PSÍ STRÁNKY FALCO  
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!      

 

„Člověk a pes“

 

Vztah člověka a psa se vyvíjí po dlouhá staletí, někdy je pes zatracen, jindy ctěn a uznáván jako nejlepší přítel člověka. Mezi lidmi se udržuje také mnoho psích pověr a fám. Proto zde publikuji své články a úvahy na téma člověk versus pes a snažím se pomoci lidskopsímu soužití. Dovolím si parafrázovat jedno známé rčení:

"Pes je nejlepší přítel člověka - ne jeho nejhorší nepřítel..."

 

Adopcí pejska vše teprve začíná, ne končí
Každý den se potkáváme a míjíme...
„Spí dole v kuchyni a my v podkroví...“
Je to jako sex
Dobrý mrav a zdravý rozum
Pro vzteklé neurotiky
Oči
Tak moc jsme si podobní
„Pověz mi o své práci...“
Proč nejsme primárně nastaveni na pochvalu?
Nastavení v hlavě
O lidskopsím roce 2021, o životě a tak různě...
2 minuty pro rok 2022
Jak prožít Silvestr bez psí paniky a útěků?
„Milý psí Ježíšku...“
Pes v partnerském vztahu dvou lidí
Buďte silní...
Zlo v nás
Blízkost
Berte to prosím vážně
Neučíme my psy, to oni učí nás...
Jak pracuje mozek
Než si pořídíte pejska...
„Pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“
Jak pes vnímá vaše chování v partnerském vztahu/rodině?
Psí hierarchie a vnitřní problém člověka

Energetická pole
Šestý smysl
Psí vedra venku, doma a v autě
Co je dobré vědět...
„1939“ - psí memento...
Výchova psů a dětí v Česku
Parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači
Naši pejsci a jiná zvířátka...
Naučená bezmocnost
Někdy vztek, někdy strach...
Zavírači
Na řetězu u boudy
FALCO DOG RESCUE – 2. generace
Traviči
Lidskopsí zima
Dítě a pes – tak ještě jednou...
O čem si povídat se svým pejskem
„Přemýšlím, zda mám na to, mít pejska...“
Komentovaný výběr z novely „psích paragrafů“
Jenom přemýšlím nahlas...
Psí (před)silvestr - 2020 EDITION
„Milý psí Ježíšku...“ - 2020 EDITION
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“ - 2020 EDITION
Českou republiku spolu obejdete desetkrát
Kořeny agresivity
Světlo a tma
Mechanismy strachu
„Neboj, bude to zase dobré, věř mi...“
Příšerné zlozvyky
Nad čím pejsek přemýšlí...
Psí věrnost si musíte získat
Psí ztráty a útěky
Veterina jako bitevní pole?
Syndrom „chichichi“...
Per volvo
Když váš partner nefunguje...
Jedno tělo, jedna duše
O síle psí energie
Vždycky se dá něco dělat...
Může vás pes kousnout? A může vás váš pes kousnout?
Vy, jen vy a nikdo jiný než vy...
Nejlepší lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
Nejodpornější lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
„Honem, rychle, nečekat...“
Social distancing
Přirozené instinkty IV. - „Individualita a svoboda“
Psí láska za časů korony
Přirozené instinkty III. - „Hierarchie a sociální komunikace“
Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“
Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“

Psi narkomanů
Proč za vámi vaše štěně chodí...
Na co myslet dřív, než vám pes urve kus obličeje
Na co myslet dřív, než si k pejskovi pořídíte mimino
Krátí se nám čas...
Co mě v roce 2019 potěšilo, co zklamalo a za co děkuji...
Čip čip čip - fámy a realita (aktuální verze k lednu 2020)
Ta úžasná psí paměť...
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“
Naši pejskové také stárnou...
Láska zavřená v kleci
Pejskařské reflexy
Pastevecké množení
Hlavolamy slabosti
Čistý svět
Nero
Jaký národ, takový pes...
„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“
Reinkarnace
Hospody, hospůdky, terasy a zahrádky...
Pastevecká radost
Zodpovídám se psům a Bohu...
Pes se vám nemstí!
Divný chlapík
Hierarchie dítěte a psa - velký problém některých lidí
Fakta a činy
Pes se nebije. Nikdy. Ničím.
Přítěž nebo parťák...?
Proč píšu články a točím videa
Máte v rukou drahokamy
Až jednou...
„Očkovací rebelové“
Syndrom týraného psa
Opravdu to chcete?
Proč vás váš pes kousne
Inteligence a instinkty přežití
Pes jako rukojmí
Filozofie a pravidla „Falco“
PF2019 - Kožíškové moji...
Jsou každoroční prosincové psí horory skutečně nutné?
Lidé, kteří by nikdy neměli mít psa...
Hendikep
Psí jedy
Jedna z mnoha - "kauza Márinka", příčiny, následky a souvislosti...
Mláďata
"Děkuju moc, pane Dostále..."
"Byl jsem rozhodnutý nechat ho utratit..."
Nedrážděte psy!
Viktor Dostál: Žiadny pes sa nenarodí ako problémový
Pes a letní rizika

Můj rozhovor pro slovenský internetový magazín "Zaujímavé novinky (ZN.SK)"...
Vztah a důvěra
Je mi stydno za některé lidi...
Otevřené dveře
"Nebojte se, on nekouše!"
Hierarchický souboj kozorožce dagestánského
Lidskopsí typologie aneb "kdo s kým a jak"
Strach
Pes není "jenom pes"...
Milý psí Ježíšku...
Tři jednoduché způsoby, jak přijít o svého psa
O stresu
Čas
Divočáci
Nalevo nebo napravo?
Pravda o tzv. "separační úzkosti"
Psí oči
Kastrace z pohodlnosti
"Tak to nie je rada ktorú som chcela počuť! Dovi!"
Buď hodný, to je kamarád!
Cesta na svět
Pohladíte svého pejska?
Autorské právo aneb normální je nekrást!
Peníze za vrácení/nalezení psa?
Převáželi byste v kufru auta své dítě?
Proč lidé týrají psy?
Březost feny
Pejskaři versus nepejskaři
Pes jako partner
Kastrace - příběh jednoho pejska
Hledejte a osud vám pomůže...
Existuje jediná cesta
Malí mezi námi
Nech pejska žít...
Malé přivítání do roku 2017...
Psí drápy - část II.
Psí drápy - část I.
Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...
Magoři mezi námi
Planeta Anticanis
Pět měsíců není sedm týdnů
Neuč orla létat!
Koně a psi
Psí procházky
Pyrenej na Karlově mostě
Osobní prostor
Mailové okénko
Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem
Příběh o psím vůdci
Věčný boj s lidským egem...

Nechtějte být "dokonalí"...
Ne, nestačí jim tak málo...
Jazykové okénko
Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci
Deset přání do roku 2016
Přemýšlím...
Ošetření psího kousnutí
Instant karma
Základy (mezilidské) komunikace
Proč jsou s námi
Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání
Deset přání do roku 2015
"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)
Psí Vánoce
Diskuze po česku
Cena psího života
"Instruujte mě přes mail..."
Otřesný příběh jednoho pejska
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...
"Barbína" a páni velkomožní
Každý dobrý skutek...
Dar
Šmejdi
KASTRACE - MOJE VÝZVA!
Lidé - smečka nebo stádo?
Pes to pochopí, člověk ne
"Tak proč není vykastrovanej?!"
99:1
Smutná zpráva o člověku
Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?
Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!
Zmrzačení není pomoc!
Záměr nebo nechtěný efekt?
Zapomínáme...
Škodovku nebo Porsche?
Ti, kdož nepřemýšlejí
Trochu úcty, prosím
O lidském sobectví
Pozlátko versus tvrdá práce
Vrah psů Rudolf Desenský
Netrapte vlky!
Jedna zbytečná smrt
Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"
Važte si společného času ...
Psí život podle ČT1
Pejskařský Absurdistán
Jak se chovat vůči cizímu psu
Psí útulky
Psí rasismus - I. část
Psí rasismus - II. část

 

Adopcí pejska vše teprve začíná, ne končí

 

Řada mých článků čerpá inspiraci z reálných situací života, kdy si všímám lidskopsího hemžení kolem sebe. Občas se s někým zastavím, protože mě třeba zaujme pejsek (stejně tak jako to jiní lidé dělají s námi), zvlášť pokud se s dotyčným člověkem potkáváme častěji.

A v určitých případech mě pak taková konverzace svede k myšlence něco napsat, protože její scénář patří k těm velmi provařeným a nejen já jej vídám, slýchám a čtu  každou chvíli. Scénáře, které bohužel pěkně ukazují, jak často se určité nesmyslné vzorce uvažování honí lidem v hlavě a protože patří k těm, které pejskům skutečně nepomáhají, bylo by teď třeba fajn si něco z toho malinko rozebrat...

Setkání s paní, které mne inspirovalo k tomuto textu, proběhlo před několika málo dny.

Vídal jsem ji kdysi s pejskem již pokročilého věku, pak nějakou dobu ne a před pár dny jsem ji potkal s baculatým křížencem na vodítku, když jsme se s telátkem vraceli z procházky.

„Máte kastrovaného pejska z útulku, viďte?“

Paní přitakala, že prý je mu devět let, ona ho má asi půl roku a skutečně je vykastrovaný a z útulku...

Nebylo to těžké poznat, pejsek se choval jako typický nejistý kastrát s typickým přístupem „když ho (moje telátko) k sobě nepustím, nepozná to, tak budu štěkat a tvářit se zle“ a stejně tak typicky i vypadal – byl odhadem tak do 40-42 cm výšky, základ bílý s černými skvrnami a figuru měl chudák jako malé prasátko.

Což jsem paní i tak nějak vlídně řekl... a tím to všechno začalo.

Že je obézní, připustila.

Že to pro pejska vážně není dobré a bylo by záhodno podle toho upravit krmný režim, by byla asi také ochotna akceptovat – prý to i sama někde četla, že kastrovaní psi přibírají na váze...

Fajn.

Pak mi ovšem začala vysvětlovat, že ten pejsek, ač ho má teprve půl roku, ji všude statečně brání proti jiným psům.

V ten moment jsem se poprvé pokusil paní vysvětlit realitu – že ten pejsek ji opravdu nebrání, ale jako kastrát bez psychické opory brání sám sebe a je rád, že vůbec je...

Stáli jsme s telátkem asi dva metry od této lidskopsí dvojice, telátko se svým typickým pyrenejským nadhledem bylo úplně potichu a ani se nehnulo, jen vše pozorně sledovalo, pejsek se schovával za paní, štěkal a štěkal a nebýt na vodítku, už by utíkal někam do pryč.

„No vidíte, jak mě brání!“

Znovu jsem se paní snažil vrátit do reálného světa a vysvětlit jí, že vzorce jeho chování jsou skutečně zcela jiné – stále vlídně, svým obvyklým klidným hlasem.

„No tak mi poraďte co mám dělat!“

Hlas a emoce paní se změnily a to už se mi malinko přestávalo líbit, nemám rád, pokud proti mně někdo startuje ve chvíli, kdy ode mne zároveň chce radu nebo pomoc.

Stále v klidu jsem se jí pokusil vysvětlit, že pokud chce pomoci, pak tomu budeme muset věnovat více času a nevyřešíme to teď uprostřed ulice. Zároveň jsem jí znovu doporučil začít zapracováním na psí kondici, protože jinak si tohoto křížence dlouho neužije, spolu s výčtem všech důsledků, které obezita na psí zdraví má.

Paní na mě chvíli koukala a pak mi sdělila, že to určitě není kříženec, ale český strakatý pes.

Pro změnu jsem teď na ni koukal já a zeptal se, jestli jí tuto informaci sdělili v útulku.

Protože český strakatý pes to skutečně nebyl ani náhodou.

Že prý ne, ale že si to načetla na internetu a že sedí kohoutková výška a má skvrny.

Jsem léty práce s lidmi již vytrénován a tak stále stejným vlídným klidným hlasem paní vysvětluji, že tohle opravdu nestačí a že když se na pejska podívá, tak musí vidět, že nesedí (ani po odmyslení si obezity) stavba těla, končetiny, typ zbarvení ani typ hlavy...

Paní znejistěla, přesto svoji teorii o čistém plemeni český strakatý pes během našeho následujícího hovoru ještě párkrát zkusila a já znovu vysvětloval, proč opravdu ne a ať si uvědomí, že prostě má křížence. A že to v daném případě skutečně není to nejdůležitější.

„Tak mi teda řekněte, co s ním mám dělat!“

Stále v klidu jsem znovu paní sdělil, že pro začátek bude úplně stačit, když vymaže některé věci, které má nastaveny v hlavě – tedy svoje přesvědčení o strakáči a o tom, jak ji brání. A ať s ním začne víc pracovat (protože pejskům z útulku jednoduše chceme jejich život zlepšit, ne je dál nechat napospas jejich démonům, stresům a minulosti), upraví mu stravu a pohyb a především ať z něj má radost a užívá si jejich společný život...

„Já mám třicet let psy a s tímhle si nevím rady! Tak mi poraďte!“

Ach ano... podobné argumenty slýchám docela často... „třicet let chovám tohle plemeno... sto let mám psy...“

Nevypovídá to o dotyčném vůbec nic, věřte mi.

V každém oboru lidské činnosti, i když ho budete vykonávat celý produktivní život, můžete i na jeho konci zůstat na úrovni, kde jste začali. Nic se nenaučit, nic nepochopit.

Je to jenom kvantita, nikoli kvalita.

A protože paní už byla docela agresivní a přestalo se mi to líbit, tak jsem jí v klidu řekl, že pokud bude chtít, s pejskem jí pomůžu.

Ale až za stavu, kdy si ona sama pár věcí v hlavě ujasní a bude ochotna něco přijmout, něco změnit a bude chtít tomu věnovat potřebný čas – nemám kouzelnou hůlku a v psím světě je zapotřebí napravovat věci pořádně a od začátku. Protože v rozpoložení, v jakém se teď se mnou baví, není ochotná a schopná přijmout vůbec nic. A že nejlépe začne akceptací doporučení, o kterých jsme se před chvíli bavili...

Paní chvíli mlčela a neříkala nic, tak jsem se za doprovodného štěkotu a zmítání na vodítku jejího nového psího parťáka rozloučil a zatím jsme se znovu nepotkali.

Jeden příběh a osobní zkušenost za všechny, kterých jsou denně plné internetové diskuze a sociální sítě...

Vezměte si z toho prosím vy, kterých se to týká, alespoň základní poučení.

Tím, že jste se ujali pejska z útulku, jste se nestali hvězdami a superčlověkem a váš úkol tímto úkonem zdaleka neskončil.

Protože podepsáním adopční smlouvy teprve začal a vy byste měli udělat všechno pro to, aby váš nový psí kamarád žil podstatně lepší život, než jaký měl předtím.

Až moc často se totiž setkávám s šíleným přístupem „on je chudák a takového už jsem si ho vzal/a, on už jiný nebude...“

Nebude, pokud mu nepomůžete. Bude, pokud pro to vy sami něco uděláte. Je to jen na vás.

V naprosté většině případů dostanete do ruky kastrovaného pejska nebo fenku. Nepropadejte nesmyslné iluzi, že jejich mnohdy čistě agresivní projevy (štěkání, vrčení, ukazování zubů, startování) vůči psímu okolí jsou důkazem toho, jak vás miluji a jak vás brání.

Ani náhodou.

Tihle psí jedinci brání jen sami sebe.

Jsou k smrti vyděšení a protože ve svých nových majitelích až na velmi vzácné výjimky nemají podporu, bojují za svůj vlastní život.

Jsem kastrovaný/á a nejefektivnější obrana je nikoho k sobě nepustit, aby to nezjistil...“

Už chápete? Tolikrát jsem to nejen ve svých článcích o kastraci už vysvětloval.

Nečechrejte si ego velmi častou mylnou představou o tom, že váš nový psí kámoš je nějaké čistokrevné plemeno. Buď je nebo není, vůbec nic to ale neznamená. Každý (zachráněný) psí život má naprosto stejnou hodnotu a jestli se jedná o vyhozeného psa s rodokmenem nebo vykopnutého křížence, je naprosto jedno...

A přesně tak byste i vy sami k tomu měli přistupovat.

Váš adoptovaný pejsek se k vám dostal jednoznačně obézní nebo se do této formy vypracoval až u vás?

Znovu opakuji, že kastrace má mimo jiné značný vliv na (nejen) psí metabolismus a apetit.

Znovu opakuji, že silná obezita má (nejen) u psů velmi negativní zdravotní dopady na klouby a pohybový aparát obecně, na srdce, plíce, pohyblivost a celkový fyzický i psychický stav psího jedince – ať už kastrovaného nebo nekastrovaného. Prosím nepodceňujte to a opět je jen ve vašich rukách,  jaké v tomto směru uděláte rozhodnutí...

Ještě jednou.

Převzetím pejska z útulku teprve vše začíná a přesně od tohoto okamžiku nesete plnou zodpovědnost za psí život.

Ten psí život chcete zlepšit, proto jste si pejska vzali. Nevzali jste si ho proto, aby vás okolí obdivovalo, jací jste dobrotiví, obětaví a vůbec celí úžasní...

Mylné interpretace psích vzorců chování jsou vždy začátkem velkého průšvihu.

Na všech životech záleží stejně, neexistují „podřadní psi“ ani lidé.

Přijměte jednoznačný fakt, že kastrovaný pes i fena mají v důsledku tohoto zásadního zásahu do psího organismu mimo jiné změněné určité vzorce chování, mějte to na paměti a předvídejte reakce jejich i reakce psího okolí. Neberte si to osobně a nechovejte se jako uražená princezna, pokud  tuto skutečnost před vámi někdo zmíní – stejně jako hárající fenu je rozumné zavčas „ohlásit“ i kastrovaného jedince. Můžete tak velmi jednoduše předejít velkým nepříjemnostem.

Není to přece žádná raketová věda.

Vše dobré spočívá v uvědomění si odpovědnosti a skutečných psích potřeb, nerezignování a nevzdávání se při prvních potížích a především vyloučení vlastního ega a mesiášského syndromu z celého procesu „záchrany pejska“...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Každý den se potkáváme a míjíme...

 

Nemám rád určování pravidel v těch oblastech lidského života, kde by mělo stačit prosté používání mozku a intuice.

Jsem hluboce přesvědčený o tom, že právě venkovní lidskopsí provoz je jednou z nich.

Paradoxně právě v této oblasti jsou některá „zavedená pravidla“ tím, co řadu běžných každodenních situací neskutečným způsobem zkomplikuje a kde místo jednoduchého přímočarého řešení nastoupí agresivní vyjasňování pozic ať už psích nebo lidských...

Není to zdaleka první článek, který na toto téma píšu a s největší pravděpodobností nebude ani zdaleka poslední. Ale jak praktický život ukazuje, řadě nepříjemných situací bychom se my všichni mohli vyhnout, pokud bychom na svých psích procházkách trochu více používali zdravý rozum, předvídavost, pohotovost a nelpění na nesmyslech.

Takže si teď sám za sebe dovolím zveřejnit jen pár (ale zato opravdu důležitých) doporučení, co dělat a co opravdu nedělat. Zkuste se nad nimi prosím zamyslet, zda nebýváte i vy sami občas původci zcela zbytečně vyhrocených situací, kterým se však dalo velmi snadno předejít...

Začneme takovým jedním nesmyslným „pravidlem“, které mají ve zvyku si vynucovat (a občas velmi arogantně a agresivně) cvičákovci.

Ne, skutečně není moje ani nikoho jiného povinnost vést svého psa na levé straně. Vést pejska nalevo je pouze povinnost vyžadovaná na cvičácích a ve výstavním kruhu, nic víc. A vzhledem k faktu, že naprostá většina lidské populace jsou praváci, tudíž jejich dominantní strana je pravá, jejich pravá ruka je silnější, reakce pohotovější a stejně tak i periferní vidění mají na pravé straně přirozenější, je podobné vynucování si téměř povinnosti mít ve veřejném prostoru psa nalevo velmi hloupé.

Už jsem to psal několikrát a učím to tak i své klienty – pejska mějte na své dominantní straně, praváci napravo a leváci nalevo, je to pro vás daleko výhodnější. Samozřejmě, pokud máte na své dominantní straně hendikep (např. zánět šlach, ortézu nebo jinou komplikaci), pejska si povedete na straně druhé. Tak, jak velí zdravý rozum, nikoli na základě stupidní představy nějakého človíčka ze cvičáku...

Flexivodítka.

Nesmysl sám o sobě, zmiňuji to často a psal jsem o tom docela nedávno.

Až si, vážení uživatelé tohoto „báječného vynálezu“, budete potřebovat rychle přitáhnout pejska k sobě, s překvapením zjistíte, že vzhledem k principu flexiny to jednoduše nejde. Ve zlomku sekundy popustit ano, přitáhnout ani náhodou...

Zkuste si to.

A řezat si prsty o tenké lanko se vám nechce, že?

Takže, pěkně prosím, zbavte se svého zlozvyku mít flexivodítko s pejskem na druhém konci permanentně vypuštěné až na doraz, blokujíce celou šířku cesty nebo za zaujatého klevetění s kamarádkou přímo uprostřed ulice, takže váš nebohý a v naprosté většině případů vámi naprosto nezvládnutý a nevychovaný psí parťák má několik metrů volného prostoru, který si velmi rád prohlásí za svůj a podle toho se bude i chovat.

Vůbec nejlépe pak uděláte, když si pořídíte normální pevné vodítko. Už jen to samo o sobě vás mnohému naučí, minimálně zamyšlení nad tím, že nejste na světě sami, občas kolem vás někdo potřebuje projít a svého pejska tak máte bezpečně u sebe, nikoli několik metrů od sebe, sice přivázaného, nicméně na pro vás v tu chvíli naprosto neznámém místě, protože nevidíte neslyšíte nevnímáte...

Opět je to jen a pouze o přemýšlení, základní interakci s okolím, předvídavosti a vnímání skutečnosti, že momentálně nejste venku sami, ale se svým pejskem, na kterého je holt potřeba také se trochu soustředit.

S tím souvisí následující.

Prosté míjení se s protijdoucím lidskopsím párem.

Je neuvěřitelné, jak komplikovaná tato každodenní rutinní záležitost pro mnohé může být a jaké z ní někteří jedinci (lidští i psí) dokáží vyrobit drama...

Je to přece tak jednoduché.

Protijdoucí dvojici (trojici, čtveřici, partu, tlupu...) včas zaregistruji, na svého pejska v klidu promluvím, pokud je potřeba, vezmu si ho na vodítko nebo jen blíž k sobě, strategicky si vzhledem k situaci ujasním, kudy půjdu (jinými slovy řečeno nebudu se zmateně motat ze strany na stranu jak připitý orangutan) a stále v klidu projdu kolem. Pokud mám štěstí a ten druhý je také příčetný a při smyslech, míjení proběhne v naprostém míru a všeobecné pohodě ze strany lidí i jejich psího doprovodu...

Pokud jeden z lidí příčetný a při smyslech není, dojde ke komplikaci již během této sofistikované operace nebo bezprostředně po ní.

Protože následná chyba mnoha psích majitelů je velmi častá a oblíbená – a velmi hrubá...

Dojde k ní v okamžiku, kdy jsou se svým pejskem ještě ani ne metr  za vámi.

V té chvíli totiž uvolní vodítko.

A v devíti případech z deseti se stane přesně to, co se nevyhnutelně stát musí.

Pejsek se otočí zpátky a jde za tím, kterého právě minul.

Neví o tom jeho majitel, protože ten již ve svaté rovnováze s celým vesmírem kráčí dál, hledí do budoucnosti a přemýšlí, co bude k večeři...

Neví o tom ani majitel pejska, za jehož zadkem se právě objevil ten druhý, neboť celou záležitost ve své hlavě již dávno ukončil a stejně bohorovně kráčí ke světlým zítřkům i on...

Pointa?

V následujícím okamžiku jsou oba človíčkové vráceni do drsné reality děním, probíhajícím do této chvíle bez jejich existence a bez toho, že by si vůbec něčeho všimli. A buď to v tom lepším případě skončí jen vzájemným očucháváním obou psích protagonistů, v případě horším psím konfliktem.

Viníci?

Jednoznačně oba psí majitelé, protože oba si měli ještě několik metrů po vzájemném míjení se ohlídat situaci, nepouštět vodítka či dokonce své pejsky rovnou neodepínat a uvědomit si, že svět je i za jejich zády, nejen před nimi...

Další oblíbená chyba.

Kolikpak má pejsek nohou?

Správně, čtyři.

A proč má čtyři?

No přece proto, aby jimi kráčel po zemi, milé děti...

A pejsek, který místo toho, aby svoje tlapky používal k jejich účelu, je nesen v náručí svého majitele s děsem v očích, do které je teleportován v okamžiku spatření protijdoucího pejska na vodítku... není pejsek.

Přesně tak to v každém takovém případě, dostatečně nahlas, aby mě slyšel i ten pomýlený pejskař, hlásím svým pejskům i pejskům svých klientů.

Protože brát svého pejska do náruče, aby ho ten druhý, v poklidu kráčející na vodítku se svým člověkem, nesežral, je nejen směšné, ale z hlediska působení a formování psychiky nešťastného psího parťáka těžce devastující. Už jsem o tom také psal mnohokrát...

Stejně tak mnozí majitelé větších a velkých psích plemen předvádějí úžasné dramatické divadlo, kdy v okamžiku spatření protijdoucího psa toho svého doslova natlačí na plot nebo zeď, aby jej následně ukrmili k smrti nějakými pitomými mňamkami, protože prý „Odvrátíme tak jeho pozornost, takhle nás to učí na cvičáku, halelujá...“

Panebože, za co nás trestáš?

Shrnu to.

„Pravidla psího provozu“, respektive zdravý rozum, velí nedělat svému minipejskovi ani psímu obříkovi z běžné každodenní situace, tedy míjení jiného psího kolegy, trauma. To vážně není drama, tady nejde o život. Drama a ohrožení z toho vyrobíte vy sami ve své hlavě a pak ji úspěšně přenesete do hlavy psí.

„Pravidla psího provozu“, respektive zdravý rozum, velí vnímat, že v danou chvíli nejsem ve veřejném prostoru sám, ale pohybují se kolem mne další lidé a jiní psi. Podle toho se chovám, pejska mám odpovídajícím způsobem zajištěného, nechám dostatek prostoru i jiným a pokud je potřeba, zastavím se a udělám volný průchod.

„Pravidla psího provozu“, respektive zdravý rozum, velí vyhodit flexivodítko a pořídit si vodítko normální pevné a takové, které se vám bude dobře držet v ruce a bude se vám s ním dobře manipulovat. Na flexinách se vám pejsek vážně „nevyběhá“, jak bývá častým argumentem jejich prodejců a zblblých uživatelů, naopak vás velmi rychle přivedou do opravdu svízelné situace. Superligu kaskadérů pak tvoří ti, kdo si na flexi vodí německou dogu nebo urostlého pastevce (tedy oni si vodí svoje lidi)... jojo, viděl jsem už párkrát na vlastní oči.

„Pravidla psího provozu“, respektive zdravý rozum, velí mít svého pejska na té straně, která je pro vás stranou silnější, rychlejší, pohotovější a přirozenější. Pokud to ještě nevíte, pak opravdu není žádný zákon, nařízení či vyhláška, že „pes musí být veden na straně levé“. Věřte mi. Není. Existuje pouze v hlavách cvičákovců, kteří vás chtějí sekýrovat, provokovat nebo už sami nevratně zblbli.

Naše lidskopsí setkání a míjení se budou přesně taková, jaká si je sami uděláme. Budou buď o pohodě a klidu, nebo o nervozitě a agresivitě.

Bůh s námi a našimi pejsky, vyberme si správně...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Spí dole v kuchyni a my v podkroví...“

 

K napsání článku mě inspiroval dotaz do Poradny z tohoto týdne. Na první pohled zcela rutinní, ale díky své lidskopsí práci jsem zvyklý zachytávat detaily, protože právě ty bývají často zásadní.

A přesně to se přihodilo i v tom dnešním dotazu...

Proč jsem se rozhodl jej obalit samostatným článkem?

Protože si myslím, že je zapotřebí upozorňovat na věci, které jsou v lidskopsím soužití špatně, zvláště na ty, které jsou špatně hodně.

Protože jako realista a dlouholetý praktik ve svém oboru dobře vím, že případ popsaný v tomto článku není zdaleka ojedinělý.

Protože chci, aby si lidé, jichž se to týká, něco uvědomili a napravili.

A nejúčinněji se chyby a špatný přístup demonstrují právě na reálných případech...

Dotaz i svoji odpověď zde uvádím ve stylisticky plném a nezměněném znění tak, jak jsou uveřejněny v mé Poradně, dotaz je jako vždy ponechán v původní podobě, tedy i včetně gramatických anomálií. Ty samozřejmě nejsou důležité, jde však o autenticitu, Poradna je navíc anonymní.

Plemeno: jorkšírský teriér
Pohlaví: fena
Stáří: 7 měsíců
Kastrace: ne

Dotaz: Dobrý den, prosím, poradíte co máme dělat s fenkou, aby v noci nekadila doma. Dělá to od prvního dne, co jsme ji dovezli, jako 2 měs. každé ráno máme nadílku. Na procházky chodí pravidelně v 7.00 v 15.00 a ve 21.00 a většinou se vykadí, mezi tím chodí často na zahradu. Přes den je hodná, vychovaná, nikde nečůrá ani nekaká. Misku s granulemi Youggies dostává ráno po 7 hod. a kolem 17 hod. Nešlo by třeba nějak posunout dobu odpoledního krmení? Buď třeba na 15, aby už pak neměla co vykadit, nebo naopak třeba na 20 hod. aby vydržela do těch 7. Nevím v kolik hodin to v noci dělá, spí dole v kuchyni ve svém pelechu a mi v podkroví, je hodná nijak neprotestuje, je na to zvyklá od malička, celou noc není slyšet, prostě vstane, hodí to pod stůl a jde zas spát.

Odpověď: Dobrý den:) Rozhodně bych večerní krmení posunul na později, v každém případě po (pod)večerní "velké" procházce - řekněme tedy někde mezi 19.- 20. hodinou. Dále bych se na Vašem místě ujistil, zda jí nedáváte těch granulí příliš mnoho, ověřil bych si poměr mezi objemem potravy a exkrementů, což opět dá celkem relevantní zpětnou vazbu o kvalitě granulí a jejich zpracování psím trávicím ústrojím.

Samozřejmě by nebylo od věci zkusit i jiné granule (Yoggies bych zrovna nedoporučoval, už vůbec ne pro jorkšíra).

Krmte 2x denně po ranní a večerní (v mnou doporučený čas) procházce (tu noční si nechte v původním čase, ale opravdu jen na štěněcí dovyvenčení), udělejte si kontrolu tak, jak jsem popsal výše a mějte na paměti, že teprve teď začíná u Vaší fenečky plně fungovat trávicí systém.

Jen ještě pro jistotu připomenu, že psí procházka opravdu musí být podle psích potřeb, tedy určitě ne jen formou "obejdeme panelák a rychle domů" - i to totiž podstatnou měrou ovlivňuje správnou funkcí psího vyměšování (střevní peristaltika, psychika atd.)

A ještě něco a berte to prosím velmi vážně - pokud je v noci od Vás izolovaná tak, jak popisujete, může za tím vším s největší pravděpodobností zcela přirozeně stát její psychický stres a ona Vám jej jen po svém psím způsobu dává najevo. Psi to takhle dělají, je to jeden ze způsobů vyjádření jejich psychické nepohody a moc bych Vás poprosil, abyste si alespoň trochu prostudovala tyto PSÍ STRÁNKY FALCO a zjistila, jak důležitý je pro Vaši fenečku pojem "smečka" a co je sociální komunikace a sociální blízkost. Jorkšír je navíc fyzicky velmi malé plemeno a při nejlepší vůli nedokážu pochopit, proč Vaše fenka své noci musí trávit sama, oddělená od Vás (podle Vašeho popisu) minimálně jedním patrem. Věřte mi, že jí to skutečně není jedno („nijak neprotestuje, je na to zvyklá od malička“ je pouze Váš alibismus nebo naprosté nepochopení psí podstaty, své malé dítě budete mít přece také u sebe a ne někde dole v kuchyni a Vaše fenka svoji izolaci jako vysoce sociálně založená bytost vnímá naprosto stejně, není o nic méně důležitá!) a s pravděpodobností blížící se jistotě je právě toto hlavní příčinou Vašeho současného problému.

Nevíte o ní, neslyšíte její dech, neuslyšíte, pokud se jí v noci něco bude dít. Jorkšír je malý, ona navíc ještě štěně a pokud by se začala například dusit vdechnutím nebo pozřením nějakého malého předmětu nebo vlastními zvratky, něco na ni spadne, bude potřebovat akutně ven nebo ji budou trápit zlé sny (ano, i od toho je tu psychická podpora a fyzická přítomnost jejího "majáku"!), ani o tom nebudete vědět, protože ona je od Vás fyzicky dokonale oddělená. Riskovala byste stejně u kohokoli jiného, na kom by Vám záleželo?

Nic osobního, ale skutečný problém bývá často úplně někde jinde, než kde ho vidí psí majitel...

Ano – skutečný problém bývá často úplně někde jinde, než kde ho vidí psí majitel.

Třebaže v tomto konkrétním případě krmný režim není ideální a na tento fakt jsem ve své odpovědi také upozornil a dal své doporučení, třebaže jsem považoval za důležité upozornit i na správnou psí procházku (víme, jaká bývá u těchto malých plemen smutná realita), přes to všechno jsem považoval za nutné velkou část své odpovědi věnovat oné poslední větě – cituji doslova:

„Nevím v kolik hodin to v noci dělá, spí dole v kuchyni ve svém pelechu a mi v podkroví, je hodná nijak neprotestuje, je na to zvyklá od malička, celou noc není slyšet, prostě vstane, hodí to pod stůl a jde zas spát.“

Ne, tento přístup skutečně nepochopím a znovu předesílám, že jde jen o jeden takový případ z mnoha. Se psy různých plemen, ať už jsou někde za dveřmi, o patro/patra níž, v garáži, ve sklepě... na dvoře nebo v zahradě, v kotci...

Tady navíc jde o jedno pořád ještě malé štěně miniaturního plemene.

„... je na to zvyklá od malička...“

Odmalička.

Odmalička (tj. od cca 2 měsíců věku) spí sama, ve fyzické i psychické izolaci... bez těch tolik důležitých věcí pro každé štěně a každého psa...

Možná to někomu přijde normální a v pořádku, mně to přijde alarmující.

Zde jde navíc o tak malé plemeno, které snad nemůže svou velikostí omezovat naprosto nikoho a nic. Není to psí obřík, který na někoho hupsne do postele a majitel/ka z toho dostane hysterák, nejde o intenzívně línající plemeno („Von pelichá a kdo ty chlupy po něm má furt uklízet!“ slýchávám také docela často) a pokud by mi takové věci měly vadit, pejska si jednoduše nepořizuji.

Jorkšírský teriér, fenečka...

V tomto jejím věku cca 2-2,5 kg plus cca 20 cm kohoutkové výšky.

Malá a ještě extrémně zranitelná.

Přesně, jak jsem napsal do své odpovědi: „Nevíte o ní, neslyšíte její dech, neuslyšíte, pokud se jí v noci něco bude dít. Jorkšír je malý, ona navíc ještě štěně a pokud by se začala například dusit vdechnutím nebo pozřením nějakého malého předmětu nebo vlastními zvratky, něco na ni spadne, bude potřebovat akutně ven nebo ji budou trápit zlé sny (ano, i od toho je tu psychická podpora a fyzická přítomnost jejího "majáku"!), ani o tom nebudete vědět, protože ona je od Vás fyzicky dokonale oddělená.“

A plně si stojím i za touto svojí otázkou, s jasným vědomím toho, jak tvrdě zasáhne do černého:

„Riskovala byste stejně u kohokoli jiného, na kom by Vám záleželo?“

Všichni, kdo máme skutečně blízký vztah ke svým psím parťákům a je úplně jedno, zda s námi spí v posteli nebo na zemi hned vedle, dobře známe, jak se nám změnilo noční vnímání.

Kdy stačí první charakteristický zvuk a letíme z postele, protože víme, že náš pejsek zvrací...

Kdy se na první dobrou probudíme na olíznutí „Hele můj človíčku, potřebuju nutně ven...“

Kdy stejně jako oni spíme dobře, ale intuitivně přejímáme i jejich pohotovost k okamžitému probuzení a akci...

Kdy posloucháme jejich klidný dech a kdy jsou okamžiky, kdy se srdcem zastaveným úlekem na ně saháme, abychom se ujistili, že jsou tu ještě s námi...

Stejně jako oni nás několikrát za noc přijdou zkontrolovat, zda dýcháme a žijeme, kdy chvíli vedle nás postojí, aby se o naší pohodě ujistili a v následujícím okamžiku k nám hupli nebo se sesunuli vedle na zem s tím svým charakteristickým psím spokojeným oddechnutím...

Oni potřebují naši blízkost stejně jako my jejich, pokud by tomu tak nebylo, nikdy by si lidský druh nevybrali ke společnému žití.

Potřebujeme se navzájem, potřebujeme vzájemnou blízkost fyzickou i psychickou.

A až se jednou naučíte předávat si navzájem svoji energii, poznáte tajemství vesmíru a stanete se velmi silnými...

„Spí dole v kuchyni a my v podkroví.“

Ne, tohle opravdu nikdy nepochopím, za mne je to strašně zlé a zvrácené.

Protože bytost, na které nám záleží a je nám drahá, chceme mít po svém boku a vědět, že jí můžeme okamžitě pomoci, kdyby ji něco ohrozilo.

Protože přítomnost bytosti, ke které máme skutečný vztah, nás nabíjí a dává nám sílu.

Bytost, kterou milujeme, nezavíráme do jiného prostoru, než který obýváme my sami.

Psi to vědí a pokud jsme pro ně důležití, chtějí být s námi.

Psi vědí, že pokud mezi jimi a námi bude fyzická překážka, nemohou nám pomoci, když nám někdo bude chtít ublížit.

Pokud tu překážku vybudujeme, ubližujeme my jim.

I tohle oni dobře vědí.

„Spí dole v kuchyni a my v podkroví... je hodná nijak neprotestuje... je na to zvyklá od malička, celou noc není slyšet...“

Neprotestuje a „je zvyklá“, celou noc není slyšet?

Vezměte si ji k sobě, sakra už...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Je to jako sex

 

Čas od času se mezi mými klienty objeví člověk, který za sebou táhne obrovskou kouli.

Ta koule na sobě nese nápis vyvedený velkými písmeny: „Chci to umět dokonale!“

Bohužel právě tato koule je tím, co jejímu majiteli spolehlivě zabrání v porozumění se svým psím parťákem...

Snaha o dokonalost v oblasti, která skutečně o žádné dokonalosti není a být nemůže, je těžce kontraproduktivní a především naprosto nesmyslná.

Existují totiž oblasti lidské činnosti, kde rozhoduje empatie, emoce, spolupráce, prožitek, uvolnění fyzické i psychické.

Nikoli stresující a arogantní „Chci!“

Proto lidem, kteří na první místo kladou potřebu vlastní dokonalosti ve všem, co činí, lidem, z nichž každý to dříve nebo později i přizná, ve své branži říkám právě ona čtyři slova v nadpisu tohoto článku:

„Je to jako sex.“

Následují nechápavé pohledy, možná tím občas i někoho pohorším – dost možná teď i někoho z vás, proto stejně jako v oněch verbálních případech poskytnu vysvětlení také zde...

Stejně jako ve všem, i v sexuální oblasti jsou tři skupiny lidí. Předesílám, že moje ryze osobní zkušenosti jsou zkušenostmi 100% a celoživotního heterosexuála, ale odvážně si tipnu, že u nás mužů to bude víceméně stejné a budu tedy používat genderově neutrální označení „člověk“ a „lidé“, aby si to někdo nevzal příliš osobně – dnešní doba už je bohužel taková;)

První skupinou, kterou se teď zabývat nebudu, jsou lidé naprosto pasivní, kteří vše potřebné nechají na svém partnerovi a pouze přijímají to, čemu se jim od nich dostává. Výsledek pak zcela odpovídá kvantitě a kvalitě snažení toho druhého, oni sami do celého procesu nepřinášejí zhola nic a určitě není překvapením, že důsledky jsou naprosto shodné pro obě výše zmíněné lidské činnosti.

Důležité v paralele k psímu porozumění a vzájemnému lidskopsímu fungování jsou následující dva typy lidí...

Prvním z nich jsou jedinci, kteří akt sexu (milování) pojmou jako gymnastickou disciplínu a vzájemný souboj o to, kdo z partnerů bude lepší technicky i výkonově.

Poznáte je velmi lehce podle toho, kolik úsilí věnují právě technickému provedení – tak moc, že úspěšně ignorují emoční odezvu svého partnera. Soustředí se na sebe, na svoje pohyby, na techniku, na výdrž nebo naopak rychlé uspokojení a středobodem celého aktu vidí sami sebe, v lepším případě partnerovu fyzickou „spokojenost“.

Chtějí dokonalost.

Nebudete z nich vnímat cit, nebudete vnímat empatii, nebudete na nich vidět emoce... jen tu techniku, pohyby, pohyby, pohyby...

Kus sebestředného ledovce, kterého nezajímá spolupráce s partnerem a pokud vůbec, pak jen to, zda toho druhého fyzicky uspokojí.

Fyzicky, na úrovni orgasmu, nikoli citového prožitku, bez emocí a velmi chladně.

Společný akt vnímají v podstatě jako souboj, ve kterém oni sami potřebují vyhrát...

A úplně stejně vnímají i svého pejska.

Nevnímají ho jako partnera pro spolupráci.

Vnímají ho jako objekt, na kterém si chtějí dokázat svoji dokonalost – a nedejbože, aby v něčem udělali chybu, aby něco nezvládli na sto procent, aby něco neodpovídalo jejich dokonalé představě.

Protože jejich pes přece musí reagovat přesně tak, jak má.

Pokud získají pocit vlastního selhání, třeba i v maličkosti, třeba jen v tom, že jejich pes tak nezareaguje nebo se netváří přesně tak, jak si představují a jak očekávají...

… pak se namísto „orgasmu“ dostaví pocit rozladění, zloba vůči sobě samým, jejich psímu parťákovi i tomu, kdo je té lidskopsí komunikaci trpělivě učí...

Začnou být velmi nepříjemní až agresivní.

Přesvědčení, že „musím být dokonalý a stoprocentní“, vštípené člověku velmi často už v jeho dětském věku rodiči nebo školou, je extrémně devastující.

A protože pro všechno to soustředění na dokonalost a vlastní ego už v sobě nemá žádné místo na emoce, empatii a tu prostou jednoduchou radost z kontaktu s živou bytostí, nikdy nemůže být úspěšný ani spokojený v jakékoli oblasti, vyžadující intimnější kontakt s někým jiným.

Sex i komunikace s vlastním pejskem jsou vysoce intimní záležitosti.

On toho druhého ale ve skutečnosti nevnímá, nemá potřebu se do něj vcítit, není pro něj důležitý na úrovni spolupráce.

Nevnímá drobné nuance zpětných vazeb, vnímá jen to svoje „Já v tom chci být dokonalý!“ a jakmile získá pocit, že v něčem dokonalý není, je zle.

V kontaktu s pejskem to poznáte na první pohled – je to nepřehlédnutelné na fyzické i psychické úrovni, veškerá vzájemná komunikace a ochota vůbec spolupracovat jde do háje.

Ano – je to přesně jako v tom sexu...

A pak je tu druhý typ lidí.

Ti, kteří na první místo nekladou „dokonalost“.

Ti, pro které je skutečně důležitý (a mnohdy dokonce důležitější) ten druhý.

Člověk i pes.

Ať se to týká sexu s partnerem nebo komunikace s vlastním pejskem, vždy je tam primárně přítomná empatie, emoce, city a porozumění jiné živé bytosti. Ne snaha o dokonalost sama sebe, ale snaha o spokojenost oboustrannou.

Ne souboj a podpora vlastního ega, ale spolupráce.

Radost z toho, že si ti dva rozumějí a je jim spolu dobře.

Místo snahy o dokonalou studenou odosobněnou techniku snaha o prožitek, přinášející své benefity oběma partnerům.

Oběma.

Člověku nebo psu.

Tito lidé se dovedou a především chtějí vcítit do pocitů toho, na kterém jim opravdu záleží.

Možná nebudou dokonalí v posteli ani v lidskopsí komunikaci, možná jim leccos potrvá déle, ale svými lidskými i psími protějšky budou milováni, budou jimi vyhledáváni, bude jim projevována láska a jejich lidští i psí partneři se s nimi budou cítit dobře.

Ano a je to jako v sexu.

Ještě trochu zabrousím do jedné oblasti, která také proplouvá mým životem.

Muzika.

Hudba je velmi emoční záležitost, ale i mezi muzikanty se najdou mnozí, kteří se honí jen za „dokonalostí“, za dokonalým zvládnutím svého hudebního nástroje.

Mnozí jí i dosáhnou, samozřejmě jen v subjektivním pojetí pojmu „dokonalost“, protože objektivní dokonalost neexistuje.

Ale, a v tom se se mnou určitě mnozí shodnou, výsledný dojem z poslechu těchto jistě technicky fenomenálních muzikantů je takový – studený.

Je v tom technika, ale není v tom to, čemu my kytaristé říkáme „feeling“.

Prožitek.

Technicky perfektní akordy a sóla, ale sterilní, bez jakékoli emoce, kterou právě hudba dokáže tak dobře přenést ke svému posluchači.

Jako by hrál robot, přesně naprogramovaný syntezátor.

Jen živý člověk dokáže do hudby vnést emoce.

Proto existuje hudba, která je jen technicky dokonalá – a hudba, která „vezme za srdce“...

Sexuální partner, který vás „jen technicky dokonale uspokojí“ – a partner, který vaše srdce skutečně získá...

Vašeho pejska nezajímá, jak „dokonali“ jste ve svých povelech a příkazech a kolik jste tak vyhráli pohárů nebo získali ocenění na výstavách, přestože se i tady ženete za svojí chimérickou dokonalostí.

Vašeho pejska zajímá, jak jste vy dva na sebe napojeni emočně a jaký spolu žijete společný život.

Nezajímá ho technická dokonalost vaší pejskařské osobnosti, zajímá ho, jak moc vám záleží na jeho plnohodnotném psím životě.

Je to přesně tak, třebaže se to některým z vás nebude líbit: „Jací jste v sexu, takoví jste i ve svém lidskopsím chápání a komunikaci...“


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Dobrý mrav a zdravý rozum

 

„Jejich revírem je chodník nebo lesní cesta.
Jejich myšlení je vražedné.
Jejich cílem jsou jiní pejskaři.
Pracují ve dne v noci.
Jejich úkolem je komplikovat život pejskům našim i svým vlastním...“

Ano, vypůjčil jsem si a parafrázoval notoricky známý úvod k jednomu veleúspěšnému televiznímu seriálu;)

Protože dnes si trochu popovídáme o jedné zběsilosti, se kterou se při procházce se svým pejskem libovolné velikosti a plemene setkáte velmi často a která bývá téměř výhradně doménou majitelů velmi malých a malých psích plemen.

A jejichž poznávacím znamením nejčastěji bývá už z dálky viditelné a slyšitelné flexivodítko...

Znáte to jistě z vlastní zkušenosti.

Jdete se svým pejskem po chodníku nebo jiné cestě a proti vám jde flexivodítko s připnutým pejskem, velmi často malým pudlem, bišonkem, čivavou nebo jackrussellem. Prostě jedním z těch dnes tak rozšířených malých plemen, žijících v hierarchickém vakuu, protože v očích svých majitelů „je to malé, roztomilé a nemusíme to vychovávat“...

A tak jdete, svého pejska na (pevném) vodítku u nohy, protože se budete míjet a velí tak etika, dobrý mrav a především zdravý rozum.

Nebo jen tak stojíte na místě, protože ne celý život je o pohybu někam.

Nebo dokonce stojíte kousek stranou a čekáte, až ten člověk se svým pejskem přejde.

Jste prostě ohleduplní a předvídaví a svého psího parťáka máte na vodítku těsně vedle sebe, abyste mohli v případě potřeby rychle zasáhnout.

Dobře jste udělali.

Protože v následujícím okamžiku se bez jakéhokoli varování, dotazu či jiného verbálního kontaktu majitele ozve charakteristické flexi-cvaknutí a úplně cizí pejsek úplně cizího člověka vám přistane přímo před čumákem vašeho pejska vlastního...

V tuto chvíli na to nebývá většinou čas, ale pokud stihnete podívat se do tváře tomu člověčímu kaskadérovi, uvidíte tam vždy pouze jeden ze dvou možných výrazů.

Buď připitoměle nadšený „jéee oni si budou hrát...“

Nebo daleko častěji výraz naprosto lhostejný, naprosto bezemoční, jako kdyby onen člověk v tu chvíli byl myšlenkami někde úplně jinde a jeho mozek spustil rutinní proceduru „hele pes, pusť flexinu a vypni...“

První myšlenka, která vám v tu chvíli proběhne hlavou, je myšlenka naprostého nevěřícného úžasu.

„To je jako co toto?“

To je realita.

O souvislostech s osobním prostorem, jeho narušením a následnými přirozenými psími reakcemi jsem ve svých článcích psal už vícekrát, kdo chce, může si je lehce dohledat.

Dnes trochu rozeberu reakce lidské.

Jsou psi, kteří na narušení osobního prostoru svého nebo své smečky reagují po psím, velmi rychle a velmi nekompromisně. Bývá to často ta lepší varianta, protože stávající situace se okamžitě vyjasní a vyčistí a „narušitel“, pokud není rváč nebo nepostrádá základní pud sebezáchovy, hbitě vezme zpátečku.

Jsou psi, kteří si sami sebou nejsou jistí a jejich následné vzorce chování namísto dominance vykazují pouze znaky nervozity, nejistoty a stresové agresivity.

V každém případě jste to však vy, jejich lidské „majáky“ a vůdčí jedince, kdo má pohotově a v případě potřeby i dostatečně razantně celou situaci vyřešit – a pokud to uděláte správně, pak ji i vyřešíte. Strategická změna postavení, dominance a následné zklidnění tak, jak vás to učím.

Nicméně každý to neumí a do celé této zátěžové situace tak přivede jen další dávku nejistoty, nervozity a agresivního stresu. Protože zdaleka ne vždy vše proběhne v klidu a „setkání pejsků“ pak zcela přirozeně eskaluje v „kdo s koho“ - dát dva navzájem cizí a absolutně se neznající psy do pozice čumák proti čumáku totiž ani jinak skončit nemůže.

A protože nenormální nebývají psi, ale někteří jejich majitelé, dochází k absurdním situacím...

Pokud nechcete svého psa „seznamovat“ s tím druhým, jste jeho majitelem osočen, že jste nenormální, protože „voni se chtěj jenom vočuchat a skamarádit“. A protože tento typ lidí evidentně pochází z jednoho hnízda, vaše milé setkání zpravidla končívá jeho nasraným „No tak vám teda přeju pěknej den!“ - už jsem tento výrok slyšel tolikrát v přesně stejném znění, že to vážně nemůže být náhoda.

Pokud narazíte na dotěrnější variantu člověka, který to nechce jen tak vzdát, absolvujete základní výslech:

„Von nemá rád psy?“
„Von jako kouše, jo?“
„A proč teda nemá košík?“

V ostřejší variantě:

„A proč s ním teda chodíte ven?!“

Ve variantě „pitomec plus“:

„A je vůbec kastrovanej?!!“

Doporučuji zachovat klid, počítat do deseti a myslet si své...

A mlčet.

Protože jest mi léty praxe ověřeno, že absolutně nemá cenu těmto lidem cokoli vysvětlovat.

Na pokus o zdvořilé vysvětlení, že máte pejska, který opravdu nestojí o blízký kontakt s jiným (zejména pokud má váš klient pod rukou kastrovanou fenu, kastrovaného psa, jedince se špatnými zkušenostmi nebo sociálním problémem) a nechť to prosím ten druhý respektuje, jsem se ještě ani jednou nesetkal s reakcí pochopení nebo dokonce omluvy za to, že se dotyčný chová jak blázen a cpe svého psího parťáka jinému pod čumák.

Předesílám, že vůbec nezáleží na tom, zda v takové situaci jiného člověka pacifikuji já nebo můj klient.

Reakce z té druhé strany je vždy stejná – uraženost a agresivita...

Vážení... vy, kterých se to týká... naučte se respektovat soukromí jiných, osobní prostor, naučte se základní principy sociálního chování psího druhu.

Přestaňte uvažovat tím svým stupidním způsobem, že každý pes s každým musí být kamarád, i kdyby je to mělo zabít. Takhle to vážně nefunguje a nefunguje to tak dokonce ani mezi normálními lidmi.

Naučte se se svými pejsky v klidu projít kolem jiných a pokud jsou to psi cizí, nevnucujte jim toho svého. V naprosté většině případů o to nestojí ani oni, ani váš vlastní pes.

Respektujte fakt, že jsou mezi námi psi se špatnými zkušenostmi, psi se sociální poruchou, psi s hendikepem (např. kastrace), plemena přirozeně nedůvěřivá a psí solitéři. Tak, jak se nebudete družit s pitbulem nebo amstafem, protože se jich bojíte, nechte v klidu i psí majitele a cizí psy jiných plemen, do kterých vám upřímně řečeno vůbec nic není.

Respektujte fakt, že majitel jiného psa má plné právo rozhodnout o tom, zda chce svého psa seznamovat s jiným a že výhradně on (ne vy!) je tou osobou, která svého psího parťáka zná (měla by znát!) nejlépe.

Přestaňte se vztekat a urážet, přestaňte jiným pejskařům komplikovat situace, kdy se potřebují na svého psa soustředit, přestaňte na ně dotírat nesmyslnými provokativními otázkami „A proč? A proč? A proč? A vy jste nějakej divnej/divná...“

Divní jste totiž vy.

Bez urážky.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pro vzteklé neurotiky

 

Ne, nemám teď na mysli psychicky poznamenané psy... teď mluvím o určitém typu jejich majitelů.

O lidech, které kromě těch normálních také potkávám při svých procházkách s telátkem nebo práci s mými lidskopsími klienty – o lidech, které potkává nebo které někdy zažil asi každý z nás...

O lidech, kteří by naprosto jistě psa mít neměli, protože jim jeho vlastnictví evidentně neprospívá – a té živé bytosti na druhém konci jejich vodítka už vůbec ne.

Můj dnešní text se možná bude hodit někomu, kdo podobně „postižené“ psí majitele ve svém okolí zná a není mu všechno jedno.

A předem upozorňuji na skutečnost, že tento článek je poněkud expresívnější, než bývá mým zvykem, ale některé věci jednoduše jinak popsat nelze a pro vzteklé neurotiky, kterým je článek určen, je tento způsob komunikace výrazně srozumitelnější.

Jak už jsem mnohokrát napsal, mít pejska je dar a trávit s ním společný čas by vždy měla být radost.

Čistá oboustranná radost.

Ještě to pro jistotu zopakuji – oboustranná!

Oboustranná, poněvadž pouze jednostranná radost ve vztahu dvou živých bytostí nikdy skutečnou radostí být nemůže...

A pokud je tou druhou bytosti ve vztahu pejsek, pak je vysoce vhodné si uvědomovat, že i on má určité životní potřeby.

Jednou z těch základních je procházka – tedy procházka (a záměrně to nenazývám venčením!) venku, nejlépe v přírodním prostředí, tedy vše jiné než jaké jsou městské nebo sídlištní lokality s betonovo-asfaltovým povrchem, bez zeleně, trávy a přírodních stezek a cest, bez těch pravých psích podnětů kolem.

Proč vídám tolik psích majitelů, kteří mají lesní přírodu doslova za prdelí (pro útlocitnější povahy přes ulici), realizujících „psí procházku“ výhradně jen na tom betonu a asfaltu?

Proč?

Jsou hloupí, protože jim nedochází a neznají základní psí potřeby – fyzické i psychické?

Jsou zlí a někde uvnitř se tetelí svou mocí určovat, že místo po měkké lesní cestě dostávají citlivé psí tlapky zabrat na tvrdém povrchu asfaltu a betonu?

Jsou tak strašně líní a pohodlní?

Možná jedno, možná druhé, možná třetí, občas asi vše dohromady...

Je jich hodně a už to je hodně špatně, nicméně někteří z nich to úspěšně dotáhli ještě na vyšší úroveň.

Vztekají se.

Strašně se vztekají.

Vztekají se pokaždé, kdy jejich psí parťák něco udělá malinko jinak...

Vztekají se ve chvíli, kdy jejich psí parťák projeví i jen minimum svobodné vůle, protože právě něco uviděl, uslyšel nebo ho nějaká psí vůně praštila přes čumák...

A pak jsou nepříčetní.

Ti lidé, ne jejich pejsek.

Začnou agresivně cloumat vodítkem a nepříčetným hlasem seřvávat svého psího otroka - „co to děláš“, „debile blbej“, „k noze!!!“...

Chovají se tak hnusně, že by jim člověk nejraději jednu natáhl, aby se jim v té jejich neurotické makovici rozsvítilo.

Ne, tady opravdu není namístě nějaké sluníčkovské „ten člověk je chudák, je potřeba mu to vysvětlit“...

Není chudák, je to magor.

A potkáte jich během jedné procházky často víc, ale skoro vždy alespoň jednoho... a pak se podíváte na svoje telátko a vzpomenete si, jak vás před časem zastavil úplně cizí člověk a řekl vám „já vás docela často potkávám a vy se o toho svého pejska vždycky tak hezky staráte a jste na něj hodnej“... a v duchu si říkáte „ale to je přece úplně samozřejmé, je to můj parťák a moje psí láska...“

Znovu se budu opakovat – fakt není povinnost mít psa. Není na to žádný zákon, žádná vyhláška, žádné nařízení.

Ale když už ho mám, tak se nemůžu chovat tak, jak tak často vídám já a vídá i mnoho z vás.

Nezačíná to u těch lidí až venku.

Oni se vztekají už v okamžiku, kdy „se s tím psem musí ven“...

Není to pro ně radost a doba relaxu, pro ně je to nepříjemná povinnost, za kterou v jejich očích může jednoznačně jejich pes.

A tam venku, v čase a prostoru, který je pro normální psí majitele vyhrazen společné radosti a společným zážitkům, naplno vypukne jejich frustrace z toho, že se „musej starat o psa“...

No tak si žádného psa nepořizujte.

Ani on, ani já, ani řada jiných lidí skutečně nejsme zvědaví na vaše výbuchy vzteku, nadávání, používání sprostých slov na adresu vašeho psího parťáka – a především ne na to, jaké následky vaše úlety zanechávají na jeho duši, jeho psychice a jeho „radosti ze života“...

Váš pejsek není hromosvod pro vaše špatné nálady.

Váš pejsek není příčinou vašeho podělaného života.

Váš pejsek není příčinou toho, že vám vaše partnerka nedala (ano, převaha vzteklých neurotiků je na straně mužů, přiznejme si to).

Vy sami však jste příčinou toho, že velmi negativně ovlivňujete kvalitu života jiné živé bytosti – a opravdu to není „jenom pes“. A jednoho dne velmi tvrdě poznáte na vašem vlastním životě, že toto je něco, na co nemáte sebemenší právo a neexistuje pro to naprosto žádné ospravedlnění...

Vzteklým neurotikům pes do ruky nepatří.

Mám už dlouhou dobu ověřeno, že pokud jejich způsob „komunikace“ se svými psy není okolím přehlížen, pak v těch nadějnějších případech lze dosáhnout velmi rychlé a razantní změny jejich aktuálních vzorců chování.

Jde jen o to se nebát a nepřihlížet zlu, jinak se sami stáváme jeho spolupachatelem.

Nebát se a nevymlouvat se na to, že si nechcete udělat zle.

Nebo vám samotným přijde normální sledovat lidi, které jen kvůli tomu, že jejich pejsek nefunguje jako automatická pračka, ale chová se přirozeně jako pes (protože on je pes!), chytá amok?

Vy, vzteklí neurotici – ano, na vás teď mluvím: váš pes není váš otrok ani vaše automatická pračka. Není váš submisivní partner, není váš zaměstnanec ani podřízený z práce a jen tak mimochodem ani tam byste si rozhodně nedovolili to, co si dovolíte vůči svému čtyřnohému parťákovi, který bohužel nemohl nijak ovlivnit skutečnost, že skončil právě u vás.

Začněte se konečně ovládat a přestaňte na své psy řvát a nepříčetně cloumat vodítkem jen proto, že neudělali přesně to, co jste si vy zrovna umanuli.

Přestaňte v nich vidět nějakou „bezpodmínečnou poslušnost“, kterou vám rvou do hlavy na cvičáku a začněte je vnímat jako plnohodnotné živé bytosti. Začněte se k nim sami chovat se stejným respektem, který vyžadujete vůči sobě.

Vnímejte je jako svoje parťáky a začněte ovládat svoje emoce a výbuchy vzteku. Nespoléhejte na zažitou mantru „je to jenom pes, tak vo co gou“ a uvědomte si, kolik lidí vás při vašem chování vidí a že řada z nich včetně mne tomu rozhodně nenechává volný průběh...

A ona ta karma... ta je vážně zdarma.

Tak jako vzteklí neurotici nepatří za volant a na místa, kde mohou ovlivnit životy jiných, tak nepatří ani na místo psích majitelů.

Je zapotřebí pojmenovávat zvlášť některé jevy správným označením a za drsnější formu dnešního článku se omlouvat nebudu, dělá se mi z takových lidí skutečně zle a mnozí jiní se zase chovají, jako by podobné „psí zacházení“ bylo naprosto normální a v pořádku...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Oči

 

Možná vám to přijde zcela samozřejmé, možná jste se nad tím jen nikdy nezamysleli – ale možná to také vůbec nevnímáte...

A to by byla veliká škoda.

Protože jde o jeden z největších zázraků přírody...

Všimli jste si někdy toho, že pokud s vámi pes komunikuje, dívá se vám přímo do očí?

Ne někam mimo vás. Ne na jinou část vašeho těla (tedy pokud proti vám v tu chvíli nestojí cvičákem zdegenerovaný psí chudák hypnotizující vaši dlaň, zda v ní neschováváte „mňamku“, „kokino“, „dobrůtku“, či jinou šílenou „odměnu“...)

Dívá se přímo a naprosto cíleně do vašich očí.

Stejně tak jako se dívá do očí jinému psu, stejně jako se dívá do očí jinému zvířeti.

A úplně stejně i vy sami, aniž si to uvědomujete, se při setkání s jinou živou bytostí nejdříve podíváte do jejích očí...

Stejně jako pes a jakékoli jiné zvíře, i vy na první dobrou přesně víte, kde má jiná živá bytost oči – a víte to naprosto bezpečně, dokonce to budete vědět i v okamžiku, kdy daného tvora uvidíte vůbec poprvé ve svém životě.

Budete to dokonce vědět i v momentě, kdy potkáte mimozemšťana s očima.

Oční kontakt.

Oční kontakt je primární vzorec v situaci, kdy někoho (něco) potkáte.

Jedná se o vrozenou reakci, která vůbec není náhodná...

Disponují jí všechny živé bytosti na této planetě kromě tvorů žijících v prostředí, kde by byl zrakový smysl zbytečný.

„Oko do duše okno.“

Určitě toto rčení znáte, jen pro vás už po tolika přečteních ztratilo svůj význam...

Pohled člověka, pohled psa a obecně pohled jakékoli živé bytosti vám okamžitě prozradí, jak na tom dotyčný je – zda právě prožívá radost nebo vzrušení, jestli zrovna prožívá nejistotu nebo strach...

… anebo nebo jestli vás chce zabít.

A tím se dostáváme k prvému významu očního kontaktu.

Protože můžete potkat bytost, kterou jste nikdy nepotkali, nikdy o ní neslyšeli a nečetli, nemáte s ní vůbec žádnou zkušenost.

Ale  máte jen velmi krátkou dobu na její vyhodnocení a případnou útěkovou reakci a čím rychlejší budete, tím vyšší je vaše šance na přežití.

Pokud dokážete v očích číst a pokud jejich výraz v daný okamžik správně vyhodnotíte jako pro vás nebezpečný...

V tu chvíli totiž přesně budete vědět, jaké má ten druhý s vámi úmysly.

Predátor a jeho oběť, ať už z rodu zvířecího či lidského, se vždy nejprve střetnou pohledy, s výjimkou přepadu ze zálohy, kdy oběť o predátorovi neví.

A čím rychleji oběť vyhodnotí svého predátora, tím vyšší je její šance zachránit si život...

… zmizet do nory...

… utéct, pokud je rychlejší...

… dosáhnout dveří, které lze před predátorem zabouchnout...

Zvíře... nebo člověk.

Stejné bezpečnostní instinkty a stejné sebezáchovné vzorce chování.

Také tomu druhému váš pohled řekne vše.

Pokud se jej budete bát, pokud z něj budete vyděšení a strachem bez sebe, pak se buď budete očnímu kontaktu vyhýbat nebo se váš strach bude jednoznačně zrcadlit ve vašich očích.

Budete snadná kořist.

Pokud naopak oční kontakt navážete a bude v něm sebejistota a odhodlání, riskujete fyzický boj, ale také můžete dosáhnout toho, že ten druhý vás vyhodnotí jako osobnost silnější a nechá vás být.

Člověk, pes nebo jiné zvíře.

A také v očích jiné živé bytosti objevíte zájem či nezájem, radost či smutek, vzrušení nebo nejistotu...

Nesebevědomí nebo provinilí lidé a nesebevědomí nebo provinilí psi se vám nepodívají přímo do očí.

Uhnou pohledem.

Před jiným člověkem i vlastním psem...

V očích toho druhého uvidíte celou jeho duši.

Není vůbec důležité, zda chodí po dvou, po čtyřech nebo po osmi, vůbec není důležitá stavba a velikost těla.

A každá živá bytost stejně samozřejmě, jako dýchá, při vzájemném setkání nejprve vyhledá oči toho druhého a podívá se do nich.

Někdo na vás znenadání promluví.

Kam zamíří váš první pohled?

Ne na jeho ruce. Ne na jeho tělo.

Dokonce ani ne na jeho ústa.

Podíváte se mu do očí...

Je to vrozená reakce a stejně reagujete i ve chvíli, kdy potkáte psa, koně... kočku...

A pokud vaše tělo a mozek takto nezareagují, je něco špatně.

Prozradím vám teď malé tajemství, proč se to vlastně všechno děje a proč je to tak přirozené – a jak geniálně to příroda vymyslela.

Oči jsou totiž univerzální komunikační prostředek.

Nezávislý na živočišném druhu.

Nezávislý na jeho velikosti a fyzické konstituci.

A pokud jste neztratili základní instinkty, pak se prostřednictvím očí a očního kontaktu domluvíte s úplně každou živou bytostí, kterou kdy potkáte...

S úplně každou – i s tou, jejíž druh potkáte ve svém životě úplně poprvé.

Proto už malá štěňata vyhledají vaše oči, pokud s vámi chtějí komunikovat.

Nikdy vás nezarazilo, odkud štěně vlastně ví, kde ten úplně odlišný dvounohý tvor má oči? Ale ví to bezpečně a ví to od úplně prvního okamžiku, kdy člověka spatří... tohle ho opravdu nikdo neučí a učit nemusí...

A proč je to pro ně tak důležité?

A proč je tak důležité pro vás, aby sledovalo právě vaše oči a ne ruku s nějakým nesmyslem v dlani?

Tak teď už to víte.

Chce si s vámi povídat, zajímají ho vaše emoce, pocity, radosti a strachy...

Dívejte se na svá štěňata, dívejte se na své pejsky, dívejte se na sebe navzájem.

Nemusíte se učit žádnou řeč, od narození znáte tu nejlepší.

Řeč, kterou o sobě prozradíte vše podstatné a kterou jiní prozradí vše podstatné o sobě...

I čerstvě narozené mimino, které na rozdíl od psích mláďat vidí hned po narození, už přesně ví. Zná dvě pro něj nejdůležitější věci – kde je zdroj potravy a kde jsou oči jeho mámy.

Nikdy je to nikdo neučil.

Jsou to základní vzorce vrozené, nikoli naučené. Instinkty přežití a komunikace.

Oči jsou tím nejuniverzálnějším a nejlépe fungujícím dorozumívacím prostředkem všeho živého na Zemi.

Jsou základním komunikačním kanálem, kterým všichni disponujeme právě proto, abychom se spolu domluvili...

Podívejte se teď do očí svému čtyřnohému parťákovi.

Vašemu vlastnímu pejskovi.

Uhne pohledem?

Pak je to pro vás špatně.

Nebo je v jeho pohledu zájem o vás, dívá se na vás upřeně a vážně?

Pak je to pro vás dobře.

Právě spolu mluví vaše duše...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Tak moc jsme si podobní“

 

Je třeba to připomenout, je třeba to pojmenovat, protože pro velkou řadu lidí jsou psi „jen zvířata“. V jejich očích něco podřadného, co jim, pánům tvorstva, nesahá ani po kotníky. Je třeba jim připomenout, jak moc má člověk a pes společného, jak moc oba živočišné druhy řídí a ovlivňují stejné fyziologické mechanismy a pochody...

Bohužel, mezi těmito lidmi často najdeme i psí majitele a chovatele.

Je třeba to připomenout i jim.

Všem.

Skutečnosti známé i méně známé, pro mnoho lidí známé a přirozené, pro jiné nepřijatelné.

Jdeme na to...

Člověk i pes patří do skupiny živočišných druhů, které jsou vzhledem ke skutečnosti, že žijí v sociálních skupinách, obdařeny schopností rozvinuté sociální komunikace. Komunikace postavené na vizuálních, fyzických (kontaktních) i zvukových signálech.

Náš pravěký předek rozhodně nehovořil v rozvitých větách a složitých souvětích a nezakládal filozofické disputace.

Nicméně výše zmíněnými komunikačními kanály dokázal svému okolí jasně vyjádřit vše podstatné a důležité, ať už se to týkalo například interpersonálních vztahů nebo spolupráce při lovu či obraně. Neohrnujme nos nad jeho „pouhými skřeky“ a „neartikulovanou mluvou“, o které nás přesvědčují vědci – ve spojitosti s dalšími komunikačními signály zcela stačily k jeho evolučnímu přežití, v opačném případě bychom tu dnes totiž nebyli.

Jen tak mimochodem - kam že jsme se to vlastně za dobu našeho „polidštění“ posunuli? Jistě, nedomlouváme se „neartikulovanými skřeky“, domlouváme se velkým množstvím jazyků, ale zároveň jsme zapomněli, proč se vlastně domluvit chceme. Protože, jak současná doba ukazuje, my se evidentně nechceme domlouvat a domluvit, my chceme pořád jen proti někomu a s něčím bojovat. A namísto očního kontaktu a čtení řeči těla vnímáme jen zvuky tisíců slov klišé a frází těch jediných pravd, denně nám sugerovaných médii a mluvícími hlavami...

Psí druh ale za dobu „civilizace lidstva“ svoji podstatu nezměnil.

Stále používají svoje propracované komunikační signály a nám rozumějí daleko více nežli my jim.

Mají nás dokonale přečtené.

Stejně dobře dokáží přečíst každou živou bytost, svůj druh i druh cizí.

Dokáží mezi sebou komunikovat tak dokonale, přímočaře a efektivně, jak my už dávno ne. Dokáží si mezi sebou jednoznačně sdělit lásku i zlobu, důvěru i odstup, ochranu i strach.

Bez strategie lží, mlžení a neupřímnosti, jak to ve všech těchto případech dokážeme my lidé.

Máte stále ještě pocit, že jsou vůči nám méněcenní, že nám ve svých komunikačních schopnostech nesahají ani po kotníky?

Když je zapotřebí, dokáží spolupracovat jako jeden tým – velmi efektivně a hierarchicky. Spolupracují na základě reálných schopností a vůdce smečky je vždy ten, kdo na to skutečně má, nikoli ten, kdo nejvíc řve.

V případě potřeby přežít řeší problém jak přežít, nikoli jak se kdo tváří nebo kdo má hezčí kožich či lépe štěká.

Pořád jimi pohrdáte, protože jsou to „jen psi“?

V oblasti vzájemné komunikace a spolupráce za námi ve skutečnosti nezaostávají ani o fous.

Jen si musíte odmyslet všechny ty technické vymoženosti dnešní doby, které jediné staví lidstvo jako celek do zdánlivě výhodnější pozice. Když vám však zůstane jen samotný člověk, pouze se svými vrozenými schopnostmi, člověk bez technických vynálezů a pomůcek, rychle si sednete zpátky na zem...

Máme jedinou evoluční výhodu – výrazně oddělené prsty na rukou a palec v postavení proti ostatním prstům. Zkuste si na okamžik představit, že máte prsty srostlé... všichni lidé...

Přesto psi dokáží svoje tlapky využít na maximum, pokud si potřebují něco přidržet nebo udělat s předmětem určitou manipulaci. Pokud bychom my sami měli stejná omezení, jako mají oni, naše technologická výhoda by nikdy nevznikla.

Že je člověk schopnější než pes?

Ne, ve skutečnosti není.

Co jsou ty úplně základní instinkty?

Sebezáchova (přežít) a rozmnožení (předání své genetické výbavy).

Na koho byste vsadili?

Na pomalého bezzubého člověka s jeho velmi otupenými smysly a mozkem skvěle uzpůsobeným k tomu, aby si každý jednoduchý problém patřičně zkomplikoval a místo nejjednoduššího řešení zvolil to nejsložitější?

Na člověka, který by si svoji partnerku vybíral ne na základě zákonitostí přírodního výběru, ale podle povrchních a z hledisek genetických zcela mylných kritérií?

Nebo na psa s dokonalými smysly a mozkem predátora, rychlého a obratného, se silnými čelistmi a vůči člověku s několikanásobně rychlejšími reakcemi?

Na psa, který by stejně jako jeho partnerka nejprve prošel sítem „kdo je nejlepší a má právo se rozmnožovat“?

První kritérium pochopila už první generace pralidí, kteří se s předchůdci dnešních psů dali do party...

Ne, v oblasti spolupráce, komunikace a přežití opravdu nejsme o parník napřed – naopak máme co dohánět.

Jdeme dál.

Pes stejně jako člověk cítí fyzickou bolest, třebaže se ve své době vedly neuvěřitelné „vědecké“ diskuze o  tam, zda vůbec, jaké prahy bolestivosti vnímají atd.

Pes cítí fyzickou bolest naprosto stejně jako člověk, naprosto stejným způsobem (nervová zakončení) a naprosto stejně jako u lidí jsou mezi nimi „tvrďáci“ a „hérečky“. Ale jsou také druhy fyzické bolesti, které psi na rozdíl od lidí vůbec nedají najevo, třebaže tu bolest cítí...

Stejně jako lidský i psí organismus a psychika jsou řízeny hormony.

Vyjmenuji teď jen ty nejdůležitější.

Pohlavní hormony (zvlášť zdůrazňuji pro ty, kteří si stále myslí, že odnětí produktorů pohlavních hormonů je pouhé vyříznutí kusu masa bez dalších následků), adrenalin (vyplavuje se při stresové výkonové reakci „boj nebo útěk“) nebo třeba oxytocin (tzv. „hormon štěstí“, u žen i fen řídí procesy během a po porodu, je vyplavován i při samčím/samičím orgasmu).

U oxytocinu se ještě na chvíli zastavím.

Kromě výše uvedených případů se spouští i při další, velmi speciální a sociálně velmi důležité příležitosti...

Při objetí nebo pohlazení.

A je úplně jedno, zda při objetí (pohlazení) člověka nebo pejska (následující text samozřejmě platí i pro jiná zvířata, ale nás teď zajímají právě psi).

Úplně jednoduše řečeno – pokud pohladíte či obejmete blízkou bytost, oxytocin se vyplaví u „dárce“ i „příjemce“, v libovolné kombinaci bytostí lidských a psích...

Obejměte svého blízkého člověka, obejměte nebo pohlaďte svého psího parťáka, oba v tu chvíli budete šťastní.

Oxytocin ovlivňuje pocit vnitřního štěstí a spokojenosti, má vliv na sociální chování a důvěru vůči jiné živé bytosti.

Uvolňuje se nejen při pozitivních fyzických dotecích, nýbrž i při psychickém stimulu.

Tedy nejen při kontaktu fyzickém (objetí, pohlazení), ale stejně tak i třeba při očním kontaktu nebo obecně vyslání pozitivních emocí...

Už víte, proč jsou některé věci, které vás učím, tak důležité?

A proč váš pejsek, pokud mezi sebou máte skutečný pozitivní vztah, na vaše pohlazení svým tělem jednoznačně reaguje? Proč se výraz v jeho očích změní, když se na něj díváte tak, jak byste se na svého pejska dívat měli?

Oxytocin je „zázračný“ hormon, zvyšující emoční schopnost a psychickou soudržnost se svým psím (lidským) partnerem, hormon dodávající našemu vědomí pocit štěstí a spokojenosti, hormon stimulovaný zpětnou vazbou od našich psích parťáků.

A je to hormon, kterým disponují také psi.

Hormon, který stejně jako nám i psům poskytuje naprosto stejné pocity a vjemy, je pro ně naprosto stejnou zpětnou vazbou...

Vůbec to není náhoda.

Jsme si se psy tak velice podobní, že spolu dokážeme žít.

Jsme si tak moc podobní, že spolu chceme žít, po vzájemném soužití touží člověk i pes.

Jsme si neskutečně podobní vrozeným inteligenčním potenciálem, sociálními vzorci i psychikou.

Vzájemná náklonnost „člověk → pes“ a „pes → člověk“ vůbec není náhodná a evoluční proces ji jen zdokonalil a prohloubil.

Naše podobnost je jejím výsledkem a pokud dokážeme někomu číst myšlenky, je to právě pes. A pokud někdo dokáže číst myšlenky nám, je to zase jen pes...

Zajímáme pejsky svoje i cizí, velmi je zajímají naše osobnosti, naše chování a naše existence.

Přijměme prosím fakt, že ta nádherná bytost v kožichu, se čtyřmi tlapkami a ocáskem, je jen jiná podoba nás samých – v jiném těle, s jinými fyzickými možnostmi, ale se stejnými pocity, emocemi a touhami, jaké má člověk. Není o nic méně důležitá, nemá o nic menší právo na spokojený a plnohodnotný život. Inteligenci a sociální vzorce má na zcela srovnatelné úrovni s člověkem, kvalitou smyslů a charakterem jej zdaleka převyšuje.

Jejich život s námi je jejich poslání a pro nás šance...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Pověz mi o své práci...“

 

Leželi jsme s telátkem vedle sebe a každý přemýšleli o svém. On ve svém psím světě, já v tom lidském.

A někde v té chvíli se naše světy prolnuly a telátko se na mě podívalo.

„Pověz mi o své práci...“

„A co chceš vědět?“

„Všechno...“

Tak jsem zavřel oči a začal vyprávět...

Vyprávěl jsem mu o lidskopsím světě, ve kterém žijeme my a tolik dalších lidí a jejich psích parťáků. Vyprávěl jsem mu o lidech, kteří si pořídí pejska, protože intuitivně cítí, jak moc potřebují psí energii ve svých životech. O lidech, kterým není jedno, že jejich psí kamarád není v pohodě a chtějí to napravit. O lidech, kteří právě proto za mnou přijedou, o lidech, kteří svoje pejsky chtějí mít ve svých životech naplno a se vším všudy.

O lidech, kteří udělají své chyby, ale chtějí je napravit. O chybách, které nejsou úmyslné, ale jen z neznalosti. O touhách lidí svým pejskům porozumět, o jejich lásce k nim.

Telátko mi pozorně naslouchalo.

„Měl bych se u každého tak, jako u Tebe?“

„Nevím... asi ne... u jiného člověka by ses měl jinak, i Ty bys byl jiný...“

Telátko se zamračilo.

„Někdy se vracíš domů smutný a vyprávíš mi o psích parťácích za mřížemi...“

„Ano...“

„Proč to lidé dělají? Já bych nechtěl být zavřený v kotci nebo doma v kleci. Ty bys mě zavřel do klece?“

„Ne!“

„Tak proč to lidé dělají?“

Nevěděl jsem, co telátku odpovědět. Že jsou mezi námi jednoduše i lidé hloupí? Zlí? Bez vztahu a lásky?

„Nechtěl bych s Tebou být, kdybys mě zavíral do klece...“

„Nikdy bych to neudělal a věř mi, že člověku, který svého psího parťáka zavírá do klece a přijde mu to v pořádku, hodně drsně vysvětluji, čeho se dopouští.“

Telátko dostalo do očí smutný výraz.

„Myslel jsem si, že tohle nikomu vysvětlovat nemusíš... že si nás lidé k sobě berou proto, aby k nám měli blízko, abychom se jim mohli stulit k nohám, aby cítili náš kožíšek a vnímali náš dech. Aby se nás mohli dotýkat, hladit nás a vidět nás celé, ne po kouskách rozdělené mříží.“

Mělo pravdu.

„Jsem rád, že to lidem vysvětluješ. Protože jejich argumenty, jak jsme tam v těch klecích strašně spokojeni, jak oni mohou být v klidu, že nic nerozkoušeme, s jakou radostí si tam sami vlezeme... to je tak nesmyslné, zlé a pokrytecké...“

Telátko se na mě podívalo zvláštním pohledem.

„Ne, opravdu bych k Tobě nic necítil. Neměl bych Tě rád a opovrhoval bych Tebou. Svoje lásky a blízké bytosti nezavíráme do klecí a nedíváme se na ně přes mříže. Nikdy. Prosím, dál to lidem vysvětluj a pokud bude zapotřebí, buď tvrdý, ať se jim v těch jejich hlavách rozsvítí...“

Dívali jsme se navzájem do očí.

A já si na jeden krátký okamžik představil, jak se tohle moje velké hrdé telátko někde v paralelním světě dostalo do rukou člověku, který ho zavírá do kotce nebo do klece pokaždé, když odchází pryč...

Zavřel jsem oči a viděl všechny ty nešťastné psí pohledy, sledující své lidi „z bezpečí své klece“... vnímal všechnu tu lhostejnost jejich lidí, tolik se sebou spokojených, protože zavírat svoje psí parťáky do klece je přece tak normální a tak běžné a tak hojně doporučované...

Otřásl jsem se.

Telátko se na mě dívalo a já si na zlomek sekundy představil, že bych byl jako oni a namísto jeho lásky získal jen jeho opovržení...

A věděl jsem, že takhle bych nikdy nemohl a nechtěl žít.

„Co ještě musíš některým lidem vysvětlovat?“

Zamyslel jsem se.

„Docela často to, že procházka s pejskem je zdroj radosti. Relax. Užívání si společného času a prostoru, zažívání společných dobrodružství...“

Telátko na mě nechápavě vytřeštilo oči.

„Počkej – a jak to tedy ti lidé vnímají?“

„Jako povinnost. Jako zátěž. Jako čas, který je zapotřebí rychle utratit... prolétnout... rychle to mít za sebou a zase být někde jinde... doma... v práci...“

Rozesmál jsem se.

„Pobavím Tě, kožíšku můj. Víš, co je pro moje klienty kolikrát obrovský šok?“

Telátko se začalo usmívat, protože tušilo, že to bude stát za to.

„Skutečnost, že mají se svým pejskem jít pomalu. Pooomaaaluuu. Užívat si společné kroky a jít s hlavou hrdě vztyčenou, jako silná smečka, nikoli jako ustrašené „nevšímejte si nás, my tu vůbec nejsme“. Ta pomalá chůze je pro mnohé z nich zničující a pár lidi už se mi doslova psychicky rozsypalo, ale bohudíky daleko víc je těch, kteří prohlédli.“

Telátko se smálo a smálo...

„Proč se vy lidi pořád jen za něčím ženete?“

„Protože jsme vystresovaní blázni a řada z nás vidí nad hlavou neviditelný bič pohánějící nás dál a rychleji. Protože lidé zapomínají žít a prožívat a svými životy se ženou slepí a hluší, pohánění strachem, že něco nestihnou nebo o něco přijdou... a vlastně nevnímají ani vás po svém boku, nedívají se na svět vašima očima, rozzářenýma očima průzkumníků, dobrodruhů a milovníků života, toho skutečného...“

Telátko už se nesmálo.

„A tohle se vám líbí?“

„Hodně z nás se to nelíbí. Není to normální svět. Ale hodně lidí už jiný svět ani nezná... mnohým z nich naopak vyhovuje jako nástroj k ovládání jiných...“

Na něco jsem si vzpomněl.

„Víš, co je strašně smutné? Jsou lidé, kteří mají pocit, že pokud jejich pejsek má k dispozici zahradu, pak ani nepotřebuje chodit na procházku.“

Telátko na mě vyvalilo očí a strašně se vyděsilo.

„Počkej... chceš říct, že jsou pejskové, kteří celý svůj život prožijí na té zahradě?!“

Odvrátil jsem pohled.

Protože jsem velmi nedávno právě tento případ u jednoho člověka zažil. Případ psa, který za celý svůj život poznal jenom tu zahradu a jeho majitel ještě argumentoval tím, že „se i tak dožil normálního věku“...

Telátko to vytušilo a opět zesmutnělo.

„My přece potřebujeme svoje procházky. Potřebujeme chodit, potřebujeme svoje vjemy, potřebujeme s vámi zažívat svá každodenní dobrodružství... zahrada je pro nás zase jen taková velká klec...“

Pak se mi vážně zadívalo do očí.

„Proč si nás kolikrát berou lidé, pro které jsme nakonec jen jejich vězni nebo hlídači toho jejich nesmyslného majetku? Živé bytosti na úrovni hospodářského zvířete?“

Nebo na úrovni „něčeho“ s předem danou dobou životnosti, jak mi bez skrupulí také nedávno sdělil jeden psí majitel s odůvodněním, že on je technik a tak to prostě vnímá...

Nechal jsem si to pro sebe, nechtěl jsem telátku ještě víc prozrazovat z myšlení a „vztahu“ některých psích majitelů.

Nechal jsem si pro sebe i další krutosti, kterých se lidé na vlastním i psím druhu dopouštějí. Všechno to bezdůvodné zlo, které je člověk schopen ze sebe vypustit na jinou živou bytost... lidskou historii lemovanou válkami pro nic a násilím z potěšení... genocidy a utrpení, stvořené ne mimozemšťany ani jakýmkoli zvířecím druhem, ale jen a pouze opět člověkem...

„Jste na světě proto, abychom se my lidé od Vás něco naučili. Jste náš dar. Někteří to pochopíme hned, jiným to trvá dlouho a někteří svoji šanci stát se lepšími v tomto životě promarní. Protože vy jste ty úžasné čisté bytosti, které nám znovu a znovu dávají šanci pochopit. Najít pokoru. Najít svoje lepší já a něčemu se ve svém životě naučit... objevit to, co je v životě opravdu důležité... a právě  proto je zapotřebí některým lidem pomoci jejich oči otevřít, aby to všechno pochopili...“

Usmál jsem se a pohladil svoje chlupaté Všechno po kožíšku.

Telátko svěsilo koutky a lehce mě olízlo.

„Už vím, proč je Tvoje práce pro lidi a jejich pejsky tak důležitá...“


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč nejsme primárně nastaveni na pochvalu?

 

Nedávno jsem čirou náhodou zaregistroval jednu debatu, kde se řešilo, proč lidé upřednostňují vůči jiným kritiku před pochvalou. Proč jsou pozitiva považována za samozřejmost a kolem negativ se okamžitě strhne vlna kritiky a shazování.

A že prý je příčinou autoritativní výchova a že prý ano... a dál už se to pak nerozebíralo a k ničemu nedobralo.

Ono je to všechno ale trochu jinak...

Hodně se to týká mezilidských vztahů.

Ale protože to velmi souvisí i se psí výchovou a lidskopsím přístupem, tak si o tom pojďme trochu popovídat i my...

Takový asi nejklasičtější příklad ze všech, na kterém se často ukazuje „lidská nespravedlnost“, je tento – představte si sami sebe v roli učitele, kdy před třídou na tabuli napíšete:

Co se stane?

Pokud budou žáčci jen trochu všímaví a budou mít v sobě onu typickou krutost dětských let, okamžitě se vám vysmějí, protože ve třetím řádku máte chybu.

Ano, 6 x 9 skutečně není 58, ale 54...

Pointa pak je v tom, že svým žáčkům na této situaci vysvětlíte, že jste chybu udělali záměrně s úmyslem jim ukázat, jak funguje život – že oni vás nepochválili za to, že jste tři příklady (a tedy většinu) vypočítali správně, ale vysmáli se vám, že jste v jednom jediném příkladu udělali chybu...

Každý bude čekat na vaši chybu.

Na chybu každého z nás.

I lidé, kteří za mnou přijedou se svým pejskem nebo na soustředění, budou podvědomě čekat, zda udělám chybu.

I lidem, kteří mě dnes a denně potkávají s mým pejskem, by v hlavě utkvěla jediná moje chyba, která by v jejich mysli okamžitě zastínila všechna bezchybná setkání předtím...

Udělejme 99x stejnou věc správně a 1x špatně a všichni, včetně nás samých, si zapamatujeme jen ten jeden jediný případ.

Takhle to v životě funguje.

Ale špatná rodinná výchova za to primárně nemůže, třebaže dokáže tento princip dohnat až do naprostému extrému.

Tak tedy kdo nebo co je příčinou, že u jiných tolik akcentujeme chybu nebo neúspěch oproti úspěchu?

Je to velmi prosté.

Jeden ze základních zákonů přežití říká, že chyba má daleko fatálnější dopad nežli úspěch.

Uděláte jednu jedinou chybu a ve vašem životě může být chybou poslední – chybou, kterou už nepřežijete...

A v sociálním společenství na tuto vaši chybu, na chybu jednotlivce, mohou doplatit i všichni ostatní.

Proto jsou i lidé na chybu jiných daleko citlivější a daleko razantněji na ni reagují.

Jsou zdokumentovány případy například z války, kdy matky byly schopny udusit své malé plačící dítě v situaci, kdy mohlo ostatní svým pláčem prozradit. Být s ním samy, nikdy by to neudělaly ani za cenu ztráty vlastního života, protože mateřský instinkt je velice silný. K vraždě vlastního potomka byly ale donuceny tlakem okolí, dalších lidí, kteří na bezprostřední ohrožení zareagovali pudově a zcela nekompromisně...

V takovou chvíli nefunguje vzorec „musíme to pochopit, vždyť je to ještě malé dítě, nemůže za to“.

Zafunguje vzorec přežití, eliminace problému.

V jakémkoli přírodním společenství to probíhá stejně.

Pokud a dokud se jeho příslušníci chovají tak, jak mají, vůdčí jedinec a další vůči nim hierarchicky výše postavení jedinci jsou spokojeni. Jsou v klidu, protože toto společenství svým chováním momentálně zevnitř nikdo neohrožuje a nikdo se proti němu nestaví.

Ale zároveň se také neděje to, že by vůdčí jedinec obcházel svoji sociální skupinu a chválil a odměňoval ji za to, že toto „status quo“ udržují!

Vůdčí vlk ani divoký pes ani jiný sociálně žijící druh ve své hierarchické skupině nebude její příslušníky láskyplně olizovat a odměňovat kusem masa za to, že jednoduše fungují, fungují v zájmu skupiny a tedy i ve svém vlastním.

Toto dělá jen naprostá většina psích majitelů...

Nedojde k tomu v žádné smečce, v žádném stádu, v žádném přírodním lidském uskupení (tlupa, kmen) nebo například při zásahu hierarchicky organizovaných ozbrojených složek.

Vůdčí jedinec je spokojený a tím je vše vyřešeno. Není třeba chválit a vyzdvihovat, jak jsou všichni úžasní a skvěli, protože se jen chovají tak, jak se chovat mají.

K zásadní změně dojde až v okamžiku, kdy někdo udělá chybu.

A protože může jít o chybu fatální pro celou tuto skupinu, je potřeba okamžitě zasáhnout. Upozornit na chybu a zavčas eliminovat ji nebo v případě potřeby i jejího původce.

Chyba může znamenat smrt, úspěšné vzorce chování jsou samozřejmostí...

Proto jsou vždy daleko razantnější a viditelnější reakce na chybu.

I mezi lidmi.

Ale také váš pejsek to ví, také pro vaše štěně je pro jeho život daleko důležitější zpětná vazba při chybě.

Přesto, mohutně podporováni zažitými nesmyslnými mediálními i cvičákovými stereotypy, děláte naprostý opak...

Tolik z vás.

Svoje štěně i dospělého psa se snažíte ukrmit dobrůtkami a uchválit šišláním „no to je hodný pejsek, šikovný, úžasný“ za vzorce chování, které má mít zařazené v ranku těch samozřejmých.

Pravidelně se v mé péči ocitají především nezkušení psí prvomajitelé, nalákaní na internetově propagovanou „pozitivní psí výchovu“, která již z principu nikdy nemůže a nebude fungovat.

A na druhou stranu necháváte zcela bez povšimnutí a adekvátní (a tolik potřebné) zpětné vazby situace, které jednoznačně a velmi čitelně spadají pod vzorec „chyba = nepřežiju“...

Tolik z vás.

Proto je dobré vědět, že i upozornění na chybu má své velmi důležité opodstatnění v situacích, které to vyžadují.

To, že tisíckrát za sebou nepřejdete ulici, dokud se nerozhlédnete na obě strany, aby vás po dvou krocích nesmetl rozjetý kamion, je ta samozřejmost.

Protože neudělat chybu znamená přežít a v tomto případě rozhlédnutí se musí být samozřejmostí.

Pokud se po tisícíprvé nerozhlédnete a někdo vás v poslední chvíli strhne nazpátek, udělali jste chybu a ten člověk vám právě zachránil život...

Vy na něj nebudete hnusní, že si dovolil na vás sáhnout a on se vám nebude posmívat za to, že neumíte přejít ulici.

Zároveň je zcela irelevantní, že jste se do té doby tisíckrát rozhlédli, než jste tu ulici začali přecházet...

A přesně proto nejsme primárně nastaveni na pochvalu.

Pochvala vám život nezachrání, upozornění na chybu ve správný okamžik ano.

Vám, lidem vedle vás nebo vašemu pejskovi.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nastavení v hlavě

 

Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, praví všeobecně známé rčení... a platí to i v lidskopsí oblasti, kdy si řada lidí naprosto zbytečně komplikuje život se svým psím kamarádem.

Myslím si, že tyto uměle vytvořené „komplikace“ v hlavách některých psích majitelů jsou naprosto zbytečné, škodlivé jejich pejskům i jim samým a dá se to lehce změnit, ale pokud na nich oni sami nezapracují nebo zapracovat nechtějí, naskýtá se otázka, zda do jejich života psí bytost vůbec patří...

Občas se s tímto jevem a jeho důsledky u lidí setkám v podobě snesitelné nebo relativně neškodné, jednou za delší čas v podobě naprosto extrémní. A když ta extrémní podoba přijde v podobě superextrémní, kdy se sejde v podstatě všechno najednou, pohár se naplní a já si řeknu, že je nejvyšší čas o tom něco napsat.

Protože to zase některým lidem může otevřít oči a mohou si uvědomit, jak moc jsou některé jejich „psí komplikace“ malicherné.

Jak moc škodí jejich psím parťákům.

A jak jednoduše to lze změnit, pokud změní jen nastavení ve své vlastní hlavě...

Protože vážně není třeba o některých věcech přemýšlet tak složitě.

A možná je dobré teď znovu připomenout, že všechny popsané psí „komplikace“ v tomto článku jsou autentické, setkal jsem se s nimi v konkrétních případech reálných lidí. Nevznikly teoreticky v mé hlavě, existují v reálném praktickém podání u lidí kolem nás.

Jdeme na to.

První  rozšířenou „psí komplikací“ pro určitý druh lidí je počasí.

Počasí.

Takové to počasí, kdy je venku ošklivo, prší nebo sněží, prostě je mokro a nevlídno, často fouká silný vítr...

A tito lidé to vnímají jako něco strašného, příšerného, hotovou apokalypsu.

Zažil jsem nedávno člověka, kterému jsem v takovém z jeho pohledu příšerném počasí s nadšením vyprávěl, že právě takové podmínky jsou úplně ideální pro to, aby se se svým pejskem dal dohromady. Protože právě spolu zažívají ztížené podmínky, kdy krajina kolem není zalita sluncem, podmínky, kdy si jeho pejsek říká „jéé to je krásně ošklivo, ale my jsme spolu a je nám dobře, spolu to v pohodě přežijeme... pojď a užívej si to, můj človíčku...“

Pán se na mě velice ošklivě podíval a velmi hnusným tónem mi řekl: „To jako myslíte vážně, že v takovém počasí mám mít radost z procházky se psem?!“

Ano, myslel jsem to naprosto vážně a také jsem mu to řekl.

Včetně toho, že pokaždé by měl mít radost, velkou radost z toho, že právě tráví společný čas se svým psím parťákem. Ať je slunečno nebo mráz, jeho pejsek je šťastný, že jsou spolu. Neřeší svůj mokrý kožich, neřeší nepohodlí...

Pán to bohužel nepochopil, nechtěl pochopit a představa, že by měl procházku se svým pejskem vnímat jako jednoznačně pozitivní věc, pomalou společnou procházku v pohodě a sluncem v duši, v něm i nadále vzbuzovala negativní pocity.

To samé však vnímám i u řady dalších lidí, kteří svoji „procházku se psem“ v zimě nebo dešti zkracují na naprosté minimum, na rychlé obejití paneláku, jen aby to měli co nejrychleji za sebou a zas se uvelebili někde v teple... a  přitom roky, měsíce, týdny a dny života vyměřeného jejich psímu parťákovi tak nemilosrdně rychle ubíhají... hodiny a minuty, kdy se jejich pejsek cítí i v té největší slotě se svým člověkem venku šťastně, protože vnímá jejich blízkost, ne svůj promočený kožich...

Nikdy nezapomenu na výraz v očích mého zlatého retrívra Dinečka, se kterým jsme v Krkonoších zažili pravou horskou sněhovou vichřici... na rozzářený pohled ročního „telátka“, do kterého bušily velké ledové kroupy... oči, které mým očím říkaly jediné: „To je tak úžasné, že to teď prožíváme spolu, ty a já...“

Prosím, zkuste vy, jichž se to týká, nevnímat špatné počasí, zimu, déšť, sníh nebo vítr jako alibi pro rozhodnutí „venku je ošklivo, jenom obejdeme barák, ať jsme co nejrychleji doma“... jsou to malichernosti, kvůli kterým vám unikají věci zásadní...

Nevnímejte takový čas jako čas pro vás nepříjemný a nepohodlný, čas, který vás vnitřně rozhodí a rozladí. Protože vaši vnitřní nepohodu, vaše rozladění a nervozitu váš pejsek velmi dobře cítí a následné společně strávené chvíle tak naplníte jen negativními emocemi.

Je to jen nastavení ve vaší hlavě, které můžete změnit.

Stejně jako je v hlavě některých lidí nastaveno, že oni přece nemůžou se svým pejskem jít pomalu.

Protože prý z toho nic nemají, jsou z toho dokonce ve stresu...

Ve stresu jste ale naopak ve chvíli, kdy se buď sami nebo se svým pejskem někam ženete. Dech... tep... rytmus srdce... něco honíme nebo před něčím utíkáme... fyzicky i psychicky...

Zklidněte se.

Užívejte si společnou procházku, vnímejte okolí, vnímejte a soustřeďte se na svého psího parťáka. Neexistuje „já neumím chodit pomalu“, existuje pouze „já jsem si to tak v hlavě nastavil“.

Tak si to nastavte jinak, prosím.

Do klidu, do pohody fyzické i psychické. Daleko víc budete ze své psí procházky mít vy i váš pejsek, daleko více věcí si všimnete, daleko lépe poznáte vzorce chování svého čtyřnohého parťáka.

Buďte v klidu a nestresujte se aspoň během svých psích procházek.

Je to tak jednoduché.

Proč to dělat složitě a čas strávený se svým pejskem vnímat jen jako další zdroj stresu, když jej úplně jednoduše můžete vnímat jako zdroj relaxu a odpočinku od nátlaků lidského světa... čas strávený ve světe psím, čistém a klidném...

Ano, řada z vás to neumí. Naučte se to.

Je to zas jen nastavení ve vaší hlavě – zda boj nebo spolupráce... s vaším vlastním pejskem...

A ještě jedna „psí komplikace“ je pro mne dost nepochopitelná.

Řešíte „problém“, kdy váš pes (psi) vám na zahradě jen běhá kolem plotu a štěká a startuje na každého jiného psíka, který se svým člověkem projde kolem.

Jste doma, máte volno, přesto vaši psi znají jen tu zahradu... prožijí na ní jen čas ve stresu, čas strávený štěkáním a agresivními vzorci chování.

Nebo přijdete domů a svoje psy napumpované a plné energie na tu zahradu vypustíte a pak jste na nervy, protože... ano, správně... jen lítají kolem plotu, štěkají a startují na cizí psy nebo po sobě navzájem...

A když se vás zeptám, proč... proč... proč s nimi místo toho nejdete na procházku...

… dostanu neuvěřitelnou odpověď...

… protože prý proto, že jste z práce unaveni a potřebujete si odpočinout!

Ježíši Kriste.

Zas máte v hlavě nastavené, že váš pejsek je jen další zátěž, přítěž a stresor.

Proč?

Váš pejsek není zátěž, přítěž a stresor.

Je mimo jiné tím nejlepším způsobem, jak na všechny stresy zapomenout, jak se odreagovat, jak přijít na jiné myšlenky.

A v pohodě, klidně si doma nejdřív dejte kafe a na chvilku natáhněte nohy, to není nic proti ničemu a ani já nevybíhám se svým pejskem ven ihned po návratu z „pracovního procesu“...

I to jsem musel vysvětlovat jednomu pánovi, který se mi hroutil před očima z toho, že by po práci se svými dvěma pejsky měl jít na společnou procházku namísto jejich „jednoduchého“ vypuštění z baráku.

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Aneb proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.

Spoustu věcí má člověk pouze nějak nastavených v hlavě, ale každé nastavení může změnit, není napevno naprogramovaný stroj. Otázka samozřejmě zní, kolik lidí je svoje nastavení ochotno změnit a kolik lidí si ze svého nastavení udělá pouze alibi, proč něco nejde nebo proč něco nemůžou...

„On si prostě nenechá vytáhnout klíště...!“

„On si nenechá dát do tlamy tabletu...!“

„Takového jsme si ho vzali z útulku a on už jiný nebude...!“

„My si ho nemůžeme vzít do nového bytu, musí do útulku...!“

„Nemůžeme jet na dovolenou jinam...!“

„Nikdo nám s ním nepomůže, víme to, protože už jsme vyzkoušeli tři cvičáky a dva psí psychology...!“

Řada situací jde vyřešit velmi jednoduše, není to raketová věda.

Pokud to někdo neumí nebo udělat nechce, je jiná věc.

Všechno ostatní je jen o nastavení v hlavě...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

O lidskopsím roce 2021, o životě a tak různě...

 

Jsou chvíle, kdy člověk pocítí potřebu některé události v čase zaznamenat.
Obrazem, zvukem, písmem.
Bývá to spuštěno konkrétní dobou, konkrétními ději, stav současnosti uschovaný pro budoucnost.

A já tuto potřebu teď velmi silně cítím.
Potřebu alespoň trochu se pokusit ovlivnit věci k lepšímu.

Pro budoucnost...

Znovu připomenout, co je zásadní a nesmírně důležité pro nás lidi, pro naše pejsky a pro náš život obecně... připomenout, jak spolu všechno úzce souvisí, třebaže to na první pohled kolikrát vidět není.

Dnešní moje zamyšlení je poněkud delší, já vím. Přesto zkuste dočíst tento článek až do konce.

Rok, který právě uplynul, je z mého pohledu rozcestím.

Můžeme teď jít bezhlavě dál přímo do pekla nebo se konečně zastavit, podívat se, kam to vlastně jdeme a změnit směr, dokud nebude úplně pozdě.

Protože běh svého života si určujeme sami, svými rozhodnutími a svými činy. Není lineární, není až na určité okamžiky dán předem a procházíme v něm řadou křižovatek.

A na každé z nich máme plné právo se sami za sebe rozhodnout, kudy dál, ovšem jen za předpokladu, že jsme tou dobou ještě svobodnými bytostmi, nikoli otroky.

Co si bohužel hodně lidí neuvědomuje, je skutečnost, že svobodnými bytostmi či otroky nejsme primárně svým sociálním postavením, ale tím, čím jsme ve své vlastní hlavě. Zda tím, čím sami být chceme nebo tím, kým nás chce mít někdo jiný.

Proč o tom píšu?

Protože to je základ všeho, co se nám děje. Proč potkáváme ve svých životech různé lidi a jsme svědky různých událostí.

Potkáváme lidi dobré a špatné, stejně jako zažíváme události dobré či špatné, osobně i zprostředkovaně.

Pro mne samotného bylo i v roce 2021 úžasné mít možnost pomoci dalším lidem a jejich pejskům. Opět vidět, jak se rozsvítí oči lidské i psí poznáním, jak moc si spolu mohou rozumět, pokud člověk přijme myšlenku, že přirozené je se svým pejskem spolupracovat a komunikovat, nikoli mu dávat příkazy a povely a udělovat tresty a zákazy.

Znovu pro mne bylo krásné dostat od řady svých bývalých klientů přání k Vánocům a do nového roku, protože je to pro mne jednoduše ztělesnění toho, že tito lidé nezapomněli a náš společně strávený čas pro ně něco znamenal. Potěší to lidsky i profesně a přesto, že mnozí zapomenou rychle, jiní nezapomenou ani po mnoha letech, mnohdy již s další generací psích parťáků po svém boku. Děkuji vám, opravdu hodně to pro mne znamená.

Stejně tak velmi děkuji také těm z vás, kteří mě i minulý rok jakkoli podpořili a různou formou mi dali najevo, že si mé práce pro lidi a jejich pejsky váží a vnímají její smysl.

Děkuji vesmíru za to, že zařídil, že jsme se i v minulém roce mohli spolu sejít na našem každoročním soustředění a prožít několik nezapomenutelných dnů lidskopsí pohody, stranou od všech katastrofických scénářů, kterými jsme poslední dva roky neustále krmeni.

Děkuji Bohu za to, že mi dal dostatek sil k tomu, abych pro vás a vaše pejsky mohl i v roce 2021 každý týden napsat nový článek nebo natočit video stejně jako nezapomenout své programátorské kořeny a vydat nové vylepšené verze aplikací FALCO PSÍ STRÁNKY a FALCO DOG RESCUE.

Děkuji Bohu za to, že i nadále uznal za vhodné udržet mne v dostatečné fyzické i psychické kondici, abych mohl využívat svého daru pro zlepšení psích životů.

A v neposlední řadě děkuji Bohu za to, že mi věnoval další rok společného života s mně nejbližší a nejdražší bytostí, mým „telátkem“ Gardýskem, čistou, hrdou a nesmírně silnou psí dušičkou, který mě, stejně jako jeho psí předchůdci, učí celý svůj život být lepším...

Za toto vše ještě jednou z celého srdce děkuji.

Někde v ideálním světě, jehož představu v sobě již mnoho let mám, nejsou vážně nemocné a umírající děti, není ubližováno zvířatům a lidé spolu neválčí a navzájem se nezabíjejí a nemrzačí, ale spolupracují a mají respekt ke všem živým tvorům včetně vlastního druhu.

Jenže my nežijeme v ideálním světě.

Žijeme v takovém světě, jaký si sami vytváříme.

A vůbec si neuvědomujeme, jak moc je ten „náš“ lidský svět provázán se světem na této planetě i celým vesmírem. Neuvědomujeme si, že každý náš krok a každé rozhodnutí mají následky pro celý systém. Ani zdaleka se netýkají jen nás samotných, mají dalekosáhlé důsledky a pokud jsou naše rozhodnutí špatná, pak i jejich důsledky jsou destruktivní.

V podobě fyzické i psychické.

Stres lidí, kteří jsou poslední dva roky (a ani letos to zatím nevypadá jinak) vystaveni neuvěřitelně brutálnímu nátlaku, tak nesmyslnému strašení, omezování a vyhrožování, jaké nemá v dějinách obdoby, se zdaleka neprojevuje jen na nich samotných.

Vzhledem k činnosti, které se k dnešku věnuji již velkou většinu svého produktivního věku, se u mne sbíhají nitky z různých stran, opravdu hodně lidí mě informuje o svých psích parťácích, o jejich životech i odchodech za duhový most.

Zapaluji svíčku za každého pejska, kterého znám a o jehož odchodu se dozvím ať už přímo od jeho majitele nebo zprostředkovaně.

Každý rok tak zapálím několik svíček.

Když jsem si to na konci roku zrekapituloval, uvědomil jsem si, že v roce 2021 zemřel významně větší počet pejsků.

A co je ještě horší – odešlo daleko víc psů mladých, v plné síle...

Odešli kvůli nám.

Pod vlivem toho, jakou atmosféru jsme si tu vytvořili a jakou mnozí lidé aktivně přiživují.

Psi jsou extrémně citliví na stres, stejně jako je pro ně rakovina nejhorší zabiják fyzický, stres je nejsilnější zabiják psychický. Zabíjí je nejen stres vlastní, ale i stres lidí a jiných živých bytostí kolem nich. Vstřebávají ho, přebírají ho na sebe a čím intenzivnější je, tím rychleji jím zničí své vlastní životy.

A pokud je ten uměle vyvolaný a uměle živený stres dnešní doby nejen v každém z nás, ale i kolem nás, přítomný v každém aspektu našeho denního života, stres mnohonásobně zesílený a vsáknutý do každé entity, pak jednoduše nemůže nemít vliv i na tak senzitivní bytosti, jakými psi jsou.

Kdo u mne byl, především v letních měsících, určitě si vybaví moji oblíbenou průpovídku směřovanou k mým psím klientům: „Užívejte si to - sluníčko svítí, ptáci řvou...“

A minulé léto jsem si najednou uvědomil, že ptáci neřvou.

Občas nějaký pípne, občas se jich ozve víc, ale to klasické ptačí vyzpěvování jednoho přes druhého zmizelo. A opravdu za tím není nějaké přemnožení dravců, opravdu ne, přírody a jejích obyvatel si všímám dlouhé roky, mám srovnání. I ty každodenní ranní koncerty mezi třetí a čtvrtou hodinou se přestaly konat...

Stejně tak jsem celé minulé léto nezahlédl a nestěhoval z bytu jediného sršně a čmeláka, vosu nebo včelu jsem zahlédl naprosto výjimečně, třebaže nás média krmila zkazkami o obnovené přírodě a jak jí všeobecná paralýza lidského druhu prospěla. Pršelo vydatně a komárů by měla být mračna, za celou sezónu jsem na sobě nezaznamenal jediné bodnutí.

Něco je zkrátka špatně a i ta příroda to ví.

Přitom je to tak prosté.

Stres mezi lidmi generuje také stres v přírodě, protože lidí je jednoduše hodně a jejich vliv na okolní systém významný.

Svoji pravou ruku a deset let svého života dám za to, že pokud by se stal zázrak a lidé se ze dne na den znovu mohli začít naplno radovat ze svých životů, během jednoho jediného roku by se ptáci znovu radostí uzpívali, včely znovu zaplnily přírodu a my odháněli komáry jako kdysi...

Kdybychom byli jako psi, nikdy bychom toto nedopustili.

Oni jsou silní, kdežto my slabí. Oni žijí v souladu s přírodou, my ji ničíme.

Oni se měnícím se podmínkám přizpůsobují a vzájemně spolupracují, proto vždy přežijí. My máme stále infantilní potřebu proti něčemu nebo někomu bojovat a porušujeme základní přírodní zákony evoluce, proto také jako druh degenerujeme.

Život opravdu nemá a nemůže být o neustálém a nesmyslném boji.

Kdybyste si mohli vybrat, vyberete si jako smysl svého života boj? Neustálý, vyčerpávající a hlavně nesmyslný boj s něčím nebo proti něčemu? Bude se vám takový život líbit?

Nebo si místo toho vyberete život v souladu s okolím, život založený na spolupráci a respektu, život, který plnohodnotně a šťastně prožijete, ne pouze přežijete do totálního vyčerpaní a zklamání?

Život v lásce a s láskou, ať už si pod tím pojmem představujete cokoli nebo život v nenávisti a s nenávistí kolem sebe?

Odpovězte si na tuto otázku s otevřeným srdcem a zjistíte, jací doopravdy jste...

Kdysi dávno žil král Šalamoun, který řekl: „Život těla jest srdce zdravé, ale hnis v kostech je závist.“

Závist je vždy destruktivní, nikdy ne konstruktivní.

A nejvyšší mírou závisti je nenávist.

Se záští určitého typu lidi vůči mé osobě nebo mým psím parťákům se setkávám už od začátku své práce pro lidi a jejich psí kamarády. Je to taková ta pěkná česká vlastnost, se kterou se spolehlivě potká každý, kdo nedejbože něco vymyslí nebo umí – vůbec se to netýká výhradně mé osoby. Jedni pracují a pomáhají a ti druzí, protože jsou sžíráni jen tou závistí a nenávistí, se ze všech svých sil snaží vše dobré a přínosné zlikvidovat.

Za poslední rok s velkým smutkem pozoruji, jakým způsobem se tato typická česká vlastnost opět rozjela a jaké nabrala obrátky...

Však to vidíme denně kolem sebe.

Stačí jen mít jiný názor a nebát se jej prezentovat.

Jen jiný názor, bez agresivity, bez vulgarity a bez křiku.

V jakékoli oblasti lidského konání, kdekoli, kde lze nějaký názor projevit.

Okamžitě jste odsouzeni a dehonestováni, okamžitě se proti vám rozjede taková vlna nenávisti, vulgarity a agresivity, že vám přejede mráz po zádech, kam až to všechno zašlo...

Když jsem koncem minulého roku narazil na diskuzi pod zprávou o úmrtí (infarkt) jednoho ne úplně neznámého člověka, nevěřil jsem svým očím, co jsem se tam dočetl.

Když někdo umře, je slušné buď popřát jeho duši klid nebo alespoň mlčet. V těchto konkrétních komentářích jsem se však dočetl, jak je dobře, že ten člověk konečně „chcípl“, protože považte, měl na jistou dnes velmi propíranou a medializovanou záležitost jiný názor než jaká je ta „jediná uznávaná pravda“. A ať chcípneme všichni, kdo si myslí to, co on, protože bude od nás konečně pokoj...

Nebyl to komentář jediného člověka. Bylo takových víc a ještě daleko víc těch, kteří jim otevřeně vyjadřovali souhlas a souznění.

A nebyla to v tomto duchu jediná debata na toto a související témata.

Přát někomu smrt je jedna z nejhorších věcí, jakou může člověk udělat.

A není tomu až tak dávno, kdy jistí lidé veřejně přáli smrt mému pejskovi a když odešel do psího nebe, radovali se...

Přát někomu smrt jen proto, že ten člověk měl nebo má jiný názor?

Proboha lidi, koho se to týká, vzpamatujte se už konečně!

Tohle je už totální hnus, totální dno a nejhorší je právě skutečnost, že se zdaleka nejedná o ojedinělý případ – přání smrti lidem s jiným než „jediným správným názorem“ jsem zaregistroval už v tolika diskuzích a od tolika lidí, že se opravdu nejedná o náhodu nebo jednoho duševně nemocného jedince.

Protože zlo se v této zemi naprosto urvalo ze řetězu.

Jsem realista a na rozdíl od sluníčkářů vidím věci takové, jaké jsou a nezavírám před nimi oči.

Jistě, je mezi námi řada lidí slušných, charakterních a osobnostně silných a já jsem šťastný za každého jednoho z nich, o kterém vím nebo kterého jsem osobně poznal.

Průšvih je v tom, že oproti tomu zbytku je jich strašně málo.

Za poslední roky a především za ten rok minulý neskutečně akcelerovaly totalitní a diktátorské tendence. Zakázat, nedovolit, omezit a zničit každého, kdo se nepodvolí.

A všimněte si, kolik lidí tomu tleská, kolik jich volá po dalších a ještě tvrdších restrikcích, po umlčení a sankcionování těch, pro které svoboda nepřestala být základním lidským právem a potřebou.

Toho jsem se opravdu nechtěl znova dožít.

Vzpomínám si na jednu moji klientku z této nenormální doby, které jsem jako slušný člověk a z pozice toho, kdo má právo to iniciovat, chtěl na přivítanou podat ruku. Rozječela se na mě, co si to dovoluji, že svoboda není anarchie a že snad vím, že je to zakázané...

Vzpomínám si na tu dlouhou řadu těch, kteří ve stejné době neměli žádný problém si se mnou ruku podat. Na ty normální, slušné lidí – díky Bohu za každého z nich.

Protože je to jen o lidech, o každém z nás...

Protože svět a vztahy mezi námi jsou a budou jenom takové, jaké si je sami nastavíme.

Pokud si budeme lhát a navzájem se podrážet, pokud zapomeneme na základní pravidla slušnosti a komunikace, skončí to špatně. Velmi špatně a velmi rychle.

Pokud budou někteří lidé mezi námi nadále tak strašně prolhaní, jako byli (nejen) v minulém roce, pokud si vyberou další lháře jako svůj vzor a lež budou považovat za normální chování, pak už nebude možné věřit nikomu a čest se stane zapomenutým pojmem.

I v tom roce minulém jsem totiž zažil další případy, kdy mi lidé neskutečně lhali. Lhali mi i v situacích, kdy bylo tak jednoduché říct pravdu, namísto toho si vymýšleli naprosto neuvěřitelné historky a konstrukce, proč nedodrželi předem a závazně domluvené postupy.

Nikdy jsem nepochopil a nepochopím, co tím sledují.

Možná je to baví, možná si říkají „ten blbec nám na to skočil“, možná jim nestojí zato mít alespoň elementární úctu k člověku, kterého žádají o pomoc, možná je pro ně normální někomu lhát?

Dlouholetá zkušenost už mě naučila, že čím „zoufalejší“ žádost o pomoc mi někdo napíše, tím je velmi často vyšší (samozřejmě až na ty slušné výjimky) pravděpodobnost, že po mojí odpovědi ve smyslu  „dobrý den, velmi rád Vám pomůžu, zkontaktujte mě prosím telefonicky a vše domluvíme“ už o dotyčném nikdy neuslyším.

Nestojím těmto lidem ani za jednoduchou zpětnou reakci, za poděkování už vůbec.

Reagovat na vstřícnost ze strany člověka, kterého žádám o pomoc alespoň tím, že mu odepíšu, je prosím pěkně základní slušnost.

Stejně tak je základní slušnost se pod svoji žádost o pomoc podepsat. Zní to naprosto neuvěřitelně, ale skutečně v mé praxi nejsou ojedinělé případy, kdy se člověk pod svůj mail nepodepíše. Vůbec bych na tyto anonymy nemusel reagovat, přesto odepisuji, třebaže mě opět dlouholetá zkušenost naučila, že člověk, který se takto uvede, na mne stejně později udělá podraz. A podpis se „nezapomíná“, jak se mě po chvíli trapného ticha snažila po telefonu přesvědčit jedna paní, která mi poslala dokonce dva anonymy za sebou...

Nelžete mi, lidi.

Nedělejte mrtvé brouky, když porušíte předem dohodnuté postupy a já se vás pak snažím vícekrát a navíc marně zkontaktovat, abych zjistil, co se děje nebo zda se vám něco nestalo. Zvedněte ten telefon. Z hlediska logiky i slušnosti byste se vy sami měli zajímat, zda vše proběhlo tak, jak bylo domluveno, nikoli že já budu muset nahánět vás.

A mluvte se mnou. „Esemesky“ ani různé „messengery“ vážně nejsou ten správný komunikační kanál, pokud od někoho potřebujete pomoc. Ani já to nedělám vůči vám, vždy se vás snažím dostihnout telefonicky.

V těchto případech si prosím uvědomte a vzpomeňte, že já jsem ten člověk, kterého jste požádali o pomoc a že já jsem ten člověk, který vám maximálně vyšel vstříc a na té pomoci vám a vašemu pejskovi jste se se mnou závazně domluvili.

Protože základní lidská slušnost znamená mimo jiné reagovat, vhodnou formou komunikovat a aspoň minimálně si tak vážit člověka, který umí a chce vyřešit váš lidskopsí problém. Proto jste se na mne obrátili a já každému z vás s radostí a ochotně pomůžu, jak jen je v mých sílách.

Jen se, velmi pěkně prosím, také vy chovejte ke mně stejně slušně - tak, jak se chovám i já k vám.

Zkusme se teď obecně na něčem domluvit.

Zkusme se domluvit, že se vy, kterých se to týká, začnete opět chovat normálně. Přestanete se nechat ovládat temnými stránkami své povahy, přestanete mít pocit, že pokud někdo někomu nebo něčemu (v jakékoliv oblasti lidské činnosti) umí a chce pomáhat, tak je to špatně a dotyčného je zapotřebí pomlouvat, lhát o něm i jeho práci a lejt na něj kýble špíny.

Pánové – ovládněte svoji ješitnost v případech, kdy se vaše partnerka se mnou domluví na pomoci vašemu „rodinnému“ pejskovi. Následky toho, že jí zakážete za mnou s pejskem přijet, jdou skutečně jen za vámi a těch případů, kdy se se mnou nadšená paní/slečna závazně domluví, aby následný den vše zrušila, protože „manžel/přítel to nedovolil“, je hodně a naprosto to postrádá smysl. Prostě si řekněte, že já zas neumím to, co umíte vy a vaše ego bude spokojené. Věřte tomu (a často se to ani nedozvíte), že vaše partnerky bývají z vašeho přístupu velmi špatné a velmi svým sobectvím ubližujete nejen jim a svému vztahu, ale především tomu pejskovi, který s vámi dvěma žije.

Přestaňte mít ten naprosto zcestný názor, že pokud si dovolím zveřejnit nebo dokonce na sociálních sítích dát k dispozici odkaz na svůj článek nebo video, dělám si tak jen svoji reklamu a tohle my přece nebudeme podporovat, tohle by přece nešlo. S tímto velmi hloupým a omezeným přístupem se setkávám docela často a rád bych připomněl, že ty články a videa si opravdu nepíšu a netočím pro sebe, ale dělám to pro vás. Pro každého, kdo má chuť se něco naučit a něco se dozvědět. Věnuji tomu svůj čas (a věřte, že těch hodin a všedních dnů i víkendů snad tím strávených skutečně není málo) a pokud byste takto měřili všem tvůrcům autorského obsahu, odsuzovali byste stejně i knihy a filmy, protože „autor si tím přece jenom dělá reklamu“. Dochází vám, jak strašně hloupé to je? Nemluvě o tom, že právě ty články a videa mnohým z vás velmi pomohou a především dají všem potřebným informaci, že s jejich lidskopsím problémem jim někdo umí pomoci. Ale to by zas nebyla ta pravá česká závist, kdy něco umět nebo dokázat se v české kotlině jednoduše neodpouští...

A ještě jedna maličkost.

Naučte se věřit tomu, co vidíte a o čem se přesvědčíte na vlastní oči. Věřte tomu, co vám o konkrétním člověku řekne váš vlastní pejsek. Podívejte se na videoreportáže z mých individuálních výcvikových servisů a mých soustředění, kde vidíte spokojené lidi a šťastné pejsky. Lidi, kterým nikdo nedrží nůž na krku a sami za sebe do kamery říkají své názory a dojmy.

Naučte se na vlastní oči a na vlastní kůži poznat realitu a jen podle ní si udělat svůj názor.

Ve všech oborech lidské činnosti a dění, ve všem, co se vašich životů týká.

Naučte se nebát, naučte se být sami sebou a vážit si lidí a věcí, které za to stojí. Neberte vše jako samozřejmost, neberte vše jako své právo a pro jiné povinnost.

Uvědomte si prosím, že náš svět je a bude opravdu jen takový, jaký si ho sami uděláme.

Může to i nadále být svět dnešní doby, který v mnoha lidech spustil nebo zesílil to nejhorší, co v nich je. Zlobu, zášť, závist, nenávist, prolhanost a prospěchářství.

Vážně takový svět chcete?

Vzpomeňte si všichni, kdo jste u mne kdy se svým pejskem byli, jak jsem vám vyprávěl o emocích. O emocích pozitivních, ale i o emocích negativních, před kterými jsem vás varoval, o emocích, které se v komunikaci s pejskem nikdy nesmí objevit.

Myslete i na to, o čem jsem tu už psal – o tom, že vše na světě, nejen na úrovní fyzické, ale i na úrovni psychické a emoční, je navzájem dokonale propojené. Mnohé z vás váš vlastní pes nenapadne z hlediska příčiny, ale z hlediska důsledku – ublížili jste možná přímo jemu, ale možná také někomu úplně jinému a karma vám to takto vrátí. Možná jste nenechali vykastrovat tohoto pejska, ale jiného a máte z toho dokonce dobrý pocit, možná jste ublížili člověku, možná jste lhali a podváděli... a váš vlastní pejsek zase vše srovná. Kdo šíří vědomé zlo, tomu se zlo vrátí, karma není trest, ale nástroj rovnováhy. Kdo šíří dobro, tomu se dobro vrátí, v jakékoli formě.

Ještě něco k tomu, jak moc je vše propojené.

Ještě něco k tomu, že zdaleka nejde jen o naše vlastní životy a po nás potopa.

To, co nás lidi ničí, už dva roky brutálního nátlaku, strašení a vydírání, omezování základních svobod a jistot, ničení léta budovaných existencí – to vše se razantně odráží na psychice člověka, na jeho duševním obrazu, na tom, jak působí na své okolí.

Nejsou to jen vědomé pochody.

Podvědomí člověka je neskutečně silné a každého z nás ovlivňuje zcela zásadním způsobem.

Náš psí parťák to z nás cítí a jeho osobnost to ničí stejně jako tu naši.

Ničíme se teď všichni navzájem, v zájmu někoho úplně jiného, protože ještě příliš málo lidí dokáže otevřít oči a vidět realitu, jaká je, nikoli „realitu“, která je mu předkládána. Den co den, ráno, v poledne i večer jede masírka „obyčejných lidí“ na plné obrátky a tolik lidí ovládá obyčejná sadistická radost z toho, že se jiní necítí šťastně. Tolika lidem tento stav vyhovuje a žádají si ho i nadále, ať už z důvodu finančního prospěchu nebo vlastního psychického problému.

Jenže nejsou „jen obyčejní lidé“, stejně jako nejsou „nadlidé“.

Stejně jako nejsou „jen kříženci“ a „psí šlechtici“.

Přesně tady to začíná - vědomé i nevědomé, vnucené i přijímané rozdělování na elitu a plebs...

Lidé jsou mimochodem jediný živočišný druh schopný zlikvidovat sám sebe.

Lidé jsou jediný živočišný druh, který je ochoten nechat se dál řídit a vést „vůdčími jedinci“, přestože vidí, jak je právě oni vedou do záhuby.

Žádný jiný sociálně organizovaný živočišný druh by toto nikdy nedopustil. Žádný jiný živočišný druh by nepopřel svůj nejsilnější instinkt přežití, kterým je pud sebezáchovy.

Přesně to se teď ale děje.

Lidé přejí smrt jedinci nebo skupině lidí jen proto, že mají jiný názor, než jaký hlásá „jediná oficiální pravda“, tito lidé jsou veřejně dehonestováni, vysmíváni a virtuálně ukřižováni. To už jsme ale v historii lidstva nejednou zažili a víme, jak to pokaždé skončilo. Víme to objektivně a doložitelně. Opravdu si to chceme znovu zopakovat, tentokrát na vlastní kůži?

Lidé jsou tlačení do fyzické i sociální izolace. Kdo máte děti, víte své a velmi dobře vidíte, co to už s nimi udělalo a jaké následky si ponesou do konce svých životů, protože teď jsou v tom nejzranitelnějším a nejvnímavějším věku. Je to naprosto stejné, jako u mláďat jakéhokoli živočišného druhu – podražte druhovou socializaci a mládě si ponese následky navždy.

Chodíme kolem sebe se zamračenými obličeji a nad těmi kachními zobáky vidíme jen studené oči. Mimiku obličeje máme zakázanou a nad dětmi v kočárcích se nenaklání usměvavá tvář mámy, ale jakási ošklivá obluda. Ani tyto děti to z paměti už nikdy nedostanou.

A tak pěkně už se rozeznáme, na první pohled. Rozlišení vzhledově i smýšlením na ty „uvědomělé“, kteří se bez tzv. ochrany dýchacích cest bojí nadechnout i na volném prostranství a „vrahy“, fungující v souladu se svým tělem tak, jak to příroda zamýšlela.

To už se svět opravdu nadobro zbláznil? Dál a dál budeme krmeni těmi účelovými nesmysly, dál a dál jim bude tolik nepřemýšlejících lidí se stádovým nastavením v hlavě věřit a naslouchat? Až do totálního sebezničení nás všech?

Už dost... už dost... už dost. Stačilo. Nechte nás sakra žít.

A proč vlastně píšu i o těchto věcech, v očích a mysli mnohých z vás netýkajících se našeho lidskopsího světa?

Jednoduše proto, že (a znovu se teď budu opakovat) vše souvisí se vším.

Protože čím více bude v člověku převládat temná stránka jeho povahy, ať už vrozená nebo získaná, tím více budou trpět nejen lidé další, ale i jeho psí parťáci. A těch spouštěčů nejhorších lidských vlastností je v této nenormální době strašně moc a pro některé lidi jsou velmi lákavé...

Protože zlo nikdy není izolované, vždy existuje v celém prostoru. V hlavě a duši člověka, v jeho obydlí, v prostředí, ve kterém se pohybuje, v sociální bublině, ve které komunikuje. Projeví se slovem i písmem, pohybem i emocí, projeví se myšlením a nakazí každého, kdo se mu podvolí. Zlo je ten skutečný virus v lidské společnosti, primární zdroj nakažení našeho světa.

Protože moje „psí filozofie“, kterou vás učím, zdaleka neobsahuje jen lidskopsí komunikaci a znalost psích vzorců chování. Zdaleka nezahrnuje jen moji přímou práci s pejskem a jeho majitelem. Je v ní obsaženo i vnímání reality, jakkoli může být pro někoho překvapující a nepříjemná, je v ní obsažena hrdost, svoboda a nezávislost jako základní atributy lidské i psí osobnosti. Je v ní obsažena statečnost projevit svůj názor, pokud jste přesvědčeni o své pravdě. Je v ní obsažena priorita spolupráce, nikoli souboje. Priorita spolupráce, priorita poznání reality vlastními smysly a odolnost vůči manipulaci a „osobnostem“, které skutečnými osobnostmi nejsou. I tyto atributy se vás snažím naučit nebo je ve vás podpořit.

Protože jací budeme my sami, takový bude náš svět, takový život prožijeme a takový život po našem boku prožijí naší pejsci.

Proto jsem sepsal tento text a nabídl vám k přečtení.

Pracujte na posílení své imunity tělesné i duševní...

Nebojte se...

Otevřete oči...

Dýchejte...

Žijte.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

2 minuty pro rok 2022

 

Poslední dny minulého roku jsem pracovně strávil se dvěma úžasnými lidmi a jejich fenečkou. Mluvili jsme spolu o různých věcech – o těch psích, o našich životech, o muzice, o dnešní době...

A já pak dostal spontánní nápad, že vám spolu něco vzkážeme.

Je v tom zvláštní symbolika a jsem přesvědčený, že rozhodně není náhodná.

Aniž bych totiž cokoli záměrně ovlivňoval, výsledná délka našeho videovzkazu vyšla po sestřižení jednotlivých sekvencí na přesných 0:02:02.2 (h:m:s.d).

Nula hodin, dvě minuty, dvě sekundy a dvě desetiny.

Tři dvojky a jedna nula, z nichž je složen letošní rok 2022...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak prožít Silvestr bez psí paniky a útěků?

 

Je to bohužel každoroční (před)silvestrovský evergreen, velmi často i postsilvestrovský, a je úplně jedno, zda jsme momentálně v režimu „milostivě vám povolíme být venku i po deváté hodině“ nebo „dost jste se narajzovali, nikam nepudete“.

Nedejbože dokonce v režimu „jste přece svobodní, dýchejte a žijte“, ale ten jsem v naší zemi už dva roky nezažil.

Zkusme letos uskutečnit jeden zázrak...

Jsem realista a vím, že zázraky se nedějí, nicméně znovu zkusím vyprovokovat zdravý rozum a zodpovědnost co nejvíce z vás.

Protože to, že si z nejrůznějších důvodů vaši sousedé a lidé obecně nějakou tu petardu bouchnou, je fakt a nikdo tomu nezabrání. Bouchnou si ji přes všechny zákazy a troufnu si tvrdit, že ještě o to víc, protože frustrace, kterou je dnešní doba naplňuje, jednoduše nějaký ventil potřebuje a pro mnoho jedinců jsou jimi právě „dělostřelecké manévry“ na konci roku.

A jedním z následných efektů tohoto světelného a zvukového šílenství v našem lidskopsím světě pak jsou vyvěšené letáky a internetové prostory zaplněné hledáním pejsků, kteří zpanikařili a ztratili pojem o tom, kdo jsou, kde jsou, kde je jejich domov a jejich člověk.

Není to rozhodně jejich chyba a paradoxně to není ani chyba odpalovačů pyrotechniky.

Je to jen a jen chyba jejich člověka.

Jednoznačně a bez pardonu.

Psi ponechaní svému osudu na vašich pozemcích, kdy to kolem bouchá jak u Verdunu, ale vy jste přece v klídku, těžká pohoda jazz a to, že váš opuštěný a zpanikařený psí parťák v děsu a hrůze vypálí ven dírou v plotě nebo nedovřenými vraty, v lepším případě se jen k smrti vyděšený choulí někde v koutku, vám je srdečně jedno...

Frajeři největší, mající svoje pejsky při procházce na volno a jejich neochvějné přesvědčení, že „můj pes je vycvičený a kdyby něco, přivolám ho zpátky“, se krutě střetne s realitou ve chvíli, kdy jejich „dokonale vycvičený a na slovo poslouchající“ pes zpanikaří a nějaký páníček je mu u zadku, protože jediné jeho přání je v tu chvíli utéct někam daleko pryč, kde není ten šílený rámus a prskající rachejtle na obloze. Kdo měl někdy tu čest zažít psa opravdu v panice, ten ví. Kdo neví, tuší. Kdo je pitomý, hledá svého pejska po širém okolí...

Lemplové mající své psí miláčky sice na vodítku, které je ale připevněné na tak „dobře utaženém“ obojku, že stačí jedno trhnutí hlavou a pes je z něj venku. Trhnutí hlavou vzad za účelem vyvléknutí se z obojku je mimochodem jeden z prvních pohybů, který zpanikařený pes udělá - a v podobném případě většinou již napoprvé úspěšně...

Je skutečně takový problém (když už na to mnozí z vás kašlou celý rok) aspoň na toto exponované období vzít svého psa do své haciendy?

Je skutečně takový problém uvědomit si, že randál nezačne až na Silvestra a nekončí hned po něm?

Je skutečně takový problém mít pro svého pejska pořízený kvalitní obojek i vodítko a před odchodem na procházku zkontrolovat, zda je vše, jak má být, včetně správného utažení obojku?

A to je teprve začátek, respektive fyzická část celého problému...

Druhá stránka problému je daleko důležitější.

Je o prevenci, psychice a předvídavosti – je o tom, jak psí panice a zbytečným psím stresům a ztrátám předejít.

Záměrně ji zhustím do základních stručných popisů pro ty, kdo neradi čtou dlouhé texty...

Naprostým základem je prevence a předvídavost.

Snažte se prosím důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude bouchat metr od vašeho pejska. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky – a to především psychický šok, protože ohlušující rána jej psychicky a prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta. Ať už navolno, vyvlečený z obojku, s vyškubnutým vodítkem za sebou nebo prasklou karabinou u vašich nohou...

Jakkoli „je vám to všem jasné“, v praxi tomu tak rozhodně není. Není a právě tento scénář tvoří velkou skupinu těch, kteří o svého pejska navždy přijdou.

Dalším základem je nedat na nesmyslné rady, jakkoli jsou z určitých kruhů propagované.

Nikdy, opakuji NIKDY nepoužívejte ke „zklidnění psa“ sedativa! Psí organismus obecně snáší látky používané v sedativech velmi špatně, je na ně vysoce citlivý a můžete mu lehce způsobit i doživotní následky, můžete ho i zabít. To se týká ve stejné míře humánních i veterinárních preparátů - mnohokrát jsem toto téma již na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO probíral.

A třetím základem je respektovat psí psychiku a psí vzorce chování.

Základním stavebním kamenem předcházení psí panice (ať už z petard, ohňostrojů či jakýchkoli jiných stresorů) a následným problémům je zdravá psychika psa a respektování smečkových principů.

Jinými slovy - každý pes, který musí řešit panický problém, se dostává do menší nebo větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale každý pes zároveň ví, že na řešení problémů je tu vždy vůdce smečky a tím musí vždy být jeho majitel, jeho člověk. Pokud mu jeho pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří mimo  jiné i ony silvestrovské světelné a akustické efekty. Jeho „vůdce smečky“ je negativně nekomentuje a nereaguje na ně, proto není zapotřebí se jimi zabývat, není třeba je řešit, není třeba se jimi zatěžovat. Lidskopsí smečky, které takto fungují, nikdy nemají problém. Problém mají psi jen s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi s minimálním sociálním kontaktem.

Proto vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky, tak jak vás to prakticky a osobně učím. A až budete trávit se svým pejskem silvestrovský večer a noc, pak s ním buďte v přímém fyzickém i psychickém kontaktu. Nenechte svého pejska samotného „řešit problém“, a už vůbec ne někde na zahradě, v boudě nebo v kotci. Mějte ho u sebe, neschovávejte se do koupelny ani do sklepa, chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte, jako silná osobnost - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Pak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy. Vy jste jeho vzor, bude se chovat tak, jak se budete chovat vy sami.

A uvědomte si prosím, že pokud to nezvládnete, pak je tím nejhorším následkem vašeho selhání poškození psí psychiky (často dlouhodobé nebo při následném neřešení až nevratné). Každá špatná zkušenost se propíše hluboko do psí paměti a kdykoli v budoucnu může za stejných nebo i jen podobných okolností sepnout panické nebo agresivní chování. Jinými slovy - jednou jedinkrát nezvládnutá situace může mít devastující vliv na celý zbytek života vás i vašeho pejska...

Tak.

Po/před/silvestrovské bouchací orgie v naprosté pohodě zvládnete, pokud si alespoň trochu vezmete k srdci, co jsem napsal.

A pokud by přece jen došlo k nejhoršímu, pak prosím nezapomeňte, že sociální sítě nejsou všemocné a vaše zoufalé volání o pomoc se ani zdaleka nedostane tak daleko, jak si mnoho z vás myslí a tam, kam opravdu potřebujete. Vždy to bývá spíš náhoda. Ale máte možnost využít také můj systém registrace ztracených/neznámých psů FALCO DOG RESCUE, který má oproti sociálním sítím jedinečnou výhodu – vy nemusíte dohledávat, kde se kdo ztratil nebo nalezl, protože se tato informace aktivně dostane ke všem uživatelům, kteří mají aplikaci FALCO DOG RESCUE nainstalovanou ve svých smartphonech. Vždy po ruce, doma i v terénu, ty skutečně potřebné a důležité charakteristiky psího jedince...

Významně vyšší počet hledaných psů v čase přelomu roku, kteří v panice utekli z vašich zahrad a vodítek nebo jen tak během procházky, je každoroční smutnou skutečností a letos tomu nebude jinak.

Proto jsem tento článek, shrnující téma „jak prožít Silvestr bez psí paniky a útěků“ sepsal a dal vám všem k dispozici.

Věřím, že těm, kdo skutečnosti v něm sepsané budou brát vážně, pomůže.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Milý psí Ježíšku...“

 

... jako každý rok touto dobou, i letos Tě s velkou pokorou prosím o splnění několika psích přání.

Přání všech pejsků, kteří se svými lidmi žijí své dny a noci, přání těch, kteří neumí mluvit lidskou řečí a ač Ty sám jim rozumíš, přeložil jsem je do písmenek pro ty, kdo řeči svých pejsků tak úplně nerozumí.

A protože je bohužel dnešní doba vše jiné, jen ne normální a protože na to, jak lidi mění k horšímu, tvrdě doplácejí i naši psí parťáci, je ten letošní seznam psích přání o jedno delší...

Milý psí Ježíšku...

... moc bychom si přáli, aby lidé pochopili, že pokud si nás vyberou do svého života, my nemáme žádnou možnost tuto volbu ovlivnit. Oni si mohou vybrat svého pejska, my svého člověka ne. Náš budoucí život mají zcela ve svých rukou - můžou nás učinit šťastnými i nešťastnými, mohou nás přivázat na řetěz, zavřít do kotce, doživotně zmrzačit i (nechat) usmrtit. Prosíme, pomoz nám, abychom se dostávali do rukou pouze lidem slušným, kteří nás vedle sebe chtějí mít proto, že nás mají rádi. Ne zrůdám, které těší nás týrat a léčit si na nás svoje vlastní mindráky.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, vysvětli lidem, že většinou prožijeme celý svůj život s jediným člověkem a v jednom domově. A máme stejné právo jej prožít šťastně a plnohodnotně, nejsme o nic méně cenné bytosti než člověk. Prosíme, udělej něco, ať si to lidé uvědomí a nejsme pro ně jen zvířata, bez psychických potřeb, citů a přání. Bytosti, které necítí bolest a nevnímají utrpení.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, ty máš určitě tu moc vysvětlit lidem, že nejsme druh lidský, ale psí. A jako takový máme jiné vzorce chování, jiné priority, jinak vidíme svět kolem sebe. Nejsme mimina v kožiše a svého člověka posuzujeme podle toho, zda je osobnost silná nebo slabá, ne podle toho, že žije v paláci a kráčí po zlatých mincích. Jen silná osobnost nás může učit a úspěšně vést životem, osobnost slabá ne. Vnímáme v lidech vůdce nebo chůvy, stejně jako je vnímáme ve svém vlastním druhu. Nejsme lidská mláďata a pokud je v nás vidí člověk a podle toho se k nám chová, trpíme.

 

Milý psí Ježíšku...

... ty velmi dobře víš, jaká je naše psí duše a skutečné životní potřeby. Víš, že jsme tvorové sociální a jako takoví potřebujeme mít si s kým povídat. Pokud nám náš člověk nerozumí, nekomunikuje s námi a myslí si, že pokud se proběhneme, tak jsme uspokojeni a kromě potravy už nic jiného nepotřebujeme, trpíme. Prosíme tě, udělej něco, ať pro tolik lidí přestaneme být jen věcí, která vyžaduje pouze servisní údržbu, aby fungovala a pokud možno moc neobtěžovala. Jsme živé bytosti, ne auto v garáži.

 

Milý psí Ježíšku...

... moc prosíme, mohl bys v lidské řeči zrušit pojmy kastrace a sterilizace? Víš, nedokážeme pochopit, proč je lidé mají v tak velké oblibě a neustále nám jimi vyhrožují, jakmile se nechováme podle jejich představ. Ta slova slyšíme, když lidé nezvládají ty temperamentnější nebo dominantnější z nás - ale to přece není naše chyba, když nás náš člověk nechce nebo není schopen vychovat. Není naše chyba, když se chová tak, že pro nás nepředstavuje autoritu, vůdce smečky. Není naše chyba, že se stejně jako lidé rozmnožujeme pohlavní cestou, nemůžeme za lidskou lenost a pohodlnost. A proč se stejně nechovají i sami k sobě, když kastrace je podle nich tak prospěšná? Nerozumíme tomu a tolik z nás, do té doby naprosto zdravých, je mrzačeno kvůli chybám samotných lidí. Tohle nás moc trápí, prosíme, udělej s tím něco.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, zkus lidem vysvětlit, že psí útulky zde nejsou proto, aby jim ulehčily způsob, jak se nás zbavit. Zkus jim vysvětlit, že psí útulky jsou zde pro ty z nás, kteří přišli o svého člověka, který zemřel nebo se kvůli svému onemocnění o nás už nemůže postarat. Jsou pro ty z nás, které si vybral zlý člověk a my jsme byli z jeho rukou zachráněni. Mají být pouze naším dočasným bydlištěm, ne jako trvalé odkladiště pejsků zestárlých, omrzelých či jinak se již nehodících. Bohužel mnoho lidí si funkci psího útulku představuje právě takto a podstatně se tak zvyšuje počet těch z nás, pro které se dočasný pobyt v psím útulku změní v doživotní vězení.

 

Milý psí Ježíšku...

... když už jsme u těch psích útulků - prosíme, nemohl bys z titulu své funkce vydat nějaký zákon nebo nařízení? Sice netušíme, proč tam, kde by měl stačit prostý cit nebo rozum, lidé potřebují vždy nějaký zákon nebo nařízení, ale jsme jen psi a spousta věcí z lidského světa nám přijde absurdních a nepochopitelných. Ale zpět k naší prosbě - víš, psí útulky nejsou úplně špatný nápad a kdyby nebyly, spousta z nás by nedostala šanci. Jen ti lidé nějak pozapomněli na to, co sami vymysleli a místo aby nám útulky primárně pomáhaly, staly se institucí, kde nás ze všeho nejdříve nechají zmrzačit. Ještě jsme kolikrát v karanténě, ještě se ani nevzpamatujeme a už se řeší, kdy a kde budeme vykastrováni. Místo aby nám naši šanci na přežití a získání dobrého domova zvýšili, okamžitě z nás udělají něco, co už psem není. Staneme se bezpohlavní bytostí, nejistou a vystresovanou, ze které je i budoucí majitel nešťastný. Tohle nás také trápí moc, ale netrápí to ani trochu provozovatele takových psích útulků, protože naše kastrace pro ně představují úspěšný penězovod. Ale to je přece úplně špatně, co říkáš?

 

Milý psí Ježíšku...

... víme, že nedokážeš nemožné. Přesto, nemohl bys aspoň zkusit udělat takový malý posun v myšlení lidí? Protože je stále tak málo těch, kteří pochopili, že nejsme na světě jako nástroj pro uspokojování jejich potřeb a naplňování představ, jak jsou sami úžasní, protože jejich pes pro ně vyhraje nějaký pohár nebo se můžou chlubit mezi sobě rovnými, jaké mají exotické plemeno. Je stále tak málo těch, kteří pochopili, že jsme v jejich životech proto, abychom my něco naučili je. O nich samotných. O tom, jak se mohou stát lepšími, jak si sami sebe mohou více vážit, protože se naučili rozeznávat skutečné hodnoty a správně seřadit životní priority. Tak málo lidí chápe, že v dané etapě svého života nedostali pejska, kterého chtěli, ale pejska, kterého potřebovali. Až toto lidé pochopí, bude to první krok k tomu, aby pochopili pokoru. Až pochopí pokoru, začne na světě konečně být lépe.

 

Milý psí Ježíšku...

... to je asi tak všechno za nás pejsky a moc Ti děkujeme, pokud jsi měl sílu naše přání dočíst do konce. Víme, že neumíš dělat zázraky a že s lidmi je to opravdu hodně těžké. Víme, že i letos tak jako každý rok opět skončí mnozí z nás jako dárek pod stromečkem, aby začátkem roku skončili jako nechtění venku pod stromem. Víme, jak těžký je boj s lidskou nadřazeností pána tvorstva, s lidskou bezcitností a egem člověka. Jsi ale symbol splněných přání a těch našich není tolik, o to jsou pro nás ale důležitější, abychom nebyli zbytečně mrzačeni, utráceni a dostali větší šanci být sami sebou, tedy psím druhem. Protože my nejsme lidé, ale naše životy nejsou podřadnější, naše osobnosti jsou stejně jedinečné jako ty lidské a máme stejné právo svůj život prožít naplno, ne jej pouze přežít ve stresovém prostředí domova či za mřížemi kotce nebo psího útulku.

 

... a milý psí Ježíšku, ještě o jedno Tě moc prosíme...

... víš, za chvíli začne lidem už třetí rok nenormálního života a brutálního omezování. Čas, kdy tolik lidí někde zapomnělo zdravý rozum, ztratili své přirozené instinkty a svoji hrdost i sebeúctu. Moc Tě prosíme, pomoz jim to vše zase najít. Potřebujeme vedle sebe bytosti silné a samostatné, ne vystrašené, vyděšené a bez vlastního názoru. Pokud se budou bát bojovat sami za sebe a svoji svobodu, pak nebudou bojovat ani za nás a budeme další na řadě, koho ve jménu „jediné pravdy“ obětují. Pod vlivem svých vládců začali strašně moc lhát sami sobě, lhát jiným, úctu a respekt zaměnili za výsměch a nenávist. Moc Tě prosíme, už dost. Už stačilo. Už se nechceme dívat na to, jak tahle nepřirozená a nenormální doba naše slabé lidské parťáky ničí, jak devastuje jejich i naše životy. Protože my známe slabosti svých lidí, vnímáme každičkou část jejich osobnosti, dobře známe jejich vnitřní démony, pomáháme svým lidem s nimi bojovat. Ale je strašné, že právě ti osobnostně nejslabší chtějí tak moc ovládat životy jiných a přikazovat jim, co smějí a co nesmějí. Životy naše i vaše...

 

Milý psí Ježíšku, ještě jednou Ti ze srdce děkujeme.


 Za všechny pejsky, jejichž touhám lidé nerozumějí, jsem teď jejich psí přání přeložil tak, aby jim i oni porozuměli. A sám za sebe je budu psímu Ježíškovi
 i nadále pomáhat plnit vždy a všude, komukoli, kdo požádá o pomoc, jak jen bude v mých silách...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes v partnerském vztahu dvou lidí

 

Správnou vzájemnou hierarchií dětí a psů v lidskopsí smečce jsem se zabýval už vícekrát a napsal jsem na toto téma již několik článků.

Dnes bych se chtěl trochu rozepsat na podobné a neméně důležité téma, týkající se vzájemného hierarchického postavení psů a dvou lidí žijících v partnerském vztahu...

Na samý začátek bych chtěl ujasnit, že „partnerským vztahem“ budu mít v tomto případě na mysli na naprosto stejné úrovni jak klasický heterosexuální, tak i stejnopohlavní vztah, protože i v něm (pokud mohu soudit samozřejmě nikoli ze své osobní, ale ze zkušenosti s některými svými klienty) vždy bývá zastoupena role jedince dominantníhoa jedince submisivního, stejně jako v tom klasickém i v této formě ve výraznějším nebo slabším kontrastu.

Jinými slovy definujme náš modelový partnerský pár jako intenzivni soužití dvou lidí ve společném prostoru nebo jako „vztah na dálku“, doplněné pejskem společně pořízeným nebo pejsky, které si do vztahu partneři již přivedli každý sám za sebe.

Na první pohled se samozřejmě naskýtá otázka „Proč je o tom vůbec zapotřebí něco psát?“

No, věřte mi, že je...

Pro pořízení pejska mají partnerské páry různé motivace.

K těm dobrým patří „oba chceme pejska, protože to tak cítíme“, popřípadě si jeden z partnerů do vztahu svého psího parťáka už přivede a nezbaví se ho jen proto, že si někoho našel.

K těm horším pak patří „sami se spolu nudíme“ nebo „zkusíme mít spolu psa, abychom poznali, jestli spolu můžeme mít dítě“...

Fajn, lidé mívají různé pohnutky, lepší i horší a po jejich boku se tedy objeví další živá bytost.

Probereme si teď několik modelových variant.

Varianta, kdy si do svazku přivede jeden z partnerů svého pejska, který s ním už nějakou dobu žije, by měla být nejjednodušší, pokud se všichni zachovají tak, jak velí vztah, přirozenost a zdravý rozum.

Tedy přístup, kdy z hlediska psího jen přibude do jeho smečky další člen. Nezmění se obsazení vůdčí pozice, tu bude stále zastávat jeho člověk a jen na chování nového člena smečky (tj. partnera majitele) bude záviset, zda bude ve smečce milován, jen tolerován nebo z ní časem vyhnán...

Může se ovšem také stát a v reálném životě velmi často stává, že majitel pejska a pro něj ta nejdůležitější bytost na světě ze své nové lásky totálně zblbne a začne se chovat nepochopitelně iracionálně.

Velmi často to v praktickém provedení vidím kolem sebe.

Šťastná žena (ano, opravdu to vídám výhradně u žen, nevrčte hned;)) si domů přivede svůj nový objev a zřejmě jako důkaz své lásky ze dne na den přestane se svým pejskem chodit na procházky ona a místo toho s ním začnete venku pravidelně vídat jejího partnera.

V některých případech ještě figuruje mezistupeň, kdy spolu jdou ruku v ruce, ale vodítko s pejskem na druhém konci již drží v ruce On...

A když se tato situace opakuje pravidelně skoro každý měsíc a mění se jen osoba nového partnerského úlovku, pak je něco ne špatně, ale hodně špatně.

Protože to, kdo má vodítko s pejskem v ruce, nevypovídá jen o konkrétním vztahu „člověk-pes“.

Jedná se i o velmi důležitou informaci pro samotného pejska.

Pes velmi dobře ví, koho má na druhém konci vodítka. Nejen, zda se jedná o osobnost silnou či slabou, ale také zda to je či není „jeho člověk“. A jen se svým člověkem je sladěný, jen z něho vycítí změnu kroku nebo směru ještě dříve, než k ní reálně dojde, jen ke svému člověku má důvěru a zná perfektně jeho sílu i slabiny...

A pak dojde k tomu, že jeho zaslepený a souvislosti nevnímající majitel předá vodítko, tu jejich fyzickou spojnici včetně psychické a fyzické blízkosti, svému pro pejska cizímu a ještě nedůvěryhodnému partnerovi.

Na týden.

Na měsíc.

Do doby, než se zase najde nová „láska“...

Kdo tohle dělá, páchá na svém psím parťákovi obrovskou zradu a každý pes to jako zradu vnímá.

Jak jsem psal, vídám to v konkrétních a nikoli ojedinělých případech denně kolem sebe, příběhy jak přes kopírák.

Víte, váš pejsek není něco, co jen tak můžete svěřit člověku, jakkoli zamilovaní do něj aktuálně jste a jakkoli mu věříte, člověku pořád ještě cizímu. Ne hned na počátku vztahu. Ne ve fázi poznávání a ve fázi, která může náhle skončit krutým prozřením. Okamžikem, ve kterém můžete přijít o svého psího parťáka. O vztah, hierarchii, smečku. O všechno.

Možná vám to přijde jako dobrý nápad, ale svého psího parťáka jednoduše nemůžete používat jako „výraz důvěry a lásky“ vůči svému čerstvému partnerovi. Není to věc, není to auto, které někomu půjčíte a riskujete jen jeho zničení. Svým „předáním vodítka“ demonstrujete fakt, že pro vás váš pejsek až tolik neznamená. Jistě, v některých případech tuším i scénář „to je fajn, nemusím s ním chodit sama“...

(Kam až to vše jen tak mimochodem může prakticky zajít, dokladuje i jeden náš zážitek s telátkem z nedávné doby, který však může potkat kohokoli z vás - když vám cvaknou deset centimetrů od stehna čelisti poměrně vzrostlého amerického stafordšírského teriéra, vedeného namísto majitelky jejím novým partnerem, zjevně nezkušeným a vyplašeným, navíc na pitomém flexivodítku, které se zmatený pán na jeho druhém konci tím nejhorším možným způsobem snažil zkrátit. V domnění, že od toho tam je, stiskl tlačítko... a co se v tu chvíli stalo, si mnozí z vás už lehce domyslí sami...)

Ano, mám jednu špatnou vlastnost z mnoha – dívám se kolem sebe a vnímám to, co vidím...

Druhou modelovou variantou je případ, kdy si každý z partnerů přivede do společného života svého pejska nebo pejsky ze své minulosti.

Případ, kdy každému takovému páru vždy jednoznačně doporučuji zachovat si svoji původní lidskopsí smečku.

Vzorec, kdy dva lidé a jejich psi budou společně tvořit jednu velkou smečku, ve které však budou stále fungovat také původní spojení „člověk a jeho pes“. Budou žít vedle sebe i spolu a jak je psí přirozeností, v případě potřeby potáhnou za jeden provaz, ale nedojde k tomu, aby pes (psi) jednoho člověka ztratil svého původního lidského vůdce a přešel pod jeho partnera. A zároveň se nebude nikdo z partnerů cpát do smečky toho druhého – i když ho budou psi partnera respektovat, stále to primárně není jeho smečka.

Protože v opačném případě by úplně všechno bylo špatně.

Naopak ze stavu, který jsem popsal, budou profitovat všichni zúčastnění.

Člověk nezradí a nezklame svého pejska, zůstane pro něj stále jeho vůdčí osobností a majákem, kterými byl (pokud byl) do té doby...

Silnou a nezávislou osobností zůstane i ve svém vztahu, milovat neznamená ztratit sám sebe...

A pokud z tohoto vztahu někdy odejde, jeho pejsek nebude mít v hlavě zmatek a stále zůstane na něj navázaný...

Vím ze života svých klientů, jak špatně to končívá, pokud dominantní, vypočítavý nebo zlý lidský jedinec převezme v partnerském vztahu psí parťáky svého slabšího partnera. Ztráta sebevědomí, pocit zrady, podražení vlastního pejska, ztráta vlastní osobnosti.

Modelové případy, kdy má pes sloužit jako oživení vztahu, ve kterém si ti dva nemají už co říci, pes jako simulátor mimina, obojí je devastační od samého začátku.

Protože řečeno krátce a jasně - pes je pes, vysoce inteligentní a vysoce sociální a komunikativní bytost, samostatný živočišný druh, bytost s velmi bohatým vnitřním životem a s vysokými psychickými potřebami. Není a nemůže být oživením skomírajícího či neexistujícího vztahu a už vůbec ne simulovat „výchovu potomka“ - pes není mimino v kožiše, nemá vzorce chování člověka, ale psa. Bohužel je nápad „pořídíme si psa, ať víme, jestli máme na dítě“ v dnešní době velmi rozšířený, nicméně je třeba říct, že se zároveň jedná o jeden z těch nejzrůdnějších důvodů pro jeho pořízení.

Jak sami vidíte, nástrah pro lidi i jejich pejsky je v partnerském vztahu celá řada a možná se po přečtení tohoto článku některým z vás pojmenují jevy, které vnitřně vnímáte a situace, kterými procházíte.

Pes je v partnerském vztahu neomylným indikátorem jeho skutečné kvality a pevnosti.

Pes může partnerský vztah dvou lidí velice utužit nebo také zcela rozložit.

Špatný vztah lidí kolem něj dokáže každého psa psychicky dokonale zničit.

Pokud vnímáte, že váš současný partnerský vztah nefunguje a chování vašeho pejska (náběh stresu, změny chování k horšímu, zhoršení sociálních vzorců) jako přirozený důsledek tuto skutečnost jen potvrzuje, nebojte se udělat zásadní řez a ze vztahu odejít.

Týká se jak mužů, tak i žen a dlužno podotknout, že ženy v tomto ohledu bývají radikálnější...

Chci vám ještě říci, že pokud vám, ať už jste muž nebo žena, na vašem psím parťákovi skutečně záleží, pak jeho přítomnost po vašem boku je tou nejsilnější oporou, kterou v daném okamžiku rozhodnutí budete mít. Váš pes vás nikdy nezradí, ale bohužel velmi snadno můžete zradit vy jeho a bohužel, velmi často se tak v reálném životě i děje...

Myslete na to prosím, až budete vyhodnocovat priority svého osobního života, kvalitu svého partnera, vztah ke svému psímu parťákovi a budoucnost nejen svoji, ale i jeho.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Buďte silní...

 

O následujících skutečnostech jsem psal už nejednou, nicméně stále a možná i čím dál častěji vídám, kolik soužití dvojice člověk-pes se hroutí jen proto, že člověk není ochoten pochopit svoji zásadní roli v lidskopsí smečce...

Třeba to, zda je nebo není vzorem pro svého psího parťáka.

Zda je osobnost silná či slabá...

Jak se chová v zátěžových situacích...

Myslíte si, že váš pejsek vás pozorně nesleduje a nevnímá celý ten čas, který s vámi tráví?

Pak si myslíte špatně.

Myslíte si, že váš pejsek vás vnímá jen tehdy, kdy se vám dívá do očí?

Pak si myslíte špatně.

Možná vás překvapí, že málokdy pes spí opravdu tvrdě.

Když ho budete pozorně sledovat, zjistíte, že často má oči jen přivřené. A i ve spánku bezpečně zaregistruje například zvuk, který pro něj znamená příjemný podnět – zacinkání obojku, lupnutí znamenající, že jste otevřeli krabici nebo sáček s něčím dobrým.

A v následujícím okamžiku, třebaže jste byli ochotni odpřisáhnout, že váš psí parťák spí jak špalek a rozhodně nemůže nic slyšet, ho máte vedle sebe s dychtivým pohledem a rozesmátou tlamičkou, při plném vědomí a soustředění...

Je to jenom příklad, jeden z mnoha.

Váš pejsek o vás a o tom, co právě děláte, ví, i když to tak na první pohled nevypadá.

Ví.

Podprahově a s využitím svého neomylného šestého smyslu stále vnímá, co se okolo něj děje. Jako každá šelma, jako každý tvor s nezdegenerovanými instinkty, protože vědět a být ve střehu znamená přežít...

Vnímat svého parťáka, být na něj napojený, znamená spolupracovat.

A spolupracovat znamená razantně zvýšit šanci na přežití, na předání svých genů.

Nikdo z nás není „psí bůh“, na kterého se jeho pes dívá jako na modlu.

Neobdivuje to, jak vypadáme a co máme na sobě.

Pokud nás náš pejsek ale vnímá a pozorně sleduje, co právě děláme a k čemu se chystáme, pak je to pro nás vždy dobrá vizitka, protože to znamená, že s námi chce spolupracovat.

Pokud ho nezajímáme, pokud s námi nenavazuje oční kontakt, pokud nezpozorní, když na něj promluvíme nebo se na něj podíváme, pak je to vždy velký průšvih.

Protože pak člověk není svým pejskem brán jako parťák, jako vůdce smečky, jako někdo, o něhož se zajímáme, protože je pro nás důležitý...

Jistě, skoro každý pejsek (skoro, protože se do mých rukou dostali i pejskové týraní a psychicky na dně ze své minulostí, které představa pohybu venku děsila k smrti) ožije, pokud vidí přípravy na procházku.

Protože tam venku je jeho přirozený svět, svět zajímavých pachů a podnětů, svět dobrodružství, svět dalších příslušníků vlastního druhu.

Ale kolik vašich pejsků tam venku, v tom světě tolika jiných živých bytostí, zajímáte i vy?

Na kolik z vás se váš pejsek podívá i tam venku, ke kolika z vás zvedne hlavu, přitiskne se k vám?

Kolik z vás tam venku svého pejska pohladí... jen tak, protože to chcete udělat...?

Tam venku... tam se láme chleba...

„Real life is out there.“

Není náhoda, že tato jednoduchá pravdu je pod nadpisem mého webu PSÍ STRÁNKY FALCO...

Když se dívám kolem sebe na mnohé lidskopsí dvojice, vidím to, co vidím. Vidím jednu z mnoha příčin stavu „můj pejsek se o mě vůbec nezajímá a mám co dělat, abych ho venku přivolal/a...“

Není ale jen „tam venku“.

Je i „tam uvnitř“.

Prostor několika desítek metrů čtverečních, kde spolu (v tom lepším případě, tedy že máte svého pejska u sebe a ne v sociální izolaci někde na zahradě, na dvoře nebo v kotci) trávíte většinu svého společného času. Čas dnů a čas nocí. Prostor, kde jsou emoce daleko intenzivnější, prostor, odkud není možné utéct.

Velmi často lidem říkám, že jedním z primárních indikátorů toho, zda jejich pes žije s nimi nebo jen vedle nich, je test „otevřených dveří“.

Když vy sami budete ve vnitřním prostoru svého příbytku, kde bude chtít být váš pejsek?

Venku sám nebo s vámi uvnitř?

Pokud s vámi uvnitř, když jste tam i vy, pokud s vámi venku, když tam budete i vy, pak je vše v nejlepším pořádku, protože od své přirozenosti chce být pes blízko toho, na kom mu skutečně záleží, aby ho mohl bránit a pomoci mu, pokud by se mu dělo něco zlého.

Na kom mu skutečně záleží...

Někteří „vychovávají“ svoje psy tak, aby jim nezáleželo na jejich lidech.

„Vychovávají“ je tak, aby pro ně byla důležitá ta zahrada nebo dvůr, na kterých tráví naprostou většinu svého života. A pokud se sejde správné plemeno a správná povaha, pak se pro takového psího jedince stane ona zahrada nebo dvůr natolik důležitými, že se rozhodnou na ně už nepustit ani svého vlastního člověka...

Přijde vám to přitažené za vlasy?

Řešil jsem už tolik těchto případů, že vás mohu ujistit, že skutečně nejde jen o ojedinělé extrémy.

Váš pes žije s vámi nebo žije jen vedle vás.

Není náhoda, že tato jednoduchá pravdu je uvedena již na titulní stránce mého webu PSÍ STRÁNKY FALCO.

Pokud žije jen vedle vás, zajímá ho na vás primárně jen to, že ho krmíte, má střechu nad hlavou, chodíte s ním na procházky a třeba ho občas pohladíte...

Pokud žije s vámi, zajímáte ho primárně vy – vaše osobnost, vaše bezpečí, vaše činy, vaše emoce a vaše komunikace.

A především to, jak v pro něj důležitých situacích obstojíte i jací jste ve svém každodenním životě.

Hroutíte se, jste hysteričtí?

Hádáte se se svým partnerem?

Umíte se domluvit nebo jdete do agresivního nátlaku?

Jste nervózní, nejistí, snadno se necháte rozhodit?

Bojíte se všeho, co vás reálně i nereálně čeká?

Jste snadno ovlivnitelní, bojíte se nebo neumíte prosadit svůj vlastní názor a vlastní vůli?

Máte vůbec nějaký svůj názor a vůli...?

Možná sami sebe znáte, možná si to jen myslíte, možná nejste schopni si o sobě připustit nějakou pravdu, ale váš pes vás zná dokonale.

Váš psí spolubydlící o vás ví všechno, i to, co o sobě nevíte vy sami...

Ví to proto, že už kdysi dávno ho příroda vybavila jedinečným smyslem predátora pro odhalení slabých kusů ve stádě.

Ví to proto, že jeho přirozeným sociálním společenstvím je hierarchická smečka, postavená na principu silných a slabých osobností.

Ví to proto, že jeho přirozeností je vzájemná spolupráce s dostatečně disponovaným parťákem, kterým vůbec nemusí být jen jiný pes.

Takhle pracuje psí mysl, takto je nastavena jeho psychika a jen na vás samotných záleží, čim budete...

Psím parťákem a silnou osobností pro sebe i své okolí anebo osobností slabou pro svého pejska, své okolí i sebe samotné?

Myslete prosím na to, jak moc jste pro svého pejska důležití. Životně důležití. Tolik důležití, že vás celý svůj život s vámi bedlivě sleduje, vnímá vaše emoce i činy a celou tu dobu vám dává šanci stát se osobností silnou, s vlastním názorem a vlastní vůlí.

Můžete prožít plnohodnotný život s hlavou vztyčenou nebo se stále jen brodit bahnem vlastních selhání a slabostí.

Váš psí parťák je vaše nejlepší zrcadlo, jeho život bude takový, jaký bude váš. Život prožitý v síle a hrdosti nebo v nejistotě a stresu.

Psí přirozeností je právě ta hrdost, síla a spolupráce.

Psí přítomnost vás vždy a za všech okolností posílí, pokud se budete chtít stát osobností silnou, nezávislou a odolnou vůči špatným vlivům.

Pokud to sami budete chtít a sami na sobě zapracujete, pak se po psím boku vždy stanete lepšími a silnějšími.

Máte na to ale čas jen teď, tento život a s psími bytostmi, kteří se v něm objeví, aby vám tu šanci dali...

Proto svoje pejsky máme, proto nám je osud pošle do cesty, proto máme pejsky vždy takové, kteří nám ukáží naše slabosti a s největším nadšením nám budou pomáhat, abychom démony našich životů poslali navždy zpátky do pekla, kam patří...

Démony svoje i lidí kolem nás.

Tak jednoduché to je.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zlo v nás

 

„Práce se psy“ ve smyslu, v jakém ji vnímám a praktikuji já, není jen o nich – je také o práci s jejich majiteli a znalosti psychologie člověka. Protože každý náš pejsek je naším zrcadlem a my sami jsme zrcadlem lidské společnosti a sociální bubliny, ve které se pohybujeme.

Ale to už všichni, kdo mě nějakou dobu sledujete, dávno víte.

Protože nežijeme ve vzduchoprázdnu a vše souvisí se vším...

Jsme, stejně jako psi, sociální druh.

Nežijeme jen sami za sebe, žijeme v interakci s nimi, žijeme v interakci s naším vlastním druhem a zanecháváme za sebou nesmazatelnou stopu našich postupů, reakcí, názorů nebo naopak prázdnoty a bezvědomí.

Každý máme v sobě svoji světlou i temnou stránku.

Velký průšvih však nastane ve chvíli, kdy se naše temná stránka vymkne kontrole, přestaneme ji ovládat a ona se doslova urve ze řetězu...

A právě proto teď čtete toto moje zamyšlení nad lidmi a některými jejich vzorci chování.

Protože ta doba nastala.

Ovlivňuje nás, ovlivňuje svět kolem nás, ovlivňuje vztah mnohých lidí ke svým vlastním pejskům, k jiným pejskům a jejich majitelům, zamořuje sociální atmosféru a sociální kontakty těžce negativními emocemi.

Proto teď píšu to, co píšu.

Protože to denně vídám, slýchám a čtu kolem sebe, protože je mi z toho neskutečně zle a smutno a protože mi to vůbec, ale ani trochu, není jedno...

Mnozí z vás to máte určitě stejně.

Někteří z vás se naopak radují, protože se konečně nemusejí přetvařovat a frustraci za své komplexy, nesplněné tužby a nepodařené životy mohou naplno otevřít stavidla.

Už jsem na světě docela dlouho, zažil jsem různé věci, ale to, co se děje v současné době v naší lidské společnosti, jsem ani zdaleka nezažil za celý svůj dosavadní život.

Takovou míru nenávisti jedné skupiny lidí vůči druhé. Takovou míru nenávisti, která už ztratila veškeré zábrany slušného chování, takovou míru nenávisti, kdy je té druhé skupině lidí otevřeně vyhrožováno, kdy je jí otevřeně přáno jen to nejhorší, nejhorší postihy, ztráta všech práv, existenční i životní likvidace.

Jen proto, že proti sobě stojí dvě skupiny lidí a dva názory na určitou problematiku.

Jen proto, že se kamsi vytratily základní instinkty a základní principy každého sociálního společenství, tedy spolupracovat, vzájemně spolu komunikovat a neprotlačovat účelové řešení určité situace brutální silou a už vůbec ne vyhrožováním nebo vydíráním, ale najít zase zdravý rozum, objektivně posoudit reálnou míru problému a konkrétním způsobem řešení nevytvořit problém řádově daleko horší...

Základní zákon přírody, evoluce a přežití říká, že dál jdou jen ti, kteří se změněným podmínkám přizpůsobí, ne ti, kteří půjdou proti nim.

Zapomněli na to mnozí nebo jen propadli samolibému mýtu „pána tvorstva a této planety“?

Jak tak roky jdou, vnímám, jak zlo v nás roste.

Vnímám, jak je čím dál snadnější lidi přes jejich zlo ovládat, protože s jejich zlem se nejlépe domluví zase jen zlo.

Vnímám, pro jak velkou skupinu lidí se zlo a jeho projevy stávají vlivem příkladových vzorců „autorit“ normou, nikoli tím, co je zapotřebí správně pojmenovat, zařadit a odsoudit.

Vnímám, jak strašidelně velký počet lidí podlehne a udělá určité rozhodnutí jen z donucení, pro vyhnutí se šikaně nebo získání nějaké výhody - nikoli proto, že by to sami udělat chtěli.

Vnímám, jak zlo ovlivňuje vztahy mezi lidmi obecně, vztahy mezi psími majiteli a jak ovlivňuje vztah mnohých lidí vůči jejich pejskům.

Uvědomte si, jak šílené to je...

Někde kdysi dávno se běžně stávalo, že pokud majitel pejska udělal chybu, přišel celou záležitost nejen pomoci vyřešit, ale také se omluvit.

„Promiňte, moje chyba, omlouvám se...“

Toto už dnes zažijeme jen ve velmi výjimečných případech.

Zažíváme naopak nepochopitelné a velmi agresivní reakce.

Zažil jsem to opět (a zdaleka ne poprvé) na vlastní kůži tento týden, kdy jsem musel rychle vyřešit nabíhající problém ze strany jiného pejska vůči pejskovi mého klienta. Vyřešil jsem lehce, v klidu, udělal jsem to, co měl udělat majitel onoho cizího volně puštěného pejska.

Normální reakce jeho majitele by byla říci něco jako „Pardon, děkuji.“

Protože kdybych do toho nesáhl, řešili bychom za chvíli psí konfrontaci.

Místo toho z jeho strany okamžitě nastoupila agresivní zloba, slovní útok a místo činu bylo v mžiku naplněno jeho negativními emocemi...

Jen jeden příklad z mnoha. Jeden z těch mírnějších, kolikrát však dochází i k fyzickému napadání jednoho pejskaře jiným.

Denně vídám to zlo kolem sebe na vlastní oči, konkrétní případy. Agresivní konfrontace mezi majiteli psů, majiteli aut, v nákupních prostorách.

Agresivní konfrontace v médiích, v diskuzích pod internetovými články, agresivní konfrontace v jakémkoli oboru lidské činnosti.

Neschopnost diskuze, neochota přijmout jiný názor bez toho, že by byl jeho zastánce okamžitě označen za totální lidský odpad, který nic neví, ničemu nerozumí a ani se neměl narodit...

Neskutečná agresivita mnoha lidských jedinců, kteří nemaje argumenty, okamžitě jdou do extrémních vulgarismů a mají pocit, že tak je to normální a vše jim projde...

Oběťmi zla v člověku ale opravdu nejsou zas jen lidé.

Podívejte se do dnešní Poradny.

Dva psí kluci, starší a mladší, kteří jednak řeší svoji vzájemnou hierarchii, jednak stresově reagují na přístup svých majitelů, kteří o psích sociálních vzorcích netuší naprosto nic. Proč by taky měli, že ano, vždyť si jenom pořídili psí mazlíčky... Ale zato už staršímu pejskovi nechali aplikovat chemickou kastraci a pokud to prý nepomůže, půjde na cvičák (oba jsou to mimochodem čivavy)! Tak!

(Samozřejmě, ve své odpovědi jsem i pisatelce tohoto dotazu slušně vysvětlil skutečný zdroj problému, chyby, kterých se jako majitelé dopustili a nabídl osobní pomoc. Rozhodnutí ji přijmout je však, stejně jako v jiných podobných případech, pouze na lidech a ne každý se bohužel rozhodne správně...)

Člověk by řval bezmocí, protože i tohle je jen další případ z mnoha.

Protože než abychom se o svých pejscích nejdříve něco naučili, abychom jim porozuměli a zvládli, co je zapotřebí, tak je raději vykastrujeme a pošleme na cvičák, protože ta chyba přece není v nás, to ten pejsek je nějaký pokažený a musíme ho „nechat spravit“, že áááno?

Jeden psí příběh z tolika, přístup k vlastnímu selhání opět formou potrestání oběti...

Slabost... lenost a sobectví... ego... aplikace těch nejhorších řešení ze všech... to jsou jen další důsledky zla v nás.

Jsou lidé snadno ovlivnitelní, jsou lidé pevní ve svých postojích.

Ti první jsou chváleni, vyzdvihováni a dáváni „rebelující menšině“ za vzor, ti druzí jsou dehonestováni a odsuzováni.

Ve středověku křižováni a upalováni reálně, dnes virtuálně.

Žádný jiný rozdíl v tom není.

Pokud by v člověku nebylo zlo, nebyl by ovlivnitelný. Zlo se umí množit, umí naslouchat jinému zlu, plodí další zlo a výsledkem jsou pak vždy jen lidská neštěstí, psí neštěstí a obecně zánik všeho dobrého...

Vrozené zlo máme v sobě jen my lidé, nemá ho v sobě žádný pes.

Proto pejskům pod mojí rukou tak často říkám:

„Buď rád, že jsi pejsek...“

Moji klienti se usmívají a já jim pak vyprávím o psí čistotě a psích přímočarých, nekomplikovaných a nepředstíraných vztazích vůči svému okolí.

Miluji tě, nevěřím ti, jsi mi ukradený...

A také často říkám, že kdyby se k sobě lidé chovali jako psi, bylo by na světě krásně.

Vnímám lidské zlo a jeho růst kolem sebe i v celé dnešní společnosti a jsem už bohužel přesvědčený o tom, že pokud se nestane zázrak nebo nezasáhne vyšší moc, to zlo nezmizí, protože je živené každodenní realitou, katastrofickými scénáři vnucovanými nám médii a zájmovými subjekty, živené tvrdým nátlakem a manipulací realitou. Lidé už zeslábli, je toho na ně moc, tohle totiž není normální život, tohle je naprosto šílené. A to vše má za následek dnes už několikaletý permanentní stres, který v ovlivněné skupině lidí úspěšně podporuje paniku, agresivitu a iracionální reakce.

Uvědomte si, že toto nejsou žádné „fake news“ ani jakési konspirační teorie a pokud se nebudete bát otevřít oči, sami uvidíte, kolik lidí a skupin lidí teď zcela nepochopitelně stojí proti sobě.

Ve světě lidském i lidskopsím, člověk proti člověku i člověk proti zvířeti.

Kolik lidí je namísto zkvalitnění vlastní osobnosti schopno zmrzačit vlastního psa nebo fenku, protože „nějak nefungují“, vždyť je to tak snadné a chyba je přece určitě v nich, rozhodně ne v jejich majiteli.

Kolik stejných lidí je v tom podporuje a podobná řešení otevřeně propaguje.

Nebudu sem dávat žádný apel na kohokoli z vás, jen jsem se již delší dobu potřeboval vypsat z něčeho, co se týká nás samých stejně jako života našich pejsků a našeho života společného.

Je na každém, co si z tohoto mého zamyšlení (v dřívějších časech bych napsal „co mám na srdci“, ale i toto rčení už se bohužel podařilo jiným zdárně zprofanovat) vezme...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Blízkost

 

Jsou lidé, kterým psí blízkost nic neříká a jiní, kteří se bez ní neobejdou.

Jsou lidé, pro které je přítomnost jejich vlastních pejsků obtěžujícím zdrojem komplikací a jiní, pro které je přirozená a zdrojem radosti.

Jsou lidé, kteří svým vlastním psům věnují čas pouze neochotně a v nezbytně nutné míře a jiní, pro které je všechen čas vesmíru málo...

Jsou lidé, kteří si v nějaké fázi svého života pořídí psího parťáka, aby dle svých vlastních slov „nebyli sami“.

A ti stejní vám o chvíli později řeknou, že jim společně strávený čas s ním nic nepřináší...

Jsou lidé, kteří neumějí zachytit a zpracovat energii psího těla, neumějí nebo nechtějí vnímat společně strávený čas jako nekrásnější fázi dne, kdy vypustí z hlavy všechny svoje démony a problémy pracovní, partnerské nebo osobní.

Není jich tak málo a jsou jak přes kopírák.

„Já nevím, o čem si mám jako se svým psem povídat?“

„Když se vrátím domů z práce, chci mít svůj klid...“

Zkuste naslouchat dechu odpočívajícího pejska.

Opravdu se na něj soustřeďte.

Naladí vás do klidu, uklidní vás víc, než cokoli jiného na světě...

Síla psí energie, klid a soustředění na současný okamžik. Soulad rytmu dechu a tepu, společné naladění dvou bytostí, člověka a jeho psího strážce, synchronizace s přirozenými vibracemi vesmíru...

Se svými pejsky si předáváme energii, předáváme si myšlenky a prožíváme fragmenty společného života a společných zážitků.

Pokud si do svého života zasloužíme dar v podobě psí bytosti, jsme šťastní, když se na nás náš pejsek podívá, když za námi přijde a přitiskne se k nám svým chlupatým tělem, olízne nás svým jazykem nebo položí hlavu na naše nohy.

A když sedíme a on zalehne naše chodidla, můžeme být jakkoli hladoví nebo žízniví, ale ani se nepohneme, jen abychom toho spokojeně spícího pejska neprobudili...

Znáte to, viďte?

Poznali jste určitě i situace, kdy mnozí vaši známí na vás hledí nechápavě nebo s lehkým opovržením, když jim o těchto věcech nadšeně vyprávíte.

Psí schopnost přitáhnout si k sobě člověka je nekonečná.

Zdaleka si nepamatuji všechny detaily svého života, ale obraz batolícího se sedmitýdenního retrívřího štěňátka u mne doma v obýváku poté, co jsem si ho přivezl, mi ani po tom čtvrtstoletí z mé paměti už nikdy nevymizí. Tu první noc jsme spolu prožili jen my dva a tu noc se mi navždy změnil život...

Poznání krásy psí blízkosti, psí energie a psího života nelze zprostředkovat, je ji třeba prožít osobně.

Ne každý ji dokáže přijmout, ne každý ji pochopí.

Ne každý musí mít pejska a ne každému pejsek do jeho života patří.

Ale pokud se ti dva na sebe napojí, je to už navždy...

Dnes je to rok, kdy jsme se dvěma dalšími lidmi spojili síly a pomohli dát životu jedné nešťastné lidské bytosti opět smysl a energii.

Trochu jsem se na tom tehdy podílel, trochu i poté a oběť našeho snažení mi k výročí „zločinného spolčení“ poslala ke zveřejnění svůj lidskopsí příběh 365 dní a nocí...

Příběh o tom, jak důležití jsou pejsci v našich životech.

Příběh o tom, jak důležití jsme my v životech našich pejsků.

Příběh o tom, jak jednoduché to je, pokud chceme někomu opravdu pomoci.

A může to být příběh každého z nás...

Neboj, zase to bude dobré. Věř mi...

Rok.

Tři sta šedesát pět dní.

Tři sta šedesát pět nocí.

Uplynul rok od okamžiku, kdy mi, zoufalé, ubrečené, zmučené ztrátou milovaného psího parťáka, kamarádka vložila do náruče vykuleného naháčka a řekla: "To je Lukášek..." stalo se to v Liberci a tomuto aktu předání pejska předcházelo hledání a tutlání a mlžení a utajování; pachatelé jsou známi neb video můžete shlédnout na "Psích stránkách Falco".

A teď k Lukáškovi: prcek byl ještě v Liberci přejmenován, a protože je to psík báječný a má se mnou i se svým novým sparingpartnerem trpělivost, získal i šlechtický titul, dnes jej zdvořile oslovujeme "done Falco".

První dny ukázaly, že pejsek nechce chodit na procházky: vyšli jsme před dům, Falco zvedl nožku... a mazal zpět. V noci se přichytil packami pod  dekou mé nohy, zaťal drápky a držel se mne celou noc....

Dnes don Falco poskakuje u dveří a piští, že se nemám loudat, že je venku hezky, a že jdeme špacírovat. Je radostný, natěšený ze všeho, co nově objevuje: že travička šimrá, že když prší, má mokré nožičky, že tu veverku nechytí. Fascinován kačenkami na rybníce se nechtěl pohnout z místa. V současnosti vyrážíme ven 5x, 6x denně, podle počasí i vícekrát.

Spinká pod dekou, přitulen k mému boku; někdy se vykulí ven, vyleze si ke mně na polštář a jazýčkem mne ujišťuje o své náklonnosti, klidně v jednu po půlnoci a třeba i třikrát za noc.

Když mi byl don Falco předán do péče, po nějakém čase jsem se dozvěděla, že od tehdejších  majitelů odešel bez mrknutí oka. Myslím, že to byla pravda, protože pejsek ani jednou nezaplakal, v novém domově se zorientoval a zabydlel bleskurychle. Ke mně a Guglouškovi přilnul tak, že když jen na okamžik poodejdu, tak jsem sledována okem ostřížím, zdali nejdu dál než mi bylo dovoleno.

Jasně, byly i chvilky, které nám daly zabrat - zůstat chvíli sám doma nechtěl.

Musel si zvyknout, že není jedináček, že jsou dva. Ne že by pejskové neřešili své kompetence, řeší,  někdy došlo i na pěstičky, ale když se dvoří psí krasavici, tak jsou roztomilost sama, spory jsou zapomenuty, z pánů jsou rázem prvorepublikoví gentlemani ve fraku.

Za zmínku také stojí pokusy o krádeže: pejskové jsou velmi vynalézaví, chytří a mazaní: byl pro mne zážitek pozorovat Falca, jak potichoučku, polehoučku, nenápadně, pomalu a zlehka, bere do tlamičky kelímek s  mým hermelínovým salátem a odnáší si jej do kouta pokoje..., takhle si dříve odnesl můj jogurt a zbytek housky. Také jsem ho načapala, když debužíroval mou kávu s mlékem.

Život nám zkomplikovala i má příslovečná šikovnost: zlomila jsem si  kotník, vnější i vnitřní, takže jsem byla více méně 6 měsíců nepoužitelná, a o mne i pejsky  pečovalo moje nejbližší okolí. Péče o pejsky byla zcela jistě jednodušší, jelikož já, odkázána na pomoc druhých, byla protivná víc, než je má obvyklá míra. Přiznávám, jsem příšerný pacient. Naopak pejskové se radovali, oba, z každé návštěvy, která k nám zavítala. Dnes už don Falco každého příchozího pečlivě prolustruje a ne každý je mu po chuti.

Rok... 365 dní a nocí...

Jsme zase tři. Tři na radost. Tři na každodenní dobrodružství.

Myslím, že teď je ten správný okamžik a já bych měla poděkovat těm, kteří tuto lumpárnu vymysleli a uskutečnili.

Děkuji kamarádce Pavlínce i jejímu muži za to, že se mnou vydrželi nevydržitelné, za to že byli a stále jsou poblíž. Děkuji za to, že mne nenechali na pospas chmurám a zoufalství. Děkuji  za jejich trpělivost a pochopení.

A Viktorovi, že jim pomohl toto vše spáchat. Že mi kdykoliv zvedl telefon, že mne trpělivě i po sté vyslechl, že mi i on byl  a je oporou. Že je sice 300 km daleko, ale s pomocí stále na doslech. Že mi svou radou pomáhá zvládat rozmary pejsků. A ráda přiznávám, že spoustu vím i díky tomu, že jsem se mohla několikrát zúčastnit jeho výcvikových a relaxačních soustředění.

A také děkuji oběma svým pejskům za trpělivost, lásku a náklonnost, které se mi, nehodné, díky jim, dostává měrou vrchovatou.

Tyto řádky jsem psala se vzpomínkou na mého překrásného pejska Kryštůfka, který byl úžasných 15 let mým lepším "já".

- Inka, Google & "don" Falco

(text je zveřejněn v původním znění a s výslovným svolením jeho autorky)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Berte to prosím vážně

 

Ve virtuálním internetovém i v tom životě reálném proti sobě stojí dvě skupiny lidí – jedni zastávají názor, že psi a štěňata s průkazem původu („papírová“) by vždy měla být preferovanou volbou, ti druzí je obviňují ze zaujatosti proti „bezpapírákům“ a hlasitě vykřikují, že mezi štěnětem s průkazem původu a bez něj není vůbec žádný rozdíl.

A že na ty bezpapírové ten první tábor kouká jako na méněcenné a špatné a takoví lidé že ve skutečnosti nemají rádi pejsky a jde jim jenom o peníze...

Ono je to ale ve skutečnosti všechno trochu jinak.

Tedy ne trochu, ale úplně jinak.

Protože průkaz původu psího jedince především není jen kusem papíru a už vůbec ne snobským potvrzením o šlechtickém titulu...

Průkaz původu je v prvé řadě zárukou čistoty původu psího jedince (tedy toho, že se skutečně jedná o geneticky stoprocentního jedince konkrétního plemene, nikoli křížence) a pokud je ze strany chovatelského klubu a samotných chovatelů prioritní zájem o kvalitu chovu, pak existuje i nikoli stoprocentní, ale vysoce pravděpodobný předpoklad, že rodiče vašeho štěněte byli zdraví a vybráni tak, aby k sobě geneticky, povahově i exteriérově co nejvíce „ladili“ a aby tedy z jejich spojení vzešlo co nejkvalitnější potomstvo.

(Vysvětluji to teď záměrně velmi jednoduše a srozumitelně, aby to bylo k pochopení i  pro naprosté laiky.)

V žádném případě tedy nejde jen o nějaký zbytečný papír, jeho vystavení předchází poměrně náročná, odborná a zodpovědná činnost všech, kdo se na ní podílejí. Opět však připomínám, že žijeme v česko-moravsko-slezské kotlině a bohužel i v chovatelské branži se najdou výjimky, jejichž primárním zájmem není kvalita, nýbrž zisk a kvantita. Obecně však lze říci, že naprostá většina chovů napříč plemeny se snaží jít cestou udržení kvality a plemenných standardů.

Pokud máte zájem o štěně, u něhož si vyslechnete legendu „my jsme ji (je) neuhlídali“, „my jsme naší fenečce chtěli dopřát štěňátka“ nebo podobnou, pak prosím berte na vědomí, že velmi riskujete. Stejně tak riskujete i při ubezpečování o „papírových rodičích“, u kterých údajně nebyl čas na uchovnění či při legendě o „nadpočetných štěňatech“...

Riskujete, velmi riskujete.

Riskujete, že vaše vysněné štěně bude kříženec (přál bych vám na vlastní očí vidět některé „čistokrevné“ pejsky, se kterými za mnou přijeli někteří moji klienti).

Riskujete, že vaše vysněné štěně bude razantně přerostlé, což například u velkých a obřích plemen představuje z hlediska zdravotního daleko větší problém, než si umíte představit.

Riskujete, že vaše vysněné štěně si v sobě ponese genetickou zátěž, zděděné problémy zdravotní včetně (i nějakou dobu skrytých) vývojových vad, zásadní problémy povahy nebo získané zdravotní problémy, se kterými se pak může potýkat celý svůj život.

Riskujete, že s vaším vysněným štěnětem budete řešit zdravotní problémy (např. kloubní nebo srdeční), které by pejska zdravého čekaly až ve stáří, popřípadě nikdy.

Riskujete, že vám vaše štěňátko, na které si velmi rychle vytvoříte citovou vazbu, za pouhých několik týdnů či měsíců odejde do psího nebe...

Shrnu to.

Průkaz původu nikdy není a nemůže být 100% zárukou absolutního zdraví štěněte, ale pokud jde o kvalitní chov, pak jeho zdravotní kondici podstatnou měrou zvyšuje.

Štěňata vzešlá z nepapírových rodičů v žádném případě nejsou „méněcenná“, což je argument, kteří se nám zastánci těchto psích potomků snaží posouvat. Nejsou méněcenná, nejsou špatná, jen u nich figuruje zásadně vyšší riziko genetické mutace, dědičných chorob, nesprávných povah a exteriérových vad, které podstatně komplikují jejich spokojený a šťastný život – nejen jim, ale i jejich majitelům.

V naprosté většině případů jsou to finanční důvody, které motivují zájemce o štěně vzít si levného „nepapíráka“ namísto znatelně dražšího pejska s průkazem původu.

Celou tuto problematiku navíc poslední minimálně rok a půl zkomplikovaly „koronavirové“ restrikce, které v podstatě znemožnily možnost cestování a tedy i krytí třeba v zahraničí nebo zahraničními psy. V důsledku toho nastal kritický nedostatek štěňat s průkazem původu a „náhodná spojení“, množírny nebo původně regulérně fungující chovatelské stanice, jejichž majitelé zcela zapomněli na chovatelský kodex, začaly slavit žně...

No a souběžně s tím se své finanční šance chytli všichni ti typičtí česko-moravsko-slezští šmejdi, kteří vyšroubovali ceny svých štěňat do naprosto nestoudných a absurdních výšin – lidi, to jste se fakt zbláznili?! Cena štěněte s průkazem původu ze dne na den několikanásobně vyšší, cena bezpapíráka stejná jako dříve cena papírového štěněte... a pak jste pokrytecky „spravedlivě rozhořčeni“ kvůli množírnám, ale uvědomujete si vůbec, jak moc sami fungujete jako jejich naháněči díky tomu, jak jste nenažraní? Vstupní investice se vám nikterak nezvýšily, ale to „zboží“ je teď nedostatkové, tak na tom patřičně vyděláme, že áááno... vše ve jménu tržního zákona nabídky a poptávky...

Je mi z toho všeho strašně smutno, protože ty reálné dopady na psy samotné i jejich majitele vídávám na vlastní oči.

A protože si moc přeji, aby se věci změnily k lepšímu – protože si moc přeji, abyste si uvědomili, v čem je ten skutečný problém a riziko „nepapírových“ štěňat, využil jsem příležitosti a během jednoho ze svých individuálních výcvikových servisů natočil toto speciální video.

Jeho hlavní psí protagonista byl spolu s jednou událostí z nedávné doby tou pomyslnou poslední kapkou a já (asi naivně, ale stejně to zkusím) budu věřit, že jejich osud některým z vás otevře oči.

Jedné malé fenečce už vrozená vada život vzala, pyrenejský obřík z videa své zdravotní hendikepy, jak věřím, při správné zdravotní péči, prevenci  a jistých omezeních zvládne, přeji to jemu i jeho majitelce z plného srdce – co bylo v mých možnostech, udělal jsem pro to i já sám.

Děkuji majitelce pejska za svolení k uveřejnění autentických fotografií, které, jak doufám, včetně videa samotného těm potřebným z vás názorně zdokumentují, co se také může stát a bohužel velmi často v různých variacích i stává...

Dívejte se a berte to prosím vážně.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Neučíme my psy, to oni učí nás...

 

Věta, kterou jsem se již mnohokrát snažil lidem vysvětlit, proč v určité fázi svého života mají právě takového pejska, jakého mají.

Jednoduchá pravda o životě každého člověka s jeho psím kamarádem...

Protože přesně tak to je.

  • Pejskové nás učí vybírat bytosti do našich životů podle vnitřního obsahu, ne vnější prezentace...
  • Pejskové nás učí srovnat si svoje priority a motivace...
  • Pejskové nás učí vážit si života i jiné živé bytosti, ne jen toho svého...
  • Pejskové nás učí objektivně poznat svého lidského partnera takového, jakým skutečně je, ne takového, jakým předstírá, že je...
  • Pejskové nás učí věnovat svůj čas, energii a síly nejen sami sobě, ale i jiným, učí nás zodpovědnosti vůči našemu okolí i sobě samým...
  • Pejskové nás učí sebeovládání a vyrovnanosti, učí nás vnitřní síle, učí nás vážit si sami sebe, učí nás být silnou osobností...
  • Pejskové nás učí poznat sebe samé, znát naše chyby, znát naše dobré i špatné vlastnosti, naši sílu i slabiny...
  • Pejskové nás učí, jak důležité je věnovat svůj čas milované bytosti, dokud je ještě s námi na tomto světě, protože po jejím odchodu už to možné nebude...
  • Pejskové nás učí spolupracovat, ne spolu bojovat, učí nás komunikovat, ne rozkazovat a ponižovat, učí nás budovat funkční hierarchii...
  • Pejskové nás učí hledat chyby v nás samých, ne je svádět na někoho jiného...
  • Pejskové nás učí vážit si a být vděčný za pomoc každého, kdo nám svoji pomoc, čas, energii a znalosti poskytne...
  • Pejskové nás učí poskytnout pomoc každé živé bytosti, která naši pomoc potřebuje nebo která o ni požádá...
  • Pejskové nás učí respektovat skutečnost, že každá živá bytost se vyvíjí, fyzicky i psychicky, každá živá bytost má v určité fázi svého vývoje svoje charakteristické vzorce chování a každá z nich je neopakovatelnou individualitou...
  • Pejskové nás učí trpělivosti, empatii a pokoře namísto přístupu „Já chci!“ a „Ty musíš!“...
  • Pejskové nás učí nenechat se ovládat svými egy, zlobou a nenávistí...
  • Pejskové nás učí tomu, čemu nás nedokáže naučit jiný člověk...

Někteří z vás bohužel na některé z těchto jednoduchých pravd stále zapomínáte. Ignorujete je záměrně nebo podvědomě, možná jste si je mnozí jen ještě neuvědomili.

A někteří z vás... někteří z vás velmi potřebují pár věcí znovu připomenout.

Proto jsem je sepsal a protože si myslím, že je velmi důležité mít některé věci denně před očima, připravil jsem vám výše uvedený text k vytisknutí. Vejde se na jednu jedinou stránku papíru formátu A4 a když si ji někde vyvěsíte, abyste ji měli na očích, když si její text občas přečtete, připomene vám, proč jste dostali pejska do svého života...

Co vám váš pejsek má předat a co vás má naučit, co máte věnovat svému psímu parťákovi vy sami – jednoduché a vždy platné principy, které vnímám a snažím se podle nich žít se svými pejsky i já sám.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak pracuje mozek

 

Dnes si opět uděláme malou exkurzi do oblasti psychologie člověka.
Pokud si teď někteří myslíte, že je to něco, co se vůbec, ale ani trochu, netýká psů, mohu vás ujistit, že se hluboce mýlíte.
Protože to, co se člověku odehrává v jeho hlavě a to, jakým způsobem přemýšlí, zdaleka neovlivňuje jen jeho samého.

Pojďme na to...

Co je vlastně „mozek“?

Mozek obecně je ve své podstatě velmi výkonný počítač s extrémně velkou pamětí.

Mozek lidský stejně jako třeba mozek psí.

Každý jeho vlastník jej však využívá jinak na základě svých priorit, inteligence a míry degenerace.

Je třeba si totiž uvědomit, že mozek skutečně není bezúdržbové zařízení...

Znovu zopakuji, že mozková funkčnost je principiálně naprosto stejná jako funkčnost počítače, který každému, kdo teď čtete můj článek, leží na stole, na klíně nebo jej ve formě chytrého telefonu držíte v ruce.

Určitě tak sami dobře víte, že výkonnost vašeho počítače (mobilu) není nekonečná. Má svoje limity výkonnostní (umělá inteligence i neuronové sítě jsou teprve v plenkách), rychlostní (fyzika a výrobní procesy mají také svoje hranice) i kapacitní (polovodičové paměti nejsou nafukovací a vejde se na ně vždy jen omezené množství informací).

Víte i to, že elektronické součástky potřebují aktivní nebo pasivní chlazení a baterie potřebují dobíjet.

O svůj „elektronický mozek“ se proto staráte, udržujete ho v provozuschopných podmínkách a přemýšlíte nad tím, jaké informace svěříte jeho paměti. Co můžete z jeho paměti vymazat jako přebytečné nebo již bezcenné, jakými informace prázdné místo opět naplníte...

Staráte se ale stejně tak i o mozek svůj?

Zohledňujete jeho kapacitu a uvědomujete si, že stejně jako ten elektronický nemůže stále běžet na plný výkon a že svoje vlastní neuronové sítě (inteligenční potenciál) je dobré netlumit, ale rozvíjet?

Bohužel, až na výjimky - ne.

Velmi mnoho lidí to nedělá a výsledek v plné nahotě vidíme kolem sebe, dnes daleko intenzívněji než před nějakými dvaceti lety...

Když se podíváte na svého pejska venku, uvidíte, jak jeho mozek pracuje na plné obrátky.

Analyzuje a zpracovává informace, které dostává z okolí (především čichové, sluchové a vizuální), jeho mozek jede na plný výkon. Čenich se pohybuje, aby rozeznal zdroj čichových podnětů, stejně tak i uši a oči...

Vrátíte se z procházky domů a váš pejsek opravdu není primárně unavený fyzicky.

Je unavený především psychicky, protože jeho mozek pracoval a vyhodnocoval...

Ale zpátky doma už je v úplně jiném režimu.

V režimu útlumu.

V režimu, kdy jeho mozek nepracuje na plný výkon, není zahlcován podněty a začíná odpočívat.

A pak váš pejsek usne...

… jeho mozek přechází do režimu „rutinní údržby“, kdy přesouvá část informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti a jinou část informací a vzpomínek maže.

Režim „pracovní“ a režim „servisní“.

Soustředím se nebo odpočívám.

Nepouštím do své hlavy informace zbytečné, naopak se jich snažím zbavit, protože kapacita mozkového úložiště je omezená a zbytečně plýtvám energií...

Co se děje s pamětí člověka v dnešní době?

Je neustále zahlcována naprosto zbytečnými informacemi.

Je přehlcena informačním balastem a připomíná smetiště, které není možné zlikvidovat, protože je na ně permanentně svážen další odpad a další špína...

Celý svůj den jste zahlcováni reklamním balastem.

Celý den jste prostřednictvím médií (a jakkoli se jim vyhýbáte, vždy si vás najdou) nebo zprostředkovaně lidmi kolem sebe vtahováni do konfliktů, které se vás vůbec netýkají.

Do konfliktů, které mají úplné jiným a často těm, kteří vám ničí život současný, přinést moc, aby vám zničili i ten budoucí...

Jste zahlcováni informacemi, často i podprahovými cestami, které jsou vám úplně k ničemu, zahlcují vaší paměť a váš mozek spotřebuje obrovskou spoustu energie na jejich zpracování.

Jste utvrzováni v tom, že neustále musíte proti něčemu nesmyslnému bojovat... bojujeme proti suchu... proti vodě... proti zimě... proti teplu... proti přírodě a nám samotným...

Co lépe vypovídá o šíleném uvažování a směřování živočišného druhu, než to, že má neustálou potřebu halasně vykřikovat o boji proti něčemu nebo někomu?

Do mozku jsou vám různými kanály vnímání umisťovány běžné hovorové výrazy tak, aby vám pokaždé, když je použijete nebo si na ně vzpomenete, vytvořily určitou asociaci. Makáte? Používáte slova Čau nebo Ano...? To není marketingová genialita, ale nejbrutálnější zneužití lidských psychologických vzorců.

A jaký je výsledek?

Jste ve stresu, jste unavení a velmi snadno je vám pak možné podsunout informaci, kterou ve svém stresu a únavě akceptujete, protože pod tímto tlakem už nejste schopni ji analyzovat a rozhodnout „správně vs špatně“.

A pak, zcela bezmyšlenkovitě, uděláte něco, co byste jinak neudělali.

Uděláte to, co je vám prezentováno jako „ta jediná správná věc“. Máte k dispozici tolik informací jako nikdy nikdo v minulosti, přesto tuto možnost nevyužijete. Pod nátlakem médií a sociálních sítí, ve stresu ze sebe i okolí, si pohodlně lehnete, namísto abyste se hrdě postavili...

Přesně takhle si „lehne“ tolik z vás během dnů, týdnů, měsíců a roků svého života, aniž přemýšlíte nad tím, proč to vlastně děláte a zda je to správné.

A stejně tak, bohužel, mnoho z vás, psích majitelů, k naprosto stejným reakcím nutíte své psy.

Protože máte zcela zcestný a vysoce nebezpečný názor, že „pes musí furt něco dělat“, „furt musí být něčím zaměstnaný“ a „za každých okolností mě musí poslechnout“ - třeba skočit z mostu, i kdyby se přitom měl zabít...

Takže ho každou volnou chvíli taháte na cvičák, házíte mu nesmysly, aby vám je kolem dokola nosil zpátky a ani doma ho nenecháte v klidu – kupujete různé hračky a „hlavolamy“, aby si z nich doloval granulky a „aby se nenudil“...

Nu a pak se divíte, že máte pejska vystresovaného, podrážděného a neurotického...

Stavy, které jste razantně podepřeli i tím, že ho nenecháte vydechnout...

Přirozený psí biorytmus zahrnuje daleko delší dobu útlumu a spánku než lidský.

Dopřejte svým pejskům klid a regeneraci, kterou jejich psí počítač tolik potřebuje. Přestaňte po něm, pro Kristovy drahý rány, pořád vyžadovat nějakou činnost!

Zcela otevřeně - pokud byste vy sami byli po stejnou dobu vystaveni tlaku a požadavkům, jaké mnozí vyvíjíte na své psy, už byste zobali Xanax nebo poznávali blázinec zevnitř...

Unavený pes, stejně jako unavený člověk, daleko snáze udělá fatální chybu.

Chybu, která ho může stát život.

Třeba vám vběhne pod auto... stejně jako tam vběhnete vy sami, pokud jste přetažení a mozek už nezvládá vyhodnocovat varovné podněty.

Je to opět jen realita života a důsledek extrémního nebo dlouhodobého stresu.

Uvědomte si, jak moc jste ve svém životě informacemi přehlceni...

Už je totiž ani neumíte zpracovat a padáte do těch nejprimitivnějších pastí.

Víte, co se skrývá za pojmem „clickbait“?

„Click“ asi nikomu překládat nemusím, „bait“ je anglicky „návnada“...

Lidský mozek, zahlcený informacemi, stejně jako mozek drogově závislého potřebuje čím dál silnější podněty, aby reagoval.

Proto nebude nadpis textového smetí znít „Letošní zimu budou opět teploty pod nulou“, nýbrž „Meteorologové odhalili strašnou skutečnost, která ovlivní životy nás všech!“...

Kliknete a dostali vás tam, kam potřebovali. Na zcela jiné téma a určitě ne senzaci, jakou slibovala návnada ve formě lákavého nadpisu.

Kliknete, protože mozek vám pod dojmem nadpisu vygeneruje neodbytného brouka v hlavě - „co když je to důležité“...

Pak si přečtete první větu a znechuceně kliknete zase jinam.

Opravdový průšvih je však v tom, že vystavováním stejným nástrahám a padáním do stejné pasti spolu se souvisejícím znechucením z těchto praktik už lidé nepojmou ani informace jiné.

Už nečtou celé články...

Skončí u těch nadpisů.

Jsou unaveni.

Jejich mozek je unavený.

Zahlcený informacemi, není schopen pojmout větší kvantum vět a informací přesto, že dané téma jeho čtenáře zaujalo a zajímá...

Mozek vyhlásí vzpouru a článek, z jakéhokoli oboru lidské činnosti, zůstává nedočten.

A jedním z důsledků je pak i to, že člověk z pouhého nadpisu nebo první věty článku (protože přesně v tu chvíli nastala mozková stávka) učiní závěr, o čem je celý článek...

Proč je tak často čtenáři potřeba položit jednoduchou otázku: „A četl jste ten článek vůbec celý?“

Proč, v těch ostřejších případech, je zapotřebí se ptát: „Rozumíte prosím psanému textu?“

Neschopnost porozumět psanému textu je bohužel další z důsledků informačního přehlcení – mozek je naplněn takovým množstvím frází a reklamních sloganů, že již velmi obtížně extrahuje jiná slovní spojení a termíny...

Otupující a především zbytečné informace, které jedinec tupě přijímá a není schopen je efektivně odfiltrovat, strašnou měrou degenerují schopnost analytické práce mozku.

Praktická neschopnost oddělit důležité od nedůležitého, snadné ovlivnění vlastní osobnosti a názorů jen tím, že „někde to psali“ a „někdo to říkal“...

Základní strategie ovlivňování lidských skupin a mas, jejímiž svědky jsme v přímém přenosu.

Jak to vidí psi?

Pro vašeho psího kamaráda je schopnost předvídat další události a pamatovat si jen důležité zážitky (tady bydlí kočka, tamhle leží mrtvý krtek) daleko silnější a přínosnější nežli přesvědčení jeho páníčka o důležitosti „okamžitého přivolání a bezpodmínečné (přeložím: bezmyšlenkovité) poslušnosti“.

A stejně jako váš cílený nátlak, ať už fyzický, psychický nebo kombinace obojího, z vašeho pejska udělá vyděšenou trosku, stejně tak cílený nátlak, ať už fyzický, psychický nebo kombinace obojího, ze strany jiného člověka či skupiny lidí, udělá vyděšenou trosku z vás.

Ale jenom z těch slabých z vás a nikdy ne z jedince pasteveckého nebo jiného psychicky silného a sebevědomého plemene.

Slabí z vás budou zahlceni negativními informacemi, budou vyděšeni k smrti, přestanou přemýšlet a udělají něco zlého, co by jinak nikdy neudělali... a co bohužel zásadně ovlivní i osudy jejich lidského a psího okolí...

Přestanete myslet... přestanete chtít myslet.

Přesně tak totiž funguje mozek, pokud mu není věnována náležitá a potřebná péče.

Tak jednoduché to je.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Než si pořídíte pejska...

 

O výběru psího parťáka byla již napsána velká spousta textu.

Přesto jsem došel k závěru, že není od věci se tomuto tématu znovu a možná i trochu jinak věnovat, protože se při své práci setkávám s tím, že by někteří psí majitelé své rozhodnutí přehodnotili, pokud by mohli vrátit čas...

Ten čas už vrátit nejde.

Ale můžeme udělat rozhodnutí správné, pokud si ještě před jeho realizací uvědomíme několik důležitých a pro mnohé možná nepopulárních skutečností...

Začněme třeba tím, odkud si štěně vzít.

Třebaže je pojem „množírna“ již dostatečně znám snad všem obyvatelům naší české, moravské a slezské kotliny, třebaže jsou dostatečně známy jejich praktiky a podmínky, ve kterých feny rodí a štěňata vyrůstají, přesto odbyt z nich neklesá.

Přiznejme si otevřeně, že velký podíl především v poslední době na tom mají i někteří (mnozí) chovatelé, kteří po době, kdy nebylo v důsledku restrikcí (například zavřené hranice plus další omezení normálního života a pohybu) možno krýt a sehnat čistokrevné štěně, vyšponovali ve snaze na tom vydělat ceny do nesmyslných výšin. Logicky a předvídatelně pak mnoho zájemců o štěně vyhledá právě tu množírnu...

Znovu tedy vysvětlím, proč je štěně s průkazem původu z kvalitní(!) chovatelské stanice rozhodně lepší volbou.

Opravdu zde nejde primárně o nějaké „papíry“, nýbrž o jistotu, že dostanete štěně se zaručeným původem a takového plemene, jaké jste si vybrali. Štěně, které nebude ve skutečnosti křížencem s nejen jiným exteriérem, ale i povahou, štěně, které s vysokou pravděpodobností nebude postiženo genetickou vadou. Znovu ale zdůrazňuji, že musí jít o kvalitní a osvědčenou chovatelskou stanici, nikoli pouhé krytí množírny v pozadí.

Pokud si vezmete štěně z množírny, pak možná budete mít úžasný pocit, že jste zachránili psího chudáčka, ale v drsné realitě jste jednak pouze podpořili další množení (kde je poptávka, existuje i nabídka a naopak), jednak vsadili do loterie, jak dlouho a v jakém stavu bude váš nový psí parťák žít. Degenerace z příbuzenských plemeniteb a vrhy vzešlé z geneticky nekompatibilních nebo poškozených psích jedinců jsou totiž následným pravidlem, nikoli výjimkou. Mnoho takto narozených štěňat se nedožije dlouhého věku v důsledku vývojových vad nebo jednoduše podlomeného zdraví od okamžiku početí či z období, které štěňata strávila ještě u množitele. Myslete prosím i na tyto skutečnosti, až budete v hlavě nadšeně přemítat, kolik na „nepapírovém“ štěněti ušetříte...

Psí plemeno?

Řada lidí vybírá konkrétního pejska jen podle obrázku v psím atlasu nebo na základě jediného setkání s jeho živým představitelem...

Na základě úvahy, že jejich pes musí být větší a exkluzivnější než pes souseda, kamaráda nebo kolegy v práci...

Nebo na základě úvahy, že jejich pes musí být plemeno, které nikdo v blízkém okolí nevlastní a všichni budou závidět a obdivovat...

Jakkoli to zní absurdně, výše jmenovaná kritéria výběru mezi lidmi bohužel stále existují.

Je to na palici.

Protože pokud si vybírám jakékoli psí plemeno, pak si musím v prvé řadě být naprosto jistý tím, že se mi nejen líbí a imponuje mi, ale především tím, že ho zvládnu.

Zvládnu – fyzicky i psychicky.

A také tím, že mu dokážu zajistit všechny jeho potřeby, opět nejen fyzické, ale především psychické.

Že si dané plemeno nepořizuji jako doplněk své image nebo lék na svoje mindráky...

Musím vědět, že můj vztah k mému štěněti a čtyřnohému parťákovi nebude o tom, že se po něm budu brutálně válet nebo ho mlátit, abych si „vynutil poslušnost“...

Že ho nebudu zavírat do kotce nebo přivazovat k boudě, protože „tam je jeho místo“...

Že se nebudu chlubit na sociálních sítích, jakou jsem mu „pořídil super klec“ ani triumfálně vykřikovat, že se mi ho konečně podařilo vystrnadit z ložnice, abych „měl svůj klid nebo mohl nerušeně souložit“...

Že o něm nebudu mluvit jako o „tom psovi“, ale mám ve své hlavě i srdci, že „ten pes“ má svoje jméno...

Trošku si na internetu pohledejte a názorné příklady podobných šíleností najdete v konkrétních případech konkrétních lidí, velmi často i s fotografickou dokumentací.

Pro takový typ lidí jsou k dostání pejsci plyšoví nebo akvarijní rybky – obojí nenáročné, s nulovou potřebou mezidruhové sociální komunikace a s možností umístit je mimo dohled.

Rozhodně ne živí psi.

Řeknu to ještě jinak.

Rozhodnutí a ještě před ním poctivá sebeanalýza, zda jsem schopen a ochoten věnovat svému čtyřnohému psímu parťákovi svoji energii, čas a sociální blízkost (fyzickou i psychickou) musí vždy být na prvním místě a vždy být tím primárním faktorem. Až tím druhým pak výběr plemene.

Zažité fámy a nesmysly?

I obří plemeno s vámi může strávit krásný, plnohodnotný a šťastný život v panelákovém bytě.

Skutečně nebude chudák, jak tak často mezi lidmi rezonuje...

Pokud jste spolu, i v uzavřeném bytovém prostoru, komunikujete spolu a spolu žijete. Vnímáte svoji blízkost, jste jedna smečka a je pro vás nejdůležitější právě fakt, že jste spolu.

Spolu fyzicky i psychicky.

Neposíláte svého psího parťáka „na místo“ a nezavíráte ho do klece.

Ani on vás neposílá „na místo“ a nezahání do klece.

A kdykoli projdete kolem něj, aniž by na vás zavrčel nebo po vás dokonce vystartoval, kdykoli ho můžete probudit z hlubokého spánku, aniž by následovala z jeho strany agresivní reakce.

Oh wait...?

Přesně s tím má nemalá část psích majitelů velký problém.

Vím to.

Vím to velmi dobře, protože jim mimo jiné pomáhám dát právě tyto věci zase do pořádku...

Ten hlavní zdroj problému bývá v tom, že si vybrali plemeno, u kterého se předem neseznámili s jeho povahovými specifiky, od začátku s ním komunikovali špatně nebo až pozdě zjistili, že pes je druh sociální a sociální komunikace je jednou z jeho základních životních potřeb.

Nebo zjistili, že jejich „čistokrevné plemeno“ čistokrevné není, protože přece chytře ušetřili a ve skutečnosti jim byl prodán kříženec „po papírových rodičích“...

Jsou věci, které pro svůj život potřebuje každý pes, každé psí plemeno.

Sociální blízkost a komunikaci, smečku, hierarchického vůdce. Svého člověka, rozumného, zodpovědného, emočního a za všech okolností se ovládajícího...

A jsou věci, které jsou specifické pro danou skupinu plemen.

Pro dominantní a fyzicky velmi disponované psy lovecké, pastevecké, molosy... pro plemena malá a miniaturní, od přírody velmi temperamentní a hlasitá...

Pokud svému pejskovi nedáte to, co potřebuje, pak je úplně jedno, jaké plemeno si pořídíte.

Protože každý z nich u vás v tomto případě prožije nešťastný psí život.

A vy s nimi kus toho vašeho lidského.

Můžete mít obrovskou zahradu („My ani nemusíme na procházky, on se tam krásně vyběhá!“), může spát na brokátovém polštářku, mít pozlacený obojek a baštit lanýže („My se o něj tak staráme, u nás se má královsky!“) a přes to všechno si ho první správně hierarchicky disponovaný pes nebo člověk celého šťastného odvede, aniž se za svými majiteli ohlédne – protože jsou pro něj skutečně důležité úplně jiné věci, ne ty, které tak nesmyslně preferujete vy sami...

Budete spát na tvrdé zemi, budete se každý den stěhovat na jiné místo, budete jíst zbytky z popelnic, lidi vámi budou opovrhovat, ale nikdo na celém světě vám nebude schopen odvést vašeho psího parťáka.

Jsou věci pro psí bytost důležité a věci zcela podružné a nedůležité.

On nemá možnost si vybrat svého majitele...

Vy máte možnost vybrat si jeho.

Ale než začnete buď sami nebo v kruhu rodinném mluvit o pořízení psa, proberte nejprve svoji schopnost a ochotu věnovat se naplno bytosti, která má během určitého období vašeho života prožít celý život svůj...

Protože pokud budou vaše pohnutky špatné, pak svůj život neprožije, ale jen přežije.

A plemeno, psí plemeno, nevybírejte podle obrázku v psím atlasu, na základě setkání nebo kvůli potřebě vylepšit si svoji image či navýšit své ego.

Vybírejte na základě rozumu i srdce – obojího je zapotřebí se zeptat.

Je úžasné mít vedle sebe svého psího parťáka a zjistit,co všechno vás učí...

Protože neučíte vy jeho.

Učí on vás...

A já tento článek napsal proto, že kolem sebe vídám a slýchám příliš moc těch smutných lidskopsích příběhů.

Příběhů vzájemného nepochopení a trápení, které mají své počátky dříve, než se cesty člověka a jeho pejska reálně protnou.

A třeba... možná... někomu z vás nebo z vašich příbuzných, kamarádů, kolegů a známých pomůže ujasnit si priority lidskopsího soužití a toho, co je skutečně důležité pro život člověka a psa...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“

 

Myslím si, že vztah malých i větších dětí k pejskům rodinným i psům obecně je velmi důležité téma.

O to víc u těch dětí malých, kterým zkušenosti a vzorové příklady rodičů formují jejich „psí přístup“ pro celý život...

Asi jste to už také mnozí zažili.

Jste se svým pejskem (na vodítku) venku na procházce a potkáte maminu nebo jiného dospělého s prckem...

Prcek už chodí, třebaže má ještě v zádech kočárek a jakmile zbystří pejska, ožije.

Načež velmi často nastane jeden z následujících scénářů, přičemž žádný z nich není takový, jaký by být měl...

První scénář, doprovázený děsem v očích doprovázející dospělé osoby:

„Rychle pojď sem! Rychle nebo tě pokouše, tomu to kouká z očí!!“

(ano, použil jsem teď jednu z autenticky zachycených reakcí z mého reálného života...)

Co to udělá s psychikou malého dítěte?

Zkušenost, velmi pravděpodobně ne první a zdaleka ne poslední, která dítě „poučí“ o tom, že psi jsou velmi nebezpeční tvorové a mají v životě jediný cíl - žrát malé děti...

A toto „poučení“, oním dospělým člověkem při každé příležitosti pravidelně refreshované a připomínané, se do postupně rozvíjející dětské psychiky zapíše červeným a nesmazatelným písmem.

Setkal jsem se vícekrát  (nebo  mě dokonce kontaktovali pro pomoc) s dospělými lidmi, na které právě tento vzor ze strany jejich rodiče, jiného příbuzného, vychovatele nebo učitele v jejich raném dětství měl naprosto devastující dopad a své fóbie ze psů se nedokázali zbavit ani v dospělosti...

Není tu něco zásadně špatně?

Dítě bez jakékoli negativní zkušenosti se psy (včetně té vnucené výše zmíněnou dospělou osobou) vždy reaguje na setkání s pejskem kladně a beze strachu. A někde v té dosud nezkažené lidské genetice je uloženo, že čím je pejsek větší nebo čím víc připomíná vlka (strach z vlků v lidech skutečně není uložen geneticky, jde o získaný vzorec), tím víc v dítěti probouzí pozitivní pocity.

Ano, opět mluvím i ze své vlastní zkušenosti s „obříkem“ a „vlčkem“.

Malé dítě, nezkažené svým „dospělým vzorem“, vždy reaguje nadšeně a pes, který se mu líbí, pro ně vždy představuje přirozenou autoritu...

Vnímáte, jak do sebe vše zapadá?

Přirozená hierarchie tak totiž funguje napříč druhy a pokud budete pozorně sledovat dětské oči při setkání s pro něj velkým nebo dospělým psem, vždy v nich kromě radosti a údivu uvidíte i respekt...

Přirozený respekt.

Protože mládě každého živočišného druhu, ponecháno svým přirozeným instinktům, neomylně odhadne jinou živou bytost.

Pozná v ní mládě...

Pozná v ní dospělého jedince, kterého je radno respektovat a od kterého se může učit...

Pozná ale také „slabý kus“, nemocného, zestárlého, hendikepovaného...

A když odhodíte všechny společensky pokřivené konvence a budete sledovat svoje mládě nezdeformovaným pohledem, mládě ať už druhu lidského nebo psího, zjistíte, jak velmi rychle dokáže jiného tvora, včetně člověka, odhadnout a zařadit.

Štěně bude někoho respektovat na první dobrou, zatímco jiného ne, i kdyby se rozkrájel nebo na svoji „funkci“ měl sto papírů...

Stejně tak ale i malé dítě.

Bezpečně si zařadí člověka a pejska a pokud nebudete zaslepení, budete to vidět.

Proto pro dítě dospívající/dospělý pes představuje přirozenou autoritu.

Ví to dítě, ví to ten pes a o hierarchii v lidskopsí smečce jsem toho napsal už hodně.

Pokud budete svému dítěti představovat psí bytosti takové, jakými ve skutečnosti jsou, pokud nebudete při setkání s nimi propadat hysterickým záchvatům jen proto, že pes s vámi navázal oční kontakt – pokud se jednoduše budete chovat normálně a ne jako hysterky, pak si i vaše ratolest zachová vůči psímu druhu zdravý a kladný vztah tak, jak je mu od přírody přirozené...

Bohužel, mnozí z rodičů, babiček, dědečků, tet, strýců a produktů vychovatelsko-učitelského ústavu udělají naprostý opak.

A tak, jako potkávám děti, míjející mého pejska (nebo pejska mého klienta) s rozzářenýma očima a komentářem „Tyjo to je krásnej pes...!“, potkávám i děti jiné.

Děti ječící hrůzou a brečící na celé kolo, na pokraji smrti vyděšením a s právě probíhající čistokrevnou hysterickou atakou...

Děti, vláčené svým dospělým doprovodem za ruku pryč, s nenávistným pohledem směřovaným na mne nebo pejska, kterého mám právě na vodítku.

Já vím, tohle už je extrém – bohužel však extrém reálný a neopakující se „maximálně jednou za deset let“, nýbrž mnohem, mnohem častěji.

A nemůžu za něj já.

Ani můj (klientův) pes.

A už vůbec ne to vyděšené malé dítě s úspěšně nastartovaným traumatem na celý život...

Za celou tuto šílenost může jen a pouze ten, kdo ji vyvolal, protože čisté dětské duši psy představil jako kousavé a vysoce nebezpečné bestie...

Ale protože lidská hloupost si vždy najde nějakou cestu, tak zde máme ještě druhý scénář:

„Jé hele pejsek! Běž si ho pohladit!!“

(ano, také nyní jsem použil jednu z autenticky zachycených reakcí z mého reálného života...)

A malý prcek, ještě nemotorný a nekoordinovaný, se rozběhne přímo proti psímu čumáku...

Tohle psi fakt „milují“.

Stejně jako já.

Stejně jako všichni rozumní a předvídaví psí majitelé.

A pokud jsme rozumní, předvídaví a dostatečně pohotoví (což nám všem vřele doporučuji!), včas natěšené lidské mládě odkloníme od velkého problému a jeho dospělému doprovodu zkusíme vysvětlit, co je a co není dobrý nápad.

Zkusíme, přestože se velmi často obratem dozvíme, že tedy určitě máme agresivní psí bestii, proč tedy nemá náhubek a že nemáme rádi děti...

Pokud mám čas a prostor, dám tomu druhou šanci a vysvětluji (aby to lépe pochopili svými vlastními myšlenkovými procesy), že můj pes není veřejný majetek a že by se jim asi taky nelíbilo, kdybych se sápal po jejich potomkovi a chtěl si ho pohladit...

„No to je přece něco jiného!!!“

Ne, není, milí rodiče, prarodiče, školkoví vychovatelé, školní učitelé a všichni další, jichž se to týká.

Je vždy zodpovědnost naše, aby nedošlo naší vinou k lidskopsímu problému a pokud jako majitelé psů uznáme za nutné zabránit nevyžádanému fyzickému kontaktu kohokoli, kdo bez dovolení naruší náš osobní prostor, s naším čtyřnohým parťákem, pak je to naše nejen právo, ale i povinnost. Prosím respektujte ji, nebuďte vůči nám drzí a zbytečně arogantní a berte to tak, že jsme v dané situaci napravili hloupost nebo neznalost vás samých a zabránili třeba právě tomu, aby někdo neměl zbytečný psychický nebo fyzický problém do dalšího života. Protože stejně, jako byste zcela pochopitelně bránili nevyžádanému kontaktu někoho cizího se svým dítětem nebo partnerem a bránili by se i oni sami, tak vezměte na vědomí, že naprosto to samé můžeme udělat my jako psí majitelé nebo naši psi samotní. Děkujeme za pochopení.

Shrnu to.

Z mého pohledu je výchova malých dětí ke správnému vztahu k pejskům vlastním i cizím obrovsky důležitá, protože se s nimi budou setkávat po celé svoje dětství, dospívání i život dospělý.

A stejně jako u pejsků, i u nich, pokud zkazíme „socializaci“, spustíme velký problém.

Za svůj život jsem potkal řadu dospělých, kteří nenáviděli psy nebo se jich k smrti báli jen proto, že jim v jejich dětství setkání s některým z nich spustilo životní trauma.

Buď zafixováním představy psa jako „nebezpečné kousavé bestie“ nebo vyvoláním situace, kdy skutečně k pokousání došlo.

Pokřivování reality mívá dalekosáhlé důsledky a odnášejí to vždy ti nevinní nebo snadno ovlivnitelní, to platí ve všem v lidském životě.

A jak se budete k pejskům chovat vy sami, tak se k nim bude chovat i vaše dítě...

Víte, nedávno jsem tu měl na svém individuálním výcvikovém servisu se štěnětem velkého pasteveckého plemene celou rodinu.

Dva dospělé, dvě děti v pubertálním věku a prcka, který sice už chodil a mluvil, ale pořád to bylo ještě hodně malé dítě s tím kočárkem v zádech (přiznávám, na jeho věk jsem se neptal a u dětí věk odhaduji přetěžko, tak ho přiblížím aspoň takto neohrabaně, protože je to důležité pro kontext)...

A každému bych přál některé věci vidět na vlastní oči.

Protože ten malý byl ve vztahu ke svému tělem už velkému psímu parťákovi (když se štěně postavilo na zadní, bylo o víc než hlavu větší než ten klučina) naprosto bezprostřední, smál se a byl šťastný, když ho štěně vehementně olizovalo...

Ale byl také neskutečně vnímavý a všechny nás překvapilo, jak pozorně vše registroval a kolik věcí, aniž bych mluvil přímo na něj, ode mne pochytil.

Třeba má netradiční oslovení pejsků, která používám a která tak dobře znají moji klienti (i jejich pejskové)...

A ještě něco se naučil.

Ocituji teď fragment zprávy, kterou mi dva dny po skončení individuálu poslala moje klientka:

„Náš Toník dnes napomínal babičku. Babi, nekřič na tu Bellu, pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“

Tohle mě neskutečně dojalo.

Nikdy nepodceňujte ani velmi malé děti, dovedou být až nečekaně pozorné a vnímavé...

A co si v tomto věku uloží do hlavy, na to už, stejně jako štěňata, nikdy nezapomenou...

Mějte to prosím na paměti - vždy, když budete své nebo cizí děti učit, jak se chovat k pejskům a živým bytostem obecně.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak pes vnímá vaše chování v partnerském vztahu/rodině?

 

Často se mne moji klienti ptají (a objevil se tento dotaz i u mého minulého článku), jak naši psí parťáci vnímají hádky svých lidí, zda jako boj o moc nebo hierarchickou pozici ve smečce, jak vnímají „fyzickou“ či „hlasovou“ korekci dítěte rodiči, zda psi žárlí...

Tak si to teď pojďme všechno rozebrat ne z pohledu lidského, ale pohledu psího.

Na začátek je dobré si znovu připomenout, že základním zákonem psího sociálního chování je hierarchie. Hierarchie v čistě psí smečce stejně jako hierarchie ve smečce lidskopsí, tedy ve společenství psa, jeho majitele a jeho rodiny. Jinými slovy řečeno naši pejskové nevnímají pouze hierarchickývztah „já pes versus jiný pes“, ale také vztah „já pes versus člověk“.

Druhou velmi důležitou skutečností je psí vnímání lidských emocí, o kterém jsem již také mnohokrát mluvil a psal. Emocí negativních (například nervozita, rozhození, nejistota, agresivita, zlost) i emoci pozitivních (například klid, nadhled, sebejistota). Jedná se o primární signály, podle kterých si každý pes udělá základní úsudek o tom, kdo je živá bytost v jeho blízkosti – jiný pes, jakékoli zvíře, člověk.

Z toho plynou následující důsledky.

Pokud pes zažívá v přítomnosti svých lidí hádky, „dusno“ nebo „italské manželství“, rozhodně mu to nedělá dobře.

Jednak z hlediska emocí, protože partnerské pořvávání z jedné nebo obou stran, atmosféra nervozity, zloby a agresivních výpadů slovních nebo fyzických nemůže dělat dobře nikomu v bezprostředním okolí. Pokud má pes možnost, odejde. Pokud tuto možnost nemá, protože je s těmito lidskými miláčky uzavřený v omezeném prostoru, pak je vždy zle.

Jak tak často zdůrazňuji, pes je zrcadlem svého člověka.

A pes s agresivními vzorci chování velmi často kopíruje jen svého člověka nebo své lidi...

Stejně jako dítě agresivních rodičů bude nejpozději v pubertě buď zakřiknuté a nekomunikující s okolím nebo naopak agresivní vůči svému okolí, stejně i pes vyrůstající v takovém prostředí se podle svého plemene a povahy buď vnitřně zhroutí nebo začne být útočný vůči svému lidskopsímu okolí.

Jsou to přirozené důsledky (u dětí i psů), plynoucí z vlivu těch, ze kterých si berou příkladové vzorce chování. Jde o základní přírodní princip nápodoby a učení a opravdu není náhoda, že děti nebo psi vyrůstající v prostředí správných příkladových vzorců jsou ve svém dospívajícím/dospělém věku naopak pohodoví a sociálně správně komunikující...

Dalším, z psího pohledu negativním důsledkem lidských partnerských hádek, bývá nefunkční lidskopsí smečka.

Opravdu máte někteří z vás pocit, že čím víc budete řvát, čím více budete ponižovat svého pejska nebo partnera/partnerku, tím budete lepším vůdcem smečky?

Opravdu máte pocit, že fungující smečka je o tom, že se její vůdce neustále „pere“, je výbušný, konfliktní a totální magor?

Někteří z vás ten pocit bohužel opravdu máte, jinak byste se nechovali tak, jak se chováte – a vůbec se nejedná o výsadu výhradně mužskou nebo ženskou...

Svoji schopnost být pro svého psího parťáka (parťáky) skutečným majákem a vůdčí osobností rozhodně neukážete tím, že svoji lidskopsí smečku budete neustále komandovat a vnášet do ní neklid, nervozitu a strach.

Cítili byste se vy sami v ovzduší neklidu, nervozity a strachu dobře?

Pokud nejste masochista, pak určitě ne.

Přírodní psí smečka, ve které by se takto začal chovat vůdčí jedinec, by jej velmi rychle ze smečky vyhnala nebo zabila a nahradila někým normálním.

V přírodní psí smečce, v jejímž čele stojí schopný jedinec, je tento podporován.

Ve fungující lidskopsí smečce je z pohledu psího stejně tak podporován i její vůdčí jedinec, ať už je to muž nebo žena. Nezáleží na pohlaví, záleží na schopnostech, komunikativnosti a síle osobnosti.

Jakékoli konflikty mezi lidskými partnery jsou z psího úhlu vnímání znepokojujícím signálem, že „vůdce smečky“ nefunguje tak, jak má. Jeho pozice je zpochybňována, není jistá a probíhající lidské konflikty smečku rozhazují jako celek a stejně tak i každého jejího psího člena.

Každý „boj o moc“ ve smečce je jejími členy vnímán negativně, jde o období nejistoty, nestability a zjitřených emocí. Jakmile tento čas pomine a smečka má opět stabilního vůdce, nastává čas klidu a negativní emoce zmizí.

A úplně stejně vnímá dění ve své lidskopsí smečce každý váš pejsek.

Zkuste si z toho vzít poučení a přestaňte se hádat kvůli hloupostem, protože máte mylný pocit, že se to přece týká jen vás dvou.

Vůbec se to netýká jen vás dvou.

Dopadá to bohužel (a zcela pochopitelně) na každého, kdo je vám poblíž.

Na vašeho pejska, na vaše dítě...

Nemusí vás být jen slyšet.

Stačí ty negativní emoce ve vzduchu, v uzavřeném prostoru...

Je to daleko silnější, než si myslíte, věřte mi.

A může nastat situace, kdy to fakt přeženete a pokud budete mít patřičně naladěného psa, tak jednomu z vás přistane za krkem.

Buď proto, že už mu jednoduše taky rupnou nervy...

Nebo vyhodnotí, že vám ten druhý ubližuje...

Může se to stát a stává se to.

Myslete na to a než k tomu dojde, hodně rychle se vzpamatujte...

O psech a dětech už jsem toho také napsal hodně.

Mimo jiné i o tom, že pokud lidské štěně udělá chybu vůči dospělejšímu psu, dostane se mu právě od něj psího poučení, aby stejnou chybu již nezopakoval.

Stejně tak ale máte z psího pohledu právo (a to dokonce právo přednostní, pokud jste na správné hierarchické pozici!) své lidské štěně poučit a zkorigovat vy sami. Poučit a zkorigovat – nikoli zpráskat do bezvědomí! Protože pokud neudržíte svoje nervy nebo emoce na uzdě a začnete ujíždět, bude váš rodinný pejsek tím prvním, kdo to „štěně“ půjde bránit...

Vím přesně, proč při tolika příležitostech lidem říkám: „Svého pejska máte proto, aby on učil vás, nikoli vy jeho.“

Pokud správně a ve správném okamžiku poučíte svého potomka, že udělal chybu, pes to vždy přijme jako vaši správnou reakci a v jeho očích hierarchicky stoupnete.

Stejně tak, pokud takto poučíte štěně nebo jeho samého.

Pokud si ze svého potomka uděláte hromosvod své frustrace, pak to pes vždy vyhodnotí jako vaší slabost a zachová se podle toho.

Stejně tak, pokud to samé uděláte vůči štěněti nebo jemu samému.

Jednoduché a prosté.

Rozdíl mezi hierarchickým poučením a tupou agresí.

A na závěr se koukneme na oblíbené „náš pes žárlí“...

Žárlí lidé.

Na svého partnera/partnerku, na úspěch, finanční možnosti či moc někoho jiného.

Dokonce mnozí žárlí na pejska svého partnera/partnerky, neb prý „ho/ji má radši než mě...“

V tomto smyslu pes nežárlí.

Jistě, pokud se budete objímat s někým blízkým, řada pejsků se toho bude chtít také zúčastnit – ale ne proto, že by žárlili, nýbrž proto, že vnímá ty jemu tak příjemné pozitivní emoce lásky a fyzického kontaktu.

Pokud mu nebude váš partner/partnerka po chuti, pokud mu/jí nebude důvěřovat, dá vám to najevo. Nikoli ze žárlivosti, ale jen a pouze proto, že dotyčné/mu nevěří.

Znovu si vzpomeňte na první psí přikázání.

„Princip hierarchie ctíti budeš.“

Když váš pejsek zavrčí na vašeho partnera, nehledejte za tím lidskou žárlivost.

Hlavně v počátku nového partnerského vztahu je váš nový partner/partnerka někým, kdo teprve musí prokázat, že ve vaší smečce vůbec být může.

Problém je v tom, že vy si nového člověka z psího pohledu naprosto nepochopitelně hned pustíte do bezprostřední blízkosti (samozřejmě, kolikrát rovnou do postele:)), aniž je dotyčný podroben „testu způsobilosti“. Kolikrát přitom uděláte chybu, o které váš psí parťák ví už od začátku, od začátku vás na ni upozorňuje, ale vy se umanutě držíte svého a za jeho vrčení na vetřelce ve smečce ho vykážete za dveře...

Tohle fakt není psí žárlivost.

A jednou to opět uděláte a onen vetřelec vás okrade... zmlátí... znásilní... zabije...

Pes to vždycky pozná a vysvětluji to lidem už tolik let...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí hierarchie a vnitřní problém člověka

 

Ve svém dnešním článku chci napsat pár slov o fenoménu, který mnoha psím majitelům dojde až po nějakém čase.

O fenoménu, který bohužel dokáže negativně ovlivnit vztah člověka k jednomu či více z jeho pejsků.

Budu mluvit o tom, jak důležité je správně pojmout a vstřebat princip psí hierarchie, aby se netloukl s přirozeným sklonem člověka vidět všechny členy své psí smečky na stejné úrovni...

Je to samozřejmě těžké.

Na jedné straně je sociální pohled a chápání psího druhu, na straně druhé sociální pohled a chápání druhu lidského.

Psí společenské uspořádání je založeno na čistě pragmatickém hierarchickém principu, kdy jsou jedinci smečky navzájem provázáni vztahy nadřazenosti a podřízení a kdy na samém vrcholu pyramidy je vůdčí jedinec nadřazený všem.

Na druhé straně pak je pohled psího majitele, kdy má člověk vždy tendenci k rovnostářským tendencím, tedy „všechny svoje pejsky vnímám stejně“...

A s tím je pak svázané základní dilema.

„Můj pejsek beta ve smečce až na druhém místě po pejskovi alfa... chudák malý... je to na něm vidět, jak je z toho smutný... musím mu to nějak vynahradit, tohle přece nejde...“

Posloucháte teď mnozí sami sebe?

Tohle je ten průšvih.

Protože psi toto dilema nemají a neřeší...

Jakkoli je to pro mnohé lidi podivné, i ten poslední pejsek ve smečce je šťastný a spokojený, protože pro něj je důležitý fakt, že do smečky patří.

Že je její součástí.

Třebaže na posledním místě, ale v případě potřeby i tak za ni položí život.

A žádný příslušník smečky neřeší, „jak je to nespravedlivé, že někdo je výš a jak je to možné, někdo níž a je proto chudák... a někdo je úplně nejvýš, šmejd jeden“...

Protože to vůbec není nespravedlivé.

Takto hierarchické společenství prostě funguje.

Pokud by bylo založeno na základě oblíbenosti (jé, ty jsi zábavný a vtipný) nebo exteriéru (jé, ty vypadáš děsně cool), nikoli na základě skutečných schopností, velmi rychle by přestalo existovat...

Nepřipomíná vám to čirou náhodou něco z vašeho (našeho) současného života? Života, kdy „schopnost“ jednotlivců je posuzována jejich vnějším (photoshopem a drahými obleky na míru patřičně upraveným) vzhledem a marketingovou prezentací? Ano, tak tohle náhoda opravdu není a také důsledky tomu odpovídají...

Psí společenství, stejně jako společenství jiných sociálně žijících zvířat, je a musí být postaveno na reálných schopnostech a je a musí být vedeno reálně schopnými jedinci.

Tak to v říši zvířat (na rozdíl od společností naší, bohužel) bylo, je a bude.

Problém nastává, pokud tento princip a pohled není schopen pojmout majitel dvou a více psů...

Vzniklý problém má dva nejčastější spouštěče.

Prvním z nich bývá „máme nové štěňátko, ono je tak roztomilé“ a následný stav, kdy starší pes je následně v pozornosti zcela odsunut do pozadí. Pes, který v daném okamžiku je a minimálně nějakou dobu ještě bude v psí hierarchii jednoznačně na vyšší pozici, je ze dne na den odsunut pryč, protože majitel si pořídil pejska nového a veškerou svoji energii soustředí na to voňavé, miloučké a vyleštěné štěňátko, doposud bez jakéhokoli exteriérového škrábance...

Tož takhle opravdu ne, vážení.

Pokud uděláte to, co jsem právě popsal, pak velmi rychle dosáhnete ne funkční lidskopsí smečky, ale stavu, kdy se buď starší pes začne vůči štěněti tvrdě fyzicky vymezovat (protože svým upřednostňováním štěněte boříte základní hierarchická pravidla smečky) nebo se úplně stáhne do sebe a zbytek svého života dožije v sociální izolaci, kdy jste jednoduše jednoho pejska vyměnili za jiného...

Pamatujte si prosím a dodržujte pro každého pejska na světě přirozený přístup, kdy starší pes je hierarchicky nadřazený štěněti a tedy z vaší strany upřednostňován – krmení, pohlazení, veškerá manipulace. Odměnou vám pak bude poloviční práce při výchově psího prcka, kdy vám dospělý a již v mnoha ohledech zkušený psí parťák velice pomůže a ušetří spoustu času, práce a energie. Plus s obrovským bonusem navíc, kdy budete mít oba (všechny) svoje pejsky šťastné, protože jejich život a zařazení budou přesně odpovídat psímu naturelu.

Druhým nejčastějším spouštěčem je vnitřní konflikt člověka - lítost versus psí hierarchie...

Pořídíte si k v té době již dospělému pejskovi štěňátko.

Čas ubíhá, ze štěňátka se stává psí dorostenec a začíná přebírat vyšší pozici vůči mezitím již zestárlému/oslabenému pejskovi...

Nebo pejskovi v plné kondici, který u svého člověka byl jednoduše dřív.

A psí majitel se na to dívá a duši mu svírá bolest a lítost „chudák, teď je na konci smečky... mně je ho tak líto... no, tak mu budu nadále dávat ve všem přednost...“

A oba (všichni) jeho pejskové to cítí a v hlavě mají zmatek, protože proč ta lítost a nejistota? Vždyť takhle to  my pejskové přece máme, hierarchie se mění na základě momentálních dispozic, nic není napořád.

Prosím, respektujte přirozený psí řád a sociální pravidla.

Respektujte správné hierarchické uspořádání psí smečky a podporujte je.

A pokud máte pocit, že byste to nedali, že by vám bylo vašeho prvního pejska líto, že byste na něj vrhali lítostivé pohledy a v jeho pohledech viděli zklamání a ponížení (třebaže by tam v reálu nikdy nic takového nebylo, pokud byste svoji lidskopsí smečku vedli správně) – zkrátka pokud budete mít pocit, že byste to nedali, pak prosím pěkně znovu zvažte pořízení dalšího psího kamaráda k tomu stávajícímu.

Stejně tak v případě, kdy by ten první pro vás ztratil svoji cenu... protože nový model psíka...

Nikdy si nepořizujte dalšího pejska jen proto, aby „se ten první nenudil“.

Protože je to jeden z nejpitomějších důvodů, jaké vůbec existují a až pozdě zjistíte, že se nezlepšilo vůbec nic a „nudící se“ pejsky máte najednou dva...

Nikdy si nepořizujte dalšího pejska jen proto, že jich chcete mít hodně.

Protože přesně takhle začínají případy končící jejich postupným odebráním úřady...

Pokud budete v sobě mít psí gen, jednoho krásného dne zjistíte, že pokud se dokážete ke svému pejskovi naplno chovat tak, jak je mu přirozené, pak pro vás ideálním počtem psích parťáků bude jeden jediný – a úplně stejně to bude cítit i on.

Potlačit v sobě pocit, že druhý z vašich pejsků je tak či onak utlačovaný a vám to nedělá úplně dobře, protože je vám ho líto a tíži vás svědomí, je zatraceně těžké...

Ne každý to zvládne na 100 % (a cokoli méně je málo) a pocity lítosti nebo černého svědomí jsou integrální součástí každého psychicky normálního lidského jedince.

Vztah a láska u lidí vždy převládnou nad čistou hierarchií, je to součást lidské povahy.

Čistá hierarchie u psů vždy převládne nad vztahem a láskou, je to součást psí povahy.

Mějte to prosím na paměti a než si pořídíte dalšího pejska, poctivě se zamyslete a poctivě si odpovězte na otázku, co je u vás silnější.

Protože z různých lidskopsích příběhů vím, jak je pro člověka jednoduché spadnout do okouzlení novým voňavým štěňátkem a zcela zapomenout na svého starého psího parťáka, který vás pak sleduje smutným pohledem z kouta místnosti... stejně jako se probudit do zjištění, že psí hierarchie opravdu není rovnostářství a jednoho ze svých psích parťáků prostě budete muset hierarchicky upřednostňovat, aniž přitom utrpí váš vzájemný vztah...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Další >>>

 

Zpět na hlavní stránku

 


Copyright © 2000-2022 Viktor Dostál - Psí škola FALCO
All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena.
WWW stránky založeny 20.10.2000