vyzkoušíme. Ještě se máme mnoho co učit!

Po pár dnech mohu říct, že Aty byl po návratu velmi vyčeraný, stále spal a i teď pospává častěji než dřív. Ano, ale taky dostává jeho mozeček daleko více zabrat, protože naše procházky a výlety se sice smrskly z běžných 30-50 km za víkend sotva na polovinu za celý týden, ale zato chodíme spolu a ne vedle sebe či pouze spojeni flexinou jako dřív. Aty ke mě často otáčí hlavinku a já na to gesto stále čekám a tak mu mohu vždy odpovedět. Aty si běhá na stopovačce ve velkých kruzích okolo mě, a protože stále sleduji jeho a ne mobil ani nikoho vedle sebe, mohu okamžitě reagovat na jeho signály, polohu oušek, postavení těla, výraz v očích, mohu si ho zavčas přivolat a on přiběhne a s jakou radostí! Aty chodí na zcela prověšeném vodítku, netahá mě za každým psem, aby se do něj zahryzl, neočuchává trvale chodník a trávu. Aty doma v klidu spinká a čeká, až se vrátím z práce a já nechodím domů ve stresu, co mě tam zase bude čekat za pohromu. A hlavně, Aty má už tak nízké dávky léků, že je to spíše placebo a na Vaše doporučení za týden tuto léčbu zruším úplně. A Aty po celou dobu neměl jediný záchvat!

Já vím, že máme s Atym ještě mnoho před sebou. Pochopila jsem, že jsem nastoupila na nikdy nekončící cestu stálého učení, vnímání sebe i svého pejska, stálé pozornosti a pozorování. Ona ta cesta jednou skončí, ano, a až skončí, bude to velmi bolestivý okamžik. Ale do té doby, dokud tu Aty bude se mnou, budu se snažit, aby ta cesta, naše společná cesta byla co nejklidnější, nejšťastnější, abych dala Atymu to nejlepší, co mohu. Díky Vám, pane Dostále, jsem pochopila, co to je: vědomí, že on a já jsme smečka! Že se můj pejsek na mě může spolehnout a že já mohu žít s ním spokojeně a šťastně po zbytek jeho života.

Děkuji Vám, pane Dostále za vše, co pro nás, lidi a pejsky děláte! Děkuji Vám za sebe i Atyho. A moc se těším, že se zase za rok s Vámi i Gardim potkáme.

Mirka Chromiaková a vedle mě klidně spící Atrey.

Mám z nich obou velkou radost:)

P.S. Jako další můj příspěvek majitelům psích epileptiků je od verze 3.1 mobilní aplikace FALCO PSÍ PRŮVODCE do modulu 'MŮJ PES/Veterina' implementována možnost uložení termínů dvou posledních epileptických záchvatů. Odstup mezi nimi je jednou ze základních informací potřebných pro veterináře i samotného majitele a ve stresovém rozpoložení se tyto údaje kolikrát těžko dolují z hlavy - zde stačí kouknout do aplikace a vše je jasné...
P.P.S. Po měsíci a půl je Aty bez problémů už jen na čtvrtce tabletky 2x týdně(!), bez záchvatu absolvoval i moje soustředění, kde byl vystaven spoustě vzrušivých podnětů a zcela jinému dennímu režimu...
P.P.P.S. V současnosti (cca 4,5 měsíce poté) je Aty již asi 2 měsíce bez medikace i bez záchvatů!!

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Hypersalivace

 

Když jsem tento týden přes telefon řešil jeden případ pejska, který "doma udělal obrovskou louži", uvědomil jsem si, kolik lidí do této pasti může z neznalosti spadnout.A protože stejně jako v tomto případě se i v mnohých jiných může jednat o totožnou záležitost, rozhodl jsem se na toto téma něco napsat...

První reakce majitele pejska je jasná a bezprostřední - vidí velkou až obrovskou kaluž nebo mokrou stopu táhnoucí se po půlce bytu a v tomto okamžiku jej samozřejmě napadne jediné: můj pejsek se počůral! Následuje více či méně drsná reakce vůči chudáku pejskovi a co nejrychlejší zlikvidování všeho toho mokrého nadělení. Jenže.

Stačilo by jednoduché očichání kaluže tekutiny (což člověk v naprosté většině těchto případů neudělá, neboť "je přece jasné, co se stalo") a okamžitě by dotyčnému muselo být cosi divné - tedy alespoň člověku, který má minimálně základní povědomost o intenzitě zápachu psí moči. Ale jak říkám - naprostá většina lidí v tuto chvíli jedná impulzívně a až tak se jim nedivím.

O co se tedy v takové situaci skutečně jedná?

Jde o jev zvaný odborně "hypersalivace" (nebo také "ptyalism"), česky řečeno nadměrné slinění - osobně tomu říkám, že se zblázní slinné žlázy. Spouštěcích mechanismů může být více, například chuťový podnět, strach nebo stres, zánětlivý proces v ústní dutině, mechanické podráždění, cizí těleso v jícnu, reakce na léky, nemoci zažívacího traktu, vzteklina, některé druhy otrav atd. Podle mých pozorování se ovšem často jedná i o zcela spontánní jednorázovou záležitost, která sama odezní stejně rychle, jak se dostavila. V tomto případě není třeba řešit nic, v těch předchozích (déletrvajících nebo chronických) je samozřejmě potřeba učinit příslušné kroky (veterina). Je třeba si také uvědomit, že některá psí plemena (např. mastif, bernardýn, německá doga apod.) mají k nadměrnému slinění přirozené predispozice, ale o tom jejich majitelé dobře vědí.

Pokud tedy najdete po svém v oblasti pomočování bezproblémovém pejskovi velkou louži, udělejte dvě věci - k louži čichněte a zkontrolujte jeho ústní dutinu. V této souvislosti upozorňuji, že pokud spouštěč slinění již odezněl, pejsek už slinit nebude, proto je "čichová kontrola" tekutiny na zemi vždy nezbytná.

Dále upozorňuji i na to, že kaluž může být skutečně obrovská (což bývá mimochodem i prvním indikátorem toho, že o obsah močového měchýře asi nepůjde). Člověk by nevěřil, že je pes schopen tolik slin vyprodukovat, ale je to opravdu tak.

Protože o této problematice lidé příliš nevědí, tak doufám, že mnohým z vás moje krátké pojednání na toto téma pomůže. A pokud se vám někdy přihodí, že najdete na zemi mokrou nehodu, nejprve zjistěte, o co se skutečně jedná a až poté se na svého pejska/fenku zlobte. Samozřejmě ne vždy se bude jednat o hypersalivaci, ale věřte mi, že pokud je pes v pořádku, nežije ve stresu a nejedná se o štěně, pak mnoho z případů "nevysvětlitelného pomočení" ve skutečnosti nic jiného než hypersalivace není.

Ale jak jsem psal - svoje v takové situaci udělá živelné propadnutí první a nejvíce se nabízející příčině a následné co nejrychlejší zlikvidování důsledků. Chápu, je to přirozené - ale ne vždy je původcem problému to první, co člověku vyskočí v hlavě...:)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Vodítka a nevodítka

 

K napsání tohoto článku jsem se také chystal už poměrně dlouho, protože důsledky "moderní doby vodítkové" vidím dnes a denně kolem sebe u uživatelů samonavíjecích (tzv. flexi) vodítek. Tou pomyslnou poslední kapkou pak byla žádost od jednoho pána, abych pro jeho web zrecenzoval vodítko nazvané "lishinu" (z angl. "leash in you", volně přeloženo "vodítko ve vás") - což jsem jednoznačně odmítl, protože pán by byl jako jeho propagátor sám proti sobě, rozhodně bych tento výrobek nedoporučil nikomu.

Proč?

Zkusím to vysvětlit.

V mém pojetí tak, jak je sám praktikuji (dnes se svým více než 60kg pastevcem) v prostředí, které je typicky městské svojí zástavbou (panelákové sídliště) i provozem (než dojdeme do přírody, potkáváme dospělé lidi, malé děti, jiné pejsky, auta, přecházíme freventovanou vozovku atd.), je vodítko výhradně a jednoznačně pouze pojistkou - nikoli k prasknutí napjatým restriktivním nástrojem. Zprostředkuje mechanické spojení s pejskem, ale pouze na bázi lehkých signálů, svoje telátko v běžných situacích ovládám pouze palcem a ukazováčkem jedné ruky - totéž mimochodem předvádím a učím i své klienty na jejich vlastních psech. A každému z nich opakuji základní princip, že vodítko je v provozu ten nejlepší pomocník, pokud se používá správně...

(Mimochodem - správná práce s vodítkem vůbec není jednoduchá. Je výsledkem mnoha souvisejících věcí - emoce, vztah, hierarchie, čtení psí řeči těla, fyzika... a na stranu druhou, pokud to člověk umí, je to práce pohodová, používající různé postupy a neomezující člověka ani jeho pejska.)

Nutnou podmínkou úspěchu je samozřejmě správný výběr vodítka z hlediska materiálu a délky. Při dnešním trendu vyrábět vše co nejlevněji narazíte nejčastěji na paskvily vyrobené z horolezeckých lan, které jsou tuhé, špatně ohebné, tenké a skvěle prokluzují mezi prsty - jinými slovy absolutně nevhodné pro pohotovou mechanickou interakci s pejskem. Stejně jako vodítka vyráběná z popruhových materiálů nebo kůže, která u větších plemen dokáží jen výborně pořezat prsty. A protože jsem svého času už nebyl schopen sehnat vodítko, které kdysi bylo na trhu a perfektně vyhovovalo mým potřebám, vyřešil jsem situaci zakoupením dvou vodítek na koně a jejich spojením do jediného. Tato vodítka jsou vyrobena z pevného materiálu tvořícího jádro a příjemného materiálu tvořícího opletení - celkově je pak dostatečně ohebné a tlusté, dobře se drží v ruce a neklouže ani v zimě nebo za mokrého počasí. Bonusem pak jsou dvě kvalitní samovolně nevyskakující karabiny a vyhovující délka.

Takové vodítko pak ve spojení s klasickým koženým obojkem optimálně splňuje všechny požadavky, které na ně kladu. Dá se s ním manipulovat nejrůznějším způsobem, mohu přes ně přenést i velmi lehký mechanický signál, stačí mi opravdu jen ty dva prsty, ve kterých mám největší jistotu.

A právě tady se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu bodu - mít v prstech cit a vnímat zpětnou vazbu.

Protože to je přesně ten důvod, proč odmítám jak "samozasekávací zázrak Lishinu", tak i flexi vodítka.

Abych to zjednodušil - vodítko "Lishinu" se od flexivodítka liší zásadně jen oním samozasekávacím mechanismem (stejný princip jako v samonavíjecích/samoblokovacích automobilových pásech). Veškeré další prvky jsou společné - zaprvé lanko nebo popruh, se kterým nelze vzhledem k jeho malému průměru (resp. tenkosti popruhu) a materiálu manipulovat prsty bez nebezpečí jejich poranění, nelze je pevně sevřít a mají tedy následně velmi nízkou účinnost vůči rozjetému pejskovi. A zadruhé plastové pouzdro (u flexi bytelná rukojeť, u lishiny jakýsi puk s možností připevnění na ruku nebo nohu). Důležitý je fakt, že už jen toto provedení zcela spolehlivě vyruší cit v ruce a potřebné vnímání zpětné vazby od pejska. A aby to bylo zcela dokonalé, tak pes vlastně "na vodítku" je a není, u flexi zastavíte odvíjení brzdicím tlačítkem, "lishina" je zastaví (ale jen pokud je akcelerace dostatečně vysoká) sama nebo musíte razantně trhnout rukou, aby se mechanismus aktivoval. Že se v těchto situacích jedná o naprosto nulovou reálnou komunikaci člověk x pes, asi netřeba zdůrazňovat...

Pro ilustraci výše uvedeného přidávám odkaz na dvě oficiální propagační videa, která paradoxně sama krásně dokumentují mnou popsané základní slabiny těchto hitů:

Dnešní doba klade pro mne až nepochopitelný důraz na maximální zjednodušování a pohodlnost. Bohužel tomuto trendu s radostí podléhá i mnoho pejskařů - takže tu máme elektrické obojky (můj názor na ně je veřejně známý), GPS trackery (až se nám zaběhne pejsek, budeme ho pohodlně hledat místo toho, abychom pracovali na tom, aby od nás neutíkal) - a máme tu i výše popsaná "nevodítka".

Ok, tak zkusme teď chvilku přemýšlet po mém...

Výrobce "lishinu" argumentuje tím, že použiváním jeho výrobku si uvolníte ruce. Pes vystartuje, mechanismus se zasekne... a reklamou a "nadšenými recenzemi" naočkovaný člověk zcela přestane přemýšlet. Nebude uvažovat nad tím, že pokud jeho pejsek vystartuje v okamžiku, kdy on sám je v klidu, asi je něco špatně hned na začátku. Nebude přemýšlet nad tím, že by se svým pejskem měl být v komunikačním kontaktu tak, aby jej jeho psí parťák stále vnímal a řídil se podle něj. Toto je základ nejen komunikace, ale i hierarchie a pokud právě toto majitel psa nezvládá, pak jej má pouze upoutaného kusem provazu a je jedno, zda se nazývá "lishinu", "flexi" nebo "vodítko". Jinými slovy - pokud si potřebuji vyřídit něco na daném místě (třeba jen zavázat botu), pak musí být prioritní spolupráce, tedy můj pejsek v klidu počká, než svoji činnost ukončím. Prověšené (ne napnuté!) vodítko je pak jen pojistkou jistoty, ničím jiným. Pes trhající sebou na konci jakékoli napnuté "šňůry" je pak jen špatnou vizitkou obou zúčastněných.

Denně potkávám lidi s flexivodítkem nataženým přes celou šířku vozovky a na jeho konci absolutně nekomunikujícího pejska žijícího ve svém vlastním světě. Denně vidím, jak z prostého důvodu konstrukce tohoto nesmyslu jsou lidé schopni pejska vypustit na lanku několik metrů od sebe, ale už nejsou schopni jej dostat zpět jinak než že za ním utíkají a jen pokud budou rychlejší, bude se lanko navíjet zpět. Jejich psi neznají chůzi u nohy, jejich majitelé nejsou schopni (a ani nemohou) se svým "nevodítkem" pracovat tak, aby měli v ruce cit, aby vnímali zpětnou vazbu psího těla - a aby si vůbec uvědomili, že mají v ruce držet pojistku, ne hlavní komunikační prostředek.

Totéž bude výsledkem u "lishiny", pokud se tento nesmysl vůbec rozšíří (pevně doufám, že nikoli - stejně jako u hitu minulosti zvaného halti-ohlávka, kterou jsem viděl za ty roky pouze u jediného psa a byl to pohled pro bohy). Běhání s pejskem? Je dobrý důvod pro to, proč se u této činnosti do mechanického spojení pes-člověk vkládá pružný člen - zkuste chvíli běhat s něčím jako "lishinu" a rychle jej pochopíte. Učení chůze u nohy? Žádný cit v prstech, eliminace zpětné vazby a spolehlivé zadupání všech komunikačních signálů. Telefonování nebo tablet, čtení knížky během společných procházek? Sorry, ale tuto činnost si opravdu nechte na jindy, venku se plně věnujte svému pejskovi a okolí... Look cool? Do what you want? Waaau...:/

Za roky mé práce jsem zaregistroval už hromadu vynálezů, které měly z psů udělat snadno ovladatelné beránky. Věřte mi, že ani jeden z nich nefungoval a ani nikdy fungovat nebude - mimo výše zmíněných "nevodítek" to byly různé typy obojků, postroje omezující pohyb předních končetin, ohlávky atd. Jen se děsím toho, kdy někoho napadne provléknout psům do čenichu kroužek, místo vodítka používat kladkostroj nebo jim rovnou do mozku vpálit ovládací čip. Děsím se toho, kolik lidských ovcí nad něčím podobným opět bude jásat, zmasírovány reklamou, vlastní pohodlností a zbaveny nutnosti aspoň trochu přemýšlet nad příčinami a důsledky.

Úspěšné přežití našich psích kamarádů v dnešním "civilizovaném světě" se všemi jeho nástrahami je a nadále bude dáno naší schopností předvídat, řešit a komunikovat tak, aby náš pejsek s námi spolupracoval, aby se s námi učil a sám uměl běžné situace správně analyzovat. Pokud se naše interakce omezí pouze na to, že budeme fungovat jako přenašeči jednoho konce vodítka, pak je to vše o ničem.

A ještě dvě věci závěrem:

  • Cílem práce s vodítkem není centimetrová přesnost a otupělý pejsek vedle člověka - cílem je bezpečný společný pohyb a člověk jako jednoznačný "vůdčí element".
  • Zkuste někteří nezapomínat na to, že mít svého pejska na frekventovaných místech na správně používaném vodítku (tj. pojistce) není žádná ostuda. Často lidem říkám prostou, ale stoprocentně platnou větu: lépe pes na vodítku než v černém pytli...

(Poznámka: protože mnozí majitelé psů mají skutečně zásadní problémy se základním používáním vodítka, rozhodl jsem se věnovat tomuto tématu i kus praxe na nadcházejícím květnovém soustředění)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis IV.

 

Je konec roku a rád sem teď dávám další zpětnou vazbu z letošního "předvánočního" výcvikového servisu spolu se dvěma ilustračními videi. Ne zcela čistokrevný jack russell teriér Gizmo přijel se svojí majitelkou dát dohromady fungující smečku se všemi jejími atributy plus jako bonus navíc zvládnout chůzi u nohy a bezpečný pohyb navolno. A protože se Gizmova majitelka snažila a pracovala, úspěšný výsledek se opět dostavil:)

Následující dvě videa jsem natočil nejen pro Gizmovu majitelku, aby si v případě potřeby přípomněla správné postupy, které po čtyřech dnech práce již v Liberci sama zvládala, ale i pro ilustraci, jak věci fungují, pokud se dělají správně...

První video jsem natočil poslední den individuálního výcvikového servisu, pejsek byl před chvílí vyložený z auta, tedy nevyběhaný a ještě plný energie. Je tu krásně vidět výsledek mé práce a postupů, kdy pejsek funguje na základě komunikace a smečkové hierarchie, je v klidu a pohodě, k ovládání stačí dva prsty - vysmátý pejsek s ocáskem nahoru...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

 

Druhé krátké video opět dokumentuje přirozenou komunikaci a její úspěšnost, bylo natočeno opět poslední den po asi dvaceti minutách chůze na vodítku - pejsek tedy nabitý chutí se hýbat. Je tu dobře vidět, že se i navolno Gizmo přirozeně drží své smečky, pokud je potřeba, na moje štěknutí reaguje okamžitě, pozitivně, nikoli z donucení nebo na základě drilu - stejně tak i na klidné upozornění své majitelky. Nic z toho by v tak krátké době nezačalo fungovat bez mých postupů přirozené komunikace a bez aktivní spolupráce klienta, zde navíc ve specifickém terénu plném pachů zajíců, koní, polních hlodavců a psů. Volně tažená stopovačka je pro nejbližší dobu z mé strany doporučena pouze pro zvládnutí první fáze, kdy majitel pejska potřebuje získat nezbytný psychický klid tím, že má bezpečnou "pojistku", pokud by někde udělal zásadní chybu. Za pár týdnů správného přístupu už stopovačka nebude zapotřebí...

(video zveřejněno se souhlasem klienta)

 

A na závěr ještě vyjádření samotné Gizmovy majitelky:

    Než jsem přijela k panu Dostálovi, měla jsem " projete" jeho stranky, prectene jeho knihy, vyslechnute rady ze všech různých stran, shlednuta videa...  / Zaujal mě pristup pana Dostala k výchově pejsku, pejsek" poslouchá " bez pamlsku, zbytečného drilu a plesknuti. /

    Věděla jsem, ze je dulezite, aby pejsek"  jen"  věděl, kdo je jeho pán neboli vůdce smečky. Ale právě to slůvko"  jen"  je to, co pro mě bylo nejtezsi a nešlo mi je naplnit. Nemám to štěstí, abych měla vudcovství smecky v sobě prirozene zakodovano.

    Rozhodla jsem se proto přijet do Liberce za panem Dostalem na individualni kurz, který vnímám spíše jako výchovu pana k tomu, aby se stal pravoplatnym vudcem smečky.

    Pan Dostal me pomohl " nakopnout " spravnym směrem ve výchově mého pejska a k vlastní sebeduvere, od které se vudcovství smečky odvíjí.

    S pejskem nám například nikdy nesla chůze u nohy, bylo pro mě nepředstavitelne, ze by tenhle Malý Velký Teriér, šel chvíli v klidu. A povedlo se. Nejde jen o " pouhé "  chození u nohy, ale ze se ja a můj pejsek učíme, kdo tady velí a rozhoduje.

    Byl to náročný týden-  psychicky, ale jsem za tuto zkušenost rozhodně ráda. Jako bonus jsem navíc strávila se se svym pejskem čtyřiadvacet hodin denne, sblizili jsme se a mne doslo, jakou za něj mám zodpovědnost, protože pokud mě nebude vnímat jako pana smečky, snadno se ocitne v nebezpečí .. no a navíc, žití a cestování s VYCHOVANYM pejskem je úplně o něčem jinem, než s pejskem nevychovanym :)))

    S díky panu Dostalovi

    Kamila a Gizmo

    (zveřejněno se souhlasem klienta)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Cesar Millan - otevřete oči!

 

Ne, nejedná se o upoutávku na nový pořad této "hvězdy". Jedná se o můj apel na lidi, aby v zájmu svých vlastních pejsků neprve sami přemýšleli, než vykročí po špatné společné cestě jen proto, že je někdo zpracuje profesionálními mediálními postupy.

Za roky mé "psí práce" se mne docela dost lidí ptalo na můj názor na populárního Cesara Millana - a celé ty roky jsem odpovídal, že tohoto pána nepovažuji za odborníka (a už vůbec ne v oblasti přirozené psí komunikace), ale za pouhý uměle vytvořený fenomén. A nějak se toho v poslední době sešlo víc - další úniky videí jeho reálné, nikoli sestříhané "práce", moji klienti z tohoto týdne, kteří v dobré víře  sledovali jeho oficiální videa a já nevěřil vlastním uším... prostě jsem se rozhodl k tomuto tématu něco napsat.

Svoji "psí práci" dělám už dostatečně dlouhou dobu na to, abych byl schopen poznat, zda to, co vidím na obrazovce nebo co o sobě daný jedinec tvrdí, je realita nebo pohádka z říše fantazie popřípadě dobře zpracované PR. V případě televizní hvězdy Cesara Millana to ani není těžké rozkódovat - a není náhoda, že jeho názory i řeč těla jsou zcela shodné jako v případě jiného profláknutého a v dnešní době již dávno odhaleného tuzemského "psího psychologa". Všichni tito lidé totiž mají zcela pokřivenou osobní potřebu se psy ne komunikovat, ale ponížit je a kompenzovat si vlastní komplexy. Jdou na ně silově, snaží se na ně pouštět hrůzu, používají fyzický i psychický nátlak, prokládajíc to vůči publiku buď drsně znějícími slovy o tom, jak oni mohou a pes nesmí - nebo na druhou stranu sladkými řečmi o tom, jak je pejskové obohacují a jak je milují...

Život s vlastními psy a práce se psy mých klientů mě naučil mimo jiné nevěřit slovům, slůvkům ani slovíčkům. Posuzuji tyto lidi výhradně podle toho, jak se ke psům chovají v reálu, jak na ně psi reagují, zda je jedna nebo druhá strana ve stresu, jaká je řeč těla všech zúčastněných.

Čas od času se na YouTube objeví video s Cesarem Millanem, které je velmi rychle staženo - aby se poté objevilo na alternativním videoserveru, kde opět nějaký čas vydrží. Na těchto videích je tento pán natočen v původních, nikoli sestříhaných sekvencích. Pak vidíte něco zcela jiného - nevidíte "slavné vítězství", nýbrž těžkou porážku od psa vystresovaného z člověka, který na něj jde silově, zle - psa, který pak nemá jinou možnost, než na tohoto člověka zaútočit a úspěšně ho do krve pokousat. Špatná metoda, špatná zpětná vazba, jeden velký průšvih...

Tím člověkem je Cesar Millan.

Z profesionálně natočeného a sestříhaného videa vám "odborník" sděluje, že se psem nemáte udržovat oční kontakt... nesmí si na vás položit hlavu... pokud není soustředěný, klidně si do něj kopněte... názorně vám ukazuje, že se psem se nekomunikuje, ale je zapotřebí si ho podřizovat... do toho všeho kýčovitě naaranžované záběry jak z hollywoodského filmu...

Tím "odborníkem" je Cesar Millan a jeho nesmyslných rad je daleko víc - toto je pouze několik málo příkladů a postupů.

Průšvih, skutečně velký průšvih je, že lidé u nás mají silnou tendenci uvěřit tomu, co jim předloží správně zpracovaná mediální masáž. Základní vzorec "je to krásně natočeno, vypadá to bombasticky, ten člověk vypadá exoticky, každou chvíli na mě odněkud vyskočí" pro tuzemce doplněný o atribut "je to ze západu nebo z Ameriky" u takového jedince spolehlivě vyblokuje samostatné myšlení a podobný materiál si uloží do hlavy pod heslo "a proto to musí být pravda". Je skutečně hodně těch, kteří na tyto metody naletí - základní principy ovlivňování lidského myšlení fungují spolehlivě a kdo nechce (neumí) přemýšlet, stává se snadnou obětí...

Moji klienti z následujícího videa naštěstí přemýšlet nezapomněli, stejně jako naprostá většina jiných, kteří se se mnou při mé práci setkají. Rozdíl mezi přístupem Cesara Millana (a dalších, kteří v něm spatřují svúj vzor) a mým vlastním mají všichni možnost celou společně strávenou dobu sledovat na vlastní oči, na vlastní oči pak vidí i výsledky mé práce na svém pejskovi i sobě samých - můj vklad do zbytku jejich společného lidskopsího života.

Zkuste se svých psů zeptat, proč si je nemusím podrobovat, ale oni sami se rozhodnou se mnou spolupracovat.

Investujte čas a energii vlastní i svého pejska do reality a skutečné praktické pomoci, sledováním PR pořadů amerického cvičitele psů se nenaučíte v lepším případě nic, v tom horším vás svedou k špatným metodám a principům vztahu člověk-pes. Otevřete oči, přemýšlejte a uvěřte jen osobní zkušenosti a zpětné vazbě svého pejska, tak jako to udělala i dvojice z tohoto videa:

(video zveřejněno se souhlasem klientů)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis III.

 

Axík... tříapůlletý pejsek - ne úplně čistý JRT - za mnou i se svými pánečky přijel, protože ti velmi rozumně usoudili, že je nejvyšší čas udělat něco pro to, aby se jejich společný život srovnal do správných kolejí. Hned po příjezdu bylo jasné, co se děje - Axík byl jak motorová tryskomyš, věčně by někam lítal, pištěl, kňučel, chvilku nebyl v klidu... prostě další klasický případ pejska bez smečky, bez vůdce, sám za sebe a už pěkně utopený ve stresu...

Ale díkybohu s lidmi, kteří se rozhodli s tím něco udělat - nechat si poradit, něco se naučit...

Vzal jsem si ho do práce tak, jak to dělám, postupně jsem přidával a učil pejska i jeho majitele. Pejska jsem díky svému komunikačnímu "daru" už během prvního dne zklidnil, zkoncentroval, předal mu potřebné informace a on velmi rychle pochopil, že i s člověkem se dá komunikovat. Oba jeho majitele jsem učil, jak se k němu chovat, jaké jsou skutečné psí potřeby, jak řešit situace - a protože byl oba super a opravdu se přijeli něco naučit, postupovalo vše velmi rychle, ke spokojenosti jejich, Axíka a v nemenší míře i mojí. S pejskem se domluvím vždy, protože on sám je přirozeně nakloněn tomu, aby jeho život byl zásadně lepší a co nejvíce odpovídal jeho přirozeným psím potřebám. A pokud je dobrá komunikace i s člověčí částí smečky, tak jak tomu bylo i v tomto případě, pak výsledek nemůže být jiný nežli jednoznačně pozitivní.

"Co je důležité, je očím neviditelné“ - notoricky známý citát z Malého prince autora Antoine de Saint-Exupéryho... a stejně vždy probíhá i moje "proměna" pejska. Ty důležité věci jsou pro běžné lidské vnímání neviditelné a právě díky jim je změna chování mého psího klienta tak rychlá, zásadní pokroky jsou vidět již první den. Používám svůj dar přirozené psí komunikace vždy výhradně k pozitivnímu cíli a jen proto funguje. Ke každému cizímu pejskovi se chovám jako ke svému vlastnímu, umím se chovat tak, že jsem v jejich očích přirozeným vůdcem a to vše psi velmi rychle vycítí a rádi se stávají mojí smečkou. Spolu si rozumíme, jsou ochotní mi věřit a já dělám vše pro to, abych jejich důvěru nezklamal a dal jim šanci věřit pak i svému člověku. Proto se věci dějí tak, jak se dějí - proto jsou spokojení ti, kteří u svého pejska zvládnou svou vlastní roli...

A protože si přeji, aby lidé pochopili, že nejen oni sami, ale i jejich pejsek má právo na plnohodnotný a spokojený život, snažím se jim to čas od času veřejně ukázat na příkladu těch, kteří tímto procesem už úspěšně prošli. Tak jako tento sympatický mladý pár, se kterým jsem poslední den individuálu udělal malé interview - dívejte se a poslouchejte...

(video zveřejněno se souhlasem klientů)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Psí obříci

 

Dnešní povídání bude o obřích psích plemenech (tedy pasteveckých a molossoidních), která mají svá určitá specifika a je dobré o nich vědět před výběrem takového pejska, v době jeho základní výchovy a vlastně po celý jeho život.

 

Tito psí "obříci" mají svoji charakteristickou povahu - jsou si velmi dobře vědomi své velikosti a síly a rozhodně nepatří mezi psí jedince, kteří by si nechali líbit cokoliv, co by je ohrozilo nebo ponížilo. Jsou přirozeně dominantní, hrdí, velmi inteligentní a na věci i lidi kolem sebe si dělají svůj vlastní názor - a nečiní jim problém jej dát najevo a prosadit. Vůči cizím lidem jsou ve větší či menší míře zdrženliví, odměření a jen tak někoho k sobě nepustí, dokud si jej pořádně neprověří. Vůči cizím psům bývají nad věcí, dlouho nic neřeší, ale pokud je překročena míra jejich tolerance, pak lítají třísky, třebaže i zde využívají své velikosti a pejska si většinou jednoduše zahrabou pod sebe - ovšem mluvíme zde o obříkovi správně vedeném, ne o asociálním jedinci. Jiná je také situace, kdy jde například o hárající fenku nebo domácí území a kdy pak nemálo malých psích kaskadérů bohužel přijde i o život.

Chcete-li si podobné plemeno pořídit, je namístě si uvědomit, že obřík není pro každého. Není pro člověka, pro kterého představě psího života odpovídá kotec nebo jakákoli jiná izolace - s obříkem musíte žít spolu, musíte mu dát možnost, aby on sám vás přijal. Stejně tak obřík není pro člověka psychicky nebo extrémně fyzicky slabého - obříci jsou silné povahy a silné tělesné konstituce. Devadesát procent jejich zvládnutí představuje komunikace na psychické úrovni (komunikace, ne povely!) a schopnost přirozené autority jejich člověka, zbylých deset procent je vyhrazeno fyzickým schopnostem jejich majitele. Zde bych rád upozornil "sluníčkové ťuťuňuňu" lidičky, že pokud majitel obříka nebude schopen svěmu pejskovi dokázat, že není žádný pápěrka a bude se ho bát dotknout, pak vše skončí velice špatně. Znám ze svého okolí pár podobných případů, kdy obřík postupně ovládl celé společné území, protože jeho majitel(ka) se ho prostě a jednoduše začal(a) bát. Všem zájemcům o podobné plemeno bych proto povinně předváděl, co se stane ve chvíli, kdy se do sebe pustí dva molossové nebo pastevci - minimálně půlka z nich by se poté dobrovolně vyselektovala...

Obřík rozhodně není pro nikoho, kdo si pod pojmem výchova představí cvičák a kdo preferuje cvičákovský přístup. Obřík není pes pro dril, slepou poslušnost a už vůbec ne pro obrany. Každý obřík v sobě má přirozené obranářské a ochranářské vlohy, není zapotřebí ho v tomto směru nic učit a už vůbec není dobré to kazit cvičákovskými pokusy o nadrilované sterotypy. Stejně tak je vhodné i pochopit, že obřík nefunguje na povely - obřík funguje výhradně na komunikaci, cokoli jiného se dříve nebo později vymstí.

Pastevci a molossové jsou psi, kteří se nenechají zotročit nebo ponížit. Jsou to psi, kteří jsou ochotni přijmout svého člověka, pokud ten splňuje jejich představu. Znovu opakuji - jsou ochotni! Nepřinutíte je k tomu, neuplatíte je, nezlomíte. Oni sami se rozhodnou, zda jste natolik schopní, aby mohli věřit vašemu úsudku a podřídit se mu a zda jste natolik silní (psychicky i fyzicky), abyste pro ně představovali adekvátního partnera. Pokud nebudete respektovat jejich hrdost a osobnostní sílu, pokud se je budete snažit zlomit místo toho, abyste s nimi spolupracovali, pak vás jednoho dne může napadnout váš vlastní pes a budete mít velké štěstí, pokud útok pastevce nebo molosse přežijete. Tyto případy se stávají a do jednoho je za tím série závažných chyb, nadřazenost "pána tvorstva" nebo prostá hloupost majitele psa...

Je velký nerozum od obříka očekávat vzorce chování jiných plemen. Obříci jsou od přírody zdrženliví, drží si od cizích odstup, projevují nedůvěru, pokud se jim někdo (něco) nelíbí - varují, pokud cítí nebezpečí nebo ohrožení. Nečekejte, že se moloss nebo pastevec bude radostně hrnout ke každému obejdovi, nečekejte roztomilého psíka, který se bude radostně válet po zemi, jakmile na něj někdo promluví. Pokud by vás toto zklamalo, obříka si nepořizujte. Pokud vám podobné chování imponuje, milujte ho za to.

Připravte se na to, že tam, kde jiný pes bude štěkat, cenit zuby a vrčet, tam obřík primárně využije svoji sílu a velikost. Stačí razantní štouchanec čumákem, aby udržel člověka v dostatečné vzdálenosti (což názorně předvedl i můj Gardy, viz tento článek), využitím kinetické energie bočního nárazu je obřík schopen vyvrátit branku nebo vyrazit nezamčené dveře. Obříci jsou si těchto svých dispozic velmi dobře vědomi a v případě potřeby je dovedou velmi chytře využít.

Zvláště pastevci mají ještě jedno zajímavé specifikum. Většinu svého času odpočívají a vydávají minimum energie, šetří síly (přirovnal bych to k jakémusi "stand-by" režimu) - tomu odpovídá i jejich nižší vstupní energetické nároky v porovnání s jinými váhově a velikostně srovnatelnými plemeny. Pokud ovšem nastane čas akce, jejich nahromaděná energie vybuchne v plné síle a jak jsem již psal - pak lítají třísky...

Obřík potřebuje těsné soužití se svým člověkem. Potřebuje s ním žít ve společném světě, na společném prostoru, jakkoli malém. Se svým pyrenejským partnerem žiju v klasickém panelákovém bytě a stejně jako jeho psí předchůdci i Gardýsek je šťastný, že svůj život žije se mnou, ne vedle mne - to je pro něj důležité. Nepotřebuje zahradu, potřebuje vztah, komunikaci a autoritu. To vše se mu snažím poskytovat jak nejlépe umím a on mi stonásobně vrací to, co mu dávám - lásku, vztah, sílu a spokojenost.

Pokud člověk opravdu žije se svým obříkem, pak zažívá mimořádné věci. Obřík umí nádherně dobíjet - vnímáte tu obrovskou sílu, která se v něm skrývá, vnímáte jeho klid, nadhled, hrdost a blízkost. Jdete spolu a to vše vás obklopuje. Cítíte se silní, sebejistí. Dáte ruku dolů a nenahmátnete prázdno - vaše ruka se zarazí o široký psí hřbet... jdete-li s pyrenejem, pak vedle vás nekráčí, ale plave tím svým jedinečným baletním pohybem... překrásný majestátní pes, na kterého můžete být právem hrdi, pokud jste jej dobře vychovali a dali mu to, co potřebuje. A pokaždé vás dostane do kolen, když k vám přijde, položí si na vás svoji hlavu nebo se k vám přitiskne a cítíte jeho tělo a to, co vám říká - "mám tě rád, bez podmínek a bez výhrad" - tedy přesně to, co lidé neumějí...

Obřík není pro každého - ale obecně žádný pes není pro každého. Kdo ale obříka opravdu pochopí, ten s ním prožije krásný a velmi obohacující život. A pokud ho pochopí a nechá ho žít se sebou, ne jenom vedle sebe, ten dá svému pejskovi to nejlepší, co může.

Protože přes svoji fyzickou velikost mají obříci velmi citlivou a něžnou psí duši, velmi zranitelnou - a pokud jednou jedinkrát ztratí důvěru v člověka, pak už ji nikdy nenabydou zpátky...

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Psí procházky

 

Po delší době se vracím k tématu českého (slovenského?) "pejskařství", protože se opět nakupilo pár mých osobních pozorování a zkušeností s lidskopsím okolím...

Pro mne samotného je čas strávený s mým psím parťákem venku nejhezčí denní dobou, vždy se na ni těším a tento čas si užívám. Věnuji jej v klidu a pohodě výhradně svému pejskovi a sobě, neberu s sebou nikdy svoje starosti a problémy, v tuto dobu se mi ani nedovoláte, protože i svůj mobil nechávám doma. Tento čas patří jen nám dvěma.

Přál bych podobný přístup ke společnému času trávenému venku všem pejskům, bohužel se čím dál víc setkávám s "mobilním" a dalšími nešvary, které mi neskutečně pijou krev.

  • Pravidelně potkávám jedince, kteří po celou dobu své "procházky s pejskem" mají na uchu přilepený mobil. Nevšímají si svého psa, neregistrují okolí (bodejť, veškerou svoji pozornost věnují komusi na druhém konci linky) a pokud mají řešit nějaký nenadálý problém, nejprve předlouho řeší, co se svým mobilem - nemluvě o tom, že absolutně netuší, co se poslední minuty vůbec dělo. Pak už bývá vesměs pozdě a ultimátně zde platí moje označení o dvojici, která nejde a nežije spolu, ale jen vedle sebe - o nějaké komunikaci nebo alespoň elementární pozornosti směrem k vlastnímu pejskovi tu totiž nemůže být řeč...
     
  • Pravidelně potkávám jedince, kteří sice u ucha tydlifon nemají, ale zřejmě se zhlédli v dobách, kdy po ulici kráčel "pán" a několik metrů za ním jeho sluha. V praxi to znamená, že po ulici (sídlišti, lese atd.) kráčí "panička" (je mi líto, ale potkávám v tomto gardu výhradně ženy!) a několik metrů až desítek metrů za ní se plouží její pes - evidentně otrávený, bez zájmu, bez života. A takto fungují i při přechodu frekventované silnice nebo při pohybu v sídlištním provozu. Mám kolikrát sto chutí jim toho psího chudáka potichu odebrat a věřím, že by si toho (možná) všimly až někde doma - ani se totiž neohlédnou, zvlášť pokud se jich takto sejde víc najednou. Z míry tyto dámy nevyvede ani situace, kdy jejich pejsek daleko za nimi začne něco řešit - sledují vše stále stejným unylým pohledem, nic nedělají a nic jim nedochází...
     
  • Kapitolu samu pro sebe tvoří "pánečci a paničky", jejichž psi nepoznali a nikdy nepoznají les, přírodu a jejichž venkovní životní prostředí zahrnuje pouze pár sídlištních chodníků a bezprostřední okolí jejich paneláku. Psi, jejichž doba venkovní procházky je striktně vymezena dobou potřebnou na vykouření jedné cigarety jejich majitelem. Pokud prší, postává majitel statečně ve vchodě domu a svého psího chudáka netrpělivě pobízí, aby "se už konečně vy....". (O paní z našeho paneláku, která svého času vlastnila baseta a oblečená v župánku jej saténovým pantoflíčkem elegantně vykopávala z domovních dveří, jsem už také kdysi psal...)
     
  • Pro mne nepochopitelným jevem jsou pejskaři, kteří nepřemýšlejí. Nepsané pravidlo a zdravý rozum říkají, že člověku s velkým psem se vždy vyhýbáme tak, aby jeho majitel šel mezi jím a námi. Je to myslím si vcelku jednoduše pochopitelné (proč a jak), ale jen velmi málo lidí je ochotno to i vykonat v praxi. Část pejskařů je schopna jít přímo proti mně a Gardymu, i když už sto metrů jdeme po pravém kraji pěší komunikace a nalevo jsou tři metry volného prostoru, sto metrů se s protijdoucím vidíme, ale dotyčný se tvrdohlavě cpe proti nám - a ne vždy se jedná o provokatéra. Většinou jde o prosté lidské nepřemýšlení a nepředvídání, tupý setrvačný pohyb v jednom směru. To samé však dělají i nepejskaři, kterým pojmy "osobní prostor" nebo základní logika také nic neříkají...
     
  • Mnohý majitel pejska (často i hodně velkého psa), kterého potkáte ať už na veřejné komunikaci nebo v lese, mající svého miláčka na vodítku, je také živá forma nevypočitatelnosti. Mám ve zvyku sledovat v podobných situacích oba dva a mnohokrát se mi to už vyplatilo - lhostejný až znuděný výraz člověka a nulová komunikace se psem v okamžiku, kdy proti nim někdo jde, je téměř jistotou, že jeho nabuzený hafan během okamžiku bude od svého majitele o metr dál - a to v našem směru. S Gardym podobné adrenaliny zvládáme v pohodě, ale zakládáme si na tom, že podobných překvapení se od nás dvou nikdo nedočká - protože my jdeme spolu, ne vedle sebe...
     
  • Poslední samostatnou kapitolu tvoří dvojice člověk-pes spojená flexivodítkem. Ano, to je ten nesmysl, proti kterému už roky bojuji a vysvětluji, že je to (spolu s haltiohlávkou) to nejhorší, na čem svého psa můžete vést. V situaci, kdy potkáte takto postiženou dvojici (pravda, ten pejsek za to opravdu nemůže), následuje pravidelně některá z klasických tragikomických scének - buď zakopáváte o flexišňůru vedoucí z ruky majitele na krk psa přes celou šířku komunikace, nebo se "pes na vodítku" proti vám náhle vyřítí jak čtyřnohé kamikadze, protože páneček zapomněl zajistit zarážku...

Některé výše uvedené jevy plynou z čím dál menší snahy otupělé části lidstva ovládané mateřskou náručí různých nařízení, omezení a vyhlášek samostatně přemýšlet - přesně ve stylu "nepřemýšlejte, na každou vaši hloupost a následný průšvih tu přece máme nějaký paragraf".

Zbylé jevy jsou způsobeny elementárním nevztahem ke svému pejskovi, jehož mnozí majitelé berou jen jako přítěž a práci navíc.

Obojí je špatně a moc nerad se na to musím dívat...

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis II. - "Psí anděl"

 

Moje individuální výcvikové servisy slouží k tomu, aby ve spolupráci s klientem řešily zásadní problémy, které mohou mezi člověkem a jeho pejskem vzniknout. Někdy se ke mně klient dostane se štěnětem nebo mladým pejskem, občas s pejskem v pokročilejším věku, ale pokud klient spolupracuje, vždy je výsledkem zásadní posun k lepšímu ve vzájemné komunikaci, vztahu, řešení problémů denního života - a stejně tak i v kvalitě psího života.

Pokud je klientem člověk, který nejenže má ke svému pejskovi skutečný vztah a chce mu pomoci, ale který si navíc také uvědomuje, kolik se musí naučit on sám a že musí ledacos sám na sobě změnit, pak je radost s takovým člověkem pracovat. A od mladé slečny z tohoto článku by se hodně lidí mohlo učit vztahu, zodpovědnosti a pokoře - základním atributům, bez kterých se nikdy nelze úspěšně přiblížit čisté psí duši a s jejichž absencí se bohužel čas od času u svých klientů setkávám...

Také majitelka sedmileté fenečky rhodéského ridgebacka Amy přijela s velkým, již několik let trvajícím problémem k řešení (bázlivost a nekomunikativnost) a jako každý dobře spolupracující klient odjela spokojená ona i její čtyřnohá kamarádka. Jsou věci, které prostě fungují, protože moje postupy vycházejí z přirozeného psího vnímání - a pak i pejsek v pokročilejším věku velmi rád přijme fakt, že svět okolo něj může být jiný, než jaký jej do té doby vnímal. Tedy ne stresující a ohrožující, ale ve správně nastaveném hierarchickém vztahu a aktivní přirozené komunikaci se svým "vůdcem smečky" pohodový a pod kontrolou.

Proto mi přišlo přínosné pro všechny, kteří ještě váhají, zda lze a má smysl svému pejskovi (včetně sebe samého!) pomoci, zveřejnit dvě videa z tohoto individuálního výcvikového servisu.

Na prvním videu je zhodnocení samotné klientky - myslím, že je z něj velmi dobře patrné, kolika aspektů lidskopsího života se moje pomoc dotýká a jak pozitivně dokáže ovlivnit další život nejen pejska, ale i jeho člověka. A že využít mé pomoci má smysl...

Druhé video je kratičkou ukázkou toho, co zvládne dříve nejistý a ze všeho neznámého vystrašený dospělý pes, pokud s ním "něco udělám" a pokud se jeho majitel řídí tím, co ho naučím. Fenečka Amy dala napoprvé pro ni a její majitelku dříve nemyslitelný kousek - chůzi po plechu, v nezajištěné výšce a s otevřeným výhledem dolů. Na první pokus, bez zaváhání - situaci, se kterou by mělo problém hodně psů. Je to jen malá ukázka toho, jak stejně suverénně teď zvládne i všechno ostatní...

 

 

Včera v noci mi přišel ještě tento mail - velmi potěšující a velmi hezky napsaný, s vděčností a radostí. Lidé mě už za dobu mé práce nazvali všelijak, od "fanatika" až po "zaříkávače psů"... ale "psí anděl" ještě nikdo a opravdu mě to dojalo...

Dobrý den, pane Dostále,

chtěla bych Vám ze srdce ještě jednou za všechno poděkovat. Ani nevím, kde začít. Dnes jsme se vrátily domů a mám pocit, jako bychom byly obě úplně jiné. Samozřejmě nás mezi dveřmi čekali povykující rodiče, které jsem rychle usměrnila a k mému překvapení to 100% vzali :) Na mě čekaly nevyřízené maily, zmeškané pracovní hovory, které by mě dříve "nakoply" zpátky do pražského stresu a teď jsem je s naprosto klidným svědomím odložila na později a šla s Amy spát :)

První procházka po zdejším okolí = úžasná. Obě jsme byli tak vyklidněné, že když jsme viděly páníčky hystericky křičící "Azoreeeee! Ke mněěěě!", podívaly jsme se na sebe a myslím, že jsme měly v hlavě to samé. :) Takhle už nikdy ne. Vedla jsem Amy s vodítkem mezi dvěma prsty a snad by ho ani nebylo třeba. Poprvé za dobu, co jí mám, jsme šly spolu, ne každá zvlášť. Když doma štěkala na dveře, pouze jsem klidným hlasem oznámila,že to řeším já s rukou na správném místě a malá se "bez keců" odebrala na pelech a přišlo mi, že se jí ulevilo, ale to už možná trochu domýšlím. :)

Nevím, co víc říct kromě : Děkuji! a Opravdu to funguje! :)

Kéž by bylo víc takových "psích andělů", jako jste Vy. :)

Mějte se překrásně, pohlaďte za mě prosím Gárdýska a určitě se brzy zase shledáme.

L.P. + Amy

(videa a email zveřejněna se souhlasem klientky)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Individuální výcvikový servis I.

 

Tuto zpětnou vazbu, pohled na můj individuální výcvikový servis ze strany klienta, zde publikuji jako motivaci pro budoucí klienty i jako potvrzení toho, co stále píšu - jako důkaz, že pokud můj klient stejně jako slečna v tomto konkrétním případě spolupracuje a to, co učím klienta i jeho pejska, prakticky používá, pak je vždy výsledkem spokojenost na všech stranách. Není zdaleka jediná s podobným názorem, ale pro mnoho zbytečně váhajících může být velmi přínosný - je to pohled "z druhé strany", dobře vysvětlující pár jednoduchých skutečností:

Že absolvováním mého individuálního výcvikového servisu lze napravit každý problém.
Že eliminace problému je velmi rychlá, úspěšná a zachrání pošramocené vztahy člověk-pes i člověk-člověk.
Že je dobré nestydět se a obrátit se na mne, pokud člověk potřebuje pomoc - nenechat dojít problém příliš daleko, neubližovat zbytečně svému pejskovi ani sám sobě.
Že je dobré mi věřit - mám skutečné schopnosti, znalosti a praxi, na rozdíl od mnoha jiných "psychologů" a "psích škol" kolem sebe nebuduji falešnou image a následné zklamání člověka nebo zničení psí psychiky. To, co dělám, skutečně umím.

Děkuji slečně Jankovičové za popis své zkušenosti se mnou - za to, že si nechala poradit, spolupracovala, i za to, že před dvěma lety zachránila jednu týranou psí duši. A v neposlední řadě také za to, že vyhledala moji pomoc a nenechala problém zajít tam, odkud by už nebylo návratu...

Zdravím všechny pejskaře,

Chtěla bych se s Vám tímto způsobem podělit o své zkušenosti s panem Dostálem. Začnu pěkně od začátku…

Mám teď již osmiletou labradorku Sandy, která je neskutečně povedený pejsek. Poslušná, flegmatická, prostě zlatá. A před dvěma lety jsem se rozhodla udělat dobrý skutek a zachránila jsem před tyranem Týnu. Týně byl rok, když jsem si ji vezla domů, je to kříženec menšího vzrůstu a vůbec netuším, které rasy jsou v ní skryté…. a bála se snad úplně všeho. Nejvíce se bála chlapů, doma se mi i po třech letech vždy, když jsem odešla z bytu, počůrala a pokakala. Pokaždé na stejném místě a já vůbec nevěděla, co s ní. I když se nic nedělo, tak pořád lítala po bytě jako blázen, sem tam, sem tam, na každého štěkala. Pak jsem se sestěhovala s přítelem do jeho bytu, kde jsou ještě dvě kočky. Hned první týden jsem si zažila peklo. Týna počůrala úplně celý obývák, rozkousala koberec, převrátila kytku, hlínu roztahala po místnosti, překousala kabely….peklo! jelikož si začali stěžovat i sousedi, že je tady neskutečný bordel, rozhodla jsem se navštívit pana Dostála…

Sešli jsme se 4x a můžu jen konstatovat, že Týna je úplně jiný pes, než na začátku. Hned po prvním tréninku jsem začala praktikovat věci, které jsem měla za úkol a světe div se….začalo to fungovat a to OKAMŽITĚ!!! Hned první den jsem přišla domů, jediná louže, nic rozkousaného atd. A každý týden se to jen a jen zlepšuje. Týna nevyjíždí na ostatní psy, neštěká na lidi, mnohem líp s ní komunikuju. Můžu říct, že když někde řeknu, že se 5 minut před odchodem do práce bavím se psem, jako s dítětem…(.říkám ji kam jdu, kdy přijdu, co doma nesmí dělat a loučím se s ní takhle pokaždé, když někam odcházím),tak si o mě kamarádi myslí, že jsem blázen. Ale mě je to jedno, funguje to a já pro svého psa udělám maximum.

Tímto bych chtěla jen říct, že je spousta pejsků, kteří mají nějaký stresový ventil a proto dělají vylomeniny a bohužel je i spousta páníčků, kteří to řeší bitím, řvaním a v tom nejhorším případě i tím, že se psa zbaví. Málokdo ale ví, že se to dá řešit. Panu Dostálovi jsem velice vděčná za pomoc a můžu jen a jen doporučit, pokud máte někdo podobné problémy se svými mazlíčky…neváhejte! Opravdu to funguje.

Díky za pozornost Lucka Jankovičová

(publikováno se svolením pisatelky)

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Hrdost a osobnost

 

Na světě existuje několik stovek registrovaných psích plemen plus nekonečné množství variant psích kříženců.

Třebaže všichni mají společné prapůvodní předky, je každé plemeno jiné - svým exteriérem i svojí povahou. 
Každé plemeno na základě své vrozené povahy a povahových dispozic vyžaduje jiný přístup.

Každý jedinec daného plemene je individualita, povaha každého z nich je i v rámci plemene odlišná.
Každý psí jedinec na základě své individuální povahy vyžaduje jiný přístup.

Přesto všechny z nich něco spojuje.

Mnoho lidí (pejskařů i nepejskařů) má bohužel pocit, že nejlepší přístup je výchova typu "obecní majetek", občas dovedený k dokonalosti ještě komunikací "ťuťuňuňu". Výsledkem tohoto nesmyslného pohledu na psí výchovu je pak jednak názor, že pes je povinen nechat si líbit kontakt od každého i neznámého člověka (čím více tím lépe), jednak získání více či méně nevyrovnaného a stresovaného psího jedince, který neustojí zátěžovou situaci.

Je třeba si uvědomit, že každé štěně se narodí s jasnou představou, jak by mělo jeho přirozené sociální prostředí vypadat - na toto prostředí je připraveno a je schopno v něm začít fungovat. Této představě ale v nejmenším neodpovídá lidské společenství, které je dnes primárně zaměřeno na podivný mix ochranitelství, nerespektování jiných než vlastních potřeb a maskování skutečných pocitů. Psí společenství (smečka) je naproti tomu orientováno na čistě hierarchický princip, vzájemnou spolupráci, osobnostní otevřenost a fungující zpětnou vazbu.

Každá psí smečka chrání sama sebe jako produktivní celek a každého svého jedince jako její součást. Ochrana ovšem neznamená protektorství a rozmazlování - pro to, aby z každého štěněte vyrostl skutečně plnpohodnotný a tělesně i psychicky zdravý jedinec, je zapotřebí z lidského hlediska mnohdy nepochopený (drsný), ale ve svém důsledku velmi efektivní princip osobního příkladu, zkušeností a z toho v konečném důsledku správných získaných vzorců chování.

Jinými slovy - pokud jako člověk budu svému štěněti a posléze dospívajícímu a dospělému pejskovi dávat příklady špatné, on sám je přejme jako získané vzorce chování a protože tyto odporují vzorcům přirozeným pro psí druh, nastanou logicky očekávatelné problémy v jeho chování vůči okolí a v zásadních rysech jeho povahy.

Z psího jedince velmi často donucovanému ke kontaktu s cizími osobami ("Musí se nechat pohladit!") se stejně často stává jedinec s těžkým hendikepem v řešení zátěžových situací. Přemírou "cizího" kontaktu totiž ztrácí svoji individuální sebedůvěru, svoji hrdost a stává se v takových situacích nejistým až ustrašeným (rozlišujme prosím od kontaktu, který on sám iniciuje!). Stejný výsledek má i "ťuťuňuňu" přístup vlastního majitele - takto nikdy není možné vychovat psa zdravě sebejistého a schopného samostatně řešit problém. Oba principy zcela zásadně odporují přirozené psí výchově, kde není místo pro rozmazlování (které mimochodem ani v té lidské nevygeneruje vyrovnaného jedince) ani pro špatné příklady, které zcela ochromí individualitu a hrdost a vydají psího jedince napospas manipulaci okolím.

Psychicky zdraví psi obecně uznávají pouze osobnostně silné jedince (psí i lidské), neuznávají jedince slabé nebo nečitelné. Psi psychicky zlomení se bojí, špatně vychovaní psi nevěří sami sobě.

Kdo jste poznali mého Šedyho, určitě si vzpomenete, jaký byl ve vztahu vůči lidem. Byl po celý svůj život hrdým pejskem, který nikdy nežadonil o lidský kontakt, nepodbízel se, pohlazení od cizích lidí se vyhýbal, ale na druhou stranu uměl svým olíznutím dát najevo, pokud mu někdo byl sympatický. Udržoval si svůj odstup od cizích (a na druhou stranu byl obrovsky kontaktní vůči mně), byl velkou psí osobností, ale pokud by na něj jeho majitel uplatňoval "ťuťuňuňu" přístup nebo mu vnucoval kontakt cizích lidí, totálně by ho ztratil a obrátil sám proti sobě. Kolik takto podražených psů různých plemen jsem poznal, by bylo na knihu. Mimochodem - stejný byl i Dino, třebaže jeho povaha zlatého retrívra nepustila tyto věci tak na povrch jako divoká lajčí povaha Šedýska. Ale i Dineček byl od své psychické dospělosti "pan pes" - pes, který od této doby do konce svého života neměl jediný psí konflikt, ostatní psi to z něj cítili a respektovali...

Oba v sobě nesli hrdost a psí osobnost, v obou jsem ji všemožně podporoval a posiloval. A vyplatilo se to.

I svého současného pejska, pastevce Gardiena, vychovávám tak, aby z něj vyrostl zdravě sebevědomý a správně se rozhodující jedinec. Ještě není psychicky dospělý (až dospěje, bude právě jeho dnešní povaha tím, co rozhodne o jeho povaze definitivní), ale není sebeméně problémový vůči psům ani lidem - uvědomuje si svoji velikost a sílu, ale nezneužívá ji, nemá potřebu si honit svoje ego a především respektuje moje "Ne". Respektuje je daleko lépe, než mnozí lidé, kteří v něm vidí plyšáčka na mazlení a kterým svoje "Ne" musím zopakovat. Ne kvůli tomu, že by jim Gardy ublížil - ale kvůli tomu, aby znal a neztratil hrdost své smečky a sebe samého, aby jeho povaha nešla tam, kam nemá, jen kvůli nadřazenosti či hlouposti jiných lidí. Není obecní majetek a o tom, zda k sobě někoho pustíme, rozhodujeme my dva - stejně jako my dva za sebe v minulosti, současnosti i budoucnosti neseme plnou odpovědnost za všechny situace, kterými spolu projdeme. Je to 55kg pastevec s přirozeně dominantní a samostatnou pastevecko-obranářskou povahou, nikoliv přerostlý zlatý retrívr a na rozdíl od mnoha lidí já to mám na paměti - oni ne. A přesně takového ho i já sám chci mít, tak ho vychovávám a vedu v našem společném životě, jako hrdého pejska, parťáka a ochránce.

Je to tak jednoduché a přirozené - a každému mohu pomoci dát věci do pořádku.

Protože výše uvedené obecné skutečnosti o psí povaze si tolik lidí neuvědomuje při výchově svých vlastních psích parťáků. Pak je jim smutno, když se jejich pejsek neumí správně rozhodnout, když je bojácný nebo z této bojácnosti agresivní. Jsou smutní, když se na něj nemohou spolehnout, nemohou mu věřit.

A to vše má svůj počátek právě v tom, kdy člověk ať už vědomě nebo nevědomě nabourá hrdost a osobnost svého pejska...

Hrdost a osobnost - dvě základní vrozené vlastnosti každého psa, se kterými přichází na tento svět.

______________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

20 rozdílů aneb cvičákovci a my

 

Protože stále tak nějak ležím pravověrným cvičákovcům/kynologům hrozně v žaludku, řekl jsem si, že vlastně proč ne - proč nesepsat pár základních rozlišovacích bodů, kterými se od nich lišíme my (do této druhé skupiny si dovolím zařadit sebe a ty z vás, kteří jste pochopili můj přístup k pejskům a vyznáváte stejné hodnoty). Třeba se jim trochu v hlavách rozsvítí a pochopí, že hlavním kritériem vzájemné spokojenosti člověka a jeho pejska nejsou soutěže, body a počet "odchovaných" psů, nýbrž skutečný vztah, vzájemný respekt a oboustranně naplněný společný život, který tak dobře známe a prožíváme my. I když je mi bohužel jasné, že oněm "mazákům" (jak se s oblibou sami označují), kteří mají čas od času potřebu mi sdělit, jací jsou frajeři, se asi vzhledem k jejich stylu komunikace nemá kde rozsvítit... ale to už je koneckonců jejich vlastní problém.

Tak fajn, dejme se do toho - sepsal jsem následující body na základě toho, jak jsem za ty roky odpozoroval jejich vlastní "vzorce chování"...;)

  1. Cvičákovec psa cvičí - my ho vychováváme.
  2. Oblíbená slova cvičákovce jsou "výcvik, vycvičit, cvičák, poslušnost, přivolání" - naše oblíbená slova jsou "výchova, vychovat, vztah, důvěra, smečka".
  3. Cvičákovec označuje svého čtyřnohého druha slovem "pes" - my slovem "pejsek".
  4. Cvičákovec posuzuje psa na základě přivolání a obecné poslušnosti - my na základě vztahu a společného života.
  5. Pes cvičákovce bydlí v kotci, na zahradě nebo na chodbě - nás pejsek bydlí s námi.
  6. Cvičákovec nikdy nespí se svým psem v posteli - my s našimi pejsky spíme v posteli každou noc.
  7. Cvičákovec doporučuje na "neposlušného psa" vzít hůl - my bychom hůl zlomili o takového cvičákovce.
  8. Cvičákovec na svého psa řve a huláká - my na svého pejska mluvíme a používáme řeč těla.
  9. Cvičákovec si pořizuje psa pro dosažení výsledků v soutěžích poslušnosti - my si pořizujeme pejsky pro radost ze společného života.
  10. Cvičákovec se svého psa bez zaváhání zbaví, pokud neplní jeho očekávání - my svoje pejsky sundáváme hrobníkovi z lopaty.
  11. Pes cvičákovce umí štěkat na povel a oběhnout zástěnu - náš pejsek přemýšlí a svoje chování přizpůsobí momentální situaci.
  12. Pes cvičákovce se řídí nacvičenými reflexy, skočí na nastrčenou ruku s rukávem a druhou rukou se nechá podříznout - náš pejsek poslechne svůj instinkt šelmy, vyhodnotí situaci a na tento laciný trik neskočí.