PSÍ STRÁNKY FALCO  
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!      

 

„Výchova a výcvik“

 

Na této stránce se budete setkávat s tématy týkajícími se výchovy a výcviku pejsků - co je dobře, co špatně, co s čím souvisí. Proč je základem vztahu výchova, nikoli výcvik.

Čím svému pejskoví pomůžete a čím jsou lidé schopni svého i cizí pejsky dlouhodobě stresovat a mnohdy i velmi rychle a nenávratně zničit...

 

Alabajské priority
Oni se také musí snažit...
Štěně obřího plemene ve městě
„Vidíme neuvěřitelný pokrok...“

Fáze psího věku
Dvanáct let poté
Malé velké štěně v paneláku
Kdy začíná problém
I „lehce zvladatelné plemeno“ vás může poslat na chirurgii...

A znovu ty obojky
Otevřela se mi opravdu brána do jiného světa...
Skutečné potřeby psí duše
„Každá procházka pro mě představovala utrpení...“
Proč někteří lidé utopí šanci pro sebe a své psí parťáky?
„Bylo to očistné pro mne i pro moji fenečku...“

„Separační úzkost“ a základní vzorce

Jak se k sobě chceme chovat?

Psím útulkům, spolkům a sdružením...

„Treba prísť čím skôr... neodkladať ako my...“

Pes opravdu nestojí o „maminku“ a „tatínka“...
„Prostě miluji“ vážně nestačí...
Rozpoznejte to důležité
Přemýšlejte prosím, než si pořídíte psí smečku...
Skutečný život je tam venku...
„Zjistila jsem, jak to bezpečně funguje...“
Tři drsňačky
Na každém životě záleží...
Byty, domy, výtahy
Podvečerní rozprávění o pejscích, lidech i mé práci...
Ztracenky
Kontaktní důvěra
Aragonský šlechtic
„Náš (můj) pes na nás (mě) vrčí...“
50 kg psích démonů
Americká čivava, uspěchané kastrace, množírny, peníze...
„Prosíme všechny o pomoc, sdílejte, utekl nám pes...“
Terén
Městská panika
„Super pes“ pro začátečníka...?
Zkusme být shibou...
„Separační úzkost“? Do klece! Už s tím konečně přestaňte – velmi vás prosím...
Pastevec je parťák, ne kamerový systém
„Nenechte je ve štychu...“
Hačikó - Tour de Liberec: Cesta k poslední záchraně...
Pidižvíci
Ulice, silnice, křižovatky...
Kdy cvičák ano a kdy určitě ne...
Pastevec - všechno je úplně jinak...
Proč...? Odpovědi pro ty, kteří naslouchají.
Zázrak
Vyložené karty...
Středoasijský vodník
Jasná volba
Dobrodružství malého medvíděte

Každý pes umí být tím, co z něj chcete mít
Jenom se dívej...
Není třeba se stydět...
Lidskopsí mozaika
„Vono ho to přejde, von z toho vyroste...“
Vybíráme štěně
Městští démoni
Akití medailónek
"Bojové plemeno" - realita bez sluníčkovských mýtů a démonizace
Odstranění "separační úzkosti" v praxi
Jak daleko je "daleko"?
Náhubky a nenáhubky
Amstaf pro život...
Za německým ovčákem...
Důvěra a spokojenost i po 20 letech...
Bulík srdcem
"Dalo mi to svobodu..."
Malý Bobek
Poradna aneb "šmejde zasranej"
Jak mluvit s "vlčkem"...
Kříženec a individuál namísto kastrace
Anatolská kráska...
Bulteriér...
Co pyrenej opravdu potřebuje...
"Experti" v médiích
Tak si to pěkně shrneme...
Psí sexualita
Kastrace - speciální článek
Opravdu chcete kastrované psy a fenky?
Z mimina v kožichu znovu psem
Pastevec a ovčačka
Kříženeček s podmanivým pohledem
Retrívří tahoun, kterého výcvikářka nechala tahat těžký řetěz
Zajímavá čísla z Poradny
Cvičákovský sadismus
Americký buldok, který měl být na radu výcvikářů vychováván bitím
Co opravdu funguje
Hovawartí učení
Kangal, plemeno velké tělem i duší
Na jistotu nebo na únik?
Entlebušský problém
Kovový obojek jako smrtící nástroj
Boxeří dvojče
Černá princezna
Border kolie "blue-merle"
Cesar Millan - otevřete oči! (II. kapitola)
Aksaray Malaklisi
Čivaví princezna
Smysl mé práce...  
Pastevec vs ovčák

První pejsek, malé štěně a investice do celého jeho života
Perští chrti
Příběh fenky, kterou "odbornice na problémové chování psů" doporučila utratit...
Kooikerhondje
Obojky a neobojky
Obecně platné pravdy...
Ustřihněte si uši
"Obojky"
Jack a útulek
Anatolský pastevecký pes (kangal)
Kanaánský pes
Akutní pomoc pro akita-inu
Maruška, kastrovaná fenka s těžkou srdeční vadou
Když vám seberou pejska...
Hierarchie
Ať Tě Síla provází...
Vzkaz těm, kteří potřebují pomoc...
Epilepsie a psychika
Hypersalivace
Vodítka a nevodítka
Pohodová chůze temperamentního pejska na vodítku po jeho absolvování
Cesar Millan - otevřete oči!
Co je důležité, je očím neviditelné
Psí obříci
Psí procházky
"Psí anděl"
Opravdu to funguje
Hrdost a osobnost
20 rozdílů aneb cvičákovci a my
Pes a hárající fena
Příběh tuláka
Když se vám v lese ztratí pejsek
Vaše štěně není čuně
Kašpárek maličký
Chcete hloupého psa? Choďte s ním na cvičák!
Priorita psích smyslů
Jak pes vnímá barvy
Je nutno přitvrdit...
Zrození života
Klikr - "zázračná metoda"?
Kdo patří do klece? ... aneb Co se skrývá pod špičkou ledovce
Psi, Silvestr a petardy...
Etolog versus veterinář
Poděkování
Než necháte svého psa vykastrovat ...
Psi v Kanadě
Pár slov o psech v posteli
O výcviku, autoritě, smečce a psí komunikaci ...
Proč nepoužívat stahovací nebo ostnatý obojek
Proč nepoužívat elektrický obojek

 

Alabajské priority

 

Zlomená noha, dvě francouzské hole a jedna pastevecká princezna.

Všechno jde, když se chce a jsou správně nastaveny priority...

Středoasijský pastevecký pes (alabaj) je osobnost silná fyzicky i psychicky, oddaná svému člověku a velmi dobře rozlišující mezi lidmi svými a cizími. Stojí za to fenku z tohoto mého individuálu sledovat v záměrně zpomalených pasážích videa, vnímat krásu jejího těla i sílu jejího upřeného pohledu.

Videopovídání s poselstvím vyřčeným a několika poselstvími skrytými – pro duše vnímavé a ty, jimž je určeno...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Oni se také musí snažit...


(image generated by AI)

 

Jsem si vědom, že svým dnešním článkem možná některým psím sluníčkářům zvednu krevní tlak, ale právě nerespektování jistých základních principů lidskopsí komunikace je jedním z velmi častých příčin, proč si člověk a jeho pes nerozumí.

A to především po stránce hierarchické a vzájemného chápání.

V čem tedy tkví problém?

Jde principiálně o naprosto stejný jednostranný přístup, který je nám mužům v čistě lidském světě (dámy prominou) různými komunikačními kanály neustále vtloukán do hlavy – přístup, kdy máme svým „princeznám“ a „královnám“ snášet modré z nebe, odečítat jim z hlavy i nevyřčená přání a dělat vše pro to, abychom své partnerky činili permanentně šťastnými. Průšvih je bohužel ten, že v těchto motivačních litaniích není jediného slůvka o tom, že i dámské protějšky by se měly chovat tak, abychom k oné  maximální vstřícnosti měli alespoň minimální motivaci, nebyli tlačeni k nesmyslné submisivitě a pocitu viny a aby jednoduše řečeno i z té druhé strany byla stejná snaha udržovat vzájemný vztah funkční, šťastný a spokojený.

Jinými slovy – snaha a komunikace musí být vždy oboustranná, nemůže fungovat protežování jednoho subjektu (navíc na sílu mediální i společenskou propagandou ve smyslu předem jasného „univerzálního viníka“ a „univerzální oběti“). Pokud tomu tak je a bohužel v dnešní době tomu tak je v míře až neskutečné a bez jakékoli soudnosti, pak, jak ukazuje realita, důsledky tohoto genderového upřednostňování hromadně odnášejí vztahy partnerské, rodinné i generační.

Prostě to tak nefunguje.

A fungovat ani nemůže, jelikož sociální komunikace je od své podstaty nastavena jako obou/vícesměrná, nikoli jednosměrná a jednostranná – což platí obecně jak pro lidská, tak i pro zvířecí společenství.

Přes tuto (snad pro každého jasnou a pochopitelnou) názornou paralelu lidského světa pojďme nyní zpět do světa lidskopsího.

Protože i zde býváme velmi často svědky stejně špatného přístupu a jeho následků.

Psí sociální společenství je od přírody nastaveno jako přísně hierarchické. Je nastaveno tak, že jako psí člen smečky se musím sakra hodně snažit, abych ve své smečce směl vůbec zůstat. Musím se chovat korektně, sociálně, mohu brát ale musím i vracet, život smečky se rozhodně netočí výhradně kolem mne, mých rozmarů a mých potřeb.

Pokud budu ve své smečce  provokovat, vyvolávat rozbroje a snažit se ovlivňovat její chování pro sebe, pak budu na svoji chybu upozorněn, v případě potřeby znovu upozorněn a tentokrát již velmi razantně a pokud se nesrovnám, budu z ní jako „nepřizpůsobivý a asociální“ nemilosrdně vypuzen.

Už tušíte, kam tím mířím?

Mnoho článků a textů ve veřejném prostoru směruje psí majitele k bezvýhradnému a bezhlavému uspokojování psích potřeb, rozmarů a přání, bez ohledu na interakci druhé strany tohoto sociálního dialogu.

Výsledkem, a to výsledkem zcela očekávatelným, pak je vztah člověk-pes, který není z hlediska psího ani lidského plnohodnotný, není vyrovnaný...

Opět, tak jako v již zmíněné analogii lidského světa, je totiž protežován jeden člen sociální skupiny.

Pes, který velmi rychle pochopí, že jeho človíček udělá vše, co mu na očích vidí.

Jen proto, aby jeho psí miláček „nestrádal“, aby „se na něj nezlobil“, aby „ho měl rád“ a aby „měl šťastný život“...

Jenže jeho pes v takovém případě rozhodně nežije šťastný život.

Kolik psích majitelů jsem už zažil, kteří jeden den „dávali svým pejskům svobodu“ (rozuměj měli je navolno), aby je druhý den zoufale hledali po širém kraji.

Kolik psích majitelů jsem zažil a zažívám, poslušně se  řídících tím, kam si zrovna jejich psí parťák zamane táhnout, kde zastavit, kde značkovat jeden kandelábr a roh baráku za druhým.

„Můj pejsek chce jít rychle, to víte...“

„Můj pejsek nadšeně skáče na lidi, má to tak odmala...“

„Můj pejsek chce jít ve 3 hodiny v noci ven, tak holt jdeme ven...“

„Můj pejsek na mě tak smutně kouká, tak mu vždycky dám dobrůtku...“

Kolika svým klientům už jsem vysvětloval, že na základě své role ve smečce oni mají být tím, kdo určuje běh věcí?

Kdo u mne byl, ví.

Reálný stav kdekoli (venku, doma) pak bývá takový, že běh života svého majitele řídí jeho psí parťák a pokud se spolu oba dostanou do situace, která vyžaduje jednoznačného vůdčího jedince a jednoznačné rozhodnutí, rozhodně tím výkonným elementem není majitel psa...

Řeknu to zcela natvrdo.

I váš pes, váš milovaný psí kamarád, se musí sám chovat tak, aby ve vaší lidskopsí smečce mohl zůstat a vy ho z ní nevyhnali!!

Rozumíme si?

Situace není nastavena tak, abyste se vy chovali v podstatě submisivně, jen abyste si svého pejska nenahněvali proti sobě... aby vás nepřestal mít rád... aby vám neutekl... aby vás nekousl...

Nenene.

Opravdu není nastavena tak, abyste se de facto vůči němu chovali podřízeně a s nejistotou (třebaže si to svým lidským pohledem neuvědomujete, protože mu přece „jen vycházíte vstříc“).

Hierarchie musí, a to především z onoho psího pohledu, být správně nastavena tak, že on sám se musí zatraceně snažit, aby s vámi mohl sdílet společný prostor, abyste se s ním rozdělili o jídlo (tedy naplnili i jeho misku!), aby se ve vaší smečce mohl cítit bezpečně a jako její součást.

Řeknu to ještě jednou, pro jistotu.

Zda tomu tak skutečně bude (prostor, jídlo, další smečkové benefity), je založeno nejen na vašem přístupu a přínosu, nýbrž (a to v ještě vyšší míře!) i na přístupu a přínosu vašeho pejska...

On to ví.

Pokud to ale nevíte vy, velmi rychle se to naučte, protože v opačném případě se stanete jen sluhou a otrokem svého milovaného psího parťáka.

Méně, více i velmi zjevným.

Nebojte se určovat pravidla své vlastní lidskopsí smečky, protože přesně to je jedním z mnoha vašich úkolů jako jejího vůdčího jedince a majáku.

Vy určujete, kdy se jde ven, kam se jde, jak rychle či pomalu, kdy zastavíte a jak se chováte vůči svému lidskopsímu okolí.

Vy poskytujete příkladové vzorce chování, vy řešíte zátěžové či  konfliktní situace. Pokud se v běžných denních situacích budete chovat jako debil, bude se jako debil chovat i váš pes – pardon, ale vidím to kolem sebe dnes a denně.

Vy rozhodujete, zda a kdy bude jídlo, vy jste ti, kdo ho zajistili. Vy jste ti, kdo rozhodne, zda se se svým pejskem o jídlo rozdělíte (pro něj samozřejmě ve formě jeho krmení, aby to zase někdo špatně nepochopil).

Pokud něco po svém pejskovi chcete nebo potřebujete jeho součinnost, nepodplácíte ho ani neodměňujete – nikde v žádné přírodní hierarchické sociální skupině to tak nefunguje.

Teď trochu přitvrdíme...

Každý pes si svého člověka už od malého štěněte testuje – zkouší jeho sílu fyzickou i psychickou, jeho rozhodnost, jeho dominanci, jeho schopnost reagovat na zátěžové nebo konfliktní situace.

Testuje si jej prakticky a řadu testovacích situací sám záměrně vyvolává.

Ne proto, že by byl zlý nebo měl špatnou povahu.

Jednoduše proto, že to patří do psí vrozené genetické výbavy – kdo z nás dvou je silnější nebo schopnější, kdo má vyšší hierarchickou pozici, kdo rozhoduje, kdo má na to zastávat vůdčí pozici.

Nebojte se v případech většího testíku adekvátně a s potřebnou razancí reagovat!

Po psím!!

Emoční, zvukové, vizuální i kontaktní signály.

Opět – kdo u mne kdy byl, ví a zná...

Pokud nejste schopni správně reagovat, pokud se bojíte na svého pejska sáhnout, abyste mu nějak neublížili nebo aby se propánajána třeba neurazil a nepřestal vás mít rád, pak si kopete vlastní a velmi hluboký hrob.

Každý pes přesně ví, pokud ujede.

A každý pes je neskonale šťastný, když má takového vůdčího jedince, který jeho úlet správně rozpozná a nebojí se ho na to upozornit. Po psím, ale jak jsem už psal, v případě potřeby i razantněji...

Každý pes ví, že je normální chovat se tak, aby dodržoval pravidla své smečky a nebyl z ni vyhnán, protože ztráta smečky je v psím chápání světa úplně to nejhorší, co se mu může stát. A ano, týká se to i psů problémových a útulkových „chudáčků“.

Upozorněte ho správným způsobem na jeho chybu a on vám olízne ruku.

Přehlížejte jeho úlety a on vámi začne pohrdat...

Buďte při jeho výchově důslední a spravedliví a v jeho životě budete Bohem.

Bojte se na něj sáhnout nebo důrazně promluvit a jeho respekt navždy ztratíte...

Ano, pořád bychom za ně dýchali a mnoho z nich by za nás položilo život.

Pořád nás mají omotané kolem tlapky a víme to my i oni.

Ale i náš milovaný pejsek se musí snažit vzájemný vztah upevňovat a udržovat, nejenom my sami...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Štěně obřího plemene ve městě


(image generated by AI)

 

Tento text volně navazuje na mé předchozí články z nedávné doby nazvané „Malé velké štěně v paneláku“ a „Dvanáct let poté“.

Protože, jak už jsem v nich zmínil, výchova a socializace štěněte velkého/obřího psího plemene má přece jen svá jistá úskalí a specifika plynoucí mimo jiné z jednoduchého faktu, že už od svých prvních měsíců věku je o poznání většího vzrůstu i hmotnosti než i často už dospělí psi běžných plemen...

Situace popsané v tomto článku zažívám nejen v současné době se svým štěnětem plemene pyrenejský horský pes, ale průběžně i se svými psími klienty, budoucími „obříky“ svých majitelů.

A protože si myslím, že je lépe býti připraven nežli zaskočen, sepíšu zde pár věcí, které mohou být mnohým z vás v podobných situacích k užitku...

Pojďme do toho.

Začněme neoddiskutovatelným faktem, že pokud se svým pejskem žijeme ve městě, je životně důležité odmala ho seznámit s běžným každodenním provozem.

Větší koncentrace hluku, lidí, malá i velká auta, autobusy nebo i tramvaje, náklaďáky i kamiony.

Dotěrní lidé, nervózní psi, různé povrchy, schody...

To, co bývá na vesnicích pro velké psy považováno za nedůležité a zbytečné (a pak to na nich vidím v mnohých případech mých klientů), je ve městě nezbytné znát i ovládat.

Jednou z velmi důležitých věcí je uvědomit si, že mnohem lekavější podnět je pro psa podnět sluchový než vizuální – tuhle něco bouchne, tamhle něco spadne, těsně vedle něj zakvičí brzdy... a zažil jsem klientské psy, kteří v tom okamžiku skákali metr do vzduchu.

A teď si představte, že taková razantní úleková reakce přijde od psa velikosti nižších či vyšších desítek kilogramů živé váhy. Pokud na ni nebudete připraveni, urve vám rameno, vyškubne vodítko z ruky, strhne ze schodů nebo vás spolu s ním katapultuje rovnou pod kola právě projíždějícího auta...

Jinými slovy řečeno – zvyknout spolu se správnými reakčními vzorci svého psa na městský provoz by mělo být jedním ze základních kamenů socializace i výchovy pro úplně každého psího parťáka, ať už městského nebo čistě vesnického. Pokud to uděláte správně a v optimálním věku, pak se mu správně uloží do hlavičky pro zbytek jeho života a nikdy nevíte, kam vás život pošle.

Samozřejmě, je zapotřebí začít ve správném věku.

Tři nebo třiapůlměsíční štěňátko velkého/obřího plemene jedná ještě velmi instinktivně a živelně.

Kolem pátého měsíce věku však u těchto plemen už začíná kromě reaktivní části mozku fungovat i část analytická, v dostatečné míře, abyste mohli začít pracovat na složitějších procesech.

Tedy i na zvykání na náročnější prostředí a více sociálních kontaktů.

Jen je zapotřebí to nepřepálit.

Sociální okolí představuje pro každé štěně emocionální i psychickou zátěž, pro plemena nebo jedince s vyšší vrozenou ochranně-obranářskou genetikou pak zátěž ještě daleko vyšší. Je zapotřebí citlivě odhadovat, kolik této zátěže štěně snese a tuto dávku postupně zvyšovat v závislosti na aktuálním vývoji jeho psychiky. Pokud to přeženete, vše se vám vrátí v podobě stresu a následných agresivních vzorců chování štěněte, potažmo dospívajícího/dospělého psa.

Pokud to vezmu konkrétně podle sebe a svého Bastíka, který už několik týdnů svým každodenním městským „tréninkem“ (v rámci procházek) prochází – pro nás tam, kde žijeme, není problém někoho nebo něco potkat. Problémem spíše je mít alespoň chvíli, pár desítek metrů, klid, kdy nepotkáme člověka, psa nebo auto. Klidně proto stejně jako my zapracujte na optimalizaci trasy, střídejte klidné úseky s náročnějšími, začněte u malého štěněte lesem a přírodou, až pak se přesuňte do městské aglomerace. Nezapomeňte spolu chodit ven za každého počasí, i když venku doslova padají trakaře a tak jako mně vám malé štěně skoro odplaví voda při průtrži mračen, choďte ven za dne, za soumraku i za tmy – neocenitelně vám to pomůže při budování jeho důvěry ve vaše schopnosti a rozhodování stejně jako i jeho vlastní sebedůvěry.

Nenechte se rozhodit tím, že pro řadu dospělých psů menších plemen je štěně velkého/obřího plemene, které už je svojí velikostí mnohdy značně převyšuje, nedůvěryhodné nebo se ho budou bát. Prostě to tak je a není to problém vašeho štěněte, že je velké jak je, ani váš. A velmi se těšte na čas, kdy už váš malý „obřík“ přestane tak úplně vypadat jako štěně, kdy lidé začnou mít před ním základní respekt a přestanou se na něj vrhat, aby si ho mohli pohladit...

My s Bastíkem už máme v tomto směru ten úplně první level za sebou – pokud nás na užším prostoru má míjet člověk, stavím se s rukou na jeho obojku důsledně na kraj chodníku/cesty, aby mohl kolem nás v klidu projít. A od jisté jeho velikosti už jsme vícekrát uslyšeli úlevné „Děkuji!“, protože, berme to opět jako fakt, prostě dost lidí má z větších (i jen větších, nemusí to být nutně dospělý psí obr) respekt nebo dokonce strach a jsou rádi, že jim vyjdeme vstříc. Oboustranná slušnost, něco, co by mělo být samozřejmé.

Na svém ještě malém, ale dnes už pubertálním pyrenejském mladíkovi už přitom vidím první ukázky jeho budoucího odhadu na lidi – vlastnosti, kterým je jeho plemeno proslulé. Pokud je člověk evidentně v pohodě, sám od sebe si sedne, pokud mu nevěří, zůstane stát, pokud je onen člověk svým chováním problémový už zdálky (a stejně tak ho vnímám i já sám), pak to dá najevo nepřehlédnutelně...

Řeknu to ještě jinak – mějte vždy a za všech okolností svého psího bodyguarda pod kontrolou, ale zároveň nepodceňujte specifický psí odhad na lidi, zvířata i situace, ve kterých se spolu právě nacházíte. Může se lehce stát, že mu za to jednou budete velmi vděčni.

A protože česká povaha je taková, jaká je, narazíte i na řadu jedinců, kteří vás budou se zlomyslným úšklebkem cíleně provokovat a schválně co nejvíce komplikovat naprosto jednoduché a přímočaré situace. Teď si to ještě dovolí, ale až vaše štěně trochu povyroste a změní se výraz jeho oči, už se ho budou bát...

Shrnu teď to podstatné.

Štěně velkého/obřího plemene, pastevce, molose, má stále ještě štěněcí vzorce chování, ale vzhledem k jeho velikosti a hmotnosti, které jsou už přeci jen v trochu jiné kategorii, je potřeba velmi důrazně vzít v úvahu, co se stane, pokud se takové štěně lekne a zpanikaří nebo začne reagovat na nějaký podnět po své vlastní linii.

Je potřeba si uvědomit, že toto štěně, pokud vyrůstá a pohybuje se v městském prostředí a provozu, životně nutně potřebuje být na tyto atributy připravováno, protože tam, kde štěně/psa malého či středního plemene zvládnete levou zadní vzhledem k jeho fyzicko-psychickým dispozicím, tam s budoucím „obříkem“ můžete už v tomto věku mít velký problém.

Základem budiž i dostatečně pevné vodítko typu „akorát do ruky“ s dostatečně dimenzovanými karabinami (ano, se dvěma karabinami, nikoli jen s jednou).

A pokud chcete mít skutečně solidní jistotu, nebojte se použít dva obojky, s karabinou na každém z nich. Ve štěněcím věku vás „malý“ ještě mnohokrát překvapí nenadálou úlekovou reakcí, něčím, co absolutně nečekáte a uvedená pojistka vám může zachránit jeho život nebo mechanické spojení s vámi. Stačí vítr a popelnice, která se náhle převrhne, úlek z auta, které právě projelo kolem, když čekáte na kraji silnice...

Stačí tak málo.

A ano, nebojte se používat obě ruce, když manipulujete s vodítkem...

Tak... a pro odlehčení vám sem přidám pár (opravdu jen výběr nominací na soutěž o hlupáka roku) našich zážitků s lidským okolím, které nás s Bastíkem potkaly během posledních týdnů.

1/ Za soumraku, ještě nebyla úplná tma, jsme šli širokou a celkem přehlednou lesní cestou. Proti nám paní se dvěma malými pejsky na vodítku, jeden blikal zeleně, druhý oranžově (lidi proboha, to fakt myslíte vážně – hoďte si ty LEDky kolem krku sami, vydržíte minutu a pak se zblázníte), my s Bastíkem jsme si stoupli na samý kraj cesty. Madam, jak šla kolem, na mě zlostně vyjela: „Vy byste se sebou měl něco dělat, vůbec nejste vidět, ještě že máte aspoň bílýho psa!!!“

2/ Sídliště, Bastík byl ještě tak o deset čísel menší, úzký prostor, paní s mobilem u ucha a menším psíkem na vodítku. Pes na Bastyho vrčel a poštěkával, tomu se to moc nelíbilo a byl zticha, ale cukal se, že mu to vysvětlí, musel jsem ho trochu držet. Paní: „Jééé, takovej velkej pes a von se nás bojí! Hahaha!!!“

3/ Úzký chodník vedle frekventované ulice, proti nám chlapík s partnerkou a velkým psem na vodítku. Zhodnotím situaci a protože bychom se těžko vyhýbali, couvl jsem s malým kousek vedle chodníku, kde zrovna byl příhodný plácek s tím, že pohodlně projdou, Bastíka jsem si ještě posadil. Chlapíka nenapadlo nic lepšího, než svého psa pustit naplno Bastymu před čumák. Říkám „Promiňte, opravdu ho musíte pustit na kontakt, když vám uvolňujeme cestu?“ Chlapík: „Nemusím.“ Já, naivní dobrá duše: „Děkuju.“ Frajer největší, evidentně spokojený sám se sebou, po pár krocích hlasitě a arogantně: „Ale můžu!“

4/ Jdeme za ranní skoro ještě tmy po sídlišti, jeden pes přešel kolem nás, dobrý, druhý se blíží ze strany s paní na vodítku a už několik metrů od nás hystericky štěká a zmítá se na vodítku. Stojíme, Bastien sedí vedle mne a je úplně potichu. Paní prochází s malou hysterkou kolem, vztekle trhá vodítkem a vystartuje na mě: „No tak se bojí velkejch psů a štěká, no!!!“ Podotýkám, že jsme s Bastíkem byli celou dobu úplně zticha a nevydali jediného hlásku...

Tož tak, problém nebývají psi, ale jen jejich majitelé kolikrát zvláštního založení a nevypočitatelných reakcí. Však to mnozí znáte sami. Jen svému psímu parťákovi, který na to kouká vytřeštěnýma očima, musíte vysvětlovat, že jste právě absolvovali srážku s blbcem a že určitě nebyla poslední...

Užívejte si krásné dny se svými malými velkými pejsky, až vyrostou, podobní lidé vás raději obejdou uctivým obloukem a budou dělat, že vůbec nejsou – a stejně jako já si užijte i jiné, kteří kolem vás projdou a s úsměvem a obdivem pronesou:

„To je ale krásnej pes...“


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Vidíme neuvěřitelný pokrok...“

 

Dnešní videoreportáž z mého individuálního výcvikového servisu jsem se svolením svých klientů natočil z několika dobrých důvodů.

Jednak jako další důkaz přímo z úst psího majitele o tom, že kastrace mladého zdravého psa (v tomto konkrétním případě ještě štěněte, v jeho 1,5 roce) nikdy nepřinese a ani nemůže přinést nic pozitivního z hlediska jeho povahy nebo vzorců chování.

Je to přesně naopak, tak jak už velmi dlouhé roky (k velkému mrzení kastrační lobby) znovu a znovu veřejně píši a říkám – uslyšíte to ve videu autenticky slovy mé klientky.

Související část celého jejího popisu situace, tedy jak k danému rozhodnutí dospěla a výsledek tohoto nevratného zákroku, tu ocituji i písemně:

… od malička byl strašně živý, neklidný, takový všeho se bál...

… tak jsme se rozhodli a viděli kolem sebe a dostali doporučení ho nechat vykastrovat...

… jsme si mysleli, že se trochu zklidní, protože začal hodně utíkat za fenami...

… vůbec nás nějak nenapadlo přemýšlet o tom že by to mohlo zhoršit ty jeho problémy se strachem a vůbec celkově ten jeho stav...

… pak vlastně, jak se bál, se jeho problémy začaly stupňovat a dřív se psů jen bál a byl neklidný v jejich společnosti, ale po té kastraci začal časem na ty psy i vyjíždět a to se stále stupňovalo a začalo to být opravdu neúnosné...

… tak jsme to začali řešit přes internet přes všechny možné poradny, jak to vyřešit, takže jsme ho posazovali, vytáčeli, aby se naučil ignorovat...

… vůbec nic nezabíralo, takže to dopadlo tak, že už jsme se skoro báli s ním jít ven nebo chodili tam, kde nejsou psi...

Jak z videa dále vyplyne, problém skutečně netkvěl v pohlavní „plnohodnotnosti“ pejska, ale v nezkušenosti majitelů a nezvládnuté výchově přirozeně dominantního loveckého plemene.

Uvidíte v něm celkové zklidnění mého psího klienta, na vlastní oči uvidíte, jak už zvládá zátěžové situace – pro něj i jeho majitele dříve nemyslitelné a nepředstavitelné.

Dalším důvodem natočení a zveřejnění videa je názorný příklad toho, že pokud už se psí majitel dopustí podobné zásadní chyby, není ostudou a naopak je velmi přínosné se o ni vhodným způsobem podělit veřejně, aby tak pomohl jiným tuto chybu neudělat.

A v neposlední řadě je důvodem i snaha, aby se z neuvěřitelně hloupých důvodů a kvůli lidské malosti potřebným lidem netajila možnost konkrétní pomoci, která skutečně funguje a má smysl – a ukázat ji na dalším konkrétním zdokumentovaném případě.

„Vidíme neuvěřitelný pokrok...“

Další ze slov mé dnešní klientky – zpětná vazba, která mě pokaždé velmi potěší a která především všem lidem, kteří potřebují se svým pejskem jakkoli pomoci, dává tolik vytouženou naději, že mohou své chyby napravit a se svým psím parťákem získat ten nejintenzivnější lidskopsí vztah.

Ať už tito psí majitelé chybu udělali, chtějí se jí vyvarovat do budoucna či se „jen“ chtějí naučit svému pejskovi co nejvíce rozumět...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Fáze psího věku


(image generated by AI)

 

Stejně jako u člověka a jiných vyšších živočišných druhů, i psí život je na základě svého věku rozdělen do několika fází, charakterizovaných vzorci chování i exteriérovými změnami.

A jelikož v tom ne všichni mají jasno a někteří psí majitelé žijí v představě, že jejich tříletý pes je stále ještě v pubertě nebo že jedinec pasteveckého plemene je ve svých dvou letech „hotový pes“, nebude úplně od věci si o tomto tématu ve stručnosti a krátkosti něco povědět...

Opět je dobré začít tím, že žádný živý organismus nespadá do nějakých striktních tabulek a každý jedinec je originál. Stejně jako například v povaze, tak i v tělesném, psychickém či pohlavním vývoji. Proto následující věková vymezení berte prosím vždy jako rámcová, jejich hodnota pro konkrétního jedince se může lišit v rámci několika týdnů nebo několika málo měsíců, svoji zásadní roli zde samozřejmě vždy hraje také velikost a genetické predispozice daného plemene i jeho zástupce.

Začněme tedy první základní fází – fází štěněte.

Tuto etapu psího života můžeme umístit do období od narození až do zhruba 5. - 6. měsíce věku. Z hlediska fyzického je evidentní rapidní exteriérový vývoj, kdy buclaté štěňátko začíná růst do výšky, prodlužují se končetiny, začíná se utvářet charakteristická podoba hlavy pro dané plemeno (křížení) a stejně tak svoje prvotní změny prodělává i struktura srsti.

Důležitým mezníkem je období mezi 4. - 5. měsícem, kdy začíná tzv. přezubování (u malých plemen trvá déle než u velkých), tedy náhrada „mléčných“ zubů chrupem trvalým. Do úplného konce přezubení je velmi důležité dodávat vyšší množství kalciového přípravku (vápník + fosfor + vitamín D, tady pozor na možné předávkování! + další stopové prvky), aby se vápník jako základní stavební kámen nejen chrupu, ale i kostí a chrupavek správně ukládal a byl tedy organismem zpracovatelný.

Z hlediska psychického vývoje lze v tomto čase velmi pěkně pozorovat posun od čistě instinktivních a živelných reakcí štěněte k vzorcům chování, které už mají určité „rozumové“ pozadí a lze v nich vysledovat cílený úmysl.

Stejně tak jde o období, kdy v jeho závěrečné fázi štěně začne objevovat schopnosti a možnosti svého hlavního orientačního smyslu – čichu. V podstatě ze dne na den jej začne nepřehlédnutelně daleko více používat, spolu se vzrůstajícím zájmem o „sociální“ pachy, například jinými pejsky označkované lokality a předměty.

V závěru tohoto období, těsně před nástupem puberty, už začíná i hierarchické testování svého člověka, je tedy pro majitele pejska opravdu nejvyšší čas začít fungovat a budovat správné hierarchické vztahy.

Další fázi vývoje štěněte představuje období psí puberty.

Začátek této fáze hodně závisí na plemeni, jeho velikosti, povahových charakteristikách a samozřejmě i na osobnosti konkrétního jedince.

Obecně lze začátek tohoto období zařadit mezi 5. - 6. měsíc věku. U plemen vyšlechtěných například pro pasteveckou (obrannou) práci začíná již pátým měsícem, u většiny plemen včetně malých bývá o 2 až 3 týdny posunut. Opět ale zdůrazňuji, že jde pouze o základní orientační časové určení a že přesný začátek je vždy určen dispozicemi konkrétního psího jedince, stejně jako je tomu třeba u dětí – některé začne chodit či mluvit dříve, jiné později, stejné je to i s pubertou a je naprosto nesmyslné svoje ať už psí nebo lidské mládě cpát do nějaké škatulky a propadat panice, pokud je oproti „tabulkovému“ předpokladu v čase posunuto.

Fáze psí puberty obvykle znamená pro psího majitele velký nápor na psychiku i komunikaci s pejskem a z hlediska správného psychického vývoje štěněte směrem k dospělému jedinci je kritická.

Lze ji velmi jednoduše charakterizovat psím sloganem „Ukaž človíčku, co v tobě je!“ doplněným především u dominantnějších a nezávislejších psích jedinců dovětky „Nikdy jsem tě neviděl, neslyším tě, proč bych tě měl poslechnout, vždyť jsem král světa!“ či „Vůbec tě nepotřebuju!“

I my sami jsme takoví byli;)

Je třeba se psychicky obrnit, udržet nervy na uzdě, nikdy nepodcenit situace a psí zajištění a za všech okolností zůstat tím silnějším, rychlejším a chytřejším jedincem ve své lidskopsí smečce.

A komunikovat tak, aby vám váš psí puberťák rozuměl.

Nezapomeňte, že pro svoje psí okolí vaše štěně už přestane být „chráněným druhem“ a začne být zcela po právu bráno jako puberťák, který, pokud bude příliš drzý a začne překračovat svá sociální práva, bude jiným psem po právu poučen. Je to zcela přirozený a pro vaše štěně velmi přínosný hierarchický princip a pokud narazíte v této souvislosti na psího vychovatele schopného a spravedlivého, pak mu buďte za takovou lekci vždy vděčni...

Na straně druhé nikdy nepromarněte svoji vlastní příležitost a pokud je zapotřebí, nejprve po svém provokujícím „králi světa“ sáhněte sami – pokud to uděláte správně, velmi si tím zlepšíte svoji vlastní pozici v očích svého psího parťáka. Vždy po psím – tak, jak to ty z vás, kteří o to stojí, učím.

V pokročilejší fázi psí puberty už vašeho pejska/fenku začne velmi zajímat jejich postavení mezi jinými psy/fenkami, začnou mít větší tendence sami řešit „provokace“ jiného psího jedince a samozřejmě nastoupí i sexuální instinkty. U velké většiny psů je fáze puberty přesně tou dobou, kdy přestanou močit pod sebe a začnou vědomě zvedat nožičku a značkovat, ale opět to není pravidlem – u dvou svých štěňat jsem zažil počátek tohoto vzorce už mnohem dříve.

U fenek jde také o období, ve kterém proběhne jejich první hárání, třebaže ve většině případů skryté, takže především psí prvomajitelé o něm kolikrát ani nevědí.

Nicméně jde v každém případě o věk psího parťáka, kdy již naplno funguje lidskopsí komunikace a řadu důležitých věcí můžete ovlivnit. Jde určitě o období náročné, z hlediska psího psychického vyspívání však zásadní.

Z hlediska fyzického vyspívání pak štěňata větších plemen (u menších plemen proporcionálně kratší dobu) zhruba do 8. měsíce věku nabírají především na výšce, později už se výška doladí jen minimálně a pes z hlediska exteriérového poté hlavně zmohutní plus se dokončuje celková stavba tělesného rámce a hlavy včetně definitivní struktury srsti.

Etapa puberty u malých a menších plemen končí zhruba na jednom roce, u plemen velkých a obřích kolem roku a půl (s maximem mezi 12. až 15. měsícem) – opět však zdůrazňuji, že i zde jde vždy o individuální záležitost konkrétního psího jedince.

Po ukončení puberty však stále pes ještě není hotový po stránce tělesné ani psychické!

Stále je ještě (dospívajícím) štěnětem, které však již je na jednu stranu podstatně klidnější, na stranu druhou se čím dál zřetelněji projevují plemenné i individuální povahové vzorce. Nicméně pokud jste pubertou prošli bez zásadních chyb v přístupu i výchově, pak už čas začíná jednoznačně pracovat pro vás a vše si začíná správně sedat...

Okolo druhého/třetího roku u miniaturních/malých plemen, kolem třetího/čtvrtého roku u plemen středních a čtvrtého/čtyřapůltého roku u plemen velkých a obřích dochází k definitivnímu dospění psychickému, o něco dříve (řádově měsíce) k dospění fyzickému (opět stejný princip jako u lidí, i v tomto jsou přírodní principy jednotné). Ale i zde velmi záleží i na konkrétním plemeni a povaze konkrétního psího jedince!

Váš pejsek/fenka je tedy již plně dospělou osobností a pokud není kastrován/a, pak tomu také odpovídá jeho/její povaha a vzorce chování. Klid, nadhled, důsledné rozlišování vlastní lidskopsí smečky a svého člověka od zbytku živého světa, optimální tělesná kondice.

Vrchol psí kondice trvá u velkých a obřích plemen jen zhruba 2 – 3 roky, u plemen malých o několik let déle. Pejsek je v plné síle fyzické i duševní a jde o velmi krásné období v našem lidskopsím soužití...

Po této době se bohužel už začínají projevovat fyziologické změny, degradace orgánů a pohybového aparátu, pes více odpočívá, více šetří síly. V žádném případě však nejde o konec, postupující stáří, jakkoli depresivní je sledovat jeho příznaky na svém psím parťákovi, je jen přirozená etapa jeho života, stejně jako našeho. Je to zároveň období, kdy stačí se na sebe se svým pejskem podívat, stačí myšlenka, pohyb a oba přesně víte, co se v tom druhém odehrává...

A když máte oba štěstí a je vám osudem přáno, pak tato etapa psího života trvá bez větší degradace několik dalších stále krásných let, které prožíváte spolu a je vám spolu neskonale dobře...

Pak to však velmi často vezme rychlý sešup.

Poslední fáze psího života, poslední týdny a měsíce v jeho společnosti, prožité již v obrovském stresu člověka, který jen bezmocně sleduje závěr psího života, protože všechny možnosti medicíny jsou už vyčerpány a psí organismus dospěl do úplného konce své životnosti...

Všechny tyto etapy jsem se svými vlastními psími parťáky prožil už několikrát a ještě jednou, dá-li nám oběma Bůh, je všechny postupně prožiji se svým současným pyrenejským štěňátkem.

Různě fáze jiných psích životů jsem za dobu své existence v psím světě osobně zažil u vyšších stovek pejsků různých velikostí, plemen, povah i věku.

Něco málo o psích životech už vím...

Je zcela jedno, zda jde o plemena s původní psí genetikou nebo o plemena v dnešní době již neoddiskutovatelně silně přešlechtěná, základní genetické vzorce psího druhu vložené do nich přírodou úspěšně přežily dlouhý čas domestikace i šlechtění.

Každé štěně, které přijde na tento svět, projde stejně jako my lidé a všechny další vyšší živočišné druhy všemi fázemi fyzického i psychického vývoje, které jsem tu popsal. Žádný pes se nenarodí jako „hotový“, žádný nedojde do svého bodu psychické dospělosti dříve, dokud neabsolvuje stupně předchozí.

Osobnost každého našeho psího parťáka je silně ovlivněna (nikoli však fatalisticky určena!) jeho genetikou, tedy daným plemenem (popř. zkřížením) a jeho předky. Celý zbytek jeho dalšího života je už daný prostředím, ve kterém žije, lidskopsí smečkou, které je součástí, jeho člověkem, který je jeho nejbližší bytostí, jeho výchovou, komunikací a celkovým přístupem.

A přesně to je naše zásadní zodpovědnost a hlavní riziko, se kterými do formování budoucí psí osobnosti každý z nás vstupuje.

Plné uvědomění si skutečnosti, že psí psychika a její schopnosti se v čase mění a zdokonalují, je pro každého psího majitele nesmírně důležité.

Protože...

… všechno v psím životě má a potřebuje svůj čas...

… i váš čas, vaši energii a vaši komunikaci...

… nic tu nejde lámat přes koleno a je potřeba být v mnoha věcech velmi trpělivý i důsledný...

… pes se nestane dospělým v okamžiku, který my mu sami určíme, ale v okamžiku, kdy se jím on sám reálně stává...

Za vaše pejsky děkuji všem, kteří si z tohoto mého článku opět vezmou to, co je pro ně a jejich psí parťáky skutečně důležité...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Dvanáct let poté

 

Dvanáct let je docela dlouhá doba v lidském životě.
Jste o tento čas starší, zkušenější, cyničtější, jsou pro vás důležité jiné priority a více si všímáte jiných věci kolem sebe.
A to vše plus něco navíc platí i v situaci, kdy ze spolehlivě zajetých vzorců života se svým dospělým pejskem znovu naskočíte do fáze štěněcí výchovy...

Ale já tu dnes nebudu psát o výchově štěněte.

Chci se dnes podělit o to, jak se pro mne osobně změnil svět tam venku, jak se změnilo chování lidí, které potkáváme na našich zatím ještě štěněcích procházkách, jaké skutečnosti mne překvapily a zaskočily, protože tak nějak nemám pocit, že by mne to samé potkávalo před oněmi dvanácti lety.

Jistě, lidská paměť je selektivní a po nějakém čase si pamatuje už jen to, co si pamatovat chce.

Přesto...

Přesto jsem hluboce přesvědčen, že doba štěněte Gardýska (a před tím štěňat Šedýska a Dinečka) byla v určitých svých oblastech jiná – a je dost pravděpodobné, že i mnozí z vás pociťujete stejné nebo podobné změny ve svých vlastních životech a životních zkušenostech.

Ovšem, jak znovu předesílám, jedná se o moje čistě subjektivní dojmy a zážitky, o kterých už nějakou dobu přemýšlím, leží v mé hlavě a s každou další procházkou „tam venku“ se znovu a znovu utvrzují a potvrzují...

Berte to tedy jen jako moje zamyšlení, konstatování některých skutečností, ale v některých případech i jako varování, že je třeba být velmi obezřetný a předvídavý.

Před dvanácti lety do mého života vstoupil můj úžasný pyrenejský parťák Gardien.

Už na nějakých třech měsících krásná chlupatá kulička s důvěřivým pohledem malého štěněte, která se samozřejmě lidem líbila a obdivovali, že už tak malý pejsek mi chodí u nohy jako dospělý pes...

„Malé“ štěně, které už v té době bylo větší, než hojně rozšíření dospělí jezevčíci, jorkšíři, jackrussellové nebo bíglové.

Ale co si tak pamatuji, tehdejší pozornost lidí byla taková milá, nevtíravá... respektovali, že mám štěně, které se teprve učí žít mezi lidmi a dalšími pejsky a procházeli kolem nás s úsměvem, ale tak nějak v klidu a nenápadně, s plným akceptováním našeho osobního prostoru.

Stejně tak jsme to dělali i my dva.

A úplně stejně jsme to dělali po celý další Gardýskův život, kdy jsme kolem lidí a poštěkávajících malých psích kaskadérů procházeli v klidu, s hlavou nahoře a docela často s potěšením vnímali komentáře od zcela neznámých lidí o Gardýskově eleganci, klidu a jeho zvládnutí...

Prý se mu mezi lidmi říkalo „baletka“, podle té jeho plavné hrdé chůze.

A bylo i vidět, že od jisté doby před ním měli lidé respekt – přece jen byl velký, silný a dával jasně najevo, že patří ke mně...

Jednoduše to vše fungovalo, mohl jsem s ním jít kamkoli a věděl jsem, že sice budeme trochu nápadní a  nepřehlédnutelní, ale že náš osobní prostor bude respektován a náš klid také.

Pak, po dvanácti letech nádherného společného života, Gardýsek odešel do psího nebe...

A do mého života přišel další pyrenej Bastík (Bastien) – odkud, jak a kdy, najdete zde na jeho stránce.

A tolik věcí se najednou úplně změnilo...

Znáte to určitě sami – s dospělým pejskem už všechno spolehlivě funguje, máte svůj každodenní zaběhnutý režim, znáte se navzájem skrz naskrz, stačí pohled a přesně víte, jak ten druhý v dané situaci zareaguje...

Samá pozitiva a životní jistoty;)

Ale poslání tohoto článku je, jak už jsem psal, jinde.

Po dvanácti letech znovu začal chodit ven ne s dospělým pejskem, ale se štěnětem a hned dostal první facky...

„Jééé, vy máte novýho psa!“

Slyšel jsem to do dnešního dne doslova jak přes kopírák bez přehánění už více než dvacetkrát (a ještě asi párkrát uslyším, protože mne mimo jiné strašně překvapilo, kolik mně naprosto neznámých lidí mě s Gardýskem někde potkalo a utkvěli jsme jim v paměti).

Jeden jediný (jeden jediný!!) člověk z nich, pán, se kterým se známe skutečně jen od vidění, protože sám má dva pejsky, měl tolik slušnosti a empatie, že mi vyjádřil soustrast nad úmrtí mého Gardýska...

Jeden jediný.

Neupgradoval jsem svůj vozový park („jééé, vy máte nové auto“) - umřel mi můj pejsek, živá bytost, se kterým mě titíž lidé potkávali dvanáct let, mnozí z nich každý den.

Žádná věc, kterou jsem vyměnil za nový model.

Asi nejsem normální, ale v situaci, kdy už poněkolikáté potkám člověka bez jeho každodenního psího doprovodu, nikdy se neptám. Protože ten důvod tuším a rozhodně nechci jitřit čerstvé rány - a když bude chtít, sám mi o tom řekne...

A tak jako právě dnes potkávám roztlemené obličeje „Á, máte nového pejska! A kde máte toho starého, hahaha?“ K takovým lidem jsem pak velmi, velmi nepříjemný, protože odchod mého „starého pejska“ je ještě velmi čerstvá záležitost a bolí to.

Hodně moc to bolí a bolet to nepřestává, už vůbec ne za podobných stupidních komentářů...

Slušnost? Empatie?

Bůh ví, možná mě jen špatně vychovali...

A tak jsem tomu jednomu jedinému člověku tehdy upřímně poděkoval a řekl mu, že je prvním (i dnes, kdy píšu tento článek, je stále jediným), komu přišlo vhodné zmínit mého pejska, který už tu není – a že si toho velmi cením.

Už to něco to o lidech vypovídá...?

Lhostejnost? Vnímání událostí jen po povrchu?

Soustředění jen na sebe samé?

Protože s tím souvisí i další jev, který mě zarazil...

Přemýšlím teď, jak ho správně nazvat.

Už jsem se s ním setkal v posledních letech s Gardýskem, ale jeho velikost a potenciál přeci jen držely dotyčné lidi trochu na uzdě, i když ani na to už se nedalo úplně spolehnout.

V kostce řečeno jde o čím dále větší nerespektování osobního prostoru.

„Nacpu se sem a nikdo jiný mě nezajímá!“

A pokud jdete s pejskem, tak ideálně na tu stranu, po které ho vedete, i když na straně druhé jsou metry volného místa...

Zepředu, zezadu, z boku – ne, teď vážně nepopisuji sexuální praktiky:)

Ještě před těmi dvanácti lety, a to si pamatuji zcela přesně, se lidé při míjení nebo předcházení v naprosté většině případů navzájem vyhýbali.

Jednoduše mezi kolemjdoucími vždy vznikla nějaká mezera, odstup, základní respektování osobního prostoru vašeho (i vašeho pejska)...

Pak přišel boom běžců a cyklistů, kdy obě skupiny propadly naprosto mylnému pocitu, že vždy a všude mají absolutní přednost.

Ještě s Gardýskem po boku jsme jich pár zastavili a vyškolili o základních principech slušnosti, ohledu a respektu vůči okolí...

Pak se k nim přidali i „normální lidé“...

Agresivně rychlá chůze, beze slova a tvrdě za svým.

Zažívám to i se psy svých klientů a zažívám to teď i s malým Bastíkem – neurvalé nacpávání lidí se do vašeho osobního prostoru, umanutě a za každou cenu, už strašně dlouho jsem nezažil, že by někdo dal někomu přednost nebo počkal, až se místo v prostoru uvolní.

Je to tak markantní, že to nelze přehlédnout. Možná problém jen „městských lidí“ – docela bych tomu i věřil, na vesnici se přece jen žije trochu jinak.

Když se s malým zastavím a řeknu „V pohodě, my počkáme, až přejdete...“, dočkám se vesměs nechápavého pohledu typu „to je vůl“, jednou za dlouhý čas se někdo usměje a poděkuje...

V určitých typech lidí reálně vzrůstá agresivita a bezohlednost.

A nám nezbývá nic jiného, než i v tomto ohledu svoje štěně odmala učit, učit ho nebát se neurvalého lidského okolí, nebát se držet se svého místa v prostoru a sledovat a věřit svému „majáku“...

Nezbývá vám nic jiného, než se stát v mezích slušnosti dostatečně důraznými, protože jinak nepřežijete.

(Také proto využívám momentální příležitosti a beru Bastíka tyto dny na jedno extrémně zátěžové místo – včera jsem k tomu natočil i krátké video, v dohledné době zveřejním...)

Řada lidí místo ohledů a posečkání najela na vlnu agresivity a „já první“.

Před těmi dvanácti lety lidé, kteří si chtěli Gardýska pohladit, pozdravili a řekli „Můžu si ho prosím pohladit?“

Dnes už se to nenosí.

„Chci si ho pohladit!“
„Co prosím?“
„No chci si vašeho psa pohladit!“

Kolikrát už jsem to s Bastíkem slyšel?

„Co je to za plemeno?“
„To máte psa od toho velkýho co ste s ním chodil?“

Žádné „dobrý den“...

Žádné „můžu, smím“...

Žádné „prosím“...

Ne.

A já se v duchu strašně moc těším na dobu, kdy Bastík už bude velký pyrenejský kluk a pohled jeho očí bude úplně stačit k vyjasnění pozic už na dálku...

Řada lidí absolutně nepřemýšlí.

Přijde jim jako naprosto skvělá věc už na nějakých deset metrů zabodnout svůj zrak do Bastíkova a hypnotizovat ho celou dobu, než projdou kolem.

Už od jistého věku to přirozeně dominantní štěně od cizího člověka vůbec nemá rádo a zcela přirozeně to bere jako výzvu na porovnání sil.

A jak znechuceně okomentovala Bastíkovu reakci jedna taková slečna „hypnotizérka“, cituji: „On na mě kouká jako by mě chtěl sníst!“

Jojo – muchlovat se určitě nechtěl...:)

Osobně si na to dávám velký pozor.

Velký pozor na to, abych člověku s jakkoli roztomilým štěnětem na vodítku nekomplikoval život tím, že budu malému upřeně hledět do očí.

Kdo by to nechtěl pochopit, zkuste si představit, že půjdete a zcela neznámý člověk vám už z dálky bude upřeně koukat přímo do očí...

Vůbec, ale ani trochu, vám to nebude příjemné.

Totálně vás to rozhodí.

Přesně tohle mimochodem také dělají šmejdi, když vás chtějí znervóznit nebo vyprovokovat...

Upřený pohled do očí od neznámého člověka je psychické narušení osobního prostoru, vnímají to tak lidé (třebaže často jen podvědomě bez znalosti přesného mechanismu) a jako provokační výzvu k boji to vnímají i psi.

Pár psích jedinců jsem zažil, už v jejich dospělém věku, kteří i při letmém pohledu do oči startovali na první našlápnutí...

Pastevci a molosové, obecně velká/obří plemena s přirozenými obranářskými a ochranitelskými instinkty, si to opravdu líbit nenechají.

I proto už nějakou dobu chodím s Bastíkem mezi hodně lidí i mezi lidi osamocené, aby se naučil jejich stupidní chování ignorovat a neřešit, pokud se nebudeme muset bránit...

V dnešní době je to nutnost.

Co z toho všeho plyne za závěr?

Někde před více než čtvrtstoletím, kdy se mi dostalo do života moje první štěně, to vážně fungovalo  úplně jinak.

Pejskové a jejich majitelé tvořili důvěrné skupinky podle místa, kde se scházeli, lidé neměli v očích ty ostražité nebo úzkostné pohledy, jakmile se k jejich pejskovi přiblížil nějaký jiný a pokud psí puberťák nebo malé štěně dostali přiměřeně na zadek od dospělého psa, vůči kterému si dovolili moc, nerozjelo se mezilidské drama, ale projevila vděčnost za výchovnou lekci.

Pejskaři se na sebe usmívali.

No, už jsem o tom před lety také psal...

Dnešní lidská společnost se prokazatelně změnila, bohužel k horšímu a naši psí parťáci jsou jen takový testovací lakmusový papírek.

Hodně ubylo slušnosti, respektu a empatie vůči okolí, přibyla psychická i prostorová agresivita, a to mezi všemi lidskými vrstvami.

Vidím to i na případech lidí, kteří to na základě svých vlastních povah přenášejí i na psy a jdou cíleně po velkých a primárně velmi tvrdých pasteveckých a molosoidních plemenech (hodně jsou dnes v kurzu především turečtí pastevci), aby je následně a zcela očekávatelně těžce nezvládali. Ale oni je prostě musejí mít, i kdyby je měli zničit, protože jsou jak umanutí...

Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebal tu dobu „po dvanácti letech“ - čas bez velkého psa vzbuzujícího respekt a držícího některé lidi (kromě šílenců, kaskadérů a sebevrahů) mimo dosah.

Rok 2023 versus rok 2011...

Rok primární výchovy malého Bastíka, zatím ještě okolím zařazeného do šuplíku „malé neškodné štěňátko“ a pocitu lidí, že si mohou dovolit cokoliv.

Vychovávám ho stejně jako jsem před dvanácti lety vychovával malého Gardýska – k povznesené toleranci vůči hloupým lidem a ostražitosti vůči lidem zlým a veškerou práci vůči lidskopsímu okolí zatím zastávám sám.

Ale nebude to trvat dlouho.

Vrozená schopnost pyrenejského plemene rozpoznat charakter člověka a jejich vysoká inteligence spolu s velkou vnitřní silou jsou jedněmi z mnoha důvodů, proč mi tito psi tolik přirostli k srdci a proč mi byla do života od štěněte přidělena další pyrenejská osobnost.

Dvanáct let poté.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Malé velké štěně v paneláku

 

Můj dnešní článek je určen především těm, kdo si chtějí splnit svůj sen mít vedle sebe a žít se psím parťákem velkého/obřího plemene třeba i v tom zatracovaném paneláku, protože jak občas říkám, nemůžeme holt všichni vlastnit domek se zahradou...

Ano, skutečně to může jít naprosto v pohodě i v tom hromadném bydlení – aktuálně mám za sebou dvanáct let takového soužití s Gardýskem, pejskem plemene pyrenejský horský pes a troufám si říct, že v celém našem dvanáctipatrovém „mrakodrapu“ se jednalo o nejklidnějšího, nejpohodovějšího a nejtiššího pejska, se kterým nikdo nikdy neměl problém a stejně tak to fungovalo i z naší strany.

A ano, právě znovu vstupuji do stejné řeky...;)

Pojďme si teď tedy definovat určité základní předpoklady a postupy pro úspěšnou výchovu a uvedení do společného lidskopsího života štěněte velkého/obřího plemene v popsaných podmínkách. Nebudu se v článku zabývat kompletními, obecnými a všeobecně známými pravidly výchovy štěňat, ale chci vypíchnout a zdůraznit hlavní specifika pro okruh velkých plemen pasteveckých a jim podobných.

Pojďme na to.

Nejdříve si ujasněme, že nic se nemá přehánět.

Pořídit si do panelákového bytu rovnou kavkaze nebo kangala opravdu není nejlepší nápad – nejen z pohledu velikosti/mohutnosti, ale především z hlediska povah...

Na druhou stranu například pyrenej, slovenský čuvač nebo i středoasiat (ale i mnohá další) jsou plemena, která to při správném přístupu v pohodě zvládnou – stejně jako vy s nimi. Znal jsem ale také paní, která v těchto podmínkách měla tři irské vlkodavy a jinou se španělským mastinem a také spolu měli spokojený život. Pokud se to ovšem nedělá správně, pak se může stát problémem už třeba německý ovčák.

Hlavně teď budu mluvit o plemenech pasteveckých a tak musím v prvé řadě zmínit jedno jejich obrovské pozitivum pro téma našeho článku, a tím je jejich vysoká přizpůsobivost daným podmínkám (jejich jediným životním posláním a „uměním“ skutečně není pouze hlídání stáda nebo pozemku/usedlosti a oni to velmi dobře vědí) a variabilita vzorců chování.

To nejdůležitější pro ně (jak už jsem mnohokrát zmiňoval v jiných svých textech) a jejich psychiku je získat objekt svého hlídání vůči okolí – a pokud postupuje správně, stane se jím sám jejich člověk...

Neexistuje pro ně jen stádo ovcí, usedlost, pozemek, zahrada nebo autobazar – existujete i vy sami, vaše osoba, vaše osobnost.

Pokud se budete chovat tak, aby si vás váš pastevec už od štěněte vzal „za svého“, pak budete šťastní a spokojení oba.

Není to však tak úplně jednoduché.

Vyžaduje to čas, energii, klid a trpělivost.

Vyžaduje to správný typ lidské osobnosti.

Jak na to?

Začněte jednoduše tím, že na svoje pastevecké/molosoidní štěně budete hodně mluvit...

Potřebuje slyšet váš hlas.

Tím správným klidným hlasem mu vysvětlete každou maličkost, kterou děláte.

Je úplně jedno, co budete vyprávět, důležité je emoční zabarvení vašeho hlasu...

Jdete na záchod? Řekněte mu to. Pustíte mikrovlnnou troubu, vysavač, zapnete cokoli, co dělá nějaký rámus? Řekněte mu, co se zrovna děje...

V klidu, soustředěně a dívejte se malému přitom do očí.

Zvuky, vibrace, kravál. Vrtání do zdi u sousedů, velká lahůdka a malý to absolvoval hned druhý nebo třetí den...

„Mám se bát?“
„Dobrý, v pohodě, nic se neděje...“
„Tak jo.“

Uvidíte, jak pozorně vám v tu chvíli naslouchá a dívá se přímo do očí vašich...

A až půjdete na ten záchod, zavřete za sebou dveře – jen mu ještě předtím sdělte, že se za chvilku vrátíte. Je to první krok k tomu, aby nezačal panikařit, jakmile vás nebude vidět. To stejné udělejte, když půjdete do vedlejšího pokoje – zavřete dveře. Rychle přijde na to, že chvíli vás nevidět neznamená nic tragického, že se zase vrátíte... první krok ke zjištění, že se vrátíte i poté, co opustíte byt...

Uveďte ho do svého denního režimu – on se musí adaptovat na váš, ne vy na jeho. Nebojte se, stačí pár dní důslednosti a „časový rozvrh“ funguje...

Kousání.

Malé štěně kouše do úplně všeho, ochutnává svět, stejně jako malé dítě.

Nenechte ho však kousat do věcí, u kterých to nechcete nebo jsou pro něj nebezpečné – a už vůbec nenechte kousat sami do sebe. Vůči vám musí být ze psí strany vždy jen jazyk a olíznutí, kousání do sebe se vší potřebnou razancí korigujte od samého počátku, doslova od prvního dne.

Malý Bastien se ke mně také dostal s nadšenými choutkami kousat i do mne – a před několika dny na očkování ho už veterinář obdivoval, jaký prý je klidný a vyrovnaný, že jiné štěně už by mu na stole dávno kousalo do vodítka i do něj... ano, toto už ale byl výsledek mé trpělivé a důsledné práce na štěněcí výchově. Jistě, malý si ještě kousne do různého „materiálu“, který mu přijde pod zoubky, protože je ještě opravdu malé štěně (10 týdnů a fous), ale jedno už ví naprosto jasně: do svého člověka se nekouše, jinak přijde jasné a srozumitelné psí poučení...

Znovu teď zdůrazním – na eliminaci kousání do sebe samých pracujte opravdu už od prvního dne, jinak si zaděláváte na velký a nepříjemný problém do budoucna!

Obecně se nebojte v případě potřeby chovat a reagovat jako velký silný pes, kdykoli se vaše štěně rozjede. Myslete na to, že vaše štěňátko je sice neskutečně roztomilé, ale zároveň vzhledem ke své pastevecké/molosoidní podstatě žádné ořezávátko a především už v tomto věku velmi chytré a dobře využívající vaše slabiny a nedůslednosti. Jak velmi často lidem  vysvětluji – každá psí hra je test, jak silná, hbitá a chytrá je protistrana. Pokud už na začátku podlehnete štěněcí roztomilosti (jasně, že už mě má Bastík taky omotaného kolem tlapky, jen o tom nesmí vědět;)), pokud si s ním budete hrát na požádání a necháte se okusovat, pak bude vaše štěňátko nešťastné, protože ve vás svého vychovatele, učitele, maják a budoucího parťáka na úrovni fakt vidět nebude...

Hry obecně.

Občas si spolu zablbněte, ale opět z pozice velkého silného dospělého psa.

Nebojte se svojí „tlapou“ otočit štěně na záda, nebojte se použít dominantní psí signál, nebojte se ho kousnout. Jeho hra je testování vašich schopností a vy musíte uspět, jinak si opět zaděláváte na problém...

Obecně veďte svoje štěně k tomu, aby se dokázalo zabavit samo. Pokud bude závislé na vaší pozornosti a spoluhraní, pokud bude neustále vyžadovat vaši aktivitu, opět spějete k maléru.

Velmi brzy (po několika dnech) už začněte s tréninkem náročné disciplíny „budu muset zvládnout být doma i sám...“

Postupně – odchody na několik minut, pak déle... Bastík už minulý týden zvládl být doma sám, když jsem měl klienta na individuálu. A jak už jsem tolikrát vysvětloval – odchody vždy v klidu a bez jakékoli nervozity nebo spěchu, stále stejná slovní mantra na rozloučenou, klidný příchod a emoční spokojenost na uvítanou, žádné pamlsky, ale především otevírat dveře v naprostém klidu a pohodě, ať už se před nimi nebo za nimi dělo cokoliv...

Pokud si malé štěně občas štěkne, zakňučí nebo zavyje, nedělejte z toho tragédii a nepanikařte. Jde stále o ještě velmi malé štěně, kterému se občas zasteskne, ale za chvíli se zase věnuje bytelnému látkovému uzlu, kousacímu kolečku z buvolí kůže nebo jednoduše usne. A pak najednou zarachotí ve dveřích klíč, psí ocásek se rozmává a upevňuje se vzorec „on odchází, ale vždycky se mi zase vrátí...“

V této souvislosti, neb znám lidi – pokud by vás byť i jen na jediný krátký okamžik napadlo pořídit psí klec, usmažíte se v pekle... Rozumíme si, že?

Uvědomte si také, že sice máte „malé štěně“, ale je to štěně velkého nebo obřího plemene.

Z toho plyne jednoduchá věc, že vše, co takové štěně vyprodukuje nebo udělá, je velké.

Loužička, hromádka, kousnutí, hlasový projev.

Vše je prostě trochu víc znát a vše je trochu náročnější na zvládnutí, především v době, kdy ještě s malým nemůžete ven. Je třeba si umět připustit, že se jedná o bezesporu dost náročné období, o to víc ve srovnání se štěnětem menšího nebo malého plemene, to je prostě realita.

A protože z toho malého štěněte, které ovšem už jako dvouměsíční hravě strčí do kapsy velikostně i váhově všechny ty dospělé jorkšíry, čivavy, jezevčíky, malé knírače a další, už za pár měsíců vyroste obřík vážící několik desítek kilogramů, je potřeba mít neustále na paměti jedno základní a životně důležité poučení, na které nesmíte ani na jediný okamžik zapomenout:

Vy musíte vychovávat svoje štěně, nikoli ono vás!!!

Hodně lidí na to zapomíná, ale to, co nemá tak razantní důsledky u plemene malého, má velmi razantní důsledky u plemen velkých a obřích...

Nikdy na to prosím nezapomínejte.

Už velmi malá štěňata jsou velmi chytrá.

Velmi pozorná a nic jim neuteče.

O to víc štěňata pastevců a molosů, plemen s vrozeným „odhadem na lidi“.

My jako jejich človíčkové a kandidáti na budoucí plnohodnotné parťáky jsme pro ně veledůležití...

Nebojte se (ovšem výhradně po psím!) správně a dostatečně důrazně odpovědět na jakoukoli jejich provokaci nebo test – dělají to vědomě, potřebují vás poznat, potřebují si vás přečíst. A čím lépe budete „odpovídat“, čím více budete naplňovat jejich představu o tom, jak se má správně chovat a reagovat správný parťák, tím více vás budou milovat a tím více budou v životě spokojenější.

Naučte se v hlavě rychle přepínat.

Štěně udělá chybu, zapomene na základní pravidla hierarchie a dostane se mu od vás správného a adekvátního psího poučení včetně odpovídajících emocí – a hned poté v hlavě přepněte a nechte štěně přijít k vám. Dostane se vám olíznutí, malý zavrtí ocáskem „dyť já vím, ujel jsem, dobře jsi mi to vysvětlil“ a vše je zase v pořádku.

Přijde k vám, neutíká od vás.

Protože jste dokázali emočně ihned přepnout.

Ale zároveň, jak už jsem psal, se nesmíte bát dát tu správnou odpověď.

Vždy výhradně po psím, nenechávejte propuknout reakce lidské, nervózní a rozhozené... a když už ujedete, však nikdo nejsme dokonalí, ani naši psí miláčkové, tak si to okamžitě uvědomte a přepněte do klidu...

Ještě jednou to zdůrazňuji.

Takže.

Je to tak, i v (panelákovém) bytě dokážete vychovávat štěně pasteveckého plemene, dokážete spolu žít a dokážete se stát pro svého stále většího, silnějšího a těžšího psího parťáka jeho středobodem světa, který bude chtít hlídat a bránit za cenu vlastního života.

Tak, jak se ve svém pracovním prostředí od samého začátku seznamuje se „svými“ ovečkami, tak se potřebuje seznamovat se svým člověkem.

Potřebuje ho nutně ke svému životu – jako parťáka i jako objekt ochrany...

A naprosto přirozeně a logicky vaše šance tím vším se pro něj stát jsou daleko vyšší, značně vyšší v tom mnohými odsuzovaném panelákovém bytě, kde se o sobě navzájem dozvíte úplně všechno, než v nastavení „pes na zahradě“ a jeho člověk za zdmi baráku.

Není to úplně jednoduché, vyžaduje to veliký kus práce i určitá omezení a odříkání v životě člověka, ale když se to podaří, není nic krásnějšího.

Vím to, protože už jsem to zažil a žil se svým psím parťákem, pyrenejským horským psem Gardienem...

„Viktore,je mezi vami tak silne pouto,ze jednoduse ho nelze prehlednout.Byt vedle vas,je prijemne,jde z vas sila a klid,ale zaroven jasna informace,ze jste tam jeden pro druheho. Nikdo a nic mezi vas uz nepatri...neni pro nej misto.To me dostalo.Gardysek a Ty nebo Ty a Gardysek?Zleva nebo zprava vzato,to je fuk,polozili byste za sebe zivot...Tolikrat na soustredeni jsem videla, jak se Gardysek o Tebe oprel,aby Ti byl nablizku nebo jak na Tobe doslova visel ocima:-).V pristim zivote,budu Tvuj psi partak,budes mi totiz rozumet i beze slov;-)“

Tohle má smysl, že?

Budu se těšit, že těm z vás, kteří se do toho jednoho dne pustí, tento můj článek o začátku společného života člověka a jeho zatím malého psího parťáka pasteveckého plemene alespoň trochu pomůže a zbaví je obav z nemožnosti splnit si svůj sen i bez domu se zahradou, haciendy nebo ranče...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kdy začíná problém


(image generated by crAIyon.com)

 

Problém nezačíná v okamžiku, kdy na člověka jeho vlastní pes zavrčí nebo do něj kousne.

Ten problém ve skutečnosti začal už daleko dříve...

Stává se to.

Klient se na mne obrátí za stavu, kdy se jeho pes vůči němu už velmi silně vyhrazuje – kdy dochází v lehčích případech pouze k vrčení, v těch závažnějších už k nepěkným pokousáním. A občas jsou lidé překvapeni když jim sdělím, že daný problém má svoje kořeny už v jejich společné lidskopsí minulosti, nevznikl až okamžikem zavrčení nebo kousnutí.

Příčina a následek.

Následek v podobě negativního vzorce psího chování vůči naší osobě.

Příčina v podobě negativního vzorce našeho chování vůči psímu parťákovi...

Někde v minulosti jsme se vůči svému pejskovi dopustili něčeho hodně špatného a vzpomínka na tuto událost se v jistý okamžik v jeho hlavě spojila se situací, kterou právě zažívá.

Nebo v minulosti i současnosti opakujeme stále stejnou špatnou věc a právě teď míra psi trpělivosti přetekla.

Nebo v životě vedle nás už příliš dlouho zažívá stres, je nespokojený a nešťastný. Protože žije jen vedle nás, ne s námi, jak by si přál a jak je psí přirozeností.

Nebo nás už prostě má plné zuby, protože ho jednoduše už hodně dlouho štveme...

Těch příčin je dlouhá řada.

„Rodinný pes bez příčiny kousl...“

„Pes ze zcela neznámých důvodů zaútočil na svého majitele...“

Žádné „bez příčiny“.

Ani „ze zcela neznámých důvodů“.

Vždy je za tím nějaká příčina, důvod, spouštěč – ať už krátkodobý nebo dlouhodobý.

Pes, který na svého majitele zavrčí nebo rovnou zaútočí, k tomu má vždy a za všech okolností pádný důvod, který má vždy a za všech okolností svoje kořeny už někde v minulosti...

Dávali jste svému štěněti „na zadek“, přetáhli jste ho vodítkem?

Zavírali jste ho do klece nebo do jiného omezeného prostoru, protože štěně podle vás „zlobilo“, nebo „vás otravovalo“?

Řvali jste na ně, nadávali mu a obecně byli agresivní?

Jednou, vícekrát, často?

Tohle je ta minulost.

A všechny tyto úlety si vaše štěně uložilo do paměti.

Velmi hluboko, jako zkušenost se svým člověkem.

Uběhnou dny, týdny a měsíce...

Štěně už není tím malým štěnětem, které se jen učilo a sbíralo svoje životní zážitky a zkušenosti.

Štěně už je psím puberťákem – pubertálním štěnětem, se vším tím pubertálním vzdorem a vzpurností, které k tomuto věku přirozeně patří. Štěnětem, které již velmi dobře vyhodnocuje situace, příčiny a následky.

Štěnětem, které má zatraceně dobrou paměť...

Pamatuje si velmi dobře vše, co už prožilo.

Všechny pozitivní zážitky, radost s vámi, situace, kdy jste mu pomohli, kdy jste ho něco naučili, kdy jste ho objali, kdy cítilo vaši lásku a vztah.

Ale úplně stejně dobře si pamatuje i zážitky negativní.

Vaše vzteklé reakce, kdy věci nešly podle vašich představ...

Vaše rozladění a špatnou náladu, když jste se vrátili domů a na jeho nadšené vítání jste reagovali vzteklým okřiknutím nebo pohlavkem...

Každou minutu, strávenou v kleci nebo kotci, protože jste na ně zrovna neměli čas, náladu nebo k vám přišla návštěva... nebo jste jen odešli a zavřeli ho „aby něco nezničil“...

Vaše agresivní úlety, když k vám nepřiběhl tak, jak jste si představovali, jinak si sedl nebo si nechtěl lehnout „na povel“...

Nic z toho nebude zapomenuto, nic neztratí svůj negativní obsah.

Nikdy.

Ale z toho malého štěněte už mezitím vyrostlo štěně větší, těžší, silnější, schopnější a začínající hájit samo sebe.

Štěně, vážící tou dobou už několik desítek kilo, pokud se jedná o opravdu velké/obří psí plemeno – štěně se silně vyvinutou dominancí, plemeno s vrozenou genetikou hlídání a obrany.

Nebo zástupce jakéhokoli jiného psího plemene, účinně se bránit a nepustit k sobě člověka dokáže i podstatně menší, lehčí a na pohled „neškodný“ pes.

A přesně to udělá v moment, kdy ho jednoduše přestanou bavit vaše úlety „pána tvorstva“, kdy už se nebude chtít nechat dál ponižovat od člověka, kterého si neváží a který pro něj nepředstavuje hierarchickou osobnost.

Je to tak jednoduché.

Nemůžete čekat, že vaše chyby nebo špatné chování vůči psu zůstanou bez odezvy, ať už se jedná o pejska vlastního nebo cizího.

Na to mají psi příliš silný charakter a vyvinutý smysl pro spravedlnost.

Váží si sami sebe – další vlastnost, která je tolik odlišuje od velkého počtu lidí...

Někde v minulosti jste ulítli, někde v minulosti jste udělali zásadní chyby a v tom horším případě ulítáváte a děláte zásadní chyby nadále.

V případě nejhorším vědomě, jak vás ovládá vaše ego.

A teď v přítomnosti s překvapením zjišťujete, že po vás váš vlastní pes startuje, jen se na něj podíváte...

Bojíte se mu dát obojek, protože vám nevěří a nenechá na sebe sáhnout.

Bojíte se projít kolem něj, aby vás v následujícím okamžiku nekousl.

Bojíte se před ním sehnout a sebrat něco ze země.

Bojíte se čím dál víc a marně přemýšlíte, co se zrovna v tomto okamžiku stalo, že na vás zavrčel nebo fyzicky zranil.

A právě teď se v tom mnozí poznáváte...

Správná otázka však nezní „Co jsem udělal špatně teď?“, ale „Co jsem udělal špatně v minulosti?“

Příčina a následek.

Dva typy událostí, které od sebe dělí čas – čas minulosti a čas současného okamžiku.

Ten čas může být jakkoli dlouhý.

Dny, týdny, měsíce i roky.

Někdy i dlouhé roky.

Ale vždy platí, že pes nejde do jednoznačného a silně agresivního fyzického ataku vůči vlastnímu (i cizímu) člověku kvůli jedné jediné špatné akci nebo reakci.

Těch akcí a reakcí, špatných akcí a reakcí, musí být více a jsou rozprostřeny již v čase minulém...

Momentální akce/reakce člověka se mu nemusí líbit a nemusí mu být příjemná, ale jen kvůli tomu ho hned nekousne. Dá mu najevo svoji nechuť a pokud bude mít možnost, pak raději odejde, než aby musel jít do přímé konfrontace.

Ale vždy zareaguje velmi razantně, pokud už podobné špatné vzorce chování ze strany člověka zažil.

A každý další spouštěč bude stačit v o něco méně intenzivní podobě...

První kousnutí psa do člověka odblokuje přirozenou zábranu a ke každému dalšímu bude stačit méně a méně.

Psi nejsou od přirozenosti zlí, kousaví nebo bezdůvodně agresivní – a to ani plemena, od kterých byste něco z toho implicitně očekávali...

Zlobu, kousavost a agresivitu v nich vybuduje člověk nebo prostředí, ve kterém žijí.

Člověk svými chybami, svými špatnými vzorci chování a v těch nejhorších případech svými povahovými vlastnostmi.

Proto tak intenzívně pracuji s lidmi, se psími majiteli, protože jací jsou oni, takoví jsou jejich psi.

Nepodceňujte to, prosím.

Pokud na vás váš vlastní pes vrčí, pokud už vás pokousal, pak je nejvyšší čas vyhledat pomoc...

Pokud si nevěříte, pokud potřebujete poradit, pokud děláte chyby, pak je nejvyšší čas vyhledat pomoc...

Pokud se bojíte vlastního psa a nezvládáte jej, pokud víte, že máte problém, pak je nejvyšší čas vyhledat pomoc...

Dívat se na to, jak vás váš vlastní psí parťák nesnáší, nevěří vám a nejste pro něj silnou osobností, je málo.

Vidět zdroj problému v něm a nehledat ho sám v sobě je špatně.

Strašně špatně.

Vždy a pokaždé je spouštěčem negativních psích reakcí proti vlastnímu člověku právě a jen ten člověk...

Nemá smysl si to zastírat a před touto skutečností zavírat oči, protože tím vše jen zhoršíte. Problém totiž sám od sebe „nevyhnije“ a spolužití s vaším pejskem nebude do budoucna ani pro jednoho z vás radostné.

Je zapotřebí si plně uvědomit, že problém nikdy nezačíná až v okamžiku přímé konfrontace.

Ten problém začal už někde v minulosti a čím dříve ho začnete poctivě řešit, tím rychleji také odezní a napáchá méně zla v osobnosti vaší i osobnosti vašeho pejska.

V případě, kdy si však z jakéhokoli důvodu odmítnete připustit svůj osobní podíl, svůj lidskopsí problém nevyřešíte, ale pouze v čase zhoršíte a upevníte. Velice rychle a u všech zúčastněných...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

I „lehce zvladatelné plemeno“ vás může poslat na chirurgii...

 

Jsou psí plemena, u kterých se v jejich popisech zdůrazňuje mazlivost, lehká ovladatelnost, přátelské a důvěřivé chování, absolutní absence agresivity a vysoká poslušnost.

S přímo klasickým zástupcem těchto „superplemen“ se setkáte v mém dnešním videočlánku, abych vám ukázal, jak zavádějící a pro budoucí majitele nebezpečné tyto propagační informace mohou být.

Protože každého psa na světě, i toho sebemírnějšího a k člověku primárně důvěřivého, dožene dlouhodobý psychický stres do stavu, kdy do svého člověka začne natvrdo kousat...

Nemusí vůbec jít o zástupce obřího a přirozeně vysoce dominantního plemene, jak si lidé často myslí. Ani o psího jedince z útulku se špatnými zkušenostmi z minulosti.

Pes vůbec nemusí trpět způsobem, jaký si představujeme například pod definicí fyzického týrání.

Majitelé čtyřapůlletého zlatého retrívra, kteří za mnou přijeli na individuální výcvikový servis dát věci (a především sebe) do pořádku, rozhodně nejsou zlí nebo špatní lidé.

Přesto se dostali do stavu, kdy se svého psího kamaráda začali velmi bát.

Báli se i ve chvíli, kdy se na ně jen „divně podíval“, báli se ho dotknout a v noci spal v zavřené předsíni.

Mimo jiné i proto, že pejsek svého majitele už dvakrát úspěšně poslal na chirurgii...

Oni se báli jeho a on nevěřil jim.

A jak šel čas, tak čím dál víc.

K tomu ještě nezvládali společnou chůzi na vodítku, pejsek měl problémy se psím okolím a v hlavě jeho lidí pracovaly cvičákové nesmysly.

Dali jsme vše do pořádku – zapracoval jsem na pejskovi i jeho lidech a těm umístil do hlavy i pár základních skutečností týkajících se zbytečného strachu, podezřívání a s tím související zpětné vazby psích reakcí.

Pejsek z videa už od první noci našeho individuálu spí se svými lidmi ve společném prostoru, jeho majitelé se přestávají bát na něj sáhnout a vše se postupně dostává tam, kde to mělo být už od samého počátku. Jen už nesmějí dělat chyby z minulosti...

Přestali mít obavy z toho, že v povaze jejich psího parťáka je něco špatně, že je zlý nebo agresivní.

Ale vzhledem k tomu, že se zdaleka nejedná o problém pouze této konkrétní lidskopsí sestavy, natočil jsem při této příležitosti i krátké video, nechť obrazová dokumentace a má slova na kameru pomohou i jiným, kteří procházejí nebo budou procházet stejnou zkušeností...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

A znovu ty obojky

 

O psích obojcích jsem už psal vícekrát, ale jak život ukazuje, stále je to málo.

Takže znovu takové malé připomenutí, proč je tolik důležité, abyste nepodcenili správný výběr obojku, jeho kvalitu a správnou délku/šířku včetně správného umístění na krku vašeho psího parťáka...

Na úplný začátek.

Obecně všechny kovové obojky, tedy obojky stahovací (i ty alibisticky „nastavené na nestahování“) nebo dokonce obojky s ostny NEJSOU OBOJKY, ale mučící nástroje! Vřele doporučuji každému, koho teď tato moje věta zvedla ze židle, aby si tuto „pomůcku pro výcvik ovladatelnosti psa“, jak ji výrobci, prodejci i cvičákovci označují, nasadil na krk a nechal se jiným spřízněným kolegou chvíli povodit po okolí. Zaručuji vám, že se vám to zatraceně nebude líbit a při troše štěstí, až vás přestane bolet zhmožděné krční svalstvo a páteř, pak ti soudnější z vás i změní názor.

O obojcích elektrických platí totéž a také jsem na toto téma napsal několik povídání.

My se teď budeme bavit o klasických obojcích kožených, s kovovou zapínací přezkou (ne, tolik oblíbené látkové/popruhové „obojky“ s plastikovým zapínacím nesmyslem také nejsou výrobkem, na který se můžete spolehnout – proč, o tom se zmíním v dalším textu).

Není „obojek z kůže“ jako obojek z kůže.

To, co zvláště v poslední době bývá v chovatelských potřebách ve značné míře prezentováno pod označením „kožený obojek“, je cosi, co se tak sice na první pohled tváří, ale realita je zcela jiná.

Vezměte si tento „kožený obojek“ do ruky a dříve, než za něj zaplatíte kolikrát nemalou částku, pořádně s ním za oba konce škubněte.

Protáhne se, jako by byl z gumy?

Nebrat!

Pořádně si jej prohlédněte, jeho tloušťku i strukturu. Je tenoučký a připomíná vyztužený papír?

Nebrat!

Čas od času a vlastně docela často se stává, že mi přijede klient právě s takovýmto pseudoobojkem. Názorně a dříve, než dojde k neštěstí, si pak na místě ukážeme, co se stane, když se jeho obojek protáhne nebo praskne...

Protože pejsek, který přijede mnohdy ve stavu stresu, dostane obrovskou sílu ve chvíli, kdy se něčeho lekne nebo mu hlavička vyšle povel „Jdi do paniky!“

Pak stačí jediný okamžik a instinktivní reakce trhnutí hlavou dozadu.

A pokud nemá na krku skutečně funkční a správně utažený obojek, je z něj venku... a kolem něj zrovna jak na potvoru pojede auto... nebo uposlechne stresovou reakci „utíkej“...

Obojek, stejně jako vodítko a spojovací karabina/karabiny je naprostý základ.

Nemůžete se v zátěžové situaci zabývat přemýšlením, zda tyto komponenty vydrží a některá z nich nepraskne nebo se pejsek nevyvlékne z obojku, musíte se soustředit na zcela jiné věci.

Na svá setkání s klienty nosím nůž s ostrou špičkou a už nespočítám, kolikrát jsem jím musel udělat další díru do obojku...

Protože obojek je vždy nutno kupovat takový, který se dá pejskovi na krku utáhnout (s rezervou jedné dvou dírek navíc!) na potřebný obvod. Pokud je přezka na poslední dírce, je to špatně – obojek je při tahu ve zcela jiné pozici než obojek v klidu, velkou roli hraje i pevnost/pružnost materiálu, tvar psího krku a poměr velikosti hlavy a velmi často je tak odhad člověka „paráda, ten obojek sedí úplně akorát“ tragicky mimo.

Kolikrát do klientova obojku sice mohu udělat další otvor, ale musím i tak s pejskem fungovat po špičkách, protože ten „kožený“ obojek je ve skutečnosti papírový a stačilo by fakt málo k jeho roztržení.

A pod ním je mnohdy ne pejsek malého plemene, ale několik desítek kilogramů živé psí váhy...

Nepodceňujte to.

Pořizujte obojky dostatečně široké (na větší psy cca 4 - 4,5 cm na šířku) – obojek úzký se jednak snadno přetáhne přes hlavu, jednak naprosto zbytečně řeže do krku i ruky.

Kupujte nebo si nechte vyrobit obojky z kvalitního materiálu, s dostatečně silnou kovovou přezkou a spolehlivě zavařeným upevňovacím kroužkem silnějšího průměru (pokud ovšem nechcete být přímými svědky podívané, kdy pejsek vyšší tonáže lehce zatáhne a kroužek se ladně rozjede).

Všechny ty „módní“ textilně-plastikové nesmysly jsou funkčně k ničemu, protože jejich zapínání se už z principu posouvá směrem k uvolnění a věřte nebo ne, plastik (úplně stačí ty plastikové jazýčky) dokáže být za správných okolností neuvěřitelně křehký. Pevnost celého tohoto výrobku je parodií na funkčnost a na požádání mohu komukoli kdykoli prakticky demonstrovat.

Resumé?

Zatím pro pejsky nikdo nevynalezl (a troufám si říci, že ani nikdy nevynalezne) nic rozumnějšího a efektivně více funkčního nežli kvalitní kožený obojek s kvalitní kovovou přezkou a kvalitním upevňovacím očkem.

Věřte mi.

Tohle je prostě praxe.

Občas to chvíli trvá, ale dejte si tu práci a najděte pro svého psího kamaráda jakékoli velikosti a plemene (nebo křížence) obojek, který mu bude opravdu sedět.

Bude vyroben ze správného materiálu...

Bude mít správnou délku a při správném zapnutí aspoň jednu nebo dvě dírky do rezervy...

Bude mít správnou šířku vůči tělesným proporcím psího krku a hlavy...

A osaháte si ho naživo v prodejně nebo u výrobce, nebudete jej kupovat podle obrázku přes e-shop...

Není to žádná raketová věda, ale moje lidskopsí praxe mi velmi často ukazuje, jak právě tento aspekt „psí péče“ mnozí pejskaři opomíjejí.

Proto jsem sepsal toto krátké povídání (dalo by se samozřejmě napsat daleko více, ale snažil jsem se shrnout ty skutečně kritické atributy a navíc to není můj první článek na téma obojků) a věřím, že mnohým z vás pomůže a včas tak předejdete situaci, kdy by se jinak v tom nejhorším okamžiku psí obojek dostal mimo krk svého nositele...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Otevřela se mi opravdu brána do jiného světa...“

 

S mojí klientkou jsme si povídali o plemeni jejího psího parťáka, se kterým za mnou přijela a v jejím vlastním podání uslyšíte také pár slov o tom, jaký dopad má poznání toho skutečného psího světa i do života jeho člověka...

Jak moc jedno souvisí s druhým, jak moc jsou naše světy spojené, pokud jejich propojení chceme a dokážeme vnímat.

Šestnáctiměsíční chodský pes, který se potřeboval naučit komunikaci se psím okolím a otrkat v běžných provozních situacích, které jako vesnický pejsek neznal.

Psí parťák, který se až v tomto věku naučil se svojí majitelkou správně chodit na vodítku – jedna ze základních „dovedností“, které jsou pro lidskopsí dvojici v dnešní civilizaci prostě zapotřebí.

A moje klientka, které se ze dne na den otevřel nový svět a učila se s radostí a vděčností...

Myslím, že kromě toho, co sama za sebe popsala ve videu, je nejvíce vypovídající smska, kterou mi poslala po cestě vlakem domů a kterou zde s jejím svolením zveřejňuji:

„Nedá mi to ještě nenapsat, nezlobte se.
Je to neuvěřitelný zážitek pro mě,
v Pardubicích jsme zvládli jezdící schody,
přeplněné nádraží, dokonce i na záchod jsem s ním zvládla,
nastoupili jsme do vlaku a tady podřimuje spokojeně
jako miminko... to je taková nádhera, je to boží na tom světě,
když máte kolem sebe ty správné a úžasné lidi.
Krásný večer, moc zdravíme a pohlaďte za nás s Atreem
vaše jedinečné a úžasné psí telátko...“

Ano, opravdu to má smysl a opravdu to funguje :)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Skutečné potřeby psí duše

 

Dnes bych se rád věnoval problému, který mnohým z nových i stávajících psích majitelů brání plně porozumět jejich psímu parťákovi a skutečným potřebám psí duše.

Brání jim navázat se svým pejskem vztah, po kterém tolik touží oba dva...

Občas se ke mně dostaví klient, který chce mít pejska primárně jako parťáka do života (stejně jako tolik jiných psích majitelů), ale bohužel udělá jednu zásadní chybu.

Zdokumentuji ji na na jednom konkrétním případu z mnoha.

Můj klient si pořídil psa loveckého plemene z útulku.

Krásného pejska, ve věku mezi dospívajícím štěnětem a psychicky dospělým jedincem.

Jeho minulost byla nezdokumentovaná, nicméně z ní na sto honů vyčníval jeden fakt – pes prošel důkladným loveckým výcvikem...

Potkat pak v takové konstelaci myslivce bývá průšvih.

Klient ho bohužel potkal, myslivec zavětřil, krátce si psa otestoval a z jeho schopností byl vysloveně nadšený... jaj, bude z něj skvělý pracovní pes...

Na to konto bohužel i sám majitel začal ve svém novém psím kamarádovi vidět primárně  „to lovecké plemeno“, třebaže sám myslivcem nebyl a po svém boku chtěl parťáka, nikoli psa lovecky zaměřeného.

Projevilo se to velice negativně v jeho chybném a silně nátlakovém přístupu, který měl následně zcela přirozenou psí odezvu...

Pes s nejasnou minulostí, který si však od života nepřál nic jiného než pohodový domov a empatického človíčka, pes s reálně klidnou povahou, ale jako každé lovecké plemeno s nemalou dávkou vrozené dominance, se zcela předvídatelně začal stavět na zadní a dávat najevo, že tohle jako fakt ne.

Vrčel a kousal.

Naštěstí si ode mne majitel dal říct, protože na vlastní oči viděl, že vše, proti čemu u něj jeho vlastní pes negativně reagoval (zvednutí ruky nad hlavu, fyzický kontakt, prosazení rozhodnutí), ode mne přijal bez problémů...

A vše se začalo obracet k lepšímu.

Řekl jsem mu tehdy jednu větu:

„Nekoukejte na něj jako na loveckého psa, vnímejte ho jako parťáka...“

A naprosto stejnou větu by sami sobě měli říci i mnozí jiní psí majitelé, kteří se jakýmkoli způsobem dostali ke svému čtyřnohému parťákovi a protože si ho nepořídili k pracovní činnosti, chtějí z něj mít „jen“ parťáka pro život.

Oni s ním přece nechtějí lovit, třebaže se jedná o lovecké plemeno...

Nechtějí s ním přece pást ovce, třebaže jde o ovčácké plemeno...

A nechtějí s ním přece hlídat stádo, třebaže jde o plemeno pastevecké...

Chtějí mít po boku  psího parťáka, se kterým mohou spokojeně žit a kamkoli s ním jít.

Takových lidí je díkybohu hodně a vedle velké většiny z nich i spokojení psi.

Ale přece jen je také nezanedbatelné množství lidskopsích dvojic, které spolu spokojené nejsou...

Úplně zbytečně.

Protože se jejich člověčí části stále hlavou prohání nesmyslné přesvědčení, že pokud mají lovecké plemeno, pak jejich pes musí nutně vykonávat loveckou činnost, jinak bude ve svém životě nešťastný.

Nešťastný pak podle nich bude i ovčácký pes bez stáda, pastevec bez hlídání...

Ne.

Už jsem to tu nejednou psal...

To, že má určité plemeno konkrétní pracovní vlohy, pro které bylo vyšlechtěno, vůbec neznamená, že pokud tuto pracovní činnost nebude vykonávat, bude jedinec tohoto plemene nešťastným a frustrovaným psem. Znamená to jen tolik, že pro určitou specializovanou činnost má vlohy a „nadání“, které u něj byly zesíleny cíleným šlechtěním – vlohy pro dané plemeno charakteristické.

Neznamená to, že lovecký pes bez práce v lese a na poli bude nešťastný, stejně jako psí ovčák bez stáda.

Naopak, řada jedinců rekrutujících se i z vysloveně pracovních plemen bývá lidmi, kteří je skutečně chtějí použít k práci, „odepsána“ (a často i utracena),  protože jejich vlohy k ní jsou velmi nízké, popřípadě nulové...

Prostě o tuto „práci“ nemají zájem a na nějaké pracovní vlohy zvysoka kašlou, záleží také na konkrétní chovné linii (pracovní versus výstavní).

To skutečné jádro psí duše, nadřazené všem vyšlechtěným vlohám, je totiž někde úplně jinde..

Skutečné psí potřeby, část psí povahy společná všem plemenům.

Teprve pod ní je zbytek – pracovní vlohy, vrozená dominance, ne/důvěra k člověku, závislost či samostatnost...

Základní psí charakteristikou ve vztahu vůči člověku je schopnost (ochota) vnímat jej jako spolupracující druh. Pokud by tomu tak nebylo, pes by od člověka utíkal, nedůvěřoval by mu a neměl by sebemenší důvod s ním sdílet společný prostor, natož být ochotný ke spolupráci a podřízenému postavení.

Toto je mimochodem základní rozdíl mezi psem a vlkem, je dán geneticky, funguje již od narození a je jedním z důvodů, proč vlk nikdy nebude psem...

Pes, pokud nebyl již v raném štěněcím věku vychováván asociálně a prošel správným imprintingem, bude ve své povaze vždy mít ochotu žít s člověkem a bude jej vyhledávat.

Je v této souvislosti úplně jedno, o jaké konkrétní plemeno nebo křížence půjde.

A je také úplně jedno, o jaké konkrétní plemeno nebo křížence půjde z pohledu jeho spokojeného a šťastného života, pokud jeho člověk dodrží základní princip:

„Pes je druh sociální, vysoce inteligentní a velmi komunikativní a jeho přirozeným sociálním prostředím je hierarchická skupina vedená tím nejschopnějším jedincem – vůdcem smečky.“

Toto je ten základ, který každý váš psí parťák životně nutně potřebuje a vnímá.

Toto je ten základ, až nad ním figurují vlastnosti konkrétního psího plemene, které jej charakterizují a podle kterých je samozřejmě potřeba doladit komunikaci – tedy již jmenovaná míra vrozené dominance, míra důvěry vůči člověku, míra samostatnosti a další.

A tím se teď dostáváme k jádru problému, který mnozí z vás mají.

Problému, který vám oběma brání začít si spolu rozumět...

Pokud totiž budete mít v hlavě primárně myšlenku „tenhle můj pes potřebuje lovecké vedení a povely, tenhle potřebuje brát k ovcím“, pak ke svému pejskovi budete podle zažitých lidských představ přesně tak i přistupovat.

Povely, příkazy, poslušnost...

„Jak to, že neděláš to, co jsem ti právě přikázal udělat?“

„Jak to, že jsi na mě zavrčel?“

„Přece jsi lovecký/ovčácký/pracovní pes, tohle přece potřebuješ, takhle se s tebou musí pracovat!“

Přístup, který nazývám „buldozer“.

Nátlak, protože jde přece o pracovní plemeno, navyklé rozkazování a poslušnosti...

Tak to ale nefunguje.

Pracovní vlohy jsou pouze člověkem vyšlechtěné nadání pro konkrétní pracovní činnost.

Příkazy a povely, systém trestů a odměn, to jsou pouze vynucovací prostředky.

Daleko nad nimi je pro každého pejska smečka, sociální komunikace, hierarchie a schopný vůdčí jedinec...

Primárním sledováním „pracovních vloh“ a příkazy/povely vždy dosáhnete pouze poslušnostní reakce, nikoli emoční vazby.

Pes vás bude či nebude poslouchat, nic víc tam nebude a poznáte to při první situaci, která nebude mít modelový pracovní vzorec.

Pokud budete ve svém psím parťákovi vidět pouze tu část, která odpovídá jeho „pracovní charakteristice“, pak nikdy nebudete schopní mít v něm cokoli jiného než „pracovního psa“.

Všem svým klientům, kteří chtějí mít ze svého původně „pracovního psa“ skutečného parťáka, na ně navázaného a žijícího s nimi, ne vedle nich, pomáhám mimo jiné u jejich psích svěřenců i zbavením naučených stereotypů a nahrazením přirozenými vzorci chování.

Proto jejich majitelé na vlastní oči zažívají, jak si jejich cvičákový pes najednou začíná sedat přirozeným psím způsobem namísto úzkostlivého hledání „toho správného centimetrově přesného místa vedle psovodovy nohy“...

Proto jejich majitelé na vlastní oči zažívají, jak se jejich lovecký pes začíná soustředit na ně samé namísto ignorace „páníčka“ a roztěkaného sledování okolí, kde se už konečně mihne nějaké zvířátko nebo mě přes čumák praští ta správná pachová stopa...

Proto jejich majitelé na vlastní oči zažívají, jak jejich pastevecký pes s nimi začíná spolupracovat a vnímat jejich rozhodnutí namísto původního „co se mi nezdá, řeším okamžitě a ty, můj človíčku, se mi do toho nepleť nebo tě kousnu...“

Vnímejte primárně skutečné potřeby psí duše, nikoli „pracovní zařazení“.

Vnímejte primárně tu velmi citlivou, velmi zranitelnou a velmi milující psí dušičku, která existuje i v tom největším psím halamovi a napohled nepřístupném drsňákovi...

Psí duši, která absolutně neřeší, zda jí v sobě má pes zařazený mezi plemena pracovní nebo společenská, plemena lovecká, ovčácká nebo pastevecká.

Psí duši, která s vámi chce spolupracovat, chce vás naplno milovat svojí nekonečnou psí láskou a vidět ve vás toho nejúžasnějšího parťáka na světě – a je jí úplně jedno, zda ji v sobě má 2kg čivava nebo 60kg pyrenej.

A když tohle pochopíte, když začnete primárně vnímat skutečné potřeby psí duše, skutečnou podstatu psího druhu společnou pro všechna plemena, co jich jen na světě je, pak prolomíte první velkou překážku, které brání tomu, abyste začali žit spolu, ne vedle sebe...

Takhle jednoduché to je.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Každá procházka pro mě představovala utrpení...“

 

Otevřená zpověď mé klientky a naše povídání...

… o tom, co se jí honilo hlavou

… o procházkách „od zábradlí k zábradlí, od plotu k plotu a od stromu ke stromu“

… o beznaději a zoufalých myšlenkách

… o slepých cestách a zlých řešeních

… o špatných návodech a špatných rozhodnutích

… o lidskopsím soužití

… o převozu psího parťáka v autě

Rozhovor ve dvou lidech a jednom pejskovi, ve kterém se dnes i v budoucnu opět najdou mnozí z vás a který mnohým z vás bez ohledu na plemeno nebo konkrétní problém může ukázat cestu k pomoci, motivaci k rozhodnutí a sílu k činu...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč někteří lidé utopí šanci pro sebe a své psí parťáky?

 

Může za to jedna ošklivá lidská vlastnost...

Respektive skupinka vzájemně souvisejících a ovlivňujících se specifických povahových vlastností a náhledu konkrétního lidského jedince na sebe, na svého pejska a na svět kolem sebe.

Zkusme se nejprve podívat, jak mohou fungovat vrozené/naučené vzorce a reakce člověka v situaci, kdy potřebuje pomoc...

Řekněme, že se budete topit – v řece, rybníku, oceánu.

Budete zoufale lapat po dechu a volat o pomoc a v daném okamžiku uděláte vše pro to, aby vás někdo uslyšel a zachránil, protože jste před chvilkou udělali hloupost, přecenili své síly a už správně víte, že sami se z toho nedostanete.

A velmi dobře si to právě teď uvědomujete...

Ale protože máte velké štěstí a osud s vámi ještě má nějaké plány, najde se v daném čase a prostoru člověk, který nejen že sám umí dobře plavat, ale navíc vyslechne vaše volání o pomoc, do té vody pro vás skočí a zachrání vás.

Pro právě zachráněného člověka jeho zkušenost skončila happyendem – stále žije a pokud ten happyend bude i s bonusem navíc, pak onoho člověka přiměje k rozhodnutí naučit se plavat, aby se tato jeho zkušenost už nikdy nemusela opakovat...

A k člověku, který ho z té vody vytáhl, bude pociťovat jen tu úplně jednoduchou, přirozenou vděčnost, protože nebýt jeho, už by nežil.

Nic víc, nic míň.

Přesně tak bude reagovat člověk, který nemá problém sám se sebou, se svojí vlastní osobností, se sobectvím a egem.

Čas od času však narazíte na člověka, který přesně tyto problémy má.

A to je pak, dámy a pánové, jízda...

Pro lepší pochopení ještě chvilku zůstaneme u naší vodní analogie.

Dotyčný se topí a lapá po dechu a na břehu vidí člověka, který je ochotný mu pomoci a schopný ho z té vody vytáhnout...

Schopný a ochotný.

Toho člověka osobně vůbec nezná, ale začne ho hodnotit.

Ne z pohledu jeho schopností skočit do vody a zachránit mu život, v tomto ohledu mu věří.

Začne hodnotit, jestli ten člověk na něj volá „Vydržte, hned pro vás skočím!“ dostatečně podbízivým a milým hlasem, zda by nebylo lepší nechat se proudem odnést ještě někam dál, ať zachránce vidí, že nejste jen takový nějaký hej počkej a že rozhodně bude po vašem...

Do toho začne směrem k potenciálnímu zachránci vykřikovat informace o sobě ve smyslu „Víte, já jsem velice silná osobnost, jsem osobnost empatická, citlivá, rychle se učím a vlastně potřebuji jen vysvětlit, proč se tady teď topím – on mi to teda vysvětloval už nějaký člověk před vámi, ale ten byl úplně příšerný, budu vám teď o něm chvíli povídat, ať vidíte, co je zač...“

Mezitím se zachránce na břehu svlékne a rozeběhne k vodě...

„... a víte co, já jsem došel k závěru, že takhle by to asi nefungovalo a my bychom si nerozuměli, protože se sice topím a jsme domluveni, že mě vytáhnete teď, ale mně se to hodí až za hodinu a vy se na to netváříte úplně nadšeně, takže i když vím, že byste mě zachránil, tak táhněte do pr... pryč...“

Absurdní?

Ne tak moc a za chvíli uvidíte proč.

Významná většina psích majitelů z těch, které ke mně osud jakoukoli cestou nasměruje, je vděčná za to, že pomoc pro ně i jejich psí kamarády existuje, že ji našli a že je vytáhla z jejich lidskopsích problémů – menších, větších i těch naprosto zásadních.

Pro zbytek jejich společného života.

Protože tomu dají šanci, protože správně tuší, že zdrojem psího problému jsou oni sami, protože jim není cizí vlastní pokora a především osud jejich vlastního pejska, který potřebuje pomoc stejně jako oni sami.

Nechají se vytáhnout z té zalévající vody kolem sebe, co nejrychleji to jde...

Tito lidé jsou skvělí a já si jich velmi vážím za to, že v těchto případech neřeší svoje ega a nebojí se zjistit, že něco dělají špatně a mohou to dělat lépe. Dokáží si připustit vlastní chyby a chtějí je odstranit...

Ale čas od času volá o pomoc člověk, který vlastně nechce řešit svůj lidskopsí problém.

On ve skutečnosti řeší, aby nebylo nijakým způsobem dotčeno jeho ego.

Což je naprosto příšerné, z hlediska normálního člověka nepochopitelné a především to ničí psí životy...

Tito lidé jsou jak přes kopírák a jedou podle stejných vzorců.

Že nechají utopit sami sebe, je jejich problém, přestože mnozí z nich si proces topení ani nepřipustí – nedovolí jim to jejich ego.

Že však kvůli němu a představě o vlastní dokonalosti nechají utopit i své pejsky, je vědomý čin, za který se budou smažit v těch nejspodnějších patrech lidského pekla, ať už na tomto světě či na věčnosti...

Oni jsou dost průhlední.

Budou vám velmi procítěně a rozsáhle psát/mluvit sami o sobě, jací jsou citliví, empatičtí, vstřícní, velmi často se vám pochlubí, že jsou absolventy nějakého „duchovního kurzu prozření“... ti odvážnější dokonce poreferují o své absolutní absenci ega, třebaže je právě svým vyjadřováním neustále potvrzují. Ve skutečnosti pro ně totiž není důležitý problém nebo osud jejich psího parťáka, což se projevuje nejen onou nutkavou potřebou otevřeně nebo „mezi řádky“ psát o sobě a svých skvělých vlastnostech, ale osobnost jejich a osud jejich ega, které nesmí být za žádnou cenu poníženo...

Pokud jim sdělíte něco, co se jejich ega dotkne (stačí třeba upozornění na některý jejich chybný postup), vezmou si to velmi osobně, vyhodnotí jako útok na svůj majestát a do deseti minut či nanejvýš do druhého dne vše již domluvené bez bližšího upřesnění zruší. Zásadně smskou, protože nemají dostatek odvahy ani argumentů sdělit vám svoje rozhořčení alespoň telefonicky.

Formou „komandování“ se vás snaží vmanévrovat do pozice svého podřízeného, který je povinen okamžitě a bez výhrad poslechnout a zařídit se podle nich. Visíte na hřebíčku a oni si vás sundají, tím, že za vámi přijedou s pejskem a svým problémem, vám dělají velikou milost a vy byste za to měli být patřičně vděční – já vím, že to zní neuvěřitelně, ale takto skutečně někteří lidé fungují v situaci, kdy od vás potřebují pomoc...

Pokud jim sdělíte něco, co se této jejich představy dotkne (nejste dostatečně servilní a neskáčete radostí nad tím, jak je na poslední chvíli všechno zcela jinak), vezmou si to velmi osobně, vyhodnotí jako útok na svůj majestát a do deseti minut či nanejvýš do druhého dne vše již domluvené bez bližšího upřesnění zruší. Zásadně smskou, protože nemají dostatek odvahy ani argumentů sdělit vám svoje rozhořčení alespoň telefonicky.

A znovu připomínám – díky za naprostou většinu vás, se kterými je radost komunikovat, spolupracovat a pracovat nejen na vašich pejscích, ale i na vás samotných...

Tito lidé jsou normální, pomoci si váží a nepovažují člověka na břehu za svého poddaného.

Bohužel, případů lidí opačného ražení jsem za své psí čtvrtstoletí zažil přece jen víc, než bych čekal...

Velkou skupinu z nich tvoří ti, kteří vás ani nezkontaktují, třebaže řeší opravdu závažný problém a dost lidí kolem je rozumně nabádá, ať tu možnost pomoci využijí. Jejich neprůstřelným argumentem je:

„Já tam nepojedu poslouchat, že něco dělám špatně!“

Kdyby nešlo o psí životy, byl by tento „argument“ tak neuvěřitelně mimo, že už jenom tato jediná věta vám osobnost dotyčného odhalí se vší ubohostí, která se za ní skrývá. Základní proces učení a nápravy totiž již z principu tkví v diagnostice a pojmenování toho, co dotyčný dělá špatně a jak to má udělat správně...

„Já vás nebudu poslouchat, že neumím plavat!“

Dobře, utopte se, pokud je vám vaše ego přednější - přes evidentní skutečnost, že momentálně v přímém přenosu zažíváte, jak právě to ego vás přeneseně i doslova stahuje ke dnu...

Ale vedle vás se topí i váš psí kamarád.

Držíte ho a stahujete s sebou.

Doslova i přeneseně.

Už víte, jaká kombinace lidských vlastností a přístupu je pro vašeho pejska smrtící?

Lidské ego, lidské sobectví, představa o vlastní dokonalosti „mně nikdo nebude říkat, co mám dělat“, neochota připustit si vlastní selhání, vidění pouze sama sebe...

„Já tam nepojedu poslouchat, že něco dělám špatně!“

Jistě.

Pokud máte takovou povahu a takový přístup k životu a osudu jiných živých bytostí, pak si do svého života nic takového nepořizujte.

Dál se rochněte  v jezírku vlastní výjimečnosti, dál se vyžívejte v neschopnosti oddělit důležité od malicherného, realitu od dojmů.

K čemuž vám dopomáhej vaše Ego.

Nebo si vy, jichž se to týká, konečně uvědomte, že jste do svého života dostali psího souputníka ne proto, aby posiloval vaše představy o vaší Úžasnosti. Dostali jste jej do života proto, aby vám pomohl zbavit se vašich Nedostatků.

Aby vám je ukázal, abyste si je uvědomili, připustili a rozhodli se jich zbavit.

Přesně z tohoto důvodu zažíváte určité lidskopsí situace.

A buď si z nich vezmete poselství, které s sebou nesou nebo se utopíte a na to dno vlastního selhání s sebou stáhnete i svého pejska...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Bylo to očistné pro mne i pro moji fenečku...“

 

Život s psím parťákem člověka vždy změní.

Psi mají tu schopnost vyhnat démony a bolesti, které si člověk v sobě táhne jako kouli na noze dlouhé roky.

Jen je tomu potřeba někdy pomoci.

I proto tu jsem.

Ale nejen o tom je náš dnešní lidskopsí videopříběh.

Je také o tom, jak velmi důležité je užívat si každou procházku se svým pejskem plnými doušky, vnímat ji jako čas klidu, pohody a uvolnění...

O tom, jak velký vliv psi na nás mají a proč nám vlastně byli do našich životů dáni...

Proč se k nám chovají přesně tak, jak se chováme my k nim a jak se chováme i k sobě samým...

V tomto příběhu psí slečny a její majitelky mnozí z vás uvidíte i svého vlastního pejska a mnozí v něm uvidíte i sami sebe.

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Separační úzkost“ a základní vzorce

 

Tzv. „psí separační úzkost“ je velmi často diskutovaná, mnozí z vás specifické stresové projevy svých čtyřnohých parťáků dennodenně zažíváte. Je však také obalená mýty a nesmysly, sama o sobě je o něčem zcela jiném a v průběhu času jsem o tomto fenoménu napsal i několik článků, abych určité věci uvedl na pravou míru.

Protože přesto, že vás „experti z lidu“ neustále umanutě přesvědčují, že se jedná o psychickou či povahovou poruchu, kterou je potřeba řešit podáváním sedativ nebo používáním doslova šamanských metod a postupů, skutečně tomu tak není.

Nejedná se o problém primární, jde o problém důsledkový, získaný.

Tou příčinou problému, tedy následných projevů psí „separační úzkosti“ (respektive projevů silného a dlouhodobého psího stresu) zcela jednoznačně a prokazatelně není nikdo jiný a nic jiného, nežli vy a vaše vlastní vzorce chování a váš celkový komunikační přístup.

Kdo máte odvahu si přiznat pravdu a zjistit, kudy vede cesta k odstranění důsledků vašich vlastních chyb, máte nyní další možnost – pusťte si prosím toto video, které jsme pro vás s jednou z mých klientek natočili.

Protože tak to prostě je – vy sami, vaše osobnost a povaha, váš přístup k živým bytostem, vaše empatie a pokora nebo naopak hypertrofované ego, to vše má na život a chování vašich pejsků přímý a zásadní dopad.

Dopad daleko větší a v mnoha případech bohužel daleko více devastující, než si mnozí z vás vůbec umíte představit.

Poslechněte si prosím majitelku pejska z našeho videa a zkuste si z ní vzít příklad.

Protože přesně o tom to ve skutečnosti je...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak se k sobě chceme chovat?

 

Někdy něco prožíváte stále dokola a říkáte si, že všechny ty události a zážitky musí mít nějaký důvod, že to přece není jen tak.

A pak to zažijete ještě jednou a trochu jinak a najednou víte, proč se to všechno děje.

Protože nastal čas o tom něco napsat...

Jedním ze základních pravidel sociálního společenství, jakéhokoliv, je pravidlo vzájemné podpory a pomoci. Rodiny, klanu, skupiny, smečky, stáda.

Ve světě zvířecím i lidském.

Zvířátka to vědí... a mnoho lidí zapomíná a nechtějí si na to vzpomenout.

Příběh tohoto mého individuálního servisu, respektive příběh jeho hlavních protagonistů, majitelky tří krásných jedinců plemene vlčí špic, stojí za zveřejnění. Je jedním z mnoha příkladů, jak krutě vás dokáží zklamat a podrazit vaši blízcí, jak ze strany rodové a partnerské, tak ze strany „odborníků“...

Na základě mého prvotního nápadu a vzájemné domluvy jsme se rozhodli natočit toto video nejen jako důkaz naprosté nesmyslnosti odsudku dvou zcela zdravých a psychicky normálních fen, ale také jím otevřít oči všem, kteří podobným způsobem na základě nesmyslné arogance a naprosté neznalosti a nepochopení vrozených psích vzorců chování „odepíší“ jejich majitelku i je samotné.

Takovým způsobem, že být paní slabší povahy, psychicky se zhroutí a svých úžasných fenek se vzdá.

Jedna její fenečka (pětiletá, již chovná a s vlastním dvouletým potomkem po svém boku) byla lidským okolím své majitelky opakovaně označena za „zabijáka“, druhá (jedenapůlletá a v době našeho individuálu ve fázi hárání) za „magora“... jedna chce druhou zabít... nejlíp nechat vykastrovat...

Autentické vyprávění mé klientky o reakcích jejího blízkého i nejbližšího okolí, které vám ona sama ve videu odvypráví.

Stejně tak uslyšíte moje vysvětlení toho, co se ve skutečností děje a proč se ani v nejmenším ze strany obou fenek nejedná o agresivitu nebo psychickou poruchu. Jasné a srozumitelné vysvětlení psí reality a psích vzorců chování.

Protože znám lidi („Von si to určitě vymyslel!“), zdokumentoval jsem navíc jejich vzorce chování v určitých modelových situacích, kde by se jakékoli „agresivní chování“ kterékoli z nich bezpečně projevilo, včetně komentáře jejich majitelky.

Jediný skutečný problém, které jejich majitelka a moje klientka v jedné osobě měla, bylo jejich hierarchické nezvládnutí a nesprávné reakce – a to vše se u mne postupně naučila, začala používat a výsledky uslyšíte opět v jejím vlastním podání...

A teď - teď velmi prosím všechny ty, kteří tuto paní odsuzovali a kteří jí místo podpory jen házeli klacky pod nohy a snažili se o to, aby svoje fenky zničila, toto video pozorně a bez předsudků shlédli, vyslechli si můj komentář a pokud na to budou mít koule, aby se paní za své chování k ní i jejím fenkám omluvili. Předem děkuji.

A ano, myslím to naprosto vážně.

Protože se znovu zeptám – opravdu se takhle k sobě chceme chovat?

Opravdu už jsme v takové společenské bídě, že tolik lidi ovládá zášť a snaha druhého člověka zničit, shodit a zašlapat do země?

Spolu s jeho psy, kteří opravdu za nic nemohou?

Dát psa pryč, přestat na něm chovat, vykastrovat, nechat utratit...?

Tento lidskopsí příběh totiž vůbec není ojedinělý. V různých obměnách se děje dnes a denně, tolik lidí absolutně ztratilo charakter, empatii a sebemenší snahu místo cílené agresivity spolupracovat...

Psi se chovají jako psi, tak jak je geneticky naprogramovala příroda a jen proto, že člověk (člověk!) nedělá to, co by dělat měl, je odsoudíme, zmrzačíme, zabijeme nebo strčíme za mříže?

Jen proto, že nás tak snadno ovládá zlost, závist, ego a vlastní selhání, půjdeme po člověku, který svoje psí parťáky brání a protože si naštěstí uvědomuje, že něco dělá špatně, potřebuje pomoc? Pomoc, slyšíte dobře, pomoc, ne odsouzení svými nejbližšími nebo tzv. „odborníky“!

Proč je naopak mezi lidmi tolik agrese a tolik pohrdání, tolik lhostejnosti a přesvědčení, že vše dobré, čeho se jim od jiných dostává, je samozřejmost, za kterou se často ani nepoděkuje?

Z pisatelů mnohdy doslova zoufalých mailů se žádostí o pomoc, které mi chodí, na které obratem odpovídám „samozřejmě vám oběma pomůžu, zavolejte mi a domluvíme vše potřebné“ a kteří se už následně nikdy neozvou (třeba i jen s poděkováním za moji odpověď), bych už měl nejméně na rok zarezervovaný termínový diář...

Člověk, kterého vezmu na soustředění a kterému se s jeho krásným bílým švýcarským ovčákem věnuji možná ze všech nejvíc a pomáhám mu zorientovat se nejenom v tomto plemeni, ale i v sobě samém (čehož svědky byli všichni zúčastnění) a který mi po prvním praktickém zákroku na jeho pejskovi sám řekne„pane Dostál, jste fakt dobrej“, se mi následně odvděčí tím, že v den odjezdu před ukončením akce zmizí jak malý smrad bez rozloučení nejen se mnou, ale i s kýmkoli jiným včetně spolubydlících v chatce, kterým navíc bezostyšně lže do oči... na jejím místě bych se styděl do morku kostí...

Ze zcela nedávné doby paní, již několik měsíců údajně sledující můj web a píšící mi dlouhý mail o tom, jaké má dlouhodobé problémy se svým dnes už čtyřapůlletým pejskem plemene borderkolie (a zároveň prvním psem v životě), kteréžto eskalovaly do podoby pokousané celé rodiny (tři dospělí lidé, ona sama pokousaná už v době jeho štěněcího věku) a těžké agresivity vůči jiným psům, žádající moji pomoc... abych se od ní v následném telefonickém rozhovoru dozvěděl, že neví jak to dělám, ale „prý určitě psy mlátím“... něco tak nehorázného a drzého jsem si samozřejmě nenechal líbit, paní vzala zpátečku a domluvili jsme se... aby mi o pouhou hodinu později výsměšně sdělila, že vše ruší, protože jsem ji prý odradil svojí poznámkou „aspoň něco dobré“, když jsem zjistil, že pejsek díkybohu není kastrovaný a že si o ní tedy určitě myslím, že musí být úplná kráva (cituji doslova její vlastní slova)... Kde jsme se to proboha octli? Tohle není normální, tohle prostě nemůže být normální svět, kde člověk místo toho, aby byl rád, že ho někdo vytáhne z průšvihu, dotyčného s rozmachem kope do zadku... O mne nejde, ale toho psího nešťastníka čeká velmi zlý osud (hodně pravděpodobně to začne kastrací) a já bych ho musel ukrást, abych ho mohl zachránit... dělám to velmi nerad, ale paní jsem naštěstí těch pár slov o karmě ještě stačil říct, takoví lidé si to zaslouží...

Znovu se ptám – jak se k sobě chceme chovat?

Jak se chceme chovat k lidem, které žádáme o pomoc, k lidem, kteří nám dají šanci něco poznat a něco se naučit, zachránit to, co oni sami stačili pokazit – ať už v lepším případě pouhou neznalostí nebo v tom horším svými mindráky?

V jakékoli oblasti lidského konání, své o tom vědí koňáci, chovatelé koček, opraváři čehokoliv a obecně všichni ti, kteří se při své práci nebo zájmové činnosti dostávají do kontaktu s jinými lidmi.

Příběhy z mého reálného života, které jsem v krátkosti popsal, jsou jenom střípek z mých již čtvrt století trvajícího setkávání se s realitou lidských temných stránek.

Nesmírně si vážím každého, kdo za mnou přijede se svým lidskopsím problémem, každého, kdo se přijede něco naučit a svému psímu parťákovi učinit jeho život lepším.

Stejně jako v tomto videu i ve všech ostatních případech (nejenom těch zdokumentovaných) majiteli pejska vždy poděkuji, že za mnou přijel. Protože je strašně dobře, že mu na jeho psím parťákovi záleží.

Každému z vás se snažím pomoci zbavit se vašich démonů a udělat si jasno v sobě samých i ve vašem životě, protože jací jste vy, takový bude váš pes – nikdy to není jen o tom pejskovi...

I klientka z tohoto lidskopsího příběhu odjížděla s vědomím, že nastal čas svůj život radikálně změnit. Kvůli sobě, svým třem vlčím špicům a všem, kterých se její rozhodnutí budou týkat.

Psi jsou mimo jiné také tím, kdo nám ukazuje, jak na tom my sami jsme – jací jsme uvnitř a jaký je náš život. Zda jsme v našem bytí šťastní a spokojení nebo zda je čas něco změnit, abychom neublížili sami sobě, našim drahým a aby nás to všechno tak nějak nesemlelo.

Základem funkční společnosti, ať už lidské nebo zvířecí, je princip podpory a spolupráce. Princip vnitřní vděčnosti za pomoc, kterou nám někdo jiný věnuje, princip respektu k ostatním živým bytostem, princip vnímání vesmíru kolem nás, princip „nesamozřejmosti“.

Princip pokory.

Proto máme své psí učitele, proto ve svém životě potkáváme určité lidi a učíme se nezavírat si k nim cestu.

Učíme se jim důvěřovat a pustit je k těm, kteří jejich pomoc potřebují.

Učíme se vážit si pomoci, kterou nám osud pošle do cesty.

Dobře poslouchejte, co vám paní v tomto videu řekne na jeho úplném konci...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psím útulkům, spolkům a sdružením...

 

Psí útulek by měl jeho dočasný obyvatel opouštět navždy a do konce svého života u nového majitele jej mít zasunutý někde v koutku paměti jen jako vzpomínku na zkušenost, která by se již neměla nikdy opakovat.

Aby to však takto fungovalo, je nezbytné najít právě toho človíčka, u kterého pejsek nebo fenka mohou už do konce svého života zůstat a prožívat s ním už jen štěstí a spokojenost...

Ale někdy to vůbec nejde hladce.

Psí protagonisté těchto lidskopsích příběhů se často vracejí zpět již po týdnu nebo čtrnácti dnech, protože jaksi „nevyhovovali“ člověku, který si je vzal. Protože prý štěkají, jsou nezvladatelní, nevydrží sami doma, nedá se s nimi jít mezi jiné psy, koušou své lidi...

Nebo jejich nový majitel jen nepochopil jejich povahu, protože holt jsou plemena klidnější a plemena temperamentnější, psi založení submisivního nebo naopak dominantního... a všechny tyto přirozené atributy jsou pak použity proti nim podle toho, jak se to některým lidem právě hodí do krámu.

Někteří útulkoví psi u svých nových majitelů jednoduše vůbec nedostanou šanci.

Šanci se spolu sžít, šanci svého nového psího parťáka pochopit, trpělivě odstraňovat jeho vnitřní démony, traumata a špatné zkušenosti.

Šanci získat natrvalo svého člověka, svoji smečku a svůj domov...

Děje se tak v mnoha případech.

Ale občas se stane zázrak.

Zázrak pro psíka, který už je veden ve stavu „neudatelný“ a „pokud ho vrátí i tento člověk, už tu asi zůstane na dožití“...

Dvanáctiletá (údajně, osobně si myslím, že by mohla být mladší – kromě věcí, které jsem vyjmenoval ve videu, tomu napovídají i její laboratorní testy) křížená fenečka z tohoto lidskopsího příběhu konečně vyhrála svůj životní jackpot.

Ve stavu „neudatelná“ dostala naprosto výjimečnou šanci od provozovatelky spolku „Psí senioři v nouzi, z.s.“, kde fenka po dvou letech v jiném psím útulku skončila, protože jí prostě na osudu této psí dámy záleželo...

Co to konkrétně obnášelo, se dozvíte ve videu – a pak pochopíte, proč jsem v tomto případě zcela konkrétní.

Stejně tak fenečka dostala šanci i od své současné majitelky, která se jí sice hodně věnuje, nicméně po roce společného života se vynořily nové a vrátily některé staré problémy.

Paní z toho byla hodně nešťastná a proto se svěřila majitelce výše jmenovaného spolku, od které fenku má a která jí obratem doporučila moji pomoc. Osobně ani jinak se spolu neznáme, ale zná moji práci a věděla, že fence i její majitelce umím pomoci.

Malou dokumentaci toho, jak na tom teď moje psí klientka je, jsem vám natočil. Už za čtyři dny naší spolupráce celkové znatelné zklidnění, pohoda v hlučném prostředí, odstranění strachové agrese při setkání s jinými psy – to vše byly konkrétní problémy, se kterými fenka i její majitelka za mnou přijely. Úlekové reakce, stres v provozu a agresivita při setkání s psími kolegy – a bohužel, to vše opět zesílené provedenou kastrací a jejími negativními důsledky...

Stejně tak i majitelka fenky dnes už ví, co je k řešení a co ne, jaká jsou specifika teriéří genetiky a jak se projeví ve vzorcích chování teriéřího křížence. Už ví, co je chyba a co vlastnost. Už ví, jak s fenkou pracovat, jak reagovat a především - v čem je nezbytně nutné zapracovat na sobě samé...

Na tomto příběhu jednoho „obyčejného křížence“, ale z mého pohledu naprosto úžasné a krásné malé 9kg fenečky, chci ukázat, že nikdy není pozdě a že za každý psí život stojí za to bojovat.

A že když se spojí síly lidí, kteří mají stejný cíl, pak se to vždy podaří.

Provozovatelé psích útulků, spolků a sdružení – prosím...

Snažte se dávat své svěřence do rukou lidem, u nichž je reálná šance, že je do několika dnů či týdnů zase nevrátí. Vím, že je to mnohdy těžké, ale v této branži prostě musíte mít odhad na lidi a nechtít se svých svěřenců jen rychle zbavit.

Přestaňte už konečně s těmi svými nesmyslnými kastracemi a protiprávními podmínkami na toto téma v adopčních smlouvách – to, co nepodělal někdo před vámi, úspěšně domrvíte tímto způsobem vy.

Upozorněte zájemce a vysvětlete jim reálnou povahu plemene a konkrétního jedince, sdělte jim vše, co o daném psíkovi/fence víte. Nezatajujte ani negativní informace, protože tím člověku i psu jen prokážete medvědí službu – ono se to stejně rychle projeví a za pár dnů máte svého svěřence zpátky, protože jeho majitel na střetnutí s realitou absolutně nebyl připraven, jelikož jste mu předávali údajně „bezproblémového plyšáčka“.

Jednoduše a prostě řečeno – udělejte vše pro to, vše, co je ve vašich možnostech a silách, aby vámi předaný pes nebo fena u svého nového majitele již zůstal a aby si ti dva spolu rozuměli.

Na tomto lidskopsím příběhu vidíte, jaký velký smysl to má.

Vezměte si z něj prosím příklad.

A ještě něco na závěr - nechci v komentářích ani nikde jinde číst slabomyslné výroky některých jedinců o tom, že tímto článkem a videem jmenovanému spolku, jeho provozovateli nebo sám sobě jenom dělám reklamu – o tom to skutečně není a každý normální člověk nezatížený vlastními komplexy to chápe. Jde výhradně o účinnou pomoc pejskům a jejich lidem s problémy, které ve vzájemném vztahu mají. O fakt, jak moc i provozovatelé psích útulků, spolků a sdružení mohou zásadním způsobem (pozitivně či negativně ) ovlivnit budoucí osud psího jedince, kterého svěří člověku...

Jde o psí životy, lidi – o životy bytostí, které prožívají radost, bolest a emoce úplně stejně jako my.

Děkuji.

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Treba prísť čím skôr... neodkladať ako my...

 

Někdy a někde, buď již na samém počátku vztahu člověka a jeho pejska, popřípadě až časem, dochází k tomu, že se ti dva ocitnou každý ve své vlastní bublině a ač by strašně chtěli, nerozumí jeden druhému a smutní jsou z toho oba.

Nefunguje mezi nimi vzájemná komunikace, zhoršují se komunikační vzorce pejska vůči psímu okolí, nefunguje ani základní chůze u nohy, protože pes svého človíčka jako nezajímavého ignoruje, na obou stranách vzrůstá nejistota, bezradnost a stres.

V tomto článku a videu popsaný lidskopsí příběh je určen mnohým z vás - vůbec se totiž netýká jen této konkrétní dvojice a konkrétního plemene, všechny skutečnosti v něm ukázané zažívá tolik jiných dvojic člověk-pes.

Proč je třeba zapracovat nejen na psím, ale i na lidském parťákovi - a proč věci mezi člověkem a jeho pejskem bývají takové, jaké jsou...

Zde jsou jeho protagonisty na své plemeno trochu přerostlý a již tříletý nepapírový (s dopady na exteriér i povahu) slovenský čuvač a jeho mladá majitelka. S mojí klientkou ze Slovenska jsme v kontaktu už rok, co se dalo, probrali jsme přes telefon, ale některé věci prostě takto vyřešit opravdu nelze a proto jsem se snažil je sem oba dostat co nejdříve. Bohužel ztratili cenný společný rok života kvůli nesmyslným restrikcím minulého roku a propásli to jediné časové okno, kdy se přijet dalo a proto jsem byl velice rád, že jakmile se alespoň základní svoboda života opět dostala do normálu, už nezaváhali a mohli jsme konečně začít parťácký vztah mezi ní a jejím pastevcem dávat do pořádku.

Bylo jednoduše nezbytné osobně přijet, učit se prakticky a nechat dát dohromady sebe i svého psího parťáka...

Obecně každý pes je zrcadlem svého člověka, platí to na sto procent.

Proto je tolik důležitý správný výběr plemene, znalost rizik nepapírových jedinců, proto je tak důležité, aby především u větších, silnějších a potenciálně (reálně) dominantních psů jejich člověk v sobě měl základní jistotu, sebedůvěru a víru v to, co dělá...

A jen tak mimochodem také mít patřičné vybavení (obojek, vodítko, karabiny), na které se může spolehnout a se kterým se mu bude dobře pracovat – a také umět improvizovat, pokud to nejde jinak.

Naše společné čtyři dny práce opět přinesly své ovoce - čuvač Luka se zklidnil ve vztahu vůči jiným pejskům, jeho majitelka se naučila zvládat tyto i jiné zátěžové situace, začali spolu chodit bok po boku a navzájem spolu „mluvit“, probrali jsme i velkou spoustu dalších „psích informací“ - výživa, zdraví a další tak, jak jsme zažívali různé situace s pejsky i lidmi...

A vím, že odsud moje klientka odjela s tím nejlepším vědomím toho, jak důležitá je ve vztahu s pastevcem vlastní jistota, víra ve svá rozhodnutí a schopnost je prosadit, když je to zapotřebí.

Protože, jak už jsem mnohokrát řekl a napsal, pastevec vedle sebe nutně potřebuje bytost silnou, chytrou, komunikativní a schopnou.

Tihle dva to spolu zvládnou, stejně jako spolu zvládli dlouhou cestu až z východu Slovenska ;)

„Treba prísť čím skôr... neodkladať ako my...“

O tom všem a také o společné pastevecké večerní procházce s mým telátkem je následující video...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes opravdu nestojí o „maminku“ a „tatínka“...

 

Jedním ze zásadních nepochopení psího sociálního nastavení je představa některých psích majitelů, že jejich čtyřnohý parťák v jejich osobě spatřuje (měl by spatřovat) svého „maminku“ či svého „tatínka“.

Vnímám, jak se pod vlivem různých zájmových skupin a určitých sociologických přístupů posledních let tento trend rozmáhá a rozhodně není doménou pouze žen, u nichž, vzhledem k jejich vrozenému mateřskému instinktu, se chápání psa jako „mimina v kožiše“ dá celkem logicky předpokládat. Nicméně jsem stejně tak poznal i muže, kteří podlehli tomuto fenoménu psího polidšťování a chápání zásadně hierarchicky organizovaného psího druhu velmi zcestným a pro každého psa zásadně nevhodným způsobem...

Nebudu zde znovu opakovat, co jsem již nesčetněkrát o hierarchické organizaci psího společenství vysvětloval, není problém si danou tematiku v mých článcích i Poradně najít.

Jen teď znovu vyzdvihnu to důležité a nejdůležitější.

Pes vnímá vše živé, tedy i svého člověka, jiného psa, kočku, koně nebo slepici z osobnostního pohledu. Tedy zda daná bytost patří do skupiny osobností silných či slabých, do ranku chůvy či (potenciálního) vůdčího jedince.

A veškerá ťuťu-ňuňu, všechna ta roztažená ochranitelská křídla mámy kvočny, pro něj nejsou signály síly a silné osobnosti, nýbrž osobnosti slabé...

On totiž nepotřebuje „tatínka“ a „maminku“, on potřebuje šéfa nebo šéfovou. Vůdčí osobnost své lidskopsí smečky, osobnost v prvé řadě silnou, nikoli ochranitelskou.

A právě s tím máte mnozí velký problém.

Ano, také se o svoje telátko bojím.

Bojím, jako o každého, na kom mi v životě záleží a záleželo.

Ale také velmi dobře vím, že ten strach o jeho život a zdraví musí mít své hranice. Jsou věcí, které držím v sobě a k němu je nepustím, protože vím a ví to i on, že pokud bych k němu pouštěl signály strachu, obav a nejistoty, on by ztratil to nejdůležitější.

Svého vůdčího jedince, svůj maják.

Ani moje telátko, ani kdokoli z vašich pejsků, nestojí o slabost svého člověka.

Nestojí o „maminku“...

Nestojí o „tatínka“...

Stojí o silného jedince, který má věci pod kontrolou, jedince, který se umí rozhodnout, jedince, který umí prosadit svoji vůli, pokud je zapotřebí.

Ne brutalitou, ne psychickým nátlakem, ale emocí, slovem, pohledem, řečí těla.

„Maminka“ je jen chůva, stejně jako „tatínek“.

Každý člověk, který se ke svému psímu parťákovi chová podle těchto vzorců, je proto vnímán jako slabá osobnost, slabý článek smečky.

Nemůže to být jinak.

A platí to i v čistě lidské společnosti.

Protože z vašeho potomka nikdy nevyroste silná a soběstačná osobnost, pokud ho budete tak viditelně chránit a ochraňovat, jako to děláte se svými štěňaty a velmi často i dospělými psy.

Silná a soběstačná osobnost z něj vyroste v případě, kdy vaše ochrana bude neviditelná...

Bude existovat, ale nebude omezující, nebude tím hlavním, co z vás vaše dítě bude vnímat.

Protože přehnaná „ochrana“ a otevřené ochranářství z něj vychová pouze jedince slabého, bez zdravého sebevědomí, samostatně se nerozhodujícího a v těžkém stresu ze strachu o sebe i svoji zodpovědnost.

Naopak „ochrana zpovzdálí“, nedávaná okatě najevo, vygeneruje jedince silného a dítě, které své rodiče bude vnímat jako autority, protože je v nich také uvidí...

A teď si uvědomte, že máte vedle sebe v tomto ohledu vysoce senzitivní psí bytosti, dosud nezkažené a hledající svůj maják a vůdčího jedince už ten první den, který s vámi stráví.

Štěně ani pes z útulku nehledají „maminku a tatínka“.

Vážně ne.

A je velký omyl myslet si, že právě rodičovské vzorce chování jsou pro tyto přírodní jedince to pravé, co potřebují.

Je to naopak to nejhorší.

Ano, uvědomuji si, jak snadné je podlehnout dojmu, že to štěně je tak bezbranné a roztomilé a ten pejsek z útulku určitě prožil tolik zlého a my jim to teď chceme všechno vynahradit...

… zahrnout je všeobjímající lidskou láskou...

… snést jim modré z nebe...

… ochránit je před vším tím zlým světem kolem, který jim chce ublížit...

… ale ta všeobjímající lidská láska je zabije, už jsem to mnohokrát psal a mnohým řekl – lidská láska samotná, bez těch správných hierarchických atributů tak důležitých pro psí psychiku, je pro psy smrtelná...

… oni se s velikou radostí obejdou bez modrého z nebe a budou s vámi spát pod mostem na tvrdé zemi, pokud si vás budou moci vážit jako silných osobností a fungujících majáků....

… a když jim svět kolem představíte jako zabijácký, jako prostředí, kde na ně každou chvíli něco spadne, vystartuje a bude je chtít zabít, pak jim v hlavě vytvoříte dokonalý svět hrůzy, trvalý a pomalu zabíjející stres...

Opravdu chcete být „maminkou“ nebo „tatínkem“?

Někteří lidé k tomu mají velké sklony a jak už jsem psal, netýká se to výhradně jen žen.

Vůbec za tím není jen mateřský instinkt a představa mimina v kožiše.

Je za tím prachjednoduchá lidská slabost v situaci, která vyžaduje sílu a zodpovědnost.

Sílu osobnosti, odhodlání rozhodnout, schopnost mít dění pod kontrolou...

Nebát se projevit a prosadit svoji vůli tam a tehdy, kde a kdy je to nutné.

Ta ochrana ve správném poměru a správně projevená je pak už jen jedním z přirozených důsledků vašeho správného rozhodnutí ve správnou chvíli a prosazení vaší vůle namísto primárního roztažení křídel mámy kvočny...

Někteří se bojíte svých pejsků dotknout, abyste jim neublížili.

A za nějakou dobu se začnete bát, aby vás nekousli...

Někteří se bojíte učinit rozhodnutí, abyste své pejsky nějak neomezili.

A po nějaké době zjistíte, že vás váš pejsek už vůbec nevnímá...

Někteří z vás sami sebe vnímáte jako „maminky“ a „tatínky“ a podle toho se svými psími parťáky jednáte, podle toho s nimi mluvíte a v tomto rozpoložení jim „dáváte maximální svobodu, abyste jim nesráželi jejich osobnost“.

A pak velmi brzy přijdete na to, že máte velký problém...

Anebo že už svého pejska nemáte.

Vaši psí parťáci opravdu nestojí o „maminku“ a „tatínka“...

Věřte mi.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Prostě miluji“ vážně nestačí...

 

Před nějakou dobou se mi moje někdejší klientka svěřila, jakých z jejího dnešního pohledu zásadních chyb se při výchově své fenečky malého, leč dosti temperamentního a sebevědomého plemene, dopustila.

Následné absolvování mého individuálního výcvikového servisu v době, kdy už si opravdu nevěděla rady, jí prý natolik otevřelo oči, že se za své chyby začala hluboce stydět...

A protože mnoho jejích chyb mělo své kořeny v hezky barevně vyvedených „populárních knížkách“ o konkrétních psích plemenech i psech obecně stejně jako v „zaručených internetových radách“ a protože naprosto stejných chyb se dopouští velká řada dalších, zejména psích prvomajitelů, domluvili jsme se, že mi sepíše několik svých „pohledů na psí výchovu“, které už dnes vnímá jako zásadně chybné.

Každý z nich pak stručně okomentuji a osvětlím, protože jak už jsem vzpomněl, podobné příběhy se dějí jak přes kopírák a věřím, že leckomu z té cílové skupiny včas zabrání nastoupit ve vztahu ke svému pejskovi tu především pro ženy svůdnou, ale veskrze špatnou cestu...

Texty od mé klientky nechávám kvůli autenticitě v původním znění.

1/ Před mnoha lety jsem četla knížku o výchově dětí od amerického psychologa „Potřebuji tvou lásku“… byla skvělá, a tak jsem se ji pokusila aplikovat i při výchově pejska a prostě miluji…

Na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO, v mých knihách i osobně velmi často zdůrazňuji, jak důležité je nevidět ve svém pejskovi mimino v kožiše. Zejména ženské pokolení, vzhledem ke svým přirozeně nastaveným mateřským instinktům, k tomuto vidění často inklinuje. Ale psí štěně ani pes dospělý nejsou lidskými mláďaty a „mateřský“ přístup je spolehlivě zničí, zničí jejich osobnost a svůj život prožijí ve stresu a trápení – stejně tak, jako ten společný i jejich majitel(ka). Pes potřebuje mít vedle sebe silnou osobnost, potřebuje svého smečkového vůdce a „maják“, nikoli ochranitelskou kvočnu. Jako druh je od přírody naprogramovaný sociálně a hierarchicky si svoje lidské okolí rozřazuje do skupin osobností silných nebo osobností slabých.

Láska a vztah jsou v lidskopsím světě nezbytně potřebné. Háček je však v tom, že pejskovi nikdy nestačí jenom ta láska. Nestačí svého psího parťáka jen milovat, jakkoli je to podmínka nutná pro to, abyste na sebe byli navázáni. Láska však neexistuje jen v té „lidské“ podobě, stejně intenzivní je i láska v podobě „psí“, která v sobě zahrnuje vše potřebné – silné pouto, silnou osobnost a správně nastavenou a praktikovanou hierarchii. Smečku. Samotná lidská láska, jakkoli silná a projevovaná, je psím druhem vždy vnímána jako slabost a její původce jako slabá, nikoli silná, osobnost. A na jejím konci vždy zůstane neplnohodnotně prožitý psí život, pejsek uzavřený ve své bublině a žijící s vědomím, že vedle sebe nemá svůj lidský „maják“, nemá v něm oporu v situacích, kdy ji potřebuje.

„Prostě miluji“ zní jistě krásně, sluníčkově a sympaticky, ale pro plnohodnotný psí život a společný život s pejskem je to likvidační...

2/ O výchově pejska jsem se nikde nic nedočetla, pouze jak naučit různé povely, jak krmit, venčit atd., dokonce v jednom televizním pořadu byl názor, že do puberty to stejně nemá moc cenu, tak jsem se zachovala podle této rady…navíc na internetu je hodně informací, které si naprosto protiřečí, tak jsem se začala řídit podle sebe…

Ano. Bohužel, přesně tak to je. Povely, krmení, venčení... a v mnoha případech, jak ukazuje moje praxe, jsou i tyto rady špatně. Ale především nic, naprosto nic o budování funkčního lidskopsího vztahu, o psích psychických potřebách, o lidskopsí smečce, o důležitosti a chování jejího vůdčího jedince. Jenom knížky, podle nichž „výcvik“ funguje ideálně, bez komplikací a tak nějak sám od sebe, na jednoduchém principu „povel a odměna“, vše je zalito sluníčkem a zářivými psími fotografiemi s rozesmátými tlamičkami pozorně sledujícími vystajlované modely a modelky, imitující šťastné a úspěšné psí majitele...

A takto naladěni pak vylezete s pejskem, který má být podle stejné knížky zcela bezproblémový, ideální do rodiny s dětmi a „snadno cvičitelný“ do reálného světa a padnete na zadek tak rychle a tak silně, že nevyjdete ze zoufalství.

Jojo, pejsek holt není automatická pračka.

A pokud se včas neproberete a dáte na televizní pořad, kde vám „expert přes psy“ sdělí, že „do puberty to stejně nemá moc cenu“, tak zdárně propásnete jednu z nejdůležitějších fází psího věku a spolužití... fázi, která je zcela zásadní pro vztah, pro vztah, pro vztah(!!!)... nikoli pro „výcvik“, haló lidi... fází, ve které si vaše štěně skládá ucelený obrázek o svém člověku, o jeho slabostech i silných stránkách... fázi, kterou pokud projedete, už nikdy plnohodnotně nenahradíte...

Internet?

Milión „rad“ a jen málo rad správných. Velká past pro člověka, který nedokáže rozlišit mezi líbivou prezentací nesmyslu a drsnou prezentací reality. Lidé se vesměs bojí reality, bojí se pravdy, milují „hlazení po hlavičce“ a bojují s vlastní nejistotou a egem. A pak zůstanou sami ve své bezradnosti, kdy se bojí udělat rozhodnutí a proto si „udělají věci po svém“, bohužel chybně a se zásadními negativními důsledky pro sebe i svého psího kamaráda...

3/ Všude jsem četla o nezbytné socializaci a jejím nepodcenění…tu jsem nepodcenila a socializovala a socializovala – s pejsky, lidmi…jenže až u vás jsem pochopila, že to nebyla žádná socializace, ale pouhé setkávání, ale o tom se také nikde nepíše…

Přesně tak, Socializace není „někam svého pejska vezmu a on už tam nebude mít problém“, ale „někam svého pejska vezmu a prostřednictvím své hierarchické pozice mu ukážu, jak se v konkrétní situaci (správně!) zachovat“. Setkávání skutečně nerovná se socializace. Socializace rovná se vstřebání správných vzorců chování, nezbytných pro přežití a komunikaci s okolím pro zbytek života. Kdo u mne se svým pejskem byl, už dávno ví a pochopil...

4/ Věnovala jsem se jí na 100%, vše se točilo kolem rozkošného štěňátka…při hrátkách na zahradě se holčička tak rozparádila, že jí nestačily hračky a začala mě kousat do nohou a já jsem musela použít smeták a odlákat ji, protože jinak nic nepomáhalo…

Smeták:) Je to tak, řada lidí má problémy už s malým rozkošným štěňátkem... natož s rozkošným štěňátkem psího obříka... ale v tomto konkrétním případě se jednalo o štěňátko plemene malého, leč temperamentního a majícího o sobě dodnes zdravý názor, že není plyšáčkem na hraní, ale psíkem s velkým srdcem hrdého a nebojácného zástupce svého plemene...

A jak už jsem psal, i to malé štěňátko už si o vás dělá obrázek, chce vás poznat a bude vás (nejen) v tomto období podrobovat velkému počtu nejrůznějších testů, testíků a provokací. A vaší úlohou, aby štěňátko bylo spokojené, že má silného a schopného vůdčího jedince své lidskopsí smečky, je v těchto testech, testících a provokacích se ctí obstát. Což samozřejmě neznamená v zoufalství popadnout to nejbližší, co máte po ruce a své štěně „odlákat“ (což mimochodem doporučují všechny ty pošahané knižní, internetové i lidské zdroje - „dejte mu mlsku, hračku...“), ale od samého začátku používat správné a především účinné hierarchické signály a osobnost, kterou byste sami měli disponovat.

Blíže k tomuto tématu viz PSÍ STRÁNKY FALCO a moje osobní praktické formy pomoci...

5/ Dnes již dospělá fenečka se začne po odpolední procházce dožadovat jídla cca 3 hodiny před obvyklým krmením, snažím se to ignorovat, ale druhý hlas v mojí hlavě mi říká, co když je hladová a já ji týrám hlady…

Copak jsme si spolu během našeho individuálu tolikrát říkali? Vůdce smečky je ten, kdo určuje běh věci. I to, zda jsme něco „ulovili“, zda se jako šéf smečky vůbec rozdělím, i to, kdy to bude. Znovu - jste vůdčím jedincem ve své lidskopsí smečce, nikoli starostlivou chůvou, která přání své fenečky odezírá z jejich očí. I tímto jí dáváte najevo, na jaké pozici se cítíte a na jaké pozici chcete být. Jen vás zkouší a když potlačíte své mateřské instinkty (vůdčí fena je v prvé řadě vždy šéfovou!), fenečka bude spokojená, protože takhle to je z jejího psího vnímání správné – o jídlo se s ní rozdělíte, až sama uznáte za vhodné.

Není hladová (protože dostává správnou denní dávku a figuru má úplně akorát), netýráte jí hlady a když dostane svůj pravidelný denní příděl ráno a večer, uděláte pro její trávící systém to nejlepší, co můžete.

Každá maličkost má pro psího jedince svůj význam a dává mu informaci o svém člověku. A na „pocit provinění“ jsou pejsci extrémně citliví – pro ně opět představuje jednoznačnou informaci, že ve svém lidském parťákovi nemají silnou osobnost a vůdce smečky, ale osobnost slabou, slabý článek smečky...

6/ Na procházkách (ještě před naším individuálním výcvikovým servisem), když byla na volno a já si včas nevšimla a neodvolala ji, tak dost razantně vyštěkávala lidi…já jsem z toho byla nešťastná, připadala si neschopná a tak místo radosti z procházky přicházel strach, co se zase na další procházce bude dít…

Vše souvisí se vším.

Některá (hlavně z těch menších) psí plemena jsou jednoduše více impulzivní, více temperamentní a větší „hlídači“ - nebo naopak štěkáním kompenzují svoji vlastní nejistotu. Proto neexistuje žádný „univerzální pes“, každé plemeno je jiné, každý psí jedinec je jiný.

Je zapotřebí s tím počítat, je zapotřebí co nejlépe poznat a umět přečíst osobnost svého pejska a vždy s ním podle toho pracovat, vychovávat ho a vést. S každou lidskopsí dvojicí dělám to samé i já, také proto má moje práce takový smysl a právě proto je třeba, aby psí majitel nepožadoval například po svém teriérovi vzorce chování zlatého retrívra...

Nu a dále samozřejmě přichází na řadu správné zvládnutí individuální povahy svého pejska, správně nastavené hierarchické principy, správná komunikace, předvídavost a umění strategie a orientace ve terénu... opět všechno věci, které své klienty učím...

Tak.

Na tomto konkrétním případě jsme si ukázali, jakým způsobem často psí majitel přemýšlí.

Je to jak přes kopírák a zdaleka se nejedná o případ ojedinělý, jedná se však o případ typický. Týká se všech psích plemen, malých i velkých.

Ve většině případů se s ním setkávám u žen, ale nikoli výhradně, stejně umí uvažovat i muži, kteří ve svém psím parťákovi vidí nešťastně určitou substituci a jsou spíše submisivního založení. Je jen dobré si uvědomit, že „ochranitelský přístup“ je z principu věci každému psu nejen cizí, ale v pravém smyslu toho slova nepříjemný a likvidační pro jeho osobnost.

Pes potřebuje mít vedle sebe vždy silnou osobnost. Někoho, kdo respektuje jeho přirozené nastavení hierarchicky organizovaného sociálního druhu, někoho, kdo s ním sdílí nejen vztah a lásku (protože to jsou životně důležité atributy spokojeného lidskopsího soužití), ale k tomu přidá i osobnost vůdčí, silnou, komunikativní a jistou svými správnými rozhodnutími...

Pes není mimino v kožiše a nemůže být pro člověka substitucí lidského mláděte.

Tak jednoduché to je.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Rozpoznejte to důležité

 

Otázka „Jaké má přivolání?“ je v našich končinách stále pro většinu lidí hlavním posuzovacím prvkem kvality lidskopsího vztahu.

Ještě nikdy jsem neslyšel, že by se někdo psího majitele zeptal: „Je s vámi váš pejsek šťastný?“

Ne.

Lidskopsím prostorem se vznáší otázky, jak je pejsek poslušný, jaké umí povely a zda neutíká...

Napříč různými plemeny, i těmi vysoce samostatnými a pro cvičákový přístup extrémně nevhodnými.

Proto si posledních deset let užívám skutečnosti, že na osobu mého telátka bývají vznášeny zcela jiné dotazy – kolik váží a že ho určitě musím každý den česat...

Váží hodně a nemusím;)

A že je nám spolu dobře, to je vidět na první pohled...

Ale proč o tom všem vlastně mluvím?

Protože ne každý si umí udělat jasno v tom, co by společně se svým pejskem (jakéhokoli plemene) měli umět a zvládat – ať už se to týká „výcvikové“ oblasti nebo daleko důležitější oblasti běžné komunikace a běžného denního života.

Záměrně teď nebudu psát „v bodech“, protože i tady vše souvisí se vším. Bude to spíš takové volné povídání, jak už je mým zvykem...

Posazení pejska je takový univerzální základ.

Protože posazením mu sdělujete „teď tu chvíli zůstaneme“, „teď tu chvíli budeme čekat“.

A pokud svého pejska sledujete, všímáte si, že v mnoha situacích si sám od sebe klidně sedne, aniž mu cokoli řeknete. Sedne si a uvolní se, fyzicky i psychicky, sedí a v klidu sleduje okolí.

Je to zásadní rozdíl oproti tomu, kdy stojí, je ve střehu, jeho smysly jsou soustředěny a je připraven k okamžité akcí, pokud by to situace vyžadovala...

Posazením mu říkáte „dobrý, všechno je v pořádku, kolem je klid“.

Ale také těžce podkopete jeho důvěru k sobě jako vůdčímu jedinci (pokud jím jste nebo být chcete), pokud ho budete mermomocí nutit k posazení v situaci, která naopak vyžaduje zůstat stát – blíží se jiný pes, něco není úplně v pořádku a potřebujeme být v pohotovosti...

Posazení pejska má smysl i jako jako zklidnění před nasazením/sundáním obojku nebo manipulací s hlavovou částí jeho těla (tlama, oči, uši).

Stejně tak ale bude řada situací, kdy jednoduše necháte na něm, zda si sedne nebo zůstane stát. Jednoduše tím poznáte i to, jaké místo k zastavení nebo odpočinku jste vlastně vybrali...

Občas budete muset svého pejska umět položit – prohlídka jeho těla v určité pozici, ať už veterinářem nebo vámi, vyjmutí klíštěte... cvičákové „odložení“ je daleko více na efekt než pro běžný život, protože tato pozice je pro psa vždy submisivní a jen trochu sebe si vážící jedinec v ní dobrovolně nezůstane, pokud se vyskytne podnět velící tuto polohu opustit. Cvičákem vydrilovaný pes zůstane ležet i  když na něj bude padat strom, pak se už ale nejedná o psa s neporušenými vrozenými vzorci chování a fungujícím pudem sebezáchovy...

Přivolání... už jsem o tom mnohokrát psal, přivolání jako cvičákový povel/příkaz/rozkaz je vždy sázka do loterie, protože pes reaguje až na tento podnět. V ranku přirozené komunikace si naproti tomu pes svého člověka hlídá sám, protože v rámci fungující smečky jde o vrozené vzorce chování a ty jsou vždy spolehlivější než vzorce naučené. A pak jsou situace, kdy pastevec nebo molos k vám nepřijde nikdy, protože jeho základní geneticky vrozená strategie velí držet šmejde v dostatečné vzdálenosti od vás...

Jsou však i další prvky soužití velmi důležité pro společný život člověka a jeho pejska.

Pojmenoval bych je jednoduše jako „manipulace se psem“...

Řada lidí s nimi má velký problém.

Pro mnoho psích majitelů je noční můrou například vyjmutí klíštěte – a mnozí z nich neváhají pro tuto „operaci“ navštívit veterinu, kde s tím má následně problém i sám veterinář, řešící jej z důvodu stresu časového i jiného prostým přispáním pejska nebo v případě horším jeho zalehnutím zbylým pracovním osazenstvem veterinární ordinace. Nevyhnutelným důsledkem pak bývá doživotní stres psího chudáka a jeho razantní obranné reakce při pouhém připomenutí stejnou či podobnou situací...

To samé se týká ošetření sluchovodu kapičkami nebo sprejem – postěžování mých klientů, že jejich pejsek vyvádí při pokusu vykapat ouško jako pominutý a prostě si to udělat nenechá, jsem slyšel už nesčetněkrát.

To samé se týká zastřihování drápků a drápů...

To samé se týká podávání tablet nebo kapslí – z představy, že se pejsek jednoduše nechá oblafnout práškem schovaným v kusu sýra, nadšeně odvyprávěné veterinářem (zde ve vyšším levelu doplněné „je to ochucené, pejskům to chutná“) nebo prostřednictvím „dobrých rad na internetu“, již mnohý psí majitel velmi rychle vystřízlivěl...

Ale proč proboha tito lidé neudělají tu nejjednodušší věc na světě, tedy neotevřou svým pejskům jednou rukou tlamičky a nevsunou tabletu či kapsli prstem ruky druhé přímo do krku?

Ano, správně... protože se bojí, že je jejich pejsek kousne.

A právě proto je skutečně kousne... vystartuje po nich... bude na ně vrčet...

Právě proto.

Pokud se bojíte, že vás váš vlastní minipejsek, pes či psí obřík kousne, nepořizujte si psa. Dokud vás ten animální strach nepřejde - a pokud nepřejde, tak nikdy.

Protože on vás opravdu pokouše, vystartuje po vás nebo na vás bude vrčet, pokud z vás ten strach, nejistotu a nervozitu vycítí. Je to zcela normální a přirozená psí reakce v podobné situaci a jako děti jste udělali naprosto to stejné.

A právě proto je tak důležité a daleko důležitější než nějaké povely a „podávání pac“ mít se svým pejskem takový vztah, abyste si mohli navzájem důvěřovat. Aby on věřil vám, že mu neublížíte a strpěl i pro něj nepříjemnou manipulaci a vy věřili jemu, že tuto manipulaci ve zdraví přežijete bez amputovaných prstů nebo visící kůže z obličeje.

Se všemi svými pejsky jsem vždy veškeré výše zmíněné manipulace vykonával sám, bez cizí pomoci. Nikdy mi je nikdo nemusel držet, drápy stříhám sám i svému 68kg telátku (a fakt to není činnost, kterou by miloval, pyrenejské drápy jsou velice tvrdé a na zadních končetinách jsou zdvojené paspárky) a posledních několik měsíců mu do krku musím den co den vložit šest velkých kapslí, šestkrát pěkně jednu po druhé a budu to muset dělat i nadále, den co den, do konce jeho života, svým vlastním palcem...

Neumím si představit situaci, kdy bych s ním musel každý ten den zápolit a modlit se, aby mi neukousl prst zanořený v jeho krku. Bylo by to rychlé a pastevci mají velmi silné čelisti...

Prostě to jde.

Je to jen o důvěře.

Důvěře mezi člověkem a jeho psem...

Toto všechno patří mezi ty skutečně důležité věci, které se svými psími parťáky musíte umět zvládnout. Protože vícekrát za svůj společný život jim budete muset být schopni dát odčervovací, antibiotickou či jinou tabletu/kapsli, vyčistit/vykapat sluchovod, zastřihnout drápy nebo vyndat klíště.

Pokud s čímkoli z toho budete muset jít na veterinu, protože se svého pejska bojíte nebo vás on sám k sobě nepustí, jedná se výhradně o vaše osobní selhání a špatný vztah mezi vámi dvěma – vztah hierarchický i prostý vztah vzájemné důvěry. Nic jiného v tom není, žádná výmluva pro to neexistuje.

Já vím, je to drsné.

Ale pokud budete dělat věci správně, přidáte klid, čas, lásku, trpělivost a potřebnou energii a pokud budete mít tu možnost, tak začnete už u svého malého štěněte, pak, pokud budete úspěšní, budete vědět, že do vašeho života psí bytost skutečně patří.

To stejné platí bez milosti i pro případ, kdy si vezmete pejska z útulku, pejska i se špatnými zkušenostmi - jen ten potřebný čas může být o něco delší...

Neexistuje výmluva „takového jsme si ho vzali a on už jiný nebude“.

Pokud se na všechno vykašlete, pak se opravdu nic nezmění. Ale pokud se na všechno vykašlete, pak jste si ho ani neměli brát.

A pokud si nevíte rady, pokud potřebujete pomoc se svým pejskem a často i sami se sebou, pak jsem tady i pro vás...

Není to ostuda nechat si pomoci, nijak to nesnižuje kvalitu vaší osobnosti. Naopak je to známka toho, že vám na vašem pejskovi skutečně záleží...

Jsou věci, které jsou pro váš život s pejskem nesmírně, až životně důležité.

Nikdy to není tzv. poslušnost, kdy se pes chová jen podle naučených vzorců.

Ani v přírodních sociálních společenstvích vůdčí jedinec „nepřivolává“ níže postavené, protože ví, že to oni o něm mají neustálý přehled a hlídají si jeho komunikační signály, na které podle potřeby reagují...

I v přírodních sociálních společenstvích zastává zásadní úlohu důvěra ve vůdčího jedince a v jeho rozhodnutí, jakkoli může být pro níže postavené v daný okamžik diskomfortní nebo zátěžové...

Rozlišujte dobře mezi tím, co mezi sebou a svým psím parťákem budujete na vnější efekt a co má skutečný smysl a přínos.

Co může jednoho dne zachránit vás, vašeho psího parťáka nebo jinou živou bytost.

Dril a psychický nebo fyzický nátlak razantně zvyšují riziko selhání, váš strach z vlastního psa nebo z manipulace s ním razantně zvyšuje jeho stres a pravděpodobnost, že jednoho dne vás začne zcela ignorovat...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Přemýšlejte prosím, než si pořídíte psí smečku...

 

Velmi často se mi podnětem k napsání článku stanou konkrétní události – živé příběhy z reálného světa, které buď sleduji zpovzdálí jako pouhý pozorovatel nebo jsem do nich nějakým způsobem zatažen. Tak tomu je i v tomto případě, kdy se spouštěčem mého psaní staly dva lidskopsí příběhy z konce a přelomu roku. Příběhy, které spojuje stejný kontext a které jsou svým charakterem typické.

Předesílám, že ač jsou tyto dva konkrétní příběhy reálné, předkládám je pouze jako výmluvné příklady, jedny z mnoha, protože na variace tohoto tématu narážíme dnes a denně...

To téma zní – nepořizujte si prosím takovou psí sestavu, kterou nezvládnete. Ať už je vaším motivem mít kupu pejsků nebo „ať vypadáme řádně drsně“ - pokud vás žene pouze ego a svoje vlastní neznalosti nebo neschopnosti následně nahrazujete špatným přístupem nebo dokonce týráním, je to zásadně špatně.

Proto teď o tom začínám psát.

První smečková past se dá nazvat „mám hodně velkého psa drsného plemene a tak si pořídím ještě jednoho, ať jsme ještě drsnější...“

Kavkaz, cane corso, jakýkoli pastevec nebo molos hodně dominantního a samostatného založení.

Dotyčný si bez předchozích zkušenosti s daným plemenem pořídí prvního psa.

A protože má velké štěstí, dostane do ruky ne ranaře a volnomyšlenkářského jedince, ale poměrně mírného (v rámci plemene) a zvládnutelného. Vše tak nějak relativně funguje, třebaže už v tuto dobu páchá některé zásadní chyby, nadšenému psímu majiteli tak trochu (spíše víc) naroste hřebínek a...

… jo, jeden je málo, pořídíme si k němu dalšího!!

Stejné plemeno, stejné pohlaví.

Protože když jsme tak pěkně zvládli prvního, zvládneme stejně snadno i toho druhého...

A už je to v háji.

Protože předpokládat, že ten druhý psí jedinec stejného plemene bude přesná kopie toho prvního, je naprostý nesmysl.

Naprostý.

Každá psí bytost, stejně jako lidská, je originál.

S každou musíte komunikovat trochu jinak a musíte počítat i s tím, že ten druhý může být v případě velkého dominantního plemene daleko větší bourák. Dominantní vlastnost, která se časem (ne hned) začne projevovat čím dál silněji a více nebo méně, ze začátku pro neznalé skrytě, ovlivní i toho prvního, „hodného“.

A po poměrně krátkém čase zjistíte, že máte problém.

Už ve štěněcím věku.

„Ten druhý“ se projeví jako založením lovec nebo začne startovat po jiných psech nebo začne startovat po lidech... nejprve cizích, pak vlastních... projevy jsou individuální...

A majitel dvou velkých, respekt budících psů (ve vyšším levelu a u patřičného plemene ještě zdůrazněným kupírovanými slechy, ať jsme fakt drsní) místo toho, aby hledal chybu sám u sebe, začne do světa vypouštět neuvěřitelné plány do budoucna.

Dostane elektrický obojek, tak.

„Ven jinak než s eo nepůjde!“

Jsme my to ale drsňáci, že?

A komunita kolem něj jej v tom mohutně podporuje.

„No tak to je jako u nás!“

„Náš už má eo!“

„Tak kdyby aspoň šlapal když ho bude mít tak to bude zlatý.“

„Bude, je to nej věc!“

„A eo na ni vůbec nefunguje, to klidně udělá kotrmelec ve vzduchu a stejně zdrhá za zvěří, děs a hrůza.“

„Eo teď budu taky pořizovat, fakt mě nebaví celou procházku vláčet psa na vodítku...“

(anonymizované výroky různých účastníků debaty cituji pro autenticitu, figurují na jedné sociální síti v diskuzi k tomuto případu a chci jimi dokumentovat ochotnou hrůznost přístupu člověka k vlastnímu psu v případě vlastního selhání)

Ještě to má pointu...

Když nezvládáme už druhého psa, pořídíme si ještě třetího!

„Jeden pes žádnej pes...“

„No... my taky chceme 3...“

(stejná diskuze, druhý citovaný komentář je od majitele již teď nezvládnutého druhého psa)

Copak jste se dočista zbláznili?!

Tohle je ta nejrychlejší cesta do lidskopsího pekla, do kterého se nakonec dostanou všichni zúčastnění, bohužel i včetně té psí oběti...

Chci tím vším vysvětlit jednu velmi prostou věc.

Jako psí majitel a jako majitel ne úplně jednoduchého plemene na zvládnutí, jako majitel, který navíc má nulovou zkušenost s tímto psím typem, nemohu propadnout pocitu „jsem borec, jeden pes se mnou jakžtakž funguje, pořídím si dalšího“ ve jménu svého ega. Už vůbec ne když ani můj první pes tohoto plemene ještě není psychicky dospělý a hotový jedinec.

Pokud vím, že svého druhého psa, který je sice stejného plemene, ale zcela očekávatelně povahově jiný, už jako štěně nezvládám, začnu místo ega hledat pokoru a správnou pomoc, pokud si nevím rady.

Budu hledat chybu u sebe a v sobě a v žádném případě nebudu svého psa trestat elektrickým obojkem!

Protože tohle vaše „dostane eo“ se brutálně rozchází se všemi těmi pečlivě naaranžovanými fotkami, jak svoje pejsky miluji... jen tak mimochodem, už ten řetězový obojek s velkými oky u prvního štěněte ledacos vypovídal...

A vůbec v tuto chvíli nejde jen o jeden konkrétní případ, který sleduji už hodně dlouho, protože některé aktéry znám osobně a tak nějak jsem postupně začal vidět, kam to všechno směřuje. Takových případů se kolem nás děje bohužel strašně moc.

Proto bych teď na pozadí tohoto lidskopsího příběhu chtěl naléhavě poprosit všechny, kterým se může stát někdy v budoucnu, aby si před svým rozhodnutím uvědomili několik zásadních věcí.

To, že podle svého přesvědčení zvládáte jednoho psa, nutně neznamená, že tomu tak skutečně je.

Pokud je tento pes ještě štěně a navíc váš první daného plemene, pak jste ještě nezvládli nic, protože vůbec nevíte, jaký bude a co zažijete v dospělosti. Vrozené vzorce chování štěněte a dospělého psa jsou razantně odlišné.

Podlehnout svému egu nebo touze po nějaké „image“ a pořídit si hned dalšího v domnění, že to bude přesná kopie prvního, je první velká chyba s dalekosáhlými následky.

Druhá velká chyba (spíš bych to tedy nazval jiným slovem, ale budiž) je nechat se zaskočit tím, že je povahově jiný a reagovat ne přístupem „neumím to a budu se konečně muset naučit věci dělat správně“, ale přístupem „je to hajzl a bude chodit jenom s eo (elektrickým obojkem)“.

Reálné příběhy bohužel dokladují, kolik lidí přesně tak uvažuje. Jedná-li se o člověka, kterého navíc osobně znám a před mnoha lety za mnou byl pro pomoc se svým pejskem zcela jiného plemenného typu, je to pro mne o to smutnější.

Ale třeba pro tuhle lidskopsí smečku ještě není pozdě.

Předejít chybě není ostuda, je to zas jen a pouze o tom lidském egu a jeho hlazení „spřáteleným okolím“...

Druhá smečková past je také velmi rozšířená. Nazval bych ji „chci psí smečku a nebudu přemýšlet nad jejím složením“.

Konkrétní případ, kterého jsem byl vzdáleným aktérem ve scénáři „hrozně moc od vás potřebuji pomoc, napadl a brutálně mě pokousal můj pětiletý německý ovčák“, je opět pěkným obrázkem toho, jak někteří lidé uvažují.

Long story short, tedy po česku v kostce – nezvládnutá základní hierarchie ve vlastní smečce, kterou kromě onoho ovčáka tvořila již kastrovaná fenka zlatého retrívra a štěně dalšího německého ovčáka, u kterého se majitel pochlubil, že tuto fenečku dá také co nejdřív vykastrovat...

Celá naše komunikace probíhala výhradně telefonicky (kromě nechutných sms zpráv na samém konci od toho milého člověka, který mne žádal o pomoc) a vygradovala při mém pokusu majiteli kastraci fenečky rozmluvit. Nebylo to k ničemu a od jeho naprosto pomýlených představ psí etologie přes jeho skálopevné přesvědčení, že prostě není možné mít ve své smečce psy i feny bez toho, aby se holky patřičně „neupravily“ kastrací, jsme se dostali až k jeho vzteklému výlevu „No tak za to asi shořím v pekle, no!“...

Zopakuji teď to samé, co jsem potvrdil i jemu – ano, shoří.

O kastraci jsem tady na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO napsal tuny textu, kdo tuto problematiku neznáte, přečtěte si aspoň něco z toho. Ale tenhle článek je primárně o něčem jiném a tento konkrétní případ také.

Je o tom, že vážně není v pohodě pořizovat si takovou psí smečku, kterou nezvládnete.

A pokud nezvládnete mít ve své smečce psa/psy i fenu/feny bez toho, že byste někoho z nich zmrzačili kastrací, pak si takovou sestavu jednoduše nepořizujte. Není to vaše povinnost.

Mějte v ideálním případě „chlapskou“ smečku, „ženský“ se vám budou daleko drastičtěji porovnávat a řešit svoji smečkovou hierarchii. Už jsem na toto téma také napsal spoustu textu v Poradně i článcích, opět si můžete vše dohledat.

Protože nechat zmrzačit fenku nebo pejska kastrací jen proto, že s ním tvoří smečku i opačné psí pohlaví a vy je v období hárání nezvládnete, protože to neumíte nebo na to jednoduše nemáte (bez urážky), je skutečně jedna z největších zrůdností a právem v tom pekle shoříte.

Vy si vybíráte svoje psí parťáky a vy máte plnou zodpovědnost za jejich spokojený a plnohodnotný život – nejsou to vaše hračky, otroci ani sluhové a nemáte nejmenší právo iniciovat jejich trápení.

K tomu všemu ale nepatří ani elektrické obojky, ani kastrace z výše uvedených důvodů.

Pořiďte si klidně víc pejsků, pořiďte si svoji psí smečku, ale velmi pěkně prosím – jenom za reálného předpokladu, že máte správnou motivaci, kterou nesmí nikdy být vaše ego nebo podpoření vaši „image“ a že na to máte praktickými znalostmi a přístupem, psychikou a časem a v neposlední řadě i prostorem a financemi...

Netlačte na pilu, nechtějte všechno hned, počkejte na ty správné podmínky.

Velmi pěkně děkuji za všechny pejsky.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Skutečný život je tam venku...

 

Podnadpis mého webu PSÍ STRÁNKY FALCO.

Záměrně napsán anglicky, neobsahuje onu typickou rozvláčnost českého jazyka, zní stručně a jasně a mnohé z těch, kdož tímto jazykem nevládnou, vyprovokuje k nalezení českého překladu.

„Real life is out there.“

Pět slov, která tam nejsou náhodou a už vůbec ne jen pro okrasu...

Jsou tam z toho důvodu, že dokonale vyjadřují realitu života se psy, života s pejsky po našem boku.

Protože v této oblasti vůbec nic neokecáte.

Všechno si musíte poctivě odpracovat, všechno si musíte osahat vlastníma rukama a realita nebude taková, jakou si naťukáte na klávesnici a pošlete na sociální síť, ale taková, jakou na vás i sám na sobě ukáže váš pes...

Nezafunguji kouzelná slovíčka a mávání čarovným proutkem.

„Online“ psímu výcviku se každý váš psí parťák vysměje...

A až se budete divit, jak je možné, že váš pejsek je u vás doma mezi čtyřmi stěnami miliónový ňuňánek a tak krásně vás poslouchá a venku je pak k nezvládnutí, tak je to přesně z toho důvodu, že skutečný život je tam venku.

Real life is out there.

Tam venku, v otevřeném prostoru, za přítomnosti dalších živých bytostí a miliónu čichových, zrakových a sluchových podnětů – tam je pravda.

Tam je skutečný život, ten psí i ten lidský, tam se prožívá realita.

A pokud chcete na svém životě s pejskem něco změnit k lepšímu, nikdy se to nenaučíte jen přes písmenka.

Nikdy se to nenaučíte bez pejska.

Nikdy se to nenaučíte „na dálku“...

Ukážu vám teď jednoduchou analogii z oblasti, kterou budete velmi dobře znát.

Chcete se naučit řídit auto, nezabít přitom sebe ani nikoho jiného a nezničit svoje nebo cizí auto?

Pokud by to probíhalo podle představ velké části psích majitelů, pak by to probíhalo asi takto.

„Prosím vás, pořídil jsem si auto a chci, aby mě dovezlo, kam potřebuju!“

„Jaké máte auto a proč jste si takové vybral?“

„No, mně se odjakživa líbilo Porsche, takové to rychlé, on ho má i soused a líbí se mi, jak vypadá, viděl jsem ho v katalogu aut...“

„A už jste něco takového někdy řídil?“

„Ne. Měl jsem jen ojetou starou škodovku, už je to dávno.“

„Aha. Tohle ale na dálku neuděláme, je potřeba, abyste přijel a naučil se opravdu řídit pořádně a od začátku, jinak to nedopadne dobře.“

„A proč to nejde na dálku? Já pojedu a budu vám přes telefon říkat, co se děje a vy mě budete instruovat! Nebo víte co, instruujte mě přes mail!“

„Takhle to ale nefunguje. Potřebuji vás vidět, co a jak děláte a jak se chová vaše auto, co se děje kolem a tak.“

„A proč jako?“

„Protože když nebudete vědět, co děláte, tak třeba ani nenastartujete. Máte Porsche, silný motor a pokud nebudete umět citlivě pracovat s pedály a volantem, vyletíte v první zatáčce. Pokud nebudete mít rychlé reakce, zabijete sebe nebo i někoho jiného a zničíte svoje nebo cizí auto. Pokud nebudete správně vnímat, jak vaše auto reaguje, zničíte motor. Auto si můžete koupit, pravidla provozu si nastudovat, umět do něj nalít pohonné látky, ale zacházet správně se silným autem se opravdu naučíte jen tak, že váš učitel bude sedět vedle vás, bude vás učit a pokud něco zvoráte, dokáže rychlým zásahem zachránit váš a cizí životy a vaše auto zůstane vcelku. Máte v rukou auto, které může zabít vás, může zabít jiné a také můžete to svoje auto poslat rovnou na šroťák... už mi rozumíte?“

Předpokládám, že absurdita a nesmyslnost přístupu „na dálku telefonem nebo mailem“ je v tomto případě každému naprosto jasná.

Teď si ale místo auta dosaďte živou bytost – psa...

Stále je každému základní princip rozdílu učení „na dálku“ a „prakticky“ jasný?

Jsou problematiky a oblasti života, ke kterým stačí si něco v teoretické podobě nastudovat a následně aplikovat.

V lidskopsím světě to rozhodně nestačí.

Proto vám všem, kdo projevíte zájem a ochotu se něčemu pro dobro svoje i svého pejska naučit, věnuji svůj čas, svoji energii a svoje znalosti.

Už hodně let vám pomáhám vyřešit váš lidskopsí problém nebo se mu ještě lépe předem vyhnout. Prakticky, osobně, kontaktně.

Proto tolika z vás, kdo mi napíší do Poradny, odpovídám „Tento problém skutečně nelze řešit na dálku, je potřeba, abyste za mnou s pejskem přijeli...“

Proto každý, kdo přijede, už v prvním okamžiku dojde poznání, proč tomu tak je.

Spokojeného pejska a jeho majitele je potřeba si poctivě odpracovat. Z mé strany i ze strany klienta a pak vše dopadne úplně nejlíp, jak to jen dopadnout může.

Protože skutečný svět je tam venku, ne v nekonečných internetových diskuzích a teoretických radách „na dálku“, které nefungují a ani fungovat nemůžou...

Ještě jednou se vrátím k té automobilové analogii.

Zkuste navrhnout vašemu autoservisu, že nechť vás instruují na dálku a že vy si svoje vozidlo opravíte sami, abyste ušetřili.

„Chcípne mi to, když zastavím...“

Zkuste to, jen tak ze srandy.

Určitě vám na dálku a na první dobrou oddiagnostikují, že to bude ucpaný vstřik, chyba v řídící jednotce nebo zanesená škrtící klapka.

A určitě máte v autě „univerzální motor“, protože „každé auto je přece stejné“...

Chyba ale může být i ve vás, protože pracujete špatně s kombinací brzda-spojka.

Přesně tak, „na dálku“ to nebude fungovat. Budete si muset do toho autoservisu pěkně zajet, aby vám na základě zjištěných indicií problém diagnostikovali a odstranili. Tak, jak je potřeba pro konkrétní typ auta a jeho motorizaci, popřípadě vám vysvětlili, co sami děláte špatně.

Pes také není „univerzální“, máme přes tři stovky psích plemen a každé je jiné. I jedinci stejného plemene jsou odlišní a jejich majitelé už tuplem.

Přijedete za mnou se svým pejskem a vidím.

Vidím a načtu si nejen jeho, ale i vás.

Vaši psychiku, vaše problémy, vaše démony... vaše silné i slabé stránky. Vás i vašeho pejska.

A pak mohu zapracovat velmi efektivně a k plné spokojenosti vás obou.

Protože i v tomto případě „je skutečný život tam venku“. Ne v mailech, esemeskách či messengerech, ne ta zkreslená, jak ji mnohdy vidíte vy sami, ale ta skutečná a syrová.

Pravda, kterou mohu poznat jen osobním poznáním vás dvou, člověka a jeho psa... pravda, se kterou i vy sami můžete být konfrontováni jedině tímto způsobem.

„Real life is out there.“

A naučit se dělat psí věci správně, vy i váš pejsek, se také naučíte jen v tom skutečném světě tam venku, ne ve světě virtuálním, složeném z písmenek, v anonymním světě bez osobního poznání a kontaktní práce...

Real life is out there...

Skutečný svět je tam venku, lidi.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Zjistila jsem, jak to bezpečně funguje...“

 

Pokud se člověk opravdu chce něco naučit, pak se mu to vždycky podaří.

Pokud je ochoten a schopen hledat pomoc, pak ji vždy najde.

Pokud dokáže potlačit své vlastní ego, pokud sám v sobě zvládne změnit některé zažité komunikační vzorce, pokud mu skutečně záleží na tom, aby se svým pejskem měli do svého dalšího života co nejlepší a nejplnohodnotnější společný vztah, pak toho on i jeho psí parťák vždy dosáhnou...

O tom všem a také o celoživotním plemeni Její Královské Výsosti, o tom, jak úžasné štěně vznikne z chovu, kde se to skutečně umí, je celý následující videorozhovor, který jsme natočili s klientkou mého individuálního výcvikového servisu a její „princeznou z východu“.

Pro vás všechny, kteří máte rádi autenticitu...

P.S. A když se navíc o vás, vaší pomoci a vašem přístupu člověk vyjádří tak moc hezky, jak to na kameru udělala moje klientka, tak je to neskutečně milé a potěšující;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Tři drsňačky

 

Dnešní lidskopsí příběh zdaleka není jen o konkrétním plemeni, se kterým za mnou klientka mého individuálního výcvikového servisu přijela.

Vůbec se netýká jen jí a jejích tří „psích drsňaček“ - jejich příběh jste zažili, právě zažíváte nebo v budoucnu zažijete mnozí z vás...

Příběh feneček, které si „najednou“ začaly jít po krku a to opravdu velmi a až do krve, příběh jejich majitelky, která se postupem času propadla do totální beznaděje, že by jí ještě někdo vůbec uměl pomoci.

Příběh o špatných a nesmyslných radách z internetu a sociálních sítí, příběh zklamání a následného prozření.

Příběh o tom, jak důležité je najít člověka, který vám vrátí nejen naději, ale především vám reálně pomůže dát věci zase do pořádku.

Příběh o tom, jak důležité je mít v sobě pokoru a umět si připustit, že jako psí majitel dělám některé věci špatně a že můj pejsek ze mne cítí každou moji nejistotu, každou zlost a každé rozladění.

Ale také příběh o tom, co se začne dít, pokud se některé psí plemeno stane až příliš atraktivním a žádaným, bez respektování jeho přirozené povahy a podstaty.

I o těchto věcech jsme si povídali na kameru...

K mému velkému potěšení další lidskopsí příběh z mnoha, které skončily happyendem, protože všichni zúčastnění pro to udělali maximum.

Bylo mi ctí a velkou radostí i tentokrát pomoci potřebné lidskopsí smečce, spolupráce mé klientky byla příkladná a její radost nepopsatelná, protože každý den viděla další a další pokroky.

Její příběh jste zažili, právě zažíváte nebo v budoucnu zažijete mnozí z vás. Budiž pro vás povzbuzením a motivací, že pokud pro to sami něco uděláte, osud vám vaši pomoc nebo záchranu vždy pomůže najít.

Pohodlně se posaďte, vezměte si k sobě svoje psí parťáky a zkoukněte/vyslechněte vše autenticky a z první ruky... ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Na každém životě záleží...

 

Jsou psí plemena a kříženci, jsou psí jedinci s opravdu silným loveckým instinktem.

S takovým, který nekončí pouhým stopováním a naháněním zvěře, ale razantními kontaktními útoky s úmyslem oběť zabít.

Pokud si takového pejska vezmete třeba z útulku a vnímáte tento jeho problém jako velmi znepokojivý, začnete hledat pomoc...

Bohužel ale v dnešní době můžete narazit na „pomoc“, která nejen, že váš problém nevyřeší, ale kterou svým životem odnese jiná nevinná živá bytost, protože použitá metoda založená na strachu a restrikcích je zcela nesmyslná a nemůže nikdy vést k žádanému cíli.

Zemře živá bytost a majiteli pejska způsobíte dlouhodobé, mnohdy doživotní, trauma. Protože ten člověk má zvířátka rád a co rozhodně nechce, je jim ubližovat...

Špatně se mu o jeho traumatizujícím zážitku mluví, stejně jako této mojí klientce.

Ale je třeba na takové skutečnosti upozorňovat, je třeba s nimi seznámit jiné psí majitele, aby neudělali stejnou chybu a sami následně netrpěli stejným traumatem.

Aby jejich pes neulovil kořist jen proto, že někdo jiný odvedl špatnou práci.

Protože na každém životě záleží.

A vím, rozumím a respektuji, že o některých zážitcích se hodně špatně mluví.

Proto jsem základní fakta, bez zabíhání do ošklivých detailů (jde o ten princip), odvyprávěl sám a moje klientka mi pravdivost celého příběhu její fenky na kameru potvrdila...

Je to příběh ze života, příběh, který se skutečně stal. Příběh, který se ale stát vůbec nemusel, jedna ovečka mohla žít a je to celé vlastně o tom, že pokud chci odstranit „psí problém“, musím to vždy udělat se znalostí správných postupů, nikoli na základě již zmíněných restrikcí a fyzického nátlaku.

Takhle to totiž opravdu nefunguje a fungovat ani nemůže.

A všem těm kastračním fanatikům, kteří ze mne dostávají osypky kvůli mým názorům na mrzačení mladých zdravých psích jedinců a kteří v podobných případech kastraci nadšeně všem doporučují jako „lék na problém“, bych jenom rád připomněl, že fenečka z tohoto příběhu byla vykastrovaná ve věku 1,5 roku...

Teď jsou jí už 3 roky.

Ano, tušíte správně, kastrace (provedená ještě v útulku) zcela logicky, pochopitelně a očekávatelně lovecký instinkt tohoto křížence loveckého plemene neovlivnil pozitivně ani o fous. Pouze k němu přidal stres, nejistotu a štěněcí vzorce chování, které lovecký „únikový ventil“ ještě výrazně posílily.

V následujícím videu máte jako vždy možnost si opět vše vyslechnout přímo od zdroje, tedy klientky mého individuálního výcvikového servisu.

Přeji klidné pokoukání ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Byty, domy, výtahy

 

Jsou věci v psím životě, které sám vnímám jako samozřejmé a pak s překvapením zjišťuji (ne jednou, ale mnohokrát), že pro mnoho psích majitelů až tak samozřejmé nejsou. A protože tyto věci jim i jejich pejskům úplně zbytečně komplikují život a vztah, je i v tomto případě dobré si o tom trošku popovídat a dát mnohým z nich šanci spolužít jednodušeji, přirozeněji a především bez zbytečných nerváků.

A dnes si budeme povídat o něčem tak jednoduchém a samozřejmém, jako je společný pobyt a pohyb v uzavřeném prostoru...

V uzavřeném prostoru bytu, domu, výtahu.

Ukážeme si, jak zbytečně si mnozí z vás komplikují lidskopsí soužití doma, na těch několika desítkách metrů čtverečních prostoru, kde se svým pejskem dýcháte, jíte a spíte...

Ukážeme si, pro kolik z vás je zcela zbytečným každodenním utrpením jen projít se svým pejskem panelákem...

Zbytečně frustrující zážitky pro vás i vaše psí kamarády.

Jdeme na to a začneme rovnou u vás doma.

Vše totiž začíná ve vašem vlastním domově spolu s mylným přesvědčením, že váš (nebo obecně jakýkoli jiný) pes je úplně blbý a bez vašeho povelu, příkazu nebo zákazu je naprosto dezorientovaný.

Mám hned vedle sousedku s krásným bílým švýcarem a její zdaleka nejčastější slovní komunikace s ním je zaječení „Místo!!!“...

Místo.

Chudák pejsek, ten už se musí hrůzou budit ze spaní...

K čemu, u všech čertů, nějaké „místo“?

Není daleko lepší přestat bláznit a se svým pejskem začít žít normálně?

Každý pes si ve vnitřním prostoru, který sdílí se svým člověkem (lidmi), postupně najde několik oblíbených míst – některá strategicky umístěná tak, aby měl co nejlepší přehled o všem, co se děje a jiná umístěná tak, aby na nich mohl nerušeně odpočívat nebo si chladit bříško (ano, o Tobě teď mluvím, telátko moje...;))

A každý pes, pokud je dobře vychovávaný a má svůj správně fungující hierarchický maják, se dokáže v tomto vnitřním prostoru pohybovat samostatně.

Umí se vám vyhnout...

Dokonce vám dá přednost, pokud je potřeba...

Opravdu se vám neplete pod nohami...

Protože, ač to mnohé z vás překvapí, pes skutečně není dementní ani blbý a dokáže naprosto skvěle koexistovat se svým živým okolím.

Bez toho, že na něj budete ječet „Místo!!!“...

Jeho „místo“, tak jak to chápe on, je místo po vašem boku, ve vaší blízkosti, ve vašem životě.

Tak jednoduché to je.

A když to pochopíte a začnete s ním jednat jako s inteligentním parťákem, nebudete mu muset doma přikazovat vůbec nic, protože pejsci mají mnoho úžasných vlastností.

Tou jednou z nich je schopnost si vás dokonale přečíst a už jen z určitých vašich pohybů, činností a vzorců chování přesně odhadnout, k čemu se právě chystáte.

Že půjdete pryč...

Že spolu půjdete ven...

Že bude bašta...

Že budete pracovat...

Že zalezete do pelechu...

A když neuděláte zásadní chybu krmení od stolu, kuchyňské linky apod., pak nebudete mít sebemenší problém ani při vaření, přípravě svého jídla nebo jeho konzumaci. Žádné žebrání, slinění, vrčení nebo kňučení.

Long story short – každý pejsek je velmi inteligentní a velmi sociální, proto pro něj rozhodně není problém s vámi žit ve společném prostoru na stejné úrovni jako alespoň průměrně sociálně disponovaný člověk. Upřímně řečeno, velmi často se umí i daleko lépe chovat...

Nepotřebuje slyšet třicetkrát za den „Místo!!!“...

Ani vy to nemusíte třicetkrát za den vykřikovat.

Potřebujete v sobě mít jen dostatek vztahu a skutečné lásky vůči svému čtyřnohému parťákovi, aby mezi jím a vámi nikdy nebyly zavřené dveře...

Abyste vnímali, jak krásné a uklidňující je v noci slyšet ve stejné místnosti psí dech...

Abyste se každé ráno těšili na psí olíznutí...

Protože to vše jsou základní předpoklady k tomu, abyste svého psího parťáka vnímali přirozeně a jako vašemu srdci blízkou bytost.

Ne jako robůtka na dálkové ovládání nebo mentálně zaostalou bytost, kterou musíte doslova vést za tlapku a která bez vás není schopna ani elementární vlastní činnosti...

Protože i ze dveří vašeho bytu musíte každý den vyjít jako spolupracující a navzájem se velmi dobře znající partneři.

Mnozí z vás, především vy s většími psy, máte problém už jen projít třeba panelákovou chodbou bez toho, aby se o vás samotné nepokoušel infarkt z hrůzy, koho tam potkáte a jak to dopadne.

Nebuďte teď na mě naštvaní, ono to tak bohužel opravdu je.

Vídávám a zažívám to téměř každý den, stejně jako mnozí z vás.

Nejprve se objeví natěšený hafan s výrazem „uhněte mi z cesty, procházím...“

Pak flexivodítko...

V lepším případě vodítko pevné...

Majitele/majitelky nevidno...

Pak dlouho nic...

… až se konečně zhmotní šťastný „psovod“ s nejistým výrazem „jaj, problém“ v očích...

To samé, jen o level výš, se děje při výstupu z výtahu.

Rozrazí se výtahové dveře...

Vyrazí opět natěšený hafan s výrazem „běžíme ven, rychle rychle, uhněte...“

Za ním kratší či delší vodítko...

… a na jeho konci „psovod“ s uštvaným výrazem „já ho prostě neudržím“ v očích...

Přitom stačí tak málo.

Vyhodit konečně všechny ty nesmyslné flexiny, pořídit si dobré pevné vodítko a jako s vodítkem s ním i zacházet.

Vodítko je od slova „vodit“.

Úplně stačí si vodítko zkrátit v situacích, kdy potřebuji mít svého pejska „pod rukou“.

Vodítko.

Zkrátit.

Mít svého pejska nakrátko a zvláště u těch většího vzrůstu to vážně není problém.

A když odněkud vycházíme nebo naopak někam vcházíme, pak máme všechny možnosti jej přibrzdit (a dokonce i chytit za obojek, považte!), zastavit nebo couvnout. Rychle změnit směr a pozici.

Předvídat a „vidět za roh“.

Vše to, co neuděláte, pokud jste svým psím habánem vlečeni dva metry za ním...

A dokonce (považte!), ten váš pejsek, úplně stejně jako u vás doma, velmi rychle podle vašeho pohybu a manipulace odhadne, co bude následovat a co máte v úmyslu. Není blbý, víme? A pokud navzájem spolupracujete, pak si pomáháte. A když si vzájemně pomáháte, tak i na úzkém prostoru a v nátlakové situaci vždy budete vítězi a vždy spolu všechno zvládnete.

Tak jednoduché to je.

To samé ve veterinární ordinaci, v autobuse, ve vlaku...

V jakémkoli uzavřeném prostoru.

Běžně s telátkem jezdívám ve výtahu s lidmi a psím majitelům s jejich čtyřnohými svěřenci (resp. těm, kteří se toho nebojí) názorně demonstruji, že s námi mohou jet bez toho, aby vznikl sebemenší problém.

Opravdu to jde a není to tak těžké.

Ale jako vše v psím světě je spolu provázané, tak i schopnost bezproblémově fungovat v omezených uzavřených prostorech začíná někde tam, kde buď zvolíte cestu „místa“ nebo cestu normálního spolužití.

V interiérech nejrůznějšího typu se svým pejskem strávíte velkou část společného života, myslete na to.

A znovu to řeknu drsně, leč jasně: pes fakt není blbý. Není, smiřte se s tím.

Má svůj vlastní rychle vyhodnocující mozek, vysokou inteligenci a velmi dobrou prostorovou orientaci.

Nepotřebuje být řízený smrští povelů, příkazů a zákazů a řadu situací by zvládl daleko lépe sám než za přítomnosti svého špatně fungujícího majitele.

Když mu dáte šanci, bude vám číst myšlenky z hlavy...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Podvečerní rozprávění o pejscích, lidech i mé práci...

 

Když k vám přijedou na individuální výcvikový servis prima lidi a ještě navíc s malou, teprve pětiměsíční pyrenejskou princeznou, rádi uděláte něco navíc.

Třeba to, že budoucí „šéfovou“ její lidskopsí smečky i s její fenečkou vezmete na podvečerní procházku a splníte jí její přání poznat moje telátko, v očích mé klientky toho „krásného, vyrovnaného, velkého pyreneje...“

Sedli jsme si pak v lese na lavičku a trochu si povídali.

O cestě paní a její rodiny k plemeni pyrenejský horský pes a rozhodnutí využít mé pomoci, o tom, jak dlouhé a zároveň strašlivě krátké je období deseti let v psím věku, o vztahu dětí a pejsků – i něco malinko o mé lidskopsí práci a jejím smyslu...

Bylo to milé, nenucené a spontánní popovídání.

Rozhodně ne jen o pyrenejském plemeni a určitě ne jen pro jejich majitele...

A velmi rád se s vámi všemi o ně podělím :)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Ztracenky

 

Když máte dva pejsky a jeden z nich odejde do psího nebe, tak se velmi často stává, že se ten zbylý psychicky zhroutí.

A je tomu tak jenom proto, že byl ve skutečnosti navázaný na svého psího parťáka, nikoli na svého člověka...

Už jsem o tom mnohokrát psal, mluvil a na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO vysvětloval důležitost té nejsilnější vazby, která musí vždy směřovat právě na člověka. Protože když tomu tak není, přijde obrovský průšvih pro všechny zúčastněné.

Chci vám dnes ukázat další velmi emotivní lidskopsí příběh o dvou „ztracenkách“, které naštěstí osud nasměroval k mé pomoci lidem a jejich pejskům.

Protože je životně důležité nenechat to být.

Nejen o vzájemném odcizení a následném znovushledání je toto video – pohodlně se usaďte, vezměte si k sobě své psí parťáky a zhlédněte naše společné vyprávění...:)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kontaktní důvěra

 

Docela často se mi stane, že se majitel pejska při mé připomínce „a ostříhejte mu prosím ty drápky“, „jednou za měsíc mu vyčistěte ouška“ nebo třeba „a tu tabletku mu raději dejte přímo do krku“ strašně vyděsí a řekne „ježíš to ne, to bych sám/sama nedal/nedala“...

Týká se to nejen lidí, se kterými přijdu osobně do kontaktu, ale obecně velkého počtu psích majitelů.

Je pár úkonů, které ale každý z vás se svým pejskem opravdu zvládne sám -  a pokud je provedete správně, dostanete jako bonus i výrazně lepší vzájemný vztah...

Věřte mi.

Stojí to za tu trochu klidu a trpělivosti.

A my si teď povíme, o co jde a proč je to tak důležité...

Pokud máte se svým pejskem nastavený správný hierarchický i citový vztah, pak jste pro něj tím nejdůvěryhodnějším člověkem na celém světě. A mnohdy i tím jediným, od kterého si nechá líbit pro něj nepříjemnou manipulaci.

Budete-li podobné činnosti delegovat na jiného člověka (nejčastěji veterináře), protože se je bojíte udělat sami (nebo se v tom horším případě dokonce bojíte, že vás váš vlastní pes pokouše), pak si můžete být jisti, že vaší nejistotu a strach každý pes pozná. Což je cesta do pekel, protože s tímto poznáním pak ruku v ruce kráčí nedůvěra a neochota nechat si od vás cokoli, byť jen vzdáleně nepříjemného, líbit...

A to velmi často po zbytek společného života.

Pojďme si teď specifikovat několik jednoduchých činností, které by měl každý majitel svého pejska bezpečně zvládat.

Začněme těmi nejjednoduššími, kterými jsou například kontaktní kontrola uší, očí, chrupu, genitálií, drápů a vlastně jakékoli části psího těla.

Na genitálie a tlapky jsou psi v tomto ohledu nejvíce citliví – proto je dobré na tuto činnost navykat už malá štěňata. Pokud jste si na to ani nevzpomněli, pak s velkou pravděpodobností budete mít problém, zvlášť v případě, kdy v minulosti došlo třeba ke zranění a následnému ošetření tlapky (úplně stačí například zatrhnutý nebo do krve zastřihnutý drápek), což si psi bezpečně pamatují velmi dlouho, kolikrát do konce svého života.

Zažil jsem psy svých klientů, kteří po sáhnutí na „traumatickou“ tlapku byli ochotni skákat rovnou po krku, v tom méně nebezpečném případě jejich varovné vrčení v nejtemnější hloubce jasně hlásilo „Okamžitě dej tu ruku pryč!“.

Průšvih nebyl v tom, že si na ni nedali sáhnout od cizího člověka, ale v tom, že si na ni nedali sáhnout ani od vlastního člověka...

Spouštěč?

Spouštěčem byla vždy skutečnost, že při ošetření nebo zákroku nebyl poblíž jejich člověk, ke kterému by pejsek měl i důvěru. A pokud už poblíž byl, pak byl hrůzou bez sebe – rozhodně ne maják a pevný bod, osobnost silná, naopak osobnost slabá a svým vlastním chováním úspěšně přispívající k vytvoření dlouhodobého/doživotního psího traumatu.

Řeknu to teď jasně a srozumitelně.

Ke svému člověku musí jeho pes vždy mít takovou důvěru, že si od něj nechá bez jakékoli známky agresivity sáhnout a zkontrolovat libovolnou část svého těla. Každičký centimetr čtvereční.

Kolik pejsků zcela zbytečně podstupuje následná rizika celkové/částečné anestezie jen proto, že nemůže věřit svému vlastnímu člověku?

Ostříhat drápky, vyčistit uši a oči, vyndat klíště.

Jednoduché činnosti, které zvládnete sami.

Přesto tolik z vás s těmito záležitostmi chodí na veterinu, protože se bojíte... bojíte se vlastních psů.

Zkrácení drápků je činnost, která je naprosté většině psů nepříjemná. Přesto, pokud se udělá v klidu a se základní opatrností a znalostí správného postupu, je naprosto bezproblémová, pokud ji neprovádí hysterický a extrémně nejistý člověk. Provádíte ji pejskovi, jehož celkový výraz říká „hele, příjemný mi to není, ale od Tebe to zvládnu“ - je to ta chvíle oboustranné důvěry, kdy on věří vám, že mu neublížíte a vy jemu, že vás nekousne...

Vyjmutí klíštěte je opět o spolupráci.

O spolupráci a trpělivosti, protože nutně potřebujete, aby se pejsek nasměrovaný do „operační“ pozice malinkou chvíli nehýbal, abyste jednak toho malého krvežíznivého šmejda našli, jednak uchytili do pinzety a na první dobrou vytáhli.

A když to uděláte dobře, následuje velká psí radost a olíznutí vaší tváře, protože ten pejsek velmi dobře ví, že jste mu právě pomohli...

Obojí zvládám v jednom jediném člověku s téměř 70kg telátkem už skoro 10 let, stejně tak i s jeho předchůdci, zvládnete to i vy. Jen musíte chtít a musíte se vší vážností pracovat na tom, aby vám váš pejsek věřil. Protože čím víc lidí kolem bude, tím víc bude váš psí parťák vystresovaný, tím víc bude mít pocit, že je něco hodně špatně.

Jo a taky jsem měl psí klienty, kteří si absolutně nenechali sáhnout do uší.

Zvykání odmala na zašťourání malíčkem do psího ouška je zas jedna z činností, která by pro psího majitele měla býti povinností. Stejně jako čištění psích očí od ospalků – každý den, rutinní činnost...

Dalším z traumat mnoha psích majitelů představuje podání tablety.

Do krku...

„Proboha, co když mě kousne?“

Prosím uvědomte si, že podání přímo do krku je rychlé, maximálně efektivní a vyhnete se tak trapným pokusům o obelstění svého pejska zamícháním do granulí nebo obalením kusem sýra. Jsou šikovní a dokáží jednoduše tabletu vypreparovat a naprosto netknutou vám ji okázale vyplivnout k nohám...

A o vás si pak myslí svoje.

Ne, vážně – otevření psí tlamičky nebo ďábelského chřtánu znamená jen jednoduchý chvat jednou rukou (seshora z obou stran s podsunutím kůže pod horní čelist) a jistý pohyb druhou rukou s tabletkou až skoro dozadu do psího krku. Ne do laloku na straně, za chvíli tak najdete tabletku někde na zemi – přímo doprostřed.

Že vás při tom může pokousat?

Ano, jsme opět u toho „bojím se vlastního psa“...

Nesmíte se bát vlastního psa.

Pokud se budete bát, nezvládnete ani tyto jednoduché úkony.

Musíte je zvládnout, je to naprostý základ...

Je to jen o kontaktní důvěře.

Váš pejsek bude věřit vám, že i nepříjemnou manipulaci a zákrok ve zdraví přežije a vy budete věřit jemu, že vás nepokouše.

A vůbec nejlepší je o tom ani na okamžik nezapochybovat – oboustranně. Protože bez oboustranné důvěry není soužití člověka a jeho pejska radostí, ale oboustranným trápením a čekáním na podraz...

V uplynulých dvou týdnech jsem s telátkem byl dvakrát na veterině kvůli prasklé žilce v uchu.

Při obou návštěvách dostal bolestivou injekci přímo do ouška...

Zakňučel, evidentně ho to bolelo (bodejť taky ne, na jeho místě bych vyskočil metr do vzduchu), ale jako vždy zůstal naprosto v klidu...

Tím pádem byl v klidu i náš veterinář, který se mohl naplno soustředit na výkon a nemusel řešit nic jiného.

Přijít s nezvládnutým pasteveckým těžkotonážníkem, který by po prvním fyzickém kontaktu k sobě už veta nepustil a z ordinace mu udělal kůlničku na dříví, neobešlo by se to bez celkové anestezie...

Věřte mi, že vím, o čem mluvím, pokud mám na mysli kontaktní důvěru.

U pejsků svých i cizích.

Kontaktní důvěra ale nepřichází sama od sebe, není samozřejmostí, musíte si ji získat. Oba dva, vy i váš pejsek, každý za sebe vůči tomu druhému. Je výsledkem vztahu, vzájemného respektu, správně nastavené hierarchie a lidskopsí lásky...

Proto vás opravdu prosím – udělejte všechno pro to, aby vám vaši psí parťáci věřili, aby ve vaší přítomnosti zvládli i nepříjemné zákroky a abyste i vy sami dokázali v těchto situacích zůstat v klidu.

Budete-li nervózní, budete-li se bát, váš pejsek v tom zůstane sám.

Nikdy je nenechávejte samotné v pro ně nepříjemných nebo zátěžových situacích.

Na veterině, v psích salónech...

Oni by vás také nenechali.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Aragonský šlechtic

Lekne se ale takřka všeho - plácnutí rukou o kalhoty, abych se oprášila, mávnutí koštětem, které věším do stodoly, vyprášení prázdného pytle, zaskřípání kovového kýble, který posunu po zemi,...“

„Již je každodenní pravidlo, že s příchodem šera štěká v zásadě non-stop. Nemyslím urputný štěkot. Ale "kontrolní", kdy se haf ozve třeba každou minutu nebo 5 minut.“

„V noci to pak je pravidelně již horor, kdy s ohledem na sousedy já nebo manžel několikrát za noc vstáváme a chodíme ho zklidnit, ať přestane strašit. V noci obvykle již neregistruji nikdy žádný vzruch, přesto on opět často vleže nebo v sedě jede své haf v minutových intervalech. Občas samozřejmě vše proloží vyběhnutím k plotu, kdeštěká intenzivněji.“

„I jako štěně se vzdaloval mnohem víc, když jsem se schovala, tak to v zásadě nijak moc neřešil. I nyní mě začne shánět, když zjistí, že "nejsem", ale klidně cestou zpět najde něco voňavého, tak si zůstane další minuty a čuchá. O přivolání je zbytečné mluvit. Ano přivolání umí a provede. Ale když na louce vybíhá pravidelně i 100 m ode mě, což mi z principu už vadí, protože nepovažuji psa na takovou vzdálenost za ovladatelného, tak na zavolání je dosti imunní. Často na zavolání zareaguje až na několikátý pokus resp. ve chvíli, kdy jeho čtení zpráv přestane být zajímavé. Na přivolání v takovém případě je to stejné, přiběhne až na opakované zvýšení hlasu a logicky ještě cestou v mírném klusu stihne očůrat jeden trs trávy...“

Text, který jste si právě přečetli, je doslovnou citací několika výňatků z mailu, kde mi majitelka popisovala problémy, které se svým pejskem má.

Nebyl jím ale německý ovčák, labrador nebo cokoli podobného, čemuž by popis na první pohled typicky odpovídal...

„Pejsek“ měl v době konání našeho individuálního servisu něco přes dva roky a byl to nádherný, skutečně nádherný představitel plemene pyrenejský mastin. Obří plemeno (psí mají v dospělosti 80 cm v kohoutku a váží až 70 kg), plnokrevný pastevec, samostatný ochránce všeho, co si do své hlídací činnosti začlení.

A když si představíte, že takto disponovaný psí jedinec se bojí každého zvuku a v noci si dodává odvahy statečným štěkotem, pak zcela pochopíte rozhodnutí majitelky pejska a mé klientky v jedné osobě, že je nejvyšší čas začít problém řešit...

Správně řešit.

Ano – na samém začátku stálo její zásadní nepochopení, že pyrenejský mastin opravdu není „povelový“ pes a na co fungovali její leonbergerové, na to aragonský šlechtic (původní království Aragon je lokalita vzniku tohoto plemene) fungovat opravdu nebude. Ten povelový přístup jsem zaregistroval hned od prvního okamžiku našeho setkání a okamžitě jsem začal v tomto směru svoji klientku napravovat.

Výsledek mé práce s mými klienty opět nejlépe uvidíte a uslyšíte ve videu, kde jsme měli tentokrát i trochu větší lidskopsí hemžení. Poznáte teď již klidného pastevce s potřebným nadhledem, který neřeší zbytečnosti a nenechá se rozhodit provozem, který by ho ještě pár dní dříve spolehlivě poslal do stresových vzorců chování...

Nádherný pes impozantního plemene, u nás nepříliš rozšířeného, nicméně dalšího plemene, u kterého je předem dobré vědět, do čeho jdete. V jeho osobě si totiž pořizujete samostatného, vysoce inteligentního a fyzicky velmi disponovaného psího parťáka, kterému teprve musíte dokázat, že jste ho hodni.

A pokud už problém máte nebo se ještě lépe budete chtít předem naučit vše, co budete potřebovat do zbytku svého společného života s pejskem, pak samozřejmě s největším potěšením pomůžu i vám...;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Náš (můj) pes na nás (mě) vrčí...“

 

Věta, kterou slýchávám od mnoha svých klientů.

Věta, v jejímž pozadí často rezonují emoce nejistoty, nervozity a pocit studu.

Věta, která ve vztahu člověk-pes právem spouští alarmy a rozblikává všechny myslitelné červené kontrolky...

Je velký rozdíl v tom, zda na vás vrčí pes cizí nebo vlastní.

A je velký rozdíl v tom, zda vrčí nebo „vrčí“...

Psí (za)vrčení má více odstínů a významů. Zdaleka ne každé zavrčení znamená agresivitu – jsou vrčení hravá, povrčávání nebo zabručení, občas si pejsek lehce zavrčí i jen tak sám pro sebe.

A jen některá zavrčení znamenají skutečné varování nebo poslední zvuk před smrtí...:)

Psí máma zavrčí na svého nezvedeného potomka, dospělý pes zavrčí na štěně, které překročilo meze a potřebuje hierarchicky srovnat, váš pejsek hravým vrčením doprovází společnou přetahovanou s vámi.

Vrčení, stejně jako štěkání, kňučení, vytí a další zvukové projevy patří do normálního repertoáru psí komunikace.

Podobně, jako je tomu u lidí, i u psů záleží na situačním kontextu.

A také na „výslovnosti“.

Některé lidské jazyky obsahují slova, jejichž význam se zásadně mění jejich výslovností – důrazem na jinou slabiku, hrdelním „chrchláním“ apod. Pokud jako cizinec dotyčné slovo vyslovíte špatně, můžete svého komunikačního partnera těžce urazit a pak máte co vysvětlovat – pokud na to ovšem budete mít ještě čas...;)

Stejně tak má i psí vrčení řadu akustických podob.

Když pes myslí svoje zavrčení (stejně jako vyštěknutí) ve smyslu „Hele bacha, už mě fakt neštvi!“, pak je hluboké a důrazné. V hravé podobě zní naopak ve vyšší tónině a jaksi rozverně...

No a aby to nebylo tak jednoduché, tak samozřejmě existuje a psími hlasivkami je interpretována široká škála zvukových podob mezi oběma uvedenými póly.

Z toho plyne první základní skutečnost uvědomění.

Ne každé zavrčení vašeho pejska musí nutně znamenat agresivitu.

Opravdu ne.

Záleží na kontextu dané situace, „výslovnosti“, na plemeni a povaze, na vás samotných.

Zavrčte si na svého pejska vy sami.

Stoprocentně ho tím zaujmete, pokud to provedete správně – i zavrčet se totiž musí umět...

Zaujmete ho a bude čekat, co mu povíte dál. Neskočí hned po vás a nebude se vás snažit povalit na zem, jak to ve své nevědomosti dělají různí „experti přes psy“...

Stejně jako když na něj štěknete, zakňučíte nebo začnete výt.

Ano – vrčení je jen jedním z komunikačních projevů a jak už jsem napsal, neznamená pokaždé to, že v následujícím okamžiku po vás pes vystartuje.

Neznamená pokaždé.

Ale někdy - někdy naopak opravdu bývá tím posledním varováním před fyzickým útokem...

A tím se dostáváme ke druhé základní skutečnosti uvědomění.

Pokud na vás váš vlastní pes vrčí takovým způsobem a v takové situaci, kdy naprosto jednoznačně jde o vrčení agresivní – pak ano, pak máte velmi velký problém.

Skutečně velký problém.

Ten největší problém.

O to víc, pokud se to děje opakovaně.

O to víc, pokud jste se už začali svého vlastního psího parťáka bát.

Bojíte se sehnout a něco sebrat ze země... bojíte se projít...

Protože přesně tu emocí strachu on z vás cítí.

Spolu s emocemi nervozity, rozhození, počínající hysterie a agresivity.

Přesně s těmi, které jsou v naprosté většině příčinou toho, pro na vás váš vlastní pes vrčí...

Emoce slabosti.

Toto je problém, který se v různých podobách týká většího než malého počtu psích majitelů.

A paradoxně vůbec není omezen výhradně na velká nebo povahově primárně dominantní plemena – tento problém mají lidé velmi často i s plemeny malými až miniaturními...

Problém projít kolem svého pejska nebo ho překročit, problém fyzicky se ho dotknout, problém nasadit mu obojek, vodítko nebo nedejbože náhubek.

Pár extrémních příkladů, které jsem u svých klientů skutečně zažil.

„Pane Dostál, můj pes mi teď nedovolí vejít do domu, co mám dělat?“

„Pane Dostál, nemůžeme ho dostat zpod gauče, vrčí na nás a kouše!“

„My bychom za vámi přijeli, ale nedostaneme ho do auta...“

„My bychom za vámi přijeli, ale on si nenechá nasadit ani vodítko...“

Tohle je realita.

Realita, ke které se v podobné situaci každý psí majitel nějakým způsobem dopracoval, vytvořil ji svými chybami nebo obecně špatným přístupem.

Neodsuzujte to, tohle se prostě stane.

Průšvih ale nastává ve chvíli, kdy majitel psa tento stav dlouhodobě ignoruje.

Měsíce, roky... dlouhé roky...

A pak se situace stane z různých příčin již neúnosná, teče nám do bot a hledáme pomoc – a v mnoha případech až dlouho poté, co nás přece ten „člověk přes psy“ již nějakou dobu předtím upozorňoval, že pokud svůj psí problém necháme být, tak přesně tento stav nastane.

Vždy se dá pomoci, i „pět minut po dvanácté“.

Jen to pak samozřejmě trvá déle a majitel pejska holt musí být trochu trpělivý a uvědomit si, že co se dlouho rozbíjelo, musí se zas nějakou dobu spravovat.

Nebo se to vše dá rovnou dokonale pohnojit a zazdít, pokud se do „nápravy“ jde brutální silou ve stylu rad typu „musíš ho povalit a zakleknout“ - pak totiž nezískáte respekt a funkční hierarchii, jen časovanou bombu, která si bedlivě pohlídá vaše první zaváhání nebo slabou chvilku, aby vám dala razantní praktickou lekci o rozdílu mezi hierarchií a ponížením...

První tvrdé zavrčení vašeho dospívajícího/dospělého psa (nebavíme se teď o štěňatech!) je test. Test toho, jak moc jste silní nebo slabí.

Nepřijde z ničeho nic.

Stojí za ním vždy spouštěč – vaše slabost, vaše špatné chování a následný psí stres.

Je zapotřebí tento test brát vážně.

Zamyslet se, co děláte špatně.

Zamyslet se, jak žije a jak se cítí váš pejsek.

A pokud si nevíte rady, situace se nelepší nebo se dokonce zhoršuje, pak prosím nečekejte do té dvanácté. Promarňujete čas svůj i svého psího parťáka a jak tak často píšu - psí problém nevyhnije, nezmizí sám od sebe a čas ho jen upevní a zhorší.

Myslete na to, že náprava vašeho lidskopsího problému není možná a nikdy nemůže fungovat cestou tupého nátlaku a represí vůči vašemu pejskovi, který nikdy není příčinou, ale vždy obětí problému. Obětí vašich chyb, mnohdy i nevědomých a neúmyslných.

Cesta nápravy je vždy jistá, pokud se dělá správně.

Je to práce, která vyžaduje cit, znalosti a psychologii, postupné a cílené kroky.

Pokud si tu cestu sami předem rozkopete nesprávnými postupy a špatnou prací „odborníků“, pak musíte počítat s tím, že o to víc materiálu bude potřeba přebrat a zbytečně vytvořený balast vyhodit.

Nečekejte, až vám skutečně poteče do bot.

Váš pes na vás nevrčí proto, že by ho to bavilo...

Nebaví ho to ani trochu, je ve stresu, nikoli nirváně.

Ani vás samotné nebaví chodit kolem svého parťáka ve stresu, nervozitě a pokaždé přemýšlet, zda se vám podaří mu bez dramatických projevů nasadit obojek, vodítko nebo ho dostat do auta...

Ani jednomu z vás se to nelíbí.

Pokud na vás váš vlastní pes vrčí nebo vás už pokousal, pokud se svého vlastního pejska bojíte, pokud se váš společný život stal oboustranným utrpením, pak ano, máte velký problém.

Ten největší, jaký ve vztahu člověk-pes vůbec může vzniknout.

Nenechte to být, neberte to jako „vlastnost“, tohle je chyba – zásadní chyba.

Nepodceňte „první test“ a pokud to tak budete vnímat i vy, jsem tu pro vás...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

50 kg psích démonů

 

Praktická práce a pomoc pejskům a jejich lidem je stále základ a to nejdůležitější z mé činnosti, proto dnes zveřejňuji další lidskopsí příběh mých individuálních výcvikových servisů. Myslím si, že opět poučný pro všechny, kteří se s podobným problémem u svého pejska (a zdaleka ne výhradně jen tohoto konkrétního plemene) potýkají nebo o tomto plemeni uvažují jako o svém budoucím psím parťákovi.

Tentokrát půjde o desetiměsíčního psího puberťáka plemene bullmastif, jednoho z těch úžasných, třebaže u nás ne příliš rozšířených plemen anglické šlechtitelské školy.

A z jiného pohledu také o těch „50 kg psích démonů“...

Bullmastif, plemeno vzniklé zkřížením anglického mastifa a anglického buldoka, byl vyšlechtěn k hlídacím a ochranným účelům. Je velký, silný, osvalený a v dospělosti má zhruba 60-70 kg a cca 70 cm v kohoutku (psi, feny jsou samozřejmě o něco menší a lehčí).

Jak vysvětluji i ve videu, mezi molosy se určitě nejedná o rekordmana, ale přesto má tento pes dostatek fyzického potenciálu pro to, aby v nezvládnutém stavu svým majitelům nebo okolí způsobil dostatek problémů a trápení.

A pokud se k tomu, tak jak se stalo v tomto konkrétním příběhu, přidá pro bullmastifa zcela necharakteristická a nežádoucí bázlivá povaha, pak je to opravdu velký průšvih.

Protože když se s psími démony nic nedělá (nebo se to dělá špatně), což díky mým klientům a majitelům tohoto drobka naštěstí nebyl ten případ, bývá to vážně zlé a děje se tak bohužel velmi často...

Desetiměsíční psí puberťák se ke mně dostal v situaci, kdy se bál úplně všeho – lidí, zvuků, pohybů a prostředí, které neznal. Podle informací majitelů už jen venčení byl velký problém, nemluvě o procházkách a běžných každodenních situacích. Začalo to kolem půl roku jeho věku a zdárně se zhoršovalo – přesný scénář takových případů, jak přes kopírák.

On se bál skutečně extrémně.

Viděl jsem to na vlastní oči hned, jak jsme se spolu poprvé setkali – strach v očích, ocásek stažený pod bříško a snaha někam utéct, klidně i se svým pánečkem na vodítku...

A jak tak často říkám – velké, přirozeně dominantní psí plemeno (typicky molosové nebo pastevci), které se bojí a je ve stresu, umí být skutečně velký problém pro sebe samého, své majitele i svoje lidskopsí okolí.

Takže jsem v rámci svého individuálního výcvikového servisu opět udělal vše, co bylo zapotřebí, aby se v tomto konkrétním případě z bullmastifa opět stal bullmastif. Zažili jsme řadu situací včetně jedné úsměvné, kdy se nadšený pán rozplýval nad tím, jaký že je to krásný německý boxer – a že to prý jako dlouholetý „boxerkář“ umí ocenit... :)

Důležitý je i zde, jako vždy, výsledek.

Jednak řadu skutečností opět sami uvidíte a uslyšíte ve videu, jednak si zde s radostí a se svolením pisatelky dovolím zveřejnit milý mail, který mi od  majitelky hlavního psího protagonisty tohoto příběhu zhruba po týdnu dorazil:

Dobrý večer p. Dostál,

uběhl týden, co jsme se viděli. Chtěla bych Vám ještě jednou poděkovat a vyjádřit velký obdiv a podporu pro Vaši práci.

U nás se celou dobu nemluví o ničem jiném. Čteme stále dokola knihy, web, sledujeme psy a teprve nyní se nám začínají jednotlivé střípky skládat. Začínáme vidět mnoho dalších věcí, které nám unikaly. Je nám jasné, že je před námi veliký kus práce a že nesmíme polevit a sejít z cesty. Aive se určitě zlepšuje. Někdy mu to zkazíme naší pomalostí nebo se toho semele nečekaně mnoho, snažíme se nenechat rozhodit. Zlepšilo se nám přivolání a taky je ten náš drobek mazlivější.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil, pevné zdraví a nervy. A pro Vašeho pejska ještě hodně společného času...

S pozdravem Dana Alexanderová

I já děkuji a velmi rád jsem pomohl...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Americká čivava, uspěchané kastrace, množírny, peníze...

 

Čivava je v dnešní době velmi oblíbené plemeno. Přes jejich velikost jde ale stále o plnohodnotné pejsky a proto se ani jejich majitelům nevyhýbají problémy způsobené špatnou výchovou, komunikací nebo podceněním některých varovných příznaků.

(Že se zdaleka nejedná o ojedinělou záležitost, dokládá shodou okolností i dnešní Poradna...)

Pokud se k tomu přidá kastrace provedená v ještě nedospělém věku (proč k ní došlo v tomto konkrétním případě, se dozvíte ve videu a také vám k tomu něco řeknu), celá situace se mnohonásobně zkomplikuje. Klientka s již šestiletým pejskem, kastrovaným v 11 měsících, se na mne obrátila ve stavu,kdy pejsek útočil na lidi a dokonce i na svoji vlastní rodinu včetně malého dítěte. To už není legrace ani u tak malého plemene a kromě fyzických problémů se taková situace projevuje samozřejmě i na psychice všech zúčastněných.

Nerad se opakuji a určitá skupina lidí bude zase řvát vzteky, ale právě kastrace provedená v období psí puberty byla i zde nejzásadnější příčinou všech současných (resp. dlouhotrvajících) problémů. Vzorce nejistoty a agresivity při pocitu sebemenšího fyzického ohrožení (na pejska se v podstatě nedalo sáhnout, natož s ním provádět nějakou manipulaci), štěněcí chování a další symptomy byly přímo ukázkové.

Jak to vše dopadlo a kam se svým pejskem pokročila, to vám svými vlastními slovy opět poví sama majitelka malé čivavky. A protože se svojí rodinou již několik let žije ve Spojených státech a do Čech jezdí jen jednou za čas, využil jsem této příležitosti a trochu ji vyzpovídal ohledně „psího světa“ a reálií v jejich současném bydlišti.

Věřím, že leccos z toho bude zajímavé i pro vás a přeji vám teď ničím nerušené pokoukání a poslech...;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Prosíme všechny o pomoc, sdílejte, utekl nám pes...“

 

Tak se nám zas pěkně roztrhl pytel s psími útěky – již tradičně stačí, aby napadlo trochu víc sněhu, aby na pejsky „vlezlo jaro“, aby jejich majitelé opět a zas zapomněli na pár základních pravidel.

Už jsem o psích útěcích a ztrátách psal, nebudu tedy znovu opakovat zásady bezpečných obojků, vodítek  a karabin, nebudu znovu probírat ani rachejtle a dělobuchy. Dnes si o psích útěcích a následném zoufalém hledání povíme zase trochu jinak...

Nejlépe je začít jedním velmi ilustrativním případem z praxe, jehož jsem byl přímým svědkem.

Šli jsme tak před zhruba 14 dny (to ještě u nás na zemi leželo hodně sněhu) s telátkem naši obvyklou ranní procházku a potkali pána s ještě evidentně mladým černým pejskem. Pejsek pobíhal okolo, pán na něj párkrát zavolal, pejsek nereagoval, ale zatím se nedělo nic dramatického.

Po pár minutách, to už jsme s telátkem byli v lese, však nastala změna...

Pánův hlas razantně nabyl na intenzitě.

Snažil se pejska přivolat, ten ale zaujatě pobíhal po okolí a jak už to tak u pejsků přepnutých do jiného režimu bývá – neviděl, neslyšel, nereagoval.

A jak už to tak v podobných případech bývá, i pán dodržoval zajeté lidské zvyklosti...

… nejprve volal pejskovo jméno důrazně, ale v klidu...

… pak změnil intonaci ve vzteklou, ale stále ještě používal slušná slova...

… po chvilce začal pejskovi vyhrožovat a hulákat značně sprostě na celé kolo „Ty kun.. ty mě budeš takhle sr..?“

To už se mi opravdu nelíbilo a pejskovi evidentně také ne, protože začal svá obíhací kolečka zvětšovat.

A pak začalo jít do tuhého.

Pán zcela ztratil smysl pro realitu a logické myšleni, protože místo toho, aby zašel více do lesa, začal se naopak přibližovat k frekventované silnici, oddělující přírodu od sídliště...

A stále jen řval, už totálně vytočený.

Pejsek se mu přizpůsobil a jeho kolečka se začala nebezpečně přibližovat oné silnici.

Pánovi to bohužel stále nedocvaklo, my už pomalu s telátkem končili procházku...

A pejsek byl najednou na samém okraji silnice.

Pán tentokrát zařval už hystericky a poněkud se zpožděním si uvědomil, že přibližovat se k silnici byl mírně řečeno hodně blbý nápad. Otočil se k lesu a pejsek se díky Bohu rozběhl stejným směrem...

Happyend?

Ale kdepak.

Někde za zády jsem opět zaslechl pánovo nadávání a rozhodl se dál už situaci nesledovat, až se zklidní, černý pejsek se k němu v lesíku vrátí. Přešli jsme s telátkem silnici a ušli asi 20 metrů...

… když vtom jsem zprava zas uslyšel pánův opět zoufale volající hlas a když jsem se tam podíval, viděl jsem jeho pádící postavu a někde před ním tušil toho černého pejska – to znamená, že mezitím přeběhl onu opravdu frekventovanou silnici, kde běžně jezdí i kamiony a náklaďáky...

Pak už jsem neslyšel ani neviděl nic.

Jen velmi doufám, že se nakonec oba ve zdraví shledali a pánova reakce nerealizovala výhrůžky, kterými svého pejska ještě pár minut předtím nevybíravě častoval.

Proč o tom píšu?

Protože právě na tomto případu si můžeme dost názorně vysvětlit, co v podobném případě udělat a co rozhodně nedělat. Jaké jsou příčiny a proč začít trochu přemýšlet.

Jdeme na to.

1/ Zkuste si prosím uvědomit, že váš pejsek není naprogramovaný robot, ale že i v něm stále dřímá svobodomyslná duše a menší či větší lovec. A jako takový se při určitém podnětu nebo jen z prosté radosti ze života může kdykoli přepnout do módu, kdy mu budete tam, kde vám dole končí záda a začínají nohy. Se vším všudy. A pak se rozběhne a bude půl hodiny lítat kolečka kolem vás, metrová, desetimetrová i stometrová. A bude vás totálně ignorovat – ne naschvál nebo že by se vám za něco mstil, ale prostě jen proto, že jeho myšlenky v té době budou někde v jiném světě. Ve světě, kde vy neexistujete a už vůbec tam nejste za nějaké „pánečky“...

2/ Zkuste si prosím připustit, že nikdy, opravdu nikdy, se nemůžete spoléhat na nějakou „stoprocentní poslušnost“. Protože nic takového neexistuje, milí cvičákovci. Neexistuje, existovat nemůže a jeden z mnoha příkladů z praxe jsem zde už vícekrát popisoval, opět se nebudu opakovat. I ten sebelépe z vašeho pohledu vycvičený pes se velmi snadno dostane do již zmiňovaného režimu „nevidím, neslyším, neznám“...

3/ Největší riziko a čas psích ztrát je zcela logicky a předvídatelně v období psí puberty a psychické nedospělosti. Zcela nelogicky a nepředvídatelně na to mnozí z vás vysoka kašlete, neb máte v hlavě jakési představy o „poslušnosti“, „závislosti“ a „již hotovém psu“. Mnozí z vás pak pod vlivem této propagandy v tuto dobu o své čtyřnohé parťáky zcela zbytečně (a bohužel očekávatelně) navždy přicházíte...

4/ Budete-li při přivolávání svého pejska nervózní, rozhození, vzteklí nebo agresivní, pak jste z jeho pohledu tím posledním místem na světě, kam bude chtít jít. Pokud naopak zůstanete v klidu a nebudete svým hlasem ani jinak vysílat negativní emoce (třebaže uvnitř sebe jste na hadry), pak se k vám váš pejsek vrátí velmi rád s již zdaleka viditelným provinilým výrazem „dyť já vím, jsem ujel“...

5/ Přemýšlejte strategicky. Pokud máte na výběr (a to většinou máte), pohybujte se při snaze svého pejska přivolat vždy směrem od nebezpečné lokality (silnice, sídliště, nepřehledný terén) k lokalitě bezpečné a přehledné. V opačném případě jej vystavujete velmi pravděpodobné možnosti úrazu nebo jej mezi domy, domky a kopci rychle ztratíte z dohledu...

6/ Zůstaňte v klidu. Žádný vztek, nervozita ani vyhrožování vám nepomohou – naopak každého pejska utvrdí v tom, že bude lepší v bezpečné vzdálenosti počkat, až se zase zklidníte a začnete chovat normálně...

7/ A ještě něco – už jsem o tom psal víckrát, ale jak mi praxe s lidmi ukazuje, řada z vás to nezná. Tak tedy – pokud vám uteče pejsek v lese (protože jste opět udělali zásadní chybu a neuvědomili si souvislost mezi povahou a vlohami vašeho plemene a přírodními nástrahami), na poli, na louce, na sídlišti, které důvěrně zná – pak vždy zůstaňte na místě, odkud od vás odběhl. Pokud se nejedná o malé štěně, pak (pokud se nejedná o útěk v řádu více kilometrů nebo totální paniku) pes umí najít po vlastní stopě cestu zpátky a vrátí se na toto místo. I když budete stát o dvacet metrů dál a volat z plna hrdla, v naprosté většině případů s překvapením uvidíte, že pejsek nejprve přiběhne na ono místo a teprve pak se začne rozhlížet, kam jste se mu ztratili...

Zkuste na to myslet, až se ocitnete v podobné situaci.

Zkuste myslet i na to, že jsou místa, kde je dlouhé vodítko (popř. stopovačka) jednoduše nutnost, nikoli ponížení vašeho ega. Přemýšlejte hlavou, předvídejte a nedělejte frajery tam, kde na to stejně nemáte. Tentokrát se budu opakovat: „Lepší pes na vodítku než v černém pytli...“

Velké procento případů je typu „jen jsme pootevřeli vrátka, on se prosmykl a zdrhl, už to udělal několikrát“. Ano, tak málo v mnoha případech stačí. Jen se znovu, neráčejí se proto na mne zlobit, zeptám – pokud to víte, je vážně takový problém aspoň trochu předvídat a dávat pozor?

Občas se setkám s případem, kdy v inzerátu na hledání ztraceného pejska je jen neurčitý popis, nejlépe „křížence s nejasnými rodiči“. K tomu buď rozmazaná potemnělá fotka, kde pejskovi kouká zpod deky jen hlavička, popřípadě fotka žádná, protože jednoduše svému majiteli nikdy za žádnou ani nestál. Pokud budete někde zveřejňovat inzerát, že hledáte pejska, pak mějte prosím na paměti, že výrazně zvýšíte pravděpodobnost jeho nalezení tím, že přidáte kvalitní fotku nejlépe dobře zachycující jeho stavbu těla a zbarvení plus bližší popis jeho věku, velikosti, vzorců chování a zvláštních znaků...

Pro některé jednodušší jedince (to není urážka, jen konstatování faktu na základě sledování reality) přidám ještě několik dobře míněných rad.

Je docela fajn nezapomenout na (nejlépe telefonní) kontakt, „Pájulínku Princezničku Úžasnou“ určitě dobře znají v jejím bydlišti, nicméně o pár kilometrů dál už její věhlas nesahá. Je skvělé uvést lokalitu ztráty (jinak to totiž opravdu nemá smysl) a je vážně prima nezapomenout, že celá republika není jenom Praha a také že existují vesnice se zcela totožným názvem, ale rozeseté na různých koncích naší země...

Nezapomeňte uvést i čas posledního kontaktu s pejskem...

Pokud jste na FB, sdílejte veřejně (to, že to vidí pár vašich „přátel“, je opět k ničemu)...

Můžete být a zcela pochopitelně budete v podobné situaci ve stresu, přesto nezapomínejte uvádět všechny potřebné informace – i detail může být důležitý.

A až přestane být vaše hledání aktuální, příspěvek nebo inzerát aktualizujte či smažte – mnoho lidí se na datum jeho zveřejnění ani nedívá a internetem se pak jak Bludný Holanďan potulují desítky již dávno neplatných, ale stále nově sdílených volání o pomoc...

Přemýšlím teď, jestli sem na závěr napsat ještě následujících pár odstavců.

Ale nějak se mi o tom nechce mlčet, protože to opět dobře charakterizuje tu horší část dnešní společnosti – a navíc to k tématu tohoto článku jednoznačně patří...

Před několika lety jsem založil svoji bezplatnou službu FALCO DOG RESCUE pro pomoc při hledání nejen ztracených pejsků, ale i identifikaci pejsků nalezených, pro upozornění na otrávené návnady atd. Oproti jiným službám různých „psích detektivů“ i sociálním sítím na to jde trochu jinak a opět o něco zvyšuje záběr a šanci ztraceného pejska najít. V současné době má samotná její mobilní aplikace již několik tisíc instalací (plus má databáze i svoji univerzální webovou podobu pro další zařízení) a ten záběr tedy zas tak úplně malý opravdu není.

Proto jsem nedávno, když jsem na sociální síti FB zaregistroval další poměrně intenzivní „volání o pomoc“, napsal své známé, o které jsem věděl, že se zná s majitelkou hledané fenky, ať jí nabídne moji službu pro hledání ztracených psů.  Pro vysvětlení – z pochopitelných důvodů inzeráty z vlastní iniciativy vkládat nemohu, je potřeba, aby se na mě obrátil se žádostí o zařazení přímo majitel hledaného pejska.

Moje známá mi odepsala, že odkaz na FALCO DOG RESCUE samozřejmě už pár dnů dříve vložila přímo do diskuze, kde její známá ztrátu fenky prezentovala.

Tento její příspěvek pak prý byl následně jedním z účastníků diskuze okomentován: „Nojo, to jsou ty šílený odmítači kastrací!“

Jsem jediný, komu to přijde zvrácené a nenormální?!

Něco tak ubohého jsem už dlouho nezažil.

Nemusím být nutně fanda někoho, ať už z důvodu smysluplného či naprosto nesmyslného, ale pokud ten někdo může pomoci (ať už v případě hledání pejska či jakkoli jinak) a odkaz na něj je (dokonce jiným člověkem) v rámci diskuze zveřejněn, pak je zcela normální reakcí potlačit svoje nesmyslná ega nebo osobní nenávist a za tuto možnost pro někoho, kdo ji potřebuje, být rád. Nemluvě o tom, že z hlediska faktického přínosu je uvedený příspěvek s konkrétním odkazem na nesrovnatelně vyšší úrovni než tamtéž mnohokrát prezentované obligátní „To je mi líto...“, „Ať se brzy najde!“ atd.

Nechápu myšlenkové pochody podobných duševních gigantů, ale je mi bohužel zcela jasné, že přesně kvůli takovým lidem se naše společnost nachází v současném totálním morálním a charakterovém marasmu...

Fenka se stále neúspěšně hledá, její majitelka možnost zvýšit šanci na její nalezení nevyužila, přestože ji naše společná známá následně kontaktovala osobní zprávou a údajně majitelka fenky za tip poděkovala a že prý se mi ozve. Nestalo se (už je to nějakých 12 dní), ale je to samozřejmě její volba – o mne tu skutečně nejde, já jsem vždy jen šance, kterou psí majitelé mají možnost využít.

Na závěr snad jediné...

Dávejte na svoje pejsky pozor, snažte se vidět svět okolo i jejich očima a udělejte vše pro to, abyste nemuseli rozvěšovat letáky, prosit lidi na sociálních sítích o sdílení a trávit smutné dny a bezesné noci v nejistotě a obavách o psí zdraví a život.

Máte to plně ve svých rukách.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Terén

 

Věřím a doufám, že můj dnešní článek, který právě začínám psát, některé psí majitele pomůže probudit z jejich klídečku a bohorovného přesvědčení, že pro bezpečný pohyb svůj i jejich psích kamarádů v „terénu“, tedy venkovním prostředí, oni sami nemusí udělat vůbec nic. 

Že se nemusí o nic starat, neb se postarají všichni ostatní.

Ať už jejich pejsek, psi ostatní, lidé kolem a celý vesmír...

Budeme si dnes trochu povídat o pohybu v  terénu... o pejskařských jevech, se kterými se pravidelně setkávám... o tom, co je zkrátka dobré vnímat a na co je dobré dávat pozor.

Jak určitě většina z vás ví a menšina už tuší, venku nejsme sami. Potkáváme jiné lidi, potkáváme jiné psy, jezdí kolem nás auta, pohybujeme se v různém prostředí.

A měli bychom se sami snažit, abychom v tomto prostředí přežili a pokud možno zásadně nezkomplikovali život těm, které v terénu potkáme...

Začneme zostra.

Jedním z úkazů, se kterým se setkávám docela často, je jev, který by se dal pojmenovat „Lotova žena“.

O co jde?

Pejsek svého majitele opustí a rozeběhne se k jinému pejskovi, který je na vodítku se svým člověkem. A začne být dotěrný – začne obíhat v kruzích, vyštěkávat, nenechá se odehnat a jeho projevy naopak nabírají na razanci.

Někde v ideálním světě by v té chvíli už jeho majitel byl součástí tohoto příběhu, svého pejska by si v klidu odchytil, popřípadě řekl „promiňte“ a vše by skončilo happyendem.

Ne tak ve světě našem.

V našem světě dotyčný človíček zatuhne na místě a ze vzdálenosti několika jednotek nebo desítek metrů haleká slovíčka, na která by jeho pejsek měl zabrat...

Jakási divná nadpozemská síla jej drží na místě.

Musí být velmi intenzivní, protože psímu majiteli evidentně nedovolí udělat ani krok směrem k jeho pejskovi...

Jeho člověk jen stojí, haleká, prosí, vyhrožuje a křičí.

Ale z neznámého důvodu není schopen udělat ani krok směrem k pejskovi, který ve víru událostí existenci svého človíčka ignoruje.

Ten pořád ještě stojí jak tvrdé Y a k jeho paralýze se přidává i případ náhlé demence, protože jeho mozek není schopen vyhodnotit jednoduchou posloupnost „já jsem tady → můj pejsek je tam → nemůžu ho přivolat → tož si pro něj dojdu, hipíjájéj...“

A tak tam stojí dva lidé, jeden jede ve svém programu „nehnu se z místa“, druhému dochází trpělivost a všeobecná nervozita narůstá.

Proto prosím vás, kterých se to týká – pokud se dostanete do situace, která vyžaduje zásah z vaší strany, překonejte paralýzu svých končetin i mozku a vydejte se směrem ke svému pejskovi řešit věci kontaktně. V mozku uložené vzorce „budu na něj hulákat a ještě líp půjdu/poběžím na opačnou stranu“ jsou v případě, kdy máte svého pejska plně zaujatého jiným, naprosto mimo mísu - zvlášť pokud se jedná o štěně nebo psího puberťáka. Rozhýbejte nožky a pamatujte si, že máte jít směrem k pejskovi, ne od něj...

No a také si prosím uvědomte (velmi to spolu souvisí), že pokud do svého „přivolávání“ primárně vložíte vztek, nervozitu a rozladění, je to to nejhorší, co můžete udělat.

Občas slýchávám v našem lese hlasy zlých duchů, kteří takto straší pejsky... pak ale pokaždé zjistím, že to nejsou duchové, nýbrž lidské bytosti z masa a kostí. A furt ty stejné. Telátku pak vyprávím, že než tohle mít doma, raději zůstaneme sami...;)

Mít v autě mobil na uchu je postihované, protože to spolehlivě odvádí pozornost od dění na silnici.

Souhlasím, je to tak.

Mít mobil na uchu při činnosti nazývané „venčení psa“ také spolehlivě odvede pozornost od všeho, co se kolem děje.

Přesto to mnohým lidem absolutně nedochází.

Nedochází jim bohužel ani to, že čas trávený venku s pejskem by měli věnovat jemu, výhradně jemu a pouze jemu. Ne klábosení s kamarádkou nebo milenkou...

Potkávám tyto lidi na začátku jejich psí procházky, během psí procházky i na jejím konci. Tu placku mají na uchu přilepenou celou dobu a hulákají na celé kolo.

Vůbec nevnímají svoje okolí, nevnímají svého pejska, jsou v úplně jiném světě. Netráví čas procházky se svým čtyřnohým parťákem, tráví ho se svým founem. Zavřeni ve své bublině stejně jako jejich pes v té své – žádná komunikace, žádná spolupráce, žádné emoce.

A pak se najednou fouňové probudí a zjistí, že jejich pejsek není ani u nich, ani v dohledu.

Nebo se strhla nějaká psí potyčka, ve které figuruje i jejich mazlíček, ale jeho majitel vůbec netuší, čím začala, o co se jedná a jakou úlohu v ní jeho pejsek má.

Neví nic.

Vlastně ani to, proč má ve svém životě psí bytost...

K hulákání obecně.

Lidi, prosím vás, uvědomte si, že kdekoli se se svým pejskem pohybujete, váš pejsek neohluchl a slyší vás velmi dobře.

Vážně není potřeba na něj hulákat, pokud něco neudělal podle vašich představ.

Není na něj, a to vás možná překvapí, potřeba hulákat ani tehdy, pokud podle vašich představ něco udělal.

Chytám osypky ze všech pejskařů, kterým někdo do hlavy vnutil myšlenku, že psi velmi špatně slyší...

Neumím si totiž jejich chování jinak vysvětlit.

V „našem lese“ potkávám poslední dobou docela často dvojici s pejskem.

Už je tma, les kolem je ztichlý a srnky si užívají svoje večerní potlachy...

Když tu náhle tento poklid rozbije jásavé a velmi hlasité zařvání za našimi zády „Tááák je šikovný, to je ono!! To je pašák!!!“

Já se příšerně leknu, telátko zvedne hlavičku s výrazem „Se zbláznili?“ - a jediný důvod celé této maškarády je ten, že kolem nás jejich pejsek v klidu prošel...

Je to směšné, je to zoufalé a přesně tam vidím nějaký cvičák s jejich oblíbenou mantrou „Musíte pořádně a nahlas chválit!“

Bože na nebi.

Ty lesní srnky se musejí každou noc hrůzou budit ze spaní...

Prosím – buďte v klidu a naslouchejte klidu kolem. Vnímejte ticho, užívejte si přírody kolem, soustřeďte se na svého psího parťáka a hlavně – PŘESTAŇTE HULÁKAT...

Nejste na tomhle světě sami.

A taky je hodně dobré vědět (a to se zas týká jiné skupinky psích majitelů), k čemu je obojek a k čemu je vodítko...

Obojek - a to se obecně málo ví (jo, ironie) - není módní doplněk barevně ladící ke kabelce nebo autu.

Psí obojek je čistě praktická záležitost, jejímž účelem je zabezpečení a manipulace s pejskem. Uzavřený kruh kolem psího krku, ke kterému se připevní vodítko nebo za který je možno pejska chytit.

A aby byl co nejvíce funkční, je důležitý materiál, ze kterého je vyroben, pevnost přezky a především – správné utažení!

Tedy nikoli barva, počet cvočků nebo barevných kamínků, popřípadě potisk „Vuitton“. Pro mě šokující praktické seznámení s tzv. „luxusními designovými“ obojky a vodítky mě naplnilo vskutku velkým veselím...

Ale jo, klidně mějte na pejskovi obojek pozlacený a osázený diamanty – jen vás velmi prosím, dávejte si pozor na dostatečné utažení. Protože obojek utažený tak, že by se do něj v pohodě vešel pejsek ještě jeden a zdůvodněný tím, „aby ho to hlavně netlačilo“, bude mít v terénu za následek velký problém váš, vašeho pejska i okolí – stačí jediné cuknutí dozadu a pejsek je volný ke skoku pod auto nebo na jiného psa. Zvlášť pohled na různé pitbuly a amstafy řvoucí a vzpínající se na tenoučkém oboječku, který je protažený na samou mez své pevnosti, mě při průchodu s pejskem kolem nich naplňuje ostražitostí a ječícími alarmy v hlavě, indikujícími nejvyšší stupeň bojového poplachu...

Tak - a pro vodítko platí to samé.

„Luxusní designové“ nesmysly, stejně jako flexivodítka jsou vám v terénu jen na dvě věci – k ničemu a ke zkomplikování všeho, co jen zkomplikovat lze. Proklouznutí mezi prsty, prasknutí „designové“ karabiny, povolení švu/prasknutí při silném cuknutí, zlomení prstu v jednom z mnoha kroužků nebo zářez flexilankem...

Všichni máme na výběr.

Pohybovat se v terénu jako ryba ve vodě, s klidem, užívat si krásy okolo s pohodovým pejskem po svém boku. Stav, kdy jdete spolu, ne jen vedle sebe...

Nebo se v terénu pohybovat v režimu uječeného rapla, s rozhozeným psím parťákem, který nejde s vámi, ale jen vedle vás. Stav, kdy nezvládáte ani sebe, natož dění okolo...

Potkávám během své práce i procházek s telátkem obě skupiny pejskařů.

Stejně tak je potkává každý z vás.

A každý z nás patří do jedné z těchto dvou skupin, pohybující se každý den terénem.

Přírodou, sídlištěm, ulicemi...

Svojí interakcí s terénem ovlivňujeme sebe, své pejsky i své lidskopsí okolí.

Nedělejme zbytečné chyby, neúčinkujme zbytečně v lidskopsí tragédii nebo komedii, snažme se v našem každodenním terénu chovat normálně, předvídavě, zodpovědně a aktivně.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Městská panika

 

Jsou mezi námi psi, kteří mají opravdu zásadní problém pohybovat se v běžném civilizačním provozu – ať už vysloveně (velko)městském nebo jen takovém, kde jezdí auta, chodí více lidí, kde je hluk nebo jakákoli neobvyklá činnost.

Důvody k této psí panice bývají rozličné.

Špatná výchova, špatná socializace, neexistence psího „majáku“, trauma z nedávné či vzdálené minulosti...

A tím nejhorším, co majitel může udělat, je neudělat s tím nic...

Řada lidí sobě i svému okolí vsugeruje, že „holt se pejsek ve městě/provozu bojí a nedá se s tím nic dělat“. Následky si pak nese sám autor předmětného výroku, jeho pejsek žijící v permanentním stresu a lidské okolí majitele psího chudáka pouze lituje nebo se mu směje.

Ale, díky Bohu za ty dary, jsou mezi námi i tací, kteří se zachovají jinak.

Ať už je jejich motivací starost o pohodu svého pejska, jejich nechuť dále snášet procházkové horory nebo kombinace obojího – okamžik, kdy se rozhodnou hledat a najít pomoc, je vždy zlomový.

Víte – minipejsánek, pejsek ani obrpes nejsou od přírody bázliví a nejistí. Jsou především zvědaví, rádi objevují nové věci a ač jsou některá plemena velmi nedůvěřivá, nikdy nesmí být na prvním místě strach. Nedůvěra a ostražitost jsou zcela jiné kategorie než strach a bázlivé reakce...

A už to si mnoho lidí neuvědomuje.

Stejně jako skutečnost, že socializace neznamená pouze své štěně/pejska někam vzít.

Pokud vedle sebe nemá svoji hierarchickou osobnost, která umí předávat správné příkladové vzorce chování, je to zcela zbytečně strávený čas.

Něco vám teď připomenu...

Těžiště mé práce nespočívá v psaní článků, třebaže je poslední roky vydávám prakticky každý týden.

Středobodem mé práce a tím nejdůležitějším, jak vám mohu psí věci a váš společný život zlepšit, je moje osobní práce s vámi a vaším psím parťákem.

A právě proto vám i k tomuto článku přiložím jedno video z mé praxe. Jeden z mnoha příkladů toho, že pokud opravdu chcete, pomoc najdete. Jeden z praktických příkladů toho, jak moc stojí za to pomoc vyhledat – pro sebe i pro svého pejska.

A jak moc důležité je umět pomoci správně a efektivně...

Majitelka ročního pejska plemene shiba-inu měla přesně ten problém, který jsem popsal hned v úvodu tohoto článku.

Je to její první pejsek a kvůli své nezkušenosti i určitým chybám, kterých se během jejich společného života dopustila (plus poslechnutí některých nesmyslných „dobrých rad“ z okolí) se malý shiba dostal do extrémního stresu z městského prostředí. Vadila mu úzká místa, kanály a poklopy, sloupy, instalace na zastávkách MHD, pokud měl projít kolem kontejneru nebo popelnice (jak jsem postupně zjistil, ty měl spojené především s akustickými podněty), propadal naprosté panice... stejně razantně ho však dokázal rozhodit i obyčejný papírek na zemi...

Je tedy zcela pochopitelné, že společné procházky v domovské Praze se pro oba protagonisty tohoto příběhu staly časem děsu a všeho jiného, jen ne radostně a uvolněně prožitého společného času.

Jak mě našla, dozvíte se z úst mé klientky ve videu, stejně tak i důvod, proč si mě vybrala.

Jsem za to velmi rád.

Jsem také velmi rád, že jsme spolu natočili společné video, kde uvidíte a uslyšíte nejen její slova, ale také alespoň malou ukázku stavu, ve kterém za mnou přijeli a alespoň malou ukázku stavu, do kterého jsme se postupně dostávali.

Stavu, kdy se z malého vystresovaného psíka začal opět stávat Pan Pes.

On byl skutečně v příšerném stresu a panice z věcí, které jsou pro nás zcela běžné a věřte, že realita byla ještě daleko horší, než co jsem mohl natočit.

Sloupy...

Kanály...

Zastávky MHD...

Lidé za ním...

Papírky na zemi...

Kontejnery a popelnice...

Uvidíte ten pokrok, třebaže takto zprostředkovaně ještě málo ilustruje skutečnost.

Uvidíte ho procházet uzounkou uličkou mezi velkou starou parní lokomotivou, kovovým zábradlím se sloupky na straně jedné a zdí na straně druhé... z té lokomotivy, jak mi  vyprávěla moje klientka, prý na jejich výpravě do „Mikyny“ malý totálně zpanikařil už na několik desítek metrů daleko...  kolem kontejneru, popelnic, MHD zastávek, aut, tramvají, přes kovové i železobetonové kanalizační kryty, mezi lidmi...

Samozřejmě, že za tak krátký čas ještě není z městského provozu nadšený, to za tak krátkou dobu a vzhledem k intenzitě jeho stresových vzorců ani není možné. Ale už nepanikaří, nevzpírá se, jde v klidu a pomalu poznává, že ho nic z toho nezabije.

A ještě jeden bonus navíc.

„Kouká se mně do očí, to je hrozně super! I za mnou víc chodí...“

Přesně tak funguje moje navázání pejska na jeho člověka... a slýcháte to ve více zpětných vazbách...

Podívejte se na naše video se sympatickou usměvavou majitelkou malého shiba-inu, krásného psího kluka, který se svým človíčkem ladí i povahově.

Trochu prosté lidskopsí radosti a povzbuzení pro dnešní nenormální dobu.

A můj videočlánek, zveřejněný i v tomto případě výhradně jako motivace a názorná ukázka toho, že vážně nemusíte trápit sebe ani svoje pejsky a není vše pevně dané navždy...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Super pes“ pro začátečníka...?

 

Dnes si povíme a na jednom konkrétním případu z mé praxe názorně ukážeme, jak ošidná může být  věta „Tohle plemeno je super pes pro začátečníka!“

Zní tak svůdně a optimisticky, že?

A pokud tato věta přijde z úst třeba chovatele, co se pak asi může pokazit...

Pokazit se může úplně všechno.

Pokazit se může sám dotyčný pejsek a celý jeho život, pokazit se může nadšení, radost a vztah jeho majitele k němu.

Nejsou všechna plemena německý ovčák a nejsou správným přístupem k nim cvičáky, jak tak často mají lidé v hlavách nebo jak je jim sugerováno „odbornou veřejností“. Naopak – pouze velmi málo plemen je možné reálně „ovládat“ na principu výcvikových metod.

Velmi málo.

Dlouhodobým problémem laiků i „odborníků“ ovšem je, jak už jsem zmínil, snaha takto ovládat plemena všechna...

A tak se mnoho psích prvomajitelů (nebo i těch s pejskařskou minulostí, ovšem s jinými plemeny) dostane do stavu, kdy se jejich počáteční radost a nadšení nad novým psím kamarádem změní v nefalšovanou noční můru.

Psí samota doma...

Chování pejska k jiným pejskům...

Rozbušená srdce a děs v očích „ježíš, tam jde pes, co budeme dělat, to zase bude rodeo...“

Stejně tak i v psích dušičkách roste stres a nechápání, vždyť takhle by to vůbec nemělo být – kde je moje smečka, kde je můj maják?

Mnozí jste to už zažili sami – vy sami, vaši známí a kamarádi...

A nedej Bože, pokud se do rukou člověka, který chce jen mít skvělého psího parťáka, dostane pejsek exotičtějšího plemene nebo plemene, které se mu zvysoka vykašle na nějaké povely a příkazy.

Dostane se mu do rukou s doporučením „super psa“ pro začátečníka.

Novopečený psí majitel brzy zjistí, že realita je trochu jiná...

No – buďme upřímní, ona je úplně jiná.

Radost se mění ve zklamání, procházky v horor, představa krásného společného života v boj.

Co teď s tím?

Obvykle nastane kolečko cvičáků...

Nepomůže to, neb cvičáky neumí pracovat s plemeny, které se vymykají psu vzor „německý ovčák“.

Nastane kolečko individuálních cvičáků...

Ani to nepomůže.

Rozdíl mezi cvičáky a „individuálními“ cvičáky je v naprosté většině případů nulový, protože přístup je naprosto stejný – povely, poslušnost a nepochopení/nerespektování povahových specifik plemene i konkrétního jedince. To je bohužel realita, tolika mými klienty již za ty roky potvrzována a potvrzena...

Jsem ale strašně rád za každého „cvičitele“, jehož ego mu dovolí v případě nezvládnutí psího klienta na rovinu říci: „Já už jsem na  něj vyzkoušel úplně všechno, co na normálního psa funguje a tady už nevím, co s ním...“

Ano, tohle je opravdu daleko lepší varianta než snažit se pejska dál lámat něčím, co nikdy nemůže fungovat. Naprosto upřímně - jsem neskutečně šťastný, pokud si někdo, kdo třeba dobře zvládne cvičit německé ovčáky, dokáže včas vystavit stopku v případě, kdy je určitý pes/plemeno nad jeho síly.

Na druhé straně jsou bohužel i „odborníci“ (a netýká se to zdaleka jen cvičitelů, ale k mé nezměrné lítosti a zklamání i některých chovatelů!!), kteří jsou bez mrknutí oka a na základě vlastního přístupu schopni majitelům mnohdy jen několikakilogramového psíka doporučit elektrický obojek...

Že si to jen myslím?

Ale to víte, že ne.

Tohle je realita, kterou se dozvídám přímo od těch, kdo vyhledávají moji pomoc. Tedy ne z doslechu, ne stylem „jedna paní povídala“, ale z konkrétních zkušeností některých mých klientů.

„Superpes“ pro začátečníka neexistuje, pokud teď nemluvíme o plyšové hračce.

Jsou psí plemena, která jsou pro začátečníky vhodná, protože se jedná o plemena povahově primárně nedominantní a na člověka vázaná. Pejsky, kteří řadu chyb svému člověku odpustí a trpělivě si ho vychovají. Ale i ti potřebují, aby jejich majitel fungoval a komunikoval.

Pak jsou psí plemena pro začátečníka méně vhodná.

Ale také jsou psí plemena, která jsou pro začátečníka vysloveně nevhodná, ať už z hlediska povahových specifik, vysoké vrozené dominance nebo velikosti.

No a aby to nebylo málo složité, tak je i řada psích plemen, která na první pohled vypadají jako vysoce vhodná, protože jsou přece malí a roztomilí...

Není tomu tak.

Protože i ti „,malí a roztomilí“ mají svoji psí duši...

Svoji povahu, svoje vlohy a v některých případech i silnou nezávislost na člověku...

Protože tak byli vyšlechtěni, jsou to psi původně určeni ke konkrétním pracovním činnostem a tyto vlohy jim přes veškeré pozdější dělení na „pracovní“ a „výstavní“ linie zůstaly.

Vůbec to neznamená, že bychom z nich nemohli mít ty nejlepší psí parťáky a strávit spolu krásný společný život.

Jen je zapotřebí si svého psího kamaráda hledat nejen podle vzhledu, stylem „má ho soused/posílí moje ego/dotvoří image“ nebo na základě mnohdy těžce ujetého doporučení „tohle je super pes pro začátečníka“...

Může se stát, stane se.

Psí realita je ale neúprosná a pokud vás povaha nebo vzorce chování pejska zaskočí, je dobré nenechat je vyhnít a začít včas hledat pomoc.

Možná tu správnou pomoc nenajdete hned napoprvé, možná si budete muset projít slepými cestičkami, ale těm se pokud možno maximálně snažte vyhnout, protože každá z nich zanechá ve vašem pejskovi negativní stopu.

A jak už jsem mnohokrát řekl a napsal, pokud si ji zasloužíte, osud vám vždy tu správnou pomoc do cesty přihraje...

Mám rád skutečné příběhy ze života.

Proto vám teď všechno, co jsem napsal, chci ukázat a vysvětlit ještě jednou – prakticky.

Na jednom konkrétním příkladu mého individuálního výcvikového servisu z tohoto léta, prostřednictvím jednoho krásného tříapůlletého pejska u nás málo rozšířeného plemene norský lundehund. Pejska, který si tu konečně mohl říci „paráda, už to je tak, jak to být má...“

Prostřednictvím mých klientek, které vám samy řeknou o svých slepých cestičkách a které ode mne odjely opět spokojené a hierarchicky i emočně správně spolupracující se svým psím parťákem.

Protože o tom to všechno ve skutečnosti je;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zkusme být shibou...

 

Zkusme si v mém dnešním článku a lidskopsím videu něco ukázat.

Něco, co se týká psího i našeho lidského světa.

Co opravdu funguje a co naopak jen devastuje duše a charaktery...

I mezi psy najdeme jedince, kteří jsou více „poslušní“ a více závislí na lidském rozhodnutí. Plemena hojně využívaná ve výcvikovém prostoru – německé ovčáky, belgičany...

Najdeme plemena primárně vázaná na člověka – zlaté retrívry, labradory, ovčáky...

A pak najdeme psy hrdé a nezávislé – pastevce, molosy, primitivní plemena...

Nebo třeba malou lištičku.

Plemeno shiba-inu.

Japonce, který je ve své psí duši pravý samuraj.

Hrdý a nezávislý.

Ochotný s vámi komunikovat, pokud se nebudete snažit ho ponižovat, drilovat nebo lámat.

Zvysoka pohrdající všemi pokusy jej podplatit nebo uplatit.

Odměna „za něco“?

Vezme si, ale bude vámi pohrdat...

Psího samuraje vycvičit? Použít na něj „kontrastní metodu“, udělat z něj nemyslícího robůtka?

Opět si vysloužíte jen pohrdání a signály psí dominance, těm vnímavějším sdělující, že takhle tedy rozhodně ne...

Vším tím si prošli i vše výše popsané poznali na vlastní kůži i majitelé krásného jedenáctiměsíčního shibího kluka z tohoto lidskopsího příběhu. Přijeli za mnou, aby se konečně naučili svému malému samurajovi rozumět, aby je vůbec vnímal a chtěl s nimi sám fungovat.

Prošli si slepými uličkami výcvikových táborů, pamlskování za odměnu nebo jako úplatek...

Pejsek je evidentně nebral, dominantně na ně i na jiné lidi naskakoval, tahal na vodítku a řešil jiné psí kolegy.

Když už byli bezradní, osud jim do cesty přihrál můj web a články, moji knížku (velmi hezky o ní ve videu mluví můj klient) a následně i moji osobní pomoc ve formě individuálního výcvikového servisu...

Mám moc rád lidi, kteří dokáží rozlišit, co funguje a co ne, co jsou věci důležité a nedůležité, lidi, kteří mají chuť objevit něco jiného a lepšího pro sebe i své pejsky.

Lidi, kteří neupřednostňují své ego, neřeší hlouposti a nedělá jim problém naučit se něco nového – lidi, kteří se primárně nezabývají jen sami sebou, ale kteří vnímají i související skutečnosti.

Takovými byli i tito moji klienti a právě proto po absolvování mého individuálu odjeli další spokojení klienti a další pejsek, kterému se zásadně změnil jeho psí život k lepšímu. Protože často lidem říkám: „Pejskovi nestačí ke štěstí lidská láska, životně nutně potřebuje mít vedle sebe lidskou osobnost, schopnou a ochotnou s ním správně po psím komunikovat.“

Ve videu se opět budete moci podívat na krásného pejska, poslechnout si zhodnocení z úst jeho spokojených majitelů a společně s námi zažít pár malých lidskokočkopsích dobrodružství...

A ještě něco.

  • Poučme se a zkusme i my být shibou...
  • Nenechejme se uplácet a podplácet, abychom něco (ne)dělali.
  • Zůstaňme sami sebou, zachovejme si svoji osobní hrdost a charakter, nenechejme se (sebou) „cvičit“, nenechejme se lámat a zlomit.
  • Komunikujme adekvátním způsobem s těmi, kdo komunikují s námi, nenechejme se ponižovat a jen tupě neposlouchejme.
  • Přemýšlejme a správně vyhodnocujme (ne)smysly, rozlišujme (ne)autority.

Náš život i pocit z nás samých pak totiž bude daleko lepší...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Separační úzkost“? Do klece! Už s tím konečně přestaňte – velmi vás prosím...

 

V dnešním videu vám chceme spolu s mými lidskopsími klienty názorně ukázat, jaký je rozdíl mezi dnes tolik rozšířenou nabídkou týrání a skutečnou pomocí.

Rozdíl mezi bludem a realitou.

Rozdíl mezi psími majiteli, kteří přemýšlí a (v tomto konkrétním případě) ke své psí přítelkyni mají vztah a těmi, kteří bez sebemenších výčitek svědomí své psí kamarády zavřou do klecí, protože jim to „poradili na cvičáku“...

Představte si, že stejně jako partnerský pár z tohoto příběhu si pořídíte fenečku křížence československého vlčáka a sibiřského husky. Krásnou psí holku s krásnýma modrýma očima...

Jenže ta krásná psí holka není v pohodě.

Ne proto, že by ji její lidé neměli rádi.

Ale proto, že stejně jako v tolika podobných případech, i jí schází ta psí složka spokojeného života. Ta část, která nesestává jen z pravidelného krmení, pohlazení, procházek a lidské lásky.

Ta část, kterou nazývám „psychické psí potřeby“ a která je pro každého pejska životně důležitá.

A jedním z projevů, kterými krásná psí holka křičí svou frustraci do světa, je ona slavná „separační úzkost“...

Žije se svými majiteli v obyčejném panelákovém bytě a standardní dveře pro její velké zuby nejsou příliš odolným materiálem. A v době své samoty ničí a devastuje a její majitel s obavami čeká, kdy ho při návratu domů bude čekat jen velká díra do vstupních dveří.

Hledá pomoc – internet, cvičáky...

Internet?

„Pořiďte difuzér...“

Cvičáky a pro jistotu hned dva?

„Pořiďte klec...“

Člověk by fakt řval.

V půlroce věku fenky se tedy na „doporučení odborníků“ v jejím životě objeví klec...

Její obrovské životní štěstí je, že její majitelé, jakkoli v té době nezkušení, jsou přeci jen lidé inteligentní a když jim něco nepřijde správné, začnou o tom přemýšlet.

Když jim ta krásná a úžasná chytrá psí holka kus mříže serve, řeknou si, že tudy cesta opravdu nevede a nenechají to přece dojít tak daleko, aby si ještě sama ublížila...

A pak, jako už v tolika jiných případech, opět zasáhne osud. Jak jsem už tolikrát napsal – pokud skutečně potřebujete a zasloužíte si pomoc, osud vám ji vždycky hodí do cesty.

Tentokrát v podobě sestry majitele fenečky, která mě podle jeho vlastních slov čas od času potkává s mými klienty a od dalších lidí prý na mě slyšela pozitivní reference.

A její bratr spolu se svojí partnerkou mne tedy v době, kdy krásné psí holce s modrýma očima už bylo 15 měsíců a problémy se stále zhoršovaly, zkontaktoval. Domluvili jsme se a oba u mne absolvovali můj individuální výcvikový servis...

Spoustu věcí jsme si vysvětlili.

Třeba to, že „separační úzkost“ není problém samotný, ale teprve důsledek problému zcela jiného...

Přiznání i dalších důsledků nenaplněného psího života – nenapojení na své majitele, problémy s přijímáním potravy...

Takže jsme se do toho pustili.

A jaké nastaly změny i po těch několika málo dnech?

Velké změny.

Při ponechání fenečky doma o samotě klid a pohoda, po návratu nic zničeného.

Navázání fenky na svoje majitele, její celkové velké zklidnění a soustředění – to vše jak doma, tak i venku.

Rapidní zlepšení přijímání potravy.

A ještě jeden velký a velmi důležitý bonus navíc...

Bonus týkající se jejích majitelů – i to uslyšíte přímo jejich slovy ve videu.

„I my se takhle cítíme daleko klidnější, protože jsme se snažili vytlačit věci jako je dělat věci narychlo, stres...“

„Je to hlavně i škola pro mě, cítím se klidnější a i ty procházky jsou pro mě teď mnohem větší relax...“

Ano.

Spolu s krásnou modrookou psí holkou jsme změnili i její človíčky...:)

O všem, o čem tento článek je, se můžete na vlastní oči a uši přesvědčit v přiloženém videu. Moji klienti si přáli nemít zveřejněné tváře (ano, občas to tak prostě bývá) a já jejich přání respektoval.

Co říci na závěr?

„Separační úzkost“? Do klece! Už s tím konečně přestaňte – velmi vás prosím...

Snad i tento lidskopsí příběh (zdaleka ne první v mé praxi, zdaleka ne první zde dokumentovaný a odkazuji také na svoje články Odstranění „separační úzkosti“ v praxi, Pravda o tzv. „separační úzkosti“ nebo Láska zavřená v kleci) pomůže dalším z vás pochopit, jaký je rozdíl mezi příčinou a důsledkem problému, jak nesmyslné a týrající postupy jsou vám mnohými „odborníky“ a „experty“ doporučovány a v neposlední řadě i to, jak už z principu přístupu takové rady podobný problém nikdy nevyřeší ani vyřešit nemohou.

Bohužel, stačí se podívat kolem sebe, na sociální sítě nebo do domovů svých známých, kamarádů a příbuzných.

Zjištění, kolik psích majitelů vidí řešení „psího problému“ v nesmyslném a dnes tolik módním a doporučovaném zavření svého psího parťáka do klece...

Co všechno si z tohoto článku a videa vezmete ti, jichž se to na libovolné straně barikády týká, je už jen na vás samotných.

Přeji hezké pokoukání na jednu krásnou a dnes již spokojenou modrookou psí holku;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pastevec je parťák, ne kamerový systém

 

Dnešní video vám chci ukázat z více důvodů, tím hlavním ale je ilustrace změny pohledu jednoho psího prvomajitele na jeho středoasijského pasteveckého psa.

Přerod z vnímání „pes jako kamerový systém“ a „věc“ do režimu „parťák“...

Řada lidí si pořídí pastevecké plemeno opravdu jen jako hlídače a stejně, jak to popisuje můj klient ve videu, mají představu, že „pejska zapojí do zásuvky a on funguje“. Pokud tento přístup včas nezmění, pak jejich pejsek prožije život ve stresu a psychické izolaci, nenaplněný a nešťastný. Řada z vás ze svéhookolí podobný případ zná - nemusím jeho symptomy dál popisovat.

Součástí mé práce s pejsky a jejich lidmi je podobně smýšlejícím psím majitelům (u některých navíc nejde ani tak o jejich vlastní přesvědčení jako o představu vnucenou jim okolím, že přesně tak by pes měl fungovat) jejich náhled na vlastnictví psa změnit. Ukázat jim skutečnou podstatu a osobnost jejich psího svěřence, otevřít jim oči a srdce. U některých stačí málo, u jiných je zapotřebí více času a hodně trpělivosti a přesvědčovacího umění.

Můj dnešní klient, který se za mnou se svým pětiafousměsíčním štěnětem bezpapírového středoasiata přijel učit, byl naštěstí ze skupiny těch, kteří někde v sobě to dobré mají a jen potřebují správně nastartovat. I tentokrát se zdařilo a během čtyř dnů našeho individuálního výcvikového servisu a mé práce pán s radostí poznal, jak úžasného parťáka vedle sebe má...

Ostatně on sám vám to vlastními slovy ve videu poví dostatečně srozumitelně - od popisu svého prvotního pohledu na pastevce jako pracovní nástroj k novému vnímání jeho krásné psí duše, pohledu psích očí, pochopení psích emocí a potřeby s ním komunikovat...

Ano, i to patří k mé práci.

Změnit člověka, otevřít ho psímu světu, dát mu možnost nezůstat zavřený v tunelu chápání psích bytostí jako něčeho, co slouží jen k ovládání příkazy a povely.

A v případě, kdy jde o některé z pasteveckých plemen, vysvětlit a prakticky ukázat, jak velký rozdíl je mezi psem plemene vyšlechtěného k poslušnosti a plemene samostatně uvažujícího, jednajícího a dostatečně disponovaného k tomu, udělat trhací kalendář z člověka, který mu bude ubližovat.

Protože přesně takový psí pastevec je.

Od doby, kdy jsme spolu s mým klientem náš individuální výcvikový servis absolvovali, mi už párkrát zavolal. Je spokojený on i jeho psí parťák a jak mi naposled řekl - „každá naše procházka je lepší a lepší...“

Mám z nich radost, oba mají svůj společný čas ještě před sebou a všechna dobrodružství je teprve čekají.

Ale v tomto případě už nejsou vedle sebe - jsou spolu, člověk a jeho psí parťák...

(P.S. Na samém začátku videa jsem si opět neodpustil malou ukázku toho, jak jednoduše vznikají „speciální zvukové efekty“ do hollywoodských trháků;))

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Nenechte je ve štychu...“

 

Nadpisem tohoto článku jsem ocitoval slova mé klientky - jedné ze dvou, které za mnou přijely se svými pyrenejskými horskými pejsky. Třiapůl a jedenapůl roku, oba kluci.

Trochu jsem jim oběma, matce i dceři, otevřel skutečný svět pastevců. Obě byly skvělé, stejně jako jejich psí parťáci a obě se v jeden okamžik úplně „rozsvítily“...

Pyrenejský horský pes skutečně není lední medvídek a plyšáček na hraní, ani okrasa na zahradu. Potřebuje strašně moc komunikace, potřebuje svého člověka, potřebuje objevovat svět. Potřebuje svůj psychický prostor, porozumění a neomezenou lásku.

Potřebuje svého člověka...

Oba mí psí klienti už byli ve stavu, kdy se nesnesli na jednom prostoru - docházelo ke vzájemnému napadání až do krve. Přitom se ale nejednalo o prvoplánové hierarchické vypořádávání, skutečným spouštěčem konfliktů byl stres, který se projevoval především na starším z obou psů. A protože mladší není žádné ořezávátko, nenechal si nic líbit...

V jednom okamžiku největší kamarádi, ale jak došlo k určitým situacím, velký po malém vystartoval. Poháněl ho stres, protože mu chybělo vše to, co jsem o pár vět dříve vyjmenoval. Nechyběla mu láska jeho rodiny, chyběla mu „psí láska“ - láska podepřená hierarchií a správnou komunikací.

Mladší z obou dam mě nejprve zkontaktovala s žádostí o pomoc (už se obě chystaly pejsky od sebe důsledně fyzicky oddělovat), pak přijely na konzultaci a když jsem jim vysvětlil a ukázal pár věcí, domluvili jsme se na plnokrevném individuálním výcvikovém servisu.

A až se podíváte na úplně poslední záběr z přiloženého videa, uvidíte to, co jim vehnalo slzy do očí - že jsou schopni jejich pyrenejci takto šlapat vedle sebe. Tělo na tělo, kožich na kožich...

Obě moje klientky se musely do svých nových rolí zakousnout se vší vervou a zvládly to dobře, nejen psychicky, ale i fyzicky. Pyrenejský horský pes váží v dospělosti kolem 60-70kg, má sílu, kterou neváhá použít a dokud nefunguje na psychiku, je zapotřebí ho prostě udržet také silou. Což není zvláště pro subtilní ženy nic jednoduchého a je třeba to mít na paměti, protože jak říkám každému - váš pes, jakkoli velký a silný, vás ani v zátěžové situaci nesmí přetáhnout!

Vysvětlili jsme si spoustu věcí.

A jak sami ve videu uvidíte, trochu jsem zas převrátil a urovnal životy lidí i jejich pejsků...

Pokud máte svého psího parťáka jen na zahradě nebo pokud zná jen stále stejnou trasu kolem baráku, zákonitě přijde okamžik, kdy na to doplatíte.

Pokud váš pastevec ve vás nemá oporu, nekomunikujete s ním po psím a nejste opravdu spolu, doplatíte na to vždy oba.

Postupně se ocitáte pod tlakem.

Pod tlakem okolí, které vám „dobře radí“, že máte použít násilí. Pod tlakem rodiny. Pod tlakem své vlastní osobnosti, kdy vnímáte pocit selhání a beznaděje. Pod tlakem svého vlastního pejska, kterého trápí jeho stres, nepochopení „páníčka“ a absence sociální komunikace.

Radost z pořízení impozantního úžasného pyreneje se změní v oboustranné každodenní trápení a zklamání...

A když přijde úleva z pomoci a nastoupení správné cesty, přijde v tom dobrém případě i sebereflexe.

„Nenechte je ve štychu...“

Paní vám to řekla velmi hezky.

Nenechte prosím svoje pyreneje, pastevce a pejsky obecně ve štychu.

Není hanba přiznat, že jsem něco zvoral.

Hanba je nechat svoje pejsky dál trápit, i když vím, že existuje pomoc.

Proto si i těchto svých klientek vážím za to, že udělaly všechno pro to, aby se za mnou se svými krásnými pyrenejskými parťáky co nejrychleji dostaly – dřív, než by mohlo být už pozdě.

A protože jsme stále v kontaktu, vím, že den po dni dělají další pokroky a postupně napravují vše, co bylo konáno špatně.

U mne jsme položili základy, přerovnali pár lidských i psích osobností a můj Gardýsek si na dva večery užil blízkou přítomnost svých pyrenejských kolegů. Ve videu uvidíte aspoň fotku, skutečnost se musela zažít...

Prosím.

Nenechte své pejsky ve štychu.

Nikdy a nikdo.

Děkuji.

P.S. Zvuk ve zpomalených videosekvencích jsem nechal záměrně. Přišel mi takový zvláštní až mystický...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hačikó - Tour de Liberec: Cesta k poslední záchraně...

 

Moje dlouholetá práce s pejsky a jejich lidmi není jen tím, co je vidět na povrchu. Obnáší velkou zodpovědnost nejen vůči psím bytostem, ale i těm lidským. Nesmíte je zklamat a vždy jim musíte pomoci. Protože mnozí z nich si v minulosti vyšlapali slepé cesty, které buď nikam nevedly nebo jejich problémy ještě více upevnily a zkomplikovaly. A tyto lidskopsí dvojice pak přijedou a vnímají mne často jako tu poslední záchranu - pomoc a vyřešení jejich lidskopsího trápení.

Ta zodpovědnost je obrovská, ale když na konci své práce před sebou máte šťastného klienta a jeho spokojeného pejska, je to alespoň pro mne ta největší odměna, radost a satisfakce...

Akita-inu je jedno z japonských psích plemen, které ve své domovině požívá všeobecnou úctu a respekt. A od roku 1931, kdy bylo vyhlášeno za japonské kulturní bohatství a japonský národní poklad, se na tom v zemi jeho původu nezměnilo vůbec nic.

Jak jsem už ale několikrát zmínil v souvislosti i s jinými psy, některá psí plemena by měla zůstat výhradně v zemi svého vzniku a neměla by se dostávat tam, kde v nich vidí jen „univerzálního psa“. Bez respektování plemenných charakteristik a především bez respektování jejich specifické povahy.

Protože zkazit akitu je velmi jednoduché, nejde o ojedinělé případy a pokud prvomajitelé tohoto plemene dostávají zcestné rady a jsou jim doporučovány zcestné postupy, pak nastupuje právě ono zoufalství a navždy ztracený čas, strávený putováním po slepých cestách a cestičkách...

Dvojice, která u mne absolvovala tento individuální výcvikový servis, za mnou přijela s několika zásadními problémy.

Prvním z nich byl totální stres patnáctiměsíčního pejska plemene akita-inu v městském nebo obecně hlučném prostředí. Okolní provozní rámus, spousta lidí - to vše jej už na počátku takového zážitku vždy dovedlo do stavu, kdy se pejsek roztřásl a každou chvíli udělal potřebu v průjmové konzistenci...

Problém nebyl v tom, že by pán se svým akiťáčkem do podobného prostředí nechodil. Chodil, ale jak už jsem také vícekrát zmínil - „socializace“ nespočívá v tom, že pejska jen někam vezmete. Skutečná a funkční socializace toho vyžaduje daleko víc.

Druhým velkým problémem pak byla skutečnost, že majitel tohoto pejska nevěděl, jak s ním vlastně komunikovat. Jak řešit otázky hierarchie, jak prosadit svoji vůli během kontaktu s jinými pejsky, jak řešit problém s dalším člověkem ve společném prostoru, jak přesunout pozornost svého psího parťáka z fenek na sebe samého.

Než se ke mně spolu dostali, oba si prošli zkušeností slepých cest.

Dobrůtky, odměny, podplácení a uplácení, povelová poslušnost.

Ve videu uslyšíte, jak majitel pejska téměř slovo od slova zopakuje to, co jsem mu den předtím řekl o přirozeném přírodním nefungování přístupu „udělej to/ty jsi to udělal dobře - tak na, tady máš dobrůtku“. Však jsem přesně tohle říkal už tolika z vás, kdo jste u mne byli a je dobře, že mu to zůstalo v paměti.

Akita (a nejen ona) si tu dobrůtku vezme, ale v jejím vidění jste někde na dně sociálního žebříčku. A když má problém, ví, že ve vás oporu a vzor nenajde...

Akita-inu není „povelový pes“.

Podobné věci si více/méně úspěšně zkoušejte na německých ovčácích.

Akita (a nejen ona) je příliš hrdá, samostatná, dominantní a inteligentní na to, aby s vámi fungovala na bázi povelů a příkazů. A když bude ve stresu nebo bude potřebovat vaši pomoc, žádným povelem ani příkazem to nevyřešíte.

V našem půlhodinovém videu toho uvidíte hodně všichni, kdo se umíte dívat a chcete vnímat.

Nejen majitelé akit.

Uvidíte akitu, která se zcela zbavila svého stresu z městského prostředí a namísto nejistoty nastoupila ta správná a čistá psí zvědavost. Radost z toho, že smečka je spolu a typická akití hrdost - „já jsem akita a kdo je víc...“

Ale samozřejmě - nic z toho nespadlo z nebe a nepřišlo samo od sebe.

Hned první den jsem si vzal akitku do ruky i hlavy a prošli jsme spolu s jejím majitelem nejfrekventovanější městské lokality.

Auta, lidi, hlučný provoz - tramvaje, autobusy, terminál městské hromadné dopravy...

Pracoval jsem s ní velice soustředěně, jako vždy těmi pro lidi neviditelnými, ale pejsky vnímanými procesy a komunikací na pozadí, svým požehnáním a darem od Boha.

I tento pejsek mi krásně rozuměl, krásně si srovnal psychiku a mému klientu se rozjela pusa od ucha k uchu.

Druhý den jsme městské prostředí zcela vynechali a pokračovalo další učení pejska i jeho majitele pro celý zbytek jejich společného života.

Třetí den a naši psí maturitu „Hačikó - Tour de Liberec“ máte zdokumentováno ve videu...

Akitka celou trasu absolvovala s hrdě neseným ocáskem, psí zvědavostí a s totální absencí stresových ventilů.

Ano - žádný průjem.

Vůbec žádný.

A navečer si celé město, dvaapůl hodiny, znovu zopakovala již jen ve společnosti svého pyšného majitele...

Sám vám ve videu poví, jaké to bylo.

Poslední záchrana.

„Jel jsem sem jako k poslední záchraně, která by mi mohla pomoct. A jsem úplně nadšenej, opravdu že jo.“

Můj klient o tom, jak to na něj celé zapůsobilo, mluví ve videu několikrát...

Akita-inu. Japonský originál, ne americký derivát.

Važte si tohoto nádherného psího plemene...

A jak ve videu říkám - nesnažte se z akity nikdy dělat něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Charakter akity neznásilníte, jen jej zničíte.

Pokud k tomuto plemeni máte skutečný a ne jen proklamovaný vztah, pak je prosím berte takové, jaké je a jak bylo vyšlechtěno.

Akita-inu je japonský samuraj.

Hrdý a zásadový, ale pokud bude mít dobrý důvod, setne vám krk...

Věrný?

Hačikó-legenda (o které také ve videu mluvím) tomuto plemeni značně zkomplikovala život. Jdete s akitou a každou chvíli slyšíte ono zprofanované „Hačikó“.

Ne každá akita je Hačikó a u každé akity, stejně jako u každého jiného psího parťáka, si její věrnost musíte zasloužit a získat.

Není samozřejmá, nepřijde sama od sebe, lehce ji můžete ztratit a jsou akity, které od svých lidí utíkají pryč.

Ne každá akita je automaticky Hačikó, stejně jako každý pyrenej není Bella.

A aniž bych chtěl snižovat legendární odkaz akity jménem Hačikó - i mnoho dalších věrných psích bytostí, plemen čistokrevných i kříženců, roky čekalo a čeká na návrat svého člověka či střežilo jeho hrob...

Hledejte v psích bytostech lásku, sílu, odvahu a věrnost.

Pokud si tyto atributy zasloužíte, protože respektujete i psí duši a máte v sobě základní životní pokoru, dostane se vám měrou vrchovatou.

A pokud pak potřebujete pomoc, dostane se vám jí, protože vám ji osud vždy přihraje do cesty.

Tak jako majiteli patnáctiměsíční akity v tomto videu, které jsme natočili v poslední den našeho individuálního výcvikového servisu...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pidižvíci

 

Jsou tu s námi.

Ti nejmenší pejsci - jorkové, bieweři, čivavy, toyové, různí kříženci malých a miniaturních plemen. Malí vzrůstem, ale se stejně chrabrou psí duší, jakou mají jejich větší psí kolegové.

Říkám jim „pidižvíci“ a říkám jim tak s něžností a obdivem, není v tom ani sebemenší kousek pejorativního nádechu. Ani nevím, kdy mě to slovo poprvé při pohledu na jednoho z nich napadlo, už je to pěkných pár let...

Pidižvíci;)

A můj dnešní článek a video nejen pro majitele těchto plemen, ale i pro všechny ostatní, protože se venku běžně setkáváte a je dobré si některé věci dnes a denně uvědomovat...

Jdeme na to.

Malí pejskové velmi často svádí své majitele k tomu, že jsou tak malí, že vlastně ani není zapotřebí je nějak vychovávat. Že jsou neškodní a když už se náhodou do někoho zakousnou, nestojí to za řeč.

Není tomu tak.

Je dobré si uvědomit, že třebaže jsou vzrůstem malí, stále se jedná o psy. A velká řada z nich má ve svých genech třeba teriéra, což geneticky znamená vrozenou ostrost a dominanci. A právě tyto rysy povahy mnozí z vás možná nevnímáte, ale velmi dobře je vnímají jiní psi...

Co z toho plyne?

Velký pes nebude řešit, že malý teriér vysílající k němu jasné signály dominance nebo asociálního chování je fakt malinký a mohl by mu svojí kontaktní odpovědí ublížit. Prostě mu půjde odpovědět a pokud malý psí kaskadér včas svoji výzvu nestáhne nebo nepřestane s asociálními projevy, pak s velkou pravděpodobností s ním jeho majitel odkráčí rovnou na veterinu.

Zlý velký pes kontra malý roztomilý mazlíček?

Vůbec ne.

Pes jiného psa neposuzuje primárně podle tělesné výšky a mohutnosti, ale podle jeho osobnosti. A pokud ten opravdu malý má tu smůlu, že jeho majitel pohrdl socializací, výchovou a hierarchickým vedením, pak je jen otázkou času, kdy se něco nepěkného přihodí. A znovu zopakuji - na vině v tom případě není „velký zlý pes“, ale jen a jen vy sami, protože vaše nezvládnutá psí miniaturka se z hlediska psího chová zcela nepřiměřeně.

Háček je v tom, že fyzicky větší psí jedinec toho také fyzicky více vydrží.

Ti opravdu malí mají křehké tělíčko, křehké končetiny a jedno jediné silné zakousnutí může přivodit těžké zranění nebo i ukončit jejich život. Zákus může být i tam, kam ho pes původně vůbec nezamýšlel...

A jelikož tolik z vás tomu aktivně napomáhá nejen svojí zásadně špatnou výchovou a přístupem, navíc s mně zcela nepochopitelnou úchylkou strkat svého miláčka na flexivodítku každému kolemjdoucímu člověku s pejskem doslova pod čumák, v reálu to čas od času skutečně dobře neskončí.

Dám vám všem jednu dobrou radu.

Zkuste svého vzrůstem malinkého psího parťáka vnímat jako fyzicky několikrát většího.

Uvidíte, kolik nebezpečných zlozvyků vám to odbourá.

  • Přestanete ho vidět jako roztomilou chlupatou hračku a podvědomě v něm potlačovat jeho skutečnou psí podstatu.
  • Přestanete dělat „ťuťuťu“ tam, kde má nastoupit přirozená hierarchická komunikace.
  • Přestanete ho neustále brát do náruče, jakmile v dálce uvidíte jiného psa.
  • Přestanete ho zvedat a mechanicky přemisťovat jinam, když totéž v pohodě zvládne on sám.

Začnete v něm konečně vidět bytost, kterou skutečně je, namísto bytosti, kterou jste si vytvořili ve své hlavě. Bytosti, kterou jste nenaučili chovat se v přítomnosti jiných příslušníků vlastního druhu jinak než neuroticky, kdy vaše procházky jsou doprovázené neustálým hysterickým štěkáním a vzpínáním se na vodítku.

Procházky, které váš minipejsek absolvuje ve stresu a nepohodě, na které vy sami reagujete jen shovívavým úsměvem, popřípadě zvednutím pejska do náruče, aby se mu nic nestalo...

Zkuste svého vzrůstem malinkého psího parťáka jednoduše vnímat jako fyzicky několikrát většího. Je to prosté a věřte mi, že velmi účinné. A věřte mi, že i on sám to velmi dobře vycítí a pokud zároveň přestanete dělat výše vyjmenované činnosti, kterými jen tvrdě srážíte jeho vlastní sebedůvěru a klid, budete najednou i ty procházky zvládat v daleko větším klidu.

Když budete vidět vedle sebe ne malinkého psíka, ale slušně urostlého psího chasníka, přestanete mu trhat hlavu při každé korekci vodítkem. Naučíte se mít ve své ruce konečně cit a necháte ho chodit po všech čtyřech tlapkách. Ne pouze po dvou zadních a s přední částí těla ve vzduchu...

Protože přesně proto i ta velikostně nejmenší psí stvoření ty čtyři tlapky od narození mají. Aby všechny čtyři tlapky používali k chůzi nebo běhu...

Uvědomte si prosím i to, že vzhledem ke své malé velikosti se násobně zvětšuje možnost, že jim tlapka zapadne do nějaké škvíry nebo jim ji něco skřípne. Výtahy, chodbové dveře - myslíte na to?

Pejsci uškrcení na vodítku v okamžiku, kdy vy sami jste už ve výtahu, váš pejsek ještě ne a najednou jsou zavřené dveře a výtah se rozjíždí, rozhodně nepatří mezi tzv. urban legends. Před lety se to stalo i jedné mojí známé a jen díky své duchapřítomnosti stačila zastavit výtah ve chvíli, kdy její pejsek už visel ve vzduchu...

Myslete na to.

Myslete na podobné případy a vyhoďte konečně ta zatraceně pitomá flexivodítka, se kterými nemáte žádnou šanci opravdu rychle zareagovat. Vždyť to vidím dnes a denně, když se jejich majitelé snaží jen o tak jednoduchý úkon, jakým je rychlé zkrácení a přitáhnutí pejska k sobě - zoufalství nejvyšší. Kupte si klasické pevné vodítko a naučte se s ním pracovat, vyhnete se tak všem problémům, které denně řešíte a nevyřešíte s nesmyslem zvaným „flexivodítko“...

Jedna důležitá věc, týkající se nejen vás, ale i majitelů větších/velkých/hodně velkých psích plemen.

Uvědomte si, jak křehká fyzická konstituce malých a velmi malých pejsků reálně je.

Stačí, když si ve vší počestnosti a pohodě váš minipejsek bude hrát s několik desítek kilo vážícím jiným psem.

A dojde k tomu, že naprosto neúmyslně, v rámci hry a fyzického kontaktu ten velký šlápne vašemu malému na končetinu. Nebo mu plnou vahou šlápne na páteř. Prošlápne břišní dutinu.

Čivavu budete křísit, už když vám spadne ze schodu na hlavičku (reálný zážitek) a pokud dojde k něčemu z výše uvedenému, může to opravdu skončit fatálně.

Prosím nebojte a nestyďte se v podobné situaci včas říci, že do téhle hry svého malého psíka nepustíte. Riziko zde je opravdu velké, je dané křehkostí a váhovým nepoměrem a stejně tak by to měla akceptovat i druhá strana, tedy majitel/ka druhého pejska. Opět jsem za svůj psí život potkal nemálo těch, kteří podobné události nepředešli a pak jen nenáviděli všechny velké psy a obcházeli je s tím svým v náručí a s děsem v očích...

A ano, právě proto všechny malé nevychované a „zuřivě útočící“ psí kaskadéry (stejně tak i jejich majitele) za naši smečku řeším v zájmu jejich zdraví výhradně já, nikoli moje telátko. Telátko je klidné a nad věcí, i když mu psí kaskadéři skáčou do kožichu, nicméně stejně jako mně i jemu může jednou dojít trpělivost...

Pidižvíci.

Pusťte si video pod tímto článkem, poslouchejte a dívejte se...

Pidižvíci.

Plnohodnotní a plnokrevní pejsci s psí duší a psí psychikou, skvělí parťáci do života pro všechny, kteří z nejrůznějších důvodů větší plemeno nechtějí nebo nemůžou mít.

Neničte jim jejich psí podstatu.

Berte je jako každého jiného psa, protože jím jsou. A úplně stejně potřebují správný psí přístup, svůj „maják“, svoji smečku. Pokud je nemají, strádají stejně jako jejich větší kolegové.

A pokud si nejste jisti, zda to zvládnete, zda tomu správně rozumíte a zda svého „pidižvíka“ dobře vychováváte - pak stejně jako paní ve videu jednoduše i se svým psím parťákem přijeďte.

Když jsme se s mojí klientkou a jejím úžasným psím frajerem úplně na konci našeho individuálního výcvikového servisu loučili, podívala se mi do očí a řekla: „Jsem moc spokojená a šťastná...“

A tohle za to přece stojí, co říkáte?

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Ulice, silnice, křižovatky...

 

K napsání dnešního článku mě přiměla tragická událost z nedávné doby (listopad 2019), kdy během přecházení dopravní komunikace přišla o život žena a jeden z jejích dvou na vodítku vedených psů. Podle veřejně dostupných informací se údajně jednalo o zkušenou profesionální kynoložku zvyklou se pohybovat se svými psy ve veřejném prostředí, o to je tento případ smutnější. Je mi obou obětí smrtelné nehody nesmírně líto a následující řádky prosím berte jako apel na vás všechny, ať se vám samotným nebo vašemu psímu kamarádovi nestane něco podobného.

Můj článek berte vážně vy, kteří se považujete za zkušené, typu „mně se nic podobného stát nemůže“, i vy, kteří máte svého pejska (pejsky) teprve krátce nebo jste po dlouhou dobu byli zvyklí mít na vodítku jen jednoho...

Na první pohled se přechod veřejné komunikace (ulice, silnice, křižovatka, ale i polní cesta) s pejskem zdá jako naprosto triviální záležitost a při zachování několika základních pravidel jí také je. Nicméně už na pohled druhý je zároveň situací, ve které se během sekundy mohou radikálně změnit poměry a poklid se může velmi rychle zvrhnoutve vysoce nebezpečný stav.

Osobně přecházím se svým pejskem (a několik let jsem tak chodil i se dvěma) jednu dosti frekventovanou ulici blízko svého bydliště již přes dvacet let, minimálně dvakrát denně. Osobní auta, náklaďáky, kamiony, autobusy. Stejně tak velmi často přecházím jiné městské dopravní tepny v rámci výcviku svých lidskopsích klientů také s pejsky cizími, tam už potkáváme i tramvaje, občas je protáhnu našimi nejfrekventovanější městskými dopravními uzly...

Chci tím říci, že s výše zmíněnou činností mám celkem bohaté zkušenosti v konfiguraci s jedním i více psy po boku, se psy nejrůznějších plemen, velikostí i temperamentu. A velmi často se psy, kteří svůj dosavadní život prožili na vesnici, proto je pro ně městské prostředí zcela novou a často zprvu traumatizující zkušeností.

A protože se už z principu své práce (můžete to klidně nazvat profesní deformací) dívám na každého člověka s pejskem, vídám občas hrůzostrašné výjevy. Mezi nimi i takové, z nichž mám reálnou představu o tom, co dle mého čistě subjektivního názoru s velkou pravděpodobností stálo za již zmíněnou tragédií, která mě přiměla k napsání těchto řádků...

Viděl jsem toho už opravdu hodně, vídám to často a proto si teď pojďme pár konkrétních situací popsat.

Ti největší hazardéři se životem svého pejska (pejsků), životem svým i životy řidičů, kteří se ocitnou ve špatnou dobu na špatném místě, dorazí na kraj ulice v nepřehlédnutelném spěchu. Stejně naspídovaný je i jejich pes (psi), svým pouze letmo se rozhlédnuvším majitelem vybídnutí k urychlenému přeběhnutí dopravní komunikace. Vyšší level této hry pak zahrnuje psy bez vodítka, navolno, kteří se do ulice rozeběhnou již na základě vlastní úvahy.

Už je to hodně let, kdy jsem takto například potkával majitele irského setra, velké frajery, kteří svoji fenku přece nemusí mít na vodítku, neb je poslechne na slovo. Na roce ji srazilo auto...

Potkávám pejskaře, jejichž pes se zmítá na vodítku už když se blíží k dopravní komunikaci. V panice, vyděšený - nebo naopak plný energie a nedočkavý, aby už mohl lítat na louce. Přechod takovéto dvojice přes ulici pak silně připomíná nelítostný souboj o to, kdo koho vytlačí nebo přetáhne na jednu či druhou stranu. Vyšší level této hry pak představují mezitím dorazivší houkající auta a jejich řidiči, stojící na brzdách.

Zažil jsem paní se dvěma psy většího plemene, kteří se rozhodli si uprostřed ulice začít vyřizovat své hierarchické pozice. Paní šla k zemi a k tragédii chybělo skutečně málo...

Je to přece tak jednoduchá a rutinní činnost, že?

Jenom přejít ulici, silnici nebo křižovatku.

S malým pejskem, velkým psem nebo s více pejsánky, pejsky, psy a psími obříky...

Neřešme teď, zda přecházíte po přechodu nebo mimo něj.

I na tom značeném přechodu, třebaže na něm máte za předpokladu dodržení určitých pravidel vyhláškovou přednost, vás může někdo srazit.

A pokud dodržíte určitá pravidla, použijete hlavu a uvědomujete si vlastní odpovědnost za nastalou situaci, můžete přejít i mimo označený přechod.

Také to dělám.

Ale musíte přemýšlet a předvídat...

A mít dokonale zvládnutého svého psa nebo psy...

Nesmíte být hloupí frajeři...

A také si nesmíte myslet, že pokud váš pes zvládá cvičák a povely, že je (a vy s ním) automaticky připravený zvládat jiné situace, například právě ty, o kterých teď mluvíme.

Základem je totiž opět souhra člověka a jeho psa. Hierarchicky podmíněná funkční spolupráce, kdy váš pes respektuje vaše rozhodnutí na základě hierarchie, ne dobrůtky v ruce...

I to jsem totiž už viděl.

„Podívej, tady mám v ruce dobrůtku a teď spolu přejdeme ulici...“

Pozornost člověka i jeho psa upřená někam úplně jinam, než by měla - rozptýlená, nesoustředěná a vysoce nebezpečná v okamžiku, kdy bude zapotřebí řešit nenadálou komplikaci.

Předvídáte?

Autu do cesty se nemusíte dostat jen tomu, které přijede zleva nebo zprava po přecházené komunikaci a je už zdaleka vidět...

Může náhle vyjet z přilehlého parkoviště, z cesty schované za budovou...

Může se náhle objevit vedle vás, ani nevíte jak...

Předvídejte.

Zdaleka ne všichni jedou předepsanou padesátkou a pokud při jízdě ještě telefonují, jejich reakční doba je reálně v řádu sekund...

Nevěřte „vyhozenému blinkru“, dokud neuvidíte, že auto skutečně někam zahýbá...

Předvídejte - máte v ten moment zodpovědnost nejen za svůj, ale i za další lidskopsí životy.

Předvídejte a neučte své psy vřítit se do ulice, aby ji co nejrychleji přeběhli...

Učte své psy přejít ji v klidu, bez paniky a v plném soustředění na vás.

Ne na dobrůtku nebo hračku.

Na vás, vaši osobnost, vaše tělo, vaše emoce...

Tak, jak to učím své lidskopsí klienty a jak to celou dobu ukazuji i svým osobním příkladem.

Toto teď není reklama na moji práci...

To je můj přínos pro to, aby se nestávaly zbytečné lidskopsí tragédie.

Přecházet veřejnou komunikaci se svým pejskem je každodenní činnost naprosté většiny z nás. Stává se natolik rutinní, že mnozí lidé ztrácí soustředění, začínají být nepozorní nebo začínají vyloženě hazardovat.

Stávají se z nich kaskadéři života a smrti.

„Už jsme tady šli tisíckrát, nic se nemůže stát.“

Omyl.

Jen se to zatím ještě nestalo.

Pro některé.

Pro tu paní, která už není mezi námi, její cesta podle svědků také byla rutinní. Navíc byla profesionálkou ve svém psím oboru...

Přesto se to stalo.

Učím své pejsky i pejsky svých klientů ne povely, ale vnímat jeden druhého na základě emocí, osobnosti a hierarchie.

Učím je reagovat na každou změnu svého vnitřního rozpoložení.

Učím je nespadnout do paniky nebo bezdůvodné agrese.

Učím je předvídat...

Třeba to, že když na jeden jediný okamžik vypadnete z role, pes to okamžitě vycítí. Vycítí svoji šanci a v následující´vteřině může dát přednost svému rozhodnutí. Rozhodnutí, které může být pro vás oba fatální, pokud k němu dojde uprostřed ulice, silnice nebo křižovatky. Rozjetou motorku, auto, kamion, autobus nebo tramvaj skutečně nepřeperete.

Všechny výše uvedené základní principy vám mohou zachránit váš život, život vašeho pejska nebo pejsků, zabránit nehodě - ano, i při tak triviální a rutinní činnosti, pod kterou zařazujeme například prostý přechod dopravní komunikace. Dají vám totiž mnohem větší jistotu než cokoli jiného.

Jednoduše to tak funguje.

Povím vám teď jednu příhodu, která se mně, mému telátku a jednomu půlročnímu štěněti plemene bígl stala před několika měsíci...

V našem paneláku žilo bylo jedno bíglí štěně.

Živé, temperamentní, nezávislé, jak už tak bíglové bývají - a jeho majitelé bohužel patří mezi ty, kteří vodítko i obojek(!) považují za naprostou zbytečnost. Takže malý bíglík jim občas utekl a tak nějak obecně rostl jako dříví v lese, bylo mi ho skutečně líto - ale také mi bylo jasné, že jeho lidem nemá smysl cokoli říkat...

A když mu bylo zhruba toho půl roku, vyšli jsme jako obvykle s telátkem na svoji večerní procházku. Bíglík byl venku u svého majitele, samozřejmě jako vždy bez vodítka i obojku. S telátkem jsme ušli asi dvě stě metrů, načež za sebou zahlédnu rozevláté psí uši pádícího psího klučiny...

Malý bíglík.

Pelášil za námi, nikdo ho nevolal a já si řekl, že tedy dobře. Nechť jeho majitelé dostanou svoji malou, ale velmi potřebnou lekci...

Pravda, původně jsem si myslel, že to za chvilku malého přestane bavit a poběží zpátky. Pořád jsme byli v prostoru sídliště, v místech, kde se mu nemohlo nic stát.

Ale on šel s námi dál.

Můj velký bílý medvídek se mu evidentně líbil a tak nějak se rozhodl věřit jemu i mně. Potkali jsme cestou sídlištěm ještě asi dva jiné psy, ti ho ale nikterak nezaujali a šel dál s námi...

Malý psí bobek, rozradostněný, spokojený - a komunikující.

A já se rozhodl do toho tedy šlápnout naplno a vzít ho na celý náš velký procházkový okruh, kam by se se svými sám nikdy nedostal...

Věděl jsem dobře, že nás čekají dvě kritická místa.

Frekventovaná ulice, kudy jezdí i kamiony a autobusy a kterou budeme muset přejít dvakrát (tam a zpět) plus pro pejsky velmi zajímavý lesní terén, ve kterém se malý může rozhodnout jít za svými vlastními zájmy. Nikdy tam nebyl, neznal to tam, jeho lidé tam s ním nechodili.

Bígl, lovecké plemeno, štěně na začátku puberty, cizí pes bez obojku. Myšlenku udělat mu smyčku z Gardýskova vodítka jsem zamítl, protože by to v daném případě jednoduše nefungovalo.

Risk?

Rozhodl jsem se prostě věřit jemu, svému Gardýskovi i sám sobě...

Když jsme poprvé došli na kraj oné frekventované ulice, zastavili jsme všichni.

Kolem jezdila auta, chodili lidé...

Bíglík stál, koukal na svého velkého psího parťáka, koukal na mě a já na něj byl neskutečně hrdý.

Štěně plemene, které je vyhlášené svou svobodomyslností a nezávislostí na člověku, bez jakéhokoli výcviku a vedení.

Přesně věděl, koho se držet a od koho si brát příkladové vzorce chování...

Ulici jsme přešli spolu, šel vedle nás a já si ho jen bedlivě hlídal komunikačně a svojí „psí osobností“.

Byl úžasný.

Procházku lesem jsme absolvovali tak, jako kdyby k nám odmala patřil. Jako by byl naším psím parťákem odjakživa...

A vůbec mu nescházeli jeho vlastní lidi. Ani trochu. Byl spokojený, šťastně lítal kolem nás a v naší přítomnosti mu nescházelo vůbec nic. Nemusel jsem ho přivolávat, lákat k sobě, nic z toho nebylo potřeba. Kde jsme byli my, byl on...

Když jsme na zpáteční cestě opět došli ke kritickému místu, už na něm ale byl neklid trochu znát - evidentně si uvědomil, že patří k někomu jinému. A já, bez možnosti přímého kontaktu s ním, jen na dálku, jsem v tu chvíli do toho dal úplně všechno a jen se modlil, aby se na druhé straně náhle nevynořili jeho majitelé...

Pořád totiž jezdila auta a navíc už byla tma.

Auta jezdila kolem a on byl pořád tam, kde být měl. Na naší straně, na chodníku, vedle nás - v klidu a pohodě.

Když na chvíli provoz ustal, v klidu jsme přešli, společně prošli sídlištěm (znovu ignoroval všechny jiné psy) a pak už uslyšeli zoufalé volání jeho jména...

Poté, co jsme malého přivedli a já jeho ctěným pánečkům pověděl, kde s námi až byl, koukali na mě nevěřícně a snad i vděčně. A možná aspoň v tu chvíli poslouchali, co jsem jim k výchově jejich úžasného štěněte řekl, protože do té doby to jednoduše nefungovalo...

Malý mě a telátko od té doby vždy strašně rád potkal, dobře si náš neplánovaný výlet ve třech pamatoval.

Bohužel pak ale krátce poté někam zmizel a od té doby jsem ho už neviděl. Jestli je někde u někoho jiného nebo zda se stalo něco horšího, nevím. Jeho lidí se ptát nechci, s nimi už evidentně není a já jen doufám, že žije a má se dobře. Naše společná večerní procházka byla každopádně nádherný a pro mě nezapomenutelný zážitek - a věřím, že i pro toho šikovného malého bíglího klučíka...

Proč jsem vám to teď vlastně vyprávěl?

Jen proto, abyste pochopili, jak silné může být napojení mezi pejsky nebo pejskem a člověkem i v takto extrémním případě.

A abyste pokaždé, když budete už potisící přecházet dopravní komunikaci - ulici, silnici, křižovatku nebo cokoli podobného, nezapomněli...

  • ... předvídat
  • ... být soustředění na okolí, na sebe a stejně tak i na svého psího parťáka/parťáky
  • ... neriskovat a nehrát si na frajery
  • ... nespoléhat na povely
  • ... používat vodítko, protože se zničehonic může objevit extrémně lákavý psí podnět na jedné i druhé straně
  • ... vychovávat a především učit svého pejska tak, abyste spolu dokázali kontinuálně fungovat i v takové situaci, kdy třeba zrovna uprostřed ulice/silnice/křižovatky s ním z jakéhokoli důvodu ztratíte přímé mechanické spojení
  • ... mít sami nad sebou takovou kontrolu, abyste v kritické situaci nespadli do paniky, strachové agresivity nebo ochromující bezradnosti

Prosím - občas si na tento můj článek vzpomeňte, řadě z vás i vašim pejskům může zachránit zdraví nebo život.

Rutina, nepředvídavost, podcenění, frajerství, neznalost nebo fatální selhání/neschopnost zvládnutí vlastního psa se velmi snadno mohou stát výstupním lístkem z tohoto světa...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kdy cvičák ano a kdy určitě ne...

 

Každé psí plemeno je jiné, každé má jiné exteriérové a povahové charakteristiky. Průšvih mnoha cvičáků, cvičitelů a dalších „psích odborníků“ však tkví v tom, že sice jsou schopni do jisté míry rozpoznat plemeno nebo typ křížence, ale absolutně nejsou schopni respektovat plemennou povahu, genetické dispozice a individuální specifika.

Podobně neslavně to pak dopadá, když provozovatelé výcvikových zařízení nebo dokonce kluby specializované na určité konkrétní plemeno ve svých znalostech končí na úrovni „štěká, vrčí a startuje, my si s tím neumíme poradit, takže jde jednoznačně o agresivního dominanta“...

Což je opravdu průšvih.

Velký průšvih, protože následně zkazí (nebo odepíšou) psa a jeho majiteli sdělí absolutně zcestné informace.

A pokud majitel takto označeného psího jedince nehledá nebo včas nenajde tu správnou pomoc, pak rychle ubíhá drahocenný čas psího i společného života a pejsek a jeho člověk se jenom trápí...

Pes ve svém stresu a sociálním osamění, jeho člověk ve svém neštěstí, protože i když intuitivně vnímá, že je něco hodně špatně, sám si pomoci neumí.

Není zdaleka výjimkou, že psi zcela nekompatibilních plemen jsou ve výcvikových zařízeních pod vedením „odborníků“ nuceni do aportů, obran, do bezpodmínečné poslušnosti.

A není zdaleka výjimkou, že naprosto stejní psi nejsou schopni existovat v běžném denním provozu.

Můj názor je stále stejný.

„Cvičák“ může být nesporným přínosem pro toho, kdo touží mít doma poháry z kynologických soutěžních disciplín - pro všechny, kterým imponuje jakási „bezpodmínečná ovladatelnost a poslušnost“ nebo jejich ego uspokojuje co nejvíc řvoucí a hrůzu nahánějící pes.

Ovšem pouze za předpokladu, že k tomu má také odpovídající psí plemeno...

Máte německého ovčáka? Dobře.

Máte belgického ovčáka? Fajn.

Máte molose, pastevce, československého vlčáka nebo třeba akitu? Ou nou...

Není tak vzácné, že si mne najde klient s pejskem, kteří spolu prošli cvičák(y) nebo specializovaný výcvikový tábor pro dané plemeno. A najde si mě právě proto, že zjistil, že v těchto klasických kynologických končinách zažité metody a přístup absolutně nekorespondují nejen s povahou a genetickými charakteristikami jeho psího parťáka, ale ani s jeho vlastním cítěním a očekáváním.

A rovnou řeknu, že čím dříve na to přijde, tím lépe.

Plemena typu německý ovčák nebo belgičan snesou docela vysokou dávku drilu.

Jistě.

Budou si sedat, budou si lehat a jejich majitelé na ně budou dle instrukcí cvičitelů ječet, řvát a jásat „Tak je dobřééé!!!“, kdykoli jejich psík vykoná požadovaný cirkusový kousek. Ukrmí je k smrti dobrůtkami, přivolávat budou tleskáním a obecně přivolání (pokud se jim povede) pro ně neznamená, že se k nim jejich pes jednoduše vrátí, ale to, že si „přisedne“ nebo „předsedne“ na centimetr přesně.

Mimochodem - víte, jak na první pohled poznáte cvičákového psa? Nesedne si přirozeným psím způsobem. Nejprve se půl minuty bude „pozicovat“, aby zaujal to přesné místo, pak si sedne a obrátí toužebné oči ke svému majiteli v očekávání dobrůtky. Nelehne si přirozeným psím způsobem. On sebou na zem doslova praští, protože tak ho to učili. Zvednuté ukazováčky pro „sedni“, „štěkni“, ou jé...

Líbí se vám tento přístup?

Ok, máte na to právo, třebaže váš pes jím trpí víc, než jste schopni poznat a sami sobě připustit.

A pak...

... pak najednou zjistíte, že váš psí kamarád je venku, mimo cvičák, totálně v háji...

Sedni!

Lehni!

Obrat!

Nalevo vodíme psa, nalevo! A proč? Protože napravo máte pistoli! Ale já žádnou pistoli nemám a jsem pravák, pravou stranu mám jistější... Nalevo ho budete vodit a nediskutujte, takhle to prostě je!

Musíš! Musíš! Musíš! Sednout, lehnout, přiběhnout...i respektovat psa/člověka, který na tebe osobnostně a hierarchicky absolutně nemá.

A když se ti to nebude líbit, znásilníme tvoji vůli...

Jistě.

Nějak to dáte, pejsek se naučí povely a svět bude růžový, béžový, tralala...

Do té doby, než potkáte třeba jiného psa. Takového, který se tomu vašemu fakt nebude líbit. Nebo v tom horším případě jakéhokoliv jiného psa.

A nic vám nezafunguje v momentě, kdy váš dlouhodobě vystresovaný pes, který absolutně a ani v nejmenším není a nemůže být „poslušnostní“ plemenný typ, začne věci řešit po svém. Můžete se ukřičet, utrhnout mu vodítkem hlavu, vysypat před něj mísu vybraných psích pochoutek a nebude vám to vůbec k ničemu.

Budete s hrůzou zjišťovat, že váš hrdý, samostatný a přirozeně dominantní pes typu pastevce nebo třeba akity den ode dne hůř zvládá běžný sociální kontakt a obecně zátěžové situace.

Cvičák vám v tomto ohledu nedá vůbec nic, protože cvičákovské priority jsou jiné, metody a přístup předpokládají poslušnostní psy typu německého ovčáka a je určen lidem se stejně nastavenými kritérii.

Cvičák naprosto není určen pro plemena samostatná, hrdá, s vyšší dávkou vrozené dominance a primární nezávislostí na člověku. Otevřeně říkám, že těmto plemenům i jejich majitelům je naopak velmi nebezpečný. Přístup „německý ovčák je pes, tak ho vydrilujeme, akita je taky pes, tak ji taky vydrilujeme“ je nejen pro akity, ale i mnoho dalších plemen přímo likvidační...

Cvičák není určen pro lidi, kteří hledají ve svém pejskovi skutečného parťáka, ne naprogramovaného robůtka na dálkové ovládání. Není určen pro lidi, kteří komunikaci a život se svým psím kamarádem nechtějí omezit na povely, příkazy, zákazy a tvrdé vyžadování bezpodmínečné poslušnosti.

Je dobré si toto vše uvědomit dříve, než bude pozdě.

A proto vám teď chci ukázat jeden konkrétní případ za všechny - a věřte, že je jen jedním z mnoha...

Chci, abyste na vlastní uši slyšeli slova majitelky dvouletého psa plemene akita-inu, která s ním za mnou přijela na individuální výcvikový servis.

Chci, abyste na vlastní oči viděli, jak vypadá výsledek mé práce na psu, který měl do té doby zásadní problém sociálního kontaktu s jinými psy včetně obecné nejistoty až paniky v zátěžových situacích běžného provozu.

Problém, který se s časem zhoršoval a se kterým jeho majitelce nepomohl cvičák ani výcvikové tábory pro plemeno akita-inu.

Pes, který u mne na první dobrou složil i se svojí majitelkou maturitu v situaci, kterou nikdo z nich předem nečekal. Hrdá a vyrovnaná akita tváří v tvář mému milovanému boxeřímu komandu - zpomaleně i v reálném čase...:)

Toto není reklama.

Je to jen a pouze prezentace výsledku práce s mými lidskopsími klienty a pojmenování jevů jejich pravými jmény.

A jsem velmi rád, že i tato sympatická paní, která neměla strach ani problém o svých zkušenostech promluvit pravdivě a otevřeně na kameru, mne i se svým překrásným akiťáčkem našla a mohl jsem jim tak oběma pomoci - její spokojenost a radost i pohodu jejího psího parťáka můžete opět posoudit sami...

Vždy to má smysl a proto tu jsem ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pastevec - všechno je úplně jinak...

 

O tom, že každé psí plemeno potřebuje správný přístup, jsem za ty roky napsal už strašně moc. A protože je to stále aktuální a stále je nutné to lidem připomínat, napíši něco k tomuto tématu i dnes.

Konkrétně se opět obrátím především na (stávající i budoucí) majitele velkých pasteveckých plemen a využiji k tomu tentokrát i klientku mého individuálního výcvikového servisu, která za mnou přijela se svým psím parťákem, dvouapůlletým 75kg bezpapírovým středoasijským pasteveckým psem...

Je to docela nedávno, kdy jsem dostnaléhavě psal a především mluvil (např. ve svém článku/videu „Opravdu to chcete?“) o nutnosti vychovat svého psího pastevce tak, aby bez problémů obstál i v běžném provozu, kde se pohybují nejen jiní psi, ale i lidé, auta, prostředky hromadné dopravy atd. Jak moc je to rozumné a jak snadno se dokáže váš dost desítek kilogramů vážící obřík leknout například jedné jediné osamělé popelnice, jak málo stačí a v úleku svého člověka stáhne pod jedoucí tramvaj nebo právě projíždějící auto - i o tom si se svojí klientkou povídáme v našem lidskopsím interview.

Středoasiat z tohoto videa až u mne poznal běžný provoz, až u mne se naučil, kolik věcí běžného života nemusíme zakousnout nebo zahnat, ale necháme je proplynout kolem sebe.

Jeho majitelka až u mne zjistila, že se s psím pastevcem nedomlouváme na bázi povelů a příkazů, ale na bázi komunikace a vlastních osobnostních kvalit. Pro pastevce nemůžete být „pánem tvorstva“, ale pokud děláte věci správně, můžete se stát natolik schopným parťákem, že vaše rozhodnutí jím budou akceptována.

Z našeho videa se například dozvíte, proč je v určité fázi vašeho spolužití rozumné používat psí náhubek (plus pozitivní psychologický efekt pro majitele i lidské okolí), na co je potřeba dávat pozor. Proč nepodceňovat hloupost lidí a dokud vy a váš psí bodyguard ještě nejste na potřebné úrovni, neriskovat zbytečně životy a zdraví.

Jinými slovy řečeno - berte vážně, o čem si s majitelkou středoasiata ve videu povídáme. Týká se to mnoha z vás a mnoho z vás podceňuje důsledky svého špatného přístupu - ať už z lehkovážnosti, frajerství nebo pocitu nedotknutelnosti vlastního ega.

Paní se svým pejskem a svojí rodinou žije na skutečné samotě – nikoli ve vesnici nebo městě.

Z mylného pohledu mnoha lidí tak určitě nemá zapotřebí, aby se svým středoasiatem poznali i něco jiného...

Opak je pravdou.

  • „Já jsem si myslela, že když jsme opravdu na té samotě, tak tam nám tramvaj nepojede, autobus taky ne a že tohle všechno není potřeba - že ten pes to nemusí znát. Tak tady jsem se z toho rychle vyléčila, jak je to důležitý, aby znal zvuky a všechny ty podněty - aby se ničeho nebál... no, tak to jsem tady prozřela...“

Ano.

Až u mne poznala svého skutečného psího pastevce - nejen jako ranaře, razantně odhánějícího vše živé od „svého území“, ale také jako nejistou psí dušičku, zpočátku velmi vyděšenou z každého nového zvukového i vizuálního podnětu. Citlivou duši pastevce ukrytou ve velkém těle - pastevce, který vedle sebe potřebuje odpovídajícího parťáka, aby se z něj stal vyrovnaný jedinec s potřebným nadhledem, ne nejistý střelec nebezpečný pro svoje okolí.

Na samém začátku to byl psí habán se staženým pahýlkem ocasu, lekající se každého neznámého zvuku. Obřík, kterého obyčejná pohyblivá reklama hodila do totální paniky a katapultovala do ulice - naštěstí jsem pořád ještě silnější...

Učili se oba.

Psí obr, třičtvrtě metráku živé váhy a impozantních dispozic pasteveckého plemene a jeho majitelka, odhadem vážící možná ještě méně než on.

Ale zvládli to krásně a já z nich mám velikou radost.

Záběry do videa jsem samozřejmě mohl točit až v časech, kdy už měla pejska v ruce sama majitelka, ale uvidíte oba v různých situacích - a úmyslně jsem zachycoval i ty, kdy je ještě zřetelně poznat nejistota některého z obou protagonistů.

Ale už tam je znát velký pokrok.

Učí se oba a postupně se z nich stávají skuteční parťáci...

Mám radost i z toho, co mi paní spontánně řekla:

  • „Já se hrozně těším na to, jak přijedu domů a budu ho mít doma... bude se mnou v kuchyni... bude s náma spát...“

Poslouchala totiž a vnímala, co jsem jí řekl o důležitosti objektu, který si pastevecké plemeno vybere k ochraně. O fyzické zdi mezi pastevcem a jeho člověkem a co se děje, když ho jeho pes nemůže chránit.

Řekne vám spoustu věcí sama ve videu.

A uslyšíte i její slova o tom, jak lituje, že se svým pejskem nepřijela už daleko dřív.

Ano, je to tak.

Přijeďte se svým psím pastevcem co nejdříve, pokud do něj chcete nechat vložit správné vzorce chování pro zbytek jeho života. Přijeďte v optimální dobu, ať se vyhnete problémům a průšvihům. Přijeďte a naučte se oba spolupracovat, ne spolu bojovat.

Naučte se pochopit duši a psychiku psího pastevce, tolik odlišnou od jiných plemen.

Protože: „Všechno je úplně jinak.“

Stojí to za to, svoje ego „já všechno zvládnu sám, mně nikdo nemusí radit“ pošlete na zaslouženou dovolenou. S pasteveckými plemeny je zapotřebí umět pracovat správně, metody pokus-omyl napáchají velké škody do celého zbytku jejich života. Rád vám pomůžu, pokud se vy sami budete chtít učit.

Jen prosím přijeďte včas.

A teď se pohodlně usaďte a podívejte na jedno lidskopsí prozření, které opět skončilo happyendem...;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč...? Odpovědi pro ty, kteří naslouchají.

 

Proč netočím „reality show“?
Proč dostáváte možnost si poslechnout, co vám moji klienti svými vlastními slovy o svých psích parťácích a svých vstupních problémech řeknou?
Proč je dobré to vnímat?
Proč je práce s mými lidskopsími klienty intimní záležitost a žádný veřejný cirkus?
Proč se na rozdíl od jiných se stejnou péčí, energií, časem a nasazením věnuji i křížencům, nejen plemenům čistokrevným a psům s mediálním „wow efektem“?

Proč je v určitých případech opravdu nezbytné za mnou s pejskem/pejsky přijet a proč nelze tyto psí problémy řešit na dálku?
Proč není limitem psí věk?
Proč by neměla být nikdy prioritním problémem klienta dojezdová vzdálenost a proč za mnou přijedou lidé i z mnoha set kilometrů vzdálených zahraničních destinací?
Proč vám umím pomoci a jak mě vnímají samotní pejsci?
Proč je vždy dobré přesvědčit se osobně?

Nejen slovní, ale především praktické odpovědi - a nejen na tyto otázky - najdete v mém dnešním výrazně delším, téměř půlhodinovém videu.

Na výše položené otázky vám v něm nebudu odpovídat pouze já sám, ale také ti, kteří za mnou se svými pejsky přijeli osobně. V jednom případě absolvovali 800 kilometrů dlouhou cestu.

Lidé, kterým jsem pomohl ve chvíli, kdy už ztráceli naději a kteří se s vámi o své strasti podělí ve velmi upřímné a otevřené zpovědi.

A především vám budou odpovídat i jejich vlastní psi, ze kterých jsem sejmul jejich traumata.

Dva případy z mnoha, každý úplně jiný, s různými protagonisty a cíli. Jen ta cesta k nim vede stejnou krajinou.

Pozorně se dívejte, pozorně poslouchejte, ať pochopíte a ať do budoucna budete vždy schopni odlišit věci důležité a nedůležité, mediální bubliny a skutečnou práci a výsledky.

Odpovědi pro ty, kteří naslouchají...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zázrak

 

I v lidskopsím světě existuje naděje, že se někdy stane zázrak. Doufají v něj majitelé pejsků a doufají v něj pejskové samotní. 

A já vám všem dnes chci ukázat, že víra v to, že se zázrak stane, není bláznivá. Chci vám ukázat bezprostřední a dojemnou radost lidí, kteří v něj věřili a kterým se jejich přání splnilo.

Chci vám ukázat zásadní změny v chování psí smečky, které nastaly po několika dnech správné práce a správného přístupu....

Chci vám ukázat rozdíl mezi přístupem „ten pes je k ničemu“ a přístupem „dáme to do pořádku“.

A ne, nedělám si reklamu, jak tak rádi u mých videí a článků argumentují hlupáci.

Jen vám prostřednictvím svých klientů (také vám to řeknou oni sami vlastními slovy) a jejich pejsků chci ukázat, že nikdy není pozdě zapracovat na nápravě špatného stavu lidskopsí smečky. A že pokud to někdo neumí a zlomí nad nimi hůl, neznamená to, že je opravdu konečná.

Pokud si to zasloužíte, osud vám vždy pomůže najít toho pravého.

„A já jsem čekala určitý zázrak. Že se něco stane. Že začneme fungovat. A on se ten zázrak opravdu stal...“

Bylo mi největší radostí a potěšením:)

Udělejte si čas a podívejte se na toto video s prima lidmi a krásnými pejsky.

Je v něm totiž úplně všechno...

Nejedná se o reklamu, stejně jako není reklamou, když někdo napíše knihu, nahraje skladbu nebo natočí film. A budu velmi rád, pokud to konečně pochopí i ti, jejichž chudá osobnost s tím mívá velký problém.

I tento můj text a video jsou a budiž vnímány jako naděje a šance pro všechny lidi a jejich pejsky, kteří potřebují pomoc. Reálným potvrzením, že existuje a funguje a že pokud to jinde nejde, u mne to jde..

Pro všechny lidi, kteří jsou ochotni učit se a spolupracovat - pro všechny, jejichž vztah k vlastnímu pejskovi/pejskům dalekosáhle přesahuje jejich ego.

A pro všechny pejsky, protože ti se stanou neskonale šťastnými ve chvíli, kdy jejich lidskopsí smečka začne opravdu fungovat...

Přesně tak, jak tomu bylo i v tomto konkrétním případě.

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vyložené karty...

 

Když potřebujete se svými pejsky pomoci - opravdu hodně pomoci, pak se velmi často stane, že zasáhne osud. Osud, který vás přes svého prostředníka pošle k někomu, kdo vám umí a chce vytrhnout ten bolavý trn z paty.

V mé práci s lidmi a jejich psími kamarády se to stalo již nejednou a tentokrát jsem mohl svoji pomoc poskytnout majitelce dvou kastrovaných feneček - třiapůlleté labradorky a čtyřleté kříženky rhodéského ridgebacka...

Všechny tři se vydávají do neznáma, za člověkem, kterého uvidí poprvé. Za člověkem, na kterého dostali osobní doporučení - čeká je dlouhá cesta z Moravy, skoro od slovenských hranic, cesta za nadějí odbourání společného lidskopsího stresu z pohybu ve frekventovanějších lokalitách.

Na můj individuální výcvikový servis.

Jisté věci mezi nebem a zemí fungují - mnozí z vás tomu věří, mnozí jste se někdy v životě už sami přesvědčili.

Osud.

Karma.

Nebo karty, pokud je nevykládá šarlatán.

A právě karty si nechala moje klientka vyložit od člověka, o jehož schopnostech se v tomto ohledu již přesvědčila - na svoji cestu i na její výsledek...

A také na mne osobně.

Jak to vše dopadlo, se dozvíte přímo jejími slovy ve videu, které jsme spolu v čase právě panujících tropických veder natočili ;)

Spoiler: Slepýš je ještěrka, ne had - a v Česku je chráněn jako silně ohrožený druh...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Středoasijský vodník

 

S krásným pejskem plemene středoasijský pastevecký pes a jeho majiteli jsme se poprvé setkali v rámci osobní konzultace, kdy malému byly zhruba čtyři měsíce (co udělají v tomto věku pouhé dva měsíce s výrazem očí pastevce, budete moci porovnat podle vložených fotek hned na začátku videa).

O dva měsíce později, tedy  v půlroce jeho věku, pak za mnou všichni přijeli již na plnohodnotný individuální výcvikový servis...

Středoasiat, stejně jako pastevciobecně, potřebuje specifický přístup a ve svém člověku potřebuje mít stejně schopnou osobnost, jakou je on sám. Proto jsem byl velmi rád, že majitelé tohoto psího krasavce za mnou přijeli již v jeho štěněcím věku, aby se předem naučili vše potřebné a pejsek sám dostal do života ty správné vzorce chování. Jak sama moje klientka ve videu správně konstatuje, přes její zkušenost s velkými plemeny velice rychle zjistila, že středoasiat je úplně jiný level...

Ve videu mého psího klienta uvidíte v různých rolích - jednou jako relaxujícího psího vodníka, kdy svým majitelům názorně zodpovídá otázku „Bude on umět plavat?“ a se zjevným potěšením si užívá procházku korytem potoka. Ale také jako středoasiata učícího se s nadhledem ignorovat například razantní ataky boxeřího komanda za plotem...

Měli jsme to tentokrát trochu komplikovanější, z důvodu pejskovy zdravotní indispozice museli individuál rozdělit napůl (a zažili tak v rozmezí čtrnáctidenního odstupu zimu i parno), navíc moje klienty jeden den zradilo auto a nemohli přijet, ale i přes toto neplánované narušení dynamiky individuálu (čtyři dny v kuse za sebou jednoduše mají svůj dobrý důvod) jsme vše zvládli. Tedy ono zásadní „jak se středoasiatem pracovat“ na straně člověka, majitele tohoto vysoce inteligentního a disponovaného plemene, jaké používat vzorce chování, jak zasáhnout ve chvíli, kdy se středoasiat rozhodne něco řešit...

A především mít stále na paměti, že středoasijský pastevecký pes rozhodně není plemeno „poslušnostní“ (ostatně jako žádné pastevecké plemeno), ale efektivně spolupracující se svým parťákem, kterým může být i člověk, pokud splňuje patřičná psí kritéria. Nezapomenout, že s psím pastevcem se mluví...

A můj psí klient?

Ten byl opět úžasný a jsem si jistý, že pokud se někdy ještě uvidíme, třeba i za pár let, vždy mě pozná a vždy mě uvidí s radostí - stejně jako já jeho. Jednou z těch nádherných psích vlastností totiž je, že pes vždy pozitivně přijme, pokud ze strany člověka dostane nejen vztah a lásku, ale i poučení a správné příkladové vzorce chování. A jak často říkám - můj psí klient je vždy spolehlivým a neselhávajícím indikátorem nejen svého člověka, ale i mne samého...

Tak, vodníčku.

Hodně zdraví a dlouhý plnohodnotný psí život, spoustu pěkných společných zážitků Tobě i Tvým človíčkům... ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jasná volba

 

Pyrenejové, pyrenejci, pyrové... pyrenejští horští psi...

Psí aristokraté, velcí oblíbenci francouzského krále Ludvíka XIV., bez problémů identifikující mezi skutečnou šlechtou prosté poddané, pouze vymydlené a navlečené do oděvu šlechtice...

Horské pastevecké plemeno, který se nebojí ani medvěda...

O tomto plemeni jsem napsal už spoustu textu. Jednak o pyrenejcích jako takových, jednak o mém vlastním úžasném psím příteli, „telátku“ Gardýskovi...

... a také o dalších zástupcích tohoto hrdého plemene, kteří se mi dostali do rukou a srdce prostřednictvím mých praktických akcí.

Dnes vám tedy představím dalšího psího klienta mého individuálního výcvikového servisu, pětiměsíčního pyrenejského kluka, se kterým se za mnou nedávno přijela učit jeho majitelka. Proč právě pyrenej, to vám ostatně (mimo jiné) prozradí sama ve videoreportáži, která je opět nedílnou součástí tohoto článku...

I u pyrenejských horských psů je velmi důležité začít se správnou výchovou, vedením a komunikací v tom správném věku. Jako všechna pastevecká plemena jsou v psychickém vývoji rychlejší, jsou velmi inteligentní a přirozeně dominantní a je velmi důležité tyto skutečnosti nepodcenit a nečekat, až se objeví první skutečné problémy.

Majitelka tohoto pejska se (podle toho, jak jsem ji během naší společné práce poznal) k tomuto plemeni skutečně hodí. Velmi ráda přivítala svoji přeměnu od svého původně „povelového stylu“ (navyklého z jejích předchozích psích plemen) ke stylu komunikačnímu, jehož účinek na jejího psího parťáka jsem jí nejprve názorně předvedl a poté ji samozřejmě potřebné postupy i naučil. Oba se spolu postupně pěkně sladili, paní přejala vrozený přemýšlivý životní styl pyrenejského pastevce a formu vzájemného dialogu. Samotnou ji mile překvapilo, jak rychlé pokroky v určitých oblastech jsou a byla velmi spokojená...

No a kromě pejsků jsme si trochu popovídali i o energiích a dalších lidských parťácích z říše zvířat - a pokud se chcete sami podívat a poslechnout si náš rozhovor, pak vás zvu k mému dnešnímu lidskopsímu videu a pocitům i z druhé strany barikády... ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Dobrodružství malého medvíděte

 

Je to černé, vypadá to jako medvídě, je to chlupaté jako medvídě, pohybuje se to jako medvídě, ale medvídě to není...

Co to je?

Ano, je to pejsek;) Roztomilé třiapůlměsíční štěně plemene novofundlandský pes, které za mnou do Liberce přijelo se svojí majitelkou absolvovat individuální výcvikový servis...

Tahle krásná chlupatá kulička měla původně dorazit až o 14 dní později, ale z osobních důvodů potřebovala jeho majitelka s pejskem přijet už teď. Malý byl ale neuvěřitelně šikovný a vše, co bylo zapotřebí se naučit, absolvoval s nadhledem a pohodou typickými pro svoje plemeno...

Novofundlanďanů dnes moc nepotkáte. Já je ještě pamatuji v poměrně hojném počtu z dob Svazarmu, kdy toto plemeno fungovalo jako "pracovní", především v řadách tehdejší pohraniční stráže. Také nikdy nezapomenu na jeden liberecký rodinný domek, kde jich měli pět, většinou odpočívali navalení jeden na druhém a když se to obrovská chlupatá hromada začala postupně rozdělovat na psí prvočinitele, býval to vždy pohled pro bohy...

A protože jsou okamžiky, které (jak rád říkám) by byl hřích nezachytit, natočil jsem některá z libereckých dobrodružství tohoto "malého štěňátka", které už ve svých 3,5 měsících postavou s přehledem převyšuje dospělé psíky menších plemen...

Uvidíte medvídě ve vodě, ve které si jako správný milovník vodního živlu doslova ustele... uvidíte medvídě v konfrontaci s boxeřím komandem... uvidíte medvídě v městském provozu...

Užívejte si opět klid a pohodu mých "individuálů", kterou budete vnímat i z tohoto videa...

Jsme moc rád, že za mnou jeho majitelka přijela a vysvětlili i ukázali jsme si řadu důležitých postupů, předal jsem své klientce řadu důležitých informací a její novofundlandské štěně do sebe vstřebalo správné vzorce chování, které jim oběma budou k užitku po celý zbytek společného života. Našlápnuto teď mají dobře...;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Další >>>

 

Zpět na hlavní stránku

 


Copyright © 2000-2024 Viktor Dostál - Psí škola FALCO
All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena.
WWW stránky založeny 20.10.2000