PSÍ STRÁNKY FALCO  
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!      

 

„Člověk a pes“

 

Vztah člověka a psa se vyvíjí po dlouhá staletí, někdy je pes zatracen, jindy ctěn a uznáván jako nejlepší přítel člověka. Mezi lidmi se udržuje také mnoho psích pověr a fám. Proto zde publikuji své články a úvahy na téma člověk versus pes a snažím se pomoci lidskopsímu soužití. Dovolím si parafrázovat jedno známé rčení:

"Pes je nejlepší přítel člověka - ne jeho nejhorší nepřítel..."

 

„Nádor v hlavě“
Náš život je i životem našich pejsků...
Nevnímat jen sami sebe
Adopcí pejska vše teprve začíná, ne končí
Každý den se potkáváme a míjíme...
„Spí dole v kuchyni a my v podkroví...“
Je to jako sex
Dobrý mrav a zdravý rozum
Pro vzteklé neurotiky
Oči
Tak moc jsme si podobní
„Pověz mi o své práci...“
Proč nejsme primárně nastaveni na pochvalu?
Nastavení v hlavě
O lidskopsím roce 2021, o životě a tak různě...
2 minuty pro rok 2022
Jak prožít Silvestr bez psí paniky a útěků?
„Milý psí Ježíšku...“
Pes v partnerském vztahu dvou lidí
Buďte silní...
Zlo v nás
Blízkost
Berte to prosím vážně
Neučíme my psy, to oni učí nás...
Jak pracuje mozek
Než si pořídíte pejska...
„Pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“
Jak pes vnímá vaše chování v partnerském vztahu/rodině?
Psí hierarchie a vnitřní problém člověka

Energetická pole
Šestý smysl
Psí vedra venku, doma a v autě
Co je dobré vědět...
„1939“ - psí memento...
Výchova psů a dětí v Česku
Parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači
Naši pejsci a jiná zvířátka...
Naučená bezmocnost
Někdy vztek, někdy strach...
Zavírači
Na řetězu u boudy
FALCO DOG RESCUE – 2. generace
Traviči
Lidskopsí zima
Dítě a pes – tak ještě jednou...
O čem si povídat se svým pejskem
„Přemýšlím, zda mám na to, mít pejska...“
Komentovaný výběr z novely „psích paragrafů“
Jenom přemýšlím nahlas...
Psí (před)silvestr - 2020 EDITION
„Milý psí Ježíšku...“ - 2020 EDITION
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“ - 2020 EDITION
Českou republiku spolu obejdete desetkrát
Kořeny agresivity
Světlo a tma
Mechanismy strachu
„Neboj, bude to zase dobré, věř mi...“
Příšerné zlozvyky
Nad čím pejsek přemýšlí...
Psí věrnost si musíte získat
Psí ztráty a útěky
Veterina jako bitevní pole?
Syndrom „chichichi“...
Per volvo
Když váš partner nefunguje...
Jedno tělo, jedna duše
O síle psí energie
Vždycky se dá něco dělat...
Může vás pes kousnout? A může vás váš pes kousnout?
Vy, jen vy a nikdo jiný než vy...
Nejlepší lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
Nejodpornější lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
„Honem, rychle, nečekat...“
Social distancing
Přirozené instinkty IV. - „Individualita a svoboda“
Psí láska za časů korony
Přirozené instinkty III. - „Hierarchie a sociální komunikace“
Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“
Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“

Psi narkomanů
Proč za vámi vaše štěně chodí...
Na co myslet dřív, než vám pes urve kus obličeje
Na co myslet dřív, než si k pejskovi pořídíte mimino
Krátí se nám čas...
Co mě v roce 2019 potěšilo, co zklamalo a za co děkuji...
Čip čip čip - fámy a realita (aktuální verze k lednu 2020)
Ta úžasná psí paměť...
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“
Naši pejskové také stárnou...
Láska zavřená v kleci
Pejskařské reflexy
Pastevecké množení
Hlavolamy slabosti
Čistý svět
Nero
Jaký národ, takový pes...
„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“
Reinkarnace
Hospody, hospůdky, terasy a zahrádky...
Pastevecká radost
Zodpovídám se psům a Bohu...
Pes se vám nemstí!
Divný chlapík
Hierarchie dítěte a psa - velký problém některých lidí
Fakta a činy
Pes se nebije. Nikdy. Ničím.
Přítěž nebo parťák...?
Proč píšu články a točím videa
Máte v rukou drahokamy
Až jednou...
„Očkovací rebelové“
Syndrom týraného psa
Opravdu to chcete?
Proč vás váš pes kousne
Inteligence a instinkty přežití
Pes jako rukojmí
Filozofie a pravidla „Falco“
PF2019 - Kožíškové moji...
Jsou každoroční prosincové psí horory skutečně nutné?
Lidé, kteří by nikdy neměli mít psa...
Hendikep
Psí jedy
Jedna z mnoha - "kauza Márinka", příčiny, následky a souvislosti...
Mláďata
"Děkuju moc, pane Dostále..."
"Byl jsem rozhodnutý nechat ho utratit..."
Nedrážděte psy!
Viktor Dostál: Žiadny pes sa nenarodí ako problémový
Pes a letní rizika

Můj rozhovor pro slovenský internetový magazín "Zaujímavé novinky (ZN.SK)"...
Vztah a důvěra
Je mi stydno za některé lidi...
Otevřené dveře
"Nebojte se, on nekouše!"
Hierarchický souboj kozorožce dagestánského
Lidskopsí typologie aneb "kdo s kým a jak"
Strach
Pes není "jenom pes"...
Milý psí Ježíšku...
Tři jednoduché způsoby, jak přijít o svého psa
O stresu
Čas
Divočáci
Nalevo nebo napravo?
Pravda o tzv. "separační úzkosti"
Psí oči
Kastrace z pohodlnosti
"Tak to nie je rada ktorú som chcela počuť! Dovi!"
Buď hodný, to je kamarád!
Cesta na svět
Pohladíte svého pejska?
Autorské právo aneb normální je nekrást!
Peníze za vrácení/nalezení psa?
Převáželi byste v kufru auta své dítě?
Proč lidé týrají psy?
Březost feny
Pejskaři versus nepejskaři
Pes jako partner
Kastrace - příběh jednoho pejska
Hledejte a osud vám pomůže...
Existuje jediná cesta
Malí mezi námi
Nech pejska žít...
Malé přivítání do roku 2017...
Psí drápy - část II.
Psí drápy - část I.
Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...
Magoři mezi námi
Planeta Anticanis
Pět měsíců není sedm týdnů
Neuč orla létat!
Koně a psi
Psí procházky
Pyrenej na Karlově mostě
Osobní prostor
Mailové okénko
Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem
Příběh o psím vůdci
Věčný boj s lidským egem...

Nechtějte být "dokonalí"...
Ne, nestačí jim tak málo...
Jazykové okénko
Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci
Deset přání do roku 2016
Přemýšlím...
Ošetření psího kousnutí
Instant karma
Základy (mezilidské) komunikace
Proč jsou s námi
Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání
Deset přání do roku 2015
"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)
Psí Vánoce
Diskuze po česku
Cena psího života
"Instruujte mě přes mail..."
Otřesný příběh jednoho pejska
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...
"Barbína" a páni velkomožní
Každý dobrý skutek...
Dar
Šmejdi
KASTRACE - MOJE VÝZVA!
Lidé - smečka nebo stádo?
Pes to pochopí, člověk ne
"Tak proč není vykastrovanej?!"
99:1
Smutná zpráva o člověku
Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?
Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!
Zmrzačení není pomoc!
Záměr nebo nechtěný efekt?
Zapomínáme...
Škodovku nebo Porsche?
Ti, kdož nepřemýšlejí
Trochu úcty, prosím
O lidském sobectví
Pozlátko versus tvrdá práce
Vrah psů Rudolf Desenský
Netrapte vlky!
Jedna zbytečná smrt
Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"
Važte si společného času ...
Psí život podle ČT1
Pejskařský Absurdistán
Jak se chovat vůči cizímu psu
Psí útulky
Psí rasismus - I. část
Psí rasismus - II. část

 

Nechtějte být "dokonalí"...

 

Už delší dobu mám v hlavě několik témat, týkajících se psychologie člověka - stránek lidské povahy, které člověku brání dostat se psí (a obecně zvířecí) duši opravdu blízko...

Začneme prvním tématem, zlehka a pomalu.

Při své práci s lidmi se čas od času setkávám se zvláštním jevem. Jevem, nad kterým by moje pyrenejské telátko jen vrtělo hlavou a v očích by mělo ten svůj typickýnadhled velkého pastevce, který velkoryse přehlíží štěkající psy a hloupé lidi.

Já se tímto jevem ale zabývat musím a pokud jej zaznamenám u svého klienta, musím jej na něj upozornit. V jeho vlastním zájmu i v zájmu jeho pejska.

"Dokonalost".

U některých lidí je jejich velikým osobním nepřítelem jejich zarputilá a leckdy až nemocná snaha o "dokonalost". Oni chtějí být "dokonalí", ve všem chtějí být dokonalí a bohužel - bohužel chtějí k této své osobní metě využít i svého čtyřnohého psího parťáka.

Tito lidé jsou velmi čitelní a poznávací atributy mají společné - v určitém okamžiku dostávají tvrdý nepřístupný výraz do tváře a do očí nepřátelský až zlý pohled...

Ten kritický okamžik nastává přesně tehdy, když jejich ego dostane smrtelný zásah.

Jejich pes s nimi nefunguje podle jejich představ - ale co je ještě horší, funguje se mnou...

Pro mne osobně je normální, že každý má talent na něco jiného, někomu byl dán dar od Boha nebo jiné vyšší moci, proto mě upřímně řečeno podobná lidská reakce vždy nemile překvapí, protože na sebe váže další kontraproduktivní následky - takový člověk přestává komunikovat a zvlášť těžké případy na mě začinají mít vztek.

Proboha.

Není vůbec náhoda, že tolik lidí kolem mne dodnes nerozdýchalo prostou skutečnost, že jejich pes komunikuje lépe se mnou než s nimi. Zcela zbytečně, protože každému říkám, že já sám nejsem důležitý - důležitý je pes a jeho člověk. Oběma něco předám a pak se z jejich životů opět tiše vytratím. Svoji práci s nimi neberu jako souboj kdo s koho, jen je učím tomu, co potřebují znát.

Ale už vím, že ne všichni to vnímají stejně.

V očích mají ten tvrdý naštvaný výraz a místo toho, aby komunikovat začali, komunikovat přestanou.

Je až neuvěřitelné, jak oči těchto lidí vypadají stejně. Zažil jsem ten pohled na soustředěních, výcvikových servisech, konzultacích.

Pokud jsem měl šanci, snažil jsem se těmto lidem pár základních skutečností vysvětlit. U nikoho to nezabralo okamžitě, na to jsou lidé v podobných situacích příliš v zajetí svého ega. Někteří pochopili po čase, když je jejich ego prostřednictvím vlastního psa posadilo zadkem na zem a oni je vyměnili za pokoru. A někteří nepochopili dodnes...

Mnohokrát jsem už řekl a napsal, že základem fungujícího partnerství mezi člověkem a psem je pokora. Nikdy ne buldozer ješitnosti a lámání přes koleno, ale pokora nutná pro pochopení principů spolupráce, kdy člověk musí sestoupit ze svého piedestalu "pána tvorstva". Pokora, komunikace, empatie, nekonečná trpělivost a láska k živé bytosti.

Pes není a nikdy nesmí být prostředkem k uspokojení osobních ambicí a snahy o "dokonalost", ať už u sebe nebo u něj. Mnoho psů odchází ze života jen proto, že "dokonalost" vyžaduje jejich majitel i u nich. Tlačí na ně, drtí je, ničí. Ať už psychicky svým přístupem nebo fyzicky na cvičáku či výstavách.

Zbytečná práce.

Protože každý pes je dokonalý už v okamžiku, kdy přijde na svět. Je dokonalý svojí osobností, svou geneticky danou povahou, jen to ne všichni lidé vidí. A majitel psa jej pak na této úrovni buď nechá, nebo jej stáhne dolů na svoji vlastní úroveň - a to pak bývá psí konec...

Moji vlastní pejskové pro mne byli, jsou a budou vždy dokonalí takoví, jací se narodili. Na žádném z nich si nehoním ego cvičákovým cepováním nebo cirkusovými kousky, snažím se jen o to, aby byli šťastní a aby jednou v psím nebi na mě vzpomínali jako na bytost, se kterou strávili celý svůj život tak, jak je jim přirozené a vrozené. A uvědomuji si každý den svoji vlastní nedokonalost jako šanci opět po jejich boku objevit kus jejich světa - světa ještě nezkaženého lidskou snahou dosáhnout "dokonalosti" ve všem. "Dokonalosti" ve zničení našich domovů, životů a hodnot.

Vzteklý boj s vlastním egem naviguje člověka vždy jen ke zlu. Kdo s tím máte problém, uvědomte si, že vaším skutečným cílem není jakýsi zvrácený osobní souboj s člověkem, který v dané oblasti má větší schopnosti (a zase na druhou stranu neumí to, co umíte vy) a na vaše vlastní přání se stává na čas vaším učitelem. Vaším cílem je prostřednictvím svého učitele poznat cestu, po které se můžete vydat. Nedosáhnete v ní nikdy dokonalosti ani "dokonalosti", stejně jako jí nikdy nedosáhne ani váš učitel. Nenechte se strhnout obyčejnou lidskou závistí generující agresivitu, nenávist a neschopnost komunikace.

Pokud tohle nepochopíte, pak budete neustále svádět boj sami se sebou. Budete krmit toho špatného vlka...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Ne, nestačí jim tak málo...

 

"Stačí jim tak málo. Pohlazení, procházka, plná miska."

Jeden z největších nesmyslů o psech, který se tak často objevuje v sluníčkářských výlevech na sociálních sítích a internetu obecně. Jeden z nejnebezpečnějších veřejně šířených nesmyslů, kterému bohužel podléhá příliš velké množství budoucích majitelů štěněte nebo pejska z útulku, zmasírovaných navíc více či méně dojemnou fotečkou psího plyšáka.

Proto jsem napsal tento článek.

Velmi rád bych na samém začátku vysvětlil jednu zásadní skutečnost - pes není člověk! Štěně přichází na svět s geneticky zakódovaným principem sociálního společenství, kterým je hierarchicky uspořádaná smečka. Společenství, které má svoji hierarchickou strukturu a na jejímž vrcholu je fungující vůdčí jedinec se všemi potřebnými schopnostmi a stejně tak i zodpovědností za přežití a zdárný chod celé smečky.

První probuzení mnoha štěňat nebo psů z útulku v novém domově a prostředí nastává v momentě zjištění, že něco je špatně. Něco je hodně špatně. A tím "špatně" je naprostá absence skutečného smečkového prostředí a vedení jako jedné z primárních psychických psích potřeb.

Často lidem říkám: "Nestačí mít svého pejska jenom rád. Nestačí mu poskytovat jen tu lidskou lásku, dát mu jídlo, péči, střechu nad hlavou a procházky. Hrát si s ním. Každé štěně, každý pes potřebuje především svoje psí sociální prostředí - smečku, se všemi jejími základními atributy. Vedením,hierarchickou komunikací, fungujícím vůdcem, výchovou a aktivním a správným zasahováním do jejích vztahů, pokud je potřeba. Jasným řešením problémových situací. Nestačí si se štěnětem hrát, je zapotřebí je učit základním principům komunikace a přežití. Nestačí dát pejskovi z útulku materiální zabezpečení, je třeba se postarat i o jeho psychické potřeby. Pouhou lidskou láskou každé štěně a každého psa spolehlivě zničíte."

Místo toho jsou potenciální zájemci o štěně nebo pejska z útulku masírováni tím, jak málo pejsek potřebuje a jak za to bude vděčný. Výsledkem této medvědí služby ve stylu "to by bylo, abychom to štěně/psa někomu neudali" je tvrdá realita, kdy nový majitel s velkým překvapením zjistí, že jeho čtyřnohý parťák v něm nevidí autoritu, nevrací se k němu a je ochoten odejít s jiným člověkem nebo každým psem, kteří pro něj budou představovat skutečnou autoritu. Často pak majitel pejska klade nesmyslný dotaz "Jak to, vždyť já se o něj tak starám, proč je ten pes tak nevděčný?"

Pes není nevděčný. Pes jen funguje jinak než člověk. Jeho primární zpětná vazba je, zda člověk, se kterým žije, pro něj představuje přirozenou autoritu. Maják. Bytost, která ho naučila orientaci ve světě kolem sebe. Bytost, která ho naučila řešit zátěžové situace, pokud je pes sám za sebe a bytost, která dokáže vyřešit problém, týkající se celé smečky. Pes si vždy hledá silnou osobnost, jedno zda člověka nebo psa. Není jeho povinností vyjadřovat vděk věrností - věrnost a vazbu svého vlastního psa si každý musí vybojovat a získat sám za sebe. Není zakotvená v předávací nebo prodejní smlouvě, nedá se vynutit ani koupit.

Očekávat, že za pohlazení, procházku a plnou misku pro vás váš pes půjde na kraj světa, je velký a nebezpečný omyl. Nezlomený a hrdý pes se nikdy nedá koupit. Ani od cizího, ani od vlastního člověka.

Pes, který prožije svůj život ve zlaté kleci, kde má uspokojeny svoje fyzické potřeby, ale nemá uspokojeny potřeby psychické, prožije prázdný, smutný a z psího hlediska neplnohodnotný život. Tak často svým klientům ve velmi krátké době předvedu přesun pejska z režimu "funguju sám za sebe" do režimu "funguju podle autority vedle mne" - někdo to hůř snáší, ale v dobrém případě velmi rychle pochopí ten rozdíl mezi vděčností z lidského pohledu a potřebou autority z pohledu psího. Sedne si zadkem na zem, ale názorná konfrontace s realitou ho probudí lépe, než cokoli jiného...

Opravdu nestačí tak málo. Nestačí pohlazení, procházka, plná miska. Nestačí to pro plnohodnotný a šťastný psí život, který je založen na zcela jiných a daleko efektivnějších pravidlech než ten lidský. Psí hodnocení společenství je založeno na pojmech "síla" a "slabost", "vůdce" a "chůva", to lidské na pojmech souvisejících s delegováním funkcí bez skutečných schopností daného jedince.

Až si budete chtít pořídit štěně nebo se ujmout pejska z útulku, nepodlehněte prosím propagandě, jak málo pejskům stačí. Není to totiž pravda a je ostudou mnohých chovatelů a "zachránců psů", když podobný nesmysl veřejně pouštějí do světa. Pokud bych byl na jejich místě, nesnažil bych se štěně/útulkového psa udat za každou cenu s filozofií "ono to nějak dopadne, hlavně ať se o něj někdo stará", ale v prvé řadě by mě zajímalo, zda potenciální zájemce ví, jaké jsou skutečné psí potřeby a je schopen je uspokojit. Nejen ty jednoduché fyzické, ale především ty složité psychické.

Sluníčkáři roztékající se (mnohdy pokryteckým) dojetím jsou problémem nejen v oblasti psí problematiky. Ale právě v té psí jejich nesoudnost a opomíjení nebo záměrné zatajování skutečně potřebných informací, týkajících se konkrétních psích jedinců nebo obecného přístupu vnímám jako velký problém. Proto považuji za nutné určité skutečnosti psí problematiky usměrnit reálným směrem, protože jen tak bude život pejsků vedle nás mít šanci být takový, jakým být má.

Protože pes není hračka ani prostředek k uspokojení mesiášského syndromu a má stejné právo na spokojený plnohodnotný život jako jeho majitel...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jazykové okénko

 

Už dlouho jsem si při pročítání různých mailů a dotazů do Poradny říkal, že by stálo za to uvést na pravou míru některé chybně používané a mezi pejskaři leckdy silně zažité pojmové omyly, přiblížit vznik některých slangových výrazů a upřesnit označení plemen, u kterých se často chybuje.

Vybral jsem pro začátek ty nejzákladnější, časem možná doplním další...

Tak jdeme na to:


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci

 

K napsání tohoto článku mě přiměla téměř denní konfrontace s nepřemýšlením a mnohdy agresivním chováním některých jedinců z řad pejskařů, cyklistů, běžců a chodců při vzájemném míjení se v uzavřeném nebo otevřeném prostoru. Řekl bych, že tyto zkušenosti má více z nás a několik jednoduchých pravidel ve spojení se základním předvídáním, orientací v prostoru a použitím prostého selského rozumu bychom se spoustě nepříjemných situací mohli společně vyhnout...

Předesílám, že následující pravidla se netýkají pouze nás pejskařů! Týkají se ve stejné míře i cyklistů, běžců a jakkolise pohybujících lidi. Mějte prosím na paměti, že i vy byste měli respektovat určitá základní pravidla a používat zdravý rozum - zodpovědnost neleží jen na lidech se psy, jde o společný prostor a společnou komunikaci.

Zkuste se prosím vy, kdo jste si můj článek přečetli, uvedenými pravidly aspoň trochu řídit. Vážně to není tak těžké, sám je dodržuji celý svůj "psí" život.

(Tento článek jsem sepsal s vědomím toho, že by to vlastně mělo být zbytečné, pokud by komunikace a vzájemné vztahy správně fungovaly. Jenže ony prokazatelně nefungují a proto jsem považoval za vhodné zkusit i v tomto směru něco ovlivnit k lepšímu. A protože to nepůjde bez toho, aby se vzájemně domluvili pejskaři i nepejskaři, budu moc rád, pokud se odkaz na tento článek dostane k obecně co největšímu počtu lidí - tedy nejenom majitelům psů. Předem děkuji všem zúčastněným za spolupráci.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Deset přání do roku 2016

I moje letošní přání, zveřejněná v Komentářích, mají obecnou a trvalou platnost - proto jsem je opět zkopíroval do této rubriky, kde jsou více na očích. Týkají se mé práce, pejsků a mých klientů...

 

Další rok je za námi...

... a z hlediska mé práce byl díky bohu opět naplněný poznáním nových lidí a jejich pejsků - stejně jako shledáním s mně již známými lidskými i psími tvářemi. Velmi mě těší, źe se za mnou lidé vracejí (prostřednictvím všech mých praktických forem pomoci - konzultace, individuální výcvikové servisy, soustředění, přednášky a semináře) a velmi mě těší, že v psích duších zůstávám zachycen jako bytost pozitivní a naše setkání i po delší době je z jejich strany doprovázena bouřlivým vítáním a radostí (a stejně je tomu i ze strany mojí:))

A tak jako v roce minulém, i letos bych si dovolil vznést DESET PŘÁNÍ DO ROKU 2016...

A několik neskromných přání mám i sám pro sebe, pro svoji práci s lidmi a jejich pejsky, pro svůj život, jehož poslání jsem před skoro dvaceti lety nalezl - pro to, co bych přes veškerá úskalí a problémy nevyměnil za žádný poklad světa.

Tak.

Přání jsou poslána do světa, budeme doufat v jejich vyplnění, protože spousta věcí pak bude snadnějších, pozitivnějších a pro pejsky a svět kolem nich lepších.

Na samý závěr ještě jednou moje tradiční novoroční přání "dobrým lidem a všem pejskům": HODNĚ ZDRAVÍ, ŠTĚSTÍ A POHODY DO CELÉHO ROKU 2016...

A za mne a Gardýska ještě jednou velké poděkování všem lidem, kteří nás v naší společné práci i minulý rok podporovali a nadále podporují - děkujeme vám!


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Přemýšlím...

 

Přemýšlím v poslední době velmi často o tom, co se kolem nás děje... kam spěje dnešní svět, dnešní kultura, dnešní civilizace - ta, ve které jsme vyrůstali, ve kterě stále ještě žijeme a kterou důvěrně známe...

Přemýšlím o tom, proč lidstvo západní civilizace začíná zcela prokazatelně ztrácet základní instinkt každého živého tvora - pud sebezáchovy... základní instinkt, nezbytně nutný pro přežití jednotlivce i společenství...

Přemýšlím o tom, proč se z dnešního člověka - druhu, který dlouhé generace aktivně pracoval na svém osobnostním rozvoji, stal druh pasivní, přestávající řídit vlastní osud a poslušně se podvolující chybným rozhodnutím... proč se z predátora stala kořist, ovce poslušně kráčející tam, kam zavelí pastýř...

Přemýšlím o tom, proč vzrůstající nervozita a stres dnešního člověka nachází svůj ventil v naprostém opovrhování přírodou a jinými živými tvory... proč se kult "pána tvorstva" v dnešní době prosadil tak, jako nikdy předtím...

Přemýšlím o tom, proč mi před očima mizí stromy, příroda ve své původní podobě, nezraněná buldozery a územními plány... proč oblast, kde jsem před skoro dvaceti lety mohl volně běhat se svým prvním pejskem, je dnes zdevastovaná k nepoznání, protože si někdo bohatý na kdysi nádherné louce postavil haciendu, k tomu zabral kus lesa a pro jistotu vše oplotil... protože jiní mocní usoudili, že les je zbytečně hustý a ještě by tam chodili lidé... a ti přece mají utrácet v superhypermarketech, ne se flákat někde v přírodě...

Přemýšlím o tom, kam jsme jako lidstvo ve svém vývoji dospěli, když jsem každý den svědkem toho, jak se ničí životy mladých psů a fen krutou a nesmyslnou kastrací - pětiletý a stejnou dobu týraný pes, kterého se podařilo sousedům bývalého majitele odebrat a umístit do útulku, kde na základě toho, že přes svoje halasně proklamované zkušenosti a znalosti jeho pracovníci nezvládli základní komunikaci se psem, rozhodli o jeho okamžité kastraci... další pětiletá, velmi submisivní fena bílého švýcarského ovčáka s minulostí očividně ovlivněnou majitelem (majiteli?), co si ji úspěšně pletl s německým ovčákem, se následně octla v prackách sdružení, které vše dorazilo tak oblíbeným stylem takových šmejdů "samozřejmostí bude adopční smlouva, kde podmínkou bude kastrace"... pro oba psí chudáky to vzhledem k jejich minulosti a stavu znamená konečnou - a to jsou jen dva případy z nedávné doby, ke kterým jsem se dostal trochu blíž...

Přemýšlím o tom, kam až sahá lidská ješitnost a kde už začíná obyčejná lidská blbost, pokud pracovnice "útulku" na mne dostane od zainteresovaných lidí kontakt (protože to je poslední šance, že psa zachráníme před zmrzačením) a samozřejmě se ani náhodou neobtěžuje mi zavolat nebo napsat (je hloupá, bezcitná nebo zbabělá a jednoduše se bojí?)... jak mi nedávno o podobných případech moc pěkně napsal jeden můj známý ze Slovenska - cituji doslova: "radšej byť päť minút hlupák a prísť sa opýtať ako ostať celý život hrdý debil"... jenomže právě lidské ego je tou největší a pro mnohé nepřekonatelnou překážkou v cestě za lepším já a základní úctou k plnohodnotnému psímu životu...

Přemýšlím o tom, proč tolik jedinců na sociálních sítích okázale demonstruje svoji ochotu se rozplakat nad osudem mladého pejska nebo fenky... a proč se jediný z nich nepozastaví nad tím, že sotva se pes nebo fenka ocitnou za mřížemi kotce psího "útulku", je jako první věc rozhodnuto o jeho/její kastraci... s plným vědomím toho, co teď napíšu - každý z těchto lhostejných pokryteckých šmejdů se tímto postojem zařadí do stejné opovrženíhodné skupiny lidí jako ti, kteří o zmrzačení zdravého psa/feny rozhodli... a ač jim to dnes nikomu ještě nedochází, karma a rovnováha života jsou neúprosné bumerangy, které jim vše poctivě vrátí...

Přemýšlím o tom, proč tolik lidí, které potkávám s jejich psími parťáky, ve chvílích, kdy mají řešit okamžitou více či méně konfliktní situaci, neudělá absolutně nic... jsou jak zpomalené stroje, neschopné reakce... bez zájmu, bez života... všechno jiné, jen ne majáky a vůdčí jedinci pro své vlastní psy... sami nepřemýšlejí, nepředvídají, jejich pejsci jsou bystrostí a reakcemi daleko před nimi...

Přemýšlím o tom, proč potkávám tolik nezvládnutých pitbulů a amstafů... vybuzených k nepříčetnosti... s volnými obojky, ze kterých jsou venku po prvním couvnutí... jejich majitelé opět totálně nepředvídaví, tahle možnost je ani nenapadne...

Přemýšlím o tom, kolik lidí by si mělo aspoň jediný den a noc na vlastní kůži prožít to, co mnozí psi prožívají den co den a noc co noc... elektrické obojky, ostnaté obojky, stahovací obojky, klece, kotce (doporučuji přečíst tento příběh), fyzickou i psychickou izolaci...

Přemýšlím o světě kolem sebe a čím dá víc ztrácím víru v to, že naše lidská civilizace se někdy ještě vrátí do doby, kdy fungovaly její základní principy, které ji držely pohromadě a posouvaly vpřed...

Přemýšlím o tom, co již dlouhé roky tvrdím a za čím si stojím - kdyby naše lidské společenství fungovalo tak, jak fungují sociální společenství zvířat, pak by se znovu objevily dnes již ztracené atributy respektu k sobě samým, jiným a přírodě, která nás živí... osobní cti a síly... skutečné komunikace a přirozených vůdčích jedinců... vše to, co my jsme ztratili, ale co si všechny zvířecí druhy uchovaly... zůstaly původní, zůstaly samy sebou...

O tom všem přemýšlím, když se podívám na psy a plně na mě dolehne poznání, že na rozdíl od nás jsou tito tvorové stále stejně silní, hrdí a nepokřivení - přesto, že se je člověk už tolik generací snaží zlomit a udělat z nich svoje otroky...

Je mi líto.

My takoví už dlouho nejsme.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Ošetření psího kousnutí

 

Za dobu své práce jsem se už mnohokrát dostal do role "lidskopsího doktora" - ošetřoval jsem pokousané psy, ošetřoval jsem lidi, kteří schytali nějaký ten kousanec od vlastního nebo cizího psa.

A protože jsem právě tento týden opět dělal "lékaře na telefonu", řekl jsem si, že by nebylo na škodu něco k této problematice napsat...

Moji "pacientku" pokousala fenka pitbula v situaci, kdy se svojí vlastní fenečkou malého plemene míjela otevřená vrata jedné usedlosti a za nimi běhajícípitbulka vypuštěná navolno se rozhodla fenečku zlikvidovat. Paní v této chvíli zareagovala instinktivně, svoji fenečku zvedla do výšky a fena pitbula se jí zakousla do lýtka. Žádné další akce ze strany pitbulky neproběhly (ta prý byla spíš překvapená, do koho to kousla) a přestože paní byla v šoku, udělala dvě rozumné věci - zjistila majitele pitbulky kvůli očkovacímu průkazu a protože mě dobře zná, zavolala mi. A jelikož jsem ji chtěl uchránit zbytečným stresům a běhání po doktorech, stal jsem se na několik dnů po telefonu jejím "ošetřujícím lékařem":)

Na oplátku paní svolila ke zveřejnění fotodokumentace jejího zranění, kterou mi každý den posílala. Budiž tedy následující text jednoduchým manuálem pro každého, kdo by se ocitl v podobné situaci - ušetříte si tak zbytečný stres, nervy, běhání po doktorech a vlastní čas. Navíc nebude od věci vysvětlit si i mechaniku psího kousnutí a postup, jak se vyhnout více devastačnímu zranění, než je nezbytně nutné.

Takže jdeme na to - předesílám, že následující text se týká především čistého kousnutí do svaloviny. Jako bonus je tu navíc skutečnost, že popsaný postup platí nejen pro léčbu pokousání člověka, ale i pro léčbu pokousání psa.

  1. Nejprve si povíme něco o mechanismu psího zákusu. Je třeba si uvědomit, že psí zub (špičák) není žiletka - při prokusu svaloviny tedy nedochází k čistému řezu, ale především ke zhmoždění okolí zákusu. Toto zhmoždění je vlastně největším zdrojem bolesti, ne samotný průnik zubu. Zhmoždění svaloviny má za následek její opuchnutí, změnu barvy (modřiny) a změnu teploty (pokousané místo je horké). Souběžně s tím dochází prokusem zubu samozřejmě i k jejímu protržení a lokálnímu narušení. Abychom toto narušení svaloviny co nejvíce eliminovali, je již v okamžiku zákusu zapotřebí s postiženou částí těla necukat!! V opačném případě pes instinktivně zákus zesílí a sám cukne hlavou - výsledkem pak není čisté prokousnutí, ale tržná rána! Proto se snažte neposlechnout zažité cukací reflexy a "jděte" za zakousnutým psem, pak vás sám dříve nebo později pustí.

  2. V okamžiku, kdy už slíznete kousnutí, nepodlehněte panice typu "ten pes má určitě vzteklinu, upadne mi ruka-noha apod." Snažte se jednat v klidu. Pokud je to možné, kontaktujte v případě cizího psa jeho majitele, ofoťte si mobilem očkovací průkaz a uvědomte si, že na území ČR se vzteklina již mnoho let nevyskytuje. Takže se v klidu dopravte domů a začněte s ošetřením, protože i to v pohodě zvládnete.

  3. Jako první je zapotřebí udělat dvě věci. Vydezinfikovat ránu a zabránit otoku postižené svaloviny. Takže postižená místa nejprve prolijete proudem studené vody (klidně tomu věnujte minutu svého času) a pak je prolijete dezinfekcí (nejlépe starým dobrým kysličníkem). Nešetřete jí. Rány nechte otevřené, vytékající krev je čistí.

  4. Zhruba po 10 minutách si připravte studené mokré obklady a okolí postiženého místa do nich zabalte. Studený zábal spolehlivě zabrání opuchnutí! Obklady obnovujte, jakmile přestanou účinkovat. V případě potřeby je fixujte obinadlem.

  5. Po zhruba další půlhodině (rány jsou stále otevřené) přikročíme k další fázi. Tou je aplikace zásypu (z mé zkušenosti je daleko lepší zásypová forma pro lidi i psy než forma masti) - jednoznačně doporučuji přípravek Traumacel, což je sterilní vstřebatelný hemostatický zásyp k zástavě krvácení. Zastaví krvácení, na povrchu rány vytvoří ochrannou krustu a zároveň podporuje tvorbu nové tkáně. Rány jím bohatě zasypte.
    (Traumacel se někdy v této formě hůř shání, jako náhražku můžete použít třeba přípravek
    Bismuthi subgallas dermatol /zásyp/ v kombinaci s přípravkem HemaGel apotex /urychluje hojení/).

  6. Jdeme do finiše. Jakmile zásyp ztvrdne, na bezprostřední okolí postiženého místa opět nasaďte studené obklady - ještě stále je zapotřebí bránit opuchnutí. Postižené místo chraňte před razatním mechanickým kontaktem a psychicky se připravte na to, že v průběhu nejbližší doby vystřídá několik barev duhy. A začne svědit - což je indikátorem toho, že postižené místo začíná procházet hojícím procesem...

A to je všechno. Počítejte s tím, že proces hojení je pro každý organismus individuální a potrvá v průměru několik dnů, než se dostanete na 90% původního vzhledu. Psí organismus regeneruje podstatně rychleji, ale postup ošetření je zcela identický.

Pro názornou ilustraci jsem vám ještě připravil fotogalerii stavu zraněného lýtka své "pacientky" tak, jak šel čas...

Den první - čerstvé rány, prolité čistou vodou

Vydezinfikované kysličníkem plus studené obklady

Den druhý, stav po aplikaci zásypu

Den třetí, rány nekrvácí, modřiny, ale lýtko nebolí a je bez opuchu

Na této fotce se krásně vybarvil otisk psích čelistí, včetně dolních řezáků

Stejný den, o několik hodin později - lýtko svědí, hojí se, nebolí a není opuchlé

Den čtvrtý, rány jsou čisté

Den pátý, stav je opět lepší, lýtko nebolí, není nateklé a zřetelně se hojí

Přeji všem co nejméně pokousání, ale je lépe být připraven a naučit se podobná zranění ošetřit sám. Někdy příště si povíme třeba o tom, kdy je zapotřebí nasadit drény a jak je vyrobit a aplikovat;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Instant karma

 

"Ten pes nám tuto neděli kousnul 3,5 letého syna do obličeje, má 3 stehy na horním rtu a je to řešené jako trestný čin s ublížením na zdraví."
(úryvek z mailu)

Ale začněme od začátku.

Celý případ začíná celkem nedávným dotazem do Poradny - týkal se problémů se psem velkého plemene. Dotaz, u kterého mi už při jeho čtení v hlavě blikala červená kontrolka, že některé věci nebudou takové, jaké se na první pohled zdají. Proto jsem některé skutečnosti v dotazu víceméně přešel, abych tazateli příliš nepochroumal ego a dal mu šanci něco se naučit...

Tazatel po zveřejnění mé odpovědi ještě týž den reagoval mailem, v pondělí mě zkontaktoval telefonicky a domluvili jsme se, že s pejskem přijede v sobotu téhož týdne na konzultaci. Do telefonu mi řekl "pane Dostál, vy máte tak klidný hlas, nedivím se, že to s těmi psy tak umíte, budu se těšit" - a já měl přesto čím dál víc neodbytný pocit, že něco není, jak to na první pohled vypadá. Už ten pocit znám z jiných případů, od jiných lidí... takové to čtení mezi řádky.

Majitel psa v sobotu na závazně domluvenou konzultaci nepřijel.

Místo toho mi ten den ráno(!) poslal neuvěřitelnou smsku plnou arogance a urážek, která na mě po prvním přečtení působila dojmem, že si mě buď s někým plete nebo že na mě někdo záměrně vylil kýbl hnoje. A že prý nepřijede. Po mém (zvolil smskovou formu komunikace, reagoval jsem tedy stejně) pokusu dostat majitele psa z roviny urážek a napadání zpět na rovinu slušné komunikace jsem ovšem rychle pochopil, že tento člověk má evidentní problémy nejen se svým psem a obecnou slušností, ale především sám se sebou. Protože jsem neměl zájem s takovým člověkem dále jednat, řekl jsem si, že je to prostě hulvát, poděkoval svému šestému smyslu a pomyslel si něco o tom, že ho jednou vytrestá jeho vlastní pes...

Měsíc nato mi přišel mail.

Mail, ze kterého je úvodní citace a ve kterém mi jeho pisatelka napsala, že před několika dny tento pes napadl a pokousal jejího 3,5letého syna v obličeji a že případ je řešený policií. Na mé přání mi popsala celou situaci, za jaké k incidentu došlo a zcela evidentně zde šlo o základní nezodpovědnost, nepředvídavost a nezvládnutí nezajištěného psa ze strany jeho majitele. Paní mě též požádala o informaci, zda mám s tímto člověkem nějakou osobní zkušenost a jak prý na mě zapůsobil. Svoje vlastní pocity z jednání s ním popsala také a přesně se shodovaly s mými vlastními. Zkontaktovala mě a poprosila o pomoc proto, že jeho dotaz na mých stránkách našla, když o majiteli psa hledala nějaké informace.

To ale stále ještě není to nejhorší, přestože v tuto chvíli už v této kauze figuruje jeden pokousaný malý človíček, u kterého je nemalá pravděpodobnost, že absolvovaný incident u něj může způsobit celoživotní trauma ve vztahu k pejskům.

Ano.

Může se stát cokoli - majitel psa může zareagovat se zpožděním, může ujet, může udělat chybu, ale...

Musí se k tomu postavit čelem.

Tento člověk se k celé situaci vůbec čelem nepostavil.

Po incidentu, jak mi paní napsala, všem do očí tvrdil, že si to neumí vysvětlit, že jeho pes nikdy nic takového neudělal, na nikoho nikdy nezaútočil a že s ním nemá problém...

Neudělal? Nezaútočil? Nemá s ním problém?

Stačí si přečíst jeho dotaz v Poradně - problémů má kupu, včetně toho, že jeho pes určité lidi a psy bezdůvodně napadá...

Věci se dějí tak, jak se dějí a všechno má nějaký účel.

Nebýt tohoto dotazu majitele psa a mé odpovědi (včetně nabídky osobní pomoci), pravděpodobně by úspěšně bodoval se svojí bajkou "on to ještě nikdy neudělal". Takto byl jeho dotaz matkou pokousaného chlapečka předán jako důkaz policii.

Nemám z tohoto případu žádnou osobní radost ani žádný pocit zadostiučinění. Cítím jen zklamání z člověka a smutek nad jeho pejskem...

Uvádím jej pouze jako další důkaz toho, co se s největší pravděpodobností dříve nebo později stane, pokud v podstatě jakéhokoli psa dostane do ruky člověk problémový, neschopný základní sebereflexe - člověk, jakým je i z mé osobní zkušenosti pisatel výše uvedeného dotazu do mé Poradny. Takovým lidem jasně a srozumitelně řečeno nepatří pes do ruky.

A co nejvíce hnulo žlučí mně i matce pokousaného dítěte?

Vůbec žádná pokora ze strany majitele psa.

Jen stejně agresivní styl jednání v obou případech - vůči všem aktérům incidentu i vůči mně jako člověku, který možná mohl všemu včas zabránit, pokud by majitel psa poslouchal, co mu řeknu a nechal si ode mne poradit. Pokud by vůči člověku, kterého nejprve požádal o pomoc a který mu také vyšel ve všem vstříc, nezměnil z nepochopitelného důvodu svoje chování způsobem, který jasně vypovídá o jeho velmi nezdravé osobnosti...

Tehdy jsem ještě netušil, co se stane, když jsem tomuto člověku musel v reakci na jeho arogantní chování mimo jiné napsat, že je vysoce nezodpovědný a že mi je velmi líto jeho psa, který  vedle něj nebude mít šťastný život. Dnes s plnou zodpovědností konstatuji, že pokud se jeho pes alespoň dožije vyššího věku a neskončí za krátký čas pod injekcí v důsledku přístupu a vedení jejího majitele, bude to zázrak.

Každý pes v rukou problémového člověka je chudák a neřízená střela v důsledku stresu, který vedle něj dlouhodobě prožívá. Je jen otázka času a souhry okolností, kdy se stane opravdu velký průšvih - bohužel ironií života často je, že ten, kdo by se na jeho základě měl následně stát lepším člověkem, stává se člověkem ještě horším. Odnesou to vždy jen jeho blízcí, ti, kteří se ocitnou ve špatnou chvíli na špatném místě a ti, kteří mu nabídnou svoji pomoc...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Základy (mezilidské) komunikace

 

"Konverzace je mezilidská komunikace, která může probíhat jak „tváří tvář“, tak prostřednictvím elektronických medií. Mezilidská komunikace je tedy komunikace mezi dvěma osobami." (doslovná citace z Wikipedie) 

Tolik definice mezilidské komunikace. Nic složitého (osobně bych do výše uvedené definice doplnil ještě "obecnou komunikaci písmem", tedy i prostřednictvím dnes pro mnohé například již archaickou tužkou a papírem, nejen formou elektronickou).

Problém se skrývá jinde.

Od začátku své práce s lidmi se potýkám s tím, že někteří jedinci buď nepochopili, kdy je a není vhodné používat specifické metody komunikace nebo naopak tuto "neznalost" záměrně předstírají a zneužívají. Dělící čára mezi těmito dvěma skupinami je nejasná, klikatá a často se obě skupiny překrývají.

V praxi to pak vypadá následovně.

Majitel pejska mi zavolá s tím, že potřebuje pomoci se svým pejskem, ať už formou konzultace nebo individuálního výcvikového servisu. Dobrá, z mé strany není problém a většinou naprosto hladce dohodneme veškeré podrobnosti, včetně termínových, ubytovacích i finančních. V mnoha případech ještě po telefonu poskytnu "první pomoc", tedy rady na nejbližší časové období, předcházející domluvenému termínu. To vše proběhne telefonicky, nejefektivnější interaktivní formou ústní konverzace.

Vše je v pořádku a vše proběhne v pořádku i v budoucnu, pokud klient splní všechny domluvené náležitosti a nikde nenastane z jeho strany zádrhel.

Jenže - občas ze strany klienta zádrhel nastane. A dochází k zajímavému a mně velmi nepříjemnému jevu. Tím je fakt, že pro další sdělení se komunikačním kanálem ze strany klienta stává v 77% případů SMS, ve 23% případů EMAIL. Stejný komunikační kanál, kterým jsme náš kontakt zahájili, tedy TELEFON, použije klient v 0% případů...

Ano, čtete správně, dal jsem si opravdu tu práci a udělal si statistiku za rok 2014/2015. Předchozí roky budou plus/mínus podobné (kromě několika prvních let, kdy bylo lidem líto platit za sms a používali téměř výhradně mailovou poštu).

Zcela otevřeně teď deklaruji, že bych se za stejné jednání osobně styděl. Pokud totiž mám jakýkoli problém, který mi brání dodržet závaznou domluvu s člověkem, od kterého jsem si vyžádal pomoc, musela by mě hanba fackovat, pokud bych mu jej nesdělil stejnou formou, jakou jsem použil v situaci, kdy jsem si tuto pomoc domlouval. Tedy zvedl bych telefon a svůj "problém" bych slušně vysvětlil. Použít k tomuto sdělení SMS (ještě k tomu se způsobem vyjadřování, který v naprosté většině případů obsahuje) považuji za vrchol neslušnosti a jednoznačné vyjádření opovržení vůči adresátovi. Experti v této oblasti dosáhnou dokonalosti SMSkou zaslanou až v domluvený den, plnou agrese a urážek (nedávný případ viz Poradna).

Kde to jsme?

Uvedu svůj názor, na co je a není SMS v podobném případě vhodná: na urgentní sdělení typu "zpoždění na cestě", rozhodně ne na sdělení typu "ruším domluvenou schůzku". Pokud mám s něčím problém, je navýsost vhodné jej vysvětlit tou nejslušnější formou (tedy telefonicky, stejně jako když jsem žádal o pomoc a kdy mi nebylo zatěžko dotyčného kontaktovat hlasově) tak, abych jako adresát dle obsahu a formy nemusel dojít k jedinému možnému závěru...

Jak byste se dívali na to, kdybych stejnou formu "komunikace" volil já sám? Zřejmě jsem nenormální, pokud každou i maličkost týkající se mého klienta s ním řeším telefonicky?

"Lež je typ klamu mající formu nepravdivého výroku, zpravidla s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody či vyhnutí se trestu." (doslovná citace z Wikipedie)

Lidé by si obecně neměli lhát. Lhát někomu v situaci, kdy je očividný reálný stav věci, je trapné a ubohé. Takže proč mají někteří lidé potřebu mi lhát?

Před nějakou dobou mi volala paní z Liberce, majitelka kastrovaného psa plemene tosa-inu z útulku. Prý velmi stojí o moji pomoc, s pejskem (nedivil jsem se) má velké problémy atd. atd. Domluvili jsme se na termínu i financich (nic prý není problém) a já čekal. Nastal termín úhrady zálohy plus tři dny, na účtě nic, tak zvedám telefon a volám paní. Paní že prý to určitě poslala, tak říkám ok, počkám, třeba se to zdrželo převodem. Dalších několik dnů uplynulo, stále nic nedošlo a tak znova volám. Paní se znovu zaklíná, že zálohu poslala, prý to konzultovala i s bankovní poradkyní (a na můj dotaz odpověď "ano, byla tam dostatečná hotovost") a že za hodinu bude v bance a že mi zavolá, ať to určitě zvednu. Dobře. Čekám hodinu, dvě hodiny, tři hodiny... nic. Tak opět volám paní. Nezvedá. Volám nazítří (poslední pátek před termínem individuálu)) 3x během dne - paní zaujala polohu mrtvého brouka a nezvedá. Teď poprvé posílám (po několika marných snahách paní dostihnout, telefon jí normálně vyzvání) SMSku, kde rekapituluji celý průběh a na základě ztráty důvěry jí termín ruším. A znovu zdůrazňuji - za celou dobu paní nekontaktovala mne ani jednou, vždy jsem musel zavolat já a to bych se na jejím místě setsakra zajímal, zda záloha dorazila a já mohu s termínem opravdu počítat...

Jak byste se dívali na to, kdybych stejnou formu "komunikace" volil já sám? Zřejmě jsem nenormální, pokud svým klientům nelžu, nevodím je za nos a jednou domluvené termíny jsou pro mě svaté?

Lež, klamání, nespolehlivost a smsková/mailová komunikace v situaci, kdy by bylo normální (a slušné!) zvednout telefon, mi poskytuje celkem jasný obrázek o člověku, který se ke mně takto chová. Asi se mi pak těžko může někdo divit, že takovému jedinci v budoucnu už zřejmě nebudu moct věřit. Asi je naivní čekat, že pokud se člověk sám snaží ze všech sil chovat čestně, může totéž očekávat i od jiných...

Vážím si každého svého klienta, na kterého se spolehnout můžeme - já i jeho vlastní pes...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč jsou s námi

 

Události nejen posledních týdnů mě inspirovaly k napsání tohoto článku - předkládám jej nyní k zamyšlení pro všechny, kteří žili, žijí a budou žít se svým pejskem...

Mnoho lidí, mnoho psích majitelů má dnes pocit, že jejich pes je tu proto, aby jim nějakým způsobem zpříjemnil jejich každodenní život. Aby je rozptýlil, rozveselil, abyv něm našli svého kamaráda, parťáka - a pak jsou tu další, kteří si svého psa pořídili jen jako doplněk své image nebo jako prostředek uspokojení svého soutěživého ducha či neukojeného ega.

Ale všechno tohle je jen vnější slupka, závoj zakrývající to skutečně podstatné. Bonus navíc. Důvod, proč jsou psi s námi, je totiž zcela jiný, daleko důležitější a zásadnější...

Chcete ten pravý, skutečný důvod opravdu znát?

Je prostý.

Psi jsou s námi proto, aby nás samotné něco naučili. Abychom my sami pochopili, jak si zbytečně komplikujeme své životy sobectvím, závistí, ješitností a hloupými pocity dokonalosti a nadřazenosti. Jsou tu proto, aby nám svým vlastním chováním ukázali, jací jsme. Jaké máme bolesti, démony, špatné stránky svých povah - jaká trápení si od dětství nosíme v sobe a necháme se jimi ničit a ovlivňovat.

Každý pes je dokonalým zrcadlem svého člověka, jeho silných i slabých stránek. Když poprvé uvidím své klienty, lidskopsí dvojici, uvidím v chování pejska charakteristiku jeho člověka. Umím ji přečíst, vyhodnotit a proto při pojmenování konkrétní lidské slabosti nebo bolesti mého klienta vidím pohled do země nebo slyším větu "Máte pravdu, pane Dostál, přesně tak to je."

Vždy se snažím svým klientům pomoci a pokud člověk pomoc opravdu chce, pokud chce na sobě zapracovat, pokaždé se "zázračným způsobem" změní i jeho pes, při mé práci neustále vnímající mne i svého majitele - pes citlivě reagující na sebemenší změnu lidské psychiky. Pes je dokonalý indikátor lidské povahy, dokonalý odraz svého člověka, zrcadlo krátkodobě i dlouhodobě absorbující do sebe všechnu pozitivní i negativní energii kolem sebe...

Člověk na sebe dokáže prozradit mnoho i v situacích, které nevyžadují přímý kontakt. Mnoho tazatelů z Poradny je pro mne otevřenou knihou a s velmi vysokou pravděpodobností správně tuším, jak se konkrétní člověk zachová v budoucnosti - styl dotazu a popsaný stav jeho psa dá jasnou odpověď na otázku, jaký tazatel je, zda dělá pouze neúmyslné chyby nebo zda je problémem jeho vlastní osobnost. A bohužel - blízká budoucnost mnohých dotazů, jakkoli "vstřícně" napsaných, vrací zoufalý pohled na to, čeho je člověk ve své špatné podobě schopen. Je to smutné a tím nejhorším důsledkem je zničený psí život, zničený proto, že jedna lidská duše nepochopila základní podstatu.

A tou základní podstatou je prostá skutečnost, že naši psi jsou s námi právě proto, aby nám v dané etapě našeho života dali šanci stát se lepšími. Dostáváme společným životem šanci. Šanci na sobě zapracovat, změnit se, přiznat si svoje chyby a odstranit je. Pokud to dokážeme, stáváme se sami lepšími a naši psi šťastnými a spokojenými. V opačném případě svoji šanci promarníme, nenaučíme se nic a naši psi prožijí život nešťastný, neúplný a nám samým jejich trápení jednoho krásného dne život vrátí.

Řadu let žiju na pomezí lidského a psího světa a zcela otevřeně přiznávám, že mne psi v mém životě nejednou zachránili ve chvíli, kdy mne lidé zradili. Změnili mě k lepšímu, přehodili moje životní hodnoty a nikdy to nikomu z nich nezapomenu, nikdy neublížím pejskovi svému ani cizímu. Psí svět je na rozdíl od toho lidského tak čistý, přímý, dává jednoznačnou zpětnou vazbu. Jsou mu cizí intriky, neupřímnost, zášť a strategické tanečky světa lidského. Psí svět je silný, ten lidský slabý.

Často svým klientům říkám, že mají přesně takového psa, jakého v dané etapě svého života potřebují. Ne takového, jakého si přejí. Takového, jakého potřebují, aby je něco naučil. I tohle mě moji vlastní psi naučili, tohle všechno jsem si prožil na vlastní kůži, prožívám ve svém vlastním životě, ve své vlastní existenci. Uvědomuji si to a velmi bych si přál, aby si to uvědomili všichni, kdo mají po svém boku pejska, protože pak se naši čtyřnozí parťáci budou mít daleko lépe.

Každý můj klient, který pochopí, ode mne odchází se změnou ve svém vlastním životě. Stává se jiným a z mého "psího" pohledu vždy lepším. Člověk, který sám sebe nezvládne, selhal. Některý pochopí až v okamžiku pohledu na mrtvé tělo svého psa, jiný nepochopí nikdy.

A prosím - mějte na paměti jednu důležitou věc. Tento týden jsem napsal jednomu člověku pár slov, které mi prolétly hlavou v situaci, kdy mu odešla jeho milovaná fenka:

"Krátké etapě našich životů věnují oni sami svůj celý... ale naše životy i za tu krátkou dobu změní oni už navždy."

I proto si naši psi zaslouží naši úctu, náš respekt a naši skutečnou lásku. Jsou s námi proto, aby na nás dávali pozor, aby nás samotné podpořili v naších pozitivních stránkách a upozornili nás na naše stránky negativní. Předávají nám svoji energii, hlídají náš spánek a vyhánějí z nás naše démony. Učí nás rozlišovat dobré a špatné, podstatné a nepodstatné, učí nás rozpoznat člověka dobrého od šmejda.

Chovejme se k nim tak, abychom se toho posledního dne za sebe nemuseli stydět.

A především nezapomínejme na to, proč jsou oni sami ochotni s námi vůbec žít a jaký je skutečný důvod, že člověk má po boku svého psího parťáka...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání

 

Předpis č. 246/1992 Sb. je jinými slovy již z mých přechozích článků dobře známý Zákon na ochranu zvířat proti týrání. V tomto článku jeho některé části blíže rozeberu z hlediska základních rozporů mezi jeho ustanoveními a praktickým dodržováním (vymáháním).

Zákon na ochranu zvířat proti týrání (dále jen ZOZPT) není ve své podstatě napsán špatně. Jsou v něm ale z mého pohledu určité nepřesnostia chyby, kdy nelze některé věci paušalizovat tak, jak je v něm definováno (například související Předpis č. 21/2013 Sb. - Vyhláška o stanovení podmínek při chovu psů a koček - v §1, písm. f) definuje, cituji: "minimální věk pro odběr štěňat od feny je 50 dnů". Jinými slovy 8. týden věku štěněte, přičemž u naprosté většiny plemen je ideální již střed 7. týdne, u některých plemen je nutný z hlediska hierarchické adaptace dokonce 6. týden věku štěněte.)

Osobně také nesouhlasím s písm. e) vyhlášky, kde je uvedeno - cituji: "maximální počet vrhů u chovné feny je 3 za období 24 měsíců". Podle mne jde o naprosto neúměrné vytěžování feny, kdy "chovatel" může nechat nakrýt fenu tři hárací období za sebou, tedy každý půlrok, pak jednou vynechá a jede další trojku. Podle tohoto znění nejedná protizákonně, ale asi je jasné, jak se tento legální(!) postup na zdraví a organismu fenky projeví.

Stejně tak nesouhlasím ani s písm. a) a především odst.(2), ve kterém je z mého pohledu zavedeno zcela nesmyslné kritérium kohoutkové výšky a především zcela podsazené věkové hranice, které razantně zasahují do období psychické nedospělosti fen! Je to stejný přístup jako v případě, kdy bychom legalizovali porody 13-14letých dívek s tím, že by byla zohledněna pouze fyzická schopnost reprodukce a zcela zanedbán aspekt psychických dispozic organismu.

Nyní se tedy začněme věnovat hlavnímu tématu článku...

Paragraf 4, odst.(1), písm g) ZOZPT jsem podrobně rozebral již ve svých dřívějších článcích (Šmejdi a Šmejdi II). Tato část zákona je porušována dnes a denně všemi, kdo bezdůvodné kastrace provádějí, dávají jako vyděračské podmínky do svých smluv, veřejně doporučují anebo jako majitelé psů na svých svěřencích nechají provádět. Jedná se z hlediska etiky i právního řádu o naprosto bezprecedentní protizákonní jednání, které v této oblasti nemá obdoby a které je neuvěřitelným příkladem toho, jak zákon může být veřejně obcházen a ignorován. Raději ani nebudu komentovat jeho vědomé porušování ve fázi propagace (viz §2, odst.(2)), kdy se denně setkáváme s tím, jak jsou majitelé psů masírováni nesmysly o prospěšnosti kastrace.

Dalším příkladem budiž flagrantní porušování §5, odst.(1) ZOZPT - cituji: "Nikdo nesmí bez důvodu usmrtit zvíře." a souvisejícího odst.(2), vyjmenovávajícího povolené důvody k usmrcení. Nikde v tomto odstavci není definován důvod, kvůli kterému už tolik psů skončilo svůj život - tedy neschopnost nebo neochota jeho majitele věnovat mu dostatek času a energie k jeho výchově a vyhnout se tak následným problémům psího chování, prostá změna bydliště nebo zaměstnání majitele, který se potřebuje svého psa jednoduše zbavit a další podobná nesmyslná "zdůvodnění", se kterými se tak často setkáváme. Důležitý je též odst.(3), který definuje, kdo smí utracení provést - pouze veterinář nebo zletilá osoba pod jeho odborným dohledem, nikdo jiný. Myslivec, který za flašku Pepovi z vesnice odstřelí psa stejně jako kdokoli, kdo psa ubije, utopí nebo otráví (odst.(5)) se jednoznačně dopouští trestného činu!

Pojďme dál.

Paragraf 4, odst.(1), písm. c) ZOZPT říká - cituji: "Za týrání se považuje (...) omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro zvíře určitého druhu, pokud by omezování způsobilo utrpení zvířete." Zamyslete se nad tím všichni, kdo svoje psy zavíráte doma do klecí, protože nejste schopni je vychovat tak, aby pro ně život vedle vás nebyl stres produkující následné stresové chování! Zkuste si představit, že by role byly obrácené a pokaždé, když by váš pes odešel do práce nebo se jel někam bavit, zavřel by vás do klece... Líbilo by se vám to? Že ne? Že byste trpěli? Oh wait...

Paragraf 4, odst.(1), písm. e) ZOZPT říká - cituji: "Za týrání se považuje (...) podávat zvířeti dopingové látky a jiné látky poškozující organismus s cílem změnit jeho výkon nebo vzhled." Sedativa a jiná psychofarmaka jsou látky zcela jednoznačně a prokazatelně poškozující psí organismus. Pokud jsou podávána z důvodu "zvládnutí příliš temperamentního, dominantního nebo agresívního(!) psa", jedná se de facto i de iure o změnu výkonu (tento pojem neznamená pouze povzbuzení organismu, může jít stejně tak i o jeho utlumení) a tito lidé (pro praktický příklad není nutné chodit daleko, už jsem se jedním takovým "odborníkem" na mém webu několikrát zabýval) se opět jednoznačně dopouštějí porušování zákona!

Paragraf 4, odst.(1), písm. h) ZOZPT říká - cituji: "Za týrání se považuje (...) používat podnětů, předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí klinicky zjevné poranění nebo následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny v činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat." Vzpomeňte si na tuto citaci ti, kdož svému psu denně nasazujete stahovací, ostnatý nebo elektrický obojek - nebo ještě lépe, výše jmenované předměty si aplikujte na svůj vlastní krk, vodítko předejte svému psu a dejte mu povel "Volno!". Ručím vám za to, že klinické poranění a dlouhodobé prokazatelně negativní změny v činnosti nervové soustavy na vás budou patrné na první pohled a velmi nedobře se vám s nimi bude žít...

Paragraf 4, odst.(1), písm. s) ZOZPT říká - cituji: "Za týrání se považuje (...) opustit zvíře s výjimkou zvířete volně žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo zvíře vyhnat." Každého takového šmejda bych natvrdo a bez pardonu potrestal s jednoduchým odvoláním na znění ZOZPT. Že skoro denně nacházíme psy uvázané v lese, vyhozené z auta, přivázané k vratům útulku? Že nemáme na tyhle šmejdy páky? Ale ano, máme. Jen by nesměla chybět ochota začít je i využívat...

A tak by se opět dalo pokračovat dál a dál.

Rozebral jsem v tomto článku jen některá z ustanovení ZOZPT, která jsou dnes a denně porušována. Protože se nic neděje, nikdo se o jeho dodržování nezajímá, další a další psy stojí tento postoj "koukání jinam" zdraví a životy.

Nebylo by místo tohoto zjevného pokrytectví lepší celý zákon zrušit, když se stejně jeho dodržování nevymáhá - respektive vymáhá se pouze v účelových případech a tehdy, když se to někomu hodí? Nemluvě o tom, že sám fakt, že na oblast přístupu vůči zvířatům vůbec nějaký zákon, vyhlášky a nařízení potřebujeme, mluví sám za sebe.

Něco je ale hodně špatně, pokud se v této zemi na Zákon na ochranu zvířat proti týrání tak zvysoka a neskrývaně kašle.

(Pozn.: v článku jsou použity citace ze Zákona na ochranu zvířat proti týrání v aktuální verzi ze dne 12.7.2013)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Deset přání do roku 2015

Tento text byl původně zveřejněn v Komentářích. Protože se však setkal s velkým pozitivním ohlasem a v původní rubrice by rychle zapadl, zkopíroval jsem jej na přání i dalších lidí do této rubriky, protože se týká veskrze a výhradně právě těchto dvou subjektů, o nichž rubrika pojednává - a na druhou stranu jsou tato má přání nadčasová a netýkají se zdaleka jen tohoto roku...

 

Letošní rok bych rád uvedl svými deseti novoročními přáními. Začnu ale poděkováním...

Nejprve bych chtěl poděkovat všem těm, kteří mi v roce minulém jakkoli pomohli. Ať už vyjádřením podpory mně a mojí práci pro lidi a jejich pejsky nebo tím, že pochopili, jak náročná kolikrát tato práce je a že díky snahám některých lidí rozhodně nebývá procházkou růžovou zahradou. A moje zvláštní poděkování za podporu a pomoc pak patří jednomu konkrétnímu člověku - za sebe i za Gardýska.

Chtěl bych za jejich pejsky poděkovat všem těm, kteří za mnou přijeli a naučili se se svými pejsky žít jinak - lépe, intenzívněji, s pochopením skutečnosti, že nejen oni sami, ale i jejich čtyřnozí parťáci mají právo na spokojený plnohodnotný život.

Chtěl bych poděkovat všem těm, kteří mi na základě svých pozitivních zpětných vazeb opět dokázali, že změna v jejich společných lidskopsích životech přetrvává ke vzájemné spokojenosti člověka a pejska i po delší (a v mnoha případech dnes již velmi dlouhé) době.

Chtěl bych poděkovat všem těm, kteří nezapomněli, kde se naučili se svým pejskem fungovat a nebojí se to veřejně přiznat. Děkuji všem těm, kteří dokázali sami říct - děkujivám za to, co jste nás naučil. Děkuji těm, kteří předáním kontaktu na mne dali šanci dalším lidem a jejich pejskům.

Děkuji všem těm, kdo se ke mně chovali férově. Mělo by to být samozřejmostí, ale život bohužel přináší jiné zkušenosti...

Děkuji svému anděli strážnému za to, že mi zachoval potřebné podmínky, motivaci a fyzickou i psychickou kondici pro to, abych mohl ve svém životě konat věci, které považuji za své poslání a kterými pomáhám jiným - pejskům a lidem. Děkuji za to, že mám nadále čisté svědomí, nemusím lhát o sobě a své práci a mohu se na sebe každé ráno podívat do zrcadla bez toho, abych se sám za sebe styděl...

A moje přání?

Ano, letos mám celkem 10 přání - možná skromných, možná neskromných, každopádně myšlených naprosto vážně. Uvedu je zde, třebaže vím, že pokud se splní jen jedno z nich, pak to bude malý zázrak. Přesto tomu dám šanci...

  1. Přál bych si, aby lidé pochopili, že psi na světě nejsou proto, aby člověku sloužili nebo se chovali jako jejich otroci. Přál bych si, aby lidé pochopili, že jejich psi a fenky jsou zde proto, aby nás lidi naučili chovat se lépe, zodpovědněji a s větší pokorou. Jsou našimi plnoprávnými a plnohodnotnými parťáky, ne imidžovými doplňky nebo nástroji lidského ega. Podle toho se k nim také chovejme. Zkuste si jen na chvíli představit, že oni sami by se k nám chovali tak, jak se k nim chovají mnozí z lidí...
  2. Přál bych si, aby lidé pochopili, že svoje pejsky nedostali do svých životů proto, aby jim zmrzačili duši a tělo. Přál bych si, aby lidé pochopili, že kastrace nerovná se pouhé vyříznutí kusu masa, kastrace nerovná se zákrok, který psu nebo fence jakkoli prospěje. Komu toto dělá problém pochopit, nechť si představí, že se stejným "dobrodiním" jako u svého pejska rozhodne o kastraci svého syna/dcery, kterým nechá provést tento zákrok s odůvodněním, že syn nebude mít nechtěné potomky a dcera navíc bude chráněna před rakovinou. A pokud v tomto okamžiku někdo přijde s argumentem, že "pes je jenom pes", pak ať si už nikdy žádného čtyřnohého kamaráda nepořizuje...
  3. Přál bych si, aby lidé pochopili pojem "zodpovědnost". Přál bych si, aby lidé pochopili, že psí útulky se neplní samy od sebe a jejich provozovatelé nemají povinnost brát na sebe důsledky lidské nezodpovědnosti, hlouposti nebo krutosti. Psí útulky se plní až na výjimky (nemoc nebo úmrtí majitele psa) výhradně nezodpovědností, hloupostí nebo krutostí lidí, kterým se ironií osudu dostal pes do ruky. V první větě zmíněná zodpovědnost se týká i frajerů a frajerek, kteří mají zcela mylný pocit, že jejich pes je přece poslechne vždy a všude a proto je zcela zbytečné mít jakoukoli pojistku v situaci, kdy to zcela předvídatelně a vysoce pravděpodobně dopadne jinak. Zaběhlý pejsek skončí v lepším případě právě v útulku nebo jiném odchytovém zařízení, v tom horším rovnou v psím nebi...
  4. Přál bych si, aby jedinci, občanská sdružení a další subjekty deklarující ve své činnosti pomoc psům se podle toho také skutečně chovali. Přál bych si, aby čím dál větší počet zájemců o jimi nabízená štěňata a dospělé psy v sobě našel dostatek odvahy a smluvní podmínku kastrace jim rovnou hodil pod nohy. Pokud by se potřebný počet lidí choval aspoň trochu statečně a odmítl takto "ošetřené" smlouvy podepsat, velmi rychle by nastal stav, kdy by podobné spolky musely přiznat pravdu - zda jim jde skutečně o pomoc bezprizorním pejskům nebo o něco zcela jiného. V této souvislosti upozorňuji na fakt, že mnohé tyto subjekty jdou již o level výše a budoucího majitele pejska smluvně vydírají tím, že dotyčný pes/fena jsou u nového "majitele" pouze v dočasné péči a pokud tito psí jedinci nebudou do specifikováné doby vykastrováni, budou těmto lidem odebráni...
  5. Přál bych si, aby lidé pochopili, že není ostuda nechat si poradit nebo pomoci. Přál bych si, aby lidé pochopili, že psí život utíká několikanásobně rychleji než ten lidský a není času nazbyt. Přál bych si, aby lidé pochopili, že pokud je tu někdo, kdo skutečně pomoci umí, pak není ostuda si o tuto pomoc říci dřív, než bude pozdě - jde o investici pro zbytek jejich společného života...
  6. Přál bych si, aby lidé pochopili, že pokud má jejich pes problém, pak je jen zrcadlem problému svého majitele. Přál bych si, aby tito lidé pochopili, že dotyčný problém je zapotřebí v prvé řadě odstranit u nich samotných a že mne kontaktují mimo jiné i z tohoto důvodu. Jsem zároveň jejich terapeutem a psychologem, bez toho to nejde a pokud spolupracují, vždy dosáhneme pozitivního výsledku. Zároveň však nejsem a nemohu být pouze hromosvodem jejich špatných nálad a komplexů - problém je zapotřebí si umět přiznat a aktivně s ním pracovat, ne si jeho prostřednictvím pouze ventilovat frustraci. Je dobré si všímat, jak se pes v podobném případě chová vůči mně a jak vůči vlastnímu majiteli, to je ta nejlepší zpětná vazba...
  7. Přál bych si, aby se lidé v jakémkoli oboru lidské činnosti chovali slušně. Aby se přestalo dít to, v čem jsou Češi a Slováci národními přeborníky - pomlouvání, zostouzení a štvaní snadné kořisti. Aby lidé začali člověka posuzovat na základě vlastního poctivého a nezaujatého poznání. Aby si začali vážit lidí, kteří i za cenu vlastního nepohodlí pomáhají jiným místo toho, aby si pro sebe hromadili majetečky a penízky. Aby si začali vážit skutečných hodnot a schopností, ne těch předstíraných nebo vytvořených pouze šikovným PR. Aby pochopili, že lidé pomáhající a zvládající v jakémkoli oboru lidské činnosti něco více nežli ostatní by neměli být terčem závisti a nenávisti - měli by být přijati s pokorou a vděčností, protože si svoje nadání nenechávají pouze sami pro sebe, ale věnují je potřebným. Tito lidé nejsou samozřejmostí, mají zde své poslání...
  8. Přál bych si, aby naše životy neotravovali duševní mrzáci, u kterých jejich osobnostní problémy dosáhly úrovně, kdy začínají vědomě a cíleně ubližovat svému okolí. Jejich hnacím motorem je nenávist plynoucí z jejich vlastních selhání, komplexů a neschopnosti a jsou to lidé vykazující společné osobnostní znaky - svoje činy konají s jasným cílem co nejvíce ublížit, nejsou schopni si přiznat pro sebe nelichotivou pravdu a sami o sobě mají neopodstatněně (a jimi samými neustále zdůrazňované) vysoké mínění. Člověk, který se ve svém životě skutečně k něčemu pozitivnímu dopracuje vlastním nadáním nebo umem, se tak nikdy nezachová - sám si totiž v české kotlině, kde se úspěch nikdy neodpouští, povinnou fázi útoků na vlastní osobu prožil a proto je nikdy nepoužije proti jiným. Duševní mrzák není člověk zasluhující politování, je člověkem zasluhujícím nejhlubší opovržení, protože své činy koná vědomě a s cílem ublížit. Chybí mu základní pokora, schopnost sebereflexe, chybí mu vděčnost za cokoli, co do svého života dostal. Chybí mu základní schopnost se sám za sebe a svoje chování zastydět, přiznat si, že v určitou chvíli selhal nebo se zachoval jako šmejd - místo toho jen vzroste jeho agresivita vůči cíli, který je v jeho očích zodpovědný za jeho vlastní selhání. Je záludný a mstivý - jednu ruku vám podává k pozdravu a v té druhé drží za zády otrávený nůž...
  9. Přál bych si, aby mezi lidmi obecně ubylo agresivity, arogance a zloby. Přál bych si, aby namísto těchto "komunikačních" atributů nastal čas férového jednání a respektování základních pravidel dialogu. Zároveň bych si ale přál, aby se lidé naučili a nebáli nazývat věci pravými jmény. Přál bych si, aby šmejda bylo možno nazvat šmejdem, pokud jím skutečně je. A přál bych si, aby lidé přestali mlčet a koukat do země v situaci, kdy by měli nahlas a zřetelně projevit svůj názor...
  10. Přál bych si, abychom jako lidstvo konečně začali být plnohodnotnými partnery všem ostatním bytostem na této planetě. Aby se naší praktickou, ne pouze proklamovanou filozofií stala spolupráce a respektování přirozeného života a potřeb nejen nás samých - tak, jak se tyto zásady už roky snažím vštěpovat svým klientům a vám všem namísto obecně propagovaných postupů založených na ponižování a zotročování praktikovaných "pány tvorstva". Co dáváme do života svým čtyřnohým kamarádům a jak se k nim chováme, to se nám zcela spravedlivě vrací v životě vlastním a takovými jsme ve skutečnosti my sami...

Závěrem přeji všem dobrým lidem a všem pejskům do tohoto roku ještě jednou hodně zdraví, štěstí a vzájemné pohody. Velmi rád se i v roce 2015 budu setkávat s těmi z vás, kteří za mnou přijdou bez postranních úmyslů, se skutečným přáním něco se naučit, svým pejskům dopřát co nejlepší život a ochotným přiznat a napravit vlastní chyby a omyly. Pro tyto z vás opět udělám, co bude v mých silách, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)

 

Po nějaké době jsem opět nucen vrátit se k tématu, kterému jsem se věnoval ve svém článku Šmejdi. Pro lepší pochopení textu článku tedy doporučuji nejprve přečíst zmíněný materiál, který se zabývá vysoce neetickou, nemorální a odsouzeníhodnou činností různých jedinců a sdružení obsahujících ve svém názvu různé "tlapky", šance" a "pomoci".

Subjektů, které namísto toho, aby budoucí majitele psů vedly k základní zodpovědnosti vůči jejich psímu kamarádovi, vedou je k jejich zmrzačení, absenci vztahu a "jednoduchým řešením".

Nejprve bych znovu chtěl zopakovat, že samotná kastrace zdravého zvířete je protizákonný akt odporující §4, odst.(1), písm. g) Zákona na ochranu zvířat proti týrání - konkrétně tedy ustanovení, které říká, cituji:

Tady není co řešit.

Tady opravdu není co řešit. Pro lepší pochopení, že tento zákon tu není pro srandu králíkům a plně se vztahuje na psy v jakékoli formě vlastnictví, ocituji několik jeho ustanovení:

Znovu opakuji - tady není co řešit, každá kastrace zdravého psího jedince je protizákonná, odporuje základním ustanovením Zákona na ochranu zvířat proti týrání. Tento zákon je dobře napsaný, je smysluplný a ošetřuje případy týrání přesně ve smyslu jeho účelu - cituji:

Takto jednají ti, kteří se obklopují aurou pomoci psům - ti, kteří na svá konta žádají finanční příspěvky - ti, kteří se nechávají chválit za svoji "obětavou pomoc"! Pokud to nazvu pravým jménem, pak zcela jednoduše svými smlouvami nabádají k trestnému činu.

Někteří šmejdi jdou ale ještě dál.

S oběťmi těchto bezcitných vyděračů, kterým naprosto nejde o spokojený psí život, ale o zcela jiné věci - šmejdů, kteří vychovávají majitele psů k pohrdání psím životem, nezodpovědnosti a krutosti - se setkávám v rámci své práce čím dál častěji. Kastrace je jim samotným proti mysli, ale jsou vyděšení, mají strach, že o své psí miláčky přijdou, pokud je nenechají vykastrovat. Argumentují tím, že to museli podepsat, protože jinak by jim pejska nebo fenku nedali. Já jim pak promlouvám do duše a vysvětluji, že se opravdu nemusí řídit smlouvou podepsanou pod nátlakem "Tohle musíte podepsat, jinak vám toho psa/fenku nedáme!" a že opravdu nemusí respektovat protizákonnou podmínku. Stačí jen trochu myslet - a nebát se...

Pro mě jsou a budou všechny tyto subjekty prachsprostými šmejdy. Ale stejně tak jsou a budou pro mě šmejdy i všechny ty sluníčkové slečny a dámičky, rozplývající se nad osudem "ubohé fenečky", "nádherného pejska", "feňulky k zulíbání", které jsou buď úplně pitomé nebo naprosto bezcitné - jelikož ani jediná z nich se nepozastaví nad tím, že inzerovaný a zcela zdravý mladý pes nebo fena (mnohdy ještě štěně) má velkým písmem zdůrazněno "Podmínkou adopce je kastrace."

Je to jednoduché, zkuste před těmito praktikami a bezdůvodným, krutým mrzačením zdravých psů a fenek konečně(!) nezavírat oči - v opačném případě totiž nejste o nic lepší...

Protože dokud šmejdi budou podporovat šmejdy, jakýmkoli způsobem, nic se nezmění!

Protože dokud se lidé budou bát a nechají se šmejdy vydírat, nic se nezmění! Uvědomte si, že tady nejde o licitování "ber/nech být" někde v autobazaru, tady jde o budoucí osud živého tvora! Nebojte se těmto praktikám vzepřít, nebojte se jednat podle svého svědomí, ne na základě protiprávních vyděračských podmínek!

Protože dokud se někteří lidé budou chovat jako šmejdi, budou se plnit útulky a jiní šmejdi budou podléhávat opojné moci rozhodování nad životem těch, kteří nemají šanci bránit své plnohodnotné životy...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí Vánoce

 

Mám rád to období od podzimu do začátku jara... čas, kdy se brzy stmívá a moje večerní procházky s Gardýskem tak dostávají úplně jinou atmosféru...

Celý rok a každý den spolu večer chodíme do lesa, ale touto dobou to bývá jiné.

Už bývá tma a les se chová úplně jinak... pár metrů od vás štěká srnec, jiný osamělý jedinec nebo malé stádečko vás chvíli ostražitě pozorují a pak odběhnou o kus dál... když je bezvětří a jasná obloha, vidíte každý obrys a slyšíte každé šustnutí, zadupání kopýtek vám prozradí zvířátko, které není vidět, ale je tam...

Jindy padne mlha a je vidět jen pár kroků před sebe...

Podzimní zamračené večery se zataženou oblohou a větrem kvílejícím mezi stromy jsou zas úplně jiné... strašidelné, vytvářejíci stínovédivadlo všude kolem...

Když padne sníh, je v lese světlo jako ve dne... ve sněhové pokrývce je jasně zřetelná každá stopa, stačí se jen trochu dívat a přečtete příběh, který je v tuto chvíli již minulostí, stejně jako stopy příběhu o člověku a psu, které za sebou zanecháváte vy sami...

Pokaždé je ta procházka trochu jiná, ale pokaždé je v ní ten jeden stálý neměnný prvek...

Pes.

Pes, který kráčí s vámi... vaše druhé a daleko bystřejší oči, uši a nos... stačí se na  něj dívat a objevíte věci a bytosti, které by vám navždy zůstaly utajeny... pootočení hlavy, vzpřímení uší, zavětření a psí tělo ve střehu a v plném soustředění signalizuje, že tu někde něco je...

Jdete spolu.

Jste smečka, vědomá si svých schopností... své síly, své dominance... nic vás nemůže překvapit, nic vás nemůže zaskočit, jste součástí tohoto lesa a stejně tak vás vnímají i jeho obyvatelé... zvířátka, stromy, keře, lesní skřítci a elfové...

Dýcháte s lesem a vnímáte, jak čas najednou plyne pomaleji... i vaše vlastní smysly najednou pracují jinak... tepová frekvence se zpomalí, nohy našlapuje pružněji a podvědomě se snažíte jít potichu...

A naplno vnímáte bytost, kráčející vedle vás... silnou, přímočarou... bytost, jejíž dávní prapředci se volně proháněli lesem ve svých smečkách... lovili, bojovali za sebe, vychovávali své potomky... a naplno si užívali a milovali svoji volnost, svoji svobodu...

To vše prožíváme s Gardýskem každý den.

Jít s pejskem do lesa - mezi stromy, jít opravdu spolu, ne vedle sebe, je úžasný pocit... dá vám odpočinek, relax... dá vám i tu mnou tolikrát zmiňovanou vnitřní pokoru, když si uvědomíte, oč je čtyřnohá bytost vedle vás na vyšší úrovni existence, charakteru, hrdosti i sepětí s přírodou...

Oni jsou dokonalí.

A nás... nás mohou aspoň trochu povznést výš... přitom sami se od nás nikdy nenechají stáhnout dolů...

Proto vás prosím... ty z vás, kteří tuto úžasnou atmosféru ještě nikdy nepoznali, protože se svými pejsky chodíte pouze někam mezi jiné psy a lidi... pokud je pro vás "procházka se psem" synonymem pouhého vypuštění pejska z vodítka, aby se proběhl... pokud potřebujete kolem sebe tlupu dalších pejskařů... pokud se v lese za tmy bojíte... najděte si tyto vánoční svátky čas pro svoje pejsky... a až se setmí, jděte s nimi do lesa... jděte skutečně spolu, ne jen vedle sebe... nechte doma mobily, vypněte mozek a zapojte instinkty... soustřeďte se na les, kterým budete kráčet, soustřeďte se na svého pejska, vnímejte spojení, které mezi vámi vznikne... zklidněte mysl, zklidněte dech a prostě vnímejte... a myslete na slova, která jsem tu napsal...

Svému pejskovi tak připravíte ty nejkrásnější Vánoce.

A možná i vy sami objevíte něco pro vás nového a krásného, co budete chtít zažít znovu a častěji...

Dejte svým pejskům ten nejkrásnější vánoční dárek...

Krásné Vánoce vám i všem vašim pejskům přejí


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Diskuze po česku

 

Slovo "diskuze/diskuse" pochází z latinského discussio a významově znamená věcný rozhovor na určité téma. Dle definice Wikipedie diskuze od účastníků vyžaduje, cituji:  

Ne tak v Česku.

V našich končinách bohužel v naprosté většině diskuzí z libovolné zájmové oblasti nefunguje ani jeden z výše uvedených atributů.

Další atributy českých diskuzí na obecné téma mi před pár dny připomnělo, když zemřel známý muzikant s talentem od Boha - člověk, po kterém tu zůstává spousta krásné muziky. Bohužel, v očích české veřejnosti se dopustil jednoho velikého prohřešku, který mu ti malí čeští zakomplexovaní človíčkové nemohou odpustit: žil jinak než oni. Žil po svém, psal muziku, miloval ženy a čerta starého se staral, co si o něm kdo myslí - byl bytostným bohémem a maximálně využil muzikantský dar, který mu byl dán do vínku.

Jenže žil v Česku, v zemi mnoha chytrých a inteligentních, ale také mnohem větší skupiny hloupých, zamindrákovaných a závistivých lidí. Mnozí z nich mu nedali pokoj už v době, kdy byl těžce nemocný a nemohl se bránit a reagovat, ale ty pravé žně přišly hned po jeho odchodu. Zcela v souladu s povahou závistivých, neschopných a zlých lidí ho začala různá individua pomlouvat, vytahovat spoustu smyšlených nebo nesouvisejících záležitostí a dokonce se našli tací, kteří začali veřejně tvrdit, že vlastně nic nedokázal.

Úspěch se v této krásné zemi totiž neodpouští a je tak snadné štvát zesláblou (ještě lépe již mrtvou) kořist...

Tím talentovaným muzikantem byl pan Petr Hapka a nejvíce špíny na něj naplival člověk, který sám v muzice nedokázal vůbec nic.

Protože přesně to je další vlastnost českého "diskutéra" - kritizovat cokoli, kohokoli a bohorovně nechat stranou fakt, že onen kritizující danému oboru naprosto nerozumí, natož aby v něm sám něčeho dosáhl. Vidět je to všude - ve sportu, v umění, v zájmových činnostech, ve věcech týkajících se našeho běžného denního života. Osobně se pak vůbec nedivím tomu, že spousta věcí u nás vypadá, jak vypadá - do něčeho se pusťte a nečekejte podporu a ocenění, čekejte útoky, nadávky, čekejte lži a pomlouvání. Všeho toho se vám v české kotlině dostane mírou vrchovatou, s bohatou podporou těch, kteří na tom vydělávají - média, provozovatelé diskuzních fór, různé zájmové skupiny a jednotlivci jedoucí na vlně "sami nic neumíme, ale to nahradíme vulgaritou a agresivitou".

Je příznačné, že v každém oboru nejvíce vyřvávají, "kritizují" a nadávají ti, kteří ve svém životě sami nedokázali nic. Závist, komplexy, osobnostní slabost... to není náhoda, to už je diagnóza.

Za těch už více než 15 let své práce v oboru psí komunikace a etologie, práce s lidmi, se s výše uvedeným setkávám na vlastní kůži už velmi dlouho. Spokojení mlčí a lůza řádí - vzhledem ke skutečnosti, že svoje útoky vůči mně nebo mým psům nejsou schopni podpořit fakty, prostě si je vymyslí - je přeci tak jednoduché něco pozměnit, zcela vytrhnout z kontextu nebo si to natvrdo vycucat z prstu. Je přeci tak jednoduché dupat zlostně nožkou do země a vykřikovat "von nám něco neukázal" a opět velkomyslně přehlédnout fakt, že tomuto zlostnému rozmazlenému dítěti (schovanému v masce dospělého člověka), které chce i nemožné hned a okamžitě, bylo vícekrát vysvětleno, proč některé postupy skutečně nelze předvádět formou cirkusového vystoupení.

Je tak charakteristické, že nejvíc se vztekají ti, co sami neumějí nic jiného než závidět někomu, kdo něco lidem kolem sebe dává. On to umí, já ne - takže budu postupovat přesně v duchu starého a velmi výstižného českého přísloví o tom praseti v chlívku "panebože dej, ať sousedovi chcípne"... když zemřel Šedy, byly to pro některé šmejdy druhé Vánoce, prý jsme měli chcípnout spolu...

Je tak charakteristické, kolik Čechů se "odborně" vyjadřuje k věcem, kterým nerozumí a ve kterých sami potřebují pomoc, protože v nich těžce selhávají. Pokud budu já sám potřebovat pomoc od lékaře specialisty, sklopim uši, schovám ego a budu se chovat slušně - ne ho veřejně pomlouvat na netu a pak za ním jakoby nic přijít a chtít pomoc od toho "vyvrhele". Zcela zákonitě tak riskuji, že mi tento člověk můj přístup připomene a pokud ve mně zůstala špetka charakteru, bude se pode mnou hanbou otevírat zem...

Je tak charakteristické, kolik Čechů (opět v jakékoli branži) uvažuje způsobem "po mně potopa". Nechá si pomoci a pak to rozjede - všechno je špatně, jasně, přece nebudu odporovat své tlupě, mohl bych si udělat zle - a on je sám...

Osobně se držím jednoho pravidla. Nevyjadřuji se k věcem, kterým nerozumím a kde jsem nic nedokázal - vyjadřuji se pouze k tématům a postupům, která dobře znám ze své vlastní práce a ve kterých mám za sebou prokazatelné pozitivní výsledky. Jen tak si pak mohu dovolit argumentačně "rozebrat" práci někoho, kdo ji dělá špatně a vede lidi zlou cestou - ne mlčet (jak si někteří mylně vykládají slušnost), ale mluvit a psát, protože pokud budu zlo pouze zdáli sledovat alibisticky schoulen v koutku, pak se na něm sám budu podílet. A byl bych špatným člověkem na svém místě, pokud bych neměl odvahu bojovat za správnou věc.

K tomu, aby člověk byl schopen férovými prostředky ve svém životě něčeho dosáhnout - někomu účinně pomoci i za cenu vlastního nepohodlí a ne si jen pro sebe hrabat nějaký majeteček, k tomu opravdu musí mít v této době a společnosti odvahu, sebejistotu a potřebnou zarputilost. Musí lidově řečeno "mít koule" na to svoji pravdu prosadit. A musí si zároveň zachovat vnitřní pokoru.

Pokora je to, co "diskutujícím" opět tak tragicky schází. Pokora k sobě samému, pokora k člověku, který jim něco poskytl, poradil, pomohl. Místo toho opět nastupuje závist, zloba a agresivita...

Člověk, který si je (a může být) jist svojí pravdou, který ji dokáže prosazovat, bude vždy okolím vnímán jako dominantní - další jev, který lidé v této zemi tak špatně snáší. Ale nemůžete se svojí pravdou vystupovat nejistě a nevýrazně - proč také? Je přirozené, že pronesete větu "Ten čtverec je bílý.", ne větu "Ten čtverec by asi mohl být bílý... co myslíte... nevadí vám, že to říkám... ale třeba je jiný, samozřejmě..."

Opět - normální, nezakomplexovaný člověk tu první větu přijme, protože ten čtverec prostě bílý je. Jen slabý, problémový jedinec zase bude plakat a vykřikovat, jaký je pan XY hulvát, protože mu řekl, že ten čtverec je bílý - a že je fakt bílý? Ale o to tu přece nejde, to není důležité!

Ano. Neschopnost rozlišit to skutečně podstatné od nepodstatného je dalším poznávacím znakem českého "diskutéra". Ego dotyčného stříká ušima...

O co přirozenější a pochopitelnější by měla být tato věc v branži psí - submisivní nebo nejistý jedinec nemůže zvládnout cizího psa (ani svého vlastního). Pes je okamžitý, neomylný a komplexy nezatížený indikátor, na rozdíl od některých svých majitelů. Proto se mnou psi fungují. A i kdyby mohli, neměli by následně potřebu si někde stěžovat, pomlouvat nebo závidět. Proto se mnou spolupracují, proto mě kontaktují, proto mě i po letech radostně vítají. Reagují na mne kolikrát lépe než na svého vlastního člověka - a nikdy by to neudělali, pokud by mne nevnímali jako pozitivní osobnost.

Je dobré potlačit svoje ego a nad tímto jednoduchým faktem se občas zamyslet...

Skutečná diskuze?

V Česku nefunguje nikde, kde je diskutujícím volně umožněno ventilovat ze sebe svoje komplexy, frustrace a osobní nenávisti. Osobně na žádné diskuze nepřispívám, ani na psí, ani na jiné. Na ty psí se jdu jen občas kouknout, jestli se něco za tu dobu změnilo k lepšímu (nezměnilo, je to naopak čím dál horší). A občas si stejně pasívně zajdu na diskuzi k článku o nějakém člověku nebo problematice, které mě zajímají - beru to čistě jako terapeutickou metodu pro ověření, že se nejedná jen o mne, ale že i kdyby kdokoli včetně mě snesl lidem certifikované modré z nebe, nebude to stačit. Ta modrá bude málo modrá nebo moc modrá... nebo dotyčný žije (žil) nějaký divný život...

Také pro leckoho žiju "divný život". Sám se svým pejskem, který mi každým okamžikem své čisté existence dokazuje, že ten problém je opravdu v lidech. V těch konkrétních lidech, kteří už zoufale nezvládají sami sebe a stávají se v pravém slova smyslu bytostmi zlými, útočnými a nenávistnými - tak jak to dokazují svými chováním a komentáři na internetu nebo čas od času i osobně.

A každý den, po každém svém nenávistném verbálním nebo písemném útoku, by si takoví lidé měli stoupnout před zrcadlo, podívat se na sebe - a dát si sami sobě poctivou facku...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Cena psího života

 

K tomuto krátkému zamyšlení mě přimělo opětné setkání se způsobem myšlení některých skupin majitelů psů v poslední době. 

Pro mne i pro lidi mé krevní skupiny je cena života našeho pejska nevyčíslitelná - nedá se vyjádřit v penězích a neprodali bychom ho za nic na světě, jeho hodnota se skrývá v něm samém, v čase jeho života, který nám celý nezištně věnuje... v tom, že s námi prostě je.

Za svůj "psí život" jsem se ale nejednou setkal se zcela jiným přístupem - nejen z doslechu, ale i osobně. První skupinou, u které jsem osobně zažil cynickou realitu, byliněkteří jedinci z řad chovatelů - lidé, které jsem potkal na psích výstavách a kteří hodnotu života svého pejska poměřovali výhradně jeho potenciálními nebo reálnými výstavními úspěchy. Na vlastní oči jsem zažil jedince, kteří své zklamání z "neperspektivního psa" vyjádřili hned na místě snahou sehnat kupce na svého pejska, protože "tohle nemá cenu, pořídím si lepší štěně"... snahou zbavit se fenky, která zřejmě nerodila dostatečně "kvalitni jedince", snahou zbavit se psa, který by se nestal krycím přeborníkem...

Jakkoli to zní pro nás neuvěřitelně, zažil jsem to nejednou. Podobných lidí je bohužel dost - popis jejich pejska sestává vyhradně z výčtu úspěšných výstav a hodnocení, popřípadě krycích/vrhových kvalit. Jakmile pejsek překročí zenit "produktivního života", u svého majitele končí a tento jej nahradí novým, mladým, neopotřebovaným jedincem...

Druhou skupinou, která má z mého pohledu zvrácený hodnotový žebříček, jsou někteří lidé pohybující se ve sféře "pracovních psů" - ať už z oblasti kynologie, záchranařiny nebo třeba myslivosti. Hodnota života jejich pejska je dána jeho pracovní výkonností, počtem bodů, schopností svému majiteli polechtat ego počtem pohárů a diplomů vystavených na zaprášené poličce. Pokud dotyčný pes ego lechtá málo, je bez milosti prodán - opět jako neperspektivní pes, se kterým je přece zbytečné ztrácet čas...

Poslední skupinou jsou obecně lidé, které jejich pes "baví" jen určitý čas. Zažil jsem libereckého figuranta, který se otevřeně chlubil tím, že ho každý vlastní pes zajímá jen dva roky, pak ho prodá, protože ho nic nového už nenaučí - zažil jsem a dodnes zažívám lidi z tohoto prostředí, kteří vidí svého psa pouze jako pracovní nástroj s určitou finanční hodnotou. Z nich se potom rekrutují borci, kterým svítí oči, kdyź vyřvávají "Mně za psa nabízeli dvacet tisíc, to byl pes vycvičenej!"...

Hodnota psího života se nedá vyjádřit ekvivalentem papírových bankovek nebo kovových mincí. Stejně jako lidský život i ten psí je jedinečný a pokud opominu okamžik koupě štěněte, není a neměl by nikdy být na prodej. Neměl by být hodnocen počtem "úspěchů", ať už v jakékoli oblasti. Měl by v srdci i hlavě svého lidského souputníka od začátku až do konce zůstat tím, co je zcela mimo sféru a vliv dnešního spotřebního světa, kde se vše měří penězi.

Bohužel ne každý majitel psa tuto jednoduchou věc pochopí...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Instruujte mě přes mail..."

 

Občas bývám konfrontován s neuvěřitelným myšlením některých lidí.

Před týdnem jsem odepisoval na tento dotaz - již sám o sobě alarmující a mnohé prozrazující, ale přesto jsem doufal, že jeho pisatelka (jak jsem mimo jiné ve své odpovědi uvedl) je pouze obětí, nikoli původcem. Bohužel, ta druhá varianta se ukázala býti realitou...

Od pisatelky mi následně přišel první mail, ve kterém mi paní sdělila, že psa hodlá nechat vykastrovat a že by bylo fajn, pokud ji budu instruovat přes mail, protože ona se svým psem nikam nepojede. A že mi může poslat jeho míry, váhu, fotky - plus ještě pár dalších podmínek, které si paní nadiktovala (včetně finančních).

Přiznám se - chvilku jsem přemýšlel, jestli to paní myslí skutečně vážně. Bylo to však napsáno takovým stylem, že ač nerad, tuto eventualitu jsem musel přijmout - a napsaljsem odpověď, ve které jsem pani vysvětlil, že "na dálku" to skutečně nepůjde a svoje výsledky mám mimo jiné právě proto, že s klientem a jeho pejskem pracuji vždy osobně a kontaktně. Vzhledem k plánované kastraci jsem připojil i odstavec o základním přístupu k živému tvoru, v tomto případě mladému zdravému psu plus doporučení prostudovat si Poradnu a tyto dva moje články:

Než necháte svého psa vykastrovat...

Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?

Přiznávám, že jsem v hloubi duše doufal, že paní svůj názor změní - jak ohledně kastrace, tak i nabídky mé pomoci v situaci, kterou absolutně nezvládá a která spěje (vzhledem k typu pejska a aplikovaným postupům) k velice špatnému konci. Bohužel, ani tentokrát se happyend nekonal...

Paní poslala druhý mail.

V něm mi sdělila, že sama všechno zná a umí a nemá chuť někam jezdit nebo za něco platit. Kastraci prý nechá provést, jakmile to bude možné (v současné době se údajně pejsek zotavuje z nějakého zranění) a že prý si myslí, že je to velmi potřebné. Že prý nedovolí, třebaže je to zdravý a mladý pes, aby (cituji) "svoje geny vzaté neznámo kde, zkřížil s někým a vznikl pes, který může být pak i zabiják" (protože prý psi z útulků osvojení jejími sousedy se potulují po okolí a tohle dělají). Následoval argument "zajištění bezpečnosti okolí", psa si prý vzala s tím, že mu zajistí šťastný život(!) a se mnou že to prý byl jen pokus...

Na tento myšlenkový exces už jsem nereagoval. Určitý typ lidí (nejedná se zdaleka o ojedinělý případ) totiž opravdu přemýšlí tak zvláštním způsobem, že jakákoli další komunikace s nimi je naprosto marná - i toto jsem se musel za ty roky své práce naučit. Včetně toho, že nějakou jinou cestou se jim to v životě vždy vrátí, aby se poučili. Protože pokud je někdo schopen tvrdit, že pro svého pejska chce štěstí a proto ho nechá vykastrovat (zde navíc křížence mastiffa a stafforda, důsledky si umíte představit sami)... pokud na jednu stranu chce údajně pomoci, ale zároveň není ochoten tomu věnovat základní potřebný čas a námahu, bez čehož nelze pomoci nikomu... pokud se někdo holedbá tím, že měl samé větší a velké psy z útulku a všechny zvládl do "poslušných mazlíků" - ale troufám si dle vystupování autorky tohoto výroku tvrdit, že pravda zřejmě bude dost odlišná... pokud prostě a jednoduše člověk takto uvažuje, pak je to velmi zlé.

Jak asi tento "šťastný" pejsek dopadne? Jsou mu dva roky, ještě není psychicky dospělý. Má rád lidi (pokud ale ve svých dvou letech tíhne k cizím víc než k vlastní majitelce a absolutně na ni není navázaný, už tohle je jasný signál), jeho majitelka ho ale zcela evidentně nezvládá a svoje pochybení hodí doživotně na svého psa ve formě kastrace. Tím svoje dílo zkázy dokoná. Místo toho, aby přehlédla stín svého ega a uvědomila si, že potrestat by měla sama sebe, ne psa, který už teď je její obětí. Místo toho, aby pomohla jemu a v neposlední řadě i sama sobě.

Tohle je šílený a pro pejska navýsost krutý a likvidační přístup, v mých očích nekompromisně odsouzeníhodný a jako k takovému k němu i přistupuji.

A ano - i tady se nemálo podepsali oni "takycvičitelé", kteří si prostě a jednoduše neumí se psem poradit. Kolikrát jsem tu už psal, že tací "odborníci" by se měli věnovat jiné práci, protože kromě fiasek se svými klienty jim berou jakoukoli chuť následně kontaktovat ještě někoho jiného? Nerad to píšu, ale je to tak a nebudu je šetřit, protože primárně škodí psům svých klientů buď přímo nebo následně znechucením jejich majitelů.

Není pro mě vůbec lehké tyto případy sledovat. Fyzicky mě bolí vědomí, co podobní psi zažívají. Jsou lidé, jejichž myšlení nikdy nepochopím - pokud totiž mám problém, pak mi přijde přirozené a logické být šťasten, pokud najdu řešení - třeba ve formě člověka opravdu znalého oné problematiky, který ji rozebere, pojmenuje příčiny a důsledky a nabídne účinnou osobní pomoc. U čerta jedno mi bude, že řekne i "způsobil jsi to sám, človíčku, dělal jsi chyby". A pokud půjde o živého tvora (dítě, blízkého člověka, zvířátko) - pak o to víc zahrabu své ego a půjdu se věci učit dělat správně...

Ne žádat (zcela nesmyslně) "instrukce přes mail", protože se mi nechce nikam jet.
Ne místo změny vlastního přístupu doživotně zmrzačit živého tvora, kterému jsem život nedal a který je na mých rozhodnutích plně závislý.
Ne svoje špatné úmysly pokrytecky obhajovat "veřejným zájmem" a ještě tím hloupě přiznat, že svého psa nejsem schopna zvládnout, bude se mi toulat po okolí a "křížit svoje geny". Nebylo by normální naopak nechat se poučit, nechat si poradit a svého pejska na sebe navázat?

Poslední věta dotazu - ironie?

"A jestli budete mít nápad, který pomůže, tak jste super."

A znovu se podívejte na toto video s mladou majitelkou fenky rhodéského ridgebacka. Je velmi poučné, je o pokoře a zodpovědnosti. Mnozí by se od slečny mohli těmto vlastnostem učit...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Otřesný příběh jednoho pejska

 

Případ pejska, o kterém bude toto povídání, je hodně smutný. Na osudu nešťastného jack russella nesou jasnou a prokazatelnou vinu jeho majitelé stejně jako ti, kteří měli pomoci a místo toho jen shrábli peníze v lepším případě za nic a v horším případě za to, že se nevratně podepsali na devastaci psí psychiky. A nebýt toho, že se lidští protagonisté tohoto příběhu vůči pejskovi zachovali tak, jak popíšu v dalším textu, nikdy bych jej nemusel zveřejnit.

Vše začalo jedním telefonátem - před nedávnou dobou mě kontaktovala jedna paní s tím, že mě doporučil náš společný známý a že prý jsem poslední šance pro jejich čtyřletého (až u mne v Liberci vyšlo najevo, že je mu ve skutečnosti už 5 let) jack russell teriéra, jinak že ho nechají utratit. Prý se jedná o extrémně agresívního jedince, který startuje proti psům i proti lidem a několik lidí již pokousal - včetně malého dítěte. Že už byli u několika odborníků, nikdo si neví rady a že mu tedy dají tuto poslední šanci...

Vysazený prý je na psy, malé děti a chlapy.

S paní jsem se samozřejmě hned domluvil, tento týden za mnou přijela s pejskem a s manželem. Vystoupili z auta, pejsek spustil řev na celé okolí, dostal náhubek, představili jsme se a šli pracovat. Už sledování pána s pejskem na vodítku při přesunu do vhodného prostředí o pár set metrů dál mi prozradil základní fakta - pes v 5 letech absolutně nezvládnutý, velmi vystresovaný, bez sebemenšího vzájemného kontaktu se svým majitelem. Došli jsme na místo, pán začal s pejskem na vodítku nesmyslně běhat po louce, lépe řečeno ho vláčet za sebou a kolem sebe (JRT přeci jen patří mezi "lehké váhy", třebaže tento byl už lehce obézní vlivem kastrace a špatné životosprávy). Zatím jsem je nechal být, jen jsem oba po očku sledoval a mezitím vyzpovídal paní, abych se dozvěděl pejskovu minulost.

Dostal se k nim jako cca 4,5měsíční štěně od předchozích majitelů, kde byl údajně týraný, děti do něj kopaly - jakkoli toto zní na první pohled jako jasný zdroj problémů, jeho skutečné utrpení mělo následovat teprve u těchto lidí...

Podle autentických informací od jeho nynější majitelky (bylo trochu složitější od paní vyzvědět přesné časové a faktické údaje, ale pro jistotu jsem si je nahrál rovnou do záznamníku, samozřejmě s jejím souhlasem - měl jsem nějaké tušení, že je budu potřebovat a nechtěl jsem nic pomotat) začaly problémy s "agresivitou" hned po převzetí. Jako 4,5měsíční štěně prý zahnal souseda(!), poté napadl a pokousal malé dítě. Takže putoval rovnou na cvičák, kde si prý s ním cvičitelka nevěděla rady (stále mluvíme o ani ne půlročním štěněti!), tak šel zhruba na 6 měsících na jiný cvičák v jiném městě. Ani tam si s ním neporadili(!)...

Následovaly další problémy a kousáním a napadáním. Aby to paní "dala do pořádku", nechala toho malého chudáka někde mezi rokem a rokem a půl věku VYKASTROVAT...

Samozřejmě se nedalo "do pořádku" vůbec nic. Ale to ještě zdaleka nebyl konec.

Mezi rokem a půl a dvěma lety věky pejsek putoval na převýchovu k jedné paní. Byl u ní 4 týdny a z "cvičitelky" vylezlo, že si s ním také neví rady a že si ho tedy vezme na další 4 týdny a pejsek dostane ELEKTRICKÝ OBOJEK...

Majitelé pejska s tím souhlasili. Ani ne dvouletý pes tedy strávil dva měsíce svého života mimo svůj domov a své lidi, kterým to přišlo zcela normální (jinak by na to samozřejmě nepřistoupili) a měsíc s elektrikou na krku (což jim opět přišlo zcela v pořádku). Normální jim přišlo i to, že jejich pes je v neznámých rukách a oni absolutně nemají kontrolu nad tím, kdo a co s ním provádí. V tomto okamžiku jsem si na ně začal dělat svůj soukromý a ne zrovna pozitivní názor...

Pejsek se vrátil a problémy pokračovaly - zcela logicky a přirozeně u tvora, ze kterého v tu dobu už musela být psychická troska. V jeho cca 3 letech následovala návštěva mediálně známého a profláklého "psího psychologa", která opět nic nevyřešila - není divu, nesmyslnost a hloupost jeho rady "posaďte psa k problému zády a ať vám kouká do očí" musí být každému soudnému člověku jasná na první pohled. (Pokud tomu tak není, milerád ji veřejně rozeberu stejně jako jsem to udělal v případě této paní a pána.)

Celou tuto tragikomedii završila údajná léčitelka, ke které majitelé tohoto pejska také zamířili. Podle jejího dobrozdání jde jejich pes prý po každém člověku, který má nějaký problém(?). Její "nápravný zákrok" pak spočíval ve blíže nespecifikované aplikaci jakýchsi vůní (Bachovy kapky?), jak se dalo předpokládat, opět bez jakéhokoli účinku.

Tohle mi opravdu stačilo. Pejska jsem si převzal (v tomto okamžiku ještě s náhubkem, protože po jeho minulosti a vysazenosti na chlapy bych se nedivil a ani mu nemohl mít za zlé, pokud by v prvním okamžiku vystartoval i po mně) a majitele poslal o kus dál, aby mi pejska negativně neovlivňovali a zatím se jen dívali. Po několikavteřinové panice "jsem zas u cizího člověka, zas mi budou ubližovat" a mé následné kontaktní komunikaci se pejsek zklidnil. Kdo mě zná, ví - vyhodnocení "who is who" u mne probíhá vždy velice rychle. Dlužno poznamenat, že ani v okamžiku dominantního kontaktu po mně nevystartoval, nezavrčel. Potřeboval jen chudák vedle sebe konečně někoho, komu může věřit. Byl jen vyděšený, měl v očích přesně ten mix strachu a naděje, který jsem už u tolika psychicky týraných psů viděl...

Pejsek byl v klidu, pokračovala moje kontaktní a emoční komunikace a jeho majitelům jsem udělal krátkou, ale jasnou přednášku o tom, co do té doby udělali špatně a co to udělalo s jejich pejskem. Nebyla to práce jednoduchá - pán mlčel a vypadal, že soustředěně poslouchá (až později jsem zjistil, proč to tak vypadalo), bohužel paní stále vykřikovala, že ona pracuje s dětmi a všechno ví a jejich pes... že je jenom pes. To už jsme se bavili o kastraci a paní odmítala přijmout fakt, že ani u psa (stejně jako u člověka) se nejedná o pouhé vyříznutí kusu masa bez jakýchkoli dalších následků na organismus a vzorce chování. Už mě to po tom všem nepřekvapovalo, ale řekl jsem si, že nejlepším argumentem bude, když jim předvedu, jak bude pejsek fungovat se mnou...

Vzal jsem malého na vodítko a vyšli jsme. Šli jsme spolu všichni něco přes hodinu - nejdřív lehkým terénem, abych měl čas s pejskem udělat všechno to, co jsme oba potřebovali. Potkávali jsme nějaké lidi, pejsky... ten můj se čím dál víc zklidňoval, stačilo málo. Ať jsem udělal cokoliv - ani jednou po mně nevystartoval, nezavrčel. Už jsem mu mohl věřit a věděl jsem, že vedle mne už nezpanikaří - to jediné by ještě mohlo vyvolat agresi ze strachu.

Sundal jsem mu náhubek a šli jsme do ostrého provozu - psi za plotem, kolem nás, auta, lidé, staří lidé s holemi. Pokud se mu něco nelíbilo, vyštěkl (asi dvakrát za celou procházku) - ale stačil můj kontakt, zvukový signál nebo pohled a okamžitě byl v klidu. Jeho majitelé šli celou dobu vedle nás, vše viděli a poslouchali moje komentáře ke konkrétním situacím...

Pejsek byl úžasný a s každým dalším metrem víc v pohodě...

Došli jsme zpátky k autu majitelů pejska. Pejsek si lehl na zem a dalších cca 20 minut našeho rozhovoru ležel, odpočíval, žádné štěkání, žádné startování...

Nastala poslední fáze - můj rozhovor s pánem a paní. Paní se přiznala, že je z celých těch 5 let už vysátá, unavená, možná jí pár věcí i docházelo - nevím. Tak jsem mluvil převážně s pánem - už jsem tušil, že je cizinec, opravdu byl, ale měl dobrou češtinu, jen občas tam probleskl cizí přízvuk. Byl to Američan, působil celkem sympaticky, dost let tu už se svou manželkou žil i pracoval. Tak jsem oprášil svoji angličtinu, mluvili jsme spolu jeho rodným jazykem, protože některým pojmům v češtině nerozuměl. Co mě zarazilo, bylo ze strany obou manželů až přílišné zdůrazňování peněz a toho, jak je nemají, protože investují do svého domu... přesto jsem jim nabídl svůj individuální výcvikový servis s tím, že je načase konečně investovat do skutečné pomoci, ne platit "pseudoodborníkům" za týrání jejich pejska. Už poněkolikáté jsem poslouchal, jak oni vlastně za nic nemůžou, protože jen poslechli rady někoho jiného... pokud se takto obhajuje člověk, který bez mrknutí oka nechá svého psa zmrzačit kastrací nebo ho týrat elektrickým obojkem, otvírá se mi kudla v kapse. Ale právě v zájmu pejska musím tolikrát zatnout zuby...

Domluvili jsme se, že jim vyjdu vstříc v rozdělení individuálu na dvě části (třebaže to dělám velmi nerad, protože to naruší výsledek celé akce) a oni že mi dají do dvou dnů vědět. A já naivně věřil, že i tohoto pejska budu moci zachránit.

V pátek mi přišel mail. Jeho autorem byl pán a byl psán v angličtině. A stálo v něm, že do individuálního výcvikového servisu nejdou (důvodem jsou prý peníze) a že se budou řídit mými instrukcemi a sledovat PSÍ STRÁNKY FALCO - třebaže jsem je výslovně upozornil na to, že jen teorií se psí komunikaci nenaučí, stejně jako třeba u řizení je k tomu nezbytně nutný dobrý učitel a praxe pod jeho dohledem...

Chvíli jsem jen tak seděl a znovu si před očima promítal ty více jak dvě hodiny, které jsme spolu strávili. Jejich reakce, názory... a především jejich malého vykastrovaného, psychicky zničeného a vystresovaného pejska, kterému se mnou bylo tak dobře - třebaže jsem byl pro něj cizí a navíc chlap. Před očima mi prolétli i "odborníci", kteří dali tomu psímu chudákovi tak zabrat jen proto, že kromě povelů nic neznají a neumějí. Jen z lidí tahají peníze a ani se tak moc nemůžu divit, že jejich zklamaní klienti už ztrácejí důvěru v cokoliv.

Kdy už lidé konečně prohlédnou jejich vylhaná PR a image? Všechny ty "cvičáky", "psí psychology" nebo "odbornice na problémové chování psů"? Vy, co v tomto případu figurujete - styďte se za to, jak jste se podepsali i na tomto JRT - a to je jen kapka v moři!

Toto vše ale neomlouvá samotné psí majitele. Všechna rozhodnutí byla jejich a právě tato rozhodnutí zásadní měrou dostala pejska do stavu, kdy se s ním dnes bojí kamkoliv jít. To jsou jejich vlastní slova, přesto neprojevili ani tolik vztahu ke svému pejskovi, aby se zeptali - pane Dostál, chceme svého pejska zachránit, můžeme domluvit splátkový kalendář? Nebyli by zdaleka první, vždycky mi jde v prvé řadě o psa a vše lze domluvit. Jen musí člověk projevit zájem.

Nejméně třikrát jsem slyšel "kdybychom nechtěli pomoct, tak jsme nepřijeli". Slova, jen slova - protože pokud by o pomoc skutečně stáli, okamžitě by po ní skočili.

Natolik dobře znám lidi, že vím, že za údajným "finančním důvodem" stojí něco zcela jiného - nebyli to žádní chudáci o sociálních dávkách. Vím i co - po celou dobu jsem sledoval nejen pejska, ale i jeho majitele. A ono je pro jisté lidi tak těžké přijmout odpovědnost za své chyby, že? Odpovědnost za svá rozhodnutí, za svůj alibismus.

Je tak těžké si přiznat "zvoral jsem to", že? A ještě těžší "dám věci do pořádku, protože tenhle člověk mi názorně ukázal, že to jde"...

Ono nechtěli slyšet "Pomohu vám." Nechtěli vidět, jak úžasný jejich pejsek umí být, pokud vedle sebe má člověka a ne jen lidské ego. Dnes už to vím - pejska odsoudilo právě to, že někdo jiný, první člověk v životě jejich pejska, si s ním uměl poradit.

Ano, tohle někteří lidé nezkousnou. A jejich ego popraví pejska, který měl tu smůlu, že ani podruhé nedostal šanci u člověka se základním vztahem k psímu životu.

Kastrace, elektrický obojek, pět let psího trápení... A můj pocit marnosti, protože ani praktická demonstrace evidentně nestačí k tomu, aby si jistý typ člověka sáhl do svědomí, přiznal svoje pochybení a byl šťastný za to, že konečně našel člověka, který jeho pejskovi umí pomoci.

Pokud ovšem opravdu chce pomoc a ne verdikt "utraťte ho".

A dobře vím, proč jsem tomuto manželskému páru už na začátku řekl: "Pokud si nenecháte poradit, pokud nezměníte svůj přístup a pokud svého pejska necháte utratit, pak ho zavraždíte. A tyto věci se v životě vrací jak bumerang."

Na mail jsem samozřejmě odpověděl - také v angličtině. Ocituji z mé odpovědi jeho poslední část - kdo chce, jistě si ji bude umět přeložit:

"I hate to say it, but it's not really about nations and countries, but about the people... as your wife said itself - "it's only a dog"… Very sad."


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...

 

Čas od času dávám na své PSÍ STRÁNKY FALCO zpětnou vazbu od lidí, kteří absolvovali některou z mých praktických akcí - jako ilustraci jejich reálného přínosu pro pejsky a jejich lidské parťáky a jako další doklad toho, jak moc záleží na samotných lidech. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody - toto rčení má v mé skladbě klientů absolutní platnost. Jen někdo pochopí, že musí změnit především svoje vlastní myšlení a konání.
A jen někdo si umí vážit darů, které dostává... darů, které nejsou samozřejmostí ani povinností.
Pisatelka následujícího mailu absolvovala se svým maďarským ohařem během posledních let moji osobní konzultaci, přednášku i výcvikové a relaxační soustředění. Co všechno tyto akce jim oběma daly, si už můžete přečíst sami...

Dobrý den, Vážený pane Dostál,

krátce po návratu ze soustředění jsem Vám chtěla hned napsat, kolik jsem toho na soustředění zažila. Poděkovat za práci a trpělivost a obětavost a jakým přínosem pro mne a mého psa soustředění bylo. Jak moc se mnohé vylepšilo, co jsem pochopila atd......

Protože když jsem se vracela domů, měla jsem pocit, že jsem byla pryč půl roku a ne jen 3 dny...., ale jak běžel čas, zjistila jsem, že potřebuji nejprve si utřídit zážitky a poznatky a proto Vám píši až nyní.

Když jsme si pořídili Tina MOK, museli jsme spoustu věcí přehodnotit. Doma jsme změnili organizaci volného času i dovolených, ( dříve letadlo, nyní jezdíme společně autem. Neumím si představit, že bychom Tina na týden nebo dva někam odložili, byť do luxusního " psího hotelu" myslím, že nejen on, ale i my bychom z dovolené nic neměli.

Když jsme s naším Tinem, 8 měsíčním štěnětem byli poprvé u Vás na konzultaci, byl to pro mě docela šok, protože před setkáním s Vámi jsem nevěděla spoustu věcí, které jste mě naučil. Nakonec jsem pochopila, že záleží především na mě, na mém chování, přístupu aby mě Tin rozuměl a cítil ve mně oporu.

Také Vaše přednáška v Litvínově byla pro mě velkým přínosem a utvrdila mě v tom, že nás učíte právě tu správnou cestu, jak zvládnout komunikaci se svým psem a dopřát mu hezký "psí život s námi.

A o tom to podle mého názoru je, že když si pořídím psa, uvědomit si že to není "přece jen pes" , ale živá bytost, která cítí, myslí, miluje a to především nás, dává nám radost a svůj život absolutně do našich rukou ....Kdo si není schopen toto uvědomit a podle toho se ke svému psu chovat, ten by měl mít třeba dřevěného kačera na klíček a ne živou bytost, nezaslouží si ji.....Napadá mě například slečna popisovaná ve vašem druhém článku ( barbína)….....Jak jsem Vám již řekla na soustředění, necítila jsem se být na takové výši kohokoli hodnotit, ale alespoň jsem na Vaši podporu vystoupila s tím, že mě soustředění mnoho dává a že již před jeho ukončením pozoruji výrazné změny k lepšímu. Záleží na každém jedinci, do jaké míry je schopen a ochoten potlačit svoje ego, obrátit se do pokory a hlavně přemýšlet, proč se účastní a co se může naučit.

Pes je obrazem svého pána, čím déle mám Tina, tím víc si uvědomuji, jaká je to pravda, a nemám na myslí pouze fyziognomii, ale povahu. V chování pejska se odrazí naše nejistota, strach stres, slabosti, ale i síla a vyrovnanost a pokud jsme schopni si to uvědomit může nám tato interakce s naším psím parťákem velmi pomoci zpětně i nám samotným. Jakmile tyto své " čertíky" zvládneme, pomůžeme sami sobě a zklidní se také náš psí kamarád.

Každopádně s Tinem ( nyní 3 roky) se stal po soustředění zázrak, přestal tahat na vodítku, přestal vyjíždět na cizí psy, výjimečně se ještě někdy naježí, ale hned ho lehce rukou na kohoutku zklidním. Je mnohem víc na mě fixovaný jakoby dospěl, i poslouchání se zlepšilo, řekla bych, že je ve větší pohodě

Ještě jednou přijměte prosím poděkování za Vaši práci a trpělivost, nenechte se otrávit!Věřím, že toto soustředění nebylo poslední a že jich bude určitě ještě spousta.

Přeji Vám mnoho krásných zážitků s vaším Gardienem a co nejméně problémových lidí.

S přátelským pozdravem Ing. Lučanová Benešová


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Barbína" a páni velkomožní

 

Drzost, nevychovanost a neomalenost některých lidí, se kterými se setkáváme především ve svých pracovních životech, dosahuje v posledních letech už takových rozměrů, že je načase začít na tento typ "nadlidí" otevřeně upozorňovat. Jejich chování a komunikace s okolím (podle hesla "čím méně jsem v životě dokázal/a, tím více si o sobě myslím") je navíc velmi nepříjemná v situacích, kdy poskytujete lidem svoji práci, znalosti, energii a čas. Bere vám sílu, motivaci a chuť pomáhat, bere vám chuť jakkoli komunikovat. Kdo podobně problémové lidi už delší čas poznáváte a musíte s nimi pracovat, přesně víte, o čem teď mluvím...

S hloupostí a zakomplexovaností některých lidských jedinců bojuji už zhruba patnáct let v nejrůznější podobě, přesto lze tyto případy rozdělit do několika základníchskupin, které jsou si navzájem podobné jako vejce vejci. Vysvětlení je jednoduché - stojí za nimi vždy lidští jedinci se stejnými povahovými rysy, stejnými komplexy a stejně nadnesenými představami o sobě samých.

Popíši teď dva konkrétní příběhy za všechny z letošního soustředění - probíhaly veřejně a mají svědky v podobě ostatních účastníků soustředění, jejichž názor na uvedené lidi a situace byl podle jejich ohlasů stejný jako můj. I to asi ledacos vypovídá.

Příběh první:

Na soustředění se na základě tohoto dotazu v Poradně přihlásil jeho pisatel spolu se svojí přítelkyní. Podle vlastních slov chtěl, aby soustředění jeho přítelkyni otevřelo oči ve vztahu k její půlroční fence bulteriéra, on že vezme svoji kastrovanou dvanáctiletou fenku AMSTAFa. Už před soustředěním jsem s panem B. měl několik telefonických hovorů, jejichž prostřednictvím jsem mu radil a pomáhal - ohledně "hárání" mladé fenky i účasti dospělé fenky z hlediska jejího zdravotního stavu (inkontinence v důsledku kastrace a artróza). Protože jsem zastáncem toho, že pejsek si ve svém životě má užívat hezké věci i v pokročilejším věku a dobře vím, jakou reálnou zátěž moje akce představují, přesvědčil jsem ho, aby tuto fenečku vzal s sebou, že to zvládne. Těď trochu předběhnu - fenka zvládla všechy akce bez jediného zakulhání (což několikrát potvrdil i její majitel), ohledně jejího ztíženého vyprazdňování během přesunů jsem na ni vždy počkal, jinými slovy v tomto ohledu žádný problém nenastal.

Bohužel přišly s touto mladou partnerskou dvojicí problémy jiné, a to hned první večer. Do 19.hod. napsané v propozicích stihli dorazit všichni účastníci, včetně lidí ze Slovenska. Tato dvojka poslala smsku čtvrt hodiny před devatenáctou hodinou, že jsou u Liberce a nestíhají. Ok, čekali jsme na ně všichni další třičtvrtěhodinu do půl osmé, pak jsem panu B. osobně zavolal (protože jeho to ani nenapadlo). Vysvětlil jsem mu, že tedy odcházíme na akci a budou na nás muset počkat, protože areál je při našem odchodu potřeba zamknout. Že prý dobře - tak jsme odešli a za zhruba další hodinu jsme se vrátili, mezitím už dorazili.

Pán mi představil svoji přítelkyni (odhadnu lidi a v tom momentě mi bylo jasné, že s touto už na první pohled namyšlenou "Barbínou" bude problém), v rychlosti jsem jim vysvětlil provozní řád soustředění (se kterým jsem již předtím na úvodním povídání seznámil ty, kteří byli schopni dorazit včas) a ubytování, pán poděkoval a tím jsem považoval záležitost za vyřízenou. Byla už tma, když se ozvalo zaklepání na dveře mé chatky a za nimi stojící přítelkyně pana B. se do mne velmi nevybíravě a útočně pustila, že ať jim jdu otevřít areál, že chtějí nechat "vyběhat svoje fenky". Když jsem se vzpamatoval z toho, co jsem slyšel, řekl jsem dotyčné slečně, že takto tedy ne - zaprvé že měli možnost jako všichni dorazit včas a zadruhé že měli na podobné věci spoustu času v době, kdy už věděli, že přijedou pozdě. A že pokud chtějí, není samozřejmě problém pustit fenky v areálu. Slečna začala startovat, kde že je to napsané (bylo to mimochodem napsané v provozním řádu, který oba měli již dávno v ruce), já si samozřejmě od ní nenechal její extempore líbit, prostě uvedla se přesně tak, jak jsem ji odhadl už podle onoho dotazu v Poradně...

Na vystupování slečny K. se nezměnilo vůbec nic ani další dny. Na veškeré moje pokusy jí ohledně fenky domluvit (ať na ni nekřičí, ať jenom neškube vodítkem, ale ať s ní také komunikuje atd. atd.) mi byl odpovědí pouze její stereotypní povýšený úsměv a celkové chování "hvězdy". Moje přednášky doprovázela stálým ironickým nebo otráveným výrazem, po celou dobu se ani jednou nezajímala o svoji práci s fenkou - prostě ji jen tahala na vodítku, občas s ní smýkla, zvýšila na ni hlas a se svým přítelem se bavila o  zcela nesouvisejících věcech. Bylo naprosto jasné, proč k ní fenka cítí instinktivní nechuť a preferuje jejího přítele - ze dvou zel si musela vybrat to menší. I to půlroční štěně ji mělo prokouknutou, o to víc jsem nechápal jejího partnera, který se jí sice za celou dobu ani jednou nezastal, ale ani si ji nedokázal srovnat - a to ani ve chvíli, kdy ho zcela otevřeně na jedné přednášce podrazila a on na ni jen koukal, co z ní leze. Nejdřív mi ho bylo líto, pak jsem pochopil, že skuteční chlapi už asi opravdu vymírají a tyhle "Barbíny" s nimi vymetají podlahy - myslím si, že v určitých situacích už muselo být za jeho partnerku trapně i jemu a když jsem s ním mluvil naposledy, ledacos jsem na něm viděl, třebaže neměl odvahu to přiznat. On sám vůči mně zvolil jinou taktiku - rychle mu došlo, že se bude muset chovat slušně, jinak s ním nebudu komunikovat ani já. Mimo přednášky a oficiální akce za mnou byl hodněkrát s nějakým dotazem, dost věcí jsem mu pověděl sám od sebe, pomohl jsem mu už i předtím. Nebylo toho málo a čekal jsem, že na oplátku pomůže (v jeho vlastním zájmu a v zájmu malé fenečky) srovnat svoji partnerku, což mi mimochodem sám slíbil. Nestalo se a svoji následnou "vděčnost" za to, co jsem pro ně udělal, projevil klasickým způsobem tak typickým pro lidi slabé, bez vlastní vůle změnit to, co je špatně.

Chování slečny K. nadále gradovalo takovým způsobem, že jsem jí na sobotní přednášce po jejím křiku na mě přede všemi sdělil, že je nevychovaný namyšlený fracek - už jsem jejího otřesného chování měl opravdu plné zuby a nikdo se mi nedivil. Jak jsem navíc později zjistil, byl jsem ještě přehnaně slušný. Kdybych tehdy věděl, co si dovolila vůči jiným účastníkům soustředění, chytil bych ji za flígr a vyhodil i s jejím partnerem rovnou před bránu areálu.

Oba odjeli po sobotní přednášce (aby se podle jeho vlastních slov ještě něco dozvěděli, ovšem zároveň se dost hloupě podřekli, že mají na večer nějaký program). Mohlo mě tohle ještě překvapit?

Pointa celého příběhu se konala v jeho samotném závěru. To nejlepší potvrzení, co je dotyčná slečna za člověka, mi dala její vlastní fenečka - ve chvíli, kdy jsem jim držel otevřená vrata a ona mě s ní míjela, fenka se zapřela, stáhla ocas mezi zadní nohy a že s ní nepůjde a nepůjde... napoprvé, napodruhé ani napotřetí. Zvítězila až hrubá síla její majitelky a já měl v tu chvíli obrovskou chuť jí tu malou statečnou psí holčičku vyrvat z pracek...

Co k tomu dodat. Nebude dlouho trvat a fenka slečnu K. omrzí, protože k ní nebude dostatečně vzhlížet, nebude dostatečně obdivovat její "hvězdnost" a začne jí čím dál víc dávat najevo, jak ji nebere. Jaké pak bude pokračování, není těžké odhadnout vzhledem k tomu, jak jsem poznal oba lidské aktéry. Jak tak často říkám a píšu - pejska by si nikdy neměl pořizovat člověk, který nezná základní pokoru, nezvládá sebereflexi a odmítá sebemenší změnu sám v sobě. Pokud si pejska přesto pořídí, bude pak na něj mít stejné nároky jako na svoje lidské okolí - být obdivován a zbožňován za svoji jedinečnost, za kterou je ve skutečnosti jen prázdno a zakomplexovaná namyšlenost. Každý pes, každé štěně to však velmi rychle prohlédne a na rozdíl od zamilovaného (nebo jednoduše hloupého) lidského partnera na tuto hru nepřistoupí.

Ještě jednou si přečtěte výše uvedený dotaz v Poradně a moji odpověď - a to jsem slečnu K .ještě neznal osobně, jen velmi dobře znám tento typ lidí. Není divu, že se jí moje odpověď nelíbila a při přednášce to nemilosrdně hodila na svého partnera, že to "blbě napsal". Nenapsal - jen ta skutečnost byla ještě daleko horší.

Příběh druhý:

Koncem minulého roku u mne absolvovala výcvikový servis paní O. ze Slovenska se svojí tehdy 16-měsíční německou dogou, pejskem. Pejska se ujala jako údajně týraného, což se mi na ní líbilo, hlavní problémy jsme tehdy dali do pořádku a paní se přihlásila i na moje soustředění, což jednoznačně signalizovalo (i podle jejích přechozích zpětných vazeb) její spokojenost s tím, co jsem ji už naučil. Na poslední chvíli se rozhodla vzít s sebou i svého partnera.

Když přijeli na soustředění, bylo na první pohled jasné, že to nebyla dobrá volba - paní byla ze svého manžela evidentně nervózní a tomu odpovídala i její práce s pejskem. Nebylo to vůbec dobré, popravdě bylo to hodně špatné - doga z paní byla stejně nervózní jako byla ona sama (navíc poprvé mezi tolika cizími pejsky) a proto jsem udělal to jediné, co jsem udělat mohl. Dogu jsem vzal do vlastních rukou a chodili jsme spolu asi dvacet minut mezi "zlými" i  klidnými pejsky, mezi auty... pejsek se rychle zklidnil, bylo vidět, že si mě i velmi dobře pamatuje ze servisu. Pak jsem pejska předal paní, vysvětlil jí, co bylo zapotřebí a že ať se nebojí, že vše zvládne a že jí samozřejmě opět pomůžu.

Pak spolu uz pěkně šlapali sami a já si mezitím od jejího partnera vyslechl, že takový pes patří na dvůr a k boudě... to bylo vlastně jediné, co tento majitel velké firmy ke mně za celou dobu soustředění pronesl, jeho pejsek ho jinak absolutně nezajímal.

S paní O. jsem byl v kontaktu během celého soustředění, nejprve jsem od ní oddělil jejího partnera (čímž se paní rázem velmi zklidnila), dodával jsem jí sebevědomí, pochválil i veřejně, když byl důvod a všechno vypadalo velmi pozitivně.

První šlehu jsem dostal v okamžiku, kdy jsme se vraceli z jedné naší večerní akce, já byl zrovna v rozhovoru s někým a paní se mezi nás vmísila, že by na mě měla pár otázek. Já na to "ok, od toho tu jsem" a asi kilometr jsem šlapali spolu, paní se ptala a já jí odpovídal. Naprosto jsem nečekal větu, kterou paní znenadání svým typicky odměřeným tvrdým hlasem pronesla ve smyslu "dobrý, ale mě se pes špatně ovládá, když s vámi mluvím, tak zas běžte sám" - v tu chvíli jsem na sobě nedal nic znát, ale nemohl jsem uvěřit tomuto chování, kdy mě paní nejprve sama požádá o informace a pak dokáže říct takovou neomalenost. Tohle mi prostě přišlo velmi neslušné za vše, co jsem pro ni osobně do té doby už udělal - ano, přišlo mi to opravdu velmi neomalené.

Poslední večer opět již za tmy zaklepání na dveře a tato paní mi začala cosi vysvětlovat o kamionech na Slovensku, nechápal jsem to, pak jsem vyrozuměl, že její manžel se chce vrátit na Slovensko dřív kvůli firmě. Tak říkám, co se dá dělat, můžete odjet buď teď, což mi nepřipadá na noc rozumné, nebo vám ráno otevřu vrata kolem půl osmé, až půjdu vyvenčit Gardýska. A že prý ok, tak to tak uděláme.

Ráno, jak bylo domluveno, jsem dorazil i s Gardýskem k bráně. Před branou v areálu už stál jejich obytný vůz s běžícím motorem a s paní a jejím manželem sedícími v kabině (paní na místě spolujezdce). Koukal jsem, zda paní vyleze z auta a půjde se rozloučit - nic. Otevírám bránu, říkám si "to je blbost, vyleze, podá mi ruku, poděkuje, vždyť tady udělala obrovský pokrok a nebýt mě, vzdala by to hned na začátku"... a obytný vůz projel kolem bez zastavení, bez rozloučení... páni velkomožní zmizeli v dáli.

Přijde vám podobné chování normální? Asi jsem divný, ale mně ne. Přijde mi vrcholně neomalené, nevděčné, přijde mi sprosté od člověka, kterému jsem opravdu hodně pomohl. Na druhé straně je to chování bohužel tak typické pro určitou sortu "nadlidí", kteří sami sebe považují za něco víc a pomoc ve chvíli, kdy jim samotným těžce do bot, vnímají jako samozřejmost a zcela postrádají schopnost si něčeho vážit, ne-li být za něco vděční. Je mi popravdě úplně jedno, jak mají velkou firmu a jak jsou ve vlastních očích "úspěšnými velkopodnikateli" - pokud předvedou to, co předvedli tito dva, pak z lidského hlediska zůstávají na samém dně.

Scénáře obou těchto případů nejsou ojedinělé, jsou v konkrétních případech jak přes kopírák a mnoho z vás je zažívá i ve své vlastní práci nebo soukromém životě - mění se pouze obsazení a prostředí děje. Jsou typické pro lidi navenek vystupující sebevědomě až namyšleně a pohrdavě, uvnitř ale jedince nejisté a zamindrákované - lidi, kterých se bohužel čas od času sejde větší než zanedbatelné množství. Vždy je prohlédnou jejich psi, vždy je prohlédnu já a vždy je prohlédne každý, kdo k tomu má potřebné předpodklady. Není mi jich líto, nezaslouží si lítost, jejich chování je vědomé, přesně vědí, co dělají.

A o to zuřivější a nenávistnější vůči nám jsou, my jsme ti lidé a psi, proti nimž pak svoje komplexy a slabost obracejí - lžou, protože nejsou schopni přijmout pravdu o sobě samých, nejsou schopni přijmout, že je někdo odhalil. Sami za sebe by se měli do hloubi svých duší stydět.

A když se takových jedinců nahromadí moc, i já už jsem pak někdy unavený a znechucený. Jsem také jenom člověk a některé věci skutečně nemám zapotřebí si nechat líbit...


Tento mail mi poslal po soustředění jeden z jeho účastníků (další zpětná vazba je k přečtení u zprávy ze soustředění), se kterým se už pár let známe. Má krásnou psí slečnu Lily a jsou spolu stejní parťáci jako já s Gardýskem. Proto si tohoto pána velmi vážím - a vážím si ho i za to, že pochopil pár věcí, které jsem nejen jemu na závěr soustředění řekl do očí.
A zamyslel se sám nad sebou...
A pak to sepsal, velmi pěkně. Stejně jako já je ještě ze staré školy, která vyznává určité hodnoty a nazývá věci pravými jmény.
Díky, Jirko.

"Poslední soustředění Falco",

aneb co vše my lidé dokážeme pos..t.

Smutek až k slzám. Znechucení sám ze sebe. Krásný pocit ze spokojenosti pejska. Nádherně uvolněná duše (až na v úvodu zmíněný pocit).
Že by pocitový mix k nepochopení?
Ne, snad se mi dále podaří tento můj osobní stav vysvětlit a snad pomůže i ostatním. Vydržte, prosím.
Skupina lidí různého věku, profesí, majetkových poměrů, pohlaví a intelektu. Spolu s ní smečka psů podobně odlišných. Tlukot cca třiceti srdcí,  myšlenky třiceti hlav (psolidských). Dovedete si představit ten randál?

Psi naštěstí nemluví řečí všem lidem srozumitelnou. Jéje, to bychom se sami o sobě dozvěděli věcí, milí páníčkové...
Ale je to dohromady jedna psolidská smečka, byť i jen na pár dnů. Psi spolu po pár chvílích žijí v pohodě nebo ne, ale hlavně NA ROVINU! Dokáží se navzájem bezvýhradně respektovat tam, kde je respekt potřeba a dokáží potlačit své vlastní ego - opět, je-li to potřeba.
ALE TI LIDÉ!

"Já mám dokonce madurídu, a ty mi tady budeš šéfovat?".

"Se svým ročním ziskem několik mega přece nemám zapotřebí se od někoho nechat buzerovat a nesmět z ohrady...".

"...dyk von ten pejsek už nemůže...".

"Kur.a, jestli si hned nedám pivo, tak zdechnu a vlastní fenka mi poch..je mrtvolu!"

"Co by řekl zákazník, kdybych odřekl meeting..."

To jsou vše neuvěřitelné hovadiny, které pejska naprosto nezajímají, netýkají se ho a tedy se o nich NESMÍ ve chvílích, které si s ním užíváme ani na okamžik zauvažovat. (Natož mluvit.) On to totiž pozná.

Ovládněme svoji mysl. Věnujme ji jen a pouze pejskovi v jeho chvílích. On si to zaslouží více než my a má jich sedmkrát méně.
Važme si lidí, kteří mnoho let pečují nejen o své, ale i o naše pejsky a bezvýhradně je respektujme. Oni VĚDÍ. Učme se od nich alespoň pro ty vzácné chvíle, kdy jsme se svými pejsky. Jejich kvalit nedosáhneme, ale lepšími lidmi, zvířátkům blízkými se snad staneme.
Cvičme si s pejsky své reflexy, vnímání přirody a její ochranu. Buďme dle jejich příkladu sociální a komunikujme tak a jako nadstavbu pěstujme svůj intelekt (který je jiný a asi ne lepší), ale měl by být renesančně krásný, bohatý a ohleduplný. 
Staňme se opět LIDMI!

KONKRÉTNĚ k soustředění.

Jako obvykle se našlo několik lidských účastníků, kteří by ani neměli volit pejska jako svého kolegu. (Osobně bych to zakázal…)

Během soustředění se nedokázali přenést přes své EGO a uvědomit si, že v areálu a na vycházkách jsou pro pejska, nikoli aby uspokojovali svou „akcechtivost“. Navíc ve chvílích, kdy i středoškolák „drží hubu a krok“, jsa si vědom přirozené autority, která mu pomáhá se naučit s pejskem žít, neustále mleli své bezcenné a odpovědi nehodné námitky.

Teď, „s křížkem po funuse“, je mi moc líto, že jsem svůj názor na tyto lidi nepronesl na poslední přednášce (ač jsem jej prezentoval po několik hodin před ní spolu s dalšími kolegy), kdy bylo potřeba se zastat pana Ing. Viktora Dostála. Podcenil jsem situaci. Připadlo mi EKLHAFT na takové ubohosti reagovat. Inu – pozdě.

Některým při odjezdu Viktor nestál ani za vystoupení z vozu a podání ruky, pro některé byl jen Dostál.

Upřímně řečeno, pokud by toto soustředění bylo skutečně posledním, pochopím. Sám bych si 22x asi na hlavu od blba nas..t nenechal. Ony byly totiž na všech soustředěních podobné problémy. S lidmi. Se psy ne.

Takže Viktore, tímto ti děkuji za skvělé zážitky, Lily je opět jako proměněná a já v skrytu duše doufám, že opět „zkousneš“ ty urážky ze strany ubohých a v podstatě politováníhodných, a pro nás „skoropsy“ se přece jen rozhodneš pokračovat v soustředěních.

Prosím, udělej to pro naše pejsky…

Jirka Brodil


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Každý dobrý skutek...

 

... budiž po zásluze potrestán, jak praví jedno známé rčení. A to i v případě, pokud člověku zachráníte život. Ale vezmu to od samého začátku, je to delší a smutný příběh.

Žil byl jeden pán, říkejme mu třeba pan Z. Pán měl pejska, dospělého křížence labradora a zlatého retrívra se závažným zdravotním hendikepem (těžká artróza a operované dvě končetiny) a před více než třemi lety se na mne obrátil se žádostí o pomoc - psychické problémy. Absolvoval tehdy u mne individuální výcvikový servis, snížil jsem mu tenkrát i cenu, protože mi bylo obou líto, pán na pejskovi neskutečně visel a já jim oběma chtěl pomoci. Individuál splnil svůj účel, pánovi jsem v důležitých směrech otevřel oči, byl mi za to podle vlastních slov velmi vděčný a já byl šťastný za pejska, protože ač ho veterináři už roky pohřbívali, stále tu byl.

Čas od času mi pan Z. napsal, že na mě vzpomíná a je mi stále vděčný za to, co se u mne naučil... i já jsem měl radost a jen jsem jeho pejskovi přál, aby tu se svým pánečkem byl co nejdéle.

A pak přišla půlnoc jednoho srpnového dne minulého roku, kdy už jsem se chystal jít spát a na mobilu mi pípla zpráva o emailu v poštovní schránce. Proč emaila ne sms, to mi docvaklo až později - byla to zpráva od pana Z., že jeho milovaný pejsek zemřel a on se chystá za ním... a že já jediný ho pochopím.

Za dobu mého života už odešlo vlastní rukou z tohoto světa pár lidí, které jsem osobně více či méně znal. Odešli proto, že měli problém, bolest a všichni okolo nich jen pokrytecky odvraceli tvář a poté pronášeli tvrdé odsudky nebo je stejně pokrytecky litovali. Když mi odešel Šedýsek, zažil jsem sám ledacos - a právě proto jsem okamžitě začal jednat. Zavolal jsem panu Z. a začal s ním mluvit. Něco o psychologii člověka vím, navíc mi tehdy skutečně věřil a na konci našeho rozhovoru jsem si už byl jistý, že noc přežije...

Znovu jsem ho zkontaktoval hned druhý den. Opět jsem mu spoustu věcí vysvětloval, o lidech i o pejscích... o tom, proč tu jsme... takových telefonátů proběhlo ještě několik a pomalu jsem ho připravoval na nového psího kamaráda a nový smysl života.

Někdy během těchto rozhovorů mi přiznal (později i během našeho osobního setkání), že v onu kritickou noc, kdy jsem mu zavolal poprvé, měl už na stole připravenou nabitou pistoli a že pouze mně vděčí za svůj život... opakoval to vícekrát... a já občas přemýšlel, co by se stalo, pokud bych si tu mailovou zprávu skutečně přečetl až ráno. Proto ne sms, ale email...

Teď trochu odbočím, zmíním pro pochopení dalšího děje určitá specifika povahy pana Z. Že je to bytostně nešťastný člověk trpící tězkou depresí a hledající ve svém pejskovi určitou substituci za jiné nefungující vztahy, mi bylo jasné už delší dobu. Na druhou stranu jsem si jej vážil za to, co všechno dokázal pro svého pejska udělat, jak moc mu na něm záleželo. Protože žil podle vlastních slov v podstatě sám (až později jsem z různých důvodů musel začít o pravdivosti této verze pochybovat), přišlo mi přirozené přivést mu do cesty dalšího psího kamaráda - zcela jiné plemeno než byl jeho původní pejsek, protože už tehdy jsem tušil, že v labradorovi by ho zase viděl - plemeno dostatečně samostatné, sebevědomé a zároveň schopné mu dodat určitou sebejistotu a především smysl života. Plemeno pevnější povahy než jakou byl obdařen on sám.

Výběrovým sítem nakonec prošel středoasiat - pastevec, který splňoval z mého pohledu všechny důležité atributy pro to, aby oba spolu byli spokojení. Koncem roku si pan Z. našel a zamluvil štěňátko (pejska), pak za mnou dokonce přijel do Liberce, kde jsem mu znovu vtloukal do hlavy základní zásady včetně správného harmonogramu krmení a dalších věcí týkajících se štěněte a výchovy pastevce. Věděl jsem, že to nebude úplně jednoduché, ale věřil jsem mu a věřil  jsem tomu, že si nedovolí zklamat ani mě, ani svého psího parťáka...

Začátkem tohoto roku si pan Z. štěně převzal a mně začaly chodit nadšené maily, jak jsou spolu v pohodě, jak za ním štěně pořád chodí... a já se začal těšit, až malého Falca (pan Z. ho pojmenoval podle mé "psí značky") poznám osobně.

Přešel další měsíc a mně začalo v hlavě blikat varovné světýlko, protože tu a tam v mailu od pana Z. projela informace, která se mi vůbec nelíbila a signalizovala počínající velký problém. A když mi napsal, že mi přiveze ukázat Falca až v létě, roztočily se alarmy naplno a já vyvinul maximální úsilí k tomu, abych oba dostal na svoje květnové psí soustředění. Už v březnu jsem panu Z. potvrdil účast a vypadalo to, že i on si začíná uvědomovat, že bude nanejvýš dobré nechat si co nejdříve poradit. Některé jeho informace se mi opravdu nelíbily a nějak vyprchalo i jeho počáteční nadšení z toho, že má opět psího kamaráda...

Pak nastalo období, kdy začalo být ticho po pěšině, nicméně v relativním klidu jsem si říkal - přijedou a uvidíme.

A pak přišla pohroma.

Pan Z. přijel na soustředění a jeho úplně první věta o Falcovi, když mě uviděl, zněla:

"Von se na mě ani nepodívá!!"

Tato věta zazněla na soustředění z jeho úst ještě mnohokrát, pokaždé doprovázena nešťastněnasupeným výrazem pana Z. spolu s jednoznačně obviňujícím výrazem směrem ke mně. Když přešel první šok, v klidu jsem mu k tomu řekl pár věcí - hlavně co má dělat pro to, aby se to změnilo a jak využít možností, které mu soustředění přihraje.

Další šok přišel ve chvíli, kdy jsem se na Falca pořádně podíval. Půlroční štěně středoasiata s naprosto zoufalým odevzdaným výrazem v očích, psychicky zdeptané a evidentně i nesprávně živené... bylo mi v tu chvíli jasné, že je zle, třebaže ta pravá hrůza teprve měla přijít

Po celou tu dobu, kterou pan Z. do svého předčasného odjezdu na soustředění strávil, probíhaly věci zhruba takto - pan Z. s neskutečně depresivním výrazem seděl někde bokem se stejně se tvářícím Falcem, tvrdohlavě ignorující pokusy mé i dalších účastníků, aby se konečně probudil a začal fungovat. Měl výhrady a "problém" s každou naší akcí - někam jít, něco dělat, nedejbože vyjít schody do skalního hradu Sloup. Bojkotoval všechny činnosti, které letos i minulý rok bez problémů zvládli všichni lidé i jejich pejsci - že to Falcovi ublíží, že ho tím odrovná atd. atd. Nebylo mu divné ani to, jak Falco pokaždé ožil, pokud ho kontaktoval cizí člověk - a jak se propadl zpátky do svého smutku, pokud zůstal s panem Z. Falco byl v jeho očích "špatný", protože se na pana Z. ani nepodíval - ano, skutečně se nepodíval a je jasné, proč. Falco byl "špatný", protože jeho bývalý pejsek se choval jinak a díval se na něj - ironií ale je, že i toto začalo fungovat až poté, co u mne absolvovali před těmi třemi roky můj individuál...

Hučel jsem do něj i každou přednášku, dostával hromadu informací... nic. Sám ani jednou za mnou nepřišel se sebemenším dotazem. K tomu všemu z něj je tak mimochodem vypadlo, že svého skoro již půlročního Falca doma krmí 4x(!) denně (neb prý 5x by to časově nezvládl) a když jsem mu nevěřícně připomněl, jak jsem mu důtklivě kladl na srdce rozpis krmení po měsících a že teď už jen 2x denně a že pak není divu, jak Falco vypadá (stejná dávka rozdělená na 4 díly není z hlediska zažívání totěž jako rozdělená na 2 díly!), jen se na mě utrhl a vše zapřel. A když jsem ho v pátek večer viděl, jakým agresívním způsobem "přivolává" svoje štěně, přichystal jsem se na pořádnou lekci.

Nicméně k té už nedošlo - v sobotu ráno se pan Z. rozhodl odjet, přitom podle informací jeho spolubydlících ještě v noci byl samá sranda. Že prý je jeho štěně přetěžováno (přitom reálná denní zátěž byla průměrně 6-8 km převážně po měkkých lesních cestách rozložená do 4 hodin pomalé chůze s odpočinkovými zastávkami - v pohodě to zvládla bez jediného zakulhání i 12letá fenečka amstafa s artrózou, o 4měsíčních štěňatech loni ani nemluvě), že to není jeho minulý pejsek a že je prostě všechno špatně a úplně nejhorší jsem já...

Zkoušeli jsme to všichni. Spolubydlící z chatky, další účastníci soustředění i já sám. Ve chvíli, kdy jsem se od pana Z. dozvěděl, že za všechno vlastně můžu já (větu po větě jsem mu přitom přede všemi přítomnými vyvrátil každou jeho lež, kterou na mě vypálil), bouchly i ve mně saze a razantně jsem mu připomněl, co všechno jsem pro něj udělal a že chybu by měl hledat sám v sobě. Ne ve svém okolí a už vůbec ne ve Falcovi.

Nezabralo nic a na závěr jsem se dozvěděl, že už lituje toho, že si Falca vzal a že se měl tehdy radši zastřelit... pan Z. odvlekl Falca a odjel se stejným superdepresivním obličejem, se kterým přijel.

Ano, všichni jsme měli naprosto stejný pocit - z pana Z. i z chudáka Falca. Nešlo jen o můj subjektivní dojem. Tohle prostě bylo špatně.

Toho psychicky deptaného mladého pejska jsem měl a mám stále před očima. Na soustředění jsem přede všemi řekl, že tohle štěně je daleko vyrovnanější než jeho dospělý majitel, třebaže od něj dostává psychicky tak zabrat. Každý pes se velmi rychle stává odrazem svého pánečka a tady to bylo tak evidentní, ale ten statečný psí kluk dělal co mohl, přes svůj stažený ocásek a zoufalství v očích pořád zůstával o třídu výš než jeho pán.

Nenechám žádného pejska trpět, pokud to mohu nějak ovlivnit. Navíc tohoto případu jsem nemalou měrou součástí i já sám a proto jsem hned po návratu ze soustředění začal jednat a udělal to, co jsem těsně před jeho odjezdem panu Z. slíbil. Zkontaktoval jsem majitele chovatelské stanice, odkud Falco pochází a celý příběh i to, co mu předcházelo, jsem jim vylíčil - s tím, ať s mými informacemi naloží podle vlastního uvážení. Pan Z. dostane ještě jednu, poslední šanci a pokud se ještě vzpamatuje a od základu a trvale změní svůj přístup k Falcovi, pak budu za něj rád - ještě je na to vhodná doba a proto jsem nic neodkládal, protože tato vhodná doba už dlouho trvat nebude. To samé však platí i pro variantu, že pan Z. k rozumu nepřijde a Falco včas najde jiný, lepší domov...

Zachránil bych člověku, který mně a svému psímu parťákovi takto vše vrátil, život znovu? Ano. Udělal bych to i podruhé. V životě jsou chvíle, kdy se člověk vlivem okolností dostane na dno, sám jsem to poznal a poznal jsem i to, jaké to je, pokud se v tu chvíli od člověka odvrátí lidé, kteří mu jako jediní mohou pomoci a kterým věřil, že jim na něm záleží. Ale pokud někdo vyšle zoufalé volání o pomoc, můžete být zároveň jeho jedinými adresáty. Nikdy je neignorujte, jednou můžete být jejich odesílatelem vy sami...

Na stranu druhou pan Z. navždy ztratil veškerou moji úctu. Ne tím, jak se zachoval vůči mně a bezostyšně lhal o spoustě věcí - nebyl první ani poslední a i na tomto soustředění se našlo pár jedinců, kteří by si s ním v tomto zdárně mohli podat ruku. Už vůbec ne tím, že měl v životě zlou chvilku - ani ne tím, že je osobnostní slaboch. Ztratil ji v mých očích ale proto, že zradil svoje nádherné štěně, které za nic nemůže a které by ho milovalo víc než samo sebe - a proto, že za celou dobu, co jsou spolu, ho ani jednou nenapadlo, že mu ubližuje a že chyby, které projektuje do svého okolí, by měl hledat sám v sobě.

Nečekal jsem od pana Z. vděk, očekával jsem jen normální chování vůči Falcovi a mně. Nic víc, ale i to bylo zřejmě moc...

A v neposlední řadě přemýšlím i o tom, jak je možné, že znám osobně několik lidí, kteří vlastní zbrojní průkaz i zbraň a do jednoho jsou to jedinci, kteří jsou buď prokazatalně psychicky narušení popř. svoje okolí již ohrožovali nebo dokonce vlastní lékařské dobrozdání, že nejsou psychicky v pořádku. Nepřipadá mi to normální a reálně se obávám okamžiku, kdy někdo z nich příště opět neustojí svoje vlastní selhání (jak mi do jednoho již všichni z nich osobně předvedli) a svoji pistoli tentokrát neobrátí jen proti sobě samým...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Dar

 

Kdykoli se mne někdo zeptá, kde se bere moje schopnost komunikovat s pejsky, jak jsem se k tomu dostal, odpovídám, že základem všeho je určitý dar.

Právě tento dar mezidruhové komunikace, jehož skutečná podstata jednoho dne odejde se mnou, je spolu s mojí přirozenou smečkovou komunikací (hierarchie. psychika a psí signály) příčinou onoho zvláštního jevu, kdy moji klienti s údivem konstatují, že "můj pejsek se od setkání s vámi chová úplně jinak" nebo "můj pejsek se strašně rychle zlepšil". Ano, přesně tak to funguje - tito pejsci jsou pak vždy "lepší" - zklidnění, více napojení na své majitele, nestresovaní. Pokud jejich člověk (můj klient) na to naváže tak, jak mu vysvětlím a jak ho to naučím, jedná se o jev trvalý. Naopak pokud neudělá nic a nechá věci plynout jako předtím, pak se vše po několika dnech vrátí do původních (špatných) kolejí...

Právě v tom daru je skryto ono tajemství, které vytváří propastný rozdíl mezi mnou a lidmi, kteří se mne snaží napodobit. Nikdy se jim to nemůže podařit,vždy to bude jen umělá nápodoba (ani ne kopie), nikdy ne skutećnost, protože tomu schází ten základní element - dar, kterým disponuji, dar obecné komunikace na jiné dimenzi.

Proč jsem se rozhodl o tom napsat?

Před několika dny jsem po nějakých skoro dvaceti letech vzal znovu do ruky karty.

Tarotové karty.

Jeden člověk mě požádal o zodpovězení několika pro něj velmi zásadních otázek, protože o mně ví, že mám určité schopnosti v této oblasti. Použil jsem klasické kyvadlo, on pak přinesl karty - a mě to znovu zlákalo, třebaže jsem je tak dlouho nedržel v ruce. Provedení tarotových karet je obrovské množství, vykladači se ty jeho "musí líbit" a přesně tohle zafungovalo...

Naskočilo to hned. Lidé o tom obecně moc neví nebo jsou ovlivněni různými zažitými nesmysly a populárními "knížkami s návodem", ale schopnost vykládat karty je dána něčím zcela jiným - podvědomím a opět určitým vrozeným "darem" a schopností napojit se na zdroj informací. Jednotlivé symboly mají svůj význam neustále proměnlivý v kontextu ostatních, nikoli pevný a neměnný, nedají se "naučit", stejně jako se nedá "naučit" skutečná psí komunikace. Karty jsou jen zprostředkovatelem informace, vypravěčem příběhu. A stejně tak i vykladač karet je dalším zprostředkovatelem. Je vypravěčem, který řeč tarotových karet převádí do řeči lidské...

A jak to před těmi několika dny opět naskočilo, tak to naskočilo stoprocentně. Vše do sebe dokonale zapadalo - celý život člověka, který seděl vedle mne a já bral karty, ukazoval mu jejich souvislosti a vzájemné působení v různých aspektech jeho života. Vyprávěl jsem mu příběh jeho života. Alternativní cesty, jimiž se jeho život může dál ubírat... vysoce intimní záležitost, kterou obecně lidé buď vděčně přijmou nebo vás začnou nenávidět za to, že jste do nich pronikli...

Stejně jako rozumět psí řeči a psychice mě tohle nikdy nikdo neučil. Je to opět záležitost určitého "daru" - kyvadlo, proutkařská virgule i karty jsou pro mne jen posly z jiných dimenzí vnímání. A já si znovu uvědomil, že pokud člověk určité schopnosti má, pak je dostal proto, aby s nimi pracoval.

A proto mě taky napadlo o tom všem něco napsat...

Jsou věci mezi nebem a zemí, které prostě - fungují. Pro mnohé jsou nepochopitelné, mnozí jim nevěří, další je odsuzují. Princip všech těchto "věcí mezi nebem a zemí" je však stejný. Zvýšená senzitivita, schopnost empatie, pokora... a cosi, onen zvláštní dar, který tuto směs doplní a je pro ni nezbytně nutnou podmínkou.

A jako poslední - spouštěč, který vše uvede do pohybu. Teprve pak to začne dávat smysl - dar, který v člověku je schovaný, může do konce života zůstat nevyužitý, pokud ho něco nevykopne na světlo. U mne to byl můj první pejsek, kterému vděčím za to, že se můj dar projevil, změnil celý můj život a dal mu skutečný smysl. Postupně se začal měnit i můj pohled na mnohé stránky života, začal jsem víc pracovat s člověkem a jeho psychikou - a čas od času jsem někomu pomohl i svými dalšími "dary".

Veškeré svoje schopnosti vždy používám stejně - ku prospěchu těch, kteří potřebují moji pomoc. Nikdy jsem je nepoužil a nepoužiji pro špatné účely nebo ovlivnění věcí k prospěchu svému, protože s darem je potřeba jako s darem nakládat - vážit si jej a pokud má člověk jeho požehnání, pak jej musí používat výhradně k pozitivním ůčelům, nikoli k vlastnímu obohacení nebo škodě jiné bytosti.

Kdysi dávno platilo, že lidé s nevšedními schopnostmi byli někdy možná obáváni, ale vždy respektováni a chráněni, aby mohli svému okolí dál pomáhat. Tento intuitivně správný přístup byl porušen až s příchodem církevních dogmat "veškeré nadpozemské jevy přináležejí pouze Bohu" a daleko později civilizačním dogmatem "věci mezi nebem a zemí neexistují". Výsledkem toho je, že charakterově horší jedinci by nás nejraději zaživa upálili - paradoxně právě ti, kterým jsme nemálo pomohli. Důvod? Odkryli jsme jejich problémy, temné stránky jejich povahy, jejich slabosti a komplexy. Stačí lehce zabrousit do historie lidstva, stačí projít internet, stačí vzpomenout poslední roky mého vlastního života...

Závěr?

Nikdy neodsuzujte nikoho z lidí, kteří umějí "něco navíc". Právě oni jsou těmi, kdo jsou mnohdy jako jediní schopni vám pomoci a nikdy pomoc neodmítnou, protože je to pro ně základní přirozenost. Važte si jich tak, jak si kdysi podobných lidí vážili naši dávní předci. Umožněte jim přežít a dávejte o nich vědět, protože jen tak mohou pomoci nejen vám, ale i dalším, kteří jejich pomoc budou potřebovat někdy v budoucnu. A důsledně rozlišujte mezi lidmi se skutečnými schopnostmi a těmi, kteří jimi nedisponují, jen je předstírají a ve skutečnosti za sebou nechávají deziluzi a zklamání.

Psi nelžou a pokud se váš vlastní pejsek cítí po krátkém čase stráveném se mnou lépe než předtím, pak vězte, že to není náhoda, ale důkaz...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Šmejdi

 

Ještě jednou v krátkém čase se vrátím k tématu neodůvodněných kastrací (eufemismus pro doživotní zmrzačení do té doby zdravého a plnohodnotného psího jedince). Realita je totiž ještě mnohem horší a je zapotřebí ji ukázat v její skutečné podobě...

Můj základní postoj k této problematice najdete v mém článku Než necháte svého psa vykastrovat..., kde mimo jiné popisuji základní fakta o kastraci jako takové a jejím dopadu na organismus a psychiku psa/feny. Dále doporučuji k přečtení i moje další články Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?, Tak proč není vykastrovanej?!, dále Zmrzačení není pomoc! a z velmi nedávné doby KASTRACE - MOJE VÝZVA!. Doporučuji je i pro základni seznámení s přístupem lidí, kteří bohužel mají plně ve své moci životy svých čtyřnohých svěřenců.

Článkem, který právě teď čtete, chci znovu upozornit na extrémní jevy vyskytující se v této oblasti, o kterých se buď příliš nemluví, jsoubagatelizovány nebo zabaleny do zcela zavádějících frází a nesmyslných argumentů. Věřím, že mnozí z vás budou opravdu zaskočeni tím, jaká zvěrstva se dějí a kdo se mnohdy skrývá za "pomocí psům". Nebude to optimistické čtení, ale nejhorší je nad podobnými skutečnostmi zavírat oči a pokrytecky předstírat, že neexistují. A kdo mě jen trochu zná nebo se seznámil s mými publikovanými články a knihami, ví, že mlčet zalezlý v koutě jen proto, abych si někde neudělal zle, opravdu není můj styl...

Propagace bezdůvodného mrzačení psů a fen a jeho praktické aplikování jsou prolezlé napříč většinou veterinárních ordinací a klinik, mnoha výcvikovými zařízeními a 100% psích útulků a občanských sdružení, která o sobě tvrdí, že psy zachraňují a pomáhají jim. Realita je však naprosto jiná.

Tato občanská sdružení, ať už mají ve svém názvu různé "tlapky", "útulky", "šance" apod. jsou do jednoho (je mi líto, monitorováním jejich PR na internetu jsem skutečně nenašel výjimku) seskupením pokryteckých jedinců s vyšinutou psychikou, kteří nemají ani minimální úctu ke psům majících tu životní smůlu, že se jim dostanou do pařátů. Jejich argumenty, že "kastrace není nic proti přírodě" jen ilustrují jejich vlastní bezohlednost, neznalost, krutost a uplatňování absolutní moci vůči těm, které by naopak měli chránit před zlem pramenícím z povahy lidí.

Praktickým dopadem pro psy i jejich budoucí majitele jsou pak tzv. předávací smlouvy (mám jich několik k dispozici v původním znění), ve kterých je protizákonně zakotvena povinnost budoucího majitele svého psa/fenku nechat v nejbližší době vykastrovat. Protože se skutečně jedná ze strany předávajícího o protizákonný akt (porušující Zákon na ochranu zvířat proti týrání - konkrétně §4, odst.(1), písm. g), viz závěr článku), praktikují představitelé útulku/o.s. pro ně daleko jednodušší řešení - psy a feny nechají vykastrovat ještě během jejich pobytu u nich...

Jaká je konkrétní praxe?

Tyto instituce (fyzické i právní subjekty) se nerozpakují kastrovat 4-MĚSÍČNÍ A 5-MĚSÍČNÍ ŠTĚŇATA!! Nadřazenost a surovost konkrétních lidí v těchto případech jde dokonce tak daleko, že se těmito zákroky veřejně chlubí, veřejně je prezentují na internetu. Jejich zbabělost se bohužel projeví i následně v momentu, kdy se do nich opravdu někdo pustí - ve velmi krátké době je diskuze i s původním zdrojem informace smazána. Doživotně zmrzačené štěně na těle i psychice však zůstává...

Kdo je větší šmejd - ten, kdo rozhodne o kastraci štěněte ve věku, kdy rozumný veterinář odkládá například i daleko banálnější operaci kýly, protože kombinace narkóza/invazivní zásah do organismu/šok organismu je pro takto malé štěně životu nebezpečná? Nebo je větší šmejd veterinář, který daný zákrok bez jakýchkoli výčitek svědomí provede?

V mých očích jsou rovnocenní šmejdi oba dva...

Ocituji doslova pár typických a konkrétních nabídek z webu, který údajně dává "šanci zvířatům":

Jak přes kopírák, totéź najdete kdekoliv jinde.

Výcvikáři a majitelé "psích škol"? Ti, kteří by měli vědět alespoň minimum o psí etologii a rozumět psům?

Cituji:

Paní, která údajně poskytuje "etologické poradenství pro problémové chování psů":

Panebože - větší důkaz své profesní neschopnosti a neúcty k psímu životu dotyční už snad ani nemohli poskytnout...

Chovatelé?

Cituji:

Jistě - vytěžit, nahrabat si peníze a pak zmrzačit. A tohle si říká "chovatel"...

Pokud to bude zapotřebí, nebudu mít problém k výše uvedeným citacím doplnit jména konkrétních osob. Na druhou stranu opět zdůrazňuji, že toto je pouze malý ilustrační výřez z obecně otřesného stavu pejskařství a "vztahu" ke psům v naší zemi. Proto výše uvedené příklady a výroky, ač jsou autentické a ocitované z veřejně dostupných internetových zdrojů, zatím nechávám bez identifikace. Podobná prohlášení a podobná inzerce je totiž k nalezení všude - a pokud bych zde měl vyjmenovat všechny zúčastněné subjekty, bylo by jich obrovské množství.

Svým způsobem by to ale byla zbytečná práce. Vždyť každý umí číst a každý má možnost se rozhodnout, zda těmto šmejdům poskytne pomoc, zda na ně dá odkaz, zda je doporučí, zda si od nich vezme štěně.

Každý má možnost si odpovědět na základní otázku - mají tito lidé, zastupující sami sebe, útulek nebo občanské sdružení, skutečný vztah k předmětu své činnosti, tedy psům?

Nebo jsou jen prodlouženou a velice ochotnou rukou kastrační lobby, degradující budoucího majitele (osvojitele) psa? Nesvéprávný člověče, protože na tebe není spolehnutí, vykastrujeme ti tvého psa raději předem? Jsi hloupý, neschopný, nedá se věřit tvým schopnostem, takže místo plnohodnotného psa/fenky dostaneš zmrzačeného kastráta?

A nepodporuje je tolik lidí právě pod vidinou "bezproblémového psa", "nehárající fenky" právě proto, že je jim tu tak vehementně podbízeno "jednoduché řešení"?

Proberte se, lidi. Tohle je cesta do pekel.

Proti bezdůvodným kastracím bojuji už 15 let. A možná záměrně mi psí osud do dnešní doby nadělil tři vlastní pejsky, kteří by svůj život nikdy nedožili jako plnohodnotní, pokud by se dostali do pracek někomu ze šmejdů, o kterých je tento můj článek:

Chce to vždy jen pracovat. Pracovat na psí výchově, komunikaci, věnovat svému čtyřnohému parťákovi dostatek času, energie, trpělivosti a empatie. Chovat se k němu tak, aby ve svém prostředí a člověku viděl v maximální míře svoje přirozené společenství - hierarchicky fungující psí smečku. A aby v ní on sám žil jako plnohodnotný jedinec, tak jak ho vytvořila příroda a jak přišel na svět. Nikoli jako jedinec zmrzačený ve jménu lidské arogance, pohodlnosti, neúcty k cizímu životu a charakterové nedostatečnosti lidí okolo něj.

Kastrace nikdy není řešení výchovného problému, není prevencí v jakémkoli směru a smí být použita pouze ve 100% odůvodněném případě, kdy je poslední možností zastavení zdravotního problému. V každém jiném případě se jedná o týrání i podle Zákona na ochranu zvířat proti týrání, pokud už musíme jasné věci posuzovat takto - cituji:

Scestná argumentace, že "kastraci nelze podřazovat pod pojem změna vzhledu či změna jiných vlastností", kterou šmejdi tak rádi používají, je naprosto nesmyslná - zvíře se zlikvidovanou schopností rozmnožování a produkce pohlavních hormonů má zcela jednoznačně jiné vlastnosti!

Toto by nepochopil skutečně jen hlupák nebo ignorant.

Je smutné sledovat, kam až klesl charakter tolika lidí, pohybujících se kolem psů a majícich v rukou jejich osudy.

Je to o lidech.

O konkrétních osobách.

O ŠMEJDECH.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

KASTRACE - MOJE VÝZVA!

 

Rozhodl jsem se, že do tématu KASTRACE šlápnu zcela zásadním způsobem tak, jak to dosud nikdo přede mnou neudělal.

Důvodem k tomuto mému rozhodnutí jsou stálé snahy tento zákrok propagovat jako jednoznačně prospěšný a z hlediska prevence přínosný (u psů i fen), a to bohužel velmi často ze strany samotných veterinářů - tedy těch, kteří jako "vykonavatelé" mají doslova ve svých rukou osud svých psích pacientů.

Bohužel, místo toho, aby svým klientům vysvětlili realitu a následky kastrace na psychický i fyzický stav jejich psů a fen, vyprávějí jim pohádky, které nemají se skutečným stavem naprosto nic společného. Otřesné je, že se v těchto případech často jedná o mladé veterinární lékaře a lékařky, kteří přicházejí do praxe takto naočkováni již z veterinárních fakult a místo toho, aby v sobě našli alespoň základní vztah a úctu k předmětu své činnosti a používali i zdravý rozum, šíří svoji kastrační mantru osobním podáním i prostřednictvím internetu.

Argumenty a názory těchto veterinárních lékařů jsou následující:

Protože se jejich argumenty opakují jak přes kopírák (osobně jsem je sesbíral z různých zdrojů na netu), nejde zde o averzi vůči konkrétní osobě a není zapotřebí jmenovat nebo odkazovat na konkrétní články - jedná se o systémovou záležitost. Jelikož však považuji tyto snahy za extrémně nebezpečné pro všechny neznalé majitele dosud plnohodnotných štěňat, psů a fenek (a především pro psí populaci), rozhodl jsem se k následujícímu jednoduchému a myslím si, že i férovému kroku.

PROTOŽE ZÁSADNĚ NESOUHLASÍM S TÍM, JAKÝM ZPŮSOBEM JE U NÁS PROPAGOVÁNA A V JAKÉ MÍŘE PROVÁDĚNA BEZDŮVODNÁ KASTRACE ZDRAVÝCH PSŮ A FEN, dávám tímto možnost třem veterinárním lékařům z České republiky a Slovenska, zastávajícím výše uvedené argumenty a názory a praktikujícím je ve své veterinární činnosti, se se mnou střetnout ve veřejné názorové diskuzi na mém webu. Naše debata bude probíhat na necenzurovaném diskuzním fóru, kam budeme mít přístup jen my diskutující. Sledovat diskuzi ale bude moci kdokoliv, v reálném čase. Každý diskutující (v ideálním případě tedy já a tři veterinární lékaři) bude mít svůj přístup chráněný jménem a heslem. Každý z nás zde bude vystupovat pod svým skutečným jménem.

Termín diskuze bude za týden, tedy v neděli 2. března 2014 a začne ve 20:00hod našeho času.

Účelem této akce je objasnění zásadních věcí ve prospěch zdravého rozumu a úcty k psímu životu namísto účelového mrzačení psů, fen a lidského vztahu ke zvířatům obecně - a jak pevně doufám, přiměji i vás samotné k zamyšlení a přehodnocení této problematiky. Je vás v ordinacích a na internetu tolik, kterým nedělá problém vykastrovat štěně nebo březí fenu a denně propagovat "přínos a potřebu kastrací" - ti největší borci z vás dokonce vyhlašují tzv. "Měsíce kastrace"... Vaši psí pacienti se bránit nemohou a jejich neznalí majitelé vám v tomto ohledu bohužel až přespříliš věří. Ve mně ale budete mít skutečného soupeře - za všechny, kteří v těchto případech neměli tu nejmenší šanci. A protože vím, jsem si stoprocentně jistý a dokáži argumentačně obhájit, že pravda je v tomto případě na mé straně, ponechám vám výhodu početní převahy - na mé straně bude vědomí záchrany plnohodnotného života psů a fen, jejichž majitelům tato naše debata otevře oči. Vědomí záchrany plnohodnotného života psů a fen, kde se za roky mé práce již tak stalo.

Kdo z veterinárních lékařů bude mít odvahu a chuť do této diskuze jít, bude tu vítán. Vyberu tři z vás, kteří se maximálně ztotožňují s výše uvedenými argumenty a názory. Kontaktujte mne prosím mailem na této adrese a do mailu uveďte jednoznačnou ověřitelnou identifikaci (nejlépe váš web s  veřejným zpětným kontaktem). Vybraným pak zašlu jejich přístupové jméno a heslo a bližší informace.

Konečný termín "přihlášky" je pátek 28.2.2014 ve 12:00hod. Pokud nikdo z vás nebude mít odvahu, bude to bohužel velmi vypovídající ve váš neprospěch. Jak jsem však již uvedl, vaše argumenty a názory jsem si nevycucal z prstu - jsou uvedeny na internetových prezentacích a veterinárních poradnách tolika z vás. Jakkoli si vaší ve většině případů přínosné práce po naše pejsky vážím, pozitivním přístupem k neodůvodněným kastracím a jejich veřejnou propagací ji těžce znevažujete. Nyní tedy dostanete jedinečnou možnost postavit svůj přístup veterináře proti mému přístupu etologa a věřte, že zde budete mít velké publikum.

Děkuji a budu se těšit...

Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO (http://www.psiskolafalco.cz)

V zájmu objektivity a neovlivňování konkrétních lidí nebudu nikoho z veterinářů kontaktovat osobně, přesto vím, že mnozí z nich PSÍ STRÁNKY FALCO pozorně sledují - navíc jsem odkaz na tuto výzvu poskytl ke sdílení i na sociální síti Facebook. Proto tedy prosím všechny své čtenáře, kteří chtějí této akci pomoci, aby dle své úvahy odkaz na tuto moji výzvu rozšířili na internetu. Máte nyní možnost sami pomoci dobré věci. Předem vám děkuji za spolupráci.

AKTUALIZOVÁNO 2.3.2014 aneb JAK SE K TOMU VETERINÁŘI (NE)POSTAVILI...

Jistě jste všichni byli zvědaví, zda se najde aspoň jeden veterinář, který zvedne hozenou rukavici.

Stejně jako vy, byl jsem zvědavý i já sám.

Bohužel, vyplnilo se nejen moje reálné očekávání...

NIKDO Z VETERINÁŘŮ, KTEŘÍ TAK RÁDI PROVÁDĚJÍ A DO SVĚTA VYKŘIKUJÍ PROPAGACI "PREVENTIVNÍ KASTRACE" A "KASTRACE PRO ODSTRANĚNÍ NEŽÁDOUCÍCH PROJEVŮ" NENAŠEL ODVAHU VEŘEJNĚ PŘEDSTOUPIT A KONFRONTOVAT TENTO SVŮJ PŘÍSTUP S MÝM PŘÍSTUPEM JEDNOZNAČNÉHO ODMÍTÁNÍ KASTRACÍ Z VÝŠE UVEDENÝCH DŮVODŮ.

Nikdo z veterinářů, oslovených touto veřejnou výzvou, oslovených prostřednictvím internetu, sociální sítě Facebook i oslovených přímo vámi, nevyužil obrovské šance, kterou jsem jim poskytl.

Mohli mě převálcovat svými argumenty...
Mohli vám všem vysvětlit ten úžasný přínos kastrací, to nesmírné dobrodiní, jež můžete dopřát svým zatím plnohodnotným psům a fenkám...
Mohli udělat bezplatnou reklamu sami sobě - stejně tak i samotné kastraci...

Jediné, co by museli překousnout, byl fakt, že by proti sobě neměli uspaného přikurtovaného psa nebo fenku, nýbrž mne a pro ně samotné moje jistě nepříjemné otázky a argumenty.

Každopádně to ale mohli zkusit - měli jedinečnou šanci!

Nikdo z oslovených se však do poslední chvíle neozval, neodpověděl, nikdo nezareagoval, absolutní ticho po pěšině a mrtví brouci...

A to je velmi, velmi vypovídající.

Co z toho vyplývá?

1/ Nikdo z nich nemá odvahu jít se mnou do diskuze, protože velmi dobře vědí, že by v přímé argumentační konfrontaci se mnou neobstáli. Neobstály by jejich "argumenty", stojící na vratkém základě demagogie a komerce, neobstály by proti argumentům mým, vycházejícím ze zákonitostí etologie psího druhu a prosté úcty k přírodě a životu bytosti, které jsem nepřivedl na svět.

2/ Nemají potřebu něco vysvětlovat. Stále totiž do jejich ordinací proudí dostatek lidských ovcí, nepřemýšlejících o důsledcích svého jednání - ovcí, lehce manipulovatelných dostatečně výživnou reklamou. Reklamou na kastraci.

3/ Dokud se výrazně nezmění náhled pejskařů (a lidí obecně) na toto počínání, nic je nebude nutit svůj postoj změnit. V tom je jejich výhoda - manipulovatelný laik neustále mající před očima "přínosy kastrace" je velmi snadnou kořistí a je přece tak jednoduché uklidnit svoje svědomí kouzelnou formulkou "Poradil mi to veterinář...", že ano?

4/ Nejsem tak naivní, abych věřil, že změním myšlení této skupiny veterinářů. Ale mohl jsem změnít myšlení dalších jejich klientů - a to by bylo pro kastrační lobby příliš nebezpečné.

Situace kolem kastrací je čím dál horší. Čím dál horší je totiž i postoj samotných majitelů psů - když čtu na internetu větu "zkoušel jsem jí dát na kastraci s tím že to snad pomůže" (zcela předvídatelně a logicky to stav této konkrétní fenky s psychickým traumatem naopak zhoršilo), nevěřím vlastním očím a dotyčného bych topil v koši ve Vltavě... To je jako co? "Zkusím kastraci" a když nepomůže, tak ten zákrok snad vrátím v čase? Může takto uvažovat soudný člověk? A co veterinář, který bez mrknutí oka zmrzačil do té doby plnohodnotnou fenku jen proto, že její majitel vyřkl verdikt, že fenečka má "pokřivený charakter"?

Ten pokřivený charakter tady měl někdo úplně jiný.

Jednoho krásného dne se dožijeme toho, že se u nás masově rozšíří další reklama. Psi štěkají, takže pro jejich vlastní blaho jim to zatrhneme. Budeme jim vyoperovávat hlasivky. Proč? Protože štěkají, někomu to určitě vadí, všude bude klid a ticho a vlastně to všechno děláme preventivně pro jejich dobro, aby neštěkali na sebe navzájem a aby si soused nemohl stěžovat - a jedná se o naprosto neškodný zákrok...

Že vám to připadá absurdní? Není to o nic absurdnější než "preventivní kastrace" a při přístupu valné většiny našich veterinárních lékařů vůči kastracím je naprosto jasné, že oni budou ti poslední, kdo by podobný zákrok odsoudil. Bude-li poptávka a zapracuje-li lobby, půjdou do toho. Stejně tak jako jejich klienti preferující ta krásně dostupná a jednoduchá řešení.

Zatím ještě veterináři tvrdí, že podobný zákrok je nepřípustný...

Tak proč je pro ně přípustná bezdůvodná kastrace?! Zákrok daleko složitější, daleko razantněji ovlivňující organismus a psychiku psa/feny. Zákrok nevratný, ve většině případů provedený pouze na základě "přání klienta" nebo dokonce doporučený samotným veterinářem-řezníkem!

Ano, je vlastně naprosto jasné, proč nikdo z nich nesebral odvahu se mnou na dané téma diskutovat.

NEMĚLI BY TOTIŽ SEBEMENŠÍ ŠANCI TYTO ŠÍLENÉ PRAKTIKY OBHÁJIT.

Závěrem zde ocituji větu z profesního webu jedné známé veterinární kliniky - jednu jedinou větu, která naprosto jasně demonstruje otřesný postoj této skupiny veterinářů ke kastracím:

"Kastrace zvířat redukují zdravotní rizika, zlepšují životní pohodu a vztahy s lidmi."

Myslím, že k tomu už opravdu není co dodat - závěr si každý učiňte sám za sebe...

 

P.S. Tímto chci také poděkovat těm z vás, kteří mojí akci i mně samotnému vyjádřili jakýmkoli způsobem podporu. Děkuji i těm z vás, kteří se aktivně podíleli na rozšíření mé Výzvy na internetu, resp. kontaktovali přímo konkrétní veterinární lékaře a veterinární pracoviště.
______________________________
Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Lidé - smečka nebo stádo?

 

Počátkem roku 2014 jsem ve svých komentářích zveřejnil malé zamyšlení o dnešním světě lidském i psím. A jelikož to moje čtenáře evidentně zaujalo, rozhodl jsem se napsat na toto téma trochu víc - jednak nechci, aby určité věci jen tak zapadly a jednak, jak jsem na závěr výše zmíněného textu naznačil, je ještě ledacos k probrání...

Občas je nutné šťouchnout a probudit.

Ve svém ponovoročním komentáři jsem mimo jiné napsal pár slov o zásadním rozdílu mezi společenstvím zvířecím a lidským, kdy stádonebo smečku vede vždy jedinec zkušený, chytrý a s vědomím toho, že smysl jeho práce tkví v udržení a co nejlepší kondici tohoto seskupení. Už z principu tedy nemůže stát v čele jedinec, který nikdy aktivně nelovil nebo si nemusel zachraňovat život před útokem predátora - jednoduše proto, že by absolutně netušil, co tato situace obnáší a jak ji řešit.

Na druhé straně v naší lidské společnosti se běžně a opakovaně dostáváme do stavu, kdy na vrcholových vůdčích postech stanou lidé, kteří za celý svůj produktivní život nepoznali život běžné "smečky". Nikdy nepoznali boj o život a starosti "řadového jedince", na svoje pozice se nedostali ani díky svým zkušenostem, ani díky svým schopnostem, ani díky svému sociálnímu cítění, nic z toho vzhledem ke svým trvale nadprůměrným benefitům a privilegovanému životu nikdy nepoznali. Dostali se na ně jinak a zcela logicky i jejich priority jsou jiné, než by měly být - nejsou zaměřeny na rozvoj společenství, ale na rozvoj osobních prebend, popřípadě prebend spřátelených účelových skupin. Výsledkem je oslabení společenství jako takového, vzrůstající frustrace, nespokojenost, stres. Největší průšvih je ale ten, že "řadoví členové smečky" už neplní svoji korekční úlohu - lidé otupěli a ztratili základní instinkty přežití, zapomněli na základní hierarchické principy sociálních tvorů. Ztratili zájem spolupracovat a ze sociálního společenství se stalo seskupení jednotlivců. Žijí vedle sebe, ne spolu.

Co by se v analogické situaci dělo v sociálním společenství zvířat?

První vůdčím jedincem nezvládnutý moment (vytlačení z území, špatná strategie lovu, špatná strategie útěku, nenalezení oblasti vhodné k obživě, nezvládnutá hierarchie, stresové projevy atd.) by dal jasný signál, že něco není v pořádku. Po celou dobu vedení smečky/stáda je vůdčí jedinec/skupina pod bedlivým dohledem celého společenství a především potenciálních nástupců - zde nic netrvá věčně, zájmově, dědičně ani klanově. Vůdčí jedinec je sám za sebe, není podporován žádnou soukromou mocenskou složkou v rámci smečky a ve svých podřízených jedincích má neustále bdělou zpětnou vazbu a fungující korekční mechanismy, nutící ho pracovat tak, jak má.

Pokud se smečka/stádo dostane do nesnází, v prvé řadě dojde k radikálním změnám v sociální oblasti - stres a nespokojenost má za následek zvýšení komunikačních a sexuálních agresí (a na druhé straně potlačení rozmnožovacích aktivit), vzájemných střetů a prosazování individualit na úkor společenství. Tyto rozpory velmi rychle narostou do kritického stavu, ze kterého jsou jen dvě možná východiska: zánik společenství (rozptýlení do jiných smeček/stád plus velmi pravděpodobná smrt těch, kteří to nezvládnou) nebo výměna "vedení". Pokud je druhá alternativa úspěšná, původní společenství funguje dál, pouze se změněnou hierarchií.

Pokud vám tento text připomíná to, co dnes vidíte kolem sebe, pak to není náhoda. Základní vrozené vzorce chování sociálních druhů jsou stejné, ať už se to někomu líbí nebo ne. Liší se však vrozená dominance/submisivita a míra sociální spolupráce konkrétních druhů, skupin i jedinců.

Mimochodem - mnozí z vás mohou výše popsané projevy sledovat na svých vlastních psech... už rozumíte, proč a co se děje?

Základní problém dneška je v tom, že lidská "smečka" vlastně nic neřeší, zpětná vazba nefunguje. Stará osvědčená strategie "chléb a hry" (poskytni plebsu základní potravu, aby přežil, zabav ho hrami, aby otupěl a nemyslel) funguje stále perfektně a je dovedena téměř k dokonalosti. Stačí jen otevřít oči a pořádně se podívat okolo sebe.

Máme k dispozici počítače, chytré telefony, sociální sítě. Člověk by si řekl - paráda, super, teď můžeme TVOŘIT, můžeme ŘEŠIT...

Jenže... 99% lidí s tímto obrovským potenciálem netvoří a neřeší naprosto nic. Pokud se podíváte na obsah například nejpopulárnější a nejrozšířenější sociální sítě Facebook, zjistíte, že 80-90% jejího obsahu (obsahu, kteří vytvářejí lidé, které většinou osobně znáte a přidali jste si je do své skupiny), jsou 1000x recyklované "veselé" nebo naopak "dojímavé" obrázky, "moudré životní citáty", nesebekritické pokusy neatraktivních žen a dívek o atraktivní fotky nebo nicneříkající výkřiky do tmy bez jakékoliv souvislosti. Ke svému zděšení zjistíte, že čím stupidnější (či provařenější) oznámení světu, tím víc obdivných "lajků". Pokud něco sami vytvoříte a podělíte se o výsledky (vidím to mimochodem v jakékoli oblasti lidské činnosti a snažím se o to i sám za sebe - tvořím, nekopíruji a dělím se o výsledek, ať se to týká mé práce s pejsky a lidmi okolo nich, ať se to týká života s vlastními pejsky, ať se to týká mé publikační činnosti nebo muziky, které se aktivně věnuji), nečekejte nic, protože toto sociální stádo (až na sporé výjimky) už má svoje priority zcela jinde. Nepřemýšlí, není schopno úsudku, nezvládá základní rozlišení předložené informace.

Pak se není čemu divit, že například jiná velmi rozšířená a sdílená facebooková komodita "ztracený pejsek" se dostává do absurdních situací, kdy je bezmyšlenkovitě sdílené a mnohokrát kopírované oznámení často staré mnoho týdnů až měsíců (a v původní verzi již v komentářích dávno označené jako vyřešené). Je vážně tak náročné nezahlcovat prostor tímto smetím na úkor skutečně akutních a opodstatněných případů, kdy podobný postup může reálně pomoci?

Přesně ti samí lidé nejsou dále schopni rozlišit příčiny a následky. Pláčou nad ztracenými pejsky, ale absolutně jim nedochází, oč by jejich aktivita na sociální síti byla přínosnější, pokud by třeba sdíleli odkazy na moje články a materiály z těchto PSÍCH STRÁNEK FALCO - protože potom by k mnoha smutným případům vůbec nemuselo dojít. Pak by totiž mnohý pes nebyl ukraden z kotce nebo zahrady (kolik jsem na toto téma už napsal textu?), neutekl nebo nebyl vystresovaný v období konce roku (nepřipomíná vám to náhodou jeden můj velmi známý článek?), jeho majitel by se naučil fungující postupy, nedošlo by k pokousání některých dětí díky hlouposti nebo neinformovanosti jejich rodičů atd. atd.

Proč myslíte, že dávám formou svých textů tolik informací k dispozici a na každý článek nebo rubriku je k dispozici veřejně dostupný internetový link? Protože nemám co na práci? Nebo proto, aby byly tyto materiály jednoduše odkazovatelné? Bingo, bé je správně!

Natvrdo teď řeknu, že nepřímá spoluúčast na spoustě problémů byla a je v rukou právě těchto lidí, kteří místo bezduchého sdílení následků problému mohli dotyčnému účinně pomoci odstranit příčinu problému zveřejněním kontaktu na mne a můj web, na konkrétní texty. Mělo by to daleko větší význam pro dotyčného člověka i jeho pejska (to není žádná domýšlivost, jen moje prostá a jednoduše prokazatelná zpětná vazba za dobu, po kterou už lidem a jejich pejskům pomáhám). Mnozí z nich ode mne dostali (na můj podnět a jejich vlastní žádost) i potřebné materiály za účelem jejich aktivního použití v podobných případech přimo v terénu... nechtějte vidět výsledek reálné "snahy" většiny z nich.

Na prstech jedné ruky teď spočítám ty, kteří tvoří onu vzácnou výjimku z pravidla a kterých se výše uvedený text netýká. Na prstech jedné ruky a ještě zůstane rezerva... smutné.

Co je příčinou toho, jak strašně sobecky ("mně už pomohl a dál už mě to nezajímá, ostatní ať si trhnou nohou") je člověk schopen uvažovat?
Je to otupělost? Nezájem?
Neschopnost nebo neochota domýšlet věci, chápat základní souvislosti?
Zahleděnost do sebe a bytostné sobectví?
Lenost a pasivita?
Závist...?

Je velký, obrovský rozdíl mezi životem aktivním, tvořivým a životem pasivním, konzumním. Vše ve vesmíru je udržováno v rovnováze - každé entitě je cosi poskytováno tak, aby opět ona sama mohla něco vyprodukovat. Zvířata, rostliny stále žijí dle tohoto základního principu, v pokoře a pochopení. Jen lidé se nějak pokazili, smysluplná tvořivost je podkopávána, všemi možnými cestami je propagována pasivita a prostředky k ovládání mas. Lidé ničí sami sebe, ničí svá společenství a radostně přehlížejí, že jejich vrozené vzorce chování místo k přežití jedince a druhu degenerují k zániku. Je to smutné zjištění a na rovinu přiznávám, že pokud bych před těmi 15 lety sám radikálně nezměnil svůj život, dnes bych asi o těchto věcech takto neuvažoval. Změnili mě právě psi a práce s nimi, stejně tak i související kontaktní práce s lidmi a dlouholeté sledování vývoje jejich uvažování, reakcí a priorit.

Občas je nutné šťouchnout a probudit.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes to pochopí, člověk ne

 

Před časem jsem se ve svých Komentářích zmínil o tom, že je mnohem efektivnější domluvit pejskovi než člověku - byl to případ sebevražedného čivavího kluka z našeho paneláku, který má poněkud jednoduchou paničku a kdykoli jsme šli s telátkem kolem, vyštěkával ho, běhal kolem něj v kontaktní blízkosti a vůbec dělal vše pro to, aby ho 55kg Gardy zašlápl. Čivava je výhradně navolno a běžně se stává, že se šmrdolí dole v přízemí, zatímco jeho panicka je ještě v prvním patře a absolutně nemá o ničem přehled, natož aby měla možnost zasáhnout. Stačí zprudka otevírané nebo zavírané dveře od výtahu, popřípadě některý ze zdejších startovacích podobně vedených psů a bude po mrňousovi...

Asi dvakrát jsem se pokusil domluvit jeho majitelce v situacích, kdy malý kaskadér startoval po Gardym a paní se pouze přihlouple smála. Gardyho mám v těchto místech na vodítku a pod plnou kontrolou, protože by opravdu stačilo, kdyby mu došla trpělivost a hrábl po psí miniatuře tlapou (přece jen je to pastevec a ani z mého pohledu nemá dúvod nechat si všechno líbít), nemluvě o tom, kdyby použil stejné dorozumívací prostředky jako malý provokatér.

Paní ovšem nic z toho nedocházelo a každé potkání čivaváka znamenalo jeho zuřivý štěkot a ňáfání po Gardym.

Jednoho dne došla trpělivost mně. Setkali jsme se venku pod schody, čivava začal opět předvádět svoje oblíbené kousky, já vzal telátko a vystartoval proti němu jako smečka. Stačily asi tři kroky, telátko bylo potichu, já ne, žádný kontakt, nic, čivava správně zhodnotil situaci a odcouval. Paní samozřejmě nadávala, ale to mi bylo jedno...

Od té doby je klid.

Je to už skoro čtvrt roku, dost často se potkáváme a malej je zticha, neblbne a je v pohodě i v momentech, kdy se ocitne přímo pod Gardyho hlavou čnící nad ním ve zhruba metrové výšce. Včera jsem si znovu uvědomil, jaký je opravdu celou dobu naprostý klid a že tato změna nastala ze dne na den v okamžiku, kdy jsme ho s Gardýskem srovnali do latě.

Pes to pochopí, člověk ne. Veškeré domlouvání jeho majitelce bylo celou dobu k ničemu (kromě toho, že mi přestala odpovídat na pozdrav a já ji následkem toho přestal zdravit). Jediná nedestruktivní lekce psímu kaskadérovi přinesla efekt okamžitý, žádaný a jednoznačně pozitivní. Jestli si toho všimla i jeho panička, v to moc nedoufám, nicméně to už neovlivním - nadále spolu chodí tak, že pokud by k něčemu došlo, paní by to zjistila až poté, co by malej přestal dýchat. Ale pochopil on - pokud chce přežít, musí se chovat po psím a ne jako asociální magor.

Domluvit místo člověku jeho pejskovi se mi dlouhá léta osvědčuje jako nesrovnatelně efektivnější způsob nápravy. Funguje vždy a pokud je "domluva" dostatečně jasná, pak funguje navždy.

Kolikrát stačí i jen pohled. Je to přesně o tom, co stále vysvětluji kolem dokola - každý pes uznává fungující silnou smečku, uznává autoritu, uznává psychickou sílu a rozumí přirozené psí komunikaci.

Až budete mít podobný problém, vzpomeňte si na tento můj článek.

A svoji komunikaci nasměrujte k pejskovi, ne k jeho člověku...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Tak proč není vykastrovanej?!"

 

Příběh ze života, kteý se mi osobně stal minulý týden. Dávám ho sem především proto, aby si lidé znovu uvědomili, proč je zapotřebí tolik bojovat za zdravé plnohodnotné fenky a pejsky.

Protože paní z tohoto příběhu je jen jednou z mnoha pejskařů stejného zrůdného smýšlení, kteří se pohybují mezi námi. Není totiž výjimkou a identický nebo podobný názor má příliš mnoho těch, kterým se dostane do pracek nešťastný tvor - pes...

Vracím se s telátkem z procházky, už je tma a jdeme přes odpočívadlo, co vede těsně vedle silniční komunikace, mám Gardyho na vodítku. Na odpočívadlo přijíždí auto, naplno nám svítí do očí, nevidím nic, ale telátko zarazí na místě a slyším a tuším nějakého pejska. Přiběhnou dva a za okamžik dorazí jejich majitelka - rozsvícená světla má za zády, ona mě vidí dokonale, já její podobu jen tuším.

A proběhl mezi námi následující výživný rozhovor...

Asi jsem tam stál chvíli jak idiot a zíral na tu paní, ze které jsem stále oslepen světly viděl jen blonďatou hlavu... a první myšlenka, co mi prolítla hlavou, byla "To vás měli vykastrovat!" - no, neřekl jsem to, přiznávám.

Místo toho jsem nad ní jen zavrtěl hlavou a odpověděl: "Protože ho mám rád a na rozdíl od vás nemrzačím svoje psy, paní. Sbohem!"

Vzal jsem telátko a šli jsme pryč. A hlavou mi letěly myšlenky, kolik takových lidských zmetků mezi námi je a kolik z nich má psa nebo fenku. A jak tahle paní spokojená sama se sebou určitě vrtí hlavou nad úchylem, kterého právě potkala a který nenechal vykastrovat svého psa, když na něm přece nechce chovat...

Protože v této zemi je přece normální svoje psy a fenky kastrovat, tak je to správné, áááno...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

99:1

 

Tento článek je jakýmsi pokračováním textu, který jsem publikoval před zhruba rokem - o lidech a mé mnohdy nevděčné práci s nimi. Můj názor je, že není dobré o těchto věcech mlčet, protože jen jejich otevřené publikování je může pomoci eliminovat. Pojmenování jevů a skutečností jejich pravým označením je důležitý krok k tomu, aby se jejich opakování v budoucnu zredukovalo na minimum.

Jednou za čas se pracovně setkám s člověkem, kterého v následujícím textu označím jako "problémového klienta". Tento rok se mi to stalo díkybohu jen asi dvakrát z poměrně velkého počtu lidí, se kterými jsem pracoval, bývalo to i horší. Bohužel práce s nimi je tanec mezi nakřáplými vejci, protože neustále musíte hlídat jejich náladovost, pečlivě volit každé slovo (strašně se jich dotkne upozornění na jejich chybu), nesmíte je přetížit (po půlhodině se totiž zhroutí) - a k tomu všemu musíte kvalitně odvést svoji vlastní práci a zabránit tomu, aby dotyčný nerozhazoval vlastního pejska. V ideálním případě z jejich pohledu byste vlastně po nich samotných neměli chtít vůbec nic, nad pejskem zamávat kouzelnou hůlkou a ještě jim poděkovat.

Jsou divní, nevyzpytatelní, velmi zákeřní a velmi špatně se s nimi komunikuje... 

Scénář průběhu konzultace nebo výcviku s takto problémovým lidským jedincem je jak přes kopírák. Dostaví se človíček s hypertrofovaným egem a méně či více postiženým pejskem - buď ve smyslu jeho absolutního nezvládnutí ("tady ho máte a něco s ním udělejte"), s pejskem, který strachy tahá bříško po zemi a čeká, kdy se na něj zase něco snese (a pečlivě připraveným příběhem, jak mu ho někdo zkazil), popřípadě s jiným problémem. V okamžiku konkrétního pojmenování pravdy nastává první bod střetu, protože ego dotyčného to často nezkousne. Pokud dotyčný není jako člověk úplně ztracený a nepřijel ze mne jen dělat vola, začínáme pracovat. Vždy a za všech okolností, s každým psem, nejprve ukáži, jak je možné s pejskem komunikovat tak, aby pejsek takříkajíc "fungoval". Ať je to chůze u nohy, nenapadání okolí, obecná komunikace - prostě předvedu, že to jde a kdo mě už poznal, ví, o čem teď mluvím. V této fázi je vše ještě v pořádku, klient vyjádří nepředstíranou pochvalu mé práce a vypadá spokojeně (protože sám nemusí nic dělat)... a já tedy s pejskem i jeho majitelem pracuji dál.

Problém nastává třetí nebo čtvrtý den (pokud jde o několikadenní akci), kdy již "naučeného" pejska předávám klientovi k vlastní práci (klient je celou dobu vedle nás, vše mu názorně předvádím, vysvětluji a průběžně zodpovídám dotazy). Po cca půlhodině nutnosti vydávání vlastní energie se problémový klient začiná hroutit. V klidu říkám "ok, teď musíte vydržet a pejskovi ukázat, že na to máte!" Problémový klient se však nadále hroutí a začíná být nervózní a vzteklý - na svého pejska a především na mne. Uklidňuji ho, povzbuzuji. Nic nepomáhá. Přebírám od něho pejska, protože zkušenost s těmito lidmi mě už naučila, že za dalších pět minut by se z dotyčného stal už jen agresívní hulvát s nulovou snahou cokoli dělat. Zbytek lekce opět absolvuji s pejskem já, protože na rozdíl od svého pánečka/paničky on má ze svého učení se a "řešení situací" radost a je to na něm i velmi dobře vidět. Prostě si rozumíme a oba víme své. 

(Teď malinko odbočím - všichni tito problémoví klienti mají ještě jednu společnou vlastnost: jsou zhruba o 20-25, někdy i o víc let mladší než já. Jsou v plné síle, ještě nemají problémy se šlachami nebo zády. Já sám ten den nejen našlapu kilometry a vydám spoustu energie pro ně, našlapu ještě dalších 8-10km a vydám nemálo energie se svým vlastním pastevcem - a zvládnu to, třebaže ze sebe během práce s pejskem klienta vydám takové kvantum psychické energie, že po lekci pejsek lehne a spí. A na rozdíl od těchto nemohoucích chudáků se mi nikdy nestalo, aby podobně selhal klient starší než já nebo můj vrstevník - tito lidé to berou jako výzvu, dokázání toho, že na něco mají, že to zvládnou. Ženy, muži, 71-letý pán... vždy obstáli na výbornou.)

Naproti tomu problémový klient s časem zvyšuje svůj vztek, protože po něm něco vyžaduji - pracovat se svým pejskem, snažit se pracovat na sobě samém, pro lepší společný život do budoucna. Ne pro mne. Ale on to neudělá. Na začátku lekce si musí nejprve zakouřit, zatímco s pejskem trpělivě čekáme. Říkám si "je to klient", jak mu neodpustím práci, odpustím mu toto. Trpělivě mu vysvětluji a předvádím třeba desetkrát za sebou to samé, klidným hlasem - i v okamžiku, kdy on sám na mě začne hlas zvyšovat a vztek z něj lítá ušima. Za ty roky práce s mnohdy problémovými a agresívními lidmi jsem se tohle naučil, protože je to ta nejlepší protizbraň. Ale - když toho už začne být příliš, prostě ho stopnu. Nejsem ovce na porážku nebo hromosvod pro špatnou náladu a na svého doktora také nebudu hnusný, když se mi snaží pomoct. 

Pokud se dotyčný nedá do pořádku, začíná třetí fáze, kdy ať řeknu co řeknu, začíná reagovat naprosto nelogicky, útočně a s cílem vyvolat konflikt. Jeho vztek se začíná projevovat i na jeho chování vůči pejskovi a můj apel na klid ho rozjíždí ještě víc. Začíná být nevypočitatelný, začíná urážet, řeší absolutně nesouvisející věci, protože už neví kudy kam. Kope kolem sebe. Měl jsem tu klienta, který sice měl reálně prvního psa v životě, ale jakmile jsem mu řekl něco jiného než mu poradil chovatel nebo si myslel on sám, byl oheň na střeše - jak se podřekl, tak vlastně jen proto, že jsem mu to řekl já. Prý "musím mít vždycky svoji pravdu". Jistě - pokud ji mám (a ne svoji, ale objektivní), nebudu ji přece tajit, jinak by tu byl zbytečně. A za každou tuto pravdu by měl být velice, velice vděčný - protože nezřídka jsou případy, kdy právě tato "moje pravda" mu do budoucna zachraňuje pejska nebo fenku, ať se to týká chování nebo třeba výživy. 

Každý klient, který za mnou přijede, si zaplatí moji práci - moje znalosti, moji energii, můj čas, můj dar. To vše odvedu vždy ku prospěchu pejska i jeho člověka, podle svých nejlepších znalostí, schopností a svědomí. V žádném případě si ale nepředplatí právo chovat se ke mně jako hulvát nebo si na mě léčit svoje komplexy či špatnou náladu. Nejsem jeho zaměstnanec, nejsem jeho podřízený a pokud by se tak choval kdekoli jinde, rychle by s ním vyrazili dveře. Moje trpělivost je lety tréninku na dost vysoké úrovni, ale není nekonečná a nenechám se od problémových jedinců ponižovat. Třebaže s nimi jednám do poslední chvíle klidně a o jejich podivném chování si myslím své, není mi jich líto. Jsou to totiž jen slaboši, kteří zahodili svoji šanci stát se silnými (opravdu silnými, ne jen ve svých představách) a denně budou mít před očima svůj obraz v očích svého vlastního psa, který je vidí takové, jakými skutečně jsou - slabými, nejistými a zakomplexovanými s potřebou svoje vlastní selhání vždy svést na někoho jiného.

Pokud se 99% mých klientů umí chovat slušně a normálně, má to 1% evidentně problém samo se sebou. Čím víc si toto 1% pustím k tělu, čím víc se usmívám a snažím se mnohé situace odlehčit, čím víc je povzbuzuji a pomáhám jim - tím více si dotyční myslí, že si mohou ke mně všechno dovolit, jsou schopni mi říct nebo dokonce napsat takové věci, že nad tím zůstává rozum stát a já osobně bych si na jejich místě v životě něco podobného vůči nikomu nedovolil.

Plést si vstřícnost se slabostí je ale veliký omyl a za poskytnutou pomoc nebýt vděčný, ale chovat se jako hulvát není smutné, je to ostudné a vypovídající o konkrétních jedincích (ne anonymních, ale s plnými jmény a osobně poznaných). Na to je velmi vhodné nezapomínat...

K napsání na začátku odkazovaného i tohoto článku mě donutili právě tito konkrétní lidé. Protože je dobré mít některé věci na očích.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Smutná zpráva o člověku

 

Když jsem před lety začal vstupovat do povědomí lidí okolo psů, byla to doba, kdy jsem neměl důvod nevážit si lidského druhu. Psi i lidé u mne měli stejnou šanci.

Roky míjely a postupným poznáváním charakteru psa a člověka se začaly pomyslné váhy mé důvěry a respektu čím dál víc klonit k psímu druhu.

Před lety se hodně lidí divilo, jak je možné, že si více vážím psů a mám je raději než lidi. Kroutili nechápavě hlavou a pasovali mě na podivína...

Dnes za mnou lidé sami chodí a říkají: "Víte, já už mám raději psy než lidi."

Těch lidí je čím dál více.

Stejně jako já ani oni nezanevřeli na lidský druh. Jen mu přestali věřit, přestali se svěřovat, přestali být důvěřiví, začali být opatrní a kolem sebe vybudovali ochrannou hradbu. Začali se uzavírat sami do sebe, protože se setkali s příliš velkou dávkou zklamání, podrazů a lží.

Začínají rozumět psům a zvířatům obecně, přestávají rozumět člověku. Protože právě ten "vrchol evoluce a pán tvorstva" se začíná chovat nevypočitatelně, agresívně a bez špetky zájmu o to, jak prospívá nebo naopak ubližuje svému okolí.

Psi byli, jsou a vždy budou tvory sociálními - pokud do toho opět nezasáhne člověk a nevytvoří další psí mutanty s vyblokovaným sociálním chováním, ke své vlastní podobě.

Člověk, který do svého genetického fondu dostal stejnou sociální výbavu jako pes (komunikace, spolupráce, přirozený výběr na základě kvalit jednotlivce), tuto schopnost začíná alarmujícím způsobem ztrácet. Jeho vrozená potřeba spolupracovat mizí a místo ní nastupuje potřeba likvidovat všechno, co mu stojí v cestě. Přírodu, zvíře, obecné hodnoty - i jiného člověka...

Tento negativní vývoj se za poslední roky roztočil do obludných rozměrů. Stačí se podivat kolem sebe a uvědomit si, kolik věcí se dnes řeší agresí a odsudkem místo snahy pochopit. Jako pejskaři to vše pociťujeme ještě výrazněji, protože máme přímé srovnání s těmi, kteří zatím zůstávají čistí - s našimi pejsky.

Zkuste si jen na chvíli představit, co by se stalo, kdyby se naši psi chovali stejně jako dnešní lidstvo. Zlikvidovali by sebe navzájem a úspěšně by se snažili likvidovat i své "pánečky".

Chovali by se vlastně úplně stejně, jako se dnes chováme my, že?

Každý týden chodím se svým telátkem kolem veřejného prostoru (pozemek patří městu), kde obrněný magor říkající si "cvičitel" s bičem v ruce učí psy a jejich majitele, jak se chovat agresívně. U slalomových tyček pro agility jsou uvázána půlroční vystresovaná štěňata se staženými ocasy, která zdárně nasávají atmosféru agresivity a zloby.

Každý týden chodím okolo a bojuji s touhou zakročit, protože to, co se tam děje, je zoufalost. Pak se kouknu na ty lidi, co tam přivedli svoje vlastní dospělé i nedospělé pejsky a v jejich výrazu vidím tutéž tvrdost a bezcitnost. A čím víc jejich pes zuří, tím jsou šťastnější, protože oni sami se v té agresi vyžívají - "cvičitel" i jeho ovečky. Vystartovat ale po nich samotných naštvaný pes, strachy se po.....

Snažím se ze všech svých sil a na základě omezených možností, které mám, přivést v lidech na svět zpátky základní úctu k živým tvorům. Trpělivě svým klientům i čtenáŕům PSÍCH STRÁNEK FALCO znovu a znovu vysvětluji, že opravdu není normální psy mrzačit kvůli vlastní pohodlnosti nebo neschopnosti, že opravdu není normální psy deptat a ponižovat namísto komunikace a spolupráce.

Jsou lidé, kteří tomuto jednoznačně rozumí, jsou lidé, kteří se jen bojí označení "blázen" nebo "fanatik" a potřebují ujistit, že to, co sami cítí, je v pořádku.

Jsou lidé, kteří navždy zůstanou bezcitnými sobci.

Dokud je ta druhá skupina ve většině, je to zlé pro lidský i psí druh.

Smutná zpráva o člověku a nelze o tom mlčet.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?

 

Před několika lety jsem na svých PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO uveřejnil svůj zásadní materiál ke kastraci (článek Než necháte svého psa vykastrovat...), k tomuto tématu jsem se vyjádřil i ve svých knihách. Mluvím o něm na svých akcích, snažím se o to, aby co nejméně pejsků a fenek poznalo "dobrodiní neškodné kastrace" a tedy doživotní zmrzačení své psychiky.

(Nebudu zde znovu psát fakta a argumenty, které jsem ve výše uvedeném článku o kastraci již zveřejnil, kdo jste jej dosud nečetli a problematika vás zajímá, zde je k dispozici.)

Po těch letech mohu s radostí konstatovat, že se mi podařilo mnoha lidem otevřít oči a jejich čtyřnohé kamarády mnohdy na poslední chvíli zachránit (mailů s textem typu "na pondělí jsme už měli domluvený zákrok, v neděli večer jsem četl/a váš článek a samozřejmě jsme to zrušili, děkujeme" přišlo také poměrně dost). To je ta pozitivní zpráva.

Negativní je bohužel fakt, jaké nesmysly se mezi lidmi udržují a jaké účelové dezinformace dostávají často od těch, kterým jako laikové věří- od svých veterinářů. Kromě oblíbených zaklínacích formulek "Vůbec vám to s pejskem/fenkou nic neudělá!" a "Bude teď daleko poslušnější!" (podle toho, jaká věta na klienta od pohledu zabere) také třeba úžasné sdělení, že "10-měsíční fena je po prvním hárání už dospělá"... V této zemi veterináři mrzačí štěňata (předem zdůrazňuji, že ani v jednom případě nešlo o zdravotní důvody!) už v 6 měsících, ve světě ve 3(!) měsících - jsou to konkrétní případy psů, o kterých vím přímo od jejich majitelů.

Nicméně na konci rozhodovacího procesu vždy stojí člověk - majitel psa. Rozhodnutí a veškerá zodpovědnost leží výhradně na něm, jeho psí svěřenec do toho bohužel možnost zasáhnout nemá, třebaže se jedná o jeho vlastní budoucnost. A protože se jedná o extrémně krutý ortel, v zájmu záchrany co největšího počtu těch, jejichž osud leží v rukou jejich mnohdy nepochopitelně uvažujících páníčků a paniček, položím v tuto chvíli všem, kteří jsou rozhodnuti svého psa/fenku doživotně zmrzačit (nebo to už udělali), několik jasných a stejně krutých otázek:

1/ Uvědomujete si, že tento zákrok je NEVRATNÝ a jeho negativní důsledky se s Vaším pejskem/fenkou potáhnou po CELÝ ZBYTEK JEJICH ŽIVOTA?

2/ Přistoupili byste se stejně bohorovným klidem a čistým svědomím ke kastraci, pokud by se týkala VÁS SAMÝCH, VAŠICH DĚTÍ nebo VAŠEHO PARTNERA?

3/ Pokud by Vám někdo řekl, že pokud necháte svému psu amputovat levou přední končetinu, přestane Vám utíkat, udělali byste to? Kastrace jako "prostředek zklidnění" a "pouhé uříznutí kusu masa" je STEJNÝ NESMYSL.

4/ Uvědomujete si, že pokud by všichni uvažovali jako Vy sami, NEMĚLI BYSTE ANI SVOJE ŠTĚNĚ? Psi se totiž stále ještě rozmnožují výhradně pohlavní cestou, nikoliv buněčným dělením. A k tomu je nezbytně nutná plnohodnotnost obou rodičů.

5/ Opravdu se za sebe někteří z Vás nestydíte ve chvíli, kdy při osobní debatě se mnou na toto téma začnete vyřvávat "MNĚ TO ŘÍKAL VETERINÁŘ!", "PSALI TO NA INTERNETU!" nebo "KAŽDÝ ŘÍKÁ NĚCO JINÉHO!"...? Empatie vůči Vašemu pejskovi/fenečce, vztah, autocenzura, prostý selský rozum - nebo úcta k živému tvoru, to vše Vám nic neříká? Proč tak málo z Vás je schopno říci "já vím, udělal jsem chybu a je mi to opravdu líto"...?

6/ JSTE CHOVATEL? Připadá vám normální do smlouvy zapracovat klauzuli, že pokud štěně z Vašeho vrhu nebude použito v chovu, musí je jeho budoucí majitel pod hrozbou sankcí nejpozději do jednoho roka věku nechat vykastrovat?

7/ JSTE ČLENEM SDRUŽENÍ, které o sobě tvrdí, že POMÁHÁ PSŮM? Připadá vám normální psa, který se Vám dostane do pařátů, automaticky nechat vykastrovat nebo to smluvně přikázat jeho budoucímu majiteli pod hrozbou sankcí nejpozději do jednoho roka věku?

Dočetli jste a poctivě si těchto jednoduchých sedm otázek zodpověděli?

Část z vás mne v tuto chvíli bude nenávidět.
Část z vás sklopí hlavu a zamyslí se sama nad sebou.
A část z vás může opravdu usínat s klidným svědomím.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!

Kdo zná moji druhou knihu O PSECH A LIDECH, četl i jednu z jejích kapitol nazvanou Nabídka a poptávka. Je aktuální čas její téma znovu připomenout - v tomto mém novém zamyšlení, protože příliš mnoho lidí si stále některé věci ke škodě své, svých pejsků a obecného vztahu ke psům neuvědomuje.

(Pozn.: tento text jsem původně publikoval na svém FB profilu.)

Nastala sezóna dovolených a spolu s ní opět vypukla přehlídka lidského pokrytectví, nad kterým mi stále zůstává rozum stát - pokrytectví, o kterém jsem psal ve své druhé knize a které stále některým nedochází nebo docházet nechce...

Na jedné straně pokrytectví majitelů psů, kteří svoje psí souputníky "milují" tak moc, že je v rámci své každoroční luxusní dovolené obětují na oltář vlastní pohodlnosti.

Na straně druhé pokrytectví majitelů psích hotelů, kteří tak strašně "milují" psy, že s otevřenou náručí běží vstříc každému potenciálnímu klientu a nabízí modré z nebe, jen aby klient přistál u nich a ne u konkurence o dům dál.

Pes odloučený od svého majitele tuto situaci nese vždy velmi těžce. Psů, kteří po celou dobu nežerou, jsou vystresovaní, smutní a jen přežívají, je každoročně obrovské množství. A každý z nich si do celého dalšího svého života nese permanentní pošramocení toho nejcennějšího, co existuje - své vlastní psychiky a důvěry ve svého člověka.

Tohle není sranda. Na jedné straně stojí bezohledný majitel psa, na straně druhé vysoce vstřícný majitel psího hotelu, provozující toto zařízení jako živnost - nikoli charitu. A jako takový vyvíjí snahu směrem k co nejvyššímu zisku: "Váš pejsek tady byl tak šťastný, kdykoliv ho sem můžete znovu dát, ano, jistě, budeme se těšit..." - a podívejte, co teď mám u sebe za plemeno, paráda že? Jééé a tenhle - šup fotečka, jak ho máme rádi...

PR letí na plné pecky, daří se, fotečky, ňuňánci, všeobecné štěstíčko. Penízky se hrnou a majitel psa prožívá orgasmus, jaký že je pejskomil, neboť svému psychicky závislému parťákovi dopřeje psí hotel! No řekněte, on se takhle obětuje, všechno zatáhne - no ryzí charakter, že.

Přitom by stačilo tak málo.

Nemít žaludek na některé způsoby "podnikání". Neboť to platí i obráceně - nebude nabídka a majitel psa bude muset začít uvažovat jinak. Třeba tak, že si nepořídí psa, dokud jej srdéčko a partner(ka) budou tahat na zahraniční dovolené. Třeba tak, že si uvědomí, co je to zodpovědnost a skutečná péče o psího kamaráda. Třeba tak, že tento člověk dostane šanci osobnostně povyrůst...

Mít tu moc, psí hotely (jak vznešeně to zní, že?) bych ze zákona zakázal. Jejich provozovatelé by tak také dostali šanci osobnostně povyrůst - třeba v tom, jak vypadá skutečný vztah ke psům, nepodepřený penězi. A třeba v tom, že ego se dá uspokojit i jinak...

Psích hotelů, penziónů a jak se k čertu všechny tyto vykachlíkované ubikace honosně nazývají, přibývá jak hub po dešti stejně jako přibývá psů. Evidentně se jejich provozovatelům vyplácejí a jsou rok od roku luxusnější, včetně jejich příbytků, jinak by se do nich nikdo nepouštěl. Ok - pak ale nechť tito lidé hrají férovou hru a nehalí se do image lásky a světla, pak nechť mluví o čistém byznysu, protože ve svém jádru to nic jiného není.

Protože pokud vydělávám na tom, že podporuji týrání psí psychiky a spolupodílím se na výchově psích majitelů k nezodpovědnosti a nejjednoduššímu řešení bez ohledu na skutečné psí potřeby, pak nemohu mluvit o vztahu - pak je to jen o té díře na trhu a penězích.

Napsal jsem tento svůj názor již před několika lety do své druhé knihy a čas mě v něm pouze upevnil. A každý požadavek na svoji osobu ve smyslu "jedeme na dovolenou, nemohli bychom u vás nechat svého psa" posílám okamžitě a natvrdo do míst, kam patří.

Napsat toto zamyšlení tak, jak tyto věci skutečně vnímám a vidím kolem sebe, bylo by ještě o hodně tvrdší. A možná i na to někdy dojde.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zmrzačení není pomoc!

V naší republice je dost neziskových organizací a občanských sdružení, zabývajících se dle vlastních promomateriálů "záchranou psů a hledáním nových domovů pro ně". Činnost na první pohled jistě pozitivní a chvályhodná, vždyť přece pomáhají pejskům.

Jenže...

Existuje něco, co se se skutečnou pomocí psům absolutně neslučuje. Tím něčím je v předávací smlouvě uvedená povinnost kastrace psa/feny pro nového majitele, konkretizovaná nejpozdějším datem vykonání.

Jinými slovy - ano, pejska nebo fenku si můžete odvézt a zůstane váš, ale pouze pod podmínkou, že dotyčného jedince necháte do data uvedeného ve smlouvě doživotně zmrzačit!

Toto je naprosto absurdní a z hlediska vztahu k psímu životu jednoznačně odsouzeníhodný požadavek. Lidé z těchto sdružení a organizací se pouze různými cestami (vlastní nebo cizí iniciativa) dostali ke konkrétnímu psímu jedinci, lépe či hůře se o něj po určitou co nejkratší dobu postaraji a zcela logicky pro něj hledají trvalý domov. Nicméně - nemají sebemenší právo rozhodovat o tom, zda pes nebo fena zůstanou plnohodnotnými nebo psychicky doživotně poznamenanými jedinci, ať už z hlediska právního nebo morálního. Nemají sebemenší právo vydírat budoucího majitele požadavkem kastrace, protože okamžikem předání se dotyčný pes/fena stává plně majetkem nového majitele. Je to úplně stejný princip, jako kdyby vám autobazar mající auto v dočasné péči (ať už jako majitel nebo zprostředkovatel) toto prodal pouze pod podmínkou, že s ním nebudete jezdit mimo město...

Je nesmírnou drzostí těchto lidí se na jednu stranu prezentovat "záchranou psů" a na straně druhé budoucímu majiteli smluvně přikázat jeho zmrzačení. "Svého" psa neporodili, nevychovali, pouze se pro něj stali jakousi přestupnou stanicí, odkud by se pes v pokud možno co nejkratší době a nejlepším stavu měl dostat do nového stálého domova. Měli by být rádi za každého člověka, který tento domov chce a je schopen poskytnout - strkat mu k podpisu vyděračskou smlouvu "pes bude váš, ale musíte mu zničit osobnost a běda, jestli to neuděláte do námi určené doby" je taková nestoudnost, že by za toto zasloužili do jednoho seřezat vodítkem.

Protože zmrzačení psa není pomoc.

Je nutné o těchto případech vědět a upozornit na ně, protože spousta těchto organizací si pouze dělá falešnou mediální reklamu a skutečný vztah ke psímu životu dostává těžce na frak (pokud to mám napsat slušně).

Je nutné o těchto případech vědět a upozornit na ně, protože jakou šanci na šťastný život bude mít do budoucna mladý a v okamžiku předání ještě zdravý plnohodnotný pes, pokud jeho majitel skutečně udělá to, k čemu se podpisem předávací smlouvy musel zavázat?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Záměr nebo nechtěný efekt?

Rozhlédněte se kolem sebe. Cokoli uvidíte, je regulováno - zákonem, nařízením, zákazem nebo vyhláškou. Děti i dospělí se na kolech prohánějí se stupidními helmičkami na hlavách, protože co kdyby na tu hlavičku hapali, že? Moje generace, která chválabohu tuto šílenost ještě nezažila, by vlastně vůbec neměla existovat, protože by se musela během svých kaskadérských kousků podle tohoto vidění světa zákonitě umlátit o dlažbu a asfalt. Leč nestalo se tak. Proč? Prostě jsme dávali větší pozor - jednoduše proto, že jsme intuitivně věděli, že silnice je tvrdší než naše hlava. A kdo to nevěděl, naučil se to empiricky.

Přemýšleli jsme.

Naše automobilové začátky se konaly v autech bez airbagů, pasivních i aktivních bezpečnostních systémů a různých dalších geniálních vychytávek. Podle toho jsme i jezdili, protože nám bylo jasné, že těch pár plechů kolem se může lehce slisovat do úhledné rakvičky. Kdo tuto skutečnost ignoroval, už mezi námi není.

Přemýšleli jsme.

Pokud někdo běžel a v cestě měl psa, automaticky zpomalil nebo změnil trasu, protože věděl, že pes je od přírody lovec a běžící "kořist" je pro něj velké přirozené lákadlo.

Přemýšlel.

Dnešní realita je zcela jiná. Malým prckům se nemůže nic stát, protože podle moudrého nařízení mají na hlavičkách helmičky a proto vesele padají z kola. Přestávají dávat pozor, nenaučí se předvídat a přemýšlet, chránění "předpisy a nařízeními". Dospělí cyklisté se prohánějí po silnicích "chránění" gayovskými elastickými oblečky - a samozřejmě protekcí, neboť cyklista je bůh a právo je vždy na jeho straně, třebaže se řidiči zmítá před kapotou ze strany na stranu jako postižený akutní virózou.

V nabušených autech se prohánějí řidiči s mokrými řidičáky a hypertrofovaným sebevědomím, neboť oni jsou chráněni svým "superhyperkchárem" a nic se jim tedy nemůže stát, ať už zatočí volantem kamkoli a s plynem přilepeným na podlahu. Že by mohli někoho zabít? Soráč, voe...

Jdete lesem se svým pejskem a málem do vás vrazí příští olympijský vítěz v přespolním běhu a s ušima zalepenýma značkovými sluchátky, protože on je přeci plně pod záštitou nařízení o "zodpovědnosti majitele za svého psa" a nic jiného ho nezajímá.

Psi jsou na vodítku, na čumáku mají náhubky, na krku stahovák, ostnáč nebo elektriku, protože jejich vyděšení majitelé jsou pokakaní hrůzou z toho, že by jejich psí kamarád někoho oblízal nebo se k někomu jen přiblížil. Dotyčná "oběť" je pak schopna pod vidinou tučného odškodnění hnát celou věc na policii a v případě potřeby až k mezinárodnímu soudu. Vyskytuje-li se nablízku dítě nebo matka s kočárkem, je možné psa upálit na hranici a jeho majitele veřejně lynčovat.

Co je společným jmenovatelem výše popsaných případů?

Degenerace lidí.

Ztráta elementárního pudu sebezáchovy a schopnosti (ochoty!) přemýšlet v situacích, žádajících správné rozhodnutí nebo aspoň minimálně rozumné reakce.

Nejezdit jak prase, neřítit se sebevražedně do osobního prostoru psa a jeho majitele.

Přemýšlet.

Nespoléhat na to, že vás zachrání nějaký zákon, předpis, vyhláška nebo nařízení.

To jediné, co člověka může zachránit nebo ochránit, je použití vlastního rozumu.

Bohužel - v dnešní době je člověk (úmyslně?) manévrován k nepoužívání mozku, je manévrován k nesamostatnému nepřemýšlení.

Nepřemýšlej, člověče.

Vše máš regulováno předpisy, zákazy, nařízeními a vyhláškami.

Zapomeň na pud sebezáchovy.

Je to záměr nebo nechtěný efekt...?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zapomínáme...

Potřeba těsného fyzického kontaktu je dána všem živým tvorům od přírody. Je pro ně přirozenou součástí života, přinášejí si ji na tento svět již v prvním okamžiku narození. Nejde o nic, co by se teprve museli učit - je přirozeným vzorcem chování, geneticky předávaném z generace na generaci.

Jen člověk zapomíná, tak jak jde jeho život a on se čím dál víc učí přetvářce a budování ochranného valu kolem sebe.

Učí se skrývat své city a své emoce, učí se lhát těm, které oslovuje jako své přátele a partnery, ztrácí svoji vlastní osobnost.

A jednoho dne si pořídí štěně a jeho první starostí je, jak ho umístit co nejdále od sebe.

Do boudy...
Do kotce...
Do chodby za zavřené dveře...

Zvířata mají v sobě daleko více empatie, lásky a přirozených potřeb kontaktu a objetí než dnešní člověk. Jsou bezprostřední a nádherná hloubkou svých citů a emocí.

Zamyslete se nad sebou, až vám zas bude vadit olíznutí psím jazykem, přitulení psího těla a psí blízkost vůbec.
Zamyslete se nad sebou, až vám bude připadat zvrácené spát vedle svého pejska a cítit jeho dech.
Zamyslete se nad sebou, až vám bude připadat nenormální milovat svého pejska víc, než jste kdy mohli milovat člověka.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Škodovku nebo Porsche?

 

Každé psí plemeno není pro každého... tato myšlenka mi leží v hlavě již nějakou dobu, když pročítám dotazy, sleduji některé lidi kolem sebe nebo procházímkolem haciend se zahradou. Je to dlouhodobý stav, ne pouze jeden konkrétní případ, který mě zrovna dnes přiměl k napsání tohoto článku.

Je to podobné jako s těmi auty v nadpisu - Porsche není pro řidiče, který je nejistý, bojí se jet rychle, vyjede jednou za rok a tuto značku si pořídil jen proto, aby udělal pofidérní dojem na svoje okolí. Jo a abych nezapomněl - také aby udělal dojem sám na sebe, jaký že je borec. Vždyť škodovek jezdí kolem hafo, ale Porsche? To (na to) jen tak někdo nemá...

- Mámo, pořídíme si psa! A pořádného hafana!
- No táto, to je nápad! Ovčáka?
- Ale ne, prosím tě... ovčáka má dneska každej. Něco fakt extra... hele, přines atlas!
- Podívej - pastevci! To jsou kousci! Nebo tady ty afghánští chrti, koukej... tyjo a tady to vypadá jako vlk, co to je? Hmm... československý vlčák... to existuje? A tady další vlk - nějaká lajka nebo co... hehe, to je ten pes co letěl do vesmíru!
- Ty táto - ale to bude potřebovat nějakej kotec, co? Nebo bude lepší bouda?
- No to asi jo... ale máme velkou zahradu, ta mu bude stačit, v baráku by akorát nadělal. Do kotce pude na noc, až budeme grilovat nebo až si budou na zahradě děcka hrát. Nebo až se tam spolu budem v létě opalovat, hehehe... a ten pišingr vodvedle se pos... i s tím svým vovčákem neodmrlým!
-Teda táto ty seš hlava! Děti, poďte sem, budeme mít psa!! Tak kerej se vám líbí?

Takhle nějak to v mnoha případech začíná. Ne ve všech - ale až v příliš mnoha ano...
Pes se vybere podle velikosti, barvy (aby ladil k baráku - přísahám, takovou sympatickou dvojici jsem poznal osobně!) a stupně reprezentace.
Že by se někdo zajímal o jeho povahu? Přirozené psí potřeby? O to, že pes vážně není jen nějaká "věc", ale psychicky minimálně stejně vyspělá osobnost jako jeho budoucí majitel - a (což je realita) v mnoha případech jej svým charakterem i mnohonásobně převyšující?

Příliš mnoho těchto psů nikdy nepozná nic jiného než "svoji" zahradu nebo kotec. Jsou těmi Porsche zavřenými v garáži a občas ostentativně vytaženými ven pro zlost sousedů - ať závidí, socky jedny...

Nepořizujte si Porsche, když s ním nebudete jezdit a nevládnete jeho výkon a potenciál.
Nepořizujte si exkluzívní psy, ke kterým nebudete mít vztah a nezvládnete jejich potřeby a povahu.
A ve výše uvedeném případě si nepořizujte ŽÁDNÉHO psa.
Pes je živá bytost (plemeno "Porsche" stejně jako kříženec "škodovka"), ne kus dekorace na zahradu, do kotce nebo na řetěz. Nemluvě o šmejdech, co mají i toho svého psa v garáži.

Je alarmující, na jaká plemena se zaměřil vkus dnešních "úspěšných a bohatých".

Chovatelé, prosím: zkuste na chvíli zapomenout na cinkot zlaťáků a budoucí život svého štěněte svěřte do ruky člověku dobrému, ne jen bohatému...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Ti, kdož nepřemýšlejí

Docela dlouho už mám chuť tento článek napsat a protože se dnes znovu zopakovala většina jevů, o kterých pojednává, beru to jako nakopnutí "už to konečně napiš". Takže píšu.

Přijde mi, že lidé čím dál víc ztrácejí zdravý rozum a základní schopnost se správně rozhodnout nebo zachovat v určitých modelových situacích - samozřejmě mám teď na mysli situace, se kterými se setkáváme jako pejskaři. Jedná se o následující případy:

  1. Jdu se svým chlupatým telátkem na vodítku po ulici/cestě/chodbě/kolem domu a někdo jde proti mně. Logicky bych usuzoval, že se dotyčný vyhne zcela přirozeně směrem napravo, protože i svého pejska mám napravo a svůj úmysl se s ním držet na pravé straně komunikace už zdálky signalizuji. I zavedený zvyk chodců obcházet se z pravé strany nic nekomplikuje. Jenže ne - dotyčný se zarputile drží na stejné straně a pokud má možnost, obchází mě i na o dost menším prostoru zleva(!), tedy na straně, kde mám Gardyho. Nechápu...

  2. Variací na bod jedna je případ, kdy protijdoucí je člověk s malým pejskem. Prosté užití selského rozumu mi říká, že jako majitel velkého psa půjdu tak, abych byl mezi svým psem a protijdoucím pejskařem. Řekl bych, že logicky i prakticky se jedná o zcela správnou a jednoduchou úvahu, proto mě opět dostává na kolena fakt, že 90% psích majitelů toto absolutně nechápe a vehementně se cpe na stranu pastevce Gardyho. Což opět nechápu já...

  3. Dost často potkávám kaskadéry, kteří mají druhé Vánoce z toho, že jejich čivava/pudlík/srnčí pinč začne na ulici útočit na mého několikanásobně robustnějšího psího atleta. Psík i Gardy jsou na vodítku, Gardy u mé nohy nakrátko, druhý pejsek se vzpíná dva metry od majitele a dle plemene výhrůžně řve nebo ječí. Jeho majitel se přihlouple tlemí (omlouvám se, jinak to opravdu popsat nejde) a absolutně nebere v potaz skutečnost, že může jet auto nebo že být já sám jako on, stačilo by razantnější hrábnutí Gardyho tlapy a čivava by nebyl. Nemluvě o tom, že by se taky mohl naštvat - proč ne, když může ten psí trpaslík, měl by na to stejné právo. To samozřejmě nedovolím, ale nepřemýšlení jiných lidí to naprosto neomlouvá. Znova nechápu...

  4. Poslední kapitolou jsou spoluobčané zpravidla pozdního podzimního věku, kteří mají jako ohromnou zábavu mému pastevečkovi koukat upřeně do očí a ve vyšším levelu na něj mlaskat a vydávat infantilní zvuky. Level nejvyšší, tzv. "boss-mód" pak představuje pokus o vztažení ruky na Gardyho hlavu. Ze zcela pochopitelných důvodů bývám v takových případech velmi nepříjemný s tím, že pořád je to méně bolestivé než naštvaný velký pes - opět, svoje telátko si ohlídám, ale nemusí to tak dopadnout u jiných psů. Ani kaskadéry, bohužel, nechápu...

Určitě je nás hodně, kteří podobné situace zažíváme každý den.
A aspoň sami za sebe přemýšlejme, předvídejme a chovejme se logicky a správně.
Protože pokud se někdo jiný bude chovat jako tvor rozumem neobdařený, musíme to se svým čtyřnohým parťákem zvládnout i za něj...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Trochu úcty, prosím

Vždycky jsem si říkal, že pokud budu muset někdy následující text napsat, bude to známka, že určité jevy překročily svoji únosnou mez. Že je něčeho tolik, až je toho příliš. A že i moje lidská trpělivost má své meze, kam až se mnou lze orat...

Za posledních patnáct let mého života jím prošlo mnoho stovek lidí i pejsků - ať už formou konzultací, individuálních výcvikových servisů, soustředění, psí školy, praktických seminářů... bylo jich skutečně hodně. Za ty roky jsem poznal úžasné pejsky a různé lidi. Lidi přímé, otevřené - lidi bezradné a nejisté - lidi vděčné a nadšené - a také lidi záludné, zlé a závistivé. A právě těch posledně jmenovaných potkávám rok od roku víc a víc - a mne přestává víc a víc bavit sloužit jim jako hromosvod jejich špatných nálad, komplexů a osobních selhání. Proto jsem se rozhodl napsat tento text a naprosto jasně a otevřeně v něm pojmenovat a popsat skutečnosti, nad kterými mně osobně zůstává rozum stát. Pokud se v něm někdo pozná, pak sám ví proč. Pro ty ostatní budiž osvětlením faktů, ke kterým se možná v interpretaci některých jedinců dostali ve zcela zkreslené a účelové podobě.

Též naprosto jasně a důrazně deklaruji, že dále popsané skutečnosti se v žádném případě netýkají většinové části mé klientely. Týkají se však dnes už natolik velké řady lidí (řádově desítek), že o nich nelze pomlčet. Chci tímto textem pomoci zabránit dalším podobným excesům ze strany problémových lidí, protože jsou z mého pohledu zcela zbytečné a pro jejich původce jednoznačně kontraproduktivní.

Pro přehlednost a lepší pochopení vše rozepíši do deseti základních bodů, které popisují zcela reálné a mnou mnohokrát prožité modelové situace:

  1. Moje práce s pejsky a jejich lidmi spočívá (pro to, aby k něčemu byla) z naprosté většiny v praktické práci s oběma subjekty. Stejně jako (ne)humánní doktor/psycholog/psychiatr nemůže svého pacienta léčit na dálku jen na základě jeho subjektivního líčení příznaků a bez toho, aby ho viděl a  mohl ho vyšetřit - stejně tak ani já nemohu svoji práci dělat bez fyzické přítomnosti pejska a jeho člověka (zdůrazňuji, že obou!). Pokud bych předstíral, že mohu, pak bych nebyl nic jiného než vypočítavý šarlatán a v konečném efektu bych nedokázal naprosto nic. Už tohle je první moment, který určitá skupina lidí bohužel nedovede zkousnout - jednoduchý fakt, že se musí obtěžovat se svým pejskem někam jet a strávit tam nějaký čas. Ale je mi líto - jinak to opravdu nejde a skutečnost, že je tu člověk ochotný a schopný pomoci i s velmi problémovým (kousajícím, startovacím...) psem, bych z hlediska potenciálního žadatele o pomoc vnímal jenoznačně pozitivně, nikoli negativně.
     

  2. Klient, který za mnou přijede, musí být vždy připraven na to, že bude muset i on sám na sobě tvrdě zapracovat. Vzhledem k principu celé věci je to zcela pochopitelné, logické a já jej na tuto skutečnost vždy předem také upozorním. Realita mnoha případů je pak ovšem taková, že klient při představě toho, že bude muset něco udělat (znovu připomínám, že nic z toho neudělá pro mne, ale vše pro sebe a svého pejska), dostává osypky a začne být vůči mně velmi nepříjemný a agresivní. V tomto vynikají především dva typy lidí - zaprvé nadlidé, kteří mají v hlavě zafixovanou myšlenku, že za všechno může jejich pes, tak proč by oni na svém přístupu něco měnili. A zadruhé nadlidé rekrutující se z "úspěšných podnikatelů", kterým přece nikdo nebude říkat, co a jak mají dělat! Oni jsou přece úspěšní, bohatí a nebudou se kvůli někomu měnit! U této skupiny osypky často metamorfují v záchvaty nekontrolované zlosti mixnuté hysťákem, protože jejich nadutost na mě opravdu neplatí a pokud to nikdy nikdo neudělal, posadím je zpátky na zem sám. Jakákoliv snaha vyjít takovým lidem vstříc je totiž okamžitě vyhodnocena jako slabost a dotyční si vás začnou vychutnávat bez toho, že by jakkoli upnuli pozornost zpět k jádru věci (odzkoušeno a jako metoda těžce kontraproduktivní navždy uložena mezi nefungující). Na druhou stranu zdůrazňuji, že moji opravdu úspěšní (bez uvozovek) klienti zůstali skromní, pohodoví a byla radost s nimi pracovat, ať už se dostali na špičku v jakémkoliv oboru. Bohužel, takových je mezi námi naprostá menšina.
     

  3. Pokud přijde klient, který pejskovi na krk místo pořádného obojku navlékl kus hadru nebo zbrusu nový obojek, který předtím ani nevyzkoušel, je to problém - protože je leckdy schopen se do krve hádat, že je to v pořádku. V takových momentech nezbývá nic jiného než léčba šokem - není pro mě problém ukázat, jak rychle se pes z takového "obojku" dostane nebo jak rychle jej přetrhne. Je daleko lepší, pokud se to stane pod mým dohledem než v reálném provozu vedle frekventované silnice a pejskovi to může zachránit v budoucnu život, protože klient názorně vidí, co se stane. Opět se však jedná o moment, který řada lidí neustojí - jen proto, že jsem si dovolil poukázat na jejich pochybení. Je to totiž spjaté s lidským egem - upozorněte někoho na jeho chybu a z 90% dotyčný nezareaguje vděčně (přestože jste mu v té chvíli nemálo pomohli), ale naopak zle a agresivně. A ano - na podobné chyby upozorňuji velmi důrazně, právě proto, že jsou velmi nebezpečné a je zapotřebí, aby se už nikdy neopakovaly. Ať už se jedná o obojky, vodítka, vypuštění pejska v neznámém prostředí pár metrů od frekventovaného provozu nebo drápy jako srp, schopné jinému psu v momentě vyškrábnout oko (v této souvislosti znovu připomínám, že paspárkové drápky se opravdu, ale opravdu samy neobrousí)...
     

  4. V jakémkoliv oboru, kde se máte něco naučit, na kurzu, školení atp. - všude je na studenta nebo obecně frekventanta kladen jeden základní požadavek: poslouchej, vnímej a pracuj! Nikdo se nikdy nic nenaučí pasivním přístupem a já nejsem člověk, který by z tohoto požadavku slevoval. Ono to totiž nejde - opět ne kvůli mně samotnému, ale kvůli tomu, aby můj klient dokázal svého pejska zvládat i po době, kdy už u toho nejsem. A znovu a znovu se toto stává pro určitou skupinu lidí nezvládnutelným požadavkem, a znovu a opět se jejich vlastní lenost a neschopnost soustředění a práce přetransformuje ve zlost a nenávist vůči největšímu zlu, tedy mně. Mám pocit, že čím mladší generace, tím větší pohodlnost a potřeba dostat vše hotové, pod nos a hlavně bez vlastní námahy. Instantní jídlo, instantní sex... a instantní pes.
     

  5. Jsou jedinci, kteří se mnou mají svůj problém kvůli tomu, že vystupuji jistě a nebalím základní fakta do diplomatické omáčky. Neuvědomují si (nebo uvědomit nechtějí), že právě proto, že pracuji s tak inteligentními a hierarchicky založenými bytostmi jako jsou psi, musím být rychlý, pohotový, efektivní a samozřejmě i nemálo dominantní. A musím vědět maximum o jejich uvažování, vnímání a komunikaci. Jinak by to totiž nefungovalo, nemohl bych dělat to, co dělám a psi by mě nebrali tak, jak mě berou. Pokud toto někomu nedochází, není to opravdu můj problém - a pokud ze člověka s velkým nebo dominantním psím plemenem chci dostat maximum jeho schopností, je to logické - on bude pak se svým psem dál žít, já ho za něj už nebudu moct přivolávat nebo mu zabránit terorizovat jiného pejska. Člověk ochotný se učit a přepracovat do jisté míry i sám sebe se ode mne vše potřebné naučí a do konce života bude mít klid. Člověk, který od sebe vše odhání jak dotěrného bezdomovce, se nenaučí nic. Má vždy na vybranou - jít ke mně, který ho budu skutečně učit a nejprve mu na jeho vlastním psu ukážu, že to jde - nebo jít jinam, kde na něj budou vrhat zářivé úsměvy, hladit ho po hlavičce a dotyčný dostane pouze iluzi, že se něco naučil...
     

  6. Psi jsou rychlí, dynamičtí a je potřeba rychle reagovat. Je potřeba je sledovat, učit se jejich povahu. Klient, který po celou dobu zasněně zírá na horizont, ruce v kapsách a myšlenky bůhvíkde, je špatný klient a nikdy ho jeho pes nebude brát a respektovat. Pokud na to dotyčného upozorním jednou, dvakrát a potřetí už důrazně - pak je velmi zbytečné se vztekat na mě, jak se to občas děje. Ani moji vlastní psi mi nespadli hotoví z nebe, kromě jejich přirozených dispozic byli a jsou tím, co jsem z nich vlastní prací vytvořil. Platí to pro každého z nás a nikdo nic nedostaneme zadarmo - tak se nevztekejte, pokud vás musím upozorňovat na stále stejné chyby, pokud na nich odmítáte pracovat. Věřte, že bych byl šťastný, pokud by stačilo jediné upozornění.
     

  7. Pes je tvor velmi inteligentní, vnímavý a ve svém chování čistý. Velmi rychle vyhodnocuje autority, negativní i pozitivní lidi. Pokud jde ke mně a ne k vám, má k tomu dobrý důvod - stejně tak v situaci, kdy mě kontaktuje, olizuje apod. Psi by okamžitě poznali, pokud bych byl osobnost negativní, nedůvěryhodná a slabá - a pokud bych takový byl, nikdy bych nemohl s nimi pracovat. Nebrali by mě, nekomunikovali se mnou a dávali by mi najevo jasnou nedůvěru a odstup. Až budete soudit, jaký jsem nebo nejsem, vezměte do úvahy i názor vašeho pejska - dobře sledujte, jak komunikuje se mnou a jak se svým vlastním člověkem. Z jeho pohledu jsem cizí a v jeho smečce vetřelec - přesto se mnou žádný pes problém nemá. Proč? Protože zcela postrádá to věčně ublížené lidské ego, ješitnost, nenávist, která dokáže u člověka vzplanout v momentě, kdy jeho pes evidentně bere někoho jiného než jeho samotného. Vždy svým klientům říkám "Chovejte se tak, jak vám radím, pak vás váš pejsek bude brát tak, jako teď bere mne." Bohužel, opět se najde nemalá skupina těch, pro které je pohodlnější agrese vůči mně než práce na sobě samých.
     

  8. Přirozená komunikace není cirkus, není to představení pro pobavení obecenstva. Přirozená komunikace je dialog mezi psem a člověkem. Jako takovou ji také používám a učím a nechápu lidi, kteří přijedou, ruce strčí do kapes, nasadí povýšený obličej a pronesou "Tak a teď mě naučte přirozenou komunikaci!" Nejprve se jim pokusím jejich náhled převést do reality a půl hodiny až hodinu s nimi šlapu, s pejskem komunikuji na dálku i na blízko a několikrát opakuji "dívejte se, ať pochopíte". Tato skupina lidí se ovšem dívat a chápat nechce, protože už přijela s tím, že vše je špatně a nic nemůže fungovat. Přesto všechno dál s pejskem pracuji, přestože tento marný boj s jeho pánečkem/paničkou je psychicky velmi vyčerpávající a vzhledem k prapodivné povaze dotyčných většinou předem ztracený. Nepřijedou se učit, přijedou provokovat. Je to naprosto stejný případ, jako když se někdo zapíše na vzdělávací kurz v jakémkoliv oboru - pokud má zavřené uši a oči nebo je přesvědčený, že všechno jsou jen bláboly, nemá šanci se cokoliv naučit, protože prostě a jednoduše nevnímá. Ale tohle není chyba přednášejícího/vyučujícího. To je jen a jen chyba člověka, který k času a energii svého učitele takto přistupuje.
     

  9. Stejně jako v jakékoliv jiné oblasti lidského vzdělávání i u mne zcela přirozeně platí, že pravidla hry, postupy a práci s pejskem řídím já. Já do svých lekcí vkládám své vědomosti, práci, postupy a zodpovědnost. Pracuji tak, jak je v dané chvíli zapotřebí a protože pracuji s živým tvorem - psem, zcela logicky musím brát zřetel i na jeho momentální psychický stav a rozpoložení. Nemůžu pejska zničit tím, že jeho síly přetížím a vzhledem k faktu, kolik mé práce s ním probíhá v psychické rovině, je pro něj velmi náročná - daleko náročnější než námaha fyzická. Musím velmi citlivě řešit i to, aby se na mě pejsek neupnul více než na svého majitele. Opět je to však něco, co někteří těžce rozdýchávají - mají pocit, že jsem placen od hodiny, nikoli výkonu a místo toho, aby se věnovali vlastní práci se svým pejskem, tak jak ji ode mne dostanou předpřipravenou, začínají vše bojkotovat. Rozmazlenou paní, kterou do nepříčetnosti rozjel fakt, že by po naší poledněodpolední lekci měla večer se svým pejskem absolvovat již sama socializaci v provozu tak, jak jsem to s ní a s pejskem právě absolvoval já sám, je jenom jedním z mnoha podobných případů.
     

  10. Když vás bude bolet zub, nezbyde nic jiného než jít za zubařem. Pokud zubař zjistí, že jste se o svoje zuby špatně starali, určitě vám udělá přednášku, která asi nebude pro vaše uši úplně příjemná. Ale udělá ji proto, abyste propříště věděli a nedělali hlouposti. Zcela určitě vás nebude hladit po hlavičce, chválit a dělat, že je vše v pořádku. Pak se chopí vrtačky a začne pracovat - a až budete odcházet, bude ta bolest pryč a vy budete rádi, že vám pomohl. A věřím tomu, že během toho občas nepříjemného nebo bolestivého sezení v zubařském křesle se do svého zubaře nebudete navážet, nebudete vůči němu agresivní a zcela budete chápat - když vám stroze, ale jasně řekne "víc otevřít pusu", "zaklonit hlavu" apod. Protože čas utíká, umrtvení expiruje a on nemá hodinu na to vymýšlet, jak vám to sdělit, abyste se laskavě neurazili. A v naprosto stejném postavení jsem já - pomáhám vám řešit vaše problémy s pejskem a vzhledem k principu celé věci vám taky občas musím udělat přednášku, pojmenovat problém jasně a srozumitelně, často je zapotřebí jednat velmi rychle a skutečné není čas na diplomatické omáčky. A stejně tak i ode mne odejdete s pejskem lepším a daleko více znalostmi, než jste ke mně přišli. Jsem takový váš doktor přes pejsky a vaši psychiku - a velice bych ocenil a velice by usnadnilo komunikaci mezi námi, pokud byste se ke mně všichni chovali stejně jako se chováte u toho zubaře. Bez arogance, bez sebeurážení, bez ješitnosti a záměrného nechápání. Mimochodem - se zuby já sám mám dlouholeté problémy a několik let chodím k zubaři, kterého bych za nic nevyměnil. Světe div se - je to tvrďák a přednášek na téma "já a moje zuby" jsem si od něj vyposlechl už spoustu a některé jeho připomínky mi také nebyly úplně příjemné. Nicméně když jsem se na sebe a jeho práci podíval jeho očima a uvědomil si, v jak kolikrát dezolátních chrupech se musí matlat, dávám mu plně za pravdu - a oceňuji jeho zručnost a jistotu, se kterou mi hodně zubů už zachránil. To je totiž pro mne to opravdu důležité a podstatné. Dal bych deset let svého života za to, abych všem těm "ublíženým" za roky své práce býval stál za totéž - aby se podívali na vše i mýma očima a dokázali pochopit a rozlišit podstatné věci týkajíci se mé pomoci od těch nepodstatných týkajících se jejich sobeckého ega...

Sám za sebe si neskonale vážím toho, že pokud budu mít v určité oblasti svého života problém (ať už banální typu opravy auta nebo zásadní typu mého zdraví), je tu někdo, kdo mi dokáže a bude ochoten ten problém vyřešit. Nebudu vůči dotyčnému agresivní, nepříjemný, nebudu mu průběh jeho pomoci ztěžovat svým hloupým nebo nadřazeným chováním. Nebudu si s ním hrát kočkovanou, kdy se s ním jeden den závazně na všem domluvím včetně všech podrobností a když si pro mě dotyčný odborník vyhradí čas a uzpůsobí tomu související věci, druhý den zas všechno zruším - a nejlépe smskou nebo mailem, aby to fakt mělo úroveň. Kdybych tu teď sám za sebe měl vyjmenovat jména lidí, kteří se bez jakéhokoli upozornění (ne-li dokonce omluvy) buď nedostavili na závazně sjednanou konzultaci nebo výcvikový servis, aby po mé snaze je zkontaktovat dělali mrtvé brouky, byl by to velmi dlouhý seznam. Svá konkrétní jména by měl mimochodem i seznam "závazných objednatelů" mých knih, kteří si je pak prostě nevyzvednou - a ano, Česká pošta samozřejmě nevrací celou čátku poštovného. Pokud se odvážím mailem slušně zeptat na důvod, odpověď je buď žádná nebo velmi, velmi arogantní a útočná...

Neumím pochopit (a ani se o to asi nemá smysl snažit) motivaci lidí, kteří mi pošlou mail s žádostí o pomoc (ať už prostřednictvím Poradny nebo soukromě) a když jim odpovím ve smyslu "rád pomůžu, zavolejte a domluvíme podrobnosti", už se neozvou. Jsou i horší případy, zde jeden příklad za všechny, z tohoto týdne:

 

Takže až ve Vrchlabí narazíte na paní s dospělou tosou, dávejte si hodně velký pozor. Paní je evidentně velká srandistka a až pozdě pochopí, že skutečný problém nejsou peníze, ale nezvládnutá výchova tosy, která prostě každému do ruky nepatří. Před měsícem podobně "spolehlivý" pan podnikatel z Jičína, za ty roky tuny těchto případů jak přes kopírák. Zcela pochopitelně si pak připadám jako totální cvok, protože nechápu, nerozumím a moje mínění o lidech, jejich charakteru a prioritách, jde oprávněně dolů do hlubin pekla...

Na závěr proto chci vyjasnit pár věcí - jednou provždy, zřetelně a jasně. Moje ne práce, ale životní poslání je pomáhat těm, kteří pomoc potřebují a kteří mne o ni požádají - pro sebe i svoje pejsky. Neodmítnu a nikdy jsem neodmítl pomoc žádnému z těchto lidí, ať už byli jakkoli zvláštní - a nikdy neodmítnu pomoc, ať už bude psí plemeno jakékoliv, čivava, molos, "bojový pes".

Nejsem státní úředník placený z vašich daní, nejsem podnikatel zakládající si na majetek a bohatství, nejsem dobročinná organizace fungující ze sponzorských darů. Svoje dvě knihy, které už mnoha lidem otevřely dveře do psího světa a mnoho psů a fen pomohly zachránit před horším osudem, jsem vydal za vlastní peníze, bez jakékoli finanční spoluúčasti jiného soukromníka nebo organizace. K vydání svých materiálů, textových i hudebních, jsem se rozhodl jen proto, že mají schopnost pohnout určitými věcmi správným směrem. Všechen svůj čas a síly věnuji zlepšení psích životů a vzdělávání jejich majitelů, bez ohledu na osobní nepohodlí - proto je to poslání, být to moje práce, už bych ji po zkušenostech s lidmi dávno nedělal.

Jsem normální člověk, který má určitý dar a tento dar ve spojitosti se svými vědomostmi, praxí a stálým sebevzděláváním používám výhradně k pozitivním účelům a pomoci těm, kteří o moji pomoc požádají. Ale také si sám sebe trochu vážím a není v mojí povaze se hrbit nebo se nechat ponižovat od člověka, který na jednu stranu chce ode mne pomoc, ale na druhou stranu dělá vše pro to, aby ji znemožnil. Pokud dotyčný neumí zkrotit svoje ego a chovat se slušně a tak, jak odpovídá situaci, je to veskrze jeho problém a v žádném případě ho nebudu přebírat na sebe. Všemi silami zabráním i tomu, aby tyto problémy musel přebrat jeho pes nebo fena. Je pouze na rozhodnutí mého klienta, jak se k celé záležitosti postaví - pokud zodpovědně a se skutečnou snahou se učit a pracovat (i na sobě), pak bude výsledek vždy jednoznačně pozitivní a trvalý. Pokud místo klienta přijede jen jeho nespoutané ego, potřeba si vylít na někom zlost nebo pokud se dostaví klasický provokatér (za pět minut mám tyto případy přečtené), musí počítat s tím, že pro podobné excesy nejsem ten správný materiál.

Kdo to neví sám od sebe, uvědomte a važte si toho, že existuje člověk, který vám pomůže, když vás "začne bolet pejsek". Chovejte se k němu slušně, protože i on je jenom člověk, který špatně snáší negativní chování lidí. Občas, až budete někteří mít niternou potřebu mezi sebou řešit každou maličkost, co kde řekl nebo napsal a co asi tím myslel strašného, přemýšlejte i z té druhé strany plotu - jak těžce se s některými z vás vychází, komunikuje a pracuje. Přemýšlejte o tom, jak obrovskou zodpovědnost má, když za ním přijedete mnohdy s opravdu problémovým pejskem - doslova dává v sázku svoji kůži, musí zvládnout pejska, ostatní lidské a psí okolí i vás samotné, často špatně spolupracující. A zkuste na něho nenadávat a nehroutit se, pokud po vás vyžaduje kus práce na vás samotných. Nic z toho totiž neděláte pro něj, vše děláte výhradně pro sebe a svého pejska - jako obrovskou a finančně i jinak nedocenitelnou investici do své společné současnosti i budoucnosti.

Já nejsem váš nepřítel. Jsem vaše mnohdy poslední šance dát věci do pořádku a do pořádku je dám, protože tohle opravdu umím. A protože cesta k nápravě vede vždy přes osobnost člověka, nepomáhám jen vašim pejskům, pomáhám i vám. Sám v sobě si nesu stovky vaších příběhů, problémů, bolestí a osobních démonů. Ty všechny zůstanou navždy ve mně, i když vy sami už je dávno vnímat nebudete. Jsem lékař vašich bolavých duší a bolavých čtyřnohých kamarádů.

Vaši psi to vědí a každý z nich se podle toho ke mně i chová - pozitivně, bez potřeby konfrontace, se zájmem spolupracovat a učit se. Naučte se to od nich i vy.

Děkujeme,

      Viktor Dostál & Gardien


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

O lidském sobectví

Ve srovnání s životem člověka je průměrný psí život krátký - u větších plemen dokonce příliš krátký. Krátký na to, abychom jím mohli plýtvat, abychom mohli společně prožité věci odkládat na někdy později nebo ty šance prostě zahodit.

Před delší dobou jsem tu zveřejnil svoje zamyšlení nazvané Važte si společného času... - apel na lidi, týkající se vlastně téhož tématu. Bohužel to nestačilo a některé skutečnosti je potřeba připomínat stále znovu a znovu, protože zůstávají stále aktuálními a lidé se stávají stále více lhostejnými ke zrychlenému běhu času psího života.

Když tak sleduji lidské priority, priority lidí, kteří si pořídili pejska, nebývá to až na vzácné výjimky hezký pohled. Člověk si pořídí psa většího nebo velkého plemene, jehož věk je geneticky vyměřen na nějakých průměrných 10 až 12 let. U mladých lidí to velmi často bývá v období určité bezradnosti nebo partnerského osamění - v životním období, které se dynamicky a nepředvídatelně mění. Počáteční "láska k pejskovi" pak razantně dostává na frak v různých modelových situacích:

atd. atd.

Výsledek pro pejska je pak vždy stejný - úbytek pozornosti věnovaný jeho přirozeným potřebám a psychické spokojenosti, úbytek komunikace, úbytek společně stráveného času, v extrémním případě jeho totální odstranění do útulku nebo k jinému majiteli. Je však vysoce vhodné si uvědomit následující

Za těch několik let, které majitel pejska věnuje výše uvedeným aktivitám, zestárne jeho pejsek o podstatnou část svého věku.
Za těch několik let, které majitel pejska věnuje výše uvedeným aktivitám, přijde jeho pejsek o podstatnou část svých fyzických sil.
Za těch několik let, které majitel pejska věnuje výše uvedeným aktivitám, dojde k zásadnímu odcizení.
Za těch několik let, které majitel pejska věnuje výše uvedeným aktivitám, se změní život pejska v jeho přežívání.

Nevěříte?

Tak si zkuste představit, že 1/3 až 1/2 svého aktivního života (klidně i déle) prožijete ve vězení. Dostanete najíst, bude vám dopřán základní pohyb a základní zdravotní péče, budete mít možnost čas od času s někým mluvit, pokud na to budou vhodné podmínky. Ale - budete ochuzeni o svobodný pohyb, o různorodost sociální komunikace, o podněty, o lásku. Budete ochuzeni o všechno to, co odepřete svému vlastnímu pejskovi, když se pro vás prioritou stane nový partner, nová kariéra, nový dům.

Tohle všechno jsou věci, které kolem sebe vidím dnes a denně - vidím je u lidí, které znám třeba už deset let, vidím to jejich neustálé "zdůvodňování", proč něco se svým pejskem nemohou podniknout: protože mají nového partnera, budují kariéru, staví barák - nebo je tu nové dítě, tak pes holt musí pár let počkat...

Psi mají jednu úžasnou vlastnost: dokáží naplnit život svého člověka. Dokáží být jeho plnoplatnými partnery, mnohdy jedinými, které člověk má. Dokáží na rozdíl od lidského partnera svůj život člověku věnovat nezištně, bez lidských výčitek typu "jak jsem se mohl/a mít s někým jiným". Nelžou nám a pokud nás milují, pak je to láska absolutní a bezpodmínečná.

Mějte to prosím na paměti - jednoho dne vás může podrazit váš úžasný partner, kterého teď tolik preferujete.
Jednoho dne může skončit firma, ve které mnoho hodin denně tak usilovně budujete svoji kariéru.
Jednoho dne bude hotový dům, který každý den zvelebujete.
Jednoho dne vaše dítě bude mít svůj vlastní život.

Ale v té době už možná nebude žít váš pejsek, který i tyto roky vedle vás prožil. Nebo už bude starý a nemocný - a především osamělý.

Kdybych tyto věci tak často neviděl kolem sebe, byl by svět daleko krásnější, lidé lepší a já bych tento článek vůbec nemusel psát. Bohužel, toto je krutá realita lidských priorit a sobectví dnešní doby - charakter "pána tvorstva"...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pozlátko versus tvrdá práce

O psích problémech lze psát tisíce slov a stále to budou jen písmenka a teoretické úvahy, jakkoli vytříbený budou mít styl.
O psích problémech lze psát líbivé články na chytlavé téma (jehož hlavní myšlenky je ovšem nutno okopírovat jinde) a nechat se za ně plácat po ramenou.
Lze je pokrytecky zdůvodňovat snahou o osvětu, třebaže je za nimi často jen ego pisatele.

A mnozí "odborníci" a "psychologové" přesně tohle dělají...

Daleko více než svých knih a webu si sám za sebe vážím a cením své praktické práce s pejsky a jejich majiteli - protože právě tady se "láme chleba". Znamená totiž to skutečné jádro, praxi, kterou nikterak neokecáte. Znamená vydat se riziku pokousání ze strany pejska i "pokousání" ze strany jeho majitele. Za roky své práce jsem nikdy nenarazil na psychopata psího, ale párkrát už jsem měl co do činění s psychopaty lidskými - a věřte, že není co závidět...

Ne každý má na to, aby ustál opravdu nepříjemného pejska nebo opravdu problémového majitele. Většina lidí v branži to řeší tak, že se obojímu úzkostlivě vyhýbají a psa nebo jeho člověka odsoudí - pejska jako nenapravitelného agresora, člověka jako problémového, se kterým se nedá pracovat. A samozřejmě - každý takový nezvládnutý případ se důsledně zamete pod koberec a navenek se hýří úsměvy, optimismem a zářnou budoucností.

Velká část těchto psů a jejich lidí končí u mne - lidé už často znechucení a bez víry v nápravu, bez obalu mě nazvou "poslední instancí před utracením". S pejskem mě pak čeká práce na poli přirozené komunikace, s člověkem na poli psychologie. Zatímco to první lze zvládnout (a zvládnu) vždy, u toho druhého musí především člověk zapracovat sám na sobě, já mu jen jeho problém pojmenuji a pomůžu řešit. Ne každý to zvládne a řada mých "osobních nepřátel" se rekrutuje právě odtud...

Proč o tom všem mluvím?

Protože nesnáším pokrytectví a uznávám pouze výsledky - výsledky praktické práce, s pejskem i jeho človíčkem. Protože toto jediné má skutečný smysl.
Protože i díky této mojí (možná pro leckoho nepochopitelné) filozofii jsem si ze svého umění nikdy neudělal byznys nebo berličku pro svoje ego.
Protože je mi nanic z "psích psychologů" (a teď opravdu nemám na mysli RD - jsou zde i jiní!), kteří kolem sebe šíří pozlátko optimismu a sladkých slůvek, navíc bez jediné skutečně hodnotné vlastní myšlenky a reálného přínosu.
Protože pokud by opravdu pracovali s problémovými psy, pokud by opravdu zvládali korekci skutečných (nikoliv vymyšlených) postižení psí psychiky, pokud by byli konfrontováni s problémy psychiky lidské a vystaveni jejím důsledkům - pak by i jejich sebeprezentace vypadala úplně jinak.
Bylo by tam méně slov a více činů - méně pozlátka a více reality, méně sebepropagace a více pokory.


Bude-li se kdokoli věnovat skutečné a tvrdé práci s pejsky a jejich lidmi, pak nezbyde místo na ego a byznys. Obojí dostane pěkně na frak - a právem, protože v této oblasti nemají co dělat. Pokud vyčnívají jak ostny z kaktusu, je to průšvih.

Ještě jednou - proč o tom všem mluvím?

Protože je to v této době velmi zapotřebí. Protože zbytečně umírají mladí zdraví psi, jejichž majitelé znechucení skvělými "psychology" a "cvičiteli" je raději nechají utratit, protože už nevěří ničemu a nikomu.

Mám za sebou dvě vydané knihy, dvaadvacet soustředění a dnes už stovky psů a klientů - to prvé je navenek dost viditelné, to druhé docela a to třetí vůbec ne (mimo ony konkrétní psy a lidi). Já si sám za sebe ale vážím své práce - její nejvíce vysilující a navenek nejméně viditelné, nicméně z mého pohledu nejdůležitější části: přímé práce s pejsky a jejich lidmi. Proto žiju tak, jak žiju a proto nesnáším lidi, kteří si pletou práci s byznysem a díky jejich snaze o sebezviditelnění zbytečně umírají psi. A bohužel... nějak se těchto lidí objevuje čím dál víc.

Toť vše, občas je dobré nemlčet.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vrah psů Rudolf Desenský

Díky událostem posledních týdnů jsem se rozhodl promluvit a napsat svoje osobní vyjádření k osobě "psího psychologa" pana Rudolfa Desenského (dále jen R.D.) a kauze Šaryk, která byla mimojiné prezentována i ve vysílaní TV Prima dne 18.10.2011 v pořadu Soukromá dramata. K tomuto kroku mne vede jedna jediná pohnutka - zabránit dalším psím vraždám vedeným jeho rukou a podívat se na osobnost R.D. a jeho "práci" otevřeně, bez obalu, cenzury a opatrných formulací.

R.D. znám zhruba deset let. Dvakrát jsem se s ním před těmi deseti lety setkal osobně (od té doby už nikdy, prostě mě nezaujal), ještě v době, kdy mě považoval za absolutní nulu a nemaskoval některé skutečnosti - tímto teď mám na mysli jeho mínění o sobě samém, jeho vztah a kontakt vůči vlastním i cizím psům. Proto také vím, že jeho metody již tehdy nebyly v pořádku a již tehdy umírali psi, které si vzal do "péče". Vím, že už tehdy měl problémy s "bojovými plemeny" a kříženci. Vím, že jeho vlastní feny se ho bály, protože jsem to viděl na vlastní oči. Dodnes si pamatuji, jak na něho můj zlatý retrívr Dino vrčel - a to byl pes, který ve svém životě na člověka zavrčel snad jen třikrát a pouze ve dvou situacích - pokud byl dotyčný agresívní nebo dával najevo strach.

R.D. jsem před těmi lety poznal v době, kdy jsem již 3 roky vedl svoji psí školu, v době, kdy jsem již 3 roky pracoval s psí psychikou a komunikací, s různými psími plemeny. O existenci R.D. jsem se dozvěděl od jedné účastnice svého psího soustředění, poté jsem ho zkontaktoval, protože jsem prostě jen chtěl poznat člověka, který se věnuje něčemu podobnému jako já. Nicméně již v té době se metody naší práce velice rozcházely a podstatně lišily - R.D. šel na psy silově a podroboval si je, já s nimi komunikoval - stačí ostatně sledovat jeho a moje postupy. Tento hlavní rozdíl existoval již tehdy a existuje dodnes - tuto skutečnost uvádím především proto, že určitá část lidí nás bere jako konkurenty. Není tomu tak (alespoň z mé strany určitě ne), stejně tak neberu jako konkurenci další podobné drezéry psů, protože prostě a jednoduše dělají něco zcela jiného a jinými metodami než já. A pokud by se kdokoli zachoval jako R.D., napsal bych v takové situaci vyjádření i k jeho osobě.

Zpět k tématu. Už roky jsem upozorňoval na to, že kolem R.D. se dějí podivné věci. Roky byl R.D. nedotknutelnou a podivnými způsoby chráněnou a protěžovanou ikonou, třebaže lidé, kteří k němu chodili pro skutečnou pomoc, odcházeli zklamáni a znechuceni. Roky R.D. kolem sebe šířil aureolu jedinečnosti a dokonalosti, třebaže jeho reálné výsledky tomu naprosto neodpovídaly. Roky R.D. rozhodoval o životě a smrti všech psů, kteří se mu dostali do rukou, roky byl neomezeným vládcem na svém území, roky mu pod ruce vlastně nikdo neviděl. A najednou a konečně... se něco změnilo... a případ jednoho psa (obyčejného křížence, žádného psího prominenta) se nezametl pod koberec a neututlal, ale dostal se na veřejnost, dostal se do televize - už to mě pořádně překvapilo a rád bych znal skutečný důvod, třebaže svoji teorii mám.

Tato "kauza Šaryk", která otevřela stavidla a kterou jsem již nějakou dobu sledoval, je ve své podstatě velmi prostá. Občanské sdružení dostalo do své péče 5-letého křížence německého ovčáka (přesnou historii jeho života zná jen sám původní majitel), který byl podle slov představitelů sdružení bezproblémový do doby, kdy mu první zájemce šermoval před nosem hračkou. V tu chvíli pes vystartoval, pána natlačil na plot a pokousal. Nebudu v tuto chvíli rozebírat neprofesionalitu provozovatelů útulku patřícího zmíněnému občanskému sdružení, tohle byla první z jejich evidentních chyb - další následovaly, nebylo jich málo a byly počátkem Šarykova konce. Nicméně důležité pro celou kauzu je fakt, že občanské sdružení kontaktovalo R.D. se žádostí o převýchovu psa. S tímto byl pes R.D. odvezen a za několik málo dnů z jeho rozhodnutí utracen, bez konzultace, vědomí a souhlasu jeho majitele, jímž v daném okamžiku bylo z právního hlediska jednoznačně ono občanské sdružení - nikoliv R.D.

Toto jsou základní skutečnosti, které dokumentuje i výše uvedený pořad. V dalším textu se zaměřím pouze na prokazatelná fakta, na osobu R.D., na to, co on sám udělal a řekl v reportáži. Vyloučím jiné osoby, vyloučím zkreslení dané výsledným sestřihem - zaměřím se především na fakta a slova, prezentovaná samotným R.D. A mé závěry budou vycházet nejen ze slov, ale i z řeči těla R.D., z toho, co prozradil on sám, aniž si toho byl vědom. Tyto věci považuji za velice důležité, protože nejdou zmanipulovat ani zkreslit.

V první informaci sdělené R.D. pracovnicemi útulku zaznělo, že pes je německý ovčák a jsou mu 3 roky. R.D. "nelenil a rychle přijel", ale po příjezdu "jeho zájem rychle opadl". Sám R.D. to potvrzuje - cituji: "Nakonec jsem tam přijel a nebyl to ani mladej a ani ovčák. To byl nějakej kříženec a ještě starej." To je první moment, který vypovídá zneklidňující fakta o "ochránci psů" R.D. - byl to jen "nějakej kříženec" a z pohledu R.D. je zřejmě ve skutečnosti 5-letý pes (ano, první odhad byl mylný) starý!! Vskutku úžasné od člověka, který se ohání svojí láskou ke psům. Šaryk byl mladý pes, krásný a podle dostupných informací i s obrovskou chutí do života, nebyl do útulku odložen na dožití. Ale pro R.D. to byl "jen starej kříženec"...

Přesto se uvolil Šaryka odvézt a v dalších chvílích si "psycholog psů" z chudáka Šaryka udělal živý terč - čtyřikrát(!) na něj vystřelil z narkotizační pistole. V tuto chvíli se logicky naskýtají dvě otázky:

1/ Šaryk byl přivezen jako bezproblémový pes. Nějakou dobu v útulku fungoval a kousnul až ve chvíli, kdy ho začal jiný cvok dráždit. I na fotce v reportáži je vidět, že Šaryk sedí vedle pracovníka útulku spolu s R.D. a je v klidu, na krku má obojek a vodítko. Na co potřeboval úžasný bourák R.D. psa nejdříve uspat? Proč si ho sám nepřevzal a nenaložil do auta, když podle svých slov zvládá nejtěžší psí případy? Proč toto musel absolvovat pracovník útulku? Není to pouze další důkaz toho, že R.D. se někde hluboko ve svém nitru psů bojí? Za sebe odpovídám - ano, je. Člověk, který již před několika lety ukazoval v televizi, že ke zvládnutí německého ovčáka ho potřebuje nejprve svázat a nadopovat sedativy - člověk, vedle kterého musí v maringotce pes klienta sedět s náhubkem (opět veřejně zdokumentováno) - člověk, který do psů střílí narkotizační pistolí - člověk, který se svým vlkem uzavřel "opatrné příměří"... takový člověk se skutečně bojí. A bojí se hodně, hodně moc. Bojí se každého psa, který si před ním nelehne na záda. A R.D. dobře ví, proč v něm ten strach je... a vím to i já.

2/ Používání narkotizační pistole předpokládá určité znalosti a schopnosti člověka tuto zbraň ovládat. I v tomto ohledu je R.D. zcela neprofesionální a podle mého názoru mu podobná zbraň vůbec nepatří do ruky - viz dále. Jak je možné, že má možnost touto zbraní a střelivem do ní disponovat člověk, který pro to nemá ani minimální předpoklady?

Výsledkem střeleckého umění a diletantského odhadu dávky R.D. totiž bylo pouze to, že Šaryka naprosto vystresoval a ten šel přirozeně do agrese. Významnou a důležitou skutečností v této situaci je fakt, že během následného útoku Šaryka na pracovníka útulku, který se mu snažil připnout vodítko, stál R.D. v bezpečné vzdálenosti a na pána pokřikoval - cituji: "Já sem mu řek, že radši ať ho (tj. Šaryka) uškrtí než aby se nechal zabít." To jsou opět vlastní slova R.D. a já se znovu ptám - je toto normální chování takového "znalce psů", za kterého se R.D. vydává? Psa k odvozu mu musí připravit někdo jiný, ve chvíli, kdy je zapotřebí, R.D. pouze stojí opodál a vybízí k likvidaci psa... a znovu připomínám, že kromě slovíčkaření ohledně škrcení nic z toho R.D. nepopíral, ani ohledně střelby, ani ohledně následné potyčky mezi Šarykem a pracovníkem útulku.

Čtvrtá dávka už Šaryka skutečně uspala, takže náš hrdina R.D. si jej mohl naložit do auta a odvézt - a opět konstatuji, že si neodvážel 60kg dominantního molose, ale křížence německého ovčáka, kterého předtím stačil svým diletantstvím dokonale vystresovat. "Psí psycholog", který "si bere ty nejtěžší případy", pan Rudolf Desenský osobně.

Čas Šarykova života se nachýlil a hodiny začaly nemilosrdně odbíjet konec. Opět cituji R.D.: "Já jsem mu dal pár dní a zjistil jsem, že to nikam nevede. To není ani na ten autobazar, ani na řetěz někam. Dyť majitel tam pude, zakopne tam, uklouzne na blátě a pes ho tam dodrbe? K čemu takovej pes je? K ničemu."

A v tuto chvíli já říkám - k čemu jsi ty, Rudolfe Desenský?! Ty, který se holedbáš, jaký jsi psí psycholog, jak napravuješ psy... jak jim pomáháš... jak jim dáváš šanci... a ty za několik málo dnů bezpečně víš, že je k ničemu? Bez toho, že bys mu věnoval skutečnou péči a čas, abys zjistil, co v něm je? Jistě - pro tebe byl jen přítěž, jen "starej kříženec" (ve skutečnosti mladý 5-letý pes v plné síle), jací ti dle tvých vlastních slov pouze zabírají místo v kotci. Co tvoje vlastní vyjádření na internetu, že s tebou "nekomunikoval a sám si řekl o smrt" (přesné znění mám k dispozici)... Mám teď obrovskou chuť za tebou osobně zajet a říct ti do očí, co si o tobě myslím. Připomenu ti zatím jen tvoje vlastní slova, která tak rád používáš: "Kdo jsi, že rozhoduješ o smrti psa, kterému jsi nedal život?" Zvedá se mi z tebe žaludek, jsi jen obyčejný psí kat, nic jiného...

Pouze z rozhodnutí R.D. Šaryk zemřel. Zemřel proto, že si s ním "psycholog psů" nevěděl rady (on totiž skutečně psy převychovat neumí a za tímto tvrzením si stojím!) a nebyl první, kdo u něj podobným způsobem skončil svůj život. Zemřel proto, že nebyl pro R.D. lukrativní, byl jenom další z řady těch psů, kteří doplatili na jeho pokroucený charakter, osobní nevyrovnanost a sklony k sadistickému nakládání se psy. Není těžké přečíst osobnost R.D. - stačí ho sledovat při jeho "komunikaci se psy" (jeden příklad z mnoha viz začátek reportáže), stačí sledovat jeho řeč těla, oči, mluvu, mimiku, pohyby rukou. Snaží se zachovat pokerovou tvář, ale zoufale mu to nejde. Černé svědomí je holt sviňa.

Soustředil jsem se na R.D. i ve chvíli, kdy probíhal hovor na téma utracení Šaryka. Pro následující tvrzení nemám přímé důkazy, ale moje intuice a znalost osobnosti R.D. včetně jeho mlžení (jak snadné by přece bylo vytáhnout potvrzení z veteriny o eutanázii, o tomhle totiž nebyl sebemenší důvod lhát, když Šaryk u něj prokazatelně zemřel - a samozřejmě nevyvracím možnost, že si ho následně sám "vyrobí", na téma falšování listin totiž v reportáži mluvil také dost zajímavě) mě dovádějí k následující domněnce - zdůrazňuji, že je to pouze moje osobní hypotéza, jakkoli z ní bude běhat mráz po zádech...

Myslím si, že Šarykův konec se neodehrál na veterině a "neukončilo se to humánním způsobem", pokud mám citovat R.D. Šaryk už veterinu nikdy neviděl a osobně se domnívám, že skončil zakopaný pod zemí na pozemku R.D. nebo v blízkém okolí, možná taky jako potrava pro jeho jiné psy. Navíc se důvodně domnívám, že není zdaleka první s podobným osudem a že za ty roky podobným způsobem už skončila řada psů, kteří se v jeho rukách záhadně ztratili ze světa. R.D. podle mého názoru je skutečně sadisticky založený člověk hojící si svoje komplexy a mám mrazivé tušení, že pokud se mu postaví z jeho pohledu "méněcenný pes", skončí špatně - to vše bez lidských svědků, za plotem jeho pozemku.
Můj osobní názor je ten, že R.D. v kontaktu se psem, který se mu nepodvolí, evidentně ztrácí sebekontrolu - takto jsem ho zažil osobně i na různých videích. Má potřebu si psy podrobovat, v jeho myšlení existuje pouze absolutní psí poslušnost - opět to sám dokladuje svými vystoupeními i výroky veřejně publikovanými na internetu. Pokud se pes chová jinak, ztrácí o něj zájem nebo ho zlikviduje. Nemá v sobě skutečnou psí autoritu, psi se ho buď bojí (a vyvolení z nich s ním spí v maringotce a jsou veřejně prezentováni) nebo jdou proti němu a pak končí špatně, protože ješitnost a neúcta k psímu životu R.D. jim už nedá šanci u někoho jiného.

Pro dotvoření obrazu o skutečné osobnosti R.D. je zapotřebí zmínit ještě jeden rys jeho povahy - a tím jeho potřeba vytvořit kolem sebe tlupu - sektu, která ho bude uctívat, bránit a podporovat - a bez které nepřežije. V roce 2007 (tedy čtyři roky zpátky) jsem napsal jednu kapitolu do své druhé knihy, kterou jsem do ní nakonec nezařadil, protože jsem rozumně usoudil, že by ji v té době velká část čtenářů pochopila jinak, než jak byla míněna. Ta kapitola je o sektách a R.D. Do dnešní doby neztratila nic ze své aktuálnosti, dnes už se mnoha lidem otevřely oči a naleznete ji v nezměněné podobě pod tímto článkem.

Čas od času jsem okomentoval některé věci kolem R.D., které už byly silně přes čáru. Dnes už je ale zapotřebí je nejen komentovat, ale zastavit, aby další mladí zdraví psi (a nejen oni) mohli žít. Nelze nezvládat a beztrestně vraždit psy a zároveň kolem sebe vytvářet image jejich zachránce - už jsem dávno upozorňoval na to, že všechen humbuk kolem R.D. je jen uměle vytvořené PR, nikoliv realita. Jedná se o klasické schéma podvodu, ve kterém však nejde o peníze (tedy kromě těch pro R.D.), ale o psí životy.

Ve chvíli, kdy se člověk v pozici R.D. zachová tak, jak se zachoval vůči Šarykovi (a věřte mi, že tohle je skutečně jen malinká špička ledovce), není pro něj už cesta zpátky. Jistě - on to možná zase ustojí, zase se najdou lidé, kteří mu svěří psa, zas ho budou jiní podporovat. Ale nic z toho nezmění můj osobní názor na R.D., na jeho skutečnou tvář a předstírané schopnosti, tak jak je vidím právě proto, že i jeho prozradí vždycky ti, kteří nelžou - psi. Až moc mu vidím do karet a stále si některé věci nechávám ještě pro sebe, některé skutečnosti zatím ještě nechávám být...

Psi umírají na nemoci... dostanou je úrazy a zranění... odcházejí, když je dostihne stáří... a také v této republice žije někdo, kdo psa bez slitování zavraždí - psa, který mu dokonce ani nepatří.

Ten někdo je "psí psycholog" Rudolf Desenský.

 

Toto je dosud nezveřejněná a do mé knihy O PSECH A LIDECH nakonec nezařazená kapitola, kterou jsem napsal v květnu 2007. Čas ukázal, jak dobrým prorokem jsem tehdy byl...

SEKTA

Dlouho (několik let) jsem se rozmýšlel, zda jednou napíšu to, co se dočtete v následujícím textu... Vývoj souvisejících událostí mne nakonec přesvědčil, že bude lepší některé skutečnosti zveřejnit, protože jejich důsledky by jednoho dne mohly být pro psí svět příliš nebezpečné.

V prostředí psů se již určitou dobu pohybuje člověk, který sám sebe nazývá "psím psychologem". Jako svoji strategii zvolil od samého počátku svého působení vytváření image výlučnosti a nadřazenosti, metod "z jiného světa" a halasně vytrubovanými informacemi o svych neskutečných zkušenostech a úspěších. Protože není hloupý, dobře ví, že silný křik a chytrá propaganda dokáží mnoho lidí zmást natolik, že věrni stádovému pudu podlehnou "velkému vůdci" a bez jakéhokoli ověřování padnou na kolena a začnou svého "velkého vůdce" vzývat. A to je přesně to, o co "velkému vůdci" jde - protože má s lidmi své dalekosáhlé a dlouhodobé plány...

V tuto chvíli totiž začne vytvářet svoji vlastní, zcela novou a v prostředí kynologie unikátní SEKTU. Připomeňme si, co to vlastně sekta je a jakými znaky se vyznačuje.

Slovo "sekta" je odvozené z latinského slova "secare", majícího význam "řezat, sekat". Jedná se tedy o určitou oddělenou skupinu lidí - názorově a později i hmotně a územně. Každá sekta má svého myšlenkového "guru", uctívaného vůdce, kterému v pravém slova smyslu podléhá. Její členové se vyznačují silně ovlivněným myšlením, "papouškováním" myšlenek a názorů svého vůdce, se silně omezenou motivací k vlastnímu úsudku. Na svoji sektu pohlížejí naprosto nekriticky, bez odstupu, pohybují se pouze v mantinelech, které jim určil kdo jiný, než opět jejich vůdce.

Aby toto fungovalo, je nezbytně nutná silná autorita v čele sekty. Vše, co řekne nebo rozhodne, musí totiž umět prosadit jako naprosto nezpochybnitelné, jediné správné a pro členy sekty závazné. Prostor pro individuální názory řadových členů je zcela minimální (pokud je v souladu s myšlenkami "velkého vůdce") nebo zcela žádný (pokud se od nich odchyluje). Kritika "velkého vůdce" je zcela nepřijatelná, pokud se jí někdo dopustí, je proti němu obráceno celé společenství a nešťastník je dohnán k naprostému zoufalství a ponížení.

Pokud se vyskytne problém, neřeší se. Buď je vše "vysvětleno" (nelogičnost podobných vysvětlení je často do očí bijící - viz dále) tak, aby bylo zachováno zdání správného stavu věcí, nebo je pod různými pohrůžkami zakázáno se o problému kdekoli zmiňovat.

Kolem sekty je systematicky vytvářena aureola výjimečnosti, dokonalosti a jediné pravdy. Tato aureola je sice pouze odleskem aureoly, kterou kolem sebe vytváří sám "velký vůdce", nicméně členové sekty se v ní vyhřívají a získávají o to silnější pocit vlastní výlučnosti a skupinové soudržnosti, která je pro existenci sekty životně důležitá. Začne-li kdokoli pochybovat, je buď "přesvědčen", nebo doveden k "poznání", že je psychická troska, vyvrhel a neschopný jedinec...

Čas od času je zapotřebí, aby "velký vůdce" dokázal své nadpozemské schopnosti a učinil "zázrak". Je tedy vymyšleno něco, co údajně funguje, a čím je princip "zázraku" tajemnější, tím lépe. Samozřejmě - nezbytná je k tomu osobnost "velkého vůdce"...

Velmi důležitým znakem sekty je postupné hromadění majetku jejího vůdce. Toto hromadění je řadovým členům vysvětleno jako nezbytně nutné pro to, aby "velký vůdce" mohl nadále vést své ovečky a hlásat své převratné a jediné pravdivé myšlenky. Protože "velký vůdce" musí svůj život trávit v klidu, bez práce a starostí o přežití a životní prostor.

Vraťme se nyní zpět k osobě, o které s plným vědomím toho, co říkám, prohlašuji, že její metody zcela odpovídají sektářským principům. V prvé řadě je to totiž člověk, který sám sebe prohlašuje za "jediného schopného rozumět psům a napravovat je". Toto prohlášení zaznělo mimojiné ve všech jeho mediálních prezentacích, často se objevuje v nejrůznějších formách na internetu nebo během rozhovoru s jinými lidmi. Sám sebe považuje za zcela mimořádného jedince v oblasti převýchovy psů, kdo však dostane možnost nahlédnout skutečný stav věcí, zjistí něco jiného. Nicméně disponuje dostatečným potenciálem na to, aby dostatek nepřemýšlejících lidských jedinců o své výlučnosti přesvědčil.

Kdo se někdy dostal na uzavřené diskuzní fórum "psího psychologa", musel mít zákonitě pocit, že se nejedná o fórum (tedy prostor pro svobodné vyjádření názoru), nýbrž o zasedání sekty - jediný správný a povolený názor je názor "velkého vůdce", pokud někdo odporoval, byl smeten a bylo mu jasně vysvětleno, že takto tedy ne. Názory velebící "velkého vůdce" byly blahosklonně přijímány. Pokud někdo v dobré vůli chtěl uveřejnit odkaz na materiál mimo "oficiální" webové stránky, byl opět odkázán do patřičných mezí s tím, že toto tedy rozhodně trpěno nebude. Čas od času "velký vůdce" zveřejnil varování, kterak mu chce někdo ublížit a že se v žádném případě nesmí dostat jakákoliv informace mimo toto diskuzní fórum. A perlička na závěr - diskuzní fórum je přístupné pouze zaregistrovaným a patřičně prověřeným jedincům. "Velký vůdce" dobře ví, proč tak činí. V případě potřeby (tedy pokud někdo někde, například na internetové diskuzi, poukáže na jeho zvláštní praktiky) jeho sekta vyrazí v semknutém šiku do protiútoku a nevybíravými urážkami doslova smete diskutujícího jiného názoru z veřejného diskuzního fóra - doslova z něj udělají prašivou ovci a slušný člověk usoudí, že tohle opravdu zapotřebí nemá. Stáhne se a dokonáno jest...

Pružné změny výkladu různých aspektů psícho chování "psím psychologem" jsou běžným jevem - kdyby nebyly tak časté a ve své podstatě trapné, byly by k pousmání. Zažil jsem dobu, kdy svoji fenku německého ovčáka prohlašoval za jednoznačného vůdce smečky - vlastní i jakékoliv cizí. Zde musím uvést jednu důležitou okolnost - fenečka byla kastrovaná, už z tohoto důvodu jednoznačně diskvalifikovaná z možnosti zastávat vůdčí roli. Když jsem ji poznal na vlastní oči, bylo mi z jejího chování také jasné, že její "kousací výchova" není výchovou, ale klasickým chováním neplnohodnotné feny - bohužel, svým majitelem byla téměř celoživotně tlačena do role, kterou prostě zvládnout nikdy nemohla. Nicméně jako "vůdčí fena" byla dlouho prezentována - do doby, kdy se evidentně cosi stalo a bylo vydáno prohlášení, že "fenka vlastně nikdy nebyla vůdčí, ale byla to chůva". Pružná změna několikaletého stanoviska člověka, který sám sebe vydává za největšího tuzemského odborníka na psy (a dokonce i vlky)... Nic jiného než "vyřešení problému". Problém již neexistuje a nikdy neexistoval.

Zázrak? Ano - i zázraky tento "velký vůdce" činí... Vymývá psům mozky (jeho metody raději nebudu zmiňovat, jsou skutečně zoufalé), do paměti jim "implementuje" zcela jiné povědomí o vlastní osobnosti a prožitých zkušenostech, pomocí "tachyonů" (tachyonové energie) a kamínků vkládaných do obojků "ovládá" jakéhokoliv psa, přes noc vyléčí psa z rakoviny... ne, nevymýšlím si, tyto věci on skutečně tvrdí. Nejsem odpůrce zázraku. Ale jsem realista - a dobře vím, co u psů funguje a co ne. A  "velkému vůdci"  až příliš dobře vidím do karet....

"Psí psycholog" kolem sebe shromáždil skupinu lidí, kteří tvoří jádro jeho sekty. Potřebuje je - nejenom k propagaci sebe samého. Potřebuje je i z jiných než duchovních důvodů. On totiž nepracuje a dle svých vlastních slov si za svoje služby "nic nebere". Jaká je ale realita?

Pravda je pouze to, že skutečně nepracuje. Jeho sekta tvoří v případě potřeby sehranou stavební partu doplněnou o "dobrovolníky" z řad těch, kteří si přišli v naivním očekávání pro radu nebo pomoc. Stavějí kotce, kosí trávu... a "velký vůdce" jen dohlíží ze svého královského sídla. Pokud mu docházejí finance, vytvoří dostatečně srdceryvnou legendu o pejskovi, kterému právě potřebuje nutně pomoci. Bere pouze peníze, na své internetové stránce informuje o tom, jaké formy "almužny" nebere (dobrůtky pro psy apod.). Peníze si bere i od lidí, kteří za ním přijedou pro radu nebo pomoc - nejsou to rozhodně malé částky a člověk se za ně od něj kolikrát dozví jednu jedinou nicneřikající větu. Pokud ho čeká vystěhování z pronajatého pozemku, dokáže rozjet obrovskou kampaň za "svoji záchranu", kde si přesně nadiktuje, kde má jeho budoucí působiště ležet, v jakém stavu, o jaké rozloze - a nakonec světu oznámí, že potřebuje cca 2.000.000,- Kč, ať mu je lidé dají... Nestydatost? Nejen to. Praktická ukázka sektářských praktik a umění manipulace s lidmi. To nejúžasnější totiž je, že mu to již dlouhá léta dokonale vychází. Nepracuje, není ani podnikatelským subjektem, ale umí přesvědčit lidi, aby ho živili.

Ano, tohoto člověka jsem osobně poznal, s lidmi s jeho sekty jsem také přišel do kontaktu různého druhu. Tyto řádky jsem nenapsal kvůli tomu, abych se mstil člověku, který o mně vědomě a účelově lhal a pokusů o moji diskreditaci zanechal teprve v okamžiku, kdy zjistil, že mu to prostě nevyjde. Proto ani nepíšu o jeho "metodách převýchovy psů" a rozdílu mezi propagovanými a reálnými znalostmi a schopnostmi - bylo by to nadlouho a nebylo by to hezké čtení. Tato kapitola je totiž opět v duchu celé knihy o psí i lidské "smečce". Jak vidíte, ta lidská může mít i podobu sekty. Skupiny lidí, která je vždy vytvořena proto, aby živila svého "velkého vůdce" materiálně i ideologicky.

Mám prostě jenom pocit, že drzost obelhávat lidi a dělat si z nich dojnou krávu by také měla mít svoje meze.

(Poznámka na závěr: Člověka, o kterém tento text pojednává, znám osobně, skutečně existuje. Stejně, jako existuje jeho sekta, jeho internetová prezentace a uzavřené diskuzní fórum. Jeho jméno je dostatečně známé a vše, co jsem o něm napsal, plyne z mých osobních poznatků o něm a činnosti, které se věnuje a jeho vlastních textů a mediálních prezentací - nejedná se o informace z druhé ruky.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Netrapte vlky!

Již několik let mi chodí dotazy na níže uvedené téma a několik let jsem se na téma mého názoru na pana Desenského, sám sebe označujícího za "psího psychologa", nechtěl příliš šířit. Vždy jsem na každý podobný dotaz odpovídal větou "udělejte si prosím názor sám/sama", třebaže z té druhé strany byl přístup zcela jiný, slušným bych ho určitě nenazval. Protože mi však tyto dotazy chodí stále, protože mám zpětné vazby od jeho klientů a jejich psů, protože mi není lhostejný osud zvířat, která by nikdy neměla sloužit k sebezviditelňování člověka na úkor své vlastní existence, protože si dnes bohužel pořizují vlky i další konkrétní lidé, kteří nejsou a nikdy nebyli schopni zvládnout ani jejich křížence (vzhledem k tomu, že je osobně znám, mohu to prohlásit s klidným svědomím) - a protože tak nějak nevidím důvod, proč k jistým skutečnostem stále mlčet a navozovat tak mylný předpoklad, že s těmito lidmi souhlasím nebo jim snad dokonce fandím, smažu dnes částečně jeden rest z dob minulých a zodpovím dotaz pisatelky na toto téma, která mi jej před několika dny (30.12.2010) zaslala. A protože tím mažu i dluh vůči předchozím tazatelům a protože se jedná o téma přesahující rámec Poradny, uveřejňuji dotaz i moji odpověď zde:

Dotaz: Dobrý den. Tak Vám opět píšu. Předem bych Vám moc a moc chtěla poděkovat za to, že jste, a že učíte lidi, jak zacházet se psy. Musím říct, že obě Vaše knihy i poradna kterou provozujete nám s Nessie moc pomohla. Alternativní práce se psy mě zajímá, a sháním různé knihy. Obě Vaše knihy mám a nedávno jsem si pořídila knihu od pana Rudolfa Desenského. Překvapilo mě a zamrzelo, že preferuje přivolání pomocí stopovačky a v mnoha věcch si dost protiřečí, začala jsem pochybovat o jeho erudovanosti. Z knihy jsem byla zklamaná a protože jsem zvyklá filtrovat informace, ráda bych se Vás zeptala, jaký máte názor na kompetentnost pana Desenského? Dále by mě zajímalo, zda znáte pořad Cesara Millana: Znalec psí duše, který dávají na Spektru a co říkáte tomuto pánovi? Alternativní práce se psy se stává trendem, příjde mi ale, že je to dvousečná zbraň, která dokáže být velmi užitečná (ve Vašem případě) a zároveň napáchat i mnoho škod, v případě že tuto práci dělá někdo, kdo tomu nerozumí, nebo to dělá z čistě komerčních účelů a hustí lidem do hlav hlouposti. Předem Vám děkuji za odpověď, přestože dotaz byl spíše obecný a netýkal se žádného konkrétního problému. Přeji Vám i Vašim pejskům mnoho úspěchů, štěstí a zdraví do nověho roku a hodně krásně ztrávených společných chvil :) Petra

Odpověď: Dobrý den, velice děkuji:) Co se týče pana Desenského, opět především napíšu, že nechť si na něj udělá názor každý sám za sebe - pokud je člověk nezaujatě schopen rozlišit navenek prezentovanou image a postupy od skutečné reality, pak mu to nebude činit žádný problém. Toto je základ.

A za mne samotného? Dobře, prolomím téma, ke kterému jsem se až na výjimky roky příliš nevyjadřoval... Předesílám, že třebaže jsem poznal pana Desenského osobně, následující řádky budou zcela oproštěny od těchto mých poznatků, od jakýchkoliv mých informací, netýkajících se přímo problematiky jeho vztahu vůči psům a vlkům. Nebudu zde rozebírat jeho (a mně dobře známé) osobnostní prvky, bude to jen vyhodnocení informací, které jsou z jeho strany veřejně publikovány a ze kterých si, jak už jsem napsal, může udělat názor každý.

Můj osobní názor na pana Desenského pozitivní rozhodně není. Nelíbí se mi jeho přístup ke psům, mnohé principy, které hlásá, jsou reálně nesmyslné a během svých mediálních prezentací bohužel už napáchal mezi lidmi spoustu škody díky tomu, jaké metody a jakou formou mezi majitele psů pouští. Obecně neberu "odborníky" a "psí psychology", kteří podobně jako on svoji práci staví na fyzickém i psychickém ponižování psů namísto přirozené komunikace a autority, která jim ve skutečnosti chybí. Chybí jim právě zcela základní znalosti skutečného psího prostředí, berou si z něj pouze tu část, na které mohou stavět své fantastické nefunkční teorie (tachyony apod.) a která je atraktivní pro okolí. Přitom je smutnou skutečností, že opravdu problémové jedince nezvládnou, natož aby je "převychovali" - již na samém počátku od nich dají ruce pryč, popřípadě se nad nimi v tichosti zavře voda. Vyberou si pouze několik vystresovaných chudáků a ty pak prezentují jako jimi napravené "nejhorší případy této republiky". Těchto "rádobypsích psychologů" si při znalosti jejich metod opravdu vážit nemůžu, je mi líto. Mám tu výhodu, že panu Desenskému vidím do karet trochu víc než klient, který za ním přijede - a rozbor toho, co tvrdí, propaguje a co z toho opravdu funguje, by měl jasný závěr. Opravdu totiž neplatí princip "vytvořím si svoji teorii a všichni psi se podle ní budou chovat"...

Další věc, kterou mě hodně zklamal, je téma "vlci". Pokud o sobě někdo roky prohlašuje, jak rozumí vlkům, jednoho si pořídí a drží v takových podmínkách, v jakých ho drží, pak je to silně na pováženou - každý ošetřovatel ze zoologické zahrady ví, že vlka nikdy nelze chovat samotného (tj. bez dalších jedinců vlastního druhu) a že mezi geneticky divokým vlkem a domestikovaným psem je propastný rozdíl. Už před lety jsem prorokoval, že toto "sebezviditelnění se" pana Desenského nedopadne dobře a čas mi začíná přese všechno informační embargo (narůstající od doby, kdy mu začaly problémy) ze strany tohoto "chovatele" dávat za pravdu  - u vlka stejně jako u každé jiné divoké šelmy totiž nastane přirozený čas (psychické dospívání), kdy se začnou prosazovat přirozené geny na úkor navyknutí na člověka. Na tomto zákonitém faktu pohořeli všichni, kdo si na znalce zvířat pouze hráli a zkuste si někdy všimnout, v jakých podmínkách a do jaké reálné doby jsou schopni fungovat ti, kteří svým zvířatům skutečně rozumí (namátkou vyberu třeba jméno Shaun Ellis) - nikdy ne pouze s jedním zvířetem a konečná nastává vždy v okamžiku psychického dospívání, především u sociálně žijících šelem (vlci, lvi atd.). Navíc je zde další fakt, který chovatel vlka Desenský úspěšně přehlíží - vlk a pes jsou přirození nepřátelé, nikoliv identický druh. U vlka je jedním z dominantních rysů plachost, která v nevhodných podmínkách velice rychle transformuje do stresu a z něj plynoucí agresivity. Toto vše se především v období dospívání mnohonásobně zesiluje. Společný chov vlků a psů vždy končí špatně a na úkor vlků - přežijí psi a kříženci, chov vlka na omezeném prostoru bez přirozených podnětů (lov, přirozená komunikace s jinými vlky) jej spolehlivě dovede do stresu a utrpení. Do cca 2 let věku vše bude jakžtakž fungovat, pak převáží přirozená podstata vlka a rychlé zjištění, že je fyzicky silnější a psychicky chytřejší než jeho majitel. Jak je možné, že člověk honosící se znalostmi vlků je schopen toto dopustit? Odpověď je snadná: zviditelnění sebe samého a absolutní ignorace (nebo neznalost?) základní etologie vlčího druhu.

Sám chovám západosibiřskou lajku, přírodního křížence psa a vlka, poznal jsem přes své klienty i jiné lajky, velmi často pracuji s ČSV. A bezpečně vím, že právě tady je ta nejzazší hranice vlčí krve, tady je zapotřebí skončit - vlčího křížence můžete mít a můžete s ním (a on s vámi) fungovat celý život, u čistého vlka je to už jen namlouvání si něčeho, co není a nemůže být pravda. Teď trochu odbočím, ale ne od tématu - v této souvislosti mě děsí zjištění o dalším člověku, který si domů pořídil vlka - dotyčná paní učí na vysoké škole a svým studentům jako "dlouholetá chovatelka a autorita přes lajky" vykládá, že lajky jsou "naprosto nevycvičitelné, neovladatelné a nepřivolatelné". Možná by tato "autorita" měla někdy přijet třeba na moje soustředění, konající se v areálu obklopeném zazvěřenými lesy, aby přestala plácat podobné nesmysly, vycházející pouze z jejího dlouholetého osobního selhávání. Lajky jsou především psi s vlčí krví a proto s mnoha vlčími vzorci chování, jsou naprosto jiní než běžná plemena (i než ČSV) a je zapotřebí s nimi spolupracovat - dosáhnout toho, aby oni sami s vámi chtěli být a zároveň být natolik silná autorita, aby vás brali jako vůdčího jedince. Lajky jsou inteligentní, divoké, tvrdé, život s nimi náročný a nic vám neodpustí, ale mají v sobě z vlčí podstaty to něco, co nenajdete v žádném jiném plemeni - mají nádhernou povahu, nepoddajnou, extrémně nezávislou, ale zároveň neskutečně kontaktní, přímou a bez psí devótnosti. Nedoporučuji je k chovu nikomu, kdo spletitá zákoutí jejich povah skutečně nechce nebo nedovede pochopit, ale hanba by mě fackovala tvrdit o nich takové nesmysly jako "dlouholetá chovatelka". Paní chovatelka toto dodnes nepobrala - znám některé její studenty a vím, co jim předkládá za přístup. Dokud ona a jí podobní lidé nepochopí, že vlci a jejich kříženci nejsou psi a nelze ignorovat jejich přirozené vzorce chování, do té doby budou jejich svěřenci pouze ve stresu a nepohodě, nikoliv zvládnutí a spokojení.

Můžu mít za výše uvedených skutečností na pana Desenského, potažmo jemu podobné lidi, kladný názor? Ne, je mi líto.

K druhému dotazu - máte poravdu, že alternativní práce se psy se v posledních letech stává trendem nebo spíše kouzelným zaklínadlem těch, kteří na sebe potřebují upoutat pozornost. Bohudíky právě tohle je oblast, ve které se poměrně rychle odhalí ti, kteří ve skutečnosti nemají o psí psychice ani potuchy - ono opravdu bombasticky natočené pořady typu "Polepšovna mazlíčků" paní Žertové nebo podobně laděné pořady na různých zahraničních kanálech nejsou ve skutečnosti o ničem, pracují se zkreslenou realitou a zapůsobí pouze na naprostého laika. Průšvih je ovšem v tom, že i tento laik se někdy v budoucnu může stát majitelem pejska - a důsledky jsou pak zřejmé. Podobné pořady proto neberu jako něco přínosného, jen je považuji za další způsob zvyšování sledovanosti (diváci rádi zvířátka) a ohlupování těch, kteří je sledují. Ta opravdová práce s pejsky se nikdy nemůže konat před televizní kamerou a nic nelze paušalizovat - každý případ každého psa je jedinečný a stejně tak jedinečný musí být i postup vedoucí ke zdárnému cíli. Zde nefungují šablony a obecné postupy - za předpokladu, že "problém" skutečně existoval...

Moc děkuji za přání a Vám i fenečce přeji ještě jednou hodně zdraví, štěstí a krásných psích zážitků do nového roku!


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jedna zbytečná smrt

Tento příběh leží v mém archívu už delší dobu. Dlouho jsem odolával nutkání jej zveřejnit, protože i dnes mě z jeho čtení mrazí. Na jeho počátku byla neznalost a hloupost lidí, na konci zbytečná smrt malého štěněte. Vina neleží zdaleka pouze na přímých lidských aktérech této tragédie, ale stejnou měrou i na "chovateli", který vyprodukoval štěně, které nemělo kde se učit základní socializaci, protože jeho sourozence z vrhu dotyčný zlikvidoval. A právě špatná sociální komunikace malého štěněte spolu s v tomto případě zcela předvídatelnou razantní reakcí dvou dospělých psů a zásadními chybami při "seznamování" (i když bych to raději daleko výstižněji nazval předhozením bezbranné živé kořisti) mu podepsala rozsudek smrti.

S pisatelem článku jsem si tehdy leccos telefonicky vyříkal, odmítl jsem tuto záležitost řešit mailem. Byl jsem tehdy vytočený doběla, ale protože pan J. ode mne vše vzal a protože z jeho strany se nejednalo o úmysl, ale chybu a obrátil se na mne o radu, neodepsal jsem ho. Pouze jsem mu důrazně vysvětlil, co bylo špatně (počínaje již výběrem štěněte) a jak se mělo správně postupovat. Nu a uzavřeli jsme takový trošinku barterový obchod - pisatel chtěl alespoň trochu odčinit svoji vinu a přistoupil na to, že uveřejním jeho příběh, aby se alespoň trochu snížila pravděpodobnost toho, že se podobné tragédie budou stávat znovu a znovu. Jeho souhlas je pod článkem a já tentokrát neuvádím celé jméno pisatele (třebaže je znám). Udělal sice obrovské chyby a spolupodílel se tak na smrti štěněte, ale poté se na mne obrátil právě proto, aby se mu již nic podobného nestalo. Nechci mu za to ublížit a proto uvádím pouze jeho iniciály.

Předkládám vám tedy příběh jedné zcela zbytečné a kruté smrti malého štěněte - je to smutné čtení.

Dobrý den, pane Dostále,

chtěl bych Vás požádat o Váš názor na problém, na který jsem narazil. Bude to trochu delší povídání, takže prosím o trpělivost.

Máme dva NO jako služební psi ve firmě, seznámili se v době, kdy oběma bylo kolem 2,5 roku, ze začátku se pochopitelně razantně "dohadovali" o vzájemné pozice a dodnes, kdy je jim o osm let víc, si občas "vjedou do vlasů". Jako služební psi nemají s žádným člověkem vyloženě blízký vztah, ale respektují autoritu svých majitelů a respektují i několik dalších lidí, kteří s nimi musí přicházet do styku. Do této skupiny patřím i já. Při seznamování se mnou ten dominantnější z nich testoval svoji pozici, zkoušel mi chňapat po rukávech, chytat mě předními packami, ale stačilo mi dát trochu důrazu do hlasu a po několika pokusech toho nechal a od té doby jsem s ním neměl nejmenší problém a vždy splnil vše, co jsem po něm vyžadoval.

Ovšem jako lovecká smečka fungují ti dva až děsivě. Přes "jejich" areál snad nikdy nepřešlo nic živého, zajíce, ježky, kočky, krysy, prostě cokoliv bezpečně zlikvidují. Zarazilo mě, že kdysi popravili i cizího psa, který se do areálu zatoulal.

Ale skutečný problém nastal teď. Oba psi už mají přes deset let a je vidět, že už jim zdraví dvakrát neslouží. A proto se majitel rozhodl pořídit si štěně a přidat ho do jejich smečky. Našel chovatele NO a získal tíměsíčního psa.

Jenže jeho začleňování do smečky se proměnilo v tragédii. (Uvedu ještě jednu možná důležitou skutečnost - chovaltel z vrhu vyčlenil pouze nejčilejší štěně (nechci tady rozebírat etičnost takového přístupu), které pak vyrůstalo s matkou samo.) Štěně se dospělých psů viditelně bálo a kontaktu se vyhýbalo. Nebyl jsem u všech jejich kontaktů, ale ten první zásadní probíhal tak, že štěně vpustili do jejich společného kotce a ono bez větší újmy zalezlo do boudy a z bezpečí pozorovalo oba psy. Pak ovšem do kotce vstoupili lidé a štěně si odvedli na chvíli ven. Když ho vrátili tzpět do kotce, staří psi se na ně vrhli a servali se mezi sebou a přitom se o ně přetahovali (fyzicky - každý ho držel v tlamě za jeden konec a tahali se o něj). Proto je rozehnali a štěně odvedli pryč. Od té doby se štěně se strašlivým řevem bránílo jakémukoli kontaktu s oběma psy.

Ale protože bylo potřeba štěně do smečky začlenit, takže jsem po dvoutýdenní pauze vynucené dovolenou majitele přistoupili k novému k¨pokusu. Oběma dospělým psům jsme nasadili náhubky a zkusili je všechny tři znovu postit dohromady ve volném prostoru. Tento pokus se ovšem proměnil veštvanici na řvoucí štěně. Proto jsem staré psy rozdělili, toho podřízeněnjšího uvázali mimo dosah a štěně i dominantního psa (stále s náhubkem) uvázali na vodítko a postupně po krocích jim umožnili kontakt. Štěně si v bitce lehalo na záda, ale při tom někňučelo, ale křičelo a cenilo zuby a kdykoli do něj pes dloubnul náhubkem, po něm chňapalo zuby. Po čase (cca půl hodiny), se situace zdála mnohem klidnější, takže jsme se rozhodli psovi sundat náhubek. Situace se opět přiostřila, ale bylo vidět, že pes neměl snahu štěně zabít, chňapal ho za zadek a vžycky s ním trochu zalomcoval, ale za celou dobu mu nezpůsobil ani jedno krvácející zranění. Štěně ale vzdorovalo další půlhodinu, cenilo zuby a reagovalo útočne na každý pohyb psa směrem k jeho zadku.

PO hodině se ale oba trochu uklidnili a zdálo se, že budou schopni spolu přežít. Když jsme je ale chtěli odvést, dostalo se štěně na dosah druhého psa, který se na ně okamžitě vrhnul a dominantní pes, kterému jsem v kontaktu se štěnětem v tu chvíli nebránili, začal sjednávat pořádek, takže se strhla strašná mela, kterou ovšem bohužel odneslo štěně, které se bránilo a když ho dominantní pes pacifikoval, asi mu způsobil nějaké vnitřní zranění, na které štěně během chviličky zemřelo.

Velmi mě to mrzí, nechtěl jsem dotaz publikovat veřejně, protože by mohl vyvolat bouři obviňování z nějakého týrání, ale o to majitelům rozhodně nešlo. Ale chtěl bych se dozvědět, co se podle Vás mělo udělat, aby bylo možné začlenění nového psa do takovéto smečky a co bylo v tomto případě špatně.

Děkuji,

D. J.

Na základě telef. rozhovoru potvrzuji, že souhlasím se zveřejněním mého příspěvku na webu www.psiskolafalco.cz

Děkuji Vám za rady

D. J.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"

ÚVOD aneb PROČ UŽ NEVYDRŽÍM MLČET...

Původně jsem tento pořad ani nechtěl sledovat, ale emaily, ve kterých se mne jejich pisatelé ptali na můj názor, mě donutily k tomu, zabývat se jím blíže. Metody hlavní aktérky tohoto pořadu paní Žertové znám od některých svých klientů, kteří jí ke své škodě a škodě svých psů uvěřili, že psům skutečně rozumí a pak od ní v pravém slova smyslu prchali. To byli ti rozumní, kteří odmítli například házet po svých psech plechovkou s kamením (tuto "výchovnou metodu" možná budeme mít také v některém díle tu čest shlédnout) nebo odmítli svého psa vyhánět z vlastní smečky (tuto "výchovnou metodu" už jsme měli čest shlédnout v díle prvním). Dále znám osobně člověka a jeho psa, kterému paní Žertová "naordinovala" elektrický obojek. Stejně tak znám i její oblibu "nápravy psů" prostřednictvím tlumících medikamentů. Prostě mám na dotyčnou "psycholožku psů" (jak se sama ráda označuje) už delší dobu určitý názor - snad je alespoň dobrá veterinářka, ale v žádném případě by neměla učit lidi, jak zvládnout a porozumět svým psům.

Po shlédnutí prvního dílu jsem si ujasnil pár věcí.

Zaprvé - televize Nova úspěšně pokračuje ve svém tažení proti psům a snaží se co nejvíce lidí naučit špatné věci. K tomu jí dopomáhají někteří lidé, kteří se bohužel pohybují kolem psů a jejichž ego není s to pochopit, kde končí snaha o vlastní sebezviditelnění a začíná návod k týrání psů. "Úspěch" s pořadem, ve kterém vystupoval "psycholog psů" a přes televizní obrazovky ukazoval lidem, jak psy ponižovat a fyzicky i psychicky týrat, televizi Novu evidentně povzbudil. Vzhůru za vyšší sledovaností - proč se zabývat tím, že to odnese spoustu psů v této republice, jejichž majitelé zapomenou zapnout vlastní myšlení - vždyť to přece ukazovali v televizi, tak to musí být správné...

Zadruhé - už neudělám tu chybu, abych mlčel jako jsem dlouho mlčel ve výše uvedeném případě. Pokud paní Žertová chtěla publicitu, bude ji mít - jenom možná trochu jinou, než si představovala. Nenechám ji na úkor psů a neznalých lidí hlásat nesmysly a dávat veřejné návody k tomu, jak na svých psech a obecném mínění o nich napáchat ještě více zla než už se podařilo jejímu předchůdci. Paní Žertová si neuvědomuje nebo nechce uvědomit, že je propastný rozdíl mezi tím, jednat pouze v rozsahu vlastní osoby a konkrétního klienta a tím, využívat mediální sílu televizní stanice. Ono sice může být pro lidi jistého ražení velice lákavé objevit se v televizi a nechat si zadarmo dělat reklamu, ale zároveň si musí uvědomit, že jim v tomto okamžiku razantním způsobem naroste zodpovědnost - za vše, co na obrazovce lidem předvedou a řeknou. A právě tohle je věc, kterou tito "mistři světa" nezvládají. Neuvědomují si, že v této chvíli nejsou na obrazovce kvůli zviditelnění a posílení vlastního ega, ale že dostali neobvyklou šanci něčemu pomoci. Ani jeden z těchto aktérů ale ničemu dobrému nepomohl, naopak mnoha psům život ztížili a mezi lidi vyslali naprosto nesmyslné a zavádějící informace. Kombinace vlastního přeceňování, špatných motivů, hrubých neznalostí a nekompetentnosti je v těchto případech smrtící.

Zatřetí - celý úvodní díl byl ještě daleko větší hrůza, než jsem očekával. Proto jsem se rozhodl, že tento a každý podobný případ z "Polepšovny mazlíčků" na svých PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO rozeberu a okomentuji fatální chyby a omyly, které paní Žertová v zájmu sebezviditelnění veřejně produkuje a kterými mate nejen samotné majitele konkrétního pejska, ale i všechny ostatní, kteří tento pořad sledují. Předem zdůrazňuji, že tak činím nikoli v zájmu mém vlastním, ale v zájmu psů a lidí, kteří ještě nezapomněli, proč s námi psi na tomto světě žijí. Prostě za tyto všechny teď nesu na trh svoji vlastní kůži.

Takže začínám případem argentinské dogy, dvouletého psa, z trochu jiného pohledu, než jaký veřejně prezentovala "psycholožka psů" paní MVDr. Hana Žertová na nejsledovanější české televizní stanici.

 

1. epizoda - Albert - Zvládne majitel dominantní dogu?

V tomto díle byl údajným problémem dvouletý pes plemene argentinská doga. Byl označen za "nezvladatelného a příliš dominantního". V tomto momentu bych již rád upozornil na první zásadní nesrovnalost v hodnocení psa - argentinská doga v sobě má od přírody určitou dávku dominance, musí ji mít, jinak by v práci, pro kterou byla vyšlechtěna (pomoc při lovu velkých zvířat a predátorů), neobstála. Ale - pes z této epizody v žádném případě nebyl "příliš dominantní" a už vůbec ne "nezvladatelný"! Pokud po vzoru přístupu paní Žertové bude každý pes posuzován dle jejích kritérií, pak bude za "příliš dominantní" označeno 99% s námi žijících psů. Toto je první z velké řady pochybení pani Žertové, která skutečně dominantního psa asi v životě neviděla - měla na samém začátku nejen majitelům pejska uvést objektivní zhodnocení jejich Alberta, nikoliv z pohodového psa udělat dominantní "nezvládnutelné" monstrum. Albert byl totiž pouze hierarchicky nezvládnutý (nikoliv nezvladatelný!) a v přítomnosti uječené paní Žertové a podobně uječené a vůči Albertovi občas agresívně vystupující matky majitele prokázal až obdivuhodnou míru tolerance a klidu.

Druhá věc, která bila do očí a nadzvedávala mne ze židle - paní Žertová stejně jako cvičitel z pozdější "návštěvy u odborníka" evidentně žije v domnění, že každé plemeno je jen jinak vypadající německý ovčák. Zcela jí uniká fakt, že na rozdíl od psa typu německého ovčáka, který se vyznačuje závislostí na povelech a primární devótností, tedy snahou se zavděčit, je argentinská doga pes, jehož chování určuje vysoký podíl samostatného myšlení a samostatného rozhodování - opět v důsledku šlechtění plemene k samostatné práci. Zde bylo na místě v prvé řadě zkorigovat představy samotného majitele psa, který chtěl "dvěma lusknutími prstů zastavit útočícího psa". To, že ho nechala v jeho mylných představách o psu-robotovi, je další závažná a ve svém důsledku velmi nebezpečná chyba této "odbornice".

S tím velmi úzce souvisí fakt, že se celým pořadem neustále z úst paní Žertové ozývala dvě slova: "povel" a "místečko". Problém majitele psa (protože v pejskovi samotném nebyl problém ani za mák) "řešila" jediným způsobem, o kterém má jakés takés povědomí - tedy povelovou technikou z klasických cvičáků. To, že problém špatně nastavené hierarchie, neexistující smečky a jejího vůdce a základního nepochopení ze strany majitele psa tímto způsobem nikdy nevyřeší, paní Žertová opět evidentně neví. Za celé její působení jsem neviděl jediný postup vedoucí k opravdovému vyřešení panujících nedostatků, jediné pojmenování skutečného problému, jedinou skutečně fungující radu. Její představa, že hierarchie je o tom, zda pustíme psa na vyvýšené místo a že pokud mu zakážeme pokoj a vyhodíme ho ze smečky, pak že bude vše fungovat - tato představa, kterou nám názorně předvedla ve své "napravovací misi" je tak zoufalá a hloupá, že by se nad ní snad člověk jen zasmál - nebýt toho, že se jako další člověk zdárně podepsala na tom, aby se spoustě zatím spokojeně žijících psů zhoršil každodenní život. Scénka, ve které nechala Alberta odložit na "kožešinku v předsíni", ze které se Albert samozřejmě po chvilce zvedl, protože to není plyšové zvířátko, ale normální pes, spolu s jejím komentářem " Vidíte - už se zase zvedl!" vejde do dějin chovatelského tmářství.

Musím říci, že v této "výcvikářské" fázi paní Žertové bohužel zdatně sekundoval i "pan cvičitel" se svým nešťastným 9-měsíčním belgičanem. Vskutku krásná ukázka drilu, vymývání mozku a "balónkové metody". Již devítiměsíční štěně si sedá jako podkopnuté, dévotnost mu kouká z očí a paní Žertová si pochvaluje "jak ten pejsek na pánovi visel a jak poslouchal". To, že je štěně fixované na míček, ne na svého člověka, bylo vidět už na první pohled - stejně jako zkrat jeho cvičitele. Ten mimochodem věděl velmi dobře, proč se nepokouší o nic s Albertem (viz komentář "hlasu v pozadí") - ale hlavně, že tento drilovací postup byl dán majiteli Alberta jako obdivuhodný příklad, kterého se bohužel chytil, jsa paní Žertovou utvrzen v tom, že ovčák a molos jedno jsou.

Zvláštní půvab pro mne mělo i sledovat argentinskou dogu Alberta ve chvílích, kdy poblíž byla paní Žertová. Paní Žertová si od něj držela uctivý odstup (řeknu to naplno: měla z něj strach), Albert reagoval typicky jako pes, kterému je daný člověk nepříjemný a jen ho toleruje - odkazuji zde na jeho "řeč těla", odvracení se atd. Dikce paní Žertové a celkové její vystupování je totiž přesně takové, které psi rádi nemají - uječená žena s hlasem bez jakýchkoliv emocí, ale samolibou představou o vlastní jedinečnosti.

Mimochodem - fatální byl omyl paní Žertové ke konci pořadu, že pes zavrčel na svého majitele. Pokud budete stejně jako já pečlivě sledovat konkrétní situaci na ulici, pak zjistíte, že Albert zavrčel v okamžiku, kdy paní Žertová provedla za celou dobu jediný svůj těsný kontakt s Albertem - sáhla mu na zadek v předem ztracené snaze ho posadit. Přesně v tu chvíli ji Albert poprvé skutečně varoval - ale paní Žertovou (která okamžitě zaujala opět uctivou vzdálenost), nikoliv svého majitele. Ten sice dělal chyby, ale jako jediný na psa neječel, ale mluvil v klidu, pokud ho chtěl posadit nebo položit - a také jediný v tom měl úspěch. Troufám si říct, že Albert na svého majitele nezavrčel jedinkrát po celou dobu, co se tato epizoda natáčela - tento trumf, ze kterého by vytřískali majlant, by si totiž nenechala ujít ani paní Žertová, ani televize Nova. Věřím tomu, že Albert na svého pánečka zavrčel v minulosti (což mladík ostatně sám přiznal), ale ve výše uvedené situaci byl jeho cílem skutečně někdo jiný.

Další zásadní chyba paní Žertové plynoucí ze základní neznalosti psychiky psích plemen je její tvrzení, že pes za rok dospěje. Omyl. Jednalo se o 2-letého psa plemene argentinská doga, který psychicky dospěje ne ve 3 letech, ale až mezi 4. a 5. rokem. Údaj o třech letech si zřejmě vyčetla z některé populární psí encyklopedie pro laickou veřejnost, protože i její zbylé znalosti plemene odpovídaly přesně tomuto rozsahu...

Zarážejících faktů k zaznamenání bylo ještě více. Scénka dítě - pes - kost, obecný styl paní Žertové, který mi ze všeho nejvíc připomínal vyšetření u obvoďáka (včetně dojemného fajfkování v dotazníčku - jak pečlivě se tomu paní doktorka věnovala), nulová práce se psem (paní Žertová by se neměla bát velkých psů, je to na ní hrozně poznat) a zásadně chybný způsob práce s majitelem, sklony k hysterii - absolutně úžasná byla scénka na ulici, kterou jsem pracovně nazval "Furt, furt, furt!!" - a nulová skutečná znalost psí psychiky a způsobů práce s ní. Na základě podložených zpětných vazeb si troufám říci, že s mými klienty uděláme po pouhých čtyřech dnech výcvikového servisu nebo pěti dnech soustředění na psu srovnatelného plemene, stáří a stavu daleko více práce než co předvedla paní Žertová ve spojení s Novou po zhruba 30 dnech "terapie" - a to je pro výsledek celého tohoto tragikomického divadla nazvaného "Polepšovna mazlíčků" žalostná vizitka.

Člověk, který svoji "úspěšnou práci" završí bez mrknutí oka chladnou úvahou o tom, že je možné, že tento psychicky zcela normální a zdravý pes bude ve třech letech utracen (stále ta scestná představa o dospívání argentinské dogy), by v žádném případě neměl dělat podobnou práci, protože jeho uvažování je otřesné. Pokud se navíc označuje termíny "psycholožka psů" a "znalkyně problémového chování psů", pak je to totální znevažování práce všech lidi, kteří se snaží psům pomoci - úspěšně a bez alibistických vět o jejich utracení. V případě, že by se v budoucnu něco stalo - a vzhledem k tomu, že přínos paní Žertové do vyřešení celé kauzy byl skutečně nulový (jen tak na okraj: za celých 30 dnů Alberta nevystavila jediné reálné zkoušce běžného života, ledacos totiž naznačila scéna "Albert a pes za vraty"), se něco klidně stát může, popraví pak Alberta vlastní rukou? Vzhledem k tomu, jak se k němu celou dobu chovala a jak o něm mluvila, si troufám tvrdit, že by tak učinila s pocitem vnitřního uspokojení, jak lidstvu pomohla.

Závěrem: argentinská doga Albert, prezentovaný v této epizodě, nebyl v žádném případě pes problémový - pokud by byl, choval by se zcela jinak. Stačilo zapracovat na smečce, hierarchii a vůdčí osobnosti jeho pánečka, zkorigovat nereálné představy majitele, uklidnit jeho matku a vše by se dostalo do správných kolejí. Všichni zúčastnění na to měli. Bohužel se vydali (lépe řečeno byli vysláni) tou nesprávnou cestou.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

2. epizoda - Eliška - Pomočování, bázlivost

Problémovým pejskem tohoto dílu měla být dvouletá fenečka plemene jorkšírský teriér... Byl jsem zvědav, jak se paní Žertová pochlapí, pokud bude mít co do činění s malým pejskem, kterého se nemusí bát. Ale paní doktorka opět "nezklamala" - dnes jsem měl pocit, že už i můj Šedy se na mne občas podíval s nevěřícným pohledem "tohle ta paní myslí vážně?"

Ano, bohužel to ta paní opět myslela vážně. Po prvních dvou dílech mám celkem podložený pocit, že jí už velmi dobře vidím do karet - občas správné pojmenuje problém, ale tím to také končí. Stále více na mne paní Žertová působí dojmem člověka, který si někde něco načte, ale neví si s tím rady a začne dávat naprosto nesmyslné rady a ponaučení. A opět musím konstatovat, že takovéto veřejné hlásání nesmyslů a občas i vyslovených blábolů je vysoce nebezpečné pro všechny, kteří jim podlehnou...

Základ Eliščiných problémů byl samozřejmě v jejích majitelích - ono ostatně kde taky jinde, to je koneckonců vždy. Eliška byla učebnicový přiklad psa malého plemene, který ve svých majitelích vzbuzuje pocit mimina a podle toho s ní také jednají. Opět mi scházelo detailnější vysvětlení paní Žertové, že i jorkšír není nic jiného než malý pes, s veškerými druhovými vzorci chování psa - navíc je to pes s teriéří povahou, které při správném vedení není nic tak cizí jako strach a nevyrovnanost. Fenečka, která byla již ve dvou letech psychicky dospělá, si utvořila svůj vlastní svět s pokřivenými pravidly, protože bohužel nedostala šanci dospět jako pes normální. Evidentně u ní byla silně zanedbaná socializace, prostředí, ve kterém žila, se skládalo pouze ze dvou chův, kterým nahrazovala dítě. Naprosto přirozeným důsledkem pak bylo to, že se upjala na "míček" (touto substitucí však mohl být jakýkoliv jiný předmět) - smutnou ilustrací této patologické závislosti bylo vyprávění její majitelky, kterak jednou zapomněli míček doma a fenka se nehnula, dokud jí na místě nekoupili jiný. V období, kdy fenka psychicky dospěla, pak zcela zákonitě nastoupily i stresové ventily, jedním z nich bývá i vyprazdňování v uzavřených prostorách.

Ale nic z toho paní Žertová nevysvětlila majitelům Elišky tak, aby to skutečně pochopili. Nevysvětlila jim kontextové souvislosti (bohužel, podle toho, jak a o čem mluvila, je ani nezná), jejími monology se opět jako červená nit táhly 3 pojmy: "povely", "zakázat vyvýšená místa" a "místečko" z dílu minulého nahradil "balónek" a "mlsík".

A přichází první "odborná" perla - tvrzení paní Žertové, že cituji: "To, že se pejsek malého plemene jednou za noc vyčurá doma, to nevidím jako problém." Paní Žertová to nevidí jako problém (možná soudí podle vlastní fenky, nevím), já to ale jako problém vidím. Pokud je pes zdravý (nemá například zánět ledvin, onemocnění močovodu apod. - tuto otázku a základní vyšetření bych od veterinářky čekal jako samozřejmost a v podobném pořadu bych se o tom alespoň zmínil!), jeho psychika již je na takové úrovni, že je schopen ovládat základní fyziologické potřeby - toto vše Eliška splňovala (tedy doufám, že i po stránce zdravotní) - pak jsou podobné projevy vždy indikátorem toho, že pes je ve stresu. A to Eliška byla zcela evidentně - opět bez toho, že by se paní Žertová o tom alespoň zmínila. Včetně toho, že není normální, aby se dospělý pes jakéhokoliv plemene venčil i doma. Pes není kočka.

Ve chvíli, kdy hlavní protagonistka pořadu přinesla svoji vlastní fenečku v přepravním boxu až do bytu majitelů Elišky, se mi opět mnohé z jejího pohledu na psí svět osvětlilo. Paní Žertová dělá naprosto stejné zásadní chyby, které by měla odnaučit své klienty - a toto je jen jedna z mnoha. Její představa socializace, která probíhá způsobem chození dvou psů na vodítku kolem sebe, je opravdu směšná. Principy, které tlačí do hlav svým klientům - pes musí být motivován mlsíkem, musí dostat odměnu za vykonanou práci, všelékem jsou povely a zákaz vyvýšených míst, fixace psa na balónek je správná - tyto principy už nejsou směšné, ty jsou přímo strašné. Paní Žertová snad vzdáleně tuší, že existuje něco jako psí smečka (doufám - zatím mi to ale ještě ničím nedokázala), ale není schopna její základní principy převést do lidskopsího společenství, není schopna pojmenovat a zkorigovat skutečné problémy, její svět skutečně tvoří jen různě načtené a z různých zdrojů posbírané vědomosti bez schopnosti je spojit a využít ke skutečné práci s pejskem. Dnes už vím, že zprávy o jejích metodách nelhaly - vidím je totiž na vlastní oči.

Na závěr opět jedna úžasná perla a odsouzení dvouletého psíka z úst paní Žertové, "odbornice na chování zvířat": "Eliška už nikdy nebude vyhledávat psí společnost a psí kamarády." Nad podobnými závěry jako je tento jen nevěřícně kroutím hlavou a nevěřím vlastním uším... Vznáším v duchu prosbu k nebesům, ať paní Žertové dají prohlédnout a ona se vrátí ke své původní profesi, kterou má snad šanci vykonávat tak, aby nikomu neubližovala. Protože podle toho, co z ní padají za slovní perly, tato paní dodnes nepochopila, že skutečná práce se psí psychikou je pomoci pejskovi překonat hendikep, který za svůj dosavadní život získal. Ani náznakem netuší, že i u dvouletého jorkšíra (pokud budu brát tento konkrétní případ) lze správnými metodami překonat socializační deficit - tak jak jsem jej pomohl úspěšně překonat už velké řadě pejsků, kteří přišli mezi svoje čtyřnohé parťáky se staženým ocáskem a vyceněnými zuby. Ale o podobných věcech paní Žertová evidentně nemá ani tušení - neví nic o psí psychice, jejím vývoji, základních vzorcích chování ani o přímé práci s pejskem.  Neví dokonce nic ani o práci s klientem, majitelem pejska. Její "hlazení po hlavičce" a rozplývání se nad věcmi, které nemají se skutečným problémem nic společného, je příšerné pokrytectví. Radování se nad tím, jak "Elišku baví práce" (jaká? honění balónku?) a "jaký v tom vidí výrazný posun", je do nebe volající blábol sloužící pouze k zakamuflování toho, že Elišce ani jejím majitelům opět nepomohla ani co by se za nehet vešlo. Paní Žertová pouze do jisté míry ovládá alibistické placání o tom, jak úžasně se vše povedlo. Povedlo? A co, pěkně prosím? Že se Eliška nevyčurala na koberec, protože jí žehlícím prknem zahradili přístup? Nebo že si s paní doktorkou zahrála fotbal?

Závěrem: dvouletá fenečka plemene jorkšírský teriér, byla vystresované zvířátko, které se celou dobu pohybovalo se staženým ocáskem a obecným strachem z okolí. Způsob, jak ji z tohoto stavu dostat, byl principielně jednoduchý: odstranit problém, ne jeho důsledky. Tedy vytvořit kolem ní takové prostředí, ve kterém by již nebyla sama na všechny nástrahy světa, ale byla by součástí fungující smečky - o této tematice jsem popsal již tolik textu, že nyní opět jen odkážu na PSÍ STRÁNKY FALCO a moji knihu. Stačilo zapracovat přimo na fence a majitelům určité věci předvést a srozumitelně vysvětlit. Bohužel, ničeho z toho nebyla paní Žertová schopná, neboť tyto věci nezná a neumí...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

3. epizoda - Tříletý Riky štěká

Po shlédnutí třetího dílu se přiznám, že sledovat tento pořad a postupy paní Žertové ode mne vyžaduje čím dál větší sebezapření. Naživu mě drží pouze potřeba nenechat dále lidi padat do pasti "vždyť to takhle ukazovala odobornice v televizi a musí to tedy být správné" a také postupné naplňování mých prorockých řádků z úvodu tohoto tématu. Tentokrát totiž došlo na další oblíbené finty paní Žertové - vodní pistolku, spray a rachotící plechovku...

Po absolvování této epizody přemýšlím o tom, že bych se plácl přes kapsu a paní veterinární doktorce Žertové poslal k Vánocům kvalitní psí atlas. Pokud si totiž myslí a přesvědčuje o tom i televizní diváky, že klasický "voříšek" Riky je německý špic, pak je to s její znalostí psích plemen skutečně tragické. Německý špic má jako hlavní exteriérové znaky výrazný "špičatý" čumák, charakteristický tvar hlavy, vztyčené uši a kvadratickou stavbu těla. Pejsek prezentovaný v tomto pořadu byl klasický chlupatý kříženec - nejen majitelé skutečných německých špiců se museli chytat za hlavu.

No nic, pokud se paní doktorka rozhodla uříznout si ostudu, pak se jí to skutečně daří. Skutečný průšvih je však v tom, že svými scestnými postupy a "radami" dává zabrat nejen pejskům z konkrétních epizod, ale zmate i další řadu lidí - to už jsem ostatně zmínil již v úvodu. I tentokrát zazněly z jejích úst skutečné perly a i tentokrát předváděla neskutečné postupy - ty nejúžasnější z nich opět zmíním v následujícím textu.

Tříletý kříženec Riky a jeho majitelé (manželský pár v důchodovém věku) fungovali bez větších problémů do doby, než pejsek dospěl a začal projevovat vlastní individualitu. Tuto fázi již jeho majitelé nezvládli, neb o psech jako takových nevěděli zhola nic a situace, kdy pejsek reagoval na zazvonění u dveří štěkotem, určítý typ lidí na procházce mu neseděl a stresovala jej cesta tramvají, je uvedly do totální bezradnosti. Pejska měli od jeho dvou měsíců, měli ho prostě rádi a pokud by si dali minimum práce s tím, pochopit specifika psí duše a psího pohledu na svět, vše by v pohodě zvládli. Bohužel udělali několik zásadních chyb.

První z nich byla ta, že nechali zdravého mladého psa na radu veterinářky zmrzačit (přeložím: nechali ho vykastrovat v přesvědčení, že následně pejsek přestane štěkat). Došlo k tomu, k čemu logicky dojít muselo - podle jejich vlastních slov se vše ještě zhoršilo. Ovšem paní Žertová je evidentně jiného názoru - při vstupním "dotazníčkovém pohovoru" na sdělení majitelů, že jim veterinářka doporučila, aby psa nechali vykastrovat, reagovala od stolu zdvižením očí a otázkou plnou naděje: "A nechali?" Na odpověď, že ano, viditelně uspokojena pochvalně pokývala hlavou...

Druhou zásadní chybou bylo to, že se zřejmě pod vidinou získání krmiva podprůměrné kvality a vlastního zviditelnění nechali mediálně zneužít. Již na samém začátku paní Žertové vadil "příliš kamarádský vztah" majitelů vůči pejskovi, o majitelích samotných se vyjadřovala se zřejmým despektem a oni sami bezelstně věřili každému jejímu slovu. Obecně jsem měl v této epizodě neodbytný pocit, že paní Žertová se chopila šance a maje před sebou submisivní starší pár, který na ni hleděl jak na pánaboha, hodlala z tohoto případu vytlouct kapitál. K tomu jí nahrával i jednoduchý fakt, že ani v tomto případě se nejednalo o žádný reálný problém a pejsek byl dobrák od kosti. Paní Žertová obratně zamaskovala skutečnost, že každý normální pes reaguje na zvuk dveřního zvonku (protože dobře ví, že jeho zdrojem je cizí člověk a prostě je od přírody hlídač), ne každý pes snese jen tak stres, který v něm vyvolá cesta MHD a ne každý pes nezareaguje na týpky kouřící marihuanu. Význam některých scének navíc nikomu z přítomných nedošel (nebudu paní doktorku podezřívat z toho, že by až natolik rozuměla psům, aby je záměrně zinscenovala) - pejsek se při první cestě tramvají choval klidně jednoduše proto, že měl kolem sebe dostatek prostoru (srovnejte s pozdějšími scénkami z tramvaje), byl zaujat pachy na podlaze a podávanými piškoty - úvaha o tom, že se chová klidně díky přítomnosti paní doktorky, je s odpuštěním vzhledem k jejímu nervóznímu a někdy poněkud agresivnímu chování skutečně scestná - a scénky v parku byly také ve dvou zcela odlišných režiích: v té první byl Riky navolno mezi lidmi, v té na konci uvázán na krátkém vodítku...

Paní Žertová musí zřejmě mít i z malých pejsků nepřekonatelnou hrůzu, protože scénka "ala Termnátor" s vodní pistolkou v jedné a sprayem v druhé ruce a jejím vysvětlením, nač je měla připravené, svojí absurditou překonala vše, v čem jsem paní doktorce jestě dával šanci. Ona to totiž skutečně myslela vážně - a to jsem v tu chvíli ještě netušil, že to nejlepší teprve přijde.

Nicméně další perly se začaly kutálet vzápětí. Rada paní doktorky, že až se pejsek rozhodne běžet ke dveřím, by mu mělo - cituji: "Něco hodně rachotivého spadnout pod nohy!" byl jen začátek. Praktická lekce na téma "kterak vylekat psa, aby nevěděl, co se vůbec děje" bylo zdárné pokračování podporované submisivními důchodci-majiteli, kteří evidentně netušili, o co ve skutečnosti jde a předvádění dezorientovaného psa-robůtka je dováděla k orgastickým výkřikům spokojenosti.

Záhy došlo i na další oblíbené téma paní Žertové - "místečko". To, že pejsek lehává na lavici, ji evidentně rozladilo a tak její další doporučení znělo dát psa na zem, protože - cituji: "Na té lavici von je velice namistrovaný, tam von má rozhled, tam von všude startuje, tam si to všechno hlídá..." Další fóbie paní Žertové?

Velice výživná byla i scénka "kontrola v bytě". Paní Žertové se sice tak úplně nelíbilo vybrané místo pro pejska (to nebylo ani místo, ale nora), ale neudělala naprosto nic pro to, aby pejskovy podmínky zlepšila a poradila něco vhodnějšího. Inu, proč taky - její posedlost "posíláním psa na místo" je neskutečná a místo toho, aby se soustředila na skutečně podstatné věci, opět obecně úspěšně zapracovala na zahánění psů do různých odlehlých rohů... Scénka, kdy paní Žertová stála neohroženě uprostřed místnosti a instruovala důchodce, kterak rukama nohama zahánět vlastního psa - opět ocituji: "Vy ho musíte tlačit! Tlačit před sebou! Nepusťte ho tam! To je vono, to je vono!" byla opět jedna z těch šílených akcí, jak odcizit majitele a jeho vlastního psa. Navíc jsem měl v některých okamžicích pocit, že se musí hlídat, aby do pejska nezačala strkat nohou. Jistě, pejsek byl malý a jak jsem už napsal, dobrák od kosti - to se to pak dělá machra, že?

A perla na závěr - věta paní Žertové v závěru epizody: "To (Riky) je dominantní pes!" Tak tato "fundovaná charakteristika" mě opět dostala. Paní Žertová evidentně neví, co to skutečně dominantní pes je. Prohlásit o vykastrovaném tříletém psím dobrákovi Rikym, že je "dominantní pes", svědčí o tak zjevné neznalosti a nekompetentnosti této "odbornice", že už jen na základě tohoto by měla okamžitě ukončit svoje působení nejen v tomto pořadu a jít se věnovat něčemu zcela jinému. V souvislosti s jejími již dříve zmíněnými výroky a obecnými postupy míním toto doporučení zcela vážně.

Závěrem: Spíše než skutečný "případ" na mne tento díl působil jako objednané PR - o čem jiném je epizoda, ve které se uměle vytvoří neexistující problém, který neschopná "odbornice" s velkou slávou "vyřeší"? Pokud jí budou sekundovat submisivní majitelé psa ochotní udělat vše, co jim "paní božská" nakuká, pak stačí jen několik vhodně natočených scének a prostřihů doprovázených velebením nejvyšší bohyně a úspěch u laické a vlastního názoru neschopné části veřejnosti jest zaručen. Už to tu totiž před několika lety jednou bylo a evidentně to zafungovalo. Nicméně tuším, že bude ještě hůř a po shlédnutí prvních tří dílů jsem si všiml jedné velmi alarmující a podstatné skutečnosti, která se táhne všemi epizodami jako červená nit. Nechám si její zveřejnění až na samý závěr, až budou odvysílány všechny díly a já ukončím toto téma. V této chvíli se "jenom" děsím toho, kolik lidí začne házet po svých nebohých psech plechovky s kamením, až zazvoní zvonek u dveří a pejsek se rozštěká... kolik lidí "odbornice z televize" zbaví přirozeného kamarádství s jejich pejskem a oni mezi sebe a svého psa postaví zeď z nepochopení... děsím se příštího a dalších dílů...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

4. epizoda - Hladkosrstý foxteriér Hugo

Znechucení, znechucení, znechucení... Totální znechucení nad tímto pořadem a jeho tvůrci, kteří nechají na obrazovce exhibovat lidi jako je paní Žertová, totální znechucení nad ní samou, nad jejím přístupem, jejími metodami a jejím "vztahem" ke psům. Díl po díle se odhalují další šokující názory člověka, který si říká "odborník na problémové chování psů", ale který jim nerozumí ani trochu a veřejně nutí své klienty, aby mezi sebe a své čtyřnohé kamarády postavili zeď z restrikcí, bezduchých povelů a nepochopení... Ano, přiznám se, že jsem zděšen a budu se snažit najít cesty, jak odhalit skutečnou podstatu práce paní Žertové tak, aby se podobná extempore už nikdy neopakovala. Když jsem na závěr rozboru minulého dílu napsal, že se děsím těch následujících, netušil jsem, jak moc budu opět prorokem.

Vystoupení paní Žertové opět začalo její trapnou otázkou "kdeže má pejsek místečko". Skutečně netuším proč, ale paní Žertová musí mít z blízkosti psů panický strach, protože jakmile se dozví, že dotyčný pejsek spí se svým majitelem v posteli, dostává její tvář velmi jednoznačný nesouhlasný výraz - podobný jako v okamžiku, kdy zjistí, že pejsek si poleží třeba na křesle nebo na gauči. Dnešní úvodní etudu ovšem zpestřila smrtelně vážně míněným podivem nad tím, že pokud Hugo (dospělý temperamentní a hodně rychlý hladkosrstý foxteriér!) vyrazí honit parašutistu, tak ho jeho majitelka nedohoní (cituji: "Tak vy ho necháte? To ho nedohoníte?") - v tuto chvíli jsem smíchy padal ze židle vzpomínaje na větu, kterou tak často svým klientům říkám - že už každé štěně je rychlejší než člověk. Dle výrazu dostala fundovaná otázka paní Žertové i samu majitelku Huga, evidentně nevěřila svým uším. A mně se opět čím dál více potvrzuje moje domněnka, že paní Žertová skutečně neví o psech nic víc, než se někde dočte. Kdyby totiž opravdu pracovala se psy, pak by podobnou pitomost v životě nemohla vypustit z pusy.

Jakmile paní Žertová nepochodila s návrhem nechávat pejska doma (což jí majitelka zcela správně odpálkovala větou, že na to si pejska nepořizovala), použila další ze svých oblíbených ujetých argumentů, a to ten, že paní má prý s pejskem příliš kamarádský vztah. Paní Žertová evidentně nesnáší, pokud má někdo svého pejska prostě rád - to již prokázala i v minulých dílech. V jejích očích je pes sluha, otrok, který si vše musí tvrdě zasloužit - a jako otrok má i hladovět, aby se podle paní Žertové o to více snažil. Tuto svoji tezi v tomto díle prosazovala tak silně, že už nebylo možné si jí nevšimnout a považovat ji pouze za úlet. Ne, bohužel to není a nikdy úlet nebyl - je to jeden ze základních pilířů "výchovy" psa dle paní Žertové, veterinární lékařky a "odbornice přes psy". Opět cituji: "On je velice suverénní, čilej, opravdu tvrdej pes! Tenhle nemůže být brán jako kamarád!" Tvrdej pes, kterého si jeho majitelka pohazuje v náručí... Čilej a suverénní, protože je to teriér. A proto nemůže být kamarád. Kristepane na nebi.

A opět došlo na míček. Další oblast, při které paní Žertová vždy viditelně pookřeje, protože v aportování míčků vidí poslání psů všech plemen na této planetě. Pokud je vše špatně, ale pejsek se blíží s míčkem v tlamičce, pak prožívá paní Žertová extatické stavy blaženosti - pokud je tomu naopak, je v jejích očích vše špatně. Ach ano... málem bych zapomněl - cituji: "Vy netrváte na tom, aby ho přinesl?" I v tomto díle malý robůtek zklamal...

"Vy nepoužíváte pamlsek?" Ano - podle paní Žertové další zásadní chyba, neb podle ní není přivolání odrazem vzájemného vztahu, ale pouze odměna malého robůtka za dobře vykonaný cvik. Průšvih je bohužel v tom, že tyto své zcestné ideologie vtlouká do hlavy lidem, kteří k ní přijdou sice s problémem, ale zato se stále zdravým vzájemným vztahem. V této epizodě už konečně trochu narážela, protože jejím partnerem nebyla dvojice submisivních důchodců, ale sebevědomá mladá žena. Škoda, že ta nebyla v pozici, kdy mohla něco rozhodovat, protože byly okamžiky, které jí tak nahrávaly do karet, že mít možnost dotáhnout některé své myšlenky a názory do konce, mohla paní Žertovou i s její odborností poslat elegantním způsobem do háje. Ale to by to pak Nova nevysílala, že.

V tomto díle prezentovala paní Žertová tři z mého pohledu naprosto zločinné postupy, kterými mělo její vystupování v televizi okamžitě skončit. Prvním z nich je veřejné nabádání k nedokrmování psů, což zdůvodňuje tím, že se pak pejsek přetrhne pro cokoli, jen aby dostal něco k jídlu. Je to naprostý nesmysl - jednak je držení psů v permanentním (i třeba mírném) hladu první krok k permanentnímu stresu a za další je metoda "uplácení" nejkratší cestou do pekel (už jsem to kolikrát vysvětloval na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO i ve své knize). Není se však čemu divit, že ani tuto věc paní Žertová neví... pro ni je pes opravdu degradován jen na podbízivého otroka.

Druhý postup - vyhnání psa ze smečky - byl v tomto díle opět úspěšně zopakován. Paní Žertová za podpory svých scestných argumentů rozbila další fungující vztah pes-člověk. Copak Hugo provedl tak strašného, že byl doma oddělen od své smečky? Doma navíc nebyl problém naprosto žádný. Jeho majitelka potřebovala pouze najít čas na to, aby si urovnala hierarchickou pozici a na tomto základě by v pohodě zvládla i venkovní "důsledky problému". K tomu je ovšem zapotřebí se vždy pejskovi přiblížit, ne ho od sebe vyhnat!

Třetí postup - použití sprejového obojku. Na základě toho, co o paní Žertové vím z jiných zdrojů, jsem přesvědčen o tom, že být vše zcela v její režii, použila by bez váhání obojek elektrický. Principielně je jejich použití shodné, ale možná sami zástupci TV Nova usoudili, že elektrika by přece jen byla silná káva na psa velikosti foxteriéra a diváci by to nemuseli zkousnout. Za sebe říkám, že nezkousnu ani navádění k používání obojku sprejového. Vystresovat a psychicky rozhodit psa je velice snadné a jak jsem již zde na svých stránkách psal, veškeré korekční zásahy musí být v případě potřeby ze strany člověka kontaktní, čitelné a adresné. Používání sprejových, pepřových a elektrických obojků vede dříve nebo později k deformaci psí psychiky a jako takové by mělo být zakázáno, nikoliv veřejně propagováno člověkem, který se bojí ke psu jen přiblížit.

Scéna v místnosti, která byla vyhrazena pejskům, byla natolik trapná a o ničem, že je skoro zbytečné cokoli dalšího k ní psát. Jen snad tolik, že opět nepřehlédnutelným způsobem dokladovala způsob "komunikace" paní Žertové se psy - povely, povely, povely, nic jiného tato paní nezná. Proboha - kdo a na jakém základě ji vlastně do tohoto pořadu vybral?!

Opět perlička na závěr - tvrdé odsouzení "pusinek" od paní Žertové včetně jejího "vysvětlení", ženy, která tak evidentně neví vůbec nic o psí smečce, komunikačních signálech a signálových rozdílech z pozice nadřízeného a podřízeného člena smečky. A kouzlo nechtěného - v okamžiku, kdy jsem v této fázi stopnul přehrávání videa, se objevil statický snímek, ve kterém má paní Žertová tak nenávistný pohled, že z něj až mrazí. Uložil jsem si ho - a poté, co jsem doteď viděl a slyšel, mě nikdo nepřesvědčí o tom, že tato paní má psy ráda. Až na konci celé "Polepšovny mazlíčků" odhalím ještě jednu skutečnost, kterou zatím nechávám jen pro sebe, nebudete tomu asi věřit už ani vy...

Závěrem: hladkosrstý foxteriér Hugo nebyl komplikovaný případ. Byl to pes, který měl se svojí lidskopsí smečkou pohodový a vyrovnaný vztah, dokud nepřišla paní Žertová a nerozbila fungující věci napadrť - i když jsem si téměř stoprocentně jistý, že majitelka pejska si záhy udělala opět věci po svém, protože svého pejska ráda měla. Protože byl Hugo teriér, potenciální "kořist" jej nenechala v klidu - ale opravdu důsledná práce jeho majitelky (což byl také jediný skutečný důvod jejího částečného úspěchu - prostě s pejskem chvíli pracovala) a stopovačka do začátku by vše vyřešila velmi brzy. Po 4 týdnech rad paní Žertové mohla majitelka Huga pouze konstatovat, že si mohla pořídit rovnou plyšáka a ne živého psa, že ji tento přístup vlastně vůbec netěší a Hugo funguje pouze v těch nejlehčích situacích (v jedné chvíli to vystihla přesně: dle rad paní Žertové z pejska dělá loutku). A pokud se paní Žertová nechá slyšet, že - cituji: "Přestože Hugo teďkon žere jenom granule, do postele nechodí - jo, takže panička by měla v jeho očích stoupnout... Pořád to není ono." Není, že? A proč? Inu proto, že nesmyslné a hloupé rady prostě nefungují. Kdy na to přijde TV Nova a paní Žertová?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

5. epizoda - Irský pšeničný teriér Ernie

Nejprve bych rád poděkoval všem, kterým nejsou dezinformace pouštěné mezi lidi prostřednictvím TV Nova a protagonistky pořadu "Polepšovna mazlíčků" paní Žertové lhostejné a ve svých mailech mi vyjádřili jednoznačnou podporu. Těchto mailů se k dnešnímu dni už sešlo docela dost a děkuji mimojiné i za často v nich zmíněné přání "dobrých nervů při sledování tohoto pořadu" - ano, moje nervy při této činnnosti skutečně dostávají pěkně zabrat...

Jedenapůlroční irský pšeničný teriér Ernie podle hlášení svých majitelů napadal cizí psy a v době jejich nepřítomnosti zanechával doma loužičky, občas i hromádku exkrementů. Na doporučení odborníka (údajně pro odstranění agresivity) byl ve svých 13 měsících vykastrován. Tuto vpravdě klíčovou informaci paní Žertová nechala zcela bez povšimnutí - další důkaz "odbornosti" této paní, která zaperlila opět hned v úvodu tvrzením - cituji: "Teriéři mívají takovou tu agresi, dřív se říkávalo ostrost, vrozenou. Mám obavu, že úplně bez agrese ten pes nikdy nebude." Úžasná perla - vysvětlím proč.

V prvé řadě si paní Žertová úspěšně plete pojem "agresivita" (opominu fakt, že i agrese je něco jiného než agresivita, jemnější nuance českého jazyka jsou této vysokoškolsky vzdělané veterinářce evidentně cizí) a "dominance". To, co nazývá ostrostí, je jiný (starší) termín pro dominanci, nikoli agresivitu - především myslivci tento pojem často užívají a opravdu nemají na mysli agresivitu. Agresivita je negativní rys povahy, který má za následek třeba bezdůvodný útok, dominance naproti tomu tvoří ve větší nebo menší míře rys povahy každého psa - pes je primárně sociálně žijící šelma a bez této povahové vlastnosti by sociální společeství psovitých šelem nikdy nemohlo již z principu fungovat. Teriéři jsou plemena s vyšší hladinou dominance, nikoliv agresivity. A pokud by paní Žertová svoji přípravu dělala pečlivěji (opravdu ji nemohu podezřívat z obecné znalosti povahových specifik různých psích plemen), zjistila by i to, že čistokrevnému irskému pšeničnému teriéru je geneticky dána živost, temperament, dominance, ale nikdy ne agresivita - chovatelé tohoto plemena a znalci standardu mi určitě dají za pravdu.

Vrátím se teď k výše zmíněné klíčové informaci - kastraci. Pejsek byl v době své psí puberty, kdy každý dorostenec testuje své mantinely (a "cvičitelé" to holt nezvládli), bezdůvodně doživotně zmrzačen. Ač se jeho majitelé tvářili sebevíc pozitivně a dávali na odiv svoji "lásku ke zvířatům", už tato akce je v mých očích totálně zdiskreditovala. To, že z celé pasti, kterou jim opět paní Žertová umně připravila a do které úspěšně spadli, nepochopili nic, je v tomto případě již zanedbatelné. Zanedbatelné ale není to, že svého psa ještě ve štěněcím věku nechali zmrzačit - následné chování jejich pejska bylo opět jen logickým důsledkem (viz můj článek "Než necháte svého psa vykastrovat..."), mám teď na mysli pomočování a obecně stresové chování pejska doma i venku. Pán to řekl přesně, i když mu to všechno vlastně nesklaplo - cituji: " Mám pocit, jako kdyby se mentálně vrátil tak o půl roku zpátky a začal se znovu počurávat." Ano - jeden z mnoha důsledků kastrace ve štěněcím věku... V tuto chvíli měla veterinární lékařka paní Žertová nastoupit a osvětlit několik základních následků kastrace - návrat štěněcího chování, nevyrovnanost povahy atd. atd. Ale bylo ticho po pěšině... že by si odbornice přes chování psů někde zapomněla něco přečíst...?

Hlavní zdroj prvního "problému" (pomočování o samotě doma) jsme si tedy již vysvětlili. Zdrojem druhého "problému" bylo totéž - kastrace. Z psího dorostence testujícího si své místo ve světě tak byl vytvořen typický kastrát, nevyrovnaný a útočící ze strachu. Pokud jste sledovali jeho "řeč těla" v natočených záběrech konfliktu, pak jste si mohli všimnout mimojiné stažení ocasu těsně předtím, než šel do kontaktu - tedy rozhodně ne jako "ostrý pes", za kterého se ho paní Žertová snažila vydávat. Její zcela mylné diagnózy a hodnocení psích osobností nejen v tomto díle mne přivádí už k naprosté zuřivosti, protože (jak už jsem napsal dříve) jejíma očima budou posuzovat své psy i mnozí jiní lidé - a vyjdou jim psi deformovaní, povahově na hony vzdálení realitě. Důsledky budou opět tristní a nejednomu pejskovi přinesou krušné chvíle....

"Náprava" pejska opět spočívala v tom jediném, v čem paní Žertová vidí smysl psů - ve vyrábění "robůtka Ernieho". Sedni, lehni, přines (jako vždy opět s extatickými výkřiky paní Žertové, pokud Ernie sedl, lehl, přinesl...) a tentokrát s posilou v osobě paní Zuzany Daušové z organizace Helppes. Přiznám se, že intermezzo s její účastí už mě opravdu zvedlo ze židle, protože pokud mi někdo předvádí "vazbu psa na člověka" způsobem, kdy v ruce drží nějakou dobrůtku a halasně přitom vykřikuje, jak se na něj (tedy člověka!!) pejsek soustředí, pak mám chuť ho velmi rychle vrátit do reality. Pokud takto vědomě lže na kamery (spolu s oddanou spoluúčastí v tomto případě stejně postižené paní Žertové), pak musím říct jediné: "Přestaňte už konečně z lidí dělat hlupáky." Její poučování, cituji: "Ten pes je problémovej, přivolání je špatný, takže tam musí být taková jako radost!" je typický styl "cvičákovců", kteří na psy radostně halekají, v levé kapse mají dobrůtky a v pravé míček. Co je to hierarchie a jak funguje vůdčí jedinec (kdyby se podobně jako oni choval psí vůdce ve své smečce, byl by ze smečky okamžitě a právem vyhnán pro nesvéprávnost), to nevědí ani náznakem. Radostný řev paní cvičitelky Daušové "Výborně! To je vono! No supr! Supr! Výborně! Aaaaano!" jako reakce na to, že pejsek přiběhl, byl pro mne opravdu nezapomenutelným zážitkem a v ošklivých nocích mě bude budit ze sna... A pánovi od Ernieho, který si pochvaloval, jak pejsek s paní cvičitelkou krásně jde, bych doporučil, aby se příště lépe díval třeba na to, co pejsek opravdu sledoval (dobrůtka v ruce paní Daušové) - a že jen tak mimochodem tuto chůzi ovládal již předtím s jeho družkou navolno... Padat do předem nastražených pastí je ale velice lákavé, hlavně když na jejích dnech čekají různé benefity, že - třeba "kvalitní krmivo" Pedigree a "hele mámo, budeme v televizi" (což se ovšem zdaleka netýká jen tohoto dilu a tohoto pořadu).

Těch pastí i tentokrát bylo požehnaně. Kromě výše jmenovaných opět degradace psa na poslušného robůtka, kterému stačí dle slov paní Žertové nabídnout jinou činnost a on ochotně přiběhne. Bláhové přesvědčení jeho pána, který nabyl dojmu, že pokud si jeho kastrát nevšimne nikoho jiného, nevšimne si nikdo jiný ani jeho. Nebude trvat dlouho a oba majitelé pejska dopadnou tvrdě na zem po zjištění, co zbyde z bezduchého "výcviku" v okamžiku, kdy psa zcela zákonitě nové věci omrzí a on se vrátí ke své psí osobnosti - žel, v tomto případě již navěky deformované kastrací. Nicméně i tento pejsek bude muset řešit svoje postavení ve svém psím okolí, protože psi jsou od své podstaty kontaktní a on bude vystaven mnohým zkouškám - hierarchie, obecné psí zájmy... Skákání po lavičkách a běhání po zdi jsou jen cirkusové kousky a protože paní Žertová opět zatajila svým klientům některé skutečně důležité věci o smečce a psí psychice (ano, to už víme, ona je prostě nezná a nepovažuje za důležité, ale opět jsem to musel konstatovat), velmi brzy nastanou skutečné problémy. Mimochodem - pomočování (protože pár opět neakceptoval šílené nápady paní Žertové, tentokrát o pracovním procesu) byl v tichosti "vyřešen" venčením pejska kamarádkou partnerského páru - vskutku systémové řešení...

Závěrem: Paní Žertová opět prokázala svoje "kvality". Je to člověk, který lže nejenom o své profesi (protože "odbornicí na problémové chování psů" není ani náhodou), ale i její manipulování se skutečnostmi (třetí kočku si paní skutečně nepořídila jako hračku pro Ernieho, jak si paní Žertová brumlala pod vousy tak, aby ji všichni slyšeli, ale protože ji prostě už dlouho chtěla jako třetí do počtu) je na pováženou. Její absolutní neznalost etologie psovitých šelem a teoretické blábolení prezentované tak, aby znělo důležitě, je směšné - ale vysoce nebezpečné pro ty, kteří jí uvěří. Jedenapůlletý vykastrovaný irský pšeničný teriér Ernie potřeboval smečku a ujasnění vlastní pozice v ní - nikoli neustálé "zaměstnání", jak se snažila jeho majitele přesvědčit paní Žertová. Za domnělým úspěchem číhá past, o které majitelé psa nemají ani tušení (paní Žertová ovšem také ne) a jejíž sklapnutí je pouhou otázkou času...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

6. epizoda - Kříženec Pinkie

I v dnešní epizodě o jedenáctiměsíční fenečce malého křížence Pinkie zdárně pokračovalo devastační tažení paní Žertové proti přirozenému vztahu psa a jeho člověka. I dnešek začal obligátním dotazem "A kde má místečko?" - stupidita tohoto dotazu mě už skutečně dovádí k šílenství... Samozřejmě následovala klasická reakce "psí odbornice" - pejsek v posteli je fuj, protože podle názoru paní Žertové hierarchie stojí a padá právě na této skutečnosti a ani dnes tomu nebylo jinak (a abychom se fakt všichni probudili, tak nám v jednom místě této epizody sugestivní hlas na pozadí opět zopakoval, že "pes do postele opravdu nepatří"). Nejdůležitější informace, kterou paní Žertová při "vstupním pohovoru" získala, byla podle jejích slov ta, že Pinkie je jedenáct hodin denně sama doma - ano, ani já bych svého pejska doma tak dlouho nenechával, nicméně problém Pinkie nebyla samota (nevyla, neštěkala, nedělala loužičky) a já sám bych jako problematické rozhodně vyhodnotil jiné věci: neujasněnou hierarchii (majitelka fenky nebyla vůdce, ale naprosto jednoznačný příklad klasické chůvy) a z toho plynoucí důsledky, například vrčení fenky. Dále bych velmi rád uvedl na pravou míru zcela mylné představy paní Žertové o regeneraci organismu psovitých šelem - ani dvouhodinová procházka neunaví psa na dalších 10-12 hodin! Regenerace organismu psovitých šelem je velmi rychlá a po podobném výdeji energie stačí zhruba hodina odpočinku na to, aby pes opět byl na 80-100% svých fyzických i psychických sil. Tudíž rada "unavte svého psa procházkou a on dá pokoj" je naprosto nesmyslná - nemluvě o tom, že i půl hodiny opravdu aktivní procházky vydá stejně jako dvě hodiny procházky "o ničem".

Kdo zná aspoň základy správné "povelové techniky", musel se pozastavit i nad etudou "posadíme Pinkie" v ordinaci paní Žertové... Pokud už chce používat reflexní posloupnost, nechť se to prosím nejprve naučí. Stejnou intonací pronášené "Sedni hodná sedni" (a ve stejném duchu později vše zopakováno později na ulici) bylo již opět pouze tou příslovečnou třešinkou na dortu.

I za chvíli nato paní Žertová zaperlila - dotazem na krmivo, resp. tím, co poté prohlásila. Především psi nežerou trávu proto, že by primárně byli špatně krmeni - následně vyzvrácená tráva slouží pouze jako "nosič" přebytečných žaludečních kyselin masožravé šelmy, což je něco jako běžná údržba žaludku. Ale ta skutečná perla přišla ve chvíli, kdy prohlásila - cituji: "Superprémiové krmivo je ale krmivo pro vrcholové sportovce!" Nevěřil jsem vlastním uším a pro jistotu jsem si tento nesmysl pustil třikrát za sebou - ale paní veterinářka vypouštěla z úst stále to samé... Veterinářka, "odbornice přes psy" a "psí specialistka" paní Žertová si evidentně plete krmivo superprémiové s krmivem zátěžovým!! Tak tohle byl gól, který jsem (ač z minulých dílů zvyklý již na ledacos) skutečně nečekal. Člověk, který má být odborník ve svém oboru, vypustí takovouto věc - pokud bude číst tento článek (a já vím, že moje rozbory jejích úletů čte), pak nechť si prosím do konce svého života pamatuje, že "superprémiové" (nebo také prémiové, ultraprémiové...) je obchodní označení pro krmiva, která splňují (resp. by měla splňovat, protože žádná objektivní exaktní kritéria pro přidělení těchto označení neexistují) určité kvalitativní standardy na jakost a složení produktu. Naproti tomu zátěžové (performance) krmivo je určeno pro psy se zvýšenou aktivitou, intenzívněji pracující nebo pro psy v zátěži.

Je mi líto, ale v tuto chvíli musím zodpovědně prohlásit, že paní Žertová není v žádném případě odborník nejen přes chování psů, ale ani co se týká základních znalostí  z oblasti výživy psů - aspoň to druhé bych od ní jako od veterinářky očekával. Znovu se tedy musím ptát - jak je možné, že je divákům TV Nova představován jako odborník člověk, který se prezentuje jako naprostý diletant v oblasti etologie psů, v oblasti výcviku i v oblasti psí výživy? Co za tím skutečně je?

Jdeme dál... Křepčení paní Žertové na louce s jejím oblíbeným "mlsíkem" v ruce vydávané za komunikaci s pejskem už snad může zmást pouze její fanatické obdivovatele nebo absolutně neznalé lidi - jakým byla bohužel i majitelka Pinkie, která ji měla jako svého prvního pejska. Ta sedla na lep této frašce dokonale - ideální "materiál" pro člověka, který řeší něco zcela jiného, než by řešit opravdu měl a zdatně odvádí pozornost jinam. Nadšené vřískání paní Žertové, která toto vydává za příklad přivolání, nemohu označit za nic jiného než za vrchol trapnosti a nekompetentnosti. Slečna od Pinkie asi občas nevěděla, zda to paní Žertová skutečně myslí vážně, když ji tlačí do nuceného veselí pod krycím názvem "Jak přivolat pejska". Paní Žertová to ale bohužel vážně myslela - dělání opiček a ztrapňování sebe samotné, svých klientů i zúčastněných psů nás asi bohužel čeká i nadále...

"Během vyšetření se potvrdilo, že Pinkie je hyperaktivní, což může souviset s nevhodnou volbou krmiva." - úžasné, jak ta věda a TV Nova pokročily. Budeme regulovat temperament svých štěňat krmivem, halelujá. Jen podotýkám, že Pinkie byla typické ještě nesoustředěné štěně s temperamentní povahou - opravdu hyperaktivní štěně se chová zcela jinak a obávám se, že potkat se paní Žertová s ročním Šedýskem, asi by ho nechala z principu své filozofie vyhladovět.

Cituji další prohlášení paní Žertové: "Natálie (tj. majitelka fenky) má Pinkie jako kamarádku. To je asi hlavní problém." Za podobné hlásky bych paní Žertovou z obrazovky hnal vidlemi... Problém není mít pas jako kamaráda, problém je jako kamaráda ho nemít. Kamarádství a hierarchie se totiž nevylučují - naopak se skvěle doplňují. Kamarádství totiž znamená, že nám na našem kamarádovi a psím parťákovi skutečně záleží - pokud zde kamarádství není, pak svého psa pouze ponižujeme a odháníme - tak jak teď podle návodu paní Žertové hromada zblblých lidí začne své psy vyhazovat ze své postele, vyhánět na "místečka" a degenerovat "mlsíky"... A po vzoru slečny Natálie budou vykřikovat do světa, jak jim tato paní úžasně pomohla. Svět se zbláznil a lidé přestávaji poslouchat své přirozené instinkty, mající své kořeny v době, kdy se náš prapraprapředek poprvé přitulil ke psu, který sám vyhledal jeho tělesnou blízkost...

Majitelce psa paní Žertová vytýká, že jí vůbec nevadí, že na ni Pinkie občas zavrčí. Na to já odpovídám - paní Žertová neudělala vůbec nic pro to, aby tento problém řešila. Budu-li přesný, pak se jím ve skutečnosti vůbec nezabývala. Její šílené rozhodnutí, že Pinkie už nebude se svojí majitelkou spát v posteli a tím se to všechno spraví, totiž není řešení problému (který tkví v primární hierarchii), ale opět pouze obratné zahrání do autu - na toto je paní Žertová skutečně odbornice. Všimněte si, kolik skutečných problémů se prostě někam schová a vůbec se neřeší - a naopak kolik "problémů" je uměle vyvoláno a následně s velkou slávou "vyřešeno".

Další perla následovala skoro vzápětí - krmení Pinkie granulemi schovanými v hračce. Netuším, kdo na tuto stupiditu kdy přišel, pro mne je rozhodující, že ji jiný člověk prostřednictvím televizní obrazovky doporučuje. A pokud je tím člověkem někdo jako paní Žertová, pak mne to sice nepřekvapuje, ale přesto děsí. Mít tu možnost, krmil bych tuto paní stejným způsobem - ne, ať jí v klidu a pohodě, ale ať si pěkně tvrdě mákne, než se k něčemu dostane. Opět bych tímto rád upozornil na fenomén "neexistujícího problému" - Pinkie neměla problém zůstat sama doma. Problém byl v tom, že pokud měla možnost, pak jako většina psů ráda cupovala boty - prostě proto, že boty jsou pro psy z hlediska pachového i materiálového přirozeně přitažlivým objektem. A problém nebylo těžké eliminovat - pokud by slečna Natálie zapnula patřičné mozkové závity, pak by ji myšlenka "skříň na boty nezapomenu zamknout a předtím do ní strčím veškerou svoji obuv" určitě napadla také a nepotřebovala by se kvůli tomu zviditelňovat v televizi. Ale nejsem naivní a dobře vím, že naprostá většina lidí se do tohoto pořadu nepřihlásila z důvodu nezvladatelného problému s pejskem...

Ještě jedna věc mě zaujala - teorie paní Žertové, že hladový pes bude klidnější než pes najedený. Bohužel teorie zcela scestná a zdaleka ne jediná z myšlenek této paní patřící do ranku vyložených nesmyslů. Ale hlavně že se dle jejích slov k tomuto postavila Pinkie velice statečně... Ach bože.

Závěrem:Opět mi paní Žertová dokázala to, co si o ní myslím už dlouho - je to člověk na hony vzdálený psí praxi. Z výšin své "moudrosti" vypouští mezi lidi nepravdy i vyložené nesmysly, plynoucí z toho, že si někde něco nastuduje, ale stále zůstává v zajetí mantinelů teorie a není schopna rozlišit mezi problémem skutečným, zdánlivým a pouhým jeho důsledkem. Že pro ni konkrétní psí osobnost zůstává zapečetěnou černou skříňkou, je už pouze logickým vyvrcholením. Musím znovu konstatovat, že spousta jejích klientů má často daleko zdravější názory než tato "psí odbornice" - nicméně z hlediska dramaturgie tohoto pořadu jsou vždy včas utnuti a odkázáni na patřičné místo.
Z pozice toho, co dnes už o paní Žertové vím i mimo tento pořad, jí nedám pokoj - za všechny psy, kterým kdy ublížila, za všechny lidi, které od jejich psů vyhnala - a za všechny problémy, před kterými couvla a tím pomohla rozjet kolotoč příčin a následků, na jejichž konci psa čekalo zlomení, zmrzačení nebo utracení. Budu jako pitbul - zakousl jsem se a už nepustím.
Paní Žertová na mě ještě ječí z obrazovky, ale za chvilku už bude ticho. Už je zase ráno, ale tento "rozbor" teď ještě pověsím na svoje PSÍ STRÁNKY FALCO a na svoje čtenáře bude na internetu čekat. Jsem moc rád, že spoustě lidem nejsou hrůzy propagované hlavní protagonistkou pořadu "Polepšovna mazlíčků" stejně jako mně lhostejné - zlu se nesmí jenom přihlížet, je zapotřebí na ně upozorňovat a pokud to jen trochu jde, i mu zabránit. Právě proto píšu tyto reakce na výše uvedený pořad TV Nova.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

7. epizoda - brazilská fila Akim

Nemohu si pomoci - tato epizoda ani tak neměla ukázat "kvality" paní Žertové, jako spíš předvést oddané veřejnosti archetyp "nezodpovědných lidí, co si pořídili velkého agresivního psa a vůbec ho nezvládají". Že k tomuto účelu bylo použito mnoha vpravdě podpásových metod a tvůrci pořadu se činili, seč mohli, si ukážeme za chvíli. Že se vždy najde dobrodinec ochotný se za patřičný obolus (krmivo zn. Pedigree) nechat shodit před zraky diváků TV Nova, to je bohužel smutný fakt a nemohu tyto lidi litovat. Leč začněme od začátku...

Pes Akim, dvouletý zástupce plemene brazilská fila, byl prostě brazilskou filou - psem, kterého si opět paní Žertová svým přístupem úspěšně pletla s německým ovčákem. Akim nebyl agresivním jedincem - byl takový, jaká má správná brazilská fila být: silný, sebevědomý, dominantní, přirozeně obranářský a samostatně uvažující. Skutečný problém byl v tom, že byl stále ještě štěně a s některými situacemi si jednoduše nevěděl rady (chyběl mu nadhled dospělého psa a dříve střílel, než se ptal), svým majitelům z roztomilého drobečka brzy přerostl přes hlavu, oni sami byli nezkušení - a především se dostal do spárů "psí odbornice" Žertové, která nejen že opět nevyřešila vůbec nic, ale navíc zasela ho hlav svých klientů naprosto zcestné představy o tom, kterak fungovat s tímto typem psa.

Svoji exhibici začala klasicky - ve svém slepém přesvědčení, že pes typu brazilská fila rovná se pes typu německý ovčák posadila těžiště na svoje oblíbené přivolání zpestřené opět nezapomenutelnou perlou: "Zkuste mávat rukama nohama rozběhnout být zkrátka hrozně akční!" - naprosto úžasná rada pro majitele samostatně uvažujícího psa, ktery začne něco opravdu řešit... Všimněte si - Akim stejně jako jiní psi v rukách této "odbornice" nebyl z hlediska přivolání testován v běžném provozu, ale v uzavřené zahradě a zvládnuté přivolání v situaci, kdy už měl zahradu zmapovanou a nic ho nerozptylovalo, bylo opět vydáváno za úžasný úspěch doprovázený nadšením paní Žertové. Mimochodem - i v tomto prostoru měl Akim stále nasazený náhubek, stejně jako v ordinaci... další potvrzení toho, že paní Žertová se větších psů jednoduše bojí a pokud by měla řešit jakýkoliv skutečný praktický problém, dopadlo by to velice zle. Další perlou byl "zasvěcený výklad" paní Žertové o rozdílech mezi povely "Ke mně" a "K noze". Pokud opominu zanedbatelný fakt, že povel "K noze" není jen povel za pochodu, pak žasnu nad jejími prioritami - v dané situaci by základní a nejvyšší prioritou mělo být dostat psa k sobě a zda k tomu zvolím jeden povel, druhý povel nebo přirozený psí komunikační signál, to už vůbec není rozhodující. Paní Žertová to bohužel vidí jinak - pokud majitel psa nezvolí přesný povel podle jejích (často odborně naprosto zcestných) představ a pes jej nevykoná podle výcvikového řádu, pak je silně nespokojena. Opět osvěžuji paměť - zde se pracovalo s brazilskou filou!! Samozřejmě - to, že i v této situaci se majitel Akima choval jako hysterická chůva, paní Žertovou nechalo zcela chladnou a ještě to chválila...

Cituji: "Ze strany toho pána - zase se snaží ho ovládat obojkem, taháním, zasahováním rukou a podobně - neslyšela jsem jeden jasný povel!" Kristepane. Kristepane. Kristepane... Pokud se brazilská fila k něčemu rozhodne, pak je zapotřebí použít fyzický kontakt! Paní Žertová skutečně žije v domnění, že pokud o něco půjde, pak bude brazilská fila při své povaze a fyzických dispozicích vnímat nějaký povel?! Při těchto jejích slovech jsem už skřípal zuby a pomalu pracoval k infarktu - bohorovnost, se kterou tato "odbornice na psy" vypouští z úst podobné nesmysly, jsou výsledkem neznalosti, absolutní nekompetence nebo zabedněnosti vzniklé z teoretických konstrukcí "jak by ten pes asi měl fungovat"? První jen trochu dominantní pes, pokud by s ním skutečně pracovala, by paní Žertovou velmi rychle sundal z jejích nadoblačných výšin a posadil by ji velmi tvrdě zpátky na zem. Velice rád bych viděl tu "řadu agresivních psů", která podle TV Nova prošla její ordinací - asi skutečně jenom prošla a paní Žertová si od nich držela stejně bezpečný odstup jako si po celou tuto epizodu držela od Akima. Bylo to tak markantní - a v kontextu tohoto pořadu tak ubohé.

Konstrukce paní Žertové, že dominantního psa zvládneme pochvalou, budiž také vytesána do kamene a navěky pohřbena na dně nejhlubšího oceánu. Navíc je podle ní klíčové zlepšit přivolání (proč pracovat na hierarchii, že - správné přivolání jest přeci lék na všechny neduhy nezvládnutého psa, halelujá!) - a toho dosáhneme milým dárečkem od této "psí odbornice", sprejovým obojkem.

Zde si dovolím malou vsuvku. Znám osobně člověka, který se obrátil na paní Žertovou s podobným případem - mladým psem plemene tosa-inu. Nezvládnutá hierarchie, klasika - a řešením v podání paní Žertové byl opět obojek. Elektrický. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že v případě Akima byl tento ušetřen pouze proto, že elektrika TV Nova přece jen připadala poněkud "přes čáru" a "diváci by to nemuseli zkousnout" - jinak by dostal na krk elektrický obojek také. Znám už dostatečně myšlení a postupy paní Žertové včetně některých jejích konkrétních případů a vím, že v použití těchto prostředků k týrání psů nemá sebemenší skrupule. Přijít ke mně člověk se psem, který má na krku ostnatý obojek (jako přišel majitel Akima), okamžitě by následovala bleskurychlá portace obojku z krku psa na krk jeho majitele. Paní Žertová zůstala v klidu.

Takže opět cituji: "Když to (sprejový obojek) bude mít na krku, tak ho to přinejmenším vyvede z míry." Akima sprejový obojek vyvedl z míry možná prvních deset minut. Pozdější scénka "Akim v poli" byla úžasná: "Stříkám jak vzteklá!" byla slova majitelky Akima, zatímco Akim ji vesele ignoroval a běhal si ve vzrostlém poli. Inu - nesmysly skutečně nepomáhají.

Dalsí pokus paní Žertové spočíval ve výměně ostnatého obojku za Halti-ohlávku. Ne z důvodu toho, že by jí ostnáč vadil, ale aby "pes tolik netáhnul". Že je to další do nebe volající pitomost, snad už není ani potřeba zdůrazňovat - nejen že reklamní bublina okolo tohoto zázračného prostředku velice rychle splaskla (což ani jinak dopadnout nemohlo), ale především u psa typu Akima je nesmysl o podobném řešení vůbec uvažovat - natož ho zcela vážně doporučovat... Paní Žertovou by možná Halti-ohlávka zastavila a podle svých představ by i udělala kotrmelec dopředu, ale jen trochu uvažující a silnější pes s tímto omezením velmi rychle zatočí.

Cituji (tentokrát hlas v pozadí): "Nežádoucí jednání psa musí (majitel) zarazit jiným jasným úkolem." Předpokládám, že paní Žertová má supervizi nad celým pořadem (jistěže má, jinak by to celé ztratilo smysl) a že podobné výroky jsou odvysílány s jejím souhlasem - navíc je to zcela v souladu s její filozofií. Zkouším si jen tak pro legraci představit, jak majitel svého Akima právě řešícího jiného psa nebo člověka úkoluje (a čím, pěkně prosím?) a Akim okamžitě přepíná a ztrácí o svoji činnost zájem... humorná představa.

Cituji (již opět paní Žertovou): "Tohle (Akim) bude vždycky problémový pes! To je potřeba si uvědomit!" Opominu-li nesmyslnost takovéhoto kategorického soudu, pak musím položit jednoduchou otázku: "A není paní Žertová v tomto pořadu právě proto, aby se z psa "problémového" stal pes "neproblémový"?" Fraška se stává megafraškou a až jednou potká paní Žertovou skutečně problémový pes a ona od něj nestačí dát ruce pryč (obrazně i doslovně), pak bude veselo, převeselo... Škoda, že u toho nebudu. Vychutnal bych si "odbornici na problémové chování psů, které rukama prošla již řada agresivních psů"...

Další perla: "Tohle (Akim) nebude nikdy pes na procházky do parku." Po "terapii" paní Žertové určitě ne. Vzpomínám na všechny svoje klienty, kteří za mnou přijeli se svými tosami, brazilskými filami, cane corso a dalšími srovnatelnými psími plemeny - se stejným problémem: pes startující po okolí. Poté, co si určité věci nechali vysvětlit, naučili se je a poté, co jsem některé věci naučil jejich psy, dnes chodí mezi jinými psy bez problému. Bez ostnatých nebo elektrických obojků, bez nesmyslů typu Halti nebo sprejový obojek. Dostal jsem jejich psy mezi jiné psy - nikoli do izolace, jak je dostává paní Žertová a jak předvedla nejen v této epizodě.

Oblíbených nesmyslů paní Žertové jsme nebyli ušetřeni ani tentokrát - ano, tušíte správně: "mlsíky". Výživná scénka na ulici, kde paní Žertová vyžaduje "německoovčáckou poslušnost" za pomoci podplácení psa - cituji: "Už si musíte plácat na tu kapsu, kde máte dobroty!" Přidejte si typickou dikci této ženy a komickou vložku jsme sjeli na první dobrou, pane režisére. A jak si Akimek pěkně sednul, paní Žertová je tak spokojená... co to? Aha - Akim vyjel po pejskovi za plotem... Následuje řev majitele: "Neeeesmíš!!!! Co je to?!!!!" K tomu paní Žertová z bezpečné vzdálenosti cca 5 metrů: "No a vykročte dál! Vykročte dál!" V tuto chvíli jsem opět smíchy padal ze židle...

Scéna v bytě, kde Akim "napadl" kameramana, byla spíš k pláči. Jednak, pokud by skutečně kamaramana "napadl", dopadlo by vše daleko jinak, ale TV Nova si libuje ve velkých slovech a dramatických situacích... Pokud však narušíte prostor psa typu brazilská fila (všimněte si, že Akim byl v uzavřeném prostoru bez únikové cesty a jedinou jeho obranou byl pohyb vpřed), nesmíte se divit, že zaútočí. To, že paní Žertová tuto základní skutečnost majitelům Akima nevysvětlila, neupozornila na ni a nevysvětlila ani základní strategické rozmístění subjektů pes-majitel-cizí člověk (opět si všimněte, kde kdo v této situaci stál), považuji za další zcela zásadní, hrubé a v tomto případě neodpustitelné pochybení této "odbornice na problémové chování psů". Jedno z mnoha.

Ještě jedna drobnost. Vzhledem k tomu, že už znám "rukopis" některých lidí, kteří se nazývají psími psychology, nebylo těžké si nevšimnout toho, že Akim a jeho majitel už navštívili někoho dříve. Určité prvky "komunikace" mezi pánem a Akimem byly totiž nepřehlédnutelné a typické - pán evidentně dostal školení, kterak řvát na psa a jaká slova přitom používat... Fraška dostala další rozměr.

Závěrem: V této epizodě použila TV Nova Akima a jeho majitele jako archetyp "odstrašujícího příkladu". Cokoli vhodného i nevhodného bylo použito proti nim - případ s kaluží, ze které se Akim napil, což okamžitě bylo označeno za zdroj Akimova průjmu (stejně dobře to ale mohl být například i psychický stres z přítomnosti natáčecího štábu a narušení zaběhnutých stereotypů), dále zcela zbytečná a účelová prezentace nedůsledné pooperační péče, dramatická slova o odjištěné zbrani a nezodpovědnosti majitelů, cílené zveličení "agresivity" psa... Velký dominantní pes a nezkušení majitelé, kteří se jen potřebovali něco naučit - ideální kombinace, jak vyrobit požadovaný mediální obraz. A navíc výborná kouřová clona (včetně zoufalé reklamní vsuvky psa Ernieho na konci pořadu) - to, že paní Žertová nevyřešila vůbec nic, se elegantně skryje a veškeré útoky diskuzního póvlu půjdou proti majitelům psa ve stylu "jak jsou ti lidé nezodpovědní". Stálo to za pár pytlíků podřadného krmení a zviditelnění v televizi?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

8. epizoda - rhodéský ridgeback Bady

Další katastrofa... Další epizoda, kde paní Žertová označí fungující vztah mezi člověkem a jeho psem za špatný a každého pošle na jinou stranu... Další epizoda, kde se vypouští ne jedna dýmová clona, ale kde se kamufluje přímo bezostyšně, další epizoda, kde se z malého problému vyrobí jiný a kde se evidentní neúspěch vydává za úspěch.

Dvanáctiměsíční rhodéský ridgeback Bady špatně snášel, pokud mu pánečci odešli a on zůstal doma sám (resp. s čivavím parťákem). Stresovým ventilem v důsledku chyb ve výchově a nehotové psychiky pro něj byly devastační sklony, vytí a kňučení. Problém, který nevznikne (nebo pouze ve velmi krátké a lehké podobě) u štěněte, které je vedeno a učí se samotě správným způsobem - mnohokrát popsáno v mé Poradně. Lékem je vytvoření hierarchického smečkového prostředí, vazby a důvěry, kdy pro štěně doba samoty není traumatem, ale zcela běžnou záležitostí, kterou využije k odpočinku. Paní Žertová ovšem celou záležitost opět pojala po svém...

Vše začalo testováním, zda je Bady (cituji paní Žertovou): "ochoten spolupracovat za pamlsek" - všimněte si, celá záležitost je již v tomto okamžiku opět přetransformována do "výcviku poslušnosti". Proč, proboha? Navíc padla první perla - vysvětlení majitelům Badyho, že si mají "mlsík" dát k vlastní puse nebo na prsa, aby se pejsek údajně soustředil na jejich obličej... Paní Žertová ve svém skálopevném přesvédčení, že psi jsou naprosto tupá a pitomá stvoření, není schopna akceptovat, že pes velmi dobře rozlišuje, kam upírá svoji pozornost - už jsme toho byli svědky i v přechozích epizodách: pro paní Žertovou "mlsík" rovná se osobnost toho, kdo jej pejskovi nabízí. Osudný omyl, který tato "odbornice" asi nikdy nepochopí - pes velmi dobře vnímá rozdíl mezi "mlsíkem" a člověkem, respektive jeho osobností. Jinými slovy řečeno, upoutávat pozornost pejska na jakýkoliv předmět (dobrůtka, míček, hračka apod.) znamená upoutat jej pouze na tento předmět! Nikoliv na člověka samotného.

Svoje zvrácené představy o psí inteligenci a obecně spolupráci mezi člověkem a psem paní Žertová dovršila další úžasnou radou: "To oslovení musí být opravdu radostný, aby on věděl, panička mě volá jenom proto, že mi chce něco dát!" Další potvrzení názoru této paní na psy: psi jsou něco jako primitivní otroci pracující za "mlsík", nikoliv vysoce sociálně žijící a hierarchicky fungující zvířata, která svoje vzorce chování uzpůsobují na základě hierarchie, ne na základě požitkové odměny. V přirozené smečce za věky věků neexistoval a nikdy nebude existovat vůdčí jedinec, který by na poslušnost podřízeného člena smečky reagoval tím, že mu věnuje kus masa. I psi žijící s námi v dnešní době mají v sobě základní principy smečkové hierarchie natvrdo zakódované a podobné nesmysly, které své klienty učí paní Žertová, v nich vyvolají jediný závěr: ten, kdo se takto chová, se chová jako níže postavený jedinec. Důsledky tohoto postupu jsou doufám všem zřejmé.

Nemluvě o další maličkosti: Bady se svojí majitelkou evidentně fungoval - tak, jak může fungovat roční štěně většího plemene, pes v plné pubertě. Nicméně paní Žertové se stále něco nelíbilo - v jejích očích Bady zřejmě neseděl dostatečně předpisově nebo jí málo připomínal vydrilovaného německého ovčáka... V tuto chvíli jsem již začínal tušit, kam vše spěje a bohužel jsem se, jak pozdější události ukázaly, opět nemýlil.

Následující prohlášení paní Žertové mě takovým způsobem nadzvedlo, že jsem se definitivně rozhodl ke kroku, který učiním, jakmile šílený pořad "Polepšovna mazlíčků" skončí - jaký konkrétní krok to bude, to si zatím nechám pro sebe. Paní Žertová totiž se sobě vlastní bohorovností prohlásila: "Ten pes mi připadal takový úplně syrový, jako by se s ním nikdy nepracovalo!" Toto pronesla poté, co roční rhodéský ridgeback Bady, psí puberťák, předvedl s rozdílem třídy nejlepší spolupráci se svojí majitelkou, jaká byla od začátku vysílání tohoto pořadu k vidění! Opět nemohu než paní Žertové doporučit, aby se urychleně stáhla z profese, které skutečně není zřejmě nikdy schopna porozumět a přestala kazit psy a deprimovat lidi, protože devastace, kterou v řadách psů a laické veřejnosti působí, začíná přerůstat akceptovatelné meze.

Dále bych jí vřele doporučil přestat dělat reklamu Halti-ohlávkám, navíc v situacích, ve kterých nemají absolutně žádné opodstatnění. Raději by se měla zaměřit na to, aby lidem vysvětlila, že kovové obojky jakéhokoliv provedení nemají na krku psa co dělat. Pokud řeší (resp. měla by řešit) tahání psa na vodítku a neumí to, pak je to další důvod pro její urychlené opuštění oblasti práce se psy. Toto říkám zcela zodpovědně jako člověk, který má za sebou velkou řadu spokojených klientů, jejichž psy jsem naučil chodit na vodítku za deset minut práce s nimi - vždy za použití klasického koženého obojku, nikoliv obojku stahovacího, ostnatého, elektrického, sprejového nebo halti- či jiných ohlávek. Ohlávky jsou pro koně, ne pro psy, kovový řetěz nepatří na krk žádnému zvířeti.

Další perla - cituji: "Já mám pocit, že zrovna tohle jsou majitelé, kteří na velkého psa nemají!" Opět se ptám - a pročpak? Protože paní má k Badymu velmi hezký vztah? Protože roční Bady je z hlediska věku s ovladatelností na tom hodně dobře? Co by, kristaboha, paní Žertová chtěla? Aby pejsek dělal stojky na hlavě a odrážel se ušima? Nebo se plazil po zemi, neviděl, neslyšel, necítil... ano, to je asi to pravé. Otrocká poslušnost, vymytý mozek, absolutní absence vlastního rozhodování - ano, budu muset udělat určité kroky, tohle už je na mě vážně moc.

Dvacetiminutovky. Další šílenost z arzenálu "psí psycholožky"... Dvacet minut si s pejskem hrajeme, pak mu dáme vodu a hračku zajímavou a přestaneme si ho všímat. Po dvaceti minutách hračku sebereme a "už to jde zase jako normálně". Hlas z pozadí nám ještě vše dovysvětlil, aby i nechápaví pochopili - na dvacet minut máme dát mezi psa a sebe překážku! No - už jsem si zvykl od paní Žertové na ledacos, ale stejně mě vždycky znovu dostane... ale stejně jsme jí ještě dal šanci k tomu, aby zkoprnělé majitelce Bada řekla "samozřejmě že ne, dělala jsem si legraci, naopak s Badym musíte zapracovat na vztahu vůdce-pes, ve stávajícím vztahu chůva-pes postrádá oporu a jistotu"... Hádáte správně - paní Žertová nežertovala. Naopak vše dovršila hláškou, že si všimla, že je pes velmi těžko ovladatelný! V tento moment jsem se ne nadzvedl, ale přímo zvedl ze židle a šel to rozdýchat - tohle už je šílené, šílené, šílené... Že bych se přehlédl a TV Nova změnila tento rádobynaučný pořad na absurdní frašku? Následující scénka mě v tom docela utvrdila - paní Žertová zaměřila svoji pozornost na manžela majitelky Badyho (záměrně označuji za majitelku ženskou polovičku páru, není třeba asi vysvětlovat proč) a s gustem se do něj obula, jaktože na cvičák s pejskem chodí paní - asi měla pocit, že jako muž by to měl dělat on. Nojo, opět je vidět, jak je paní Žertová dokonale odtržena od reality a praxe a jak v ní není ani zárodek člověčího psychologa - jinak by velmi dobře věděla, proč se pejskovi věnuje právě paní a proč je to naopak dobře. Pro vysvětlení - žena z tohoto partnerského páru měla vše potřebné, co naopak jejímu partnerovi zásadně scházelo.

Další absurdní drobečky z této epizody: přesvědčení paní Žertové, že půlhodinově vyběhaný mladý pes bude spát několik hodin (to už tu v jedné epizodě také bylo, vzpomínáte?), trápení Badyho a jeho majitelky při paní Žertovou naordinované "dvacetiminutovce", neskutečné hlouposti pronášené "hlasem na pozadí", akce "skrytá kamera"... vážně míněný monolog paní Žertové o tom, že správně vypočtené množství hraček a jejich obměna odstraní stres psa projevující se v době, kdy zůstává sám... komická vložka ve stylu one-woman-show, kdy paní Žertová mává ručičkami jako obsluha na letadlové lodi navádějící přistávající stíhačku a instruuje majitelku Badyho "Volejte, mávejte, buďte zajímavá pro něj!" (omlouvám se, ale následující citaci si prostě nemůžu nechat ujít: "Vy opravdu chcete, aby k vám přišel! Vy máte ten mlsík, vy se o něj chcete podělit!" - škoda, že text nemůže přenést vpravdě infantilní dikci, se kterou jsou navíc tyto rady pronášeny)...  a ano, paní Žertové se opět nelíbí vzájemný vztah majitelky a Bada - hovoří o nečitelnosti (ze by se naučila nový termín - kdepak jej asi vzala?), bohužel ve zcela chybné souvislosti a u člověka (majitelka Badyho), který jediný pro Badyho čitelný byl...

Tato epizoda měla i další výživné momenty. Zcela chápu zoufalství lidí, kteří projdou cvičákem, jaký byl v tomto díle prezentován. Chlapík s vystupováním vojenského šikovatele ze Švejka - "Poklusem klus!" (chumel chaoticky klusajících nešťastníků se psy), "Vodpoutat!" (přeloženo: sundejte vodítka) - předváděl přístup, kdy jsem opravdu nevěděl, zda se smát či plakat. Jeho líčení, kterak Badyho chytali půl až třičtvrtě hodiny, mě naplnil veselím, protože pokud se snaží psa skutečně chytat (zřejmě ano, protože se chlapík následně pochlubil, že teď už ho chytí po pěti minutách) a ne přirozeně dostat k sobě, pak se muselo energické štěně Bady královsky bavit a já mu z celého srdce tento zážitek přeji. Hlas v pozadí nám následně sdělil, že "Bady se na cvičáku chová jak utržený ze řetězu a zajímají ho hlavně fenky a psi kolem" - vskutku nevídaná a navýsost pohoršující věc u mladého ročního psa, že... Následující scénu "Bady na stopovačce" bych okamžitě poslal do pořadu "Neváhej a toč", protože to, co předváděl "cvičitel" (tak mě napadá, že jsem za celých osm epizod neviděl jediného člověka-odborníka, který by své práci skutečně rozuměl - ať už je to paní Žertová nebo všichni ti pseudocvičitelé, kteří v tomto pořadu již odprezentovali svoje neumění) vlající za ročním štěnětem Badym, by mělo velkou naději na titul v kategoriích "nejveselejší a nejtrapnější scénka roku". Vskutku mi není jasné, co nám tento komický pán v kšiltovce chtěl ukázat...

Obávám se, že je také autorem návodu k zásadně špatné práci se stopovačkou. Klienti, kteří u mne kdy byli a používali jsme stopovačku, si jistě vzpomenou na základní princip, který jsem jim kladl na srdce a který majitelka Badyho soustavně porušovala...

Veselo bylo i dál - cituji majitelku Badyho: "Paní doktorka nám volala, že bychom mohli ještě zkusit dát do kýble jabka a mrkev a přikrýt to novinama, zavřít to a dát to Badymu, až budeme odcházet - a jeho bude zajímat, co v tom je..." Chcete hádat? Ano - naprosto ho to nezajímalo (díkybohu, protože pokud by ho ona nemalá dávka jablek a syrové mrkve skutečně zaujala, pak by to s jeho zažíváním provedlo zajimavé věci - není v tomto pořadu náhodou hlavní osobou veterinářka?). Opět skrytá kamera a paní doktorka poprvé vypadala, že jí došlo poznání, že toto naprosto nezvládla. Její následné plácání o "separační úzkosti" a opětné vzývání božstva "víc by se měl do péče zapojit pán" bylo už jen zoufalou snahou zakrýt totální selhání - selhání očekávatelné a logické, protože se naprosto neřešil zdroj problému, jen se zhoršovaly věci, které doteď fungovaly: vztah Badyho a jeho majitelky (Bady byl opět důsledně od své majitelky vyháněn), dobře postavené základy ovladatelnosti (zásadně špatného tu nebylo nic, přesto bylo vše označeno za alarmující neúspěch).

Závěrečné "dobré rady" paní Žertové byly příšerné: "Co nejméně pozornosti, neloučit, nevítat." Závěrečná řeč "hlasu v pozadí" byla šokující: "Řešení tohoto problému (separační úzkost) vyžaduje hlavně důslednější výcvik. Bady byl na začátku pořadu zcela nezvladatelný pes."

Jsem totálně otřesen.

Závěrem: Od epizody k epizodě jsem více znechucen tím, co je schopna paní Žertová ve spolupráci s realizačním štábem pouštět mezi lidi. Souběžně s tímto znechucením ve mně vzrůstá i pocit naštvání a potřeby s celou záležitostí něco udělat. Napsal jsem již dříve, že nepovolím a svoje slovo nadále držím a držet budu. V tuto chvíli však musím konstatovat, že nejen paní Žertová, ale i sami tvůrci pořadu ve zřejmě zoufalé snaze zachránit co se dá vypouštějí kouřové clony ve stylu "jak se nám to hezky podařilo" - bohužel pro ně jim vidím do jejich strategie víc, než by si přáli. Proto okomentuji ještě samotný "reklamní závěr" této epizody:

1/ Badymu bylo na začátku natáčení pořadu dvanáct měsíců, v čase "reklamního závěru" mu bylo o tři měsíce víc. Pro plemeno rhodéský ridgeback je rozdíl v psychickém vývoji mezi dvanáctým a patnáctým měsícem velmi výrazný.
2/ Majitelka Badyho se prořekla, že původní problémy zahrnovaly i močení a vyprazdňování doma. Toto jsou další znaky v té době nezralé psychiky mladého psa. Pročpak nám byly tyto problémy zatajeny? Není to těžké uhodnout.
3/ Z těchto tří měsíců byla majitelka dle vlastních slov dva měsíce doma na nemocenské.
4/ Badyho výraz a celkové chování v tomto závěru mi vůbec nepřišlo v pořádku - pejsek se choval a reagoval spíš jako velmi smutný a zrazený než jako zdravý temperamentní pes. Ani jeho majitelka mi nepřišla šťastná a spokojená. Něco nebylo do kamery vyřčeno (nebo to bylo vystřiženo), ale vyhnání ze smečky a umístění Badyho "na místo" na chodbě bytu není v žádném případě úspěch, ale další totální selhání, bohužel jinak to prostě paní Žertová neumí.

Proč z nás dělají hlupáky...?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

9. epizoda - trpasličí pinč Archie

Ani tento díl pro jen trochu pozorného diváka, který ví, co sledovat a nenechá se zmanipulovat výroky komentátora, nepředstavoval výlet za úzké mantinely vědomostí jeho hlavní protagonistky paní Žertové. I v tomto díle dotyčná "odbornice" opět prokázala, jak špatně čte skutečný stav lidskopsí smečky a jak málo umí analyzovat jakýkoli psí problém, před který je postavena.

Tříletý trpasličí pinč Archie byl u současných majitelů od svých 10 měsíců. Z předchozího domova si přinesl především averzi k zástupcům mužského pohlaví - a jeho problém byl definován jako "značkování v bytě a štěkání na pána". Paní jej definovala hezky jako "rozvodového psa" alergického na jejího chotě. Posledním členem této smečky byl druhý, velikostně srovnatelný, v této době již těžce nemocný čtrnáctiletý pejsek.

První fatální omyl, kterého se paní Žertová dopustila, bylo její tvrzení v ordinaci, že se Archie chová jako suverénní vůdce... další důkaz, že opravdového suverénního psa nikdy v životě neviděla. Archie se zpočátku choval obezřetně a vykazoval pouze jasné vzorce chování psa, který je v neznámém prostředí, je ve střehu a připraven zareagovat podle aktuální situace - tak, jak by se na jeho místě choval každý normální mladý temperamentní pes, později zalehnul mezi své dva človíčky a psího parťáka a usnul. Skutečný vůdce smečky vědom si svého postavení by si zcela jinak vymezil prostor a choval by se jinak (aktivněji) především vůči své smečce - tento svůj první mylný odhad situace paní Žertová ovšem později ještě dorazila.

Ani tentokrát jsme nebyli ochuzeni o humorné scénky - první z nich se odehrála v zahrádce, kde nejdříve majitelka Archieho předvedla zřejmé ovlivnění buď přímo cvičákem nebo svým manželem, bývalým psovodem základní vojenské služby. To byl ovšem pouze předkrm - hlavní chod jsme dostali v osobě paní Žertové, poskakující po zahradě, vrtící v ruce klacíkem a mlaskající na pejska, který jí na onen klacík dorážel. Z tohoto jeho chování paní Žertová učinila následující závěr - cituji: "Ochota k práci tam je takže já bych ho zaměstnala!" V kontextu nejen této konkrétní situace neskutečná pitomost... bůh nám pomáhej...

Cituji paní Žertovou: "Co je pro toho pejska důležité, je jídlo!" - takže jedna z jejích prvních rad, kterak Archieho "stlačit jak jen to půjde". Paní doktorka má zřejmě pocit, že vertikální poloha misky nebo talíře určuje vůdčí pozici - což je přesně v intencích jejího "zakázat pohovky, křesla a postel", což svým klientům vyprávěla v předchozích epizodách a opět zopakovala i v této ("Do postele a na pohovku nesmí!"). Zajímavý je v této souvislosti fakt, že Archiemu nezakázala vyvýšené okno s odůvodněním "ale to už bysme mu asi vzali moc, tam je už zvyklý"... paní Žertová se stoickým klidem v následující větě popře princip, který obhajuje ve větě předešlé. Ne že by mě to až tak překvapilo, je to jen další zpestření v analýze osobnosti této "odbornice".

Hlas v pozadí nám opět shrnul strategii vymyšlenou paní Žertovou: "Přesunout jídlo ze strategického místa na okně, zamezit Archiemu přístup na místa, kde značkuje, ignorovat Archieho veškerý nátlak a paní musí razantním okřiknutím reagovat na Archieho agresi vůči pánovi!" - přeložím: udělat věc, která ničemu nepomůže, odstranit důsledek, nikoliv problém samotný, "Archieho nátlak" jsem nepochopil, neb jsem nic takového nezaregistroval a zařvat na pejska bude mít zcela jiný výsledek než by bylo žádoucí. Podle slov paní Žertové zde jde "o zásadní problém, protože jsou pejskovi dána větší privilegia než si zaslouží". Paní Žertová je evidentně stále utopena ve svém omylu, že Archie je dominantní vůdce smečky... no, ještě ji při tom chvilku nechme.

Pán od pejska na radu paní Žertové pejska "ignoroval" - sám to komentoval slovy, že pejsek "z toho asi bude nasr....". Vzhledem k faktu, že se pejsek s pánem k sobě měli přiblížit a začít spolu komunikovat (na čemž bych na místě paní Žertové zapracoval já), je to z mého pohledu opět rada nad zlato. Z tohoto pohledu nemohla ani jinak skončit "kontrola" paní Žertové, kdy jí pán rozšafně sdělil, že Archie na něj štěká pořád stejně, na což "psí psycholožka" reagovala stejně rozšafným "Pořád stejně, jo?" Za chvíli nato paní Žertová o rozložení hierarchie v psí smečce sebevědomě prohlásila, že "jak se mi to jeví, Filip (druhý pejsek) svoji pozici drží". Připomínám, že Filip byl čtrnáctiletý, v té době již těžce nemocný a prakticky slepý pejsek stejné tělesné konstituce a vedle něj Archie, v té době již zcela dospělý mladý pes v plné síle! A podle dostupných záběrů se mi jevila situace zcela jinak - Archie byl v hierarchii jednoznačně výš, svého starého psího parťáka viditelně "vedl" a usnadňoval mu jeho hendikep. Filipovi nenáleželo ve smečce nadřazené postavení, pouze postavení čestné - což znamená, že je jedinec smečkou podporován a uznáván jako její člen, smečka mu pomáhá přežít. V žádném případě se však nejedná o vůdcovství, to je (pokud i opominu to, co jsem sám viděl) již z principu v případě psa v tomto stavu nesmysl.

Doktorka Žertová - cituji: "Zdá se mi, že určitý pokrok už tady je - přičítám to hlavně tomu, že Archie teď nesmí sem do obýváku a nesmí do ložnice - to byly významné věci, které jste mu sebrali z těch jeho privilegií!" Co prosím?! Jaký že pokrok? Čeho se dosáhlo v řešení skutečného problému? Nesmyslné omezení prostoru, zablokování některých míst a vyhnání ze smečky - klasická "léčba psů" paní Žertovou. A opět se ptám - jaký že to byl učiněn pokrok? Pes je vůči pánovi vyhraněn stále stejně, značkovat nemůže, protože nikam nesmí... Vše dovršeno tím, že odměnou za údajně dosažený "pokrok" je na rozkaz paní Žertové Archiemu zapovězeno i vyvýšené místo na okně, protože podle jejích slov to je "opravdu strašně důležité místo" - vstávám ze židle a místo Barbuchou jdu strašit svého Šedyho paní Žertovou...

Ta je ovšem podle vlastních slov "docela mile překvapena, protože jediný klíčový bod, na který se teď ještě budeme muset soustředit, je to pozorovací stanoviště na stole". Následuje spokojené konstatování, jak majitelka pejska byla "razzzantní, protože okamžitě zahradila ložnici, zavřela dveře do obýváku, takže ty hlavní problémy se vyřešily zatím tady tímhle" - vážně? Pejsek svému pánovi nevěří ani o fous víc a on jemu taky ne - protože paní Žertová věrna svým postupům "řeší" něco zcela jiného a opět nám úspěšně předvádí postup, jak svého pejska od sebe odehnat co nejdále a pokud možno navždy...

V následující scénce paní Žertová názorně předvádí, jak si představuje (dle jejích vlastních slov) "zátěžovou situaci": pes, jeho majitelé, paní Žertová (ano, tu jedinou jsem ochoten uznat jako zátěžový prvek) a kameraman v jinak nerušeném volném prostranství, které pejsek důvěrně zná. Pána posílá pryč a když se pejsek za ním vydá, uspokojeně to komentuje: "Kontroluje ho pořád, to jo." Archie na pána zaštěká, paní zařve "Fuj!!!" a když si Archieho přivolá a chce ho pohladit, je paní Žertovou důrazně upozorněna: "Nesahat, nesahat, nesahat, vůbec nesahat!" Říkal jsem, že ani v této epizodě nescházejí humorné vložky - bohužel se zcela nehumorným dopadem na některé jeho protagonisty...

Následné alibistické rozjímání paní Žertové, čeho se do konce pořadu (trvajícího několik týdnů!) docílit nedá, leccos prozrazuje - včetně její mylné předpovědi, čeho se docílí. V prvém odhadu se trefila (skutečně toho nedocílila), ve druhém se mýlila (nezvládla ani to).

A nastává okamžik, kdy začnu být opravdu tvrdý a slavnou "psí odbornici" neušetřím ani toho nejmenšího ze všeho zla, které (nejen) v této epizodě napáchala. Znovu pochopíte, proč svoje reakce na její pořad píšu tak, jak je píšu a proč nad jejími excesy prostě jen nemávnu rukou...

Paní od Archieho zcela správně konstatovala, že vlastně trestají starého nemocného Filipa, nikoli Archieho. Opominu-li, že ani Archieho nebylo za co trestat, on potřeboval pomoci, pak se paní Žertová za celou dobu jedinkrát nezajímala o to, jaký její zcestné rady budou mít dopad na Filipa. Jedinkrát nevzala v potaz to, že kromě Archieho žije ve smečce ještě jeden pes. Buď je tak tupá, že jí to nedošlo nebo tak zlá, že je jí to jedno - jinak by si musela uvědomit, co udělá s prakticky slepým psem radikální změna prostředí (přesuny nábytku, zahrazené prostory atd.) - se psem, který je schopen se orientovat pouze díky tomu, že své domácí prostředí dobře zná a má je zmapované! Tohle je neodpustitelné - a člověk, který toto zorganizuje, se pyšní titulem MVDr. a ohání se psychologií psů! Nemám slov...

Závěrečná kontrola v ordinaci paní Žertové začal jejím dotazem: "Jak to u vás vypadá? To jsem teda opravdu zvědavá jak ten Archie už jste ho opravdu stlačili jak to šlo?" Jistě, paní Žertová. Psy je zapotřebí "tlačit dolů", že. Tlačit, ponižovat, vyhánět ze smečky, oddělovat od svých lidí - prostě jim co nejvíce znepříjemňovat život. To jsou principy, kterými se paní Žertová neochvějně řídí a kterými jako buldozer ničí všechny fungující vztahy mezi člověkem a jeho psem, které se jí dostanou do pařátů.

Závěrečná "terapeutická" scénka byla opět z rodu těch humorných - paní Žertová si vzala na pomoc svoji vlastní fenku. Bohužel jsem naprosto nepochopil, čeho hodlala dosáhnout - její orgastické projevy při zjištění, že Archie je ochoten jít na vodítku se svým pánem, když má pod nosem fenku, mě pouze utvrdily v tom, že psy považuje za osamoceně žijící tvory, u kterých je projevení zájmu o opačné pohlaví věcí mimořádnou, zřídka viděnou a hodnou mediálního zaznamenání. Pašák Archie se při pokusu jeho pána o přiblížení zkušeně vyvlékl z postroje(!), což paní Žertová stojící ve své rutinní útěkové vzdálenosti radostně okomentovala slovy "On se vysvlíkl" a i s pánem se tomu vesele smáli... Jen pro jistotu zopakuji, že paní Žertová je ten, kdo měl mimojiné i tento problém odstranit - ale co na tom, paní Žertová je spokojena, že: "Archie byl krásně zaujatý tady fenečkou, označkovával si patníky a neprojevoval vůbec žádný strach a znepokojení..." Moment - a neřešila se podle paní Žertové náhodou vůdčí pozice Archieho? Co to zas blábolí o strachu a znepokojení, panebože?

Závěrečný proslov paní Žertové byl opět zátěží na mé nervy, protože na její sladký med ukapávající hlas a dětinskou dikci v podání člověka v již skutečně dospělém věku začínám být pomalu ale jistě alergický. O to více pak na její šílené závěry o dlouho neuskutečnitelném přímém kontaktu, významu místa na pohovce, zákazu ložnice a optimistických předpokladech, na kterých by se ovšem muselo zapracovat úplně jinak (viz závěr této reakce). Ale skončeme vesele - scénka, kdy si paní ve stylu PR pochvaluje, jak jim tento pořad zlepšil vzájemné verbální vztahy s manželem, okomentoval celoživotní koňák úžasně: "Matko, ty jsi vůl...":)))

Závěrem: Opět nastal čas na tvrdou realitu a odhalení zásadní chyby v analýze zcela neschopné "odbornice na problematické chování psů" paní Žertové. Tříletý trpasličí pinč Archie nebyl vůdčí pes. Ani jeho problémy neplynuly ze snahy o vůdcovskou pozici. Plynuly z prostého faktu, že měl z minulosti špatné zkušenosti s mužem (muži) a jeho nový majitel byl pro něj nečitelný a nedůvěryhodný. A pokud je pro psa někdo nečitelný, stanou se vždy dvě věci - pes se snaží dotyčného (ať je to pes nebo člověk) vyprovokovat, aby se něčím prozradil, aby dal najevo svoji osobnost, ukázal, co je vlastně zač. Primární reakcí je ale vždy nedůvěra - až později se může změnit v důvěru, nikdy tomu není naopak. Archie tedy svého pána provokoval - bohužel měl smůlu v tom, že pán byl fixovaný na druhého pejska... Tak se roztočila spirála, ve které byl pán pro pejska čím dál nečitelnější a pes pro pána čím dál vzdálenější, protože jemu stačil Filip, kterého měl opravdu rád a v Archiem viděl "neštěstí pro tenhle barák". V tomto složení a za přístupu paní Žertové neměla celá situace nejmenší šanci na zlepšení a její postupy pouze radikálně zhoršily poslední dny života čtrnáctiletého Filipa (už jen za to má tato samozvaná "psycholožka psů" zajištěný dobře roztopený kotel v pekle all inclusive). Až teprve odchodem Filipa do psího nebe dostali všichni šanci - do té doby se nezměnilo (a ani nemohlo změnit) vůbec nic, to bylo z různých reakcí vemi dobře patrné. Můj soukromý odhad? Za pár měsíců k sobě Archie a svérázný koňák najdou cestu, protože jim nic jiného nezbyde a pán od Archieho má v sobě díky koním to "něco", co mu otevře cestu. Jeho paní se velmi mýlila ve svém komentáři - jednak o svém muži, jednak o "hlupatém" zvířeti... Ano - "Tonda to dělá po svém". Za celou dobu to byl přes svoje chyby, kterých se dopustil, první člověk, který mi byl v tomto pořadu opravdu sympatický. Držím mu palce.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

10. epizoda - thajský ridgeback Bonie

Tak jsem přetrpěl (a dle došlých ohlasů netrpím při sledování tohoto pořadu zdaleka jen já sám) desátý jubilejní díl a protože i tato epizoda byla o tom samém, co nám "odbornice" paní Žertová předvedla již v dílech minulých, myslím si, že nastala vhodná doba k rekapitulaci nejotřesnějších nesmyslů a zastíracích manévrů ze strany protagonistky a štábu TV Nova...

Dnešní epizoda si vzala na mušku sedmnáctiměsíční štěně thajského ridgebacka, fenku Bonie. Opět zdůrazňuji, ze v kontextu plemene se jednalo stále ještě o štěně, tedy psychicky nehotového a nejistého jedince - fakt, který paní Žertová neuznala za vhodné do svého "převychovávacího programu" nikterak zahrnout. Takže jsme i tentokrát byli svědky již "osvědčených" postupů z minulých dílů:

  1. Pro paní Žertovou je pes prostě pes - nerozlišuje ani mezi plemeny, ani mezi psem a fenou, ani mezi štěnětem, dospívajícím nebo dospělým psem. Thajský ridgeback Bonie byla typický představitel svého plemene, věku a pohlaví - thajský ridgeback je kontaktní lovec s velkou dávkou vrozené plachosti (proto ta vyhraněná nedůvěra vůči městskému prostředí podpořená samozřejmě i věkem fenky!), což je přirozeně dáno jeho původem a ne náhodou je v FCI zařazen mezi primitivní, tedy původní plemena. Kdo trochu zná charakteristiku těchto plemen, ví, o čem mluvím. Paní Žertová evidentně neví, protože se o této velice zásadní skutečnosti nezmínila ani náznakem. Jinými slovy: fenka thajského ridgebacka ve štěněcím věku = chování, která předvedla právě Bonie (bázlivost v neznámém nebo rušivém prostředí, stres z psychické izolace). Paní Žertová prokázala další hlubokou neznalost tohoto plemene - cituji: "Až se divím, že reagovala tak přátelsky, to bývají takoví trochu odtažití psi." Ne - sociální (společenská) nedůvěra a nedůvěra prostorová jsou dvě naprosto odlišné kategorie a Bonie se chovala vůči člověku vstřícně jako normální thajský ridgeback. Ale nemožno chtít po "odbornici na chování zvířat" paní Žertové tak hluboké znalosti...

  2. Paní Žertová evidentně trpí fixním zatížením, který bych pracovně nazval "výcvikovým syndromem". Každý pes s jakýmkoliv i naprosto nesouvisejícím problémem(!) je u ní podroben výcvikové tortuře, hlavně přivolání. Ve své profesní omezenosti paní Žertová následně očekává od každého psa pasivní poddajnost vydrilovaného německého ovčáka, opět zcela bez ohledu na plemeno a věk dotyčného nešťastníka. Její schopnost pojmout a přetransformovat každý člověkopsí problém do problému "výcviku" je až zarážející - toto bych očekával od typického výcvikáře, nikoli od člověka, který se honosí znalostí psí psychiky. Jediný logický závěr, který mi pak z těchto manévrů vyplývá, je jednoduchý: paní Žertová nic jiného neumí a i toto málo umí velice mizerně. Neuživila by se ani jako klasický výcvikář, protože i těm musí z jejích "výcvikových postupů" vstávat na hlavě vlasy hrůzou. Připomínám v této souvislosti navíc již také vícekrát prezentovaný fakt, kdy paní Žertová kontaktovala profesionální výcvikáře (bohužel v naprosto nevhodných případech a s použitím bohužel i neschopných představitelů této skupiny lidí), kdykoliv se měl pes něco naučit. Ještě jednou zdůrazňuji - tento přístup vidíme v každém díle a naprosto nesouvisí s problémem, který "paní odbornice" má skutečně řešit!

  3. S tím úzce souvisí další i v tomto díle zjevná skutečnost - reálný problém není vyřešen ani za několik týdnů, v této epizodě ani za půl roku!  Všimněte si, že se přetrvávající problém ve skutečnosti neřeší vůbec nebo pouze zcela okrajově - i problém Boniina devastování interiéru se nevyřešil s pomocí paní Žertové (ta byla ochotna Bonii zavalit pouze hromadou nesmyslů nazvaných "ať si pejsek doluje granulky z gumové trubky"), ale zcela prostě tím, že se Bonie za půl roku psychicky posunula někam jinam (v době zmíněné na konci pořadu jí už byly dva roky). Majitelka Bonie to ostatně odhadla správně - je to věkem. V této souvislosti pak není těžko se dopátrat toho, proč najednou TV Nova nepřišla s vítězoslavným "za tři měsíce jsme se vrátili" (což nám bylo prezentováno v asi dvou předchozích epizodách), ale vrátila se až za půl roku...

  4. Další oblíbenou fintou paní Žertové je prezentace upoutání pejska na sebe pomocí piškotu v ruce - laik žasne a tleská, odborník se hroutí a neví, zda se smát či plakat. Já zuřím, protože podobné kejklířské humbuky z duše nesnáším a ohlupování lidí vlastní neschopností dotyčné osoby mi přijde ne směšné, ale nestoudně drzé. Opět musím zopakovat to, co jsem již jednou napsal - nedělejte z lidí hlupáky, prosím.

  5. Halti-ohlávka. Další oblíbená zbraň paní Žertové, která si stále plete psa a koně a do svého omylu se snaží zatáhnout další a další lidi. Pokud není schopna naučit klienta, jak s pejskem chodit na obyčejném koženém obojku, pak nechť to bere jako další důkaz o své neschopnosti prakticky pracovat s člověkem a jeho psem. Toto je jedna z věcí, ke které nemám slov a arogantní drzost, se kterou paní Žertová vstoupila do pořadu, který by měl udělat pozitivní osvětu a skutečně majitelům psů (a nejen jim) pomoci, se jí vrátí jako bumerang - pořádně roztočený a hodně tvrdý.

  6. Pro umocnění efektu "jak je paní doktorka šikovná" se používá osvědčená metoda: nazvěme lehký problém problémem obrovským a zveličme, co se zveličit dá. Proto se třeba ze psa lehce dominantního udělá pes agresívní a v tomto díle z roztěkané plaché mladé fenky "pes velmi těžko ovladatelný", pokud použiji konkrétní slova paní Žertové.

  7. Jenou z nejšílenějších věci, které paní Žertová prezentuje opět ve všech dílech, je urputná snaha rozdělit člověk a jeho psa a psa vyhnat ze smečky (fyzicky i psychicky). Cituji: "Doma ať se (Bonie) stará sama o sebe. Doma ji nevidíte, neznáte - dokud po ní nechcete nějaký úkol, tak ji vlastně nepotřebujete. Nemáte psa." Tak to je opravdu síla... Už jsem jednou napsal, že paní Žertová za zlo páchané na psech skončí v pekle. Za nejen tato slova a tento přístup bych ji v pekelném kotli smažil s obrovským uspokojením osobně já sám...

  8. Podle paní Žertové má pes být otrokem svého majitele,  permanentně žijícím ve stresu a s minimální možností vlastního rozhodování a vlastního života. V tomto díle opět odprezentováno scénou na louce - z doporučení paní Žertové pro ilustraci vyjímám - cituji: "Ona (Bonie) vás musí mít strach pustit z očí!"

  9. Paní Žertová používá výrazy a termíny, které evidentně nejsou z její hlavy. Není těžké odhalit zdroje, ze kterých čerpá - ovšem jako každý žák, který umí jen opisovat, nezná podstatu věcí, které jsou za těmito pojmy skryty, neumí s nimi pracovat a nezná jejich vzájemné souvislosti. Tyto skutečnosti jejího "vzdělání" skutečně není těžké odhalit a prozrazuje je na sebe každou epizodu.

  10. Skutečný odborník se skutečnými schopnostmi nevystupuje alibisticky - nepoužívá slova "možná", "doufám", nema otevřená zadní vrátka "pro případ, že by se to nepodařilo". Člověk, který opravdu umí a věří si, má reálný odhad možností a schopností všech zúčastněných (tedy i svých), je si jistý a svoji jistotu dokáže i prezentovat. Ne tak nejistá a vysoce opatrnická paní Žertová.

Deset epizod, deset bodů z toho nejhoršího, co nám pořad TV Nova a "psí odbornice" paní Žertová již třetí měsíc předvádí. Mám rád symboliku...

Závěrem: Shrnu "úspěchy" paní Žertové v této epizodě: vzhledem k použitým metodám vše dopadlo tak jak dopadnout muselo - za půl roku (17 - 23 měsíců) se psychika mladé fenky dostala do fáze, kdy domácí devastace přirozeně odezněla. Za dobu "odborných rad" paní Žertové se nezměnilo nic. Nejistota fenky v městském prostředí se zlepšila minimálně - opět přirozeným posunem v psychice fenky. Paní Žertová vnesla do přístupu majitelů Bonie opět jen nesmysly: výcvik, hračky, pamlsky a obraz psa jako tvora, kterého si nesmíte všímat, musíte ho ignorovat a pouze ho podle potřeby úkolovat - neboť jen tak je pes v očích paní Žertové spokojený...

Jestli budu hodně zlobit, budu v příštím životě psem u reinkarnované MVDr. Žertové...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

11. epizoda - jack russell teriér Jack

Bůh nevyslyšel moje prosby... desátým dílem tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků" neskončila. Beznaděj nad myšlením a schopnostmi paní Žertové se u mne pere se vztekem nad ní a dalšími "mediálními hvězdami", jejichž výsledek práce dostávám čas od času do ruky - i tento týden jsem jen bezmocně skřípal zuby nad nadutostí a arogancí kombinovanou s neschopností těchto lidí, kteří odsoudí mladého psa a jejího majitele jen proto, že si s pejskem sami jednoduše nevědí rady. Protože jsem měl díkybohu možnost v tomto případě napravit napáchané zlo, vše nabralo pozitivní směr a další etapy již proběhnou u mne - ne směrem k utracení psa, ale k radikálnímu zmírnění jeho vrozeného psychického hendikepu. To vše uvádím proto, že z úst paní Žertové slyším odsudky (ať již psa nebo jeho majitele(ů)) a slova "Nevěřím" a "Nejsem si jista" v každém díle...

Šestiletý jack russell teriér Jack, ze kterého se opět uměle vytvářel mediální obraz "velmi problémového psa", byl ve skutečnosti pouze pejsek se silnou teriéří povahou, hodně zanedbanou socializací a bezradnými majiteli. Aby bylo vše ještě napínavější, byli jsme čas od času upozorněni na "údajnou epilepsii", která se ovšem ani odborným vyšetřením nepotvrdila ani nevyvrátila a během natáčení se každopádně nijak neprojevila (opět si myslím, že pro bulvárně založenou TV Nova by takový hezky natočený a prožitý epileptický záchvat byl jistě "zajímavým materiálem"). Pokud na toto konto paní Žertová prohlásila, že tedy nebude moci použít některé výcvikové metody, pak v kontextu dále ukázaného na sebe prozradila asi až nechtěně dost...

Teď trochu odbočím - vysvětlování některých lidí "proč jsme se do tohoto pořadu přihlásili" mi přijde přinejmenším úsměvné. Pokud by na rovinu řekli: "Přihlásili jsme se, abychom se zviditelnili...", pak bych ocenil upřímnost. Nicméně probudit se v šesti letech věku pejska a právě touto formou mi přijde jako klamání tělem...

Zpět k dnešnímu výkonu paní Žertové. Velmi zábavné mi opět přišlo vstupní entrée, kdy paní Žertová své klienty jako vždy provedla vstupním pohovorem v pořadí: chodili jste cvičit? (poslechněte si popis majitelky, kterak vzal "instruktor" pejska se sprejovým obojkem před kotec s jinými psy - velmi výživná zábavná vložka opět dokazující "kvality" podobných "odborníků"!), kde má místečko?, vyskočí si na pohovku?, kde spí v noci? - ano, tušíte správně: odrazový můstek k oblíbenému "pes nesmí na postel, na pohovku, na vyvýšená místa"! Klasika, nic nového, toto nám paní Žertová předvedla už tolikrát... ale přesto i dnes mě dokázala dostat do stavu tupého zoufalství, neboť následovaly kousky do této doby nevídané a neslýchané...

Když majitelka Jacka líčila, jak jej v případě nouze musí z rvačky s jiným psem odtáhnout za kůži na krku, paní Žertová začala vydávat nesouhlasné signály - představa fyzického kontaktu se psem natož ještě v situaci psího vypořádávání v ní evidentně nastartovalo její fóbii ze psů. Odpověď na její otázku, jak dlouho již toto probíhá (6 let), v ní vyvolal záchvat veselí - v tuto chvíli jsem se definitivně ubezpečil v tom, že myšlenkovým pochodům této paní nikdy nebudu schopen porozumět...

Avšak mělo být hůř... v následujícím monologu paní Žertová vyvodila zcela nepodložený závěr, ve kterém sepsula majitele, že nekoupili pejskovi sprejový obojek, který prý fungoval (jak na to přišla? je mi líto, ale tato informace se nikde nevyskytla!) - fungovat již ze samotného principu nemohl a já v tuto chvíli naopak musím pochválit majitelku Jacka, která měla dost rozumu na to, aby navrhované řešení neakceptovala (opět odkazuji na její vlastní výpověď).

Opět komediální vložka - cituji paní Žertovou: "Já jsem až překvapena, jak Jack zvládá ty základní povely..." - nemohu si pomoci, ale jednak bývá paní Žertová "překvapena" nějak příliš často a pokud ji překvapí, že šestiletý pes v nerušivém prostředí reaguje na přivolání, pak je to silně napováženou (mimochodem odložení psa je něco jiného, paní Žertová)... Komedie pokračovala i v prostředí ulice s plotem, za kterým poskakovali dva patřičně nabuzení štěkající psi a paní Žertová zřejmě od temperamentního teriéra Jacka čekala "nevidím, neslyším, nevnímám" - a ano, opět tu máme halti-ohlávku, zařízení, které využívá fyzikálního principu páky a u psa naprosto neřeší zdroj problému - jen poskytuje možnost menšímu psu urvat hlavu, tedy klasická restrikce v rovině důsledku... Chudák Jack zmítaný prostřednictvím ohlávky po ulici a hlasitý řev majitelky v paní Žertové ovšem vyvolal šťastné konstatování "já myslím, že teď to docela funguje" - no, já myslím, že vůbec ne. Pravda, i paní Žertová okamžik nato vyhlásila: "Protože pro Jacka to je něco úplně novýho na tom nose - nevím, jak to bude dál, až si na tu ohlávku zvykne." Zlatá slova - mám rád "odborníky", kteří nevědí...

Jeden z vrcholů této epizody nastal vzápěti - přednáška paní Žertové, jak si představuje vybudování vůdčí pozice: "Já bych zakázala postel a všechny křesla doma! Kdykoli se pohne k nějaký tý pohovce vždycky tam přiskočíte - se úplně naježíte - rrramena rrrozšíříte - a dáte najevo 'tohle je moje místo'! Jeho místo je odteďka na zemi!" V tuto chvíli mi v hlavě naskočila asociace - vzpomínáte na film "Grand resturant pana Septima" s Louis de Funesem a úžasným gagem vrženého stínu ve chvíli, kdy svým hostům diktoval recept...?

Myslel jsem, že polínek pod pekelný kotel věčného zatracení paní Žertové už je dost - není. Budu citovat: "Když se to nepodaří (uhlídat Jacka), letíte za ním, smotaný vodítko, trefíte ho vodítkem(!!!) a zařvete 'ne'! Jestli ani to nepomůže, chytíte za zadní nohy, odhodíte(!!!) ho stranou a uzemníte 'lehni'!" Takže tohle není za polínko - tohle je za poleno, které si předtím ještě hezky zatancuje: za veřejné navádění k fyzickému týrání psa. Až paní Žertová znovu navštíví můj web, pak nechť si přečte, k čemu je určeno psí vodítko, jaká je jeho funkce a k čemu nikdy být použito nesmí!! Na malé psy si troufá a dokonce by je statečně "odhazovala stranou"... Jednou potká velkého psa, ještě v tomto životě a role se obrátí... ´"hrdinů", kteří si dokazují svoje ego na psech váhově a velikostně daleko subtilnějších nebo na psech různými prostředky znehybněnými nebo oslabenými, se na TV Nova už na můj vkus objevilo příliš mnoho.

"Jack trůní na posteli a Blanka (majitelka Jacka) to řeší razantně" - ohlížím se přes rameno na postel svoji, kde můj Šedýsek spokojeně spí... Šedy, velmi dominantní pes dominantního plemene, se kterým jsem za osm let jeho života neměl jediný hierarchický problém stejně jako za jedenáctapůl roku se stejně vychovávaným Dinečkem... přemýšlím, kolik lidí se nechá zpitomět tímto pořadem a vyhnalo nebo vyžene od sebe svoje pejsky, protože dostanou prostor lidé typu doktorky Žertové...

Následuje vzteklý řev majitelky Jacka v parku... bezduché povely "K noze" ve chvíli, kdy jí pes u nohy sedí... přišlapávání vodítka od halti-ohlávky na deset centimetrů... úvahy majitelky, že si (Jack) "snad uvědomuje, kdo je páneček"... to vše v režii a v duchu rad paní Žertové, která i v tomto díle potvrdila desatero bodů, které jsem definoval v minulé epizodě.

Sledovat "úspěšnost" používaných postupů a halti-ohlávky bylo srdcervoucím neštěstím táhnoucím se téměř celým tímto dílem. Sledovat orgastické uspokojení paní Žertové v různých situacích ("Popral se?" "Ne." "Ne?" "Neměl příležitost." "Paráda!") bylo absurdním dramatem - jistě, pes uvázaný u boudy se také nepopere stejně jako Jack upoutaný na ohlávce, prostě proto, že se nemá kam pohnout. To, že Jack zůstane od ostatních psů izolován na vodítku, paní Žertové evidentně vyhovuje a nevidí v tom problém... to, že Jack nevyvádí ve vzdálenosti 5 metrů od jiného psa, vydává za obrovský úspěch ("Paráda! Paráda!" - a opět je "velmi překvapena")... aby následně vydala kategorické prohlášení, že Jack si nikdy nebude hrát s jinými psy v parku - cituji: "Toho nedocílíme." Svatá pravda - paní Žertová toho opravdu nikdy nedocílí, musela by totiž skutečně něco umět a ne řešit nesmysly nesmyslnými postupy. Pokud však něco neumí ona sama, pak to ještě neznamená, že něco nejde - opět odkazuji na úvod tohoto komentáře.

Následující část epizody pojednávající o vyšetření Jacka doporučuji všem, kdo si chtějí udělat ilustrační obrázek o lidech a jejich vztahu ke svým psům - některé monology jsou velmi vypovídající...

Perla na konec? Paní Žertová po "hlášení majitelů", že Jack startuje po jiných psech stejně jako dřív: "Je to teriér. On jak se jednou rozhodne, že vás nepotřebuje, tak je úplně zaslepnej. On prostě jde tu situaci řešit sám za sebe a už vás vůbec nevnímá že něco říkáte. Jo." Ale kdepak - Jack je především pes, pokud nemá svého vůdce smečky, pak bude podobně jednat každý pes, zdaleka nejenom teriér.

Ale já měl pocit, že "odbornice na problémové chování psů" paní MVDr. Hana Žertová byla do tohoto pořadu angažována právě proto, aby tento problém vyřešila... Nebo mi něco uniklo:)?

Neuniklo - to jen paní Žertová by aspoň trochu musela rozumět psům a tomu, jak s nimi pracovat... Její závěrečný monolog však znovu potvrdil již zjištěnou skutečnost, že toto u ní skutečně nehrozí.

Závěrem: Nic nového. Nic přínosného. Stále stejná hrůza.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

12. epizoda - dobrmanka Corra

Po odsledování jedenácti předchozích epizod "Polepšovny mazlíčků" (ojedinělého pořadu pro milovníky zvířat, jak jej s drzostí sobě vlastní označuje TV Nova) bych již neměl být překvapen ničím novým a moje psychická soustava by měla být zocelena... Realita je taková, že se opět nacházím ve stavu, kdy nevěřícně sleduji epizodu dvanáctou, mezi zuby drtím nepublikovatelné výrazy na adresu tvůrců a hlavní protagonistky MVDr. Hany Žertové a přemýšlím, kde se nacházejí hranice toho, co je tato paní schopna před zraky nejen mými vyprodukovat...

Dnešní díl se mimojiné vyznačoval jednou velmi zvláštní skutečností - nikdo zřejmě nebyl schopen určit věk nebohé dobrmanky nebo alespoň držet společnou lajnu. Napočítal jsem celkem 5(!) verzí údajného Cořina věku - posuďte sami:

1/ Oficiální web TV Nova uvádí věk 8 měsíců.
2/ Majitelka tvrdí - cituji: "Pořídili jsme si před zhruba rokem pejska."
3/ Komentář "hlasu na pozadí": "Cora je dvouletá fenka dobrmana."
4/ Komentář paní Žertové: "Tady je velice špatná ovladatelnost... na to že to je roční pes..."
5/ Informační obrazovka přímo z této epizody: "Corra - dobrman - 18 měsíců."

Celé toto "mlžení" mi přijde velmi podivné. Samozřejmě - na webu může být překlep (ač by ani tam být neměl!), ale v takové míře se rozcházející údaje o věku jednoho psa mi už normální nepřijdou. Nevím, co si o tom mám myslet - zda je to pouze známkou vrcholné neprofesionality štábu zajišťujícího natáčení tohoto "ojedinělého pořadu" nebo zda je za tím něco jiného...

Mimochodem - i charakteristika dobrmana uváděná "hlasem na pozadí" je tak mimo realitu, že je to až neuvěřitelné. Takže si teď dovolím trochu promluvit o skutečném dobrmanovi - ne o tom z populárního psího atlasu typu "všichni pejsci jsou fajn, snadno cvičitelní, bezproblémoví a skvělí k dětem". Udělám to především proto, že Corra byla ukázána jako "problémový pes", přičemž problémová nebyl ani trochu - byla typickým dobrmanem s typickými vzorci chování tohoto plemene a bohužel majiteli, kteří jí naprosto nerozuměli a na mě nejvíce ze všeho udělali dojem "ukážeme v teltevizi, jaký máme baráček a ještě si u toho střihneme mediální svatbu".

Zpět k dobrmanům. Dobrman je především plemeno velmi temperamentní, velmi ostražité a velmi bystré. Dobrman naběhá vedle svého majitele desetkrát tolik, vše ho bude zajímat a stále bude něco "komentovat". Je to typický střelec - nejdříve bude pouštět hrůzu kolem dokola a teprve potom se bude zajímat, co jej vlastně vyprovokovalo. Dobrmaní štěně nebo dorostenec je schopný také hulákat kolem sebe jako král světa, ale v okamžiku, kdy si to jiný pes nenechá líbit, stáhne pahýlek ocásku a s pištěním uteče - toto s oblibou dělají i dospělé fenky. Na druhou stranu je to pes, který svého majitele bude vždy bránit - a to na základě vzorců chování přirozeného obranáře (k čemuž byl také původně vyšlechtěn), nikoliv na základě naučených stereotypů. Právě proto jej mnozí kynologové označují za hloupého psa a nechtějí s ním pracovat - já naopak dobrmana jako plemeno, které jsem poznal velice dobře, považuji za velmi chytrého, i z hlediska přirozené komunikace.

Corra nebyla rozhodně problémová. Její jediný problém byl její majitel, který se tvářil jako dítě, které čeká pod stromečkem plyšovou hračku a místo toho dostane dynamitovou nálož - což ovšem opět nebyl problém fenečky... Nicméně jak už bylo zvykem v předešlých dílech, i zde se znovu použil osvědčený postup: nemáme problémového psa, tak jej prostě uměle vyrobíme. Pokud TV Nova a "odbornice na problémové chování" považují za problém zdravého a zatím nezlomeného temperamentního mladého psa plemene dobrman, pak nám buď Bůh milostiv.

První setkání paní Žertové s Corrou mě opět naplnilo veselím a nadějí - bohužel Corra měla košík... což se v přítomnosti chrabré "specialistky, jejíž ordinací prošla již řada agresivních psů" (oficiální PR!)  nezměnilo do konce pořadu. Evidentní zaskočenost paní Žertové při této vstupní scénce byla jen slabou útěchou vzhledem k tomu, co později fence provedla... paní Žertová mi vůbec přišla jako človek, který přišel se živým dobrmanem do styku poprvé v životě, soudě podle jejích mimických i slovních projevů překvapení nad tím, co Corra v danou chvíli udělala nebo jak o ní referoval majitel. Takto paní Žertová udělala zřejmě svůj životní objev v této epizodě - "Ona reaguje na pohyb!" Ano, paní Žertová. Psi skutečně reagují na pohyb, temperamentní plemena a mladí psi o to více. Překvapivé, že?

Cituji: "Hned od počátku testu poslušnosti mimo ordinaci zakusila doktorka Žertová útoky Corry na vlastní kůži." Bohužel ne... bohužel měla Corra opět košík a tím znemožněno dát této paní jasně na srozumitelnou, co si o ní myslí. Další promarněná šance - pro takovou "odbornici" by jistě nebyl problém si poradit s mladou dobrmankou, ale bez košíku... No dobře, já vím - paní Žertová není to, na co si hraje. A pes to vždycky pozná.

Cituji: "I přes jištění vodítkem napadla Corra členy štábu." Ale kdeže. Dobrman není plyšák - opět zopakuji, je to přirozený obranář a pokud se někdo v bezprostředním okolí chová podezřele, dá jasně najevo, že se mu to nelíbí. Proč? Protože je to zkrátka dobrman! Labrador zavrtí ocáskem a půjde se nadšeně seznámit, plemeno typu dobrman dá najevo nedůvěru a ostražitost. Tohle vám, štábe, měla vysvětlit paní Žertová - v případě, že by nejenom o dobrmanech alespoň něco věděla.

Opět trochu veselí - cituji "odborné rady" k přivolání dle paní Žertové: "Zamávejte rukamááá... tááák... rozběhněte se! Tááák! To je vono! Eště lepší!" Prokristapána... já vím, že je to tu v každém díle... panebože, za co nás trestáš... a ono tomu není konec - smutné konstatování paní Žertové: "Tady je velice špatná ovladatelnost... na to že to je roční pes... přivolání není vůbec spolehlivý..." Paní Žertová - roční dobrman je pořád ještě štěně, navíc v období psí puberty!! "Odborníci" hodnotící přivolání psa jako hlavní kritérium jeho zvládnutí v období, kdy ještě zdaleka není hotová psychika a pes se zmítá v hormonálních bouřích a období "klackovitosti", mi už dlouho pijí krev. Na druhou stranu - velice rychle to prozradí jejich nekompetentnost, co se týká etologie psů...

Cituji: "...fenka zaútočila na prvního psa, který šel kolem." Kristepane. Kristepane. Kristepane... Fenka na psa vůbec nezaútočila. Dobrmani mají drsný způsob kontaktování jiného psa opět plynoucí z jejich temperamentu a živelnosti, ale nejedná se o napadání! Pokud by ve stejné situaci (pes na vodítku a jiný pes v osobním prostoru) nacházel jakýkoliv jiný normální a temperamentní pes, reagoval by naprosto stejně. Viděno optikou paní Žertové jsou ovšem asi všichni psi na světě agresívní a problémoví.

A opět tu máme sprejový obojek... a šťastný výraz paní Žertové, která si zcela mylně myslela, že změnu v chování Corry způsobil sprej. Opět omyl. Dobrman je chytrý a neopakuje zbytečně neefektivní jednání, kolemjdoucí paní Žertová fenku prostě přestala zajímat.

Dalši perla z ordinace - cituji: "Ta její povaha je velice nevyrovnaná." Pendrek. Paní Žertová evidentně skutečně velice nevyrovnaného psa neviděla nikdy v životě - opět činí závěry zcela mylné a naprosto nepodložené fakty. Ne, u ní mě to opravdu už nepřekvapuje - stejně jako následující doporučení "zákazu vyvýšených míst", "mlsíků" a na deset minut přidělované misky s krmením. Zde jsem se musel skutečně smát - ještě jsem nezažil mladého zdravého dobrmana, který by na plnou misku potřeboval více než dvě minuty...

Házení plechovky s kamením nebo mincemi pod nohy psa - další úžasná rada slovutné "odbornice" Žertové. V tento moment jsem už ale začal mírně pěnit. Naprosto pitomá rada, která aplikována po dostatečně dlouhou dobu vyrobí z psa kandidáta na nesoustředěný uzlíček nervů - další polínko pod pekelný kotel již dlouhou dobu rezervovaný pro paní Žertovou. To jsem ještě netušil, že další přísunem smažícího paliva nebude už jen polínko - ale pořádně velké poleno s extra vysokou výhřevností...

Následovala scéna na poli spolu se "zasvěcenými postřehy" paní Žertové, která opět potvrdila, že o dobrmanech (a nejen o nich) neví vůbec, ale naprosto vůbec nic. Dobrmani prostě rádi hrabou - je to jejich přirozenost a pokud z toho paní Žertová činí závěry o tom, že je něco špatně, je to velice na pováženou. Znovu musím zopakovat to, co už jsem uvedl několikrát - podobný "odborník" nemá co dělat v pejskařském světě a už vůbec ne na televizní obrazovce, kde je bohužel svými scestnými myšlenkami a s podporou mohutné mediální masáže (což má TV Nova zvládnuto velmi dobře) schopen ovlivnit příliš mnoho neznalých lidí. Ještě k tomu poli - nejsem si příliš jist tím, že paní Žertová byla schovaná v autě kvůli tomu, aby "neovlivňovala cvičení". Přece jen, Corra byla v těchto chvílích často navolno...:)

Utvrdila mne v tom hned následující scénka, kdy paní Žertová "odnaučovala fenku štěkat". Dost nervózně zdůraznila "budete ji držet"... když paní Žertová mohla stát daleko a pán fenku držel, Corra košík neměla... pokud si "podávala s pánem ruku", Corra košík opět měla... na Corru se dle vlastních slov raději ani nedívala, aby ji prý nevyprovokovala, to je tak průhledné a ubohé, že jen tiše žasnu nad drzostí a zároveň profesní zoufalostí této ženy...

A nyní se dostáváme k výše zmíněnému polenu... V tuto chvíli se nebavím - v tuto chvíli vidím rudě a mít veterinářku Hanu Žertovou po ruce, byl bych velice ostrý. Drzost a lhostejnost, se kterými několika sugestivními otázkami vyrobila ze zdravé fenky dobrmana psychicky postižené zvíře, mi bere dech. Normální a přirozené chování psa (kdo z vašich psů nehrabe díry a čas od času si nelízne slabiny?) označí se svými nezaměnitelnými grimasami typu "no to je teda prů..." za projev psychické poruchy - nutkavého chování (obsedantně kompulzivní porucha). Na místě paní doktorky bych raději pojem "obsese" blíže nevysvětloval - utkvělou chorobnou představu (např. sundávání psů z vyvýšených míst jakožto způsob zajištění hierarchie atd.) tu přece máme v každém díle... no nic. Temně rudá se stává ještě temnější ve chvíli, kdy veterinářka Žertová ordinuje fence antidepresivum "Anafranil" (konkrétně Anafranil 25) - poděkování v této chvíli směřuji paradoxně štábu TV Nova, který nám dovolil vcelku velmi podrobně nahlédnout do vypisovaného receptu.

Co je to Anafranil? Jedná se o tricyklické antidepresivum používané v humánní medicíně. Jako všechna takto postavená antidepresiva se v podstatě jedná o tlumicí prostředek s účinnou látkou Clomipraminem. Možná vás bude zajímat, že se jedná o přípravek s velkou řadou vedlejších účinků (konkrétně jsem jich napočital 44!) a nejedná se o žádné maličkosti - namátkou vyjmenuji třeba bolesti hlavy, bušení srdce, pocit strachu, rozmazané vidění, dezorientace, poruchy spánku, závratě, bolesti břicha, agresivita... mám pokračovat? Toto jsou oficiální údaje běžně dostupné k tomuto léku - jednoduše řečeno: jako všechna antidepresiva se jedná o pěkné svinstvo. A třešinka na dortu? Nedoporučuje se pro aplikaci dětem a mladistvým - tedy analogické skupině jako jsou mladí psi... Ještě jedna třešinka? Vzhledem ke svým kontraindikacím je předem nutno u pacienta vyšetřit jeho celkový zdravotní stav, a to dost důkladně. U Corry nic takového neproběhlo.

Vím od veterinářů, kterým věřím, že předepisovat psům psychofarmaka odmítají a dobře vědí proč - pokud je to pro člověka svinstvo, pro psa pak dvojnásobné, navíc se vzestupnou gradací. Co víc dodat k osobě MVDr. Hany Žertové? Co víc dodat k člověku, který předepíše psychofarmaka psu, ktrerý se v jejích očích provinil tím, že je zcela normální a bylo potřeba na něj něco najít? Chce se mi blejt, velebnosti.

Paní Žertová, musím konstatovat, že "chorobné představy", které jste přisoudila Corry, existují pouze ve vaší fantazii. Nazíráno použitými pseudoargumenty by totiž "chorobnými představami" trpěl každý dobrman a každé podobné plemeno. Není tomu tak. A opět bych v této souvislosti s podobnými pojmy operoval velice, velice opatrně...

Na závěr několik dalších perel z úst paní Žertové:

"Tohle (Corra) bude asi vždycky problémový pes."
"To nebude pes, se kterým by se dalo jít jen tak na procházku."
"Pořád bude muset mít koš."
"...tam bych doporučila potom Corru dát z domu."

Absolutní odsouzení fenky Corry dokonáno jest.

Závěrem: Vyrobit z normální mladé dobrmaní fenky "vždycky problémového psa" vyžaduje opravdu velkou dávku cynismu. Naordinovat mladé zdravé fence psychofarmaka k utlumení jen proto, aby "se něco řešilo",  je svinstvo nejvyššího řádu. Totální bláboly na konci pořadu na téma "fenka versus dvojčata" jsou pouhé dokreslení absolutní neznalosti paní Žertové v oboru psí etologie (napovím: mateřské instinkty, mláďata ve smečce a další základní vzorce chování jsou skutečným důvodem závěrečné "idylky").

Je půl čtvrté ráno, jdu aktualizovat svůj web a pak - spát. Ale nelituji více než tří hodin, které jsem na tomto materiálu strávil. Mají smysl.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

13. epizoda - kříženec jezevčíka Niki

Tak to tedy byla síla... Názorná ukázka lidského pokrytectví a falše, která byla k vidění v této epizodě, mě opět dostala do kolen - ať už v podání paní Žertové nebo obou dalších protagonistů. Nemělo by mě to překvapovat... a nepřekvapuje, jen mě to utvrzuje v životním poznání o lidském druhu. Až budu psát závěrečné shrnutí (což nebude dřív, dokud exhibice "paní odbornice" v tomto pořadu neskončí), nebudete se už ničemu divit ani vy. Materiálu přibývá z nečekaných stran...

Jsa posilněn každonedělním kytarovým nářezem usedám těsně před půlnocí před počítač a pouštím si ze záznamu další díl psí apokalypsy, tentokrát v obsazení: hlavní postava paní Žertová v opět těžce nezvládnuté roli "odbornice na problémové chování psů" a mladý pár, majitelé devítiměsíčního pejska, křížence jezevčíka Nikiho, původem z útulku. Nedoufejte - happyend se nekonal ani tentokrát.

Cílem těchto mých rozborů je osoba MVDr. Hany Žertové, její styl práce a obecně přístup k pejskům a jejich majitelům. Majitele samotné, tedy její klienty v tomto pořadu, nechávám obvykle bez komentáře - pouze pokud mě  někdo zaujme, zmíním se o něm blíže. V tomto díle se jimi trochu zabývat budu - musím, protože některé skutečnosti prostě nelze jen tak pominout. Ale na nějakou dobu si teď vystačíme s jejich velice výstižným entrée (až neskutečně dokonale charakterizujícím oba) - ona: "... (partner) mi napsal na profil...", on: "... a slepička se chytla."

A nyní opět zpět k hlavní "hrdince" - paní Žertové, která byla postavena před problém vyřešit jednoduchý fakt, že devítiměsíční štěně mající za sebou pobyt v útulku doma zanechané o samotě štěkalo a občas při déletrvající samotě se počuralo nebo zanechalo hromádku. Optimistické hlášce komentátora o tom, že "doktorka Žertová pomůže Nikimu odloučení od majitelů překonat", by po předchozích dvanácti zkušenostech uvěřil už jen nenapravitelný optimista, proto jsem opět s pobavením sledoval úvodní pohovor ve sterilní ordinaci hlavní hvězdy pořadu: "Kde von má svoje místečko?" "Udělal jsem mu místo na takovém houpacím křesle." "Ále..." (nespokojený hlas paní Žertové)... "Do postele nesmí?" "No nesmí, ale... Do postele smí, když jsem sama doma..." "Áaaa... takže takováhle nedůslednost!" "Přivolání má spolehlivý celkem?" (devítiměsíční štěně!!) A závěrečné resumé psí odpornice: "Já mám takovej dojem, že Niki má zbytečně vysoké postavení v té jejich rodinné smečce!" No úžasné - vskutku brilantní závěr. Na místě paní Žertové bych si už ušetřil práci a po vzoru hrdinů britského sitcomu "IT Crowd" (česky "Ajťáci", třetí řada právě k vidění na ČT2) bych mlčel a pouze klientům pouštěl magnetofonovou pásku s textem: "Kde má místečko"? "Pryč z vyvýšených míst - pes patří na zem!" "Pes na gauči, křesle nebo v posteli si o sobě moc myslí!" (v originále: "A zkusili jste vypnout a zapnout počítač?") "Trvale - důsledně - zakázat - hlídat" (pohovku, gauč, křeslo, postel) - tak mě tak napadlo, že "Polepšovna mazlíčků" zní příliš mírumilovně, výše uvedený slogan by metody a přístup paní Žertové vystihoval daleko lépe. "Trvale - důsledně - zakázat - hlídat"... dávám k dispozici bez nároků na honorář:)

Před ordinací vzápětí následuje komická vložka s názvem "Ukažte mi, co Niki všechno dovede": přivolání a následné posazení chudáka Nikiho majitelkou stylem, který místo klidného posazení měl zřejmě Nikiho zadupat do země, to vše spokojeně komentované paní Žertovou: "Mmmm... a aportek? Jóóó - hezky vyběhl!" Její spokojenost ovšem netrvá dlouho - devítiměsíční štěně křížence jezevčíka Niki aportek poslušně nepřinesl, ale začal jej v klidu ožužlávat, načež následovalo obligátní: "Vyskočte - zááátleskejte... jóoó... jako že dete pryč!" zakončené jejím: "Nonono... takže nechce nosit aportek!" V tuto chvíli jsem smíchy spadl z židle pod stůl marně se zaobíraje otázkou, co tímto vystoupením paní Žertová chtěla dokázat nebo ukázat... obávám se však, že to dodnes neví ani ona sama. Tohle by totiž nenapadlo ani Švejka a to byl opravdu expert na zblbnutí svého okolí.

Následující věta mne ovšem opět uzemnila - cituji paní Žertovou: "On toho moc neumí na devět měsíců - sedni, přivolání... no... ňáký to poslání na místečko a chvilinku 'zůstaň'." Němě zírám a nevěřím vlastním uším... že se vysokoškolsky vzdělaná paní doktorka Žertová vyjadřuje na televizní kameru češtinou, která absolutně postrádá základní kulturu jazyka, na to už jsem si zvykl. Že neudrží myšlenku a po pěti minutách zapomene, jaký problém že má vlastně řešit a vše převede na problematiku zda si pejsek sedne nebo přinese aportek, je otázka - buď je skutečně tak hloupá nebo naopak velice chytrá a problém "řeší" tak, že jej převede na něco zcela nesouvisejícího, aby před kamerou aspoň markýrovala nějakou činnost, neboť jinak k dané tématice neumí říct nic smysluplného - ano, i na to už jsem si zvykl. Nicméně její "zhodnocení" schopností Nikiho už přesahuje meze chápání a zdravého rozumu... zcela teď opomíjím základní fakt, že i kdyby Niki uměl žonglovat a jezdit na koloběžce, s problematikou této epizody by to naprosto nesouviselo a nevypovídalo naprosto o ničem.

Následující etuda před "ordinací jako obchodem" by úspěšně prošla v konkurzu do absurdního divadla. Paní Žertové totiž zjevně nedocvakl zásadní fakt, čemu ze to pejska učí - tedy naprostému opaku: zvýšení závislosti na své majitelce! Aještě to její: "Teď byl hodný, že? Ale jásejte!! Úplně strašně, máte hodnýho psa!! Jóó! Dejte mu ten mlsík!" Dejte paní Žertové roubík... prosím prosím... po zbytek pořadu... jóó!

A zase její zcestné myšlenky, že pes nic nemá dostat zadarmo a všechno si musí zasloužit (já dobře vím, proč pro ni chci ten roubík!), představa že domácí nacvičování odložení = pejsek bude o samotě v klidu (nejspíš v tom "předpisovém odložení" zůstane několik hodin... kristepane...),"díváte se chvíli do zdi, jakmile se pohne, hnedka se vrátíte - sedni, zůstaň"... ježíšimarjá...

"Paní doktorka nám poradila, jak ho máme přivazovat u krámu, že vlastně máme pomalu odcházet a jakmile začne kňučet, tak se máme vrátit a odměnit ho." Zíral jsem s otevřenou hu... pusou, když tato slova majitelka Nikiho pronášela a marně jsem čekal na komentář, jak špatně to pochopila - nic takového se nestalo, takže to paní Žertová svým klientům evidentně skutečně poradila! Já bloud si myslel, že cílem je naučit Nikiho snáŠet samotu... a ono ne: cílem je naučit Nikiho, že když si zakňučí, majitelé se k němu vrátí a dostane "mlsík"! No není ta paní Žertová liška podšitá? Všechny nás takhle krásně převezla...

Odcházím do sebe narvat další dávku kofeinu, abych dvě hodiny po půlnoci vydržel další nápor na své nervy a vracím se sledovat romantickou vložku - objímající se pár (majitelé Nikiho) u řeky... pár házející drobečky z mostu do řeky... pár držící se za ruce... pár dodržující rady paní Žertové "pelíšek na zem", "psa ignorovat"... to vše doprovázeno sprdávajícím hlasem komentátora, jak všechno dělají špatně. Následují záběry "skryté kamery" (skryté tak, že o ní věděl i sám Niki) z Nikiho samoty a dotaz majitelky, proč Niki štěká a kňučí - zjevně zaskočená paní Žertová na to odpovídá pohádkou na úrovni pro děti mateřské školky... pokračuje scénka v parku, kdy paní Žertová tušíc, že je opět v koncích, vypaluje poslední salvy munice "ať to vypadá, že něco dělám" - bohužel opět naprosto a daleko mimo skutečný cíl. Pokud bylo ovšem jejím cílem i tentokrát rozeštvat majitele a jejich pejska, pak gratuluji - tohoto cíle bylo tentokrát dosaženo s plnou parádou a ničivostí atomové bomby.

Opět vložka, tentokrát jako předehra k finále "paní Žertová za nic nemůže, podívejte se, jak vám ukážeme ty lidi" - majitelka Nikiho vydávající se s přítelem na výlet ve vysokých lodičkách a následně klopýtající po schodech je tak snadným cílem pro diskuzní póvl, který opět nezklamal... a strategicky nesmírně cennou zbraní k odvedení pozornosti od faktu, že ani v tomto díle paní Žertová nevyřešila vůbec nic. Nastrčení klamného cíle typu "hloupá blondýna" (všimli jste si v lese detailu právě na ty lodičky? - to nebylo samoúčelné, včetně jedovaté poznámky komentátora o "volbě obuvi do přírody") je jedna z nejprůhlednějších, ale bohužel i nejúčinnějších fint, v české kotlině dokonale fungující. A věřte tomu, že štáby vytrénované různými reality show mají tyto praktiky dovedené k dokonalosti. Tento odstavec směřuji především těm, kteří na nastrčený cíl tak dokonale naletěli a plní diskuzní žumpy nepublikovatelnými výlevy na majitelku Nikiho a litující paní Žertovou... trochu přemýšlejte a nenaleťte hned na každý trik, prosím.

A nastává grande finale této smutné epizody o lidském pokrytectví, falši a nepomoci tam, kde pomoc měla přijít. Vracím se opět k mladému páru - majitelům Nikiho. Pod tlakem skutečnosti, že paní Žertová nevyřešila vůbec nic a pod tlakem štábu TV Nova se mladý pár psychicky hroutí a obnažují se temné stránky charakterů: pan T. dává od všeho ruce pryč "já do toho moc co mluvit nemám, já jsem k sobě Nikiho přibral s M. (jeho partnerka), takže není to až tak můj pes", ze slečny M. padají neuvěřitelné věty o pejskovi, kterého původně prohlašovala za svoje dítě a které jí navždy zůstane: "Komplikuje mi život", "Musím ho dát pryč", "Je pro mě hroznou komplikací", "Kdybych myslela jenom na sebe, tak by byl Niki někde jinde, asi by mě tolik nezajímalo kde... vím že by se mi ulevilo", "Mohla bych si žít svůj život naplno.. a nebejt zapikaná se psem... a netahat ho všude s sebou", "Upřímně musím říct že tu dobu co byl jinde pro mě byla strašná úleva"...

Ano - tato slova jsou hrozná. A předem říkám, že mi tento pár nebyl sympatický ani trochu - ani slečna, ani její přítel, který byl především poněkud jednodušší.

ALE... TEĎ VÁM UKÁŽU I DRUHOU STRANU MINCE...

Celý příběh by skončil zcela jinak, pokud by v něm nefigurovala právě paní Žertová. Ona přesně měla být tím, kdo by mladé dvojici otevřel oči do kategorií "pes, odpovědnost".  Neudělala to. Místo toho opět pronášela bláboly o ničem, její monolog na závěr této epizody se už nedal poslouchat, jak byl ubohý. MVDr. Hana Žertová a její "rady" byly tím činitelem, který mladý pár dohnal do situace, ze které neviděli jinou cestu než se Nikiho zbavit, protože jim nepomohla ani tak "slovutná odbornice". Už jsem u sebe měl klienty s podobným "vztahem" k pejskovi a rozebral jsem je takovým způsobem, že odcházeli se sklopenou hlavou a skutečným rozhodnutím se sebou samými něco udělat - a pak mi po nějakém čase psali, že jsem sice byl drsný, ale otevřel jsem jim oči a jsou spokojení oni i jejich pes. A přesně tohle měla udělat paní Žertová - a přesně tohle neudělala a její prázdné tlachání a odcizení majitelů od svého pejska opět skončilo tragédií. To, že je někdo mladý a nemá ujasněné hodnoty, znamená pouze to, že je mu možno pomoci se zorientovat - ne to, že daný člověk je navěky ztracený a odsouzený být terčem diskuzní žumpy.

Ten, kdo zaslouží plné odsouzení, je MVDr. Hana Žertová - za další případ, který díky jejímu diletantismu skončil osobní tragédií dvou lidí a jednoho mladého psa. Za všechny psy, které kdy napíchala psychofarmaky, kterým dala na krk elektrický obojek, které vyhnala od svých majitelů. Věřte, že to, co vidíte v televizi, je pouze špička ledovce.

Bůh je mi svědkem, že záležitost kolem její osoby a "práce" se psy dovedu do samého konce.

Závěrem: Děkuji opět všem za maily, ve kterých mi průběžně vyjadřujete svoji jednoznačnou podporu a zhnusení nad tímto pořadem a metodami jeho hlavní protagonistky. Děkuji za to, že i když jsem tento boj proti veřejnému navádění k psychickému i fyzickému týrání psů vzal na svoje bedra, jsou lidé, kterým není lhostejný. Děkuji veterinářům, kteří klienty přicházející k nim s požadavkem na "zklidnění psa těma práškama, co doporučuje ta paní veterinářka v televizi, aby byl poslušnej", odkazují do patřičných mezí. Jsem s vámi.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

14. epizoda - čínský chocholatý pes Keydee

To se nám dnes ty dámy pěkně sešly... paní Žertová a majitelka dvouapůlleté fenečky čínského chocholatého psa Keydee... obě ve vzácné shodě postrádající i jen náznak vztahu k tomuto malému úžasnému stvoření, které ke svému spokojenému životu potřebuje lidskou blízkost a teplo nejen z prostředí, kde žije, ale hlavně z lidských srdcí - lidí kolem sebe. Čínský chocholatý pes je přes svoji hrdost a statečnost plemeno s citlivou a hodně vnímavou psí duší - což jeho majitelka mohutně podporovaná paní Žertovou, u které je totální absence empatie a pochopení psího druhu již dostatečně známá a prokázaná, nepochopila a nikdy nepochopí. Keydee se totiž dostala do prostředí, do kterého se nikdy dostat neměla...

Nebylo těžké rozkrýt hlavní problém dnešní epizody. Tím bylo skutečně prostředí - sterilní dům se sterilními lidmi a majitelkou, která pouze potřebovala doplněk ke svému barbínovskému stylu života a která nečinila rozdíl mezi plazy, hlodavci a - psem. Ten totiž byl nějaký "pokažený" a neplnil dokonale svoji roli doplňku ("naše Keydinka je čuně" plus způsob pořízení jsou hodně vypovídající) a hračky pro malou načančanou pětiletou barbínku, která sice ve svém věku některé věci ovlivnit nemohla, ale na které se již nebezpečně projevovala výchova její matky. Průšvih je v tom, že tou skutečnou obětí byl opět pes - mladá fenka plemene, které je tak snadné psychicky zničit. I když čínský chocholatý pes není příliš rozšířené plemeno, docela dost jsem jich za poslední roky poznal. Vím tedy velice dobře, o čem teď mluvím - a stejně dobře to vědí určitě i ti, kteří tomuto hrdému plemeni dokázali porozumět.

Paní Žertová opět nepřekvapila. Její standardní "přijímací pohovor" jsem už rozebral tolikrát, že dnes tím už ztrácet čas nebudu. Stejně tak je zbytečné se pozastavit nad jejím opětným "vyhnáním psa z postele, ložnice a od svých majitelů" - stalo se tak v každém díle a já mám také jenom jedny nervy a ty dnes budu ještě potřebovat. Třeba zrovna v okamžiku, kdy si paní Žertová evidentně opět někde něco načetla a rozhodla se používat nové termíny a teorie - asi proto, aby si otestovala, jak budou nová slovíčka znít z jejích tvrdých úst na mikrofon a následně v televizi. Takže příznaky, které v předchozích dílech označila jako "separační úzkost", v tomto díle zřejmě z výše uvedených příčin vysvětlila pohádkou "O zrychleném metabolismu". Její myšlenkové konstrukce, kdy vysvětlovala proč a kde se dvouapůlletá fenečka počurá, byly skutečně neuvěřitelné a člověk by se s chutí pobavil, nebýt jedné "bezvýznamné" maličkosti: že se opět bohužel najde nemalé procento populace, které jí na tyto bláboly skočí... ježíšikriste, to zas bude "znalců", kteří budou tyto bludy šířit, "protože to pane říkala ta doktorka v televizi!"...

Následující scénka "A já se teď podívám, jak vám jde cvičení!" (proneseno rozjařenou paní Žertovou evidentně se těšící na svoji cirkusovou drezúru) opět zcela postrádala logickou spojitost s řešeným "problémem", ale co na tom, že - kouřové clony je zapotřebí vypouštět preventivně a co nejčastěji... a také je zapotřebí dostatečně často používat slovíčka "mlsík", "mlsíček" pronášená tou správně infantilní ukňouranou dikcí, která možná někomu bude imponovat, ale mně už skutečně za těch čtrnáct dílů neskutečně leze na nervy. A ano, zapojíme malou barbínu... živé hračce je třeba poroučet i za cenu toho, že pětileté dítě absolutně nemůže chápat souvislosti a všichni okolo porušují základní zákony přirozeného sociálního prostředí každého psa - smečky. V tento okamžik měla paní Žertová rázně zasáhnout a určité věci (hierachie dospělý/pes/dítě) jasně a zřetelně vysvětlit nejen svým klientům - od čeho tam krucifix tahle žena vlastně je?!

Převeden do obecné roviny následuje monolog paní Žertové jak je nenormální mít svého psa u sebe ("Normální je, aby pes byl na svém místečku!")... wow - to bude paliva pod pekelný kotel s nápisem "MVDr. Hana Žertová, odbornice na vyhánění psů od svých lidí"... cituji:" Já si myslím (paní Žertová vůbec nějak moc myslí a málo smyslupně koná), že podstatné bude dostat ji (tj. Keydee) z postele, dostat ji z ložnice... eee... zbavit ji takové té velké závislosti na vás!" Skuteční znalci a milovníci "číňana" teď berou do ruky panenky voodoo a píchají do ní špendlíky potichu mumlajíce čínské kletby...

Málo? Tak ještě přidám další perly z úst paní Žertové: "V noci - jakmile zjistíte že vám hupsne do postele - žeňte ji pryč! Nekompromisně shodit! A jak ji dostanete z postele tak ji zkuste dostat i z ložnice!" Řekl bych, že i osud vlastní fenky paní Žertové je dost jasný.

Následující část této epizody líčící "úspěchy při vyhánění Keydee" je vskutku otřesná - nejen z hlediska její dospělé majitelky, která po celou dobu pořadu a prezentace svého hnízda neukázala ani tu nejmenší stopu jakékoli emoce a i její hlazení fenky bylo čistě mechanické, ale i z hlediska toho, jak se z malé pětileté holky postupně vychovává stejně chladná a k živému tvoru jakoukoli úctu postrádající sobecká sebestředná bytost. Pak se nikdo nedivte, že internet zaplňují ukázky týrání a usmrcování zvířat dětmi a mladými lidmi - na jejich bezcitnosti, krutosti a absolutním nedostatku vztahu k živému tvoru se právě podobné "vzory správného chování" podepisují nejvíc. Děti stejně jako štěňata jen napodobují své okolí... a toto jsou časované bomby, které vybuchnou až za určitou dobu. Přeháním? Ne. Kdo si v mé druhé knize přečetl kapitolu "Mene Tekel", ten ví, o čem mluvím...

Nějak nemám sílu dnes pokračovat dál. Zas je to stejné jako vždycky - vyhnat, oddělit, zakázat, nekomunikovat. Oddělit člověka a psa, ať to stojí, co to stojí. Že se toho všeho bezprostředně účastní dítě, kterému se v mozečku vytvoří naprosto pokroucený obraz živého světa? Na tom zřejmě naprosto nezáleží ani paní Žertové, ani TV Nova, ani matce holčičky. Že se tento přístup jednou stonásobně ve zlém vrátí? Co na tom...

Je to divný svět. Přemýšlím nad tímhle vším a mezitím už dávno dohořela svíčka, kterou jsem dnes zapálil za svého pejska - je to presně rok, co mi odešel. Přemýšlím, jaký by měl život, pokud by se dostal do podobné zlaté klece jako je ta Keydina - jako luxusní doplněk do sterilního chladného prostředí... vyhnán ze smečky a spící kdesi na chodbě, čistě uklizené, ale sám... Vzpomínám na všechna ta nepohodlí, která kdy se mnou sdílel a kdy mu nejdražší na světě bylo to, že někam patří, někdo mu rozumí a umí s ním komunikovat... že k němu má skutečně blízko... Přemýšlím nad tím, jak jednoduché je učinit pejska šťastným - a jak stejně jednoduché je učinit ho nešťastným.

Nejsou to veselé myšlenky...

Závěrem:  Paní MVDr. Haně Žertové bych ze srdce přál strávit rok života v podmínkách, které "ordinuje" psům, kteří se jí dostanou do pazourů. Možná (ale jenom možná) by pak prohlédla a uvědomila si souvislosti mezi prostředím a stresem, mezi příčinou a důsledkem, možná by konečně pochopila praktické naplnění pojmu "sociální prostředí a komunikace". Do té doby bude dál beztrestně páchat zlo na psích a lidských duších a životech...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

15. epizoda - maďarský ohař Marcus

Dnešním problémem, který měla paní Žertová vyřešit, byla "agresivita" jedenapůlročního maďarského ohaře Marcuse, který se k rodině s dalším maďarským ohařem - roční fenkou - dostal již od jiného majitele (cca v půl roce svého věku, tedy stále jako štěně). Podle slov své majitelky se "Marcus bojí lidí a pokud s ním chce někdo manipulovat, ohání se, vrčí a dokáže i kousnout". Tuto definici si zapamatujte, pro další děj je důležitá. Včetně toho, že se celý tento stav postupně zhoršoval - tento fakt je neméně důležitý, opět si ho prosím zapamatujte. Údajně pokousal kromě své majitelky i další členy její rodiny. Pro zvýšení dojmu "agresivity" nám ještě bylo předvedeno, kterak pejsek nejprve vrčel a poté i kousnul do boty svého majitele.

Do ordinace paní Žertové vkráčel Marcus se staženým ocasem, což je jedna z neklamných známek toho, že dotyčný pes nemá sebevědomí na rozdávání - pokud u něj dochází ke skutečné agresi, pak je to agrese ze strachu, nikoliv z dominance. Následující monolog "moudré sovy" Žertové byl jako obvykle zcela zcestný - u 18ti-měsíčního štěněte s výrazně nedominantní povahou a reakcemi plynoucími ze strachu, neujasněné pozice a neexistující smečky (tu mu tvořila pouze jeho o půl roku mladší psí parťačka, ke které měl očividně velmi blízký vztah a která nemalým způsobem určovalo jeho celkové chování) vyslovila perlu o "Marcusových privilegiích, která si bude bránit". Že opět fatálně neodhadla skutečný problém, mě sice nijak nepřekvapilo, ale pro další osud maďarského ohaře Marcuse to bohužel znovu mělo neblahé následky.

"Psí odbornice" Žertová jako vždy předtím okamžitě zapomněla na to, jaký že problém to má vlastně řešit, takže následovalo cirkusové vystoupení na její oplocené zahradě: pán a Marcus ("Neslyším ten povel!" v okamžiku, kdy Marcus šel u nohy naprosto v pohodě) cupitající na vodítku u nohy, což paní Žertové opět nestačilo ke štěstí a nervózním hlasem začala udílet rady typu "mlsík, k noze k noze k noze, nahoru ten mlsík - táák!" - následováno nestoudně trapnou zmanipulovanou scénou, kdy jsme byli TV Nova přesvědčováni o tom, že v poklidu kráčející Marcus vedle svého majitele je vlastně "špatně" a "doktorka Žertová teď majitelům názorně ukáže, jak se to má dělat dobře". Výsledkem toho údajně "správného" postupu bylo štěně Marcus rozverně poskakující kolem své "psovodky" Žertové a chňapající za jejím "mlsíkem". Vše korunováno nadšeným pokřikem paní Žertové směrem k majiteli pejska: "Viděl jste to?! Nedám mu ten mlsek dokud kolem mě skáče!" Dobrotivý bože, za co mě to trestáš... opět naprosto stupidní a účelové sejmutí fungujícícho psa vzhledem k místu, okolnostem, věku, plemeni, pohlaví a předváděnému cirkusovému číslu. Prostě osvědčená taktika: označme za problém něco, co funguje a především neřešme skutečný problém, označme všechno za špatné, psa i jeho majitele.

Následovala další pohádka z bohaté pokladnice lidových vyprávěnek MVDr. Žertové - o psu, který má k dispozici zahradu, v ní spřízněnou fenku, přesto se nudí a proto skáče po lidech. Pointa celé této pohádky podle "odbornice na psí chování" spočívala v popisu jeho nápravy tím, že majitelé pejska zaměstnají, utahají, budou mu házet míček a přivolávat a celý den ho budou kontrolovat, aby - cituji: "Všechno co dělá, dělá vlastně na jejich dovolení nebo jejich pokyn!" a že toto ho zaměstná natolik, že jeho projevy pomalinku vymizí... opět připomínám, že se zde měla řešit "agresivita" psa!! Marcus však měl podle této diletantské veterinářky roupy a potřeboval unavit, cvičit, zaměstnávat - nikoli srovnat po psychické stránce tak, aby se jeho stres eliminoval a pejsek se uklidnil! Co však chtít po člověku, který absolutně nerozumí psům, jejich psychice a vzorcích chování a ještě je natolik nestoudný, že svoje evidentní diletantství v oboru psů dává na odiv už čtvrtý měsíc týden co týden na obrazovce TV Nova... Sebereflexi? Soudnost? Znalosti? Chtěli bychom toho moc, ale mně už se z toho skutečně zvedá žaludek...:(

Teď přichází jeden za zlatých hřebů dnešního dílu - po "potyčce" v ordinaci (takto prezentováno TV Nova - překládám do reality: fenečka zavrčela na Marcuse) následují další vítězoslavná moudra: "Marcus opravdu nemá na to aby tomu doma šéfoval!" Co prosím? Následuje: "Věnovat mu co nejmíň pozornosti!" Prosím??? "Jakýkoli nežádoucí chování - snažte se to ignorovat! Prostě takovýho psa neznáte, nevidíte!" Sedím, koukám a nevěřím vlastním očím a uším... paní Žertová s vážnou tváří a přísným pohledem vykládá ctěnému publiku takový nesmysl, že nad tím zůstává rozum stát... ale ne, ono ještě není všem hrůzám konec: "Hlavně nesahat a nesnažit se trestat!" V tento okamžik už zuřím. Zuřím nad nemožností na dálku doktorce Žertové zavřít pusu a nedat jí už nadále možnost dávat tak pitomé, pitomé, neskutečně pitomé rady pro situace, které naopak vyžadují komunikaci, kontakt emoční i fyzický (mám mám na mysli fyzický kontakt na úrovni psího komunikačního signálu!). Zuřím a jdu to rozchodit... za chvíli se vrátím.

Jsem zpět a dostávám další pecku: "Tohle všechno chystáme proto, aby byl Marcus ovladatelný povely!" - proneseno fanatickým hlasem paní Žertové a ja začínám pracovat k srdečnímu kolapsu. Už jsem v tomto pořadu zvyklý na ledacos, ale neskousnu vše. Opravte mě, pokud se pletu - ale neměla čistě náhodou paní Žertová řešit něco úplně jiného než povelovou ovladatelnost psa?!

Dnešní díl snad opravdu nepřežiju, a prosím, kdo mě máte rádi, vzpomínejte na mne v dobrém - opět cituji paní Žertovou: "On (Marcus) velice lpí na té svojí tělesné nedotknutelnosti! To patří k právům toho vysoko postavenýho! Takže co nejmíň na něho sahat! K těm zákazům (k jakým a proč proboha?) přejdeme až potom až bude trošku tvárnější!" A majitelé jedenapůlročního štěněte Marcuse sedí, visí na svém katovi očima a oddaně přikyvují - ne, proboha už ne, tohle je tak šílené, absurdní, svět se definitivně zbláznil...

Následuje komická vložka "Marcus v zahradě na vodítku u nohy (kterak se nám ta ovladatelnost zlepšila)", "přivolání Marcuse v oplocené zahradě (přišel) a na poli (utekl)" a o něco později zvlášť povedená scénka ve stylu klasiky němých grotesek "Marcus a průchod vraty" (shlédněte sami, já už se zasmál). Mezitím proběhla "kontrola", kde mimo jiné paní Žertová tvrdě sjela majitelku pejska: "Já jsem vám říkala... jeden hned z prvních úkolů... NESAHAT! NEDOTÝKAT SE HO RUKAMA!"

V následující části paní Žertové vadilo, že Marcus má na zahradě úplnou volnost ("tady má fenku, vedle má psa, se kterým pořád komunikuje" - kdepak paní Žertová vzala nové slovo do svého slovníku, zkusme hádat?) - proto "doporučila" omezit prostor a volný prostor přidělovat... a začíná "překvapivé odhalení" TV Nova o tom, kde a jak pejsek žil předtím a jaké údajně sehráli jeho nynější majitelé divadýlko... další žalobnická kouřová clona vypuštěná za účelem odvedení pozornosti zcela někam jinam: odsuďme ošklivé majitele a zapomeňme, o co v tomto díle skutečně šlo. Soudě podle ohlasů v diskuzní žumpě TV Nova se opět zadařilo - valná většina zas jen řeší rodinné poměry zúčastněných, o které by si tak nikdo kolo neopřel.

Opět následuje komediální vložka: majitel psa se jej prý pokusí přivolat v "extrémní situaci, kdy je pes zaujat sousedovými psy". Pro vysvětlení dodávám, že "extrémnost" situace přitom spočívala v tom, že Marcus byl na své vlastní zahradě a na stopovačce. Navíc byl úspěšně přivolán v situaci, kdy už sám od plotu odbíhal, v opačném stavu byl proveden střih - toto zřejmě mělo demonstrovat "úspěšnost terapie", přičemž byl opět naprosto zamaskován původní problém, tedy startování Marcuse vůči lidem. V celé této epizodě jsem neviděl jedinou ukázku toho, jak se Marcus měl právě v tomto ohledu zlepšit - ano, já vím: zlepšit se nemohl, neboť nikdo ze zúčastněných a především "hlavní hvězda MVDr. Hana Žertová" pro to opět neudělali naprosto nic. Vůbec nic se totiž nezměnilo - viz závěr pořadu, kdy "staronová" majitelka Marcuse ukazuje kousanec na ruce a vysvětluje, jak k němu přišla...

Chůze po ulici, která měla demonstrovat úžasné schopnosti "psí odbornice", demonstrovala něco zcela jiného: neskutečně infantilní chování a nepodložené závěry této ženy, které se jak červená nit prolíná celým pořadem od prvního dílu a na které jsem už alergický nejenom já. Nadšené komentování zcela nesouvisejících věci jako důkaz "to se nám to hezky povedlo!", neschopnost správně analyzovat situace, číst ve psí psychice - a v neposlední řadě neschopnost rozumět nejenom psům, ale i jejich majitelům. Stačí se trochu dívat a sledovat i jiné věci, než na které je směřována divákova pozornost...

Poslední seance v ordinaci paní Žertové byla tak očividně zmanipulovaná, že už to přesahuje všechny meze - cituji: "Vidíte - teď jsme byli hodinku venku - a je to hodně unavenej pes! Takhle jsem ho ještě neviděla! Takhle je potřeba ho unavit - ne tím běháním po zahradě ale prací!" podkreslené záběry na ležícího pejska. Jen tak mimochodem se teď podívejte na začátek pořadu, kde "divoký" Marcus ležel na podlaze ordinace úplně stejně - opět jedna z oblíbených fint TV Nova: to, co vidíte, vážení diváci, není to, co vidíte - vy musíte vidět to, co my chceme, abyste viděli - to, co vám říkáme, že vidíte! Dalšího komentáře snad už netřeba, obrázek o celém tomto podvodném pořadu si udělejte sami... stejně jako o "schopnostech" paní Žertové, která je o minutu později schopna bezelstně přiznat: "Musím přiznat, že jsem to ani nečekala, když jsem viděla tu situaci při návštěvě (jakou, proboha?) - jsem si říkala - jé, kdo se toho psa ujme?" V kontextu toho, že se ohledně skutečného problému opravdu nic nezměnilo, nabývá tato groteska dalších netušených rozměrů.

Závěr tohoto dílu spočíval v umně zrežírovaném a natočeném pranýřování původních klientů paní Žertové, kteří Marcuse předali zpět matce majitelky. Ač mám k tomotu "řešení" také své výhrady, na pranýři by se měl ocitnout opět někdo zcela jiný - konkrétně paní Žertová, "odbornice na problémové chování psů". Znovu za to, že nedokázala a nevyřešila vůbec nic a opět se svým nemalým podílem podepsala na konečném Marcusově osudu.

Kdy už konečně lidé pochopí, že pokud chtějí skutečně řesit problém svůj a svého psa, pak nemohou své osudy vložit do rukou lidí, jako je MVDr. Hana Žertová?

Kdy už konečně lidé pochopí, že pokud chtějí skutečně řesit problém svůj a svého psa, pak nemohou své osudy ventilovat v reality show komerční televizní stanice?

Závěrem: Veřejný pranýř, který jsem zde postavil, není samoúčelný - je to jediný způsob, jak alespoň trochu zmírnit dopady zla prezentovaného pořadem "Polepšovna mazlíčků" a jeho hlavní protagonistkou paní Žertovou a jak lidem otevřít oči. Příští týden nás snad čeká už poslední díl této hrůzy a svůj poslední úder a informace ve formě zakončení si chystám na tuto příležitost. Těšte se.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

16. epizoda - bernský salašnický pes Belinda

Budiž nebesa pochválena... dnes mě čeká zhodnocení poslední, šestnácté epizody (od příští soboty nechť už si užívají majitelé koček) a závěrečné shrnutí se slíbeným bonbónkem na konec - dnes toho máme prostě víc. Tak se pojďme podívat, copak nám paní Žertová zase předvedla.

Popravdě řečeno - nic nového pod sluncem... opět padaly neskutečné perly a opět byly předváděny naprosto zcestné postupy zcela v intencích a zvyklostech paní Žertové. Ve hře tentokrát byla jedenapůlroční fenka bernského salašnického psa Belinda, u které její majitelka prostě a jednoduše zanedbala socializaci - často se vyskytující problém, který není potřeba nijak "okecávat" a hledat za ním nějaké choroby (k této "teorii" se ještě vrátím později). Je zapotřebí rychle dohnat, co ještě dohnat lze - na základě fungující hierarchie, vedení pejska a zvyknutí na standardní životní situace.

Paní Žertová to ovšem vidí jinak. Její "vůdce smečky" totiž není majitel psa a jeho emoce a autorita, nýbrž (nesmějte se:)) - obyčejný malý žlutý piškotek. V této epizodě tuto zcestnou filozofii opět předvedla se vší parádou, a abychom si to fakt vychutnali, okořenila svoji misi dalším úžasným doporučením - na fenku nesmí nikdo sahat!! A chudák majitelka fenky si jen pochvalovala, jak jí paní doktorka otevřela oči, protože ona se prý zcela mylně domnívala, že by si fenka naopak na přítomnost lidí a jejich kontakt měla zvyknout - už chápete, proč jsou postupy a "doporučení" paní Žertové tak nebezpečné? Ano - mimojiné i proto, že normálně uvažujícím majitelům psů naočkuje, že fakt, že chtějí lidi svému pejskovi přiblížit, ne je postavit do role nebezpečného a ohrožujícího druhu, je špatný... Co z toho vznikne? Psi a feny, kteří se budou lidí bát a dle svého založení před nimi budou utíkat nebo na ně naopak útočit - k tomuto cíli nabádá své klienty a diváky TV Nova "odbornice" paní Žertová zde v případě fenky plemene, které nemá ve své povaze problém v kontaktu s lidmi - cituji: "Dbejte na to ať na ni nikdo nemluví a nikdo nesahá!" a "Panička teď drží všechny lidi daleko od ní!"...

Další citace: " Ten Belinčin strach se mi zdá že nemá žádná pravidla takže bude těžké vymyslet nějakou metodu jak ho odstraňovat!" Tuto první slovní perlu vypustila z úst "odbornice na problémové chování psů" poté, co Belindu poprvé viděla ve své ordinaci... To, že paní "odbornice" po svém vstupním pohovoru žádné příčiny neviděla a vypustila tuto úvodní pitomost, jen znovu potvrdilo její absolutní nekompetentnost, neznalost dané problematiky a její hypertrofované sebevědomí, co se oblasti práce se psy týče. Jen kroutím hlavou a tiše zuřím (co bylo skutečnou příčinou problému fenky v jejím z hlediska věku psychicky velmi náročném období, jsem napsal hned v úvodu). A znovu se ptám - kdo protlačil a pustil na obrazovku nejsledovanější komerční televizní stanice v České republice takto zoufale neznalého člověka - MVDr. Hanu Žertovou?

Následuje část, která je opět tak "mimo mísu", že nad tím zůstává rozum stát - již výše zmíněná fixace na "mlsíček" (místo na svého majitele!), hluboké a zcela mylné přesvědčení paní Žertové, že pes je idiot, který bude slepě sledovat nabízenou dobrůtku a zcela se odpoutá od světa kolem sebe (což jí zcela logicky nevyšlo) a předstírané pokroky, kdy fena byla stále ve stejném stresu (ono je, paní Žertová, zapotřebí sledovat i jiné psí signály, nejenom ocas...), důraz na povely (se kterými Belinda neměla sebemenší problém) místo výchovy a zvýšení odolnosti psí psychiky (celkový přístup, větší kontakt s majitelkou, navození smečkového prostředí a zrození vůdce smečky). Parodická vložka opět nescházela: Belinda na obrovské louce se svojí majitelkou a mentorský hlas komentátora zdůrazňující, že "dětský piškot funguje na Belindu jako správná motivace" - opět zopakuji, že Belinda neměla problém s poslušností, nýbrž se socializací a celá tato část epizody zcela postrádala smysl včetně již zmíněného nesmyslného výroku - pro žádného psa nesmí být v podobné situaci motivací piškot nebo jiná "odměna", nýbrž vždy a zcela jednoznačně člověk - jeho majitel! Toto jsou naprosté základy výchovy a přístupu ke štěněti i dospělému psu a marno čekat, že by aspoň tuto skutečnost paní Žertová ctila...

Každý pes to pozná, takže když paní Žertová přijela "na kontrolu", fenka od ní okamžitě utekla na uctivou vzdálenost - další vizitka člověka, který možná oblbne některé lidi, ale pes si ho spolehlivě přečte a nic pěkného mu z toho nevyjde. V této souvislosti zdůrazňuji, že fenka už v této době paní Žertovou dobře znala a kdyby ta aspoň trochu rozuměla problematice, jejíž znalost se snaží neúspěšně předstírat, fenka by jí olízla ruku. Pokud máte pocit, že si teď vymýšlím, přečtěte si mail, který jsem zveřejnil na samém konci této kauzy...

Při sledování paní Žertové s deštníkem, pokříkující rady, kterak nakládat s piškotkem, jsem se nezřízeně bavil (včetně jejího oblíbeného "Paráda!") - tohle fakt nemělo chybu, a to jsem netušil, že za chvilku se smíchy zas neudržím na židli: nastoupila dramatická hudba v pozadí (ve stylu "Teď se něco stane, jde do tuhého!") a následoval záběr na paní Žertovou sedící ve strnulém podřepu s nataženou rukou s "mlsíčkem" jak žebrák na Pražském mostě a hledící upřeně někam mimo fenku, která se k ní nedůvěřivě blížila - ejhle, toť prý odvážná "odbornice" zkoumala reakci fenky na cizího člověka! Smál jsem se a smál, protože tohle celé tak naprosto postrádalo logiku (pokud toho "cizího člověka" měla opravdu představovat fenkou již dostatečně prokouknutá hvězda pořadu, pak se už můžu opravdu jen od srdce zasmát), že jsem už neměl síly ani na to vychutnat závěrečnou pointu, kdy si z její ruky Belinda vzala "mlsík" způsobem, na který paní Žertová zareagovala bolestným zkřivením obličeje a zasyknutím "Aua!". (Kecám, pustil jsem si to třikrát, protože toto zadostiučinění za všechny chudáky psy předtím a nešikovnost paní "odbornice" jsem si prostě musel vychutnat...:))

Následovala přednáška o povelech (opět se ptám proč?) a procházka po městě stylem "koukej piškot, k noze, k noze" s chudákem vystresovanou fenkou - ale paní Žertová je spokojená, protože "fenka si sice nevšímá piškotu, ale že by zas panicky utíkala, to ne..." - kristepane, už je to zase tady, účelové manipulace a spokojenost s něčím, co v reálu neexistuje...

Epizoda pokračuje částí "máme nemocnou fenečku, to bude určitě důvod jejího chování" (záchranné lano hozené ve chvíli, kdy se ukazuje, že "rady" paní Žertové jsou opět k ničemu). Údajná špatná funkce štítné žlázy byla do konce pořadu zahrána do autu, protože tam podle mého názoru nic takového jednoduše nebylo. Jednak na tuto diagnózu stačí jeden rozbor krve (ta byla v ordinaci jiného veterináře odebrána - vykazuje sama paní Žertová vůbec veterinární činnost?) a není zapotřebí dalších testů (které by navíc netrvaly déle než dva měsíce, což je doba, po které se štáb údajně vrátil k dotočení této epizody), jednak tomu neodpovídaly ani symptomy - navíc v době, kdy se natáčelo, psi prostě línají. No nic - lid televizní chce být klamán, budiž tedy klamán.

Závěr pořadu ve stylu "nikoho nevidíme, cpeme pejskovi mlsíček, běžíme, hrajeme si" (rady pro běžný provoz mezi lidmi!) byl opět o ničem - dovršen "odborným shrnutím" paní Žertové, ve kterém opět odsoudila fenku k sociální izolaci, protože podle ní nikdy nebude fenka schopna fungovat mezi lidmi, v restauraci apod. Ano, i toto zde již vícekrát bylo - děkujeme za podobné "rozsudky smrti" a paní Žertové, až sem dočte, opět připomínám to, co jsem již jednou napsal: to, že si s něčím neporadí ona sama, neznamená, že to nezvládne nikdo.

Závěrem: Poslední díl pouze potvrdil to, co prozradily díly předchozí. Mne osobně to nijak nepřekvapilo.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

ZÁVĚR aneb KONEC VELKÉHO PRŮŠVIHU ...

Skončila "psí část" velkého průšvihu nazvaného "Polepšovna mazlíčků"... pořadu, na jehož naprosto špatné koncepci se z drtivé části podepsala jeho hlavní protagonistka, MVDr. Hana Žertová. Skončily nedělněpondělní noci, které jsem věnoval rozboru jednotlivých epizod a na nichž jsem strávil více než 60 hodin čistého času - času, kterého nelituji, protože kromě testování mých nervů dal minimálně v jednom případě zklamaným účastníkům a divákům tohoto pořadu novou naději a jiný pohled na svého "odepsaného" psa.

Z došlých reakcí mně osobně přinesl i poznání, že v mnoha lidech stále ještě vítězí zdravý rozum a vztah vůči svému čtyřnohému kamarádovi - do dnešního dne mi přišlo velké množství mailů, ve kterých jejich pisatelé vyjadřují nelíčené zděšení nad metodami, doporučeními a obecným přístupem MVDr. Hany Žertové - mailů, ve kterých bylo moje snažení aspoň trochu zmírnit dopady jejího řádění v duších psů i lidí jednoznačně podpořeno.  Všem těmto lidem chci ještě jednou vyjádřit poděkování za jejich podporu a zdravý pohled na svět psů - děkuji vám všem...

Co se týká samotné osoby MVDr. Hany Žertové, která se označuje za "odbornici na problémové chování psů" - za sebe prohlašuji, že člověk s takovým pohledem na svět psů, člověk s takovou neznalostí nejen psí duše, ale i základní etologie psího druhu, jako má ona, nemá ve světě práce se psy naprosto co pohledávat. Toto prohlašuji nejen na základě jí prezentovaných skutečností, ale i na základě skutečností, které se na obrazovku nedostaly a případů, o kterých vím z jiných pramenů.

Člověk, který má odvahu proniknout do myšlení a chování psa (a chce pomoci jemu i jeho majiteli), musí totiž v prvé řadě splňovat několik základních předpokladů:

1/ Musí mít dostatek znalostí z etologie psího druhu a dostatek znalostí ze specifik jednotlivých psích plemen - paní Žertová naopak prokázala elementární nedostatky z obou těchto oblastí (sociální principy života psů a jeho důsledky jí neříkají vůbec nic, psí duši opravdu nerozumí a v analýze psího chování vykazuje fatální přehmaty, v jednom případě dokonce nebyla schopna ani určit správné plemeno psa). Ke každému plemeni přistupuje jako by to byl německý ovčák, nerozlišuje ani mezi psem a fenou.

2/ Musí umět se psem pracovat kontaktně i bezkontaktně - vrchol kontaktní práce paní Žertové tkví v tom, že vezme psa na vodítko nebo mu nabídne "mlsík". Za celých 16 epizod jsem neviděl v jejím podání jednu jedinou kontaktní práci se psem!

3/ Musí umět vyjadřovat emoce, osobnostní i vůdcovské - paní Žertová je vůči psům chladná jako kus ledu a emočních signálů z ní nejde ani co by se za nehet vešlo. Její tajtrlíkování s "mlsíčkem" je tak směšné, až je trapné. Psa nepohladí, nepomazlí se s ním...

4/ Musí umět se psem komunikovat a pes mu musí rozumět - opět z ranku těchto dovedností paní Žertová nepředvedla naprosto nic...

5/ Nesmí se bát psů - paní Žertová se bojí psů naprosto evidentně. Je to vidět nejen z tohoto pořadu (u větších psů se držela vždy v uctivé vzdálenosti, potenciálně problémoví museli být jištěni -  stačí se podívat například na safari s Corrou), ale vím to opět i z jiných jejích případů.

6/ Nesmí propagovat psychické nebo fyzické týrání psů - házení plechovek, sprejové nebo elektrické (ty paní Žertová doporučuje velice ráda!) obojky, dopování zdravých psů psychofarmaky, psychické ničení psů (starý slepý pes v jedné z epizod, vyhánění psů od svých majitelů, ortely o tom, jak se už nikdy nezlepší atd.) je zvěrstvo nejvyššího druhu a zločin, za který bych zaživa jeho původce stahoval z kůže. Toto vše nám paní Žertová vícekrát ve svých postupech předvedla.

7/ Musí být dobrým psychologem lidí, neboť ti určují život svých psů a sami v sobě mají různá traumata - paní Žertová ani v jednom případě nepracovala s osobností majitele psa.

8/ Jeho práce musí mít jednoznačný přínos pro psa i jeho majitele - na konci "terapií" paní Žertové zůstali rozpačití lidé a lidé s deformovaným pohledem na svého psa, zničené nebo deformované psí duše.

Nevím, kdo a proč protlačil na obrazovku "odborníka", který na tomto postu neměl vůbec co dělat - člověka, který nemá ani tolik soudnosti, aby řekl: "Náprava vztahu mezi člověkem a jeho psem není něco, z čeho se má udělat reality show. Je to intimní, trpělivá a jemná práce, která vyžaduje soustředění a spolupráci všech zúčastněných, není to cirkus pro davy."

Ze všech výše uvedených důvodů jsem strávil hodně ze svého času na psaní svých komentářů, za kterými si stojím - za každým slovem.
Ze všech výše uvedených důvodů jsem zvolil zcela jiný styl psaní, než obvykle používám - protože "Polepšovna mazlíčků" a MVDr. Hana Žertová si nic jiného nezasloužily.
Ze všech výše uvedených důvodů jsem si nebral žádné servítky a byl jsem hodně tvrdý a sžíravý.

A na samotný závěr zde zveřejním jeden mail, který hovoří za vše. Je od paní Miroslavy Křesťanové, majitelky fenky dobrmana Corry (12. epizoda), která mne zkontaktovala po přečtení mého komentáře a které jsem následně nabídl pomoc, protože o ni stála. Přestože její fenku MVDr. Hana Žertová a další "odborníci" odepsali, neztratila k ní důvěru a za to si jí i jejího manžela vážím. Byli jediní, kdo mne zkontaktovali, protože stáli o skutečnou pomoc, třebaže v ní už po svých předchozích zkušenostech nevěřili.

Tento mail berte i jako důkaz toho, že všech 16 dílů "Polepšovny mazlíčků" jsem jenom nekritizoval, ale měl jsem plné právo napsat vše, co jsem napsal.

Hezké počtení...

Vážený pane Dostále,

chtěla bych Vám oficiálně touto cestou velmi poděkovat za Vaši nabídku pomoct naší Coře....Prosím o zveřejnění mailu na Vašich stránkách, možná díky tomu vyhledají Vaše zkušenosti i jiní majitelé psů, a i kdyby to pomohlo třeba jen jednomu pejskovi, tak to za to stojí....

Ráda bych se podělila o svoji zkušenost s "napravovači" psů, psychology, kynology, veterináři... apod

Před rokem jsme si pořídili 4 měsíční štěně dobrmana - krásnou papírovou fenku. Bohužel hned v prvních dnech jsme pochopili, že výchova Cory bude složitější....

Ze začátku jsme doufali, že se vše časem zlepší a situaci podcenili. Od prvních dnů se Cora hodně bála, byla nevyrovnaná, ustrašená. Na nás si zvykala asi 3 dny, ven jsme jí museli nosit v náručí, na vodítku nechtěla chodit, před autama utíkala....

Zhruba po měsíci jsme zjistili, že se situace nezlepšila, ale spíše zhoršila. Svoji bázlivost začala skrývat za agresi. Napadala bezdůvodně vše, co se hýbalo. Snažili jsme se jí často dostávat do kontaktu se vším, čeho se bála, ale marně. Postupně docházelo  k tomu, že při útoku na lidi je i štípla.

V té době jsme začali hledat pomoc, aby jsme nic nezanedbali. V televizi jsme se dozvěděli o psychologovi psů, panu Desenském. Osobně jsme ho navštívili, a on nám poradil, aby jsme se co nejvíce snažili Coru dostávat do kontaktu s lidma a i přes její nelibost je nechat, aby jí hladili a byli v její blízkosti (to vše samozřejmě už mohlo být jen s náhubkem). I když jsme postupovali přesně podle pokynů, žádné zlepšení nenastalo.

Další rada od jiného kynologa byla, naopak vůbec jí nevystavovat stresovým situacím a izolovat jí, a že Cora sama začne lidi vyhledávat. Nezačala.....

Vše se naopak ještě zhoršovalo a já tehdy v létě, když jí bylo zhruba půl rok viděla v televizi upoutávku na pořad, který se připravuje na Nově - Polepšovna mazlíčků. Slibovali, že napraví našeho miláčka a udělají z něho bezproblémového psa. Nadchlo mě to, a hned jsem se přihlásila. Vzhledem k tomu, že jsem v té době čekala dvojčátka a měli jsme agresivního dobrmana, tak jsme byli natolik zajímavý, že nás vybrali... Měla jsem radost a čekala zázrak. Marně, nekonal se....

Co nás zarazilo bylo to, že natáčení má jen 5 natáčecích dnů, to vše v rozmezí 14 dní.

První den se paní doktorka seznámila s naším případem, Cora se "předvedla" ve vypjatých situacích a podle toho se stanovilo, jak se se s ní má pracovat.

Pokyny zněly:

- Vyhnout se konfliktům, procházky jen v klidném prostředí.

- Posílit autoritu majitele řídit veškeré společné aktivity (hry, procházky), ignorovat nátlakové chování a loudění, krmit dvakrát denně, misku po 10 min. odebrat, určit feně doma stálé místo, zpříjemnit je hračkami a učit ji setrvat na něm

- Pravidelně procvičovat prvky základní ovladatelnosti (přivolání s předsednutím, chůzi u nohy na vodítku i bez vodítka, sedni, lehni). Jako motivaci používat zajímavý pamlsek nebo míček, pískací hračku, přetahovací uzel. Při cvičení musí být fena soustředěna plně na pána. Zařadit časté pauzy, hry.

- Venku vodit na ohlávce (jedna karabina vodítka) i na obojku (druhá karabina)

- Používat zákazový povel NE, zdůraznit jej hozením plechovky, ihned na to jasný povel (místo, sedni, k noze...)

Toto vše mi ale připadalo pouze o výchově Cory, nijak mě to nepřesvědčilo o tom, že tím změníme její chování k lidem.

Co mě ale zarazilo víc bylo to, že už po 4 dnech volali, že přijedou natáčet Cory zlepšení. K žádnému zlepšení samozřejmě po 4 dnech nemohlo dojít.

Vše se točilo pouze okolo poslušnosti, ale za celou dobu nám nikdo nepředvedl, jak s Corou manipulovat. Cora měla od prvního až do posledního dne náhubek a nikdo se k ní po celé natáčení nepřibližoval. Závěr byl takový, že Cora vždy bude problémový pes s příznaky schizofrenie, který potřebuje denně užívat antidepresiva.

Abych to shrnula, celý štáb byl moc fajn, užili jsme si spoustu zábavy, bohužel ale to, co se slibovalo - napravení Cory- nenastalo.

Takže přesně po roce ustavičného hledání někoho, kdo by nám pomohl s napravením problémového psa jsme to pomalu vzdávali a chtěli nechat osudu... Už jsem ani nedoufala, ale v den odvysílání pořadu v televizi jsem na diskuzi našla odkaz na psí školu Falco, kde majitel pan Dostál rozebíral každý díl Polepšovny mazlíčků. Ani náš díl od něho nedostal lichotivý komentář, a tak jsem mu napsala mail, abych se bránila. On nám nabídl pomoc, pokud budeme mít zájem.... Řekla jsem si, že je to zase jeden z těch, kdo bude radit podle knížek a psích příruček, ale přemluvila jsem manžela, že to bude náš úplně poslední pokus. Domluvili jsme si schůzku a vydali se do Liberce....

Moc jsem si od toho neslibovala, ale jaké nastalo překvapení. Pan Dostál si hned po seznámení vzal Coru na vodítko, zhruba po 2 minutách sundal náhubek a šlo se na procházku. Nevěřili jsem vlastním očím, náš agresivní, problémový pes byl v naprosté pohodě a pokud jí něco rozhodilo, pan Dostál si s tím hravě poradil, pohladil po hlavě, zklidnil a šlo se dál. Ano, opravdu po roce snažení tento člověk během chvíle byl jediný, kdo na ní sáhl bez náhubku, hladil jí a naše Cora si to nechala líbit.  Dokonce se nebál k ní dřepnout a dívat se jí z očí do očí. Je to jediný člověk, kterému věřím, že z Cory udělá slibovaného mazlíčka a ne proto, že jsem to někde slyšela, ale protože jsem to viděla na vlastní oči. Vše je o tom, být v klidu, zajistit jí jistotu, kterou bude mít ve svém pánovi. Prostě to s ní zvládnout po dobrém.

Pan Dostál nám dokázal, že vůbec nemáme agresivního, nezvladatelného, labilního psa, který potřebuje antidepresiva, ale pouze nevybouřenou, živou fenku dobrmana, která nebyla pochopená....I nadále máme v plánu využít jeho nabídky, kdy nás naučí jak s naším pejskem komunikovat, pracovat a celkově zlepšit naše vztahy.....Je to opravdový znalec psích duší...

 

Děkuji Vám a těšíme se na setkání s Vámi v dubnu příštího roku. Do té doby snad budou vidět pokroky, o které se snažíme.

Mějte se krásně a buďte i nadále tak úspěšný.

Mirka Křesťanová


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Važte si polečného času...

... který máte možnost se svými pejsky strávit ve stejném prostoru a době ...

Tuto krutou skutečnost jsem si o to víc uvědomil v posledních týdnech, kdy krátce po sobě odešli odešli do psího nebe dva pejsci, se kterými jsme k sobě měli hodně blízko. Uvědomil jsem si, kolik je lidí, kteří si tuto skutečnost nepřipouštějí vůbec nebo velmi málo - díky v dnešní době už nepříliš vysoké psí odolnosti z důvodu přešlechtěnosti mnoha plemen a civilizačním vlivům naši pejsci z tohoto světa odcházejí často velmi brzy... Ale jakkoli je psí život díky nepříznivému osudu často krátký, v každém případě by měl být bohatý a pestrý. Chvíle, které máte možnost se svým čtyřnohým kamarádem strávit pohromadě a naplno, můžete spolu strávit pouze po dobu společného života - nikdy jindy už tuto šanci nedostanete zpátky. A reparát - ten sice člověk může udělat, ale vždy už to bude s pejskem jiným...

Udělejte prosím vše pro to, abyste v kterémkoliv okamžiku života svého pejska mohli s klidným svědomím říct - můj pejsek je šťastný, spokojený a cítí se se mnou psychicky dobře. Pokud budete jeho štěstí a spokojenost odkládat na příští den, může se řízením osudu stát to, že zítřek už nenastane...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí život podle ČT1

V těchto dnech (leden 2008) pejskařskou obcí hýbou vzedmuté vášně kolem nového pořadu České televize nazvaného "Psí život". Budu-li citovat z informací, které mi přišly mailem koncem loňského roku přímo od realizačního týmu, jde o následující záležitost:

Vážení přátelé,

na obrazovkách České televize se od ledna 2008 objeví nový pořad Psí život. Jedná se o týdenní půlhodinový pořad, jehož smyslem je nalézt nový domov pro psy, o které se jejich majitelé z nějakého vážného důvodu nemohou už starat. V každém díle sledujeme příběh jednoho pejska, se kterým se jeho nešťastný majitel musí rozloučit a kterému s naší pomocí hledá nový spokojený domov. 

Pro většinu z nás je pes členem rodiny. Co se ale stane, když už se o svého miláčka nemůžeme postarat? Musíme se náhle odstěhovat, rozvádíte se, někdo z rodiny dostane alergii nebo jsme v jiné těžké situaci a nezbývá nic jiného, než dát pejska pryč. Pořad Psí život chce pomoci tyto nešťastné situace vyřešit.

Všechny pejsky osobně navštěvujeme a s jejich majitely vyplňujeme podrobný dotazník. Informace o každém pejskovi předáme jeho novému majiteli. Díky tomu bude znát chování a návyky svého nového čtyřnohého přítele.

Z kandidátů, kteří projeví o pejska zájem, vybereme dva nejvhodnější. Vybraní zájemci mají perfektní zázemí a jsme si stoprocentně jisti, že jsou schopni se o pejska dobře postarat.

•     Jde nám především o pejsky, takže nebudeme řešit situace, kdy majitelé svého psa nechtějí, protože je omrzel nebo se jim už prostě přestal líbit.
•     Na pořadu s námi spolupracují významní odborníci z oboru, s nimiž konzultujeme jednotlivé případy.
•     Pořad Psí život chce pomáhat útulkům, které jsou mnohdy nechtěnými pejsky přeplněny a někdy je dokonce musí z kapacitních důvodů odmítat.
•     Nový pořad Psí život nenahrazuje dosud vysílaný pořad "Chcete mě?" Oba budou na České televizi vysílány paralelně. Psí život nebude "Chcete mě?" konkurovat, ani ho nahrazovat.
•     Pořad Psí život je vysílán například ve Finsku nebo Španělsku a setkává se s velmi pozitivními ohlasy z řad laické tak odborné veřejnosti.

... atd. atd.

Minulý týden jsem se z čiré zvědavosti podíval na jeden (zřejmě první) díl a nestačil se divit.... Mezitím mi přišel několik mailů s žádostí o podporu kampaně pro zrušení tohoto pořadu... Dnes jsem se podíval na díl druhý a protože jsem v něm nenašel nic, co by můj názor změnilo (spíše se utvrdil), rozhodl jsem se k tomuto tématu napsat i svůj názor.

Předesílám, že se jedná o můj ryze osobní názor, nikoliv o podporu jedné či druhé strany. Důvod, proč jej zde prezentuji, je ten, že nemám rád pokrytectví v jakékoliv podobě... natož pokud je nám servírováno masmédii.

Celá myšlenka pořadu "Psí život" mi od samého začátku přišla poněkud nedůvěryhodná, proto jsem ji nijakým způsobem na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO ani nepropagoval. Nemyslím si, že by se mělo využívat osudů některých méně šťastných pejsků ke zviditelnění zcela jiných subjektů, ani si nemyslím, že by se měli popularizovat lidé, kteří se svých "miláčků" s takovou lehkostí dokáží zbavit. Ani v minulém, ani v tomto díle jsem totiž neviděl jediného majitele, který by měl skutečně vážný důvod svého psa dát pryč. Důvody byly zcela malicherné, jejich skutečné pozadí byla pohodlnost a ve svém důsledku absence skutečného vztahu ke svému psímu kamarádovi. Dělá se mi regulérně zle od žaludku z lidí, kteří mají plná ústa "lásky ke svému pejskovi" a bez mrknutí oka vysvětlí, jak strašně jim na něm záleží, ale musí ho dát pryč, protože a) vadí partnerovi, b) musí chodit do práce a pejsek by strašně trpěl atd. atd. atd. Pokrytectví na entou - a proč se ještě nezviditelnit v televizi, ať už  to stojí za to... 

První záporný bod pro tvůrce (možná spíše kopírovače "úspěšného pořadu v zahraničí" dle oficiálního vyjádření zástupců ČT) - je mi líto, ale zde nejde o majitele psů v hmotné nebo jiné životní nouzi. Pouze vytváříte alibi pro lidi bez skutečného vztahu ke zvířeti a z viníků děláte oběti...

První díl mě především pobavil "kvalifikovanými odborníky" a jejich testy. Jedna slečna měla na zeleném porostu cvičiště(!) předvádět, jak naučí cizího pejska chodit přes silnici(!)... K ruce dostala bezproblémovou 10-letou fenku a když ji provedla pár metrů vedle sebe a asi třikrát posadila (znova opakuji - na cvičišti, nikoliv na skutečném okraji skutečné silnice se skutečným provozem!), mohl se dotyčný odborník (veterinář!) rozplynout nad tím, jaká je slečna úžasná... Druhý kousek byl také povedený - jiná slečna dostala k ruce jednoho z rotvajlerů pana MVDr. a měla předvést, jak ho naučí skákat přes překážky. Slečna nedělala vůbec nic, jen držela v ruce vodítko a pejsek naučeně skákal přes překážky - evidentně je totiž velmi dobře znal... Opět následovalo velké ocenění slečny, jaká je šikovná a že takoví kandidáti jsou ti praví... Vyvrcholením bylo prořeknutí se pana veterináře, že tyto testy jsou dělány tak, aby je zvládl úplně každý - pointa komedie nazvané "Psí život" nezklamala...:)))

Druhý záporný bod pro tvůrce pořadu - opravdu si myslíte, že začlenění pejska do nového prostředí je otázka umění skákat přes překážky? Opravdu si myslíte, že těmito nesmyslnými testy se ukáže přirozená autorita člověka, jeho klid, schopnost empatie a vztah ke svému potenciálnímu čtyřnohému kamarádovi? Víte alespoň někdo z vás něco o skutečném životě psa a zásadách uvedení psa do nového prostředí a nové "smečky"? Víte vůbec něco o skutečných potřebách psa....?

Dnešní druhý díl potvrdil frašku dílu prvního. Legrace začala představením jedné z kandidátek, která již vlastnila psa - fenku plemene bearded kolie. Když jsem uslyšel hlas reportérky, mluvící o této fence jako o "borderkolii"(!), usadil jsem se pevněji v židli a začal se vysloveně těšit na to, co se ještě dozvím... Bylo to vskutku krásné. Dobře situovaná matka s dcerou se potřebovaly zbavit své tříleté jezevčice, takže jsem vyslechl tklivý příběh o tom, jak je fenečka doma nešťastná, protože páneček před časem umřel a obě dámy holt musí chodit do práce. Následoval sestřih 24 hodin v první rodině (celkem sympatická paní i pán vlastnící již také fenečku jezevčíka). Pokud odhlédnu od skutečně "lidského" přístupu paní (na noc fenku zavřu v kuchyni, aby si něco neudělaly - milá paní, tu noc jste měla strávit právě pohromadě s oběma fenkami, abyste zjistila spoustu věcí o tom, jak budou obě spolu vycházet!) a schopnosti podrazit svoji vlastní fenku (viz část "pelíšek a odměny"), držel jsem do konce pořadu palce právě této rodině. Vzhledem k očividné submisivitě jejich vlastní fenečky a pohodářství fenečky druhé by to zde klapnout mohlo. A naštěstí to nakonec i tak dopadlo. Protože - z druhých kandidátů jsem, přiznám se, opravdu dobrý pocit neměl - slečna byla až příliš "kynologická", studená a její přítel to odbyl konstatováním, že v rodině měli jezevčíka, tudíž k nim má vztah...

Komediálním zpestřením byl opět "odborník" - tentokrát kynolog. Jeho forma vystoupení mě v pravém slova smyslu pobavila - asociace čepičky s rolničkami byla tak vtíravá... ale chápu dramaturgii pořadu - minule to byl seriózní pan doktor, dnes jsme to odlehčili diblíkovským kynologem. Bohužel - "testy" byly opět stejně zoufalé jako v díle minulém. Opravdu a v pravém smyslu slova "kynologické" - nic, co by prověřilo vztah, hierarchické předpoklady, autoritu... nic, prostě nic. Aportování klacíku (kdy jsme mimochodem viděli pouze jeden detailní záběr psí tlamičky svírající asi deseticentimetrový pahýlek, ale byli jsme ujištení, že to proběhlo v pořádku - uf, jaká úleva) skutečně hodně prozradilo o potenciálním vztahu fenky a jejích nových majitelů...:(

Třetí záporný bod pro tvůrce pořadu - prosím, když už nic jiného, tak si najděte alespoň pořádný odborný dohled. Nesmyslné označení a záměna plemen "bearded kolie" a "border kolie" by se neměla stát ani v takovémto paskvilu. Nebo si někdo alespoň kupte psí atlas... prosím...:)

A čtvrtý záporný bod pro ČT - proč neuvádíte ve svých propagačních materiálech pravdu? Vám totiž nejde o pejsky, ale o sledovanost a image - na úkor právě psů a s využitím pokřivených vztahů mezi člověkem a zvířetem. Mimochodem - kdo jsou "významní odborníci z oboru", s nimiž údajně konzultujete jednotlivé případy...? Pokud skutečně existují, pak potěš pámbu.

Proč nás ČT mate názvem pořadu "Psí život" a neuvede ten zřejmě správný "Reality show - výměna pánečka"? Proč je v názvu pořadu "psí", když největší část pořadu je věnována lidem, těm nešťastníkům, kteří se tak strašně neradi zbavují svého pejska, že ho ani sami nepředají novému majiteli - natož aby ho třeba informovali o dosavadním životě dříve svého pejska? Ano - z chování fenečky v tomto díle bylo evidentně zřejmé, že jí původní dámy majitelky nikterak neschází. Nemusíte být až tak excelentními znalci psi povahy, aby vám neušlo pár zásadních věci vypozorovaných z těch několika málo minut, které nám štáb laskavě pustil - a které se týkaly skutečně psa.

Být majitelem této fenky, styděl bych se. Být kterýmkoliv z těch, kteří se zde za mohutné propagace veřejnoprávní televize zbavují svých psích svěřenců, styděl bych se do morku kostí. Být na straně toho, kdo tomuto všemu dal požehnání a vypustil pořad "Psí život" mezi lidi, zamyslel bych se nad tím, komu že to vlastně dělám službu.

Na závěr ještě jedna maličkost, která mi přijde velmi zarážející.

Neměl by nesouhlas a emoce té rozhořčené části pejskařů směřovat proti někomu zcela jinému?

S kým by ČT točila tento pořad, pokud by se majitelé psů chovali tak, jak by se slušelo - a měli k psím členům své smečky SKUTEČNÝ VZTAH?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pejskařský Absurdistán

K napsání tohoto článku mne přiměl jeden včerejší zážitek a obecná situace, kterou začínám kolem sebe pozorovat a která mně osobně přijde nenormální, absurdní a ve svém možném důsledku také velmi nebezpečná...

Příběh, kterým začnu, se včera stal mně a mým psům - Dinovi a Šedymu. Dalšími jeho aktéry byl pan X (prozatím ho ponechám v anonymitě), jeho zřejmě manželka a jejich pes - jedinec samčího pohlaví a dle vzhledu plemene americký staffordšírský teriér (AMSTAF), hodně mohutné konstituce. Pána i jeho psa často potkávám již roky - vždy se psem na vodítku (ne u nohy, ale na vodítku - cítíte ten rozdíl?) a vždy bez náhubku. Pouze dvakrát jsem měl to "štěstí" potkat je v okamžiku, kdy jeho pes byl navolno - obě setkání skončila okamžitým zákusem AMSTAFa v mém Dinovi a následným konfliktem, neboť pán považoval chování svého psa za zcela normální. Jak píšu, pán měl v ostatních případech svého psa vždy na vodítku - asi konečně pochopil proč. Bohužel doteď nepochopil zdánlivou maličkost, že pes "u nohy" na krátkém vodítku je něco jiného než pes, který sice také je na vodítku, nicméně je schopen díky jeho délce a chování svého "psovoda" v okamžiku být o metr a půl dál...

Tohoto pána, jeho paní a jejich psa jsme tedy včera na procházce potkali - na lesní cestě, v katastru, kde je povolen a je zcela normální pohyb psů navolno. První je potkal Šedy, který s tímto pejskem prozatím problém neměl (pro plemena s vyblokovaným sociálním chováním je diky svým vlčím specifikům dost nečitelný a nechávají ho být - zaklepávám na dřevo!) - bylo to asi 20 metrů před námi, Šedy pak odběhl pročíst si okolí. Protože Dino je po zkušenostech s tímto AMSTAFem už vytrénovaný, obchází ho obloukem a s výrazně submisivními signály - v těchto situacích vždy jdu mezi ním a AMSTAFem, hlídám si přímou čáru kontaktu. Ve chvíli, kdy jsme AMSTAFa míjel, vystartoval - po Dinovi, ne po mně, nicméně já právě mezi oběma procházel (jedná se skutečně o lesní cestu, nikoliv volný prostor). Vystartoval natvrdo, zle a agresívně (což mimochodem dělá pokaždé, když Dina uvidí) - poznám, kdy pes pouze pouští hrůzu a kdy do toho jde s jasným úmyslem kousat. Samozřejmě - okamžitě byl na metr daleko od svého pána, pár centimetrů od mé nohy. Protože jsem to čekal, na pejska jsem promluvil - potichu, ale zřetelně, s varovným podtónem jsem mu řekl "Ani to nezkoušej...". Nic víc - šel jsem dál a slyším, jak pán začíná mít připomínky. V tu chvíli ve mně poprvé bouchly saze - vyskočily mi vzpomínky na Dina, vrátil jsem se pár kroků zpátky a dosti ostře pánovi oba případy připomněl. Pán se začal smát a tvrdit, že (kde jsem to jen slyšel a četl...) jeho pes V ŽIVOTĚ NIKOHO NEPOKOUSAL a že to není pravda. Připomněl jsem mu, jak sám rval svého AMSTAFa z Dina dolů ( po mé důrazné urgenci, aby taky něco dělal - měl jsem tehdy oba svoje psy na vodítku). Odpovědí mi byl opět jeho přezíravý smích a že si prý vymýšlím. Pak přiběhl Šedy - načež pán začal s tím, jakto že moji psi běhají navolno. V tu chvíli ve mně bouchly saze podruhé a já se do pána skutečně slovně pustil s tím, že ať zapřemýšlí, proč jeho pes navolno být nemůže, ať si ujasní, co má za plemeno a že už skutečně nebudu jeho chování i chování jeho psa nechávat bez odezvy. Poté, co znovu popřel události, které se evidentně staly, jsem ho označil za lháře, padlo pár ostrých slov, já přivolal svoje pejsky a odešel - se stínem bezmoci a zkažené procházky v duši... Jen jedna zajímavost k chování jeho psa - protože jsem se ve finále do pána navezl docela razantně, hlídal jsem si z pochopitelných důvodů i AMSTAFa. Po celou dobu stál otočen zády ke mně, uši sklopené a ani nehlesl. Hrdinu dovedl dělat jen na Dina, který pro něj byl snadným soustem...

Celá kauza byla pro mne poslední kapkou v rozmýšlení nad dnes již běžnou situací, kdy začínají být postihováni a napadáni ne ti, kteří mají psy problematické, ale naopak ti, kteří je mají pohodové a socializované. Nedovedu totiž pochopit, proč je bezproblémový, volně se pohybující pes v prostoru, který je k tomu určen, použit jako argument k agresivnímu výpadu vůči jeho majiteli. Nedovedu pochopit, jak někdo, jehož pes se chová problémově, ve chvíli konfliktu vyrukuje s argumentem "chyba je ve vás, protože váš pes se pohyboval volně"!

Kde jsme se to ocitli? Ve skutecném "pejskařském Absurdistánu"?

Ano - přesně tam. Normální totiž už není pohodový, ze života se radující pes. Normální už není vzájemný a zcela přirozený kontakt psů mezi sebou. Normálními se v tomto státě staly psí trosky držené svými majiteli na vodítku. Normálními se stali majitelé psů, u kterých objevení se jiného psa v okruhu sta metrů vyvolá paniku, děs a nepříčetné chování. Normálními se stala "kázání" z televize, tištěných médií i od pejskařů samotných o tom, jak nebezpečný je volně pobíhající pes a že psi patří na vodítko, musejí mít náhubek a další a další nesmysly - v ostravštině pro to existuje krásné slovo "dřystyprdy"... Normálními se stali kastrovaní psi a kastrované feny.

Máme to, co jsme určitě nechtěli. V rukách "poslušných pejskařů" vyrůstají psi s problémovým sociálním chováním, protože na vodítku se sociální komunikaci nikdy naučit nemohou. Máme konflikty s lidmi, kteří považují chování svých "bojových plemen" za normální a vedou plamenné diskuze o tom, jak jsou jejich miláčci pohodoví. A skutečně pohodoví psi jsou v případě konfliktu označeni za ty, na kterých leží vina - protože sice nic neudělali, ale těžce se provinili tím, že neměli náhubek a nebyli na vodítku. Proč? Protože to zkrátka vzhledem ke své zvládnuté výchově nepotřebovali.

V závěru obecně známých "Černých baronů" se major Terazky ptá Kefalína: "A čo si predstavujetě pod takým slovom absurdní ?" Pokud si mám odpovědět já sám, pak si pod pojmem "absurdní" představuji právě výše popsanou situaci... Nemám rád absurditu. Připadá mi ubohá a nepochopitelná, nikoliv směšná. Je bohužel tragická. Vyvolává nenormálnost nejen v chování psů, ale i v chování lidí. Vyvolává agresi, zlobu, nervozitu a konfliktní situace - stejně v psím jakož i v lidském životě. Čím dál méně mám chuť nechat se takto rozhazovat a nechat rozhazovat psy, se kterými pracuji.

Čím dál víc se cítím žít v "pejskařském Absurdistánu"...:(


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak se chovat vůči cizímu psu

Potkáváme je na každém kroku, mnozí z nás s nimi žijí pod jednou střechou. Jako společníci lidského rodu nám dělají společnost mnoho tisíc let - bohužel se i dnes příliš často setkáváme s jejich paušálním odsuzováním na základě mnohdy hysterických zpráv, které jsou nám bez hlubšího zájmu o prvotní příčiny konfliktu předkládány médii.
Čas od času se tedy dozvíme, že nějáký pes opět (!) napadl chudáka člověka (všimněme si, že v oblibě bývá především konflikt mezi malým dítětem a tzv. "zabijáckým plemenem" - pitbulem, rotvajlerem, dobrmanem apod.). Bohužel málokdy se k uším veřejnosti dostane celá pravda, tedy včetně toho, jak celý případ začal. Katalyzátorem těchto událostí totiž v naprosté většině případů bývá lidská neznalost či krutost.
Rád bych se v tomto článku pokusil uvést na pravou míru některé stále přežívající fámy a poskytnout aspoň několik základních rad, jak se při setkání s neznámým psem chovat.
Přejděme tedy k prvnímu problému. Ovlivněni okolím a "zaručenými" zprávami spousta lidí dělí psy na plemena tzv. zabijácká, tedy nebezpečná, a ta ostatní, ke kterým je možno si vše dovolit. A zde vše začíná. Psi různých plemen se samozřejmě navenek projevují odlišně, ale ať se jedná o jakékoli plemeno, vždy je to druhově pes. Základní instinkty, tedy instinkty šelmy, jsou stejné, ať je to německá doga nebo čivava. A tyto skutečnosti bychom měli vždy respektovat. Položit cizímu psu ruku na hlavu či čumák, nebo mu těsně před jeho hlavu nastavit svoji tvář je stejný hazard jako mířit na sebe odjištěnou zbraní. Vzhledem k tomu, že jsem podobné situace byl již často svědkem, nedá mi to, aby nepřemýšlel o tom, zda lidstvo neztrácí základní instinkt živočišné říše, tedy pud sebezáchovy. Toto je totiž jedna ze situací, kdy vzniká konflikt. Pes totiž zareaguje zcela přirozeně, stejně jako byste se ohradili vy, pokud by vám někdo takto narušil váš prostor. Ohradí se. A protože psi dávají veškeré své emoce najevo daleko více než lidé (sympatie, radost i strach nebo zlobu), ohradí se velmi důrazně. Pokud vám psí čelist sklapne pár centimetrů od tváře, můžete mluvit o štěstí. Ovšem rozčilovat se, jaký je onen pes zlý a zákeřný, skutečně není na místě. Je to jen a jen naše vina.
Stejně tak se nesmíme divit, pokud budeme psa dráždit například přes plot a najednou zjistíme, že plot má otevřenou branku... Nebo po čase onoho psa potkáme na otevřeném prostranství... chtěl bych všechny vřele ujistit, že psí paměť je naprosto jedinečná, co se týká jiných psů, lidí a s nimi spojených událostí. Nemluvě o tom, že takové jednání lidí, které často přechází až k týrání, opravdu jde mimo můj rozum.
Proto moje první rada zní: pokud si chceme mermomocí pohladit cizího psa, vždy s nejprve požádáme majitele o souhlas. Pak psu nejprve dáme očichat sevřenou pěst (ne prsty, jsou příliš zranitelné) a pak jej pohladíme nebo poplácáme přes boky. V žádném případě psu nevnucujeme svoji přízeň, věřte mi, že pokud vám pes nedůvěřuje, má k tomu svůj důvod a dá vám to najevo. Pokud jej budete dále přesvědčovat, stáhne se do obranné pozice a dá vám svůj nesouhlas najevo důrazněji. Pokud toto budete nadále ignorovat, musíte si následky přičíst sami sobě.
Nyní si představme jinou situaci. Jdete na procházku a vyřítí se na vás pes. No, vyřítí... Běží k vám a štěká. Nejhorší reakce jsou tyto dvě. Za prvé zpanikaříme a dáme se na útěk. Pes opět reaguje naprosto přirozeně a běží za námi, protože veškeré rychle se pohybující se objekty pro něj jako šelmu přestavují potenciální kořist. Ale nebojte se, pes si nás opravdu chce v naprosté většině případů pouze prohlédnout a očuchat, ne sežrat. Anebo druhá reakce - začneme na psa hrozit a křičet, prostě z pohledu psa se chováme vyloženě agresivně. A zdravě sebevědomý pes se začne chovat stejně, vyprovokovali jsme jej k změření sil.
Proto má druhá rada: v takovémto případě zůstaneme klidně stát a ruce dáme k tělu. Tím se stáváme méně zranitelní. A což je velmi důležité, nikdy se nedíváme psu upřeně do očí. Upřený pohled je mezi psy totiž chápán jako výzva k boji. Zachováme se tedy stejně jako pes, který si nepřeje konflikt - odvrátíme pohled. Těmto signálům každý normální pes rozumí a respektuje je.
A třetí rada: při setkání se psem nikdy neprojevujeme strach. Jednak je to naprosto zbytečné, protože pes je nejlepší přítel člověka a ne jeho nejhorší nepřítel, jednak to psi spolehlivě vycítí. A strach a zbabělost jsou emoce, kterou psi opravdu rádi nemají.
Na závěr tohoto článku mi to nedá, abych se nezmínil ještě o jedné důležité věci. A to neoddiskutovatelnému faktu, že za každého psa zodpovídá vždy a pouze jeho majitel. Na člověku závisí,jaký jeho pes bude - zda jej vychová popřípadě vycvičí zodpovědně a jeho pes bude klidný, ovladatelný a bude mít zdravý vztah k lidem a ostatním psům. Nebo zda se bude jednat o nezvladatelného hysterického jedince, který bude mít problémy s okolím. (I v tomto případě se ale většinou potvrdí stará pravda, že pes je věrným obrazem svého pána.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí útulky

V tomto díle miniseriálu o pejscích a jejich životě bych rád napsal něco o psích útulcích a jak si v nich vybrat toho správného kamaráda pro nezanedbatelnou část našeho života.
Psí útulek je instituce, kterou vymyslel civilizovaný člověk jako pomoc v nouzi pro psy, kteří ztratili svůj domov ať už z důvodů pochopitelných, jako je například úmrtí majitele nebo zaběhnutí pejska, nebo méně pochopitelných, kdy se pejsek omrzí nebo jinak majitelům znelíbí. Bohužel mnozí lidé chápou psí útulek i jako odkladiště nechtěných či přebytečných štěňat. Nicméně berme tedy útulek jako místo, kam se z výše uvedených důvodů pes dostane a které mu po kratší nebo delší dobu bude nahrazovat domov a lidské přátelství, než si jej někdo vybere a (v tom lepším případě) mu poskytne domov po zbytek jeho psího života.
Pokud se tedy rozhodneme vybrat si pejska v psím útulku, musíme si uvědomit jednu základní skutečnost. U těchto jedinců většinou neznáme jejich minulost a získané zkušenosti, musíme proto být vybaveni zvýšenou dávkou trpělivosti, tolerance a opatrnosti. Jestliže pes v minulosti získal negativní zkušenosti například s malými dětmi, a my si jej vezmeme již v dospělém věku, můžeme s pravděpodobností hraničící s jistotou očekávat, že si tyto zkušenosti a tedy i přístup k dětem podrží po celý život. Psi mají jedinečnou schopnost pamatovat si tváře a charakteristické projevy lidí, proto mohou být nepředvídatelní ve vztahu k lidem, kteří jim budou připomínat prodělaná příkoří, ostatně opět je to velmi přirozená reakce a nelze se nad ní nijak pozastavovat. Proto je na místě zvýšená opatrnost, než si svého nového pejska takříkajíc "přečteme".
Další věcí, kterou si bohužel mnoho potenciálních majitelů psa z útulku neuvědomuje, je fakt, že pes žil v útulku určitou dobu svého života a za tuto dobu si osvojil jisté, jak já říkám, "útulkové návyky". Jedním z nich je třeba vazba na místo, ne na pána. Musíme si uvědomit, že v psím útulku se o psa sice starají velmi dobře, ale pes vlastně nikomu nepatří, nemá vytvořenu onu vazbu na člověka, která je základem v normálním psím životě. Tuto vazbu si pes musí znovu vytvořit a nahradit jí vazbu na útulek, který pro něj předtím představoval jistotu a bezpečí. Tyto věci bychom měli mít na paměti a dát svému psímu kamarádu čas, aby si znovu přerovnal svoje hodnoty. Jako my si zvykáme na něj, zvyká si on na nás. Není nic smutnějšího, když se pes vrací do útulku již příští den nebo týden, protože majiteli z nějakého důvodu nevyhovuje. I my si musíme zvykat na nové zaměstnání, lidi, bydlení... a pes jako velmi inteligentní bytost je na tom stejně. Pokud si tedy pejska z útulku vezmeme, dejme mu šanci. Zaslouží si to.
Na druhou stranu, pokud si pejsek i vy padnete do oka, bude si vás hlídat jako oko v hlavě a nikdy vás neopustí. Pes si totiž neobyčejně váží jistoty domova a dobrého zacházení a ve svém hodnotovém žebříčku klade tyto skutečnosti na nejvyšší místo. Svoji roli v tom opět hraje i zkušenost ztráty domova, popřípadě špatného zacházení. Často se říká, že útulkový pes je svému majiteli více oddán než pes, kterého máte odmala, a i když skutečně záleží na jeho konkrétních životních zkušenostech, bývá to pravda. Bohužel někdy se člověk na psu podepsal takovým způsobem, že pes již nadobro zanevřel na lidskou společnost a zachová si i vůči svému novému majiteli navždy určitou rezervovanost. I s tím je nutno počítat, stejně jako s faktem, že jsou psi, kteří odmala žili bezprizorně na ulici a trvá dlouho, než opět získají důvěru k lidskému rodu. Pokud si vezmete domů pejska, je to pro něj radikální změna prostředí a mnozí psi na ni reagují zpočátku stresově a možná z pohledu člověka nevhodně nebo nelogicky. Zvládnutí tohoto přechodného stavu není zdaleka tak problematické, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chce to pouze trpělivost, laskavost a důslednost. Pejsek brzy zjistí, že člověk nemusí být nutně spojen pouze s negativními zkušenostmi a nejistotou, ale že dovede být pejskovi i nejlepším kamarádem.
Pokusím se nyní o určité shrnutí a doporučení. Pokud se rozhodnete vzít si psa z útulku a vedou vás k tomu pouze důvody finanční, vězte, že pořizovací cena psa tvoří v nákladech za psa za dejme tomu 8-15 let poměrně zanedbatelnou položku. Každý rok platíte daň, veterináře, krmení a další položky. Pokud byste zastávali názor, že psu stačí zbytky ze stolu a očkování že je zbytečné, pak prosím, nechte psa raději v útulku. Je mu tam lépe.
Pokud vás k tomu vedou důvody veskrze lidské (samota, potřeba psího kamaráda), pak vám držím všechny palce. Pouze rozumně zvažte své možnosti a vyberte si pejska tak, aby se do útulku už nemusel nikdy vrátit. Dejte mu šanci a čas, ať si opět zvykne na ten správný veselý psí život. Nevracejte ho po několika dnech s tím, že dělá nebo nedělá to či ono. Pes je velmi přizpůsobivý a bude se vám snažit maximálně vyhovět, ale potřebuje čas. A vždy se zeptejte ošetřovatelů v útulku na jeho zvyky a zlozvyky, velmi vám to do začátku pomůže.
A na úplný konec jedna prosba. Velmi vás prosím, neberte si psa z útulku jako levnou hračku pro vaše dítě nebo odměnu za vysvědčení či k vánocům. Těmito pejsky se totiž s železnou pravidelností plní útulky po prázdninách a začátkem roku, kdy lidé najednou zjistí, že pes je živý tvor se všemi svými potřebami a ne plyšová hračka, kterou je možno zanechat svému osudu. Takoví psi by se vlastně do útulku vůbec nedostali, pokud by lidé vůči nim měli dostatek zodpovědnosti, byly by útulky poloprázdné a ne přeplněné, jak je tomu dnes.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí rasismus - I. část

V tomto článku si budeme si povídat o takzvaných bojových plemenech psů, nad jejichž dalším osudem visí velký otazník. Jelikož je toto téma dnes velmi aktuální, budu se mu věnovat ve dvou dílech - v dnešním i příštím článku.
Celá novodobá historie mediálního tažení proti určitým tzv. nebezpečným plemenům psů začala někde koncem června tohoto roku smutným případem v německém Hamburgu. Tam došlo k napadení a následnému usmrcení školáka dvěma psy - staffordšírskými teriéry. Jelikož jsem červenec trávil se svým psem (zlatým retrívrem) v Německu, zažil jsem počátek i vyvrcholení celé protipsí kampaně na vlastní kůži. Poznal jsem, jak dalece může sahat lidská hloupost a nadřazenost. Jak jinak nazvat hysterii, která nastala, mohutně podporována médii a "zaručenými případy", a která se bohužel začíná projevovat i v naší zemi? I u nás stačí být majitelem některého ze zatracovaných plemen a na konflikty s lidmi máte úspěšně zaděláno. Ze své vlastní zkušenosti vím, že stačí mít u sebe týden psa černé barvy, konkrétně 5-měsíční štěně labradorského retrívra, a nejbližší sousedé s vámi přestanou mluvit. Zní to absurdně, ale to se skutečně stalo.
Velmi nerad bych se dočkal doby, kdy i u nás se budou vyhazovat několikaměsíční štěňata bulteriérů ze třetího patra oknem na ulici jen kvůli tomu, že projeví svůj přirozený (a v této fázi nikoli nebezpečný) temperament. Kdy se budou hromadně psi trávit a zabíjet. Kdy budeme muset každému na potkání vysvětlovat, že zlatý retrívr nebo labrador skutečně není bojové plemeno. Kdy vyjdou vyhlášky drasticky omezující chov určitých plemen psů a kdy pod pokutou několika desítek tisíc korun nebudeme smět se psem ven bez košíku a vodítka. Oficiální návrh nechat vytrhat bojovým plemenům psů zuby již nelze nazvat jinak než zrůdností. Bohužel všechny tyto případy jsem v Německu zažil nebo viděl. Stačí velmi málo a i u nás může nastat stejný hon na psy a jejich majitele, protože jisté náznaky tu již jsou. Proto je nejvyšší čas znovu vysvětlit některé základní principy psího chování a lidské zodpovědnosti. Zkusíme si i nastínit, co by asi následovalo po zavedení restriktivních opatření a možná zjistíme, že celý problém je někde úplně jinde. Probereme podrobněji i některá u nás rozšířená plemena psů a jejich charakteristické chování. Myslím si, že za pokus to stojí a pokud se mnou souhlasíte a chcete se dozvědět víc, čtěte dál.
Takže začněme pověrou, která je sice směšná již na první pohled, ale s obdivuhodnou vytrvalostí se mezi lidmi udržuje. Černý pes, symbol zla. Kupodivu je jedno, zda se jedná o černého belgického ovčáka (groenendael), hnědočerného rotvajlera, dobrmana nebo černého labradora. Každý z nich je jiný, ale reakce většiny lidí je stejná. Bázeň až hrůza a nenávist vůči nim a jejich majitelům. Kdo takového psa má, jistě ví, o čem mluvím. Jenom má celá věc jeden drobný háček - barva srsti psa nemá pražádnou spojitost s tím, jaký pes je. Prostě černý pes není o nic horší (záměrně nepíši více zlý, protože žádný člověkem nezkažený pes není zlý) než bílý, hnědý nebo jakkoli jinak zbarvený.
Další, naprosto samozřejmá věc. Člověk mluví, kočka mňouká a pes, ten zase štěká. Některý víc, některý méně, podle temperamentu a konkrétní situace. Ale prosím, berme to jako přirozený projev živého tvora. Štěkot neznamená agresi, pes štěká, je-li rozčilen nebo když má radost. Pokud na vás pes štěká, nějakým způsobem ho zajímáte, ale neznamená to, že se vás chystá zabít. Spoustu plemen člověk vyšlechtil k hlídání a tato plemena samozřejmě štěkají víc - dobrmani, němečtí ovčáci a další. Naopak lovečtí psi bývají tišší (nesmějí vyplašit zvěř, jen ji hlásit). Pokud půjdu do extrému, vyloženě ostrá přírodní plemena (šarplaninec, kavkazský ovčák, středoasijec) útočí naprosto bezhlesně - jejich prapůvodním úkolem bylo chránit stáda ovcí před vlčími smečkami. Proto nesuďme povahu psa podle toho, zda štěká více či méně. Hlasitější pes opravdu neznamená psa nebezpečnějšího.
Akceptujme tyto skutečnosti a náš život bude přirozenější. V příštím díle se budu zabývat dalšími aspekty tohoto nesporně aktuálního problému.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí rasismus - II. část

V minulém článku jsem otevřel problematiku tzv. nebezpečných plemen psů. Dnes bych chtěl hned na začátku uvést jednu skutečnost - a to, že za jistých okolností může být určitý pes určitého majitele skutečně nebezpečný svému okolí. Ovšem musíme si uvědomit i druhou stránku problému, a to, že pes stejně jako malé dítě si formuje svoji povahu zkušenostmi, výchovou a výcvikem. Pokud tedy bude někdo vlastnit psa a nebude se zajímat o jeho výchovu a výcvik, může se stát, že především u ostřejšího plemene dojde k převzetí vůdčí role ve smečce - rodině. Pak se lehce může stát, že majitel až pozdě zjistí, že svého psa nezvládá a pes ho jednoduše neposlouchá. Tento pes je pak pro své okolí časovanou bombou, ale ne proto, že by takový byl od přírody, ale že z něj jeho majitel udělal potenciálně nebezpečného jedince.
Jiný případ: majitel si pořídí velkého ostrého psa jenom z toho důvodu, aby měl pocit, že ve svém okolí budí respekt a tímto způsobem si léčí vlastní komplexy. Kdybychom se podívali blíže na případy, které v nedaleké minulosti rozvířily hladinu veřejného mínění, zjistili bychom, že právě z těchto dvou typů majitelů a jejich psů se rekrutovali jedinci, kteří se dopustili napadení člověka. Ale zde bych chtěl upozornit na jednu zásadní věc. Bohužel je v dnešní době zvykem, že první reakce veřejnosti vždy zní - utratit psa. Mnohým se to zdá logické a jednoduché. Ale to je omyl. Za svého psa totiž vždy a neoddiskutovatelně nese odpovědnost jeho majitel. Proto nepostihujme psa, ale jeho majitele, ten totiž udělal ze svého psa to, čím je. Navíc stejně jako se automobil v rukou nezodpovědného člověka může lehce stát smrtící zbraní, může se jí stát i pes. Nikomu přeci nepřijde divné, že pokud chci řídit auto, musím prokázat určité znalosti a dovednosti, musím absolvovat kurs a teprve po složení zkoušek smím sednout za volant. Proč něco podobného neplatí i pro majitele psů? Pokud má někdo pocit, že pes se vychová sám, má s pravděpodobností hraničící s jistotou zaděláno na problém.
Stejně jako existují autoškoly, existují i výcvikové instituce a psí školy, kam má kdokoliv se psem možnost přijít a naučit se svého psa ovládat a svému psu rozumět. Navíc, pokud se jedná o správné výcvikové zařízení, naučí se jeho pes bezproblémově vycházet i se svým okolím - lidmi a jinými psy. Pes zde samozřejmě musí být veden k poslušnosti a ovladatelnosti, ne k agresivitě a zlobě. Na druhou stranu musí spolupracovat i majitel psa, jinak je to vše o ničem. Ale pokud vše funguje, předejde se tomu, aby za nějaký čas byl nebezpečný svému okolí on i jeho pes.
Jako i v jiných oblastech lidského života, i zde je lepší prevence než restrikce. Zákaz chovu určitých plemen psů nic nevyřeší. Budou vyšlechtěna jiná plemena psů, daleko více se rozšíří černý obchod se psy, nelegální vývozy a dovozy. Pokud budou postihováni ne psi, ale jejich majitelé, určitě se zvýší jejich zodpovědnost vůči svým psům i svému okolí. Sníží se počet konfliktů, počet psů v útulku i těch, kteří jsou z často naprosto malicherných a neetických důvodů utráceni.
 


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

<<< Předchozí

 

Zpět na hlavní stránku

 


Copyright © 2000-2022 Viktor Dostál - Psí škola FALCO
All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena.
WWW stránky založeny 20.10.2000