Člověk a pes

                  PSÍ STRÁNKY FALCO © Viktor Dostál
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!

Vztah člověka a psa se vyvíjí po dlouhá staletí, někdy je pes zatracován, jindy ctěn a uznáván jako nejlepší přítel člověka. Mezi lidmi se udržuje mnoho pověr a mylných pohledů na psa. Proto zde chci postupně publikovat materiály na téma člověk versus pes a pomoci tak těm, kteří na psa hledí jako na potencionálního zabijáka. Dovolím si při této příležitosti parafrázovat jedno možná zprofanované, ale každopádně stále platné rčení:

          "Pes je nejlepší přítel člověka - ne jeho nejhorší nepřítel..."

Autorské právo aneb normální je nekrást!
Peníze za vrácení/nalezení psa?
Převáželi byste v kufru auta své dítě?
Proč lidé týrají psy?
Březost feny
Pejskaři versus nepejskaři
Pes jako partner
Kastrace - příběh jednoho pejska
Hledejte a osud vám pomůže...
Existuje jediná cesta
Malí mezi námi
Nech pejska žít...
Malé přivítání do roku 2017...
Psí drápy - část II.
Psí drápy - část I.
Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...
Magoři mezi námi
Planeta Anticanis
Pět měsíců není sedm týdnů
Neuč orla létat!
Koně a psi
Psí procházky
Pyrenej na Karlově mostě
Osobní prostor
Mailové okénko
Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem
Příběh o psím vůdci
Věčný boj s lidským egem...
Nechtějte být "dokonalí"...
Ne, nestačí jim tak málo...
Jazykové okénko
Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci
Deset přání do roku 2016
Přemýšlím...
Ošetření psího kousnutí
Instant karma
Základy (mezilidské) komunikace
Proč jsou s námi
Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání
Deset přání do roku 2015
"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)
Psí Vánoce
Diskuze po česku
Cena psího života
"Instruujte mě přes mail..."
Otřesný příběh jednoho pejska
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...
"Barbína" a páni velkomožní
Každý dobrý skutek...
Dar
Šmejdi
KASTRACE - MOJE VÝZVA!
Lidé - smečka nebo stádo?
Pes to pochopí, člověk ne
"Tak proč není vykastrovanej?!"
99:1
Smutná zpráva o člověku
Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?
Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!
Zmrzačení není pomoc!
Záměr nebo nechtěný efekt?
Zapomínáme...
Škodovku nebo Porsche?
Ti, kdož nepřemýšlejí
Trochu úcty, prosím
O lidském sobectví
Pozlátko versus tvrdá práce
Vrah psů Rudolf Desenský
Netrapte vlky!
Jedna zbytečná smrt
Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"
Važte si společného času ...
Psí život podle ČT1
Pejskařský Absurdistán
Jak se chovat vůči cizímu psu
Psí útulky
Psí rasismus - I.část
Psí rasismus - II.část

 

Autorské právo aneb normální je nekrást!

 

Protože se bohužel až příliš často setkávám s tím, že jsou z internetového prostoru zcela bezostyšně kradeny moje autorské články, fotografie a koláže, které jsou poté těmito šmejdy na internetu prezentovány jako jejich vlastní, řekl jsem si, že je nejvyšší čas znovu všem důrazně vysvětlit, co je to autorské právo, duševní vlastnictví a věci s tím související...

 

Nejprve tedy pár základních pojmů.

  • Autorské právo je podmnožinou duševního vlastnictví (dalšími jeho podmnožinami jsou například patentové právo, ochranná známka atd.) a chrání konkrétní dílo - autorské dílo ve vnímatelné podobě, tedy například text, fotografii, koláž, video apod. Autorským dílem může být výhradně jedinečný (originální) výsledek tvůrčí činnosti jeho autora.
  • V souvislosti a autorským dílem jsou velmi často používány pojmy "Copyright", "All Rights Reserved" nebo česky "Všechna práva vyhrazena" plus znak "©". Důležité je však vědět, že tyto použité pojmy mají pouze informační hodnotu a autorské dílo je od roku 1989 ve většině zemí včetně České republiky v plné míře chráněno automaticky, bez jakékoli další registrace a bez nutnosti uvádění znaku "©".
  • V České republice je autorské právo upraveno tzv. autorským zákonem (zákon č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací), v mezinárodním právu je zakotveno v mezinárodních úmluvách.

Tolik základní pojmy. Co z nich vyplývá?

Pokud autor explicitně nedá souhlas s použitím svého autorského díla (text, fotografie, grafika, koláž, video atd.), pak nikdo jiný nemá právo je vydávat za své, kopírovat, rozšiřovat, prezentovat v původní či upravené podobě.

Jinak řečeno:

  • Pokud kdokoli bez mého výslovného svolení zkopíruje můj autorský text (je zcela jedno, zda z mých knih, z mého webu nebo třeba z mého facebookového profilu či stránky) a bude jej (v původní či upravené podobě) vydávat za svůj, dopouští se trestného činu porušení autorského zákona a může být postižen všemi zákonnými postupy. To stejné platí i v případě, kdy výše uvedené autorské dílo šíří jako dílo "neznámého autora". V žádném případě nelze vzít text, odstranit autorství a pak tvrdit, že jde o "neznámého autora" a mohu si s tím tedy dělat, co chci. Je to bohužel oblíbená praxe, ale zároveň také stejná zlodějna a šmejdský přístup. 
  • Pokud kdokoli bez mého výslovného svolení zkopíruje moje grafické dílo - fotografie, koláže, videa - (a opět je zcela jedno, zda z mých knih, z mého webu nebo třeba z mého facebookového profilu či stránky) a bude je (v původní či upravené podobě) vydávat za své, dopouští se trestného činu porušení autorského zákona a může být postižen všemi zákonnými postupy. Pokud potřebujete nějakou ilustraci, není problém využít free databank, kde těchto obrázků máte přehršel a můžete je použít zcela legálně.

Zde skutečně není co řešit, pravidla jsou jasně daná.

V poněkud specifickém internetovém prostoru platí další stejně jednoduchá a jasná pravidla.

  • Pokud chci cokoli sdílet na sociální síti, pak vždy formou internetového odkazu s uvedením autora (např. "Autor Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO"). Nikdy ne tak, že použiji oblíbenou metodu "zkopíruj  a vlož" a "zapomenu" uvést, odkud jsem to ukradl a komu!
  • Pokud chci umístit kompletní originální text někoho jiného na svém vlastním webu, pak nejprve slušně zkontaktuji autora a požádám jej o svolení (že to jde, mi už pár lidí za ty roky taky dokázalo - bohužel stejně tak i pravý opak) a pokud svolení dostanu (a pouze a výhradně v tomto případě!), pak k němu samozřejmě nezapomenu uvést jeho copyright a nacionále.
  • V každém případě je ovšem nejjednodušší a nejpraktičtější na internetu zvolit metodu odkazu na materiál, který chci v jakékoli podobě sdílet. Vyhnete se tak všem problémům s porušením autorského zákona nebo přímo s držitelem autorského práva ke konkrétnímu dílu.

Ještě jednou, pro jistotu a velkými písmeny zopakuji:

    POKUD KDOKOLI BEZ MÉHO VÝSLOVNÉHO SVOLENÍ ZKOPÍRUJE A POUŽIJE MŮJ TEXT, FOTOGRAFIE, KOLÁŽE, VIDEA ČI JINÉ MOJE AUTORSKÉ DÍLO A BUDE JE VYDÁVAT ZA SVÉ VLASTNÍ NEBO BEZ UVEDENÍ MÉ OSOBY JAKO AUTORA, JEDNÁ SE DLE PLATNÉHO AUTORSKÉHO ZÁKONA O KRÁDEŽ A DOTYČNÝ SI PONESE VŠECHNY SOUVISEJÍCÍ DŮSLEDKY.

    A pokud by do této chvíle někdo nechápavě kroutil hlavou nad tím, proč se nad tím ten Dostál tak rozčiluje, tak si dovolím připomenout, že moje texty se nenapíší samy. Stejně se mávnutím kouzelného proutku samy nevytvoří grafické koláže a nenatočí videa. Ani moje knihy nepsali najatí trpaslíci, muziku nenahráli najatí hudebníci a mobilní aplikace netvořil tým cizích vývojářů. Je to můj čas, moje energie, moje myšlenky a moje znalosti a talent, které jsem do všeho, co jsem kdy vytvořil, vložil. Zkuste si úplně jednoduše představit, že stejná kvanta výše vyjmenovaného vložíte vy sami do své práce - a pak přijde šmejd zlodějskej a hodiny vaší práce za pět minut "přetvoří" ve svoje dílo prostým zkopírováním. Už mi doufám rozumíte...

 

Pro ilustraci, abyste to viděli na vlastní oči, přikládám dva z řady konkrétních případů, které jsem byl nucen řešit. Každý z nich výstižně dokumentuje jiný přístup a styl krádeže:

První případ je už 10 let starý. Po mém písemném upozornění provozovatelce blogu, nechť okamžitě stáhne ukradené texty, jsem se z její strany dočkal pouze výsměchu a argumentu, že "co je na internetu, může normálně použít". Musel jsem tedy jít o level výš a druhý den byla asi nemile překvapena faktem, že místo svého vymazleného blogísku vidí pouze prázdné stránky. Svůj web později obnovila, po této zkušenosti ale již bez mých ukradených textů. Usvědčující screenshoty, vyjádření poskytovatele webového prostoru a identifikační údaje provozovatelky blogu mám samozřejmě stále archivované...

Plagiát

  

 

Originál (http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm#_cizipes)

 

 

Plagiát (tentokrát "šikovně" složený z několika mých textů)

 

 

 

Originál (http://www.psiskolafalco.cz, http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm)

 

(takto vypadal můj web v inkriminované době)

 

Plagiát (dva moje články složené dohromady)

  


 

(všimněte si adorace "autorky" v komentářích přesto, že díky špatně provedenému "zkopíruj a vlož" některé věty postrádají smysl - ale to dotyčné evidentně nepřimělo začít aspoň trochu přemýšlet a výsledkem je "Plně s Vaším názorem souhlasím" a "Skvěle napsaný článek"...)

 

Originál (http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm#_psirasismus1)

(http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm#_psirasismus2)

 

Druhý případ je starý jen několik dní a ilustruje klasickou krádež a následnou prezentaci na sociální síti (je jasně vidět, že zde nešlo o "sdílení"). V tomto případě navíc velice hloupou a primitivní. Ani tento příspěvek po mém zásahu už neexistuje. Bohužel pro mě přinesl opakované zjištění, že ač jej prokazatelně vidělo více lidí, kteří velmi dobře vědí, že na koláži jsou moji pejskové a vytvořil jsem ji jako ilustraci ke svému autorskému článku, pouze jeden jediný člověk měl tolik slušnosti (a po vzájemné domluvě připsal ostrý komentář k tomuto příspěvku, protože měl v této skupině na rozdíl ode mne přístup), aby mi dal vědět...

Plagiát

Originál (http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm#_smejdi)

 

Zažil jsem i případ, kdy šmejd ukradl fotografii mého Šedýska a pak se s ní na sociální síti chlubil, jakého má super psa... šmejda, který pravidelně vzal můj čerstvý článek na nějaké téma, převyprávěl ho vlastními slovy (zůstaly moje původní věty, návaznosti, myšlenky) a užíval si obdivu... šmejdy, pro které je vodoznak neviditelný...

Vím velmi dobře, že případy, na které jsem narazil (nebo mi je někdo nahlásil), jsou pouze vrcholek ledovce. Mně sprostě ukradených materiálů se na internetu vyskytuje daleko víc.

A víte proč?

Mimo jiné i proto, že spoustě lidem to nepřijde vůbec divné. Vůbec jim nepřijde zvláštní a v nepořádku, když někde narazí na můj text bez autorství nebo mnou pořízenou fotku/koláž, celé ukradené album z Facebooku nebo můj vlastní článek, za který se nechá šmejd oslavovat, jak skvěle to napsal. Je jim to jedno a nestojím jim ani za to, aby dotyčnému třeba na sociální síti napsali "Tohle je fotka/text pana Dostála, koukejte to smazat!" nebo že by mě dokonce na to upozornili. Naopak - ještě dotyčnému dávají "lajk", třebaže mé věci velmi dobře poznávají. Tyto lidi si pamatuji a pomoci se ode mne už nedočkají, neumí si vážit mé práce. Na druhou stranu si opravdu vážím těch lidí, kteří v podobných případech sami zasáhnou nebo mi dají vědět, třebaže by to mělo být zcela samozřejmé.

A ne, vystavením kradeného obsahu skutečně neděláte okradenému reklamu, jak se někteří lidé snaží také krádež duševního vlastnictví prezentovat...

Pokud mě někdo upozorní na porušení mých autorských práv, nejedná se o udavačství nebo bonzování. Je to naprosto stejný případ, kdy na ulici uvidíte kapesního zloděje, jak člověku před vámi krade peněženku. Buď neuděláte nic (vás se to přece netýká nebo zloději ještě fandíte, jak je šikovnej) nebo zasáhnete. V jednom případě jde o vlastnictví fyzické (peněženka s obsahem), ve druhém o vlastnictví duševní (tedy to, co konkrétní člověk vytvořil svýmu umem, znalostmi a čemu věnoval svůj čas).

Ovšem - samozřejmě záleží na každém jednotlivci, jaký má nebo nemá charakter a jak se k dané situaci postaví. Jestli bude fandit šmejdovi, protože poškodí schopnějšího člověka, než je on sám, nebo si uvědomí, že normální je nekrást...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Peníze za vrácení/nalezení psa?

 

Pokud to jde, snažím se vždy věci vidět v širších souvislostech. Snažím se předvídat a přemýšlet dál než jen na nejbližší tah. I to mě naučili psi.

A určitě to znáte.

Jste přímým účastníkem nebo i jen pouhým svědkem nějaké události. Nebo jen pouhým pozorovatelem, vše proběhne někde kolem vás, přímo vás se to netýká.

Ale něco vás zarazí a o této události začnete přemýšlet.

A pak se stane, že se vzorce dané události zopakují znovu - pouze její protagonisté jsou jiní. A vy si řeknete - tohle už není náhoda. A pokud už první výskyt dané události vás rozhoupe k přemýšlení, ten další už vás vyloženě nakopne...

Napiš to.

Než bude pozdě.

Takže píšu, než bude pro některé skutečně pozdě.

Na začátku modelové události, o které mluvím, je velmi častá tragédie - někomu se ztratí jeho pejsek. Většinou pejsek majitelem milovaný. Majitelem, který udělá osudovou chybu - navolno puštěný pejsek se někam rozeběhne a už nevrátí, vyvlékne se ze špatného nebo špatně utaženého obojku, uteče ze zahrady otevřenou brankou.

Nebo ho někdo ukradne. Bezdomovec, šmejd na zakázku nebo v rámci "konkurenčního boje" či prostě jen proto, že se mu pes líbí - i takové případy ze života od svých klientů znám...

A protože na tomto světě a v této společnosti je vše o penězích, majitel ztraceného pejska začne kromě jiných (méně či více efektivních, to by bylo na dlouhé povídání) metod vypisovat i finanční odměny za jeho nalezení či navrácení. A právě tady začíná problém, jehož důsledky dnes ještě mnoho lidí nedomýšlí.

V normální společnosti by bylo naprosto přirozené, že pokud někdo objeví nebo odchytí cizího pejska, informuje nejbližší psí útulek, stanici policie nebo veterinu - logicky instituce, které v té době už povětšinou mají majitelem nahlášenu ztrátu psího parťáka. Další postup zkontaktování ztracené dvojice by pak byl maximálně rychlý, efektivní a s krásným happyendem. Nálezce (zachránce) psího nešťastníka by měl dobrý pocit, že pomohl a bonusem navíc by mu byla výrazně posílená karma. Šlo by o znovunalezeného pejska a šťastného majitele, ne o nálezné a snadno vydělaných několik tisíc nebo desítek tisíc v papírových bankovkách.

Bohužel nežijeme v normální společnosti.

Žijeme ve společnosti, kde se vše poměřuje penězi.

A proto dnes nešťastní psí (ex)majitelé vypisují desetitisícové částky za informaci, nalezení či vrácení. V domnění, že toto je ta správná cesta k tomu, aby se se svým pejskem znovu shledali.

Tohle je cesta do pekel.

Normální člověk se základním charakterovým kreditem nalezeného pejska vezme a obratem odvede na některou z výše uvedených institucí. Je to postup nejrychlejší a nejefektivnější, pokud je cílem navrácení pejska jeho právoplatnému majiteli. Přes to prostě nejede vlak, tohle nikdo neokecá.

Člověk s nižším IQ toto neudělá. Člověk s nižším IQ napíše na Facebook, že našel psa. Člověk s nižším IQ evidentně (a zcela mylně!) předpokládá, že všichni lidé včetně majitele pejska jsou povinně zaregistrováni na Facebooku, každodenně jej sjíždí a stejně (a opět zcela mylně!) předpokládá, že Facebook funguje jako inzertní vývěska a jeho výkřik do facebookového šera uvidí úplně všichni.

Šmejd udělá totéž, ovšem s jiným záměrem - nalezeného pejska u sebe bude držet do té doby, než dorazí jeho právoplatný majitel, v té době už psychicky na hadry. Přidá pár vymyšlených dojemných detailů, jak pejska zachránil před jistou smrtí a to by v tom byl čert, aby majitel nepustil chlup...

Co udělá superšmejd?

Počká si, až majitel psa patřičně vyměkne a vypíše finanční odměnu.

Emoce zatemňují mozek a právě toho šmejdi využívají. A emoce kolem ztráty psíka, kočky nebo koně mají vždy otevřená stavidla - je to přirozené a primárně v pořádku...

V pořádku není na tom vydělávat.

Ano, udělejte vše pro to, aby se vám váš pejsek vrátil.

Dejte vědět veterinám, policejním stanicím, psím útulkům. Využijte můj Falco Dog Rescue (v tomto případě si s klidným svědomím udělám reklamu, protože až jej bude aktivně používat dostatek lidí, bude daleko efektivnější než Facebook se svým selektivním a reálně velmi omezeným dosahem). Dejte vědět svým kamarádům a známým.

Ale proboha - také přemýšlejte.

Normální člověk nechce za nalezení zatoulaného pejska peníze. Opravdu ne. Věřte mi. Normálního člověka finanční odměnou urazíte - ok, klidně mu přineste nějakou maličkost, něco, co mu navždy připomene, že udělal v životě něco dobrého. Normálnímu člověku je v takovém případě stejně největší odměnou dobrý pocit.

Jenom šmejd bude čekat na peníze - a čím větší nabídka, tím větší poptávka.

Nenabízejte peníze za něco, co by mělo být ve slušné společnosti normou. Když se vám ztratí dítě nebo starý člověk z příbuzenstva, je opět silně nenormální nabízet peníze za pomoc při jejich nalezení. Jsou věci, které by měly být mezi lidmi zcela běžné a nezaložené na finanční pobídce.

Vzít si peníze za to, že naleznu a někomu pomůžu vrátit ztracenou živou bytost - ať už je to člověk, pes, kočka, kůň nebo třeba želvička - je jednoznačně nemorální a nenormální. Osobně by mě musela hanba profackovat, pokud bych se takto choval já sám...

Jenže se to běžně děje a většina lidí nad tím vůbec nepřemýšlí, protože už to mají v hlavě zařazeno jako normu. Myslím si, že to je obrovská chyba, navíc velmi lehce zneužitelná (respektive zneužívaná).

A ještě pár slov na samotný závěr.

Vždy a ve všem je daleko lepší předvídat a dělat věci pořádně, než si později nadávat za blbost. Prostě udělejte vše pro to, abyste maximálně eliminovali vznik fatálního problému. Na téma tohoto článku - nepodceňujte obojky, vodítka a dostatečně dimenzované karabiny. Nepodceňujte moment překvapení, mějte přehled o tom, co se děje kolem. Buďte opatrní, nehrajte si na frajery a myslete na to, že každý pes daleko rychleji vnímá, přemýšlí a pohybuje se než kdokoli z nás.

A samozřejmě - může se stát cokoli, co předvídat nemůžete a ovlivnit také ne. Ale nebude to vaše vina, nebudete s pocitem, že vaše opomenutí nebo zbytečné frajerství mělo za následek velký psí problém, žít po zbytek svého života. Budete mít čisté svědomí, že jste udělali vše pro to, aby se nic podobného nepřihodilo.

Při vší předvídavosti stejně nedostaneme vždy šanci ovlivnit, jestli nás samotné nesrazí auto nebo nesejme sjetá smažka. Můžeme ale tato nebezpečí snížit a vyhnout se tak dalším chybám...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Převáželi byste v kufru auta své dítě?

 

Můj dnešní článek má ve svém titulku provokativní otázku, kterou nosím v hlavě již dlouhou dobu. Tou pověstnou poslední kapkou k jeho napsání se ale stala tragická událost, ke které došlo před několika dny...

Každému svému klientovi, který přiveze svého pejska v kufru auta (ať už volně loženého nebo v plastikové přepravce), se snažím vysvětlit, jakému riziku ho vystavuje. O totéž se pokusím i nyní.

Nejprve několik technických faktů.

Zavazadlový prostor dnešních moderních osobních automobilů je primárně konstruován jako tzv. deformační zóna. Funguje jako pohlcovač nárazu, jeho úkolem je ztlumit a pohltit nárazovou kinetickou energii. Tato část automobilu je tedy "obětována" a v praxi se při nárazu do ní více nebo méně deformuje, sroluje, zmáčkne jako měch harmoniky včetně všeho, co se v něm právě nachází.

Naproti tomu kabina vozidla je primárně konstruována pro přežití - snahou je, aby při případném nárazu její vnitřní prostor zůstal v původním stavu bez poškození a prostorové deformace.

Co se tedy stane, pokud automobil jedoucí za vámi neubrzdí a vletí v menší či větší rychlosti do zadní části vašeho vozu?

V závislosti na momentální rychlosti jeho i vaší, na stavu vozovky a reflexech řidiče, v závislosti na kinetické energii vozidla (kamion způsobí daleko větší masakr než osobní automobil), v závislosti na úhlu nárazu, v závislosti na konstrukci a stavu konkréntího vozidla dojde k několika možným scénářům:

  • budete odhozeni na (pod) vozidlo jedoucí před vámi a vše ložené v zavazadelníku bude vrženo značnou energií nejprve dopředu a vzápětí dozadu
  • vyletí dveře zavazadelníku a při zpětném rázu vyletí obsah zavazadelníku ven (velmi pravděpodobně pod auto za vámi nebo přímo do něj)
  • předek vašeho auta napasujete do auta před vámi a zavazadelník podlehne naprosté destrukci včetně celého svého obsahu

A teď si, vážení, místo "obsah zavazadelníku" dosaďte svého vlastního psa...

Kdo z vás by v příčetném stavu přepravoval v kufru auta svoje dítě nebo partnera?

Legislativa i zdravý rozum jednoznačně říkají, že k přepravě osob je určena kabina vozidla, navíc je u každého auta v technických specifikacích uveden jejich maximální povolený počet.

K tomu ocituji pár slov ze silničního zákona: "Při přepravě živých zvířat nesmí být ohrožena bezpečnost řidiče, přepravovaných osob ani zvířat a ani bezpečnost provozu na pozemních komunikacích."

Přepravovaných osob ani zvířat!

Přepravou v zavazadlovém prostoru osobního auta, který je jednoznačně určen výhradně k převozu neživého materiálu, je jednoznačně a neoddiskutovatelně ohrožena bezpečnost každého živého tvora - je naprosto jedno, zda jde o člověka nebo psa.

Znovu zopakuji - kabina auta je konstruována pro přežití všech, kteří jsou v tomto vnitřním prostoru. Je konstruována tak, aby maximálně odolala nárazu a následné deformaci. Zavazadlový prostor je naproti tomu konstruován tak, aby postupným pohlcováním kinetické energie nárazu k jeho deformaci došlo.

Pes umístěný v zavazadlovém prostoru je ohrožení života vystaven extrémně.

  • Stačí lehčí náraz, po kterém se uvolní zámek kapoty zavazadelníku, ta se otevře a pes vyletí na silnici pod nejbližší auto.
  • Stačí po nárazu zablokovaný zámek, kdy nepůjde kapota otevřít a pes se v panice a stresu uvnitř doslova umlátí, protože ho jednoduše nedostanete ven. 
  • Stačí větší náraz, který ho doslova slisuje a způsobí mu zranění neslučitelná se životem. 
  • Stačí jeden opravdu silný náraz a z vašeho pejska se stane kus krvavé neživé hmoty...

Svoje dítě nebo partnera byste do kufru auta určitě nestrčili. Proč tam tolik lidí bez problému strčí svého psa?

Není problém zajistit ho v kabině auta na zadní sedačce. Postroj, využití fixace na tzv. pevném bodu, což jsou například tyče nesoucí hlavové opěrky (ty musí vydržet extrémní zatížení, v opačném případě vám zlomí vaz) atd. atd. Mezi vámi a jím jsou sedačky a hlavové opěrky a všichni máte naprosto stejnou šanci přežít...

Další důvod?

Pes jedoucí v kabině se svým člověkem je vždy v daleko větší psychické pohodě. Všichni moji pejskové si vždy našli to správné místo, kdy si mohli položit hlavičku na moje rameno a ze zadní sedačky "řídit" se mnou... Moje pyrenejské telátko zaujme buď tuto polohu nebo se natáhne napříč přes celou zadní sedačku...

Kabina auta je bezpečná tak, jak jen být může. Například dnes už fakticky neexistující švédská automobilka Saab byla ve své nejlepší době pověstná tím, že konstruktéři nejprve navrhli kabinu s maximem bezpečnostních antideformačních prvků (mimo jiné masivní kovové výztuhy ve dveřích, vnější dveřní kliky, které musely vydržet zaháknutí a následné uvolnění zablokovaných dveří, příčné ocelové lano za motorem pohlcující deformační energii atd.) a teprve pak se navrhl zbytek auta. I v dnešní době si každá solidní automobilka klade za cíl co největší odolnost kabiny a co největší účinnost deformačních zón.

Zavazadlový prostor je jedna z hlavních deformačních zón moderních osobních automobilů. Zóna, určená k likvidaci.

Stále si myslíte, že je normální do této zóny umístit živou bytost? Někoho, koho máte rádi a chcete, aby zůstal naživu?

Ne o každém případu, kdy i celkem banální autonehoda způsobí smrt přepravovaného psa, se píše podrobněji. Většinou je to shrnuto do krátké věty "při nehodě byl zraněn řidič, jeho pes zemřel".

Pes, přepravovaný v zavazadlovém prostoru.

Přeji vám všem, ať se nikdy do podobné situace nedostanete. Ale než vyjedete, dejte prosím svému psímu parťákovi stejnou šanci přežití, jakou dáváte sami sobě, svému partnerovi nebo svým dětem...

Děkuji.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Proč lidé týrají psy?

 

Docela často se mi stává, že se se svými klienty (a nejen s nimi) dostaneme na téma nějakého případu, kdy někdo doslova utýrá psa k smrti, nechá ho vyhladovět, svého psa bije...

A závěrem vždy padne otázka - proč si takový člověk psa vůbec bere? Proč to dělá?

Odpověď je stejně jednoduchá jako děsivá.

Než se však spolu vydáme na malou exkurzi do temných zákoutí lidské psychiky, rád bych předeslal jednu věc - terčem této lidské brutality nejsou jen psi. Jsou jimi stejně tak i kočky, domácí králíci a obecně "zvířecí mazlíčci", koně, ovce a jiná hospodářská zvířata. Zcela stejnou úroveň hrůzy ale pozná i mnoho dětí a dokonce i dospělých osob...

Jen ta zvířátka jsou bohužel pro lidský odpad z hlediska případného postihu "bezpečnější", protože přes všechny proklamované změny je u nás na zvířata i nadále pohlíženo jako na věci. Bytosti, u kterých stále tolik lidí nepředpokládá sebemenší schopnost emoční zranitelnosti, schopnosti cítit bolest, strach, beznaděj. Tak snadné oběti lidské zvrhlosti a lhostejnosti...

Oběti už tedy známe. Teď se zaměříme na pachatele.

Kdo v životě už něco zažil a uchoval si na rozdíl od sluníčkářů základní schopnost sebezáchovy a zdravého rozumu, dobře ví, že lidstvo nesestává ze samých prima lidiček a najde se mezi nimi obrovské množství psychicky nezdravých jedinců. Jedinců nemocných, neuvědomujících si své psychické postižení, jedinců bez naděje na uzdravení - ale i jedinců velmi dobře si své úchylky vědomých, z nichž určitá část si stejně dobře uvědomuje, že je něco špatně a snaží se bojovat sami se sebou. Zbytek volí opačnou cestu - snaží se vyvolat zdání, že právě tato úchylka je normou, v horším případě ji využívá pro dosažení svých cílů.

Jednou z těchto psychických deviací je - sadismus.

Sadistická porucha osobnosti je charakterizována vědomou potřebou ublížit - krutostí, terorizováním, psychickým vydíráním, psychickým i fyzickým násilím. Zpětná vazba v podobě fyzického a psychického utrpení týrané bytosti (ať už je to zvíře nebo člověk) přináší sadistovi potěšení a uspokojení a pouze proto se této činnosti věnuje. Je to činnost vědomá, cílená, soustavná a s postupujícím časem vzrůstá její potřeba a intenzita.
(Pro upřesnění pojmů - sexuální sadismus je něco trochu jiného. U tohoto typu deviace se jedná výhradně o uspokojení sexuální.)

Pro sadistu je tedy konečným cílem "vlastnit" jinou bytost, kterou může dle svých potřeb a přání libovolně ponižovat a týrat. Čím je tato bytost bezbrannější, tím je pro sadistu snadnější kořistí. Čím více jí může ublížit a čím více jsou na ní vidět důsledky jeho jednání, tím je spokojenější.

Vůbec nejděsivější na celé této děsivé realitě života je ale ještě něco jiného.

Devět lidí z deseti bude věřit tomu, že zbídačelý, vyhladovělý a zanedbaný pes uvázaný na řetězu u prázdné misky bez vody je důsledkem toho, že se o něj jeho majitel pouze nestará.

Není tomu tak.

Pokud budeme brát do úvahy pouze schopnost psího organismu k základnímu přežití, zjistíme, že v podstatě stačí velmi málo. Pes koneckonců dlouhodobě přežije i na prasečích pomejích (moje osobní zkušenost od vesnických psů a z jednoho nejmenovaného psího útulku, kde psům lili do misek přesně tuto šlichtu a ještě se chlubili tím, jak jsou jejich svěřenci pěkně vyžraní), dostatku vody a alespoň základní péči o fyzickou kondici. Nechávám teď záměrně stranou zdraví psychické, protože to je především u psů vesnických zařazených do ranku hospodářských zvířat pouze zbožným přáním.

Nicméně i takto "chované" psy na první pohled nezařadíte mezi psy týrané. Nevypadají katastroficky zanedbaně nebo podvyživeně. Dostávají ale pouze "péči" pro přežití, nikoli pro kondici.

Psa patřícího sadistovi odhalíte okamžitě.

Kostra obalená kůži, vyhaslý pohled, kožní problémy, výtoky z očí. Přijdete blíž a často zjistíte, že pes je slepý a posetý parazity.

A pokud zkontaktujete jeho majitele, nestačíte se divit. Protože to, co vidíte na vlastní oči, se vám jenom zdá - dle slov majitele je pes v pohodě, vyhublý je proto, že je rozmlsaný a nechce žrát ("Manželka mu přitom vaří kuřata s rýží a von to nežere!"), oslepl proto, že je alergický na trávu a vůbec je o něj skvěle postaráno...

Za tímto normálně oblečeným člověkem stojícím v brance vidíte rodinný domek, na dvoře parkuje auto. Nejedná se o sociální trosku nemající co na sebe a do huby, přebývající mezi kontejnery. Na rozdíl od bezdomovce, který se o svého psího parťáka denně stará a rozdělí se s ním o poslední sousto, je toto "běžný občan".

Pak jdete jednoho dne kolem a chudák pes tam už není. Prej chcípnul, no...

Pak jdete po nějakém čase opět kolem. A vidíte ne jednoho, ale hned dva psy. Vyhublé, zanedbané, hladové...

Předešlá oběť týrání zemřela, bylo potřeba ji nahradit další.

Zkuste se zamyslet sami. Budete mít psa, o kterého byste nebyli schopni jako sociální případ se starat - prostě byste neměli ani na jeho základní výživu. O psa přijdete. Pořídíte si jako sice chudý, ale normální člověk, dalšího? Asi ne.

Pro sadisty obecně je totiž chrakteristická právě ona permanentní potřeba mít stále po ruce oběť. Přijdou o jednu, najdou si další. Přijdou o psa, pořídí si dalšího.

Já vím, že prozření bývají krutá.

Ale naprostá většina případů psů, kteří jsou u svých majitelů objeveni v totálně zbídačeném stavu, jsou právě obětí sadistů. A vždy v těchto případech platí tato dvě základní pravidla jejich identifikace:

  • majitel bude tvrdit, že pes je v pořádku, je o něj postaráno a vše doprovodí pohádkami z oblasti díla bratří Grimmů - vyhublý je proto, že je rozmlsaný a nežere(!), misku s vodou furt převrací a ty oči? No holt někde něco chytil...
  • po odebrání nebo uhynuti psa se na jeho místě do týdne objeví nový, v krátké době poté vykazující naprosto stejné symptomy týrání jako jeho předchůdce...
  • samostatnou kapitolou jsou pak mnohé množírny - nepodléhejte klamu, že jejich provozovatelům jde pouze o peníze...

Jsem přesvědčen o tom, že pokud by tito lidé byli podrobeni kvalitním psychotestům, výsledek by byl naprosto jednoznačný. Jejich vzorce chování a zázemí totiž skutečně neodpovídají tomu, že důvodem problému by byla jejich tíživá sociální situace nebo totální neznalost chovu a držení psa.

Ne že se nemůžou postarat.

Oni záměrně nechtějí.

Protože právě ten každodenní pohled na utrpení a zoufalství jejich psů, pocit moci nad jejich životy a smrtí je to, čeho díky své psychické úchylce potřebují dosáhnout.

Kdo se někdy snažil zachránit evidentně týrané zvíře a vyrvat ho z rukou jeho trýznitele, dobře ví, jak těžké to oficiální a zákonnou cestou je. Protože v této zemi je dlouhou tradicí zbabělost a pokrytectví. A každý je někoho kamarád, a určitě to nebude tak hrozné, a vždyť je to jen pes (kůň, ovce, stádo krav), a zbytečně bychom na sebe upozorňovalia dělali si problémy... a... a... a...

Zákony a povahu lidí této země nezměním.

Zatím ale stále ještě mohu pojmenovat věci jejich pravými jmény.

A zodpovědět některé otázky - třeba proč lidé týrají psy.

Psy a jiné živé tvory týrají proto, že jejich povaha obsahuje ve zvýšené míře sadistické rysy. Jejich sadismus se může projevit v jakékoli rovině fyzické nebo psychické, může být namířen proti zvířeti i člověku. Nároky sadisty na utrpení jeho oběti se postupem času zvyšují, potřebuje stejně jako u drogy stále vyšší dávku pro svoje uspokojení. Začne křečkem, pokračuje psem a skončí u jiného člověka. Zavírat před tím oči je cesta do pekel...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Březost feny

 

Je jaro, velikonoční svátky, čas probouzení přírody a plodnosti... A protože se k problematice březosti feny váže spousta nebezpečných nesmyslů (bohatě živených sdílením na Facebooku a internetu obecně, nevyjímaje ovšem ani tištěné materiály) a protože je tato problematika masívně zneužívána k propagaci kastrací, rozhodl jsem se na toto téma napsat krátké povídání.

Opět uvést pár věcí na pravou míru...

Nesmysl číslo jedna: "Fena musí mít aspoň jednou za život štěňata."

Psi nejsou králíci a fena není ramlice. U predátorů a "výše postavených" zvířecích druhů obecně nefunguje reprodukce primárně za účelem co největšího počtu jedinců (na rozdíl od zvířecích druhů figurujících v potravním řetězci jako kořist), ale za účelem dalšího předávání co nejkvalitnější genetické výbavy. Proto se ve vlčí smečce rozmnožuje pouze alfapár a za stejných životních podmínek se stejným způsobem budou rozmnožovat i psi. Fena nemající za život ani jednou štěňata i pes, který nikdy v životě nenakryje fenu, nebude nijak psychicky ani fyzicky strádat, pokud o toto potěšení přijdou - stoprocentně ovšem pouze za předpokladu, že budou uspokojeny jejich ostatní psychické potřeby. Tedy sociální prostředí, hierarchie, fungující vůdčí jedinec. V opačném případě (stres, izolace, frustrace) se samozřejmě sexuální potřeby a projevy (zcela shodně jako u lidí ve stejné situaci) stanou intenzívnějšími a pro takovou bytost nadřazenými.

Pokud však fena žije v psychicky vyhovujícím prostředí, skutečně bez zabřeznutí a následného vrhu nestrádá. Psychicky ani fyzicky. V této souvislosti bych rád připomněl i další geniální tah matky přírody, kdy u podřízených fen žijících v přirozeném prostředí dochází k tzv. potlačenému hárání. I u dnešních domestikovaných feneček to můžete vidět v redukované podobě, kdy úplně první hárání fenky mnohdy nezaregistruje ani sám majitel. Je to jednoduchá a účinná přirozená ochrana proti tomu, aby fenky byly přitažlivé pro psy a následně došlo k zabřeznutí v příliš mladém věku.

Nesmysl číslo dva: "Fenu nic neohrožuje na životě víc než porod."

Zcela účelové a navíc zcela nesmyslné tvrzení. Příroda sama opět vyvinula bezpečnostní opatření právě proti případům, kdy na to fenka opravdu z nejrůznějších příčin nemá a pro některé chovatele i "chovatele" by bylo vysoce vhodné se od ní poučit.

Pokud neexistují vhodné podmínky pro početí a odchov vrhu, fena žijící přirozeným způsobem života psa nepřijme. Instinktivně a velmi přesně tyto podmínky dokáže odhadnout. Týkají se vhodnosti jejího životního prostředí pro zdárný odchov, množství a kvality potravy, kvality krycího psa a její vlastní kondice a psychické pohody. Psychika je mimochodem pro mnoho dnešních fen právě tím důvodem, proč odmítají být kryty - další věc, kterou tolik chovatelů arogantně přehlíží a psa do feny kolikrát doslova nacpou!

Pokud je fenka zdravá, pak její organismus po úspěšném zabřeznutí přechází na vyšší level fungování. Vlivem pohlavních hormonů řídících tuto fázi jejího života se mění spousta věcí, které její organismus posilují a připravují na vyšší zátěž. Zvyšuje se příjem potravy, fenka daleko více odpočívá, dostává se postupně do mateřského režimu, který je poté naplno spuštěn vlastním porodem.

Porod samotný pro zdravou a psychicky vyrovnanou fenu není rizikový. Rizikový může být její majitel, který se dostane do stavu nervozity, hysterie a neustálého vměšování do porodu, který by bez něj proběhl naprosto v pořádku, protože fena a příroda dobře vědí, co dělat. Fenky berou porod jako přirozenost na rozdíl od mnoha dnešních žen, které jsou zdravotnictvím tlačeny do přesvědčení, že porod a předcházející pochody v jejich těle jsou nemoc...

Rizikový však často bývá porod pro fenky uměle vyšlechtěných velmi malých psích plemen. Velká hlava procházející úzkou pánví, křehkost tělesné konstituce, rychlejší vyčerpání organismu - ano, zde je často problém. Problém vytvořený ale od začátku nesmyslnými šlechtitelskými snahami, problém plemen, která by se přírodní cestou buď nevyvinula nebo by vypadala zcela jinak.

Nesmysl číslo tři: "Fena se na štěňata nijak netěší."

Ale těší. Rozmnožovací pud je vedle pudu sebezáchovy vůbec ten nejsilnější v celé živočišné říši. Znamená totiž přežití druhu a pokud by tuto motivaci příroda nezařídila, první krok po porodu by byla fyzická likvidace mláďat. A fenka velmi dobře ví, proč se psímu partnerovi nastavuje, proč v pro ni nejpříhodnějších dnech aktivně psa vyhledává. Stejně dobře ale ví i to, proč během určitého hárání nebude mít o nakrytí zájem vůbec. A když se podíváte do očí psí mámy kojící svá štěňátka, uvidíte v nich  jednoznačné štěstí a pýchu...

Nepodceňujte přírodu a její děti. Nepodceňujte zvířata a nemějte mylný pocit, že jsou bezemoční a fungující pouze na principu jednoduchých instinktů. Nebuďte hloupí a nepociťujte nadřazenost tam, kde se lidský druh má ve výběru partnera a vztahu ke svým mláďatům hodně co učit...

Nesmysl číslo čtyři: "Pro zdraví feny uděláte kastrací více než jejím připuštěním."

Toto je velmi nebezpečná a bohužel velmi rozšířená manipulace, mající za jediný účel nesmyslnou propagaci doživotního mrzačení fen - kastraci. Nesmyslnost tohoto tvrzení je ale tak snadné prokázat a přesně to teď udělám...

Kastrace je nevratný zákrok prokazatelně negativně ovlivňující povahu a psychiku feny, stejně tak i její fyzickou kondici - pro více informací odkazuji na spoustu textů, které jsem na toto téma na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO již zveřejnil.

Připuštění/nepřipuštění feny je jednoznačnou záležitostí základní zodpovědnosti a zdravého rozumu jejího majitele. Pokud nebude fenka za dobu svého života připuštěna, pokud nikdy nezabřezne a neodchová štěňata, pak se tato skutečnost na rozdíl od kastrace nijak negativně na jejím životě neprojeví. Stejně tak pokud bude připuštěna zdravá fena se zdravým psem a narodí se štěňata, opět při zachování základních atributů (uspokojení fyzických i psychických potřeb, nepřetěžování častými porody) nedojde k devastaci psychiky ani tělesného stavu fenky - na rozdíl od kastrace.

A na samý závěr bych ještě jednou rád připomněl několik jednoduchých skutečností:

  • zabřeznutí a porod není pro fenu povinnost ani životní potřeba, v přirozeně žijících psích smečkách probíhá na principu výběru nejkvalitnějších jedinců a své geny tak předá v celkové populaci jen malá část těchto fen
     
  • připuštění/nepřipuštění fenky v dnešní době a společnosti může být postaveno na naprosto stejných principech jako v předchozím bodě, bohužel velmi úspěšně tomu brání lidská pohodlnost, nezodpovědnost, nevztah a všeobecné prosazování "jednoduchých řešení" typu kastrace
     
  • psí druh se rozmnožuje výhradně pohlavní cestou, nikoli buněčným dělením - a pokud se bude cíleně likvidovat psí genetický materiál nesmyslným plošným protlačováním kastrací, jednoho krásného dne dojdeme k bodu, odkud už nebude návratu. Genetická základna se zužuje (plošnými kastracemi likvidovat zdravé geny kříženců je mimochodem nejkratší cesta do chovatelského pekla), do chovů jsou za peníze pouštěni jedinci, kteří by v přirozeném vyběru neprošli ani náhodou a člověk jede ve svém programu zničit vše, co ještě funguje, na plné pecky...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Pejskaři versus nepejskaři

 

Včera jsem čistě náhodou otevřel internetový článek pojednávající mimo jiné o tom, na jaký zámek/hrad/pamětihodnost vás letos s pejskem pustí a kam ne. Většinou vás nepustí s odůvodněním, že "psi dělají bordel a jejich pánečkové jsou nedisciplinovaní", s čímž se dá i nemusí souhlasit.

No a pak jsem si otevřel diskuzi...

Ne že by mě překvapilo, co jsem se tam dočetl. Stejné "argumenty", stejnou vulgaritu a nesmyslnou nenávist vůči každému, kdo si dovolí mít psa, jsem potkal už v nesčetných jiných diskuzích, i třeba jen okrajově se dotýkajících psů nebo jejich majitelů. Horda "spravedlivě rozhořčených občanů" by nás nejraději odsunula do rezervace, přinutila platit desetitisícové daně za právo vlastnit psího kamaráda a místo normálního pojmenování psa zásadně označují jako "čokla". Jak říkám - nic nového, přesto mě to přimělo něco k tomu napsat...

Kde se bere v tak velké skupině lidí tak silná averze vůči pejskařům?

V reálu je potkávám denně už roky - lidi, kteří mají v očích nenávist a zlý pohled, kterým se dívají na vašeho pejska, nelze přehlédnout. Není v něm lhostejnost, tolerance, ale ani strach. Jen ta zloba a koncentrovaný negativismus.

A stejné je to v internetových diskuzích. Mít tu možnost, z fleku by tito diskuzní bojovníci podpořili plošný zákaz chovu "čoklů" a na jejich mrtvolách křepčili vítězný tanec.

Jedna skupina lidí tvrdě vyhraněná proti druhé. S krajně radikálními názory a naprosto vážně míněnou agresivitou.

Bohužel, na tomto stavu se denně podepíše i mnoho pejskařů samotných, jejichž odpůrci se točí v podstatě pouze na dvou argumentech. Jiné nemají, ale tyto dva jim vždy bohatě stačí k tomu, aby se spolehlivě vytočili.

Oba argumenty teď rozeberu pokud možno objektivně, ale v zájmu spravedlnosti přidám i svoje...

  • První argument - "čoklové s.... na chodníky, není kam šlápnout, jejich pánečkové po nich neuklízejí".

Ano. Mnozí z pejskařů jsou skutečně a neoddiskutovatelně čuňata. Všem těm, kterým je opravdu zcela jedno, kde jejich pejsek vykoná potřebu a štítí se exkrement odklidit (popřípadě je to pod jejich důstojnost a svému  osobnímu sluhovi právě dali volno), tímto vřele děkuji za jejich konání, podle kterého nás pak posuzují všechny. Děkuji, děkuji, děkuji. Zvláštní poděkování pak věnuji expertům, kteří dokáží toto umění povýšit na vyšší level a neuklizené exkrementy aplikovat v uzavřeném prostoru (panelák apod.) - pak se skutečně nemůžeme divit tomu, že protipsí nálady dosahují extrémních rozměrů.

Ano, bohužel je potřeba bedlivě koukat pod nohy, kam šlápnete.

Fajn, prima.

Jenže ono je potřeba koukat bedlivě pod nohy i z jiných důvodů. Každý den s telátkem absolvuji nedobrovolný chodníkový slalom, kdy se snažím svým i jeho tlapkám pomoci úspěšně vyhnout lidským flusancům (omlouvám se, nenalézám výstižnější výraz pro tenhle hnus), cigaretovým nedopalkům (mnohdy ještě hořícím) a odhozeným žvýkačkám. To vše v alarmující koncentraci na metr čtvereční.

Procestoval jsem pár civilizovaných zemí a nikde jinde se s takovým sajrajtem nesetkal. Ale jak se zdá, až na pár občasných výkřiků do tmy to nikomu nevadí. Pokud udělá bordel pes, je zapotřebí ho z pohledu "spořádaných občanů" nejlépe rovnou odstřelit, v ideálním případě i s jeho majitelem. Udělá-li podobný bordel člověk, nic se neděje. Rád bych teď připomněl, že zdaleka ne všechny exkrementy, na které venku narazíte, jsou pouze psí a zdaleka ne každá očůraná zeď je jen od psa. Nedávno proběhl médii případ, kdy kuřák odhodil z balkónu cigaretový nedopalek tak šikovně, že dole usazenému prckovi přistál těsně pod okem a způsobil mu popáleniny na rozmezí 2. a 3. stupně. Když byl telátku tak rok, podobný šmejd vyhodil zbytek doutníku z okna tak šikovně, že mu přistál na hřbetu...

To, zda se člověk chová jako prase, skutečně není dáno vlastnictvím psa. Je to o konkrétním člověku a sám za sebe odmítám být paušálně řazen mezi obtěžující část obyvatel této prazvláštní země jen proto, že mám pejska. Přes to, že jsem měl a mám vychovaného pejska, který svoji potřebu (malou i velkou) dělá v lese, nikoli na sídlišti a pokud mu (nebo jeho předchůdcům) jako malému štěněti někde něco uteklo, skončilo to v igelitovém pytlíku a nejbližšim koši.

Stejně tak ale neplivu na zem, neodhazuji na zem vajgly ani žvýkačky a neznačkuji domovní zdi.

Přesto díky "rozhořčeným občanům" a bohužel i pejskařům-čuňatům je mně i mnoha ostatním zamezen přístup do mnoha destinací, které bych se svým telátkem rád navštívil. I když možná dobře, i tady bychom totiž museli často dělat slalom mezi flusanci, vajgly a žvýkačkami...

  • Druhý argument - "vaši čoklové nás obtěžují".

Jistě.

Opět se bohužel najde velká skupina majitelů psů, kterým nedochází základní skutečnost - respektujme, že není povinnost cizích lidí, aby byli odvázáni z toho, že špatně vychovaný pes po nich skáče nebo si z nich udělá třídního nepřítele, na kterého je zapotřebí štěkat, vrčet a útočit. Všechny svoje pejsky i pejsky svých klientů učím, aby cizí lidi ignorovali a tolerovali. Považuji to za jednu ze základních věci, kterou by měl každý pejsek mít v sobě uloženou již odmala, protože tím ušetříte spoustu problémů jim, sami sobě i svému okolí. Nadšený pejsek naskakující na každého cizího člověka není dobrou vizitkou svého majitele, stejně tak ovšem ani obranářský přeborník ze cvičáku, se kterým není možné v klidu minout cyklistu, běžce nebo člověka o holi, protože má ve své hlavě nasázené "kynologické dovednosti". Pes lezoucí za cizím dítětem do kočárku už je extrém, přesto jsem zažil na vlastní oči (byl to nezajištěný dobrman a pokud si dobře vzpomínám, skončilo to tehdy podáním trestního oznámení na policii).

Jednoduše shrnuto - pes jakýmkoli způsobem kontaktující cizího člověka (ať už pozitivně nebo negativně) je potenciální vstupenkou do problémů a znovu zopakuji - jakkoli je pro vás váš pejsek roztomilý a představovaný hlasitým voláním "on si jenom hraje, on vám neublíží", onen cizí člověk má plné právo cítit se ohrožený nebo obtěžovaný. Přes to vlak nejede a respektujte to prosím, jinak to za vás zase odskáčeme i my ostatní.

Fajn, prima.

Jenže zas je tu i ta druhá strana, která se principiálně chová naprosto stejně, ale to prý je v pořádku, protože svoboda a rozvíjení osobnosti...

Stejně jako nepejskař cítící se obtěžovaný nevychovaným dorážejícím a štěkajícím psíkem budu se zcela poprávu i já cítit obtěžovaný nevychovaným dorážejícím a ječícím dítětem. Nebo člověkem, který bude chtít i přes moji zcela jednoznačnou reakci sahat na mého pejska, partnerku nebo na mne. Budu mít plné právo být znechucený poté, co nastoupím do výtahu prosyceným alhoholovými výpary nebo nikotinovým smradem.

Je to vždy a pokaždé o konkrétních lidech a jejich chování. Ne o paušálním odsudku "obtěžujících čoklů" a "dementních pejskařů".

Bylo by strašně fajn, kdyby se obě strany zklidnily a uznaly svůj příspěvek k nesmyslně vyhrocenému vzájemnému vztahu, který propuká v agresivitu a hitparádu vulgarit při každé vhodné příležitosti. Magorů je na světě dost i tak, není třeba se k nim přidávat...

Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Tato provařená poučka by měla platit pro nás i pro zvířátka v našem vlastnictví. Na druhou stranu tupé omezování svobody jednotlivce není v pořádku a kdyby místo mnohdy nesmyslných paušálních zákazů a odsudků fungoval zdravý rozum, stačilo by zcela jednoduché pravidlo:

"Co zničím nebo znečistím, to opravím nebo vyčistím, komu nechtěně ublížím, tomu se omluvím."

Platné pro všechny dospělé lidi i jejich svěřence - psy, kočky, koně, děti.

Dané ne zákonem, vyhláškou nebo předpisem, ale tím, že prostě nejsme čuňata a dokážeme se chovat slušně.

P.S. Ilustrační fotka je ze skalního hradu Sloup, který poslední roky v rámci výcvikového a relaxačního soustředění pravidelně navštívíme i se svými pejsky. Já vždy udělám vše pro to, aby na tuto akci byli připraveni účastníci i pejskové, nezůstal po nás označkovaný jediný kámen a všichni zúčastnění přežili ve zdraví a nevrhali se v zoufalství z hradeb. Funguje to a proto se na nás hradní personál už pokaždé těší. Je to pouze o základní zodpovědnosti, přístupu a použití zdravého rozumu - pak můžete se svým pejskem jít úplně všude. Tedy tam, kde vám to paušálně nezakáží díky hlupákům z jedné či druhé strany barikády...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Pes jako partner

 

Jsou lidé, pro které jejich pes představuje pouze funkční hodnotu - tak, jak mají v garáži auto, mají na zahradě psa. Auto je někam doveze, pes hlídá. A stejně, jako poskytnou základní servis svému autu (dolévání benzínu, oleje, vody, návštěva autoservisu), poskytnou základní servis svému psu (krmení, voda, návštěva veteriny). Pokud doslouží auto, je nahrazeno novým (popřípadě lepším) modelem, pokud doslouží pes, je nahrazen novým (popřípadě lepším) jedincem. Pouze nutné náklady, nutná údržba, nulový vztah a nulový respekt k životu psí bytosti, k vidění především na vesnicích, u myslivců a v hlídaných provozech...

Pak jsou lidé, pro které jejich pes představuje hodnotu nástroje. Nástroje, sloužícího k uspokojení osobního ega, osobních ambicí. Nástroje, který je v případě neúspěchu nebo "malé výkonnosti" často urychleně prodán a vyměněn za nadějnější model. Majitel je ze svého neuspěšného adepta na mistra světa zklamán a přemýślí racionálně, nikoli srdcem. Protože tak, jako závodní jezdec provádí tuning svého vozu, on provádí tuning svého psa - pro dosažení vyššího výkonu nebo kvalitnějšího exteriéru. V případě neúspěchu jest dotyčný pes označen za neperspektivního, odložen, prodán a nahrazen. Zvýšené náklady, zvýšená údržba, nulový skutečný vztah a respekt k životu psí bytosti, k vidění především u kynologů a výstavních fanatiků...

Pro velkou skupinu lidí jejich pes představuje doplněk. Doplněk jejich rodiny, doplněk jejich image. Svého psa vnímají, vědí o něm, rádi se s ním pochlubí na procházce. Věnují mu přiměřenou péči (protože je s nimi venku vidět, tak ať je nikdo nepomluví) a priorita je pro ně to, aby pes především neobtěžoval a pokud oni sami nechtějí, tak aby byl pokud možno neviditelný a vykazoval maximální poslušnost a minimální nároky. Doma má vyhrazený pelech, spoustu hraček, je posílán "na místo", nesmí na gauč, na sedačku, do postele. Markantním poznávacím znamením je to, že psí jedinec je vykastrován, neb to z pohledu majitele opět snižuje vynaloženou námahu a "zjednodušuje provoz". Vůči okolnímu světu je prezentován vztah demonstrativně okázalý ("my ho přece tak milujeme"), reálný vztah a respekt vůči životu psí bytosti je nulový...

Mnoho lidí má svého psa opravdu rádo. Je pro ně podstatnou součástí jejich života, respektují psí potřeby a jejich vztah je nepředstíraný. Přesto psa stále vnímají jenom jako psa a partner, rodina a obecně člověk jsou pro ně stále ti důležitější, prioritnější a podstatnější. Dokáží žít bez psa, nedokáží žít bez lidí...

A pak existuje skupina lidí, pro které se jejich pes stal skutečným partnerem.

Skupina těch, kteří umí žít bez partnera lidského, ale neumí žít bez svého partnera psího.

Skupina těch, kteří bývají okolím zhusta označování za divné, asociální a podezřelé.

Budu teď mluvit právě za tuto skupinu "divných asociálů", protože do ní také patřím. Patřím do ní už mnoho let a nikdy jsem se netajil tím, že víc věřím psům než lidem. Je tomu tak díky mým životním zkušenostem, nikoli důsledkem stylizace, potřeby odlišnosti nebo cílenému plánování mých postojů. Člověk jednoduše dospěje do stádia, kdy prostým porovnáním činností, priorit a vzorců chování lidského a psího druhu dojde k jednoznačným osobním závěrům o tom, jakou bytost chce a potřebuje mít vedle sebe.

Je to právo volby. Pud sebezáchovy. Nezbláznit se, neutrápit se. Nespotřebovat vzácnou osobní energii neustálým řešením vztahu a osobnosti svého lidského partnera.

Přežít a žít, konat něco smysluplného.

A takto to nemám jen já. Zdaleka ne, v dnešní době přesně k tomuto závěru došel až alarmující počet lidí.

Počet těch, kteří si pořídí pejska jako partnera, opravdu blízkou bytost, je čím dál vyšší. A víte, proč tomu tak je?

Dnešní člověk instinktivně ve svém psím parťákovi hledá to, co nenašel u člověka.

  • Lásku a vztah nepodmíněné penězi, majetkem, postavením nebo osobními výhodami.
  • Přímost a nezáludnost v každodenním kontaktu.
  • Skutečné, nikoli předstírané emoce.
  • Klid a pohodu.
  • Čistou pozitivní energii.
  • Silnou osobnost.
  • Partnera, na kterého se může spolehnout za každých okolností.

Toto vše velmi zřídka najdete u člověka (a pokud ano, pak je to skutečná životní výhra a každému ji ze srdce přeji), ale najdete to u každého pejska. Velkého, malého, čistokrevného, křížence.

A lidé to instinktivně vědí. Nastává poslední fáze před poznáním, že psi jsou ti, kdo nás naučí být lepšími, čistějšími a s lépe srovnanými životními prioritami. My nemáme kvality na to učit psy, protože stále ještě naprostá většina lidí v psech vidí jen bytosti, které lze zlomit, podřídit, využívat jako nástroje svého ega a ambicí, cirkusové psíky bez vlastní osobnosti.

Ale každý pes svému člověku a lidem obecně nemilosrdně ukáže, jak na tom ve skutečnosti jsme. Jaké jsme (ne)osobnosti, jaké máme nesmyslné priority, za čím se honíme, jak ovlivnitelné ovce bez vlastního názoru a myšlenky se z nás staly.

Říká se, že psu do hlavy nevidíte.

Sám za sebe mohu říci, že daleko lépe vidím do hlavy cizímu pejskovi než cizímu člověku. Psí druh na rozdíl od toho lidského zcela postrádá primární geneticky zakotvenou záludnost a potřebu ublížit. Pes nepředstírá, že vás miluje a neprokousne vám minutu poté krk. Pokud se mu nelíbíte, dá vám to jasně a čitelně najevo, pokud jste pro něj důvěryhodná bytost, bezpečně to poznáte. Je čitelný, přímočarý a přirozeně hrdý - tedy pokud mu pán tvorstva nezlomil charakter...

Každé štěně je svojí psí matkou vedeno tak, aby si vybudovalo silnou osobnost, ale ne na úkor vrhu.

Každá přírodní smečka jedná v zájmu svého celku, každý její člen se chová tak, aby smečka byla maximálně efektivní. Asociální jedinci, tedy ti, kteří nadřazují své vlastní zájmy nad zájem smečky, terorizují slabší jedince a oslabují smečkovou efektivitu a schopnost přežití, jsou ze smečky nekompromisně vyhnáni.

Jak se chovají lidé?

Kdysi dávno se chovali stejně jako zvířecí společenství, protože přežít bylo těžké. Byli životně závislí na schopném vůdci a vůli spolupracovat.

Pak se to nějak začalo kazit. Výsledek v dnešní době vidíte sami, pokud zvednete hlavu a rozhodnete se vidět věci sami za sebe, ne za někoho jiného...

Devastace lidských vztahů se samozřejmě nevyhnula ani vazbám partnerským. Těm, které by měly být nejsilnější, nejbližší, nejintimnější.

Člověk je geneticky naprogramován jako sociální druh. Potřebuje vedle sebe blízkou bytost, stejně jako ji potřebuje i pes. Pro každý sociální druh je sociální partner a sociální komunikace životní nutností a prioritou.

Ale co se stane ve chvíli, kdy člověk zjistí, že přestane být schopen věřit lidskému protějšku? Kdy počet vztahových zklamání a partnerských podrazů (ať již osobně zažitých nebo viděných kolem sebe) dosáhne kritické hranice a člověk si najednou řekne "ne, tohle už nechci"?

Buďme k sobě upřímní. Kolik z nás by bez stopy pochybnosti deklarovalo, že "Lidé jsou prima, dá se jim věřit a je na ně spolehnutí."?

Za dvacet let práce s lidmi a stovek vyslechnutých lidských osudů znám odpověď.

Proto také velmi dobře vím, proč tolik lidí v dnešní době již nehledá partnera lidského - protože nalezli partnera psího. Protože podobně jako já se v životě dostali do situace, kdy jediná z jejich blízkých bytostí, která se od nich neodvrátila v situaci, kdy zatraceně moc potřebovali psychicky podržet, byl jejich psí parťák.

A v ten moment se v nich něco zlomí a oni přehodnotí spoustu věcí...

Znám osobně dost lidí, kteří vědomě či nevědomě touto proměnou prošli. Lidi, kteří si pořídili svého prvního pejska a teprve životem s ním objevili tu obrovskou škálu emocí a naplnění, které jim psí bytost denně dává. Lidi, kterým jsem v tomto směru otevřel oči. Lidi, kteří více než se svým lidským partnerem žijí se svým pejskem a už by nikdy neměnili...

Toto vše je přirozený důsledek dnešní doby a stavu lidského druhu. Doby, kdy psí druh zůstal stále svůj, čistý, emoční, ale lidé se bohužel posunuli někam, kam neměli.

Do stavu, kdy je jako nejvyšší atribut kvality lidského jedince prezentován jeho vzhled, jak vypadá, jak se obléká, jakými vnějšimi znaky úspěchu se může prokazovat. Konto, auto, barák, moc, postavení, atraktivní milenka/atraktivní milenec. Nejdůležitější se stala slupka, vnější pozlátko, ne to, jakým je člověk uvnitř - jaký má charakter, schopnost empatie, jak moc je pro sebe důležitý on sám a jak moc to, co za sebou na tomto světě zanechá.

Vidím to denně kolem sebe, poznal jsem stovky lidí, musel bych být slepý nebo úplně blbý, aby mi unikly korelace mezi vnější prezentací a osobnostními kvalitami konkrétních jedinců.

Psy nezajímá, zda má člověk na sobě odrbané maskáče nebo značkové oblečení.

Psy zajímá, co se skrývá pod touto slupkou.

Za časů krále Ludvíka XIV., velkého milovníka pyrenejských horských psů, se šlechta ráda pobavila tím, že pochytali pár vesničanů, nechali je vykoupat, vymydlit, oblékli je do honosných šatů a pak je spolu s pravou šlechtou nechali volně pohybovat a pyreneje identifikovat jejich skutečný původ. Ti se nikdy nespletli a přesně poznali, je-li pod načančanou slupkou skutečný šlechtic nebo jen jeho imitace...

I pod odrbaným oděvem může být král, i pod vnější nádherou se může skrývat póvl.

Ale pod každým, i sebevíc špinavým a zablešeným psím kožichem se skrývá král - král charakteru, král spolehlivosti, král věrnosti. To vše získáte, pokud se váš pes stane vaším partnerem, protože vy sami jej tak vnímáte.

A on vnímá úplně stejně vás.

  • Protože žije s vámi, ne vedle vás.
  • Protože s vámi sdílí stejný prostor, není odsunut na zahradu, dvůr nebo do kotce.
  • Protože s ním jdete na procházku s radostí, ne z povinnosti.
  • Protože ve vaší domácnosti se pohybuje zcela svobodně, bez zapovězených zón.
  • Protože se doma může kdykoliv uvelebit kde chce, ne tam, kam ho pošlete "na místo".
  • Protože spí vedle vás, ne za zavřenými dveřmi na chodbě nebo venku v kotci.
  • Protože sám vyhledává vaši blízkost, váš kontakt.
  • Protože než se sám uloží ke spánku, přijde vás zkontrolovat, olízne vám tvář.
  • Protože když se probudí, přijde k vám, jazykem vás ulíže k smrti a má obrovskou radost, že jste se dožili dalšího rána.
  • Protože pro vás samotné je toto vše pozitivní a nevnímáte jako nepřijemné nebo obtěžujicí dotyk psího těla a psího jazyka.
  • Protože jste smečka, silná smečka, jste spolu propojeni na bezeslovném emočním kanálu, nikoliv prostřednictvím povelů, příkazů, zákazů a elektrického obojku.
  • Protože nepotřebujete tunu slov, ale funguje mezi vámi myšlenkové propojení a komunikace.
  • Protože jste spolu rádi a vyhledáváte svoji přítomnost.
  • Protože byste jeden za druhého položili svůj vlastní život.

Mít svého pejska jako skutečného partnera není divné, asociální nebo odsouzeníhodné. Některým z nás pes doslova zachránil život. Nám všem je schopen náš život naplnit vším, co k životu potřebujeme a pokud dostane tuto možnost, udělá to s tou největší radostí a s nejvetším nasazením. A některým z nás zůstane v životě a v našem srdci jako jediný pevný záchytný bod, jediná jistota, které můžeme důvěřovat.

Jednoho dne se pes může stát vaší nejbližší bytostí. Je to den, kdy se vám otevře nový pohled na svět kolem vás. A pokud opět promluvím sám za sebe, pak zcela otevřeně přiznávám, že psi mě naučili o mně samém, lidech, vnitřní pokoře, vztahu k přírodě a respektu k jiné živé bytosti daleko více než kterýkoli člověk v mém životě.

A za to jim nikdy nepřestanu být vděčný.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Kastrace - příběh jednoho pejska

 

Příběh pejska, který mi dorazil mailem ke zveřejnění, doporučuji k přečtení všem, kdož mají pocit, že se kastrací pes stane šťastnějším a dokonalejším. Vřele jej doporučuji k přečtení i všem majitelům a pracovníkům různých psích útulků, sdružení a spolků, kteří ve svém svatém přesvědčení o vlastní nadřazenosti lidem předávají ne plnohodnotné zdravé psy a feny, ale kastrované vyhaslé bytosti, které budou mít po celý svůj zbytek života v očích přesně ten údiv, o kterém píše autorka níže uvedeného příběhu. Všem těm, kteří tak horlivě slyší na výzvu "tak ho/ji vykastrujeme" - u zcela zdravých psích jedinců...

Uvedený dopis není fikce. Jedná se o pravdivý příběh o jednom konkrétním pejskovi, který musel kastraci podstoupit ze zdravotních důvodů, kdy již nebyla jiná varianta léčby možná. Je to nezaujatý pohled psí majitelky dvou pejsků, která za roky jejich života má dokonale napozorované jejich vzorce chování a proto může velmi objektivně srovnat stav před a po kastraci jednoho z nich.

Je to smutné čtení, ale je to realita, takto se kastrovaný jedinec skutečně změní. Nejen jeho povaha, absence pohlavních hormonů má samozřejmě i sekundární důsledky - degradace kvality srsti, inkontinence, kožní problémy atd. Ale především - vyhasne životní motor, vyhasnou psí oči.

Už jsem o tom tolikrát psal, tolikrát mluvil na svých přednáškách. U svých posluchačů nebo klientů pak vídám tiché zamyšlení, často se dotyční zastydí, přemýšlejí o mých slovech. Pokud mluvím s těmi, kdo "zachraňují" psy, kterým oni sami nepomohli na svět, kteří jim nepatří a o které se mají pouze po přechodnou dobu postarat, narážím pravidelně na stěnu fanatismu a přesvědčení, že jinak to dělat nejde. Přesvědčil jsem se o tom opět tento týden a ten boj s lidskou omezeností je strašný.

Velmi si vážím toho, že mi majitelka dvou čínských chocholatých psů svůj příběh poslala a jsem jí za to vděčný. Důsledky kastrace nejsou můj výmysl, kdybych měl možnost postavit vedle sebe všechny kastrované pejsky a fenky, kteří mi za dvacet let prošli rukama, viděli byste stejné příznaky, stejné změny a stejně vyhaslé oči. Viděli byste to ještě daleko lépe, kdybych vám ukázal stejný počet jedinců plnohodnotných.

Tak jako v tomto konkrétním případě vnímám kastraci přijatelnou pouze a výhradně tehdy, pokud je poslední a jedinou možností, jak napravit závažný zdravotní problém. Jsem přesvědčen o tom, že totožný pohled na tuto záležitost by měl mít i každý veterinář.

A pro všechny majitele a pracovníky psích útulků, sdružení a spolků, kteří nechávají svoje zdravé a do té doby plnohodnotné psí svěřence kastrovat nebo podmínku kastrace dávají do předávacích smluv, stejně jako pro všechny chovatele, kteří do předávací smlouvy začleňují klauzuli o povinné kastraci psů/fen, kteří nebudou použití v chovu - všechny tyto jedince si jejich karma najde už v tomto jejich životě. Pro podobné zacházení s životem jiné bytosti totiž není žádné omluvy ani žádného práva.

Děkuji paní Jindře Pytlové za zaslání jejího vlastního poznání toho, co kastrace udělá s pejskem i v pozdějším věku. Kastraci svého pejska si nevybrala dobrovolně, neměla na rozdíl od naprosté většiny jiných na výběr. Důvodem kastrace v tomto případě nebyla lidská nadřazenost, hloupost, krutost nebo nezvládnutí výchovy - důvody byly jednoznačně zdravotní, kdy nebylo možné aplikovat jinou léčbu. Jediný případ, kdy má tento radikální a nevratný zákrok opodstatnění.

Zamyslete se nad tím konečně všichni, kdo kastrace zdravých psích jedinců propagujete, necháváte provádět nebo je vyděračskými metodami vymáháte po jiných!

Toto své povídání bych ráda s úctou k jejich práci věnovala panu Viktoru Dostálovi, který umí a zná a nesobecky nabízí svou pomoc, který svou lásku k pejskům dokáže, i přes častou nevoli „osvícených“ nejen obhájit, ale i šířit, MVDr. Daliboru Ressovi - jako zodpovědný lékař považuje kastraci za krajní řešení zdravotního stavu pejska, nikoliv za pouhý zdroj obživy a svým krásným čínským chocholatým psům, labutěnce Kryštůfkovi a naháčkovi Guglouškovi.

Jindra Pytlová, Ostrava - Poruba

 

Již drahnou dobu jsem se snažila dostat k vypsání svých nedobrých zkušeností a to na jedno dosti ožehavé téma: kastrace pejska. Jednou mi vadilo počasí, jednou nebyla nálada…. Prostě jsem se vymlouvala jak se dalo, nyní jsem ale usedla a učinila své lenosti přítrž. A ke konci svého psaní jsem zalitovala, že jsem nelenivěla dál.

Teď jen prosím všechny, kteří si mé povídání přečtou, aby se zamysleli, aby zrevidovali své rozhodnutí týkající se kastrace ne jen jejich pejska. Moc prosím, než učiníte tento „humánní“ krok, hledejte, ptejte se…. I vy jste se přece narodili, přes veškerou dnešní zvráceně genderovskou dobu, jen díky tomu, že maminka má vajíčka a tatínek „spermušky“.

V dnešní době přece nemůže být tak těžké být člověkem!!!!!

Letos v červenci se můj starší pejsek, dá-li bůh nebo jiné dobré víly, dožije věku 12-ti let. Je to pejsek sice malý tělem, ale velký duchem, čilý a živý jak rtuť, zvědavý jako opice, rozřehtaný od ucha k uchu, věčně ochotný lítat po venku, honit se za balónkem, hrát si s kamarády i kamarádkami, hrát si s veverkou na schovávanou, a prohánět tu motýly, jindy zase slepice, poznávat nové pejsky, číst mi přání z očí…..

Vlastně – byl to pejsek - malý je doposud, protože z číňánka doga nebude a nebude ani kdyby pyramida se sfingou změnila místo pobytu, ani kdyby čert na žebrákovi rajtoval.

Ale to je asi tak vše.

Ze zdravotních!!!! důvodů jsem vloni musela nechat provést kastraci, zvětšená prostata udělala v bříšku pejska paseku a s tím vznikly problémy s kakáním,  střevem a kýlou. Takže pokud jsem chtěla, aby pejsek zůstal mezi živými, a to jsem chtěla, musel pan doktor nejdříve provést kastraci, aby následně mohl odoperovat střevo a vyhřezlou kýlu. Protože pejsek není nejmladší, nedalo se to „ukecat“ na kastraci chemickou (byly špatné jaterní testy), ale musela se udělat kastrace definitivní.  Obrečela  jsem to, neboť jsem tušila, do jakého průšvihu se řítíme:  to, že jsem se nemohla delší dobu kouknout pejskovi mezi nožky, to byl, a je, můj problém. Ale co nastalo pak, a co se děje stále, ½ roku po odejmutí „mužné ozdoby“, to je něco, s čím bojuji nejen já, ale i můj pejsek i naše okolí.

Z pejska hravého a veselého se takřka ze dne na den stal starý mrzout, který bručí a nejraději je zalezlý někde bokem, s o 3 roky mladším bráchou si již tolik nehrají, čas od času po sobě dost ostře vyjedou. Na vycházce, máme-li se potkat s jiným pejskem, máme problém s fenkami i psími kluky – můj dříve tolik kontaktní pejsek, který radostně vítal každého nového psího i lidského kamaráda, sice nyní vyjde pejskovi v ústrety, očichá si jej…., ale tím to končí – jde se schovat ke mně. Vlastně za mně, jednoduše „zmizí“ ze scény….., stejně tak to je, když potkáme staré kamarády – již s nimi prostě „nemluví“. A docela nedávno se mi stalo, že jsem potkala známou, která svou fenečku Lejdynku nechala vykastrovat ve velmi mladém věku, a milá  Lejdynka, která s mým pejskem vycházela vždy nadstandardně, teď po něm vyjela a to velmi ostře. I doma míváme čas od času napjaté chvilky – mladší bráška není kastrovaný, a tak to tomu staršímu dává „sežrat“: odstrkuje ho od misky s jídlem; snaží se jej vyšťouchat z mé blízkosti a výhodné místo u mne si nárokuje pro sebe, zabírá mu jeho pelíšek.

Na svého pejska jsem byla vždy náležitě pyšná – není sice výstavní, ale úprava srsti, holení nosíku atp., vždy jsem chtěla, aby pejsek byl upravený, aby byla radost se na něj podívat; krásně načesaný číňánek vypadá jako miniatura afgánského chrta;  nyní po kastraci řeším problémy se srstí: ta je jako uvadlá, bez lesku, špatně se češe, dříve se zacuchává, jednu dobu to dokonce vypadalo, že pejsek srst zcela ztratí.

Když se zdravému pejskovi zadíváte do očí, vidíte tam celý svět, lásku i krásu i štěstí, které v sobě pejsek nese, a které, nejen svým lidem, nesobecky a nezištně rozdává. Když jsem dříve koukala malému do očí, byly to tisíce jiskřiček, stovky čertíků a ďáblíků, které mi posílal jen tak, jen tak, protože se mnou byl rád. Dnes jsou to oči starého, skoro slepého tvora; dnes, dříve tak překrásné oči,  jsou prázdné. Není v nich výčitka, jen údiv. Jen údiv a víra, že to někdy přejde…..

Ale ono to nepřejde a já, já jsem bezradná, protože to světlo do psích očí vrátit nejde.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Hledejte a osud vám pomůže...

 

Někde minulý týden mi přišel do Poradny mail. A když jsem si ho přečetl, bylo mi jasné, že to není jen prostý dotaz, ale daleko více zpověď "pejskařského života" člověka, který našel pro sebe i svého psího parťáka novou cestu a mnohé se během ní naučil...

Proto jsem se následně spojil s autorkou mailu a poprosil ji, zda bych mohl její text místo zveřejnění v Poradně zařadit do separátního článku - vysvětlil jsem jí, co mě k tomu vede (a samozřejmě jsem pisatelce dotaz v něm obsažený také zodpověděl). Paní/slečna souhlasila, i se zveřejněním svého plného jména a fotky jejího pejska.

Proč mě tento mail tak zaujal?

V neposlední řadě svojí upřímností a otevřeností. Dotaz se mohl omezit pouze na popis Maxova problému (viz poslední odstavec), ale předchází mu mnou již zmíněná "pejskařská zpověď". Zpověď nezakrývající chyby a přístup k fence, kterou dostala pisatelka v dětském věku jako dárek, včetně klasického venkovského pohledu na psí život a potřeby ze strany jejích rodičů...

Kolik dnešních dospělých majitelů psů si naprosto stejným scénářem ve svém dětství prošlo? Hodně. Kolik dětí si jím prochází v dnešní době? Stejné množství - hrozné je to, že v této oblasti se nezměnilo za ty roky vůbec nic.

Ale mnoho z nás se musí nejprve vymanit z vlivu svého prostředí, svých rodičů, partnerů, učitelů, přátel, minulosti. Teprve pak se můžeme nadechnout a zjistit, co v nás skutečně je a jací jsme - tak často ve svých klientech i sám v sobě tyto vzorce nacházím...

Člověk zjistí, že něco zásadního ve své minulosti podělal.

Pokud na to má charakter, přizná si to a řekne si, že takto už dál ne.

A v okamžiku, kdy začne hledat cestu, osud mu ji přihraje...

Někoho potká, něco si přečte, na internetu klikne na náhodně nalezený odkaz.

V dnešním světě se málokdy setkáte s upřímností a otevřeností.

Já se s ní setkal v dotazu paní/slečny Zuzany Šulajové. Věřím jí každé slovo a velice si vážím toho, co napsala o Ajdě, Maxovi a své cestě k poznání. Proto jsem nechtěl, aby její mail zapadl v Poradně a rozhodl jsem se jej zveřejnit v rámci tohoto krátkého zamyšlení jako další důkaz toho, jak naši psí parťáci dokáží změnit naše životy, názory a osobnosti.

Napsal jsem to už před časem a znovu zopakuji - my neučíme svoje pejsky, to oni učí nás...

Dobrý deň prajem, vážený pán Dostál,

nejako mi nechcelo vygenerovať správu, tak posielam takto. Chcem sa Vám poďakovať za Vašu nesmierne záslužnú prácu, určite aj veľmi ťažkú - predsudky sú vari to najťažšie, s čím sa dá bojovať. Doslova ste zachránili život môjmu psovi. Paradoxne, je to môj druhý pes. Prvého - pudla - mi kúpili rodičia, keď som mala 8 rokov, teda to bola len hračka, o ktorú som sa vôbec nestarala, ba naopak, ako dieťa som ju týrala. Rodičia ma nechali, pochádzali z dediny a pre nich bol pes vecou na dvore, hoci sme žili v paneláku. Dodnes mám strašné výčitky svedomia. Až keď mala Ajda 8 rokov, začala som o ňu viac dbať, pretože vážne ochorela. Jednou z diagnóz bola mimoriadne silná epilepsia a až vtedy som si naplno uvedomila, že ju milujem, bola mi sestrou (som jedináčik). Mala tých problémov viac, všetci vraveli o utratení, no my sme bojovali ešte 4 ďalšie roky. Dnes som natrafila na Váš článok o epilepsii a vôbec ma neprekvapilo, čo som si prečítala... Po jej odchode som už psa nechcela, bola som zdevastovaná, ale vydržala som v tom rozhodnutí len mesiac, štvornohý spoločník mi strašne chýbal. Prisahala som si, že ak ďalší pes, tak bude mať úplne iný život. No, a teraz tá najväčšia hanba - začala som googliť a zisťovať, ako sa má pes vlastne správne kŕmiť... Po 12 rokoch, čo som psa už raz mala. A nejakým zázrakom som sa preklikala až na Vaše stránky. Otvorili ste mi oči. Zrazu som čítala vašu vetu, že nie je dôvod, aby pes väčšinu svojho života neprežil navoľno. Videlo sa mi to nemožné, veď je to zviera, vypustím ho a ujde do prírody! Čítala som o krmivách, o tom, že poď sem nie je cvik, prelúskala som vtedy celú dostupnú Poradňu... Neverila som, že raz dosiahnem to, čo ma na Vašich stránkach tak silno oslovilo. A tak sa k nám dostal čierny kríženec Max. Bojazlivý, ustráchaný, nerád sa maznal, bál sa zvukov, všetkého (nebol z útulku, ale z inzerátu, majiteľke Maxovej matky na dedine sa pritrafilo pri prvom háraní mať rovno 9 šteniatok). A mňa aj jeho čakal kus tvrdej driny, hľadania si vzťahu a dôvery a nekonečné, dlhé a ťažké spory a hádky s rodičmi, ktorí ešte stále odmietali pristúpiť na "nový" spôsob výchovy. Tvrdili mi, že ho zabijem, že som generál. Aký paradox, že teraz som Maxa týrala, ale našu prvú Ajdu nie... Bolo to ťažké. A Maxovi tiež dlho trvalo, kým nám prestal dávať najavo, že nás za svorku nechce. Mal vybratého iného psičkára, ktorý sa mu páčil, vždy utekal len za ním. Čo som sa ja naplakala :) Bol zlý na deti, cyklistov a korčuliarov.

Ale zvládli sme to. Dnes má skoro 11 rokov, je z neho najlepší, najspokojnejší pes v mojom okolí, spáva v posteli, znesiem mu modré z neba, má pravidlá, je psom do koča aj do voza, hoci vykročenie zo stereotypu značne prežíva, zvládne verejnú dopravu, počká pred obchodom neuviazaný, naučilis me sa na výťah, čo ho dlho desilo, počkať pri ceste je malina, ak v lese odbehne za srnou, do pár sekúnd je naspäť, na zavolanie jeho mena beží ku mne so šialenou radosťou v očiach, práve spí vedľa mňa na chrbte a tvári sa úplne blažene, chodí zásadne navoľno, s vôdzkou to, až je to smiešne, vôbec nevieme. Aj pri nohe chodí lepšie navoľno, než na šnúre. Samozrejme, máme preto kopu konfliktov s okolím. Sme zlí, nevychovaní, nedodržiavame zákony.

Neviem, čo by s ním bolo bez Vás. Asi trvalá vôdzka, náhubok, možno aj kastrácia "na upokojenie". Namiesto toho je z neho evidentne šťastný, svojský pes, nie je stroj, ale osobnosť, nie je dokonalý, ale to by som nechcela, každý deň sa spolu smejeme, vieme do seba zapárať a pritom vieme, odkiaľ pokiaľ, kedy je čo sranda, kedy je čo vážne, vie sa smiať s vycerenými zubami (najkrajší úsmev na svete!), každé ráno, čokoľvek nepríjemné nás čaká, on so svojou radosťou z nového dňa a vstávania ho prežiaruje - a znovu len smiech.

Asi sa zbláznim, až sa naplní jeho čas. Poznáme to...

Je zatiaľ zdravý, klop, klop, klop. Relatívne. Má cysty aj na prostate, odporúčali nám pred 4 rokmi kastráciu. Odmietla som, že to nechám na prírodu. Tento rok nám iný veterinár povedal, že kvôli cystám jeho typu kastrovať netreba, s tým sa dá žiť. No pekné, a čo keby som vtedy zvolila inú možnosť?! Pre zmenu nám tvrdia, že ho musíme kastrovať kvôli enormnej prostate veľkosti tenisovej lopty, ktorú ale nevedia nahmatať ani cez konečník, Max nemá problém s vylučovaním, práveže je vypotrebovaný za sekundu, nemá problém s močom, krv aj moč sú ok. Má aj zväčšený semenník, no nádor sa v ňom nenašiel, zrejme sme prehliadli nejaký chronický zápal... Vravia, že ak sa v prostate raz objaví nádor, potom už nepomôže nič, a preto by sme ho mali dať kastrovať.

Neviem. Znovu som si prečítala Vaše stránky a mám dojem, že to asi nechám tak. Maximálne tie lieky s názvom Y... zabudla som názov, znovu si ho pozriem v Poradni. Lenže zatiaľ mu predsa nič nie je... Hm.

Ešte raz Vám ďakujem. Rozhodne má zmysel to, čo robíte.

Pozdravujem Vás s Maxom a zdravíme aj Gardiena :)Nech sa Vám darí, veľa úspechov a šťastných spoločných chvíľ!

Zuzana Šulajová, Bratislava

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Existuje jediná cesta

 

Nejen mediální události poslední doby mě přiměly k napsání tohoto článku - je totiž nejvyšší čas...

"Neberte si štěně z množírny, adoptujte pejska z útulku!"

Tento propagační slogan asi za ty roky známe všichni. Pokud ho budeme vnímat v jeho prvoplánové podobě, pak zní jasně, sympaticky a dojímavě. Super. Tak se teď pojďme podívat na realitu, kterou ve skutečnosti reprezentuje...

Že jsou množírny svinstvo a množitelé šmejdi třídy deluxe, je nad slunce jasné. Otřesné podmínky "chovu", zdevastované feny rodící po každém hárání, nulová péče o ně i jejich štěňata, plemenná a genetická degenerace. Pro tyto "chovatele" nemám jediné pozitivní slovo, jedná se o totální lidskou spodinu a na každého z nich je už v pekle připraven patřičně velký rozpálený kotel se spolehlivou obsluhou na tři směny.

Je nicméně smutným dokladem kvality našeho národa, kolik těchto šmejdů se mezi námi nachází. A ještě smutnějším dokladem je počet lidí, kteří ve vidině "exkluzivního plemene" nevidí, neslyší a pokud vycítí možnost dostat například francouzského buldočka nebo čivavu za nižší cenu, česká lakota a sklon ojebat (omlouvám se, ale neexistuje výstižnější slovo) cokoli jde dostávají zelenou. V reálném světě existuje nabídka pouze tak dlouho, dokud existuje poptávka - a jakkoli se budou v médiích uvádět řádově nadhodnocená čísla o exportu do zahraničí, hlavní klientelu stále tvoří domácí.

Je dobré v této souvislosti uvést i to, že množírny nejsou pouze ty drastické medializované případy - množírny ve stejném slova smyslu jsou i registrované české "velkochovy", navenek se tvářící čistě a uhlazeně. V reálu vyšší než normální počet fen produkujících množství štěňat nepříliš vysoké kvality, ale prodávaných "chovatelem" za plné pálky. A pokud se neprodá včas všechno, udělá se potřebná masáž o "výhodnosti" staršího štěněte - už jsem zde o tom psal.

Jinými slovy - štěněcí množírna je načančaný velkochov stejně jako prasečí chlívek. V obou případech se kašle na fenu-matku, její kondici a psychickou pohodu. V obou případech se kašle na kvalitní imprinting, v obou případech přichází zkrátka základní chovatelské ustanovení o povolené četnosti zabřeznutí fen. V obou případech nejde o kvalitu štěňat, ale o finanční přínos. Jediný rozdíl je v tom, že registrovaný chovatel je nucen jakžtakž udržovat základní čistotu vrhu (i když i toto dostává v praxi pěkně na frak) a základní veterinární údržbu, neregistrovaný množitel to má na háku. "Chovatel" vám předvede skutečnou nebo fingovanou matku a štěně si odvezete od něj, množitel sebere štěně matce rovnou od cecíku a doveze vám ho na dálniční odpočívadlo.

Slupka se liší, jádro zůstává stejně shnilé. Shrnuto - dokud tito lidé budou mít odbyt, dokud se každý jednoduchý lidský jedinec neschopný vidět souvislosti bude tetelit blahem, jak levně svoje štěňátko pořídil, do té doby se věci nezlepší.

Ano, jednoznačně souhlasím - neberte si štěně z množírny!

Ale co vám za stavu, který trvá už řadu let a čím dál více se zhoršuje, nabídne psí útulek?

99,9% psích útulků vám nenabídne pejska nebo fenku.

Nabídnou vám bytost, která se narodila jako pes, narodila se jako fena. Pak se (většinou opět přičiněním nějakého šmejda, v malé míře třeba z důvodu těžkého onemocnění nebo úmrtí majitele) tato bytost dostala do rukou dalších šmejdů, kteří ji buď nechali sami vykastrovat nebo za vyděračských podmínek povinnost kastrace zakomponují do předávací smlouvy novému majiteli.

Nedostanete pejska. Nedostanete fenku.

Dostanete doživotně zmrzačenou psí bytost, popřípadě se budete třást strachy, že vám milovaného psího parťáka zase seberou, pokud budete mít v sobě tolik základního vztahu k jeho životu, že na kastraci nepřistoupíte...

"Neberte si štěně z množírny, adoptujte pejska z útulku!"

Ano. Každý pejsek, který se octne v kotci psího útulku, potřebuje co nejrychlejší vysvobození. Ale chtějte plnohodnotnou fenku, plnohodnotného pejska, ne vykastrovaného jedince s vyhaslým pohledem a celoživotními psychickými i fyzickými problémy, které pro psí organismus z takového zásahu plynou. Odmítejte vyděračskou předávací smlouvu, která je sice právně zcela irelavantní (už jsem o tom psal a potvrzuje to i praxe), ale díky které budete bombardováni sprostou komunikací ze stran útulku, spolku nebo sdružení, pokud se postavíte na stranu psího života a zdravého rozumu namísto "podmínek smlouvy".

"Neberte si štěně z množírny, adoptujte pejska z útulku!"

Kdo je větší šmejd? Množitel produkující geneticky nekvalitní štěně nebo zástupce útulku mrzačící zdravého psa nebo fenku?

V důsledcích svého počínání jsou si naprosto rovni.

A existuje jediná správná odpověď:

  • Od množitele nevzít už ani jedno jediné štěně, i kdyby ho nabízel za symbolickou korunu.
     
  • Z útulku nevzít jediného kastrovaného psa nebo fenku, pokud k tomuto úkonu došlo na popud útulku, nevzít jediného psa nebo fenku, pokud je jejich předání podmíněno kastrací.

Nabídka je podmíněna poptávkou - ekonomicky i zájmově přestane existovat ve chvíli, kdy přestane existovat požadavek. V ten moment začne požírat sama sebe. Množitelé nebudou mít zájemce o svoje "psí zboží", stejně tak útulky o zmrzačené psí chudáky.

Ta přechodná doba bude těžká a bude hodně bolet, ale není jiné cesty.

Svět je takový, jaký si ho uděláme a změnit špatné věci k lepšímu vyžaduje odvahu. Je to vždy otázka osobní odvahy, nikoli kolektivní a nejsem natolik naivní, abych si v této záležitosti dělal iluze o lidské síle a slabosti. Ale pokud je nejprve potřeba zavelet k boji, udělám to...

Existuje jediná cesta.

Je dostatek kvalitních chovů čistokrevných plemen, poznal jsem dlouhou řadu úžasných kříženců, kteří se sice nenarodili plánovaně, ale měli normální zdravé rodiče a kvalitní péči na samém začátku svého života. Není těžké odhalit množitele, odhalit záměrné křížení za účelem degenerace plemene, vyhnout se provařenému Bazoši, odmítnout vydírání psího útulku. Není nemožné eliminovat chovatelskou špínu a zajistit obecně lepší podmínky pro současnost i budoucnost psích bytostí, které s námi sdílejí svůj život.

Ne na základě očekávání zákonů, zákazů a nařízení "shora".

Na základě osobního přístupu, ochoty a odvahy sám za sebe něco udělat správně...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Malí mezi námi

 

Dnes jsem se rozhodl napsat pár slov k problematice malých psích plemen - hodně malých psích plemen. Vzrůstem, nikoli velikostí jejich osobnosti. O skutečnostech, které si mnozí jejich majitelé neuvědomují, vědomě je ignorují nebo prostě jenom nepřemýšlejí...

A každodenní realita tam venku mi připomíná, že je zapotřebí o těchto věcech psát, znovu a znovu, s nadějí, že dalších pár lidí vlastnících malinké psíky se probudí a začne dávat pozor.

O čivavákovi Pepovi jsem tu už psal. Pepa už není. Nevím, jak skončil a raději to snad ani vědět nechci, nicméně jeho místo zaujal nový čivavák nesoucí vznešené jméno Princ. Stejná majitelka, stejné vzorce chování její i tohoto psího exempláře - Pepa už mnou byl poučen a věděl, jak se při setkání s námi chovat, Princ to zatím neví a evidentně si myslí, že zakousne telátko, mne, případně při zvlášť příznivé konstelaci hvězd nás oba najednou. Dlužno ještě podotknout, že tento představitel miniaturního psího plemene se chová o poznání drzeji a riskantněji nežli jeho předchůdce...

Jdeme tak včera s telátkem ven, scházíme z panelákových schodů a dole nám jde v ústrety čivaví mládenec na konci napnutého asi tři metry dlouhého flexivodítka. Štěká, cení zuby, oči plné spravedlivého naštvání. Jeho majitelka nic. Člověk by čekal, že si pejska přitáhne, přivolá (no, tohle asi při svém přístupu fakt nezvládne, uznávám), prostě nějak zareaguje.

Nic z toho. Paní vidí, vnímá, nic. Procházíme s telátkem kolem, už jsme za nimi, telátko neřeší, jen se za tím malým hysterikem ještě zvědavě otočí. Něco mě zalechtá na kotníku, tak se kouknu dolů a nevím jestli se smát nebo se naštvat - čivavák se mi snaží uhryznout nohu. Paní nic...

Proč o tom vlastně píšu?

Na místě, kde se toto odehrálo, je led. Stačilo by, abych uklouzl, přešlápl, na okamžik ztratil balanc a tento miniaturní pejsek nacházející se právě těsně vedle mne by dopad mé nestabilní nohy nepřežil. Stačilo by nemít tak vychovaného psího obra, a jeho jediné kousnutí v režimu "ohrožení smečky" by tento miniaturní pejsek nepřežil.

A přitom by stačilo tak málo, aby se pravděpodobnost výše popsaného snížila k nule. Stačilo by, kdyby majitelka pejska alespoň trochu přemýšlela. Předvídala. A došlo jí, že jednoho krásného dne nemusí potkat mě s telátkem, ale někoho z těch, kteří denně chodí kolem a se svými většími a velkými psy mají základní problém. A pak by měla velký problém ona sama, až by svého čivaváka měla tři metry od sebe, bavila se tím, jak provokuje velkého psa - ale najednou by to přestalo bavit toho velkého psa. Než by překonala ony tři metry napnutého flexivodítka, čivavák by vydechl naposledy...

Neschopnost přemýšlet, vyhodnocovat, předvídat. Netýká se zdaleka jen této paní. Obecný jev, který mne osobně děsí, jehož jsem svědkem každý den a který stál a bude stát zdravi nebo život mnoho malých psů.

Několik let už běhá v psím nebi jorkšír, který skončil na místním sídlišti převálcovaný autem jedoucím krokem jen proto, že jeho majitelka také nepřemýšlela. Nedošlo jí, že řidič nemá přes hranu kapoty sebemenší šanci zaregistrovat malého psíka, který se mu šmrdolí kousek před přední pneumatikou. Předpokládala, že když pejska vidí ona sama zvenku, tak ho musí vidět i řidič auta zevnitř. No, neviděl, vidět při nejlepší vůli ani nemohl a proto nebrzdil...

Lidi, proboha.

Přemýšlejte.

Opravdu vám přijde roztomilé, že se jorkšír, čivava, brabantík, trpasličí jezevčík apod. na flexišňůře (se kterou je pes v podstatě neovladatelný) vyřítí na protijdoucího psa šlapajícího v klidu na vodítku a začne ho provokovat? Přijde vám to k smíchu, máte z toho srandu převelikou (přesně tak se totiž chováte) a nedochází vám důsledky?

Ne?

Tak dobře, přehledně je vypíšu. A vy, kterých se to týká, se nad nimi prosím zamyslete:

  • Malé plemeno je z hlediska "pevnosti" prostě křehké. To je fakt a nic s tím nenaděláte. A plyne z toho velmi jednoduchá věc - pokud do křehkého tělíčka narazí auto, motorka, pokud se potká s nohou stokilového chlapa, pokud se potká s čelistmi velkého (a opravdu nemusí být až tak moc velký) psa, s velkou pravděpodobností toto setkání nepřežije.
  • Jedinec opravdu malého plemene je špatně vidět. Za tmy, soumraku, deště, sněžení, mlhy je vidět velmi špatně. A co je špatně vidět, do toho můžete snadno narazit - autem, motorkou, i jako cyklista. Můžete na to šlápnout, můžete to skřípnout mezi vchodovými nebo výtahovými dveřmi. Důsledky bývají opět fatální.
  • Pro jeho dlouhý život a spokojené vzájemné spolužití není dobré ve svém miniaturním psím kaskadérovi podporovat syndrom "krále světa". Jednak si tím zaděláváte na vlastní problémy, jednak ne všechny větší psy potkáte vždy na vodítku - a psí paměť bývá velmi dobrá. Pokud si pes musí nechat líbit malého zuřivého asociála v náručí nebo dvacet čísel před nosem jen proto, že je v dané chvíli na pevném vodítku, neznamená to ani náhodou, že totéž strpí navolno nebo že svého majitele/majitelku prostě silou nepřetáhne. V tu chvíli už bývá řádně nažhavený a pro psí miniaturu to v tom lepším případě může znamenat urychlený převoz na veterinu a šití.
  • Malé (miniaturní) psí plemeno neznamená, že to není pes (protože "je takový roztomiloučký a těmi svými zoubky by přece nikomu nemohl ublížit") a není zapotřebí jej správně vychovat. Geneticky je to pes jako každý jiný, s psími vzorci chování a psí psychikou. Pokud tuto jednoduchou pravdu přijmete, pak dokážete ze svého malého psího kamaráda vychovat psí osobnost, kterou bude respektovat i německá doga - protože se ten "malý" tak bude chovat. Pokud tuto pravdu s opovržlivým úsměvem odkopnete, budete mít celoživotně nešťastného a vystresovaného psíka, který bude neustále štěkat, startovat a provokovat každou živou bytost, které se bude bát - a těch bude opravdu hodně. Poznal jsem velkou řadu zástupců obou skupin a veřte mi, je fajné vybrat si tu první alternativu.

Nejvíce nebezpeční sami sobě, svým majitelům a v určitých situacích svému okolí nejsou velcí psi. Jsou to ti svými nezodpovědnými nebo prostě příliš jednoduchými majiteli nevychovaní malí psíci, kteří nemají žádné vedení ani správnou psí výchovu. Psí chudáci, kteří za to sami nemůžou, protože zklamali jeich majitelé. Připomínám to v době, kdy opět nastává díky různým množitelským šmejdům boom miniaturních plemen, na která lidé slyší, protože "skoro nic to nežere, můžeš s tím kamkoliv a nemusíš to vychovávat". Pro dnešní generaci líných a pohodlných doplněk přímo ideální, že...

Prostě a jednoduše.

Velmi vás prosím, pokud máte pejska malého nebo minaturního plemene, mějte alespoň tolik zodpovědnosti a zdravého rozumu, že budete předvídat standardní situace.

A kurňa - mějte je v běžném provozu (lidé, psi, projíždějící auta apod.) U SEBE! Ne tři metry daleko na flexivodítku, kdy při nejlepší vůli nejste schopni dostatečně rychle zareagovat a provést potřebné přemístění vašeho pejska v časoprostoru!

Zachováte si je tak zdravé a živé.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Nech pejska žít...

 

"Další z mých článků, jehož téma jsem nosil už dlouho v hlavě a který nedávno dostal ten poslední impuls pro svoji proměnu v psaný text.

Asi to znáte sami.

Lidé, kteří si pořídí psa jen proto, aby s ním "pracovali"...

Připomíná mi to velmi silně případ dítěte, které je svými rodiči přihlášeno do sportovního kroužku, hudebního kroužku, výtvarného kroužku... chodí do školy... čím víc, tím líp, ani den volna, jen ať nemá roupy.

A pak toto dítě jednoho krásného dne zkolabuje.

Je dlouhodobě unavené, vyčerpané, přetížené. Vystresované. Je nervózní, nedokáže se na nic soustředit, má poruchy chování.

Rodiče ho vezmou k psychologovi, protože "se s ním už nedá déle vydržet". A pokud psycholog rozumí své práci, pak velmi rychle odhalí podstatu celého problému...

Někteří lidé pak naprosto stejný přístup praktikují vůči svým psům.

Víkendy tráví na cvičáku, kde ho "zdokonalují v poslušnosti".

Každá procházka je drilovací, kolem pejska lítá povel za povelem, protože "je potřeba ladit cviky". I vyprazdňování probíhá na povel...

Pokud je pejsek například borderkolie a z pohledu svého majitele tedy "musí furt makat", přidají se ještě další činnosti typu práce se stádem, obedience neboli "vysoká škola poslušnosti (WTF?)", dogdance, agility atd.

Z pohledu majitele psa: "Tyjo já jedu, já mám skvělýho psa, koukejte co všechno s ním dělám!"

Z pohledu jeho pejska: "Tohle je šílený. Už nemůžu. Jo, jasně, znova proletím tunelem... znova udělám ten připitomělý cvik... dokud to se mnou nesekne. Já chci ale taky chvilku žít, chápeš?! Jen tak žít, ne pořád muset něco dělat. Ne pořád jen poslouchat povely, povely, povely. Nejsem otrok tvých ambicí, jsem svobodná bytost, pes, potřebuji normálně dýchat a ne jen donekonečna "poslouchat", nejsem robot ani hračka na dálkové ovládání..."

Velké množství (především těch "cvičákových") psů se stane vůči svému okolí problémovými jednoduše proto, že jejich organismus už to dlouhodobé soustavné přetěžování nezvládne. Přetížení organismu způsobí stres, stres generuje stresové ventily - u lidí i u psů, u koček, u koní, u všech vyšších organismů.

Pak se najednou majitel psa diví, že jeho pes útočí na jiné psy.

Že pokousal dítě.

Že pokousal jeho samého.

Protože ten psí chudák neměl chvilku, aby něco "nemusel". Cvičit, poslouchat, plnit příkazy a povely.

Oblíbeným útokem kynologů na moji osobu bývá "Ten tvůj pes nic neumí, žádný z tvých psů nic neuměl - nemáš žádné zkoušky, nebyl jsi na žádných závodech, kolik máš pohárů?"

Je to typický pohled podobných lidí - pes musí mít výsledky, body, poháry, vítězství. Pes pro ně není živou bytostí, je pro ně pouze nástrojem, který se dá vycvičit, ovládat. To je jejich priorita a proto právě tito lidé pak mají se svými psy velké problémy v běžném provozu.

Mimo jiné právě proto, že jejich psi neznají jeho realitu, neumějí neagresívně řešit problémové situace - a díky neustálému tlaku jsou v permanentním stresu.

Ne, já opravdu se svými pejsky neabsolvuji žádné závody, soutěže a porovnávání pindíků "kterej pes je lepší".

Moji psí kluci, kteří dnes už nežijí, a moje současné telátko uměli a umí "jen" to, co považuji za důležité - nekonfliktní chování vůči psímu i lidskému okolí, neřešit malichernosti, ale umět řešit situace, kdy jsou v ohrožení oni sami nebo naše smečka, znát pravidla "smím/nesmím/může mě zabít".

Uměli a umí základní povelovou sadu, pro kterou neexistuje ekvivalent ve vrozených vzorcích psího druhu. Posazení, položení, odložení, chůze na vodítku.

Uměli a umí věci smysluplné, pro praktický život, ne cirkusové kousky pro posílení ega osobnostně slabého kynologa.

A znali a zná ještě jednu velmi podstatnou věc.

Svůj vlastní život.

Život nezdeformovaný stresem a povely.

Můj pes jde vedle mne proto, že je to pro něj přirozené a pozitivní. Je se mnou na principu hierarchie a komunikace, nikoli naučených povelů a drilu.

Když se na mě podívá, udělá to proto, že sám chce. Ne na povel.

Když se ke mně přitiskne, udělá to proto, že sám tuto touhu má. Ne na povel.

A je svůj a vždy svůj zůstane, stále má svůj osobní prostor.

Neposílám ho doma "na místo" - je tam, kde on sám v dané chvíli být chce. Má stejnou svobodu pohybu jako já.

Pokud po něm něco chci, řeknu mu to tak, jako bych jednal s parťákem. Nerozkazuji mu, neponižuji ho, nenutím ho dělat nesmysly, nehoním si na něm vlastní ego.

Nepotřebuji, aby mi vyhrával poháry nebo předváděl cirkusové kousky.

Není mým cílem a motivací "vysoká škola poslušnosti". Mým cílem bylo a je vychovat zdravě sebevědomého, vyrovnaného a především spokojeného pejska, kterému byla ponechána jeho vlastní psí osobnost...

A já a můj pes jsme získali ještě daleko víc.

Získali jsme vzájemné poznání, spolupráci, porozumění, souznění, vzájemný respekt.

Získali jsme klid, který si v tom pro oba stresujícím světě okolo nás navzájem předáváme. Klid, který tolika psům není dopřán, protože jejich majitelé po nich chtějí výsledky a výkony, ne společný život.

Ale pes není pracovní robot. Pes je živá bytost, která potřebuje kromě práce i psychickou volnost a odpočinek.

Procházet se se svým člověkem lesem, přírodou, mít klid a čas vnímat přirozené okolní podněty. Ne být stále nastražený na povely, zákazy a příkazy jeho "psovoda".

Jednoduše dýchat a žít, radovat se ze života, radovat se z toho, že jde se svou smečkou a jejím vůdcem.

Stejně tak to máme mimochodem i my lidé. Tlak okolního prostředí je čím dál větší, šrouby se utahují, zákazy, příkazy a nařízení už nikdo nespočítá. Žijeme ve stresu a pod jeho vlivem pak reagujeme - agresívně, útočně, negativně.

A tak to mají i psi.

Uberte prosím na tlaku, který na ně mnozí z vás vyvíjíte. Zvolněte a přestaňte po nich vyžadovat "výkony". Nechte je také dýchat a žít jejich vlastní život - uvidíte, jak blahodárný vliv to na ně bude mít.

Přetěžovaný organismus se vždy časem zhroutí. Platí to pro děti, dospělé lidi, pro všechna zvířata. Mnohé negativní vzorce chování, které váš pejsek vykazuje, jsou výsledek dlouhodobého fyzického a psychického přetěžování plus odebrání veškeré vlastní vůle a svobody.

Kdo tomu nevěří, nechť si to zkusí sám na sobě.

Na to má každý zcela svobodné právo.

Co nemá, je právo do tohoto stavu dotlačit jinou bytost. Svého partnera, svoje dítě, podřízeného v práci.

Svého psa.

(P.S. Komu nadpis článku asocioval písničku z jednoho staršího českého filmu, pak správně, parafráze není náhodná;))

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Malé přivítání do roku 2017...

Tentokrát jsem za sebe a moje telátko netradičně místo textu psaného zvolil slovo mluvené, jakožto bližší a emočně silnější výrazový prostředek...

... než si moje video nazvané "Z roku 2016 do roku 2017" pustíte, rád bych zde znovu poděkoval všem, kteří nás tento rok podporovali a mysleli na nás v dobrém...

... ještě jednou děkuji za všechny milé vánoční/novoroční maily (na každý jsem samozřejmě poctivě reagoval, snad moje odpovědi došly všem v pořádku)...

... potěšily mě velice i maily od mých klientů, kteří tento rok u mne absolvovali individuální výcvikový servis a poděkovali mi, že vše funguje jak má, mám z toho velikou radost spolu s nimi...

--- Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO ---

 

Psí drápy - část II.

 

Jak jsem před týdnem slíbil, tak činím a předkládám
druhou část svého článku o psích drápech - dnes
na téma jejich správné úpravy.

Plus ještě něco navíc;)

Nejprve opět pár slov o tom, nad čím spousta lidí nepřemýšlí.

Psi žijící v divočině, pastevečtí psi, primitivní plemena plus některá další jsou do života veli dobře vybavena tzv. vrozenými vzorci chování. Mezi ně patří i schopnost postarat se o dobrý stav vlastního těla, mimo jiné tedy se také postarat o stav svých drápů...

Ano. Pes, který ještě přes veškeré snahy člověka zůstal psem a kterému délka drápu začne vadit při pohybu, si jej skutečně začne začne sám ohryzávat a okusovat. Uvědomte si, že v přírodě skutečně neběhá nikdo s kleštičkami v ruce a v případě pracovních plemen v jejich přirozeném prostředí se jejich majitelé starají také o zcela jiné věci. U přírodně žijících psů se dráp přirozeně opotřebovává, láme a pokud je potřeba, zkorigují jej psí zuby. Příroda vybavila každého tvora potřebnými instinkty - díky nim kočkovité šelmy a medvědi vědí, jak si obrušovat drápy, hlodavci vědí, jak si obrušovat řezáky, dokonce i člověk se už před vynálezem nůžtiček a kleštiček dovedl postarat o svoje nehty.

Dnešní situace je už ale trochu jiná.

Jednak naši psí parťáci mají svoje přirozené "opotřebovávací" mechanismy omezenější a spousta plemen již svoje přirozené instinkty ztrácí, jednak svoje pejsky přece jen více sledujeme a máme větší potřebu se o ně starat. V extrému pak bohužel dochází ke zcela špatnému přístupu "pes se o sebe nedokáže sám postarat, bez nás by nic nezvládl" (věřte tomu, že dokáže a zvládl), ale řekněme, že rozumná dávka péče není na škodu. Mezi takovou můžeme zařadit i péči o drápy.

Je zapotřebí si hned na začátek přiznat trpkou pravdu.

Až na velmi flegmatické výjimky žádný pes zastřihávání drápků nemiluje.

Hodně z nich tuto "péči" z duše nenávidí a mají sami se sebou co dělat, aby ji přetrpěli.

A je dobré říct i to, že mnoho majitelů se svých psů bojí a tuto činnost prostě odmítají dělat, protože dobře vědí, že by mohli přijít ke kousanci. Alibistické "já se bojím, že bych ho mohl střihnout špatně" je zcela mimo mísu a víme to všichni...

Častým dopadem podobného přístupu pak bývá vyděšený pes na veterině, kterého drží celé osazenstvo, aby mu pan doktor mohl drápy vůbec zkorigovat. Důsledky takové akce na psychiku pejska asi není třeba rozebírat.

Nebo člověk uvidí něco, co si nikdy nemyslí, že vůbec uvidět může.

Před mnoha lety za mnou přišla na psí školu slečna, zda bych jejímu trpasličímu pinčovi nezastřihl drápky. Nesla ho v náručí a když mi ho ukázala, málem to se mnou v tu chvíli švihlo.

Foťáky tehdy v mobilech ještě nebyly, ale dodnes lituji, že jsem si to nemohl zvěčnit. Do té doby a od té doby jsem takovou hrůzu neviděl.

Nakreslím vám to:

Takto vypadal každý jednotlivý dráp, ten chudák skutečně nechodil po tlapkách, ale po zahnutých drápech. Byl držený pouze v bytě, neměl možnost si je venku obrušovat a neřešil je ani on sám. Matně si pamatuji, že veterináře už viděl také hodně dávno - navíc nedovedu si představit žádného, který by okamžitě nezasáhl. Veterinář byl také moje nekompromisní rozhodnutí, které jsem slečně sdělil, protože tohle už se muselo jednoznačně opravit v celkové narkóze a s patřičným vybavením. Jak vše skončilo, nevím, slečnu ani pejska jsem už nikdy neviděl...

Po této hororové vložce zpět k tématu.

Vidíme na pejskovi evidentně přerostlé drápy a rozhodneme se s tím něco udělat.

A protože víme, že od nás samotných to v případě, že máme se svým pejskem dobře nastavené vzájemné vztahy, vezme s nejmenším stresem, naučíme se to sami.

V první řadě je zapotřebí zbavit se psychologických zábran.

  • První z nich je "co když to střihnu špatně a poteče krev". Nebojte, v dalším textu si povíme, co v takovém případě udělat. Navíc jen praxe dělá mistra a i mistr veterinář se občas ucvakne;)
     
  • Druhou z nich je velmi rozšířený mýtus, že "v jednom člověku se to nedá udělat". Mohu vás ujistit, že dá. Všem svým pejskům jsem úspěšně upravoval drápky vždy sám, bez pomoci dalšího člověka a přesto, že ani jeden z nich tuto činnost zrovna nemiloval. Stejný postup mi funguje i u mého 68kg telátka, které také tuto péči nemá zařazenu ve svých oblíbených činnostech a dost ho chápu, protože ucvaknutí každého drápu (u pastevce silného a tvrdého jako kámen) musí být pro něj z více důvodů skutečně nepříjemné. Nemá to vůbec rád, ale zvládáme to v pohodě i v tomto paspárkově bohatém podání pyrenejského plemene:
  •   

 

Tož strachy pryč a jdeme na to;)

Potřebujeme znát pouze dvě věci. Čím a jak.

Zaprvé - čím.

Okamžitě zapomeňte na nůžtičky a kleštičky z manikúry, okamžitě zapomeňte na štípací kleště, okamžitě zapomeňte (i u malých štěňátek!) na oblíbené člověčí "štípačky" na nehty. Všemi těmito nástroji můžete napáchat hodně škody, psí nástroj musí být maximálně ostrý s přesnou řeznou hranou - řez musí být čistý, nesmí při něm dojít k deformaci drápu díky tuposti nebo poddimenzování nástroje.

Existují dva základní typy vhodných nástrojů - gilotinový a nůžkový:

  

(mimochodem skutečně jsem netušil, jak moc budu muset prosit, aby mi v jedněch nejmenovaných chovatelských potřebách milostivě dovolili si udělat tyto dvě fotky - příště nebudu zbytečně slušný, nebudu předem žádat o dovolení a rovnou to odfotím, pak si ušetřím to jejich "u nás nesmíte fotit" versus moje "já vám tu fakt nebudu fotit regály, potřebuju jen dvě fotky do mého článku" versus "a do jakého článku"...)

Jsou běžně k dostání a až budete vybírat, vyhýbejte se levným výrobkům, výrobkům s plastovými rukojeťmi, pod kterými není kov, výrobkům na efekt (například nástroj se světýlkem, abyste dobře viděli a v reálu naprostý šunt, co se týká funkčnosti). Vyberte nástroj dostatečně dimenzovaný na velikost a tvrdost drápů svého pejska - pro velká plemena doporučuji raději "nůžky" než "gilotinu". Jsou robustnější a jako perličku přidám vlastní zkušenost - docela bytelná a velká gilotina, která přežila Dinečka i Šedýska, se už před několika lety při teprve druhém použití na Gardýskově drápu ohnula a rozpadla na prvočinitele. Koukal jsem jak blázen a po výběrovém řízení v několika prodejnách zakoupil tento výrobek, který spokojeně používám už pátým rokem:

Zadruhé - jak.

O funkci drápu a jeho rozdělení na "mrtvou" a "živou" část jsme si povídali v minulém článku. Dráp je tedy zapotřebí zastřihnout tak, aby jednak zůstala zachována jeho funkce a jednak abychom nepoškodili jeho vyživování. Na následujícím obrázku jsem vám nakreslil, jak střihnout:

Zelená čára značí směr a místo střihu (tedy kolmo na dráp, ne vodorovně s podložkou!) tak, abychom nezasáhli živou vyživovací část drápu (červené vybarvení) a zároveň byla zachována jeho funkční délka. Pak dosáhneme tzv. samoobrušovací hrany, kdy je dráp při svém dalším růstu přirozeně obrušován při kontaktu s tvrdým povrchem:

Obecně doporučuji vždy ucvaknout raději kratší část drápu, pokud si nejste jisti, kam až zasahují vlásečnice. U světlých drápů je lze dost spolehlivě identifikovat vizuálně, u tmavých musíte jít odhadem. Nebojte se cvaknout třeba jen 2-3mm a po 14 dnech další. Chce to praxi, ale pokud se nebudete bát, budete aspoň průměrně zruční a dostatečné rychlí a klidní, pak se z této prace stane rutina. Opravdu se nebojte, dá se to v pohodě naučit.

A ještě pár slíbených lifehacků navíc;)

  • Co udělat, pokud střihnete moc a z drápu začne téct krev? Nepanikařte. Mějte vždy po ruce třeba čistý papírový kapesník, ten naněkolikrát přeložte a na drápku několik minut přidržte, krvácení se zastaví. Na rozdíl od různých rad na internetu nepovažuji za efektivní používat dezinfekci, protože jednak vytékající krev sama případnou nečistotu vyplaví, vyplaví ale i samotnou dezinfekci a obecně i charakter "rány" její účinek eliminuje. Úplně stačí nechat jednu až dvě hodiny pejska doma v klidu, vlásečnice se za tu dobu uzavře a můžete jít v klidu ven. Navíc se nejčastěji "ucvaknete" na paspárku zadní končetiny nebo "palci" přední končetiny a tyto drápy nepřicházejí do kontaktu s povrchem terénu.
  • Je třeba mít na paměti, že každá manipulace s končetinou je pro pejska podezřelá a zkoumá, co se tam děje. Tudíž občasné vzetí tlapky do ruky, promnutí prstů, pohlazení atd. je odmala velmi dobrá příprava na budoucí domácí upravování drápků.
  • Zkracujte jen ty drápy, které to opravdu potřebují.
  • Nejvíce korekce potřebují paspárky a "palce", ty rostou ničim neomezovány. Na druhém místě jsou zbývající drápy na předních končetinách (dopadových), nejméně potřebují zkracovat a nejlépe se přirozeně obrušují zbývající drápy na končetinách zadních (odrazových).
  • Občas se stane, že u "palce" přední končetiny dojde k odlomení drápu (mechanickou cestou, popř. z důvodu špatné výživy drápu a vytvoření prázdné slupky). Pokud není poškozené drápové lůžko, postupujeme stejně jako při cvaknutí do živé části drápu, tedy zastavíme krvácení, popř. očistíme dezinfekcí okolí rány, pokud je znečištěné - o tuto základní dezinfekci se ale většinou postará už sám postižený pejsek svým jazykem. Protože je ale toto místo citlivé, osvědčilo se mi je na několik hodin zafixovat normální lepicí páskou, jednoduše se tak zabrání případnému "páčení" drápu do strany, což bývá pro pejsky opravdu bolestivé (princip viz fotky níže).
  •   

 

A ještě jedno varování úplným závěrem.

Chci velmi zdůraznit, že čím rychlejší a jistější práce při stříhání, čím méně manipulace s poraněným drápem (majitel, veterinář), tím lépe!! Psi jsou na toto skutečně (až extrémně) hákliví a mnozí si z takové situace (často za vydatné "podpory" některého ze zúčastněných) vytvoří skutečné trauma. Zažil jsem osobně jinak klidného psa, kterému (už roky po takovéto prodělané zkušenosti) stačilo sáhnout na přední tlapku a šel člověku po krku. Nepodceňujte to, prosím. I psi mají na těle svá citlivá místa...

Mějte se krásně a z úpravy drápků svého pejska vytvořte rutinu, ne trauma;)

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Psí drápy - část I.

 

Jelikož se mimo jiné i v oblasti problematiky úpravy psích drápů často setkávám s informacemi,
které se nezakládají na pravdě  a přesto jsou mezi lidem pejskařským široce rozšířené,
rozhodl jsem se na toto téma napsat dva články.

Tento první, který právě čtete, se zabývá funkcí psích drápů
(jinými slovy na co a v jakém stavu je pes potřebuje).

Druhý článek, na tento navazující, se bude zabývat jejich správnou úpravou.

Nejprve udělejme drobnou praktickou vsuvku - jděte teď ke svému pejskovi a pořádně si prohlédněte jeho přední a zadní tlapky. Spočítejte mu pěkně všechny drápky a paspárky, pořádně si je prohmatejte a do hlavy si uložte přesný obrázek jejich rozmístění.

Hotovo? Ok, jedeme dál;)

Pár slov k tomu, co to vlastně dráp je (ve velmi zjednodušeném, ale pro naše účely zcela postačujícím podání). Z hlediska materiálu je tvořen zrohovatělou destičkou, jejíž hlavním stavebním kamenem je bílkovina zvaná keratin. Část (zadní část) drápu tvoří drápové lůžko, které je vyživováno krevními cévami a které zajišťuje správný růst a kondici drápu, přední část je v ideálním případě celá vyplněna tvrdým zrohovatělým materiálem, zajišťujícím jeho správnou funkčnost. V případě špatné výživy drápu nebo z jiných příčin pak dochází k tomu, že vnitřní část není kompaktní a dráp je tvořen pouze slabou vnější slupkou (více ve druhé části článku).

Zcela jednoduše řečeno - dráp sestává ze dvou součástí, "živé" vyživovací a "mrtvé" funkční. Dnes se pobavíme pouze o části "mrtvé", příští týden obě tyto části spojíme.

K čemu vlastně psi (a psovité šelmy obecně) drápy mají?

Na rozdíl od šelem kočkovitých je primárně nepoužívají k lovu a strhávání kořisti, na to jsou drápy koček uzpůsobeny daleko efektivněji a při této činnosti jsou drápy šelem psích v podstatě k ničemu. Pes, vlk a další při lovu vždy primárně používají sílu svých čelistí a strategii smečky, nejsou schopni "zatnout" drápy do kořisti tak jako velké kočky.

Hlavní funkcí psích drápů je pohybová podpora - stabilizační a akcelerační.

A právě zde se dostáváme k jednomu z největších a nejvíce rozšířených omylů, které se týkají úpravy psích drápů.

Naprostá většina lidí žije v představě, že čím kratší pes drápy má, čím více je má zastřižené, tím lépe. Není tomu tak a je potřeba si pouze ujasnit rozdíl mezi funkčností (tedy jak to zamýšlela matka příroda) a "estetičností" (jak si to přizpůsobil člověk).

Pro lepší vysvětlení jsem si dovolil nakreslit dva schematické obrázky (omlouvám se, kreslit fakt neumím, ale snad z nich bude zřejmé to podstatné). Jedná se o přední končetinu (dopadovou), u zadní (odrazové) jsou síly působící na dráp vzhledem k odlišné mechanice pohybu trochu jiné:

  

  • Na levém obrázku jsem schematicky naznačil záběr psí tlapky tak, jak vypadá u vlka nebo přírodně žijícího psa. Je z něj vidět, že psí dráp u každého prstu, který je v kontaktu se zemí, funguje jako stabilizačně-akcelerační mechanický prvek. Zaryje se do země (podobně jako lžíce bagru) a každému z prstů tak poskytuje při pohybu přirozenou oporu. K tomu navíc i výrazně odlehčí bříškům tlapky.
     
  • Na pravém obrázku je "esteticky upravený" dráp, ze kterého je jasně vidět, že takový dráp zcela ztrácí svoji praktickou funkci. Při záběru se nedotýká země a veškerá zátěž se přenese výhradně na bříška tlapek, která navíc budou na terénu prokluzovat a odírat se. Zkuste si zcela jednoduše pod pojmem "terén" představit konkrétně třeba souvislou ledovou vrstvu - myslím, že obraz, jak se na takovém povrchu bude chovat tlapka "s drapákem" a "bez drapáku", je pak velmi ilustrativní...

Ještě jednou, a pro názornost přidám další dva lehce modifikované obrázky se silovými vektory:

  

(opět se omlouvám, profesionální deformace z mého původního strojařského vzdělání:)

  • Na levém obrázku je vidět rozložení výsledného vektoru dominantně směrem vertikálním, tedy ve směru stabilizace tlapky na kontaktním povrchu. Totéž při akceleraci, kdy dráp zabere a zabraňuje prokluzu tlapky a oděru bříšek.
     
  • Pravý obrázek ukazuje zcela jiné rozložení sil, jejichž výsledkem je dominance ve směru dozadu, kdy nemá pohybovou akceleraci co zachytit (dráp není v kontaktu s povrchem) a při razantní akceleraci následuje prokluz tlapky dozadu a oděr bříšek.

Jinak řečeno.

Psí drápy mají svoji jasnou a pro každého pejska velmi potřebnou funkční hodnotu. Nejedná se o funkci redundantní nebo estetickou, jedná se o ryze praktickou záležitost, která napomáhá stabilnímu psímu pohybu a potřebné akceleraci. Mimochodem - zkuste si vyhledat třeba videa ze závodů psích spřežení, na některých jsou k dispozici dostatečně detailní záběry na psí tlapky a na všech uvidíte drápy ve funkčním, ne "estetickém" stavu...

Příští týden si povíme něco o tom, čím a jak upravovat psí drápy tak, aby zůstaly funkční, ale z důvodu nedostatečného přirozeného obroušení nepřerostly únosnou délku a nezpůsobovaly tak pejskům problémy. Plus k tomu přidám ještě něco navíc;)

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...

 

Následující dotaz byl původně adresován do mé Poradny,
po dohodě s jeho pisatelkou jsem se však vzhledem
k závažnosti tématu rozhodl napsat k němu samostatný článek...

Ahoj Viktore, chtěla bych Tě poprosit o zodpovězení mého dotazu. Píšu touto cestou, chci, aby si ho mohli přečíst i ostatní lidé. Včera mi vyprávěl kamarád příhodu z minulého týdne, která se přihodila našemu společnému známému, pejskaři. A byla jsem z toho tak přepadená, že prosím o Tvoji odpověď. Tenhle náš známý má vyrovnaného, pohodového výmarského ohaře Rona, 6-ti letý pejsek. Mého pejska, zlatého retrívra, 2,5 roku, vždy ukázkově usměrnil, vždycky byli oba naši pejskové v pohodě, i když byli puštěný. V našem širokém psím okolí byli pán i pejsek za pohodovou dvojku.

Minulý týden šli tihle dva na velkou louku, kde mohou být pejskové puštěni. I Ron byl puštěný, od svého pána nikdy daleko neodbíhá. Najednou se k nim řítí uplně cizí pes, americký stafordšírský teriér. Okamžitě na Rona zaútočil, strašně zle ho potrhal, vykousl mu kus masa pod hrudí. Majitel staforda stál opodál, druhého staforda na vodítku a celé vše sledoval. Staford byl vší silou zakousnutý do výmaráka a trhal dál a dál. Tohohle pejska zachránila skutečnost, že jeho majitel, pan Pavlíček (jestli na něj vzpomeneš), byl kdysi dávno účastníkem tvého soustředění a okamžitě zareagoval a dokázal rozzuřeného staforda z jeho pejska sundat. Vůbec v ten moment samozřejmě neřešil majitele staforda, odnesl svého potrhaného pejska do 200m vzdálené veteriny.

Ještě jsem se dozvěděla, že tento majitel stafordů cvičí svoje psy tak, že zavěsí na strom na laně míč, jeho pes se do něj zakousne a on mlátí svého psa klackem a vyvolává v něm obrovskou agresi, ještě větší zuřivost.

Chtěla bych Tě poprosit, jak se v takovýchto situacích zachovat, jak pomoci svému pejskovi, když je v pevném sevření takového psa, nosím s sebou v kapse sice nůž, pokud bych ho použila, nezaútočí v amoku takhle rozzuřený pes pak i na mně ? Na tuto louku chodím čas od času i se svoji holčičkou a při představě, že se tam tohle před pár dny odehrálo, bych si asi měla pořídit jinou zbraň a pak už se jen dobře trefit. Ne, je to prostě šílený, jdeš na pohodovou procházku a v tu ráno je všechno jinak… a majitel, který nezvládl svého psa, v klidu odejde pryč.

Moc děkuji za tvoji odpověď a zdravím Tebe a Gardýska do Liberce.

Renata

Ano, tohle je opravdu šílené.

A bohužel přesně takový scénář může proběhnout kdykoli a kdekoli - a právě proto prosím všechny, kterých se to může týkat, berte následující text jako moje zcela vážně myšlené doporučení, jak se v podobné situaci zachovat.

Pro úplnost nejprve uvedu základní preventivní opatření, díky kterému se můžete konfliktu v mnoha případech úspěšně vyhnout nebo mu předejít. Je dobré znát co nejlépe danou lokalitu, terén, lidi a psy, kteří se v něm pohybují, "jízdní řád" problémových psů a lidí (tedy místa a časy, kde a kdy na ně s největší pravděpodobností narazíte). Pokud máte znalost výše uvedených skutečností a disponujete základní schopností předvídat, dobrým odhadem a místo pozorného sledování okolí nekrafete s kamarádem/kamarádkou přes mobil, máte velmi vysokou pravděpodobnost, že včas zaregistrujete potenciálně nebezpečnou situaci. Tedy i navolno se pohybujícího AMSTAFa nebo pitbula, popřípadě stejně nebezpečného nebo nevypočitatelného člověka. Stačíte včas přivolat svého pejska, změnit směr chůze nebo se připravit k aktivní obraně.

(V této souvislosti znovu připomenu to, co učím každého svého klienta - spolu jste silná smečka, 100 metrů od sebe lehce zlikvidovatelní jedinci. Chovejte se vždy tak, aby se váš pes pohyboval ve vaší blízkosti, abyste spolu komunikovali, navzájem se dokázali upozornit na možné nebezpečí a do svého okolí vysílali signály síly, ne lehké kořisti. Dobře si všímejte řeči těla a komunikačních signálů vlastního pejska, většinou ví o svém okolí daleko víc nežli vy!)

Nastane-li situace, kdy bezpečně poznáte, že dojde k nevyhnutelnému fyzickému střetu s "bojovým psem", je zapotřebí především zachovat chladnou hlavu a připravit se.

Pokud nemáte psa "opancéřovaného" hustým krčním límcem z dlouhé srsti, pak se stává pro každého "bojového psa" extrémně snadnou kořistí. Je třeba si uvědomit, že tato plemena útočí na spodní oblast krku (snaží se prokousnout krční tepnu) s jednoznačným cílem svého "soupeře" zabít! K tomuto účelu je bohužel člověk vyšlechtil a tyto genetické vzorce chování v každém "bojovém plemeni" jsou, ať už vám jeho majitel bude vykládat jakkoli sugestivní pohádky o milujícím pejskovi. I z uvedeného dotazu je jasně vidět, kde AMSTAF útočil a jakým způsobem.

Samozřejmě, pokud majitel "bojového plemene" dělá vše pro to, aby (opět zdokumentováno v dotazu) maximálně posiloval zuřivost svého psa a genetické dispozice, pak je situace o to horší. Jaký pán, takový pes...

Proto je třeba si uvědomit, že ze svého pejska nesmím v žádném případě onu snadnou kořist udělat.

Špatné řešení je proto nechat jej nadále navolno nebo mu popustit vodítko "aby se mohl bránit". Neubrání se, nemá šanci, od druhého psa čeká klasické dominantní vzorce chování, ne přímočarou likvidaci. A útočník půjde rovnou po něm. Proto je zapotřebí svého pejska "odstínit" svým vlastním tělem (i když budete mít malého pejska, neberte ho do náruče, útočící pes si pro něj bez problémů vyskočí, vaše možnosti aktivní obrany budou velice omezené a s nejvyšší pravděpodobností to sami odnesete těžkými zraněními) tak, abyste měli svoji dominantní ruku volnou. Jinými slovy mezi útočícím psem a svým psem budete vy sami, svého pejska si stáhnete (vodítko, obojek) těsně k sobě na opačnou stranu svého těla.

Teď už trochu přitvrdíme.

Nejprve vysvětlení základní mechaniky zákusu psa "bojového plemene". Jak jsem již napsal, pes tohoto typu útočí zespoda na krk a to s neuvěřitelnou silou a rychlostí. Pokud cítí, že z rány teče krev proudem, drží maximální zákus a nepustí, dokud "soupeř" nezemře (a často ani poté ne). Pokud se netrefí, trhne hlavou na stranu a vyrve kus masa - druhou nejčastější variantou pak je pokus o překus a opětné zasažení krční tepny. Mohu vám z vlastních zkušeností potvrdit, že síla skusu a krčního svalstva běžného "bojového psa" je obrovská (kdysi jsem si tyto mechanismy osobně testoval a velmi dobře vím, o čem mluvím) a je třeba udělat vše pro to, aby buď k zákusu vůbec nedošlo nebo jej co nejrychleji eliminovat.

Proto je dobré být připraven a nemít k dispozici jen holé ruce.

Nejprve si řekneme pár slov k případu, kdy se "bojový pes" už zakousl.

Rozpáčení čelistí "bojového plemene" pouze rukama je úspěšné pouze u mladého, nezkušeného nebo netrénovaného psa. U psa trénovaného na zákus nebo vedeného k zabíjení nemáte šanci, čelisti prostě nerozevřete a nikdy mu do tlamy nestrkejte ruce! Znal jsem osobně fenku AMSTAFa, kterou přejelo auto, vnitřnosti měla venku a přesto svému majiteli v předsmrtném šoku stihla ještě amputovat dva prsty...

"Profesionálové" okolo "bojových psů" používají pro rozpáčení zakousnutých čelistí tzv. break-stick, což je jakési ploché páčidlo většinou vyrobené z odolného plastu vyhovující nebo naopak mizerné kvality (tj. zlomí se v tom nejnevhodnějším okamžiku). Koho to zajímá, může si na internetu najít vše potřebné.

My ale nebudeme riskovat a použijeme něco lepšího.

To něco je teleskopický obušek.

Není vyroben z plastu, ale z tvrdé kvalitní oceli, v zasunutém stavu lehce přenosný, lze jej použít stejně jako break-stick a jeho obrovská výhoda je v tom, že je velmi pohotový a účinný v případě nouze nejen proti agresivnímu pitbulovi. Doporučuji neřídit se podle ceny a připlatit si za kvalitní výrobek z kalené oceli a v dostatečné délce - na fotografiích je konkrétně můj vlastní 18" exemplář z kalené oceli od výrobce zavedené značky. Pro další informace o teleskopických obušcích, typech a cenách opět odkazuji na internetové zdroje.

Pes zaútočil a my máme možná dvě sekundy na aktivní obranu...

Bleskové vytažení teleskopu a jeho rozložení doporučuji předem nacvičit - obecně si na tuto zbraň a zacházení s ní zvyknout, dostat jej takříkajíc do ruky. Musíte mít v jeho ovládání jistotu, proto je třeba pro manipulaci s ním mít volnou svoji dominantní ruku.

První linií obrany je "vysvětlit" útočícímu psu, že narazil na silnějšího protivníka. "Bojový pes" jde v této situaci slepě za svými likvidačními reflexy, proto bude jeho pozornost soustředěna na vašeho pejska a vy máte možnost ho překvapit. Teleskop je primárně určený pro úder (jsou ale i jiné, například lámací techniky), tak ho tak také použijeme. Nemá smysl jím přetáhnout pitbula po hřbetě nebo krku, nejcitlivější dostupnou částí těla je v tomto okamžiku jeho čenich. Pokud po první dobře vedené ráně couvne, máme napůl vyhráno. Bude-li potřeba, úder zopakujeme. Budeme-li šikovní, budeme mít vyhráno zcela.

Uvědomte si prosím, že v této situaci bojujete o zdraví nebo dokonce život - svého pejska, svůj nebo svého dítěte. Není to naprosto vhodná chvíle pro útlocitnost, natvrdo útočícího psa také nezajímá, zda někomu neublíží. Teleskopem ho navíc nezabijete ani nezmrzačíte, jen zasáhnete partii citlivou na bolest. A samozřejmě je vždy zapotřebí odhadnout, zda se skutečně jedná o odůvodněný zásah, ne že někdo bude mlátit teleskopem každého psa, který se k němu jenom přiblíží!

Druhá a poslední linie obrany je již náročnější - pitbul nebo AMSTAF se zakousl do vás nebo do vašeho pejska. Je zapotřebí jednat co nejrychleji a nejefektivněji - v prvních okamžicích poraněný nebo ohrožený organismus vyplaví adrenalin, který utlumí bolest a zvýší obranné dispozice, v tu chvíli máte nejvyšší šanci na úspěch vy i váš pes.

Musíte rozpáčit čelisti. Jak?

Jednou rukou zafixujete útočníka zeshora za obojek (pokud ho nemá, je to komplikace a musíte použít svoje vlastní vodítko), oběma nohama jej zezadu obkročíte v oblasti trupu (jeho hlavu tedy máte před sebou) a otevřený teleskop umístíte do nejzadnější(!!!) citlivé části tlamy zakousnutého psa. Pořádně zaberete, rozpáčíte čelisti (princip páky viz fyzika základní školy) a psa sundáte. Pozor, dokud nebudou čelisti dostatečně rozevřené, musíte je nechat v místě zákusu, jinak svému pejskovi/sobě způsobíte těžké potrhání a devastaci zasažené svaloviny!

A to je vše.

Samozřejmostí je stálá fixace psa do okamžiku příchodu jeho majitele, policie atd. Pokud ho pustíte nebo se vám vytrhne, okamžitě útok zopakuje, krev a adrenalin jsou jeho spouštěče.

Plán omega, pokud u sebe nemáte nic k obraně: jedna ruka na obojku útočícího psa, v druhé varlata (pokud jde o psa, u feny použijte razantní úder pěstí do měkké spodní části břicha) - nejcitlivější část samčího psího těla. Pořádně zmáčkněte (opět připomínám, že v dané situaci jde o zdraví nebo život!) a mějte na paměti, že "bojový pes" je velmi rychlý a okamžitě po uvolnění zákusu řeší zdroj bolesti - proto je i  zde nezbytná dostatečná fixace jeho hlavy obojkem nebo vlastním vodítkem.

Následné související záležitosti (řešení nespolupracujícího nebo stejně agresivního majitele útočícího psa "bojového plemene" atd.) už jsou mimo rámec tohoto textu, možná tomuto tématu věnuji samostatný článek někdy v budoucnu.

A ještě na samý závěr:

  • Všem vám přeji, abyste se do podobné situace pokud možno nikdy nedostali a když už, tak abyste ji všichni přežili ve zdraví - a pokud vám v tom tento článek aspoň trochu pomůže, tím lépe, nepsal jsem jej zbytečně.
  • Výše uvedené postupy a doporučení jsou obecné a nenesu žádnou zodpovědnost za to, pokud si je kdokoli mylně vyloží, chybně vyhodnotí situaci nebo použije špatný postup.
  • Skutečně (potenciálně) nebezpečnými psími jedinci jsou tzv. "bojová plemena", tedy psi s vyblokovaným sociálním chováním vyšlechtěná člověkem ke zvrácené zábavě (americký staffordšírský teriér neboli AMSTAF, americký pitbulteriér a bulteriér) a psí jedinci vychovaní nebo vedení k asociálnímu agresivnímu chování vůči člověku nebo vůči vlastnímu druhu.
  • Podle posledních zpráv, které mám, výmarský ohař Ron díky bohu přežil a ze zranění se zotavuje (a držím mu všechny palce, ať tento zážitek na něm nezanechá žádnou fyzickou ani psychickou újmu). Jeho majitele i jejich skvělého psího parťáka skutečně znám osobně, byli u mne před několika lety na individuálním výcvikovém servisu i na soustředění, proto mne o to víc bolí, že si výše popsaným a zcela zbytečným konfliktem museli projít:(

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Magoři mezi námi

 

"Já tě zmlátím, ty hloupej pse!!"

Šli jsme zrovna s telátkem kolem paní s čivavákem, když z úst jeho majitelky zazněla tato zlá a nenávistná slova. Toho dne zrovna napadl první letošní sníh a malý čivavák z něj byl jednak nadšený, jednak se mu v oblečku zrovna moc dobře tím sněhovým nadělením nešlapalo. Z pohledu své paničky malý robůtek "nefungoval" a ona těmito milými slůvky hlasitě prezentovala svúj vztah vůči němu. A zdaleka ne poprvé.

Ale tentokrát už ve mně bouchly saze. Otočil jsem se a paní řekl, co si o ní myslím. Včetně toho, že ten, kdo je tady hloupý, není její pes. Nemám rád konflikty, ale tohle prostě nedávám...

Nesnáším lidi, co se ke svým psům chovají jako magoři.

Pár týdnů zpátky ve mně také bouchly saze. Tentokrát to byl vystajlovaný mladý muž ze sousedství, vlastnící malou bílou fenečku a vyznačující se obecně nízkou schopností ovládat své hysterické chování. Fenka byla navolno na ulici, její páníček asi deset metrů za ní a fenečka (přesné zrcadlo svého majitele, nejistá a uštěkaná) se za hlasitého štěkotu rozběhla naším směrem. Nic víc, nic by se nestalo, telátko podobné excesy nerozhodí a jednoduše bychom se minuli.

Jenže v tom okamžiku za ní její majitel vysprintoval stylem, za který by se nemusel stydět Usain Bolt. Za řevu "Já tě zmlátím, jen počkej jak já tě zmlátím!" proběhl kolem mě, fenka teď už utíkala před ním. Pak se zřejmě zastavila (to už byli pár metrů za námi opačným směrem) a já uslyšel další řev a kňučení. Když jsem se otočil, byl skloněný nad fenečkou a bušil do ní...

Nejsem rváč, skutečně nemám rád konflikty, ale v tu chvíli jsem viděl rudě. Našlápl jsem i s telátkem a vydal se směrem k chlapíkovi pár věcí mu razantně vysvětlit. Ten okamžitě přestal s bitím a dal se na ústup, jen na mě něco nesmyslného pokřikoval o mém "čoklovi"... fenka mezitím od něho běžela pryč...

Od té doby fenečku potkávám už jen s jeho přítelem - dobré je, že tento mladý pán hysterický není a i na chování fenky je to vidět.

Asi tak tři roky nazpátek jsem šel s telátkem lesem a proti nám šel udělaný chlap, vedle sebe navolno dva naprosto klidně se chovající labradory. Pár metrů před námi se mi chlap podíval s takovým zvláštním pobaveným výrazem do očí, vzal vodítko a vší silou jím švihl oba labradory přes hřbet...

A já opět viděl rudě, otočil se a chlapa (už nás mezitím minul) pojmenoval magorem.

Bylo evidentní, že na tento okamžik čekal, bylo evidentní, že mě zná (já jeho viděl poprvé v životě) a bylo evidentní, že tento konflikt chtěl vyvolat. Nicméně vše zatím proběhlo pouze na slovní úrovni a jeho nadávky odletěly kamsi na vesmírnou skládku...

Za pět minut nato jsme se potkali znovu.

Byli jsme pár metrů od sebe a on se do mě opět verbálně pustil. Bylo vidět, že provokuje, ale já si to samozřejmě nenechal líbit, přestože mi bylo jasné, o co mu jde. Taky ano a chlap se vydal směrem ke mně...

Telátko jsem měl na vodítku vedle sebe a do té doby vše jen v klidu sledovalo. Ale v okamžiku, kdy se chlap vydal proti nám, ozvalo se vedle mne hluboké dunivé "Huf!!" a telátko předvedlo svůj oblíbený (v podobných situacích) zastrašovací kousek - všemi čtyřmi vyskočilo do vzduchu.

Chlap zacouval a s nadávkami se vydal svojí cestou...

Před mnoha lety přišla do moji psí školy slečna se zlatým retrívrem. Něco neudělal podle jejích představ a ona ho za hysterického ječení začala natvrdo řezat vodítkem. Pak už jsem na ni řval já a pevně doufám, že se ještě hodně nocí poté, co jsem ji ve stejném okamžiku ze své lekce vyrazil, budila v noci hrůzou.

Podobných zážitků mám za ty roky spoustu, tohle je jen malý, ale asi dostatečně vypovídající vzorek.

Nesnáším lidi, kteří se hnusně chovají vůči psům - ať už svým vlastním nebo cizím. Pokud to někdo udělá přede mnou, něco se ve mně přepne a jdu do boje. Obecně nesnáším jakoukoli nespravedlnost a vědomé ubližování živému tvoru, ať už jde o zvíře nebo o člověka. Slyšel jsem o lidech, kterým zlo na jakékoli úrovni a v jakékoli podobě procházelo velmi dlouho - evidentní, kruté a zvrácené zlo. Bití, mrzačení, zabíjení jiných živých tvorů pro jejich vlastní uspokojení. Slyšel jsem o lidech z jejich bezprostředního okolí, kteří se na to vše celou tu dobu jen dívali a alibisticky říkali "my s tím nemůžeme nic udělat". A pak jsem slyšel díkybohu i o jiných lidech, kteří ty úchyly někdy nestandardni cestou, ale vždy velmi účinně zastavili...

Co se týká psů, lidským magorům a šmejdům do rukou prostě nepatří, ať už se na nich jejich psychický problém projevuje jakkoli. Nikdo takový a obecně žádný člověk nemá sebemenší právo udělat si ze psa fackovacího panáka, na kterém si hojí svoje komplexy méněcennosti, neúspěchy nebo nespokojenost s vlastním životem.

Skoro denně potkávám majitele psů, kteří svým psům nadávají. Používají přitom vulgarismy nejtěžšího kalibru - ta nejsprostší slova, která čeština zná. Vypouští je ze sebe zlým, nenávistným hlasem. Jejich uspokojení, že si na svém čtyřnohém parťákovi mohou vybít svůj vztek a zlobu, je zvrácené.

Stejně tak je zvrácené a k vidění na tolika cvičácích, v podání lidí, kteří chtějí ovládat psy a přitom nedokáží ovládnout sami sebe. Vůbec to není ojedinělý jev, dobře vím, co se dělo a děje v Liberci, spoustu informací dostávám od svých klientů z celé republiky.

A stejně tak vím i to, jak se chovají mnozí chovatelé hlavně velkých plemen, když nedokáží zvládnout svoje vlastní štěňata a psy. Můžete naprosto věřit tomu, že násada od krumpáče a gumová hadice nejsou vůbec žádnou nadsázkou, ale reálně používanými předměty v jejich rukách...

Nesnáším magory a je jedno, jestli jde o muže nebo ženu. Najdete je v lidech nezávisle na pohlaví, krutost a malost nerozlišuje.

Dívejte se kolem sebe a uvidíte totéž.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Planeta Anticanis

 

Někde v paralelním vesmíru,
... na planetě Anticanis,
... která jako by z oka vypadla Zemi,
... právě začíná nový den...

V útulném domku s velkou zahradou se probouzí i rodina Samových, respektive její dospělá část - pan Ben a jeho zákonitá manželka Mia. Jejich děti (zhruba dvanáctiletá dcera Asta a dvouletý synek Baddy), jak je na planetě Anticanis zavedeným zvykem, nebydlí s rodiči, přes noc a část dne obývají zahradní klec s krytým zatepleným přístřeškem, na planetě Anticanis známou pod pojmem "kotec". Prodává se i levnější a menší varianta "bouda", ale pan a paní Samovi své děti milují a proto jim pořídili větší prostor, aby se v něm děti necítily stísněně a měly trochu pohybu.

Je krásné slunečné ráno a paní Mia jde vypustit děti na zahradu. Nechá je později udělat ranní hygienu a vezme do rodinného domku na snídani. Obě děti ji už zdálky vítají, hlasitě na ni volají a malý Baddy se radostí válí po podlaze kotce. Dcera Asta je přece jen už starší a rozumnější (také proto k ní dali Baddyho hned, jak to bylo možné, ať si zvyká), ale radost z toho, že své rodiče opět vidí, je u ní stejně bezprostřední. Paní Mia svoje děti miluje, ale musí je trochu krotit, přece jen jsou to jen děti...

Po obvyklém ranním rituálu nakrmení a "vyvenčení" (jak tomu v žertu s manželem říkají) odcházejí rodiče do práce. Předtím ovšem vypustí děti na zahradu, aby si mohly poběhat a pohrát si. Je pěkně, pokud by pršelo, zavřeli by je zpátky do kotce - tam by byly před deštěm skvěle chráněny, takže vše by bylo v naprostém pořádku. V domku rodičů nejsou zvyklé a mohly by tam něco rozbít nebo zničit drahé vybavení, ostatně na planetě Anticanis jde o běžný přístup, navíc všem doporučený již v porodnici během základního zaškolení.

Jediné nebezpečí je, že by děti mohly být příliš zvídavé a chtěly třeba poznávat svět i za plotem zahrady, ale v tom jim naštěstí zabrání elektrický ohradník, se kterým se každé mládě na planetě Anticanis seznámí již v útlém věku a navždy si jeho účinky zapamatuje.

Manželé Samovi jsou zodpovědní a proto se svou dcerou už na zhruba čtyřech letech absolvovali výcvik rodičů a jejich dětí. Tento výcvik je na planetě Anticanis velmi populární - rodiče se zde učí, jak své děti ovládat pomocí povelů a příkazů. Učí se je i trestat - ale abychom byli spravedliví, učí se je zde i odměňovat za správné chování pomocí různých dobrůtek a hraček. Jen občas nejde vše podle očekávání, některé děti poslouchat nechtějí a také od svých rodičů utíkají, proto jsou na planetě Anticanis běžně k dostání elektrické obojky. Ty ti zlobiví dostanou na krk a pokud si nedají říct, dostanou ránu. Co s nimi také jiného, že...

Ano, občas se najde pár poblázněných rodičů, kteří chtějí své děti vychovávat. Tak určitě. Kdo to kdy slyšel, vychovávat - cvičit je zapotřebí. Dělá se to od nepaměti, tak se to tak bude dělat i dál.

Nadchází pozdní odpoledne a pan a paní Samovi se vracejí z práce. Jsou unaveni, takže na bouřlivé vítání obou dětí nereagují příliš pozitivně. "No tak, slez ze mě!" kárá paní synka, který se jí chytne za nohu a chce do náruče. Už aby šel taky na výcvik, myslí si v duchu a pohladí malého Baddyho po hlavičce. Hm a zas to nevydržel, bude muset po něm zase uklidit ten roh zahrady - ježíšikriste a co ten pošlapaný záhon?! Paní povolí nervy a zařve "Co to je? Nesmíš tohle dělat!", načež obě děti v panice prchají - tohle už dobře znají, pokud neutečou včas, bývá to bolestivé. Pan Ben se na svoji manželku jen úkosem podívá a ostře sykne "Říkal jsem ti, ať si nepořizujeme druhého...", paní jen kouká do země a je jí smutno.

Pozdě večer, po krátké společné procházce s dětmi (paní Mia při ní myslela na to, co udělá k večeři, její manžel dumal o tom, že ho ty procházky jako fakt už nebaví) a jejich uskladnění zpět do kotce si manželé sednou do obýváku. Pán chtěl koukat na televizi (dávali nějakou bláznivou komedii o psech, kteří si ochočili svoje pánečky, cvičili je a vodili na výstavy), ale paní měla něco důležitého na srdci:

- "Ty poslyš Bene, není už nejvyšší čas nechat ji sterilizovat?"

- "Koho zas?"

- "No koho! Astu přece! Už má akorát věk na to. A doktor říkal, že po první menstruaci je to prej nejlepší..."

- "Hm. Víš kolik to bude stát? A je to fakt nutný?"

- "Hele, jsou tam jen samý pozitiva. Holka prej nedostane rakovinu a taky nemusíme mít strach, že by přišla do jináče."

- "Do jakýho jináče?!"

- "No že nebude nakry- teda těhotná... sakra, tobě taky musím všecko vysvětlovat po lopatě. A dělaj to tak všici zodpovědní rodiče. Však koukni na internet nebo do televize, jak to všude doporučujó." (paní vždy měla tendenci při vzrušené mluvě sklouznout do rodného nářečí)

- "Hm. No tak asi jo. Přece nebudeme dělat věci jinak, když to teda všude doporučujou."

- "No právě. Takže domluveno, po neděli sjedem k tomu doktorovi..."

Paní tímto pokládala rozhovor za ukončený, ale bylo vidět, že pánovi něco vrtá v hlavě.

- "Ty, Mio ..."

- "No co je? Hele, se sexem dneska nepočítej, strašně mě bolí hlava!"

- "Ale houby. Já jen... jak to uděláme s klukem?"

- "Co jako?"

- "No to... tento... no však víš... jestli ho taky necháme jako to..."

- "Ty myslíš vykastrovat?"

- "No..."

- "No tak to je snad jasný, ne?" Paní se zase rozohnila. "To bys chtěl, aby pak lítal někde venku a voje- teda chci říct vobšťastnil nějakou couru, co lítá venku navolno bez dozoru? A zkazil si život?! A nám taky?! A aspoň nebude mít blbý nápady a nebude na nás drzej. Je zdravej, tu operaci dá."

Pán se v křesle sesunul níž a ve vtíravé představě toho, že by takový zákrok někdo udělal jemu, tiše zaúpěl. Jeho milovaná choť mezitím vstala a se spravedlivým hněvem v očích rázovala po pokoji.

- "Typickej chlap! Nezodpovědnej, blbej... kristaboha... jo, teď jsem četla ve Světě dětí, že prej doporučujou udělat to už v útlým věku! Děsnej hit, na netu to taky furt propagujou... jo a z dětskýho domova, když chceš adoptovat dítě, tak buď už ti ho daj upravený nebo jim musíš podepsat, že to necháš udělat sám. Takže jasný, ne?"

Pán obrátil oči v sloup a tklivě vzpomněl na svoje mládí, kdy podobné vymoženosti ještě nebyly v módě a on spokojeně zlobil, odmlouval rodičům a která před ním neutekla na strom, tu měl. No ale otravovat se takhle se synkem - ne, je to jasný, půjdou oba, kluk i holka.

Oba manželé spolu hodinu poté usínali v naprostém souznění (paní nakonec ta hlava až tak moc nebolela) a pocitu spokojenosti, jak svoje děti strašně milují a nikdy by jim nedokázali ublížit...

(Upozornění: Tento text je nadsázka a fikce. Chtěl jsem jím pouze ukázat, jak by to vypadalo, kdyby se stejným způsobem, jako se chová tolik lidí ke svým psům, chovali kdesi na fiktivní planetě Anticanis lidé ke svým dětem. I pes je živá inteligentní bytost stejně jako dítě, cítí emoce a bolest, je na svém člověku závislý, miluje ho a pokud je sám, za vlastního "pánečka" by dal půlku svého života. Zkuste se nad tímto a nad mým článkem zamyslet dříve, než svého pejska povezete na kastraci nebo za ním budete zavírat dveře kotce.)

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Pět měsíců není sedm týdnů

 

Někde v průběhu tohoto týdne se udály dvě věci, které spolu souvisí. Jednak jsem na známé sociální síti narazil na čerstvý příspěvek od dlouholetého chovatele psů, který mě svým alibismem a účelovým pokroucením reality dost nadzvedl, jednak jsem následným lehkým průzkumem zjistil, že díky lidské lenosti a pohodlnosti se najde bohužel dost potenciálních zájemců o štěně, kterým přístup prezentovaný v onom textu bude nesmírně vyhovovat.

Zásadní chyba je ale jako vždy v podobných případech v tom, že tím, kdo zájmy obou těchto skupin natvrdo odskáče, bude opět chudák pes...

K rozhodnutí napsat tento článek mě tedy přiměla reálná obava, že se "výhody" prezentované v onom příspěvku začnou šířit jako lavina, protože se jich chytne více chovatelů i laických zájemců o štěňata. Následné škody na psí psychice i lidském uvažování by byly nedozírné.

Obsahem dotyčného příspěvku je obhajoba až propagace prodeje 5-měsíčních štěňat a jeho "velké výhody" vysvětluje mimo jiné takto: štěně je kompletně očkované, tudíž se s ním může všude, je jasný vývoj chrupu, u pejsků jistota umístění varlat (což mimochodem vůbec není pravda), jasná představa o barvě a exteriéru (také nesmysl), štěně už má hygienické návyky, lze s ním jít na rentgen kloubů, může být už zvyklé na základní povely... a prý si hlavně začátečnící často neuvědomují, kolik je se štěnětem práce, co okousá... a že prý si pětiměsíční štěně bez problémů zvykne na novou rodinu.

Jo, samá pozitiva a sociální jistoty...:/

Jenže ono je to úplně jinak.

Nejdříve rozeberu faktické nepravdy, pak vysvětlím skutečný účel této příspěvkové masáže.

Obecný minimální věk odebrání štěněte od matky je dle chovatelského řádu 49 dnů, tedy ukončený sedmý týden věku štěněte. Některá plemena mají ale výjimku a odebírají se dříve (ČSV, lajky apod.), je to z důvodu podílu vlčí krve a tedy jiné socializační charakteristiky. Osobně lidem doporučuji po domluvě s chovatelem brát svoje štěňata už počátkem 7. týdne věku, protože v tuto dobu už je ukončena fáze imprintingu (probíhající u chovatele a mající za cíl seznámení a návyk na lidský druh), je ukončena fáze "psí výchovy" matkou (ta už většinou i aktivně dává najevo, že její úkol skončil), je ukončena fáze učení, která probíhá mezi sourozenci ve vrhu a nastupuje fáze začlenění do nového domova (smečky) a intenzívní komunikace s novým majitelem - vůdčím jedincem smečky.

Tento přechod je velmi kritický z hlediska správného načasování, vzájemného poznávání a vzájemné komunikace. U "vlčích plemen" je právě z tohoto důvodu zapotřebí posunout tuto fázi už na 6. týden, jakékoli časové zpoždění znamená snížení maximální možné vazby mezi psem a jeho člověkem. Je obrovský rozdíl mezi lajkou, která se ke svému člověku dostala v 6. týdnu věku a lajkou, která až později - vzhledem k extrémní nezávislosti tohoto plemene se jedná (samozřejmě za předpokladu celkově správného přístupu člověka) o základní podmínku toho, zda lajka se svým člověkem vůbec bude chtít spolupracovat. Zde hraje velkou roli opravdu každý den odběru navíc.

Výše uvedené ovšem platí napříč plemeny. Mohu vás naprosto zodpovědně ubezpečit, že ani plemeno typu zlatý retrívr (které je v diskutovaném příspěvku uváděno jako etalon přizpůsobivosti) nebude během svého života mít k vám tak blízko, pokud si pejska nebo fenku vezmete na pěti měsících místo na sedmi týdnech! Ale aby nedošlo k mýlce nebo vytržení z kontextu, vezmu to opět obecně...

  • Již sedmitýdenní štěně ze svého člověka (mám na mysli majitele, nikoli chovatele!) od prvního dne nasává jeho pach, fyzický kontakt, osobnostní charakteristiky. Vedle něj usíná a vedle něj se probouzí, těsně přitisknuté tělo na tělo, tak jak je to pro ně přirozené (a bohužel pro tolik lidí nepřirozené, ale to by bylo na jiné téma). Pětiměsíční štěně tyto věci už zdaleka tak intenzívně neprožívá a fázi "opravdu malého štěňátka" už spolu nikdy neprožijete, pokud si je vezmete až v tomto věku. Pro štěně samotné je tedy obrovský rozdíl, pokud předchozí tři měsíce se svým majitelem prožije nebo ne.
     
  • Když se ke "svému pejskovi" dostanete až v pěti měsících, nevíte o svém budoucím psím parťákovi vůbec nic. Jste odkázáni pouze na to, co vám sdělí chovatel a upřímně, spoustu vám toho neřekne, spoustu přikrášlí. Spoustu věcí sám udělá špatně, ale vy se z toho nemáte šanci poučit. A stejně tak váš budoucí psí parťák neví naprosto nic o vás...
     
  • Malé štěně vám samotným dává šanci naučit se postupně věci, které budete potřebovat po celý jeho život. Vy sami se totiž musíte naučit daleko víc, než ten malý pejsek. U pětiměsíčního štěněte tuto šanci nedostanete.
     
  • Pětiměsíční štěně už ví, kdo ho krmí, kdo je "jeho člověk", jak vypadá jeho domov. Ví a uvědomuje si to, jsou to pro něj velmi důležité věci, velmi důležité vjemy a skutečnosti. K těmto lidem a domovu si už vytvořil vazbu, tady prožil prvních 5 měsíců (namísto pouhých 7 týdnů) svého života, z tohoto prostředí má vzpomínky a zkušenosti, které mu zůstanou po zbytek jeho života. Ten čas nevymažete, nevrátíte. Uvědomte si, že jedny z prvních vzpomínek, které sami nezapomenete po zbytek sveho života, jsou už z doby vašich 2-3 let. A přesně tak v pejskovi zůstanou vzpomínky z jeho 2-3 měsíců věku. Ale nebudete v nich vy, vaše vůně, kontakt, hlas. Pro psa jsou vjemy z tohoto období ještě důležitější a trvalejší než z fáze primárního imprintingu. Opravdu chcete o toto trvalé razítko vaší osobnosti v paměti svého pejska přijít?
     
  • Po sedmém (a u některých plemen šestém) týdnu věku si štěně zcela prokazatelně začíná vytvářet citovou vazbu na člověka vedle sebe - a velmi často to platí i opačně. Pokud je tím člověkem skutečný chovatel a ne množitel, jedná se o průšvih, protože o to hůř se s postupujícím časem štěněte zbavuje - a ano, občas si je už nechá;) Nicméně - pokud v této fázi vedle štěněte nebudete vy, už nikdy ten psí cit nezískáte.

Rukama mi projde velké množství lidí i jejich psů. A vidím na vlastní oči, a vidí a přiznávají to i oni sami, že u později odebraných jedinců vždy dochází k devalvaci vztahu ze strany psa. Prostě to není ono, vždy je vidět vyšší míra nezávislosti, pes je rezervovanější, samostatnější. Je to jak přes kopírák. A stačí 14 dní nebo jeden měsíc zpoždění odběru - u "vlčích plemen", pastevců a molosů kritické, u "běžných plemen" zjevné...

Ne, opravdu není jedno, zda si vezmete štěně jakéhokoli plemene na 7 týdnech nebo 5 měsících. Jistě, pro mnoho lidí to bude tak lákavé - nezažijí fázi uklízení loužiček a hromádek, kousání do všeho, tolik starostí a práce jim ubude... pokud to ale takto vidíte, pak prosím, žádné štěně si nepořizujte! My ostatní právě tuto fázi v potu tváře prožíváme rádi, protože tady už se formuje náš vzájemný vztah a budoucí psí osobnost. Psí věk nikdy nevrátíte zpátky a pokud chcete "hotový výrobek", kupte si nějakého psího robota. Děsí mě totiž, kolik lidí začíná být tomuto trendu pětiměsíčních štěňat nakloněno - a kolik chovatelů/množitelů se toho ještě chytí...

Čímž se dostáváme ke druhé části mého článku - tedy jaký je pravý důvod podobných chovatelských příspěvků a masírek.

Je to velice jednoduché a s velkou lítostí musím konstatovat, že se to týká i některých chovatelů, které znám už dlouhé roky. Na druhou stranu o to víc vidím do jejich pohnutek, zákulisí a reálných souvislostí.

Jsou chovatelé, které prodej jejich štěňat živí na plný úvazek. Mají několik chovných fen, mnohdy i kvalitní odchovy (v tom lepším případě), ale prostě jedou štěňata jak na běžícím pásu. A třebaže je propagují jak můžou a svádějí tvrdé a mnohdy i nečestné konkurenční boje (nebo možná právě proto), často se stane, že ne na všechna svoje štěňata seženou zájemce. Několik měsíců - no třeba těch pět. A ne všechna tato štěňata si mohou nebo chtějí nechat...

Už asi tušíte pravdu, ono je to vážně velmi průhledné.

Zdravá a nezmasírovaná část zájemců o štěně má ještě pořád v hlavě, že štěně se odebírá podstatně dříve než na 5 měsících. Tudíž se logicky cukají při nabídce "Podívejte, dvouměsíční štěňata už nejsou, ale mám tady krásného pětiměsíčního pejska, super štěně, věnoval(a) jsem se mu a nebudete s ním mít žádnou práci." Taková nabídka! Ale něco tomu evidentně schází, protože zájemce odchází a chce skutečné štěně, ne prepubertálního výrostka... jo jasně, uděláme propagaci, jak je to výhodné a jak je pětiměsíční štěně lepší než sedmitýdenní... a jak mi žádná neudaná štěňata vlastně nezbývají, jen je prodávám ve druhé vlně!

Bože.

Lidé se dají asi celkem snadno oblbnout, laici v jakémkoli oboru levou zadní. Ale chovatelé, kterých se to týká - prosím, nedělejte to, nepište a nepropagujte blbosti, kterými ublížíte štěněti, jeho majiteli a v neposlední řadě i chovatelství obecně. Neprodukujte nadbytek štěňat, to je ta nejjednodušší cesta k tomu, aby se vyrovnala nabídka s poptávkou. Stačí, že lžou množitelé, představitelé psích útulků a "sdružení zachraňující psy" - aspoň vy zkuste být féroví vůči svým odchovům a zájemcům o svá štěňata.

Veřejně vypustit, že odebrání až pětiměsíčního štěněte je na pohodu a vlastně přináší spoustu výhod (konkrétně vyjmenovány v příspěvku a mnou ocitovány), opravdový a zodpovědný chovatel opravdu nemůže. Není to totiž pravda, jedná se o jednoduchou účelovou masáž a úplně nejhorší, co chovatel může udělat, je místo sebereflexe "musím omezit produkci štěňat" napsat propagační text o tom, jak je to super.

A další chovatelé to podporují. Neuvěřitelné, co se stane, když mozek a srdce zatemní kalkulace a komerční zájmy.

Smutnou a úzce související skutečností je fakt, že jsem bleskovým miniprůzkumem zjistil, kolik lidí by uvítalo mít rovnou "hotové štěně". Je to šílené a je mi z toho opravdu smutno, bohužel je to přesný odraz dnešní společnosti. A hlavně proto jsem se rozhodl rychle reagovat a napsat tento článek, na který lze v případě potřeby budoucího zájemce odkázat a dotyčný pak má šanci se rozhodnout, zda "hotové štěně" je skutečně taková výhra, jak se někde dočetl...

Tohle je prostě špatně.

Je to úplně stejné jako kastrační masáže. Účelové, nepravdivé a zcela opomíjející zájem a osobnost toho, koho se to týká nejvíce, tady samotných psů a fen. I zde je zapotřebí pojmenovat věci pravými jmény a uvést je na pravou míru.

(Printscreeny původního příspěvku ze sociální sítě mám samozřejmě uložené, pokud by bylo zapotřebí příspěvek doložit.)

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Neuč orla létat!

 

Velmi často se setkávám s tím, že jsou psi v očích
mnohých pejskařů i nepejskařů viděni jako cosi,
co nic neumí, nic nezná a v reálném světě bez péče
a všudypřítomné pozornosti pána tvorstva nepřežije...

Není většího omylu.

Každé psí mládě přichází na svět s tzv. vrozenými vzorci chování - genetickou výbavou, která štěněti zaručuje základní schopnost přežití a komunikace se svým okolím. Tento "základní balíček" je na daleko vyšší úrovni, než vrozené vzorce chování mláděte lidského. Jinými slovy, pokud posadíme doprostřed necivilizované divoké přírody čtyřměsíční štěně a dvouleté dítě, pak všechny svoje končetiny vsadím na život štěněte s tím, že za jistých okolností bude schopno zajistit i přežití toho dvounohého tvorečka. Už čtyřměsíční štěně totiž bude vědět, že je zapotřebí zorientovat se v terénu, vyhledat si bezpečný úkryt a ulovit něco k snědku. Dvouleté dítě bude dezorientované, bude mít strach a hlad, ale na rozdíl od svého čtyřnohého parťáka nebude schopné tyto potřeby uspokojit...

Stále tvrdím i to, že pokud se po generálním resetu této planety jednoho dne člověk ocitne tváří v tvář nové skutečnosti, kdy si bude muset umět zajistit přežití bez civilizačních výdobytků včetně "centrálního řízení", pak budou jeho šance vůči zvířatům (nejen psímu druhu) tak 1:100. Protože zvířecí druhy si stále udržují svoje přirozené instinkty, třebaže domestikací utlumené, ale stále v pohotovosti a připravené naskočit v plné palbě. A toho dne srnky přestanou být krotké a psi začnou aktivně lovit - zatímco člověk bude čekat, kdo za něj jeho problém vyřeší a jaké  dostane direktivy...

Často se setkávám s tím, že po mně majitel pejska žádá, abych "jeho psa naučil komunikovat se psím okolím". A stejně často pak vysvětluji, že chyba není v tom, že by jeho pejsek komunikovat neuměl. On to umí, vždyť s touto schopností se narodil. Chyba je jen v tom, že svůj způsob komunikace (způsob, nikoli ne/schopnost!) přizpůsobil prostředí, ve kterém žije, zkušenostem, kterými prošel. Stále zná signály dominance a submisivity, stále zná sílu očního kontaktu, stále zná důležitost emocí a osobnostní síly. Ale i člověk, ač bude stále používat svoji rodnou řeč, ač stále bude mit k dispozici potřebnou slovní zásobu, bude způsob své komunikace přizpůsobovat konkrétnímu prostředí a konkrétním lidem. Jinak se bude bavit zajatec s věznitelem, dva lidé ve vztahu pracovním, dva lidé ve vztahu partnerském...

Není třeba psy učit komunikaci. Je třeba jim zajistit takové podmínky, aby jejich komunikace se psím (popřípadě lidským) okolím mohla probíhat v klidu, v intencích panující hierarchie a sociálních vztahů. Kdo se veřejně chlubí tím, že bez jeho osobní pomoci "pes neumí komunikovat", je idiot a jasně tím dává najevo, že nepochopil základní principy a pouze se snaží hrát na boha, bez něhož pes nemůže přežít...

Psi umějí komunikovat.

Umějí komunikovat mezi sebou a umějí komunikovat i s lidským druhem, což je naučila dlouhá éra domestikace a přizpůsobení se životu s člověkem.

A pes toho umí daleko víc...

Zkuste někdy pozorovat psa, který si potřebuje podržet kost nebo kus klacku, aby je mohl zpracovat čelistmi. Zjistíte, že v maximální míře a velice šikovně využije svých tlapek, jejichž možnosti jsou samozřejmě v porovnání s lidoopími končetinami člověka značně omezené. Ale realita je taková, že pes nekouká bezradně na předmětnou kost nebo klacek, co jako s tím. Prostě a jednoduše, s maximální efektivitou a jistotou si je zafixuje předními tlapkami. Smutným faktem je, kolik lidí v tom přesto vidí nešikovnost...

Na vysoké škole jsem měl profesora, který se narodil s vrozeným genetickým postižením - nevyvinuly se mu dlaně s prsty, jeho ruce končily pahýlem v oblasti zápěstí. Za celou dobu dvou semestrů nikdo z nás studentů nezažil jedinou situaci, kterou by onen pán nezvládl - od kompletního oblečení kabátu až po brilantní psaní křídou na tabuli. Stejně brilantní bylo i jeho psaní propisovačkou do indexů, ani podle rukopisu by nikdo nepoznal jakýkoli hendikep. A byl proslulý tím, že bytostně nesnášel, aby mu kdokoli jakkoli pomohl - pokud student udělal tuto osudnou chybu, spolehlivě u zkoušky neprošel... ;)

Chci tím říci zcela jednoduchou věc - každý živý tvor dokáže maximálně využít možností, které mu poskytne jeho organismus. Fyzických i psychických, je to nedílná součást vrozené inteligence a instinktů. A proto věřte, že každý pejsek dokáže věci, které byste do něj nikdy neřekli. Nesčetněkrát ve svém životě vás převeze, oblafne, bude chytřejší než vy. Nesčetněkrát v životě budete svědky toho, jak pes dokáže využít svoje schopnosti, aby dosáhl svého cíle.

Nepodceňujte psy.

Nikdy.

Ani svého, ani cizího.

Nebo budete velmi překvapeni, zaskočeni, poraženi...

A vaše ego, vaše představa o vlastní dokonalosti dostanou citelnou ránu.

Mnoho lidí má zcela zcestnou představu, že svého psa musí všechno naučit. Musí ho naučit jíst, pít, dýchat. Jejich pes přece neumí nic a nebýt těchto "bohů", bídně by zahynul první den svého života.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Ani náhodou, tak často to vidím v praxi...

Nezanedbatelný počet majitelů psů nechápe, že jejich čtyřnohý souputník životem není bezbranný uzlíček, kterého oni, bohové na této planetě, teprve naučí žít. Je to přesně naopak - teprve jejich vlastní pes mnohým z nich ukáže ten skutečný svět, ve kterém žijí. A pokud jejich člověk v sobě má dostatečnou pokoru, této šance se chopí a s vděčností se začne učit. Přijde na to, že moje věta "ne vy svého pejska, ale on vás přišel něco naučit" platí pro každého z nich - stejně tak jako platí pro mne samotného, protože každý pes je mým učitelem a tak to bude do posledního dne mého života...

Jenom idiot může žít v přesvědčení, že on je ten bůh, bez kterého pes není schopen života, dokud on mu ho "nevysvětlí".

A jenom korunovaný idiot na tom může postavit svoji vlastní prezentaci.

Proto od samého počátku veřejně říkám, že učím lidi, jak rozumět svým čtyřnohým parťákům. Ne jejich psy. Vychovávám lidi, učím je přirozené psí komunikaci, aby jim jejich psi rozuměli. Neučím psy komunikaci lidské. Každému svému klientovi vysvětluji, že jejich pes bude přesně takový, jakým bude on sám. A každý pes, ať můj nebo pes mého klienta, je věrným zrcadlem svého člověka, odrazem jeho osobnosti, odrazem jeho duše, odrazem jeho vnitřních démonů... a ano, velmi často i ty pejsky musím zbavit jejich démonů a stresů, ale učit je jejich přirozenou řeč nemusím nikdy...

Orel umí létat, protože ho příroda vybavila křídly a potřebným genetickým know-how. Létá přirozeně a dokonale, vše, co k tomu potřebuje, zná. Zná umění lovu, pozná svoji kořist a pokud je zapotřebí, najde si úkryt. Přesto věřím, že se najdou lidé, kteří budou mít pocit, že to toho orla naučí lépe.

Pes zná vše pro to, aby přežil, aby se dorozuměl s vlastním i lidským druhem, aby byl maximálně efektivní v činnostech, které jsou pro něj důležité. Světe div se, on se umí i sám najíst a napít, fakt ho to nemusíte učit. Ani "psí řeč" ho nemusíte učit - tu naopak on bude učit vás. Nemusíte ho ani učit instinktům predátora, nemusíte ho učit bystrosti smyslů. Přesto jsou na světě lidé, kteří si o sobě myslí, že psům rozumí lépe než oni sami sobě, že mají lepší čich a sluch a že jsou tu od toho, aby psy učili, jak mají žít.

Absurdnější už to ani být nemůže.

Opravdu neučte orly létat...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Koně a psi

 

Často svým klientům říkám:

"Pes je jako kůň - ví, kdo je na druhém konci vodítka,
stejně jako kůň ví, koho má v sedle.

Pes vás respektuje nebo nerespektuje, kůň vás donese
do cíle nebo shodí v první zatáčce..."

Vše je o osobnosti, duševní síle a schopnosti emoční projekce konkrétního člověka.

Inspirací mnoha mých článků jsou zážitky, které prožívám ve svém běžném životě. A tak jsme počátkem tohoto týdne s telátkem potkali dva jezdce na koních...

Stalo se to na naší ranní procházce - v místě, kde bychom koně vůbec nečekali a nikdy jsme tam žádného nepotkali, se zčistajasna objevili hned dva, bělouš a vraník. Bylí krásní a byli hodně velcí, což jsem si v plné míře uvědomil až v okamžiku, kdy jsem kolem nich procházel. A samozřejmě nebyli sami, vezli dvě slečny.

Nebylo kam uhnout, jednalo se o veřejnou cestu a protože znám svoje telátko, bez obav jsem s ním začal procházet těsně kolem obou koní. Telátko jsem měl na vodítku a v duchu si říkal, jak je ten pejsek úžasný, protože neuhnul ani o centimetr, celou cestu našeho koňsko-lidsko-psího míjení prošel naprosto v klidu, přestože koňský pach poznal pouze z dálky a nikdy tak blízko koně nebyl. Druhá věc, kterou jsem si v tu chvíli uvědomil, byla právě ta velikost obou koní a jejich vůně a síla, která z nich vyzařovala...

Jako prvního jsme míjeli vedoucího bělouše.

V tu chvíli jsem vycítil jeho neklid, nezačal se vyloženě plašit, jen lehce ustupoval bokem, aby zvětšil rozestup. Kopyta zaklapala svůj typický nenapodobitelný zvuk na tvrdém terénu, telátko se drželo své cesty jako skála a v klidu jsme přecházeli kolem.

A v tom okamžiku se celá ta nádherná scéna zahraná velkými koníky a velkým pastevcem změnila.

Vzduchem projel nervózní vzteklý hlas jezdkyně "Andulo, co to děláš!" - znovu podotýkám, že kůň pouze změnil svoji pozici. Nesplašil se, nevzepjal, nerozeběhl se. Nervozita a negativní emoce jezdkyně se daly krájet ve chvíli, kdy kůň pod ni potřeboval jediné - položit ruku na krk a uklidnit...

Vraník, kterého jsme míjeli okamžik nato, zůstal v klidu. Ve stejném klidu, ve kterém byla i jeho jezdkyně. Stál a počkal, až přejdeme.

Umím číst lidské emoce a ten neklid a rozladění jsem z první slečny vnímal už v okamžiku, kdy nás poprvé uviděla a my byli ještě asi deset metrů daleko. Tam byl ten začátek, kdy následně zneklidněl i kůň pod ní...

Domestikovaní koně a psi mají z hlediska lidí mnohé společné:

  • Oba druhy těchto bytostí mají ve své genetické výbavě princip sociální spolupráce. Vrozený vzorec chování, který je s námi sbližuje a na jehož základě jsou schopni a ochotni spolupracovat i s jiným druhem. Koně i psi velmi špatně snáší nátlak a prvoplánové podřizování, pokud se cítí zahnáni do psychického kouta, neváhají se bránit. Pes člověka se špatným přístupem ze své blízkosti vykouše, kůň vykope.
     
  • Nervozita, vztek a agresivita jsou emoce, které koně a psa varují, že člověk, který je dává najevo, není v pohodě a následná spolupráce s ním, pokud k ní vůbec dojde, pak probíhá pouze z donucení. Kůň i pes jsou rozhození, dostávají se do stresu a v zátěžové situaci jsou nepředvídatelní. Pokud mohou, svého zátěžového prvku (člověka) se při první příležitosti zbaví. Pes svého psovoda, kůň svého jezdce.
     
  • Naopak, pokud mají vedle sebe člověka, který ctí základní princip sociálních tvorů, tedy princip spolupráce, jsou ochotni s ním projít peklem a společně se vysmát ďáblovi v jakékoli podobě. Kůň i pes vstoupí do prostor, ze kterých mají panickou hrůzu, pes i kůň ze svého lidského parťáka čerpají jistotu a sílu.

Stejně jako jsem zažil slečnu, která na hřbetě svého koně předvedla koktejl smíchaný ze vzteku a nervozity, zažil jsem nespočet lidí, kteří stejný koktejl aplikovali svému pejskovi nebo mně. V žádném z těchto případů ovšem situaci nezlepšili, pouze shodili sami sebe a vypustili do svého okolí to nejhorší, co v nich bylo.

Kůň se vás bude snažit sundat a pes kousnout, pokud s nimi nebudete spolupracovat a místo komunikace použijete agresi. Je to logické, přirozené a naprosto v pořádku.

V opačném případě vás váš kůň pronese i peklem a váš pes vás po celou tu cestu bude chránit...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Psí procházky

 

Znal jsem fenku beagla, která byla celý svůj život zavřená v bytě a venčit se chodila na balkón. Její majitelé ji ven nebrali, protože prý "by jim utekla"...

Znám více majitelů malých plemen (jorkšír, čivava), kteří se svými psíky nechodí ven, protože "jsou malí a doma jim to stačí"...

Poznal jsem hodně majitelů psů větších a velkých plemen, kteří se svými psy nechodí na procházky, protože "přece mají k dispozici obrovskou zahradu"...

Denně potkávám ve svém okolí stále ty samé lidi (a fakt jich není málo), kteří jsou líní (nebo je to vůbec nikdy ani nenapadlo) přejít se svými pejsky jednu jedinou ulici a místo sídlištního betonu a asfaltu s nimi projít a proběhnout měkké lesní stezky, místo smradu výfuků a odpadků je nechat dýchat lesní vzduch, poznat lesní čmeláky a vodní vážky, skákající žáby, provokující zajíce a zvědavé srnky...

Denně potkávám ve svém okolí lidi, pro které pojem "procházka s pejskem" znamená jednou (popř.dvakrát, pokud potkají přítulnou sousedku) obejít panelák.

Denně potkávám ve svém okolí lidi, za nimiž se plouží jejich psí chudák, pro vlastního člověka nedůležitý a ponechaný svému osudu.

Denně potkávám lidi s plackou přilepenou na uchu, kteří absolutně nevnímají, že jejich pes se jich na něco ptá, řeší nějaký problém nebo jednoduše potřebuje vědět, že není sám.

A denně v lese potkám jen pár lidí, kteří jdou se svým pejskem aspoň do té jednu jedinou ulici vzdálené přírody.

A když prší nebo nastanou podzimní plískanice a brzká tma, nepotkám tam nikoho.

Přitom pro každého psa na světě každá procházka, která je skutečnou společnou procházkou a ne jen narychlo odbytou povinností, představuje jedno velké dobrodružství. Společnou cestu smečky, která řeší různé situace, raduje se ze společného času a utužuje svůj vztah a svoji hierarchii.

To životně důležité ve vztahu nás a našich psů představuje společná komunikace. Ne "vyběhání psa", pod čímž má procházku ("venčení") tolik lidí nesmyslně zafixováno. Pes je sociální tvor, jeho primární potřebou je sociální komunikace a to především se svojí vlastní smečkou a jejím vůdčím jedincem. Nepíšu o tom poprvé. Komunikačně aktivní procházka po lese mu dá mnohonásobně víc než pouhý fyzický pohyb. Zkuste si představit, že jako člověk dostanete fyzickou volnost, ale zároveň psychickou (komunikační) izolaci...

S vaším pejskem vás nedá dohromady pohodlí a život ve skleníku, slunečné počasí a sluníčkové okolí.

S vaším pejskem vás dá dohromady společně absolvované nepohodlí, společně prožité životní nepohody a stresové situace, ve kterých vy sami nezklamete.

Mnohdy úplné maličkosti, které by vám jako lidem vadily, ale se svým pejskem je vnímáte úplně jinak, protože je zcela jinak vnímá on sám...

Třeba zrovna na těch procházkách.

Všimněte si, co se stane, když se svým pejskem projdete sněhovou vánicí, lijákem, kroupami bijícími vás po celé těle. Jste promoklí, zmrzlí, zaměření na svoji vlastní nepohodu.

Pak zachytíte pohled svého pejska.

A ten psí pohled je šťastný a říká vám "podívej, je hnusně, ale jsme spolu a to je super..."

Zažil jsem se všemi svými pejsky přesně tyto situace. Oba špinaví, promoklí, unavení, ale ty rozzářené psí oči tam byly pokaždé. Jsou to jedny z okamžiků společného života, kdy tak moc cítíte to vzájemné spojení dvou bytostí - to, že váš pejsek s vámi půjde i do pekla, pokud vám bude věřit...

Hodně z nás to už zná a přál bych všem, aby tento okamžik v životě se svým pejskem zažili.

Tyto věci ale nezažijete doma.

Nezažijete je během obchůzky paneláku.

Nezažijete je, když budete v dešti a nepohodě schovaní doma a váš pes bude "v bezpečí" v kotci nebo v boudě.

Nezažijete je ani tehdy, když půjdete jenom vedle svého pejska.

Zažijete je pouze tehdy, když půjdete se svým pejskem. Půjdete spolu a spolu budete prožívat vše, co vás během procházky potká...

Každá společná procházka je dobrodružství - a jako společné dobrodružství je pes vnímá, pokud s vámi tvoří jednu smečku.

Každá procházka je o ničem, pokud spolu nekomunikujete a každý jdete sám za sebe.

Psí život je o ničem, pokud svého čtyřnohého parťáka místo opravdové procházky den co den taháte po sídlišti, posíláte vyvenčit s dětmi ("protože někdo to holt musí udělat, když už jsme si toho psa pořídili, že jo mámo") nebo s ním s pocitem obrovského sebeuspokojení obejdete panelák. Viděl jsem a denně vidím ještě daleko absurdnější situace, ale upřímně ani nemám chuť o nich psát...

Skutečná psí procházka je o společném čase, společném vnímání, řešení překvapivých situací - je o komunikaci a dialogu, nikoli povelech a peskování. Se svým pejskem si "povídáme". Dýcháme stejný vzduch, vidíme stejné věci, slyšíme stejné zvuky. Po nějaké době i vy zjistíte, že začínáte vyhodnocovat okolí také psím pohledem, nejen lidským - a že vám často ten psí naskočí jako první.

Vracíte se zpátky k přírodě, k přirozeným instinktům, vracíte se k normálnímu stavu bytí.

Temný les vás přestane děsit a začne vás těšit, když nasloucháte srnčímu poštěkávání a houkání sov.

Psí procházky potřebujete úplně stejně jako váš pes.

P.S. Ano, je to neuvěřitelná náhoda, ale stalo se - odpoledne jsem dopsal tento článek a před chvílí se vrátil z procházky s telátkem. A na důkaz toho, jak věci fungují, pokud vám ten nahoře chce něco potvrdit, začalo uprostřed naší procházky pršet, někde v dálce párkrát lehce zahřmělo a aby toho nebylo málo, ze vzrostlé zeleně se zvedly dvě srnky a dost dlouho jsme se na sebe ony i já s úplně tichým telátkem dívali. Pak jsem vycítil Gardýskův pohled, koukl na něj a zase uviděl ty jeho rozzářené oči, které říkaly "to jsme zase spolu zažili krásné dobrodružství"...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Pyrenej na Karlově mostě

 

Je doba prázdnin a dovolených (dokonce i já si konečně dopřál jeden den volna),
tedy ten správný čas na trochu netradiční článek o tom, jaké zážitky vás čekají,
pokud se rozhodnete se svým atraktivním pejskem
projít po pražském Karlově mostě...:)

Moji známí mě tento týden pozvali na jednu akci do Prahy, což jsme s telátkem rádi přijali. Domluvili jsme se, že když už tam budeme, tak si předtim ještě zajdeme na Karlův most, pak to vezmeme přes Kampu dolů k vodě a stejnou cestou se pak vrátíme zpátky. Protože jsem kdysi strávil v Praze dva roky svého života, zajímalo mě, jak se turistické centrum Prahy změnilo a jaký bude můj dojem - a konkrétně na Starém městě jsem nebyl snad už dvacet let.

Říkal jsem si, že moje telátko asi trochu pozornost budit bude, ale že místní jsou určitě zvyklí na ledacos. Co jsem ovšem hrubě podcenil, byli zahraniční turisté:)

Nečekané zážitky začaly hned po našem vstupu na Karlův most.

Velmi rychle mi totiž došlo, že turisté ze všech možných světových koutů, kteří přijeli do Prahy za nevšední podívanou, do tohoto portfolia okamžitě zahrnuli i moje telátko. Pro ně bylo jenom jednou z mnoha chodících atrakcí - a bohužel, přesně tomu odpovídalo jejich chování...

Pražská atrakce pro zahraničního turistu rovná se "fotit, šmatlat po tom a dávat co nejhlasitěji najevo svoje nadšení". Super - nic proti, pokud se jedná o skutečnou živou atrakci (která s tím počítá a nakonec právě proto tam je) nebo pokud se jedná o kus neživého materiálu. Ve chvíli, kdy tento přístup začali bezostyšně aplikovat vůči mému psímu doprovodu, musel jsem začít jednat.

Předesílám, že moje dobře vychované telátko celou dobu zachovalo svůj typický klid a nadhled, třebaže mu ten mumraj musel také lézt pěkně na nervy. Gardýsek ale byl naprosto v klidu, ve svém obvyklém režimu "je tu páneček, tak ať se stará";) A páneček se tedy staral...

Focení mi nevadilo. Telátko bude možná na stovce různých fotek, bude v této podobě obdivováno v různých zemích a samozřejmě mě těšilo, že se můj nádherný psí parťák lidem líbí. Nikdy mi nevadí, pokud si ho někdo vyfotí, samozřejmě ocením, pokud se dotyčný nejdříve zeptá na svolení, ale tady jsme přeci jen byli ve specifickém prostředí a tohle jsem fakt neřešil. Foťáky, mobily, selfie klacky - v pohodě, ať si lidé udělají radost a mají pak doma co ukazovat.

Svoji angličtinu (jako univerzální jazyk Karlova mostu) jsem ovšem vytáhl a nekompromisně použil v okamžiku, kdy si moje telátko někdo začal plést s veřejným majetkem a začal ho všemožně osahávat. Pak nastoupila důrazná věta "Please don't touch!", kterou v této podobě následně akceptovali všichni. Turisté neturisté, v podobném případě zasahuji pokaždé, těmto lidém by se určitě také nelíbilo, kdybych jim na základě totožného principu osahával jejich přítelkyně nebo malé děti. Pes je naprosto stejně živá, vnimající a rovnocenná bytost jako oni...

O level výše to zkusila turistka na Kampě, kde jsme si na chvilku sedli do stínu, telátko se natáhlo na chladivou dlažbu a odpočívalo. Přišla s foťákem a posunky mi naznačovala, že mám telátko postavit, protože si ho chce vyfotit. Žádné "prosím, mohl byste" pronesené v jakémkoliv jazyce, toto byl v podstatě příkaz a jasné očekávání, že jí vyhovím. Nevyhověl jsem. Nevyhověl bych v žádném případě a moje odpověď "He's not a circus dog!" byla, dle následné reakce, dostatečně jasná a srozumitelná. Ano, můj Gardýsek je můj parťák a nebudu s ním manipulovat pro potěšení okolí - on by to se mnou také neudělal...

Milá byla naopak Italka z blízkého baru, která hned identifikovala mého pejska slovy "Oh, Bella and Sebastian!":) Tak tak, stejný popis používám velmi často i já sám, pokud někdo pyrenejského horského psa jako plemeno nezná. Pokud ale zná tento seriál/film, pak už se bezpečně chytne;)

Ještě zmíním jeden "pyrenejský fenomén", který mě hodně pobavil - asi třikrát nebo čtyřikrát jsme míjeli skupinku asijských turistek (pokaždé jinou). A pokaždé, když asiatky spatřily Gardýska, vyšel z této skupinky stejný zvukový efekt - neuvěřitelné nadšené pištění (opravdu pištění v té nejvyšší tónině). Tohle jsem nikdy nezažil, pro takové zážitky je zřejmě nutné navštívit Karlův most a přilehlé okolí:)

Naše "pražská expedice" byla super. Ano, je potřeba vstřebat fakt, že v této lokalitě je turistickým okolím vše živé i neživé vnímáno jako atrakce určená k jeho potěše. Taková rezervace plná zážitků, kde je dovoleno se všeho dotýkat a vše by se mělo chovat tak, aby si to co nejlépe mohli nafotit a ošmatlat. Bohužel tu zcela padají některá jinde fungující pravidla soukromí a základní ohleduplnosti. I krásného pyreneje vykračujícího si po Karlově mostě přeci mohu obdivovat s určitou dávkou respektu k jeho osobnímu prostoru a faktu, že jeho majitel nemá na vodítku cirkusové zvířátko. Dvojí přechod mostu ze mě vytáhl  dost psychické energie, nemám rád tak silnou koncentraci lidí kolem sebe, ale nad vším převládl můj pocit hrdosti nad tím úžasným pejskem, kráčejícím vedle mne beze stopy strachu nebo agresivity - ne vycvičeným a vydrilovaným psím robotem, ale plnokrevným pastevcem se všemi jeho přirozenými instinkty a přirozeným nepokřiveným chováním. Věřil mi, já jemu a když bylo zapotřebí, jako správný vůdce smečky jsem zasáhl a zjednal nám potřebný prostor a klid. A Gardýsek to velmi dobře vnímal...

Pražští tohle všechno, co jsem o atmosféře lokality Karlova mostu napsal, určitě velmi dobře znají. Pokud se do této lokality vydá někdo, kdo to nezná, bude překvapený a možná trochu zaskočený. I proto jsem sepsal svoje dojmy a poznání, třeba to někdy někomu pomůže. Je dobré být připravený, je zapotřebí vědět, co vás čeká, smířit se s tím, ale na druhou stranu si uvědomit i to, že je plným právem vaším i vašeho pejska nebýt automaticky začleněn mezi "atrakce" jen proto, že se pohybujete ve stejném prostoru.

A pokud si naplánujete výlet do Prahy, vřele doporučuji jako relaxační odreagování třeba průhonický zámecký park. Je tam krásně, spleť cest mezi spoustou zeleně a vodních ploch. A hlavně božský klid...;)

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Osobní prostor

 

Už mnohokrát jsem v různých svých textech zmínil pojem "osobní prostor", jeho narušování a následné nevyhnutelné důsledky. Protože se téměř denně s touto problematikou setkávám v praxi a protože považuji roli osobního prostoru za velmi důležitou pro běžný každodenní život s pejskem i bez něj, opět se k tomuto tématu vracím.

Přestože si velmi dobře uvědomuji, že tento článek by si měli přečíst především nepejskaři...

Co to tedy osobní prostor vlastně je?

Představme si jej jednoduše jako určité prostorové vymezení kolem jedince [A]. Pokud do tohoto prostoru vstoupí jedinec [B], pak tuto událost jedinec [A] vnímá vůči sobě negativně, jako omezující nebo dokonce ohrožující. Je to narušení jisté osobní "bezpečnostní zóny", přičemž velikost této zóny je subjektivní a individuální pro každého jedince.

Zkuste si představit, co uděláte ve chvíli, kdy k vám přistoupí cizí člověk. Pokud překročí určitou hranici, instinktivně ustoupíte - a to i za předpokladu, že dotyčný nevysílá žádné útočné signály. Snažíte se znovu udržet určitou vzdálenost, založíte ruce, podvědomě vyšlete negativní emoce. Nechuť, odpor. Pokud cizí člověk opět zkrátí vzdálenost, pak na základě vlastní osobnosti buď znovu ustoupíte nebo se začnete aktivně bránit. V každém případě však takovou situaci vyhodnotíte jako pro vás nepříjemnou, obtěžující, popřípadě dokonce nebezpečnou a ohrožující.

Narušení osobního prostoru potenciální oběti je jeden z prvních kroků každého agresora. Ústup oběti vyhodnotí jako její submisivitu a zvýšení svých vlastních šancí. Agresorovi se ale neustupuje a výhradně v takovém případě se zvyšují šance jeho cíle - aktivní odpor je zde tedy zcela na místě.

Do svého osobního prostoru zcela přirozeně pouštíme pouze ty, kterým věříme. Pouze v takové konstelaci nenastupují obranné mechanismy, necítíme jejich potřebu a celou situaci vnímáme naopak pozitivně.

A nyní velmi důležitá věc.

Svůj osobní prostor má každá živá bytost. A stejně jako každý člověk jej má i každý pes.

Čas od času se dostávám do pro mne nepříjemné situace, kdy musím cizího člověka o osobním prostoru proškolit. Naposled tento týden, kdy jsem jinak pohodovému sousedovi z paneláku musel vysvětlit, že není dobrý nápad vysloveně se nacpat na čumák mému telátku, když kolem je hafo volného prostoru. Protože pes zadkem natlačený na stěnu nemá možnost prostorového úniku a podobnou situaci nemůže vnímat jinak než jako svoje ohrožení a brutální narušení osobního prostoru (což byl přesně tento případ a na Gardym velmi dobře poznám, kdy se v něm začne probouzet pastevec) - a já svého parťáka v takové chvíli samozřejmě nenechám ve štychu, stejně jako by nenechal on mne. Nutno říci, že soused to akceptoval a pochopil - ale kolik takových lidí je? Kolik z nich zapojí zdravý rozum a kolik z nich se začne ohánět zákony, předpisy, nařízeními, zákazy a vyhláškami, podle kterých si pes a jeho majitel musí nechat líbit úplně všechno...?

Kolik problémových situací nastane, pokud je zvíře (jakékoli) zahnané doslova do kouta a nemá možnost úniku? Překročte hranici jeho osobního prostoru a do té doby pouze pasivně se bránící tvor v tu chvíli aktivně zaútočí. Nemá jinou možnost, i normální člověk by udělal totéž, třebaže ten je v dnešní době masírován k tomu, aby sklonil hřbet a nechal se umlátit...

Přiblíží-li se k vašemu psu jiný pes se zjevně nepřátelskými úmysly, začne se váš aktivně bránit v okamžiku, kdy je narušen jeho osobní prostor. Pokud jde o psa pouze neznámého, ale s nejasnými úmysly, pak ztuhne a je připraven se bránit. Nastupují vrozené vzorce chování přírodního nezdegenerovaného tvora, základní instinkty přežití...

Naruší-li osobní prostor vašeho pejska (především pokud jde o plemeno s vrozenou nedůvěrou k lidem nebo psa se špatnými zkušenostmi) cizí člověk, pes zostražití a zneklidní, nastupuje opatrnost. Jsou to jasně viditelné signály pro každého, kdo zná dobře svého psa nebo základní prvky "psí řeči". Pokud je cizí člověk vyhodnocen pozitivně, je přijat a nastoupí vstřícné psí signály. Pokud je vyhodnocen jako nedůvěryhodný nebo dokonce nebezpečný, nastoupí signály výstražné - zavrčení, ostré vyštěknutí, odhalení zubů.

V praxi se s narušením zóny osobního prostoru téměř denně setkávám v podobě kolemjdoucích lidí, běžců nebo cyklistů. Nikdy psů, vždy jen lidí. Psi vědí, lidé otupělí civilizační degenerací už nevědí nic a chovají se jako smyslů a pudu sebezáchovy zbavení. Mají spoustu prostoru na opačné straně, než mám telátko, ale budou nás tvrdošíjně míjet na jeho straně. Co nejtěsněji, velmi často nečekaně zezadu - a třebaže jsem svoje telátko vychoval k vysoké toleranci vůči okolí a převažujícímu režimu "neřešíme", mám občas silné nutkání Gardýska na chvíli přepnout do režimu "řešíme", aby některým lidským jedincům opět naskočily přirozené reflexy a vzorce chování...

Zatím jsem to ještě neudělal a k poučení lidí používám lidskou řeč. Třebaže mám neodbytný pocit, že psí poučení by bylo kratší, rychlejší a efektivnější.

Ale řekl bych, že tento pocit zná už mnoho z nás...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Mailové okénko

 

Před nějakou dobou jsem v této rubrice zveřejnil Jazykové okénko, dnes (už jsem se k tomu i dlouho chystal) přidám toto "mailové okénko". Cílem je snaha zkvalitnit a zefektivnit naši vzájemnou písemnou komunikaci a eliminovat z mého pohledu zbytečná časová zdržení a nedorozumění daná jak technickými, tak i lidskými faktory - s následujícími problémy se totiž v příchozích mailech až nepříjemně často setkávám...

Tož pojďme na to;)

  • Podpis
    Jako v každé písemné komunikaci, i v té elektronické má podpis pisatele velmi důležitou úlohu - je znakem základní slušnosti a jeho jednoznačným ztotožněním s napsaným textem. Podpis autora mailu není v žádném případě nahrazen hlavičkou v poli "Odesílatel" a jednoduše řečeno - pokud mail není ukončen podpisem, není pro jeho odesílatele evidentně důležitý ani jeho obsah, ani osoba adresáta. Takovéto maily/dopisy se obecně označují jako anonymní a poprávu končívají v koši, ať už skutečném nebo virtuálním (přesně tam a nejen z tohoto důvodu skončil také jeden z dotazů do Poradny tohoto týdne)...
     
  • Štábní kultura
    Pokud mi člověk zašle dotaz do Poradny, pak na základě jejích pravidel souhlasí s tím, že jeho dotaz bude v tomto znění i zveřejněn. Prosím uvědomte si tuto skutečnost a snažte se (a nejen v mailech adresovaných do mé Poradny, ale i v jakémkoliv jiném) dodržovat určitou "štábní kulturu", tedy ať obsah mailu má hlavu a patu, jasně vysvětlený předmět informace/dotazu/problému a čitelnou formu. Nezapomeňte, že konkrétně váš dotaz do Poradny budou číst i jiní...
     
  • CAPSLOCK
    CapsLock je klávesa na levé straně vaší klávesnice, jejíž funkcí je zamčení přesmykače (klávesa Shift) verzálek (velkých písmen). Není nic horšího, než že tímto stylem napíšete celé znění dotazu do Poradny (viz nedávný případ) nebo obecně obsah mailu. Pamatujte si prosím, že jednak je takto psaný text podstatně hůře čitelný, jednak od nepaměti platí, že v elektronické komunikaci je text psaný velkými písmeny ekvivalent křiku/zvýšeného hlasu...
     
  • Jedno vlákno
    Velmi dobrým zvykem je udržovat v mailové konverzaci jedno vlákno - příklad: tazatel vznese dotaz, adresát odpoví, tazatel požádá o doplnění, adresát upřesní. Pokud tazatel toto jednoduché pravidlo poruší a o doplnění požádá v novém mailu s novým (nebo dokonce žádným) předmětem, znamená to pro adresáta znovu vyhledat původní mail s dotazem (ten mohl dorazit třeba i o několik týdnů/měsíců dříve, tedy dnes je již úspěšně "pohřben" v propadlišti dějin), v něm znovu nastudovat, o co vlastně šlo a teprve poté se dostane k vlastní odpovědi. Zbytečná práce a ztráta času, která navíc znepřehlední celou komunikaci pro obě strany...
     
  • Potvrďte prosím obdržení mailu
    S následujícím problémem se osobně setkávám velmi často - člověk (ať už mně známý či neznámý) mi pošle dotaz, který je zbytečné prohánět Poradnou a proto na něj odpovím rovnou. Mail s odpovědí odešlu, ale už nedostanu zpětnou vazbu, zda skutečně tazateli dorazil (poděkování za moji odpověď by bylo zas už téma jiné). Po pár dnech jsem už poměrně neklidný (navíc tuto záležitost musím stále nosit v hlavě), protože problém v dotazu byl třeba urgentní nebo důležitý a já na něj proto i obratem odpověděl - tak dostal dotyčný moji odpověď nebo ne? Tudíž zašlu ověřovací dotaz a druhá strana se náramně diví a že prý "jo, dorazilo ještě ten večer". Prosím - opět je základní slušnost na odpověď reagovat třeba jen jedním slovem, protože doručitelnost mailů garantována není (ani být nemůže) a z nejrůznějších technických/lidských příčin se některé maily prostě ztratí. Což se ovšem já jako odesílatel nikdy bez zpětné vazby adresáta nedozvím a nativní "mailová potvrzení" z počítačového dávnověku dnes jednak už nikdo nepoužívá (včetně mne), jednak jsou zatížena naprosto stejnou potenciální chybou přenosové trasy...
     
  • Zkontrolujte si prosím odeslání mailu
    Každý mailový klient (ať už lokální nebo webový) má mimo jiné složky na poštu "odeslanou" i "k odeslání". Než mne začnete bombardovat dotazy (v tom lepším případě) nebo mi rovnou nadávat (v tom horším případě), kdy konečně váš dotaz zodpovím, zkontrolujte si prosím, zda se váš mail skutečně odeslal nebo zda ještě stále nevisí ve složce "k odeslání". Stejně tak i jeho obsah - pokud dostanu prázdný mail bez jediného písmene obsahu, nejsem schopen ani za pomoci kyvadla, tabulky a křišťálové koule vyvěštit, na co jste se chtěli zeptat. Hulákat pak na mě do telefonu nebo prostřednictvím dalšího mailu je následně pro tazatele těžce kontraproduktivní přístup...
     
  • Screenshot není text
    O level výše stojí maily, které místo dotazu odeslaného z formuláře Poradny obsahují jeho screenshot (snímek obrazovky). "Text dotazu" zaslaného touto formou nedostanu do písmenek nijak jinak než metodou opisování každého z nich, hezky jednoho po druhém. A prosím pěkně, to po mně opravdu nechtějte - děkuji za pochopení...
     
  • Rozsypaný čaj
    Špatně nastavené kódování mailového klienta na straně odesílatele nebo cestování mailu po exotických poštovních serverech má za následek "rozsypaný čaj" (tzn. nečitelný text). Nebuďte potom dotčeni, když vám pošlu upozornění s prosbou o nápravu - chyba je skutečně na vaší straně (velmi často tímto problémem trpí maily odesílané přímo ze špatně nastaveného iPhonu nebo iPadu) a vy ji musíte napravit...
     
  • Poradna
    Nepříjemně často dostávám do Poradny PSÍCH STRÁNEK FALCO neúplné dotazy - chybí jim jeden nebo více povinných údajů. Přehled těchto údajů je přitom umístěn hned na 3 (slovy třech!) místech: v pravidlech Poradny, v zadávacím formuláři a v neposlední řadě je uveden i u každého z již zodpovězených dotazů. Prosím nezkoušejte to někteří stále obcházet, neúplný dotaz prostě nezodpovím a je jen moje vstřícnost a dobrá vůle (není to moje povinnost a přijde mi zvláštní muset prosit o tak základní věc někoho, kdo po mně sám něco chce), že v naprosté většině případů vás na to upozorním a máte tak možnost chybějící údaje doplnit...

Jak jsem napsal již v úvodu, s výše uvedenými problémy se v příchozích mailech setkávám velmi často. Uvedená pravidla platí v mailové komunikaci (kromě specifik pro Poradnu) obecně, pro pisatele je maličkost si tyto věci ohlídat (tedy pokud mu za to adresát vůbec stojí), sám se podle nich řídím a opravdu to zjednoduší a zrychlí celý proces písemného dialogu. Děkuji všem.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem

 

Na konci března tohoto roku mi od kamarádky přišla smska:

"Viktore, čekáme rodinku :o Budeš kmotr?"

Dva krásní zdraví francouzští buldočci se přesně na Valentýna rozhodli, že spolu budou mít štěňátka.
A jak si řekli, tak udělali - a v odpovídajícím termínu se jim přirozenou cestou a zcela bez komplikací
narodilo pět stejně krásných zdravých štěňátek...

Správný kmotr (protože jsem tu nabídku samozřejmě s velkým potěšením přijal) musí mít přehled a celý ten magický proces vzniku nových psích životů jsem tedy bedlivě sledoval už od porodu prostřednictvím zpráv, fotek, videí a semtam i nějakého telefonátu. A měl jsem obrovskou radost z toho, jak to všichni psí i lidští účastníci skvěle zvládají, jak pečlivá je psí maminka a jak starostlivý je psí táta.

Jako správný kmotr jsem se včera byl na svoje malé psí kmotřence a kmotřenky podívat - už jsou jim čtyři týdny a jsou to pěkní cvaldové. Nemůžu si pomoct, hrozně mi připomínají hrošíky, tak jim tak i říkám - kamarádka mi včera přinesla ukázat velkou fotku opravdového hrošího mláděte, že prý vypadá úplně jinak, ale to nebylo dobře, protože pak už jsem tam neviděl vůbec žádný rozdíl:)

Pro mě jsou to prostě malí hrošíci - v reálu krásné a už pěkně živé miniaturky budoucích pejsků a feneček s typickou vizáží a mimikou francouzského buldočka, který když se povede, tak je nádherný. A dvakrát jsem včera neomylně sáhl po klučíkovi, který je příšerně ukecaný, ale poté, co jsem byl schválen psím tátou Bodym, úplně ztichl a vzájemně jsme si žužlali čumáky - dlooouho, než mi pak spokojeně usnul na hrudi...


                   ... všech pět hrošíků pohromadě


             ... s malým hrošíkem si žužláme čumáky


       ... test mé důvěryhodnosti starostlívým psím tatínkem


          ... příručka mladého sviště a něco ke kousání na cestu do světa

Psí mláďata jsou v tomto věku úžasná. Ještě bezbranná, ale už plná života, objevují svět kolem sebe a zjišťují, jak na tom sama jsou - zlobí svoje sourozence, svoji psí mámu, testují vlastní schopnosti. V ruce cítíte jejich teplá plyšová tělíčka a vnímáte jejich životní sílu, cítíte jejich bijící srdíčka a ocitáte se v úplně jiném světě, bezelstném a otevřeném.

Jsou tak krásní a čistí - teď stejně jako za pár týdnů, měsíců, roků. Mají v sobě pro celý život to, co my jako lidé tak brzy ztrácíme. Nezáludnost, přímost a umění radovat se ze života...

Těmto "svým" drobečkům přeji ze srdce ty nejlepší psí domovy, jaké mohou získat. Dostali do začátku života tu nejlepší péči a imprinting, dostali tuny lidské i psí lásky, mají ty nejlepší přepoklady být svým budoucím majitelům neutuchajícím zdrojem psí lásky, vztahu a věrnosti. Nezkažte jim to, prosim.

Moje psí kmotřenky a kmotřenci - moji malí hrošíci, hodně štěstí, zdraví a dlouhý spokojený život!

Aktualizováno po čtyřech týdnech: Hrošíci už mají 8 týdnů, zítra (pátek) půjde první z nich do nového domova a já chtěl ještě naposledy všechny svoje psí kmotřenky a kmotřence vidět a pohladit... po otevření dveří do bytu se na mě vyřítila banda nadšených psích tělíček včetně rodičů, tři malí hrošíci se mi okamžitě pověsili na nohu a čtvrtý mi začal podezřele zkušeně rozvazovat tkaničky - nikdo mi nevymluví, že v tomto už nemá značnou praxi:)

Psí máma Juli se ode mne (kromě občasných kontrol, zda některý hrošík neutrpěl újmu) celou návštěvu nehnula, nechala se ode mě rozmazlovat a čas od času otevřela mléčný bar... hrošíci jsou nádherní, úžasní a za sebou mají ukázkový imprinting a primární socializaci. Pejskové a fenečky s nejlepšími předpoklady žít v těsném sepětí se svými budoucími majiteli - v každodenní komunikaci, kontaktu a vzájemné radosti, že se se svým človíčkem ráno probudí vedle sebe...

Takže ještě jednou, moji hrošíci - ať máte v životě všechnu lásku svých lidských parťáků, zdravý, dlouhý, radostný a plnohodnotný život! To všechno vám ze srdce přeje váš kmotr...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Příběh o psím vůdci

 

Sešli se tak jednou tři pejskaři a dostali se k otázce, který z jejich psů by byl nejlepší vůdce psí smečky...

Následující minipříběh je zcela fiktivní a spontánně se mi vylíhl v hlavě,
když jsem tento týden učil svoje klienty základní principy vedení psí smečky.

Znáte to - mluvíte, mluvíte a vaše řečí srovnané myšlenky najednou
zničehonic samy od sebe něco vytvoří ;)

A přesně tak vznikl můj následující krátký "příběh o psím vůdci" - příběh o tom, jak odlišná je realita lidského a psího světa.

Tady je:

Sešli se jednou tři pejskaři - majitel německé dogy, majitel německého ovčáka a majitel lajky. A jak šla řeč, stočila se na téma vůdcovství psí smečky a z toho logicky vyplynula otázka, které z těchto tří psích plemen by bylo nejlepším psím vůdcem...

Majitel německé dogy prohlásil: "Můj pes je jasně největší a nejsilnější, samozřejmě by to byl on!"

Majitel německého ovčáka řekl: "Ne ne, můj pes je nejchytřejší, zná nejvíc povelů, byl by nejlepší!"

A majitel lajky neřekl nic a jen se tiše usmíval, protože věděl své...

Poučení?

V psím světě není primární podmínkou úspěšného smečkového vůdcovství fyzická síla a velikost a už vůbec ne naučené vzorce stereotypního chování a poslušnosti. V psím světě může být dobrým vůdčím jedincem pouze takový pes, který disponuje vrozenými vůdčími předpoklady - chutí vést, vysokou přirozenou inteligencí a bystrostí, schopností sociální komunikace a schopností správně analyzovat a ukládat prožité zkušenosti. Tak jako to umí lajky, plemeno geneticky nejblíže vlkům a jejich vzorcům chování.

  • Sebeprosazování "vůdce" fyzickou silou má nejenom v psím světě za následek vždy jen šíření strachu, ponižování a zkázu.
  • Neschopnost sociálního cítění má za následek zaměření pouze na osobní potřeby tohoto "vyvoleného".
  • Absence reálných osobnostních hodnot, vnitřní síly a osobního charismatu jedince v psím světě nikdy nevynese na vrchol pyramidy.

Schopným a pro svoje společenství úspěšným vůdcem bude vždy jen jedinec typu lajka, nikdy ne pouze fyzicky silná německá doga nebo úplatný německý ovčák...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Věčný boj s lidským egem...

 

Jak jsem ve svém minulém článku slíbil, následuje dnes druhý na téma zvláštností lidské psychiky
a jejich dopadů na život našich psích parťáků...

A dobře vím, že i v dnešním článku se mnozí poznají.

Už dlouhou dobu se snažím přijít na kloub něčemu, co mi neskutečně pije krev. Má to vždy stejný scénář - mailem dostanu více či méně zoufalou prosbu o pomoc, na kterou v dobré víře obratem zareaguji (ani s tím v určitých případech nečekám na nedělní aktualizaci Poradny) a vždy ve své odpovědi uvedu "rád Vám s pejskem/fenkou pomůžu, zkontaktujte mě prosím telefonicky, domluvíme termín a bližší podrobnosti".

Ve své naivitě jsem si dlouhou dobu říkal, že být na místě tazatele, velmi by mne podobný přístup potěšil. Vždyť ten člověk, na kterého jsem se obrátil, odpověděl ještě týž den a nabízí mi pomoc, o kterou jsem ho žádal, vytrhne mi trn z paty. Jenže - nehledejme logiku v lidském jednání...

Ve více než 50% těchto případů totiž odesláním mé odpovědi vše skončí. Řečeno jasně a srozumitelně - dotyčný se již neozve, nezavolá, nenapíše. Pokud vezmu jen namátkou pár případů z krátké poslední doby, "ztratil se mi" tímto záhadným způsobem například:

  • agresor Sídík (kříženec maltézáka a parson russell teriéra)
  • 2,5letý kříženec z útulku startující po členech vlastní rodiny
  • 8měsíční fena cane corso startující po psech
  • barzojí fenka útěkářka, stáří 2,5 roku

Majitelé těchto pejsků (a za ty roky mnoha jiných) mi napsali, dostali moji kladnou odpověď a více se již neozvali.

A to jsou pouze případy, které jsem vzal mimo Poradnu. Pokud se podíváte na mé odpovědi v Poradně, mnoho z nich končí stejným doporučením - "potřebuji vidět/pracovat přímo s Vámi a pejskem, zavolejte a domluvíme se, tyto problémy nelze řešit na dálku". Výsledek? Více než polovina tazatelů, jimž jsem věnoval svůj čas a energii na řešení jejich psí bolesti, se již nikdy neozve...

Pro mne osobně se jedná o tak nepochopitelnou a nelogickou záležitost, že jsem se rozhodl tomu přijít na kloub. Protože mi díky bohu ještě paměť docela slouží nebo si v podobných případech udělám u konkrétního případu určité poznámky, vím, že někteří z těchto lidí se po čase (půl roku, rok, dva roky...) ozvou. Ozvou se proto, že jim teče do bot - svůj problém nechali vyhnít, neudělali s ním nic nebo se s ním mezitím obraceli na nekompetentní osoby. A těmto lidem jsem začal pokládat jednoduchou a pro ně jistě ne příjemnou otázku: "Proč jste nevyužili mé nabídky už před půlrokem/rokem/dvěma lety?"

Stejný problém, stejná reakce. Nejprve chvíli ticho - pak přemýšlení... a nakonec odpověď.

Záměrně píšu "odpověď" v jednotném čísle, protože vše je jak přes kopírák.

Protože celý tento problém má jednu příčinu - boj s vlastním egem. Pro mne osobně opět neuvěřitelné a nepochopitelné, jak někteří lidští jedinci uvažují, pokud se jedná o nepohodu jejich vlastního pejska - ve chvíli, kdy na stříbrném podnose dostanou šanci vše srovnat a se svým pejskem žít oboustranně spokojený život, v té chvíli zaúřaduje jejich ego...

  • "Asi bych nezkousl(a), že něco dělám špatně."
  • "Dověděl(a) bych se o sobě něco, co by mi nebylo příjemné."
  • "Musel(a) bych jít hodně do sebe."
  • "Musel(a) bych na sobě něco změnit a to bych těžko zvládl(a)."
  • "Změnit se přece musí můj pes a ne já."
  • "Řídím firmu a nikdo mě nebude poučovat, co mám dělat."

Když to takhle čtete (a když si k tomu já navíc vybavím konkrétní hlasy a tváře lidí), je to strašné. Povaha člověka v obrovském kontrastu k povaze i posledního voříška z ulice - člověk, který se "přece nebude měnit" versus pes, který se přizpůsobí každému svému majiteli, který se k němu chová slušně. Člověk, kterého přece "nebude nikdo poučovat" versus pes, který se s radostí učí celý svůj život.

Proč mi vlastně takoví lidé píší žádosti o pomoc, když ve skutečnosti nejsou schopni ani ochotni pomoc přijmout?

Možná svádí tvrdý boj sami se sebou - přiznat, že jim něco nejde, musí být pro jejich ego a ješitnost obrovský nápor. Ve slabé chvilce podlehnou a napíší "pane Dostál, potřeboval(a) bych pomoct." Jenže ta slabá chvilka rychle pomine a v okamžiku, kdy si přečtou moji odpověď, jim dojde, že je to pro ně úplně špatně - že já velmi dobře vím, že chyba je v nich, ne v jejich pejskovi. A v ten moment vidí sami sebe ne jako člověka, který se něco naučí, ale jako bytost, kterou fakt, že bude na sobě nucena něco změnit, poníží...

Ano, je to tak. "Ponížené ego", to je ten lidský problém. Žádám pomoc, potřebuji pomoc, ale moje ego to nezvládne. Raději nechám svého pejska se trápit, klidně se budu trápit s ním, ale hlavně že moje ego nedostane ránu a bude mi stejně jako dřív stříkat ušima.

Těch dle jejich vlastních úsudků "mocných a úspěšných" jsem za dobu své práce s lidmi a psy pár zažil. Byli mezi nimi lidé, kteří se svého postavení dopracovali právě proto, že jim jejich ego nebránilo se učit, přijmout mnohdy nepříjemnou pravdu o sobě samém a jejím přijetím se dále zdokonalit. Ale byli mezi nimi i ti, kteří toto nezvládli - nejen ode mne, ale od nikoho jiného. Před sebou tlačili svoje ego, cpali ho mezi sebe a mne, mezi sebe a svoje pejsky. Stejně tak jsem tyto lidi potkal i mezi "frajírky" a človíčky zakomplexovanými, které v jejich představách právě jejich pes měl z jejich mindráků vytáhnout. Také před sebou hrnuli svoje ego, ale ego slaboučké a chatrné. Jenže stejně devastující jejich ochotu a schopnost na sobě cokoli změnit...

Jsem unavený a znechucený z toho, nabízet svoji pomoc lidem, kteří se navenek tváří, jak moc o ni stojí, ale ve skutečnosti hrají jen velké divadlo a šanci pro sebe i svého pejska s rozmachem hodí do koše. Je mi neskutečně smutno z toho, že jejich pejsek dál zbytečně trpí, protože má pánečka nezodpovědného egoistu s nosem nahoru.

  • Proto bych si velice přál, aby mi o pomoc nebo radu nadále psali pouze ti, kteří o ni skutečně stojí a jsou schopni vstřebat základní fakt, že pokud něco dělají špatně, není ostuda to změnit a jejich vlastní osobnost to nikterak nezmění k horšímu.
     
  • Proto bych si velice přál, aby ti, které "bolí pejsek", pochopili, že nejlepší a jediné správné je začít řešit problém na jeho počátku, ne až ve chvíli, kdy už je velice zle. Píšu a mluvím o tom velmi často - psí život je příliš krátký a utíká velmi rychle.
     
  • Proto bych si velice přál, aby lidé více naslouchali svým čtyřnohým parťákům - nejen psům, ale i koním, kočkám a vlastně všem živým tvorům, které ve svém životě potkají. A právě zvířátka nám nejlépe ukáží naši vlastní nedokonalost, sobectví a odtržení od prapůvodních hodnot a přirozených priorit.
     
  • Proto bych si velice přál, aby lidé svoje přebujelé ego konečně poslali k čertu. Jen je omezuje, brání jim ve vlastním rozvoji a zcela nespravedlivě jím trpí bytosti kolem. Nezapomeňte, že slovo "egoista" = sobec a je odvozeno od slova "ego"...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Nechtějte být "dokonalí"...

 

Už delší dobu mám v hlavě několik témat, týkajících se psychologie člověka - stránek lidské povahy,
které člověku brání dostat se psí (a obecně zvířecí) duši opravdu blízko...

Začneme prvním tématem, zlehka a pomalu.

Při své práci s lidmi se čas od času setkávám se zvláštním jevem. Jevem, nad kterým by moje pyrenejské telátko jen vrtělo hlavou a v očích by mělo ten svůj typický nadhled velkého pastevce, který velkoryse přehlíží štěkající psy a hloupé lidi.

Já se tímto jevem ale zabývat musím a pokud jej zaznamenám u svého klienta, musím jej na něj upozornit. V jeho vlastním zájmu i v zájmu jeho pejska.

"Dokonalost".

U některých lidí je jejich velikým osobním nepřítelem jejich zarputilá a leckdy až nemocná snaha o "dokonalost". Oni chtějí být "dokonalí", ve všem chtějí být dokonalí a bohužel - bohužel chtějí k této své osobní metě využít i svého čtyřnohého psího parťáka.

Tito lidé jsou velmi čitelní a poznávací atributy mají společné - v určitém okamžiku dostávají tvrdý nepřístupný výraz do tváře a do očí nepřátelský až zlý pohled...

Ten kritický okamžik nastává přesně tehdy, když jejich ego dostane smrtelný zásah.

Jejich pes s nimi nefunguje podle jejich představ - ale co je ještě horší, funguje se mnou...

Pro mne osobně je normální, že každý má talent na něco jiného, někomu byl dán dar od Boha nebo jiné vyšší moci, proto mě upřímně řečeno podobná lidská reakce vždy nemile překvapí, protože na sebe váže další kontraproduktivní následky - takový člověk přestává komunikovat a zvlášť těžké případy na mě začinají mít vztek.

Proboha.

  • Já vím, některé děti už odmala neumějí prohrávat a pokud se to stane, chytají hysterák, házejí figurky na zem a jsou vzteky bez sebe.
     
  • Ty větší "děti" rozbíjejí o zem tenisové rakety, lámou hokejky nebo jdou dát soupeři do zubů.
     
  • Jiné "děti" ničí vztahy a jistoty svých domnělých rivalů a jejich mantra zní "pokud ne já, tak nikdo".

Není vůbec náhoda, že tolik lidí kolem mne dodnes nerozdýchalo prostou skutečnost, že jejich pes komunikuje lépe se mnou než s nimi. Zcela zbytečně, protože každému říkám, že já sám nejsem důležitý - důležitý je pes a jeho člověk. Oběma něco předám a pak se z jejich životů opět tiše vytratím. Svoji práci s nimi neberu jako souboj kdo s koho, jen je učím tomu, co potřebují znát.

Ale už vím, že ne všichni to vnímají stejně.

  • Je naprostá většina klientů, kteří jsou rádi, když jim odvolám pejska v potenciálně nebezpečné situaci.
     
  • A pak jsou tací, kterých se to osobně dotkne, třebaže na ně samotné jejich pejsek nezabral...
     
  • Jsou lidé, kteří příliš nezvládají svého psa nebo psí smečku a proto také za mnou přijedou na konzultaci. Pokud jim ukážu, že to jde a pojmenuji některé jejich špatné postupy, vzbudí to v první chvíli nadšení "určitě přijedeme", ale nikdy se pak už neozvou. A v mých vzpomínkách zůstane už jen ten důvěrně známý pohled očí člověka, který něco nezkousl - ten moment, kdy už jsem dřív než on věděl, že človíček nepřijede, protože jeho ego je pro něj důležitější než jeho pes...
     
  • Jsou lidé, kteří se cítí jako bohové, protože mají peníze, majetky, moc. Zkuste takovým říct, že něco dělají špatně. Kdo sám nezažil, neuvěří...
     
  • Jsou lidé, pro které i jejich pes je jen prostředkem k ukojení vlastního ega. Ega postaveného na "dokonalosti". Ega způsobujícího, že takový člověk nechce se svým pejskem postupně navazovat lepší a pevnější vzajemný vztah tak, aby oba spolu prožívali co nejplnohodnotnější společný život. Jemu jde o něco jiného - on chce být "dokonalý". Chce získat něco, co získat nemůže - proto, aby sám sobě (nebo okolí) něco dokázal. Chce "dokonalého" psa, který bude jeho přesnou kopií. Nechápe, že takto věci nefungují a tlačí na mne, na sebe, tlačí na svého pejska - a netuší, že jeho pes se už bohužel jeho přesnou kopií stal a že právě proto s ním za mnou přijel...

V očích mají ten tvrdý naštvaný výraz a místo toho, aby komunikovat začali, komunikovat přestanou.

Je až neuvěřitelné, jak oči těchto lidí vypadají stejně. Zažil jsem ten pohled na soustředěních, výcvikových servisech, konzultacích.

Pokud jsem měl šanci, snažil jsem se těmto lidem pár základních skutečností vysvětlit. U nikoho to nezabralo okamžitě, na to jsou lidé v podobných situacích příliš v zajetí svého ega. Někteří pochopili po čase, když je jejich ego prostřednictvím vlastního psa posadilo zadkem na zem a oni je vyměnili za pokoru. A někteří nepochopili dodnes...

Mnohokrát jsem už řekl a napsal, že základem fungujícího partnerství mezi člověkem a psem je pokora. Nikdy ne buldozer ješitnosti a lámání přes koleno, ale pokora nutná pro pochopení principů spolupráce, kdy člověk musí sestoupit ze svého piedestalu "pána tvorstva". Pokora, komunikace, empatie, nekonečná trpělivost a láska k živé bytosti.

Pes není a nikdy nesmí být prostředkem k uspokojení osobních ambicí a snahy o "dokonalost", ať už u sebe nebo u něj. Mnoho psů odchází ze života jen proto, že "dokonalost" vyžaduje jejich majitel i u nich. Tlačí na ně, drtí je, ničí. Ať už psychicky svým přístupem nebo fyzicky na cvičáku či výstavách.

Zbytečná práce.

Protože každý pes je dokonalý už v okamžiku, kdy přijde na svět. Je dokonalý svojí osobností, svou geneticky danou povahou, jen to ne všichni lidé vidí. A majitel psa jej pak na této úrovni buď nechá, nebo jej stáhne dolů na svoji vlastní úroveň - a to pak bývá psí konec...

Moji vlastní pejskové pro mne byli, jsou a budou vždy dokonalí takoví, jací se narodili. Na žádném z nich si nehoním ego cvičákovým cepováním nebo cirkusovými kousky, snažím se jen o to, aby byli šťastní a aby jednou v psím nebi na mě vzpomínali jako na bytost, se kterou strávili celý svůj život tak, jak je jim přirozené a vrozené. A uvědomuji si každý den svoji vlastní nedokonalost jako šanci opět po jejich boku objevit kus jejich světa - světa ještě nezkaženého lidskou snahou dosáhnout "dokonalosti" ve všem. "Dokonalosti" ve zničení našich domovů, životů a hodnot.

Vzteklý boj s vlastním egem naviguje člověka vždy jen ke zlu. Kdo s tím máte problém, uvědomte si, že vaším skutečným cílem není jakýsi zvrácený osobní souboj s člověkem, který v dané oblasti má větší schopnosti (a zase na druhou stranu neumí to, co umíte vy) a na vaše vlastní přání se stává na čas vaším učitelem. Vaším cílem je prostřednictvím svého učitele poznat cestu, po které se můžete vydat. Nedosáhnete v ní nikdy dokonalosti ani "dokonalosti", stejně jako jí nikdy nedosáhne ani váš učitel. Nenechte se strhnout obyčejnou lidskou závistí generující agresivitu, nenávist a neschopnost komunikace.

Pokud tohle nepochopíte, pak budete neustále svádět boj sami se sebou. Budete krmit toho špatného vlka...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Ne, nestačí jim tak málo...

 

"Stačí jim tak málo. Pohlazení, procházka, plná miska."

Jeden z největších nesmyslů o psech, který se tak často objevuje v sluníčkářských výlevech na sociálních sítích a internetu obecně. Jeden z nejnebezpečnějších veřejně šířených nesmyslů, kterému bohužel podléhá příliš velké množství budoucích majitelů štěněte nebo pejska z útulku, zmasírovaných navíc více či méně dojemnou fotečkou psího plyšáka.

Proto jsem napsal tento článek.

Velmi rád bych na samém začátku vysvětlil jednu zásadní skutečnost - pes není člověk! Štěně přichází na svět s geneticky zakódovaným principem sociálního společenství, kterým je hierarchicky uspořádaná smečka. Společenství, které má svoji hierarchickou strukturu a na jejímž vrcholu je fungující vůdčí jedinec se všemi potřebnými schopnostmi a stejně tak i zodpovědností za přežití a zdárný chod celé smečky.

První probuzení mnoha štěňat nebo psů z útulku v novém domově a prostředí nastává v momentě zjištění, že něco je špatně. Něco je hodně špatně. A tím "špatně" je naprostá absence skutečného smečkového prostředí a vedení jako jedné z primárních psychických psích potřeb.

Často lidem říkám: "Nestačí mít svého pejska jenom rád. Nestačí mu poskytovat jen tu lidskou lásku, dát mu jídlo, péči, střechu nad hlavou a procházky. Hrát si s ním. Každé štěně, každý pes potřebuje především svoje psí sociální prostředí - smečku, se všemi jejími základními atributy. Vedením,hierarchickou komunikací, fungujícím vůdcem, výchovou a aktivním a správným zasahováním do jejích vztahů, pokud je potřeba. Jasným řešením problémových situací. Nestačí si se štěnětem hrát, je zapotřebí je učit základním principům komunikace a přežití. Nestačí dát pejskovi z útulku materiální zabezpečení, je třeba se postarat i o jeho psychické potřeby. Pouhou lidskou láskou každé štěně a každého psa spolehlivě zničíte."

Místo toho jsou potenciální zájemci o štěně nebo pejska z útulku masírováni tím, jak málo pejsek potřebuje a jak za to bude vděčný. Výsledkem této medvědí služby ve stylu "to by bylo, abychom to štěně/psa někomu neudali" je tvrdá realita, kdy nový majitel s velkým překvapením zjistí, že jeho čtyřnohý parťák v něm nevidí autoritu, nevrací se k němu a je ochoten odejít s jiným člověkem nebo každým psem, kteří pro něj budou představovat skutečnou autoritu. Často pak majitel pejska klade nesmyslný dotaz "Jak to, vždyť já se o něj tak starám, proč je ten pes tak nevděčný?"

Pes není nevděčný. Pes jen funguje jinak než člověk. Jeho primární zpětná vazba je, zda člověk, se kterým žije, pro něj představuje přirozenou autoritu. Maják. Bytost, která ho naučila orientaci ve světě kolem sebe. Bytost, která ho naučila řešit zátěžové situace, pokud je pes sám za sebe a bytost, která dokáže vyřešit problém, týkající se celé smečky. Pes si vždy hledá silnou osobnost, jedno zda člověka nebo psa. Není jeho povinností vyjadřovat vděk věrností - věrnost a vazbu svého vlastního psa si každý musí vybojovat a získat sám za sebe. Není zakotvená v předávací nebo prodejní smlouvě, nedá se vynutit ani koupit.

Očekávat, že za pohlazení, procházku a plnou misku pro vás váš pes půjde na kraj světa, je velký a nebezpečný omyl. Nezlomený a hrdý pes se nikdy nedá koupit. Ani od cizího, ani od vlastního člověka.

Pes, který prožije svůj život ve zlaté kleci, kde má uspokojeny svoje fyzické potřeby, ale nemá uspokojeny potřeby psychické, prožije prázdný, smutný a z psího hlediska neplnohodnotný život. Tak často svým klientům ve velmi krátké době předvedu přesun pejska z režimu "funguju sám za sebe" do režimu "funguju podle autority vedle mne" - někdo to hůř snáší, ale v dobrém případě velmi rychle pochopí ten rozdíl mezi vděčností z lidského pohledu a potřebou autority z pohledu psího. Sedne si zadkem na zem, ale názorná konfrontace s realitou ho probudí lépe, než cokoli jiného...

Opravdu nestačí tak málo. Nestačí pohlazení, procházka, plná miska. Nestačí to pro plnohodnotný a šťastný psí život, který je založen na zcela jiných a daleko efektivnějších pravidlech než ten lidský. Psí hodnocení společenství je založeno na pojmech "síla" a "slabost", "vůdce" a "chůva", to lidské na pojmech souvisejících s delegováním funkcí bez skutečných schopností daného jedince.

Až si budete chtít pořídit štěně nebo se ujmout pejska z útulku, nepodlehněte prosím propagandě, jak málo pejskům stačí. Není to totiž pravda a je ostudou mnohých chovatelů a "zachránců psů", když podobný nesmysl veřejně pouštějí do světa. Pokud bych byl na jejich místě, nesnažil bych se štěně/útulkového psa udat za každou cenu s filozofií "ono to nějak dopadne, hlavně ať se o něj někdo stará", ale v prvé řadě by mě zajímalo, zda potenciální zájemce ví, jaké jsou skutečné psí potřeby a je schopen je uspokojit. Nejen ty jednoduché fyzické, ale především ty složité psychické.

Sluníčkáři roztékající se (mnohdy pokryteckým) dojetím jsou problémem nejen v oblasti psí problematiky. Ale právě v té psí jejich nesoudnost a opomíjení nebo záměrné zatajování skutečně potřebných informací, týkajících se konkrétních psích jedinců nebo obecného přístupu vnímám jako velký problém. Proto považuji za nutné určité skutečnosti psí problematiky usměrnit reálným směrem, protože jen tak bude život pejsků vedle nás mít šanci být takový, jakým být má.

Protože pes není hračka ani prostředek k uspokojení mesiášského syndromu a má stejné právo na spokojený plnohodnotný život jako jeho majitel...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Jazykové okénko

 

Už dlouho jsem si při pročítání různých mailů a dotazů do Poradny říkal,
že by stálo za to uvést na pravou míru některé chybně používané a mezi
pejskaři leckdy silně zažité pojmové omyly, přiblížit vznik některých
slangových výrazů a upřesnit označení plemen, u kterých se často chybuje.

Vybral jsem pro začátek ty nejzákladnější, časem možná doplním další...

Tak jdeme na to:

  • Chovatelská versus chovná
    Stanice je vždy "
    chovatelská", nikoli "chovná" (nechováme stanici, ale pejsky). Naproti tomu linie je vždy "chovná", pes je "chovný", fena je "chovná". Stejně tak "uchovnění" psa/feny.
     
  • Plemeno "stafordšírský teriér" neexistuje
    Existuje plemeno "
    staf(f)ordšírský bulteriér" (v originále Staffordshire Bull Terrier, zkráceně označované také jako "staffbull" nebo po česku "stafbul"). Dále existuje plemeno "americký staf(f)ordšírský teriér" (v originále American Staffordshire Terrier, zkráceně "AMSTAFF", česky zkrácený "Americký staford" nebo "AMSTAF").
     
  • Plemeno "vlčák" také neexistuje
    Pokud mi někdo do dotazu napíše "vlčák", mohu se pouze dohadovat, zda má na mysli lidové označení plemene "německý ovčák" nebo zda tím myslí plemeno "československý vlčák" nebo třeba "saarloosův vlčák" (občas na mě lidé zkoušejí různé věci). Že je pro moji odpověď v tomto případě přesné určení plemene klíčové, je doufám jasné...
     
  • "Ridgeback" není jednoznačné určení plemene
    Pokud napíšete/řeknete "ridgeback", máte na mysli s největší pravděpodobností
    ridgebacka rhodéského, ale on existuje i ridgeback thajský. Mimochodem používané tvary jsou dva - "rhodéský" a "rhodézský", ale to už je dnes vzhledem k zažité praxi nepodstatné, lze používat obojí.
     
  • Pumr
    Dnešní generace už se s tímto slovem asi nesetkává (resp. je nezná), ale jde o zastaralý výraz pro psa-samce (původ slova je pravděpodobně z moravských oblastí). Mně se to v dotazech stále ještě jednou za několik let objeví;)
     
  • Čokl
    Pro mě zcela nevyslovitelné označení pro psa, které by mi v životě přes pusu nešlo, je celkem příznačně používané především "macho" cvičákovci. O původu slova existuje několik teorií, nejpravděpodobnější je stále jazykový původ z romštiny ("džukel", "čukl").
    V každém případě použivatel tohoto výrazu mi o sobě něco prozradí už na první pohled.
     
  • Čuba
    Další z pro mě nevyslovitelného, jinými ale zcela běžně používaného označení feny. Rád bych připomněl, že toto slovo má několik dalších překvapivých i nepřekvapivých významů - kožešinový plášť, zvláštní úřední oděv
    (viz Ottův slovník naučný) nebo žena lehčích mravů.
     
  • Psice
    Občas se setkám i s tímto označením feny. Podle mne vzniklo nejspíše otrockým překladem z němčiny, kde "der Hund" = pes (samec), "die Hündin" = fena (tedy "psice").
     
  • Kastrace a sterilizace
    Kastrace znamená odstranění pohlavních orgánů produkujících pohlavní hormony (obecně u samců varlat a u samic dělohy a vaječníků - v tomto se psí a lidský druh skutečně neliší v pojmech, postupech ani důsledcích). Sterilizace označuje zbavení jedince reprodukčních schopností. Vzato logicky, kastrace má vždy za následek sterilizaci. Na druhou stranu kastrace je trvalá, včetně jejích důsledků, sterilizace může být trvalá nebo pouze dočasná.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci

 

K napsání tohoto článku mě přiměla téměř denní konfrontace s nepřemýšlením
a mnohdy agresivním chováním některých jedinců z řad pejskařů, cyklistů, běžců
a chodců při vzájemném míjení se v uzavřeném nebo otevřeném prostoru. Řekl bych,
že tyto zkušenosti má více z nás a několik jednoduchých pravidel ve spojení se
základním předvídáním, orientací v prostoru a použitím prostého selského rozumu
bychom se spoustě nepříjemných situací mohli společně vyhnout...

Předesílám, že následující pravidla se netýkají pouze nás pejskařů! Týkají se ve stejné míře i cyklistů, běžců a jakkoli se pohybujících lidi. Mějte prosím na paměti, že i vy byste měli respektovat určitá základní pravidla a používat zdravý rozum - zodpovědnost neleží jen na lidech se psy, jde o společný prostor a společnou komunikaci.

  • Nikdo nemá absolutní přednost
    Nikdo z nás nevlastní právo absolutní přednosti, to je dobré si uvědomit hned na začátku. Bezohledné vymáhání principu "teď jdu/jedu/běžím a všichni mi koukejte uhnout" je jasná známka hulvátství a první krok k bezprostředně následujícímu konfliktu.
     
  • Pravidlo psa
    Pokud se budou míjet člověk se psem na vodítku s jakýmkoli jiným člověkem, nejen cyklistou nebo běžcem, pak by měli přemýšlet oba.
    Člověk vedoucí psa (jakékoli velikosti) se přesunout na stranu, kde bude představovat přirozenou hráz (viz následující pravidlo - psovod se psem v pravé ruce tedy napravo, se psem v levé ruce nalevo). A to co nejdříve, nejlépe v okamžiku, kdy protij(e)doucího zaregistruje - někteří lidé přemýšlejí a reagují pomalu, tak ať je na to čas...

    Cyklista, běžec nebo běžný chodec pak bude od té laskavosti a zachová se logicky - tedy
    uvolní naši stranu s vědomím toho, že naše zařazení ke správné straně cesty má svůj logický důvod a jemu i nám velmi usnadní hladký průchod. Člověk, který se mocí mermo cpe proti dvojici člověk a pes, třebaže má zbytek cesty zcela volný, se bohužel chová jako idiot...
     
  • Pravidlo většího psa
    Pokud se budou míjet dva pejskaři, pak by mělo platit jednoduché pravidlo, že
    majitel většího (velkého) psa půjde tak, aby tvořil přirozenou hráz mezi svým psem a protijdoucí "smečkou". Hlavně cvičákovci zapomeňte na svoji nesmyslnou mantru "psa vodíme nalevo", protože psa bychom vždy měli vodit na té straně, která je naše silnější, přirozenější a pohotovější - což je v případě praváků v drtivé většině strana pravá. Proto se prosím opět nechovejte jako idioti a netlačte se vší mocí do protisměru jen proto, abyste pak vítězně halekali svoje levostranné náboženství. Znovu připomínám, že základem pravidla "strany většího/silnějšího psa" je ryze praktická funkce, kdy daleko lépe zabráníte stranovému odskoku nebo výpadu svého psa, navíc jste v daleko výhodnější pozici, pokud si váš pes postaví hlavu nebo bude dělat ramena na psího kolegu. Používat v podobných situacích hlavu je vážně lepší než se tupě řídit tím, že na pravé půlce nosíte imaginární pistoli...
     
  • Orientace v prostoru
    Často se setkávám s tím, že človíček stojí, s někým se vybavuje nebo jen tak kouká zasněně do dálky a sice má pejska na vodítku, ale ten kolem poletuje jak satelit a jeho človíček s bohorovným klidem ignoruje, že ho v daný okamžík má třeba za zády a absolutně nevnímá a netuší, co se za těmi jeho zády děje. Včera jsem v takové situaci málem zašlápl jezevčíka, který se mi se zuřivým štěkotem doslova vřítil pod nohy, protože potřeboval telátku sdělit svůj názor.
    Za každých okolností vědět, kde mám svého pejska a stejně tak aby i pejsek věděl, kde být má - to jsou základní věci, které své lidskopsí klienty učím a přesně tohle je jeden z mnoha důvodů, proč to dělám...
     
  • Dveře
    Nevím proč se tomu tak děje, ale dlouhodobě pozoruji u lidí jednu podivnou věc. Otevřete někde dveře a ti venku se do nich okamžitě začnou cpát bez toho, aby nejprve nechali vyjít ty, co jsou uvnitř. U nás v paneláku to zažívám denně ve verzi "výtah" - dojedu s telátkem do přízemí (nebo našeho patra, ale dole se přece jen objeví těch lidí víc) a než stačím otevřít dveře, už za ně tahá někdo zvenku a cpe se dovnitř. Ve vyšším levelu před sebe ještě nacpe dítko nebo psa. Moje telátko je vychované a podobné věci neřeší, ovšem o některých jiných psech, které takto potkáváme, to skutečně říci nemůžu. Zas je to o tom jednom a tomtéž - lidé se chovají neurvale, honem honem aby už někde byli a živé překážky jednoduše smetou, ještě navíc stylem, že před sebe postaví nejslabší jedince ze své "smečky". Velice bych ocenil (a předpokládám, že nejenom já), pokud by se začalo dodržovat jednoduché pravidlo "
    nejdříve v klidu pustím bytosti zevnitř a teprve pak vejdu zvenku" a ne současně praktikované "spěchám, uhni mi z cesty"...
     
  • Cyklisté a běžci
    To, že jste na kole nebo se snažíte shodit kila, vás nedává žádné výsady. Pokud se pohybujete v prostředí, kde máte vysokou pravděpodobnost, že potkáte člověka se psem, zkuste se prosím projevovat jako myslící a předvídající bytosti, ne jako arogantní idioti. Pokud situaci projetí/proběhnutí kolem takové dvojice řešíte stylem "prostě mezi ně vjedu/vběhnu" nebo "schválně projedu/proběhnu co nejblíž toho čokla", pak si se stejně vysokou pravděpodobností koledujete o kousanec od psa, kterému naskočí vrozené reflexy při narušení osobního prostoru. Potom nebrečte a už vůbec se nechovejte agresivně, protože jste si to způsobili sami. Stejně jako byste sami reagovali při narušení vlastního osobního prostoru a souvisejícím úleku, reagují tak i jiní včetně zvířat. Uvědomte si také, že velice často nejste ani slyšet, pokud se k nám přiblížíte zezadu. Uvědomte si, že logické a přirozené je nás objet/oběhnout a stejně logické je zvolit k tomu tu stranu, na které není pes...
     
  • Osobní prostor
    Každá bytost má svůj osobní prostor. Člověk, pes, kočka, kůň, myš. A každá bytost na narušení svého osobního prostoru reaguje - útokem či ústupem podle toho, kdo je narušitel.
    Nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak se vyhnout konfliktu, je osobní prostor jiné bytosti nenarušovat. Je to velice jednoduché, je to jeden ze základnich principů sociální komunikace spolupracujících druhů a do dnešní doby se tímto pravidlem řídí všechny nezdegenerované zvířecí druhy. Paradoxně se jím v dnešní době odmítá řídit druh lidský, třebaže sám sebe nazývá sociálním společenstvím...

Zkuste se prosím vy, kdo jste si můj článek přečetli, uvedenými pravidly aspoň trochu řídit. Vážně to není tak těžké, sám je dodržuji celý svůj "psí" život.

(Tento článek jsem sepsal s vědomím toho, že by to vlastně mělo být zbytečné, pokud by komunikace a vzájemné vztahy správně fungovaly. Jenže ony prokazatelně nefungují a proto jsem považoval za vhodné zkusit i v tomto směru něco ovlivnit k lepšímu. A protože to nepůjde bez toho, aby se vzájemně domluvili pejskaři i nepejskaři, budu moc rád, pokud se odkaz na tento článek dostane k obecně co největšímu počtu lidí - tedy nejenom majitelům psů. Předem děkuji všem zúčastněným za spolupráci.)

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Deset přání do roku 2016

I moje letošní přání, zveřejněná v Komentářích, mají obecnou a trvalou platnost - proto jsem je opět zkopíroval do této rubriky, kde jsou více na očích. Týkají se mé práce, pejsků a mých klientů...

Další rok je za námi...

... a z hlediska mé práce byl díky bohu opět naplněný poznáním
nových lidí a jejich pejsků - stejně jako shledáním s mně již známými
lidskými i psími tvářemi. Velmi mě těší, źe se za mnou lidé vracejí
(prostřednictvím všech mých praktických forem pomoci - konzultace,
individuální výcvikové servisy, soustředění, přednášky a semináře)
a velmi mě těší, že v psích duších zůstávám zachycen jako bytost
pozitivní a naše setkání i po delší době je z jejich strany doprovázena
bouřlivým vítáním a radostí (a stejně je tomu i ze strany mojí:))

A tak jako v roce minulém, i letos bych si dovolil vznést DESET PŘÁNÍ DO ROKU 2016...

  • Všem pejskům přeji nekonečné množství zdraví (protože to je i pro pejsky jedna ze základních podmínek klidného života), nekonečné množství štěstí na zodpovědné, milující a empatické zástupce lidského druhu (protože psí duše je extrémně citlivá a zranitelná), nekonečné množství základní lidskopsí sociální komunikace (protože jde o základní a prioritní potřebu každého psa).
     
  • Všem jejich dobrým lidským parťákům, "pánečkům a paničkám", přeji nekonečné množství zdraví (protože zdravý člověk má daleko vyšší šanci být svému pejskovi rovnocenným partnerem), nekonečnou psychickou pohodu (protože rozhozený člověk rozhodí i svého psa), nekonečnou schopnost zvládat pasti svého vlastního ega (protože v opačném případě nelze u takového lidského jedince dosáhnout ničeho pozitivního).

A několik neskromných přání mám i sám pro sebe, pro svoji práci s lidmi a jejich pejsky, pro svůj život, jehož poslání jsem před skoro dvaceti lety nalezl - pro to, co bych přes veškerá úskalí a problémy nevyměnil za žádný poklad světa.

  • Moc si přeji, abych nezeslábl, nezblbl a byl schopen nadále konat to, čemu věřím a v čem vidím smysl svého života. K tomu mi dopomáhej Bůh a můj psí parťák, "telátko" Gardýsek, který nade mnou bdí přísným pasteveckým okem a svého pánečka permanentně udržuje ve střehu, pokoře a lidskopsí radosti. Moc si přeji, aby on sám k této činnosti měl stálý dostatek sil fyzických i psychických, dostatek motivace a psí radosti.
     
  • Moc si přeji, abych byl nadále schopen pomoci každému, kdo mě o to požádá.
     
  • Moc si přeji, abych se u co největšího množství svých klientů nestal až posledním v řadě, na koho se obrátí, protože jim už zatraceně teče do bot a Pepa z vesnice a další "odborníci" a mediální hvězdy přede mnou zklamali. Přeji si, aby v situaci, kdy mají člověk a jeho pes problém, nenechali psychiku a celkový stav svého pejska nejprve dorazit špatnými radami a špatnými postupy a pak teprve hledali pomoc u mne. Moji předchůdci totiž mimo negativních následků na psí duši zanechají silné negativní stopy i v psychice jejich lidských majitelů, kteří v takových případech přijdou už sami psychicky zdeptaní. Chápu je z jejich lidského hlediska a vždy dělám vše pro to, abych vyléčil i jejich lidskou duši, ale všemu tomu zbytečnému trápení se lze vyhnout, pokud majitel psa neklade na první místo hodnoty pomíjivé a bude prioritně hledat skutečnou fungující pomoc a ne "snadná a levná řešení".
     
  • Moc si přeji, aby majitelé pejsků konečně pochopili, že s postupujícím časem jejich psí problémy samy od sebe nezmizí, ale naopak se zhorší a upevní. Psí problém je jako zkažený zub - můžete si nalhávat, že přestane bolet a jeho kaz zázračně zmizí, ale opak je pravdou. Kaz se bude zvětšovat, zub bude bolet čím dál víc a původně jen problém zubu se promítne do stavu dásně, čelistní kosti, do stavu vaší psychiky. A když budete čekat příliš dlouho, o ten zub přijdete... Je to teď prosím srozumitelné?
     
  • Moc si přeji, aby mi moji klienti o věcech souvisejících s jejich "psím problémem" nic nezatajovali a  říkali mi pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu. Prosím nepropadejte mylnému pocitu, že pokud se tvářím, že všemu věřím, že tomu tak i skutečně je. Kolikrát navenek mlčím a nekomentuji, ale ve skutečnosti přesně vím, co mi bylo zatajeno. Nezapomeňte, že vše o vás, o vašem skutečném vztahu, o vašich démonech mi prozradí váš vlastní pes - dříve nebo později, v prvních minutách naši práce nebo při první zátěžové zkoušce. Nebo psi přivedení s elektrickými obojky, psi přivedení na stahovacích obojcích...
     
  • Moc si přeji, aby moji klienti brali jednou závazně domluvené záležitosti ohledně naší spolupráce za definitivní a platné i do budoucna, stejně jako to chápu a praktikuji já sám vůči nim. Pokud člověk, který u mne absolvuje konzultaci (a tedy pozná mě osobně i můj přístup), na konci si se mnou nadšeně domluví výcvikový servis včetně všech souvisejících náležitostí (dokonce před svým souhlasně přikyvujícím partnerem) a pak vše dopadne tak, že se již neozve, nesplní své závazky a nebere mi telefon, u mne navždy ztrácí důvěru a možnost získat ode mne radu či pomoc. Nejsem Ježíš a nenastavuji druhou tvář...
     
  • Moc si přeji, aby tazatelé Poradny respektovali její základní pravidla a nezkoušeli je obcházet. Pravidla nejsou složitá, jsou jasně deklarovaná a jediný pohled na již zodpovězené dotazy je srozumitelně ilustruje. Pokud mi někdo zašle anonymní dotaz beze všech doplňujících údajů "muze. se muj pes zamerit na drezuru kdyz ho to bavi?" (toto je autentické znění celého mailu, který mi dorazil tento týden!), pak z mé strany skutečně není co řešit.
     
  • Moc si přeji, aby majitelé psů, kteří zkontaktují mediálně známé "odborníky", "cvičitele" a "psí psychology", od kterých se jim dostane "kvalifikovaných" rad "toho psa musíte utratit" (konkrétní případ 7-letého parson russella), "tu fenu musíte dát pryč" (konkrétní případ 2-leté feny pyreneje), v těchto situacích nepodlehli panice a zapojili zdravý rozum. Moje letitá zkušenost je, že čím víc profláknutá "mediální hvězda", tím větší arogance, pocit moci, absolutní ztráta soudnosti a trvale potvrzovaná (a o to více viditelná) absence skutečných znalostí. Koncem tohoto roku se na mne obrátili dva lidé konfrontovaní s výše uvedenými "odbornými doporučeními" (obojí z úst jedné a též osoby a možná se k tomu ještě v budoucnu vrátím), kteří naštěstí ten zdravý úsudek měli a uvedená doporučení rovnou smetli ze stolu. Průšvih ale je, že se na tyto "odborníky" velmi často obrátí lidé neinformovaní, důvěřiví nebo s horším vztahem ke svému psímu parťákovi. Výsledkem pak jsou původně zcela zdraví psi následně vykastrovaní, zničení psychofarmaky nebo rovnou přivedení pod smrtící injekci... (i zcela zdravý a pohodový, jen trochu temperamentnější kříženec s pozdějším psychickým dospíváním z tohoto videa měl být na doporučení lidí z cvičáku vykastrován)

Tak.

Přání jsou poslána do světa, budeme doufat v jejich vyplnění, protože spousta věcí pak bude snadnějších, pozitivnějších a pro pejsky a svět kolem nich lepších.

Na samý závěr ještě jednou moje tradiční novoroční přání "dobrým lidem a všem pejskům": HODNĚ ZDRAVÍ, ŠTĚSTÍ A POHODY DO CELÉHO ROKU 2016...

A za mne a Gardýska ještě jednou velké poděkování všem lidem, kteří nás v naší společné práci i minulý rok podporovali a nadále podporují - děkujeme vám!

______________________________________________
--- Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO ---

 

Přemýšlím...

 

Přemýšlím v poslední době velmi často o tom, co se kolem nás děje... kam spěje dnešní svět, dnešní kultura, dnešní civilizace - ta, ve které jsme vyrůstali, ve kterě stále ještě žijeme a kterou důvěrně známe...

Přemýšlím o tom, proč lidstvo západní civilizace začíná zcela prokazatelně ztrácet základní instinkt každého živého tvora - pud sebezáchovy... základní instinkt, nezbytně nutný pro přežití jednotlivce i společenství...

Přemýšlím o tom, proč se z dnešního člověka - druhu, který dlouhé generace aktivně pracoval na svém osobnostním rozvoji, stal druh pasivní, přestávající řídit vlastní osud a poslušně se podvolující chybným rozhodnutím... proč se z predátora stala kořist, ovce poslušně kráčející tam, kam zavelí pastýř...

Přemýšlím o tom, proč vzrůstající nervozita a stres dnešního člověka nachází svůj ventil v naprostém opovrhování přírodou a jinými živými tvory... proč se kult "pána tvorstva" v dnešní době prosadil tak, jako nikdy předtím...

Přemýšlím o tom, proč mi před očima mizí stromy, příroda ve své původní podobě, nezraněná buldozery a územními plány... proč oblast, kde jsem před skoro dvaceti lety mohl volně běhat se svým prvním pejskem, je dnes zdevastovaná k nepoznání, protože si někdo bohatý na kdysi nádherné louce postavil haciendu, k tomu zabral kus lesa a pro jistotu vše oplotil... protože jiní mocní usoudili, že les je zbytečně hustý a ještě by tam chodili lidé... a ti přece mají utrácet v superhypermarketech, ne se flákat někde v přírodě...

Přemýšlím o tom, kam jsme jako lidstvo ve svém vývoji dospěli, když jsem každý den svědkem toho, jak se ničí životy mladých psů a fen krutou a nesmyslnou kastrací - pětiletý a stejnou dobu týraný pes, kterého se podařilo sousedům bývalého majitele odebrat a umístit do útulku, kde na základě toho, že přes svoje halasně proklamované zkušenosti a znalosti jeho pracovníci nezvládli základní komunikaci se psem, rozhodli o jeho okamžité kastraci... další pětiletá, velmi submisivní fena bílého švýcarského ovčáka s minulostí očividně ovlivněnou majitelem (majiteli?), co si ji úspěšně pletl s německým ovčákem, se následně octla v prackách sdružení, které vše dorazilo tak oblíbeným stylem takových šmejdů "samozřejmostí bude adopční smlouva, kde podmínkou bude kastrace"... pro oba psí chudáky to vzhledem k jejich minulosti a stavu znamená konečnou - a to jsou jen dva případy z nedávné doby, ke kterým jsem se dostal trochu blíž...

Přemýšlím o tom, kam až sahá lidská ješitnost a kde už začíná obyčejná lidská blbost, pokud pracovnice "útulku" na mne dostane od zainteresovaných lidí kontakt (protože to je poslední šance, že psa zachráníme před zmrzačením) a samozřejmě se ani náhodou neobtěžuje mi zavolat nebo napsat (je hloupá, bezcitná nebo zbabělá a jednoduše se bojí?)... jak mi nedávno o podobných případech moc pěkně napsal jeden můj známý ze Slovenska - cituji doslova: "radšej byť päť minút hlupák a prísť sa opýtať ako ostať celý život hrdý debil"... jenomže právě lidské ego je tou největší a pro mnohé nepřekonatelnou překážkou v cestě za lepším já a základní úctou k plnohodnotnému psímu životu...

Přemýšlím o tom, proč tolik jedinců na sociálních sítích okázale demonstruje svoji ochotu se rozplakat nad osudem mladého pejska nebo fenky... a proč se jediný z nich nepozastaví nad tím, že sotva se pes nebo fenka ocitnou za mřížemi kotce psího "útulku", je jako první věc rozhodnuto o jeho/její kastraci... s plným vědomím toho, co teď napíšu - každý z těchto lhostejných pokryteckých šmejdů se tímto postojem zařadí do stejné opovrženíhodné skupiny lidí jako ti, kteří o zmrzačení zdravého psa/feny rozhodli... a ač jim to dnes nikomu ještě nedochází, karma a rovnováha života jsou neúprosné bumerangy, které jim vše poctivě vrátí...

Přemýšlím o tom, proč tolik lidí, které potkávám s jejich psími parťáky, ve chvílích, kdy mají řešit okamžitou více či méně konfliktní situaci, neudělá absolutně nic... jsou jak zpomalené stroje, neschopné reakce... bez zájmu, bez života... všechno jiné, jen ne majáky a vůdčí jedinci pro své vlastní psy... sami nepřemýšlejí, nepředvídají, jejich pejsci jsou bystrostí a reakcemi daleko před nimi...

Přemýšlím o tom, proč potkávám tolik nezvládnutých pitbulů a amstafů... vybuzených k nepříčetnosti... s volnými obojky, ze kterých jsou venku po prvním couvnutí... jejich majitelé opět totálně nepředvídaví, tahle možnost je ani nenapadne...

Přemýšlím o tom, kolik lidí by si mělo aspoň jediný den a noc na vlastní kůži prožít to, co mnozí psi prožívají den co den a noc co noc... elektrické obojky, ostnaté obojky, stahovací obojky, klece, kotce (doporučuji přečíst tento příběh), fyzickou i psychickou izolaci...

Přemýšlím o světě kolem sebe a čím dá víc ztrácím víru v to, že naše lidská civilizace se někdy ještě vrátí do doby, kdy fungovaly její základní principy, které ji držely pohromadě a posouvaly vpřed...

Přemýšlím o tom, co již dlouhé roky tvrdím a za čím si stojím - kdyby naše lidské společenství fungovalo tak, jak fungují sociální společenství zvířat, pak by se znovu objevily dnes již ztracené atributy respektu k sobě samým, jiným a přírodě, která nás živí... osobní cti a síly... skutečné komunikace a přirozených vůdčích jedinců... vše to, co my jsme ztratili, ale co si všechny zvířecí druhy uchovaly... zůstaly původní, zůstaly samy sebou...

O tom všem přemýšlím, když se podívám na psy a plně na mě dolehne poznání, že na rozdíl od nás jsou tito tvorové stále stejně silní, hrdí a nepokřivení - přesto, že se je člověk už tolik generací snaží zlomit a udělat z nich svoje otroky...

Je mi líto.

My takoví už dlouho nejsme.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Ošetření psího kousnutí

 

Za dobu své práce jsem se už mnohokrát dostal do role "lidskopsího doktora" - ošetřoval jsem pokousané psy,
ošetřoval jsem lidi, kteří schytali nějaký ten kousanec od vlastního nebo cizího psa.

A protože jsem právě tento týden opět dělal "lékaře na telefonu", řekl jsem si, že by nebylo na škodu něco
k této problematice napsat...

Moji "pacientku" pokousala fenka pitbula v situaci, kdy se svojí vlastní fenečkou malého plemene míjela otevřená vrata jedné usedlosti a za nimi běhající pitbulka vypuštěná navolno se rozhodla fenečku zlikvidovat. Paní v této chvíli zareagovala instinktivně, svoji fenečku zvedla do výšky a fena pitbula se jí zakousla do lýtka. Žádné další akce ze strany pitbulky neproběhly (ta prý byla spíš překvapená, do koho to kousla) a přestože paní byla v šoku, udělala dvě rozumné věci - zjistila majitele pitbulky kvůli očkovacímu průkazu a protože mě dobře zná, zavolala mi. A jelikož jsem ji chtěl uchránit zbytečným stresům a běhání po doktorech, stal jsem se na několik dnů po telefonu jejím "ošetřujícím lékařem":)

Na oplátku paní svolila ke zveřejnění fotodokumentace jejího zranění, kterou mi každý den posílala. Budiž tedy následující text jednoduchým manuálem pro každého, kdo by se ocitl v podobné situaci - ušetříte si tak zbytečný stres, nervy, běhání po doktorech a vlastní čas. Navíc nebude od věci vysvětlit si i mechaniku psího kousnutí a postup, jak se vyhnout více devastačnímu zranění, než je nezbytně nutné.

Takže jdeme na to - předesílám, že následující text se týká především čistého kousnutí do svaloviny. Jako bonus je tu navíc skutečnost, že popsaný postup platí nejen pro léčbu pokousání člověka, ale i pro léčbu pokousání psa.

  1. Nejprve si povíme něco o mechanismu psího zákusu. Je třeba si uvědomit, že psí zub (špičák) není žiletka - při prokusu svaloviny tedy nedochází k čistému řezu, ale především ke zhmoždění okolí zákusu. Toto zhmoždění je vlastně největším zdrojem bolesti, ne samotný průnik zubu. Zhmoždění svaloviny má za následek její opuchnutí, změnu barvy (modřiny) a změnu teploty (pokousané místo je horké). Souběžně s tím dochází prokusem zubu samozřejmě i k jejímu protržení a lokálnímu narušení. Abychom toto narušení svaloviny co nejvíce eliminovali, je již v okamžiku zákusu zapotřebí s postiženou částí těla necukat!! V opačném případě pes instinktivně zákus zesílí a sám cukne hlavou - výsledkem pak není čisté prokousnutí, ale tržná rána! Proto se snažte neposlechnout zažité cukací reflexy a "jděte" za zakousnutým psem, pak vás sám dříve nebo později pustí.
  2. V okamžiku, kdy už slíznete kousnutí, nepodlehněte panice typu "ten pes má určitě vzteklinu, upadne mi ruka-noha apod." Snažte se jednat v klidu. Pokud je to možné, kontaktujte v případě cizího psa jeho majitele, ofoťte si mobilem očkovací průkaz a uvědomte si, že na území ČR se vzteklina již mnoho let nevyskytuje. Takže se v klidu dopravte domů a začněte s ošetřením, protože i to v pohodě zvládnete.
  3. Jako první je zapotřebí udělat dvě věci. Vydezinfikovat ránu a zabránit otoku postižené svaloviny. Takže postižená místa nejprve prolijete proudem studené vody (klidně tomu věnujte minutu svého času) a pak je prolijete dezinfekcí (nejlépe starým dobrým kysličníkem). Nešetřete jí. Rány nechte otevřené, vytékající krev je čistí.
  4. Zhruba po 10 minutách si připravte studené mokré obklady a okolí postiženého místa do nich zabalte. Studený zábal spolehlivě zabrání opuchnutí! Obklady obnovujte, jakmile přestanou účinkovat. V případě potřeby je fixujte obinadlem.
  5. Po zhruba další půlhodině (rány jsou stále otevřené) přikročíme k další fázi. Tou je aplikace zásypu (z mé zkušenosti je daleko lepší zásypová forma pro lidi i psy než forma masti) - jednoznačně doporučuji přípravek Traumacel, což je sterilní vstřebatelný hemostatický zásyp k zástavě krvácení. Zastaví krvácení, na povrchu rány vytvoří ochrannou krustu a zároveň podporuje tvorbu nové tkáně. Rány jím bohatě zasypte.
    (Traumacel se někdy v této formě hůř shání, jako náhražku můžete použít třeba přípravek
    Bismuthi subgallas dermatol /zásyp/ v kombinaci s přípravkem HemaGel apotex /urychluje hojení/).
  6. Jdeme do finiše. Jakmile zásyp ztvrdne, na bezprostřední okolí postiženého místa opět nasaďte studené obklady - ještě stále je zapotřebí bránit opuchnutí. Postižené místo chraňte před razatním mechanickým kontaktem a psychicky se připravte na to, že v průběhu nejbližší doby vystřídá několik barev duhy. A začne svědit - což je indikátorem toho, že postižené místo začíná procházet hojícím procesem...

A to je všechno. Počítejte s tím, že proces hojení je pro každý organismus individuální a potrvá v průměru několik dnů, než se dostanete na 90% původního vzhledu. Psí organismus regeneruje podstatně rychleji, ale postup ošetření je zcela identický.

Pro názornou ilustraci jsem vám ještě připravil fotogalerii stavu zraněného lýtka své "pacientky" tak, jak šel čas...


Den první - čerstvé rány, prolité čistou vodou

 


Vydezinfikované kysličníkem plus studené obklady

 


Den druhý, stav po aplikaci zásypu

 


Den třetí, rány nekrvácí, modřiny, ale lýtko nebolí a je bez opuchu

 


Na této fotce se krásně vybarvil otisk psích čelistí, včetně dolních řezáků

 


Stejný den, o několik hodin později - lýtko svědí, hojí se, nebolí a není opuchlé

 


Den čtvrtý, rány jsou čisté

 


Den pátý, stav je opět lepší, lýtko nebolí, není nateklé a zřetelně se hojí

 

Přeji všem co nejméně pokousání, ale je lépe být připraven a naučit se podobná zranění ošetřit sám. Někdy příště si povíme třeba o tom, kdy je zapotřebí nasadit drény a jak je vyrobit a aplikovat;)

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Instant karma

 

"Ten pes nám tuto neděli kousnul 3,5 letého syna do obličeje, má 3 stehy na horním rtu a je to řešené jako trestný čin s ublížením na zdraví."
(úryvek z mailu)

Ale začněme od začátku.

Celý případ začíná celkem nedávným dotazem do Poradny - týkal se problémů se psem velkého plemene. Dotaz, u kterého mi už při jeho čtení v hlavě blikala červená kontrolka, že některé věci nebudou takové, jaké se na první pohled zdají. Proto jsem některé skutečnosti v dotazu víceméně přešel, abych tazateli příliš nepochroumal ego a dal mu šanci něco se naučit...

Tazatel po zveřejnění mé odpovědi ještě týž den reagoval mailem, v pondělí mě zkontaktoval telefonicky a domluvili jsme se, že s pejskem přijede v sobotu téhož týdne na konzultaci. Do telefonu mi řekl "pane Dostál, vy máte tak klidný hlas, nedivím se, že to s těmi psy tak umíte, budu se těšit" - a já měl přesto čím dál víc neodbytný pocit, že něco není, jak to na první pohled vypadá. Už ten pocit znám z jiných případů, od jiných lidí... takové to čtení mezi řádky.

Majitel psa v sobotu na závazně domluvenou konzultaci nepřijel.

Místo toho mi ten den ráno(!) poslal neuvěřitelnou smsku plnou arogance a urážek, která na mě po prvním přečtení působila dojmem, že si mě buď s někým plete nebo že na mě někdo záměrně vylil kýbl hnoje. A že prý nepřijede. Po mém (zvolil smskovou formu komunikace, reagoval jsem tedy stejně) pokusu dostat majitele psa z roviny urážek a napadání zpět na rovinu slušné komunikace jsem ovšem rychle pochopil, že tento člověk má evidentní problémy nejen se svým psem a obecnou slušností, ale především sám se sebou. Protože jsem neměl zájem s takovým člověkem dále jednat, řekl jsem si, že je to prostě hulvát, poděkoval svému šestému smyslu a pomyslel si něco o tom, že ho jednou vytrestá jeho vlastní pes...

Měsíc nato mi přišel mail.

Mail, ze kterého je úvodní citace a ve kterém mi jeho pisatelka napsala, že před několika dny tento pes napadl a pokousal jejího 3,5letého syna v obličeji a že případ je řešený policií. Na mé přání mi popsala celou situaci, za jaké k incidentu došlo a zcela evidentně zde šlo o základní nezodpovědnost, nepředvídavost a nezvládnutí nezajištěného psa ze strany jeho majitele. Paní mě též požádala o informaci, zda mám s tímto člověkem nějakou osobní zkušenost a jak prý na mě zapůsobil. Svoje vlastní pocity z jednání s ním popsala také a přesně se shodovaly s mými vlastními. Zkontaktovala mě a poprosila o pomoc proto, že jeho dotaz na mých stránkách našla, když o majiteli psa hledala nějaké informace.

To ale stále ještě není to nejhorší, přestože v tuto chvíli už v této kauze figuruje jeden pokousaný malý človíček, u kterého je nemalá pravděpodobnost, že absolvovaný incident u něj může způsobit celoživotní trauma ve vztahu k pejskům.

Ano.

Může se stát cokoli - majitel psa může zareagovat se zpožděním, může ujet, může udělat chybu, ale...

Musí se k tomu postavit čelem.

Tento člověk se k celé situaci vůbec čelem nepostavil.

Po incidentu, jak mi paní napsala, všem do očí tvrdil, že si to neumí vysvětlit, že jeho pes nikdy nic takového neudělal, na nikoho nikdy nezaútočil a že s ním nemá problém...

Neudělal? Nezaútočil? Nemá s ním problém?

Stačí si přečíst jeho dotaz v Poradně - problémů má kupu, včetně toho, že jeho pes určité lidi a psy bezdůvodně napadá...

Věci se dějí tak, jak se dějí a všechno má nějaký účel.

Nebýt tohoto dotazu majitele psa a mé odpovědi (včetně nabídky osobní pomoci), pravděpodobně by úspěšně bodoval se svojí bajkou "on to ještě nikdy neudělal". Takto byl jeho dotaz matkou pokousaného chlapečka předán jako důkaz policii.

Nemám z tohoto případu žádnou osobní radost ani žádný pocit zadostiučinění. Cítím jen zklamání z člověka a smutek nad jeho pejskem...

Uvádím jej pouze jako další důkaz toho, co se s největší pravděpodobností dříve nebo později stane, pokud v podstatě jakéhokoli psa dostane do ruky člověk problémový, neschopný základní sebereflexe - člověk, jakým je i z mé osobní zkušenosti pisatel výše uvedeného dotazu do mé Poradny. Takovým lidem jasně a srozumitelně řečeno nepatří pes do ruky.

A co nejvíce hnulo žlučí mně i matce pokousaného dítěte?

Vůbec žádná pokora ze strany majitele psa.

Jen stejně agresivní styl jednání v obou případech - vůči všem aktérům incidentu i vůči mně jako člověku, který možná mohl všemu včas zabránit, pokud by majitel psa poslouchal, co mu řeknu a nechal si ode mne poradit. Pokud by vůči člověku, kterého nejprve požádal o pomoc a který mu také vyšel ve všem vstříc, nezměnil z nepochopitelného důvodu svoje chování způsobem, který jasně vypovídá o jeho velmi nezdravé osobnosti...

Tehdy jsem ještě netušil, co se stane, když jsem tomuto člověku musel v reakci na jeho arogantní chování mimo jiné napsat, že je vysoce nezodpovědný a že mi je velmi líto jeho psa, který  vedle něj nebude mít šťastný život. Dnes s plnou zodpovědností konstatuji, že pokud se jeho pes alespoň dožije vyššího věku a neskončí za krátký čas pod injekcí v důsledku přístupu a vedení jejího majitele, bude to zázrak.

Každý pes v rukou problémového člověka je chudák a neřízená střela v důsledku stresu, který vedle něj dlouhodobě prožívá. Je jen otázka času a souhry okolností, kdy se stane opravdu velký průšvih - bohužel ironií života často je, že ten, kdo by se na jeho základě měl následně stát lepším člověkem, stává se člověkem ještě horším. Odnesou to vždy jen jeho blízcí, ti, kteří se ocitnou ve špatnou chvíli na špatném místě a ti, kteří mu nabídnou svoji pomoc...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Základy (mezilidské) komunikace

 

"Konverzace je mezilidská komunikace, která může probíhat jak „tváří tvář“, tak prostřednictvím elektronických medií. Mezilidská komunikace je tedy komunikace mezi dvěma osobami." (doslovná citace z Wikipedie) 

Tolik definice mezilidské komunikace. Nic složitého (osobně bych do výše uvedené definice doplnil ještě "obecnou komunikaci písmem", tedy i prostřednictvím dnes pro mnohé například již archaickou tužkou a papírem, nejen formou elektronickou).

Problém se skrývá jinde.

Od začátku své práce s lidmi se potýkám s tím, že někteří jedinci buď nepochopili, kdy je a není vhodné používat specifické metody komunikace nebo naopak tuto "neznalost" záměrně předstírají a zneužívají. Dělící čára mezi těmito dvěma skupinami je nejasná, klikatá a často se obě skupiny překrývají.

V praxi to pak vypadá následovně.

Majitel pejska mi zavolá s tím, že potřebuje pomoci se svým pejskem, ať už formou konzultace nebo individuálního výcvikového servisu. Dobrá, z mé strany není problém a většinou naprosto hladce dohodneme veškeré podrobnosti, včetně termínových, ubytovacích i finančních. V mnoha případech ještě po telefonu poskytnu "první pomoc", tedy rady na nejbližší časové období, předcházející domluvenému termínu. To vše proběhne telefonicky, nejefektivnější interaktivní formou ústní konverzace.

Vše je v pořádku a vše proběhne v pořádku i v budoucnu, pokud klient splní všechny domluvené náležitosti a nikde nenastane z jeho strany zádrhel.

Jenže - občas ze strany klienta zádrhel nastane. A dochází k zajímavému a mně velmi nepříjemnému jevu. Tím je fakt, že pro další sdělení se komunikačním kanálem ze strany klienta stává v 77% případů SMS, ve 23% případů EMAIL. Stejný komunikační kanál, kterým jsme náš kontakt zahájili, tedy TELEFON, použije klient v 0% případů...

Ano, čtete správně, dal jsem si opravdu tu práci a udělal si statistiku za rok 2014/2015. Předchozí roky budou plus/mínus podobné (kromě několika prvních let, kdy bylo lidem líto platit za sms a používali téměř výhradně mailovou poštu).

Zcela otevřeně teď deklaruji, že bych se za stejné jednání osobně styděl. Pokud totiž mám jakýkoli problém, který mi brání dodržet závaznou domluvu s člověkem, od kterého jsem si vyžádal pomoc, musela by mě hanba fackovat, pokud bych mu jej nesdělil stejnou formou, jakou jsem použil v situaci, kdy jsem si tuto pomoc domlouval. Tedy zvedl bych telefon a svůj "problém" bych slušně vysvětlil. Použít k tomuto sdělení SMS (ještě k tomu se způsobem vyjadřování, který v naprosté většině případů obsahuje) považuji za vrchol neslušnosti a jednoznačné vyjádření opovržení vůči adresátovi. Experti v této oblasti dosáhnou dokonalosti SMSkou zaslanou až v domluvený den, plnou agrese a urážek (nedávný případ viz Poradna).

Kde to jsme?

Uvedu svůj názor, na co je a není SMS v podobném případě vhodná: na urgentní sdělení typu "zpoždění na cestě", rozhodně ne na sdělení typu "ruším domluvenou schůzku". Pokud mám s něčím problém, je navýsost vhodné jej vysvětlit tou nejslušnější formou (tedy telefonicky, stejně jako když jsem žádal o pomoc a kdy mi nebylo zatěžko dotyčného kontaktovat hlasově) tak, abych jako adresát dle obsahu a formy nemusel dojít k jedinému možnému závěru...

  • ... totiž k tomu, že dotyčný je taková "osobnost", že není schopen mi ani "do ucha" říct, proč ze své strany nedodržel závazně domluvené postupy. Že lže, vymýšlí si a právě proto volí cestu nejmenšího odporu, tedy SMS/MAIL. Pohled z očí do očí by takový člověk evidentně neustál už vůbec.

Jak byste se dívali na to, kdybych stejnou formu "komunikace" volil já sám? Zřejmě jsem nenormální, pokud každou i maličkost týkající se mého klienta s ním řeším telefonicky?

"Lež je typ klamu mající formu nepravdivého výroku, zpravidla s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody či vyhnutí se trestu." (doslovná citace z Wikipedie)

Lidé by si obecně neměli lhát. Lhát někomu v situaci, kdy je očividný reálný stav věci, je trapné a ubohé. Takže proč mají někteří lidé potřebu mi lhát?

Před nějakou dobou mi volala paní z Liberce, majitelka kastrovaného psa plemene tosa-inu z útulku. Prý velmi stojí o moji pomoc, s pejskem (nedivil jsem se) má velké problémy atd. atd. Domluvili jsme se na termínu i financich (nic prý není problém) a já čekal. Nastal termín úhrady zálohy plus tři dny, na účtě nic, tak zvedám telefon a volám paní. Paní že prý to určitě poslala, tak říkám ok, počkám, třeba se to zdrželo převodem. Dalších několik dnů uplynulo, stále nic nedošlo a tak znova volám. Paní se znovu zaklíná, že zálohu poslala, prý to konzultovala i s bankovní poradkyní (a na můj dotaz odpověď "ano, byla tam dostatečná hotovost") a že za hodinu bude v bance a že mi zavolá, ať to určitě zvednu. Dobře. Čekám hodinu, dvě hodiny, tři hodiny... nic. Tak opět volám paní. Nezvedá. Volám nazítří (poslední pátek před termínem individuálu)) 3x během dne - paní zaujala polohu mrtvého brouka a nezvedá. Teď poprvé posílám (po několika marných snahách paní dostihnout, telefon jí normálně vyzvání) SMSku, kde rekapituluji celý průběh a na základě ztráty důvěry jí termín ruším. A znovu zdůrazňuji - za celou dobu paní nekontaktovala mne ani jednou, vždy jsem musel zavolat já a to bych se na jejím místě setsakra zajímal, zda záloha dorazila a já mohu s termínem opravdu počítat...

  • Takových případů jsem zažil za dobu své práce s lidmi mnoho, liší se pouze v detailech. Společným jmenovatelem je nulová spolehlivost takových lidí, podpořená navíc uváděnim nepravdivých skutečností - vědomým lhaním. Jsou tito lidé psychicky nemocní? Nezodpovědní? V jeden okamžik mají "obrovský problém s pejskem" a v dalším už se chovají, jako by ani žádného psa neměli? A já sám jsem pro ně hadr na podlahu - vytahat rozumy, použít a vyhodit? Zachovali by se stejně vůči svému nadřízenému, který jim zajišťuje živobytí, učiteli svého dítěte nebo svému lékaři...? Asi ne. Ale tady jde "jen" o jejich psa a "nějakého člověka z Liberce", na to se přece můžeme zvysoka... Tož takhle opravdu ne, vážení.

Jak byste se dívali na to, kdybych stejnou formu "komunikace" volil já sám? Zřejmě jsem nenormální, pokud svým klientům nelžu, nevodím je za nos a jednou domluvené termíny jsou pro mě svaté?

Lež, klamání, nespolehlivost a smsková/mailová komunikace v situaci, kdy by bylo normální (a slušné!) zvednout telefon, mi poskytuje celkem jasný obrázek o člověku, který se ke mně takto chová. Asi se mi pak těžko může někdo divit, že takovému jedinci v budoucnu už zřejmě nebudu moct věřit. Asi je naivní čekat, že pokud se člověk sám snaží ze všech sil chovat čestně, může totéž očekávat i od jiných...

  • Poslední dobou jsem se naučil při telefonické domluvě říkat jednoduchou větu: "Termín máte u mne na 100% zajištěný, o stejnou spolehlivost prosím i já vás."
  • Všechny odpovědi doposud zněly stejně: "Ano, samozřejmě, můžete se spolehnout."
  • Tipněte si, v kolika případech byla realita nakonec zcela opačná.

Vážím si každého svého klienta, na kterého se spolehnout můžeme - já i jeho vlastní pes...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Proč jsou s námi

 

Události nejen posledních týdnů mě inspirovaly
k napsání tohoto článku - předkládám jej nyní
k zamyšlení pro všechny, kteří žili, žijí
a budou žít se svým pejskem...

Mnoho lidí, mnoho psích majitelů má dnes pocit, že jejich pes je tu proto, aby jim nějakým způsobem zpříjemnil jejich každodenní život. Aby je rozptýlil, rozveselil, aby v něm našli svého kamaráda, parťáka - a pak jsou tu další, kteří si svého psa pořídili jen jako doplněk své image nebo jako prostředek uspokojení svého soutěživého ducha či neukojeného ega.

Ale všechno tohle je jen vnější slupka, závoj zakrývající to skutečně podstatné. Bonus navíc. Důvod, proč jsou psi s námi, je totiž zcela jiný, daleko důležitější a zásadnější...

Chcete ten pravý, skutečný důvod opravdu znát?

Je prostý.

Psi jsou s námi proto, aby nás samotné něco naučili. Abychom my sami pochopili, jak si zbytečně komplikujeme své životy sobectvím, závistí, ješitností a hloupými pocity dokonalosti a nadřazenosti. Jsou tu proto, aby nám svým vlastním chováním ukázali, jací jsme. Jaké máme bolesti, démony, špatné stránky svých povah - jaká trápení si od dětství nosíme v sobe a necháme se jimi ničit a ovlivňovat.

Každý pes je dokonalým zrcadlem svého člověka, jeho silných i slabých stránek. Když poprvé uvidím své klienty, lidskopsí dvojici, uvidím v chování pejska charakteristiku jeho člověka. Umím ji přečíst, vyhodnotit a proto při pojmenování konkrétní lidské slabosti nebo bolesti mého klienta vidím pohled do země nebo slyším větu "Máte pravdu, pane Dostál, přesně tak to je."

Vždy se snažím svým klientům pomoci a pokud člověk pomoc opravdu chce, pokud chce na sobě zapracovat, pokaždé se "zázračným způsobem" změní i jeho pes, při mé práci neustále vnímající mne i svého majitele - pes citlivě reagující na sebemenší změnu lidské psychiky. Pes je dokonalý indikátor lidské povahy, dokonalý odraz svého člověka, zrcadlo krátkodobě i dlouhodobě absorbující do sebe všechnu pozitivní i negativní energii kolem sebe...

Člověk na sebe dokáže prozradit mnoho i v situacích, které nevyžadují přímý kontakt. Mnoho tazatelů z Poradny je pro mne otevřenou knihou a s velmi vysokou pravděpodobností správně tuším, jak se konkrétní člověk zachová v budoucnosti - styl dotazu a popsaný stav jeho psa dá jasnou odpověď na otázku, jaký tazatel je, zda dělá pouze neúmyslné chyby nebo zda je problémem jeho vlastní osobnost. A bohužel - blízká budoucnost mnohých dotazů, jakkoli "vstřícně" napsaných, vrací zoufalý pohled na to, čeho je člověk ve své špatné podobě schopen. Je to smutné a tím nejhorším důsledkem je zničený psí život, zničený proto, že jedna lidská duše nepochopila základní podstatu.

A tou základní podstatou je prostá skutečnost, že naši psi jsou s námi právě proto, aby nám v dané etapě našeho života dali šanci stát se lepšími. Dostáváme společným životem šanci. Šanci na sobě zapracovat, změnit se, přiznat si svoje chyby a odstranit je. Pokud to dokážeme, stáváme se sami lepšími a naši psi šťastnými a spokojenými. V opačném případě svoji šanci promarníme, nenaučíme se nic a naši psi prožijí život nešťastný, neúplný a nám samým jejich trápení jednoho krásného dne život vrátí.

  • Jednoho dne budeme stát nad nehybným tělem svého psího kamaráda.
  • Jednoho dne si uvědomíme, jak moc času jsme věnovali sobě a jak málo jemu - kolik energie, kolik společných chvil, kolik skutečné lásky jsme si stihli předali.
  • Jednoho dne nám to všechno dojde, jenomže to už bývá pozdě...

Řadu let žiju na pomezí lidského a psího světa a zcela otevřeně přiznávám, že mne psi v mém životě nejednou zachránili ve chvíli, kdy mne lidé zradili. Změnili mě k lepšímu, přehodili moje životní hodnoty a nikdy to nikomu z nich nezapomenu, nikdy neublížím pejskovi svému ani cizímu. Psí svět je na rozdíl od toho lidského tak čistý, přímý, dává jednoznačnou zpětnou vazbu. Jsou mu cizí intriky, neupřímnost, zášť a strategické tanečky světa lidského. Psí svět je silný, ten lidský slabý.

Často svým klientům říkám, že mají přesně takového psa, jakého v dané etapě svého života potřebují. Ne takového, jakého si přejí. Takového, jakého potřebují, aby je něco naučil. I tohle mě moji vlastní psi naučili, tohle všechno jsem si prožil na vlastní kůži, prožívám ve svém vlastním životě, ve své vlastní existenci. Uvědomuji si to a velmi bych si přál, aby si to uvědomili všichni, kdo mají po svém boku pejska, protože pak se naši čtyřnozí parťáci budou mít daleko lépe.

Každý můj klient, který pochopí, ode mne odchází se změnou ve svém vlastním životě. Stává se jiným a z mého "psího" pohledu vždy lepším. Člověk, který sám sebe nezvládne, selhal. Některý pochopí až v okamžiku pohledu na mrtvé tělo svého psa, jiný nepochopí nikdy.

A prosím - mějte na paměti jednu důležitou věc. Tento týden jsem napsal jednomu člověku pár slov, které mi prolétly hlavou v situaci, kdy mu odešla jeho milovaná fenka:

"Krátké etapě našich životů věnují oni sami svůj celý... ale naše životy i za tu krátkou dobu změní oni už navždy."

I proto si naši psi zaslouží naši úctu, náš respekt a naši skutečnou lásku. Jsou s námi proto, aby na nás dávali pozor, aby nás samotné podpořili v naších pozitivních stránkách a upozornili nás na naše stránky negativní. Předávají nám svoji energii, hlídají náš spánek a vyhánějí z nás naše démony. Učí nás rozlišovat dobré a špatné, podstatné a nepodstatné, učí nás rozpoznat člověka dobrého od šmejda.

Chovejme se k nim tak, abychom se toho posledního dne za sebe nemuseli stydět.

A především nezapomínejme na to, proč jsou oni sami ochotni s námi vůbec žít a jaký je skutečný důvod, že člověk má po boku svého psího parťáka...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání

Předpis č. 246/1992 Sb. je jinými slovy již z mých přechozích článků dobře známý Zákon na ochranu zvířat proti týrání. V tomto článku jeho některé části blíže rozeberu z hlediska základních rozporů mezi jeho ustanoveními a praktickým dodržováním (vymáháním).

Zákon na ochranu zvířat proti týrání (dále jen ZOZPT) není ve své podstatě napsán špatně. Jsou v něm ale z mého pohledu určité nepřesnosti a chyby, kdy nelze některé věci paušalizovat tak, jak je v něm definováno (například související Předpis č. 21/2013 Sb. - Vyhláška o stanovení podmínek při chovu psů a koček - v §1, písm. f) definuje, cituji: "minimální věk pro odběr štěňat od feny je 50 dnů". Jinými slovy 8. týden věku štěněte, přičemž u naprosté většiny plemen je ideální již střed 7. týdne, u některých plemen je nutný z hlediska hierarchické adaptace dokonce 6. týden věku štěněte.)

Osobně také nesouhlasím s písm. e) vyhlášky, kde je uvedeno - cituji: "maximální počet vrhů u chovné feny je 3 za období 24 měsíců". Podle mne jde o naprosto neúměrné vytěžování feny, kdy "chovatel" může nechat nakrýt fenu tři hárací období za sebou, tedy každý půlrok, pak jednou vynechá a jede další trojku. Podle tohoto znění nejedná protizákonně, ale asi je jasné, jak se tento legální(!) postup na zdraví a organismu fenky projeví.

Stejně tak nesouhlasím ani s písm. a) a především odst.(2), ve kterém je z mého pohledu zavedeno zcela nesmyslné kritérium kohoutkové výšky a především zcela podsazené věkové hranice, které razantně zasahují do období psychické nedospělosti fen! Je to stejný přístup jako v případě, kdy bychom legalizovali porody 13-14letých dívek s tím, že by byla zohledněna pouze fyzická schopnost reprodukce a zcela zanedbán aspekt psychických dispozic organismu.

Nyní se tedy začněme věnovat hlavnímu tématu článku...

Paragraf 4, odst.(1), písm g) ZOZPT jsem podrobně rozebral již ve svých dřívějších článcích (Šmejdi a Šmejdi II). Tato část zákona je porušována dnes a denně všemi, kdo bezdůvodné kastrace provádějí, dávají jako vyděračské podmínky do svých smluv, veřejně doporučují anebo jako majitelé psů na svých svěřencích nechají provádět. Jedná se z hlediska etiky i právního řádu o naprosto bezprecedentní protizákonní jednání, které v této oblasti nemá obdoby a které je neuvěřitelným příkladem toho, jak zákon může být veřejně obcházen a ignorován. Raději ani nebudu komentovat jeho vědomé porušování ve fázi propagace (viz §2, odst.(2)), kdy se denně setkáváme s tím, jak jsou majitelé psů masírováni nesmysly o prospěšnosti kastrace.

    (Pro bližší pochopení zde ocituji část z jednoho svého výše odkazovaného článku:

    "Nejprve bych znovu chtěl zopakovat, že samotná kastrace zdravého zvířete je protizákonný akt odporující §4, odst.(1), písm. g) Zákona na ochranu zvířat proti týrání - konkrétně tedy ustanovení, které říká, cituji:

    (1) Za týrání se považuje

    (...)

    g) provádět chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu nebo jiných vlastností zvířete (...)

    Tady není co řešit.

    Kastrace je chirurgický zákrok, měnící zásadním způsobem vlastnost zvířete (zde psa), protože mu oproti přirozenému stavu navždy znemožňuje schopnost rozmnožování, poškozuje jeho zdraví (hormonální nerovnováha, metabolismus, inkontinence atd.) a zásadním způsobem mění jeho psychiku. U samce navíc odejmutím varlat jako "bonus" změní i jeho vzhled...")

     

Dalším příkladem budiž flagrantní porušování §5, odst.(1) ZOZPT - cituji: "Nikdo nesmí bez důvodu usmrtit zvíře." a souvisejícího odst.(2), vyjmenovávajícího povolené důvody k usmrcení. Nikde v tomto odstavci není definován důvod, kvůli kterému už tolik psů skončilo svůj život - tedy neschopnost nebo neochota jeho majitele věnovat mu dostatek času a energie k jeho výchově a vyhnout se tak následným problémům psího chování, prostá změna bydliště nebo zaměstnání majitele, který se potřebuje svého psa jednoduše zbavit a další podobná nesmyslná "zdůvodnění", se kterými se tak často setkáváme. Důležitý je též odst.(3), který definuje, kdo smí utracení provést - pouze veterinář nebo zletilá osoba pod jeho odborným dohledem, nikdo jiný. Myslivec, který za flašku Pepovi z vesnice odstřelí psa stejně jako kdokoli, kdo psa ubije, utopí nebo otráví (odst.(5)) se jednoznačně dopouští trestného činu!

Pojďme dál.

Paragraf 4, odst.(1), písm. c) ZOZPT říká - cituji: "Za týrání se považuje (...) omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro zvíře určitého druhu, pokud by omezování způsobilo utrpení zvířete." Zamyslete se nad tím všichni, kdo svoje psy zavíráte doma do klecí, protože nejste schopni je vychovat tak, aby pro ně život vedle vás nebyl stres produkující následné stresové chování! Zkuste si představit, že by role byly obrácené a pokaždé, když by váš pes odešel do práce nebo se jel někam bavit, zavřel by vás do klece... Líbilo by se vám to? Že ne? Že byste trpěli? Oh wait...

Paragraf 4, odst.(1), písm. e) ZOZPT říká - cituji: "Za týrání se považuje (...) podávat zvířeti dopingové látky a jiné látky poškozující organismus s cílem změnit jeho výkon nebo vzhled." Sedativa a jiná psychofarmaka jsou látky zcela jednoznačně a prokazatelně poškozující psí organismus. Pokud jsou podávána z důvodu "zvládnutí příliš temperamentního, dominantního nebo agresívního(!) psa", jedná se de facto i de iure o změnu výkonu (tento pojem neznamená pouze povzbuzení organismu, může jít stejně tak i o jeho utlumení) a tito lidé (pro praktický příklad není nutné chodit daleko, už jsem se jedním takovým "odborníkem" na mém webu několikrát zabýval) se opět jednoznačně dopouštějí porušování zákona!

Paragraf 4, odst.(1), písm. h) ZOZPT říká - cituji: "Za týrání se považuje (...) používat podnětů, předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí klinicky zjevné poranění nebo následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny v činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat." Vzpomeňte si na tuto citaci ti, kdož svému psu denně nasazujete stahovací, ostnatý nebo elektrický obojek - nebo ještě lépe, výše jmenované předměty si aplikujte na svůj vlastní krk, vodítko předejte svému psu a dejte mu povel "Volno!". Ručím vám za to, že klinické poranění a dlouhodobé prokazatelně negativní změny v činnosti nervové soustavy na vás budou patrné na první pohled a velmi nedobře se vám s nimi bude žít...

Paragraf 4, odst.(1), písm. s) ZOZPT říká - cituji: "Za týrání se považuje (...) opustit zvíře s výjimkou zvířete volně žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo zvíře vyhnat." Každého takového šmejda bych natvrdo a bez pardonu potrestal s jednoduchým odvoláním na znění ZOZPT. Že skoro denně nacházíme psy uvázané v lese, vyhozené z auta, přivázané k vratům útulku? Že nemáme na tyhle šmejdy páky? Ale ano, máme. Jen by nesměla chybět ochota začít je i využívat...

A tak by se opět dalo pokračovat dál a dál.

Rozebral jsem v tomto článku jen některá z ustanovení ZOZPT, která jsou dnes a denně porušována. Protože se nic neděje, nikdo se o jeho dodržování nezajímá, další a další psy stojí tento postoj "koukání jinam" zdraví a životy.

Nebylo by místo tohoto zjevného pokrytectví lepší celý zákon zrušit, když se stejně jeho dodržování nevymáhá - respektive vymáhá se pouze v účelových případech a tehdy, když se to někomu hodí? Nemluvě o tom, že sám fakt, že na oblast přístupu vůči zvířatům vůbec nějaký zákon, vyhlášky a nařízení potřebujeme, mluví sám za sebe.

Něco je ale hodně špatně, pokud se v této zemi na Zákon na ochranu zvířat proti týrání tak zvysoka a neskrývaně kašle.

(Pozn.: v článku jsou použity citace ze Zákona na ochranu zvířat proti týrání v aktuální verzi ze dne 12.7.2013)

______________________________________________
--- Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO ---

 

Deset přání do roku 2015

Tento text byl původně zveřejněn v Komentářích. Protože se však setkal s velkým pozitivním ohlasem a v původní rubrice by rychle zapadl, zkopíroval jsem jej na přání i dalších lidí do této rubriky, protože se týká veskrze a výhradně právě těchto dvou subjektů, o nichž rubrika pojednává - a na druhou stranu jsou tato má přání nadčasová a netýkají se zdaleka jen tohoto roku...

Letošní rok bych rád uvedl svými deseti novoročními přáními. Začnu ale poděkováním...

Nejprve bych chtěl poděkovat všem těm, kteří mi v roce minulém jakkoli pomohli. Ať už vyjádřením podpory mně a mojí práci pro lidi a jejich pejsky nebo tím, že pochopili, jak náročná kolikrát tato práce je a že díky snahám některých lidí rozhodně nebývá procházkou růžovou zahradou. A moje zvláštní poděkování za podporu a pomoc pak patří jednomu konkrétnímu člověku - za sebe i za Gardýska.

Chtěl bych za jejich pejsky poděkovat všem těm, kteří za mnou přijeli a naučili se se svými pejsky žít jinak - lépe, intenzívněji, s pochopením skutečnosti, že nejen oni sami, ale i jejich čtyřnozí parťáci mají právo na spokojený plnohodnotný život.

Chtěl bych poděkovat všem těm, kteří mi na základě svých pozitivních zpětných vazeb opět dokázali, že změna v jejich společných lidskopsích životech přetrvává ke vzájemné spokojenosti člověka a pejska i po delší (a v mnoha případech dnes již velmi dlouhé) době.

Chtěl bych poděkovat všem těm, kteří nezapomněli, kde se naučili se svým pejskem fungovat a nebojí se to veřejně přiznat. Děkuji všem těm, kteří dokázali sami říct - děkuji vám za to, co jste nás naučil. Děkuji těm, kteří předáním kontaktu na mne dali šanci dalším lidem a jejich pejskům.

Děkuji všem těm, kdo se ke mně chovali férově. Mělo by to být samozřejmostí, ale život bohužel přináší jiné zkušenosti...

Děkuji svému anděli strážnému za to, že mi zachoval potřebné podmínky, motivaci a fyzickou i psychickou kondici pro to, abych mohl ve svém životě konat věci, které považuji za své poslání a kterými pomáhám jiným - pejskům a lidem. Děkuji za to, že mám nadále čisté svědomí, nemusím lhát o sobě a své práci a mohu se na sebe každé ráno podívat do zrcadla bez toho, abych se sám za sebe styděl...

A moje přání?

Ano, letos mám celkem 10 přání - možná skromných, možná neskromných, každopádně myšlených naprosto vážně. Uvedu je zde, třebaže vím, že pokud se splní jen jedno z nich, pak to bude malý zázrak. Přesto tomu dám šanci...

  1. Přál bych si, aby lidé pochopili, že psi na světě nejsou proto, aby člověku sloužili nebo se chovali jako jejich otroci. Přál bych si, aby lidé pochopili, že jejich psi a fenky jsou zde proto, aby nás lidi naučili chovat se lépe, zodpovědněji a s větší pokorou. Jsou našimi plnoprávnými a plnohodnotnými parťáky, ne imidžovými doplňky nebo nástroji lidského ega. Podle toho se k nim také chovejme. Zkuste si jen na chvíli představit, že oni sami by se k nám chovali tak, jak se k nim chovají mnozí z lidí...
  2. Přál bych si, aby lidé pochopili, že svoje pejsky nedostali do svých životů proto, aby jim zmrzačili duši a tělo. Přál bych si, aby lidé pochopili, že kastrace nerovná se pouhé vyříznutí kusu masa, kastrace nerovná se zákrok, který psu nebo fence jakkoli prospěje. Komu toto dělá problém pochopit, nechť si představí, že se stejným "dobrodiním" jako u svého pejska rozhodne o kastraci/sterilizaci svého syna/dcery, kterým nechá provést tento zákrok s odůvodněním, že syn nebude mít nechtěné potomky a dcera navíc bude chráněna před rakovinou. A pokud v tomto okamžiku někdo přijde s argumentem, že "pes je jenom pes", pak ať si už nikdy žádného čtyřnohého kamaráda nepořizuje...
  3. Přál bych si, aby lidé pochopili pojem "zodpovědnost". Přál bych si, aby lidé pochopili, že psí útulky se neplní samy od sebe a jejich provozovatelé nemají povinnost brát na sebe důsledky lidské nezodpovědnosti, hlouposti nebo krutosti. Psí útulky se plní až na výjimky (nemoc nebo úmrtí majitele psa) výhradně nezodpovědností, hloupostí nebo krutostí lidí, kterým se ironií osudu dostal pes do ruky. V první větě zmíněná zodpovědnost se týká i frajerů a frajerek, kteří mají zcela mylný pocit, že jejich pes je přece poslechne vždy a všude a proto je zcela zbytečné mít jakoukoli pojistku v situaci, kdy to zcela předvídatelně a vysoce pravděpodobně dopadne jinak. Zaběhlý pejsek skončí v lepším případě právě v útulku nebo jiném odchytovém zařízení, v tom horším rovnou v psím nebi...
  4. Přál bych si, aby jedinci, občanská sdružení a další subjekty deklarující ve své činnosti pomoc psům se podle toho také skutečně chovali. Přál bych si, aby čím dál větší počet zájemců o jimi nabízená štěňata a dospělé psy v sobě našel dostatek odvahy a smluvní podmínku kastrace jim rovnou hodil pod nohy. Pokud by se potřebný počet lidí choval aspoň trochu statečně a odmítl takto "ošetřené" smlouvy podepsat, velmi rychle by nastal stav, kdy by podobné spolky musely přiznat pravdu - zda jim jde skutečně o pomoc bezprizorním pejskům nebo o něco zcela jiného. V této souvislosti upozorňuji na fakt, že mnohé tyto subjekty jdou již o level výše a budoucího majitele pejska smluvně vydírají tím, že dotyčný pes/fena jsou u nového "majitele" pouze v dočasné péči a pokud tito psí jedinci nebudou do specifikováné doby vykastrováni, budou těmto lidem odebráni...
  5. Přál bych si, aby lidé pochopili, že není ostuda nechat si poradit nebo pomoci. Přál bych si, aby lidé pochopili, že psí život utíká několikanásobně rychleji než ten lidský a není času nazbyt. Přál bych si, aby lidé pochopili, že pokud je tu někdo, kdo skutečně pomoci umí, pak není ostuda si o tuto pomoc říci dřív, než bude pozdě - jde o investici pro zbytek jejich společného života...
  6. Přál bych si, aby lidé pochopili, že pokud má jejich pes problém, pak je jen zrcadlem problému svého majitele. Přál bych si, aby tito lidé pochopili, že dotyčný problém je zapotřebí v prvé řadě odstranit u nich samotných a že mne kontaktují mimo jiné i z tohoto důvodu. Jsem zároveň jejich terapeutem a psychologem, bez toho to nejde a pokud spolupracují, vždy dosáhneme pozitivního výsledku. Zároveň však nejsem a nemohu být pouze hromosvodem jejich špatných nálad a komplexů - problém je zapotřebí si umět přiznat a aktivně s ním pracovat, ne si jeho prostřednictvím pouze ventilovat frustraci. Je dobré si všímat, jak se pes v podobném případě chová vůči mně a jak vůči vlastnímu majiteli, to je ta nejlepší zpětná vazba...
  7. Přál bych si, aby se lidé v jakémkoli oboru lidské činnosti chovali slušně. Aby se přestalo dít to, v čem jsou Češi a Slováci národními přeborníky - pomlouvání, zostouzení a štvaní snadné kořisti. Aby lidé začali člověka posuzovat na základě vlastního poctivého a nezaujatého poznání. Aby si začali vážit lidí, kteří i za cenu vlastního nepohodlí pomáhají jiným místo toho, aby si pro sebe hromadili majetečky a penízky. Aby si začali vážit skutečných hodnot a schopností, ne těch předstíraných nebo vytvořených pouze šikovným PR. Aby pochopili, že lidé pomáhající a zvládající v jakémkoli oboru lidské činnosti něco více nežli ostatní by neměli být terčem závisti a nenávisti - měli by být přijati s pokorou a vděčností, protože si svoje nadání nenechávají pouze sami pro sebe, ale věnují je potřebným. Tito lidé nejsou samozřejmostí, mají zde své poslání...
  8. Přál bych si, aby naše životy neotravovali duševní mrzáci, u kterých jejich osobnostní problémy dosáhly úrovně, kdy začínají vědomě a cíleně ubližovat svému okolí. Jejich hnacím motorem je nenávist plynoucí z jejich vlastních selhání, komplexů a neschopnosti a jsou to lidé vykazující společné osobnostní znaky - svoje činy konají s jasným cílem co nejvíce ublížit, nejsou schopni si přiznat pro sebe nelichotivou pravdu a sami o sobě mají neopodstatněně (a jimi samými neustále zdůrazňované) vysoké mínění. Člověk, který se ve svém životě skutečně k něčemu pozitivnímu dopracuje vlastním nadáním nebo umem, se tak nikdy nezachová - sám si totiž v české kotlině, kde se úspěch nikdy neodpouští, povinnou fázi útoků na vlastní osobu prožil a proto je nikdy nepoužije proti jiným. Duševní mrzák není člověk zasluhující politování, je člověkem zasluhujícím nejhlubší opovržení, protože své činy koná vědomě a s cílem ublížit. Chybí mu základní pokora, schopnost sebereflexe, chybí mu vděčnost za cokoli, co do svého života dostal. Chybí mu základní schopnost se sám za sebe a svoje chování zastydět, přiznat si, že v určitou chvíli selhal nebo se zachoval jako šmejd - místo toho jen vzroste jeho agresivita vůči cíli, který je v jeho očích zodpovědný za jeho vlastní selhání. Je záludný a mstivý - jednu ruku vám podává k pozdravu a v té druhé drží za zády otrávený nůž...
  9. Přál bych si, aby mezi lidmi obecně ubylo agresivity, arogance a zloby. Přál bych si, aby namísto těchto "komunikačních" atributů nastal čas férového jednání a respektování základních pravidel dialogu. Zároveň bych si ale přál, aby se lidé naučili a nebáli nazývat věci pravými jmény. Přál bych si, aby šmejda bylo možno nazvat šmejdem, pokud jím skutečně je. A přál bych si, aby lidé přestali mlčet a koukat do země v situaci, kdy by měli nahlas a zřetelně projevit svůj názor...
  10. Přál bych si, abychom jako lidstvo konečně začali být plnohodnotnými partnery všem ostatním bytostem na této planetě. Aby se naší praktickou, ne pouze proklamovanou filozofií stala spolupráce a respektování přirozeného života a potřeb nejen nás samých - tak, jak se tyto zásady už roky snažím vštěpovat svým klientům a vám všem namísto obecně propagovaných postupů založených na ponižování a zotročování praktikovaných "pány tvorstva". Co dáváme do života svým čtyřnohým kamarádům a jak se k nim chováme, to se nám zcela spravedlivě vrací v životě vlastním a takovými jsme ve skutečnosti my sami...

Závěrem přeji všem dobrým lidem a všem pejskům do tohoto roku ještě jednou hodně zdraví, štěstí a vzájemné pohody. Velmi rád se i v roce 2015 budu setkávat s těmi z vás, kteří za mnou přijdou bez postranních úmyslů, se skutečným přáním něco se naučit, svým pejskům dopřát co nejlepší život a ochotným přiznat a napravit vlastní chyby a omyly. Pro tyto z vás opět udělám, co bude v mých silách, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí...

______________________________________________
--- Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO ---

 

"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)

 

Po nějaké době jsem opět nucen vrátit se k tématu, kterému jsem se věnoval ve svém článku Šmejdi. Pro lepší pochopení textu článku tedy doporučuji nejprve přečíst zmíněný materiál, který se zabývá vysoce neetickou, nemorální a odsouzeníhodnou činností různých jedinců a sdružení obsahujících ve svém názvu různé "tlapky", šance" a "pomoci".

Subjektů, které namísto toho, aby budoucí majitele psů vedly k základní zodpovědnosti vůči jejich psímu kamarádovi, vedou je k jejich zmrzačení, absenci vztahu a "jednoduchým řešením".

Nejprve bych znovu chtěl zopakovat, že samotná kastrace zdravého zvířete je protizákonný akt odporující §4, odst.(1), písm. g) Zákona na ochranu zvířat proti týrání - konkrétně tedy ustanovení, které říká, cituji:

    (1) Za týrání se považuje

    (...)

    g) provádět chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu nebo jiných vlastností zvířete (...)

     

Tady není co řešit.

  • Kastrace je chirurgický zákrok, měnící zásadním způsobem vlastnost zvířete (zde psa), protože mu oproti přirozenému stavu navždy znemožňuje schopnost rozmnožování, poškozuje jeho zdraví (hormonální nerovnováha, metabolismus, inkontinence atd.) a zásadním způsobem mění jeho psychiku. U samce navíc odejmutím varlat jako "bonus" změní i jeho vzhled...

Tady opravdu není co řešit. Pro lepší pochopení, že tento zákon tu není pro srandu králíkům a plně se vztahuje na psy v jakékoli formě vlastnictví, ocituji několik jeho ustanovení:

    OBECNÁ USTANOVENÍ

    § 1

    Účel zákona

    (1) Účelem zákona je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem. (...)

    § 2

    (1) Zakazuje se týrání zvířat.
    (2) Zakazují se všechny formy propagace týrání zvířat.

    § 3

    Pro účely tohoto zákona se rozumí

    a) zvířetem každý živý obratlovec, kromě člověka, nikoliv však plod nebo embryo, (...)
    b) volně žijícím zvířetem zvíře, patřící k druhu, jehož populace se udržuje v přírodě samovolně, a to i v případě jeho chovu v zajetí, (...)
    c) zvířetem v lidské péči zvíře, které je přímo závislé na bezprostřední péči člověka,

    (...)

    e) zvířetem v zájmovém chovu zvíře, u kterého hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, a to buď chované v prostorách k tomu určených nebo v domácnosti, jehož chov slouží především zájmové činnosti člověka, nebo zvíře sloužící člověku jako jeho společník,

    (...)

    h) toulavým zvířetem zvíře v lidské péči, které není pod trvalou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby nebo chovatele a které se pohybuje volně mimo své ustájení, výběhové prostory nebo mimo domácnost svého chovatele,
    i) opuštěným zvířetem zvíře původně v lidské péči, které není pod přímou kontrolou nebo dohledem fyzické osoby nebo chovatele a ze zjištěných skutečností vyplývá, že ho jeho chovatel opustil s úmyslem se jej zbavit nebo ho vyhnal,

    (...)

    k) chovatelem každá právnická nebo fyzická osoba, která drží nebo chová (dále jen "chová") zvíře nebo zvířata, trvale nebo dočasně, přemísťuje zvíře, nebo obchoduje se zvířaty, provozuje jatky, útulky, záchranné stanice, hotely a penziony pro zvířata nebo zoologické zahrady,1b) provádí pokusy na zvířeti nebo zvířatech anebo pořádá jejich veřejná vystoupení

     

Znovu opakuji - tady není co řešit, každá kastrace zdravého psího jedince je protizákonná, odporuje základním ustanovením Zákona na ochranu zvířat proti týrání. Tento zákon je dobře napsaný, je smysluplný a ošetřuje případy týrání přesně ve smyslu jeho účelu - cituji:

    "Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka."

  • Protože na problém protizákonnosti svého jednání časem narazily zcela evidentně i výše jmenované subjekty, zvolily jinou cestu - cestu vydírání zájemce o psa, resp. jeho nového majitele a přenesení odpovědnosti na něj. Povinnost svého čtyřnohého kamaráda nechat celoživotně zmrzačit šmejdi zakotvili přímo do předávací smlouvy pod hrozbou odebrání psa/fenky...

Takto jednají ti, kteří se obklopují aurou pomoci psům - ti, kteří na svá konta žádají finanční příspěvky - ti, kteří se nechávají chválit za svoji "obětavou pomoc"! Pokud to nazvu pravým jménem, pak zcela jednoduše svými smlouvami nabádají k trestnému činu.

Někteří šmejdi jdou ale ještě dál.

  • Aby mohli vyvinout na majitele psů větší nátlak, předají jim jejich celoživotního psího kamaráda pouze do tzv. dočasné péče. Z této formy pseudovlastnictví je poté možno jakéhokoli psa jeho "majiteli" (který podle tohoto ujednání defacto ani žádným majitelem není!) kdykoli odebrat s poukazem na to, že držitel psa v dočasné péči nesplnil smluvní podmínku (tedy kastraci)!

S oběťmi těchto bezcitných vyděračů, kterým naprosto nejde o spokojený psí život, ale o zcela jiné věci - šmejdů, kteří vychovávají majitele psů k pohrdání psím životem, nezodpovědnosti a krutosti - se setkávám v rámci své práce čím dál častěji. Kastrace je jim samotným proti mysli, ale jsou vyděšení, mají strach, že o své psí miláčky přijdou, pokud je nenechají vykastrovat. Argumentují tím, že to museli podepsat, protože jinak by jim pejska nebo fenku nedali. Já jim pak promlouvám do duše a vysvětluji, že se opravdu nemusí řídit smlouvou podepsanou pod nátlakem "Tohle musíte podepsat, jinak vám toho psa/fenku nedáme!" a že opravdu nemusí respektovat protizákonnou podmínku. Stačí jen trochu myslet - a nebát se...

  • Tyto šmejdské praktiky, kdy je předem ke kastraci odsouzeno zcela zdravé štěně nebo mladý psí jedinec, potkávám mimo jiné denně i v inzercích na sociálních sítích. Potvrzují mi je i samy oběti těchto praktik, lidé, kteří proti svému přesvědčení museli svého pejska/fenku nechat vykastrovat - lidé, kteří z útulku nakonec odjeli bez vysněného pejska/fenky, protože na rovinu řekli, že svému čtyřnohému kamarádovi ubližovat nebudou.
  • Je ještě zapotřebí něco dodávat, aby bylo zcela jasné, o co tady ve skutečnosti kráčí? Jaký je rozdíl mezi prezentací, zájmy a realitou "obětavých útulků, sdružení a jednotlivců, konajících dobro ve prospěch psů"?

Pro mě jsou a budou všechny tyto subjekty prachsprostými šmejdy. Ale stejně tak jsou a budou pro mě šmejdy i všechny ty sluníčkové slečny a dámičky, rozplývající se nad osudem "ubohé fenečky", "nádherného pejska", "feňulky k zulíbání", které jsou buď úplně pitomé nebo naprosto bezcitné - jelikož ani jediná z nich se nepozastaví nad tím, že inzerovaný a zcela zdravý mladý pes nebo fena (mnohdy ještě štěně) má velkým písmem zdůrazněno "Podmínkou adopce je kastrace."

  • Budu pevně věřit, že všechny tyto cynické veřejné obdivovatelky a propagátorky šmejdů budou stejně zásadové i u svých vlastních dětí a v zájmu jejich "lepšího života" a s použitím stejných argumentů je nechají též vykastrovat. Vždyť je tak podle jejich názoru uchrání před rizikem rakoviny, nechtěným oplodněním a navíc uchrání lidský genofond před potenciálními nekvalitními jedinci - a až jejich vlastní partner splní svoji chovnou povinnost, jistě na základě svého vnímání světa a úcty k cizímu životu poženou pod kastrovací kleště i jeho... Že je to přitažené za vlasy? Ale kdeže. Tohle totiž v člověku buď je nebo není...

Je to jednoduché, zkuste před těmito praktikami a bezdůvodným, krutým mrzačením zdravých psů a fenek konečně(!) nezavírat oči - v opačném případě totiž nejste o nic lepší...

Protože dokud šmejdi budou podporovat šmejdy, jakýmkoli způsobem, nic se nezmění!

Protože dokud se lidé budou bát a nechají se šmejdy vydírat, nic se nezmění! Uvědomte si, že tady nejde o licitování "ber/nech být" někde v autobazaru, tady jde o budoucí osud živého tvora! Nebojte se těmto praktikám vzepřít, nebojte se jednat podle svého svědomí, ne na základě protiprávních vyděračských podmínek!

Protože dokud se někteří lidé budou chovat jako šmejdi, budou se plnit útulky a jiní šmejdi budou podléhávat opojné moci rozhodování nad životem těch, kteří nemají šanci bránit své plnohodnotné životy...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Psí Vánoce

 

Mám rád to období od podzimu do začátku jara... čas, kdy se brzy stmívá a moje večerní procházky s Gardýskem tak dostávají úplně jinou atmosféru...

Celý rok a každý den spolu večer chodíme do lesa, ale touto dobou to bývá jiné.

Už bývá tma a les se chová úplně jinak... pár metrů od vás štěká srnec, jiný osamělý jedinec nebo malé stádečko vás chvíli ostražitě pozorují a pak odběhnou o kus dál... když je bezvětří a jasná obloha, vidíte každý obrys a slyšíte každé šustnutí, zadupání kopýtek vám prozradí zvířátko, které není vidět, ale je tam...

Jindy padne mlha a je vidět jen pár kroků před sebe...

Podzimní zamračené večery se zataženou oblohou a větrem kvílejícím mezi stromy jsou zas úplně jiné... strašidelné, vytvářejíci stínové divadlo všude kolem...

Když padne sníh, je v lese světlo jako ve dne... ve sněhové pokrývce je jasně zřetelná každá stopa, stačí se jen trochu dívat a přečtete příběh, který je v tuto chvíli již minulostí, stejně jako stopy příběhu o člověku a psu, které za sebou zanecháváte vy sami...

Pokaždé je ta procházka trochu jiná, ale pokaždé je v ní ten jeden stálý neměnný prvek...

Pes.

Pes, který kráčí s vámi... vaše druhé a daleko bystřejší oči, uši a nos... stačí se na  něj dívat a objevíte věci a bytosti, které by vám navždy zůstaly utajeny... pootočení hlavy, vzpřímení uší, zavětření a psí tělo ve střehu a v plném soustředění signalizuje, že tu někde něco je...

Jdete spolu.

Jste smečka, vědomá si svých schopností... své síly, své dominance... nic vás nemůže překvapit, nic vás nemůže zaskočit, jste součástí tohoto lesa a stejně tak vás vnímají i jeho obyvatelé... zvířátka, stromy, keře, lesní skřítci a elfové...

Dýcháte s lesem a vnímáte, jak čas najednou plyne pomaleji... i vaše vlastní smysly najednou pracují jinak... tepová frekvence se zpomalí, nohy našlapuje pružněji a podvědomě se snažíte jít potichu...

A naplno vnímáte bytost, kráčející vedle vás... silnou, přímočarou... bytost, jejíž dávní prapředci se volně proháněli lesem ve svých smečkách... lovili, bojovali za sebe, vychovávali své potomky... a naplno si užívali a milovali svoji volnost, svoji svobodu...

To vše prožíváme s Gardýskem každý den.

Jít s pejskem do lesa - mezi stromy, jít opravdu spolu, ne vedle sebe, je úžasný pocit... dá vám odpočinek, relax... dá vám i tu mnou tolikrát zmiňovanou vnitřní pokoru, když si uvědomíte, oč je čtyřnohá bytost vedle vás na vyšší úrovni existence, charakteru, hrdosti i sepětí s přírodou...

Oni jsou dokonalí.

A nás... nás mohou aspoň trochu povznést výš... přitom sami se od nás nikdy nenechají stáhnout dolů...

Proto vás prosím... ty z vás, kteří tuto úžasnou atmosféru ještě nikdy nepoznali, protože se svými pejsky chodíte pouze někam mezi jiné psy a lidi... pokud je pro vás "procházka se psem" synonymem pouhého vypuštění pejska z vodítka, aby se proběhl... pokud potřebujete kolem sebe tlupu dalších pejskařů... pokud se v lese za tmy bojíte... najděte si tyto vánoční svátky čas pro svoje pejsky... a až se setmí, jděte s nimi do lesa... jděte skutečně spolu, ne jen vedle sebe... nechte doma mobily, vypněte mozek a zapojte instinkty... soustřeďte se na les, kterým budete kráčet, soustřeďte se na svého pejska, vnímejte spojení, které mezi vámi vznikne... zklidněte mysl, zklidněte dech a prostě vnímejte... a myslete na slova, která jsem tu napsal...

Svému pejskovi tak připravíte ty nejkrásnější Vánoce.

A možná i vy sami objevíte něco pro vás nového a krásného, co budete chtít zažít znovu a častěji...

Dejte svým pejskům ten nejkrásnější vánoční dárek...

Krásné Vánoce vám i všem vašim pejskům přejí

    Viktor Dostál & Gardien

     

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Diskuze po česku

 

Slovo "diskuze/diskuse" pochází z latinského discussio a významově znamená věcný rozhovor na určité téma. Dle definice Wikipedie diskuze od účastníků vyžaduje, cituji:  

  • věcnost: věnovat se tématu a argumentovat, nikoli napadat nebo překřikovat
  • otevřenost: nevylučovat nikoho, kdo může k danému tématu přispět
  • poctivost: podstatné informace nesmějí účastníci zatajovat nebo tvrdit něco, čemu sami nevěří
  • trpělivost: pochopení argumentů druhého může vyžadovat čas
  • zdvořilost: která vyjadřuje společný zájem všech na každé věcné informaci

Ne tak v Česku.

V našich končinách bohužel v naprosté většině diskuzí z libovolné zájmové oblasti nefunguje ani jeden z výše uvedených atributů.

  • věcnost: Diskutující na fórech k událostem nebo jevům nejsou schopni argumentovat, příspěvky jsou plné napadání zúčastněných i nezúčastněných, plné křiku a vykřičníků. Tématu se v řadě případů věnuje pouze několik prvních příspěvků, příznačné pro diskutující je, že neudrží základní myšlenku a "diskuze" se velmi rychle zvrhne někam úplně jinam (politika, osobní pomlouvání, témata naprosto nesouvisející s tím původním).
  • otevřenost: Pokud se něčí názor neshoduje s většinovým názorem diskuzní tlupy (dotyčný se opravdu snaží diskutovat), tato se na něj okamžitě sesype a doslova ho z diskuze vyštípe a vykouše.
  • poctivost: Ty skutečně podstatné informace nejsou zveřejněny, pokud se "diskutující" tlupě nehodí do krámu. Ve velkém se naopak zveřejňují informace typu "já to někde slyšel/a nebo četl/a" a na přímý dotaz vychází najevo, že takový "diskutér" se nikdy osobně nezúčastnil akce ani osobně nepoznal osobu, na kterou právě úspěšně lije splašky.
  • trpělivost: Nechtějte trpělivost od někoho, kdo si honem honem musí (pokud možno anonymně) ulevit - od toho, že sám něco neumí nebo nezvládl, urgentně si vzpomněl, že někomu něco závidí, má potřebu se mstít nebo se popřípadě jen špatně vyspal.
  • zdvořilost: Zdvořilost obecně není silnou zbraní českého národa - přirozená zdvořilost zakotvená v povaze tu zmizela již před mnoha desetiletími. Paradoxně po ní volají nejvíce právě ti, kteří ji sami nejvíce postrádají a nezdvořilostí pak nazývají prosté sdělení nějakého faktu - okamžitě se do propíraného subjektu opřou stylem "je to arogantní hajzl, protože tvrdí to a to". Zcela mimo ně jde skutečnost, že jim pouze byl sdělený nějaký fakt (v klidu a bez jakékoli vulgarity), který sami nejsou díky svým osobnostním problémům schopni přijmout a pritom sami okamžitě reagují agresívně a vulgárně. Pozoruhodný jev...

Další atributy českých diskuzí na obecné téma mi před pár dny připomnělo, když zemřel známý muzikant s talentem od Boha - člověk, po kterém tu zůstává spousta krásné muziky. Bohužel, v očích české veřejnosti se dopustil jednoho velikého prohřešku, který mu ti malí čeští zakomplexovaní človíčkové nemohou odpustit: žil jinak než oni. Žil po svém, psal muziku, miloval ženy a čerta starého se staral, co si o něm kdo myslí - byl bytostným bohémem a maximálně využil muzikantský dar, který mu byl dán do vínku.

Jenže žil v Česku, v zemi mnoha chytrých a inteligentních, ale také mnohem větší skupiny hloupých, zamindrákovaných a závistivých lidí. Mnozí z nich mu nedali pokoj už v době, kdy byl těžce nemocný a nemohl se bránit a reagovat, ale ty pravé žně přišly hned po jeho odchodu. Zcela v souladu s povahou závistivých, neschopných a zlých lidí ho začala různá individua pomlouvat, vytahovat spoustu smyšlených nebo nesouvisejících záležitostí a dokonce se našli tací, kteří začali veřejně tvrdit, že vlastně nic nedokázal.

Úspěch se v této krásné zemi totiž neodpouští a je tak snadné štvát zesláblou (ještě lépe již mrtvou) kořist...

Tím talentovaným muzikantem byl pan Petr Hapka a nejvíce špíny na něj naplival člověk, který sám v muzice nedokázal vůbec nic.

Protože přesně to je další vlastnost českého "diskutéra" - kritizovat cokoli, kohokoli a bohorovně nechat stranou fakt, že onen kritizující danému oboru naprosto nerozumí, natož aby v něm sám něčeho dosáhl. Vidět je to všude - ve sportu, v umění, v zájmových činnostech, ve věcech týkajících se našeho běžného denního života. Osobně se pak vůbec nedivím tomu, že spousta věcí u nás vypadá, jak vypadá - do něčeho se pusťte a nečekejte podporu a ocenění, čekejte útoky, nadávky, čekejte lži a pomlouvání. Všeho toho se vám v české kotlině dostane mírou vrchovatou, s bohatou podporou těch, kteří na tom vydělávají - média, provozovatelé diskuzních fór, různé zájmové skupiny a jednotlivci jedoucí na vlně "sami nic neumíme, ale to nahradíme vulgaritou a agresivitou".

Je příznačné, že v každém oboru nejvíce vyřvávají, "kritizují" a nadávají ti, kteří ve svém životě sami nedokázali nic. Závist, komplexy, osobnostní slabost... to není náhoda, to už je diagnóza.

Za těch už více než 15 let své práce v oboru psí komunikace a etologie, práce s lidmi, se s výše uvedeným setkávám na vlastní kůži už velmi dlouho. Spokojení mlčí a lůza řádí - vzhledem ke skutečnosti, že svoje útoky vůči mně nebo mým psům nejsou schopni podpořit fakty, prostě si je vymyslí - je přeci tak jednoduché něco pozměnit, zcela vytrhnout z kontextu nebo si to natvrdo vycucat z prstu. Je přeci tak jednoduché dupat zlostně nožkou do země a vykřikovat "von nám něco neukázal" a opět velkomyslně přehlédnout fakt, že tomuto zlostnému rozmazlenému dítěti (schovanému v masce dospělého člověka), které chce i nemožné hned a okamžitě, bylo vícekrát vysvětleno, proč některé postupy skutečně nelze předvádět formou cirkusového vystoupení.

Je tak charakteristické, že nejvíc se vztekají ti, co sami neumějí nic jiného než závidět někomu, kdo něco lidem kolem sebe dává. On to umí, já ne - takže budu postupovat přesně v duchu starého a velmi výstižného českého přísloví o tom praseti v chlívku "panebože dej, ať sousedovi chcípne"... když zemřel Šedy, byly to pro některé šmejdy druhé Vánoce, prý jsme měli chcípnout spolu...

Je tak charakteristické, kolik Čechů se "odborně" vyjadřuje k věcem, kterým nerozumí a ve kterých sami potřebují pomoc, protože v nich těžce selhávají. Pokud budu já sám potřebovat pomoc od lékaře specialisty, sklopim uši, schovám ego a budu se chovat slušně - ne ho veřejně pomlouvat na netu a pak za ním jakoby nic přijít a chtít pomoc od toho "vyvrhele". Zcela zákonitě tak riskuji, že mi tento člověk můj přístup připomene a pokud ve mně zůstala špetka charakteru, bude se pode mnou hanbou otevírat zem...

Je tak charakteristické, kolik Čechů (opět v jakékoli branži) uvažuje způsobem "po mně potopa". Nechá si pomoci a pak to rozjede - všechno je špatně, jasně, přece nebudu odporovat své tlupě, mohl bych si udělat zle - a on je sám...

Osobně se držím jednoho pravidla. Nevyjadřuji se k věcem, kterým nerozumím a kde jsem nic nedokázal - vyjadřuji se pouze k tématům a postupům, která dobře znám ze své vlastní práce a ve kterých mám za sebou prokazatelné pozitivní výsledky. Jen tak si pak mohu dovolit argumentačně "rozebrat" práci někoho, kdo ji dělá špatně a vede lidi zlou cestou - ne mlčet (jak si někteří mylně vykládají slušnost), ale mluvit a psát, protože pokud budu zlo pouze zdáli sledovat alibisticky schoulen v koutku, pak se na něm sám budu podílet. A byl bych špatným člověkem na svém místě, pokud bych neměl odvahu bojovat za správnou věc.

K tomu, aby člověk byl schopen férovými prostředky ve svém životě něčeho dosáhnout - někomu účinně pomoci i za cenu vlastního nepohodlí a ne si jen pro sebe hrabat nějaký majeteček, k tomu opravdu musí mít v této době a společnosti odvahu, sebejistotu a potřebnou zarputilost. Musí lidově řečeno "mít koule" na to svoji pravdu prosadit. A musí si zároveň zachovat vnitřní pokoru.

Pokora je to, co "diskutujícím" opět tak tragicky schází. Pokora k sobě samému, pokora k člověku, který jim něco poskytl, poradil, pomohl. Místo toho opět nastupuje závist, zloba a agresivita...

Člověk, který si je (a může být) jist svojí pravdou, který ji dokáže prosazovat, bude vždy okolím vnímán jako dominantní - další jev, který lidé v této zemi tak špatně snáší. Ale nemůžete se svojí pravdou vystupovat nejistě a nevýrazně - proč také? Je přirozené, že pronesete větu "Ten čtverec je bílý.", ne větu "Ten čtverec by asi mohl být bílý... co myslíte... nevadí vám, že to říkám... ale třeba je jiný, samozřejmě..."

Opět - normální, nezakomplexovaný člověk tu první větu přijme, protože ten čtverec prostě bílý je. Jen slabý, problémový jedinec zase bude plakat a vykřikovat, jaký je pan XY hulvát, protože mu řekl, že ten čtverec je bílý - a že je fakt bílý? Ale o to tu přece nejde, to není důležité!

Ano. Neschopnost rozlišit to skutečně podstatné od nepodstatného je dalším poznávacím znakem českého "diskutéra". Ego dotyčného stříká ušima...

O co přirozenější a pochopitelnější by měla být tato věc v branži psí - submisivní nebo nejistý jedinec nemůže zvládnout cizího psa (ani svého vlastního). Pes je okamžitý, neomylný a komplexy nezatížený indikátor, na rozdíl od některých svých majitelů. Proto se mnou psi fungují. A i kdyby mohli, neměli by následně potřebu si někde stěžovat, pomlouvat nebo závidět. Proto se mnou spolupracují, proto mě kontaktují, proto mě i po letech radostně vítají. Reagují na mne kolikrát lépe než na svého vlastního člověka - a nikdy by to neudělali, pokud by mne nevnímali jako pozitivní osobnost.

Je dobré potlačit svoje ego a nad tímto jednoduchým faktem se občas zamyslet...

Skutečná diskuze?

V Česku nefunguje nikde, kde je diskutujícím volně umožněno ventilovat ze sebe svoje komplexy, frustrace a osobní nenávisti. Osobně na žádné diskuze nepřispívám, ani na psí, ani na jiné. Na ty psí se jdu jen občas kouknout, jestli se něco za tu dobu změnilo k lepšímu (nezměnilo, je to naopak čím dál horší). A občas si stejně pasívně zajdu na diskuzi k článku o nějakém člověku nebo problematice, které mě zajímají - beru to čistě jako terapeutickou metodu pro ověření, že se nejedná jen o mne, ale že i kdyby kdokoli včetně mě snesl lidem certifikované modré z nebe, nebude to stačit. Ta modrá bude málo modrá nebo moc modrá... nebo dotyčný žije (žil) nějaký divný život...

Také pro leckoho žiju "divný život". Sám se svým pejskem, který mi každým okamžikem své čisté existence dokazuje, že ten problém je opravdu v lidech. V těch konkrétních lidech, kteří už zoufale nezvládají sami sebe a stávají se v pravém slova smyslu bytostmi zlými, útočnými a nenávistnými - tak jak to dokazují svými chováním a komentáři na internetu nebo čas od času i osobně.

A každý den, po každém svém nenávistném verbálním nebo písemném útoku, by si takoví lidé měli stoupnout před zrcadlo, podívat se na sebe - a dát si sami sobě poctivou facku...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Cena psího života

 

K tomuto krátkému zamyšlení mě přimělo opětné setkání se způsobem myšlení některých skupin majitelů psů v poslední době. 

Pro mne i pro lidi mé krevní skupiny je cena života našeho pejska nevyčíslitelná - nedá se vyjádřit v penězích a neprodali bychom ho za nic na světě, jeho hodnota se skrývá v něm samém, v čase jeho života, který nám celý nezištně věnuje... v tom, že s námi prostě je.

Za svůj "psí život" jsem se ale nejednou setkal se zcela jiným přístupem - nejen z doslechu, ale i osobně. První skupinou, u které jsem osobně zažil cynickou realitu, byli někteří jedinci z řad chovatelů - lidé, které jsem potkal na psích výstavách a kteří hodnotu života svého pejska poměřovali výhradně jeho potenciálními nebo reálnými výstavními úspěchy. Na vlastní oči jsem zažil jedince, kteří své zklamání z "neperspektivního psa" vyjádřili hned na místě snahou sehnat kupce na svého pejska, protože "tohle nemá cenu, pořídím si lepší štěně"... snahou zbavit se fenky, která zřejmě nerodila dostatečně "kvalitni jedince", snahou zbavit se psa, který by se nestal krycím přeborníkem...

Jakkoli to zní pro nás neuvěřitelně, zažil jsem to nejednou. Podobných lidí je bohužel dost - popis jejich pejska sestává vyhradně z výčtu úspěšných výstav a hodnocení, popřípadě krycích/vrhových kvalit. Jakmile pejsek překročí zenit "produktivního života", u svého majitele končí a tento jej nahradí novým, mladým, neopotřebovaným jedincem...

Druhou skupinou, která má z mého pohledu zvrácený hodnotový žebříček, jsou někteří lidé pohybující se ve sféře "pracovních psů" - ať už z oblasti kynologie, záchranařiny nebo třeba myslivosti. Hodnota života jejich pejska je dána jeho pracovní výkonností, počtem bodů, schopností svému majiteli polechtat ego počtem pohárů a diplomů vystavených na zaprášené poličce. Pokud dotyčný pes ego lechtá málo, je bez milosti prodán - opět jako neperspektivní pes, se kterým je přece zbytečné ztrácet čas...

Poslední skupinou jsou obecně lidé, které jejich pes "baví" jen určitý čas. Zažil jsem libereckého figuranta, který se otevřeně chlubil tím, že ho každý vlastní pes zajímá jen dva roky, pak ho prodá, protože ho nic nového už nenaučí - zažil jsem a dodnes zažívám lidi z tohoto prostředí, kteří vidí svého psa pouze jako pracovní nástroj s určitou finanční hodnotou. Z nich se potom rekrutují borci, kterým svítí oči, kdyź vyřvávají "Mně za psa nabízeli dvacet tisíc, to byl pes vycvičenej!"...

Hodnota psího života se nedá vyjádřit ekvivalentem papírových bankovek nebo kovových mincí. Stejně jako lidský život i ten psí je jedinečný a pokud opominu okamžik koupě štěněte, není a neměl by nikdy být na prodej. Neměl by být hodnocen počtem "úspěchů", ať už v jakékoli oblasti. Měl by v srdci i hlavě svého lidského souputníka od začátku až do konce zůstat tím, co je zcela mimo sféru a vliv dnešního spotřebního světa, kde se vše měří penězi.

Bohužel ne každý majitel psa tuto jednoduchou věc pochopí...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

"Instruujte mě přes mail..."

 

Občas bývám konfrontován s neuvěřitelným myšlením některých lidí.

Před týdnem jsem odepisoval na tento dotaz - již sám o sobě alarmující a mnohé prozrazující, ale přesto jsem doufal, že jeho pisatelka (jak jsem mimo jiné ve své odpovědi uvedl) je pouze obětí, nikoli původcem. Bohužel, ta druhá varianta se ukázala býti realitou...

Od pisatelky mi následně přišel první mail, ve kterém mi paní sdělila, že psa hodlá nechat vykastrovat a že by bylo fajn, pokud ji budu instruovat přes mail, protože ona se svým psem nikam nepojede. A že mi může poslat jeho míry, váhu, fotky - plus ještě pár dalších podmínek, které si paní nadiktovala (včetně finančních).

Přiznám se - chvilku jsem přemýšlel, jestli to paní myslí skutečně vážně. Bylo to však napsáno takovým stylem, že ač nerad, tuto eventualitu jsem musel přijmout - a napsal jsem odpověď, ve které jsem pani vysvětlil, že "na dálku" to skutečně nepůjde a svoje výsledky mám mimo jiné právě proto, že s klientem a jeho pejskem pracuji vždy osobně a kontaktně. Vzhledem k plánované kastraci jsem připojil i odstavec o základním přístupu k živému tvoru, v tomto případě mladému zdravému psu plus doporučení prostudovat si Poradnu a tyto dva moje články:

Než necháte svého psa vykastrovat...

Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?

Přiznávám, že jsem v hloubi duše doufal, že paní svůj názor změní - jak ohledně kastrace, tak i nabídky mé pomoci v situaci, kterou absolutně nezvládá a která spěje (vzhledem k typu pejska a aplikovaným postupům) k velice špatnému konci. Bohužel, ani tentokrát se happyend nekonal...

Paní poslala druhý mail.

V něm mi sdělila, že sama všechno zná a umí a nemá chuť někam jezdit nebo za něco platit. Kastraci prý nechá provést, jakmile to bude možné (v současné době se údajně pejsek zotavuje z nějakého zranění) a že prý si myslí, že je to velmi potřebné. Že prý nedovolí, třebaže je to zdravý a mladý pes, aby (cituji) "svoje geny vzaté neznámo kde, zkřížil s někým a vznikl pes, který může být pak i zabiják" (protože prý psi z útulků osvojení jejími sousedy se potulují po okolí a tohle dělají). Následoval argument "zajištění bezpečnosti okolí", psa si prý vzala s tím, že mu zajistí šťastný život(!) a se mnou že to prý byl jen pokus...

Na tento myšlenkový exces už jsem nereagoval. Určitý typ lidí (nejedná se zdaleka o ojedinělý případ) totiž opravdu přemýšlí tak zvláštním způsobem, že jakákoli další komunikace s nimi je naprosto marná - i toto jsem se musel za ty roky své práce naučit. Včetně toho, že nějakou jinou cestou se jim to v životě vždy vrátí, aby se poučili. Protože pokud je někdo schopen tvrdit, že pro svého pejska chce štěstí a proto ho nechá vykastrovat (zde navíc křížence mastiffa a stafforda, důsledky si umíte představit sami)... pokud na jednu stranu chce údajně pomoci, ale zároveň není ochoten tomu věnovat základní potřebný čas a námahu, bez čehož nelze pomoci nikomu... pokud se někdo holedbá tím, že měl samé větší a velké psy z útulku a všechny zvládl do "poslušných mazlíků" - ale troufám si dle vystupování autorky tohoto výroku tvrdit, že pravda zřejmě bude dost odlišná... pokud prostě a jednoduše člověk takto uvažuje, pak je to velmi zlé.

Jak asi tento "šťastný" pejsek dopadne? Jsou mu dva roky, ještě není psychicky dospělý. Má rád lidi (pokud ale ve svých dvou letech tíhne k cizím víc než k vlastní majitelce a absolutně na ni není navázaný, už tohle je jasný signál), jeho majitelka ho ale zcela evidentně nezvládá a svoje pochybení hodí doživotně na svého psa ve formě kastrace. Tím svoje dílo zkázy dokoná. Místo toho, aby přehlédla stín svého ega a uvědomila si, že potrestat by měla sama sebe, ne psa, který už teď je její obětí. Místo toho, aby pomohla jemu a v neposlední řadě i sama sobě.

Tohle je šílený a pro pejska navýsost krutý a likvidační přístup, v mých očích nekompromisně odsouzeníhodný a jako k takovému k němu i přistupuji.

A ano - i tady se nemálo podepsali oni "takycvičitelé", kteří si prostě a jednoduše neumí se psem poradit. Kolikrát jsem tu už psal, že tací "odborníci" by se měli věnovat jiné práci, protože kromě fiasek se svými klienty jim berou jakoukoli chuť následně kontaktovat ještě někoho jiného? Nerad to píšu, ale je to tak a nebudu je šetřit, protože primárně škodí psům svých klientů buď přímo nebo následně znechucením jejich majitelů.

Není pro mě vůbec lehké tyto případy sledovat. Fyzicky mě bolí vědomí, co podobní psi zažívají. Jsou lidé, jejichž myšlení nikdy nepochopím - pokud totiž mám problém, pak mi přijde přirozené a logické být šťasten, pokud najdu řešení - třeba ve formě člověka opravdu znalého oné problematiky, který ji rozebere, pojmenuje příčiny a důsledky a nabídne účinnou osobní pomoc. U čerta jedno mi bude, že řekne i "způsobil jsi to sám, človíčku, dělal jsi chyby". A pokud půjde o živého tvora (dítě, blízkého člověka, zvířátko) - pak o to víc zahrabu své ego a půjdu se věci učit dělat správně...

Ne žádat (zcela nesmyslně) "instrukce přes mail", protože se mi nechce nikam jet.
Ne místo změny vlastního přístupu doživotně zmrzačit živého tvora, kterému jsem život nedal a který je na mých rozhodnutích plně závislý.
Ne svoje špatné úmysly pokrytecky obhajovat "veřejným zájmem" a ještě tím hloupě přiznat, že svého psa nejsem schopna zvládnout, bude se mi toulat po okolí a "křížit svoje geny". Nebylo by normální naopak nechat se poučit, nechat si poradit a svého pejska na sebe navázat?

Poslední věta dotazu - ironie?

"A jestli budete mít nápad, který pomůže, tak jste super."

A znovu se podívejte na toto video s mladou majitelkou fenky rhodéského ridgebacka. Je velmi poučné, je o pokoře a zodpovědnosti. Mnozí by se od slečny mohli těmto vlastnostem učit...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Otřesný příběh jednoho pejska

 

Případ pejska, o kterém bude toto povídání, je hodně smutný. Na osudu nešťastného jack russella nesou jasnou a prokazatelnou vinu jeho majitelé stejně jako ti, kteří měli pomoci a místo toho jen shrábli peníze v lepším případě za nic a v horším případě za to, že se nevratně podepsali na devastaci psí psychiky. A nebýt toho, že se lidští protagonisté tohoto příběhu vůči pejskovi zachovali tak, jak popíšu v dalším textu, nikdy bych jej nemusel zveřejnit.

Vše začalo jedním telefonátem - před nedávnou dobou mě kontaktovala jedna paní s tím, že mě doporučil náš společný známý a že prý jsem poslední šance pro jejich čtyřletého (až u mne v Liberci vyšlo najevo, že je mu ve skutečnosti už 5 let) jack russell teriéra, jinak že ho nechají utratit. Prý se jedná o extrémně agresívního jedince, který startuje proti psům i proti lidem a několik lidí již pokousal - včetně malého dítěte. Že už byli u několika odborníků, nikdo si neví rady a že mu tedy dají tuto poslední šanci...

Vysazený prý je na psy, malé děti a chlapy.

S paní jsem se samozřejmě hned domluvil, tento týden za mnou přijela s pejskem a s manželem. Vystoupili z auta, pejsek spustil řev na celé okolí, dostal náhubek, představili jsme se a šli pracovat. Už sledování pána s pejskem na vodítku při přesunu do vhodného prostředí o pár set metrů dál mi prozradil základní fakta - pes v 5 letech absolutně nezvládnutý, velmi vystresovaný, bez sebemenšího vzájemného kontaktu se svým majitelem. Došli jsme na místo, pán začal s pejskem na vodítku nesmyslně běhat po louce, lépe řečeno ho vláčet za sebou a kolem sebe (JRT přeci jen patří mezi "lehké váhy", třebaže tento byl už lehce obézní vlivem kastrace a špatné životosprávy). Zatím jsem je nechal být, jen jsem oba po očku sledoval a mezitím vyzpovídal paní, abych se dozvěděl pejskovu minulost.

Dostal se k nim jako cca 4,5měsíční štěně od předchozích majitelů, kde byl údajně týraný, děti do něj kopaly - jakkoli toto zní na první pohled jako jasný zdroj problémů, jeho skutečné utrpení mělo následovat teprve u těchto lidí...

Podle autentických informací od jeho nynější majitelky (bylo trochu složitější od paní vyzvědět přesné časové a faktické údaje, ale pro jistotu jsem si je nahrál rovnou do záznamníku, samozřejmě s jejím souhlasem - měl jsem nějaké tušení, že je budu potřebovat a nechtěl jsem nic pomotat) začaly problémy s "agresivitou" hned po převzetí. Jako 4,5měsíční štěně prý zahnal souseda(!), poté napadl a pokousal malé dítě. Takže putoval rovnou na cvičák, kde si prý s ním cvičitelka nevěděla rady (stále mluvíme o ani ne půlročním štěněti!), tak šel zhruba na 6 měsících na jiný cvičák v jiném městě. Ani tam si s ním neporadili(!)...

Následovaly další problémy a kousáním a napadáním. Aby to paní "dala do pořádku", nechala toho malého chudáka někde mezi rokem a rokem a půl věku VYKASTROVAT...

Samozřejmě se nedalo "do pořádku" vůbec nic. Ale to ještě zdaleka nebyl konec.

Mezi rokem a půl a dvěma lety věky pejsek putoval na převýchovu k jedné paní. Byl u ní 4 týdny a z "cvičitelky" vylezlo, že si s ním také neví rady a že si ho tedy vezme na další 4 týdny a pejsek dostane ELEKTRICKÝ OBOJEK...

Majitelé pejska s tím souhlasili. Ani ne dvouletý pes tedy strávil dva měsíce svého života mimo svůj domov a své lidi, kterým to přišlo zcela normální (jinak by na to samozřejmě nepřistoupili) a měsíc s elektrikou na krku (což jim opět přišlo zcela v pořádku). Normální jim přišlo i to, že jejich pes je v neznámých rukách a oni absolutně nemají kontrolu nad tím, kdo a co s ním provádí. V tomto okamžiku jsem si na ně začal dělat svůj soukromý a ne zrovna pozitivní názor...

Pejsek se vrátil a problémy pokračovaly - zcela logicky a přirozeně u tvora, ze kterého v tu dobu už musela být psychická troska. V jeho cca 3 letech následovala návštěva mediálně známého a profláklého "psího psychologa", která opět nic nevyřešila - není divu, nesmyslnost a hloupost jeho rady "posaďte psa k problému zády a ať vám kouká do očí" musí být každému soudnému člověku jasná na první pohled. (Pokud tomu tak není, milerád ji veřejně rozeberu stejně jako jsem to udělal v případě této paní a pána.)

Celou tuto tragikomedii završila údajná léčitelka, ke které majitelé tohoto pejska také zamířili. Podle jejího dobrozdání jde jejich pes prý po každém člověku, který má nějaký problém(?). Její "nápravný zákrok" pak spočíval ve blíže nespecifikované aplikaci jakýchsi vůní (Bachovy kapky?), jak se dalo předpokládat, opět bez jakéhokoli účinku.

Tohle mi opravdu stačilo. Pejska jsem si převzal (v tomto okamžiku ještě s náhubkem, protože po jeho minulosti a vysazenosti na chlapy bych se nedivil a ani mu nemohl mít za zlé, pokud by v prvním okamžiku vystartoval i po mně) a majitele poslal o kus dál, aby mi pejska negativně neovlivňovali a zatím se jen dívali. Po několikavteřinové panice "jsem zas u cizího člověka, zas mi budou ubližovat" a mé následné kontaktní komunikaci se pejsek zklidnil. Kdo mě zná, ví - vyhodnocení "who is who" u mne probíhá vždy velice rychle. Dlužno poznamenat, že ani v okamžiku dominantního kontaktu po mně nevystartoval, nezavrčel. Potřeboval jen chudák vedle sebe konečně někoho, komu může věřit. Byl jen vyděšený, měl v očích přesně ten mix strachu a naděje, který jsem už u tolika psychicky týraných psů viděl...

Pejsek byl v klidu, pokračovala moje kontaktní a emoční komunikace a jeho majitelům jsem udělal krátkou, ale jasnou přednášku o tom, co do té doby udělali špatně a co to udělalo s jejich pejskem. Nebyla to práce jednoduchá - pán mlčel a vypadal, že soustředěně poslouchá (až později jsem zjistil, proč to tak vypadalo), bohužel paní stále vykřikovala, že ona pracuje s dětmi a všechno ví a jejich pes... že je jenom pes. To už jsme se bavili o kastraci a paní odmítala přijmout fakt, že ani u psa (stejně jako u člověka) se nejedná o pouhé vyříznutí kusu masa bez jakýchkoli dalších následků na organismus a vzorce chování. Už mě to po tom všem nepřekvapovalo, ale řekl jsem si, že nejlepším argumentem bude, když jim předvedu, jak bude pejsek fungovat se mnou...

Vzal jsem malého na vodítko a vyšli jsme. Šli jsme spolu všichni něco přes hodinu - nejdřív lehkým terénem, abych měl čas s pejskem udělat všechno to, co jsme oba potřebovali. Potkávali jsme nějaké lidi, pejsky... ten můj se čím dál víc zklidňoval, stačilo málo. Ať jsem udělal cokoliv - ani jednou po mně nevystartoval, nezavrčel. Už jsem mu mohl věřit a věděl jsem, že vedle mne už nezpanikaří - to jediné by ještě mohlo vyvolat agresi ze strachu.

Sundal jsem mu náhubek a šli jsme do ostrého provozu - psi za plotem, kolem nás, auta, lidé, staří lidé s holemi. Pokud se mu něco nelíbilo, vyštěkl (asi dvakrát za celou procházku) - ale stačil můj kontakt, zvukový signál nebo pohled a okamžitě byl v klidu. Jeho majitelé šli celou dobu vedle nás, vše viděli a poslouchali moje komentáře ke konkrétním situacím...

Pejsek byl úžasný a s každým dalším metrem víc v pohodě...

Došli jsme zpátky k autu majitelů pejska. Pejsek si lehl na zem a dalších cca 20 minut našeho rozhovoru ležel, odpočíval, žádné štěkání, žádné startování...

Nastala poslední fáze - můj rozhovor s pánem a paní. Paní se přiznala, že je z celých těch 5 let už vysátá, unavená, možná jí pár věcí i docházelo - nevím. Tak jsem mluvil převážně s pánem - už jsem tušil, že je cizinec, opravdu byl, ale měl dobrou češtinu, jen občas tam probleskl cizí přízvuk. Byl to Američan, působil celkem sympaticky, dost let tu už se svou manželkou žil i pracoval. Tak jsem oprášil svoji angličtinu, mluvili jsme spolu jeho rodným jazykem, protože některým pojmům v češtině nerozuměl. Co mě zarazilo, bylo ze strany obou manželů až přílišné zdůrazňování peněz a toho, jak je nemají, protože investují do svého domu... přesto jsem jim nabídl svůj individuální výcvikový servis s tím, že je načase konečně investovat do skutečné pomoci, ne platit "pseudoodborníkům" za týrání jejich pejska. Už poněkolikáté jsem poslouchal, jak oni vlastně za nic nemůžou, protože jen poslechli rady někoho jiného... pokud se takto obhajuje člověk, který bez mrknutí oka nechá svého psa zmrzačit kastrací nebo ho týrat elektrickým obojkem, otvírá se mi kudla v kapse. Ale právě v zájmu pejska musím tolikrát zatnout zuby...

Domluvili jsme se, že jim vyjdu vstříc v rozdělení individuálu na dvě části (třebaže to dělám velmi nerad, protože to naruší výsledek celé akce) a oni že mi dají do dvou dnů vědět. A já naivně věřil, že i tohoto pejska budu moci zachránit.

V pátek mi přišel mail. Jeho autorem byl pán a byl psán v angličtině. A stálo v něm, že do individuálního výcvikového servisu nejdou (důvodem jsou prý peníze) a že se budou řídit mými instrukcemi a sledovat PSÍ STRÁNKY FALCO - třebaže jsem je výslovně upozornil na to, že jen teorií se psí komunikaci nenaučí, stejně jako třeba u řizení je k tomu nezbytně nutný dobrý učitel a praxe pod jeho dohledem...

Chvíli jsem jen tak seděl a znovu si před očima promítal ty více jak dvě hodiny, které jsme spolu strávili. Jejich reakce, názory... a především jejich malého vykastrovaného, psychicky zničeného a vystresovaného pejska, kterému se mnou bylo tak dobře - třebaže jsem byl pro něj cizí a navíc chlap. Před očima mi prolétli i "odborníci", kteří dali tomu psímu chudákovi tak zabrat jen proto, že kromě povelů nic neznají a neumějí. Jen z lidí tahají peníze a ani se tak moc nemůžu divit, že jejich zklamaní klienti už ztrácejí důvěru v cokoliv.

Kdy už lidé konečně prohlédnou jejich vylhaná PR a image? Všechny ty "cvičáky", "psí psychology" nebo "odbornice na problémové chování psů"? Vy, co v tomto případu figurujete - styďte se za to, jak jste se podepsali i na tomto JRT - a to je jen kapka v moři!

Toto vše ale neomlouvá samotné psí majitele. Všechna rozhodnutí byla jejich a právě tato rozhodnutí zásadní měrou dostala pejska do stavu, kdy se s ním dnes bojí kamkoliv jít. To jsou jejich vlastní slova, přesto neprojevili ani tolik vztahu ke svému pejskovi, aby se zeptali - pane Dostál, chceme svého pejska zachránit, můžeme domluvit splátkový kalendář? Nebyli by zdaleka první, vždycky mi jde v prvé řadě o psa a vše lze domluvit. Jen musí člověk projevit zájem.

Nejméně třikrát jsem slyšel "kdybychom nechtěli pomoct, tak jsme nepřijeli". Slova, jen slova - protože pokud by o pomoc skutečně stáli, okamžitě by po ní skočili.

Natolik dobře znám lidi, že vím, že za údajným "finančním důvodem" stojí něco zcela jiného - nebyli to žádní chudáci o sociálních dávkách. Vím i co - po celou dobu jsem sledoval nejen pejska, ale i jeho majitele. A ono je pro jisté lidi tak těžké přijmout odpovědnost za své chyby, že? Odpovědnost za svá rozhodnutí, za svůj alibismus.

Je tak těžké si přiznat "zvoral jsem to", že? A ještě těžší "dám věci do pořádku, protože tenhle člověk mi názorně ukázal, že to jde"...

Ono nechtěli slyšet "Pomohu vám." Nechtěli vidět, jak úžasný jejich pejsek umí být, pokud vedle sebe má člověka a ne jen lidské ego. Dnes už to vím - pejska odsoudilo právě to, že někdo jiný, první člověk v životě jejich pejska, si s ním uměl poradit.

Ano, tohle někteří lidé nezkousnou. A jejich ego popraví pejska, který měl tu smůlu, že ani podruhé nedostal šanci u člověka se základním vztahem k psímu životu.

Kastrace, elektrický obojek, pět let psího trápení... A můj pocit marnosti, protože ani praktická demonstrace evidentně nestačí k tomu, aby si jistý typ člověka sáhl do svědomí, přiznal svoje pochybení a byl šťastný za to, že konečně našel člověka, který jeho pejskovi umí pomoci.

Pokud ovšem opravdu chce pomoc a ne verdikt "utraťte ho".

A dobře vím, proč jsem tomuto manželskému páru už na začátku řekl: "Pokud si nenecháte poradit, pokud nezměníte svůj přístup a pokud svého pejska necháte utratit, pak ho zavraždíte. A tyto věci se v životě vrací jak bumerang."

Na mail jsem samozřejmě odpověděl - také v angličtině. Ocituji z mé odpovědi jeho poslední část - kdo chce, jistě si ji bude umět přeložit:

"I hate to say it, but it's not really about nations and countries, but about the people... as your wife said itself - "it's only a dog"… Very sad."

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...

 

Čas od času dávám na své PSÍ STRÁNKY FALCO zpětnou vazbu od lidí, kteří absolvovali některou z mých praktických akcí - jako ilustraci jejich reálného přínosu pro pejsky a jejich lidské parťáky a jako další doklad toho, jak moc záleží na samotných lidech. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody - toto rčení má v mé skladbě klientů absolutní platnost. Jen někdo pochopí, že musí změnit především svoje vlastní myšlení a konání.
A jen někdo si umí vážit darů, které dostává... darů, které nejsou samozřejmostí ani povinností.
Pisatelka následujícího mailu absolvovala se svým maďarským ohařem během posledních let moji osobní konzultaci, přednášku i výcvikové a relaxační soustředění. Co všechno tyto akce jim oběma daly, si už můžete přečíst sami...

 

Dobrý den, Vážený pane Dostál,

krátce po návratu ze soustředění jsem Vám chtěla hned napsat, kolik jsem toho na soustředění zažila. Poděkovat za práci a trpělivost a obětavost a jakým přínosem pro mne a mého psa soustředění bylo. Jak moc se mnohé vylepšilo, co jsem pochopila atd......

Protože když jsem se vracela domů, měla jsem pocit, že jsem byla pryč půl roku a ne jen 3 dny...., ale jak běžel čas, zjistila jsem, že potřebuji nejprve si utřídit zážitky a poznatky a proto Vám píši až nyní.

Když jsme si pořídili Tina MOK, museli jsme spoustu věcí přehodnotit. Doma jsme změnili organizaci volného času i dovolených, ( dříve letadlo, nyní jezdíme společně autem. Neumím si představit, že bychom Tina na týden nebo dva někam odložili, byť do luxusního " psího hotelu" myslím, že nejen on, ale i my bychom z dovolené nic neměli.

Když jsme s naším Tinem, 8 měsíčním štěnětem byli poprvé u Vás na konzultaci, byl to pro mě docela šok, protože před setkáním s Vámi jsem nevěděla spoustu věcí, které jste mě naučil. Nakonec jsem pochopila, že záleží především na mě, na mém chování, přístupu aby mě Tin rozuměl a cítil ve mně oporu.

Také Vaše přednáška v Litvínově byla pro mě velkým přínosem a utvrdila mě v tom, že nás učíte právě tu správnou cestu, jak zvládnout komunikaci se svým psem a dopřát mu hezký "psí život s námi.

A o tom to podle mého názoru je, že když si pořídím psa, uvědomit si že to není "přece jen pes" , ale živá bytost, která cítí, myslí, miluje a to především nás, dává nám radost a svůj život absolutně do našich rukou ....Kdo si není schopen toto uvědomit a podle toho se ke svému psu chovat, ten by měl mít třeba dřevěného kačera na klíček a ne živou bytost, nezaslouží si ji.....Napadá mě například slečna popisovaná ve vašem druhém článku ( barbína)….....Jak jsem Vám již řekla na soustředění, necítila jsem se být na takové výši kohokoli hodnotit, ale alespoň jsem na Vaši podporu vystoupila s tím, že mě soustředění mnoho dává a že již před jeho ukončením pozoruji výrazné změny k lepšímu. Záleží na každém jedinci, do jaké míry je schopen a ochoten potlačit svoje ego, obrátit se do pokory a hlavně přemýšlet, proč se účastní a co se může naučit.

Pes je obrazem svého pána, čím déle mám Tina, tím víc si uvědomuji, jaká je to pravda, a nemám na myslí pouze fyziognomii, ale povahu. V chování pejska se odrazí naše nejistota, strach stres, slabosti, ale i síla a vyrovnanost a pokud jsme schopni si to uvědomit může nám tato interakce s naším psím parťákem velmi pomoci zpětně i nám samotným. Jakmile tyto své " čertíky" zvládneme, pomůžeme sami sobě a zklidní se také náš psí kamarád.

Každopádně s Tinem ( nyní 3 roky) se stal po soustředění zázrak, přestal tahat na vodítku, přestal vyjíždět na cizí psy, výjimečně se ještě někdy naježí, ale hned ho lehce rukou na kohoutku zklidním. Je mnohem víc na mě fixovaný jakoby dospěl, i poslouchání se zlepšilo, řekla bych, že je ve větší pohodě

Ještě jednou přijměte prosím poděkování za Vaši práci a trpělivost, nenechte se otrávit!Věřím, že toto soustředění nebylo poslední a že jich bude určitě ještě spousta.

Přeji Vám mnoho krásných zážitků s vaším Gardienem a co nejméně problémových lidí.

S přátelským pozdravem Ing. Lučanová Benešová

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

"Barbína" a páni velkomožní

 

Drzost, nevychovanost a neomalenost některých lidí, se kterými se setkáváme především ve svých pracovních životech, dosahuje v posledních letech už takových rozměrů, že je načase začít na tento typ "nadlidí" otevřeně upozorňovat. Jejich chování a komunikace s okolím (podle hesla "čím méně jsem v životě dokázal/a, tím více si o sobě myslím") je navíc velmi nepříjemná v situacích, kdy poskytujete lidem svoji práci, znalosti, energii a čas. Bere vám sílu, motivaci a chuť pomáhat, bere vám chuť jakkoli komunikovat. Kdo podobně problémové lidi už delší čas poznáváte a musíte s nimi pracovat, přesně víte, o čem teď mluvím...

S hloupostí a zakomplexovaností některých lidských jedinců bojuji už zhruba patnáct let v nejrůznější podobě, přesto lze tyto případy rozdělit do několika základních skupin, které jsou si navzájem podobné jako vejce vejci. Vysvětlení je jednoduché - stojí za nimi vždy lidští jedinci se stejnými povahovými rysy, stejnými komplexy a stejně nadnesenými představami o sobě samých.

Popíši teď dva konkrétní příběhy za všechny z letošního soustředění - probíhaly veřejně a mají svědky v podobě ostatních účastníků soustředění, jejichž názor na uvedené lidi a situace byl podle jejich ohlasů stejný jako můj. I to asi ledacos vypovídá.

Příběh první:

Na soustředění se na základě tohoto dotazu v Poradně přihlásil jeho pisatel spolu se svojí přítelkyní. Podle vlastních slov chtěl, aby soustředění jeho přítelkyni otevřelo oči ve vztahu k její půlroční fence bulteriéra, on že vezme svoji kastrovanou dvanáctiletou fenku AMSTAFa. Už před soustředěním jsem s panem B. měl několik telefonických hovorů, jejichž prostřednictvím jsem mu radil a pomáhal - ohledně "hárání" mladé fenky i účasti dospělé fenky z hlediska jejího zdravotního stavu (inkontinence v důsledku kastrace a artróza). Protože jsem zastáncem toho, že pejsek si ve svém životě má užívat hezké věci i v pokročilejším věku a dobře vím, jakou reálnou zátěž moje akce představují, přesvědčil jsem ho, aby tuto fenečku vzal s sebou, že to zvládne. Těď trochu předběhnu - fenka zvládla všechy akce bez jediného zakulhání (což několikrát potvrdil i její majitel), ohledně jejího ztíženého vyprazdňování během přesunů jsem na ni vždy počkal, jinými slovy v tomto ohledu žádný problém nenastal.

Bohužel přišly s touto mladou partnerskou dvojicí problémy jiné, a to hned první večer. Do 19.hod. napsané v propozicích stihli dorazit všichni účastníci, včetně lidí ze Slovenska. Tato dvojka poslala smsku čtvrt hodiny před devatenáctou hodinou, že jsou u Liberce a nestíhají. Ok, čekali jsme na ně všichni další třičtvrtěhodinu do půl osmé, pak jsem panu B. osobně zavolal (protože jeho to ani nenapadlo). Vysvětlil jsem mu, že tedy odcházíme na akci a budou na nás muset počkat, protože areál je při našem odchodu potřeba zamknout. Že prý dobře - tak jsme odešli a za zhruba další hodinu jsme se vrátili, mezitím už dorazili.

Pán mi představil svoji přítelkyni (odhadnu lidi a v tom momentě mi bylo jasné, že s touto už na první pohled namyšlenou "Barbínou" bude problém), v rychlosti jsem jim vysvětlil provozní řád soustředění (se kterým jsem již předtím na úvodním povídání seznámil ty, kteří byli schopni dorazit včas) a ubytování, pán poděkoval a tím jsem považoval záležitost za vyřízenou. Byla už tma, když se ozvalo zaklepání na dveře mé chatky a za nimi stojící přítelkyně pana B. se do mne velmi nevybíravě a útočně pustila, že ať jim jdu otevřít areál, že chtějí nechat "vyběhat svoje fenky". Když jsem se vzpamatoval z toho, co jsem slyšel, řekl jsem dotyčné slečně, že takto tedy ne - zaprvé že měli možnost jako všichni dorazit včas a zadruhé že měli na podobné věci spoustu času v době, kdy už věděli, že přijedou pozdě. A že pokud chtějí, není samozřejmě problém pustit fenky v areálu. Slečna začala startovat, kde že je to napsané (bylo to mimochodem napsané v provozním řádu, který oba měli již dávno v ruce), já si samozřejmě od ní nenechal její extempore líbit, prostě uvedla se přesně tak, jak jsem ji odhadl už podle onoho dotazu v Poradně...

Na vystupování slečny K. se nezměnilo vůbec nic ani další dny. Na veškeré moje pokusy jí ohledně fenky domluvit (ať na ni nekřičí, ať jenom neškube vodítkem, ale ať s ní také komunikuje atd. atd.) mi byl odpovědí pouze její stereotypní povýšený úsměv a celkové chování "hvězdy". Moje přednášky doprovázela stálým ironickým nebo otráveným výrazem, po celou dobu se ani jednou nezajímala o svoji práci s fenkou - prostě ji jen tahala na vodítku, občas s ní smýkla, zvýšila na ni hlas a se svým přítelem se bavila o  zcela nesouvisejících věcech. Bylo naprosto jasné, proč k ní fenka cítí instinktivní nechuť a preferuje jejího přítele - ze dvou zel si musela vybrat to menší. I to půlroční štěně ji mělo prokouknutou, o to víc jsem nechápal jejího partnera, který se jí sice za celou dobu ani jednou nezastal, ale ani si ji nedokázal srovnat - a to ani ve chvíli, kdy ho zcela otevřeně na jedné přednášce podrazila a on na ni jen koukal, co z ní leze. Nejdřív mi ho bylo líto, pak jsem pochopil, že skuteční chlapi už asi opravdu vymírají a tyhle "Barbíny" s nimi vymetají podlahy - myslím si, že v určitých situacích už muselo být za jeho partnerku trapně i jemu a když jsem s ním mluvil naposledy, ledacos jsem na něm viděl, třebaže neměl odvahu to přiznat. On sám vůči mně zvolil jinou taktiku - rychle mu došlo, že se bude muset chovat slušně, jinak s ním nebudu komunikovat ani já. Mimo přednášky a oficiální akce za mnou byl hodněkrát s nějakým dotazem, dost věcí jsem mu pověděl sám od sebe, pomohl jsem mu už i předtím. Nebylo toho málo a čekal jsem, že na oplátku pomůže (v jeho vlastním zájmu a v zájmu malé fenečky) srovnat svoji partnerku, což mi mimochodem sám slíbil. Nestalo se a svoji následnou "vděčnost" za to, co jsem pro ně udělal, projevil klasickým způsobem tak typickým pro lidi slabé, bez vlastní vůle změnit to, co je špatně.

Chování slečny K. nadále gradovalo takovým způsobem, že jsem jí na sobotní přednášce po jejím křiku na mě přede všemi sdělil, že je nevychovaný namyšlený fracek - už jsem jejího otřesného chování měl opravdu plné zuby a nikdo se mi nedivil. Jak jsem navíc později zjistil, byl jsem ještě přehnaně slušný. Kdybych tehdy věděl, co si dovolila vůči jiným účastníkům soustředění, chytil bych ji za flígr a vyhodil i s jejím partnerem rovnou před bránu areálu.

Oba odjeli po sobotní přednášce (aby se podle jeho vlastních slov ještě něco dozvěděli, ovšem zároveň se dost hloupě podřekli, že mají na večer nějaký program). Mohlo mě tohle ještě překvapit?

Pointa celého příběhu se konala v jeho samotném závěru. To nejlepší potvrzení, co je dotyčná slečna za člověka, mi dala její vlastní fenečka - ve chvíli, kdy jsem jim držel otevřená vrata a ona mě s ní míjela, fenka se zapřela, stáhla ocas mezi zadní nohy a že s ní nepůjde a nepůjde... napoprvé, napodruhé ani napotřetí. Zvítězila až hrubá síla její majitelky a já měl v tu chvíli obrovskou chuť jí tu malou statečnou psí holčičku vyrvat z pracek...

Co k tomu dodat. Nebude dlouho trvat a fenka slečnu K. omrzí, protože k ní nebude dostatečně vzhlížet, nebude dostatečně obdivovat její "hvězdnost" a začne jí čím dál víc dávat najevo, jak ji nebere. Jaké pak bude pokračování, není těžké odhadnout vzhledem k tomu, jak jsem poznal oba lidské aktéry. Jak tak často říkám a píšu - pejska by si nikdy neměl pořizovat člověk, který nezná základní pokoru, nezvládá sebereflexi a odmítá sebemenší změnu sám v sobě. Pokud si pejska přesto pořídí, bude pak na něj mít stejné nároky jako na svoje lidské okolí - být obdivován a zbožňován za svoji jedinečnost, za kterou je ve skutečnosti jen prázdno a zakomplexovaná namyšlenost. Každý pes, každé štěně to však velmi rychle prohlédne a na rozdíl od zamilovaného (nebo jednoduše hloupého) lidského partnera na tuto hru nepřistoupí.

Ještě jednou si přečtěte výše uvedený dotaz v Poradně a moji odpověď - a to jsem slečnu K .ještě neznal osobně, jen velmi dobře znám tento typ lidí. Není divu, že se jí moje odpověď nelíbila a při přednášce to nemilosrdně hodila na svého partnera, že to "blbě napsal". Nenapsal - jen ta skutečnost byla ještě daleko horší.

Příběh druhý:

Koncem minulého roku u mne absolvovala výcvikový servis paní O. ze Slovenska se svojí tehdy 16-měsíční německou dogou, pejskem. Pejska se ujala jako údajně týraného, což se mi na ní líbilo, hlavní problémy jsme tehdy dali do pořádku a paní se přihlásila i na moje soustředění, což jednoznačně signalizovalo (i podle jejích přechozích zpětných vazeb) její spokojenost s tím, co jsem ji už naučil. Na poslední chvíli se rozhodla vzít s sebou i svého partnera.

Když přijeli na soustředění, bylo na první pohled jasné, že to nebyla dobrá volba - paní byla ze svého manžela evidentně nervózní a tomu odpovídala i její práce s pejskem. Nebylo to vůbec dobré, popravdě bylo to hodně špatné - doga z paní byla stejně nervózní jako byla ona sama (navíc poprvé mezi tolika cizími pejsky) a proto jsem udělal to jediné, co jsem udělat mohl. Dogu jsem vzal do vlastních rukou a chodili jsme spolu asi dvacet minut mezi "zlými" i  klidnými pejsky, mezi auty... pejsek se rychle zklidnil, bylo vidět, že si mě i velmi dobře pamatuje ze servisu. Pak jsem pejska předal paní, vysvětlil jí, co bylo zapotřebí a že ať se nebojí, že vše zvládne a že jí samozřejmě opět pomůžu.

Pak spolu uz pěkně šlapali sami a já si mezitím od jejího partnera vyslechl, že takový pes patří na dvůr a k boudě... to bylo vlastně jediné, co tento majitel velké firmy ke mně za celou dobu soustředění pronesl, jeho pejsek ho jinak absolutně nezajímal.

S paní O. jsem byl v kontaktu během celého soustředění, nejprve jsem od ní oddělil jejího partnera (čímž se paní rázem velmi zklidnila), dodával jsem jí sebevědomí, pochválil i veřejně, když byl důvod a všechno vypadalo velmi pozitivně.

První šlehu jsem dostal v okamžiku, kdy jsme se vraceli z jedné naší večerní akce, já byl zrovna v rozhovoru s někým a paní se mezi nás vmísila, že by na mě měla pár otázek. Já na to "ok, od toho tu jsem" a asi kilometr jsem šlapali spolu, paní se ptala a já jí odpovídal. Naprosto jsem nečekal větu, kterou paní znenadání svým typicky odměřeným tvrdým hlasem pronesla ve smyslu "dobrý, ale mě se pes špatně ovládá, když s vámi mluvím, tak zas běžte sám" - v tu chvíli jsem na sobě nedal nic znát, ale nemohl jsem uvěřit tomuto chování, kdy mě paní nejprve sama požádá o informace a pak dokáže říct takovou neomalenost. Tohle mi prostě přišlo velmi neslušné za vše, co jsem pro ni osobně do té doby už udělal - ano, přišlo mi to opravdu velmi neomalené.

Poslední večer opět již za tmy zaklepání na dveře a tato paní mi začala cosi vysvětlovat o kamionech na Slovensku, nechápal jsem to, pak jsem vyrozuměl, že její manžel se chce vrátit na Slovensko dřív kvůli firmě. Tak říkám, co se dá dělat, můžete odjet buď teď, což mi nepřipadá na noc rozumné, nebo vám ráno otevřu vrata kolem půl osmé, až půjdu vyvenčit Gardýska. A že prý ok, tak to tak uděláme.

Ráno, jak bylo domluveno, jsem dorazil i s Gardýskem k bráně. Před branou v areálu už stál jejich obytný vůz s běžícím motorem a s paní a jejím manželem sedícími v kabině (paní na místě spolujezdce). Koukal jsem, zda paní vyleze z auta a půjde se rozloučit - nic. Otevírám bránu, říkám si "to je blbost, vyleze, podá mi ruku, poděkuje, vždyť tady udělala obrovský pokrok a nebýt mě, vzdala by to hned na začátku"... a obytný vůz projel kolem bez zastavení, bez rozloučení... páni velkomožní zmizeli v dáli.

Přijde vám podobné chování normální? Asi jsem divný, ale mně ne. Přijde mi vrcholně neomalené, nevděčné, přijde mi sprosté od člověka, kterému jsem opravdu hodně pomohl. Na druhé straně je to chování bohužel tak typické pro určitou sortu "nadlidí", kteří sami sebe považují za něco víc a pomoc ve chvíli, kdy jim samotným těžce do bot, vnímají jako samozřejmost a zcela postrádají schopnost si něčeho vážit, ne-li být za něco vděční. Je mi popravdě úplně jedno, jak mají velkou firmu a jak jsou ve vlastních očích "úspěšnými velkopodnikateli" - pokud předvedou to, co předvedli tito dva, pak z lidského hlediska zůstávají na samém dně.

Scénáře obou těchto případů nejsou ojedinělé, jsou v konkrétních případech jak přes kopírák a mnoho z vás je zažívá i ve své vlastní práci nebo soukromém životě - mění se pouze obsazení a prostředí děje. Jsou typické pro lidi navenek vystupující sebevědomě až namyšleně a pohrdavě, uvnitř ale jedince nejisté a zamindrákované - lidi, kterých se bohužel čas od času sejde větší než zanedbatelné množství. Vždy je prohlédnou jejich psi, vždy je prohlédnu já a vždy je prohlédne každý, kdo k tomu má potřebné předpodklady. Není mi jich líto, nezaslouží si lítost, jejich chování je vědomé, přesně vědí, co dělají.

A o to zuřivější a nenávistnější vůči nám jsou, my jsme ti lidé a psi, proti nimž pak svoje komplexy a slabost obracejí - lžou, protože nejsou schopni přijmout pravdu o sobě samých, nejsou schopni přijmout, že je někdo odhalil. Sami za sebe by se měli do hloubi svých duší stydět.

A když se takových jedinců nahromadí moc, i já už jsem pak někdy unavený a znechucený. Jsem také jenom člověk a některé věci skutečně nemám zapotřebí si nechat líbit...


Tento mail mi poslal po soustředění jeden z jeho účastníků (další zpětná vazba je k přečtení u zprávy ze soustředění), se kterým se už pár let známe. Má krásnou psí slečnu Lily a jsou spolu stejní parťáci jako já s Gardýskem. Proto si tohoto pána velmi vážím - a vážím si ho i za to, že pochopil pár věcí, které jsem nejen jemu na závěr soustředění řekl do očí.
A zamyslel se sám nad sebou...
A pak to sepsal, velmi pěkně. Stejně jako já je ještě ze staré školy, která vyznává určité hodnoty a nazývá věci pravými jmény.
Díky, Jirko.

"Poslední soustředění Falco",

aneb co vše my lidé dokážeme pos..t.

Smutek až k slzám. Znechucení sám ze sebe. Krásný pocit ze spokojenosti pejska. Nádherně uvolněná duše (až na v úvodu zmíněný pocit).
Že by pocitový mix k nepochopení?
Ne, snad se mi dále podaří tento můj osobní stav vysvětlit a snad pomůže i ostatním. Vydržte, prosím.
Skupina lidí různého věku, profesí, majetkových poměrů, pohlaví a intelektu. Spolu s ní smečka psů podobně odlišných. Tlukot cca třiceti srdcí,  myšlenky třiceti hlav (psolidských). Dovedete si představit ten randál?

Psi naštěstí nemluví řečí všem lidem srozumitelnou. Jéje, to bychom se sami o sobě dozvěděli věcí, milí páníčkové...
Ale je to dohromady jedna psolidská smečka, byť i jen na pár dnů. Psi spolu po pár chvílích žijí v pohodě nebo ne, ale hlavně NA ROVINU! Dokáží se navzájem bezvýhradně respektovat tam, kde je respekt potřeba a dokáží potlačit své vlastní ego - opět, je-li to potřeba.
ALE TI LIDÉ!

"Já mám dokonce madurídu, a ty mi tady budeš šéfovat?".

"Se svým ročním ziskem několik mega přece nemám zapotřebí se od někoho nechat buzerovat a nesmět z ohrady...".

"...dyk von ten pejsek už nemůže...".

"Kur.a, jestli si hned nedám pivo, tak zdechnu a vlastní fenka mi poch..je mrtvolu!"

"Co by řekl zákazník, kdybych odřekl meeting..."

To jsou vše neuvěřitelné hovadiny, které pejska naprosto nezajímají, netýkají se ho a tedy se o nich NESMÍ ve chvílích, které si s ním užíváme ani na okamžik zauvažovat. (Natož mluvit.) On to totiž pozná.

Ovládněme svoji mysl. Věnujme ji jen a pouze pejskovi v jeho chvílích. On si to zaslouží více než my a má jich sedmkrát méně.
Važme si lidí, kteří mnoho let pečují nejen o své, ale i o naše pejsky a bezvýhradně je respektujme. Oni VĚDÍ. Učme se od nich alespoň pro ty vzácné chvíle, kdy jsme se svými pejsky. Jejich kvalit nedosáhneme, ale lepšími lidmi, zvířátkům blízkými se snad staneme.
Cvičme si s pejsky své reflexy, vnímání přirody a její ochranu. Buďme dle jejich příkladu sociální a komunikujme tak a jako nadstavbu pěstujme svůj intelekt (který je jiný a asi ne lepší), ale měl by být renesančně krásný, bohatý a ohleduplný. 
Staňme se opět LIDMI!

KONKRÉTNĚ k soustředění.

Jako obvykle se našlo několik lidských účastníků, kteří by ani neměli volit pejska jako svého kolegu. (Osobně bych to zakázal…)

Během soustředění se nedokázali přenést přes své EGO a uvědomit si, že v areálu a na vycházkách jsou pro pejska, nikoli aby uspokojovali svou „akcechtivost“. Navíc ve chvílích, kdy i středoškolák „drží hubu a krok“, jsa si vědom přirozené autority, která mu pomáhá se naučit s pejskem žít, neustále mleli své bezcenné a odpovědi nehodné námitky.

Teď, „s křížkem po funuse“, je mi moc líto, že jsem svůj názor na tyto lidi nepronesl na poslední přednášce (ač jsem jej prezentoval po několik hodin před ní spolu s dalšími kolegy), kdy bylo potřeba se zastat pana Ing. Viktora Dostála. Podcenil jsem situaci. Připadlo mi EKLHAFT na takové ubohosti reagovat. Inu – pozdě.

Některým při odjezdu Viktor nestál ani za vystoupení z vozu a podání ruky, pro některé byl jen Dostál.

Upřímně řečeno, pokud by toto soustředění bylo skutečně posledním, pochopím. Sám bych si 22x asi na hlavu od blba nas..t nenechal. Ony byly totiž na všech soustředěních podobné problémy. S lidmi. Se psy ne.

Takže Viktore, tímto ti děkuji za skvělé zážitky, Lily je opět jako proměněná a já v skrytu duše doufám, že opět „zkousneš“ ty urážky ze strany ubohých a v podstatě politováníhodných, a pro nás „skoropsy“ se přece jen rozhodneš pokračovat v soustředěních.

Prosím, udělej to pro naše pejsky…

Jirka Brodil

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Každý dobrý skutek...

 

... budiž po zásluze potrestán, jak praví jedno známé rčení. A to i v případě, pokud člověku zachráníte život. Ale vezmu to od samého začátku, je to delší a smutný příběh.

Žil byl jeden pán, říkejme mu třeba pan Z. Pán měl pejska, dospělého křížence labradora a zlatého retrívra se závažným zdravotním hendikepem (těžká artróza a operované dvě končetiny) a před více než třemi lety se na mne obrátil se žádostí o pomoc - psychické problémy. Absolvoval tehdy u mne individuální výcvikový servis, snížil jsem mu tenkrát i cenu, protože mi bylo obou líto, pán na pejskovi neskutečně visel a já jim oběma chtěl pomoci. Individuál splnil svůj účel, pánovi jsem v důležitých směrech otevřel oči, byl mi za to podle vlastních slov velmi vděčný a já byl šťastný za pejska, protože ač ho veterináři už roky pohřbívali, stále tu byl.

Čas od času mi pan Z. napsal, že na mě vzpomíná a je mi stále vděčný za to, co se u mne naučil... i já jsem měl radost a jen jsem jeho pejskovi přál, aby tu se svým pánečkem byl co nejdéle.

A pak přišla půlnoc jednoho srpnového dne minulého roku, kdy už jsem se chystal jít spát a na mobilu mi pípla zpráva o emailu v poštovní schránce. Proč email a ne sms, to mi docvaklo až později - byla to zpráva od pana Z., že jeho milovaný pejsek zemřel a on se chystá za ním... a že já jediný ho pochopím.

Za dobu mého života už odešlo vlastní rukou z tohoto světa pár lidí, které jsem osobně více či méně znal. Odešli proto, že měli problém, bolest a všichni okolo nich jen pokrytecky odvraceli tvář a poté pronášeli tvrdé odsudky nebo je stejně pokrytecky litovali. Když mi odešel Šedýsek, zažil jsem sám ledacos - a právě proto jsem okamžitě začal jednat. Zavolal jsem panu Z. a začal s ním mluvit. Něco o psychologii člověka vím, navíc mi tehdy skutečně věřil a na konci našeho rozhovoru jsem si už byl jistý, že noc přežije...

Znovu jsem ho zkontaktoval hned druhý den. Opět jsem mu spoustu věcí vysvětloval, o lidech i o pejscích... o tom, proč tu jsme... takových telefonátů proběhlo ještě několik a pomalu jsem ho připravoval na nového psího kamaráda a nový smysl života.

Někdy během těchto rozhovorů mi přiznal (později i během našeho osobního setkání), že v onu kritickou noc, kdy jsem mu zavolal poprvé, měl už na stole připravenou nabitou pistoli a že pouze mně vděčí za svůj život... opakoval to vícekrát... a já občas přemýšlel, co by se stalo, pokud bych si tu mailovou zprávu skutečně přečetl až ráno. Proto ne sms, ale email...

Teď trochu odbočím, zmíním pro pochopení dalšího děje určitá specifika povahy pana Z. Že je to bytostně nešťastný člověk trpící tězkou depresí a hledající ve svém pejskovi určitou substituci za jiné nefungující vztahy, mi bylo jasné už delší dobu. Na druhou stranu jsem si jej vážil za to, co všechno dokázal pro svého pejska udělat, jak moc mu na něm záleželo. Protože žil podle vlastních slov v podstatě sám (až později jsem z různých důvodů musel začít o pravdivosti této verze pochybovat), přišlo mi přirozené přivést mu do cesty dalšího psího kamaráda - zcela jiné plemeno než byl jeho původní pejsek, protože už tehdy jsem tušil, že v labradorovi by ho zase viděl - plemeno dostatečně samostatné, sebevědomé a zároveň schopné mu dodat určitou sebejistotu a především smysl života. Plemeno pevnější povahy než jakou byl obdařen on sám.

Výběrovým sítem nakonec prošel středoasiat - pastevec, který splňoval z mého pohledu všechny důležité atributy pro to, aby oba spolu byli spokojení. Koncem roku si pan Z. našel a zamluvil štěňátko (pejska), pak za mnou dokonce přijel do Liberce, kde jsem mu znovu vtloukal do hlavy základní zásady včetně správného harmonogramu krmení a dalších věcí týkajících se štěněte a výchovy pastevce. Věděl jsem, že to nebude úplně jednoduché, ale věřil jsem mu a věřil  jsem tomu, že si nedovolí zklamat ani mě, ani svého psího parťáka...

Začátkem tohoto roku si pan Z. štěně převzal a mně začaly chodit nadšené maily, jak jsou spolu v pohodě, jak za ním štěně pořád chodí... a já se začal těšit, až malého Falca (pan Z. ho pojmenoval podle mé "psí značky") poznám osobně.

Přešel další měsíc a mně začalo v hlavě blikat varovné světýlko, protože tu a tam v mailu od pana Z. projela informace, která se mi vůbec nelíbila a signalizovala počínající velký problém. A když mi napsal, že mi přiveze ukázat Falca až v létě, roztočily se alarmy naplno a já vyvinul maximální úsilí k tomu, abych oba dostal na svoje květnové psí soustředění. Už v březnu jsem panu Z. potvrdil účast a vypadalo to, že i on si začíná uvědomovat, že bude nanejvýš dobré nechat si co nejdříve poradit. Některé jeho informace se mi opravdu nelíbily a nějak vyprchalo i jeho počáteční nadšení z toho, že má opět psího kamaráda...

Pak nastalo období, kdy začalo být ticho po pěšině, nicméně v relativním klidu jsem si říkal - přijedou a uvidíme.

A pak přišla pohroma.

Pan Z. přijel na soustředění a jeho úplně první věta o Falcovi, když mě uviděl, zněla:

"Von se na mě ani nepodívá!!"

Tato věta zazněla na soustředění z jeho úst ještě mnohokrát, pokaždé doprovázena nešťastněnasupeným výrazem pana Z. spolu s jednoznačně obviňujícím výrazem směrem ke mně. Když přešel první šok, v klidu jsem mu k tomu řekl pár věcí - hlavně co má dělat pro to, aby se to změnilo a jak využít možností, které mu soustředění přihraje.

Další šok přišel ve chvíli, kdy jsem se na Falca pořádně podíval. Půlroční štěně středoasiata s naprosto zoufalým odevzdaným výrazem v očích, psychicky zdeptané a evidentně i nesprávně živené... bylo mi v tu chvíli jasné, že je zle, třebaže ta pravá hrůza teprve měla přijít

Po celou tu dobu, kterou pan Z. do svého předčasného odjezdu na soustředění strávil, probíhaly věci zhruba takto - pan Z. s neskutečně depresivním výrazem seděl někde bokem se stejně se tvářícím Falcem, tvrdohlavě ignorující pokusy mé i dalších účastníků, aby se konečně probudil a začal fungovat. Měl výhrady a "problém" s každou naší akcí - někam jít, něco dělat, nedejbože vyjít schody do skalního hradu Sloup. Bojkotoval všechny činnosti, které letos i minulý rok bez problémů zvládli všichni lidé i jejich pejsci - že to Falcovi ublíží, že ho tím odrovná atd. atd. Nebylo mu divné ani to, jak Falco pokaždé ožil, pokud ho kontaktoval cizí člověk - a jak se propadl zpátky do svého smutku, pokud zůstal s panem Z. Falco byl v jeho očích "špatný", protože se na pana Z. ani nepodíval - ano, skutečně se nepodíval a je jasné, proč. Falco byl "špatný", protože jeho bývalý pejsek se choval jinak a díval se na něj - ironií ale je, že i toto začalo fungovat až poté, co u mne absolvovali před těmi třemi roky můj individuál...

Hučel jsem do něj i každou přednášku, dostával hromadu informací... nic. Sám ani jednou za mnou nepřišel se sebemenším dotazem. K tomu všemu z něj je tak mimochodem vypadlo, že svého skoro již půlročního Falca doma krmí 4x(!) denně (neb prý 5x by to časově nezvládl) a když jsem mu nevěřícně připomněl, jak jsem mu důtklivě kladl na srdce rozpis krmení po měsících a že teď už jen 2x denně a že pak není divu, jak Falco vypadá (stejná dávka rozdělená na 4 díly není z hlediska zažívání totěž jako rozdělená na 2 díly!), jen se na mě utrhl a vše zapřel. A když jsem ho v pátek večer viděl, jakým agresívním způsobem "přivolává" svoje štěně, přichystal jsem se na pořádnou lekci.

Nicméně k té už nedošlo - v sobotu ráno se pan Z. rozhodl odjet, přitom podle informací jeho spolubydlících ještě v noci byl samá sranda. Že prý je jeho štěně přetěžováno (přitom reálná denní zátěž byla průměrně 6-8 km převážně po měkkých lesních cestách rozložená do 4 hodin pomalé chůze s odpočinkovými zastávkami - v pohodě to zvládla bez jediného zakulhání i 12letá fenečka amstafa s artrózou, o 4měsíčních štěňatech loni ani nemluvě), že to není jeho minulý pejsek a že je prostě všechno špatně a úplně nejhorší jsem já...

Zkoušeli jsme to všichni. Spolubydlící z chatky, další účastníci soustředění i já sám. Ve chvíli, kdy jsem se od pana Z. dozvěděl, že za všechno vlastně můžu já (větu po větě jsem mu přitom přede všemi přítomnými vyvrátil každou jeho lež, kterou na mě vypálil), bouchly i ve mně saze a razantně jsem mu připomněl, co všechno jsem pro něj udělal a že chybu by měl hledat sám v sobě. Ne ve svém okolí a už vůbec ne ve Falcovi.

Nezabralo nic a na závěr jsem se dozvěděl, že už lituje toho, že si Falca vzal a že se měl tehdy radši zastřelit... pan Z. odvlekl Falca a odjel se stejným superdepresivním obličejem, se kterým přijel.

Ano, všichni jsme měli naprosto stejný pocit - z pana Z. i z chudáka Falca. Nešlo jen o můj subjektivní dojem. Tohle prostě bylo špatně.

Toho psychicky deptaného mladého pejska jsem měl a mám stále před očima. Na soustředění jsem přede všemi řekl, že tohle štěně je daleko vyrovnanější než jeho dospělý majitel, třebaže od něj dostává psychicky tak zabrat. Každý pes se velmi rychle stává odrazem svého pánečka a tady to bylo tak evidentní, ale ten statečný psí kluk dělal co mohl, přes svůj stažený ocásek a zoufalství v očích pořád zůstával o třídu výš než jeho pán.

Nenechám žádného pejska trpět, pokud to mohu nějak ovlivnit. Navíc tohoto případu jsem nemalou měrou součástí i já sám a proto jsem hned po návratu ze soustředění začal jednat a udělal to, co jsem těsně před jeho odjezdem panu Z. slíbil. Zkontaktoval jsem majitele chovatelské stanice, odkud Falco pochází a celý příběh i to, co mu předcházelo, jsem jim vylíčil - s tím, ať s mými informacemi naloží podle vlastního uvážení. Pan Z. dostane ještě jednu, poslední šanci a pokud se ještě vzpamatuje a od základu a trvale změní svůj přístup k Falcovi, pak budu za něj rád - ještě je na to vhodná doba a proto jsem nic neodkládal, protože tato vhodná doba už dlouho trvat nebude. To samé však platí i pro variantu, že pan Z. k rozumu nepřijde a Falco včas najde jiný, lepší domov...

Zachránil bych člověku, který mně a svému psímu parťákovi takto vše vrátil, život znovu? Ano. Udělal bych to i podruhé. V životě jsou chvíle, kdy se člověk vlivem okolností dostane na dno, sám jsem to poznal a poznal jsem i to, jaké to je, pokud se v tu chvíli od člověka odvrátí lidé, kteří mu jako jediní mohou pomoci a kterým věřil, že jim na něm záleží. Ale pokud někdo vyšle zoufalé volání o pomoc, můžete být zároveň jeho jedinými adresáty. Nikdy je neignorujte, jednou můžete být jejich odesílatelem vy sami...

Na stranu druhou pan Z. navždy ztratil veškerou moji úctu. Ne tím, jak se zachoval vůči mně a bezostyšně lhal o spoustě věcí - nebyl první ani poslední a i na tomto soustředění se našlo pár jedinců, kteří by si s ním v tomto zdárně mohli podat ruku. Už vůbec ne tím, že měl v životě zlou chvilku - ani ne tím, že je osobnostní slaboch. Ztratil ji v mých očích ale proto, že zradil svoje nádherné štěně, které za nic nemůže a které by ho milovalo víc než samo sebe - a proto, že za celou dobu, co jsou spolu, ho ani jednou nenapadlo, že mu ubližuje a že chyby, které projektuje do svého okolí, by měl hledat sám v sobě.

Nečekal jsem od pana Z. vděk, očekával jsem jen normální chování vůči Falcovi a mně. Nic víc, ale i to bylo zřejmě moc...

A v neposlední řadě přemýšlím i o tom, jak je možné, že znám osobně několik lidí, kteří vlastní zbrojní průkaz i zbraň a do jednoho jsou to jedinci, kteří jsou buď prokazatalně psychicky narušení popř. svoje okolí již ohrožovali nebo dokonce vlastní lékařské dobrozdání, že nejsou psychicky v pořádku. Nepřipadá mi to normální a reálně se obávám okamžiku, kdy někdo z nich příště opět neustojí svoje vlastní selhání (jak mi do jednoho již všichni z nich osobně předvedli) a svoji pistoli tentokrát neobrátí jen proti sobě samým...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Dar

 

Kdykoli se mne někdo zeptá, kde se bere moje schopnost komunikovat s pejsky, jak jsem se k tomu dostal, odpovídám, že základem všeho je určitý dar.

Právě tento dar mezidruhové komunikace, jehož skutečná podstata jednoho dne odejde se mnou, je spolu s mojí přirozenou smečkovou komunikací (hierarchie. psychika a psí signály) příčinou onoho zvláštního jevu, kdy moji klienti s údivem konstatují, že "můj pejsek se od setkání s vámi chová úplně jinak" nebo "můj pejsek se strašně rychle zlepšil". Ano, přesně tak to funguje - tito pejsci jsou pak vždy "lepší" - zklidnění, více napojení na své majitele, nestresovaní. Pokud jejich člověk (můj klient) na to naváže tak, jak mu vysvětlím a jak ho to naučím, jedná se o jev trvalý. Naopak pokud neudělá nic a nechá věci plynout jako předtím, pak se vše po několika dnech vrátí do původních (špatných) kolejí...

Právě v tom daru je skryto ono tajemství, které vytváří propastný rozdíl mezi mnou a lidmi, kteří se mne snaží napodobit. Nikdy se jim to nemůže podařit, vždy to bude jen umělá nápodoba (ani ne kopie), nikdy ne skutećnost, protože tomu schází ten základní element - dar, kterým disponuji, dar obecné komunikace na jiné dimenzi.

Proč jsem se rozhodl o tom napsat?

Před několika dny jsem po nějakých skoro dvaceti letech vzal znovu do ruky karty.

Tarotové karty.

Jeden člověk mě požádal o zodpovězení několika pro něj velmi zásadních otázek, protože o mně ví, že mám určité schopnosti v této oblasti. Použil jsem klasické kyvadlo, on pak přinesl karty - a mě to znovu zlákalo, třebaže jsem je tak dlouho nedržel v ruce. Provedení tarotových karet je obrovské množství, vykladači se ty jeho "musí líbit" a přesně tohle zafungovalo...

Naskočilo to hned. Lidé o tom obecně moc neví nebo jsou ovlivněni různými zažitými nesmysly a populárními "knížkami s návodem", ale schopnost vykládat karty je dána něčím zcela jiným - podvědomím a opět určitým vrozeným "darem" a schopností napojit se na zdroj informací. Jednotlivé symboly mají svůj význam neustále proměnlivý v kontextu ostatních, nikoli pevný a neměnný, nedají se "naučit", stejně jako se nedá "naučit" skutečná psí komunikace. Karty jsou jen zprostředkovatelem informace, vypravěčem příběhu. A stejně tak i vykladač karet je dalším zprostředkovatelem. Je vypravěčem, který řeč tarotových karet převádí do řeči lidské...

A jak to před těmi několika dny opět naskočilo, tak to naskočilo stoprocentně. Vše do sebe dokonale zapadalo - celý život člověka, který seděl vedle mne a já bral karty, ukazoval mu jejich souvislosti a vzájemné působení v různých aspektech jeho života. Vyprávěl jsem mu příběh jeho života. Alternativní cesty, jimiž se jeho život může dál ubírat... vysoce intimní záležitost, kterou obecně lidé buď vděčně přijmou nebo vás začnou nenávidět za to, že jste do nich pronikli...

Stejně jako rozumět psí řeči a psychice mě tohle nikdy nikdo neučil. Je to opět záležitost určitého "daru" - kyvadlo, proutkařská virgule i karty jsou pro mne jen posly z jiných dimenzí vnímání. A já si znovu uvědomil, že pokud člověk určité schopnosti má, pak je dostal proto, aby s nimi pracoval.

A proto mě taky napadlo o tom všem něco napsat...

Jsou věci mezi nebem a zemí, které prostě - fungují. Pro mnohé jsou nepochopitelné, mnozí jim nevěří, další je odsuzují. Princip všech těchto "věcí mezi nebem a zemí" je však stejný. Zvýšená senzitivita, schopnost empatie, pokora... a cosi, onen zvláštní dar, který tuto směs doplní a je pro ni nezbytně nutnou podmínkou.

A jako poslední - spouštěč, který vše uvede do pohybu. Teprve pak to začne dávat smysl - dar, který v člověku je schovaný, může do konce života zůstat nevyužitý, pokud ho něco nevykopne na světlo. U mne to byl můj první pejsek, kterému vděčím za to, že se můj dar projevil, změnil celý můj život a dal mu skutečný smysl. Postupně se začal měnit i můj pohled na mnohé stránky života, začal jsem víc pracovat s člověkem a jeho psychikou - a čas od času jsem někomu pomohl i svými dalšími "dary".

Veškeré svoje schopnosti vždy používám stejně - ku prospěchu těch, kteří potřebují moji pomoc. Nikdy jsem je nepoužil a nepoužiji pro špatné účely nebo ovlivnění věcí k prospěchu svému, protože s darem je potřeba jako s darem nakládat - vážit si jej a pokud má člověk jeho požehnání, pak jej musí používat výhradně k pozitivním ůčelům, nikoli k vlastnímu obohacení nebo škodě jiné bytosti.

Kdysi dávno platilo, že lidé s nevšedními schopnostmi byli někdy možná obáváni, ale vždy respektováni a chráněni, aby mohli svému okolí dál pomáhat. Tento intuitivně správný přístup byl porušen až s příchodem církevních dogmat "veškeré nadpozemské jevy přináležejí pouze Bohu" a daleko později civilizačním dogmatem "věci mezi nebem a zemí neexistují". Výsledkem toho je, že charakterově horší jedinci by nás nejraději zaživa upálili - paradoxně právě ti, kterým jsme nemálo pomohli. Důvod? Odkryli jsme jejich problémy, temné stránky jejich povahy, jejich slabosti a komplexy. Stačí lehce zabrousit do historie lidstva, stačí projít internet, stačí vzpomenout poslední roky mého vlastního života...

Závěr?

Nikdy neodsuzujte nikoho z lidí, kteří umějí "něco navíc". Právě oni jsou těmi, kdo jsou mnohdy jako jediní schopni vám pomoci a nikdy pomoc neodmítnou, protože je to pro ně základní přirozenost. Važte si jich tak, jak si kdysi podobných lidí vážili naši dávní předci. Umožněte jim přežít a dávejte o nich vědět, protože jen tak mohou pomoci nejen vám, ale i dalším, kteří jejich pomoc budou potřebovat někdy v budoucnu. A důsledně rozlišujte mezi lidmi se skutečnými schopnostmi a těmi, kteří jimi nedisponují, jen je předstírají a ve skutečnosti za sebou nechávají deziluzi a zklamání.

Psi nelžou a pokud se váš vlastní pejsek cítí po krátkém čase stráveném se mnou lépe než předtím, pak vězte, že to není náhoda, ale důkaz...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Šmejdi

 

Ještě jednou v krátkém čase se vrátím k tématu neodůvodněných kastrací (eufemismus pro doživotní zmrzačení do té doby zdravého a plnohodnotného psího jedince). Realita je totiž ještě mnohem horší a je zapotřebí ji ukázat v její skutečné podobě...

Můj základní postoj k této problematice najdete v mém článku Než necháte svého psa vykastrovat..., kde mimo jiné popisuji základní fakta o kastraci jako takové a jejím dopadu na organismus a psychiku psa/feny. Dále doporučuji k přečtení i moje další články Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?, Tak proč není vykastrovanej?!, dále Zmrzačení není pomoc! a z velmi nedávné doby KASTRACE - MOJE VÝZVA!. Doporučuji je i pro základni seznámení s přístupem lidí, kteří bohužel mají plně ve své moci životy svých čtyřnohých svěřenců.

Článkem, který právě teď čtete, chci znovu upozornit na extrémní jevy vyskytující se v této oblasti, o kterých se buď příliš nemluví, jsou bagatelizovány nebo zabaleny do zcela zavádějících frází a nesmyslných argumentů. Věřím, že mnozí z vás budou opravdu zaskočeni tím, jaká zvěrstva se dějí a kdo se mnohdy skrývá za "pomocí psům". Nebude to optimistické čtení, ale nejhorší je nad podobnými skutečnostmi zavírat oči a pokrytecky předstírat, že neexistují. A kdo mě jen trochu zná nebo se seznámil s mými publikovanými články a knihami, ví, že mlčet zalezlý v koutě jen proto, abych si někde neudělal zle, opravdu není můj styl...

Propagace bezdůvodného mrzačení psů a fen a jeho praktické aplikování jsou prolezlé napříč většinou veterinárních ordinací a klinik, mnoha výcvikovými zařízeními a 100% psích útulků a občanských sdružení, která o sobě tvrdí, že psy zachraňují a pomáhají jim. Realita je však naprosto jiná.

Tato občanská sdružení, ať už mají ve svém názvu různé "tlapky", "útulky", "šance" apod. jsou do jednoho (je mi líto, monitorováním jejich PR na internetu jsem skutečně nenašel výjimku) seskupením pokryteckých jedinců s vyšinutou psychikou, kteří nemají ani minimální úctu ke psům majících tu životní smůlu, že se jim dostanou do pařátů. Jejich argumenty, že "kastrace není nic proti přírodě" jen ilustrují jejich vlastní bezohlednost, neznalost, krutost a uplatňování absolutní moci vůči těm, které by naopak měli chránit před zlem pramenícím z povahy lidí.

Praktickým dopadem pro psy i jejich budoucí majitele jsou pak tzv. předávací smlouvy (mám jich několik k dispozici v původním znění), ve kterých je protizákonně zakotvena povinnost budoucího majitele svého psa/fenku nechat v nejbližší době vykastrovat. Protože se skutečně jedná ze strany předávajícího o protizákonný akt (porušující Zákon na ochranu zvířat proti týrání - konkrétně §4, odst.(1), písm. g), viz závěr článku), praktikují představitelé útulku/o.s. pro ně daleko jednodušší řešení - psy a feny nechají vykastrovat ještě během jejich pobytu u nich...

Jaká je konkrétní praxe?

Tyto instituce (fyzické i právní subjekty) se nerozpakují kastrovat 4-MĚSÍČNÍ A 5-MĚSÍČNÍ ŠTĚŇATA!! Nadřazenost a surovost konkrétních lidí v těchto případech jde dokonce tak daleko, že se těmito zákroky veřejně chlubí, veřejně je prezentují na internetu. Jejich zbabělost se bohužel projeví i následně v momentu, kdy se do nich opravdu někdo pustí - ve velmi krátké době je diskuze i s původním zdrojem informace smazána. Doživotně zmrzačené štěně na těle i psychice však zůstává...

Kdo je větší šmejd - ten, kdo rozhodne o kastraci štěněte ve věku, kdy rozumný veterinář odkládá například i daleko banálnější operaci kýly, protože kombinace narkóza/invazivní zásah do organismu/šok organismu je pro takto malé štěně životu nebezpečná? Nebo je větší šmejd veterinář, který daný zákrok bez jakýchkoli výčitek svědomí provede?

V mých očích jsou rovnocenní šmejdi oba dva...

Ocituji doslova pár typických a konkrétních nabídek z webu, který údajně dává "šanci zvířatům":

  • Jack russel terier (fenka), narozen 2013, 18.2.2014 jde na kastraci, poté může odejít do nového domova.
    (spočítejte si, kolik jí v době zákroku asi tak mohlo být)
  • Fenka je odblešená, odčervená, naočkovaná. K podpisu je adopční smlouva, a podmínkou adopce je kastrace fenky v dospělosti.
  • Všechna štěňata půjdou na adopční smlouvu. Podmínkou adopce je kastrace psa v dospělosti.

Jak přes kopírák, totéź najdete kdekoliv jinde.

Výcvikáři a majitelé "psích škol"? Ti, kteří by měli vědět alespoň minimum o psí etologii a rozumět psům?

Cituji:

  • "Povaha se nemění. Osobně kastrace schvaluji a nepovažuji je za týrání. (...) Jsou-li na to finance, jsem pro kastraci všech fen."
  • "Při své práci i ve svém volném čase se setkávám se psy i fenami kastráty docela běžně, sama mám i dvě kastrované feny doma. (...) U fen jsem se zatím s problémem nesetkala, užívají si stejně bohatý život jako dříve, mají stejně energie a drivu do cvičení, na skupinových procházkách ani na cvičáku nejsou "vyčleňované" ze společnosti a na rozdíl od jejich nekastrovaných kolegyň se nemusí 2x do roka omezovat v kontaktu se psy a návštěvě cvičáku kvůli hárání."

Paní, která údajně poskytuje "etologické poradenství pro problémové chování psů":

  • "V tomto případě, kdy je pes evidentně nešťastný a jeho chování je obtěžující pro okolí, není schopen si se psy normálně hrát a komunikovat, má tendenci nakrývat jiné objekty a jeho chování je kompulzivní, nutkavé, doporučím kastraci."

Panebože - větší důkaz své profesní neschopnosti a neúcty k psímu životu dotyční už snad ani nemohli poskytnout...

Chovatelé?

Cituji:

  • "Pokud už má člověk na feně odchováno a je si jistý, že na tomto jedinci chovat už nechce, 100% doporučuji kastraci (my sami se momentálně rozhodujeme, zda naší fenu, XY, ještě jednou připustit, či nechat vykastrovat)."

Jistě - vytěžit, nahrabat si peníze a pak zmrzačit. A tohle si říká "chovatel"...

Pokud to bude zapotřebí, nebudu mít problém k výše uvedeným citacím doplnit jména konkrétních osob. Na druhou stranu opět zdůrazňuji, že toto je pouze malý ilustrační výřez z obecně otřesného stavu pejskařství a "vztahu" ke psům v naší zemi. Proto výše uvedené příklady a výroky, ač jsou autentické a ocitované z veřejně dostupných internetových zdrojů, zatím nechávám bez identifikace. Podobná prohlášení a podobná inzerce je totiž k nalezení všude - a pokud bych zde měl vyjmenovat všechny zúčastněné subjekty, bylo by jich obrovské množství.

Svým způsobem by to ale byla zbytečná práce. Vždyť každý umí číst a každý má možnost se rozhodnout, zda těmto šmejdům poskytne pomoc, zda na ně dá odkaz, zda je doporučí, zda si od nich vezme štěně.

Každý má možnost si odpovědět na základní otázku - mají tito lidé, zastupující sami sebe, útulek nebo občanské sdružení, skutečný vztah k předmětu své činnosti, tedy psům?

Nebo jsou jen prodlouženou a velice ochotnou rukou kastrační lobby, degradující budoucího majitele (osvojitele) psa? Nesvéprávný člověče, protože na tebe není spolehnutí, vykastrujeme ti tvého psa raději předem? Jsi hloupý, neschopný, nedá se věřit tvým schopnostem, takže místo plnohodnotného psa/fenky dostaneš zmrzačeného kastráta?

A nepodporuje je tolik lidí právě pod vidinou "bezproblémového psa", "nehárající fenky" právě proto, že je jim tu tak vehementně podbízeno "jednoduché řešení"?

Proberte se, lidi. Tohle je cesta do pekel.

Proti bezdůvodným kastracím bojuji už 15 let. A možná záměrně mi psí osud do dnešní doby nadělil tři vlastní pejsky, kteří by svůj život nikdy nedožili jako plnohodnotní, pokud by se dostali do pracek někomu ze šmejdů, o kterých je tento můj článek:

  • Zlatý retrívr Dino - pejsek s nesestouplým varletem by byl snadnou obětí mantry "psy s tímto onemocněním je bezpodmínečně nutné kastrovat". Se mnou odešel jako plnohodnotný pes ve věku 11,5 let a zemřel na selhání organismu.
  • Západosibiřská lajka Shadow - pejsek s velmi dominantní a živou povahou, extrémně nezávislý na člověku, s velkým akčním prostorem (taková má správná lajka i být). Ideální kandidát na kastraci, viďte, šmejdi? Vykastrujeme ho a přestane si vyskakovat. Se mnou zůstal jako plnohodnotný, mnoha lidmi obdivovaný pejsek a velká psí osobnost. A světe div se - ani mi neutekl, ani nikoho nesežral, třebaže mi to mnozí tolik přáli.
  • Pyrenejský horský pes Gardien - pastevecký obr, jehož čistá pyrenejská povaha je bohužel negativně poznamenaná českým chovem (jedná se mimochodem o dosti rozšířený problém pyrenejů v ČR) a na kterém jsem do dnešní doby už zanechal obrovský kus práce. S čistým svědomím mohu říci, že ve šmejdských rukou by skončil coby "problémový" jako hlídač, v kotci nebo vykastrovaný a tím pádem odepsaný do konce svého života. Spolu jsme parťáci a ač stále ještě nedospělý a psychicky se vyvíjející, vyrůstá mi z něj další psí osobnost.

Chce to vždy jen pracovat. Pracovat na psí výchově, komunikaci, věnovat svému čtyřnohému parťákovi dostatek času, energie, trpělivosti a empatie. Chovat se k němu tak, aby ve svém prostředí a člověku viděl v maximální míře svoje přirozené společenství - hierarchicky fungující psí smečku. A aby v ní on sám žil jako plnohodnotný jedinec, tak jak ho vytvořila příroda a jak přišel na svět. Nikoli jako jedinec zmrzačený ve jménu lidské arogance, pohodlnosti, neúcty k cizímu životu a charakterové nedostatečnosti lidí okolo něj.

Kastrace nikdy není řešení výchovného problému, není prevencí v jakémkoli směru a smí být použita pouze ve 100% odůvodněném případě, kdy je poslední možností zastavení zdravotního problému. V každém jiném případě se jedná o týrání i podle Zákona na ochranu zvířat proti týrání, pokud už musíme jasné věci posuzovat takto - cituji:

    (1) Za týrání se považuje
    (...)
    g) provádět chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu nebo jiných vlastností zvířete (...)

     

Scestná argumentace, že "kastraci nelze podřazovat pod pojem změna vzhledu či změna jiných vlastností", kterou šmejdi tak rádi používají, je naprosto nesmyslná - zvíře se zlikvidovanou schopností rozmnožování a produkce pohlavních hormonů má zcela jednoznačně jiné vlastnosti!

Toto by nepochopil skutečně jen hlupák nebo ignorant.

Je smutné sledovat, kam až klesl charakter tolika lidí, pohybujících se kolem psů a majícich v rukou jejich osudy.

Je to o lidech.

O konkrétních osobách.

O ŠMEJDECH.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

KASTRACE - MOJE VÝZVA!

 

Rozhodl jsem se, že do tématu KASTRACE šlápnu zcela zásadním způsobem tak, jak to dosud nikdo přede mnou neudělal.

Důvodem k tomuto mému rozhodnutí jsou stálé snahy tento zákrok propagovat jako jednoznačně prospěšný a z hlediska prevence přínosný (u psů i fen), a to bohužel velmi často ze strany samotných veterinářů - tedy těch, kteří jako "vykonavatelé" mají doslova ve svých rukou osud svých psích pacientů.

Bohužel, místo toho, aby svým klientům vysvětlili realitu a následky kastrace/sterilizace na psychický i fyzický stav jejich psů a fen, vyprávějí jim pohádky, které nemají se skutečným stavem naprosto nic společného. Otřesné je, že se v těchto případech často jedná o mladé veterinární lékaře a lékařky, kteří přicházejí do praxe takto naočkováni již z veterinárních fakult a místo toho, aby v sobě našli alespoň základní vztah a úctu k předmětu své činnosti a používali i zdravý rozum, šíří svoji kastrační mantru osobním podáním i prostřednictvím internetu.

Argumenty a názory těchto veterinárních lékařů jsou následující:

  • pokud má majitel psa a fenu, jednoho z nich je zapotřebí vykastrovat
  • optimální termín kastrace feny je před prvním háráním, nejpozději mezi prvním a druhým háráním
  • u feny je jejich odůvodněním prevence nádoru mléčné žlázy
  • u psa je jejich odůvodněním zklidnění psa a odstranění jeho agresivity (dominance)
  • psychickou dospělost vnímají i u velkých a obřích plemen (německá doga, molosové) již v cca 1,5 letech jejich věku
  • kastraci vnímají jako jednoznačně pozitivní zákrok
  • u fen se drží názoru, že "všechno musí pryč" (tedy děloha i vaječníky)
  • nemají problémy používat u fen hormonální antikoncepci a u psů chemickou kastraci
  • jsou schopni "klidně kastrovat i nakrytou fenku"
  • nepřipouštějí vliv kastrace na povahu psa/fenky
  • neschopnost, nadřazenost nebo nezodpovědnost majitelů povyšují nad životy a práva psů

Protože se jejich argumenty opakují jak přes kopírák (osobně jsem je sesbíral z různých zdrojů na netu), nejde zde o averzi vůči konkrétní osobě a není zapotřebí jmenovat nebo odkazovat na konkrétní články - jedná se o systémovou záležitost. Jelikož však považuji tyto snahy za extrémně nebezpečné pro všechny neznalé majitele dosud plnohodnotných štěňat, psů a fenek (a především pro psí populaci), rozhodl jsem se k následujícímu jednoduchému a myslím si, že i férovému kroku.

PROTOŽE ZÁSADNĚ NESOUHLASÍM S TÍM, JAKÝM ZPŮSOBEM JE U NÁS PROPAGOVÁNA A V JAKÉ MÍŘE PROVÁDĚNA BEZDŮVODNÁ KASTRACE ZDRAVÝCH PSŮ A FEN, dávám tímto možnost třem veterinárním lékařům z České republiky a Slovenska, zastávajícím výše uvedené argumenty a názory a praktikujícím je ve své veterinární činnosti, se se mnou střetnout ve veřejné názorové diskuzi na mém webu. Naše debata bude probíhat na necenzurovaném diskuzním fóru, kam budeme mít přístup jen my diskutující. Sledovat diskuzi ale bude moci kdokoliv, v reálném čase. Každý diskutující (v ideálním případě tedy já a tři veterinární lékaři) bude mít svůj přístup chráněný jménem a heslem. Každý z nás zde bude vystupovat pod svým skutečným jménem.

Termín diskuze bude za týden, tedy v neděli 2. března 2014 a začne ve 20:00hod našeho času.

Účelem této akce je objasnění zásadních věcí ve prospěch zdravého rozumu a úcty k psímu životu namísto účelového mrzačení psů, fen a lidského vztahu ke zvířatům obecně - a jak pevně doufám, přiměji i vás samotné k zamyšlení a přehodnocení této problematiky. Je vás v ordinacích a na internetu tolik, kterým nedělá problém vykastrovat štěně nebo březí fenu a denně propagovat "přínos a potřebu kastrací" - ti největší borci z vás dokonce vyhlašují tzv. "Měsíce kastrace"... Vaši psí pacienti se bránit nemohou a jejich neznalí majitelé vám v tomto ohledu bohužel až přespříliš věří. Ve mně ale budete mít skutečného soupeře - za všechny, kteří v těchto případech neměli tu nejmenší šanci. A protože vím, jsem si stoprocentně jistý a dokáži argumentačně obhájit, že pravda je v tomto případě na mé straně, ponechám vám výhodu početní převahy - na mé straně bude vědomí záchrany plnohodnotného života psů a fen, jejichž majitelům tato naše debata otevře oči. Vědomí záchrany plnohodnotného života psů a fen, kde se za roky mé práce již tak stalo.

Kdo z veterinárních lékařů bude mít odvahu a chuť do této diskuze jít, bude tu vítán. Vyberu tři z vás, kteří se maximálně ztotožňují s výše uvedenými argumenty a názory. Kontaktujte mne prosím mailem na této adrese a do mailu uveďte jednoznačnou ověřitelnou identifikaci (nejlépe váš web s  veřejným zpětným kontaktem). Vybraným pak zašlu jejich přístupové jméno a heslo a bližší informace.

Konečný termín "přihlášky" je pátek 28.2.2014 ve 12:00hod. Pokud nikdo z vás nebude mít odvahu, bude to bohužel velmi vypovídající ve váš neprospěch. Jak jsem však již uvedl, vaše argumenty a názory jsem si nevycucal z prstu - jsou uvedeny na internetových prezentacích a veterinárních poradnách tolika z vás. Jakkoli si vaší ve většině případů přínosné práce po naše pejsky vážím, pozitivním přístupem k neodůvodněným kastracím a jejich veřejnou propagací ji těžce znevažujete. Nyní tedy dostanete jedinečnou možnost postavit svůj přístup veterináře proti mému přístupu etologa a věřte, že zde budete mít velké publikum.

Děkuji a budu se těšit...

Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO (http://www.psiskolafalco.cz)

V zájmu objektivity a neovlivňování konkrétních lidí nebudu nikoho z veterinářů kontaktovat osobně, přesto vím, že mnozí z nich PSÍ STRÁNKY FALCO pozorně sledují - navíc jsem odkaz na tuto výzvu poskytl ke sdílení i na sociální síti Facebook. Proto tedy prosím všechny své čtenáře, kteří chtějí této akci pomoci, aby dle své úvahy odkaz na tuto moji výzvu rozšířili na internetu. Máte nyní možnost sami pomoci dobré věci. Předem vám děkuji za spolupráci.

AKTUALIZOVÁNO 2.3.2014 aneb JAK SE K TOMU VETERINÁŘI (NE)POSTAVILI...

Jistě jste všichni byli zvědaví, zda se najde aspoň jeden veterinář, který zvedne hozenou rukavici.

Stejně jako vy, byl jsem zvědavý i já sám.

Bohužel, vyplnilo se nejen moje reálné očekávání...

NIKDO Z VETERINÁŘŮ, KTEŘÍ TAK RÁDI PROVÁDĚJÍ A DO SVĚTA VYKŘIKUJÍ PROPAGACI "PREVENTIVNÍ KASTRACE" A "KASTRACE PRO ODSTRANĚNÍ NEŽÁDOUCÍCH PROJEVŮ" NENAŠEL ODVAHU VEŘEJNĚ PŘEDSTOUPIT A KONFRONTOVAT TENTO SVŮJ PŘÍSTUP S MÝM PŘÍSTUPEM JEDNOZNAČNÉHO ODMÍTÁNÍ KASTRACÍ Z VÝŠE UVEDENÝCH DŮVODŮ.

Nikdo z veterinářů, oslovených touto veřejnou výzvou, oslovených prostřednictvím internetu, sociální sítě Facebook i oslovených přímo vámi, nevyužil obrovské šance, kterou jsem jim poskytl.

Mohli mě převálcovat svými argumenty...
Mohli vám všem vysvětlit ten úžasný přínos kastrací, to nesmírné dobrodiní, jež můžete dopřát svým zatím plnohodnotným psům a fenkám...
Mohli udělat bezplatnou reklamu sami sobě - stejně tak i samotné kastraci...

Jediné, co by museli překousnout, byl fakt, že by proti sobě neměli uspaného přikurtovaného psa nebo fenku, nýbrž mne a pro ně samotné moje jistě nepříjemné otázky a argumenty.

Každopádně to ale mohli zkusit - měli jedinečnou šanci!

Nikdo z oslovených se však do poslední chvíle neozval, neodpověděl, nikdo nezareagoval, absolutní ticho po pěšině a mrtví brouci...

A to je velmi, velmi vypovídající.

Co z toho vyplývá?

1/ Nikdo z nich nemá odvahu jít se mnou do diskuze, protože velmi dobře vědí, že by v přímé argumentační konfrontaci se mnou neobstáli. Neobstály by jejich "argumenty", stojící na vratkém základě demagogie a komerce, neobstály by proti argumentům mým, vycházejícím ze zákonitostí etologie psího druhu a prosté úcty k přírodě a životu bytosti, které jsem nepřivedl na svět.

2/ Nemají potřebu něco vysvětlovat. Stále totiž do jejich ordinací proudí dostatek lidských ovcí, nepřemýšlejících o důsledcích svého jednání - ovcí, lehce manipulovatelných dostatečně výživnou reklamou. Reklamou na kastraci.

3/ Dokud se výrazně nezmění náhled pejskařů (a lidí obecně) na toto počínání, nic je nebude nutit svůj postoj změnit. V tom je jejich výhoda - manipulovatelný laik neustále mající před očima "přínosy kastrace" je velmi snadnou kořistí a je přece tak jednoduché uklidnit svoje svědomí kouzelnou formulkou "Poradil mi to veterinář...", že ano?

4/ Nejsem tak naivní, abych věřil, že změním myšlení této skupiny veterinářů. Ale mohl jsem změnít myšlení dalších jejich klientů - a to by bylo pro kastrační lobby příliš nebezpečné.

Situace kolem kastrací je čím dál horší. Čím dál horší je totiž i postoj samotných majitelů psů - když čtu na internetu větu "zkoušel jsem jí dát na kastraci s tím že to snad pomůže" (zcela předvídatelně a logicky to stav této konkrétní fenky s psychickým traumatem naopak zhoršilo), nevěřím vlastním očím a dotyčného bych topil v koši ve Vltavě... To je jako co? "Zkusím kastraci" a když nepomůže, tak ten zákrok snad vrátím v čase? Může takto uvažovat soudný člověk? A co veterinář, který bez mrknutí oka zmrzačil do té doby plnohodnotnou fenku jen proto, že její majitel vyřkl verdikt, že fenečka má "pokřivený charakter"?

Ten pokřivený charakter tady měl někdo úplně jiný.

Jednoho krásného dne se dožijeme toho, že se u nás masově rozšíří další reklama. Psi štěkají, takže pro jejich vlastní blaho jim to zatrhneme. Budeme jim vyoperovávat hlasivky. Proč? Protože štěkají, někomu to určitě vadí, všude bude klid a ticho a vlastně to všechno děláme preventivně pro jejich dobro, aby neštěkali na sebe navzájem a aby si soused nemohl stěžovat - a jedná se o naprosto neškodný zákrok...

Že vám to připadá absurdní? Není to o nic absurdnější než "preventivní kastrace" a při přístupu valné většiny našich veterinárních lékařů vůči kastracím je naprosto jasné, že oni budou ti poslední, kdo by podobný zákrok odsoudil. Bude-li poptávka a zapracuje-li lobby, půjdou do toho. Stejně tak jako jejich klienti preferující ta krásně dostupná a jednoduchá řešení.

Zatím ještě veterináři tvrdí, že podobný zákrok je nepřípustný...

Tak proč je pro ně přípustná bezdůvodná kastrace?! Zákrok daleko složitější, daleko razantněji ovlivňující organismus a psychiku psa/feny. Zákrok nevratný, ve většině případů provedený pouze na základě "přání klienta" nebo dokonce doporučený samotným veterinářem-řezníkem!

Ano, je vlastně naprosto jasné, proč nikdo z nich nesebral odvahu se mnou na dané téma diskutovat.

NEMĚLI BY TOTIŽ SEBEMENŠÍ ŠANCI TYTO ŠÍLENÉ PRAKTIKY OBHÁJIT.

Závěrem zde ocituji větu z profesního webu jedné známé veterinární kliniky - jednu jedinou větu, která naprosto jasně demonstruje otřesný postoj této skupiny veterinářů ke kastracím:

"Kastrace zvířat redukují zdravotní rizika, zlepšují životní pohodu a vztahy s lidmi."

Myslím, že k tomu už opravdu není co dodat - závěr si každý učiňte sám za sebe...

 

P.S. Tímto chci také poděkovat těm z vás, kteří mojí akci i mně samotnému vyjádřili jakýmkoli způsobem podporu. Děkuji i těm z vás, kteří se aktivně podíleli na rozšíření mé Výzvy na internetu, resp. kontaktovali přímo konkrétní veterinární lékaře a veterinární pracoviště.
______________________________
Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Lidé - smečka nebo stádo?

 

Počátkem roku 2014 jsem ve svých komentářích zveřejnil malé zamyšlení o dnešním světě lidském i psím. A jelikož to moje čtenáře evidentně zaujalo, rozhodl jsem se napsat na toto téma trochu víc - jednak nechci, aby určité věci jen tak zapadly a jednak, jak jsem na závěr výše zmíněného textu naznačil, je ještě ledacos k probrání...

Občas je nutné šťouchnout a probudit.

Ve svém ponovoročním komentáři jsem mimo jiné napsal pár slov o zásadním rozdílu mezi společenstvím zvířecím a lidským, kdy stádo nebo smečku vede vždy jedinec zkušený, chytrý a s vědomím toho, že smysl jeho práce tkví v udržení a co nejlepší kondici tohoto seskupení. Už z principu tedy nemůže stát v čele jedinec, který nikdy aktivně nelovil nebo si nemusel zachraňovat život před útokem predátora - jednoduše proto, že by absolutně netušil, co tato situace obnáší a jak ji řešit.

Na druhé straně v naší lidské společnosti se běžně a opakovaně dostáváme do stavu, kdy na vrcholových vůdčích postech stanou lidé, kteří za celý svůj produktivní život nepoznali život běžné "smečky". Nikdy nepoznali boj o život a starosti "řadového jedince", na svoje pozice se nedostali ani díky svým zkušenostem, ani díky svým schopnostem, ani díky svému sociálnímu cítění, nic z toho vzhledem ke svým trvale nadprůměrným benefitům a privilegovanému životu nikdy nepoznali. Dostali se na ně jinak a zcela logicky i jejich priority jsou jiné, než by měly být - nejsou zaměřeny na rozvoj společenství, ale na rozvoj osobních prebend, popřípadě prebend spřátelených účelových skupin. Výsledkem je oslabení společenství jako takového, vzrůstající frustrace, nespokojenost, stres. Největší průšvih je ale ten, že "řadoví členové smečky" už neplní svoji korekční úlohu - lidé otupěli a ztratili základní instinkty přežití, zapomněli na základní hierarchické principy sociálních tvorů. Ztratili zájem spolupracovat a ze sociálního společenství se stalo seskupení jednotlivců. Žijí vedle sebe, ne spolu.

Co by se v analogické situaci dělo v sociálním společenství zvířat?

První vůdčím jedincem nezvládnutý moment (vytlačení z území, špatná strategie lovu, špatná strategie útěku, nenalezení oblasti vhodné k obživě, nezvládnutá hierarchie, stresové projevy atd.) by dal jasný signál, že něco není v pořádku. Po celou dobu vedení smečky/stáda je vůdčí jedinec/skupina pod bedlivým dohledem celého společenství a především potenciálních nástupců - zde nic netrvá věčně, zájmově, dědičně ani klanově. Vůdčí jedinec je sám za sebe, není podporován žádnou soukromou mocenskou složkou v rámci smečky a ve svých podřízených jedincích má neustále bdělou zpětnou vazbu a fungující korekční mechanismy, nutící ho pracovat tak, jak má.

Pokud se smečka/stádo dostane do nesnází, v prvé řadě dojde k radikálním změnám v sociální oblasti - stres a nespokojenost má za následek zvýšení komunikačních a sexuálních agresí (a na druhé straně potlačení rozmnožovacích aktivit), vzájemných střetů a prosazování individualit na úkor společenství. Tyto rozpory velmi rychle narostou do kritického stavu, ze kterého jsou jen dvě možná východiska: zánik společenství (rozptýlení do jiných smeček/stád plus velmi pravděpodobná smrt těch, kteří to nezvládnou) nebo výměna "vedení". Pokud je druhá alternativa úspěšná, původní společenství funguje dál, pouze se změněnou hierarchií.

Pokud vám tento text připomíná to, co dnes vidíte kolem sebe, pak to není náhoda. Základní vrozené vzorce chování sociálních druhů jsou stejné, ať už se to někomu líbí nebo ne. Liší se však vrozená dominance/submisivita a míra sociální spolupráce konkrétních druhů, skupin i jedinců.

Mimochodem - mnozí z vás mohou výše popsané projevy sledovat na svých vlastních psech... už rozumíte, proč a co se děje?

Základní problém dneška je v tom, že lidská "smečka" vlastně nic neřeší, zpětná vazba nefunguje. Stará osvědčená strategie "chléb a hry" (poskytni plebsu základní potravu, aby přežil, zabav ho hrami, aby otupěl a nemyslel) funguje stále perfektně a je dovedena téměř k dokonalosti. Stačí jen otevřít oči a pořádně se podívat okolo sebe.

Máme k dispozici počítače, chytré telefony, sociální sítě. Člověk by si řekl - paráda, super, teď můžeme TVOŘIT, můžeme ŘEŠIT...

Jenže... 99% lidí s tímto obrovským potenciálem netvoří a neřeší naprosto nic. Pokud se podíváte na obsah například nejpopulárnější a nejrozšířenější sociální sítě Facebook, zjistíte, že 80-90% jejího obsahu (obsahu, kteří vytvářejí lidé, které většinou osobně znáte a přidali jste si je do své skupiny), jsou 1000x recyklované "veselé" nebo naopak "dojímavé" obrázky, "moudré životní citáty", nesebekritické pokusy neatraktivních žen a dívek o atraktivní fotky nebo nicneříkající výkřiky do tmy bez jakékoliv souvislosti. Ke svému zděšení zjistíte, že čím stupidnější (či provařenější) oznámení světu, tím víc obdivných "lajků". Pokud něco sami vytvoříte a podělíte se o výsledky (vidím to mimochodem v jakékoli oblasti lidské činnosti a snažím se o to i sám za sebe - tvořím, nekopíruji a dělím se o výsledek, ať se to týká mé práce s pejsky a lidmi okolo nich, ať se to týká života s vlastními pejsky, ať se to týká mé publikační činnosti nebo muziky, které se aktivně věnuji), nečekejte nic, protože toto sociální stádo (až na sporé výjimky) už má svoje priority zcela jinde. Nepřemýšlí, není schopno úsudku, nezvládá základní rozlišení předložené informace.

Pak se není čemu divit, že například jiná velmi rozšířená a sdílená facebooková komodita "ztracený pejsek" se dostává do absurdních situací, kdy je bezmyšlenkovitě sdílené a mnohokrát kopírované oznámení často staré mnoho týdnů až měsíců (a v původní verzi již v komentářích dávno označené jako vyřešené). Je vážně tak náročné nezahlcovat prostor tímto smetím na úkor skutečně akutních a opodstatněných případů, kdy podobný postup může reálně pomoci?

Přesně ti samí lidé nejsou dále schopni rozlišit příčiny a následky. Pláčou nad ztracenými pejsky, ale absolutně jim nedochází, oč by jejich aktivita na sociální síti byla přínosnější, pokud by třeba sdíleli odkazy na moje články a materiály z těchto PSÍCH STRÁNEK FALCO - protože potom by k mnoha smutným případům vůbec nemuselo dojít. Pak by totiž mnohý pes nebyl ukraden z kotce nebo zahrady (kolik jsem na toto téma už napsal textu?), neutekl nebo nebyl vystresovaný v období konce roku (nepřipomíná vám to náhodou jeden můj velmi známý článek?), jeho majitel by se naučil fungující postupy, nedošlo by k pokousání některých dětí díky hlouposti nebo neinformovanosti jejich rodičů atd. atd.

Proč myslíte, že dávám formou svých textů tolik informací k dispozici a na každý článek nebo rubriku je k dispozici veřejně dostupný internetový link? Protože nemám co na práci? Nebo proto, aby byly tyto materiály jednoduše odkazovatelné? Bingo, bé je správně!

Natvrdo teď řeknu, že nepřímá spoluúčast na spoustě problémů byla a je v rukou právě těchto lidí, kteří místo bezduchého sdílení následků problému mohli dotyčnému účinně pomoci odstranit příčinu problému zveřejněním kontaktu na mne a můj web, na konkrétní texty. Mělo by to daleko větší význam pro dotyčného člověka i jeho pejska (to není žádná domýšlivost, jen moje prostá a jednoduše prokazatelná zpětná vazba za dobu, po kterou už lidem a jejich pejskům pomáhám). Mnozí z nich ode mne dostali (na můj podnět a jejich vlastní žádost) i potřebné materiály za účelem jejich aktivního použití v podobných případech přimo v terénu... nechtějte vidět výsledek reálné "snahy" většiny z nich.

Na prstech jedné ruky teď spočítám ty, kteří tvoří onu vzácnou výjimku z pravidla a kterých se výše uvedený text netýká. Na prstech jedné ruky a ještě zůstane rezerva... smutné.

Co je příčinou toho, jak strašně sobecky ("mně už pomohl a dál už mě to nezajímá, ostatní ať si trhnou nohou") je člověk schopen uvažovat?
Je to otupělost? Nezájem?
Neschopnost nebo neochota domýšlet věci, chápat základní souvislosti?
Zahleděnost do sebe a bytostné sobectví?
Lenost a pasivita?
Závist...?

Je velký, obrovský rozdíl mezi životem aktivním, tvořivým a životem pasivním, konzumním. Vše ve vesmíru je udržováno v rovnováze - každé entitě je cosi poskytováno tak, aby opět ona sama mohla něco vyprodukovat. Zvířata, rostliny stále žijí dle tohoto základního principu, v pokoře a pochopení. Jen lidé se nějak pokazili, smysluplná tvořivost je podkopávána, všemi možnými cestami je propagována pasivita a prostředky k ovládání mas. Lidé ničí sami sebe, ničí svá společenství a radostně přehlížejí, že jejich vrozené vzorce chování místo k přežití jedince a druhu degenerují k zániku. Je to smutné zjištění a na rovinu přiznávám, že pokud bych před těmi 15 lety sám radikálně nezměnil svůj život, dnes bych asi o těchto věcech takto neuvažoval. Změnili mě právě psi a práce s nimi, stejně tak i související kontaktní práce s lidmi a dlouholeté sledování vývoje jejich uvažování, reakcí a priorit.

Občas je nutné šťouchnout a probudit.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Pes to pochopí, člověk ne

 

Před časem jsem se ve svých Komentářích zmínil o tom, že je mnohem efektivnější domluvit pejskovi než člověku - byl to případ sebevražedného čivavího kluka z našeho paneláku, který má poněkud jednoduchou paničku a kdykoli jsme šli s telátkem kolem, vyštěkával ho, běhal kolem něj v kontaktní blízkosti a vůbec dělal vše pro to, aby ho 55kg Gardy zašlápl. Čivava je výhradně navolno a běžně se stává, že se šmrdolí dole v přízemí, zatímco jeho panicka je ještě v prvním patře a absolutně nemá o ničem přehled, natož aby měla možnost zasáhnout. Stačí zprudka otevírané nebo zavírané dveře od výtahu, popřípadě některý ze zdejších startovacích podobně vedených psů a bude po mrňousovi...

Asi dvakrát jsem se pokusil domluvit jeho majitelce v situacích, kdy malý kaskadér startoval po Gardym a paní se pouze přihlouple smála. Gardyho mám v těchto místech na vodítku a pod plnou kontrolou, protože by opravdu stačilo, kdyby mu došla trpělivost a hrábl po psí miniatuře tlapou (přece jen je to pastevec a ani z mého pohledu nemá dúvod nechat si všechno líbít), nemluvě o tom, kdyby použil stejné dorozumívací prostředky jako malý provokatér.

Paní ovšem nic z toho nedocházelo a každé potkání čivaváka znamenalo jeho zuřivý štěkot a ňáfání po Gardym.

Jednoho dne došla trpělivost mně. Setkali jsme se venku pod schody, čivava začal opět předvádět svoje oblíbené kousky, já vzal telátko a vystartoval proti němu jako smečka. Stačily asi tři kroky, telátko bylo potichu, já ne, žádný kontakt, nic, čivava správně zhodnotil situaci a odcouval. Paní samozřejmě nadávala, ale to mi bylo jedno...

Od té doby je klid.

Je to už skoro čtvrt roku, dost často se potkáváme a malej je zticha, neblbne a je v pohodě i v momentech, kdy se ocitne přímo pod Gardyho hlavou čnící nad ním ve zhruba metrové výšce. Včera jsem si znovu uvědomil, jaký je opravdu celou dobu naprostý klid a že tato změna nastala ze dne na den v okamžiku, kdy jsme ho s Gardýskem srovnali do latě.

Pes to pochopí, člověk ne. Veškeré domlouvání jeho majitelce bylo celou dobu k ničemu (kromě toho, že mi přestala odpovídat na pozdrav a já ji následkem toho přestal zdravit). Jediná nedestruktivní lekce psímu kaskadérovi přinesla efekt okamžitý, žádaný a jednoznačně pozitivní. Jestli si toho všimla i jeho panička, v to moc nedoufám, nicméně to už neovlivním - nadále spolu chodí tak, že pokud by k něčemu došlo, paní by to zjistila až poté, co by malej přestal dýchat. Ale pochopil on - pokud chce přežít, musí se chovat po psím a ne jako asociální magor.

Domluvit místo člověku jeho pejskovi se mi dlouhá léta osvědčuje jako nesrovnatelně efektivnější způsob nápravy. Funguje vždy a pokud je "domluva" dostatečně jasná, pak funguje navždy.

Kolikrát stačí i jen pohled. Je to přesně o tom, co stále vysvětluji kolem dokola - každý pes uznává fungující silnou smečku, uznává autoritu, uznává psychickou sílu a rozumí přirozené psí komunikaci.

Až budete mít podobný problém, vzpomeňte si na tento můj článek.

A svoji komunikaci nasměrujte k pejskovi, ne k jeho člověku...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

"Tak proč není vykastrovanej?!"

 

Příběh ze života, kteý se mi osobně stal minulý týden. Dávám ho sem především proto, aby si lidé znovu uvědomili, proč je zapotřebí tolik bojovat za zdravé plnohodnotné fenky a pejsky.

Protože paní z tohoto příběhu je jen jednou z mnoha pejskařů stejného zrůdného smýšlení, kteří se pohybují mezi námi. Není totiž výjimkou a identický nebo podobný názor má příliš mnoho těch, kterým se dostane do pracek nešťastný tvor - pes...

Vracím se s telátkem z procházky, už je tma a jdeme přes odpočívadlo, co vede těsně vedle silniční komunikace, mám Gardyho na vodítku. Na odpočívadlo přijíždí auto, naplno nám svítí do očí, nevidím nic, ale telátko zarazí na místě a slyším a tuším nějakého pejska. Přiběhnou dva a za okamžik dorazí jejich majitelka - rozsvícená světla má za zády, ona mě vidí dokonale, já její podobu jen tuším.

A proběhl mezi námi následující výživný rozhovor...

  • Paní: "Krásnej, co je to za rasu?"
  • Já: "Děkujeme, pyrenejský horský pes."
  • Paní: "Nechcete ho pustit, ať si pohrajou? Nebojte, OBA JSOU VYKASTROVANÝ..."
    (první varování, s kým mám co do činění)
  • Já: "Právě proto ne."
  • Paní: "Proč?"
  • Já: "Nemuselo by to dopadnout dobře, pastevci nemají kastráty rádi..."
  • Paní: "Proč?"
  • Já: "Vy nevíte, co udělá kastrace se psem?"
  • Paní: "NO TO JE NESMYSL, VŮBEC NIC!"
    (varování druhé)
  • Já: "Ok. Tak se mějte."
  • Paní: "A vy máte toho svého na chov?"
  • Já: "Ne. Proč?"
  • Paní: "TAK PROČ NENÍ VYKASTROVANEJ?I"

Asi jsem tam stál chvíli jak idiot a zíral na tu paní, ze které jsem stále oslepen světly viděl jen blonďatou hlavu... a první myšlenka, co mi prolítla hlavou, byla "To vás měli vykastrovat!" - no, neřekl jsem to, přiznávám.

Místo toho jsem nad ní jen zavrtěl hlavou a odpověděl: "Protože ho mám rád a na rozdíl od vás nemrzačím svoje psy, paní. Sbohem!"

Vzal jsem telátko a šli jsme pryč. A hlavou mi letěly myšlenky, kolik takových lidských zmetků mezi námi je a kolik z nich má psa nebo fenku. A jak tahle paní spokojená sama se sebou určitě vrtí hlavou nad úchylem, kterého právě potkala a který nenechal vykastrovat svého psa, když na něm přece nechce chovat...

Protože v této zemi je přece normální svoje psy a fenky kastrovat, tak je to správné, áááno...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

99:1

 

Tento článek je jakýmsi pokračováním textu, který jsem publikoval před zhruba rokem - o lidech a mé mnohdy nevděčné práci s nimi. Můj názor je, že není dobré o těchto věcech mlčet, protože jen jejich otevřené publikování je může pomoci eliminovat. Pojmenování jevů a skutečností jejich pravým označením je důležitý krok k tomu, aby se jejich opakování v budoucnu zredukovalo na minimum.

Jednou za čas se pracovně setkám s člověkem, kterého v následujícím textu označím jako "problémového klienta". Tento rok se mi to stalo díkybohu jen asi dvakrát z poměrně velkého počtu lidí, se kterými jsem pracoval, bývalo to i horší. Bohužel práce s nimi je tanec mezi nakřáplými vejci, protože neustále musíte hlídat jejich náladovost, pečlivě volit každé slovo (strašně se jich dotkne upozornění na jejich chybu), nesmíte je přetížit (po půlhodině se totiž zhroutí) - a k tomu všemu musíte kvalitně odvést svoji vlastní práci a zabránit tomu, aby dotyčný nerozhazoval vlastního pejska. V ideálním případě z jejich pohledu byste vlastně po nich samotných neměli chtít vůbec nic, nad pejskem zamávat kouzelnou hůlkou a ještě jim poděkovat.

Jsou divní, nevyzpytatelní, velmi zákeřní a velmi špatně se s nimi komunikuje... 

Scénář průběhu konzultace nebo výcviku s takto problémovým lidským jedincem je jak přes kopírák. Dostaví se človíček s hypertrofovaným egem a méně či více postiženým pejskem - buď ve smyslu jeho absolutního nezvládnutí ("tady ho máte a něco s ním udělejte"), s pejskem, který strachy tahá bříško po zemi a čeká, kdy se na něj zase něco snese (a pečlivě připraveným příběhem, jak mu ho někdo zkazil), popřípadě s jiným problémem. V okamžiku konkrétního pojmenování pravdy nastává první bod střetu, protože ego dotyčného to často nezkousne. Pokud dotyčný není jako člověk úplně ztracený a nepřijel ze mne jen dělat vola, začínáme pracovat. Vždy a za všech okolností, s každým psem, nejprve ukáži, jak je možné s pejskem komunikovat tak, aby pejsek takříkajíc "fungoval". Ať je to chůze u nohy, nenapadání okolí, obecná komunikace - prostě předvedu, že to jde a kdo mě už poznal, ví, o čem teď mluvím. V této fázi je vše ještě v pořádku, klient vyjádří nepředstíranou pochvalu mé práce a vypadá spokojeně (protože sám nemusí nic dělat)... a já tedy s pejskem i jeho majitelem pracuji dál.

Problém nastává třetí nebo čtvrtý den (pokud jde o několikadenní akci), kdy již "naučeného" pejska předávám klientovi k vlastní práci (klient je celou dobu vedle nás, vše mu názorně předvádím, vysvětluji a průběžně zodpovídám dotazy). Po cca půlhodině nutnosti vydávání vlastní energie se problémový klient začiná hroutit. V klidu říkám "ok, teď musíte vydržet a pejskovi ukázat, že na to máte!" Problémový klient se však nadále hroutí a začíná být nervózní a vzteklý - na svého pejska a především na mne. Uklidňuji ho, povzbuzuji. Nic nepomáhá. Přebírám od něho pejska, protože zkušenost s těmito lidmi mě už naučila, že za dalších pět minut by se z dotyčného stal už jen agresívní hulvát s nulovou snahou cokoli dělat. Zbytek lekce opět absolvuji s pejskem já, protože na rozdíl od svého pánečka/paničky on má ze svého učení se a "řešení situací" radost a je to na něm i velmi dobře vidět. Prostě si rozumíme a oba víme své. 

(Teď malinko odbočím - všichni tito problémoví klienti mají ještě jednu společnou vlastnost: jsou zhruba o 20-25, někdy i o víc let mladší než já. Jsou v plné síle, ještě nemají problémy se šlachami nebo zády. Já sám ten den nejen našlapu kilometry a vydám spoustu energie pro ně, našlapu ještě dalších 8-10km a vydám nemálo energie se svým vlastním pastevcem - a zvládnu to, třebaže ze sebe během práce s pejskem klienta vydám takové kvantum psychické energie, že po lekci pejsek lehne a spí. A na rozdíl od těchto nemohoucích chudáků se mi nikdy nestalo, aby podobně selhal klient starší než já nebo můj vrstevník - tito lidé to berou jako výzvu, dokázání toho, že na něco mají, že to zvládnou. Ženy, muži, 71-letý pán... vždy obstáli na výbornou.)

Naproti tomu problémový klient s časem zvyšuje svůj vztek, protože po něm něco vyžaduji - pracovat se svým pejskem, snažit se pracovat na sobě samém, pro lepší společný život do budoucna. Ne pro mne. Ale on to neudělá. Na začátku lekce si musí nejprve zakouřit, zatímco s pejskem trpělivě čekáme. Říkám si "je to klient", jak mu neodpustím práci, odpustím mu toto. Trpělivě mu vysvětluji a předvádím třeba desetkrát za sebou to samé, klidným hlasem - i v okamžiku, kdy on sám na mě začne hlas zvyšovat a vztek z něj lítá ušima. Za ty roky práce s mnohdy problémovými a agresívními lidmi jsem se tohle naučil, protože je to ta nejlepší protizbraň. Ale - když toho už začne být příliš, prostě ho stopnu. Nejsem ovce na porážku nebo hromosvod pro špatnou náladu a na svého doktora také nebudu hnusný, když se mi snaží pomoct. 

Pokud se dotyčný nedá do pořádku, začíná třetí fáze, kdy ať řeknu co řeknu, začíná reagovat naprosto nelogicky, útočně a s cílem vyvolat konflikt. Jeho vztek se začíná projevovat i na jeho chování vůči pejskovi a můj apel na klid ho rozjíždí ještě víc. Začíná být nevypočitatelný, začíná urážet, řeší absolutně nesouvisející věci, protože už neví kudy kam. Kope kolem sebe. Měl jsem tu klienta, který sice měl reálně prvního psa v životě, ale jakmile jsem mu řekl něco jiného než mu poradil chovatel nebo si myslel on sám, byl oheň na střeše - jak se podřekl, tak vlastně jen proto, že jsem mu to řekl já. Prý "musím mít vždycky svoji pravdu". Jistě - pokud ji mám (a ne svoji, ale objektivní), nebudu ji přece tajit, jinak by tu byl zbytečně. A za každou tuto pravdu by měl být velice, velice vděčný - protože nezřídka jsou případy, kdy právě tato "moje pravda" mu do budoucna zachraňuje pejska nebo fenku, ať se to týká chování nebo třeba výživy. 

Každý klient, který za mnou přijede, si zaplatí moji práci - moje znalosti, moji energii, můj čas, můj dar. To vše odvedu vždy ku prospěchu pejska i jeho člověka, podle svých nejlepších znalostí, schopností a svědomí. V žádném případě si ale nepředplatí právo chovat se ke mně jako hulvát nebo si na mě léčit svoje komplexy či špatnou náladu. Nejsem jeho zaměstnanec, nejsem jeho podřízený a pokud by se tak choval kdekoli jinde, rychle by s ním vyrazili dveře. Moje trpělivost je lety tréninku na dost vysoké úrovni, ale není nekonečná a nenechám se od problémových jedinců ponižovat. Třebaže s nimi jednám do poslední chvíle klidně a o jejich podivném chování si myslím své, není mi jich líto. Jsou to totiž jen slaboši, kteří zahodili svoji šanci stát se silnými (opravdu silnými, ne jen ve svých představách) a denně budou mít před očima svůj obraz v očích svého vlastního psa, který je vidí takové, jakými skutečně jsou - slabými, nejistými a zakomplexovanými s potřebou svoje vlastní selhání vždy svést na někoho jiného.

Pokud se 99% mých klientů umí chovat slušně a normálně, má to 1% evidentně problém samo se sebou. Čím víc si toto 1% pustím k tělu, čím víc se usmívám a snažím se mnohé situace odlehčit, čím víc je povzbuzuji a pomáhám jim - tím více si dotyční myslí, že si mohou ke mně všechno dovolit, jsou schopni mi říct nebo dokonce napsat takové věci, že nad tím zůstává rozum stát a já osobně bych si na jejich místě v životě něco podobného vůči nikomu nedovolil.

Plést si vstřícnost se slabostí je ale veliký omyl a za poskytnutou pomoc nebýt vděčný, ale chovat se jako hulvát není smutné, je to ostudné a vypovídající o konkrétních jedincích (ne anonymních, ale s plnými jmény a osobně poznaných). Na to je velmi vhodné nezapomínat...

K napsání na začátku odkazovaného i tohoto článku mě donutili právě tito konkrétní lidé. Protože je dobré mít některé věci na očích.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Smutná zpráva o člověku

 

Když jsem před lety začal vstupovat do povědomí lidí okolo psů, byla to doba, kdy jsem neměl důvod nevážit si lidského druhu. Psi i lidé u mne měli stejnou šanci.

Roky míjely a postupným poznáváním charakteru psa a člověka se začaly pomyslné váhy mé důvěry a respektu čím dál víc klonit k psímu druhu.

Před lety se hodně lidí divilo, jak je možné, že si více vážím psů a mám je raději než lidi. Kroutili nechápavě hlavou a pasovali mě na podivína...

Dnes za mnou lidé sami chodí a říkají: "Víte, já už mám raději psy než lidi."

Těch lidí je čím dál více.

Stejně jako já ani oni nezanevřeli na lidský druh. Jen mu přestali věřit, přestali se svěřovat, přestali být důvěřiví, začali být opatrní a kolem sebe vybudovali ochrannou hradbu. Začali se uzavírat sami do sebe, protože se setkali s příliš velkou dávkou zklamání, podrazů a lží.

Začínají rozumět psům a zvířatům obecně, přestávají rozumět člověku. Protože právě ten "vrchol evoluce a pán tvorstva" se začíná chovat nevypočitatelně, agresívně a bez špetky zájmu o to, jak prospívá nebo naopak ubližuje svému okolí.

Psi byli, jsou a vždy budou tvory sociálními - pokud do toho opět nezasáhne člověk a nevytvoří další psí mutanty s vyblokovaným sociálním chováním, ke své vlastní podobě.

Člověk, který do svého genetického fondu dostal stejnou sociální výbavu jako pes (komunikace, spolupráce, přirozený výběr na základě kvalit jednotlivce), tuto schopnost začíná alarmujícím způsobem ztrácet. Jeho vrozená potřeba spolupracovat mizí a místo ní nastupuje potřeba likvidovat všechno, co mu stojí v cestě. Přírodu, zvíře, obecné hodnoty - i jiného člověka...

Tento negativní vývoj se za poslední roky roztočil do obludných rozměrů. Stačí se podivat kolem sebe a uvědomit si, kolik věcí se dnes řeší agresí a odsudkem místo snahy pochopit. Jako pejskaři to vše pociťujeme ještě výrazněji, protože máme přímé srovnání s těmi, kteří zatím zůstávají čistí - s našimi pejsky.

Zkuste si jen na chvíli představit, co by se stalo, kdyby se naši psi chovali stejně jako dnešní lidstvo. Zlikvidovali by sebe navzájem a úspěšně by se snažili likvidovat i své "pánečky".

Chovali by se vlastně úplně stejně, jako se dnes chováme my, že?

Každý týden chodím se svým telátkem kolem veřejného prostoru (pozemek patří městu), kde obrněný magor říkající si "cvičitel" s bičem v ruce učí psy a jejich majitele, jak se chovat agresívně. U slalomových tyček pro agility jsou uvázána půlroční vystresovaná štěňata se staženými ocasy, která zdárně nasávají atmosféru agresivity a zloby.

Každý týden chodím okolo a bojuji s touhou zakročit, protože to, co se tam děje, je zoufalost. Pak se kouknu na ty lidi, co tam přivedli svoje vlastní dospělé i nedospělé pejsky a v jejich výrazu vidím tutéž tvrdost a bezcitnost. A čím víc jejich pes zuří, tím jsou šťastnější, protože oni sami se v té agresi vyžívají - "cvičitel" i jeho ovečky. Vystartovat ale po nich samotných naštvaný pes, strachy se po.....

Snažím se ze všech svých sil a na základě omezených možností, které mám, přivést v lidech na svět zpátky základní úctu k živým tvorům. Trpělivě svým klientům i čtenáŕům PSÍCH STRÁNEK FALCO znovu a znovu vysvětluji, že opravdu není normální psy mrzačit kvůli vlastní pohodlnosti nebo neschopnosti, že opravdu není normální psy deptat a ponižovat namísto komunikace a spolupráce.

Jsou lidé, kteří tomuto jednoznačně rozumí, jsou lidé, kteří se jen bojí označení "blázen" nebo "fanatik" a potřebují ujistit, že to, co sami cítí, je v pořádku.

Jsou lidé, kteří navždy zůstanou bezcitnými sobci.

Dokud je ta druhá skupina ve většině, je to zlé pro lidský i psí druh.

Smutná zpráva o člověku a nelze o tom mlčet.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?

 

Před několika lety jsem na svých PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO uveřejnil svůj zásadní materiál ke kastraci (článek Než necháte svého psa vykastrovat...), k tomuto tématu jsem se vyjádřil i ve svých knihách. Mluvím o něm na svých akcích, snažím se o to, aby co nejméně pejsků a fenek poznalo "dobrodiní neškodné kastrace" a tedy doživotní zmrzačení své psychiky.

(Nebudu zde znovu psát fakta a argumenty, které jsem ve výše uvedeném článku o kastraci již zveřejnil, kdo jste jej dosud nečetli a problematika vás zajímá, zde je k dispozici.)

Po těch letech mohu s radostí konstatovat, že se mi podařilo mnoha lidem otevřít oči a jejich čtyřnohé kamarády mnohdy na poslední chvíli zachránit (mailů s textem typu "na pondělí jsme už měli domluvený zákrok, v neděli večer jsem četl/a váš článek a samozřejmě jsme to zrušili, děkujeme" přišlo také poměrně dost). To je ta pozitivní zpráva.

Negativní je bohužel fakt, jaké nesmysly se mezi lidmi udržují a jaké účelové dezinformace dostávají často od těch, kterým jako laikové věří - od svých veterinářů. Kromě oblíbených zaklínacích formulek "Vůbec vám to s pejskem/fenkou nic neudělá!" a "Bude teď daleko poslušnější!" (podle toho, jaká věta na klienta od pohledu zabere) také třeba úžasné sdělení, že "10-měsíční fena je po prvním hárání už dospělá"... V této zemi veterináři mrzačí štěňata (předem zdůrazňuji, že ani v jednom případě nešlo o zdravotní důvody!) už v 6 měsících, ve světě ve 3(!) měsících - jsou to konkrétní případy psů, o kterých vím přímo od jejich majitelů.

Nicméně na konci rozhodovacího procesu vždy stojí člověk - majitel psa. Rozhodnutí a veškerá zodpovědnost leží výhradně na něm, jeho psí svěřenec do toho bohužel možnost zasáhnout nemá, třebaže se jedná o jeho vlastní budoucnost. A protože se jedná o extrémně krutý ortel, v zájmu záchrany co největšího počtu těch, jejichž osud leží v rukou jejich mnohdy nepochopitelně uvažujících páníčků a paniček, položím v tuto chvíli všem, kteří jsou rozhodnuti svého psa/fenku doživotně zmrzačit (nebo to už udělali), několik jasných a stejně krutých otázek:

1/ Uvědomujete si, že tento zákrok je NEVRATNÝ a jeho negativní důsledky se s Vaším pejskem/fenkou potáhnou po CELÝ ZBYTEK JEJICH ŽIVOTA?

2/ Přistoupili byste se stejně bohorovným klidem a čistým svědomím ke kastraci, pokud by se týkala VÁS SAMÝCH, VAŠICH DĚTÍ nebo VAŠEHO PARTNERA?

3/ Pokud by Vám někdo řekl, že pokud necháte svému psu amputovat levou přední končetinu, přestane Vám utíkat, udělali byste to? Kastrace jako "prostředek zklidnění" a "pouhé uříznutí kusu masa" je STEJNÝ NESMYSL.

4/ Uvědomujete si, že pokud by všichni uvažovali jako Vy sami, NEMĚLI BYSTE ANI SVOJE ŠTĚNĚ? Psi se totiž stále ještě rozmnožují výhradně pohlavní cestou, nikoliv buněčným dělením. A k tomu je nezbytně nutná plnohodnotnost obou rodičů.

5/ Opravdu se za sebe někteří z Vás nestydíte ve chvíli, kdy při osobní debatě se mnou na toto téma začnete vyřvávat "MNĚ TO ŘÍKAL VETERINÁŘ!", "PSALI TO NA INTERNETU!" nebo "KAŽDÝ ŘÍKÁ NĚCO JINÉHO!"...? Empatie vůči Vašemu pejskovi/fenečce, vztah, autocenzura, prostý selský rozum - nebo úcta k živému tvoru, to vše Vám nic neříká? Proč tak málo z Vás je schopno říci "já vím, udělal jsem chybu a je mi to opravdu líto"...?

6/ JSTE CHOVATEL? Připadá vám normální do smlouvy zapracovat klauzuli, že pokud štěně z Vašeho vrhu nebude použito v chovu, musí je jeho budoucí majitel pod hrozbou sankcí nejpozději do jednoho roka věku nechat vykastrovat?

7/ JSTE ČLENEM SDRUŽENÍ, které o sobě tvrdí, že POMÁHÁ PSŮM? Připadá vám normální psa, který se Vám dostane do pařátů, automaticky nechat vykastrovat nebo to smluvně přikázat jeho budoucímu majiteli pod hrozbou sankcí nejpozději do jednoho roka věku?

Dočetli jste a poctivě si těchto jednoduchých sedm otázek zodpověděli?

Část z vás mne v tuto chvíli bude nenávidět.
Část z vás sklopí hlavu a zamyslí se sama nad sebou.
A část z vás může opravdu usínat s klidným svědomím.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!

Kdo zná moji druhou knihu O PSECH A LIDECH, četl i jednu z jejích kapitol nazvanou Nabídka a poptávka. Je aktuální čas její téma znovu připomenout - v tomto mém novém zamyšlení, protože příliš mnoho lidí si stále některé věci ke škodě své, svých pejsků a obecného vztahu ke psům neuvědomuje.

(Pozn.: tento text jsem původně publikoval na svém FB profilu.)

Nastala sezóna dovolených a spolu s ní opět vypukla přehlídka lidského pokrytectví, nad kterým mi stále zůstává rozum stát - pokrytectví, o kterém jsem psal ve své druhé knize a které stále některým nedochází nebo docházet nechce...

Na jedné straně pokrytectví majitelů psů, kteří svoje psí souputníky "milují" tak moc, že je v rámci své každoroční luxusní dovolené obětují na oltář vlastní pohodlnosti.

Na straně druhé pokrytectví majitelů psích hotelů, kteří tak strašně "milují" psy, že s otevřenou náručí běží vstříc každému potenciálnímu klientu a nabízí modré z nebe, jen aby klient přistál u nich a ne u konkurence o dům dál.

Pes odloučený od svého majitele tuto situaci nese vždy velmi těžce. Psů, kteří po celou dobu nežerou, jsou vystresovaní, smutní a jen přežívají, je každoročně obrovské množství. A každý z nich si do celého dalšího svého života nese permanentní pošramocení toho nejcennějšího, co existuje - své vlastní psychiky a důvěry ve svého člověka.

Tohle není sranda. Na jedné straně stojí bezohledný majitel psa, na straně druhé vysoce vstřícný majitel psího hotelu, provozující toto zařízení jako živnost - nikoli charitu. A jako takový vyvíjí snahu směrem k co nejvyššímu zisku: "Váš pejsek tady byl tak šťastný, kdykoliv ho sem můžete znovu dát, ano, jistě, budeme se těšit..." - a podívejte, co teď mám u sebe za plemeno, paráda že? Jééé a tenhle - šup fotečka, jak ho máme rádi...

PR letí na plné pecky, daří se, fotečky, ňuňánci, všeobecné štěstíčko. Penízky se hrnou a majitel psa prožívá orgasmus, jaký že je pejskomil, neboť svému psychicky závislému parťákovi dopřeje psí hotel! No řekněte, on se takhle obětuje, všechno zatáhne - no ryzí charakter, že.

Přitom by stačilo tak málo.

Nemít žaludek na některé způsoby "podnikání". Neboť to platí i obráceně - nebude nabídka a majitel psa bude muset začít uvažovat jinak. Třeba tak, že si nepořídí psa, dokud jej srdéčko a partner(ka) budou tahat na zahraniční dovolené. Třeba tak, že si uvědomí, co je to zodpovědnost a skutečná péče o psího kamaráda. Třeba tak, že tento člověk dostane šanci osobnostně povyrůst...

Mít tu moc, psí hotely (jak vznešeně to zní, že?) bych ze zákona zakázal. Jejich provozovatelé by tak také dostali šanci osobnostně povyrůst - třeba v tom, jak vypadá skutečný vztah ke psům, nepodepřený penězi. A třeba v tom, že ego se dá uspokojit i jinak...

Psích hotelů, penziónů a jak se k čertu všechny tyto vykachlíkované ubikace honosně nazývají, přibývá jak hub po dešti stejně jako přibývá psů. Evidentně se jejich provozovatelům vyplácejí a jsou rok od roku luxusnější, včetně jejich příbytků, jinak by se do nich nikdo nepouštěl. Ok - pak ale nechť tito lidé hrají férovou hru a nehalí se do image lásky a světla, pak nechť mluví o čistém byznysu, protože ve svém jádru to nic jiného není.

Protože pokud vydělávám na tom, že podporuji týrání psí psychiky a spolupodílím se na výchově psích majitelů k nezodpovědnosti a nejjednoduššímu řešení bez ohledu na skutečné psí potřeby, pak nemohu mluvit o vztahu - pak je to jen o té díře na trhu a penězích.

Napsal jsem tento svůj názor již před několika lety do své druhé knihy a čas mě v něm pouze upevnil. A každý požadavek na svoji osobu ve smyslu "jedeme na dovolenou, nemohli bychom u vás nechat svého psa" posílám okamžitě a natvrdo do míst, kam patří.

Napsat toto zamyšlení tak, jak tyto věci skutečně vnímám a vidím kolem sebe, bylo by ještě o hodně tvrdší. A možná i na to někdy dojde.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Zmrzačení není pomoc!

V naší republice je dost neziskových organizací a občanských sdružení, zabývajících se dle vlastních promomateriálů "záchranou psů a hledáním nových domovů pro ně". Činnost na první pohled jistě pozitivní a chvályhodná, vždyť přece pomáhají pejskům.

Jenže...

Existuje něco, co se se skutečnou pomocí psům absolutně neslučuje. Tím něčím je v předávací smlouvě uvedená povinnost kastrace psa/sterilizace feny pro nového majitele, konkretizovaná nejpozdějším datem vykonání.

Jinými slovy - ano, pejska nebo fenku si můžete odvézt a zůstane váš, ale pouze pod podmínkou, že dotyčného jedince necháte do data uvedeného ve smlouvě doživotně zmrzačit!

Toto je naprosto absurdní a z hlediska vztahu k psímu životu jednoznačně odsouzeníhodný požadavek. Lidé z těchto sdružení a organizací se pouze různými cestami (vlastní nebo cizí iniciativa) dostali ke konkrétnímu psímu jedinci, lépe či hůře se o něj po určitou co nejkratší dobu postaraji a zcela logicky pro něj hledají trvalý domov. Nicméně - nemají sebemenší právo rozhodovat o tom, zda pes nebo fena zůstanou plnohodnotnými nebo psychicky doživotně poznamenanými jedinci, ať už z hlediska právního nebo morálního. Nemají sebemenší právo vydírat budoucího majitele požadavkem kastrace, protože okamžikem předání se dotyčný pes/fena stává plně majetkem nového majitele. Je to úplně stejný princip, jako kdyby vám autobazar mající auto v dočasné péči (ať už jako majitel nebo zprostředkovatel) toto prodal pouze pod podmínkou, že s ním nebudete jezdit mimo město...

Je nesmírnou drzostí těchto lidí se na jednu stranu prezentovat "záchranou psů" a na straně druhé budoucímu majiteli smluvně přikázat jeho zmrzačení. "Svého" psa neporodili, nevychovali, pouze se pro něj stali jakousi přestupnou stanicí, odkud by se pes v pokud možno co nejkratší době a nejlepším stavu měl dostat do nového stálého domova. Měli by být rádi za každého člověka, který tento domov chce a je schopen poskytnout - strkat mu k podpisu vyděračskou smlouvu "pes bude váš, ale musíte mu zničit osobnost a běda, jestli to neuděláte do námi určené doby" je taková nestoudnost, že by za toto zasloužili do jednoho seřezat vodítkem.

Protože zmrzačení psa není pomoc.

Je nutné o těchto případech vědět a upozornit na ně, protože spousta těchto organizací si pouze dělá falešnou mediální reklamu a skutečný vztah ke psímu životu dostává těžce na frak (pokud to mám napsat slušně).

Je nutné o těchto případech vědět a upozornit na ně, protože jakou šanci na šťastný život bude mít do budoucna mladý a v okamžiku předání ještě zdravý plnohodnotný pes, pokud jeho majitel skutečně udělá to, k čemu se podpisem předávací smlouvy musel zavázat?

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Záměr nebo nechtěný efekt?

Rozhlédněte se kolem sebe. Cokoli uvidíte, je regulováno - zákonem, nařízením, zákazem nebo vyhláškou. Děti i dospělí se na kolech prohánějí se stupidními helmičkami na hlavách, protože co kdyby na tu hlavičku hapali, že? Moje generace, která chválabohu tuto šílenost ještě nezažila, by vlastně vůbec neměla existovat, protože by se musela během svých kaskadérských kousků podle tohoto vidění světa zákonitě umlátit o dlažbu a asfalt. Leč nestalo se tak. Proč? Prostě jsme dávali větší pozor - jednoduše proto, že jsme intuitivně věděli, že silnice je tvrdší než naše hlava. A kdo to nevěděl, naučil se to empiricky.

Přemýšleli jsme.

Naše automobilové začátky se konaly v autech bez airbagů, pasivních i aktivních bezpečnostních systémů a různých dalších geniálních vychytávek. Podle toho jsme i jezdili, protože nám bylo jasné, že těch pár plechů kolem se může lehce slisovat do úhledné rakvičky. Kdo tuto skutečnost ignoroval, už mezi námi není.

Přemýšleli jsme.

Pokud někdo běžel a v cestě měl psa, automaticky zpomalil nebo změnil trasu, protože věděl, že pes je od přírody lovec a běžící "kořist" je pro něj velké přirozené lákadlo.

Přemýšlel.

Dnešní realita je zcela jiná. Malým prckům se nemůže nic stát, protože podle moudrého nařízení mají na hlavičkách helmičky a proto vesele padají z kola. Přestávají dávat pozor, nenaučí se předvídat a přemýšlet, chránění "předpisy a nařízeními". Dospělí cyklisté se prohánějí po silnicích "chránění" gayovskými elastickými oblečky - a samozřejmě protekcí, neboť cyklista je bůh a právo je vždy na jeho straně, třebaže se řidiči zmítá před kapotou ze strany na stranu jako postižený akutní virózou.

V nabušených autech se prohánějí řidiči s mokrými řidičáky a hypertrofovaným sebevědomím, neboť oni jsou chráněni svým "superhyperkchárem" a nic se jim tedy nemůže stát, ať už zatočí volantem kamkoli a s plynem přilepeným na podlahu. Že by mohli někoho zabít? Soráč, voe...

Jdete lesem se svým pejskem a málem do vás vrazí příští olympijský vítěz v přespolním běhu a s ušima zalepenýma značkovými sluchátky, protože on je přeci plně pod záštitou nařízení o "zodpovědnosti majitele za svého psa" a nic jiného ho nezajímá.

Psi jsou na vodítku, na čumáku mají náhubky, na krku stahovák, ostnáč nebo elektriku, protože jejich vyděšení majitelé jsou pokakaní hrůzou z toho, že by jejich psí kamarád někoho oblízal nebo se k někomu jen přiblížil. Dotyčná "oběť" je pak schopna pod vidinou tučného odškodnění hnát celou věc na policii a v případě potřeby až k mezinárodnímu soudu. Vyskytuje-li se nablízku dítě nebo matka s kočárkem, je možné psa upálit na hranici a jeho majitele veřejně lynčovat.

Co je společným jmenovatelem výše popsaných případů?

Degenerace lidí.

Ztráta elementárního pudu sebezáchovy a schopnosti (ochoty!) přemýšlet v situacích, žádajících správné rozhodnutí nebo aspoň minimálně rozumné reakce.

Nejezdit jak prase, neřítit se sebevražedně do osobního prostoru psa a jeho majitele.

Přemýšlet.

Nespoléhat na to, že vás zachrání nějaký zákon, předpis, vyhláška nebo nařízení.

To jediné, co člověka může zachránit nebo ochránit, je použití vlastního rozumu.

Bohužel - v dnešní době je člověk (úmyslně?) manévrován k nepoužívání mozku, je manévrován k nesamostatnému nepřemýšlení.

Nepřemýšlej, člověče.

Vše máš regulováno předpisy, zákazy, nařízeními a vyhláškami.

Zapomeň na pud sebezáchovy.

Je to záměr nebo nechtěný efekt...?

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Zapomínáme...

Potřeba těsného fyzického kontaktu je dána všem živým tvorům od přírody. Je pro ně přirozenou součástí života, přinášejí si ji na tento svět již v prvním okamžiku narození. Nejde o nic, co by se teprve museli učit - je přirozeným vzorcem chování, geneticky předávaném z generace na generaci.

Jen člověk zapomíná, tak jak jde jeho život a on se čím dál víc učí přetvářce a budování ochranného valu kolem sebe.

Učí se skrývat své city a své emoce, učí se lhát těm, které oslovuje jako své přátele a partnery, ztrácí svoji vlastní osobnost.

A jednoho dne si pořídí štěně a jeho první starostí je, jak ho umístit co nejdále od sebe.

Do boudy...
Do kotce...
Do chodby za zavřené dveře...

Zvířata mají v sobě daleko více empatie, lásky a přirozených potřeb kontaktu a objetí než dnešní člověk. Jsou bezprostřední a nádherná hloubkou svých citů a emocí.

Zamyslete se nad sebou, až vám zas bude vadit olíznutí psím jazykem, přitulení psího těla a psí blízkost vůbec.
Zamyslete se nad sebou, až vám bude připadat zvrácené spát vedle svého pejska a cítit jeho dech.
Zamyslete se nad sebou, až vám bude připadat nenormální milovat svého pejska víc, než jste kdy mohli milovat člověka.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Škodovku nebo Porsche?

Každé psí plemeno není pro každého... tato myšlenka mi leží v hlavě již nějakou dobu, když pročítám dotazy, sleduji některé lidi kolem sebe nebo procházím kolem haciend se zahradou. Je to dlouhodobý stav, ne pouze jeden konkrétní případ, který mě zrovna dnes přiměl k napsání tohoto článku.

Je to podobné jako s těmi auty v nadpisu - Porsche není pro řidiče, který je nejistý, bojí se jet rychle, vyjede jednou za rok a tuto značku si pořídil jen proto, aby udělal pofidérní dojem na svoje okolí. Jo a abych nezapomněl - také aby udělal dojem sám na sebe, jaký že je borec. Vždyť škodovek jezdí kolem hafo, ale Porsche? To (na to) jen tak někdo nemá...

- Mámo, pořídíme si psa! A pořádného hafana!
- No táto, to je nápad! Ovčáka?
- Ale ne, prosím tě... ovčáka má dneska každej. Něco fakt extra... hele, přines atlas!
- Podívej - pastevci! To jsou kousci! Nebo tady ty afghánští chrti, koukej... tyjo a tady to vypadá jako vlk, co to je? Hmm... československý vlčák... to existuje? A tady další vlk - nějaká lajka nebo co... hehe, to je ten pes co letěl do vesmíru!
- Ty táto - ale to bude potřebovat nějakej kotec, co? Nebo bude lepší bouda?
- No to asi jo... ale máme velkou zahradu, ta mu bude stačit, v baráku by akorát nadělal. Do kotce pude na noc, až budeme grilovat nebo až si budou na zahradě děcka hrát. Nebo až se tam spolu budem v létě opalovat, hehehe... a ten pišingr vodvedle se pos... i s tím svým vovčákem neodmrlým!
-Teda táto ty seš hlava! Děti, poďte sem, budeme mít psa!! Tak kerej se vám líbí?

Takhle nějak to v mnoha případech začíná. Ne ve všech - ale až v příliš mnoha ano...
Pes se vybere podle velikosti, barvy (aby ladil k baráku - přísahám, takovou sympatickou dvojici jsem poznal osobně!) a stupně reprezentace.
Že by se někdo zajímal o jeho povahu? Přirozené psí potřeby? O to, že pes vážně není jen nějaká "věc", ale psychicky minimálně stejně vyspělá osobnost jako jeho budoucí majitel - a (což je realita) v mnoha případech jej svým charakterem i mnohonásobně převyšující?

Příliš mnoho těchto psů nikdy nepozná nic jiného než "svoji" zahradu nebo kotec. Jsou těmi Porsche zavřenými v garáži a občas ostentativně vytaženými ven pro zlost sousedů - ať závidí, socky jedny...

Nepořizujte si Porsche, když s ním nebudete jezdit a nevládnete jeho výkon a potenciál.
Nepořizujte si exkluzívní psy, ke kterým nebudete mít vztah a nezvládnete jejich potřeby a povahu.
A ve výše uvedeném případě si nepořizujte ŽÁDNÉHO psa.
Pes je živá bytost (plemeno "Porsche" stejně jako kříženec "škodovka"), ne kus dekorace na zahradu, do kotce nebo na řetěz. Nemluvě o šmejdech, co mají i toho svého psa v garáži.

Je alarmující, na jaká plemena se zaměřil vkus dnešních "úspěšných a bohatých".

Chovatelé, prosím: zkuste na chvíli zapomenout na cinkot zlaťáků a budoucí život svého štěněte svěřte do ruky člověku dobrému, ne jen bohatému...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Ti, kdož nepřemýšlejí

Docela dlouho už mám chuť tento článek napsat a protože se dnes znovu zopakovala většina jevů, o kterých pojednává, beru to jako nakopnutí "už to konečně napiš". Takže píšu.

Přijde mi, že lidé čím dál víc ztrácejí zdravý rozum a základní schopnost se správně rozhodnout nebo zachovat v určitých modelových situacích - samozřejmě mám teď na mysli situace, se kterými se setkáváme jako pejskaři. Jedná se o následující případy:

  1. Jdu se svým chlupatým telátkem na vodítku po ulici/cestě/chodbě/kolem domu a někdo jde proti mně. Logicky bych usuzoval, že se dotyčný vyhne zcela přirozeně směrem napravo, protože i svého pejska mám napravo a svůj úmysl se s ním držet na pravé straně komunikace už zdálky signalizuji. I zavedený zvyk chodců obcházet se z pravé strany nic nekomplikuje. Jenže ne - dotyčný se zarputile drží na stejné straně a pokud má možnost, obchází mě i na o dost menším prostoru zleva(!), tedy na straně, kde mám Gardyho. Nechápu...
  2. Variací na bod jedna je případ, kdy protijdoucí je člověk s malým pejskem. Prosté užití selského rozumu mi říká, že jako majitel velkého psa půjdu tak, abych byl mezi svým psem a protijdoucím pejskařem. Řekl bych, že logicky i prakticky se jedná o zcela správnou a jednoduchou úvahu, proto mě opět dostává na kolena fakt, že 90% psích majitelů toto absolutně nechápe a vehementně se cpe na stranu pastevce Gardyho. Což opět nechápu já...
  3. Dost často potkávám kaskadéry, kteří mají druhé Vánoce z toho, že jejich čivava/pudlík/srnčí pinč začne na ulici útočit na mého několikanásobně robustnějšího psího atleta. Psík i Gardy jsou na vodítku, Gardy u mé nohy nakrátko, druhý pejsek se vzpíná dva metry od majitele a dle plemene výhrůžně řve nebo ječí. Jeho majitel se přihlouple tlemí (omlouvám se, jinak to opravdu popsat nejde) a absolutně nebere v potaz skutečnost, že může jet auto nebo že být já sám jako on, stačilo by razantnější hrábnutí Gardyho tlapy a čivava by nebyl. Nemluvě o tom, že by se taky mohl naštvat - proč ne, když může ten psí trpaslík, měl by na to stejné právo. To samozřejmě nedovolím, ale nepřemýšlení jiných lidí to naprosto neomlouvá. Znova nechápu...
  4. Poslední kapitolou jsou spoluobčané zpravidla pozdního podzimního věku, kteří mají jako ohromnou zábavu mému pastevečkovi koukat upřeně do očí a ve vyšším levelu na něj mlaskat a vydávat infantilní zvuky. Level nejvyšší, tzv. "boss-mód" pak představuje pokus o vztažení ruky na Gardyho hlavu. Ze zcela pochopitelných důvodů bývám v takových případech velmi nepříjemný s tím, že pořád je to méně bolestivé než naštvaný velký pes - opět, svoje telátko si ohlídám, ale nemusí to tak dopadnout u jiných psů. Ani kaskadéry, bohužel, nechápu...

Určitě je nás hodně, kteří podobné situace zažíváme každý den.
A aspoň sami za sebe přemýšlejme, předvídejme a chovejme se logicky a správně.
Protože pokud se někdo jiný bude chovat jako tvor rozumem neobdařený, musíme to se svým čtyřnohým parťákem zvládnout i za něj...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Trochu úcty, prosím

Vždycky jsem si říkal, že pokud budu muset někdy následující text napsat, bude to známka, že určité jevy překročily svoji únosnou mez. Že je něčeho tolik, až je toho příliš. A že i moje lidská trpělivost má své meze, kam až se mnou lze orat...

Za posledních patnáct let mého života jím prošlo mnoho stovek lidí i pejsků - ať už formou konzultací, individuálních výcvikových servisů, soustředění, psí školy, praktických seminářů... bylo jich skutečně hodně. Za ty roky jsem poznal úžasné pejsky a různé lidi. Lidi přímé, otevřené - lidi bezradné a nejisté - lidi vděčné a nadšené - a také lidi záludné, zlé a závistivé. A právě těch posledně jmenovaných potkávám rok od roku víc a víc - a mne přestává víc a víc bavit sloužit jim jako hromosvod jejich špatných nálad, komplexů a osobních selhání. Proto jsem se rozhodl napsat tento text a naprosto jasně a otevřeně v něm pojmenovat a popsat skutečnosti, nad kterými mně osobně zůstává rozum stát. Pokud se v něm někdo pozná, pak sám ví proč. Pro ty ostatní budiž osvětlením faktů, ke kterým se možná v interpretaci některých jedinců dostali ve zcela zkreslené a účelové podobě.

Též naprosto jasně a důrazně deklaruji, že dále popsané skutečnosti se v žádném případě netýkají většinové části mé klientely. Týkají se však dnes už natolik velké řady lidí (řádově desítek), že o nich nelze pomlčet. Chci tímto textem pomoci zabránit dalším podobným excesům ze strany problémových lidí, protože jsou z mého pohledu zcela zbytečné a pro jejich původce jednoznačně kontraproduktivní.

Pro přehlednost a lepší pochopení vše rozepíši do deseti základních bodů, které popisují zcela reálné a mnou mnohokrát prožité modelové situace:

  1. Moje práce s pejsky a jejich lidmi spočívá (pro to, aby k něčemu byla) z naprosté většiny v praktické práci s oběma subjekty. Stejně jako (ne)humánní doktor/psycholog/psychiatr nemůže svého pacienta léčit na dálku jen na základě jeho subjektivního líčení příznaků a bez toho, aby ho viděl a  mohl ho vyšetřit - stejně tak ani já nemohu svoji práci dělat bez fyzické přítomnosti pejska a jeho člověka (zdůrazňuji, že obou!). Pokud bych předstíral, že mohu, pak bych nebyl nic jiného než vypočítavý šarlatán a v konečném efektu bych nedokázal naprosto nic. Už tohle je první moment, který určitá skupina lidí bohužel nedovede zkousnout - jednoduchý fakt, že se musí obtěžovat se svým pejskem někam jet a strávit tam nějaký čas. Ale je mi líto - jinak to opravdu nejde a skutečnost, že je tu člověk ochotný a schopný pomoci i s velmi problémovým (kousajícím, startovacím...) psem, bych z hlediska potenciálního žadatele o pomoc vnímal jenoznačně pozitivně, nikoli negativně.
     
  2. Klient, který za mnou přijede, musí být vždy připraven na to, že bude muset i on sám na sobě tvrdě zapracovat. Vzhledem k principu celé věci je to zcela pochopitelné, logické a já jej na tuto skutečnost vždy předem také upozorním. Realita mnoha případů je pak ovšem taková, že klient při představě toho, že bude muset něco udělat (znovu připomínám, že nic z toho neudělá pro mne, ale vše pro sebe a svého pejska), dostává osypky a začne být vůči mně velmi nepříjemný a agresivní. V tomto vynikají především dva typy lidí - zaprvé nadlidé, kteří mají v hlavě zafixovanou myšlenku, že za všechno může jejich pes, tak proč by oni na svém přístupu něco měnili. A zadruhé nadlidé rekrutující se z "úspěšných podnikatelů", kterým přece nikdo nebude říkat, co a jak mají dělat! Oni jsou přece úspěšní, bohatí a nebudou se kvůli někomu měnit! U této skupiny osypky často metamorfují v záchvaty nekontrolované zlosti mixnuté hysťákem, protože jejich nadutost na mě opravdu neplatí a pokud to nikdy nikdo neudělal, posadím je zpátky na zem sám. Jakákoliv snaha vyjít takovým lidem vstříc je totiž okamžitě vyhodnocena jako slabost a dotyční si vás začnou vychutnávat bez toho, že by jakkoli upnuli pozornost zpět k jádru věci (odzkoušeno a jako metoda těžce kontraproduktivní navždy uložena mezi nefungující). Na druhou stranu zdůrazňuji, že moji opravdu úspěšní (bez uvozovek) klienti zůstali skromní, pohodoví a byla radost s nimi pracovat, ať už se dostali na špičku v jakémkoliv oboru. Bohužel, takových je mezi námi naprostá menšina.
     
  3. Pokud přijde klient, který pejskovi na krk místo pořádného obojku navlékl kus hadru nebo zbrusu nový obojek, který předtím ani nevyzkoušel, je to problém - protože je leckdy schopen se do krve hádat, že je to v pořádku. V takových momentech nezbývá nic jiného než léčba šokem - není pro mě problém ukázat, jak rychle se pes z takového "obojku" dostane nebo jak rychle jej přetrhne. Je daleko lepší, pokud se to stane pod mým dohledem než v reálném provozu vedle frekventované silnice a pejskovi to může zachránit v budoucnu život, protože klient názorně vidí, co se stane. Opět se však jedná o moment, který řada lidí neustojí - jen proto, že jsem si dovolil poukázat na jejich pochybení. Je to totiž spjaté s lidským egem - upozorněte někoho na jeho chybu a z 90% dotyčný nezareaguje vděčně (přestože jste mu v té chvíli nemálo pomohli), ale naopak zle a agresivně. A ano - na podobné chyby upozorňuji velmi důrazně, právě proto, že jsou velmi nebezpečné a je zapotřebí, aby se už nikdy neopakovaly. Ať už se jedná o obojky, vodítka, vypuštění pejska v neznámém prostředí pár metrů od frekventovaného provozu nebo drápy jako srp, schopné jinému psu v momentě vyškrábnout oko (v této souvislosti znovu připomínám, že paspárkové drápky se opravdu, ale opravdu samy neobrousí)...
     
  4. V jakémkoliv oboru, kde se máte něco naučit, na kurzu, školení atp. - všude je na studenta nebo obecně frekventanta kladen jeden základní požadavek: poslouchej, vnímej a pracuj! Nikdo se nikdy nic nenaučí pasivním přístupem a já nejsem člověk, který by z tohoto požadavku slevoval. Ono to totiž nejde - opět ne kvůli mně samotnému, ale kvůli tomu, aby můj klient dokázal svého pejska zvládat i po době, kdy už u toho nejsem. A znovu a znovu se toto stává pro určitou skupinu lidí nezvládnutelným požadavkem, a znovu a opět se jejich vlastní lenost a neschopnost soustředění a práce přetransformuje ve zlost a nenávist vůči největšímu zlu, tedy mně. Mám pocit, že čím mladší generace, tím větší pohodlnost a potřeba dostat vše hotové, pod nos a hlavně bez vlastní námahy. Instantní jídlo, instantní sex... a instantní pes.
     
  5. Jsou jedinci, kteří se mnou mají svůj problém kvůli tomu, že vystupuji jistě a nebalím základní fakta do diplomatické omáčky. Neuvědomují si (nebo uvědomit nechtějí), že právě proto, že pracuji s tak inteligentními a hierarchicky založenými bytostmi jako jsou psi, musím být rychlý, pohotový, efektivní a samozřejmě i nemálo dominantní. A musím vědět maximum o jejich uvažování, vnímání a komunikaci. Jinak by to totiž nefungovalo, nemohl bych dělat to, co dělám a psi by mě nebrali tak, jak mě berou. Pokud toto někomu nedochází, není to opravdu můj problém - a pokud ze člověka s velkým nebo dominantním psím plemenem chci dostat maximum jeho schopností, je to logické - on bude pak se svým psem dál žít, já ho za něj už nebudu moct přivolávat nebo mu zabránit terorizovat jiného pejska. Člověk ochotný se učit a přepracovat do jisté míry i sám sebe se ode mne vše potřebné naučí a do konce života bude mít klid. Člověk, který od sebe vše odhání jak dotěrného bezdomovce, se nenaučí nic. Má vždy na vybranou - jít ke mně, který ho budu skutečně učit a nejprve mu na jeho vlastním psu ukážu, že to jde - nebo jít jinam, kde na něj budou vrhat zářivé úsměvy, hladit ho po hlavičce a dotyčný dostane pouze iluzi, že se něco naučil...
     
  6. Psi jsou rychlí, dynamičtí a je potřeba rychle reagovat. Je potřeba je sledovat, učit se jejich povahu. Klient, který po celou dobu zasněně zírá na horizont, ruce v kapsách a myšlenky bůhvíkde, je špatný klient a nikdy ho jeho pes nebude brát a respektovat. Pokud na to dotyčného upozorním jednou, dvakrát a potřetí už důrazně - pak je velmi zbytečné se vztekat na mě, jak se to občas děje. Ani moji vlastní psi mi nespadli hotoví z nebe, kromě jejich přirozených dispozic byli a jsou tím, co jsem z nich vlastní prací vytvořil. Platí to pro každého z nás a nikdo nic nedostaneme zadarmo - tak se nevztekejte, pokud vás musím upozorňovat na stále stejné chyby, pokud na nich odmítáte pracovat. Věřte, že bych byl šťastný, pokud by stačilo jediné upozornění.
     
  7. Pes je tvor velmi inteligentní, vnímavý a ve svém chování čistý. Velmi rychle vyhodnocuje autority, negativní i pozitivní lidi. Pokud jde ke mně a ne k vám, má k tomu dobrý důvod - stejně tak v situaci, kdy mě kontaktuje, olizuje apod. Psi by okamžitě poznali, pokud bych byl osobnost negativní, nedůvěryhodná a slabá - a pokud bych takový byl, nikdy bych nemohl s nimi pracovat. Nebrali by mě, nekomunikovali se mnou a dávali by mi najevo jasnou nedůvěru a odstup. Až budete soudit, jaký jsem nebo nejsem, vezměte do úvahy i názor vašeho pejska - dobře sledujte, jak komunikuje se mnou a jak se svým vlastním člověkem. Z jeho pohledu jsem cizí a v jeho smečce vetřelec - přesto se mnou žádný pes problém nemá. Proč? Protože zcela postrádá to věčně ublížené lidské ego, ješitnost, nenávist, která dokáže u člověka vzplanout v momentě, kdy jeho pes evidentně bere někoho jiného než jeho samotného. Vždy svým klientům říkám "Chovejte se tak, jak vám radím, pak vás váš pejsek bude brát tak, jako teď bere mne." Bohužel, opět se najde nemalá skupina těch, pro které je pohodlnější agrese vůči mně než práce na sobě samých.
     
  8. Přirozená komunikace není cirkus, není to představení pro pobavení obecenstva. Přirozená komunikace je dialog mezi psem a člověkem. Jako takovou ji také používám a učím a nechápu lidi, kteří přijedou, ruce strčí do kapes, nasadí povýšený obličej a pronesou "Tak a teď mě naučte přirozenou komunikaci!" Nejprve se jim pokusím jejich náhled převést do reality a půl hodiny až hodinu s nimi šlapu, s pejskem komunikuji na dálku i na blízko a několikrát opakuji "dívejte se, ať pochopíte". Tato skupina lidí se ovšem dívat a chápat nechce, protože už přijela s tím, že vše je špatně a nic nemůže fungovat. Přesto všechno dál s pejskem pracuji, přestože tento marný boj s jeho pánečkem/paničkou je psychicky velmi vyčerpávající a vzhledem k prapodivné povaze dotyčných většinou předem ztracený. Nepřijedou se učit, přijedou provokovat. Je to naprosto stejný případ, jako když se někdo zapíše na vzdělávací kurz v jakémkoliv oboru - pokud má zavřené uši a oči nebo je přesvědčený, že všechno jsou jen bláboly, nemá šanci se cokoliv naučit, protože prostě a jednoduše nevnímá. Ale tohle není chyba přednášejícího/vyučujícího. To je jen a jen chyba člověka, který k času a energii svého učitele takto přistupuje.
     
  9. Stejně jako v jakékoliv jiné oblasti lidského vzdělávání i u mne zcela přirozeně platí, že pravidla hry, postupy a práci s pejskem řídím já. Já do svých lekcí vkládám své vědomosti, práci, postupy a zodpovědnost. Pracuji tak, jak je v dané chvíli zapotřebí a protože pracuji s živým tvorem - psem, zcela logicky musím brát zřetel i na jeho momentální psychický stav a rozpoložení. Nemůžu pejska zničit tím, že jeho síly přetížím a vzhledem k faktu, kolik mé práce s ním probíhá v psychické rovině, je pro něj velmi náročná - daleko náročnější než námaha fyzická. Musím velmi citlivě řešit i to, aby se na mě pejsek neupnul více než na svého majitele. Opět je to však něco, co někteří těžce rozdýchávají - mají pocit, že jsem placen od hodiny, nikoli výkonu a místo toho, aby se věnovali vlastní práci se svým pejskem, tak jak ji ode mne dostanou předpřipravenou, začínají vše bojkotovat. Rozmazlenou paní, kterou do nepříčetnosti rozjel fakt, že by po naší poledněodpolední lekci měla večer se svým pejskem absolvovat již sama socializaci v provozu tak, jak jsem to s ní a s pejskem právě absolvoval já sám, je jenom jedním z mnoha podobných případů.
     
  10. Když vás bude bolet zub, nezbyde nic jiného než jít za zubařem. Pokud zubař zjistí, že jste se o svoje zuby špatně starali, určitě vám udělá přednášku, která asi nebude pro vaše uši úplně příjemná. Ale udělá ji proto, abyste propříště věděli a nedělali hlouposti. Zcela určitě vás nebude hladit po hlavičce, chválit a dělat, že je vše v pořádku. Pak se chopí vrtačky a začne pracovat - a až budete odcházet, bude ta bolest pryč a vy budete rádi, že vám pomohl. A věřím tomu, že během toho občas nepříjemného nebo bolestivého sezení v zubařském křesle se do svého zubaře nebudete navážet, nebudete vůči němu agresivní a zcela budete chápat - když vám stroze, ale jasně řekne "víc otevřít pusu", "zaklonit hlavu" apod. Protože čas utíká, umrtvení expiruje a on nemá hodinu na to vymýšlet, jak vám to sdělit, abyste se laskavě neurazili. A v naprosto stejném postavení jsem já - pomáhám vám řešit vaše problémy s pejskem a vzhledem k principu celé věci vám taky občas musím udělat přednášku, pojmenovat problém jasně a srozumitelně, často je zapotřebí jednat velmi rychle a skutečné není čas na diplomatické omáčky. A stejně tak i ode mne odejdete s pejskem lepším a daleko více znalostmi, než jste ke mně přišli. Jsem takový váš doktor přes pejsky a vaši psychiku - a velice bych ocenil a velice by usnadnilo komunikaci mezi námi, pokud byste se ke mně všichni chovali stejně jako se chováte u toho zubaře. Bez arogance, bez sebeurážení, bez ješitnosti a záměrného nechápání. Mimochodem - se zuby já sám mám dlouholeté problémy a několik let chodím k zubaři, kterého bych za nic nevyměnil. Světe div se - je to tvrďák a přednášek na téma "já a moje zuby" jsem si od něj vyposlechl už spoustu a některé jeho připomínky mi také nebyly úplně příjemné. Nicméně když jsem se na sebe a jeho práci podíval jeho očima a uvědomil si, v jak kolikrát dezolátních chrupech se musí matlat, dávám mu plně za pravdu - a oceňuji jeho zručnost a jistotu, se kterou mi hodně zubů už zachránil. To je totiž pro mne to opravdu důležité a podstatné. Dal bych deset let svého života za to, abych všem těm "ublíženým" za roky své práce býval stál za totéž - aby se podívali na vše i mýma očima a dokázali pochopit a rozlišit podstatné věci týkajíci se mé pomoci od těch nepodstatných týkajících se jejich sobeckého ega...

Sám za sebe si neskonale vážím toho, že pokud budu mít v určité oblasti svého života problém (ať už banální typu opravy auta nebo zásadní typu mého zdraví), je tu někdo, kdo mi dokáže a bude ochoten ten problém vyřešit. Nebudu vůči dotyčnému agresivní, nepříjemný, nebudu mu průběh jeho pomoci ztěžovat svým hloupým nebo nadřazeným chováním. Nebudu si s ním hrát kočkovanou, kdy se s ním jeden den závazně na všem domluvím včetně všech podrobností a když si pro mě dotyčný odborník vyhradí čas a uzpůsobí tomu související věci, druhý den zas všechno zruším - a nejlépe smskou nebo mailem, aby to fakt mělo úroveň. Kdybych tu teď sám za sebe měl vyjmenovat jména lidí, kteří se bez jakéhokoli upozornění (ne-li dokonce omluvy) buď nedostavili na závazně sjednanou konzultaci nebo výcvikový servis, aby po mé snaze je zkontaktovat dělali mrtvé brouky, byl by to velmi dlouhý seznam. Svá konkrétní jména by měl mimochodem i seznam "závazných objednatelů" mých knih, kteří si je pak prostě nevyzvednou - a ano, Česká pošta samozřejmě nevrací celou čátku poštovného. Pokud se odvážím mailem slušně zeptat na důvod, odpověď je buď žádná nebo velmi, velmi arogantní a útočná...

Neumím pochopit (a ani se o to asi nemá smysl snažit) motivaci lidí, kteří mi pošlou mail s žádostí o pomoc (ať už prostřednictvím Poradny nebo soukromě) a když jim odpovím ve smyslu "rád pomůžu, zavolejte a domluvíme podrobnosti", už se neozvou. Jsou i horší případy, zde jeden příklad za všechny, z tohoto týdne:

    Přišel mi mail ve smyslu "mám dvě feny tosa-inu (3 a 4letou), ta starší trhá psy, útočí na lidi a teď začíná likvidovat tu mladší"... obratem jsem zvedl telefon a zavolal na uvedené číslo. S paní jsem vedl cca půlhodinový rozhovor, kde jsem jí sdělil pár podstatných informací o specifikách tohoto plemene a řekl jí, že pokud s fenkami přijede na individuální výcvikový servis, pomůžu (takové případy totiž opravdu nejsou na dvouhodinovou konzultaci). Paní že ano, pak klasika, jak je na tom finančně špatně, já nenapravitelný dobrák "ok, pejsci jsou přednější, uděláme to na splátky", paní "ok, jste hrozně hodný", domluvili jsme cenu, termín, podrobnosti. Tříkrát se ptám, zda paní opravdu chce, ano, paní chce a hned zítra pošle zálohu, prý moc moc děkuje... Přišlo ono "zítra" a místo zálohy mi zaslala strohý mail, že paní vše ruší, protože finance jsou pro ni důležitější...

 

Takže až ve Vrchlabí narazíte na paní s dospělou tosou, dávejte si hodně velký pozor. Paní je evidentně velká srandistka a až pozdě pochopí, že skutečný problém nejsou peníze, ale nezvládnutá výchova tosy, která prostě každému do ruky nepatří. Před měsícem podobně "spolehlivý" pan podnikatel z Jičína, za ty roky tuny těchto případů jak přes kopírák. Zcela pochopitelně si pak připadám jako totální cvok, protože nechápu, nerozumím a moje mínění o lidech, jejich charakteru a prioritách, jde oprávněně dolů do hlubin pekla...

Na závěr proto chci vyjasnit pár věcí - jednou provždy, zřetelně a jasně. Moje ne práce, ale životní poslání je pomáhat těm, kteří pomoc potřebují a kteří mne o ni požádají - pro sebe i svoje pejsky. Neodmítnu a nikdy jsem neodmítl pomoc žádnému z těchto lidí, ať už byli jakkoli zvláštní - a nikdy neodmítnu pomoc, ať už bude psí plemeno jakékoliv, čivava, molos, "bojový pes".

Nejsem státní úředník placený z vašich daní, nejsem podnikatel zakládající si na majetek a bohatství, nejsem dobročinná organizace fungující ze sponzorských darů. Svoje dvě knihy, které už mnoha lidem otevřely dveře do psího světa a mnoho psů a fen pomohly zachránit před horším osudem, jsem vydal za vlastní peníze, bez jakékoli finanční spoluúčasti jiného soukromníka nebo organizace. K vydání svých materiálů, textových i hudebních, jsem se rozhodl jen proto, že mají schopnost pohnout určitými věcmi správným směrem. Všechen svůj čas a síly věnuji zlepšení psích životů a vzdělávání jejich majitelů, bez ohledu na osobní nepohodlí - proto je to poslání, být to moje práce, už bych ji po zkušenostech s lidmi dávno nedělal.

Jsem normální člověk, který má určitý dar a tento dar ve spojitosti se svými vědomostmi, praxí a stálým sebevzděláváním používám výhradně k pozitivním účelům a pomoci těm, kteří o moji pomoc požádají. Ale také si sám sebe trochu vážím a není v mojí povaze se hrbit nebo se nechat ponižovat od člověka, který na jednu stranu chce ode mne pomoc, ale na druhou stranu dělá vše pro to, aby ji znemožnil. Pokud dotyčný neumí zkrotit svoje ego a chovat se slušně a tak, jak odpovídá situaci, je to veskrze jeho problém a v žádném případě ho nebudu přebírat na sebe. Všemi silami zabráním i tomu, aby tyto problémy musel přebrat jeho pes nebo fena. Je pouze na rozhodnutí mého klienta, jak se k celé záležitosti postaví - pokud zodpovědně a se skutečnou snahou se učit a pracovat (i na sobě), pak bude výsledek vždy jednoznačně pozitivní a trvalý. Pokud místo klienta přijede jen jeho nespoutané ego, potřeba si vylít na někom zlost nebo pokud se dostaví klasický provokatér (za pět minut mám tyto případy přečtené), musí počítat s tím, že pro podobné excesy nejsem ten správný materiál.

Kdo to neví sám od sebe, uvědomte a važte si toho, že existuje člověk, který vám pomůže, když vás "začne bolet pejsek". Chovejte se k němu slušně, protože i on je jenom člověk, který špatně snáší negativní chování lidí. Občas, až budete někteří mít niternou potřebu mezi sebou řešit každou maličkost, co kde řekl nebo napsal a co asi tím myslel strašného, přemýšlejte i z té druhé strany plotu - jak těžce se s některými z vás vychází, komunikuje a pracuje. Přemýšlejte o tom, jak obrovskou zodpovědnost má, když za ním přijedete mnohdy s opravdu problémovým pejskem - doslova dává v sázku svoji kůži, musí zvládnout pejska, ostatní lidské a psí okolí i vás samotné, často špatně spolupracující. A zkuste na něho nenadávat a nehroutit se, pokud po vás vyžaduje kus práce na vás samotných. Nic z toho totiž neděláte pro něj, vše děláte výhradně pro sebe a svého pejska - jako obrovskou a finančně i jinak nedocenitelnou investici do své společné současnosti i budoucnosti.

Já nejsem váš nepřítel. Jsem vaše mnohdy poslední šance dát věci do pořádku a do pořádku je dám, protože tohle opravdu umím. A protože cesta k nápravě vede vždy přes osobnost člověka, nepomáhám jen vašim pejskům, pomáhám i vám. Sám v sobě si nesu stovky vaších příběhů, problémů, bolestí a osobních démonů. Ty všechny zůstanou navždy ve mně, i když vy sami už je dávno vnímat nebudete. Jsem lékař vašich bolavých duší a bolavých čtyřnohých kamarádů.

Vaši psi to vědí a každý z nich se podle toho ke mně i chová - pozitivně, bez potřeby konfrontace, se zájmem spolupracovat a učit se. Naučte se to od nich i vy.

Děkujeme,

      Viktor Dostál & Gardien

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

O lidském sobectví

Ve srovnání s životem člověka je průměrný psí život krátký - u větších plemen dokonce příliš krátký. Krátký na to, abychom jím mohli plýtvat, abychom mohli společně prožité věci odkládat na někdy později nebo ty šance prostě zahodit.

Před delší dobou jsem tu zveřejnil svoje zamyšlení nazvané Važte si společného času... - apel na lidi, týkající se vlastně téhož tématu. Bohužel to nestačilo a některé skutečnosti je potřeba připomínat stále znovu a znovu, protože zůstávají stále aktuálními a lidé se stávají stále více lhostejnými ke zrychlenému běhu času psího života.

Když tak sleduji lidské priority, priority lidí, kteří si pořídili pejska, nebývá to až na vzácné výjimky hezký pohled. Člověk si pořídí psa většího nebo velkého plemene, jehož věk je geneticky vyměřen na nějakých průměrných 10 až 12 let. U mladých lidí to velmi často bývá v období určité bezradnosti nebo partnerského osamění - v životním období, které se dynamicky a nepředvídatelně mění. Počáteční "láska k pejskovi" pak razantně dostává na frak v různých modelových situacích:

  • nalezení nového partnera
  • nové zaměstnání a/nebo nově budovaná kariéra
  • stavba nebo rekonstrukce domu
  • pořízení dítěte
  • touha cestovat

atd. atd.

Výsledek pro pejska je pak vždy stejný - úbytek pozornosti věnovaný jeho přirozeným potřebám a psychické spokojenosti, úbytek komunikace, úbytek společně stráveného času, v extrémním případě jeho totální odstranění do útulku nebo k jinému majiteli. Je však vysoce vhodné si uvědomit následující

Za těch několik let, které majitel pejska věnuje výše uvedeným aktivitám, zestárne jeho pejsek o podstatnou část svého věku.
Za těch několik let, které majitel pejska věnuje výše uvedeným aktivitám, přijde jeho pejsek o podstatnou část svých fyzických sil.
Za těch několik let, které majitel pejska věnuje výše uvedeným aktivitám, dojde k zásadnímu odcizení.
Za těch několik let, které majitel pejska věnuje výše uvedeným aktivitám, se změní život pejska v jeho přežívání.

Nevěříte?

Tak si zkuste představit, že 1/3 až 1/2 svého aktivního života (klidně i déle) prožijete ve vězení. Dostanete najíst, bude vám dopřán základní pohyb a základní zdravotní péče, budete mít možnost čas od času s někým mluvit, pokud na to budou vhodné podmínky. Ale - budete ochuzeni o svobodný pohyb, o různorodost sociální komunikace, o podněty, o lásku. Budete ochuzeni o všechno to, co odepřete svému vlastnímu pejskovi, když se pro vás prioritou stane nový partner, nová kariéra, nový dům.

Tohle všechno jsou věci, které kolem sebe vidím dnes a denně - vidím je u lidí, které znám třeba už deset let, vidím to jejich neustálé "zdůvodňování", proč něco se svým pejskem nemohou podniknout: protože mají nového partnera, budují kariéru, staví barák - nebo je tu nové dítě, tak pes holt musí pár let počkat...

Psi mají jednu úžasnou vlastnost: dokáží naplnit život svého člověka. Dokáží být jeho plnoplatnými partnery, mnohdy jedinými, které člověk má. Dokáží na rozdíl od lidského partnera svůj život člověku věnovat nezištně, bez lidských výčitek typu "jak jsem se mohl/a mít s někým jiným". Nelžou nám a pokud nás milují, pak je to láska absolutní a bezpodmínečná.

Mějte to prosím na paměti - jednoho dne vás může podrazit váš úžasný partner, kterého teď tolik preferujete.
Jednoho dne může skončit firma, ve které mnoho hodin denně tak usilovně budujete svoji kariéru.
Jednoho dne bude hotový dům, který každý den zvelebujete.
Jednoho dne vaše dítě bude mít svůj vlastní život.

Ale v té době už možná nebude žít váš pejsek, který i tyto roky vedle vás prožil. Nebo už bude starý a nemocný - a především osamělý.

Kdybych tyto věci tak často neviděl kolem sebe, byl by svět daleko krásnější, lidé lepší a já bych tento článek vůbec nemusel psát. Bohužel, toto je krutá realita lidských priorit a sobectví dnešní doby - charakter "pána tvorstva"...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Pozlátko versus tvrdá práce

O psích problémech lze psát tisíce slov a stále to budou jen písmenka a teoretické úvahy, jakkoli vytříbený budou mít styl.
O psích problémech lze psát líbivé články na chytlavé téma (jehož hlavní myšlenky je ovšem nutno okopírovat jinde) a nechat se za ně plácat po ramenou.
Lze je pokrytecky zdůvodňovat snahou o osvětu, třebaže je za nimi často jen ego pisatele.

A mnozí "odborníci" a "psychologové" přesně tohle dělají...

Daleko více než svých knih a webu si sám za sebe vážím a cením své praktické práce s pejsky a jejich majiteli - protože právě tady se "láme chleba". Znamená totiž to skutečné jádro, praxi, kterou nikterak neokecáte. Znamená vydat se riziku pokousání ze strany pejska i "pokousání" ze strany jeho majitele. Za roky své práce jsem nikdy nenarazil na psychopata psího, ale párkrát už jsem měl co do činění s psychopaty lidskými - a věřte, že není co závidět...

Ne každý má na to, aby ustál opravdu nepříjemného pejska nebo opravdu problémového majitele. Většina lidí v branži to řeší tak, že se obojímu úzkostlivě vyhýbají a psa nebo jeho člověka odsoudí - pejska jako nenapravitelného agresora, člověka jako problémového, se kterým se nedá pracovat. A samozřejmě - každý takový nezvládnutý případ se důsledně zamete pod koberec a navenek se hýří úsměvy, optimismem a zářnou budoucností.

Velká část těchto psů a jejich lidí končí u mne - lidé už často znechucení a bez víry v nápravu, bez obalu mě nazvou "poslední instancí před utracením". S pejskem mě pak čeká práce na poli přirozené komunikace, s člověkem na poli psychologie. Zatímco to první lze zvládnout (a zvládnu) vždy, u toho druhého musí především člověk zapracovat sám na sobě, já mu jen jeho problém pojmenuji a pomůžu řešit. Ne každý to zvládne a řada mých "osobních nepřátel" se rekrutuje právě odtud...

Proč o tom všem mluvím?

Protože nesnáším pokrytectví a uznávám pouze výsledky - výsledky praktické práce, s pejskem i jeho človíčkem. Protože toto jediné má skutečný smysl.
Protože i díky této mojí (možná pro leckoho nepochopitelné) filozofii jsem si ze svého umění nikdy neudělal byznys nebo berličku pro svoje ego.
Protože je mi nanic z "psích psychologů" (a teď opravdu nemám na mysli RD - jsou zde i jiní!), kteří kolem sebe šíří pozlátko optimismu a sladkých slůvek, navíc bez jediné skutečně hodnotné vlastní myšlenky a reálného přínosu.
Protože pokud by opravdu pracovali s problémovými psy, pokud by opravdu zvládali korekci skutečných (nikoliv vymyšlených) postižení psí psychiky, pokud by byli konfrontováni s problémy psychiky lidské a vystaveni jejím důsledkům - pak by i jejich sebeprezentace vypadala úplně jinak.
Bylo by tam méně slov a více činů - méně pozlátka a více reality, méně sebepropagace a více pokory.


Bude-li se kdokoli věnovat skutečné a tvrdé práci s pejsky a jejich lidmi, pak nezbyde místo na ego a byznys. Obojí dostane pěkně na frak - a právem, protože v této oblasti nemají co dělat. Pokud vyčnívají jak ostny z kaktusu, je to průšvih.

Ještě jednou - proč o tom všem mluvím?

Protože je to v této době velmi zapotřebí. Protože zbytečně umírají mladí zdraví psi, jejichž majitelé znechucení skvělými "psychology" a "cvičiteli" je raději nechají utratit, protože už nevěří ničemu a nikomu.

Mám za sebou dvě vydané knihy, dvaadvacet soustředění a dnes už stovky psů a klientů - to prvé je navenek dost viditelné, to druhé docela a to třetí vůbec ne (mimo ony konkrétní psy a lidi). Já si sám za sebe ale vážím své práce - její nejvíce vysilující a navenek nejméně viditelné, nicméně z mého pohledu nejdůležitější části: přímé práce s pejsky a jejich lidmi. Proto žiju tak, jak žiju a proto nesnáším lidi, kteří si pletou práci s byznysem a díky jejich snaze o sebezviditelnění zbytečně umírají psi. A bohužel... nějak se těchto lidí objevuje čím dál víc.

Toť vše, občas je dobré nemlčet.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Vrah psů Rudolf Desenský

Díky událostem posledních týdnů jsem se rozhodl promluvit a napsat svoje osobní vyjádření k osobě "psího psychologa" pana Rudolfa Desenského (dále jen R.D.) a kauze Šaryk, která byla mimojiné prezentována i ve vysílaní TV Prima dne 18.10.2011 v pořadu Soukromá dramata. K tomuto kroku mne vede jedna jediná pohnutka - zabránit dalším psím vraždám vedeným jeho rukou a podívat se na osobnost R.D. a jeho "práci" otevřeně, bez obalu, cenzury a opatrných formulací.

R.D. znám zhruba deset let. Dvakrát jsem se s ním před těmi deseti lety setkal osobně (od té doby už nikdy, prostě mě nezaujal), ještě v době, kdy mě považoval za absolutní nulu a nemaskoval některé skutečnosti - tímto teď mám na mysli jeho mínění o sobě samém, jeho vztah a kontakt vůči vlastním i cizím psům. Proto také vím, že jeho metody již tehdy nebyly v pořádku a již tehdy umírali psi, které si vzal do "péče". Vím, že už tehdy měl problémy s "bojovými plemeny" a kříženci. Vím, že jeho vlastní feny se ho bály, protože jsem to viděl na vlastní oči. Dodnes si pamatuji, jak na něho můj zlatý retrívr Dino vrčel - a to byl pes, který ve svém životě na člověka zavrčel snad jen třikrát a pouze ve dvou situacích - pokud byl dotyčný agresívní nebo dával najevo strach.

R.D. jsem před těmi lety poznal v době, kdy jsem již 3 roky vedl svoji psí školu, v době, kdy jsem již 3 roky pracoval s psí psychikou a komunikací, s různými psími plemeny. O existenci R.D. jsem se dozvěděl od jedné účastnice svého psího soustředění, poté jsem ho zkontaktoval, protože jsem prostě jen chtěl poznat člověka, který se věnuje něčemu podobnému jako já. Nicméně již v té době se metody naší práce velice rozcházely a podstatně lišily - R.D. šel na psy silově a podroboval si je, já s nimi komunikoval - stačí ostatně sledovat jeho a moje postupy. Tento hlavní rozdíl existoval již tehdy a existuje dodnes - tuto skutečnost uvádím především proto, že určitá část lidí nás bere jako konkurenty. Není tomu tak (alespoň z mé strany určitě ne), stejně tak neberu jako konkurenci další podobné drezéry psů, protože prostě a jednoduše dělají něco zcela jiného a jinými metodami než já. A pokud by se kdokoli zachoval jako R.D., napsal bych v takové situaci vyjádření i k jeho osobě.

Zpět k tématu. Už roky jsem upozorňoval na to, že kolem R.D. se dějí podivné věci. Roky byl R.D. nedotknutelnou a podivnými způsoby chráněnou a protěžovanou ikonou, třebaže lidé, kteří k němu chodili pro skutečnou pomoc, odcházeli zklamáni a znechuceni. Roky R.D. kolem sebe šířil aureolu jedinečnosti a dokonalosti, třebaže jeho reálné výsledky tomu naprosto neodpovídaly. Roky R.D. rozhodoval o životě a smrti všech psů, kteří se mu dostali do rukou, roky byl neomezeným vládcem na svém území, roky mu pod ruce vlastně nikdo neviděl. A najednou a konečně... se něco změnilo... a případ jednoho psa (obyčejného křížence, žádného psího prominenta) se nezametl pod koberec a neututlal, ale dostal se na veřejnost, dostal se do televize - už to mě pořádně překvapilo a rád bych znal skutečný důvod, třebaže svoji teorii mám.

Tato "kauza Šaryk", která otevřela stavidla a kterou jsem již nějakou dobu sledoval, je ve své podstatě velmi prostá. Občanské sdružení dostalo do své péče 5-letého křížence německého ovčáka (přesnou historii jeho života zná jen sám původní majitel), který byl podle slov představitelů sdružení bezproblémový do doby, kdy mu první zájemce šermoval před nosem hračkou. V tu chvíli pes vystartoval, pána natlačil na plot a pokousal. Nebudu v tuto chvíli rozebírat neprofesionalitu provozovatelů útulku patřícího zmíněnému občanskému sdružení, tohle byla první z jejich evidentních chyb - další následovaly, nebylo jich málo a byly počátkem Šarykova konce. Nicméně důležité pro celou kauzu je fakt, že občanské sdružení kontaktovalo R.D. se žádostí o převýchovu psa. S tímto byl pes R.D. odvezen a za několik málo dnů z jeho rozhodnutí utracen, bez konzultace, vědomí a souhlasu jeho majitele, jímž v daném okamžiku bylo z právního hlediska jednoznačně ono občanské sdružení - nikoliv R.D.

Toto jsou základní skutečnosti, které dokumentuje i výše uvedený pořad. V dalším textu se zaměřím pouze na prokazatelná fakta, na osobu R.D., na to, co on sám udělal a řekl v reportáži. Vyloučím jiné osoby, vyloučím zkreslení dané výsledným sestřihem - zaměřím se především na fakta a slova, prezentovaná samotným R.D. A mé závěry budou vycházet nejen ze slov, ale i z řeči těla R.D., z toho, co prozradil on sám, aniž si toho byl vědom. Tyto věci považuji za velice důležité, protože nejdou zmanipulovat ani zkreslit.

V první informaci sdělené R.D. pracovnicemi útulku zaznělo, že pes je německý ovčák a jsou mu 3 roky. R.D. "nelenil a rychle přijel", ale po příjezdu "jeho zájem rychle opadl". Sám R.D. to potvrzuje - cituji: "Nakonec jsem tam přijel a nebyl to ani mladej a ani ovčák. To byl nějakej kříženec a ještě starej." To je první moment, který vypovídá zneklidňující fakta o "ochránci psů" R.D. - byl to jen "nějakej kříženec" a z pohledu R.D. je zřejmě ve skutečnosti 5-letý pes (ano, první odhad byl mylný) starý!! Vskutku úžasné od člověka, který se ohání svojí láskou ke psům. Šaryk byl mladý pes, krásný a podle dostupných informací i s obrovskou chutí do života, nebyl do útulku odložen na dožití. Ale pro R.D. to byl "jen starej kříženec"...

Přesto se uvolil Šaryka odvézt a v dalších chvílích si "psycholog psů" z chudáka Šaryka udělal živý terč - čtyřikrát(!) na něj vystřelil z narkotizační pistole. V tuto chvíli se logicky naskýtají dvě otázky:

1/ Šaryk byl přivezen jako bezproblémový pes. Nějakou dobu v útulku fungoval a kousnul až ve chvíli, kdy ho začal jiný cvok dráždit. I na fotce v reportáži je vidět, že Šaryk sedí vedle pracovníka útulku spolu s R.D. a je v klidu, na krku má obojek a vodítko. Na co potřeboval úžasný bourák R.D. psa nejdříve uspat? Proč si ho sám nepřevzal a nenaložil do auta, když podle svých slov zvládá nejtěžší psí případy? Proč toto musel absolvovat pracovník útulku? Není to pouze další důkaz toho, že R.D. se někde hluboko ve svém nitru psů bojí? Za sebe odpovídám - ano, je. Člověk, který již před několika lety ukazoval v televizi, že ke zvládnutí německého ovčáka ho potřebuje nejprve svázat a nadopovat sedativy - člověk, vedle kterého musí v maringotce pes klienta sedět s náhubkem (opět veřejně zdokumentováno) - člověk, který do psů střílí narkotizační pistolí - člověk, který se svým vlkem uzavřel "opatrné příměří"... takový člověk se skutečně bojí. A bojí se hodně, hodně moc. Bojí se každého psa, který si před ním nelehne na záda. A R.D. dobře ví, proč v něm ten strach je... a vím to i já.

2/ Používání narkotizační pistole předpokládá určité znalosti a schopnosti člověka tuto zbraň ovládat. I v tomto ohledu je R.D. zcela neprofesionální a podle mého názoru mu podobná zbraň vůbec nepatří do ruky - viz dále. Jak je možné, že má možnost touto zbraní a střelivem do ní disponovat člověk, který pro to nemá ani minimální předpoklady?

Výsledkem střeleckého umění a diletantského odhadu dávky R.D. totiž bylo pouze to, že Šaryka naprosto vystresoval a ten šel přirozeně do agrese. Významnou a důležitou skutečností v této situaci je fakt, že během následného útoku Šaryka na pracovníka útulku, který se mu snažil připnout vodítko, stál R.D. v bezpečné vzdálenosti a na pána pokřikoval - cituji: "Já sem mu řek, že radši ať ho (tj. Šaryka) uškrtí než aby se nechal zabít." To jsou opět vlastní slova R.D. a já se znovu ptám - je toto normální chování takového "znalce psů", za kterého se R.D. vydává? Psa k odvozu mu musí připravit někdo jiný, ve chvíli, kdy je zapotřebí, R.D. pouze stojí opodál a vybízí k likvidaci psa... a znovu připomínám, že kromě slovíčkaření ohledně škrcení nic z toho R.D. nepopíral, ani ohledně střelby, ani ohledně následné potyčky mezi Šarykem a pracovníkem útulku.

Čtvrtá dávka už Šaryka skutečně uspala, takže náš hrdina R.D. si jej mohl naložit do auta a odvézt - a opět konstatuji, že si neodvážel 60kg dominantního molose, ale křížence německého ovčáka, kterého předtím stačil svým diletantstvím dokonale vystresovat. "Psí psycholog", který "si bere ty nejtěžší případy", pan Rudolf Desenský osobně.

Čas Šarykova života se nachýlil a hodiny začaly nemilosrdně odbíjet konec. Opět cituji R.D.: "Já jsem mu dal pár dní a zjistil jsem, že to nikam nevede. To není ani na ten autobazar, ani na řetěz někam. Dyť majitel tam pude, zakopne tam, uklouzne na blátě a pes ho tam dodrbe? K čemu takovej pes je? K ničemu."

A v tuto chvíli já říkám - k čemu jsi ty, Rudolfe Desenský?! Ty, který se holedbáš, jaký jsi psí psycholog, jak napravuješ psy... jak jim pomáháš... jak jim dáváš šanci... a ty za několik málo dnů bezpečně víš, že je k ničemu? Bez toho, že bys mu věnoval skutečnou péči a čas, abys zjistil, co v něm je? Jistě - pro tebe byl jen přítěž, jen "starej kříženec" (ve skutečnosti mladý 5-letý pes v plné síle), jací ti dle tvých vlastních slov pouze zabírají místo v kotci. Co tvoje vlastní vyjádření na internetu, že s tebou "nekomunikoval a sám si řekl o smrt" (přesné znění mám k dispozici)... Mám teď obrovskou chuť za tebou osobně zajet a říct ti do očí, co si o tobě myslím. Připomenu ti zatím jen tvoje vlastní slova, která tak rád používáš: "Kdo jsi, že rozhoduješ o smrti psa, kterému jsi nedal život?" Zvedá se mi z tebe žaludek, jsi jen obyčejný psí kat, nic jiného...

Pouze z rozhodnutí R.D. Šaryk zemřel. Zemřel proto, že si s ním "psycholog psů" nevěděl rady (on totiž skutečně psy převychovat neumí a za tímto tvrzením si stojím!) a nebyl první, kdo u něj podobným způsobem skončil svůj život. Zemřel proto, že nebyl pro R.D. lukrativní, byl jenom další z řady těch psů, kteří doplatili na jeho pokroucený charakter, osobní nevyrovnanost a sklony k sadistickému nakládání se psy. Není těžké přečíst osobnost R.D. - stačí ho sledovat při jeho "komunikaci se psy" (jeden příklad z mnoha viz začátek reportáže), stačí sledovat jeho řeč těla, oči, mluvu, mimiku, pohyby rukou. Snaží se zachovat pokerovou tvář, ale zoufale mu to nejde. Černé svědomí je holt sviňa.

Soustředil jsem se na R.D. i ve chvíli, kdy probíhal hovor na téma utracení Šaryka. Pro následující tvrzení nemám přímé důkazy, ale moje intuice a znalost osobnosti R.D. včetně jeho mlžení (jak snadné by přece bylo vytáhnout potvrzení z veteriny o eutanázii, o tomhle totiž nebyl sebemenší důvod lhát, když Šaryk u něj prokazatelně zemřel - a samozřejmě nevyvracím možnost, že si ho následně sám "vyrobí", na téma falšování listin totiž v reportáži mluvil také dost zajímavě) mě dovádějí k následující domněnce - zdůrazňuji, že je to pouze moje osobní hypotéza, jakkoli z ní bude běhat mráz po zádech...

Myslím si, že Šarykův konec se neodehrál na veterině a "neukončilo se to humánním způsobem", pokud mám citovat R.D. Šaryk už veterinu nikdy neviděl a osobně se domnívám, že skončil zakopaný pod zemí na pozemku R.D. nebo v blízkém okolí, možná taky jako potrava pro jeho jiné psy. Navíc se důvodně domnívám, že není zdaleka první s podobným osudem a že za ty roky podobným způsobem už skončila řada psů, kteří se v jeho rukách záhadně ztratili ze světa. R.D. podle mého názoru je skutečně sadisticky založený člověk hojící si svoje komplexy a mám mrazivé tušení, že pokud se mu postaví z jeho pohledu "méněcenný pes", skončí špatně - to vše bez lidských svědků, za plotem jeho pozemku.
Můj osobní názor je ten, že R.D. v kontaktu se psem, který se mu nepodvolí, evidentně ztrácí sebekontrolu - takto jsem ho zažil osobně i na různých videích. Má potřebu si psy podrobovat, v jeho myšlení existuje pouze absolutní psí poslušnost - opět to sám dokladuje svými vystoupeními i výroky veřejně publikovanými na internetu. Pokud se pes chová jinak, ztrácí o něj zájem nebo ho zlikviduje. Nemá v sobě skutečnou psí autoritu, psi se ho buď bojí (a vyvolení z nich s ním spí v maringotce a jsou veřejně prezentováni) nebo jdou proti němu a pak končí špatně, protože ješitnost a neúcta k psímu životu R.D. jim už nedá šanci u někoho jiného.

Pro dotvoření obrazu o skutečné osobnosti R.D. je zapotřebí zmínit ještě jeden rys jeho povahy - a tím jeho potřeba vytvořit kolem sebe tlupu - sektu, která ho bude uctívat, bránit a podporovat - a bez které nepřežije. V roce 2007 (tedy čtyři roky zpátky) jsem napsal jednu kapitolu do své druhé knihy, kterou jsem do ní nakonec nezařadil, protože jsem rozumně usoudil, že by ji v té době velká část čtenářů pochopila jinak, než jak byla míněna. Ta kapitola je o sektách a R.D. Do dnešní doby neztratila nic ze své aktuálnosti, dnes už se mnoha lidem otevřely oči a naleznete ji v nezměněné podobě pod tímto článkem.

Čas od času jsem okomentoval některé věci kolem R.D., které už byly silně přes čáru. Dnes už je ale zapotřebí je nejen komentovat, ale zastavit, aby další mladí zdraví psi (a nejen oni) mohli žít. Nelze nezvládat a beztrestně vraždit psy a zároveň kolem sebe vytvářet image jejich zachránce - už jsem dávno upozorňoval na to, že všechen humbuk kolem R.D. je jen uměle vytvořené PR, nikoliv realita. Jedná se o klasické schéma podvodu, ve kterém však nejde o peníze (tedy kromě těch pro R.D.), ale o psí životy.

Ve chvíli, kdy se člověk v pozici R.D. zachová tak, jak se zachoval vůči Šarykovi (a věřte mi, že tohle je skutečně jen malinká špička ledovce), není pro něj už cesta zpátky. Jistě - on to možná zase ustojí, zase se najdou lidé, kteří mu svěří psa, zas ho budou jiní podporovat. Ale nic z toho nezmění můj osobní názor na R.D., na jeho skutečnou tvář a předstírané schopnosti, tak jak je vidím právě proto, že i jeho prozradí vždycky ti, kteří nelžou - psi. Až moc mu vidím do karet a stále si některé věci nechávám ještě pro sebe, některé skutečnosti zatím ještě nechávám být...

Psi umírají na nemoci... dostanou je úrazy a zranění... odcházejí, když je dostihne stáří... a také v této republice žije někdo, kdo psa bez slitování zavraždí - psa, který mu dokonce ani nepatří.

Ten někdo je "psí psycholog" Rudolf Desenský.

 

Toto je dosud nezveřejněná a do mé knihy O PSECH A LIDECH nakonec nezařazená kapitola, kterou jsem napsal v květnu 2007. Čas ukázal, jak dobrým prorokem jsem tehdy byl...

SEKTA

Dlouho (několik let) jsem se rozmýšlel, zda jednou napíšu to, co se dočtete v následujícím textu... Vývoj souvisejících událostí mne nakonec přesvědčil, že bude lepší některé skutečnosti zveřejnit, protože jejich důsledky by jednoho dne mohly být pro psí svět příliš nebezpečné.

V prostředí psů se již určitou dobu pohybuje člověk, který sám sebe nazývá "psím psychologem". Jako svoji strategii zvolil od samého počátku svého působení vytváření image výlučnosti a nadřazenosti, metod "z jiného světa" a halasně vytrubovanými informacemi o svych neskutečných zkušenostech a úspěších. Protože není hloupý, dobře ví, že silný křik a chytrá propaganda dokáží mnoho lidí zmást natolik, že věrni stádovému pudu podlehnou "velkému vůdci" a bez jakéhokoli ověřování padnou na kolena a začnou svého "velkého vůdce" vzývat. A to je přesně to, o co "velkému vůdci" jde - protože má s lidmi své dalekosáhlé a dlouhodobé plány...

V tuto chvíli totiž začne vytvářet svoji vlastní, zcela novou a v prostředí kynologie unikátní SEKTU. Připomeňme si, co to vlastně sekta je a jakými znaky se vyznačuje.

Slovo "sekta" je odvozené z latinského slova "secare", majícího význam "řezat, sekat". Jedná se tedy o určitou oddělenou skupinu lidí - názorově a později i hmotně a územně. Každá sekta má svého myšlenkového "guru", uctívaného vůdce, kterému v pravém slova smyslu podléhá. Její členové se vyznačují silně ovlivněným myšlením, "papouškováním" myšlenek a názorů svého vůdce, se silně omezenou motivací k vlastnímu úsudku. Na svoji sektu pohlížejí naprosto nekriticky, bez odstupu, pohybují se pouze v mantinelech, které jim určil kdo jiný, než opět jejich vůdce.

Aby toto fungovalo, je nezbytně nutná silná autorita v čele sekty. Vše, co řekne nebo rozhodne, musí totiž umět prosadit jako naprosto nezpochybnitelné, jediné správné a pro členy sekty závazné. Prostor pro individuální názory řadových členů je zcela minimální (pokud je v souladu s myšlenkami "velkého vůdce") nebo zcela žádný (pokud se od nich odchyluje). Kritika "velkého vůdce" je zcela nepřijatelná, pokud se jí někdo dopustí, je proti němu obráceno celé společenství a nešťastník je dohnán k naprostému zoufalství a ponížení.

Pokud se vyskytne problém, neřeší se. Buď je vše "vysvětleno" (nelogičnost podobných vysvětlení je často do očí bijící - viz dále) tak, aby bylo zachováno zdání správného stavu věcí, nebo je pod různými pohrůžkami zakázáno se o problému kdekoli zmiňovat.

Kolem sekty je systematicky vytvářena aureola výjimečnosti, dokonalosti a jediné pravdy. Tato aureola je sice pouze odleskem aureoly, kterou kolem sebe vytváří sám "velký vůdce", nicméně členové sekty se v ní vyhřívají a získávají o to silnější pocit vlastní výlučnosti a skupinové soudržnosti, která je pro existenci sekty životně důležitá. Začne-li kdokoli pochybovat, je buď "přesvědčen", nebo doveden k "poznání", že je psychická troska, vyvrhel a neschopný jedinec...

Čas od času je zapotřebí, aby "velký vůdce" dokázal své nadpozemské schopnosti a učinil "zázrak". Je tedy vymyšleno něco, co údajně funguje, a čím je princip "zázraku" tajemnější, tím lépe. Samozřejmě - nezbytná je k tomu osobnost "velkého vůdce"...

Velmi důležitým znakem sekty je postupné hromadění majetku jejího vůdce. Toto hromadění je řadovým členům vysvětleno jako nezbytně nutné pro to, aby "velký vůdce" mohl nadále vést své ovečky a hlásat své převratné a jediné pravdivé myšlenky. Protože "velký vůdce" musí svůj život trávit v klidu, bez práce a starostí o přežití a životní prostor.

Vraťme se nyní zpět k osobě, o které s plným vědomím toho, co říkám, prohlašuji, že její metody zcela odpovídají sektářským principům. V prvé řadě je to totiž člověk, který sám sebe prohlašuje za "jediného schopného rozumět psům a napravovat je". Toto prohlášení zaznělo mimojiné ve všech jeho mediálních prezentacích, často se objevuje v nejrůznějších formách na internetu nebo během rozhovoru s jinými lidmi. Sám sebe považuje za zcela mimořádného jedince v oblasti převýchovy psů, kdo však dostane možnost nahlédnout skutečný stav věcí, zjistí něco jiného. Nicméně disponuje dostatečným potenciálem na to, aby dostatek nepřemýšlejících lidských jedinců o své výlučnosti přesvědčil.

Kdo se někdy dostal na uzavřené diskuzní fórum "psího psychologa", musel mít zákonitě pocit, že se nejedná o fórum (tedy prostor pro svobodné vyjádření názoru), nýbrž o zasedání sekty - jediný správný a povolený názor je názor "velkého vůdce", pokud někdo odporoval, byl smeten a bylo mu jasně vysvětleno, že takto tedy ne. Názory velebící "velkého vůdce" byly blahosklonně přijímány. Pokud někdo v dobré vůli chtěl uveřejnit odkaz na materiál mimo "oficiální" webové stránky, byl opět odkázán do patřičných mezí s tím, že toto tedy rozhodně trpěno nebude. Čas od času "velký vůdce" zveřejnil varování, kterak mu chce někdo ublížit a že se v žádném případě nesmí dostat jakákoliv informace mimo toto diskuzní fórum. A perlička na závěr - diskuzní fórum je přístupné pouze zaregistrovaným a patřičně prověřeným jedincům. "Velký vůdce" dobře ví, proč tak činí. V případě potřeby (tedy pokud někdo někde, například na internetové diskuzi, poukáže na jeho zvláštní praktiky) jeho sekta vyrazí v semknutém šiku do protiútoku a nevybíravými urážkami doslova smete diskutujícího jiného názoru z veřejného diskuzního fóra - doslova z něj udělají prašivou ovci a slušný člověk usoudí, že tohle opravdu zapotřebí nemá. Stáhne se a dokonáno jest...

Pružné změny výkladu různých aspektů psícho chování "psím psychologem" jsou běžným jevem - kdyby nebyly tak časté a ve své podstatě trapné, byly by k pousmání. Zažil jsem dobu, kdy svoji fenku německého ovčáka prohlašoval za jednoznačného vůdce smečky - vlastní i jakékoliv cizí. Zde musím uvést jednu důležitou okolnost - fenečka byla sterilizovaná, už z tohoto důvodu jednoznačně diskvalifikovaná z možnosti zastávat vůdčí roli. Když jsem ji poznal na vlastní oči, bylo mi z jejího chování také jasné, že její "kousací výchova" není výchovou, ale klasickým chováním neplnohodnotné feny - bohužel, svým majitelem byla téměř celoživotně tlačena do role, kterou prostě zvládnout nikdy nemohla. Nicméně jako "vůdčí fena" byla dlouho prezentována - do doby, kdy se evidentně cosi stalo a bylo vydáno prohlášení, že "fenka vlastně nikdy nebyla vůdčí, ale byla to chůva". Pružná změna několikaletého stanoviska člověka, který sám sebe vydává za největšího tuzemského odborníka na psy (a dokonce i vlky)... Nic jiného než "vyřešení problému". Problém již neexistuje a nikdy neexistoval.

Zázrak? Ano - i zázraky tento "velký vůdce" činí... Vymývá psům mozky (jeho metody raději nebudu zmiňovat, jsou skutečně zoufalé), do paměti jim "implementuje" zcela jiné povědomí o vlastní osobnosti a prožitých zkušenostech, pomocí "tachyonů" (tachyonové energie) a kamínků vkládaných do obojků "ovládá" jakéhokoliv psa, přes noc vyléčí psa z rakoviny... ne, nevymýšlím si, tyto věci on skutečně tvrdí. Nejsem odpůrce zázraku. Ale jsem realista - a dobře vím, co u psů funguje a co ne. A  "velkému vůdci"  až příliš dobře vidím do karet....

"Psí psycholog" kolem sebe shromáždil skupinu lidí, kteří tvoří jádro jeho sekty. Potřebuje je - nejenom k propagaci sebe samého. Potřebuje je i z jiných než duchovních důvodů. On totiž nepracuje a dle svých vlastních slov si za svoje služby "nic nebere". Jaká je ale realita?

Pravda je pouze to, že skutečně nepracuje. Jeho sekta tvoří v případě potřeby sehranou stavební partu doplněnou o "dobrovolníky" z řad těch, kteří si přišli v naivním očekávání pro radu nebo pomoc. Stavějí kotce, kosí trávu... a "velký vůdce" jen dohlíží ze svého královského sídla. Pokud mu docházejí finance, vytvoří dostatečně srdceryvnou legendu o pejskovi, kterému právě potřebuje nutně pomoci. Bere pouze peníze, na své internetové stránce informuje o tom, jaké formy "almužny" nebere (dobrůtky pro psy apod.). Peníze si bere i od lidí, kteří za ním přijedou pro radu nebo pomoc - nejsou to rozhodně malé částky a člověk se za ně od něj kolikrát dozví jednu jedinou nicneřikající větu. Pokud ho čeká vystěhování z pronajatého pozemku, dokáže rozjet obrovskou kampaň za "svoji záchranu", kde si přesně nadiktuje, kde má jeho budoucí působiště ležet, v jakém stavu, o jaké rozloze - a nakonec světu oznámí, že potřebuje cca 2.000.000,- Kč, ať mu je lidé dají... Nestydatost? Nejen to. Praktická ukázka sektářských praktik a umění manipulace s lidmi. To nejúžasnější totiž je, že mu to již dlouhá léta dokonale vychází. Nepracuje, není ani podnikatelským subjektem, ale umí přesvědčit lidi, aby ho živili.

Ano, tohoto člověka jsem osobně poznal, s lidmi s jeho sekty jsem také přišel do kontaktu různého druhu. Tyto řádky jsem nenapsal kvůli tomu, abych se mstil člověku, který o mně vědomě a účelově lhal a pokusů o moji diskreditaci zanechal teprve v okamžiku, kdy zjistil, že mu to prostě nevyjde. Proto ani nepíšu o jeho "metodách převýchovy psů" a rozdílu mezi propagovanými a reálnými znalostmi a schopnostmi - bylo by to nadlouho a nebylo by to hezké čtení. Tato kapitola je totiž opět v duchu celé knihy o psí i lidské "smečce". Jak vidíte, ta lidská může mít i podobu sekty. Skupiny lidí, která je vždy vytvořena proto, aby živila svého "velkého vůdce" materiálně i ideologicky.

Mám prostě jenom pocit, že drzost obelhávat lidi a dělat si z nich dojnou krávu by také měla mít svoje meze.

(Poznámka na závěr: Člověka, o kterém tento text pojednává, znám osobně, skutečně existuje. Stejně, jako existuje jeho sekta, jeho internetová prezentace a uzavřené diskuzní fórum. Jeho jméno je dostatečně známé a vše, co jsem o něm napsal, plyne z mých osobních poznatků o něm a činnosti, které se věnuje a jeho vlastních textů a mediálních prezentací - nejedná se o informace z druhé ruky.)

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Netrapte vlky!

Již několik let mi chodí dotazy na níže uvedené téma a několik let jsem se na téma mého názoru na pana Desenského, sám sebe označujícího za "psího psychologa", nechtěl příliš šířit. Vždy jsem na každý podobný dotaz odpovídal větou "udělejte si prosím názor sám/sama", třebaže z té druhé strany byl přístup zcela jiný, slušným bych ho určitě nenazval. Protože mi však tyto dotazy chodí stále, protože mám zpětné vazby od jeho klientů a jejich psů, protože mi není lhostejný osud zvířat, která by nikdy neměla sloužit k sebezviditelňování člověka na úkor své vlastní existence, protože si dnes bohužel pořizují vlky i další konkrétní lidé, kteří nejsou a nikdy nebyli schopni zvládnout ani jejich křížence (vzhledem k tomu, že je osobně znám, mohu to prohlásit s klidným svědomím) - a protože tak nějak nevidím důvod, proč k jistým skutečnostem stále mlčet a navozovat tak mylný předpoklad, že s těmito lidmi souhlasím nebo jim snad dokonce fandím, smažu dnes částečně jeden rest z dob minulých a zodpovím dotaz pisatelky na toto téma, která mi jej před několika dny (30.12.2010) zaslala. A protože tím mažu i dluh vůči předchozím tazatelům a protože se jedná o téma přesahující rámec Poradny, uveřejňuji dotaz i moji odpověď zde:

Dotaz: Dobrý den. Tak Vám opět píšu. Předem bych Vám moc a moc chtěla poděkovat za to, že jste, a že učíte lidi, jak zacházet se psy. Musím říct, že obě Vaše knihy i poradna kterou provozujete nám s Nessie moc pomohla. Alternativní práce se psy mě zajímá, a sháním různé knihy. Obě Vaše knihy mám a nedávno jsem si pořídila knihu od pana Rudolfa Desenského. Překvapilo mě a zamrzelo, že preferuje přivolání pomocí stopovačky a v mnoha věcch si dost protiřečí, začala jsem pochybovat o jeho erudovanosti. Z knihy jsem byla zklamaná a protože jsem zvyklá filtrovat informace, ráda bych se Vás zeptala, jaký máte názor na kompetentnost pana Desenského? Dále by mě zajímalo, zda znáte pořad Cesara Millana: Znalec psí duše, který dávají na Spektru a co říkáte tomuto pánovi? Alternativní práce se psy se stává trendem, příjde mi ale, že je to dvousečná zbraň, která dokáže být velmi užitečná (ve Vašem případě) a zároveň napáchat i mnoho škod, v případě že tuto práci dělá někdo, kdo tomu nerozumí, nebo to dělá z čistě komerčních účelů a hustí lidem do hlav hlouposti. Předem Vám děkuji za odpověď, přestože dotaz byl spíše obecný a netýkal se žádného konkrétního problému. Přeji Vám i Vašim pejskům mnoho úspěchů, štěstí a zdraví do nověho roku a hodně krásně ztrávených společných chvil :) Petra

Odpověď: Dobrý den, velice děkuji:) Co se týče pana Desenského, opět především napíšu, že nechť si na něj udělá názor každý sám za sebe - pokud je člověk nezaujatě schopen rozlišit navenek prezentovanou image a postupy od skutečné reality, pak mu to nebude činit žádný problém. Toto je základ.

A za mne samotného? Dobře, prolomím téma, ke kterému jsem se až na výjimky roky příliš nevyjadřoval... Předesílám, že třebaže jsem poznal pana Desenského osobně, následující řádky budou zcela oproštěny od těchto mých poznatků, od jakýchkoliv mých informací, netýkajících se přímo problematiky jeho vztahu vůči psům a vlkům. Nebudu zde rozebírat jeho (a mně dobře známé) osobnostní prvky, bude to jen vyhodnocení informací, které jsou z jeho strany veřejně publikovány a ze kterých si, jak už jsem napsal, může udělat názor každý.

Můj osobní názor na pana Desenského pozitivní rozhodně není. Nelíbí se mi jeho přístup ke psům, mnohé principy, které hlásá, jsou reálně nesmyslné a během svých mediálních prezentací bohužel už napáchal mezi lidmi spoustu škody díky tomu, jaké metody a jakou formou mezi majitele psů pouští. Obecně neberu "odborníky" a "psí psychology", kteří podobně jako on svoji práci staví na fyzickém i psychickém ponižování psů namísto přirozené komunikace a autority, která jim ve skutečnosti chybí. Chybí jim právě zcela základní znalosti skutečného psího prostředí, berou si z něj pouze tu část, na které mohou stavět své fantastické nefunkční teorie (tachyony apod.) a která je atraktivní pro okolí. Přitom je smutnou skutečností, že opravdu problémové jedince nezvládnou, natož aby je "převychovali" - již na samém počátku od nich dají ruce pryč, popřípadě se nad nimi v tichosti zavře voda. Vyberou si pouze několik vystresovaných chudáků a ty pak prezentují jako jimi napravené "nejhorší případy této republiky". Těchto "rádobypsích psychologů" si při znalosti jejich metod opravdu vážit nemůžu, je mi líto. Mám tu výhodu, že panu Desenskému vidím do karet trochu víc než klient, který za ním přijede - a rozbor toho, co tvrdí, propaguje a co z toho opravdu funguje, by měl jasný závěr. Opravdu totiž neplatí princip "vytvořím si svoji teorii a všichni psi se podle ní budou chovat"...

Další věc, kterou mě hodně zklamal, je téma "vlci". Pokud o sobě někdo roky prohlašuje, jak rozumí vlkům, jednoho si pořídí a drží v takových podmínkách, v jakých ho drží, pak je to silně na pováženou - každý ošetřovatel ze zoologické zahrady ví, že vlka nikdy nelze chovat samotného (tj. bez dalších jedinců vlastního druhu) a že mezi geneticky divokým vlkem a domestikovaným psem je propastný rozdíl. Už před lety jsem prorokoval, že toto "sebezviditelnění se" pana Desenského nedopadne dobře a čas mi začíná přese všechno informační embargo (narůstající od doby, kdy mu začaly problémy) ze strany tohoto "chovatele" dávat za pravdu  - u vlka stejně jako u každé jiné divoké šelmy totiž nastane přirozený čas (psychické dospívání), kdy se začnou prosazovat přirozené geny na úkor navyknutí na člověka. Na tomto zákonitém faktu pohořeli všichni, kdo si na znalce zvířat pouze hráli a zkuste si někdy všimnout, v jakých podmínkách a do jaké reálné doby jsou schopni fungovat ti, kteří svým zvířatům skutečně rozumí (namátkou vyberu třeba jméno Shaun Ellis) - nikdy ne pouze s jedním zvířetem a konečná nastává vždy v okamžiku psychického dospívání, především u sociálně žijících šelem (vlci, lvi atd.). Navíc je zde další fakt, který chovatel vlka Desenský úspěšně přehlíží - vlk a pes jsou přirození nepřátelé, nikoliv identický druh. U vlka je jedním z dominantních rysů plachost, která v nevhodných podmínkách velice rychle transformuje do stresu a z něj plynoucí agresivity. Toto vše se především v období dospívání mnohonásobně zesiluje. Společný chov vlků a psů vždy končí špatně a na úkor vlků - přežijí psi a kříženci, chov vlka na omezeném prostoru bez přirozených podnětů (lov, přirozená komunikace s jinými vlky) jej spolehlivě dovede do stresu a utrpení. Do cca 2 let věku vše bude jakžtakž fungovat, pak převáží přirozená podstata vlka a rychlé zjištění, že je fyzicky silnější a psychicky chytřejší než jeho majitel. Jak je možné, že člověk honosící se znalostmi vlků je schopen toto dopustit? Odpověď je snadná: zviditelnění sebe samého a absolutní ignorace (nebo neznalost?) základní etologie vlčího druhu.

Sám chovám západosibiřskou lajku, přírodního křížence psa a vlka, poznal jsem přes své klienty i jiné lajky, velmi často pracuji s ČSV. A bezpečně vím, že právě tady je ta nejzazší hranice vlčí krve, tady je zapotřebí skončit - vlčího křížence můžete mít a můžete s ním (a on s vámi) fungovat celý život, u čistého vlka je to už jen namlouvání si něčeho, co není a nemůže být pravda. Teď trochu odbočím, ale ne od tématu - v této souvislosti mě děsí zjištění o dalším člověku, který si domů pořídil vlka - dotyčná paní učí na vysoké škole a svým studentům jako "dlouholetá chovatelka a autorita přes lajky" vykládá, že lajky jsou "naprosto nevycvičitelné, neovladatelné a nepřivolatelné". Možná by tato "autorita" měla někdy přijet třeba na moje soustředění, konající se v areálu obklopeném zazvěřenými lesy, aby přestala plácat podobné nesmysly, vycházející pouze z jejího dlouholetého osobního selhávání. Lajky jsou především psi s vlčí krví a proto s mnoha vlčími vzorci chování, jsou naprosto jiní než běžná plemena (i než ČSV) a je zapotřebí s nimi spolupracovat - dosáhnout toho, aby oni sami s vámi chtěli být a zároveň být natolik silná autorita, aby vás brali jako vůdčího jedince. Lajky jsou inteligentní, divoké, tvrdé, život s nimi náročný a nic vám neodpustí, ale mají v sobě z vlčí podstaty to něco, co nenajdete v žádném jiném plemeni - mají nádhernou povahu, nepoddajnou, extrémně nezávislou, ale zároveň neskutečně kontaktní, přímou a bez psí devótnosti. Nedoporučuji je k chovu nikomu, kdo spletitá zákoutí jejich povah skutečně nechce nebo nedovede pochopit, ale hanba by mě fackovala tvrdit o nich takové nesmysly jako "dlouholetá chovatelka". Paní chovatelka toto dodnes nepobrala - znám některé její studenty a vím, co jim předkládá za přístup. Dokud ona a jí podobní lidé nepochopí, že vlci a jejich kříženci nejsou psi a nelze ignorovat jejich přirozené vzorce chování, do té doby budou jejich svěřenci pouze ve stresu a nepohodě, nikoliv zvládnutí a spokojení.

Můžu mít za výše uvedených skutečností na pana Desenského, potažmo jemu podobné lidi, kladný názor? Ne, je mi líto.

K druhému dotazu - máte poravdu, že alternativní práce se psy se v posledních letech stává trendem nebo spíše kouzelným zaklínadlem těch, kteří na sebe potřebují upoutat pozornost. Bohudíky právě tohle je oblast, ve které se poměrně rychle odhalí ti, kteří ve skutečnosti nemají o psí psychice ani potuchy - ono opravdu bombasticky natočené pořady typu "Polepšovna mazlíčků" paní Žertové nebo podobně laděné pořady na různých zahraničních kanálech nejsou ve skutečnosti o ničem, pracují se zkreslenou realitou a zapůsobí pouze na naprostého laika. Průšvih je ovšem v tom, že i tento laik se někdy v budoucnu může stát majitelem pejska - a důsledky jsou pak zřejmé. Podobné pořady proto neberu jako něco přínosného, jen je považuji za další způsob zvyšování sledovanosti (diváci rádi zvířátka) a ohlupování těch, kteří je sledují. Ta opravdová práce s pejsky se nikdy nemůže konat před televizní kamerou a nic nelze paušalizovat - každý případ každého psa je jedinečný a stejně tak jedinečný musí být i postup vedoucí ke zdárnému cíli. Zde nefungují šablony a obecné postupy - za předpokladu, že "problém" skutečně existoval...

Moc děkuji za přání a Vám i fenečce přeji ještě jednou hodně zdraví, štěstí a krásných psích zážitků do nového roku!

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Jedna zbytečná smrt

Tento příběh leží v mém archívu už delší dobu. Dlouho jsem odolával nutkání jej zveřejnit, protože i dnes mě z jeho čtení mrazí. Na jeho počátku byla neznalost a hloupost lidí, na konci zbytečná smrt malého štěněte. Vina neleží zdaleka pouze na přímých lidských aktérech této tragédie, ale stejnou měrou i na "chovateli", který vyprodukoval štěně, které nemělo kde se učit základní socializaci, protože jeho sourozence z vrhu dotyčný zlikvidoval. A právě špatná sociální komunikace malého štěněte spolu s v tomto případě zcela předvídatelnou razantní reakcí dvou dospělých psů a zásadními chybami při "seznamování" (i když bych to raději daleko výstižněji nazval předhozením bezbranné živé kořisti) mu podepsala rozsudek smrti.

S pisatelem článku jsem si tehdy leccos telefonicky vyříkal, odmítl jsem tuto záležitost řešit mailem. Byl jsem tehdy vytočený doběla, ale protože pan J. ode mne vše vzal a protože z jeho strany se nejednalo o úmysl, ale chybu a obrátil se na mne o radu, neodepsal jsem ho. Pouze jsem mu důrazně vysvětlil, co bylo špatně (počínaje již výběrem štěněte) a jak se mělo správně postupovat. Nu a uzavřeli jsme takový trošinku barterový obchod - pisatel chtěl alespoň trochu odčinit svoji vinu a přistoupil na to, že uveřejním jeho příběh, aby se alespoň trochu snížila pravděpodobnost toho, že se podobné tragédie budou stávat znovu a znovu. Jeho souhlas je pod článkem a já tentokrát neuvádím celé jméno pisatele (třebaže je znám). Udělal sice obrovské chyby a spolupodílel se tak na smrti štěněte, ale poté se na mne obrátil právě proto, aby se mu již nic podobného nestalo. Nechci mu za to ublížit a proto uvádím pouze jeho iniciály.

Předkládám vám tedy příběh jedné zcela zbytečné a kruté smrti malého štěněte - je to smutné čtení.

Dobrý den, pane Dostále,

chtěl bych Vás požádat o Váš názor na problém, na který jsem narazil. Bude to trochu delší povídání, takže prosím o trpělivost.

Máme dva NO jako služební psi ve firmě, seznámili se v době, kdy oběma bylo kolem 2,5 roku, ze začátku se pochopitelně razantně "dohadovali" o vzájemné pozice a dodnes, kdy je jim o osm let víc, si občas "vjedou do vlasů". Jako služební psi nemají s žádným člověkem vyloženě blízký vztah, ale respektují autoritu svých majitelů a respektují i několik dalších lidí, kteří s nimi musí přicházet do styku. Do této skupiny patřím i já. Při seznamování se mnou ten dominantnější z nich testoval svoji pozici, zkoušel mi chňapat po rukávech, chytat mě předními packami, ale stačilo mi dát trochu důrazu do hlasu a po několika pokusech toho nechal a od té doby jsem s ním neměl nejmenší problém a vždy splnil vše, co jsem po něm vyžadoval.

Ovšem jako lovecká smečka fungují ti dva až děsivě. Přes "jejich" areál snad nikdy nepřešlo nic živého, zajíce, ježky, kočky, krysy, prostě cokoliv bezpečně zlikvidují. Zarazilo mě, že kdysi popravili i cizího psa, který se do areálu zatoulal.

Ale skutečný problém nastal teď. Oba psi už mají přes deset let a je vidět, že už jim zdraví dvakrát neslouží. A proto se majitel rozhodl pořídit si štěně a přidat ho do jejich smečky. Našel chovatele NO a získal tíměsíčního psa.

Jenže jeho začleňování do smečky se proměnilo v tragédii. (Uvedu ještě jednu možná důležitou skutečnost - chovaltel z vrhu vyčlenil pouze nejčilejší štěně (nechci tady rozebírat etičnost takového přístupu), které pak vyrůstalo s matkou samo.) Štěně se dospělých psů viditelně bálo a kontaktu se vyhýbalo. Nebyl jsem u všech jejich kontaktů, ale ten první zásadní probíhal tak, že štěně vpustili do jejich společného kotce a ono bez větší újmy zalezlo do boudy a z bezpečí pozorovalo oba psy. Pak ovšem do kotce vstoupili lidé a štěně si odvedli na chvíli ven. Když ho vrátili tzpět do kotce, staří psi se na ně vrhli a servali se mezi sebou a přitom se o ně přetahovali (fyzicky - každý ho držel v tlamě za jeden konec a tahali se o něj). Proto je rozehnali a štěně odvedli pryč. Od té doby se štěně se strašlivým řevem bránílo jakémukoli kontaktu s oběma psy.

Ale protože bylo potřeba štěně do smečky začlenit, takže jsem po dvoutýdenní pauze vynucené dovolenou majitele přistoupili k novému k¨pokusu. Oběma dospělým psům jsme nasadili náhubky a zkusili je všechny tři znovu postit dohromady ve volném prostoru. Tento pokus se ovšem proměnil veštvanici na řvoucí štěně. Proto jsem staré psy rozdělili, toho podřízeněnjšího uvázali mimo dosah a štěně i dominantního psa (stále s náhubkem) uvázali na vodítko a postupně po krocích jim umožnili kontakt. Štěně si v bitce lehalo na záda, ale při tom někňučelo, ale křičelo a cenilo zuby a kdykoli do něj pes dloubnul náhubkem, po něm chňapalo zuby. Po čase (cca půl hodiny), se situace zdála mnohem klidnější, takže jsme se rozhodli psovi sundat náhubek. Situace se opět přiostřila, ale bylo vidět, že pes neměl snahu štěně zabít, chňapal ho za zadek a vžycky s ním trochu zalomcoval, ale za celou dobu mu nezpůsobil ani jedno krvácející zranění. Štěně ale vzdorovalo další půlhodinu, cenilo zuby a reagovalo útočne na každý pohyb psa směrem k jeho zadku.

PO hodině se ale oba trochu uklidnili a zdálo se, že budou schopni spolu přežít. Když jsme je ale chtěli odvést, dostalo se štěně na dosah druhého psa, který se na ně okamžitě vrhnul a dominantní pes, kterému jsem v kontaktu se štěnětem v tu chvíli nebránili, začal sjednávat pořádek, takže se strhla strašná mela, kterou ovšem bohužel odneslo štěně, které se bránilo a když ho dominantní pes pacifikoval, asi mu způsobil nějaké vnitřní zranění, na které štěně během chviličky zemřelo.

Velmi mě to mrzí, nechtěl jsem dotaz publikovat veřejně, protože by mohl vyvolat bouři obviňování z nějakého týrání, ale o to majitelům rozhodně nešlo. Ale chtěl bych se dozvědět, co se podle Vás mělo udělat, aby bylo možné začlenění nového psa do takovéto smečky a co bylo v tomto případě špatně.

Děkuji,

D. J.

Na základě telef. rozhovoru potvrzuji, že souhlasím se zveřejněním mého příspěvku na webu www.psiskolafalco.cz

Děkuji Vám za rady

D. J.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"

ÚVOD aneb PROČ UŽ NEVYDRŽÍM MLČET...

Původně jsem tento pořad ani nechtěl sledovat, ale emaily, ve kterých se mne jejich pisatelé ptali na můj názor, mě donutily k tomu, zabývat se jím blíže. Metody hlavní aktérky tohoto pořadu paní Žertové znám od některých svých klientů, kteří jí ke své škodě a škodě svých psů uvěřili, že psům skutečně rozumí a pak od ní v pravém slova smyslu prchali. To byli ti rozumní, kteří odmítli například házet po svých psech plechovkou s kamením (tuto "výchovnou metodu" možná budeme mít také v některém díle tu čest shlédnout) nebo odmítli svého psa vyhánět z vlastní smečky (tuto "výchovnou metodu" už jsme měli čest shlédnout v díle prvním). Dále znám osobně člověka a jeho psa, kterému paní Žertová "naordinovala" elektrický obojek. Stejně tak znám i její oblibu "nápravy psů" prostřednictvím tlumících medikamentů. Prostě mám na dotyčnou "psycholožku psů" (jak se sama ráda označuje) už delší dobu určitý názor - snad je alespoň dobrá veterinářka, ale v žádném případě by neměla učit lidi, jak zvládnout a porozumět svým psům.

Po shlédnutí prvního dílu jsem si ujasnil pár věcí.

Zaprvé - televize Nova úspěšně pokračuje ve svém tažení proti psům a snaží se co nejvíce lidí naučit špatné věci. K tomu jí dopomáhají někteří lidé, kteří se bohužel pohybují kolem psů a jejichž ego není s to pochopit, kde končí snaha o vlastní sebezviditelnění a začíná návod k týrání psů. "Úspěch" s pořadem, ve kterém vystupoval "psycholog psů" a přes televizní obrazovky ukazoval lidem, jak psy ponižovat a fyzicky i psychicky týrat, televizi Novu evidentně povzbudil. Vzhůru za vyšší sledovaností - proč se zabývat tím, že to odnese spoustu psů v této republice, jejichž majitelé zapomenou zapnout vlastní myšlení - vždyť to přece ukazovali v televizi, tak to musí být správné...

Zadruhé - už neudělám tu chybu, abych mlčel jako jsem dlouho mlčel ve výše uvedeném případě. Pokud paní Žertová chtěla publicitu, bude ji mít - jenom možná trochu jinou, než si představovala. Nenechám ji na úkor psů a neznalých lidí hlásat nesmysly a dávat veřejné návody k tomu, jak na svých psech a obecném mínění o nich napáchat ještě více zla než už se podařilo jejímu předchůdci. Paní Žertová si neuvědomuje nebo nechce uvědomit, že je propastný rozdíl mezi tím, jednat pouze v rozsahu vlastní osoby a konkrétního klienta a tím, využívat mediální sílu televizní stanice. Ono sice může být pro lidi jistého ražení velice lákavé objevit se v televizi a nechat si zadarmo dělat reklamu, ale zároveň si musí uvědomit, že jim v tomto okamžiku razantním způsobem naroste zodpovědnost - za vše, co na obrazovce lidem předvedou a řeknou. A právě tohle je věc, kterou tito "mistři světa" nezvládají. Neuvědomují si, že v této chvíli nejsou na obrazovce kvůli zviditelnění a posílení vlastního ega, ale že dostali neobvyklou šanci něčemu pomoci. Ani jeden z těchto aktérů ale ničemu dobrému nepomohl, naopak mnoha psům život ztížili a mezi lidi vyslali naprosto nesmyslné a zavádějící informace. Kombinace vlastního přeceňování, špatných motivů, hrubých neznalostí a nekompetentnosti je v těchto případech smrtící.

Zatřetí - celý úvodní díl byl ještě daleko větší hrůza, než jsem očekával. Proto jsem se rozhodl, že tento a každý podobný případ z "Polepšovny mazlíčků" na svých PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO rozeberu a okomentuji fatální chyby a omyly, které paní Žertová v zájmu sebezviditelnění veřejně produkuje a kterými mate nejen samotné majitele konkrétního pejska, ale i všechny ostatní, kteří tento pořad sledují. Předem zdůrazňuji, že tak činím nikoli v zájmu mém vlastním, ale v zájmu psů a lidí, kteří ještě nezapomněli, proč s námi psi na tomto světě žijí. Prostě za tyto všechny teď nesu na trh svoji vlastní kůži.

Takže začínám případem argentinské dogy, dvouletého psa, z trochu jiného pohledu, než jaký veřejně prezentovala "psycholožka psů" paní MVDr. Hana Žertová na nejsledovanější české televizní stanici.

 

1. epizoda - Albert - Zvládne majitel dominantní dogu?

V tomto díle byl údajným problémem dvouletý pes plemene argentinská doga. Byl označen za "nezvladatelného a příliš dominantního". V tomto momentu bych již rád upozornil na první zásadní nesrovnalost v hodnocení psa - argentinská doga v sobě má od přírody určitou dávku dominance, musí ji mít, jinak by v práci, pro kterou byla vyšlechtěna (pomoc při lovu velkých zvířat a predátorů), neobstála. Ale - pes z této epizody v žádném případě nebyl "příliš dominantní" a už vůbec ne "nezvladatelný"! Pokud po vzoru přístupu paní Žertové bude každý pes posuzován dle jejích kritérií, pak bude za "příliš dominantní" označeno 99% s námi žijících psů. Toto je první z velké řady pochybení pani Žertové, která skutečně dominantního psa asi v životě neviděla - měla na samém začátku nejen majitelům pejska uvést objektivní zhodnocení jejich Alberta, nikoliv z pohodového psa udělat dominantní "nezvládnutelné" monstrum. Albert byl totiž pouze hierarchicky nezvládnutý (nikoliv nezvladatelný!) a v přítomnosti uječené paní Žertové a podobně uječené a vůči Albertovi občas agresívně vystupující matky majitele prokázal až obdivuhodnou míru tolerance a klidu.

Druhá věc, která bila do očí a nadzvedávala mne ze židle - paní Žertová stejně jako cvičitel z pozdější "návštěvy u odborníka" evidentně žije v domnění, že každé plemeno je jen jinak vypadající německý ovčák. Zcela jí uniká fakt, že na rozdíl od psa typu německého ovčáka, který se vyznačuje závislostí na povelech a primární devótností, tedy snahou se zavděčit, je argentinská doga pes, jehož chování určuje vysoký podíl samostatného myšlení a samostatného rozhodování - opět v důsledku šlechtění plemene k samostatné práci. Zde bylo na místě v prvé řadě zkorigovat představy samotného majitele psa, který chtěl "dvěma lusknutími prstů zastavit útočícího psa". To, že ho nechala v jeho mylných představách o psu-robotovi, je další závažná a ve svém důsledku velmi nebezpečná chyba této "odbornice".

S tím velmi úzce souvisí fakt, že se celým pořadem neustále z úst paní Žertové ozývala dvě slova: "povel" a "místečko". Problém majitele psa (protože v pejskovi samotném nebyl problém ani za mák) "řešila" jediným způsobem, o kterém má jakés takés povědomí - tedy povelovou technikou z klasických cvičáků. To, že problém špatně nastavené hierarchie, neexistující smečky a jejího vůdce a základního nepochopení ze strany majitele psa tímto způsobem nikdy nevyřeší, paní Žertová opět evidentně neví. Za celé její působení jsem neviděl jediný postup vedoucí k opravdovému vyřešení panujících nedostatků, jediné pojmenování skutečného problému, jedinou skutečně fungující radu. Její představa, že hierarchie je o tom, zda pustíme psa na vyvýšené místo a že pokud mu zakážeme pokoj a vyhodíme ho ze smečky, pak že bude vše fungovat - tato představa, kterou nám názorně předvedla ve své "napravovací misi" je tak zoufalá a hloupá, že by se nad ní snad člověk jen zasmál - nebýt toho, že se jako další člověk zdárně podepsala na tom, aby se spoustě zatím spokojeně žijících psů zhoršil každodenní život. Scénka, ve které nechala Alberta odložit na "kožešinku v předsíni", ze které se Albert samozřejmě po chvilce zvedl, protože to není plyšové zvířátko, ale normální pes, spolu s jejím komentářem " Vidíte - už se zase zvedl!" vejde do dějin chovatelského tmářství.

Musím říci, že v této "výcvikářské" fázi paní Žertové bohužel zdatně sekundoval i "pan cvičitel" se svým nešťastným 9-měsíčním belgičanem. Vskutku krásná ukázka drilu, vymývání mozku a "balónkové metody". Již devítiměsíční štěně si sedá jako podkopnuté, dévotnost mu kouká z očí a paní Žertová si pochvaluje "jak ten pejsek na pánovi visel a jak poslouchal". To, že je štěně fixované na míček, ne na svého člověka, bylo vidět už na první pohled - stejně jako zkrat jeho cvičitele. Ten mimochodem věděl velmi dobře, proč se nepokouší o nic s Albertem (viz komentář "hlasu v pozadí") - ale hlavně, že tento drilovací postup byl dán majiteli Alberta jako obdivuhodný příklad, kterého se bohužel chytil, jsa paní Žertovou utvrzen v tom, že ovčák a molos jedno jsou.

Zvláštní půvab pro mne mělo i sledovat argentinskou dogu Alberta ve chvílích, kdy poblíž byla paní Žertová. Paní Žertová si od něj držela uctivý odstup (řeknu to naplno: měla z něj strach), Albert reagoval typicky jako pes, kterému je daný člověk nepříjemný a jen ho toleruje - odkazuji zde na jeho "řeč těla", odvracení se atd. Dikce paní Žertové a celkové její vystupování je totiž přesně takové, které psi rádi nemají - uječená žena s hlasem bez jakýchkoliv emocí, ale samolibou představou o vlastní jedinečnosti.

Mimochodem - fatální byl omyl paní Žertové ke konci pořadu, že pes zavrčel na svého majitele. Pokud budete stejně jako já pečlivě sledovat konkrétní situaci na ulici, pak zjistíte, že Albert zavrčel v okamžiku, kdy paní Žertová provedla za celou dobu jediný svůj těsný kontakt s Albertem - sáhla mu na zadek v předem ztracené snaze ho posadit. Přesně v tu chvíli ji Albert poprvé skutečně varoval - ale paní Žertovou (která okamžitě zaujala opět uctivou vzdálenost), nikoliv svého majitele. Ten sice dělal chyby, ale jako jediný na psa neječel, ale mluvil v klidu, pokud ho chtěl posadit nebo položit - a také jediný v tom měl úspěch. Troufám si říct, že Albert na svého majitele nezavrčel jedinkrát po celou dobu, co se tato epizoda natáčela - tento trumf, ze kterého by vytřískali majlant, by si totiž nenechala ujít ani paní Žertová, ani televize Nova. Věřím tomu, že Albert na svého pánečka zavrčel v minulosti (což mladík ostatně sám přiznal), ale ve výše uvedené situaci byl jeho cílem skutečně někdo jiný.

Další zásadní chyba paní Žertové plynoucí ze základní neznalosti psychiky psích plemen je její tvrzení, že pes za rok dospěje. Omyl. Jednalo se o 2-letého psa plemene argentinská doga, který psychicky dospěje ne ve 3 letech, ale až mezi 4. a 5. rokem. Údaj o třech letech si zřejmě vyčetla z některé populární psí encyklopedie pro laickou veřejnost, protože i její zbylé znalosti plemene odpovídaly přesně tomuto rozsahu...

Zarážejících faktů k zaznamenání bylo ještě více. Scénka dítě - pes - kost, obecný styl paní Žertové, který mi ze všeho nejvíc připomínal vyšetření u obvoďáka (včetně dojemného fajfkování v dotazníčku - jak pečlivě se tomu paní doktorka věnovala), nulová práce se psem (paní Žertová by se neměla bát velkých psů, je to na ní hrozně poznat) a zásadně chybný způsob práce s majitelem, sklony k hysterii - absolutně úžasná byla scénka na ulici, kterou jsem pracovně nazval "Furt, furt, furt!!" - a nulová skutečná znalost psí psychiky a způsobů práce s ní. Na základě podložených zpětných vazeb si troufám říci, že s mými klienty uděláme po pouhých čtyřech dnech výcvikového servisu nebo pěti dnech soustředění na psu srovnatelného plemene, stáří a stavu daleko více práce než co předvedla paní Žertová ve spojení s Novou po zhruba 30 dnech "terapie" - a to je pro výsledek celého tohoto tragikomického divadla nazvaného "Polepšovna mazlíčků" žalostná vizitka.

Člověk, který svoji "úspěšnou práci" završí bez mrknutí oka chladnou úvahou o tom, že je možné, že tento psychicky zcela normální a zdravý pes bude ve třech letech utracen (stále ta scestná představa o dospívání argentinské dogy), by v žádném případě neměl dělat podobnou práci, protože jeho uvažování je otřesné. Pokud se navíc označuje termíny "psycholožka psů" a "znalkyně problémového chování psů", pak je to totální znevažování práce všech lidi, kteří se snaží psům pomoci - úspěšně a bez alibistických vět o jejich utracení. V případě, že by se v budoucnu něco stalo - a vzhledem k tomu, že přínos paní Žertové do vyřešení celé kauzy byl skutečně nulový (jen tak na okraj: za celých 30 dnů Alberta nevystavila jediné reálné zkoušce běžného života, ledacos totiž naznačila scéna "Albert a pes za vraty"), se něco klidně stát může, popraví pak Alberta vlastní rukou? Vzhledem k tomu, jak se k němu celou dobu chovala a jak o něm mluvila, si troufám tvrdit, že by tak učinila s pocitem vnitřního uspokojení, jak lidstvu pomohla.

Závěrem: argentinská doga Albert, prezentovaný v této epizodě, nebyl v žádném případě pes problémový - pokud by byl, choval by se zcela jinak. Stačilo zapracovat na smečce, hierarchii a vůdčí osobnosti jeho pánečka, zkorigovat nereálné představy majitele, uklidnit jeho matku a vše by se dostalo do správných kolejí. Všichni zúčastnění na to měli. Bohužel se vydali (lépe řečeno byli vysláni) tou nesprávnou cestou.

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

2. epizoda - Eliška - Pomočování, bázlivost

Problémovým pejskem tohoto dílu měla být dvouletá fenečka plemene jorkšírský teriér... Byl jsem zvědav, jak se paní Žertová pochlapí, pokud bude mít co do činění s malým pejskem, kterého se nemusí bát. Ale paní doktorka opět "nezklamala" - dnes jsem měl pocit, že už i můj Šedy se na mne občas podíval s nevěřícným pohledem "tohle ta paní myslí vážně?"

Ano, bohužel to ta paní opět myslela vážně. Po prvních dvou dílech mám celkem podložený pocit, že jí už velmi dobře vidím do karet - občas správné pojmenuje problém, ale tím to také končí. Stále více na mne paní Žertová působí dojmem člověka, který si někde něco načte, ale neví si s tím rady a začne dávat naprosto nesmyslné rady a ponaučení. A opět musím konstatovat, že takovéto veřejné hlásání nesmyslů a občas i vyslovených blábolů je vysoce nebezpečné pro všechny, kteří jim podlehnou...

Základ Eliščiných problémů byl samozřejmě v jejích majitelích - ono ostatně kde taky jinde, to je koneckonců vždy. Eliška byla učebnicový přiklad psa malého plemene, který ve svých majitelích vzbuzuje pocit mimina a podle toho s ní také jednají. Opět mi scházelo detailnější vysvětlení paní Žertové, že i jorkšír není nic jiného než malý pes, s veškerými druhovými vzorci chování psa - navíc je to pes s teriéří povahou, které při správném vedení není nic tak cizí jako strach a nevyrovnanost. Fenečka, která byla již ve dvou letech psychicky dospělá, si utvořila svůj vlastní svět s pokřivenými pravidly, protože bohužel nedostala šanci dospět jako pes normální. Evidentně u ní byla silně zanedbaná socializace, prostředí, ve kterém žila, se skládalo pouze ze dvou chův, kterým nahrazovala dítě. Naprosto přirozeným důsledkem pak bylo to, že se upjala na "míček" (touto substitucí však mohl být jakýkoliv jiný předmět) - smutnou ilustrací této patologické závislosti bylo vyprávění její majitelky, kterak jednou zapomněli míček doma a fenka se nehnula, dokud jí na místě nekoupili jiný. V období, kdy fenka psychicky dospěla, pak zcela zákonitě nastoupily i stresové ventily, jedním z nich bývá i vyprazdňování v uzavřených prostorách.

Ale nic z toho paní Žertová nevysvětlila majitelům Elišky tak, aby to skutečně pochopili. Nevysvětlila jim kontextové souvislosti (bohužel, podle toho, jak a o čem mluvila, je ani nezná), jejími monology se opět jako červená nit táhly 3 pojmy: "povely", "zakázat vyvýšená místa" a "místečko" z dílu minulého nahradil "balónek" a "mlsík".

A přichází první "odborná" perla - tvrzení paní Žertové, že cituji: "To, že se pejsek malého plemene jednou za noc vyčurá doma, to nevidím jako problém." Paní Žertová to nevidí jako problém (možná soudí podle vlastní fenky, nevím), já to ale jako problém vidím. Pokud je pes zdravý (nemá například zánět ledvin, onemocnění močovodu apod. - tuto otázku a základní vyšetření bych od veterinářky čekal jako samozřejmost a v podobném pořadu bych se o tom alespoň zmínil!), jeho psychika již je na takové úrovni, že je schopen ovládat základní fyziologické potřeby - toto vše Eliška splňovala (tedy doufám, že i po stránce zdravotní) - pak jsou podobné projevy vždy indikátorem toho, že pes je ve stresu. A to Eliška byla zcela evidentně - opět bez toho, že by se paní Žertová o tom alespoň zmínila. Včetně toho, že není normální, aby se dospělý pes jakéhokoliv plemene venčil i doma. Pes není kočka.

Ve chvíli, kdy hlavní protagonistka pořadu přinesla svoji vlastní fenečku v přepravním boxu až do bytu majitelů Elišky, se mi opět mnohé z jejího pohledu na psí svět osvětlilo. Paní Žertová dělá naprosto stejné zásadní chyby, které by měla odnaučit své klienty - a toto je jen jedna z mnoha. Její představa socializace, která probíhá způsobem chození dvou psů na vodítku kolem sebe, je opravdu směšná. Principy, které tlačí do hlav svým klientům - pes musí být motivován mlsíkem, musí dostat odměnu za vykonanou práci, všelékem jsou povely a zákaz vyvýšených míst, fixace psa na balónek je správná - tyto principy už nejsou směšné, ty jsou přímo strašné. Paní Žertová snad vzdáleně tuší, že existuje něco jako psí smečka (doufám - zatím mi to ale ještě ničím nedokázala), ale není schopna její základní principy převést do lidskopsího společenství, není schopna pojmenovat a zkorigovat skutečné problémy, její svět skutečně tvoří jen různě načtené a z různých zdrojů posbírané vědomosti bez schopnosti je spojit a využít ke skutečné práci s pejskem. Dnes už vím, že zprávy o jejích metodách nelhaly - vidím je totiž na vlastní oči.

Na závěr opět jedna úžasná perla a odsouzení dvouletého psíka z úst paní Žertové, "odbornice na chování zvířat": "Eliška už nikdy nebude vyhledávat psí společnost a psí kamarády." Nad podobnými závěry jako je tento jen nevěřícně kroutím hlavou a nevěřím vlastním uším... Vznáším v duchu prosbu k nebesům, ať paní Žertové dají prohlédnout a ona se vrátí ke své původní profesi, kterou má snad šanci vykonávat tak, aby nikomu neubližovala. Protože podle toho, co z ní padají za slovní perly, tato paní dodnes nepochopila, že skutečná práce se psí psychikou je pomoci pejskovi překonat hendikep, který za svůj dosavadní život získal. Ani náznakem netuší, že i u dvouletého jorkšíra (pokud budu brát tento konkrétní případ) lze správnými metodami překonat socializační deficit - tak jak jsem jej pomohl úspěšně překonat už velké řadě pejsků, kteří přišli mezi svoje čtyřnohé parťáky se staženým ocáskem a vyceněnými zuby. Ale o podobných věcech paní Žertová evidentně nemá ani tušení - neví nic o psí psychice, jejím vývoji, základních vzorcích chování ani o přímé práci s pejskem.  Neví dokonce nic ani o práci s klientem, majitelem pejska. Její "hlazení po hlavičce" a rozplývání se nad věcmi, které nemají se skutečným problémem nic společného, je příšerné pokrytectví. Radování se nad tím, jak "Elišku baví práce" (jaká? honění balónku?) a "jaký v tom vidí výrazný posun", je do nebe volající blábol sloužící pouze k zakamuflování toho, že Elišce ani jejím majitelům opět nepomohla ani co by se za nehet vešlo. Paní Žertová pouze do jisté míry ovládá alibistické placání o tom, jak úžasně se vše povedlo. Povedlo? A co, pěkně prosím? Že se Eliška nevyčurala na koberec, protože jí žehlícím prknem zahradili přístup? Nebo že si s paní doktorkou zahrála fotbal?

Závěrem: dvouletá fenečka plemene jorkšírský teriér, byla vystresované zvířátko, které se celou dobu pohybovalo se staženým ocáskem a obecným strachem z okolí. Způsob, jak ji z tohoto stavu dostat, byl principielně jednoduchý: odstranit problém, ne jeho důsledky. Tedy vytvořit kolem ní takové prostředí, ve kterém by již nebyla sama na všechny nástrahy světa, ale byla by součástí fungující smečky - o této tematice jsem popsal již tolik textu, že nyní opět jen odkážu na PSÍ STRÁNKY FALCO a moji knihu. Stačilo zapracovat přimo na fence a majitelům určité věci předvést a srozumitelně vysvětlit. Bohužel, ničeho z toho nebyla paní Žertová schopná, neboť tyto věci nezná a neumí...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

3. epizoda - Tříletý Riky štěká

Po shlédnutí třetího dílu se přiznám, že sledovat tento pořad a postupy paní Žertové ode mne vyžaduje čím dál větší sebezapření. Naživu mě drží pouze potřeba nenechat dále lidi padat do pasti "vždyť to takhle ukazovala odobornice v televizi a musí to tedy být správné" a také postupné naplňování mých prorockých řádků z úvodu tohoto tématu. Tentokrát totiž došlo na další oblíbené finty paní Žertové - vodní pistolku, spray a rachotící plechovku...

Po absolvování této epizody přemýšlím o tom, že bych se plácl přes kapsu a paní veterinární doktorce Žertové poslal k Vánocům kvalitní psí atlas. Pokud si totiž myslí a přesvědčuje o tom i televizní diváky, že klasický "voříšek" Riky je německý špic, pak je to s její znalostí psích plemen skutečně tragické. Německý špic má jako hlavní exteriérové znaky výrazný "špičatý" čumák, charakteristický tvar hlavy, vztyčené uši a kvadratickou stavbu těla. Pejsek prezentovaný v tomto pořadu byl klasický chlupatý kříženec - nejen majitelé skutečných německých špiců se museli chytat za hlavu.

No nic, pokud se paní doktorka rozhodla uříznout si ostudu, pak se jí to skutečně daří. Skutečný průšvih je však v tom, že svými scestnými postupy a "radami" dává zabrat nejen pejskům z konkrétních epizod, ale zmate i další řadu lidí - to už jsem ostatně zmínil již v úvodu. I tentokrát zazněly z jejích úst skutečné perly a i tentokrát předváděla neskutečné postupy - ty nejúžasnější z nich opět zmíním v následujícím textu.

Tříletý kříženec Riky a jeho majitelé (manželský pár v důchodovém věku) fungovali bez větších problémů do doby, než pejsek dospěl a začal projevovat vlastní individualitu. Tuto fázi již jeho majitelé nezvládli, neb o psech jako takových nevěděli zhola nic a situace, kdy pejsek reagoval na zazvonění u dveří štěkotem, určítý typ lidí na procházce mu neseděl a stresovala jej cesta tramvají, je uvedly do totální bezradnosti. Pejska měli od jeho dvou měsíců, měli ho prostě rádi a pokud by si dali minimum práce s tím, pochopit specifika psí duše a psího pohledu na svět, vše by v pohodě zvládli. Bohužel udělali několik zásadních chyb.

První z nich byla ta, že nechali zdravého mladého psa na radu veterinářky zmrzačit (přeložím: nechali ho vykastrovat v přesvědčení, že následně pejsek přestane štěkat). Došlo k tomu, k čemu logicky dojít muselo - podle jejich vlastních slov se vše ještě zhoršilo. Ovšem paní Žertová je evidentně jiného názoru - při vstupním "dotazníčkovém pohovoru" na sdělení majitelů, že jim veterinářka doporučila, aby psa nechali vykastrovat, reagovala od stolu zdvižením očí a otázkou plnou naděje: "A nechali?" Na odpověď, že ano, viditelně uspokojena pochvalně pokývala hlavou...

Druhou zásadní chybou bylo to, že se zřejmě pod vidinou získání krmiva podprůměrné kvality a vlastního zviditelnění nechali mediálně zneužít. Již na samém začátku paní Žertové vadil "příliš kamarádský vztah" majitelů vůči pejskovi, o majitelích samotných se vyjadřovala se zřejmým despektem a oni sami bezelstně věřili každému jejímu slovu. Obecně jsem měl v této epizodě neodbytný pocit, že paní Žertová se chopila šance a maje před sebou submisivní starší pár, který na ni hleděl jak na pánaboha, hodlala z tohoto případu vytlouct kapitál. K tomu jí nahrával i jednoduchý fakt, že ani v tomto případě se nejednalo o žádný reálný problém a pejsek byl dobrák od kosti. Paní Žertová obratně zamaskovala skutečnost, že každý normální pes reaguje na zvuk dveřního zvonku (protože dobře ví, že jeho zdrojem je cizí člověk a prostě je od přírody hlídač), ne každý pes snese jen tak stres, který v něm vyvolá cesta MHD a ne každý pes nezareaguje na týpky kouřící marihuanu. Význam některých scének navíc nikomu z přítomných nedošel (nebudu paní doktorku podezřívat z toho, že by až natolik rozuměla psům, aby je záměrně zinscenovala) - pejsek se při první cestě tramvají choval klidně jednoduše proto, že měl kolem sebe dostatek prostoru (srovnejte s pozdějšími scénkami z tramvaje), byl zaujat pachy na podlaze a podávanými piškoty - úvaha o tom, že se chová klidně díky přítomnosti paní doktorky, je s odpuštěním vzhledem k jejímu nervóznímu a někdy poněkud agresivnímu chování skutečně scestná - a scénky v parku byly také ve dvou zcela odlišných režiích: v té první byl Riky navolno mezi lidmi, v té na konci uvázán na krátkém vodítku...

Paní Žertová musí zřejmě mít i z malých pejsků nepřekonatelnou hrůzu, protože scénka "ala Termnátor" s vodní pistolkou v jedné a sprayem v druhé ruce a jejím vysvětlením, nač je měla připravené, svojí absurditou překonala vše, v čem jsem paní doktorce jestě dával šanci. Ona to totiž skutečně myslela vážně - a to jsem v tu chvíli ještě netušil, že to nejlepší teprve přijde.

Nicméně další perly se začaly kutálet vzápětí. Rada paní doktorky, že až se pejsek rozhodne běžet ke dveřím, by mu mělo - cituji: "Něco hodně rachotivého spadnout pod nohy!" byl jen začátek. Praktická lekce na téma "kterak vylekat psa, aby nevěděl, co se vůbec děje" bylo zdárné pokračování podporované submisivními důchodci-majiteli, kteří evidentně netušili, o co ve skutečnosti jde a předvádění dezorientovaného psa-robůtka je dováděla k orgastickým výkřikům spokojenosti.

Záhy došlo i na další oblíbené téma paní Žertové - "místečko". To, že pejsek lehává na lavici, ji evidentně rozladilo a tak její další doporučení znělo dát psa na zem, protože - cituji: "Na té lavici von je velice namistrovaný, tam von má rozhled, tam von všude startuje, tam si to všechno hlídá..." Další fóbie paní Žertové?

Velice výživná byla i scénka "kontrola v bytě". Paní Žertové se sice tak úplně nelíbilo vybrané místo pro pejska (to nebylo ani místo, ale nora), ale neudělala naprosto nic pro to, aby pejskovy podmínky zlepšila a poradila něco vhodnějšího. Inu, proč taky - její posedlost "posíláním psa na místo" je neskutečná a místo toho, aby se soustředila na skutečně podstatné věci, opět obecně úspěšně zapracovala na zahánění psů do různých odlehlých rohů... Scénka, kdy paní Žertová stála neohroženě uprostřed místnosti a instruovala důchodce, kterak rukama nohama zahánět vlastního psa - opět ocituji: "Vy ho musíte tlačit! Tlačit před sebou! Nepusťte ho tam! To je vono, to je vono!" byla opět jedna z těch šílených akcí, jak odcizit majitele a jeho vlastního psa. Navíc jsem měl v některých okamžicích pocit, že se musí hlídat, aby do pejska nezačala strkat nohou. Jistě, pejsek byl malý a jak jsem už napsal, dobrák od kosti - to se to pak dělá machra, že?

A perla na závěr - věta paní Žertové v závěru epizody: "To (Riky) je dominantní pes!" Tak tato "fundovaná charakteristika" mě opět dostala. Paní Žertová evidentně neví, co to skutečně dominantní pes je. Prohlásit o vykastrovaném tříletém psím dobrákovi Rikym, že je "dominantní pes", svědčí o tak zjevné neznalosti a nekompetentnosti této "odbornice", že už jen na základě tohoto by měla okamžitě ukončit svoje působení nejen v tomto pořadu a jít se věnovat něčemu zcela jinému. V souvislosti s jejími již dříve zmíněnými výroky a obecnými postupy míním toto doporučení zcela vážně.

Závěrem: Spíše než skutečný "případ" na mne tento díl působil jako objednané PR - o čem jiném je epizoda, ve které se uměle vytvoří neexistující problém, který neschopná "odbornice" s velkou slávou "vyřeší"? Pokud jí budou sekundovat submisivní majitelé psa ochotní udělat vše, co jim "paní božská" nakuká, pak stačí jen několik vhodně natočených scének a prostřihů doprovázených velebením nejvyšší bohyně a úspěch u laické a vlastního názoru neschopné části veřejnosti jest zaručen. Už to tu totiž před několika lety jednou bylo a evidentně to zafungovalo. Nicméně tuším, že bude ještě hůř a po shlédnutí prvních tří dílů jsem si všiml jedné velmi alarmující a podstatné skutečnosti, která se táhne všemi epizodami jako červená nit. Nechám si její zveřejnění až na samý závěr, až budou odvysílány všechny díly a já ukončím toto téma. V této chvíli se "jenom" děsím toho, kolik lidí začne házet po svých nebohých psech plechovky s kamením, až zazvoní zvonek u dveří a pejsek se rozštěká... kolik lidí "odbornice z televize" zbaví přirozeného kamarádství s jejich pejskem a oni mezi sebe a svého psa postaví zeď z nepochopení... děsím se příštího a dalších dílů...

______________________________________________
Copyright (c) Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

 

4. epizoda - Hladkosrstý foxteriér Hugo

Znechucení, znechucení, znechucení... Totální znechucení nad tímto pořadem a jeho tvůrci, kteří nechají na obrazovce exhibovat lidi jako je paní Žertová, totální znechucení nad ní samou, nad jejím přístupem, jejími metodami a jejím "vztahem" ke psům. Díl po díle se odhalují další šokující názory člověka, který si říká "odborník na problémové chování psů", ale který jim nerozumí ani trochu a veřejně nutí své klienty, aby mezi sebe a své čtyřnohé kamarády postavili zeď z restrikcí, bezduchých povelů a nepochopení... Ano, přiznám se, že jsem zděšen a budu se snažit najít cesty, jak odhalit skutečnou podstatu práce paní Žertové tak, aby se podobná extempore už nikdy neopakovala. Když jsem na závěr rozboru minulého dílu napsal, že se děsím těch následujících, netušil jsem, jak moc budu opět prorokem.

Vystoupení paní Žertové opět začalo její trapnou otázkou "kdeže má pejsek místečko". Skutečně netuším proč, ale paní Žertová musí mít z blízkosti psů panický strach, protože jakmile se dozví, že dotyčný pejsek spí se svým majitelem v posteli, dostává její tvář velmi jednoznačný nesouhlasný výraz - podobný jako v okamžiku, kdy zjistí, že pejsek si poleží třeba na křesle nebo na gauči. Dnešní úvodní etudu ovšem zpestřila smrtelně vážně míněným podivem nad tím, že pokud Hugo (dospělý temperamentní a hodně rychlý hladkosrstý foxteriér!) vyrazí honit parašutistu, tak ho jeho majitelka nedohoní (cituji: "Tak vy ho necháte? To ho nedohoníte?") - v tuto chvíli jsem smíchy padal ze židle vzpomínaje na větu, kterou tak často svým klientům říkám - že už každé štěně je rychlejší než člověk. Dle výrazu dostala fundovaná otázka paní Žertové i samu majitelku Huga, evidentně nevěřila svým uším. A mně se opět čím dál více potvrzuje moje domněnka, že paní Žertová skutečně neví o psech nic víc, než se někde dočte. Kdyby totiž opravdu pracovala se psy, pak by podobnou pitomost v životě nemohla vypustit z pusy.

Jakmile paní Žertov&aa